1
1. Isotopie
1.1 Základní pojmy
Interpretační sémantika je sémantika postavená na interpretaci znaků. Bere vpotaz
elementární jazykové znaky (nedívá se tolik na větné uspořádání). V dějinách
strukturalistického myšlení se dá dobře doložit zápas o předmět (jazykového) znaku, který je
pojat jako binární a zkoumán je diferenčně. Binárnost znaku, spojení výrazového
a obsahového plánu, dobře ilustruje představa kruhu, jež ve scholastické tradici symbolizuje
celek (viz obr. 1).
Diferenční přístup zkoumá znak ve srovnání s jiným znakem, neopouští řeč, zůstává ve světě
jazyka. Znak můžeme uchopit jen vůči jinému znaku. Totožnost obsahu je dána tím, co
dovoluje rozdíl k jiným obsahům. A stejně tak totožnost výrazu je dána tím, co dovoluje
rozdíl k jiným výrazům.
Znak lze zkoumat ve dvojím prostředí. Uvnitř abstraktního systému jazyka nebo uvnitř
konkrétních textů. Byť je abstraktní systém oproti konkrétním textům příznačně v singuláru,
existuje škála jazykových systémů, v jejímž rámci dochází k jejich vzájemnému překrývání.
Např. systém celého společenství, systém jedné society, jednoho díla (gramatika homérské
řečtiny1
). Konkrétní texty jsou oproti abstraktnímu systému, jak již zmíněno, v plurálu. Nabízí
se možnost zkoumat různé texty na základě jednoho systému (problém vyvstává ve chvíli,
kdy je nutné se pro některý systém rozhodnout a rozhodnutí adekvátně odůvodnit). Cesta
k výběru může vést přes tázání se: na čem je založena konkrétnost textu? Odpověď zní:
především situační a žánrové ukotvení textu zakládá jeho konkrétnost.
1
Ne každé dílo stojí za to, aby byla sepsána jeho vlastní gramatika. Je však možné napsat gramatiku jakéhokoli
díla.
Obr. 1
2
Z různosti prostředí, ve kterém lze znak/text zkoumat, vyplývá také rozdíl ve způsobu
práce. V abstraktním systému se nabízí nástroj komutace2
. Všechny znaky, které se mohou
vyskytnout, mohou být srovnávány s jakýmikoli dalšími znaky. Výsledek většiny takových
srovnání však vede k jedinému závěru, a sice že nikam nevede. Úkolem je prokázat
přítomnost rysu výrazového nebo obsahového plánu. Zde se postupně naplňují tři základní
fáze komutace: 1. intuitivní fáze; 2. deduktivní fáze; 3. fáze nabízí dvě možnosti: buďto se a)
podaří nalézt dvojici komutujících morfémů, nebo se b) dvojici komutujích morfémů najít
nepodaří; podle společně sdílené zkušenosti je potom třeba se rozhodnout, zda pokračovat
v hledání, či hledání ukončit a prohlásit, že hledaná jednotka neexistuje (není však žádané
uzavírat se před možností, že hledaná jednotka bude přece jen v budoucnu nalezena).
V konkrétním textu se ukazuje jako užitečný nástroj selekce. Znaky jsou zkoušeny
v konkrétním textu (nejedná se o selekci ve smyslu ,,vyhazování" znaků z textu). Jedná se
o selekci rysů obsahového plánu, jež se skutečně uplatňují. Pro jeden znak je celý text
kontextem, ovšem nikoli všechno z daného textu je kontextem. V tom právě spočívá selekce:
podle určitých sdílených postupů k sobě spojím, anebo nespojím nějaké dva znaky; budu se
dívat na určitý znak v kontextu určitého znaku, anebo jiného znaku.
Na cestě k interpretaci znaku/textu je nutno stanovit si, co se má považovat za znak
minimální. Ve shodě s mnohými strukturalistickými přístupy za minimální znak pokládáme
morfém. DeSaussurovské signifiant lze přiřadit k výrazovému plánu (VP) a signifié k plánu
obsahovému (OP) (viz obr. 2).
Minimálnost tohoto znaku spočívá v minimálnosti spojení, jak ve výrazu, tak obsahu. Jinými
slovy: minimálnost morfému zajišťuje fakt, že po redukci VP nelze uplatnit původní podobu
OP3
, přiřazení jiného OP je jen věcí ,,náhody". VP morfému je morf; skládá se z fonémů
2
Pojmenováním termínu se vědomě odkazuje na práci Louise Hjelmsleva O základech teorie jazyka (Hjelmslev
1972).
