1
Gustav Akakpo
Habbat Alep
Přeložili Matylda a Michal Lázňovských
Postavy:
Otec Abu
Dcera
Bratranec
Abuův syn
Abuova žena
2 řidiči taxi
Policista
Policistův otec
,,Průvodce"
Mladík
Prostitutka
Muž (z Pobřeží slonoviny)
Vedlejší postavy může hrát jeden herec nebo více herců a hereček.
2
Po pěti hodinách letu se konečně pod vysunutým podvozkem letadla, které
sestupuje na přistávací plochu, objevuje město, zářící malými perličkami
zavěšenými do noci.
Letiště: dav cestujících, informační tabule, fronty čekajících, vojáci v
maskáčích. Jako by se celý ten dav jen tak, mimochodem, nalepil na cestujícího,
který právě přistál.
DCERA (do publika) Ano, přiletěl v noci. Rutinní kontrola na letišti? Ne
tak docela. Zezačátku se do toho ani jednomu v maskáčích
nechtělo. To nejspíš ta jeho tmavší barva kůže. Ale rasismus tady
neexistuje! Celník mu ze svého stanoviště ukazuje, že si má
stoupnout do jiné fronty, kde se kontroluje pas, víza a další. Takže
další fronta a další čekání na ověření identity. Po půlhodině si ho
všimne celník na konci téhle fronty, zběžně a znuděně se na něj
podívá a požádá ho, aby si stoupl do další fronty. Třetí fronta, třetí
celník, který ho posílá, aby se nechal zrentgenovat jinde. Tváří se,
jako by chtěl protestovat, celník vypadá, jako že se rozčílí. O
hodinu později, po sedmi čekáních v sedmi frontách, se ocitá ve
stejné frontě jako na začátku, se stejným celníkem, který mu
mimicky naznačuje, že ho chce vidět jinde. Tváří v tvář tomu, co
teď považuje za smluvené opovržení ze strany celníků, si
nepochybně říká, že je právě tak načase se mužně ohradit. Druhý
celník mu ale nedopřeje čas a zaútočí jako první. Nakonec se
celníci poperou, aby se jím nemuseli zabývat. Konečně ho bez
jakéhokoli vysvětlení jeden z mužů v maskáčích požádá, aby
přistoupil.
­ Pas!
Pas je celý pomačkaný, ohmataný, zmáčený, rozpadá se.
­ Co to je?
­ Můj pas.
­ Z jaké země?
­ Z Toga, je to tam napsané...
­ Togo, Togo, Togo, to je v Americe?
­ Ne, v Africe.
­ Aha, Jižní Afrika?
­ Ne.
­ Aha! Súdán?!
3
­ Ne.
­ Aha! Je to ostrov?
­ Afrika?
­ Ne, Togo.
­ Ne, to je na západním pobřeží Afriky, mezi Beninem a Ghanou,
s Burkinou Faso na severu, pět milionů obyvatel, nezávislé od
roku 1960, diktátorský režim s demokratickou fasádou...
­ Hele, kamaráde! Tady nejsi u brány do ráje! To není jako kdyby
tě zkoušel Pánbůh, jestli projdeš! To si ušetři, nejsi u výslechu!
Nikdo se tě neprosil, abys mluvil o politice!... Spisovatel, to je
co?
­ Mým povoláním je psát.
­ Ty píšeš?
­ Ano.
­ Takže jsi novinář?
­ Ne, spisovatel.
­ A když jsi spisovatel, tak děláš co?
­ Píšu.
­ Aha, takže jsi novinář. Povolání... novinář. Už jsi byl ve
vězení?
­ Prosím?
­ Jsou země, kde je novinář povolání právě pro ty, co chtějí trávit
čas v base. Už jsi byl v base?
­ Já nejsem novinář.
­ K tomu se už nebudeme vracet. Nehodlám se handrkovat. Mám
práci. Jestli chceš mrhat mým časem, najdi si jinou frontu. Takže,
už jsi byl ve vězení?
­ Ne.
­ To přijde, in šá´A´lláh. Tady chceš psát o čem?
­ Pátrám po jednom mrtvém nebo vymírajícím jazyce.
­ Novináři se obvykle zabývají umírajícími lidmi, ne jazyky.
­ Já nejsem...
­ Budeš kopat? Dělat vykopávky?
­ Ne, pátrám po lidech, kteří tím jazykem hovoří. Je to jazyk
mina.
4
­ Áááách! Aufouan? (Jak se máš?)
­ In, n´fon nouin! (Díky, dobře.) ­ Vy mluvíte mina?
­ Můj otec mluví, já ne, vlastně jen trochu. Někdy večer se u nás
zastav, zítra večer, přerušit rodinný půst, to uvidíš, kámo! Příteli
z... z... Toga. Ale to tvoje jméno, ať mi Bůh vytrhne jazyk, jestli
se pletu, vypadá jako zdejší!
­ Můj otec pochází odsud.
­ Aha, takže ty jsi našinec. Vracíš se po stopách svého otce! Je
možné, že ho znám, kde je?
­ Zůstal v Togu.
­ On se nevrací?
­ Ten už se nevrátí.
­ Mír tvé duši. Je mrtvý?
­ Ne, už se nevrátí.
­ A co dělá?
­ Je spisovatel.
­ To je rodinný podnik, to tvoje spisovatelství! Tvůj otec taky
nebyl ve vězení?
­ Byl, tady.
­ Aha! Co jsem ti říkal? Bacha na psaní. Ale mrtvý jazyk, to je
dobrá věc. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo seděl za to, že se
zajímal o mrtvý jazyk. Drž se mrtvých jazyků a zůstaneš na živu!
Jen žádnou politiku. Tak zítra.
­ Můj pas.
­ Musí se důkladně prověřit. Ale do úřadu si pro něj chodit
nemusíš. Dostaneš svůj pas zítra večer u mě doma.
­ Nevím, jestli budu mít zítra čas. Radši bych se zastavil příští
týden ...
­ Jestli se chceš s dědou setkat, nesmíš to odkládat. Není to žádný
mladík. Kdoví, kdy...!
­ Tak zítra.
­ Buď vítán v zemi svého otce.
BRATRANEC (pro sebe) To nám to pěkně začíná. První den a hned zadržený
pas, kvůli prověřování. Ale nemůžu si stěžovat, už mám aspoň
stopu, kterou můžu sledovat. Tedy jestli se ta stopa dožije zítřka.
Každých čtrnáct dní vymizí jeden jazyk a nikdo... Nic se neděje!
5
Člověk musí být magor jako já, aby...! Magor. Vymírání jazyků
nikoho nezajímá! Musel jsem lhát Johnnymu Kokoroko, aby solil.
To by mě zajímalo, proč jsem celníkovi neprozradil oficiální
důvod své přítomnosti: zkoumání možnosti zřídit v jádru
starověkých měst disneyland. Panebože, disneyland s vláčky,
kiny, hotely, turisty a vším tím ostatním, v archeologické lokalitě!
Jak se člověk musí prostituovat, aby si mohl splnit sen!
Každopádně je to oficiální důvod a ten chlapík by si můj pas
nenechal, kdybych mu ho sdělil. Na druhou stranu bych nevěděl
nic o jeho otci... Tak dost. Přidej, sestřenice určitě čeká za
pasovou kontrolou.
DCERA (do publika) Čtyři hodiny čekání, než projde kontrolou. Otec mi
dal jména několika policistů, na které se můžu obrátit, ale nebylo
jak. Nervozitou se mi začal svírat žaludek. Chápete, jeho otec,
bratr mého otce, dost riskoval tím, co píše, dalo by se říct, že
strkal nos do věcí cizích lidí, lidí, co to špatně snášeli, takže
jednoho dne opravdu musel zmizet a pak už se nikdy nevrátil. A
teď se vrací jeho syn a hodně dlouho se neobjevuje v letištní hale,
která už se vyprázdnila. Takže, pochopitelně, moje obavy
narůstají. Zvlášť když nevím, jestli si jeho syn, můj bratranec, umí
dávat pozor na jazyk. Jestli má ve zvyku, stejně jako jeho otec,
pouštět si ho na špacír! Konečně! Strach měl velké oči ­ Bůh je
veliký ­ konečně vychází. ,,Bůh na něm krásou nešetřil," říkám si,
zatímco ke mně se svým ,,Dobrý den" vysílá úsměv. A pak to
pokračovalo.
Bez přestání mluvil. V taxíku mluvil, mluvil, můj ty bože, jak ten
mluví! A pořád a pořád, jako kdyby chtěl vyplnit celá ta léta
nepřítomnosti. Chtěl vědět všechno, o zemi, o rodině, o mně.
­ Ne, nejsem vdaná.
­ ,,Copak jsou tu všichni muži slepí?" mi povídá. A já jsem se
smála, jako kdyby řehot byl jediná věc, co umím říct. Už dlouho
jsem se tak nenasmála. A on pořád neměl dost.
