1/3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 3.0 Úvod. Rovina fonématicko-prosodématická V první kapitole jsme se dohodli, že u morfému budeme hovořit o plánech jazykového znaku, jmenovitě o plánu výrazovém a obsahovém, kdežto rovinu ponecháme jako rovinu popisu jazyka, a to prostřednictvím popisu ústřední jazykové jednotky, věty. V této kapitole se budeme zabývat materiálem výrazového plánu jazykových znaků. Rovina, jež se pro onen materiál ve standardních jazykových popisech vyčleňuje, se obvykle jmenuje fonologická. Pokud ji zde pojmenováváme fonématicko-prosodématickou, činíme tak proto, abychom zdůraznili podíl fonologických jednotek většího rozpětí, než jaké odpovídá fonématům. Máme-li trvale na mysli, že fonologická rovina musí umět popsat celou větu, pak její prosodématický rozměr nelze pominout. Pokud se však soustředíme na úkol popisovat morfy a navíc se pohybujeme v prostředí jazyků prosodicky tak «banálních», jako jsou čeština či francouzština, hrozí nebezpečí, že prosodické záležitosti začneme přehlížet. To by se nám ale při popisu li-tevštiny vymstilo. Tam totiž je morf úplně popsán teprve tehdy, když posloupnost fonémat charakterizujeme jednak přímo prosodématy, která se na onu posloupnost váží, ještě častěji však specifickým příspěvkem popisovaného morfii pro prosodicky celek slova, v němž se vyskytuje. 3.0.1 Fonématicko-prosodématická rovina (dále zkracovaná FPR) popisuje větu jako několik lineárních posloupností, jež odlišeny rozpětím svých jednotek, se vrství na sebe. Základní vrstva, jejíž podobu ještě dále upřesníme, vychází z elementárních jednotek zvaných foné-my, ve starším názvosloví, jež se nesoustavně pokouším oživovat, pak fonémata. Fonémy (fonémata) vymezujeme vzájemnými protiklady poměřovanými schopností měnit význam. Jejich inventář předvedeme v oddíle 3.1. Sledem fonémat však větu - ve zvuku - nepopíšeme.1 Musíme na něj přikládat ještě další vrstvy zvukového materiálu. Jejich zavedení předpokládá slabiku. Slabika, motivovaná z fonetické roviny jako nositelka řečového taktu, vystupuje na rovině fonématicko-prosodé-matické coby pomocná autonomní jednotka. Autonomní proto, že na FPR neobsluhuje žádné funkce z roviny morfématické (to dělají morfy), pomocná proto, že na FPR propojuje prostředky fonématické s prosodématickými (ty se projevují právě na slabikách). Litevská slabika má povinně vokalický vrchol, před vrcholem může být iniciální, za vrcholem pak kaudální konsonantický svah (alespoň jeden je obvykle přítomen). V této práci vystačíme s vymezením, že slabika je nejmenší posloupností fonémat, na níž se mohou realizovat prosodémata. Pravidla pro podrobné vytyčování hranic mezi slabikami zde nezavádíme: pro funkční popis jazykového systému je nepotřebujeme a empiricky vyčerpávající popis by byl mimořádně náročný. Budeme-li zde pracovat sě slabikou, soustředíme se na její vrchol, tedy na tu její část, jež jediná je v proudu řeči jasně určitelná. Na přesné vytýčení slabičných hranic budeme dbát jenom tam, kde se můžeme opřít o segmentaci na morfy. V ostatních případech budeme na slabičnou hranici pohlížet jenom jako na pomocnou, orientační čáru, vytyčovanou dosti mechanicky v závislosti na struktuře konsonantických sekvencí, jež vyplňují prostor mezi slabičnými vrcholy. 1 Jistý obraz o nedostatečnosti takového popisu nám dá - v písmu - představa věty zapsané bez mezer a interpunkce jedinou souvislou posloupností grafémů (grafémat). Caput 3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 35 Máme-li větu coby sled fonémat rozčleněnu na slabiky, můžeme zavést prosodéma přízvuk jako pozitivní příznak, kterým se jedna slabika liší od jiných, a jeho pomocí pak vyčlenit (FONOTAKTICKÉ) slovo coby úsek slabičné segmentované fonématické posloupnosti soustředěný kolem této prízvučné slabiky.2 Dvě prízvučné slabiky signalizují dvě slova. Toto je pro nás rozpětí fonotaktické. Prízvučná slabika představuje pouze (fonotaktický) vrchol slova, jež samo může mít - a velmi často má - slabik několik. Hranice mezi fonotaktickými slovy vyznačujeme na FPR pomocným prostředkem zvaným vnější předěl. Dodejme, že vnější předěl (značíme jej + a nahrazujeme jím obecnou značku ] pro slabičnou hranici) je též fonologickou jednotkou, protože jeho umístění v posloupnosti slabik dokáže měnit obsah výrazu, cf. /'n'ejša+m'ej'däjl'I/ :: /'n'ě|šajm'e + 'dä|ľl/, kde první výraz znamená 'nosí medaili', v litevském pravopise {něša medäli}, druhý 'neseme díl', v litevském pravopise {něšame dali}. Oba výrazy přitom sestávají ze stejné posloupnosti slabik, na nichž je stejně rozložen příznak prízvuku (značka ' na počátku slabiky). Jinou vrstvu prosodémat přináší melodické rozpětí. V něm lze na posloupnosti slabik (a speciálně pak i z posloupnosti fonotaktických slov) vyčlenit KÓLON. K tomu slouží zvláštní prosodématický aparát obsahující MELODÉmata (kadence, antikadence, polokadence), případně ještě pomocné prvky, hlavně koncový předěl. Za poslední vrstvu pak vezmeme rozpětí periodické, jež umožňuje sdružovat kola ve větší celky, vymezované komplexními intonačními průběhy (včetně střídání základního tónu a spádu), stejně jako umožňuje mezi fonotaktickými prízvuky vyčlenit ještě zvláštní příznak prízvuku větného. Jestliže fonologický aparát melodického rozpětí jsem jen opatrně naznačil, v rozpětí periodickém se nepokusím ani o náznak. Na fonetické rovině se komplexní průběh věty v rozpětí periody popisuje v pojmech síly, tempa, výšky a snad i zabarvení hlasu. Na fenologické rovině, kde je nutné sledovat součinnost všech výše zmíněných pojmů, potřebujeme samostatný aparát. Nevím, jak takový aparát vybudovat v pojmové úplnosti, a nevím ani o práci, která by větnou fonologii litevštiny - či jiného mně dostupného jazyka - vykládala způsobem exhaustívním a zároveň metodologicky uvědomělým.3 Při představování jednotlivých vrstev jsme postupovali tak, jako by každé další rozpětí překračovalo předchozí a umožňovalo uchopit v jeden celek několik celků předchozích. Něco takového sice od fenologického aparátu věty musíme požadovat jako obecnou schopnost, zároveň však musíme být připraveni popsat komplexním fenologickým aparátem i větu mimořádně krátkou. Fonologický ucelená věta může být syntakticky neúplná, zredukovaná třeba aktuální elipsou. Krajní případ představuje věta o jediné slabice. 2 Fonotaktický vymezené slovo se podstatně liší od slova vymezeného jako pojmenovávací jednotka schopná vstupovat do samostatných syntaktických vztahů ve větě. 3 V jazykovedné bohemistice najdeme řadu podnětných prací o větné prosodii (Mathesius 1937, Trost 1937, Skaličková 1956, Vachek 1968), zkoumajících fonologické funkce různých fonetických prostředků, a Danešova (1957) monografie záslužně předvádí, že fonologický relevantní je vždy teprve jejich úhrn. Dosud však obávám se chybí práce, která by prosodická fonemata shrnula do uceleného gramatického (sub)systému. Je to škoda o to větší, že na počátku fonologických bádání stojí skvělá Karcevského (1931) studie Sur laphonologie de laphrase. Ostatně používám-li zde antických pojmů Ttepíoôcx; a xwAov (xó|j.|j.a neboli incisum sem též patří), pak proto, abych v Karcevského duchu zdůraznil nezávislost fonologického členění věty na členění syntaktickém. 