Kritika hudebního textu Feder – Unverricht: Tzv. Urtext a tzv. Urtextausgaben ─ jakýkoliv zásah do originálu je už počátek edice. Facsimile = reprodukce textu naprosto věrně a bez jakýchkoliv oprav, a to pomocí některé z technik mechanické reprodukce. Kromě facsimile neexistuje žádné jiné vydání, kde by se editor zřekl jakéhokoliv kritického stanoviska ─ cíl editora: reprodukovat text bez chyb, jednoznačný, úplný, pohodlně čitelný, příp. pohodlně hratelný ─ postup vydavatele: 1. shromažďuje přímé i nepřímé prameny, které text obsahují, a porovnává je. Pokud existuje více pramenů, nelze pracovat jen s jedním bez ohledu na další 2. vybírá ty, které mají nejblíže k textu, který zamýšlel skladatel – tento text je cílem vydání Kritická vydání ─ v každém kritickém vydání bývá text modernizován a tak zpřístupněn současnému publiku: současné klíče, uspořádání partitury, příp. prstoklady... ─ mezi kritická vydání patří i Urtextausgabe – druhy: o „vědecká“ – obsahuje odkazy na prameny a ediční zprávu o „praktická“ – opatřena praktickými poznámkami pro interprety Urtext = původní forma zápisu tak, jak ji zamýšlel skladatel. Tento pojem je ale obtížné jednoznačně definovat ─ poskytuje vydávání děl kritickou metodou, která musí vždy vycházet z pramenů ─ toto označení se většinou používá pro jednotlivá vydání děl „klasické“ Hausmusik, tedy převážně pro klavírní skladby nebo pro skladby s klavírním doprovodem. V tomto smyslu je pak toto vydání přizpůsobeno k praktickému provozování ─ myšlenka Urtextu se prosadila až ve 30.l. 20.st. v souvislosti s bachovskými edicemi nakladatelství Peters, zejm. v edicích Ludwiga Landshoffa a Kurta Soldana. Historie ─ 19. stol. – pod záminkou korektury a revize je originál přetvářen, postupně byl nános cizích doplňků tak silný (např. frázování H. Riemanna), že nebylo možné originál rozeznat; úpravy se nezastavily ani před svévonlými změnami not → berlínská Akademie der Künste 1895 – 99 vymezila cíle svých edic[1] ─ význam autografu s jeho nuancemi zápisu objevil teprve Heinrich Schenker ve svých pracích ke komentovanému vydání posledních klavírních sonát L. v. Beethovena[2]. I když jeho edice termín Urtext v titulu neuváděly, byly za takové považovány → na základě těchto dvou prací byla nastolena cesta pro „praktickou“ Urtextausgabe ─ zpočátku se objevovaly pokusy o spojení Urtextausgabe a úpravy (Bearbeitung), z pohodlnosti ještě často ve 30.l.20.st. vycházela bez kontroly stará vydání (např. Händel, Haydn, Mozart) ─ od 30.l.20.st. se k vydáváníUrtextausgabe přiklonilo nakladatelství Peters, poznatek o nezbytnosti přímého studia pamenů plně prosadil v edicích nakladatelství Henle ─ na konci 20.st. výrazně vzrostla poptávka po edicích zvané Urtextausgaben Nejvýznamnější nakladatelství vydávající Urtext a Urtextausgabe: ─ Günter Henle (založeno 1947) – vydává pouze Urtextausgaben klassischer Musikwerke, specializace: Bach (vydáno: DTK, Partity pro klavír, Invence a sinfonie, Francouzské (BWV 812 – 817) a Anglické (BWV 806 – 811) suity, Malá preludia a fughetty). Pracovní oblast: Bach, vídeňský klasicismus, romantismus (Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann, Brahms, Chopin) ─ Peters (Frankfurt) – obnovili vydávání Urtextausgaben přibližně ve stejné době, ale převážně nezměněnými přetisky dřívějších vydání, přičemž označení Urtext obdržely i ty edice, které se tak původně nenazývaly. Pracovní oblast: zvl. Bach ─ Berenreiter – nejfrekventovanější na současném trhu ------------------------------- [1] tyto cíle definovala v předmulvě k dílu Urtext Classischer Musikwerke, herausgegeben auf Veranlassung und unter Verantwortung der Königlichen Akademie der Künste zu Berlin, Leipzig: Breitkopf & Härtel 1895 - 1899 [2] Schenker, Heinrich: Die letzten Sonaten von Beethoven: Kritische Ausgabe mit Einführung und Erläuterung. Wien: Universal 1913 – 1920 [nové vydání: ed. Oswald Jonas, Wien: Universal 1971]