Řidič na nás celou dobu civěl v zrcátku. Bylo jasně vidět, že můj
bratranec není zdejší a toho řidiče, co se neustále snažil
vyzkoumat, jak to mezi námi je, si vůbec nevšímal. Řidiče
pochopitelně nemohlo napadnout, že je to bratranec, když viděl,
že má tu spíš tmavší pleť. Jindy bych mu dala najevo, že si má
všímat řízení, ale teď jsem si prostě jen užívala smích, život, to se
mi dávno nestalo. A bratranec donekonečna opakoval: ,,Kdybys
nebyla moje sestřenice..." Ten mluví, panebože, jak ten mluví!
6
BRATRANEC (do publika) Hezká. Hodně se směje, sestřenice, ale popovídat si,
panebože, jako kdyby neměla co říct! Takže jsem musel obstarat
konverzaci za oba. Hrozně nerad mluvím. Mlčení mě opíjí ­ jako
kdyby jediná věc, kterou umí říct, byl ten smích. Mohla by se
trochu snažit! Mám za sebou hodiny letu a kilometry front při
odbavení, takže bych se nezlobil, kdyby... A ten řidič, jak ten
jede! To jsem musel letět vzduchem takovou dálku, aby se mi
udělalo zle na zemi?
­ Je to ještě daleko?
Směje se mojí otázce nebo mně, hlavně že se směje, a jak se
směje, můj ty Bože, jak se směje, umlčte ji, její smích mě ničí.
Konečně se zalkne, díky Bože! Jak se dusí, můj ty Bože!
­ V pořádku?
Mezi dvěma nádechy má ještě sílu vyrazit přidušený smích, je
vyčerpaná smíchem. Co to s mou sestřenicí je? Je šílená?
Zbláznila se smíchy, pomalu modrá, čím dál víc, nedokáže
dýchat, je úplně modrá. Snad se neřekne, že sotva jsem přijel,
hned jsem udusil vlastní sestřenici smíchem... Vypadám jako
pitomec a ona dál mění barvu. A ten řidič jede a jede.
­ Zastavte!
­ To nejde, pane, moc rychle, auta jedou moc rychle, to nejde,
pane!
Má pravdu, všechna auta letí jedním směrem, jako tažní ptáci před
zimou, co to dá.
­ To je iftar, pane, přerušení půstu, čekají je rodiny, hlad, pane, to
je normální!
Jak se dá zastavit, je to nutné, sestřenice ztrácí barvu. Proč všichni
jedou stejným směrem? Copak je v tomhle městě nějaká speciální
ubytovna pro řidiče? Kdyby alespoň někdo jel opačným směrem,
provoz by se na chvíli musel zastavit, aby mohli projet z druhé
strany. Copak v tomhle městě nikdy nedochází k nehodám? Pane
Bože! Jen malou nehodu, aby konečně zastavili. Jen jedna prasklá
pneumatika, jedno maličké škrábnutí, vybuchlá nádrž, jedna
jediná bouračka... se spoustou aut, ať to do sebe naperou, ať to
všechno bouchne, vyletí do povětří, aby se ten šílený provoz
zastavil. Moje sestřenice umírá smíchy!
­ Dá se tímhle směrem dojet k nějaké nemocnici?
­ Nemocnice? Ano, pane. Není to daleko, kousek rovně, trochu
doleva, pak doprava, ještě kousek rovně a jsme tam, dá-li Bůh!
7
­ Ne, je mi líp, do nemocnice ne.
Vida, moje sestřenice popadla dech.
DCERA Zašeptala jsem: ,,Do nemocnice ne." Samozřejmě, jak by to mohl
vědět? Po dlouhých letech zatrpklého mlčení. To můj otec takhle
mluví: Po létech zatrpklého mlčení nám syn nepřítomného píše,
že by se rád vrátil do země otců.
(Jako by odpovídala na otázku z publika.)
Jeho otec? Ne, toho jsem nepoznala. Byla jsem moc malá, když se
vydal na cestu daleko pryč. Ale jeho příběh jsem znala, rozumíte,
z útržků rozhovorů, z narážek, z mlčení... Nepřítomný, tak mu
říkal můj otec. Nepřítomný nikdy nedělal nic jako ostatní. Místo
aby poslušně a s hrdostí skousnul vojenskou službu jako ostatní
chlapci v rodině, odešel do sousední země, do B.-City. Ne, moje
nohy nikdy nekráčely po zemi v B-City, ostatně nekráčely po
žádné jiné než po zdejší. Ale vím, jako všichni, co mají uši, co se
říká o B-City: pro toho, kdo umí trochu pracovat a hodně počítat,
může dostat pot sladkou příchuť bohatství. Bratr mého otce,
,,nepřítomný", tak získal obnos nezbytný pro to, aby si koupil
svobodu. Jediný z celé rodiny si mohl dovolit zaplatit státu za
právo odmítnout vojenskou službu. Rodina na něj za to měla
pifku. Zvlášť, když po návratu z B.-City začal vykřikovat nahlas,
že má právo odmítat všechno, co mu nesouzní s duší. Taková
ostuda pro rodinu, která vždycky na všechno říkala Ano. Naše
rodina si svým Ano zajistila bezpečnost, a strýc naopak skončil ve
vězení... a ne jednou. Po svém posledním propuštění potkal ženu.
Cizinku, která pocházela z malé africké země. Samozřejmě, ,,jaká
hanba," řekla rodina, ,,spojit se s cizinkou nepřichází s úvahu!".
Ale on šel za hlasem svého srdce, odjel tam, do Afriky a mezi
svým srdcem a svou rodinou vyhloubil propast dlouhých let
mlčení. Od té doby se stal ,,nepřítomným", o kterém se nemluví.
Jeho syn ze dne na den tu propast ticha zasypal. Studuje staré
jazyky. Vrátil se do vlasti svého otce, aby tu hledal starý jazyk,
chápete to? Jazyk.
(Jako by odpovídala na otázku z publika.)
Jiný důvod než tenhle, který by ho sem přivedl? Nevím, v dopise
žádný jiný důvod nebyl.
Znám svého otce. Za jiných okolností by se spokojil s mlčením, to
by byla jeho odpověď synovi ,,nepřítomného". Jenže tady se
nabídlo řešení jeho problému!
8
Jeho problém... to jsem já. (S tichým pobouřením.) Udělal by
všechno, aby ho nestihla hanba. Jeho, nejposlušnějšího syna mého
děda. Hanba ať padne na druhé.
Když se to stalo, neměla jsem odvahu mu to říct. A tak na sebe ten
úkol, oznámit mu neštěstí, vzala matka. Já byla ve vedlejší
místnosti.
­ Abu, mám pro tebe novinu.
­ Pros Boha, aby byla dobrá.
­ To není.
­ Tak se modli ještě víc. Mluv.
­ Moje slova nebudou lahodná jako pistácie. Zachováš si klid,
Abu?
­ Jsem klidný, ženo.
­ Týká se to tvé starší dcery.
­ Tvojí taky, pokud se nepletu.
­ Abu!
­ Jsem klidný.
­ Její lůno se stalo lůnem matky. ... Abu. Abu?
­ Kdo se opovážil? ... Kdo, ženo?
­ Muž, který tudy jen procházel, pokračoval pak v cestě, a od té
doby od něj nemá zprávy.
(Bez slitování k sobě samotné.) Muž, který tudy procházel,
pokračoval pak v cestě, a od té doby od něj nemá zprávy. ­ A
přitom můj první muž nasliboval mnohem víc než zprávy! ­ Otec
prohlásil, že se musíme vyhnout hanbě. Proto od chvíle, kdy se mi
začne zaoblovat břicho, zůstanu v domě a matka nesmí vycházet
ze svého pokoje. Od toho okamžiku ji nikdo neuvidí až do chvíle,
kdy dítě vyjde z mého břicha. Tak ho budou moct prohlásit za své
a ne moje ­ aby ho nepostihla hanba. Můj mladší bratr se krátce
poté vrátil na univerzitu. A ze svého univerzitního bytu se odvážil
napsat otci.
,,Otče, ve jménu všemohoucího, s veškerou úctou tě zdravím a
objímám.
Bůh je mi svědkem, má ústa a mé srdce ti vždy zachovají úctu a
poslušnost. A přesto se dnes, otče, zpronevěřím poslušnosti,
kterou je syn povinován otci. Je to kvůli mé sestře. Vy víte, jak
moc ji miluji. Že mě zaplavuje pocit neštěstí, pokud se někdy
stane, že mi nevděčnost hlodá v hlavě a nechá mě zapomenout na
9
vše, za co jí vděčíme. Když nemoc ovanula svým smrdutým
dechem matku a tebe, odmítla nejednoho nápadníka, aby se o vás
a o nás, mou mladší sestru a mě, mohla starat. A i dnes je to ona,
kdo zůstává s vámi, zatímco my se snažíme žít své životy jinde
než pod rodnou střechou. Přesto je pro mě, otče, těžké přijmout
vaše rozhodnutí. Víte, že jako jediný syn jsem byl osvobozen od
vojenské služby, ale jestliže dítě mé sestry, které jste se rozhodl
prohlásit za vlastní, bude chlapec, nebudu už jediným synem.
Přiznávám se vám, otče, že jsem nehodným synem, ale vojenské
služby se bojím. Mám přátele, kteří ji absolvovali, někteří se
odtud nevrátili, jiní by udělali líp, kdyby tam zůstali.