36 Morphemata Liber I Co vše se zvukově děje, když lze odlišit šest různých vět postavených na stejné dvojici krátkých slabik #vi\sasft, cf. visas, visas? visas! visas, visas? visas! První tři výrazy jsou N.SG.MASC, druhé tři pak A.pl.fem slova znamenajícího 'všechen, celý'; tečka, otazník a vykřičník zde po řadě označují větnou intonaci oznamovací, tázací a zvolací; barytonové znaménko udává polohu slovního prízvuku. Rád bych na závěr zdůraznil, že větu i v její zvukové podobě stále pokládáme za abstraktní jednotku jazyka jakožto systému. Výpověď se z věty stává teprve užitím v aktu promluvy. Pracujeme-li se zvukem, sotva můžeme hranici věty a výpovědi stanovovat jinak než úhlem zkoumajícího pohledu. Dokud zkoumáme jazykový výraz v systémových souvislostech jeho vnitřní struktury, pohybujeme se na úrovni věty (větného ekvivalentu, je-li výraz sice vymezen větnou intonací, leč syntakticky větou není). Jakmile zabereme do pohledu i mimojazykove okolnosti promluvy a především kontextové souvislosti dalších promluv, zkoumáme výpověď . Promluva, jež povyšuje abstraktní VÝZNAM věty na konkrétní, kontextem spoluutvářený SMYSL výpovědi, se jistě může též opírat o konvenční práci s hlasem.4 3.0.2. Nejmenší znakově vázanou výrazovou jednotkou, kterou na fonématicko-prosodéma-tické rovině (FPR) popisujeme, je morf (cf. 1.2, 1.3.6). Je zvláštností litevského jazykového systému, že morf nelze úplně popsat pouze posloupností fonémat, že k tomu vždy potřebujeme ještě prosodémata. Jde jednak o intonaci slabik, z nichž morf sestává (akútové kláusé znamená 'ptal se', cirkumflexové klausé znamená 'poslouchal'), jednak o umístění prízvuku (tiki s přízvukem na první slabice znamená 'věří', tiki s přízvukem na druhé 'věříš'). Oba rozdíly se mohou projevit na společné posloupnosti fonémat, stejně slabičné rozdělené. Vezměme kar j tu. Tato posloupnost sama o sobě ještě není morfologicky in-terpretovatelná. Teprve přízvuk na druhé slabice, tedy kar j 'tu oproti 'kar j tu, dotváří význam G.pl substantiva 'pokolení, generace'. Zato přízvuk na první slabice na jednoznačné dotvoření významu nestačí a je nutné připojit intonaci této první slabiky: akútové 'kár\tu představuje Cond slovesa 'oběsí' (ve slovesné neosobě),5 kdežto cirkumflexové 'kař\tú vyjadřuje G.pl substantiva znamenajícího 'případ, událost'.6 Totožnost morfii se však může vázat ještě na jinou slabičnou kvalitu. Ne tak nápadnou (v kontrastu k češtině či francouzštině, jež jsme výše označili za jazyky prosodicky banální), zato dalekosáhlou. Jde o délku slabiky. Morf, výraz nesoucí jistou obsahovou indentitu, může vyžadovat, aby stále spočíval na dlouhé slabice, a přitom může pružně měnit svou fonématic-kou (sic) podobu podle toho, jak se u jeho (stále dlouhé) slabiky v důsledku proměny okolních morfií mění slabičná hranice. Litevské uerbumfinitum se opírá o trojí kmen, présentní, préteritní a infinitívní. Rozdíl mezi kmenem présentním a préteritním je zásadní. Projevuje se kmenotvornou al- 4 Jen díky systému společně sdílených konvencí je možné jemné dorozumívání mezi lidmi — a speciálně je též možné naučit se hrát i vnímat divadlo. Připomeňme jen klasický zkušební úkol z herecké konservatoře: říct Ne desetkrát jinak, dejme tomu od chtivého souhlasu (sic) kokety po beznaděj plavce, jehož člun strhává maelstrom. 5 Než vyložíme zvláštní dělení slovesné osoby v litevštině (11/1.1), stačí si představovat tradiční 3. osobu, pouze bez rozdílu čísla. 6 V úsu nejblíže odpovídá českým kmenům ráz či krát ve výrazech jako naráz (iš karto), dvakrát (dú kartůs). Caput 3 Fonologicky materiál a jeho morfonologické třídění 37 ternací kořenových samohlásek, případně výskytem či nevýskytem přídatných kmeno-tvorných souhlásek, ba celých slabik. Rozdíl mezi kmenem préteritním a infínitívním je druhořadý. Pokud k němu vůbec dochází, projevuje se tím, že tvary vycházející z préteritního kmene dělí kořen na otevřené slabiky, kdežto tvary vycházející z kmene infinitívního týž kořen dělí na slabiky uzavřené. Byla-li otevřená slabika dlouhá, uchovává si délku i po uzavření, může však vyměnit jejího nositele. Kondicionál 'kár\tú vychází z infinitivu 'kárj ti a ten je odvozen od préterita 'kó\ré. Oba kmeny mají první slabiku dlouhou a akútovou. Kořen K_a/o_R bere v préteritním případě, kde je rozdělen do otevřené slabiky K_a/o_\R, samohlásku o, v litevštině vždy dlouhou, kdežto v infínitívním případě, kde je rozdělen do uzavřené slabiky K_a/o_R j, samohlásku a, jež sice sama je krátká, leč na rozdíl od o dokáže s následným r vytvořit dlouhou dvojhlásku ar, novou nositelku délky. Délka, intonace a přízvuk slabiky jsou v litevštině tři kategorie prosodémat, jež utvářejí morf stejně jako fonémata. Tradiční popisy litevské morfologie přidávají prosodémata k fonématům pouze příležitostně jako něco druhotného, čím lze v jistých případech dodatečně upřesnit obsah morfému. Ambicí této práce je popisovat morfy důsledně vždy jako komplex fonématic-ko-prosodématický. Prosodématická složka je z logiky fonologického výkladu ontogeneticky druhotná: abychom o ní vůbec mohli mluvit, musíme již předpokládat slabičné rozpětí, tedy jistou segmentaci fonématického řetězce. V logice morfonologického výkladu však bude pro-sodématika od počátku vystupovat jako integrální složka a zvláštní rozměr morfii. 3.0.3 V části 3.0.1 jsme ukázali, že exhaustívní fonologicky popis věty (litevské, ale i české, francouzské a zřejmě mnohé jiné) lze a je užitečné rozložit do několika vrstev. Vyšší vrstvy jsme charakterizovali rozpětím jejich hlavních znakově vázaných jednotek, se. rozpětím fonotaktickým, melodickým, periodickým. Pod nimi leží a jejich existenci vůbec umožňuje jistá základní vrstva fonémat již rozčleněných do slabik. U této vrstvy budeme hovořit o ROZPĚTÍ SYLABICKÉM, zdůrazňujíce tak, že běžný rozměr morfii je právě slabičný. Vrstva o sylabickém rozpětí má zvláštní postavení z hlediska Ontogenese strukturálního popisu věty. Všechna vyšší rozpětí už předpokládají, že tato vrstva je pevně dána. Ona sama však, než se ustálí, prochází procesem mnoha interakcí mezi morfy, malými fonématicko-prosodématic-kými segmenty zabírajícími jen několik velmi málo slabik. Tyto interakce jsou vlastním předmětem formální morfologie, ústředního tématu naší práce. Každý morf má jistý slabičný potenciál, leč slabiky se aktualizují teprve při jejich sřetězení. Fonématická podoba morfii přitom v důsledku slabičného zapojení může doznat někdy i nápadných změn, jak jsme naznačili v části 3.0.2. Poloha prízvuku v litevském slově, jež je fonologicky vysoce relevantní, se dá nejlépe popsat jako výslednice vyrovnávání sil mezi sřetězenými morfy, z nichž každý má - vedle potenciálu slabičného - i jistý potenciál přízvukový. Za tím účelem vypracujeme dva samostatné aparáty prosodického popisu: jednodušší, jednosložkový, leč ve dvojím provedení, pro uerbum finitum (kniha II), složitější, dvousložkový pro nomen (kniha III). Ještě v této 3. kapitole I. knihy předvedeme subsystém morfonologicky podmíněných proměn samohlásek (3.4) a souhlásek (3.5). Při sřetězování morfii narážíme na hranice různých rozpětí. Ty budeme vyznačovat pomocnými symboly, předěly. PŘEDĚL může být VNITŘNÍ (=), VNĚJŠÍ (+) a KONCOVÝ (#). Koncový předěl označuje v lineární posloupnosti slabičné segmentovaných fonémat místo, kde hraničí dva prosodické úseky vymezené kadencemi nebo komplexními intonémy, tedy kola a periody. Vnější předěl označuje místo, kde hraničí dva úseky vymezené fonotakticky, 38 Morphemata Liber I tedy slova. Vnitřní předěl označuje uvnitř jednoho fonotaktického celku takové morfy, na něž se v úplnosti nevztahují striktní pravidla o fonématické i prosodématické struktuře litevského kmene; nejčastěji vyděluje předpony a príklonky (najmě u sloves a participií), u kmene kom-posit též šev kmenů jednotlivých složek. Foneticky se vnitřní předěl může projevit rázem, prosodicky též vedlejším přízvukem. 