II/2 Inventář slovesných morfů Z rozborů podaných v předchozí kapitole vyplývá, že kategoriální paradigma se rozpadá do několika podokruhů. Centrální podokruhy představují uerbum fínltum (Vf), participia (Part; omezujeme se na P1-2) a predikatívy (Praed), periferní pak jsou podokruh infinitívní a pod-okruh jmen slovesných. V každém z centrálních podokruhů vyčleňujeme nejprve sématické kategorie hlavní, odpovídající vztahům paradigmatickým, a to pro Vf v pojmech modálně-temporálních, pro Part v kombinaci opozic agentívní vs. deagentívní a procesuálni vs. per-fektívní, pro Praed v opozici procesuálny a perfektívnosti, případně roznásobené pojmy mo-dálně-temporálními, jejichž nositelem je pomocné sloveso (cf. Tnfrä 2.2.5). VF a Part - nikoliv však Praed - vykazují ještě sématické kategorie vedlejší, prostředky morfosyntaktické kongruence. Protože z vedlejších kategorií vykazují jak Vf, tak Part právě po dvou, byť různého složení, lze je v obou případech s výhodou uspořádat do dvourozměrné tabulky. Počet hlavních kategorií je v jednotlivých podokruzích značně proměnlivý, a proto je podáme vždy jen konečným výčtem, pouze naznačujíce, jak je případně seskupovat. V následujících kapitolách knihy II, pojednávající o lexikálně-gramatickém okruhu slovesa, vyložíme kmenotvorbu všech slovesných podokruhů, centrálních i periferních. Pro centrální podokruhy tím zároveň popíšeme i všechny hlavní sématické kategorie. Kompletní pa-radigmatiku, tedy včetně kategorií vedlejších, však předvedeme pouze pro uerbum fínltum. Vedlejší kategorie participií se projevují morfy, jež svou povahou patří do okruhu jmenného, takže je v širších souvislostech vyložíme až v knize III. 2.1 Asymetrie morfému a morfu Ve výkladovém aparátu funkčně generatívního popisu jsou na morfématické rovině elementárními jednotkami sémata (především gramatická, jen velmi okrajově též lexikální). Morfémy představují komplexy, shluky sémat, coby funkční protějšky systémově existujících výrazů, morfů. Pro flexívní jazyky je příznačné, že funkcí morfů jsou právě shluky sémat spíše než jednotlivá sémata a že vnitřní fonématická, či lépe fonématicko-prosodématická struktura morfů coby forem má jen málo společného s vnitřní sématickou strukturou příslušných morfému, funkcí oněch forem. Podívejme se blíže na koncovky a hlavně na kmeny slovesné coby dílčí morfy (přívlastek «dílčí» však budeme běžně vypouštět, cf.I/2). 2.1.1 U slovesa vyjadřuje koncovkový morf komplexní morfém sdružující sémata osoby a čísla, případně i způsobu a času. Přitom uvnitř koncovkového morfu nelze rozlišit žádný úsek «osobový», «číslový», ani jiný; koncovka -u vyjadřuje svým jediným fonémem o jisté proso-dické charakteristice zároveň osobu (1), číslo (SG) a způsob s časem (IND.praes). Platí však i opačná asymetrie. V litevské konjugaci je - stejně jako v české - běžné, že morfématický rozdíl, který spočívá v protikladu jediného sématu (např. PRAES :: praet), se projevuje dvěma morfy, kmenem a koncovkou, cf. tiňk-a :: tik-o ('hodí se' :: 'hodil se'), seřg-a :: siřg-o ('je nemocný' :: 'byl nemocný'), kalb-a :: kalbéj-o ('mluví' :: 'mluvil'). Týž morfématický rozdíl PRAES :: praet se nicméně může vyjádřit jenom protikladem koncovky, cf. áug-a :: áug-o ('roste' :: 'rostl'), nebo naopak jenom protikladem kmene, cf. bij-o :: bijój-o ('bojí se' :: 'bál se'). To je dáno skutečností, že na rozdíl od češtiny jsou litevské koncovky prézentu a préterita strukturně paralelní, z části dokonce zcela totožné. Není tedy možné označit za nositele morfématických funkcí PRAES a praet pouze jeden morf (kmen) a druhý (koncovku) pokládat z hlediska týchž funkcí za kontextově podmí- Caput 2 Inventář slovesných morfů 119 něný a funkčně nemotivovaný alomorf (který je zároveň nositelem funkcí jiných, zde funkcí morfosyntaktické kongruence). 2.1.2 Litevské sloveso coby lexikální jednotka má tři lemmatické kmeny, prézentní, préte-ritní a infinitívní. Od jednoho, ba právě jednoho z nich je odvoditelný každý tvar z celého lexikálně-gramatického okruhu, často i v několika kmenotvorných krocích. Slovesné lexikální jednotky budeme pro litevštinu důsledně uvádět ve trojici NON-PERS ind.PRAES - non-pers IND.PRAET - Inf, což jsou nejméně příznakoví představitelé kmene prézentnflio, préteritního a infinitívního. Pevné bude i pořadí s infinitivem nakonec: «lemmatizovat», tedy zastřešit sloveso jen infinitivem je obecně nešikovné a pro náš výklad zhola nemožné. Ostatně i na české sloveso budeme běžně ukazovat tvarem 3.SG IND.PRAET nebo (řidčeji) PRAES. V litevštině panuje velká nezávislost mezi tvarovou totožností kmene a jeho funkčním uplatněním. Týž kmen, pojatý jako řetěz fonémů s jistou prosodickou charakteristikou, může sloužit za «alomorf» hned několika lexikálním jednotkám. Tak kmen (lexikální morf) bud-se uplatní jednak v préteritu a infinitivu slovesa (lexikální jednotky) buňd-a búd-o bús-ti < búd-ti 'probouzel//probudil se', jednak v prézentu slovesa búd-i budé-j-o budě-ti 'bděl' — a samozřejmě též v základu slovesa búdin-a búdin-o búdin-ti 'budil'. Zatímco v posledním případě snadno prohlásíme, že bud- není kmen, nýbrž kořen sufigovaného kmene bud-in-, v prvních dvou případech je status kmene bud- spornější: je kmen bud- v búd-i příznakový oproti budé-j-o a zároveň v búd-o nepříznakový oproti buňd-a ? rozhoduje o příznakovosti kmene to, zeje menšinový v konjugacním paradigmatu (bud- pouze v prézentu búd-i, kdežto bude- v préteritu budé-j-o i infinitivu budě-ti), nebo to, zeje morfonologicky zatíženější, složitější než jiné kmeny odvozené od téhož kořene (budě- i bund- oproti bud-) ? Týž kmenotvorný prostředek může od daného kořene odvozovat jak příznakový kmen jedné lexikální jednotky (tomu se běžně říká derivace gramatická), tak samostatný kmen jednotky jiné (derivace slovotvorná). Vezměme kořen kep- a kmenotvorné rozšíření -n-, které se vkládá do kořene a před labiálním p se mění na -m-. Nasální rozšíření tvoří příznakový prézentní kmen lexikální jednotky kemp-a kěp-o kěp-ti 'okoral, seschl, přichytil se na čem jako tvrdý strup', tedy "nabyl podobu připáleniny", a tak přispívá k odlišení této jednotky od slovesa kěp-a kěp~ě kěp-ti 'pekl, pekl se' (kmeny obou infinitivů jsou homonymní). Nelze však říct, že by nasální rozšíření bylo pomocným či přidruženým prostředkem tvorby pré-zentního kmene, neboť je nalézáme ve všech kmenech slovesa kemp-st-a kefhp-o kemp-ti 'ztuhl (chladem), vychrl (hladem), scvrkl se, uschl', tedy "nabyl podobu připáleniny zvláštními cestami", o kterémžto slovese lze naopak prohlásit, že má příznakový prézentní kmen s rozšířením -st-. (Nicméně i rozšíření -st- může vytvářet nové lexikální jednotky, neomezujíc