Snažně vás prosím, otče, najděte jiné řešení. Pokud to neuděláte,
jsem schopen všeho, jen aby moje sestra o své dítě přišla. Všeho,
otče, i když svou sestru hluboce miluji.
Váš milující syn."
Tím jiným řešením byl on, můj bratranec, syn ,,nepřítomného".
,,Zařiď to tak, aby do tebe vstoupil, umíš používat ženské
způsoby, slova sladká jako pistácie, jestli se nemýlím," řekl můj
otec. Zatím mi lékař v tajnosti znovu sešil panenskou blánu.
Takže nemocnice samozřejmě nepřicházela v úvahu, i když můj
bratranec velmi naléhal.
BRATRANEC Sestřenice popadla dech, ale barvu nemá. Bude lepší, když
nebudeme riskovat.
­ Pane, můžeme se nějak dostat do nemocnice?
­ Ano, pane, není daleko, kousek rovně, kousek doleva, pak
doprava, kousek rovně a jsme tam, dá-li Bůh!
Řidič zahýbá doleva. ,,Zpomalte", říkám mu, ,,zpomalte" a on
sešlápne plyn. ,,Zpomalte" a on na to: ,,Musíme zůstat v pruhu,
pane."
­ Zpomalte, nespěchám na hřbitov.
­ Na hřbitov, pane? Bože můj, chudinka, Bože můj, a to se
muselo stát v mém taxíku. Bůh nás ochraňuj! To je uřknutí, pane.
Dneska ráno se na moje auto podívala matka mojí sousedky. A se
zlou slinou prohlásila: ,,Ach, je moc krásné, až moc krásné na
taxíka! Ať ti ho Bůh ochraňuje, synu." Uřknutí! Říkám vám
uřknutí! Za jejími sladkými slovy jsou jenom zlé myšlenky:
,,Odkdy máš tu nádheru, synku?" Pět dní, říkám jí, pět dní, abych
stačil zařídit, že mě Fátima ochrání před uřknutím. A tady je
výsledek. Povězte mi: Vy jste přiletěl letadlem. Neodplivnul jste
si v letadle?
10
­ Cože?
­ Plivat během letu, to nosí smůlu! Takže na hřbitov, pane?
Nechcete radši nejdřív uvědomit rodinu? Ačkoliv máte čuch,
pane. To se musí nechat. Není dobré vozit mrtvého domů, to
znamená smrt tří dalších lidí. Ale moje auto, to je tak trochu můj
dům! To je nepříjemnost. Jste si jistý, že jí smrt vzala dech?
Možná je to jen nějaký záchvat: astmatický záchvat. Znám dobrý
a zaručený lék: záchvat přejde a ona bude dýchat jako motor o
tisící koních. Je to jednoduché, stačí, abyste jí sehnal moč
gazelího samce. Kde přijdeme ke gazele? Nechte mě přemýšlet...
A v tu chvíli se moje sestřenice rozesmála zajíkavým smíchem.
Můj ty bože, jak ta se smála!
DCERA: Nemocnice nepřicházela v úvahu, takže jsem ze sebe vyrazila
smích. Žebra mě strašně bolela. Tak dlouho je žádný smích
nepošimral, že si odvykla. Tak dlouho... Ano, samozřejmě, měla
jsem strach, aby nějaký doktor neobjevil život v mém lůně. Žádný
doktor, ani pro mě, ani pro mou matku, tak dlouho, dokud se
situace uspokojivě nevyřeší, nařídil můj otec. Jsou věci, které dítě
nemůže říct těm, kdo mu dali život: ale můj otec, Bůh mu odpusť,
už je dlouhá léta jako stará kůže neúnavného velblouda, která se
mi vzpříčila v krku. Dobrý tak k tomu, aby mi otravoval život.
OTEC: (stařec, s kůží starého neúnavného velblouda, invalidní, usazený v
pojízdném vozíku, s dýmkou v koutku úst) Stará kůže neúnavného
velblouda, dobrého tak na otrávení života, to jsem já. Aspoň se
domnívám, že to si o mně myslí moje dcera. Je to dobrá ženská,
moje dcera... Ne, nikdy jsem jí neřekl, že si o ní myslím, že je
dobrá ženská. Jsou věci, které se neříkají.
Trvalo jí celé hodiny, než se svým bratránkem dorazila, takže
jsem si myslel, že se mu se vším svěřila a že on, pokud je jen
malinko inteligentní, už čeká na příští let, aby se vrátil do své
daleké africké vlasti. Moje dcera je totiž vždycky poslušná, ale ne
vždy dost inteligentní. Má divné myšlenky! Hodiny strávené
čekáním plodí všelijaké nepěkné myšlenky.
Ať mi Bůh odpustí, podařilo se jí přijet i s bratrancem. Tak to je
on, naše záchrana! Cena za mé štěstí je pěkně opálená. Čest
Orientu v rukách nějakého Súdánce!
BRATRANEC: Tožana, strýčku, Tožana z Toga.
OTEC: Prosím?
BRATRANEC: Ptal jste se mě, jestli se můj otec, z milosti boží, těší
dobrému zdraví v Súdánu. My žijeme v Togu. Jsem Tožan.
11
OTEC: Jsi Arab, synu, tvůj otec je Arab a tvůj syn bude Arab.
BRATRANEC: Moje matka je...
OTEC: Tvoje matka je dítko boží, ať už je ze Súdánu nebo z Toga. Bůh
nedělá mezi svými dětmi žádný rozdíl. Súdán nebo Togo, to není
důležité: muž je muž. Chápeš?
BRATRANEC: Žena.
OTEC: Prosím?
BRATRANEC: Moje matka je žena, ne muž.
OTEC. Muž nebo žena, na tom nezáleží. Všichni jsou děti boží. Buď
vítán u sebe doma, tady.
BRATRANEC: (k sobě) To nám to hezky začíná! Tak mě napadá, jestli tady
zůstanu, doma. Měl bych se uklidnit. Jak bych před jeho rodinou
vypadal. Určitě je to tou únavou, tou cestou. Potřebuju se pořádně
vykoupat.
OTEC: Jak? Moje dcera mi říká, že se chceš vykoupat? Jdi, ale rychle se
vrať na přerušení půstu. Jsi muslim?
BRATRANEC. Ne.
OTEC: Bůh nám odpusť, tvůj otec nikdy nic nedělal jako my ostatní.
Křesťan?
BRATRANEC: Ne, tedy... ne.
OTEC. Tvůj otec ti nedal náboženství?
BRATRANEC: Ne.
OTEC: Dal ti život a nedal ti náboženství.
BRATRANEC: Dal mi možnost volby.
OTEC: A co sis vybral?
BRATRANEC: Nic. Věřím v přítomnost, tak je to. Ve vás, v sebe.
OTEC. A svému synovi také ponecháš možnost volby? Pověz mi, máš
ženu, děti?
BRATRANEC: Ne.
OTEC: Nechť ti Bůh žehná, to je dobře. A svému synovi necháš možnost,
aby si vybral vlastní náboženství?
BRATRANEC: Myslím, že ano.
OTEC: To je vážné, ale znovu si o tom promluvíme, až budeš mít
vlastního syna.
BRATRANEC: Jenže já nevím, jestli budu mít ženu a děti, pochybuji.
12
OTEC: Nepředbíhej, chlapče, nevíš, co pro tebe Bůh chystá. Ale jdi se
vykoupat, to ti vrátí dobré myšlenky. A brzy se vrať, abys ses
najedl... Ten je ale hubený, ten chlapec. Hubený a bez
náboženství, neštěstí nechodí nikdy samo. Ať jí, jinak nikdo
neuvěří, že byl schopen cokoli zasít do lůna mé dcery.
*
BRATRANEC: Jíst. Jak tady jedí, panebože! Mezze, do omrzení, aby člověka
přešla chuť na pořádné jídlo! Falafel, humus, fuul, hlavně sníst
cokoli, co by jim naplnilo břicho... nebo duši. Jíst. Dokonce i
starý Abdel Hani mi se svým neodolatelným úsměvem neustále
opakuje: ,,Jez, můj synu, jez."
Jsem tu už hodinu, co mi tvrdí, že se jeho syn zdržel na letišti a že
svůj pas dostanu zpátky, hodinu, co neřekl ani slovo v jazyce
mina, a co se snažím zavést hovor na hlavní věc, kvůli které jsem
tady, na studium jazyka, který vymírá a jímž ještě hovoří pár lidí,
kteří vymírají, a on, jako jeden z nich, je tak křehký, že se každým
okamžikem obávám, aby náhodou nepřestal dýchat, a nedokáže
mi říct nic jiného, než: ,,Vezmi si ještě, je toho dost. Jez, s
prázdným žaludkem si nepopovídáme."
Jak mu říct ne a přitom nesetřít jeho úsměv! Když dojde na čaj,
konečně se rozpovídá.
­ Teď už mluví jazykem mina málokdo. Už jenom příslušníci
mojí generace. A jen málo příslušníků mé generace je ještě na
tomto světě. Ty máš život před sebou, kam oko dohlédne, přeji ti,
aby byl tak dlouhý, že zhasne až jako bod za dalekým obzorem.