3.0.4 Úmluva grafická. V této kapitole předvedeme zvláštní grafický aparát pro litevskou morfonologii, umožňující zaznamenávat fonémata, morfonémata coby fonématické ekvivalenty, jakož i základní prosodémata — a vzápětí jej opustíme. Nakolik to jen půjde, budeme litevské příklady zapisovat ve shodě s litevskou ortografií, která je sice (mor)fonologicky nedokonalá, někdy přímo neadekvátní, leč obvyklá. Činíme tak s ohledem na čtenáře, který o litevštině již něco ví, či který se podle této monografie snaží litevštině přiučit, aby ve výrazech zde rozebíraných snáze našel tvary, jež zná ze standardních podání jazyka. Ve výsledné podobě pak náš zápis bude smíšený, ortografický s výskytem jednotlivých morfonologickych značek, jejichž užití bude motivováno aktuálně probíhajícím výkladem. Na rozdíl od litevského úsu v běžných textech, leč ve shodě s usem slovníků, gramatik a pečlivých jazykových učebnic, budeme důsledně vyznačovat polohu prízvuku a intonaci přizvukované slabiky. Podle potřeby budeme v morfonologickych zápisech vydělovat rozdělovníkem (—) morfy, jež právě studujeme. Pouze pomocný bude explicitní znak pro spojení morfů (—&—), e.g. /morfl—&—morf2/, kterého budeme používat jen pro zdůraznění, že spojení obou morfů dává «zvláštní» výsledek, nejčastěji fonématickou posloupnost odlišnou od pouhého sřetězení (konkatenace) prvního a druhého morfu; jinak se spokojíme se zápisem /morf^—morf^.1 Svislice | označuje hranici slabiky. Je-li třeba odlišovat úrovně pohledu, označují šikmé závorky /.../ zápis (mor)fonologický, hranaté [...] fonetický, složené {...} grafématický. Pokud je úroveň pohledu výslovně uvedena v textu, závorky nepíšeme. Referenční totožnost různých zápisů vyjadřujeme znakem = (znak = ponecháváme výlučně pro vnitřní předěl), takže /Aj/ = [A2] = {A3} znamená, že morfonologický zápis Au fonetický zápis A2 a grafématický zápis A3 se všechny tři - na různých popisných rovinách - vztahují ke stejnému jazykovému výrazu. Variantní podoby i výkladové alternativy, jež jsou vázány na předem známé a navzájem se vylučující kontexty, oddělujeme jednoduchým lomítkem / , varianty a alternativy, mezi nimiž se z nejrůznějších důvodů nechceme či nedovedeme rozhodnout, oddělujeme lomítkem dvojitým // ; zápisy A^Aj stejně jako AJIA2 odkazují k jazykovému jevu, který se projevuje buď výrazem A1; nebo výrazem A2, případně který můžeme vykládat jak na způsob Au tak na způsob A2. Šipka -> označuje (v příslušném směru) proměnu morfématických funkcí, tedy derivaci lexikální i gramatickou, šipka > označuje (v příslušném směru) proměnu morfonologickych forem, tedy akomodaci či redukci morfů. Dvojitá šipka =* označuje logickou motivaci jednoho vztahu druhým, dvojitá oboustranná šipka «* označuje logickou rovnocennost dvou vztahů. 7 Označit něco za «zvláštní» výsledek je otázkou míry. Česká konkatenace Ibulhar—81—sk—ol ničím zvláštní není, protože výslednou posloupnost fonémat /bulharsko/ získáme pouhým pospojováním jednotlivých morfu. Ani konkatenace lsrb-&.-sk-ol není zvláštní, přestože vede na posloupnost Isrpskol: z jedné strany je v češtině vyrovnávání znělosti při sřetězování morfů (zde asimilace b na p) proces soustavný a pravidelný, z druhé strany lze i ve výsledném tvaru poznamenaném spodobou jasně rozpoznat segmenty výchozích morfu. Za zvláštní označíme až konkatenaci /řek-&-sk-o/ > /řecko/, kde výsledný tvar nelze segmentovat na výchozí morfové složky. Caput 3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 39 Poznámka terminologická. Pojmu «morfologie» (stejně jako pojmu «syntax») zde užíváme obecně, bez teoretického ukotvení. Uvnitř naší teorie, varianty funkčního generatívního popisu, užíváme jedině pojmů «morfématika» a «morfonologie», které jsou vyzmezeny příslušnou rovinou popisu (totéž platí o «fenogramatice» a «tektogramatice»). Podobně i «grafé-matika» je vyhrazena pro zvláštní rovinu popisného aparátu (cap.4), zatímco «grafika» se obecně a mimo zvolenou teorii týká zapisování jazykových výrazů. 3.0.5 Teprve když jsme si ujasnili mnohovrstevnatost popisu věty na fonologické, tedy foné-maticko-prosodématické rovině, můžeme zodpovědně prohlásit, že dále - a to nejen v této kapitole, ale fakticky v celé práci - se omezíme na vrstvu o rozpětí sylabickém, pouze s občasnými přechody do rozpětí fonotaktického. V následujících oddílech vyložíme inventář vo-kalických i konsonantických fonémat (3.1) a morfologicky relevantních prosodémat (3.2), přeuspořádáme konsonantický inventář vzhledem ke zvláštnímu morfologickému zapojení dis-tinktívnflio rysu palatálnosti (3.3), vyhodnotíme morfologický potenciál slabičného vrcholu (3.4), předložíme vokalická schémata litevských koncovek a předpon (3.5) a uzavřeme universálním konsonantickým schématem litevského kořene a kmene (3.6). 3.1 Inventář vokalických a konsonantických fonémat V tomto textu budeme bez rozpaků používat výrazů jak foném (případně fonéma), tak hláska; toho druhého zvláště v podobách samohláska a souhláska. Přitom půjde stále o fonologický popis. Fonémy // hlásky nás zajímají pouze jako stavební jednotky morfů, takže pohledem zkoumání se soustředíme na jejich schopnost vyjadřovat rozdíly morfématického obsahu. O jejich jazykově pertineritních zvukových rysech - ať již akustických nebo artikulačních -se budu zmiňovat jenom v případě zvláštní potřeby v okrajových poznámkách.8 Pro snazší manipulaci si litevské hlásky // fonémy utřídíme pomocí běžně užívaných pojmů jako «samohláska přední krajní dlouhá» (=> i), «souhláska nesonorní sykavá ostrá neznělá palatální» (=* s'). Fonetickou podstatu oněch pojmů vykládat nebudeme, vždy však výslovně uvedeme, která litevská fonémata jsou těmito pomocnými (sic) charakteristikami označena. Fonématický inventář soudobé spisovné litevštiny zde rozebíráme a popisujeme na pozadí referenční gramatiky DLKG (§§ 11-24). 3.1.1 Vokalická je v litevštině ta hláska, která je sama o sobě schopna tvořit slabičný vrchol.9 Vokalických fonémů (fonémat) má litevština v domácích slovech 10. Jejich přehled podáváme v tabulce T 3.1. Horní řádek tabulky uvádí samohlásky krátké (V), dolní dlouhé 8 Foném je fonémem (fonéma fonématem) právě svou významovou relevancí. Použil-li jsem výrazu jazyková pertinence, motivovaného právnickou češtinou, chtěl jsem zdůraznit, že i fonetické rysy věcně přísluší ( = pertinence) do systému jazyka. I hláska coby fonetická jednotka je totiž zvukovou abstrakcí. Vždyť jen díky tomu, že odhlíží od mnoha fyzikálních i fyziologických parametrů, je fonetika schopna tvrdit a potvrdit, že v různých konkrétních promluvách se uplatnila stejná hláska. 9 Litevština nezná slabiky tvořené pouhými sonorami, jakou dokládá právě užité české slovo [vr j xol]. Jeho litevský protějšek [vir j šus] (od prosodématické složky teď pro jednoduchost odhlížíme) má v první slabice za vrchol smíšenou dvojhlásku [ir] tvořenou vokálem [i] a sonorou [r]. 