Metody určování souvislosti pramene

   

   Allan W. Atlas: The Metodology of Relating Sources. In: Cappella Giulia Chansonier (Rome,
   Biblioteca Apostolica Vaticana, C.G.XIII.27). Brooklyn: Institute of Mediaeval Music 1975, s.
   39–42 (Musicological Studies 27).

   Vela, Maria Caraci (ed.): Kritika hudebního textu. Metody a problémy hudební filologie. Praha:
   KLP 2001, s. 121–133. –Český překlad Jarmila Gabrielová.

   

   ·        zaměřeno na prameny hudby 15.století, zvl. rukopisy chansonů

   ·        kritizuje takový přístup, který rukopisy  s větším počtem společných skladeb považuje
   za vzniklé na základě společné předlohy, nebo jeden za předlohu druhého

   ·        rukopisy 15. století vznikaly jinou cestou – skladby kolovaly v podobě rukopisných
   fasciklů (fascicle-manuscipt; viz Hamm, Charles: Manuscript Structure in the Dufay Era. In:
   Acta Musicologica XXXIV, 1962, č. 4; A. W. Atlas poté používá termín předloha – parent
   source), z nich byly také provozovány a na jejich základě (eventuelně jejich svázáním)
   vznikaly nákladnější rukopisy → rukopisy se shodují v notačních detailech, ale mají
   různé uspořádání a různý výběr skladeb

   ·        souvislost rukopisů dokládá spíše výskyt skladeb unikátně dochovaných právě pouze
   v oněch rukopisech

   

   ·        jak prokázat, že spolu rukopisy souvisejí?

    1. společný výskyt skladeb dochovaných právě jen v těchto pramenech (velké množství
       společných skladeb dochovaných běžně v jiných pramenech by mohl být dán jen velkou
       popularitou těchto skladeb – je-li nějaká skladba hodně rozšířena, klesá její hodnota
       jakožto důkazu o souvislosti pramenů × je ale vzhledem k mezerovitému dochovávání pramenů
       naše představa o rozšíření skladeb správná?)
    2. výskyt signifikantních variant a chyb

   §  chyby (odchylky):

   ·        konjuktivní – nemohly být učiněny dvěma písaři nezávisle na sobě (a také je písaři
   při mechanickém opisování nebyli schopni odhalit) – jejich výskyt dokazuje,že prameny jsou
   v těsnějším vztahu k sobě než k třetímu rukopisu

   ·        separátní – mohly vzniknout nezávisle na sobě, resp. se v obou pramenech současně
   nevyskytují – ukazují na nezávislost pramenů

   §  varianty – pro potvrzení souvislosti pramenů důležité signifikantní (indikativní) varianty
   – takové, které nemohly dva hudebníci vytvořit nezávisle na sobě

   ·        mezi signifikantní varianty patří:

   o   rozdíly v polyfonní sazbě nebo v melodice hlasu

   o   výskyt hlasu si placet (ovšem nevylučuje možnou příbuznost s prameny, které tento hlas
   neobsahují)

   o   pravopisná podoba incipitů

   o   připsání skladby určitému autorovy

   o   pauzy na obrácení stránky přesně na stejném místě ve všech hlasech

   ·        souvislost pramenů dokládá signifikantní varianta, pokud je unikátně dochována
   v daných pramenech současně (současně je zapotřebí další pramen uvádějící jinou signifikantní
   variantu)

   × mezi signifikantní varianty nepatří

   o   úpravy postihující kadenční formule – citlivý tón, spodní tercie

   o   posuvky v předznamenání či před notami

   o   koruny (fermaty) na dílčích nebo závěrečných kadencích

   o   klíče (pokud se nemění vždy na přesně stejných místech)

   o   rozdělení ligatur

   o   použití minor color

   o   dlouhá nota namísto několika opakovaných

   o   vyplnění tercie průchodným tónem

   ·        písaři tyto prostředky používají často nahodile

   ·        rukopisy, jejichž vztah je prokazatelný na základě signifikantních variant, se
   v těchto detailech často liší

   ·        proč nelze sestavit stemma?

   §  stemma předpokládá

   ·        uzavřenou tradici, tj. všechny opisy by měly být vztáhnuty k jedné konečné verzi,
   jednomu archetypu × chansony existují ve více verzích – mnohdy měl písař více verzí přímo
   k dispozici

   ·        znalost chronologie vzniku pramenů × zde je přesná datace problematická

   ·        prameny lze jedině rozdělit do určitých rukopisných rodin