Proč tě zajímají věci, které mizejí?
­ Jazyk, který vymírá, to je citelná ztráta pro lidstvo. To je...
můžeme dokonce říct lingvistická genocida, vzhledem k rychlosti,
jakou jazyky vymírají! Jde o neuvěřitelné ochuzování lidstva! Je
to drama, které se odehrává mimo jakékoli jeviště.
­ Ty mi tu vykládáš, že je v zájmu lidstva, aby jazyky
nevymíraly. Ale jaký je tvůj zájem?
­ Já... já myslím, že... tedy já...
­ Řekni mi, co hledáš.
­ No, jak mám říct, co hledám... Dobře. Tedy, já... Žádné vaše
dítě tím jazykem pořádně nemluví. Proč?
­ Řekl jsi to: je to mrtvý jazyk. A moje děti musí žít.
13
­ S veškerou úctou, kterou k vám chovám...
­ Nasloucháš mi s veškerou úctou, kterou ke mně chováš. Jsem
tím, co tady nazývají ,,cizí občan".
­ Etnická minorita.
­ Lid, kterému dal čas tváře, zvyky, jazyk.
­ Který umírá.
­ Aby přenechal život jinému, oficiálnějšímu, nedělitelnému,
jedinému a svrchovanému. Můj otec mě naučil naslouchat
lidskému i zvířecímu tělu, rostlinám, větru. Tehdy mi vzal sen
,,dělat" doktora, nikoli stát se doktorem. Tím už jsem po svém
otci byl. Dělat, prostě jen dělat. Ale s mými doklady ,,cizího
občana" , minority, jak říkáš ty, jsem nedostal oficiální povolení
dělat doktora. To zákon dělá a rozděluje. Můj syn dnes pracuje u
policie. Nedal jsem mu naše tradiční jméno, ani náš jazyk. To by
mu jen komplikovalo život. Potřebovali muže, aby rozpoutali
válku v B-City. A dokonce i příslušníci minorit se jim hodili. Řekl
jsem svému synovi: Zanech svou stopu v proudu času, který
ubíhá. Zabij čas, který tě obviňuje z toho, čím je tvůj otec. Buď
silnější než všechno a žij. Dnes už není cizí občan. Je občan
prostě a jednoduše, hloupě.
Co říct o těch slovech, která ke mně postupně doléhala?
Jaká slova mohou vyvážit alespoň část slz, které prýštily z celého
jeho těla? Z terasy starého Abdela Haniho jsem se zahleděl do
poklidu města, které se chystalo ke spánku. Chvíli jsem mlčel a
pak ,,zítra přijdu zase". Zítra, řekl jsem mu.
­ Zítra si budeme povídat o jazyce, na jehož lov jsem přijel.
Deska večer si odpočiňte, nemám slova, která bych řekl.
DCERA Ano, den po jeho příjezdu jsem ho doprovodila k starému
Abdelovi, víte, k otci toho policisty, který mu zabavil pas... Ne,
nezůstala jsem. Chtěl u toho starce zůstat sám a pak se sám vrátit.
Řekl mi: ,,Celý den se o mě staráš až dost, abys ještě musela
snášet ten můj ksicht, jak by řekla moje matka. Nakonec ti začnu
říkat mami, vrátím se do tvého lůna a ty mě porodíš."
Rozplakalo mě to, později, v mém pokoji, o hodně později,
nechala jsem svému pláči volný průběh, když jsem si uvědomila,
že jsem sama.
OTEC Kde je?
DCERA U starého Abdela.
14
OTEC A dál?
DCERA Nevím, co dál.
OTEC Už je pozdě. Ještě se nevrátil... Jak to vidíš?
DCERA (s předstíraným nezájmem) Co jak vidím, otče?
OTEC Jak to zařídíš, aby se stalo, co se musí stát?
DCERA (dodá si odvahy) Otče, mohl byste to dítě prohlásit za vlastní. Můj
mladší bratr mě miluje a přesto, co napsal, k nám vždycky bude
chovat úctu. K vám i ke mně.
OTEC To ty nám neprojevuješ úctu, dcero. Volala jsi k Abdelovi?
DCERA Ne.
OTEC Podej mi telefon. Copak musím v tomhle domě dělat všechno já?
(Dcera přináší telefon, do pravé ruky mu dává sluchátko, zvedá
mu ruku k uchu, vezme jeho levou ruku a vytáčí číslo.) Haló? ...
Abdela Haniho. (K dceři.) Dají mi jeho syna, policistu. (Do
telefonu.) Ano... Ano. Zdraví je v rukou božích, díkybohu. ...
Ano? ... Hm? Hm? Ne... ne. ... Hm? Ano. ... Hm? ... Hm? ...
Ale ne! Bůh je veliký, dává a zase bere.
(Dívá se na dceru, aby jí naznačil, že skončil. Pravou rukou,
kterou mu po celou dobu rozhovoru přidržovala, zavěsí. Poté mu
položí ruce na opěrky křesla a pak se postaví vedle.)
Už jsou to víc než tři hodiny, co se tvůj bratranec rozloučil se
starým Abdelem Hanim. Mluvil jsem s jeho synem. Abdel Hani je
mrtvý.
DCERA (zaraženě) Mrtvý?
OTEC Zemřel po odchodu tvého bratrance. Bude se mu to muset říct. Ty
mu to řekneš. A ještě dodáš: Abdel mu radí, aby se vydal do
malého města uprostřed pouště, tam najde jeho bratrance ...
Hebuna, který také mluví tím jazykem.
DCERA (utrápeně) Ovšemže ten slavný bratranec starého Abdela
neexistoval. Ale otec to zaonačil tak, abychom já a můj bratranec
odjeli. Aby mi dal čas, daleko od domova, daleko od sousedů, čas,
aby do mne mohl vstoupit.
BRATRANEC Stařičký ,,cizí občan" odešel přikrmit smrt. Ta smrt mu aspoň
dopřeje pokoj, spánek, právo spočinout. Nebude po něm chtít, aby
se kvůli své existenci uštval. A já jsem pokračoval v honbě za
mrtvým jazykem. ,,Řekni tomu, který byl po jeden večer mým
synem, aby se vydal do malého města uprostřed pouště a vyhledal
mého bratrance," řekl starý Abdel Hani.
15
*
Koupil jsem si nějaké noviny, blablablablabla.
Vydal jsem se na cestu, stařičkým mercedesem z roku raz dva,
skutečným archeologickým skvostem, jehož řidič uháněl jako s
vozem formule 1. Řidič si povídal sám se sebou. Jak je možné jet
tak rychle a tolik mluvit? Dva další cestující a moje sestřenice.
(podrážděně) Nechápu, proč strýc trval na tom, aby mě
doprovázela. Dobře jsem si všiml, že ji ta myšlenka nenadchla. V
práci si musela vzít dovolenou. Žralo mě to, ale strýc nechtěl nic
slyšet. Přiznávám, že se mi ta stará velbloudí kůže vzpříčila v
krku. Nevím kdy, ale cítím, že mu jednou rozbiju hubu. Ta moje
sestřenice je divná. Museli jsme dvakrát zastavit a já viděl, že
tajně zvrací. Na chvilenku jsem si všiml jejího břicha. Trochu
zakulacené. Že by byla...? Nikdy jsem se v těchhle věcech
nevyznal. Vždycky jsem se choval jako úplný pitomec. Kolikrát
jsem vyjel po holkách, aniž bych si všiml, že nosí něčí dítě... A
přitom to jsou jediné ženy, které jsem si zakázal. V každém
druhém případě jsem se nachytal. Možná bych se měl své
sestřenky zeptat. Jen klid, kamaráde, je to tvoje sestřenice, ruce
pryč! A jestli čeká dítě, po tom ti nic není. Či co já vím. Už dvě
hodiny sedíme v tomhle autě. Řidič pořád hltá kilometry cesty a
pořád mele, jak se zdá, je zvyklý, že mu nikdo neodpovídá.
Nedaří se mi usnout. Nekonečná cesta beznadějnou pouští.
,,Poušť, poušť, kamení, kamení", jak píše irácko-palestinskosyrská
autorka Jumana, kterou právě čtu. Důmyslná kompilace,
praktická věc pro toho, kdo chce bez velkého úsilí pochopit
Střední východ. Řidič, který si nakonec všiml, že jsem jediný,
komu se nepodařilo usnout, se mě ptá, odkud jsem. Abych mu
nekomplikoval život, neřeknu, že z Toga, ale z Afriky.
­ Á, Afrika! Afriku mám moc rád! Bratranec mi o ní vypravoval,
je moc krásná! Vy jste fotbalista?
­ Ne. Proč?
­ Vaše vlasy.
­ Aha, moje dready! Ne, nejsem fotbalista.
­ Já fotbal miluju. Afričani jsou skvělí fotbalisti a dobří
muslimové. Miluju Afriku!