se pouze na odvozování příznakových prézentních kmenů, cf. kúr-ia kúr-ě kúr-ti 'zapálil', 'roztopil' -* kúr-st-o kúr-st-é kúr-st-y-ti 'přikládal do ohně', 'topil v kamnech'.) Prézens kemp-a s préteritem kemp-o představují dvojici kmenů, které j sou totožné z hlediska derivační struktury, tedy z hlediska morfů (mají stejné fonémy i prosodémy), avšak rozdílné z hlediska konjugačních paradigmat, z hlediska morfémů (první nese séma PRAES, druhý PRAET). Je velmi důležité vymezovat kmeny komplexně, zároveň fonématicky a prosodématic-ky. Kmen slovesa kemp-st-a kemp-o kemp-ti 'ztuhl, scvrkl se, seschl' (cirkumflexová intonace) nemá nic společného s kmenem slovesa kémp-é-j-a kémp-ě-j-o kémp-é-ti 'porostl choro-ši, nabyl podoby choroše' (intonace akútová), cf. kémp-ě 'choroš' (stromová houba). Nezto-tožníme však ani kmeny préterit kěp-ě a kěp-o, neboť první svým přízvukem pohybuje (pře- 120 Verbum Liber II souvá jej dopředu), druhý jím nepohybuje (nepřesouvá jej dopředu), cf. ně-kep-ě vs. ne-kěp--o. Na protikladu préterit kěp-ě a kěp-o vidíme, že kmenová charakteristika je završena teprve volbou koncovky: kmeny volící -é svůj přízvuk přesouvat mohou (zda k tomu skutečně dojde, závisí na dalších vlastnostech takového kmene), kmeny volící -o svůj přízvuk nikdy nepřesouvají, cf. 2.4. Rozdílná volba koncovky může být někdy jediným prostředkem rozlišujícím kmeny. Dokládá to dvojice sloves kemp-a 'připaluje se' a kemp-o 'seschl', jejichž kmeny jsou totožné jak fonématicky (sestávají ze stejné posloupnosti kemp-), tak prosodématicky (nesou shodnou intonaci a shodně nepřesouvají kmenový přízvuk). 2.1.3 Musíme počítat celkem s trojí asymetrií slovesných kmenů: 1° týž kmen v různých lexikálních jednotkách, cf. búd-i 'bdí' et büd-o 'probouzel se', lip-o 'lezl' (pohyboval se vzhledem k ploše) et lip-o 'přilepil se' (ulpěl na ploše), mók-a 'umí' et mók-o 'učí' (předává, co umí). Tento případ odráží produktivní slovotvorné vztahy a v moderním spisovném jazyce je dosti častý; 2° jediná lexikální jednotka má v jednom ze svých kmenů několik alomorfů, cf. džiuv-a et džiust-a 'usychá, schne', gélb-i et gélbst-i et gélběj-a 'zachraňuje, pomáhá' (poslední alomorf si žádá jiného paradigmatického zařazení než první dva). Tento případ odráží konkurenci kmenotvorných prostředků ve vývojově-dialektovém kontinuu litev-ského jazyka, takže se s ním často setkáváme při panchronním studiu litevského písemnictví. V moderním spisovném jazyce je však vzácný, protože spisovná norma výrazně usiluje o tvarovou jednotu; 3° alomorfy jednoho z kmenů mohou nabýt zvláštních sémantických odstínů, což proble-matizuje totožnost lexikální jednotky. V moderním spisovné jazyce jde o zcela ojedinělý případ IND.PRAES (vra et büna et büva et ěsti) - IND.PRAET büvo - Inf büti 'býť, cf. 3.2.2.' 2.2 Morfématická hierarchizace morfii Z rozboru kapitoly 1 víme, že komplexní morfémy z lexikálně-gramatického okruhu Verbvm lze zkoumat v mnoha definičních oborech. Zdaleka ne každý jsme uznali za sématickou kategorii. Ne proto, že by nebyly relevantní, nýbrž proto, že jejich systémový popis chceme podat později, v širších souvislostech. Pořadí zvoleného výkladu nyní opřeme o jistou hierarchii definičních oborů. 2.2.1 Hierarchicky nejvyšší jsou morfy kmenové a takové soubory morfů koncovkových, jež utvářejí konjugační schéma. V okruhu litevského slovesa obsluhuje KONJUGAČNÍ SCHÉMA sémata z vedlejších kategorií. Ty vyjadřují kongruenční proměny predikátu, tedy záležitost syntagmatickou, při neměnné hodnotě paradigmatické, zatímco proměny oněch paradigmatických hodnot popisují až kategorie hlavní. Soubor konjugačních schémat, se. soubor koncovkových souborů, představuje jeden ze dvou základních nástrojů pro popis formální morfolo- 1 Lexikální dvojice kemp-a kěp-o kěp-ti 'připálil se' vs. kěp-a kěp-ě kěp-ti 'pekl', limp-a llp-o lip-ti 'přilepil se' vs. tip-a lip-o lip-ti 'lezl' vycházejí z pravidelného derivačního vztahu, takže u nich hovoříme o homonymu jednotlivých základních kmenů, preteritního či infinitívního, kdežto protiklad yrä vs. büna vs. büva vs. ěsti k sobě nemá systémové analogie. Caput 2 Inventář slovesných morfii 121 gie. Druhým nástrojem je soubor kmenů. Sloveso coby lexikálně-gramatická jednotka má tři kmeny prvotní, lemmatické, a početný soubor kmenů druhotných, odvozovaných vždy od některého z lemmatických. V předchozím oddíle jsme si připomněli (první zmínka byla již v části 1/2.3.2), že kmen sám o sobě lexikální jednotku ještě charakterizovat nedokáže. Pro sloveso to dovede teprve «lemmatické trojkmení» ÍND.PRAES - IND.PRAET - INF. Lemmatické kmeny téže lexikální jednotky vycházejí vždy z téhož kořene — s jedinou výjimkou slovesa büti 'být*. Prostředky slovesné kmenotvorby vyložíme až v poslední, 4. kapitole této II. knihy.2 Do té doby bude pro nás trojice lemmatických kmenů elementární lexikální daností. Struktura lemmatických kmenů vede na jednoznačný výběr z nabídky konjugacních schémat. Vybírají se dvě, jedno pro índ.praes, jedno pro IND.PRAET. Tomuto jednoznačnému výběru, podmíněnému kmenovou strukturou, budeme říkat konjugační typ. Ze všech hlavních kategorií vůbec všech podokruhů litevských predikátů (Vf, Part, Praed) mohou z několika konjugacních schémat volit pouze índ.praes a ind.praet; ostatní hlavní kategorie, jež se všechny projevují druhotnými slovesnými kmeny, se pojí vždy jen s jediným souborem kongruenčních koncovek, tedy s jediným schématem. Ze všech kongruenčních koncovek je pak nejjednodušší koncovka mluvnické neosoby. Za lemma, reprezentativní podobu slovesa, tedy vezmeme trojici tvarů NON-PERS índ.praes - non-PERS IND.PRAET - Inf, jež jednoznačně dokládá jak strukturu lemmatických kmenů, tak konjugační typ. Strukturu odvozených kmenů vyložíme v kapitole 3 spolu s konjugačními schématy, jež se k nim jednoznačně vážou. Všechny vedlejší kmeny Vf se odvozují jednoznačně a přímočaře od lemmatického kmene INF. Od téhož lemmatického kmene Inf se odvozují i některé vedlejší kmeny Part a Praed, a to opět přímočaře. Zato ty vedlejší kmeny Part a Praed, jež se odvozují od lemmatického kmene prézentního či préteritního, přihlížejí ke kon-jugačnímu typu a ty, jež se odvozují od kmene PRAES, dokonce jistou složkou svého specifického kmenotvorného morfii přímo reflektují charakteristický vokalismus koncovkový. 