40 Morphemata Liber I (V); fenologický protiklad délky se může foneticky realizovat nejen artikulační délkou, ale též napjatostí. Uspořádání sloupců tabulky odleva doprava odpovídá přechodu od samohlásek předních (tři sloupce zleva, obecné značení V) k zadním (tři sloupce zprava, obecné značení Vu). První a poslední sloupec obsahuje samohlásky krajní, třetí a čtvrtý, samohlásky středové. Nestředové nekrajní samohlásky (druhý a pátý sloupec) označujeme za úzké. O krátké a dlouhé samohlásce téhož sloupce říkáme, že mají stejný timbre. 1 ě ä ü 1 e ě ä 0 ü Kromě toho uvádí DLKG (§11) okrajový alofon [ě] (krátké úzké é) a okrajový foném /o/ (krátké úzké o), jež vyplňují neobsazená místa horního řádku tabulky. Jejich výskyt je vázán na slova přejatá (cf. infra 3.1.3 sub C). 3.1.2 Poznámky grafém atické • Krátké samohlásky /!/, /ě7, /ä/ a IvJ se v domácích slovech zapisují po řadě grafémy {i}, {e}, {a}, {u}. • V přejatých slovech, kde jedině se vyskytují, se krátké úzké [ě] zapisuje rovněž grafémem {e} a krátké úzké /o/ grafémem {o}. • Dlouhé úzké /ě/ se zapisuje grafémem {é}, dlouhé úzké /ö/ grafémem {o}. • Krajní dlouhé fonémy /!/ a /u7 se zapisují grafémy {y}, {i}, resp. {ü}, {u}. Volba mezi jednotlivými možnostmi, což je záležitost pravopisná, odráží - ne zcela důsledně - vztahy morfématické, cf. 4.2.2. • Středové dlouhé fonémy /§/ a /ä/ se zapisují grafémy {e}, {e}, resp. {a}, {a}. Volba mezi jednotlivými možnostmi, což je záležitost pravopisná, odráží - ne zcela důsledně -vztahy morfématické. Protiklady /ě7 :: /ě7 ani /ä/ :: /ä/ se v litevské grafématice vůbec nemusejí odrazit, cf. 3.2, 4.2.2. • Nad samohláskovými grafémy se v litevských lingvistických i některých učebních textech zvláštními symboly vyznačují slabičná prosodémata. Tradičně se užívá kombinovaného značení, kde jeden symbol vyjadřuje jak polohu prízvuku, tak intonační charakteristiku. Jde o znaménka akút O,10 cirkumflex (") a gravis O. Běžně se pak říká, že litevština má trojí přízvuk, což je fonologicky nesprávné: litevština má přízvuk jenom jeden. Vztah prízvuku a intonací vyložíme v následujícím oddíle 3.2, do té doby budeme ve fonetických i fenologických zápisech vyznačovat pouze polohu prízvuku, a to symbolem (') umisťovaným před prízvučnou slabiku, cf. /kar| 'tu/ vs. /'kar|tü/. 3.1.3 Poznámky fonologické. Důsledně odlišujeme délku samohláskovou od délky slabičné: první je protikladem fonématickým, druhá prosodématickým. Samohláska zakládá slabiku a dlouhá samohláska zakládá slabiku dlouhou. Dlouhou slabiku však může zakládat i samohláska krátká, je-li zapojena do dvojhlásky. Pozor, znaménko dosti podobné akútu (') vyjadřuje u souhlásky její palatálnost, cf. 3.1.5, 3.3. Caput 3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 41 Pro pochopení soustavy litevských samohlásek musíme vyjít od otázky, zda samohlásková délka jakožto rys fonématický zakládá korelaci, se. zda dlouhou samohlásku (V) můžeme chápat jako krátkou (V), jež byla doplněna o příznak délky (či zda snad - zní to podivně, ale je to rozumem nenapadnutelé - krátká je dlouhá doplněná o příznak krátkosti), a zda se protiklad V :: V může neutralizovat. Tuto otázku rozebereme ve třech krocích. A) Dlouhé středové hlásky [ě], [ä] mají dvojí morfonologickou existenci: jednak jako po-siční varianty (alofony) fonémů /ě7, /ä/, jednak jako samostatné fonémy /ě/, /ä/. • Alofoničnost [ě], [ä] vůči /ě/, /ä/ se projevuje jedině pod přízvukem domácích (!) slov (cf. ínfrä 3.2.2), a to (i) u jména ve kmeni substantiva, adjektiva i participia, cf. I.SG masc [g'ej'rü] vs. G.SG MASC ['g'ě|ro] 'dobrý', I.SG [ga|'rů] vs. G.SG ['gäjrö] 'pára'; (ii) u slovesa jedině ve kmenech praes a praet, cf. I.SG PRAES [n'ej'šu] vs. NON-PERS PRAES ['n'ejšä] 'nese', I.SG praet [käj's'äü] vs. non-pers praet ['ka|s'ě] 'kopal'. V uvedených případech se krátké středové samohlásky dlouží v kmeni pod přízvukem povinně. Alofonické hlásky [ě], [ä] se v litevském pravopise důsledně zaznamenávají grafémy {e}, {a}, a je-li nad jejich slabikami vyznačen přízvuk, pak znaménkem cirkumflexu: {gěras}, {gäras}. • Dloužení pod přízvukem (stejně jako krácení mimo přízvuk) by samo o sobě bylo hezkým příkladem neutralizace korelačního příznaku. Jak je to s fonologičností délky u středových samohlásek? Významovou relevanci protikladů /ě7 :: /ě7, /ä/ :: /ä/ dokládají (i) pod přízvukem ojedinělé minimální dvojice, cf. /'m'ěs/ 'hodí' :: /'m'ěs/ 'my', /'májno/ 'můj' :: /'mäjnö/ 'myslí si' (fonologická délka se přitom realizuje především délkou artikulační); (ii) mimo přízvuk pak soustavné opozice v koncovkách, cf. N.SG /'var j na/ :: A.SG /'var | nä/ 'vrána', I.SG /'g'ěr' j v'ě7 :: A.SG /'g'er' j v'ě7 'jeřáb' (fonologická délka se přitom realizuje především napjatostí). • I když se omezíme pouze na fonologická protiklady, musíme se vyrovnat se skutečností, že krátké středové fonémy /ě/, /ä/ stojí ve dvojí délkové opozici: (i) vůči dlouhým středovým (širokým) /ě/, /ä/, (ii) vůči dlouhým nestředovým (úzkým) /ě/, /o/. Korelace (i) a (ii) přitom nelze zaměňovat: fonologičnost /ä/ :: /ô/ dokládá na tvarech slovesa räšo 'píše' protiklad P art. praes ['räjšä] :: ['räjšô] IND.praes, fonologičnost/ě/ :: /ě/paku stejné lexikální jednotky protiklad part. praet ['ra|š'-ě] :: ['ra|š'-ě] IND.praet.11 ad (i) Odhlédneme-li od opozic morfologicky nemotivovaných, cf. /'kas/ 'bude kopat' :: /'käs/ 'bude kousat', pak protiklad délky a krátkosti ve stejném vokalickém timbru, který je morfologicky motivovaný, se. který vyjadřuje různé derivační procesy u stejného lexikálního kořene, je vždy výsledkem přehodnocení jistého fonématického segmentu: jde o náhradní dloužení krátkého vokálu v důsledku fonémové akomodace morfii, cf./'kän|d-ö/ 'kousal' -*/'kand|-&-tü/ >/'käns|-tü/ > /'käsjtü/ = {kastu} 'kousal by'. O náhradním dloužení mluvíme proto, že slabičná délka se uchovává: krátké /ä/ ve tvaru /'kän|dö/ je součástí diftongu /an/, který je vrcholem dlouhé slabiky. Minimální dvojici by představovaly tvary IND.PRAES {kánda} = /'känjdä/ 'kouše' :: part.praes {kánda.} = /'känjdä/ < /känd-ä-nt/'kousajíce'. Jde nicméně " Uvedené příklady jsou systémové, morfologicky podepřené — a z morfologických důvodů leží vždy ve slabikách neprízvučných. Nesystémové dvojice - zato ve slabikách prízvučných - dokládá třeba /'kävä/:: /'kövä/(= {káva} 'káva' A.SG :: {kovaj 'boj' A.SG) nebo/'ťěvas/ :: /'ťěvas/(s {tévas} 'tenký' N.sg masc :: {tevas} 'otec' N.SG). 42 Morphemata Liber I o vztah historický, zakončení /-ä/ v systému sice nahrazuje koncovku /-ä/, není však mluvčími vnímáno jako výsledek aktuálního přehodnocení /-ä-nt/ > /-ä/ = {-a.}. ad (ii) Systematické morfonologické dloužení nepodmíněné hláskovým či slabičným okolím, tedy takové, které samo nese jisté morfématické funkce, se důsledně děje se změnou vokalického timbru, cf. l.SG praes /vä|'g'ü7 «* l.SG praet /vöj'g'äü/ 'kradl' (kme-notvorný protiklad praes :: praet stojí na proměně ä *» ö), l.SG praes /lě| 'k'ü/ **■ l.SG praet /lě j 'k'äü/ 'letěl' (kmenotvorný protiklad PRAES :: praet stojí na proměně ě «* é). Tyto protiklady neutralizaci nepodléhají. Vidíme tedy, že krátké středové fonémy stojí ve dvojí délkové opozici, z nichž jenom jedna je neutralizovatelná. Lze alespoň na té postavit délkovou korelaci? Nutným předpokladem je, aby se dala uplatnit též na krajní samohlásky. B) Krajní fonémy přední l\l :: /!/ i zadní lúl :: /u7 stojí navzájem v jediné délkové opozici. Ta pokrývá jak morfonologické případy kontextově podmíněného náhradního dloužení, cf. IND.praes {mýli} =/'m'í 111/'miluje' :: part.praes {mýli} =/'m'T|l'T/ lit. avantiür-ä, franc, gravure => lit. graviür-ä (doložené lit. přejímky jsou fem). 