Dvě dost podstatné pravdy, které jsem mu nepopřel, a aby mi
nepovídal o Africe, kterou neznám, jsem mu řekl, že jeho auto je
zázrak k nezaplacení. Rozesmál se kilometrickým smíchem. Jen
aby se moje sestřenice nevzbudila, má dost výrazný smích. Řidič
mi nakonec vysvětlil, že je to z nouze ctnost, že si tu rachotinu
16
nechal, protože nové vozy jsou nehorázně drahé, jen určitá vrstva
si může takový luxus dovolit a že když tohle říká, ať si nemyslím,
že dělá politiku, že by si se mnou rád vyměnil tu omlácenou
šunku za pěkné nové auto. Pak pokračoval v hovoru úplně sám.
Konečně město rozevřelo svou tlamu. Sestřenice se probudila. A
šofér konečně zmlknul.
Oblehla nás hejna prodavačů prakticky stejného, údajně
certifikovaného zboží. Museli jsme si jimi klestit cestu. Kde najít
bratrance Abdela Haniho? Mohli jsme se kolemjdoucích ptát jen
na jeho jméno. Hebun. Půl hodiny jsme se tím jménem oháněli.
Půl hodiny jsme se točili hned tím hned opačným směrem.
Všichni nám ochotně ukazovali cestu, všichni byli přesvědčeni, že
znají toho správného Hebuna. Nakonec jsme se dostali do
nablýskané čtvrti se skutečnými paláci, s udržovanými zahradami
a digitálními kódy. Neměla nic společného se starou čtvrtí, kterou
jsme nechali za sebou, s jejími prašnými cestami, úzkými
uličkami, starými domy, toulavými kočkami, súkem a hloučky
dětí, které na mě jako na snadno rozeznatelného cizince
pokřikovaly rozpustilé ,,ahoj", a s davem lidí, kteří se hemžili
všemi směry. Tohle byla čtvrť těch, kteří si mohli zaplatit nová
auta. Jestli pan Hebun bydlel v těchhle končinách, bylo jisté, že
žije na jiné úrovni než jeho bratranec Abdel Hani. Před domem s
lesklými zlatými mřížemi, obloženým náramkem aut, která stála
nepochybně nehoráznou sumu a ještě voněla novotou, bloumaly
bezcílně skupinky nastrojených chlapců a dívek, oblečených jako
televizní hvězdy, a hlasitě předváděly všem, kdo to chtěli slyšet,
život zlaté mládeže. ,,Jestli nám to řekli správně," povídá
sestřenice, tak je to ten sousední dům." Sousední dům se stavěl.
Přesto vypadal jako obydlený, přinejmenším venku, se třemi
slepicemi, pěti kuřaty, kohoutem a malým chlapcem, kteří nás
pozorovali, na dvoře. Jak jsem se přiblížili, utekl se chlapec
schovat do jakéhosi přístavku. Malá čtvercová stavba z betonu,
dvě malá okna, otevřené dveře a za nimi čtyři hlavičky, dvě
děvčátka, dva chlapci. Objevila se žena, celá zahalená do
červeného závoje a zavřela nám dveře před nosem. Sestřenice mě
poslala, abych se prošel, zatímco ona se pustila do vyjednávání s
tou ženou. Jsem příliš muž na to, abych se vyskytoval v její
blízkosti během manželovy nepřítomnosti. OK, odešel jsem,
abych se prošel touhle čtvrtí digitálních kódů.
DCERA Byla jsem hrozně unavená. V mém stavu, chápete? Od chvíle, kdy
se otevřely dveře, jsem hledala polštář, na který bych složila svou
únavu. Stačil jediný pohled. Žena si všimla mého břicha, nabídla
17
mi odpočinek a snažila se zjistit, jestli mě doprovází manžel.
Nevěděla jsem, co jí odpovědět. Usmála jsem se a položila jí
otázku. Bez naléhání odpověděla. Ano, jsem skutečně u Hebuna,
hlídače domu, který se opravoval. Odešel na nákupy. Mrzí ji to,
ale dokud se manžel nevrátí, nemá mi co nabídnout. Určitě se
brzy vrátí. Ano, všichni, celkem šest lidí, bydlí v této malé
místnosti, kterou zboří, jakmile bude dům dostavěn, a pak ,,Bůh je
veliký, postará se". Tuto tvář své vlasti jsem znala jen od vidění,
z ulice. Nikdy jsem si nedala tu práci se jí zabývat. Asi příliš
těžké...
(Jako by odpovídala na otázku z hlediště.) Cože? Ptáte se, kdo
může za takovou bídu? Jak to mám vědět? Nejsem politik.
*
OTEC (sluchátko telefonu obtížně přidržuje pravým ramenem u krku,
mluví velice nahlas) Haló?... Víte určitě, že se u vás neubytovali?
... Obvolal jsem všechny hotely... Ano, nechte vzkaz, synu.
Kdyby se z vůle boží ubytovali ve vašem hotelu, vyřiďte jim, aby
mi zavolali. Řekněte mé dceři, že její matka je nemocná... Bůh
vám žehnej... (Sluchátko mu padá. Je vzteklý, nadává.)
*
BRATRANEC Panebože, jsem to ale pitomec. Ztratil jsem se v tom labyrintu
paláců! Kudy jsem přišel? Mám dojem, že všechny ulice a
všechny domy se tváří stejně namyšleně. Aha, tady... poznávám
to! Přehlídka posledních modelů aut s mládeží postrojenou jako
televizní hvězdy. Ale kudy dál? Mohl bych se zeptat toho
mladíka, který nemá podle všeho na práci nic jiného než hrát si s
posledním typem mobilu.
­ Promiňte, můžu se vás na něco zeptat?
­ No?
­ Dům pana Hebuna, prosím.
­ Upřímně řečeno, to zrovna není jméno někoho, kdo tu může mít
dům. Asi jste zabloudil.
­ Rozestavěný dům.
­ Tady se staví víc domů.
18
­ Veliký dům se dvěma nebo třemi poschodími.
­ Tady jsou skoro všechny domy velký a mají dvě nebo tři patra.
Podívejte na dům, co mají naši.
­ Vstupní brána je pozlacená...
­ Jako u našeho domu. Ty jsi míšenec, co?
­ Ano.
­ Jako já. Já jsem kulturní míšenec, mezi Francii a touhle zemí.
Ty jsi z Paříže? Máš francouzský občanství?
­ Ne.
­ Já jsem z Paříže. Přijel jsem s našima do týhle díry na
prázdniny. Jak se ti to tady jeví? Dobrý, ne? Klidnější než v
Paříži, ne? A lidi jsou tu milí, co? Ale je tady teda vedro! Co děláš
jinak?
­ Co?
­ Tady, v životě, co jako děláš?
­ Jsem spisovatel.
­ To není špatný! To jako píšeš a tak! A tady píšeš o čem? O
zdejší civilizaci? Tady moc inkoustu nevyplácáš! Nebo o lidech?
Tady jsou případi, to ti teda povím, tady bez námahy sepíšeš
bestseller. Sleduj mě, mám pro tebe dobrej námět: všichni mladý
lidi se odsud chtějí dostat! Všichni mě uhánějí, abych jim
vymyslel, jak se odsud co nejrychleji vypařit. A jak na můj
francouzskej pas letěj holky! Ukážeš pas a vona už ti leží v
posteli, fakt! Ty nemáš francouzskou příslušnost? To není dobrý.
Příště, než sem přijedeš, si ji zařiď. Tak o čem teda píšeš?
­ O mina.
­ A co to jako je?
­ Mrtvý jazyk, nebo mizející...
­ A to někoho zajímá? Tady by se toho dalo dělat hrozně moc.
Hlavně pro mládež. Já bych chtěl vytvořil takový jako sdružení,
který by mládeži pomáhalo pochopit, že si nemá dělat iluze o
úspěchu někde jinde. Chápeš? Něco se dělat musí. Hele, dám ti
číslo, brnkneme si v Paříži, uvidíme, co se dá vymyslet. Takovej
spisovatel musí mít nápady, ne?
Najednou se ozve řev motoru, ostře prořízne vzduch. Nákladní
motorka, vážně. Náklaďák, jako auto, zdejší mechanici jsou
hlavy! Za řídítky motorky muž, vzadu v nákladní části holčina
mezi obrovskými odpadkovými pytli. Dupnutí na brzdu a motorka
19
zastavuje u popelnice, muž a děvče se vymrští k popelnici, ponoří
do ní ruce, rychlé pohrábnutí a konzervy, balíčky sušenek či co to
je a další věci přistávají v jednom pytli vzadu na motorce. Je to
popelář? A ta malá, to je jeho dcerka? Maličká zaměstnankyně?
Zvláštní způsob třídění odpadků! Najednou jiný motor, ještě
zuřivější než motorka. Popeláři.
Muž a děvčátko vyklízejí pole a přenechávají místo většímu
mrchožroutovi. Motorka vystřelí jako raketa, zastavuje se u
popelnice o něco dál, zatímco kamion polyká zbytek odpadků, a
znovu vyráží. Pak motorka zahne za roh. Pustím se do jejího
pronásledování. Vidím ji stát před jinou popelnicí, kterou muž a
děvče chvatně prohledávají, než sem strčí čumák nákladní obluda.