2.2.2 Druhou hierarchickou vrstvu představují morfy předponové. Jejich výčet jsme již u-vedli v 1.4.7, ale připomeňme je: ap-, at-, i-, iš-, nu-, pa-, par-, per-, pra-, pri-, su-, už--3 Tyto morfy lze připojit před kmen obecně každého slovesného tvaru z podokruhů Vf, Part i PRAED; přijímaje Inf, leč odmítá BUD. Netvrdím, že lze textovým výskytem doložit každý předponový morf ve spojení s každým morfém kmenovým, tvrdím, že při výkladu systému nelze stanovit žádné strukturní omezení na předponově-kmenové kombinace. Jestliže v našem celkovém pojetí jazyka (cf. 1/1.1.3) stojí oproti systému coby struktuře potenciality usus coby podoba aktuality, postavíme proti kombinacím usuálním, pokrývajícím běžné sémantické potřeby, kombinace neaktualizované, protože sémanticky zvláštní, nepřirozené, či nepotřebné. Každá taková zvláštnost přitom představuje «básnickou výzvu» vymyslet text, jehož obsah právě onu kombinaci bude aktualizovat (cf. 3.3 notae 18, 19). 2 V části 1/3.6.1 jsme tvrdili, že každý víceslabičný kmen litevského slovesa lze synchronně (sic) rozložit na jednoslabičný kmen «kořenový» a na posloupnost kmenotvorných afixů. Stupeň produktivní kmenové složitosti může být v litevštině překvapivě vysoký. 3 Každé slovesné předponě s výjimkou at- odpovídá v jazykovém systému předložka; předponu par-spojuji s předložkou pás, což litevské gramatiky běžně nedělají (cf. DLKG §1079), byť sémantická i tvarová blízkost jsou evidentní (více o tom ve druhém svazku). Navíc existují mnohé předložky bez předponových protějšků — a litevská předložka be 'bez' se coby předpona uplatňuje pouze u jmen, nikoliv u sloves. 122 Verbum Liber II Při neomezitelných kombinacích předpony a kmene překvapí, že litevský systém slovesné předpony aktuálně nekumuluje, což čeština činí běžně, cf. při-pode-píše se, u--před-síírá se, do-vy-loží, pň-po-za-sune, z-po-ot-vírá, etc. V litevštině je kumulace možná pouze při deaktualizovaných prefixech, cf. pa-žin-o 'znal, rozpoznal' (existuje vazba na žin-ó-j-o 'věděl', nejde však o aktuální prefixaci, oba kmeny mají rozdílné struktury a žádné bezpředponové *žino, jež by jinak svým kmenem odpovídalo slovesu pažino v jazyce neexistuje) -» pri-pa-zln-o 'u-znaľ et iš-pa-žin-o 'vy-znal, vyzpovídal se'; pa-žin-d-in-o 'uvedl ve známosť (causäťiuum kpa-žín-o) -> su-pa-žin-d-in--o 'seznámil (koho s kým)'; pä-sak-o-j-o 'vyprávěl' (existuje vazba na sák-é 'řekl', od něhož se odvozuje i pa-säk-é 'pověděl' s aktuálním prefixem, znovu však jde o různě strukturované kmeny: päsákojo je druhotné sloveso od substantiva pásáka 'pohádka, povídka', jak je vidět už z prosodématické struktury) -» pa-pá-sak-o-j-o 'po-vyprávěl' et nu-pä-sak-o-j-o 'vylíčil'; par-dúo-d-a 'prodává' (existuje vazba na dúo-d-a 'dává' a v tomto případě jde dokonce i o kmeny strukturně shodné, leč usus (sic!) tato dvě slovesa sémanticky od sebe vzdálil) -» iš-par-dúo-d-a 'vy-pro-dává' et už-par-dúo-d-a 'prodává předem'. Přidáním prefixu se u litevského slovesa nikdy nezmění jeho konjugační typ. To je nápadný rozdíl oproti jménu (podstatnému i přídavnému), kde prefixace deklinační typ mění. 2.2.3 Třetí hierarchickou vrstvu představují částice ne-, te-, be- a jejich kombinace nebe-, tebe-, jež jsme též vyložili v 1.4.6. Mohou stát před každým slovesným tvarem z podokruhu VF, Part i Praed; přijímaje INF i SUP, leč odmítá BUD. V uvedených charakteristikách se částice plně shodují s předponami. I zde platí volná kombinovatelnost částic se všemi slovesnými kmeny jako strukturní danost, oproti předponám se pak snáze předvádí jejich aktualizace v úsu. Morfy se kladou důsledně zepředu, má-li sloveso předponu, pak ještě před ni, cf. ař te-be-pa-elna? 'může ještě chodit?'.4 2.2.4 Čtvrtou hierarchickou vrstvu představuje reflexívní morf si. Uplatní se u všech tvarů slovesného okruhu s výjimkou BOD.5 Na rozdíl od češtiny, kde se analogické morfy si a se mohou pojit s libovolným větným členem, se litevský reflexívní morf o jediné podobě si vždy váže na slovesný tvar. Do fonématického řetězce slovesného tvaru se zapojuje buď za koncovku, nebo před kmen. Před kmen vždy, když ten je zepředu rozšířen o prefix nebo částici (a vsouvá se mezi ně), za kmen v ostatních případech, cf. nu-si-neš-a 'odnáší si' et ne-sl--neš-a 'nenese si' vs. něš-a-si 'nese si'. Připojuje-li se zepředu, klade se těsně před kmen, tedy za celý řetězec částic a předpon, někdy dosti dlouhý, cf. ne-be-pri-si-men-u 'už si nevzpomínám' . Připojuje-li se zezadu, vynucuje si u Vf užívání zvláštních koncovkových alo-morfů, cf. skut-ú 'holím (komu vousy)' -» skut-úo-si 'holím se' (vyložíme v následující kapitole). Part v mnoha případech předchází obdobné interferenci tím, že formálně přibírá částici be-, aby se si napojilo zepředu, cf. döm-i-si 'zajímá se' -» be-si-dömint-ieji 'zájemci', totiž "ti, kdo se zajímají". 4 Systémové uplatnění částice be-, jež aktualizuje platnost slovesného děje, souvisí s tím, že se u sloves nevyskytuje předpona be- 'bez-', jež je u jmen běžná. Výjimku představuje pouze deaktuali-zovaný morf u druhotných sloves odvozených od jmen s předponou be-, cf. be-prötis 'šílenec', doslova "ten, kdo bez rozumu" -* be-pročiáuja 'chová se jako šílenec'. Pak lze doložit i souběh obou homonymních morfů, cf. ô su tuö dár te-be-be-pročiáuja 'a pořád s tím ještě blbne'. 3 Dokonce i reflexlua tantum mají bůdinýs nezvratný, cf. juoktě (B\JD)juó~kési (Vf) Iš mangs 'doslova se mi vysmáli', cf. 3.3.3. Caput 2 Inventář slovesných morfii 123 Podobně jako v češtině je sématický status zvratného morfii nejednotný. Může vyjadřovat samostatný větný člen, cf. skuta 'holí (někoho)' vs. skňta-si 'holí se', stejně jako zevšeobecnění konatele, cf. kä (A) jiě (N) teň däro (Vf)? 'co tam dělají?' vs. kás (N) teň däro-si (Vf)? 'co se tam dělá?', může být sématický prázdný, cf. juökia--si 'směje se', a může být prostě nejasný, cf. mědis šakója dosl. "strom větví" (vyhání větve, vytváří korunu) vs. bríedžiu ragaíšakója-si 'losí parohy se větvi" (vyhánějí větve). 2.2.5 Pátou hierarchickou vrstvu představují syntagmata dvou fonotaktických slov, z nichž jedno je sloveso «plnovýznamové» a druhé významově oslabené, třeba «modálni», či zcela prázdné, totiž «pomocné». Tento definiční obor v plné šíři otevřeme až v následujícím svazku, zatím uznáváme pouze pomocné morfy predikatívu (cf. 1.4.4, 1.4.8). Za pomocné morfy slouží tvary neosoby slovesa büvo 'bylo' ve všech šesti hlavních kategoriích Vf. Tvar IND.PRAES yrá má postavení poněkud zvláštní, protože predikatív nepotřebuje zvlášť vyjadřovat nepříznakové bezčasí, jehož je yrá nositelem. To slouží k potvrzení platnosti celé predikace, jako by vyjadřovalo "opravdu platí, že...", cf. ô vidury yrá šókarna 'a vevnitř se skutečně tančí' (vzdor všemu, co se venku děje). Ostatní tvary pomocného slovesa dodávají predikatívu modálně-temporální upřesnění ve shodě s významem, jejž mají při samostatném užití. 