Framing the Early Middle Ages Metodologie Geografická a politická situace Chris Wickham n profesor historie na Oxfordské univerzitě n zabývá se především sociální a ekonomickou historií raného středověku n neo-marxista – Marxova zásadní teze: každý jedinec a s ním i celá společnost musí neustále zabezpečovat svou vlastní životní reprodukci  způsob výroby v materiálním životě podmiňuje společenský, politický a intelektuální proces obecně ® prvořadou otázkou je způsob, jakým způsobem získává jednotlivec či společnost prostředky ke své reprodukci  historický materialismus – podle Jacques Le Goffa byl marxismus, vedle systému Maxe Webera, jediným souvislým myšlením o dějinách ve 20. stol. – podle Michela Foucaulta jisté pro historika zásadní otázky dosud nelze zformulovat jinak než na základě marxismu – pro marxismus je charakteristický zájem o struktury, oblast techniky a materiální aktivity (za marxistického archeologa je někdy označován např. i E. Neustupný) – zcela odmítnout (!!) je nutné marxismus pokleslý a deterministický, který vidí v dějinách předem danou logiku nebo vyšší smysl (např. marxismus-leninismus) Bádání o raném středověku v Evropě n během posledních třech desetiletí prošlo transformací n zabývá se jím stále více lidí, zvláště archeologické poznání se zdeseti- až zestonásobilo n badatelská komunita je více mezinárodní, bohužel opravdová internacionální spolupráce je zatím nedostatečná n badatelé jsou příliš zaměření na problematiku vlastní země a národa – pokud někde studuje dějiny jiné země je často místní badatelskou komunitou ignorován (u nás např. Ch. Bowlus, Eggers Bádání o raném středověku v Evropě n chybí nová interpretační paradigmata n velmi vlivné jsou stále práce, které vznikaly ve 20. letech 20. stol. (Henri Pirrene, Alfons Dopsch) n z hlediska sociální a eknonomické historie lze z novějších autorů jmenovat Richarda Hodgese a Michaela McCormicka Časové a geografické vymezení knihy n mezi léty 400 – 800 n zachycuje Římskou říši před krizí, její krizi a zrod středověké Evropy; rok 800 je zvolen pouze arbitrárně n je pojednáváno území západní Evropy a Středomoří, vesměs (bývalá) Římská říše a její provincie n pro srovnání je zahrnuto i Irsko a Dánsko, odkud známe množství archeologických nálezů n slovanské země z bývalých provincí (Balkán) i mimo (naše země) nejsou do práce zahrnuty kvůli jazykové bariéře (!) Hlavní témata knihy n formy raně středověkého státu (především způsob jeho financování) n aristokracie (především zdroj jejího bohatství) n rolnictvo a struktura lokálních venkovských komunit n městská společnost a její ekonomika n směna a její sítě n minimum vyprávění politických událostí (jen v úvodních kapitolách) n diskontinuita x kontinuita mezi antikou a raným středověkem Metoda práce – komparativní analýza n z každého regionu jsou vybrány případové studie (case study) k jednotlivým tématům ® na jejich základě se Wickham snaží isolovat trendy působící v každém z regionů a ty následně komparovat mezi sebou ® lze tak dojít k určitému zobecnění (generalizaci), které ovšem vychází z regionální různorodosti n metoda komparativní historie byla propagována např. i významným francouzským historikem J. LeGoffem n komparativní historie umožňuje jako jediná postihnout globálnost a zaznamenat pravidelnost na jedné straně a respektovat jedinečnost a hru náhody na straně druhé n Wickham se snažil v každém z vybraných regionů řešit tu samou sadu otázek stejným způsobem a vycházet při tom z původních psaných pramenů i archeologických zpráv; až posléze přihlédl k sekundární literatuře Metoda práce - pojmosloví n komparativní analýza vyžaduje standardní slovník pojmů n historiografie používá bohužel nepříliš jasně definované pojmy z obecného jazyka bez větší sebereflexe (archeologie také) – ty samé pojmy tak mohou v různých zemích a dokonce i u různých badatelé znamenat něco jiného n při použití nového termínu (i když zdánlivě známého z obecného jazyka – např. stát, město, vesnice, kmen, majetek, šlechta) musí