3
A také vice versa: OP zmenším např. tak, že odstraním všechna gramatická sémata, přičemž zbytek je náhodou
OP jiného znaku, nacházím jeho protějšek ve VP, tudíž je to taky znak; např. v češtině jeden ­ jen (týž kořen
před cca 1000 lety). V lit. vienas ­ vien = jeden ­ jen, jenom (příslovce, resp. rematizátor), visas ­ vis = celý ,,cele",
tedy ,,vůbec", dešimtis ­ dešimt = desítka ­ deset. Týká se to maximálně pěti litevských kořenů.
(Hoskovec III/8.1)
Obr. 2
3
a prosodémů, resp. fonémat a prosodémat. OP morfému je sémém; jednotkami sémému jsou
sémata (viz obr. 3). Morf je konstantní záležitost, oproti tomu sémém je proměnlivý. Sémémy
ovšem nejsou soubory sémat4
, ale podsoubory sémat popsané uvnitř souboru definic. Podle
toho vůči čemu sémém porovnávám, podle toho vždy uchopím určitý okruh rysů. Morfém se
zde popisuje diferenčně; jeden morfém se tedy porovnává s jiným(-i), přičemž dochází
k porovnávání obou plánů současně (viz již výše).
Séma5
je jednotka obsahové stránky morfému, tedy jednotka sémému6
, resp. distinktivní
rys sémému7
. Do takovýchto rysů lze rozložit OP. Sémata rozlišujeme inherentní vs.
aferentní, generické vs. specifické.
První souvisí s pluralitou jazykových systémů a motivací je zde snaha uchopit sémém
v jeho proměnlivosti, resp. uchopit proměnlivost sémému. Konkrétně jde o séma inherentní
a aferentní8
(viz již výše). Séma inherentní je přítomno ve všech systémech, resp. v systému
nejšířeji uchopitelném ­ v dialektu. Aferentní je přítomno jen v některých systémech
a podsystémech: idiolektech a sociolektech. Hoskovec zavádí tyto pojmy v abstraktním
systému, tedy pro účely komutace. Úkolem selekce v OP je zjišťovat, které z oněch
aferentních sémat skutečně je a které není přítomno v konkrétním textu. (Jazyk je postaven na
4
My rozkládáme sémém na sémata, ale rozbor není jednoznačný. Je to konstrukt vzniklý z porovnávání.
5
V sémantice se vedle sémat objevují noémata. Noetika je nauka o (cestách) poznání. Noéma je jednotka
pojmová, oproti sématům vystupuje z jazyka.
6
Není to však nezměnitelně hotový soubor sémat. Viz níže sémata inherentní a aferentní, resp. generická nebo
specifická.
7
Zde se nabízí otázka, zda existuje nedistinktivní rys, složka, která neliší sémémy... Odpověď zní: ano.
V případě, že neexistuje sémém, který se od daného sémému liší jen tím rysem. Resp. v daném jazyce
nenajdeme dva morfémy, které se liší jen tímto rysem, např. ,,znečištění velkoměst" vs. ,,mír" (holub vs.
holubice). (Mansarda je nositelem nedistinktivního rysu ,,malá".) Přítomné nedistinktivní rysy mohou vytvářet
systémy (např. sňatek vs. svatba).
8
Inherentní = v tom, uvnitř vězící, vlastní. V terminologii PLKu se označuje jako centrální. Oproti tomu
aferentní = přídatný a v terminologii PLKu se používá pojem periferní.
Obr. 3
4
kulturně-sociálních normách, jež zahrnují rozdělení na dialekty, sociolekty a idiolekty, tato
problematika tedy zcela správně patří do jazykovědy.)
Druhá dichotomie pojmů souvisí se snahou zavést podsystémy, ve kterých komutační
srovnání má nějakou hodnotu nebo vůbec něco dává. Tato dvojice slouží za nástroj
kategorizace sémat. Sémata se zde dělí na generická a specifická, přičemž příkladem
generického sématu může být rys /náboženství/ u morfémů svatba a pohřeb ­ přítomnost či
nepřítomnost tohoto generického sématu dokáže u těchto morfémů vybudit aferentní rys
/církevní/ či /občanský/. S ohledem na generická sémata lze řešit mimo jiné např. homonymii
- pánev a lopatka: /anatomie/ vs. /domácnost/; chléb a víno: /náboženství/ vs. /stravování/.