2.3 Pravidla konkatenace morfii Morfy, jež jsme v předchozím oddíle zařadili do 1. až 4. hierarchické vrstvy, vytvářejí dohromady jediné fonotaktické slovo. V tomto oddíle vyložíme morfonologické procesy, jež souvisí s jejich konkatenací, v následujícím pak procesy prosodématické. 2.3.1 Koncovka se napojuje za kmen. Spojení je tak těsné, že hranice mezi kmenem a koncovkou nemá žádnou morfonologickou existenci (na rozdíl od hranice mezi předponou a kmenem). Kmen i koncovka mají vždy alespoň jednu slabiku, slabičná hranice však s hranicí morfovou souvisí jen nahodile. V příští kapitole vyčleníme dvě složky slovesných koncovek, formant konjugačního typu a exponent kongruenční osoby, a vyložíme jejich fonématic-kou strukturu; zde zatím bez odůvodnění prohlásíme, že koncovka v drtivé většině případů začíná samohláskou. Koncovka začínající souhláskou se uplatňuje v případech velmi specifických a její napojení na kmenový morf tam nepřináší žádnou morfonologickou komplikaci. Typickou komplikací je naopak případ, kdy koncovku začínající samohláskou musíme připojit ke kmeni, jenž samohláskou končí. Týká se to kmene prézentního i préteritního, nikdy ne infinitívního. Litevština se brání hiátu, slabičné hranici mezi dvěma samohláskami. Používá k tomu jednak epenthetických konsonantů, jednak proměny kmenové samohlásky na souhlásku. Jako epenthetické, pomocné vkladné konsonanty slouží d, n ay. Vkladného ~d- se používá pouze u dvou prézentů: dě-d-a 'klade', cf. de-ti, a dúo-d-a 'dává', cf. dúo-ti. Vkladného -n- se používá též pouze v prézentu, jednak pro sloveso eí-n-a 'jde', cf. ei-ti, jednak pro slovesa, jejichž prostokořenný, nutně jednoslabičný kmen končí na -au, e.g. aü-n-a 'obouvá si', cf. aü-ti; káu-n-a 'pobíjí', cf. káu-ti. V ostatních případech epenthese se používá 124 Verbum Liber II -/-. Obsluhuje kmeny prézentní i préteritní, prostokorenné i rozšířené, e.g. líe-j-a, líe-j-o 'lije, lil', cf. líe-ti; ló-j-a, ló-j-o 'štěká, štěkal', cf. ló-ti.6 Proměna kmenové samohlásky na souhlásku je možná tam, kde kmen končí bivokalic-kou dvojhláskou nebo samohláskou morfonologicky dvojmístnou (cf. 1/3.4). Vyskytují se disociace/!/ > /i-j/, /u7 > /u-v/,/au/ > /a-v/, což jsou právě tři slabičné vrcholy morfonologicky obojetné, a dále /ui/ > /u-j/ pro slabičný vrchol vždy dvojmístný. Disociací /ui/ > /u-j/ předcházejí hiátu všechny prostokorenné kmeny, jež končí na -ui, a to v prézentu i préteritu, cf. zü-j-a, zü-j-o vs. zúi-ti 'pobíhal'; jiné kmeny než prostokorenné (pomocí AtgDLKŽ jsem nalezl toliko čtyři základní) na -ui nekončí. Na analogickou dvojhlásku /ei/ končí jedině eľ-ti 'šel', jež se disociuje jen v préteritu při současné změně první vokalické složky, cf. é-j-o, kdežto v prézentu předchází hiátu epenthetickým -n-; na /ai/ nekončí vůbec žádný slovesný kmen. Disociace ill > /i-j/, /ů7 > /u-v/ probíhá rovněž v prézentu i préteritu, v mnoha případech však prézentní kmen vykazuje ještě jiné morfologické příznaky; nepříznakovou disoci-aci /u7, k níž dochází výlučně v prostokořenných kmenech, předvádí pouze siú-v-a, siú-v-o vs. siüti 'šil', nepříznakovou disociaci /!/ najdeme naopak pouze u kmenotvorného sufixu, cf. dal-is 'díl' -» dal-i-j-a, dal-l-j-o vs. dal-í-ti 'dělil'. K disociaci /au/ > /a-v/ dochází pouze v kmeni préteritním, prostokořenném i sufigovaném, zatímco v kmeni prézentním přistupuje epenthetické -n- (pro au kořenové) nebo -j- (pro au sufixové), cf. gáu-n-a, ga-v-o vs. gáu-ti 'dostal'; tařn-as 'sluha' -* tarn-áu-j-a, tarn-ä-v-o vs. tarn-áu-ti 'sloužil'. Disociace /au/ > /a-v/ se zapojuje do ještě složitějšího morfonologického procesu, jenž probíhá ve dvou krocích: /uo/ > /au/ > /a-v/. Předchází se jí hiátu u sloves, jejichž kmen končí na uo, kořenové i příponové. Celý morfonologicky proces vykládáme tak, že dvojhláska /uo/, jejíž druhá složka nemá konsonantický protějšek, se nahradí příbuznou dvojhláskou /au/, jejíž druhou složku už konsonantizovat lze.7 Děje se pouze v kmeni préteritním stejně jako disociace /au/ > /a-v/, v kmeni prézentním přistupuje epenthetické -j-, a to pro uo sufixové i kořenové (s jedinou výjimkou), cf. šlúo-j-a, šlá-v-é vs. šlúo-ti 'zametal' (ohlášenou výjimkou je dúo-d-a, aa-v-é vs. dúo-ti 'dal'). Všimněme si ještě, jak silně je disociace provázána s akútovou intonací. Cirkumflex se vyskytuje jedině u eí-n-a é-j-o ei-ti 'šel' a au-n-a a-v-ě aü-ti 'obul se'. 2.3.2 Při napojování koncovky za kmen končící souhláskou je nutné dbát pouze na zvláštnosti PALATALIZACE. Především si musíme uvědomit, že protiklad palatalizace může být jediným projevem somatického rozdílu, cf. l.SG ind.praes {rašaů} = /ra'saü/ :: /ra's'aüV = {rašiaů} l.SG IND.PRAET 'psal jsem'. Pokud kmenová finála končí na dentálni explozívu, může dojít k palatalizačním změnám lil > lil, lál > ItJ, jež jsme vyložili v 1/3.3.3, cf. /keň't-iu/ > [k'eň"č'u] 'trpím' vs. /kefl't-i/ > [k'efl"ťi] 'trpíš', /'sěd-ju/ > ['s'e^'uj 'sedím7 vs. /'sed-i/ > [Věďi] 'sedíš'.8 6 Při výkladu kmenotvorby později (4.2) vydělíme -d- a -n- jako kmenová rozšíření, vázaná na jisté kmeny jistých kořenů, a pouze -j- zbude jako čistě epenthetický prostředek universálně použitelný. 7 Příbuznost spočívá v tom, že jak uo, tak au náleží do morfonologického rozvoje u, cf. 1/3.4-5. 8 Grafika /keň't-iu/ i [k'eŕľ'č'u] může šokovat toho, kdo je zvyklý na {kenčiů}. V morfonologickém i fonetickém zápise zde použitém značí cirkumflex (") pouze intonaci, nikoliv polohu prízvuku ('), Caput 2 Inventář slovesných morfů 125 Poměr proměněných a neproměněných dentálních finál se v jednotlivých paradigmatických typech liší: Lsg f's'e^'u] je v celém IND.PRAES jediný paradigmatický tvar s finálou [3'-], všude jinde je [ď-J, 2.SG [k'eň"ťi] je jediný paradigmatický tvar s finálou [ť-], všude jinde je [č'-]. Palatalizační proměna dentál je morfonologický jev natolik aktuální, že litevština vůbec nemá paradigmatické vyrovnávání kmenové finály, jaké známe z češtiny, cf. pek-u > peč-u podle peč-e, peč-eš,.... Na druhou stranu však konjugační schémata s vokalickým formantem palata-lizujícím rozšiřují příznak palatalizace na všechny své koncovky, včetně těch, které k tomu nemají vlastní důvod, cf. non-pers /'gíed-a/ :: /'gíed-u/ l.SG 'zpívám' «* non-pers /'geid--ia/ > ['g'erj'a] :: /geí'd-iu/ > [g'eí'3'u] 'toužím', kde /-a/ a /-ia/ jsou rozdílné koncovky, sestávající z holého vokalického formantu, navzájem odlišené palatalizací, I-ni je koncovka obecně jediná, I-ml je pouhá její palatalizovaná varianta, uplatněná zde právě proto, aby celé konjugační schéma mělo jednotně palatalizující charakter (cf. 3.1). 