Textové problémy v mistrovských dílech 18. a 19. století Eva Badurová-Skodová In: Maria Caraci Vela: Kritika hudebního textu. Textové problémy v mistrovských dílech 18. a 19. století. KLP, Praha, 2001, s. 157-171. Překládaný text: Textual problems in Masterpieces of the 18th and 19th Centuries (in: The Musical Quarterly LI, 1965, č. 2, s. 301-317). - překladatelka Marta Ottlová poukazuje možnost problematické interpretace textu, neboť český překlad vznikl z volných anglických a italských překladů, původní německý text se od autorky nepodařilo získat - byť je vydávání děl z období 18. a 19. století editorsky méně náročné (pokud jde o správné určení not nebo dokonce celého textu) než u středověké hudební literatury, zásadním faktem je zde to, že jde o díla velice slavná a známá, a čím je dílo známější, významnější, tím jsou důležitější sebenepatrnější detaily - nedají se pomíjet důvody, které měli skladatelé, aby při svém zaneprázdnění psali dopisy editorům, vydavatelům, interpretům, aby dělali opravy a korektury, dokonce i na již vyrytých tiskařských plotnách - odbytá editorské práce může mít dalekosáhlý význam pro další generace – špatné edice můžou tradovat staré omyly a konzervovat je - spousta běžně uváděných děl není dodnes pečlivě vydána - důvod, proč se staré chyby táhnou stále dál, je zavedená tradice zaznamenávat si editorské úpravy do tištěného vydání, místo toho, aby vznikl nový ediční přepis na základě autografu - i kdyby vznikla dokonalá edice, stěží dnes vytlačí z trhu zavedené, byť horší edice (trvalé a všeobecné přijetí bezvadných verzí je utopií) - každá generace si tvoří svůj systém hodnotových měřítek, podle kterého tvoří ediční požadavky = stále nové ediční požadavky vyžadují nové edice – každých 50 let se přepisují monografie mistrů (výhodou je, že se do nich můžou zahrnout nově objevené prameny, poukázat na nové pohledy, postupy nebo zkušenosti získané z provozovací praxe; nevýhodou je, že může dojít ke ztrátě dříve nabytých poznatků a nebo dokonce k vylepšování na hudebně správná, tzv. „citlivá čtení“ = na základě pochybných argumentů vznikají další chyby) Základní ediční problémy Základní otázky, které by si měl položit editor o Co skladatel napsal? o Co skladatel zamýšlel napsat? o Jak by to skladatel měl zapsat, aby to dnes bylo obecně srozumitelné? - ad třetí otázka) rozdíl dnes spočívá v kvantitě doplňků (dynamická znaménka, vypsané ozdoby, artikulační znaménka) = shoda editorů = každý interpretační doplněk je vítán, pokud je zanesen formou, která neznejasňuje podobu originálního textu a který umožňuje jasně identifikovat ediční zásahy Jens Peter Larsen (referát na konferenci v Kolíně nad Rýnem, 1958) - ve svém referátu Larsen formuloval: Základní příčiny obtíží kritiky textu o skladatelovo přepracování jeho vlastní skladby dává vzniknout problému verzí, různých redakcí (možná několika) o nejasná, nesprávná nebo neúplná notace ze strany skladatele způsobuje na jedné straně nejistotu, jak textu rozumět, na druhé straně vzniká problém, jak ho správně podat, a je-li třeba, i doplnit o nepřesný rukopis nebo tisk a záměrné změny učiněné opisovačem, rytcem nebo vydavatelem nejistotu stupňují, zvláště, když jedinými dosažitelnými prameny jsou prameny sekundární (a proto ve většině případů kvalitativně nesouměřitelné) Základní otázky prezentace textu o Jestliže existuje několik verzí díla (nebo jeho částí) měla by se zvolit zásadně první, nebo poslední verze, nebo nějaká obecná syntéza? Nebo by se mělo rozhodnout případ od případu? o Při stanovení textu by mělo být cílem reprodukovat co možná nejvěrněji skladatelův autograf, nebo se držet co možná nejtěsněji jeho pravděpodobné intence? Existují tyto možnosti a) Přesná kopie původního zápisu, tedy vydat ho jako faksimile nebo jako Urtext (původní text)? b) Kritická edice s úpravou nesporných chyb a doplněním chybějící dynamiky, obloučků atd. (Doplňky mohou být opět velmi opatrné, neb s docela širokým dosahem.) · Jestliže máme k dispozici pouze sekundární prameny, měla by se dát přednost jednomu prameni, nebo by edice měla být založena na několika pramenech? - ad první otázka) za vydání „původního textu“ (Urtextu) je možné