být vysvětleno, co se jím míní Metoda práce – Weberovský ideální typ (ideal type) n Max Weber (1864-1920) nar. v roce v Erfurtu, profesor v Heidelberku n byl pozorně studován i našimi historiky (Josef Pekař, Josef Válka) i filozofy (Jan Patočka) n přerodový myslitel, tzv. buržoazní Marx ® jeden ze zakladatelů vědecké sociologie n zabýval se povahou pojmů, jimiž může být náš poznávací zájem realizován  byl nominalistou  pojmy jsou pro něj badatelskými konstrukcemi  nazýval je IDEALNÍMI TYPY Metoda práce – Weberovský ideální typ (ideal type) n jediný možný prostředek společenskovědního a historického poznání n vnitřně jednotné a bezrosporné obrazy/konstrukce získané myšlenkovým stupňováním určitých prvků skutečnosti (srovnej Neustupného model) n je selektivní ® opomíjí to, co pro nás není z nějakého důvodu důležité n jde o čistě badatelský prostředek  tento jednotný myšlenkový obraz ve své ideální úplnosti a čistotě v realitě nikdy neexistoval n zjišťujeme pouze, jak se realita v každém jednotlivém případě onomu ideálnímu obrazu blíží či jak je mu vzdálená n ideálním typem může být např. stát, kapitalismu, „existují ideální typy nevěstinců právě tak jako ideální typy jednotlivých náboženství“ n při konkrétním empirickém výzkumu hledáme jak varianty určitého ideálních typu v různých historických a geografických souvislostech, tak odchylky od něj (které jsou zvláště zajímavé) n ideální typ nemůže být nikdy empiricky vyvrácen (jako třeba hypotéza v popperovské hypoteticko-deduktivní metodě), může být pouze průběžně korigován, doplňován a zpřesňován na základě dostatečně zobecněných poznatků empirického bádání Metoda práce – archeologie n Wickham pracuje na historika neobvykle často s poznatky archeologie n archeologické poznatky po něj představují zvláště dobrý rámec pro širokou nadregionální komparativní analýzu - např. výrobní technologie, které archeologie studuje, se šíří bez ohledu na kulturní bariery n Wickham pracuje např. s distribucí keramiky či technologií její výroby Metoda práce – sociální teorie n Wickham pracuje na historika neobvykle často se sociálními teoriemi n zabývá se otázkou jak funguje společnost jako systém n pracuje např. s teorií katastrof a kolapsy společností Geografická a politická situace raně středověké Evropy 400 – 800 n.l. Středomoří a západní Evropa Římská říše okolo 400 (Post-)Římská Afrika (Post-)Římská Afrika n středomořské pobřeží západní Afriky severně od Sahary; většinou ohraničeno pohořími n dvě římské provincie Proconsularis a Byzacena – dnes Tunis a východní Alžírsko n Proconsularis (s městem Kartagem) zaměřeno na obilnářství; velmi urbanizované n Byzacena – podstatně sušší, zaměřeno na výrobu oleje z oliv n druhý největší zemědělských nadvýrobek v říši (po Egyptu) n kontrast mezi usazenými zemědělci na pobřeží a saharským nomadismem ® zřejmě jediný region říše, kde v post-římském období zcela zanikl usedlý zemědělský způsob života (Post-)Římská Afrika n v období pozdní antiky jeden z hlavních zdrojů zemědělských i řemeslnických produktů (viz africká terra sigilata), kterými byl zásobován přímo Řím n byl to prosperující antický svět ® ukončeno VANDALY n Vandalové obsadili africké provincie v období od 429/439 až 534 n Vandalové založili v Africe samostatné království, které již Římu neplatilo daně  to vyvolalo finanční krizi n Vandalové poraženi byzantským vojevůdcem Belisariem 534 (viz Prokopios)  Afrika platí daně do Konstatinopole n nájezdy Arabů z Egypta (647)  ztráta provincie Byzacena a začátek konce byzantské Afriky ® mocenské vakuum využívají Berbeři n 670 – 698 (obsazení Kartága) Arabové dobývají Afriku  konec severoafrické prosperity Egypt Egypt n fakticky jde jen o nesmírně bohatý pruh země kolem Nilu táhnoucí se od Káhiry do Asuánu n zemědělsky dvojnásobně plodnější než Evropa n obrovský nadvýrobek obilí, který byl vyvážen ® hlavní zdroj zemědělských produktů v říši n nejlépe dokumentovaný region v období 500 – 800 díky papyrům; raně