Dva různé vztahy člověka k popelnici! Mechanicky dál sleduji
motorku od popelnice k popelnici. Je rychlejší než moje nohy,
ztrácím ji a pak ji objevuji o několik ulic dál, jak odpočívá u zdi
čtvercového baráčku z betonu, dveře, dvě malá okna, několik
slepic, kohout, pět dětí, mezi nimi to děvčátko, ten muž, žena,
zahalená v červeném a moje sestřenice. Takže muž, kterého jsem
viděl v akci, byl pan Hebun.
DCERA (do publika) Můj bratranec dorazil chvilku po návratu pána domu.
Nepočítal s tím, co mu Hebun řekl: ,,Vaše žena mi o vás
vyprávěla."
BRATRANEC Moje žena?
DCERA Ano, já.
BRATRANEC (bratranci) Aha... ano, moje žena.
(Do publika.) Nevím, proč jim řekla, že je ,,moje žena" místo
,,moje sestřenice". Určitě měla nějaký důvod. Pověděla jim o mé
práci. On už stačil říct, že není bratranec Abdela Haniho. Ale
pozval nás, abychom s rodinou povečeřeli. Váhal jsem. Měl jsem
představu, kde nakupuje. To spíš já bych se s ním měl rozdělit o
to, co mám, a ne ještě zhoršovat jeho hlad kvůli tomu, aby nás
jeden večer poctil. Naléhal. Ano, rádi si dáme čaj. Dali jsme si
čaj. Dlouhou dobu jsme pili čaj, za tu dlouhou dobu jsme
prohodili jen pár slov. Moc toho nenamluvil. Nakonec mi položil
otázku, které jsem se už chvilku obával.
­ Co chcete?
­ ...
­ Nemám tu čest být Hebunem, kterého hledáte, ale kdybych vám
mohl pomoci...
20
Jak mu mám vykládat o svém pátrání po nějakém jazyce, když on
zahání hlad svých blízkých smetanou z popelnic?
Jak mu mám říct, že se mi hlavou honí slova Sonyho Labou
Tansi: ,,Stačí, aby hladových bylo tolik, že se nedají spočítat, aby
měli právo sníst ty, kteří jedí."
Měl bych zavolat Johnnyho Kokoroka, brzy mi dojdou peníze...
*
OTEC Co vám mám povídat? Jo, byly to těžké dny. Je to pět dní, co
odjeli a ani zprávička. A brzy po jejich odjezdu postihla celé tělo
mé ženy nemoc, a každý den trpěla větší bolestí. Ne, volat lékaře
nepřicházelo v úvahu, ještě se nic nevyřešilo, dokud moje dcera
byla... Proč mi nezavolala, aby mi řekla...? Měl jsem nervy
napnuté k prasknutí.
­ Áááááááách! Ach! Ach! Ach! Ach! Ach!
Moje žena už tři dny naříkala. Otekla jí noha. Po třech dnech
nebylo možné se jí dotknout, aby neřvala bolestí. Takhle to nešlo.
Sousedi, chápete? Kvůli tomu křiku nakonec začali natahovat uši,
kulit oči a rozvazovat pusu. Nechtěl jsem, aby se nějaký zlý jazyk
pletl do záležitostí mojí rodiny, chápete? Takže jsem se její nohy
už nedotýkal. Ale ona křičela jen tak, aniž bych se jí dotknul... a
sousedi, chápete? Tak jsem jí zacpal pusu, aby nám její křik
nepřinesl ostudu. A pak ten zápach. Puch, co se na ni lepil, a pak
ulpěl na všech věcech v pokoji, v domě, na všem, na mně.
Nakoupil jsem v drogerii parfém, samozřejmě že ne v naší čtvrti,
chápete...? Ale zápach sílil, pohlcoval parfémy. Yves Saint
Laurent, Christian Dior, Kenzo, Hugo Boss, Chanel, nebylo to nic
platné. Udržoval jsem ten puch zavřený za okny. Nechápal jsem,
proč mi dcera nevolá. Nemohl jsem svou ženu poslat do
nemocnice, protože jsem nevěděl, chápete... Přijala už má dcera
svého bratrance ve svém lůně?
*
BRATRANEC Ano, haló? Johnny? Johnny Kokoroko? ... Ano? ... Á,
Johnny! Jistě, pracuju! ... Jo, pošlu ti fotky, krásný... Jo! Dá se
tu postavit obrovský zábavní park. ... Jo, v sousedství toho
nejstaršího a největšího archeologického naleziště... Ano...
kulturní turistika, to je ono... Ne, o jméně jsem zatím
nepřemýšlel. ... Á, ty jsi o tom přemýšlel! ... Kokorokoland! Jo,
to je velice originální! Jo, jasně, děsně originální. S povolením
žádný problém, ale bude to chtít nějaký bakšiš. ... Co možná
nejdřív, ano. ... Převodem, skvělé.
21
Koupil jsem si noviny, blablablabla.
Musím zavolat strýčkovi. Sestřenici je čím dál tím hůř, ale o
doktorovi nechce ani slyšet. Dneska večer zavolám. Ještě jsem
nevyčmuchal bratrance Abdela Haniho. Není to snadné, když
jsem sám, bez sestřenice. Zůstala v hotelu. Ptám se. Nepřestávám
se vyptávat.
­ Pane!
Leknu se. Nějaký muž mě chytá za paži a táhne mě stranou davu.
Nechám se odtáhnout, nevypadá, že by mi chtěl ublížit. Ptá se
mě...
­ Můžu vám pomoct. Můžu vám pomoct se vším, co chcete. Mám
vynikající starožitnosti se zárukou a povolením na vývoz ze země.
Slovo na to, mně můžete věřit, zákazníkovi nikdy nelžu!
­ Někoho hledám.
­ Aha! Nějaký starý král, princ, mám krásnou sošku princezny,
znáte tu, co se zamilovala do pasáčka...
­ Hledám někoho, kdo žije.
­ Znám i živé. Tarik vám sežene všechno, co hledáte, živé i
mrtvé. Tarik je moje jméno.
­ Proč ne. Hebun. Mluví jazykem mina. Bratranec Abdela Hani...
­ Ale toho znám. Pojďte za mnou!
­ Ehm, jste si jist?
­ Pojďte za mnou.
Jdu za ním. Procházíme úzkými uličkami. Vůbec nic
nepoznávám. Jestli chtěl, abych se ztratil, povedlo se.
­ Jste turista?
­ Ne tak docela. Jsem spisovatel.
­ Američan?
­ Ne.
­ Když je Američan turista, tak je to prima. Ale ne voják,
prezident nebo špion. Nebojte se, tady mají Američany rádi, když
jsou turisti. Takže vy nejste Američan turista?
­ Ne, jsem Tožan spisovatel.
­ Á, spisovatel! Mám přítele, který je velký spisovatel, píše ze
života. ­ Počkejte, vzpomenu si na jeho jméno... Ach, ta jména!
Víte, přicházejí a odcházejí, ale já si vzpomenu. Spisovatel, to je
něco. ­ Spisovatel je kultivovaný, ne?
22
­ Prosím?
­ Inteligentní, vzdělaný a tak. Abyste mohl psát, musíte to mít v
hlavě srovnané, co?
­ Ano, myslím.
­ Přesně to říkám synovi. Buď spisovatelem, synu, a budeš
kultivovaný. Vysvětluju synovi: spisovatel je někdo, kdo používá
peníze k tomu, aby měl plnou hlavu a prázdné břicho. Není to
krása? ... Říkám mu, spisovatel, to je znalec, má oko a nakupuje,
dělá dobrý obchod pro ducha! To není hloupé, co?! Například
tahle soška, spisovatel na první pohled pozná, že je ze čtvrtého
století před Kristem, a i když stojí čtyři sta dolarů, klidně ji koupí!
Čtvrté století! Jsem si jist, že jste to poznal! Takže ji koupíte?
Udělám vám cenu! ... Ne? ... I když nemáte moc, dám vám ji
skoro zadarmo, že jste to vy. Jedinečná příležitost. Utrhne mi to
srdce, když o ni přijdu! Ale Bůh je veliký, vaše srdce promluvilo
k mému.
­ Ne, díky. Je to ještě daleko?
­ O čem píšete? O starých civilizacích?
­ Ne.
­ Ne?
­ Zabývám se mrtvými jazyky.
­ Mrtvými jazyky? A to někoho zajímá, tenhle byznys? Přijdete
na buben. Mrtvé jazyky! Jste spisovatel nebo funebrák? Chtějí
jazyky umřít? Nechte je umřít! Dokonce i Ježíš Kristus řekl:
,,Nechte mrtvé pohřbít své mrtvé." Staré civilizace! To je teď
kšeft, co kvete. Tahle stará historie, to je moje! Jestli chcete,
udělám vám cenu, skoro za hubičku, co vám budu vyprávět!
­ Ne, díky. Je to ještě daleko?
­ Už tam skoro jsme.
Dobře mě zpracovával, hned zprava, hned zleva. Nakonec jsme
došli do rozvalin starověkého města.
Téměř nedotčený obrovský amfiteátr! Chrám, směsice kulturních
epoch, jejich paměť tak, jak se tu střídaly. Trochu stranou
nádherné hrobky, které odolaly času. A to je jen viditelná část.