2.3.3 Vlastní slovesná kmenotvorba pro nás spočívá pouze v tom, že se k výchozímu kmeni přidávají neslabičná rozšíření a slabičné sufixy; prefixaci do tohoto procesu vůbec nezahrneme. I při tomto zjednodušení představuje kmenotvorba značně různorodý proces, ve kterém musíme rozlišovat přinejmenším následující vrstvy: (i) formanty charakterizující slovesnou lexikální jednotku ve všech jejích lemmatických kmenech, (ii) formanty charakterizující jednotlivé lemmatické kmeny téže lexikální jednotky, (iii) derivační motivaci kmene infi-nitívního, (iv) sekundární derivaci od kmene infmitívního. Všem těmto procesům je společné, že dodržují konsonantické schéma základní podoby kmene, jež jsme podali v 1/3.6, se. -S1T2R3_V(V)_R4T5S6T7// R7- kde indexy označují konsonantické pozice, S, T, R symbolizují frikatívy, explozívy a sonory, V(V) značí vokalickou (případně i bivokalickou) složku slabičného vrcholu. Konformity s tímto schématem se dosahuje zjednodušováním, permutací, ale též disimilací souhláskových skupin. Zjednodušení přitom může být radikálnější, než kolik požaduje obecné schéma: kon-sonanticky složité trsy mohou existovat jen tehdy, je-li mezi jejich složkami dostatečná artikulační vzdálenost. Kromě toho platí několik morfologicky podmíněných proměn nositelů slabičné délky: VnR > VR, VnS > VS, V|R > VRjC, VVjR > VR|C kde lni je konkrétní foném, C jakýkoliv konsonant, j slabičná hranice. Morfologická podmíněnost znamená, že k proměnám nositele slabičné délky nedochází vždy, ale pouze v morfech jistého druhu (z hlediska četnosti je možná vhodnější podání, že v morfech jistého druhu k popsaným proměnám nedochází). Jednotlivé procesy podrobně vyložíme v následujících dvou kapitolách. Zde pouze pro ilustraci předvedeme procesy, jež vytvořily lemmatické kmeny slovesa - uerbum omen - 'tonout, topit se'. Kořenový tvar kmene zní /'skeňd-/, dokládá jej préteritum skeňd-o. Infinitívní kmen vychází z konkatenace /'skeňd-&-ti/. Samotná skupina /-n4d5t7-/ neodporuje schématu finálního svahu a při jiném obsazení ji dokládá infinitiv cf. 1/3.2.3. Analogicky píšeme /'sed-iu/ a ['s'ej'u]. 126 Verbum Liber II meňkti 'zhoršovat se', nicméně úsek /-dt-/ tvoří dvě explozívy dentálni, jež při zně-lostním vyrovnání povedou nevyhnutelně na zdvojený konsonant /-tt-/. Tomu se jazyk brání disimilací /dt/, /tt/ > I sil. Dostáváme tak /'skeňd-&-ti/ > /'skeňsti/. Tato podobaje schématicky dobře možná a při trochu jiném konsonantickém obsazení ji dokládá třeba skeřsti 'podříznout'. Nicméně v našem případě se uplatní výměna nositele slabičné délky podle schématu VnS > VS, takže dostaneme /'skeňsti/ > /'skěsti/ = {skěsti}. Prézentní kmen vychází z konkatenace /'skeňd-&-st-a/, jež schématu R4-pg6y7 ujjjjj neodporuje, cf. meňksta 'zhoršuje se', nicméně úsek /ndst/, po zně-lostním vyrovnání /ntst/, obsahuje dvě explozívy a jednu frikatívu z téže artikulační řady (dentálni, či lépe alveolárni), a tak dojde ke zjednodušení /ntst/ > /nst/, jež znovu spustí výměnu nositele slabičné délky, cf. /'skefid-&-st-a/ > /'skeňst-a/ > /'skěsta/ = {sk|sta}.K výměně nositele slabičné délky dochází v prvotních, lemmatic-kých kmenech prézentním i infinitívním, ale nedochází k ní v druhotném, odvozeném kmeni futúra, cf. /gT'vén-ti/ 'žiť -»/gľvén-&-s#/ > /gľveň-s/ = {gyveňs} 'bude žiť, a právě v tom vidíme morfologickou podmíněnost jevu. 2.3.4 Koncovce i kmenotvornému formantu je společné to, že se napojují na předcházející kmenový morf tak těsně, že nevzniká žádný šev, žádná morfonologická hranice. Jedinou reálnou hranicí je hranice slabiky, leč ta ke struktuře morfii vůbec nepřihlíží.9 Na konkatenaci kmene s koncovkou i s kmenovým formantem se můžeme dívat jako na produktivní morfono-logické jevy. Kromě toho však potkáváme v systému litevského jazyka i konkatenace neproduktívni. V ojedinělých případech splynula - a to již v předhistorické fasi litevštiny - koncovka s kmenotvorným formantem tak těsně, že vytvořily jediný morf, jemuž nyní říkáme ZAKONČENÍ. V okruhu jmenném se neproduktívními zakončeními vyznačuje zvláštní paradigmatický typ (III/3.4), v okruhu slovesném pak některé tvary agentívních participií a okrajový morf tradičně zvaný «optatív». Vedle /'áug-a-nt-is/ 'rostoucí' (PÍ: masc.sg), kde vidíme prézentní kmen aug-, kon-jugační formant -a-, participiální kmenotvorný formant -ní- a participiální koncovku -is, máme /'áug-äs/ = {áug-as} (PÍ: masc.sg), kde se k prézentnímu kmeni připojuje morf -äs. V něm sice rozpoznáme konjugační formant -a- (s ohledem na korespondenci /'nór-i-nt-is/ «* /'nór-Is/ 'chtějící'), nemůžeme však pořádně identifikovat ani koncovku -s ani kmenotvorný formant, leda když oboje zároveň porovnáme s FEM.SG /'áug-a-nt-i/ :: /'áug-äs/ (též /'nór-i-nt-i/ :: /'nór-Is/). Dodejme, že morfy kondensovaného zakončení se vyznačují zvláštními prosodickými charakteristikami, jež nesouvisí s prosodickým chováním kmene ani koncovky. 2.3.5 Morfy předponové vytvářejí s kořenovým morfém (či s kořenovým úsekem) kmene, před nějž se kladou, morfový šev. Ten ruší závaznost konsonantické struktury kmene, na kterou příponová kmenotvorba důsledně dbala, cf. at=skreňd-a, kde posloupnost /-tskr-/ neodpovídá úseku ani iniciálnímu (z pohledu kmene), ani finálnímu (z pohledu předpony). V tomto ohledu se morfový šev předpony a kmene shoduje s morfovým švem dvou kmenů při kompozici, kde rovněž vznikají konsonantické posloupnosti nepřípustné jak v iniciálním, tak ve finálním úseku (z pohledu druhého a prvního kmene), cf. /-štg-/ ve slově pramušt=gaív-is 'ztřeštěnec', dosl. "kdo si (svým chováním) může rozrazit (pramúšti) hlavu (gaívq)". Navíc > 9 Schémata proměny nositele slabičné délky vyvolané sonorním uzávěrem (V [ R > VR ] C, VV j R , VR j C), jež jsme popsali v 1/1.3.4, svědčí o tom, že hranice slabiky naopak sama dokáže podobu morfu ovlivnit. Caput 2 Inventář slovesných morfů 127 se šev mezi předponou a kmenem může rozestoupit a pojmout další morfy, cf. at=säk-é 'odpověděl' -> at=si=sák-ě 'odřekl, odmítl' (srov. "zřekl se").10 V části 2.2.2 jsme upozornili, že litevština předponové morfy nekumuluje, leda že by první z nich - první ve smyslu derivační historie, tedy ten starší, stojící blíže ke kořeni - byl deaktualizovaný. Dodejme, že při deaktualizaci vede morfový šev nikoliv mezi předponou a kořenovým úsekem kmene, nýbrž mezi předponou aktuální a deaktualizovanou, jež se chová, jako by byla součástí vlastního kmene. I tento šev se může rozevřít a pojmout morf si. Ten se tak ocitá mezi dvěma předponami, aktuální a deaktualizovanou, cf. su=si=pa-žin-o 'seznámil se (s kým)', iš=si=par-dav-ě 'vyprodali se (ze zásob), rozprodali (co měli)'. O prosodických charakteristikách předpon pojednáme samostatně v následujícím oddíle. 