středověká archeologie však nepříliš rozvinutá n 618-619 obsazen Peršany n 30. léta 7. stol. obsazeno Byzantinci (Roman) n 639-642 dobyto Araby n písemné prameny v řečtině, později v arabštině a kopštině n postupná islamizace až v 9. – 10. stol. Sýrie a Palestina Palestina a Sýrie n východní pobřeží Středozemního moře (Levanta) n hlavně nesmírně bohatý pruh při pobřeží s bohatými městy jako Gaza, Caesarea, Antiochie aj. n v zázemí hory a poušť n poušť mezi Sýrii a Mezopotámií byla v 5. až 6. stol. kontrolována arabskými kmeny, které v té době byly v klientském vztahu s východořímskou říší a Peršany n v pozdně římské období velmi prosperující urbanizovaný region ® další rozvoj za vlády Justiniána (527-565) n válka s Persii  po roce 550 postupný ekonomický úpadek regionu n po roce 636 obsazeno Araby  centrum Umájovců  hlavní město Damašek Byzanc a okolí Byzanc a okolí n 324 založení Konstantinopole ® v 5. stol. již 0.5 milionu obyvatel n východořímská říše okolo 400 politicky stabilní a fiskálně integrovaná struktura  v 5. stol. dosahuje vrchol ekonomické prosperity n okolo roku 565 za vlády Justiniana ovládá východořímská říše skoro celé Středomoří n problémy přicházejí s narušením vojenské rovnováhy mezi Byzancí a Persií  války vrcholí roku 627 obležením Konstantinopole n ani východořímská říše ani Persie není schopna po roce 634 odolávat expanzi muslimizovaných Arabů  území východořímské říše zůstalo omezeno na její centrum – Egejdu, pobřežní oblasti Řecka a Anatólii n Egejské a Marmaské moře přírodně chráněný subregion s jednoduchou námořní komunikací  Dardenely  Bospor  Černé moře n řecké a turecké pobřeží bohaté x rozsáhlé a chudší vnitrozemí n Egejda postižena v 7. stol. systémovou krizi a deurbanizací, vnitřní Anatolie ekologicky chudobná a ničená vojenskými nájezdy Byzanc a okolí n nová struktura Byzance po roce 718 (druhé arabské obležení) za císaře Lea a jeho syna Constatina V  kontinuálně fungovala až do 12. stol. n Byzanc vysoce centralizovaným státem, jehož ochrana byla zajišťována regionálně organizovanou armádou, která byla kontrolována prostřednictvím financování z centra a speciálně vycvičeným jednotkami (tagmata) z Konstantinopole n zvláště důležité bylo chudé anatolské vnitrozemí, které tvořilo ochranou zónu proti kalifátu n dlouhodobé napětí mezi spíše civilním centrem a militarizovanými provinciemi n přes krizi 7. stol., teritoriální ztráty a velké vojenské prohry se nakonec z Byzance stal v 9. stol. konsistentní a prosperující politický útvar n byzantská archeologie v Turecku velmi málo rozvinuta n pozdně řimské a byzantské písemné prameny také omezené, především narativní, teologické a právní – pochází hlavně z centra, z provincií jen několik hagiografií Italie Italie n poloostrov – prosperující nížiny a vysočiny v západní polovině ® písčité Toskánsko, vulkanické Lazio a Campanie x chudobné centrální pohoří x zemědělsky relativně bohatý sever ale již vně mediteránního světa + Sicílie – obilnice Italie n uměle nabotnalý Řím (1 mil. obyvatel v 1. stol. x 0.5 mil. v 5. stol.  druhé největší město v Evropě po Konstatinopoli) n rozsáhlá komunikační sít s centrem v Římě  po pádu říše z části zaniká n ztráta provincíi a jejich daní (hlavně Afrika)  demografický propad (hlavně Řím) n města na severu: Miláno a hlavně Ravena (od 402) vládní centra západořímské říše Italie n po zániku západořímské říše (476) vláda různých vojevůdců: – Theodrich Amal – ostrogótská perioda (490-552); poslední období římského stylu života – Langobardové (od 568) – neobsadili nikdy celou Italie, velmi chaotické a desintegrované vládnutí  framentarizace moci (až do roku 1870 neovládal celou Italii jediný vládce) – významné části Itálie byly ovládány Byzancí, hlavně některé pobřežní oblasti a velká města jako Řím, Neapol, Benátky (zčásti ovšem velmi autonomní) – 773/4 dobývají velkou část Italie (po Řím) Frankové v čele s Karlem Velikým n pro Itálii disponujeme řadou pramenů; zvláště dobrá je archeologie a dialog