Pod mýma nohama bylo velké město, pokryté prachem a pískem
staletí. Udělal jsem fotky. Budu je muset poslat Johnnymu
Kokorokovi, abych z něj vyrazil něco peněz. Je to šílenec.
Postavit disneyland, s hotely, vláčky a atrakcemi do té výjimečné
23
památky, tahle šílená idea mu zachvátila mozek. Zapomněl jsem
na svého náhodného průvodce.
­ Je to pěkné, co? Nádhera, říkal jsem vám to! Mají to i v Iráku,
ale tam se střílí a už tam nic nezbude. Jen poušť. Tohle je třeba
napsat. Jazyky vymírají, co byste chtěl? Život, smrt, na to se
kašle. Ale ty nádherné stopy starých civilizací!
­ Nejsem turista.
­ To nevadí, nikdo není dokonalý. Já vám říkám: turisti
nepřijíždějí kvůli jazykům! Tohle musíte napsat svým čtenářům!
Pokud se dozvědí, že se rozvaliny mění v prach, budou křičet na
své vlády. Ale věřte mi, nestojí za námahu plýtvat silami psaním
o jazycích, které vymírají, nebo o lidech, kteří umírají zasažení
bombami. Turisti jsou zvyklí vidět zdejší lidi umírat. To jen
zabírá stránky v novinách. Na jejich životě to nic nemění. Ale
památky, řekněte jim, že bomby ničí památky. A budete mít
bestseller!
­ Nevím.
­ Vy nejste žádný obchodník, to je vidět. Jinak byste ode mě
koupil tuhle krásnou sošku. To je obchod, víte? No tak? Víte jistě,
že nebudete litovat?
­ Ne, ne!
­ Jak myslíte. Takže já půjdu.
­ Díky za všechno. Pokusím se trefit zpátky sám.
­ Jestli se vrátíte sám, tak to bude za poloviční cenu.
­ Za poloviční cenu?
­ Prohlídka.
­ Jaká prohlídka? Nic jsem po vás nechtěl.
­ Ale udělal jste si fotky a já jsem vám poskytl výklad. Já jsem
obchodník. Vy možná ne, ale já ano.
Nakonec jsem mu nechal něco ze své nepříliš hluboké kapsy.
Večer pošlu ty fotky Johnnymu Kokorokovi.
*
To jsem pěkně pokročil. Ocitl jsem se bez prostředků uprostřed
rozvalin a bez sebemenší stopy po Hebunovi. Pitomý průvodce...
Sám jsem pitomec: co tady dělám?
24
DCERA Ten večer se vrátil hodně pozdě. Ano, když byl pryč, zavolala
jsem otci.
­ Ne, otče, ještě neporušil mou nahotu.
­ Můj ty Bože, je snad impotentní?
­ Nevím, nemyslím. Neměla jsem zatím...
­ Cože? Nebyla jsi s ním v posteli?
­ Ne, otče.
­ Čekáš na příchod proroka, dcero?
­ Otče, já...
­ Dcero, otvíráš svou zahradu, když nemáš, a když je to třeba,
zavíráš ji. Otevři svou zahradu, dcero, pro čest rodiny.
­ Nevím, jak to udělat, otče.
­ Nejméně jednou už jsi to udělala a naučila ses to úplně sama,
bez pomoci svého otce, jestli se nemýlím. Tvá matka je nemocná,
dcero. Nemoc jí nafoukla nohu a stravuje jí tvář, zbavila ji chuti,
napumpovala jí tělo svými šťávami, sužuje ji bolestmi od hlavy až
k patě... Nemoc postihla tvou matku, je k nepoznání, má dcero.
Musela najednou spolknout celou dlouhou řadu nestravitelných
let. Má nemoc, která páchne a zápach dusí všechno v domě,
snažím se, aby závan větru nezanesl tu hanbu k sousedům i přes
litry parfémů, které jsem na to obětoval. A byly to značkové
parfémy, dcero. Hotová Gé osmička mezi parfémy, ale ten zápach
je ďábelský!
Dcero, tvá matka celý den řve a páchne. A ty za celou tu dobu
nedostaneš ani nápad, jak to zařídit! Čas se mi tu vleče jako šnek
a moje dcera si hraje na neviňátko! Pověz mi, v jakém hotelu
bydlíte, dcero. Tvůj bratr odjel z domu a vydal se vás hledat. Dnes
večer mi bude volat, řekni mi, kde bydlíte. Přijde za tebou, aby ti
propůjčil trochu rozumu. Musíš to dokončit.
Strach mi sevřel nitro. Víte, můj bratr není násilník. Ale má
tvrdou a necitelnou duši. Váží si mě, to ano. A často to říká.
Věřím tomu. Ale pochopte: tahle situace a hlas mého otce... Příliš
rychle. To dítě v mém břiše, příliš rychle; můj bratranec, příliš
rychle; hlas mého otce, který mi nařizuje, příliš rychle; můj bratr,
který přijíždí, příliš rychle; dny ubíhají příliš rychle. Existují
případy bratrů, kteří prolijí krev svých sester, aby zachránili
pošramocenou čest, případy zabitých milenců, aby byla vzkříšena
čest, skomírající vinou sestřiny touhy po lásce. Takže jsem se bála
o sebe, o svého bratrance. Můj bratr není krutý, říká to, já tomu
25
věřím. Přesto mě zalil studený pot při pomyšlení na jeho příjezd.
Jak o tom všem říct bratranci, jaká vybrat slova a říct mu, že
musíme odjet dřív, než sem přijede můj bratr se svými obavami?
Tu noc, když se vrátil, nespal ve svém pokoji. Ne, složil svou
celodenní únavu s pachem araku do mé postele. Ano, něco se
stalo. Ale nic takového, co vás hned napadá. Dlouho jsme mluvili.
On začal:
­ Řekni mi, co hledám.
­ Nevím. To ty sis lehl do mé postele, takže jsi to ty, kdo ví, co
hledá.
­ Ne, mluvil jsem o hledání v hlubším slova smyslu...
­ Hlubším?
­ No, možná širším. Tak přestaň se smát, víš, jak to myslím.
­ A co hledáš?
­ ,,Říká se, že jeden muž stál na prstu u nohy. Na palci. Říká se,
že ten muž pořád stojí na palci a nepočítá dny ani hodiny a
nepočítá roční období. A neuvědomuje si, že bojuje s ročními
dobami. A neuvědomuje si, že stárne."
­ To zní krásně a osaměle. To je od tebe?
­ Ne. Od Kossiho Efoui, jednoho spisovatele z Toga. Napadá mě,
že jsem ten muž. Napadá mě to od chvíle, co jsem tady. Říká se,
že každých čtrnáct dní zmizí jeden jazyk.
­ Říká se, že jeden muž vzal svůj palec u nohy a naložil si ho na
záda. Udělal se mu hrb. Muž vzal hrb a vydal se na cestu, vzal
roční období, vzal čas, vzal zemi. A hledá v zemi svého otce. Ale
co hledá? Chce zachránit jazyk, objevit ho, popsat, zařadit? Kolik
v jeho srdci váží jeden jazyk mezi tolika dalšími v zemi jeho otce?
Co hledá?
­ Hledám... Dneska večer jsem se seznámil s jedním mužem z
Pobřeží slonoviny. Díky barvě kůže. Je to hloupé, spřátelit se díky
barvě kůže ,,Nejsi zdejší, to se pozná," řekl mi, když se sedl ke
stejnému stolu jako já, naproti mně a mé láhvi araku.
(K muži z Pobřeží slonoviny.) Můj otec odsud pochází.
MUŽ Míšenec?
BRATRANEC Míšenec.
MUŽ Všichni jsme míšenci. Já jsem z Pobřeží slonoviny. Pro zdejší lidi
Súdánec. Z Afriky znají nejlíp súdánské uprchlíky. Dají to
26
člověku pocítit hned na letišti. ,,Pobřeží slonoviny... Pobřeží
slonoviny? ­ Súdán!"
BRATRANEC ,,Togo... Togo? ­ Súdán! Jižní Afrika?"
(Smích.)
MUŽ Svět se prý stal planetární vesnicí. Planetárním pupkem, jo!
Afrika a Orient. Tak blízké a tak vzdálené. Jsem student. Vlastně
studuju obchod, nebo něco na ten způsob. Ale nejdřív absolvuju
religionistiku. Pak budu dělat obchod. Tak rozhodla univerzita. A
ty?
BRATRANEC Spisovatel.
MUŽ A přijel jsi psát sem?
BRATRANEC Ne, pátrám.
MUŽ Pojď, ukážu ti něco.
BRATRANEC Co?
MUŽ Můžu promrhat trochu času. Vezmu tě do čtvrti, kde jsem našel
útočiště.
BRATRANEC Ukážeš mi svůj každodenní život?
MUŽ Všední život neviditelného muže. Ten neviditelný muž jsem já.
Pozor, neviditelná menšina v celé nádheře! (Smích.)
BRATRANEC Už jsme tady?