2.3.6 Morfy časticové vytvářejí s navazujícím morfém kmenovým stejně volný šev jako předpona. I do tohoto prostoru mohou vstupovat další částice, cf. te=där-o 'jenom tolik dělá' -* te=be—dár-o 'přece jen dělá', ne=säk-é 'neřekl' -> ne=si=sak-ě 'neřekl si'. Vzdor této volnosti může samohlásková iniciála kmene koncovou samohlásku předchozí částice absorbovat, a tím i zrušit její slabiku, cf. ne~ěs-ti > něsti 'neexistuje', ne=ein-a > nemá'nejde' (kmenová iniciála prízvučná), ne=es-ú > nesu 'nejsem', ne—ein-ú > neinú 'nejdu' (kmenová iniciála neprízvučná). Vidíme, že proces nezáleží na poloze prízvuku a nemá za výsledek slabiku nutně dlouhou. Jsou-li kontaktní samohlásky timbrově rozdílné, dochází k timbrovému «kompromisu», doložit to však lze jedině na příkladech s yrá 'je', cf. ne=yrá > nérá 'není', te-be=yrá > teběrá 'pořád ještě je'. Timbrový «kompromis» vidíme v tom, že z absorpce krátké středové dlouhou krajní vychází dlouhá nestředová nekraj-ní, čili úzká, přičemž stále zůstáváme mezi samohláskami předními. Nechci zmíněný jev označit za (morfonologickou) kontrakci, protože tou - v historic-kovývojovém výkladu obecně a pro slovanské jazyky zvlášť - rozumíme spojení dvou samohlásek, původně oddělených souhláskou, a tudíž slabičnou hranicí, do jediné samohlásky, zakládající dlouhou slabiku. V litevštině při pohlcení (absorpci) délka automaticky nevzniká, cf. ne=es-ú > nesu, te=be=es-i > tebesi 'pořád ještě jsi'. Z hlediska jazykové struktury v litevštině kontrakci nic nebrání, leč neděje se. Za historický doklad skutečné kontrakce se vznikem nové délky může posloužit tvar noteitu < ne=at=eí-tu 'nepřišel by' (Daukša, Postilla 1599), který je však pro dnešní usus naprosto nepřijatelný: kontrahují se dvě krátké středové, přední a zadní, výsledkem je dlouhá úzká zadní; zde opravdu jde o proces odlišný od timbrového kompromisu. Pro předpony, z nichž mnohé též končí na samohlásku, pohlcení samohláskovou iniciálou kmene možné není, cf. pri—eín-a 'přistupuje', i—ein-a 'vstupuje', pri=ilst-a 'dochází (komu) dech*, pri=ýr-ě 'přivesloval', pň=ěm-é 'přijal'. 2.4 Prosodická stránka slovesných morfů Víme, že morf - a to i komplexní morf, jakým je fonotaktické slovo - je v úplnosti popsán propojením aparátu fonématického s prosodématickým. Mnohé tvary jsou odlišeny pouhou polohou prízvuku, cf. PRASS neši :: neši FUT (2.SG), INF něšti :: nešti P2 (N.PL MASC) pro 10 V moderním jazyce může do prostoru mezi předponu a kmen vstoupit jedině zvratný morf si. Nejstarší litevské památky, jež pocházejí teprve z XVI - xvn století, dokládají, že do onoho prostoru mohly vstoupit i jiné morfy, třeba rodová osobní zájmena, cf. Zinkevičius (1957: 5-19). 128 Verbum Liber II sloveso 'nese'; některé dokonce jen intonací, cf. 'ptal se' kláusě :: klausě 'poslouchal'. Protože formální morfologii slovesnou chceme popisovat jako výsledek konkatenace dílčích morfů, jež se berou z různých souborů (kmenového, koncovkového, předponového), nemůžeme u jednotlivých morfových složek vyznačovat vždy přímo prosodémata, například polohu prízvuku; spíše budeme podávat prosodické charakteristiky, totiž popisovat, jak a čím který morf přispívá k celkové prosodématické podobě fonotaktického slova. Slovesné morfy pro další výklad rozdělíme do následujících skupin: kmeny, jež pojímáme důsledně bez (aktuálních) předpon, pouze jako komplex výchozího kmene kořenového (nanejvýš ještě s deaktualizovaným prefixem) a případných kmenotvorných formantů, nesla-bičných rozšíření i slabičných sufixů; koncovky, s vnitřním dělením na konjugační formanty a kongruenční exponenty; ZAKONČENÍ coby morfonologické ekvivalenty kmenotvorného formantu a koncovky, uchopených společně, a představující jistý příznakový morfový blok přidávaný za nepříznakový kmen; PŘEDPONY a částice, včetně reflexívního morfu, jež představují jistý příznakový morfový blok přidávaný před nepříznakový kmen. 2.4.1 Z výkladu I, knihy (1/3.0, 3.2) víme, že morfologicky relevantní prosodémata - slabičná délka, intonace a přízvuk - jsou všechna vázána na slabiku, jež svou povahou na mor-fech nezávisí. Chceme-li podat prosodickou charakteristiku morfů, musíme mít na paměti následující: • Každý morf, který je slabičný, má jistou slabičnou délku, a je-li jeho slabika dlouhá, má též jistou slabičnou intonaci (nezávisle na poloze prízvuku!). Je individuální vlastností, a tudíž prosodickou charakteristikou morfu, že svou slabičnou délku drží, i když se při kon-katenaci mění jeho slabičné okolí. Pro morfy, které drží svou slabičnou délku, je příznačné, že drží též svou slabičnou intonaci. • Prosodickou charakteristikou neslabičných morfů je to, zda a jak ovlivňují délku a intonaci slabik, jež vytvářejí spolu s jinými morfy. • Každý slabičný morf má jistý přízvukový potenciál. Rozlišujeme několik druhů tohoto potenciálu: morfová slabika se snaží získat přízvuk, který nemá (akce endocentrická), nabízí přízvuk, který má (akce exocentrická), odolává snaze jiné slabiky vzít si její přízvuk, případně nabídnout jí přízvuk svůj (reakce). Předveďme si nyní délkově-intonační charakteristiky morfů na několika příkladech. Oproti prézentnímu kmeni /kel-/ 'zvedá', jenž vytváří krátkou slabiku (její středový vokál lěl se pod přízvukem dlouží a zdloužená slabika má intonaci cirkumflexovou, cf. /'kěl-ia/), se préteritní i infinitívní kmen shodně vyznačují slabikou dlouhou; dloužení je zde kmenotvorný prostředek, který týmž příznakem poznamenává oba kmeny zároveň. Je individuální vlastností kmene /kel-/, resp. kořene K_e/é_L, na němž stojí lemmatické trojkmení celé lexikální jednotky, že příznakově zdloužená slabika má intonaci akútovou, cf. /'kě'1-é/; kmen /ber-/ 'sype', resp. kořen B_e/é_R, jenž podstupuje stejnou příznakovou proměnu, má zase tu individuální vlastnost, že vede na dlouhé kmeny intonované cirkumflexově, cf. /'bér-é/. Všechny tvary odvozované od kmene préteritního se napojují tak, že slabičná hranice vede uvnitř kmene, cf. /ke} 1-, béjr-/, všechny tvary odvozované od kmene infinitívního se napojují tak, že slabičná hranice vede až za kmenem a za kmenovou sonorou vždy následuje souhláska, cf. /kel | -&-C-, bér | -&-C-/, případně /kěl-&-C#, bér-&-C#/. Rozdílná slabičná hranice způsobuje, že nositelem příznakové délky je u infinitívního kmene smíšená dvojhláska /ěR/, zatímco u préteritního kmene nese slabičnou délku samohláska I ti, totožnost příznaku zaručuje, že oba kmeny mají slabiku dlouhou a stejně intonovanou, cf. /'kS | lé/ « /'kel! ti/, /'bé j re/ «► /'ber | ti/. Caput 2 Inventář slovesných morfu 129 Kmenový morf /kil-/ 'zvedal se, vstával', jenž vychází z téhož kořene jako /kel-/, zakládá nepříznakový préteritní a infinitívní kmen. V infínitívním případě kmen opět dostává sonorní uzávěr a jeho slabika se - tentokráte druhotně, nezáměr-ně - dlouží. Takto zdloužená slabika dostává obecně intonaci