archeologů s historiky Španělsko Španělsko n velmi rozsáhlé poměrně nehostinné vnitrozemí s převahou pastevectví; rozdělené horami ® logistické bariéry n chudobný a marginální sever x poměrně romanizované středomořské pobřeží (nejlépe archeologicky poznané, celkově však archeologie slabá) n pozdně římské Španělsko je velmi málo známé; podle archeologických pramenů však poměrně prosperující n 409 začíná germánská invaze ® Vandalové a Svébové n od 456 pronikají z Akvitanie Vizigóti  od 80. let kontrolují významnou území – v roce 560 jsou to však 2/3 možná i méně n mezi 554-628 drží středomořské pobřeží východořímská říše n Leovigild (od 569) sjednocuje vizigótské Španělsko  hlavním městem Toledo n pozdně vizigótské Španělsko, podle písemných pramenů zdánlivě silné, se však po nárazu Arabů a Berberů v roce 711 (tradiční počátek středověku ve Španělsku) rozpadá do několika částí n vzniká arabské Španělsko (al-Andalus) s centrem v Córdobě – v 8. stol. vnitřně poměrně nestabilní n Katalánie byla okupována Franky n Španělsko velmi nejednotné území Franská Galie a okolí Franská Galie a okolí n Galie velkým zemským masivem, zčásti poměrně nízko položeným, která vybíhá do předhůří Alp n neexistují zde žádné velké komunikační bariéry a celé území od Rýna až po Pyreneje lze poměrně snadno kontrolovat n územím protékají důležité řeky n ke středomořském světu patří pouze jižní část území n severní Galie se liší ekonomicky i politicky – inklinuje spíše k severu a orientuje se na Anglii, sev. Německo a Dánsko n panovníci celého regionu sídlili do 500 vždy na severu Franská Galie a okolí n nejlepší narativní prameny z celé Evropy (Řehoř Tourský, dopisy, hagiografie) n četné archeologické výzkumy, avšak špatné propojení s písemnými prameny – zastaralé interpretační modely předevší v Porýní n problematická historiografie v regionu dělaná mezi více národních tradic, hlavně německá a francouzská: – německá historiografie preferuje řešení otázek politických síl, aristokratické identity a elit, soci-právní členění společnosti – francouzská historiografie preferuje regionální socio-ekonomické a soci-politické studie – belgická historiografie preferuje ekonomickou historii Franská Galie a okolí n pozdně římská Galie okolo 400 velmi divergentní ® Aquitanii a údolí Rhone prosperující centra provinciální římské aristokracie a města x v severních oblastech dochází k opouštění vill, život je militarizovaný, nižší urbanizace (výjimkou Trevír, Kolín, Paříž) n velká germánská invaze začíná 406  Vizigóti (mezi Toulous a Bordeaux, Akvitanie); Burgundové (okolí Ženevy); Frankové (západně Rýna, pod Trevírem) n velké rozdíly mezi těmito germánskými etniky – např. Frankové zpočátku nejméně romanizovaní, kmenově organizované válečnické svazy n nejúspěšnější Frankové; Visigóti odcházejí, Burgundi integrovaní n Frankové žijí po obou březích Rýna a dále expandují  zabírají území Alamanů, Bavorů, Durynků, sev. Italii  již od roku 550 nejsilnější germánská skupiny, později absolutní hegemon Franská Galie a okolí n Franská říše rozdělena mezi mužské příslušníky merovejské (později karolínské) dynastie do tzv. Teilreiche  četné občanské války n existují tří (čtyři) hlavní politické jednotky s víceméně stabilními hranicemi: – Neustria na SZ – Austrasia na SV – Burgundsko na JV – Akvitánie na JZ (přechodně) n merovejští králové velmi bohatí – pozemkové vlastnictví, výběr daní, vnější války n 613 Chlotar II. a jeho syn Dagobert přechodně sjednocují a kontrolují území silou n vzrůstající moc majordomů (správců dvorů), kteří dosazují krále n velká krize po zavraždění merovejce Childerica II (675) n Pippin II – majordomus Austrasie situaci stabilizuje  poslední velká občanská válka mezi jeho vdovou a nelegitimním synem Karlem Martelem, který vítězí  jeho syn Pippin III získává trůn a zakládá karolinskou dynstii n karolinský politický program více systematický  vrcholí za Karla Velikého (768-814)  celá kontinentální západní Evropa se stává de facto franskou