21 Proto je možný jedině buď neznělý úsek [ks], nebo znělý [gz], buď [št], nebo [žd], buď [pt], nebo [bd], nikoliv *[pd], ani *[bt], nikoliv *[šd], ani *[žt], nikoliv *[kz], ani *[gs]. 22 Máme tedy například dvojice [b'j] i [p'j], cf. [b'jau'rus] 'hrozný' et ['p'jauťi] 'řezat, kosit, krájet', [dv] i [tv], cf. [dva's'a] 'dech, duch', duše' et [tvar'ka] 'pořádek', [gl] i [kl], cf. f'glos'ťé] 'hladil' et ['klos'ťé] 'skládal, rovnal', [žm] i [šm], cf. [žmo'gus] 'člověk' et [šmaikš'tus] 'mrštný', kde se před nepárovou znělou souhláskou objevují párové hlásky znělé i neznělé, stejně jako máme dvojice [mt] i [md], cf. fremtas] 'podepřený' et ['remdamas] 'podepíraje', či [r'ť] i [r'ď], cf. ['kur't'i] 'tvořit' et f'kur'd'in't'i] 'zakládat (město)', kde nepárová znělá stojí před znělým i neznělým členem souhláskového páru lil :: /d/, či Iťl :: Iďl. Všimněme si, že v předvedených souhláskových dvojicích sice není rovnoměrně rozdělen příznak znělosti, ale vždy je rovnoměrně rozdělen příznak palatálnosti. Caput 3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 47 tuje; (ii) na rozdíl od češtiny nepředstavuje [f] výsledek neutralizace NI. Tím je v litevštině samohláska [u], či spíše polosamohláska [u], cf. /'su+ďiě'vu/ 's bohem' > /su=ďiě'vu/ > [su'd'ieü] 'sbohem'; (iii) na rozdíl od češtiny je foném lil do litevského lexika integrován mnohem méně. Není v domácích expresívech ani v onomatopoích, cf. čes. fuj, fičí, nýbrž pouze ve výpůjčkách intelektuálních, a to navíc jedině ve výpůjčkách novějších (od xix stol.), zatímco výpůjčky starší integrovaly/jako/?, cf. pranciškonas 'františkán', Pitypas 'Filip', Pňčkus 'Fritz', Pränas 'Franz', prancüzas 'Francouz'. Z definice korelace stačí již důvod (ii) k tomu, abychom odmítli spojit lil a NI do znělostnflio korelačního páru. Přídavné důvody (i) a (iii) jen dokládají, do jaké míry jsou oba litevské fonémy nespojené. • DLKG (§ 24) bez diskuse zařazuje do konsonantického inventáře litevštiny fonémy (f :: f) coby neznělé znělostně nekorelované, s čímž se plně ztotožňujeme. Zároveň znělost-ně koreluje (x :: x') :: (h :: h'). Pro takové spojení však v litevštině schází systémové zdůvodnění: oba fonémy (omezíme se na nepalatální případ) lze proti sobě postavit jen kombinací dvou výpůjček, e.g. /'xöras/ 'chór, kůr, sbor' :: /'höras/ (staroegyptský bůh Hór), přičemž povaha výpůjček nepřipouští případy, kdy by jeden z vyšetřovaných členů mohl přejít ve druhý v důsledku neutralizace nebo asimilace. Shrňme B. Znělostní korelace postihuje v litevštině důsledně všechny domácí nesonorní kon-sonanty a pouze je. Domácí sonory, se. (n :: n'), (m :: m'), (r :: r'), (1 :: ľ), (v :: v') a (j), ani vypůjčené konsonanty, se. (f :: f), (x :: x'), (h :: h'), znělostně korelovat nelze. 3.2 Prosodémata slabičného rozpětí Jenom z fonémů (fonémat) nelze litevské morfy sestavovat. Při jejich popisu a charakteristice musíme hledět k prosodématům ze tří základních kategorií: DÉLKA, prízvuk a INTONACE slabiky. Slabiku v této práci zavádíme jako pomocnou autonomní jednotku fonématicko-prosodé-matické roviny, totiž jako fonématicky utvořený nosič prosodémat. Slabiky uchopujeme pomocí jejich vrcholů, o vedení hranic mezi slabikami se staráme pouze podružně. Celkový přehled slabičných vrcholů v domácích litevských slovech podává tabulka T 3.2. i e a u T é ě ä 0 Ü ie /Tě/ /ÜÖ/ uo au ei ai ui iR eR aR uR Slabičný vrchol v litevštině obsahuje povinně alespoň jednu samohlásku, nejvýše pak samohlásky dvě (cf. Infrä 3.4.6). Podle velikosti vrcholu rozlišujeme slabiky jednohláskové (mo-noftongové) a dvojhláskové (diftongové). Litevština navíc připouští dvojhláskové slabičné vrcholy, jejichž druhou složku (počítáno zleva) tvoří souhláska. Rozlišujeme proto DVOJHLÁSKY vokalické (samohláska—samohláska) a SMÍŠENÉ (samohláska—souhláska). 48 Morphemata Liber I Souhlásky schopné vytvářet dvojhlásky nazýváme souhrnně SONORAMI. Ke vzniku dvojhlásky dochází při různých morfologických procesech, mimo jiné v souvislosti se změnou slabičné hranice. Pozorujeme-li, jak se sonory při změně slabičné hranice do dvojhlásek zapojují, vidíme, že některé se vokalizují, jiné ne. Rozdělíme proto sonory na polosamohlás-KOVÉ, schopné vokalizace, se. (v :: v'), (j), a vlastní, neschopné vokalizace, se. (n :: n'), (m :: m'), (r :: r'), (1 :: ľ). Poznámky 1) Řádky 1 a 2 (počítáno odshora) tabulky T 3.2 obsahují jednoduché samohlásky a odpovídají tabulce T 3.1, řádky 3 až 5 obsahují dvojhlásky vokalické, řádek 6 (spodní) dvojhlásky smíšené se sonorou vlastní (R = n :: n', m :: m', r :: r', 1 :: ľ). Sloupce 1 až 3 (počítáno zleva) obsahují slabikotvorné prvky přední, sloupce 4 až 6, zadní. 2) Řádky 4 a 5 obsahují dvojhlásky, jejichž druhou složku tvoří krajní samohláska u nebo i, což jsou vokalické protějšky souhlásek (v :: v') a (j). Dvojhlásky z těchto řádků můžeme tedy v konkrétních výskytech chápat i jako dvojhlásky se sonorou polosamohláskovou, pokud ovšem najdeme morfologickou motivaci pro proměny v ** u (v' *> u) a y ** i, cf. 3.4. 3) Řádek 3 obsahuje jediné dvě litevské dvojhlásky, jejichž druhou složku netvoří krajní samohláska ani sonora. Jsou k sobě plně symetrické tím, že obě vznikají přechodem od krajní samohlásky k nekrajní úzké samohlásce sousedního timbru. Standardní litevská grafika ie, uo tuto symetrii zakrývá: o je nestředová, kdežto e středová. Fonologicky vhodnější by byl zápis /Tě/, /üö/, jednotně zachycující úzký nekrajní timbre druhé složky. Znak délkové indi-ferentnosti (~), umístěný nad oběma složkami zároveň, vyjadřuje, že poměr v trvání první a druhé složky je proměnlivý. Kolísání se přitom využívá pro odlišení akútové a cirkumflexo-vé intonace příslušné slabiky. 4) Dvojhláska ai, začínající zadní středovou samohláskou, má přirozený protějšek v dvojhlásce ei, začínající středovou samohláskou přední. K zadní dvojhlásce au však v domácích litevských slovech přední protějšek v podobě *eu neexistuje (co jím je, vyložíme v 3.3.2 sub 3). Pouze mezi litevskými kulturními europeismy najdeme [eu j xa j 'r'is | ťi | ja] = {eucharisti-ja}, [p'n'euj 'mö|n'i|ja] = {pneumônija}, [n'euj'trö|nas] = {neutrönas}.23 5) Řádek 6 (dolní) je plně symetrický s řádkem 1 (horním). Ostatní řádky mezi sebou symetrické nejsou. 6) Pouze v cizích slovech se vyskytuje [o] tvořící krátké slabiky, cf. [f i | lo j 'so j f i j ja]. Je schopno vstoupit do smíšené dvojhlásky, a tak utvořit slabiku dlouhou, cf. ['spör j tas]. Systémově by tyto slabičné vrcholy patřily do 1. a 6. řádku 5. sloupce (zleva). Již víme (3.1.3), že [o] je okrajový foném. Do tabulek T 3.1 a T 3.2, jimiž chceme vykládat produktivní morfonologické vztahy, však [ö] ani [ÖR] pro jejich exklusivní výskyt nezahrnujeme. 