MUŽ Tohle je moje čtvrť. Tedy nic mi tu nepatří. Kdyby se tě ptali,
odkud jsi přijel, řekni z Paříže. Chápeš, stačí, že já jsem přijel z
Afriky. Afrika tu fakt není v módě. Ještě tak kdybys byl fotbalista,
to by mohlo projít. Ale spisovatel, na to je lepší Paříž. Chápeš?
BRATRANEC Možná nevím, co hledám, ale vím, odkud přicházím.
MUŽ Udělej to pro mě, ať se trochu zviditelním, můj spisovateli z
Paříže. Podívej na tuhle restauraci.
BRATRANEC No, jistě, zajímavá architektura!
MUŽ Pracoval jsem tam jako toaletář. To na záchodcích podáváš
zákazníkům hajzlpapír a doufáš, že ti ukápne nějaká mince. Pak
ze mě byl číšník. Servíroval jsem. Můžu ti říct, že jsem fakt
sloužil; holka pro všechno. Promiň, architektury jsem si při tom
nevšim.
BRATRANEC (sestřenici) Já a ta moje nevymáchaná huba. Zase jedna
promeškaná příležitost, abych ji držel.
27
MUŽ U nás na Pobřeží slonoviny vládnou pyromani. A tady nemůžu
mít ani ženu, ani rodinu, ani budoucnost. Jako cizinec jsem
skřípnutý v čase. Tak mi dovol, abych tě tu prováděl a naparoval
se, že můj přítel je spisovatel z Paříže. Dám ti svůj příběh. Můžeš
ho vydat. Chceš můj příběh? Možná sis našel jiný. Co hledáš?
(Ticho.)
DCERA Co hledáš?
BRATRANEC (sestřenici) ,,Nech to být," odpověděl jsem mu, ale on
naléhal. Tak jsem mu řekl o svém pátrání po jazyce, který schází
na úbytě. Možná prý zná jednu dívku, která jím mluví. Zítra ji za
mnou přivede. Zítra je poslední příležitost.
DCERA Nazítří přijel můj bratr. Krátce před tím, než se vrátil bratranec.
Ne, můj bratr nebyl zlý. Není zlý, protože to řekl a já mu věřím.
Ano, nakonec jsem svému bratrovi všechno řekla: o bratranci v
mé posteli minulou noc, ale nic z toho, co se děje mezi mužem a
ženou v posteli. Taky jsem mu pověděla o araku, a o jeho
nejistotě, a že to bylo nové, že předtím se bratranec nikdy neopil a
že bude lepší to všechno zarazit: chudák, za nic nemůže. Oči
mého bratra zahořely radostí. ,,Arak, to je řešení" a vysvětlil mi,
že můj opilý bratranec si určitě nepamatuje vůbec nic z toho, co
dělal večer. Určitě, když byl opilý. Takže se mu snadno může říct,
že do mě vstoupil, i když si na to nepamatuje. Řekla jsem svému
bratrovi: Od operace, při které ze mě doktor znovu udělal pannu,
nikdo mou panenskou blánu znovu neprotrhl. Takže opilý nebo
ne, nemůžeme mu dát zbaštit tuhle historku. Ale pro mého bratra
to nebyl žádný problém. ,,Všechno co se zavře, se zase dá
otevřít," a protože jsem to nedokázala sama, pomohl mi umazat
prostěradlo od krve. Strčil ho pak bratranci pod nos, jakmile se
vrátil. A nabulíkoval mu celou tu historku. Podívala jsem se na
své břicho. Ona nebo on tam uvnitř za nic nemohli, stejně jako
můj bratranec. Bratranec se na mě podíval a viděl moje břicho.
Myslím, že všechno pochopil. Ale neprotestoval: ,,Ano, vezmu si
ji za ženu." Naprosto samozřejmé ano.
*
BRATRANEC Druhý den jsem si koupil noviny, blablablablabla a setkal se
se svým přítelem z Pobřeží slonoviny. Došli jsem na křižovatku.
Rozhlížel se po taxíku. Nějak se mi to nezdálo. Povídá:
28
MUŽ Ukážu ti další neviditelný svět. Měj otevřené oči. Taxi? Ano,
vedu vám zákazníka. ­ Yalla!
BRATRANEC Jedeme taxíkem přes půl hodiny. (K Muži.) Kam jdeme? (Do
publika.) Vyjeli jsme ven z města. Konečně taxík zastavil před
nějakým obskurním domem. Můj přítel strčil řidiči svazek
bankovek a řekl mu: Domluveno, pět minut pro mě, ale pro něj
půlhodina." Co to má za lubem?
MUŽ Půjdeš s děvčetem, co mluví tím jazykem. Teda, myslím. Jazyk
mina, je to tak? Máš půl hodiny. Je mi líto, je to jediná její adresa,
kterou znám. Ale pozor, tady to neexistuje! No ano... už jsem
zaplatil, nic jim nebudeš dávat. Ani mužům, ani té holce.
BRATRANEC Tři údery na dveře vily, otvírá mi muž. Salon, tři muži, pět
mlaďoučkých dívek v rozpuku se zmalovanými kukadly. Můj
přítel hovoří s jednou dívkou, ona na mne kývne, vstupuji do
pokoje, jsem uvnitř. Zavřené dveře, otevřený úsměv. Doráží na
mě:
­ Habibi , lásko moje.
­ Habibi, dej mi dva tisíce.
­ Dva tisíce. Přítel už zaplatil a já tu v žádném případě nejsem
kvůli tomu.
­ Dva tisíce, habibi, dej mi je.
­ Myslím, že si nerozumíme.
­ Dej dva tisíce a budeme si rozumět. Tvůj přítel zaplatil, ale ti
muži nám dávají málo.
­ Tady máš dva tisíce.
­ Díky, habibi. Teď jsem tvá věc. Dělej!
­ Mluvíš jazykem mina?
­ Pro koho pracuješ? Proč mě vyslýcháš? Jsi novinář? Zavolám
je.
­ Jsem spisovatel. Ne, neotvírej dveře. Nejsem tu, abych ti
působil nepříjemnosti. Pátrám po jazyce mina. Mluvíš tím
jazykem?
­ Ty vyděláváš peníze tak, že pátráš po nějakém jazyce?
­ Ne, tedy ano, ale...
­ Poslyš, jestli se stydíš, že je to poprvé, jestli ti hanba svírá srdce,
nevykládej mi nesmysly. Za ty dva roky už jsem viděla všechno.
­ Jsou to dva roky... co tu pracuješ?
29
­ Tady nejde o práci. Prostě ,,nemůžu jinak". Nemám manžela. A
už ho nemůžu mít. Jednoho jsem měla. Zapudil mě. Nechal si
mou dceru. Muži nechtějí ženu, která posloužila jinde. Možná ne
všichni. Ale pro mě je to dané. V každém případě se to mužům
hodí, že existují ženy jako jsme my, které uspokojí jejich touhu a
své budoucí manželky si šetří. Ne, nemluvím jazykem mina. Jen
málo lidí jím mluví. Ale mluvím jazykem binki. Jestli potřebujete
někoho, kdo mluví binki... jestli můžu pracovat jinde než tady...
Máte dobré srdce, odveďte mě. Řekněte mi, kde vás najdu a já
nenápadně přijdu...
­ Je mi líto, já... nejsem sám.
Hořkost v taxíku při návratu do města. Hořký čas. Hořká úzkost
mé sestřenice. Myslel jsem na tu dívku ve vile: ,,Muži nechtějí
ženy, které posloužily jinde." Takže jsem řekl ano svému
bratranci a jeho historce. Přijel jsem vystopovat jazyk, našel jsem
ženu a dítě.
DCERA Je pravda, že bychom měli odjet společně. Vrátit se k otci. Ale
promluvila jsem s bratrem. Ať odjede a nám ať dá čas na návrat.
Bratr se vydal na zpáteční cestu. Pak jsem počkala, až se
bratranec vydá sám do města a odjela jsem i já. Nechala jsem mu
dopis.
Drahý bratranče,
říkají, že jakási žena nosila svůj hrb. Říkají, že má ostnatý
drát v hrdle. Že se podobá zdejším mladým. Že ve svém hrbu nosí
svou budoucnost. Že se bojí ji porodit. Že její minulost je v tom
ostnatém drátu v hrdle a budoucnost jí zahnívá v tom hrbu. Napiš
svůj příběh o jazycích dřív, než zemřou. A jestli ti zůstane trochu
místa, napiš po naší smrti i náš příběh.
Vrátila jsem se domů, všude odporný zápach po mé matce. Ale
matka a otec jsou určitě v nemocnici, teď, když jim bratr řekl, že
bratranec souhlasil. Zapálila jsem plyn. Řekla jsem si, že pro
odchod je plyn méně bolestivý.
*
BRATRANEC Koupil jsem si noviny, blablablablabla... a zpráva v černé
kronice: požár v jedné čtvrti hlavního města. Zřejmě výbuch
plynu. Muž, jeho manželka a těhotná dcera. Všichni mrtví.
Do hotelu mi volal bratranec. Řekl jsem mu o těch novinách.
Věděl to. Řekl mi, že teď už nejsem svým slibem vázán.
KONEC
30