Z toho lze usoudit, že generické séma označuje nějakou třídu (séma rodové). Specifické séma
oproti tomu označuje jednotku ve třídě (séma druhové). Specifičnost se mění podle třídy, třída
však není danost, ale taky se mění. Podle zařazení třídy jsou vnímány jednotky: nůž ve třídě
příbor (vedle vidličky, lžíce ad.) vs. nástroj (vedle nůžek, šroubováku ad.). Třídu generických
sémat sémému lze pojmenovat klasém. Specifická sémata sémému lze shrnout pod termín
sémantém.
Generické séma označuje nějakou třídu  séma rodové Klasém
Specifické séma jednotka ve třídě  séma druhové Sémantém
Oblast zkoumání se tímto rozděluje na tři základní úrovně: dialekt, sociolekt a idiolekt
(viz taky již výše). Dialekt ­ ve vědomém rozporu s českou terminologickou tradicí ­ stojí
nad ostatními úrovněmi. Jde o soubor útvarů, jehož systémovým úkolem v případě češtiny je
například i to, abychom dobře kombinovali spisovné a obecněčeské prostředky. Sociolekt je
soubor jazykových útvarů jedné society, ať už je vymezena jakkoli9
. A idiolekt je jazyk
jednoho díla (spíše než jednoho člověka10
).
Tento aparát něco aktualizuje a něco deaktualizuje. Pracujeme s morfémem, sémata jsou
inherentní a aferentní a odtud vychází tato škála intenzity.
text
aktualizace deaktualizace
inherence 1 3
jazyk
aference 2 4
9
Česká tradice se zajímá o povahu komunit, ale stejně tak může zkoumat povahu souboru textů.
10
Mluvčí jazyka disponuje více idiolekty.
5
Na straně inherence a aference je škála síly (intenzity) působení konkrétních sémat
v konkrétním textu. Aktualizované séma inherentní má nejsilnější intenzitu (1). Nicméně
v konkrétním textu může inherentní séma zaniknout, např. lexikální jednotka zrak má
v abstraktním systému jazyka/dialektu inherentní séma /vidění/, ale v textu se může objevit
syntagma slepý zrak, jež ono inherentní séma /vidění/ popírá (3). Cokoli může být
deaktualizováno, a to i popřením. Inherentní séma může být textově aktualizováno. Aference
je v povědomí, v kompetenci mluvčího jazyka. Mluvčí jazyka ví, že se určitý aferentní rys
vyskytuje v určitých kontextech. Nejslabší intenzita se objevuje u deaktualizované aference,
totiž tam, kde aferentní séma není textově aktualizováno11
.
11
Bylo by nešikovné tvrdit u aferentního sématu, že je deaktualizováno.
6
1 . 2 H i e r a r c h i e v z t a h ů s é m a t ­ p o j m o v ý a p a r á t n a s t r a n ě
a b s t r a k t n í h o s y s t é m u
Taxém je soubor sémémů nejnižšího stupně nebo nejmenšího rozsahu. Paradigmatická
struktura sémémů, jež se dělí o jeden společný prostor a mezi nimiž dochází k bezprostředním
opozicím. Polopaticky řečeno: taxém je malý objem morfémů, ve kterém jejich srovnávání
dává smysl. Je to definiční obor morfémů, které spojuje to, že jsou v daném taxému. Onen
společný rys se dá uchopit jako séma. A tím i taxém je zároveň sématem. Sémém přitom
nemusí být popsán jediným rysem, ale může být popsán i trojicí rysů (např. pád + číslo + rod).
V gramatické kategorii slovesného času jde např. o opozici mezi prézentem a préteritem,
zbylé kategorie (osoba, číslo, způsob....) se ovšem sdílejí. Stran lexikálních jednotek lze coby
příklad použít lexikon barev, konkrétně ,červený` a ,černý`. Lexikální taxémy nejsou obecně
uzavřené, a dochází u nich k vnitřním opozicím.