3.2.1 Délka je prosodématická kategorie zavádějící u slabik dichotomii DLOUHÁ "KRÁTKÁ, což značíme | — j :: j u J. Dlouhá slabika má ve vrcholu dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku (řádky 2-6 tabulky T 3.2), což jsou dva rovnocenní nositelé délky. Dlouhá slabika (a právě jenom ona) podléhá dále prosodické dichotomii intonační (cf. 3.2.3). V části 3.1.3 jsme vyložili, proč protiklad dlouhé a krátké samohlásky nelze v litevštině vykládat jako opozici priva-tívní, při níž jsou dva jinak naprosto stejné členy rozlišeny přítomností a nepřítomností jisté- 23 V citovaných litevských europeismech je e« jednoslabičné, v příslušných českých však dvojslabičné. Caput 3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 49 ho příznaku. Ani délkovou opozici mezi slabikami nepojmeme privatívně, nýbrž jako ekvipo- lentní vztah.24 Délka samohlásky a délka slabiky jsou zcela odlišné fonologické pojmy, takže lze namítat, že pojmenovávat je stejným výrazem je nešikovné a zavádějící. Držíme-li se přesto stejného pojmenování, činíme tak proto, abychom zdůraznili provázanost obou pojmů. V hierarchii našeho výkladu je prvotní délka slabičná, zatímco délka samohlásková je pouze odvozeným označením pro třídu vokalických fonémů, jež samy o sobě konstituují právě dlouhou slabiku. Fonématický a prosodématický popis si mohou konkurovat, přičemž ve výkladu - ne nutně v systému - jazyka se více prosazuje ten první: tvary ind.praes /'kän jdä/, /'m'Ijľí/ :: /'kán|dä/, /'m'Ijľi/ part_ praes (cf. 3.1.1) popíšeme spíše jako protiklad vokalických fonémat ve druhých slabikách než jako protiklad sylabických prosodémat druhých slabik. Nejnápadnějším morfonologickým rysem jazykového systému litevštiny vzhledem ke slabičné délce je skutečnost, že morf si svou slabičnou délku může programově uchovávat a přitom průběžně mění jejího vokalického nositele. Podívejme se však na postavení slabičné délky v morf ech soustavněji. Samostatné proměny slabičné délky využívá morfologický systém litevštiny jednak při kmenotvorbě kořenovým ablautem, jednak při proměnách vokalické base koncovky. Na mechanismu proměn vokalické base stavíme v této práci výklad celé formální flexe litevštiny (základní schémata vykládáme zde v části 3.4.5). Kmenotvorbu ablautem dokládají například trojice tru j 'k-us 'trvalý' «* trü \ 'k-us 'zpřetrhaný, trhající se' *> trau \ 'k-us 'táhlý, vytahaný' a 'truk'\-ťi 'trvat (v čase)' **■ 'truk'\-ťi 'zpřetrhat se (natahováním), nedosahovat, scházet' ** 'trauk'\-ťi 'táhnout, natahovat', kde slabika o hranicích \tr_\k-us (u druhé trojice pak o hranicích j trk' j -ť i) je střídavě krátká, dlouhá s jednohláskovým nositelem a dlouhá s nositelem dvojhláskovým. Při kmenotvorném rozšiřování se velmi často mění hranice slabiky. Dlouhá kmenová slabika v takovém případě zůstává dlouhá (až na jmenovitou výjimku disociace), byť se podoba nositele slabičné délky může druhotně změnit. Krátká kmenová slabika se v důsledku kmenotvorného procesu může prodloužit. • Ke změně nositele při zachování slabičné délky dochází tehdy, když v důsledku nějakého kmenotvorného procesu je slabika, jež byla dlouhá otevřená, uzavřena sonorou. Potom se původní nositel délky, dlouhá samohláska, výjimečně též dvojhláska, cf. 3.4.4, změní na krátkou samohlásku, leč ta se sonorou vytvoří jiného nositele délky: smíšenou dvojhlásku. Srovnejme/s'ep'|t'T|'n'i/ = {septyni}'sedm' (N.pl.masc) vs. /s'ep'jťin'j 'ťi/ = {septinti} 'sedmí' (N.pl.masc), což jsou dva blízce příbuzné dvojslabičné kmeny s první slabikou krátkou a druhou dlouhou. Ve tvaru /s'ep' j t'T| 'n'-i/ (základní podoba kmene) nese délku jednoduchá samohláska í, ve tvaru /s'ep' jťin' | '-ť-i/ (kmen rozšířený o -t-), smíšená dvojhláska in: dlouhá /-ová samohláska se sice sama krátí, délka slabiky, již vytváří, však zůstává zachována. • Pokud v důsledku kmenotvorného procesu uzavře sonora slabiku, jež byla původně krátká otevřená, vytvoří s ní smíšenou dvojhlásku a nová slabika se druhotně zdlouží. 24 Trubeckoj (1921), opíraje se o Baranowského (1882), postuluje pro litevštinu třístupňový systém, rozlišující slabiku krátkou, polodlouhou a dlouhou (takže jde o opozici graduální). Takový pohled má své výhody při objasňování historických prosodických korespondencí balto-slovanských, pro synchronní popis litevštiny - jak moderní, tak i staré - ho však není zapotřebí. 50 Morphemata Liber I Od tvaru /'au j g-a/ 'roste', jehož druhá slabika je krátká otevřená, lze kmenotvornou sonorou -/- odvodit slovo /'au|g-a|-l-as/ 'rostlina', přičemž druhá slabika zůstane krátká, neboť otevřená. Zato přidáním kmenotvorného -nt- se druhá slabika uzavře a prodlouží, jak dokládá participium /'au j g-a-n' J ť-is/ 'rostoucí'. Takto vzniklá délka už v kmeni participia zůstává, byť může střídat nositele, cf. /'au j g-a-n' jť-is/ (druhá slabika je dlouhá dvojhláskou) vs. /'aujg-ä-s/ =■ {áugas} (druhá slabika je dlouhá samohláskou, a to náhradou za */'au|g-a-nt-s/). Z dloužení krátké otevřené slabiky pomocí sonorního uzávěru však nelze vyvozovat, že slabičná délka je morfologicky druhotná: vznik délky je kmenotvorný proces, stejně jako konso-nantické rozšíření. Oba procesy mohou jít samostatně, cf. 'tru\k-us 'trvalý' -» 'trü\k-us 'zpřetrhaný' (dlouží se kmenová slabika, leč nerozšiřuje souhlásková struktura kmene), 'tru\k-us 'trvalý' -> truk\ '-m-ě 'trvání' (rozšiřuje se souhlásková struktura kmene, leč nedlouzí kmenová slabika), nic jim však nebrání, aby postupovaly společně, cf. 'tru\k-o 'trval' -» 'trůn \ k-a 'trvá' (dlouží se kmenová slabika a zároveň rozšiřuje souhlásková struktura kmene). • Kmenová délka může zaniknout v důsledku disociace (3.4.2), což je též kmenotvorný proces. Spočívá v tom, že kmen končící samohláskou nepřibírá kmenotvorné rozšíření, nýbrž mění svou podobu (konkrétně konsonantizuje svou vokalickou finálu), aby bylo možné přijímat koncovky, jež všechny začínají samohláskou. Disociace představuje alternativu ke kmenovému rozšíření. Postihuje jisté sémanticky jasně vymezené kmeny (pouze slovesné), postihuje je všechny a postihuje jenom je. • V jednom případě však trvanlivost slabičné délky litevského morfu vskutku porušena je, a to při dloužení pod kmenovým přízvukem (3.1.3, 3.2.3). Nicméně i tento proces je pravidelný: postihuje jisté sémanticky jasně vymezené kmeny, postihuje je všechny a postihuje jenom je (popíšeme v následující části). 3.2.2 Prízvuk vyjadřuje mezi slabikami kontrast PRÍZVUČNÁ :: neprízvučná. Prízvučná může být kterákoliv slabika ve slově, ale jen jedna.25 Umístění prízvuku - značíme ' před příslušnou slabikou - je významotvorné, cf. praes /n'ej 'š'i/ 'neseš' (přízvuk na koncovce) :: FUT /'n'ejš'i/ 'poneseš' (přízvuk na kmeni). Přízvuk a délka na sebe nejsou nijak vázány, cf. /sů| 'nůs/ (N.SG, přízvuk na krátké) :: /sü| 'näüs/ (G.SG, přízvuk na dlouhé), /'süjnüs/ (A.pl, neprízvučná je krátká) :: /'sü|nüs/ (N.PL, neprízvučná je dlouhá) 'syn'. Za jistých okolností však přízvuk dokáže prodloužit slabiku, na niž padne; mimo přízvuk - v jiných tvarech téhož slova - zůstává ona slabika krátká. Ty okolnosti jsou zároveň fonologické a morfologické. Dlouží se slabika s monoftongickým vrcholem tvořeným středovými samohláskami /ä/ a /ě7 (fonologická podmínka) a zároveň musí jít o slabiku v kmenovém - nikoliv koncovkovém! - morfu, jenž nese jisté morfématické kategorie (a právě je). Dloužení pod přízvukem je příznačné a povinné (i) pro kmeny jmenné, substantívni i adjektívní, cf. LSG [gäj'rü] vs. G.SG ['gäjro] 'pára', Lsg masc [g'ej'ru] vs. G.SG masc ['g'čjro] 'dobrý'. Je přitom nutné rozlišovat, zda jde o jméno «domácí», nebo «cizí», protože v «cizích» slovech se jinak chovají kmenové slabiky s vrcholem /ä/ a jinak slabiky s vrcholem /ě7, cf. 3.1.3 sub C; 25 V dlouhých slovech (o přinejmenším třech slabikách) lze akusticky postřehnout vedle hlavního prízvuku ještě vedlejší. Hlavní přízvuk je však ve slově jediný a pouze on je fonologicky relevantní. Budeme o něm mluvit jako o prízvuku, na vedlejší vůbec nebereme zřetel. Caput 3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 51 (ii) pro uerbum fínitum, jde-li o slovesný kmen prézentní či preteritní, ne