považovat pouze ty edice, kdy skladatel nevytvořil více než jeden autograf díla a později do něj nic neměnil - většina děl honosících se označením „urtext“, nemá právo pojem používat (zvláště skladby s velice komplikovanou historií vzniku) = skutečný původní text může nabídnout pouze publikace faksimile autografu díla – diplomatické edice i další závisí nutně na interpretující transkripci - u některých děl můžeme mít zachovánu pouze ranou verzi díla, a proto je vhodnější brát v úvahu další úpravy skladatele (pokud jde prokazatelně o jeho ruku) a nevydávat urtext, který by byl v praxi k ničemu - ad druhá otázka) záleží na účelu edice – edice určená pro provozovací praxi usiluje o vydání textu tak, jak ho skladatel zamýšlel, naopak edice k vědeckým účelům spíše ocení faksimile skladeb - ad třetí otázka) někteří editoři tvrdí, že lze vybrat jeden pramen ze sekundárních pramenů jako základní (když není k dispozici autograf), k němuž se budeme odkazovat, ale v praxi to podle mě není možné = šlo by o větší libovůli než „směšování“ textů založené na znalosti stylu - editor musí vždy kriticky zhodnotit prameny na základě slohovém a hudebním = to je vlastně jeho základním úkolem, zhodnotí a vybere (v jistém smyslu = „interpretuje“ výběrem) - editoři Tridentských kodexů z DDT Guido Adler a Oswald Koller tvrdí na základě své praxe, že je nutné měnit metodu případ od případu, protože každá skladba si modifikuje metodu sama na sebe - Otto Erich Deutsch navrhuje, aby kompletní ediční zpráva byla vytištěna zvlášť v omezeném počtu exemplářů a uložena v hlavních světových knihovnách, protože většinu čtenářů stejně nezajímá, a těm, které zajímá, by umožnila ověřit si ediční postupy a způsoby rozhodování u jednotlivých skladeb - směšování (= mísení) textů = při vydání „původního“ textu je třeba vzít v úvahu i několik verzí, byť se zachoval autograf, protože problémy můžou vzniknout i ve vztahu autograf a první vydání (chyby při tisku nebo skladatelovy úpravy) – problém aplikace subjektivních hledisek při směšování - směšováním různých verzí editor tvoří dílo, které v praxi nikdy neexistovalo (snaží se o dokonalý ideál dané skladby) = vezme např. 4 takty z jedné verze a vloží je někam… - často jsou velice dobré důvody, proč nedůvěřovat prvním vydáním děl (zvláště na konci 18. století ve Vídni) – problémy s chybami měli Haydn, Mozart i Beethoven - Otto Erich Deutsch byl první, kdo zjistil, že jednotlivá tištěná vydání se od sebe v drobnostech liší (může jít o dotisky prvních vydání s opravenými tiskařskými plotnami, který byly manipulací zničeny – pokud se liší od prvního vydání, může jít o korekce autora nebo o chyby při rytí) – otázkou je, zda je brát v úvahu při mísení pramenů? – často nelze určit chronologii tisků - kuriozní chyba – Chopin označil části v Polonéze A dur (op. 40) písmeny od „a“ do „p“, ale rytec si toho nevšimnul a písmeno „p“ zapsal jako piano, ale v místě, kde skladba graduje, piánem tak zcela nesmyslně přeruší tah, který končí „fff“ Studie Evy Badurové-Skodové se pokouší co možná nejdetailněji zachytit základní problémy edic děl z období, kdy začínal a vrcholil kult skladatelů-géniů. O jejich díla byl a dodnes je obrovský zájem, takže vzniklá edice má pak vliv na široký okruh lidí. Autorka poukazuje na problém oprav a úprav na různých stupních vzniku děl (skicy, autografy, tiskařské plotny, první vydání, úpravy prvního vydání), kdy editor jen stěží určí, zda šlo o chyby nebo o úmyslné opravy autora. Popisuje jednotlivé možnosti zpracování vydávaných děl i jejich úskalí. Ironií osudu zůstává, že většina děl z této doby není dodnes pečlivě vydána, a např. Bizet nebo Verdi se hrají ze starých, „zavedených a osvědčených“ edic. Dirigenti se odmítají přeučovat editorské opravy a posluchačům je vlastně většinou jedno, jestli fagot hraje c nebo cis, pokud se jim všechno ostatní líbí. Studii jsem se pokusila ve svém referátu shrnout ve stručných bodech, bez komentářů, spíše jen spojením zajímavých informací k sobě. K tomuto účelu jsem kompletně přecitovala ve studii uvedený referát Petera Larsena, jehož výše zmíněné otázky, by si měl položit každý editor, než začne pracovat a znovu a znovu během své práce.