akútovou," cf. kílti (též blrti 'sypat se' pro analogický kmen /bir-/, jenž se k /ber-/ má stejně jako /kil-/ ke /kel-/). Prézentní kmen přijímá dovnitř sebe morf -n-, cf. /ki-n-1-/, který není slabičný, nicméně vytváří z krátké slabiky dlouhou — a je jeho individuální vlastností, že výsledná dlouhá slabika má intonaci cirkumflexovou. Cirkumflex zůstává, i když uvnitř kmene dojde k proměně nositele slabičné délky podle schématu VnR > VR, cf. /kil-/ -» /kiňl-/ > /kŤl-/ = {kýl-} vs. /tik-/ -» /tifik-/ 'hodí se'. Kmenotvomé rozšíření -n- vstupuje do kmenů s krátkými slabikami, jež nemohou mít intonaci, a dělá z krátkých slabik dlouhé cirkumflexové. To je jeho proso-dická charakteristika. Oproti tomu kmenotvomé rozšíření -st- přistupuje ke kmenům s dlouhou slabikou, jež intonovány jsou, a uchovává jejich délku i intonaci, což je zase jeho prosodická charakteristika, cf. /trük-/ -»/'trükst-a/ 'schází', /dük-/ -»/'dükst--a/ 'šílí'.I2 Zajímavé srovnání nabízejí alomorfy diiüst-a a dziúv-a 'usychá, schne'. Oba vycházejí z nepříznakového kmene /3JÜ-/, jejž dokládá třeba infinitiv diiúti. První prostě přibírá -st- a uchovává si délku i intonaci, druhý napřed podstoupí disociaci /Ü7 > /u-v/, jež vede ke zkrácení kmenové slabiky, a potom přibírá -n-, jež vytvoří novou délku, a to cirkumflexovou; navíc podstoupí proměnu /^iuřív-/ > /31ÜV-/. 2.4.2 Prízvukový potenciál morfu rozebereme po skupinách, rozlišujíce komplexy kmenové a předponové, zakončení a koncovky. Náš výklad předpokládá, že je jakási teoretická výchozí poloha prízvuku a že ke skutečné, konečné poloze prízvuku se dospěje vyrovnáním všech sil, jež mezi morfy působí. Ony síly budou přízvukové prosodické charakteristiky morfů. • Výchozím teoretickým nositelem prízvuku je kmenový komplex, tedy morf kořenové- ho kmene a všechny kmenotvomé formanty k němu připojené, neslabičné i slabičné. Je záležitostí vnitřní kmenotvorby, zda přízvuk spočívá na slabice kořenové či příponové (cf. 4.3.3), vždy však vycházíme z toho, že se přízvuk nejprve nachází někde v tomto komplexu. Výchozí držení prízvuku umožňuje kmeni vyvíjet zvláštní prosodickou aktivitu: nabízet svůj přízvuk jiné složce (akce exocentrická). Přízvuk lze nabízet komplexu předponovému nebo komplexnímu zakončení, případně jmenné koncovce participia, nikdy ne slovesné koncovce z podo-kruhu Vf. Protože fonotaktické slovo může mít předponu i zakončení zároveň, musí být stanovena priorita nabídek: kmen svůj přízvuk nabízí přednostně zakončení (zakončení a jmenná koncovka participia se navzájem vylučují, takže pořadí nabídky mezi nimi není nutné stano- " Pomocí AtgDLKŽ jsem nalezl pouze Čtyři výjimky, kdy sonorní uzávěr vede v infinitivu na dlouhou slabiku cirkumflexovou, se. im-a ém-é im-ti 'vzal (zde infinitiv přebírá intonaci ablautově zdlou-ženého préterita, přestože fonématicky odpovídá prézentu, cf. 4.1.4), miršt-a mlr-ě miř-ti 'zemřel' (zde se infinitiv intonačně rozchází s prézentem, v němž obdobný sonorní uzávěr vede pravidelně na akút), giil-a gúl-o gul-ti 'lehl si', tär-ia túr-ě tař-ti 'pronesl, vyslovil' (vedle tár-ti, cf. LKŽ XV: 935; cirkumflex v prézentu a préteritu je následkem dloužení kmenového /ä/ pod přízvukem a s intonací infinitívního kmene nijak nesouvisí, cf. käl-a kal-ě kál-ti 'koval'). Za výjimku nepovažuji protiklady 'hnal' gěn-a gin-ě giň-ti :: gin-a gýn-ě gln-ti 'hájil', 'pamatoval si' měn-a min-é miň-ti:: min-a mýn-ě rríin-ti 'šlapal', kde rozdílná intonace infinitivů, jež napomáhá významovému rozlišení, odráží prosodické korelace různých druhů ablautu, cf. 4.1.6. 12 Pokud v okrajových případech rozšíření -st- slabičnou délku teprve vytváří, pak vždy s intonací akútovou, e.g. /'sě|n-&-as/ -> /'sě|n-&-st-a/ > /'sénjsta/ 'zestárne' (cf. 4.2.4, 4.2.6). 130 Verbum Liber II vovat). Pouze jmenná koncovka participia může nabízený přízvuk odmítnout; ten se tak vrátí zpět na kmen, který jej může následně - jakoby ve druhém kole - nabídnout předponě. Zakončení i předpony nabízený přízvuk přijímají vždy. • Jmenná koncovka participia i slovesná koncovka Vf může vyvíjet vlastní akci, spočívající v tom, že se přízvuk z kmene snaží na sebe přetáhnout (akce endocentrická). Specifické morfy infinitivu ani supina toto nedělají, pro bůdinýs cf. 3.3.3. Na tuto akci kmen reaguje tím, že si přízvuk (A) nedá, (B) dá vzít. Podle toho, zda koncovka na sebe přetahuje přízvuk z kmene o charakteristice A nebo B, přízvuk nezíská, či získá (v tomto pořadí). Participiální kmeny budeme co do rysů A a B charakterizovat až v knize III v širších souvislostech proso-die jmenné. Z podokruhu VF mají rys A všechny kmeny, jež jsou druhotně odvozeny od kmene infmitívního, všechny kmeny praes a PRAET, v nichž přízvuk spočívá na jiné než poslední slabice, a z kmenů praes a PRAET majících přízvuk na poslední slabice pak ty, jejichž poslední slabika je dlouhá akútová. Rys B mají tedy pouze kmeny IND.PRAES a ind.praet, jež nesou přízvuk na poslední slabice a ta je krátká či dlouhá cirkumflexová, čili v souhrnném negativním vymezení neakútová. • Předpona per- vyvíjí zvláštní endocentrickou akci přetažení prízvuku. Té neodolá kmen žádného ze slovesných podokruhu, takže předpona per- má na sobě přízvuk vždy. • Ostatní předpony (morfy Aktionsart), aktualizační částice (morfy upřesňující platnost děje) spolu s morfém reflexívním tvoří dohromady jediný komplex, jemuž budeme pro jednoduchost říkat «prefixový». Prefixový komplex je adresátem exocentrické akce, nabídky prízvuku ze strany kmene, adresátem druhým v pořadí (po zakončení či participiální koncovce), adresátem, který nabídku nikdy neodmítne. Ten komplex může být o více složkách, upřesněme, že nabízený přízvuk spočine vždy na poslední z nich, na té, která stojí kmeni nejblíže. Protože fonotaktické slovo může mít zároveň prefix a koncovku, je nutné dodat, že přesunutí prízvuku z kmene na prefix proběhne dřív, než koncovka na sebe dokáže přízvuk z kmene přetáhnout. 