však infinitívní, ani o kmen od infinitívního odvozený, cf. ['n'ejšajm'e] 'neseme' et ['n'e|š'é|m'e] 'nesli jsme' vs. ['n'ě]š'i|m'e] 'poneseme' (fut se odvozuje od kmene Inf); (iii) a pro participia, včetně těch, která jsou odvozena od kmene Inf, cf. N.PL MASC [n'ěš'1'ťi] vs. N.SG MASC ['n'ěš|tas] 'nesený', N.PL MASC [ras' j't'i] vs. N.SG MASC ['ras|tas] 'nalezený'. Co bylo řečeno výše, platí pro «vlastní» kmen, přesněji pro jeho kořenovou slabiku. Předpona se pokládá za součást kmene jména, ne však slovesa ani participia, cf. A.sg ['pä-1 ďé- j t'T] = {pädéti} 'postavení, rozpoložení, situace', N.SG ['äť- j ľie jp-as] = {ätliepas} 'odezva, ohlas, reflex' (předpona substantiva se pod přízvukem dlouží) vs. ['pä-|ďej-d-a] = {pädeda} 'pokládá', ['äť-jľiejp'-é] = {ätliepé} 'odrazil se, zněl nazpět' (táž předpona u slovesa téhož kořene se pod přízvukem nedlouzí); N.SG MASC ['n'ěš-|t-as] 'nesený', ['räs-jt-as] 'nalezený' vs. ['n'ě-|n'ěš-|t-as] 'nenesený', ['ät- j räs- j t-as] 'objevený' (kmenová samohláska se v participiu pod přízvukem dlouží, předponová - a proklitická záporová částice je na úrovni předpony - nikoliv). Do vlastního kmene však vedle slabiky kořenové patří i slabiky kmenotvor-ných sufixů. Některé z nich mají též slabičný vrchol /ä/ či lěl. Kmenotvorné sufixy slovesné - v úvahu připadají dva - se dlouží stejně jako kořenová slabika kmene (cf. II/2.4.4). Kmenotvorné sufixy jmenné - v úvahu opět připadají dva - se chovají různě. Substantívni /-ěl'-/, tvořící diminutíva a citová intensíva, se pod přízvukem dlouží, cf. (/b'erjn-/ 'mladík' -* /b'er'|n'-ě|l'-/ 'mládenec') A.pl [b'er'jn'-ej T-us] vs. N.PL [b'er'|'n'-ě|l'-ai]. Adjektívní /-ěs'n'-/, tvořící komparatívy, se nedlouzí, cf. (/jaun-/ 'mladý' -* /jau ] n'-ěs' j n'-/ 'mladší' et /jau | n'-é | l'-ěs' j n'-/ 'poněkud mladší') N.SG masc [jau|'n'-ěs'|n'-is] et [jaujn'-éjT-ěs'jn'-is], N.pl masc [jau j n'-ěs' | 'n'-i] et [jau | n'-é | l'-ěs' | 'n'-i]. Jiných kmenů se dloužení slabik s krátkou středovou samohláskou v poloze pod přízvukem netýká. A netýká se ani koncovek, včetně komplexních, cf. /'jaujn-as/ 'mladý' et /jau j 'n--a|s'-is/ 'ten mladý'. Může se však stát, že slabika zdloužená podle pravidla (i) zůstane jako dlouhá pod přízvukem «zakonservována» v kmeni od výchozího jména odvozeném, cf. /g'ě j 'r'-i/ vs. /'g'ě|r-as/ 'dobrý' -» /'g'ě|r'-in'|-ťi/ 'zlepšovať, /gräj'ž-ús/ 'krásný' vs. /'gräjz-üs/ -» /'grä|ž'-in' j-ťi/ 'zkrášlovat'. Druhotná slovesa s běžným zápisem {gěrinti} a {grázinti} mají nepohyblivý prízvuk na kořenové slabice kmene a tato slabika je stále dlouhá s vrcholem I ti, resp. /ä/. Jejich dlouhá kořenová slabika se drží i v kmenech, které se jinak - u sloves, v nichž dochází ke změnám polohy prízvuku - pod přízvukem nedlouzí, speciálně pak zůstává dlouhá v infinitivu. Pokud však tato slovesa přijmou předponu pér-, jež na sebe strhává přízvuk kdykoliv a kdekoliv se vyskytne, kořenové slabiky se zkrátí, cf. /'per-g'ě j r'-in' j -ťi/ 'přehnaně vylepšovať, /'per-gräjž'-in' j-ťi/ 'prezdobiť. V jiných derivátech, jež mají nepohyblivý přízvuk na kmenové slabice nekořenové, třeba na kmenotvorném sufixu, zůstává kořenová slabika s vrcholem III či /ä/ stále krátká, cf. /pa j -si | -gě j 'r-é j -ti/ 'zlepšit se', /pa-1 grä | 'ž-é j -ti/ 'zkrásněť. 3.2.3 Intonace vyjadřuje kontrast mezi dlouhými slabikami. Každá dlouhá slabika je intonována buď akútově (značeno ' , komplexní zápis akútové dlouhé slabiky pak vypadá j - j), nebo CIRKUMFLEXOVĚ (značeno " , komplexní zápis cirkumflexové dlouhé slabiky pak vypadá | — |); krátké slabiky se intonačních protikladů neúčastní. Intonační opozici pojímáme jako ekvipolentní. Klasický popis Kurschatův (1876: 58-63) předkládá notový zápis sugerující přesnost a jasnost: akút je prudké glissando o čistou kvintu dolů, cirkumflex pozvolný krok 52 Morphemata Liber I o malou tercii vzůru s následným návratem. Moderní popisy jsou mnohem opatrnější: fonetická povaha intonačního rozdílu je velmi komplexní. Pro fonologický popis musíme nejprve postulovat, že každá dlouhá slabika má dvoumorový průběh, zatímco krátká je pouze jednomorová. Jednu každou z obou mor dlouhé slabiky lze příznakově zatížit (a zatěžuje se vždy jenom jedna mora, což naplňuje podstatu ekvipolentní opozice): při akútové intonaci je prosodicky příznaková mora první (tomu odpovídá i litevský název tvirtaprädépríegaidě 'intonace s tvrdým počátkem'), při cirkumfle-xové naopak druhá (tvirtagalě príegaidě 'intonace s tvrdým koncem'). Intonační protiklad je významotvorný, cf. /'klós'jťé/ 'stlal' (postel), 'skládal' (prádlo) :: /'klôs'jťé/ 'záhyb' (na šatech, ozdobný), /'kláujs'é/ 'ptal se' :: /'klaujs'é/ 'poslouchal'. Dlouhá slabika uchovává svou intonaci, i když při kmenotvorném procesu mění nositele své délky, cf. /'truk'|ťi/ 'zpřetrhat se' (natahováním) «* /'tráuk'jťi/ 'natahovat', /'kó|r'é/ 'pověsil' «* /'kárjťi/ 'pověsit'. Na druhou stranu se kmenotvorba může projevit změnou intonace kořenové slabiky, cf. /'jáu|n-as/ 'mladý' *> /'jaüjn'-is/ 'dorostenec', /'laísjv-as/ 'svobodný' «* /'láis' jv'-é/ 'svoboda' (fonémová i slabičná struktura kmenů zůstává stejná, slovotvorný rozdíl se projevuje v intonaci jejich slabiky a v paradigmatickém zařazení, tedy v koncovkách). Z hlediska prosodického chování morfu zakládají dlouhá cirkumflexová slabika stejně jako krátká, neintonovatelná jednu společnou prosodickou charakteristiku, jež stojí v protikladu k charakteristice založené slabikou dlouhou akátovou (jejich povahu vyložíme v oddílech II/3.1 pro konjugaci a III/2.3-4 pro deklinaci). V této souvislosti uveďme, že dochází-li k dloužení kmenové slabiky pod přízvukem (za podmínek vyjmenovaných výše sub 3.2.2), má výsledná dlouhá slabika, kontextově-přízvukový protějšek krátké, intonaci vždy cirkum-flexovou, čímž je zajištěno jednotné prosodické chování obou alomorfů, cf. /äj'r'-äü/ ** /'a|r'-ě/, /n'ě| 'Š-Ů7 *> /'n'ějš-a/ pro tvary sloves 'oral' (IND.PRAET) a 'nese' (IND.PRAES). Dostává-li kmenová slabika dloužená pod přízvukem povinně intonaci cirkumflexo-vou, nic z toho nevyplývá pro intonaci slabiky, jež z téhož morfu vzejde v důsledku dloužení kmenotvorného. Od préteritního kmene s krátkým a zdlouženým alomorfem /ä | 'r'-äü/ ** /'ä j r'-ě/ lze přidáním sufixů -ti nebo -kl-as, jež oba začínají na souhlásku, odvodit kmen infinitivu, případně jména nástroje. V obou případech vznikne ze sonory /r/ přidáním sufixové souhlásky slabičný uzávěr, jenž spolu s vokalem /ä/ vytvoří smíšenou dvojhlásku, vrchol dlouhé slabiky o obecné podobě /arjC_/. Tato dlouhá slabika, výsledek samostatného kmenotvorného procesu, je - na rozdíl od zdlouženého alomorfů výchozího kmene - intonována akútově, cf. /'ár' jťi/ 'orať, /'ár j kl-as/ 'pluh' (coby "nástroj k orání", srov. č. 