Anglie a Wales Anglie a Wales n Británie je rozdělena do dvou zón Lowland a Highland n území lze jen těžko kontrolovat jako celek (i Římané jej ovládli pouze po Hadriánův val) n 410 opouštějí Římané provincii ® archeologie dokládá takřka okamžitý systémový kolaps  společnost se skoro úplně deromanizovala ve všech ohledech n když od roku 450 přicházejí malé skupiny Anglo-Sasů blíží se místní obyvatelstvo svou sociální strukturou spíše jim než svým římském předkům n okolo 550 zde začínají vznikat malé politické jednotky: Kent, East Anglia, Wessex, později i Mercia a Bernicia (Northumberland)  velmi jednoduchá struktura orientovaná na panovníka a jeho vojenskou družinu, jejímž úkolem bylo vést drobné války se sousedními králi  dlouho zde nevznikají žádné komplikovanější a trvalejší politické struktury n království začínají postupně expandovat  od 700 se etablují čtyři hlavní království: Northumbria, Mercia, Wessex, East Anglia Anglie a Wales n nejsilnější panovník Offa z Mercie (757-96)  ambiciózní program, svolává církevní koncily, přijímá papežské legáty, potlačuje ostatní království, buduje obrovské opevnění/příkop na anglicko-velšské hranici n integrační tendence vrcholí za Alfréda Velikého (871-99) n v letech 600-1200 silný franský kulturní vliv na dvorské prostředí n tradiční anglická historiografie spíše germanisticky orientovaná (např. Frank Stenton) n písemné prameny před koncem 7. stol. spíše ojedinělé, později početnější zákoníky, narativní prameny paod. n skvělý dialog mezi historií a archeologií  především krajinné studie n výzkum se koncentruje na formování státu a regionální směnu a výměnnou síť Irsko Irsko n skládá se z centrální, často bažinaté planiny a vysočin, doplněných menšími nížinami ® jen místy poměrně zemědělsky úrodné s obilnářstvím a dobytkářstvím n nebylo součástí římské říše n vlastní adaptace křesťanské církeve, která přináší písmo ® četné právní prameny ve staré irštině, heroické eposy, hagiografie, církevní prameny n archeologické výzkumu identifikují velmi jednoduchou materiální kulturu, dokonce i v královských lokalitách n matoucí obrázek raně středověkého Irska  v písemných pramenech je prezentována taková sociální struktura, která mohla v praxi jen těžko fungovat n nejvíce politicky fragmentarizované území v Evropě  až 150 současných „království“, které reprezentovaly jednotlivé kmeny či klany (túatha)  objevují se však i určití nadkrálové, kteří kontrolují více těchto jednotek n po roce 500 se v Irsku formují dvě hlavní královské rodiny: – severní rodiny (Uí Néill) s ceremoniálním centrem v opuštěném pravěkém hradisku Tara – jižní rodiny s ceremoniálním centrem v Cashel Dánsko Dánsko n skládá se z množství poloostrovů a ostrovů ® snadná námořní komunikace n částečně poměrně zemědělsky úrodně – obilnářství a dobytkářství; úrodnější než zbytek Skandinávie n mimo římskou říši n christianizace teprve v 10. stol.  žádné písemné prameny, jen pár runových nápisů n velice bohaté archeologické lokality (např. Gudme) n od 9. stol. účastníci vikingských nájezdů  dříve spíše kulturně orientovaní jižním směrem n modelová situace – dokumentuje, jakým způsobem se vyvíjí sociální systém „svobodných Germánů“ mimo vliv římské tradice n velmi pomalý vývoj státní struktury  z doby před rokem 800 jsou známy jen tři jména vládců Dánsko n z archeologických výzkumů jsou však známá velká politická centra n z archeologického hlediska je v Dánsku zřejmá jasná hierarchie bohatství a možná i moci  zdrojem bohatství asi produkce dánského zemědělství  vizualizace moci však souvisí s importy římského a později franského luxusního zboží n existují zde komerční a obchodní centra  Ribe a později protoměstské Hedeby/Haithabu n tradiční dánská historiografie spojuje vznik státu/království s 10. stol. Gormem a Haraldem Modrozubem, který konvertoval ke křesťanství X archeologie dokládá jednoznačně projevy politické centralizace již v 8. stol.  to vrcholí v 9. stol., kdy král Godofrid ubránil Jutland před Franky