2.4.3 Již jsme řekli, že konkrétní poloha prízvuku uvnitř kmenového komplexu závisí na struktuře kmene. Na struktuře kmene, se. na povaze kořenové slabiky, na druzích kmeno-tvorných formantů, ale též na zařazení do konjugačního typu, závisí i to, zda kmen svůj přízvuk nabízí mimo sebe. Podmínky, za kterých kmen nabízí svůj přízvuk prefixu, se nemusí zcela shodovat s podmínkami, za kterých jej nabízí zakončení či participiální koncovce. Plnou charakteristiku jednotlivých kmenů podáme, až když je budeme soustavně vykládat (4.4.3). Zatím jednotlivé procesy pouze ilustrujme: Zápisem /'menB-&-ub/ zaznamenáváme výchozí stav při konkatenaci kmenového morfii /men-/ a koncovkového /-u/, kdy přízvuk (') spočívá na kmenu, koncovka vyvíjí akci, aby jej na sebe přetáhla (b), a kmen není schopen této akci odolat (B). Z tohoto rozložení sil vyjde výsledek/'menB-&-ub/ > /me'n-u/ = {menu} 'pamatuji si'. Kdybychom však měli kmen jiné charakteristiky, dostali bychom při stejné koncovce jiný výsledek, cf. /'megstA-&-ub/ > /'megst-u/ = {megstu} 'mám řáď. Kmen /men-/ kromě toho, že neodolá přetahovací akci koncovky, sám svůj přízvuk nabízí prefixovému komplexu (značíme «=). Setkají-li se u kmene /-=menB-/ prefix a koncovka, dojde nejdřív k interakci s prefixem, pak teprve s koncovkou, cf. /ne-&-' =menB-&--ub/ > /'nemenA-&-ub/ > /'nemenu/ = {němenu} 'nepamatuji si'; lze říci, že v důsledku přesunutí prízvuku na prefix nabývá morfový komplex /'nemen-/ nové proso-dické charakteristiky A místo původního B (přízvuk již nespočívá na poslední kmenové slabice). Prefixový komplex se může postupně rozrůstat, přízvuk je na něm vždy. Caput 2 Inventář slovesných morfů 131 pokaždé však na jiné slabice, co nejblíž ke kmenu, cf. ně-men-u 'nepamatuji si', ne--bě-men-u 'už si nepamatuji', ne-be-pri-men-u 'už nepřipomínám', ne-be-pri-sí-men--u 'už si nevzpomínám'. Pouze předpona per- drží prízvuk na sobě vždy, bez ohledu na okolní mor fy, cf. main-eí 'vyměnils' -*■ pér-main-ei 'proměnils', pér-si-main-ei 'změnil ses', ne-be-pér-si-main-ei 'už ses nezměnil'. Prézentní kmeny, které přesouvají svůj prízvuk na prefix (*=), jej přesouvají i na participiální zakončení (=0; vyskytnou-li se u kmene oba morfy, přízvuk se přednostně přesouvá na zakončení, cf./pra-&-'i=de-d3-&-äs/ > /pra-de-'d-äs/ = {prade-däs} 'začínající' vs. prá-ded-a 'začíná'. Na zakončení optatívní přesouvají přízvuk i kmeny, které jej prefixu vůbec nenabízejí, cf. /te-&-at-&-'ei-n=s-&-iě/ > /te-at-ei--'n-ié7 = {teateiniě} ' kéž přijde'vs. {teateína} = /te-a't-eí-n-a/' ať přijde'. Složité případy «dvoukolové» nabídky z participiálního kmene nejprve koncovce a po jejím odmítnutí předponě vyložíme až ve III. knize úplným aparátem jmenné prosodie. 2.4.4 Zvláštní prosodickou charakteristikou morfii je dloužení jeho slabiky pod přízvukem. Na tento jev jsme upozorňovali v 1/3.2.2 jako na něco, co zdánlivě zpochybňuje postulát nezávislosti slabičných prosodémat délky a prízvuku. Onen postulát nicméně lze udržet, protože dloužení slabiky pod přízvukem je proces morfologický, nikoliv fonologický: nenastává kdekoliv, jedině v jistých fonématických útvarech o jisté morfematické funkci. Omezíme-li se na inventář slovesných morfů, můžeme říci následující. • Dlouží se slabiky o vokalickém vrcholu /ě/ a /ä/, žádném jiném. Zdloužené slabiky nabývají intonace cirkumflexové. • Dloužení se děje v kmeni prézentním a préteritním, nikoliv v kmeni infinitívním ani v jeho druhotných derivátech. Vazba na morfématickou funkci je zásadní a rozhoduje o dloužení a nedloužení i v případech, kdy ony kmeny vypadají fonématicky totožné, cf. /'něš-&-é/ vs. /'něš-&-a/ vs. /'něš-&-i/ vs. /'něš-&-ti/, kde máme po řadě NON-PERS.PRAET, NON-PERS PRAES, 2.SG.FUT a Inf slovesa 'nese', dvojslabičné tvary vždy s přízvukem na první slabice; první dva tvary představují kmeny préteritní a prézentní, druhé dva kmen infinitívní (odvozeně a přímo), všechny čtyři kmeny sestávají ze stejné fonématické posloupnosti /něš-/, proso-dématicky se ale liší tím, že první dva z nich se pod přízvukem dlouží (/'něš-&-é/ > /'něšé/, /'něš-&-a/ > /'něša/), druhé dva ne (/'neš-&-i/ > /'něši/, /'neš-&-ti/ > /'něšti/). • Dloužení se děje ve «vlastní» části kmene, nikoliv v předponách, cf. /'dě-d-&-a/ > /'děda/ 'klade' vs. /'pra=dě-d-&-a/ > /'praděda/ 'začíná', ani v částicích, cf. /'lěk-&--ia/ > /'lěkia/ 'létá' vs. /'ně=lěk-&-ia/ > /'nělěkia/ 'nelétá'. Už víme, že předpony a částice jsou od vlastního kmene odděleny zvláštním morfovým švem (2.3.5-6), nyní vidíme, že předponové a časticové morfy se od kmenových liší i prosodickými charakteristikami. • Do «vlastní» části kmene přitom patří jak slabika morfu kořenového, s níž pracovaly všechny dosud předváděné příklady, tak slabiky kmenotvorných přípon, cf. /'giv-as/ 'živý' -> /gl'v-&-ě|n-&-a/ > /gi'vena/ 'žije', /'tařn-as/ 'sluha' -* /tař'n-&-ajv-&-o/ > /tar'nävo/ 'sloužil'.13 Dodejme, že do vlastní části kmene patří též deaktualizovaná předpona (2.2.2). I ta je pod přízvukem dlouhá, cf. fls mán viskq pasipásakojo 'o všem mi povyprávěl', nicméně právě kvůli její neaktuálnosti nelze přesvědčivě mluvit o dloužení: přízvuk je buď vždy na morfu deaktualizované předpony, a ta je pak stále slabičné dlouhá, 13 Morfy l-tn-l a /-äv-/ jsou právě ty dva případy slovesných přípon, jež přijímají přízvuk a dlouží se v jeho důsledku, o nichž jsme se zmiňovali v 1/3.2.2 sub (iii). 132 Verbum Liber II neboje vždy na jiném morfii a deaktualizovaná předpona je pak stále slabičné krátká sujuö áš dár nesusipaiinaü 's ním jsem se ještě neseznámil'; nikdy nemůžeme předvést dloužení jako proces, kdy morf podle okolností nese a zase nenese prízvuk a zároveň s tím mění svou slabičnou délku. Výše řečené platí pro celý okruh slovesa, pro Vf, PÍ (agentívní participia), Inf, P2 (deagen-tívní participia) i Praed. U deagentívních participií odvozovaných od infinitívního kmene (P2 s formantem -í-) jev dloužení kolísá. Vidíme v tom střet dvojí morfologické motivace: derivační vazba na Inf zdůvodňuje nedloužení, cf. nésti => něštas 'nošený', rästi =» rästas 'nalezený', adjektívní charakter oněch participií zdůvodňuje dloužení jako u kmene jmenného, se. něštas, rästas. Nedloužení označuje DLKG (§970) za soudobou tendenci; v žádném ze starších popisů (včetně Senna 1966 a Otre_bského 1956) jsem se se zmínkou o nedloužení nesetkal — a nemá ji ani Stundžia (1996), což je příručka spisovné prosodie pro učitele: participia se vždy popisují tak, že I ti a /ä/ ve slabikách vlastní části kmene se pod přízvukem dlouží, ve slabikách před kořenem, slabikách předponových a časticových, nikoliv, cf. něštas vs. něneštas 'nenosený', rästas vs. ätrastas 'objevený'. DLKG, která se zmiňuje o nedloužení ř-participií, se už nevyjadřuje k predikatívům, jež se odvozují od téhož infinitívního kmene týmž formantem -t-. Nakolik mohu soudit z dotazů a pozorování, pak ti mluvčí, kteří vyslovují něštas 'nošený', rästas 'nalezený', vyslovují něšta "proběhl proces nošení", rásta "došlo k nalezení". Spisovná norma vyžaduje, aby se /ě7, /ä/ morfů vlastního kmene pod přízvukem dloužilo, cf. něšta, rästa, v morfech před kořenem však ne, cf. něnešta "neproběhl proces nošení", átrasta "došlo k objevení".14 14 Senn (1929: 229, L39 §2 f) zmiňuje tvar išměsta (vedle iššaukta, paimta) jako dialektální odchylku v kladení prízvuku (místo spisovných podob išmesta, iššaukta, päimta). Nedloužení tím potvrzuje, aniž komentuje.