'rádlo'). Logika výkladu, jejž v této práci podáváme, požaduje, abychom intonační upřesnění uváděli u každé dlouhé slabiky. To mimo jiné znamená u slabiky prízvučné i neprízvučné.26 Nicméně fonologický potenciál intonačních rozdílů se uplatní pouze ve slabikách prízvučných. Kmen /várp-/ znamená 'klas', kmen /vařp-/ 'zvon'. Příslušná jména patří k různým skloňovacím typům, shodou okolností však lze postavit proti sobě tvary A.SG /'vár j p--ä/ :: /'vař [ p-ä/, které jazykový systém jasně odlišuje právě intonací — a rodilí mluvčí tento rozdíl vnímají a používají. Od obou slov lze odvodit diminutíva shodnou přípo- 26 Sotva by bylo rozumné vázat prosodickou charakteristiku kmene na intonační průběh jeho slabiky a zároveň tvrdit, že když právě v souhlase s prosodickou charakteristikou kmene přejde v tom kterém slovním tvaru prízvuk z kmene na koncovku, intonační průběh kmenové slabiky se změní. Caput 3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 53 nou /-gl'-/. Původní kmenová slabika se nemění a není důvod si myslet, že se mění její intonace. Nicméně nositelem kmenového prízvuku se stává slabika se sufixovým l-h-l, jež se pod přízvukem dlouží a nabývá intonace cirkumflexové (i z takto rozšířeného kmene se ovšem při ohýbání slova může přízvuk přesunout na koncovku a sufi-xová slabika nabude zase krátké podoby). Kmeny /vár'p'-ěl'-/ 'klásek' a /vaŕ'p'--ěl'-/ 'zvoneček' opět patří různým deklinačním typům, opět však lze najít koncovkově shodné tvary, tentokrát G.pl /vár' j 'p'-ě j l'-ü/ :: /'vař' | 'p'-ě | l'-ü/. Potenciál intonačního rozdílu první slabiky, nyní však neprízvučné, zde už systémově využit není a i pro rodilé mluvčí jsou oba tvary homonymní. Uzavřeme tedy, že významotvorný rozdíl slabičné intonace se mimo přízvuk neutralizuje. Li-tevské morfy však budeme pojímat tak, že jejich dlouhé slabiky mají konkrétní intonaci i v pozici neprízvučné, a podobu této intonace - nemůžeme-li se opřít o zřetelnou zvukovou empirii - budeme vyvozovat z morfologických analogií. 3.2.4 Grafické uchopení prosodémat by v plné míře fonologické přesnosti bylo nesmírně těžkopádné: nad fonématickým nosičem, rozčleněným na slabičné segmenty, klást značky pro délku (! — | :: j u |), každou dlouhou slabiku upřesňovat intonačně (j — | :: | — |),u každé prízvučné slabiky vyznačovat příznak prízvuku (|' — j :: | — j ).27 V plném rozsahu jsme to nedělali ani zde, v oddíle věnovaném základním prosodématům sylabického a fonotaktického rozpětí. V dalších oddílech této kapitoly - stejně jako v celém textu - budeme prosodémata značit jen v míře nejmenší nutné. Nejdříve předešleme, že (i) slabičné hranice ( | ) ve fonématické posloupnosti vyznačovat nebudeme, leda by pro to nastal zvláštní důvod. Slabiku rozpoznáme pomocí jejího vrcholu; (ii) mnohem víc než o hranice slabiky se budeme starat o hranice morfů. Ty vyznačujeme nepříznakově spojovníkem (-), příznakově pak, dá-li se očekávat zvláštní výsledek pospojování morfů, výrazem (-&-). Tyto morfové hranice na slabičných nijak nezávisí, zatímco (iii) předěly, ať už vnitřní (=), vnější (+) nebo koncový (#), vždy shodně označují hranici morfu i slabiky. Vlastní prosodémata pak zachycujeme ve shodě s tradicí takto: • Délka slabiky se nevyznačuje vůbec. Dá se jednoznačně určit z podoby slabičného vrcholu, jak jsme vyložili v souvislosti s tabulkou T 3.2. • Přízvuk se vyznačuje trojím znakem, jenž ve svých rozličných podobách zároveň upřesňuje intonační povahu prízvučné slabiky. Přízvuk nad krátkou, tedy neintonovatelnou slabikou se značí gravisem O, přízvuk nad dlouhou akútovou znaménkem ('), nad dlouhou cirkumflexovou znaménkem (~), cf. /baltäs'is/, /baltäjam/, /baltäjame/, což jsou po řadě složené tvary N.SG masc, D.SG masc a L.SG MASC adjektiva 'bílý'; ve standardní grafice, která délku a nijak nevyznačuje, bychom psali {baltäsis, baltájam, baltäjame}.28 • Intonace neprízvučné dlouhé slabiky se nevyznačuje. Dvojjediná značka pro přízvuk a intonaci dlouhé slabiky se umisťuje nad slabičný vrchol. Má-li slabika vrchol dvojhláskový, klade se znaménko akútu a cirkumflexu ve shodě s výše podaným morovým výkladem akútové a cirkumflexové intonace: akút, charakterizovaný into- 27 Zápisem j - J, který vznikne spojením zápisů j — j a j u j, vyjadřujeme slabiku bez upřesnění, zda je dlouhá nebo krátká. 28 V běžných textech se přízvuk nevyznačuje, leda v jednotlivém slově, chce-li autor předejít homonymu. V textech pro potřebu didaktickou nebo filologickou lze prízvuky vyznačovat soustavně. 54 Morphemata Liber I načni příznakovostí první mory, se značí nad první složkou dvojhlásky, cirkumflex, charakterizovaný intonační příznakovostí mory druhé, nad druhou složkou dvojhlásky, cf. {jáunas} 'mladý', {tárpu} (I.SG) 'mezerou' vs. {jaünis} 'dorostenec', {tařp} (PRAEPOS) 'mezi'. Akútová intonace slabiky s dvojhláskovým vrcholem se někdy zapisuje dokonce i gra-visem, vždy přitom nad první složkou. Týká se to smíšených dvojhlásek začínajících krajní samohláskou, se. {iR, ÚR} vs. {áR, éR}. Důvod této ortigrafícké zvyklosti je fonetický: gravis má naznačit, že první složka se ve výslovnosti nedlouzí, akút vyjadřuje její dloužení. Protiklad znamének {pülti} 'napadať vs. {púolé} 'napadl' tedy říká, že v akátově intonovaném vrcholu ul zní u krátce ['pul' jťi], kdežto ve vrcholu uo, rovněž akútově intonovaném, se první složka výslovnostně dlouží na úkor druhé ['puojľé].29 Gravisem se vyznačuje akút též u kulturních europeismů, kde dlouhou slabiku tvoří/ěR, oR/, cf. ({firma} =>) {fěrma, föndas} s /'fěrjma, 'fön j das/. 3.3 Morfonologické přehodnocení palatální korelace Fonologický inventář, který jsme předvedli v oddíle 3.1, nyní upravíme do (jedné) složky morfonologického systému, jenž v našem výkladu bude představovat vlastní instrumentárium fonématicko-prosodématické (dále již jen morfonologické) roviny. Aparátem morfonémů pak v knihách II a III popíšeme formální paradigmatiku litevské morfologie. První úprava bude spočívat v tom, že v soustavě litevských fonémů oddělíme distink-tívní rys palatálnosti od souhlásek a povýšíme jej na samostatnou jednotku. Soustava konso-nantických morfonémů se tím výrazně zjednoduší: místo dvou fonémů výchozího inventáře budeme mít jeden, jenž vůči oběma představuje jistý archifonem. Zároveň odpadne starost o fonologičnost některých okrajových dvojic, jako jsou (h :: h'), (d :: ď). Víme již, že litevský konsonantismus je propojen sítí dvou korelací, palatální a zně-lostní. Jeho morfonologickou redukci lze jistě provést v obou korelačních rozměrech. Nicméně znělostní korelaci systémově přehodnocovat nebudeme. Ne proto, že není tak rozšířená jako palatální (cf. 3.1.7 sub B), ale proto, že pro takovou úpravu nevidíme funkční využití. Morfonologickému přehodnoceni litevského vokalismu a jeho vztahu k soustavě konsonan-tické se budeme věnovat v následujícím oddíle 3.4. 3.3.1 Připomeňme si nejdříve, čím se palatální korelace vyznačuje. Litevské SOUHLÁSKY jsou do párové korelace nepalatální :: palatální (značeno C :: C) zapojeny soustavně; jedině palatální souhláska j k sobě nemá nepalatální protějšek. V posloupnosti konsonant -vokál (CV) se nepalatální souhlásky vyskytují pouze před zadními samohláskami (jakož i dvojhláskami začínajícími zadní samohláskou: sloupce 4-6 zleva v T 3.2), zato palatální mohou stát před všemi samohláskami (i dvojhláskami). Na konci slova stojí z korelačního páru vždy souhláska nepalatální, v souhláskových skupinách se přítomnost či nepřítomnost příznaku palatálnosti vyrovnává podle posledního členu. Protiklad C :: C je fonologický, cf. /'šuo/ 'pes' :: /'š'uôV 'tímto', /s'e'naí/ 'staře' :: /s'e'n'al/ 'dávno'. (i) První krok při budování nové morfonologické soustavy spočívá v segmentaci ICI =» /C-i/, kde ICI je nepalatální protějšek konsonantu ICI a /i/ distinktívní rys palatálnosti. Nepalatální ICI můžeme pokládat za archifonem v Trubeckého (1939: 71) pojetí, totiž za soubor 29 Jde o tradiční výklad «intonace prízvuku», postavený na sluchově-pocitové analýze. Experimentální fonetika jej příliš nepotvrzuje, nicméně grafická konvence od něho odvozená zůstává.