Doména (oblast) je soubor taxémů. Doména není konstantní entitou, její podstatou
zůstává interpretace (jedním z úkolů uměleckého díla je hrát si s doménami). Při literární
práci se přechází z oblasti do oblasti. Odtud lze usuzovat na záměr díla, umělecký efekt. Při
setkání určitých sémat se otevře vždy nová oblast (např. zátiší chléb a víno mezi pochutinami
otevřou oblast náboženství). Doména je výsek znaků natolik úzký, že v jeho rámci nedochází
k polysémii mezi sématy různých taxémů. Zahrnuje okruhy věcně (kulturně-sociálně)
související; volí mezi systémem jazyka a uspořádáním světa. Např. /chléb/ a /víno/ v oblasti:
stravování vs. náboženství. Nebo `lopatka', `pánev' a `mozeček' v doméně domácnosti vs.
medicínské doméně (další sémémy téhož taxému medicína jsou např. /kosti/). Domén existuje
značné množství a jejich vzájemný poměr je neuspořádaný. Pojem doména lze zastřešit jako
vyrovnání se s faktem, že na taxém je možné nahlížet jako na séma. Doménu pak lze pojímat
jako soubory generických (taxématických) sémat.
Dimense je soubor definic (např. `lžíce', `vidlička', `nůž'). Jedná se o nejširší,
nejobecnější třídu (na rozdíl od domén). Podstatné stran dimense je, že se zde vytvářejí
opozice, a tím dochází k jednoznačnému sémantickému rozlišení. Dimensí je nižší počet než
domén. Za příklad lze uvést protiklady životné vs. neživotné, neutrální vs. vulgární, neutrální
vs. vznešený.
7
Pro přehlednost uvádím tabulku:
`lžíce'
taxém //příbor// implikační vztahy? ano, ale jak kde;
doména /stravování/ `kamna' vs. `kuchař' (živ.!) neuspořádaná
dimenze /neživotné/ uspořádaná
1.3 Vztahy mezi sématy
Mezi sématy lze rozlišovat několik druhů vztahů: aglomerace, selekce, komutace, isotopie
a alotopie. Aglomerace je shromažďování sémat (ani ne ve smyslu aditivity, ale právě spíše
aglomerace). Selekci a komutaci (viz výše).
Klíčovým pojmem pro tuto práci je isotopie12
. Isotopie je účinek opakovaného
syntagmatické výskytu téhož sématu, resp. účinek souvýskytu určitého sématu v různých
sémémech. V posloupnosti morfémů vyhledávám totožnost sématu, záměr v textu. Vztah
ekvivalence mezi sémémy zakládá právě ono opakující se séma. Isotopie má ambici
postihnout celý text, přičemž je pro ni lhostejno, zda je séma inherentní či aferentní nebo
generické či specifické.
Rastier definuje sémantickou isotopii jako effect of a syntagmatic recurrence of one and
the same seme. Relations of identity between occurrences of the isotopizing seme bring about
relations of equivalence between sememes that include them (Rastier 1997: 264). Přičemž
isotopizing [is] said of a seme whose recurrence creates an isotopy (Rastier 1997: 263).
Např. pleonasmy kotěcí kotě, jarní jaro, kulatý kruh. Všechna sémata, která jsme zde
schopni vidět, jsou totožná. Univerzálnost sémat tedy nikam nevede. Když je shoda sémémů
příliš velká, nastává problém. Je poté zapotřebí nejen výskytu téhož sématu, ale také sématu
rozdílného (vnitřní alotopičnost ­ termín viz níže). Proto je potřeba najít kontext, ve kterém
by se to dalo použít syntagma kulatý kruh. To se nabízí např. při rýsování ve škole (kulatý
kruh lze odlišovat od kruhu narýsovaného nezdařile). Za příklad minimální isotopie je možné
uvést syntagma (spojení substantiva a adjektiva) hravé kotě. Dokonalá isotopie je tautologie13
,
např. Žena je žena.
12
Slovo isotopie zavedl do lingvistiky Greimas (1966), a to vědomě s motivací chemicko-fyzikální. Jde o atomy,
které mají rozdílnou atomovou hmotnost, ale stejné atomové číslo. Vykazují tudíž rozdílné fyzikální vlastnosti
(hmotnost), ale stejné vlastnosti chemické. Pro lingvistiku z toho vyplývá, že v případě isotopie mluvím
o tomtéž, ale různými výrazovými prostředky.
13
Z pohledu sémantiky motivované logikou se jedná o tautologii. Séma /ženskost/ + séma /ženskost/, toť
specifická sémata uvnitř generického sématu /pohlaví/.
8
Alotopii Rastier definuje jako contextual relation of exclusive disjunction between two
sememes (or two groups of sememes) that include incompatible semes (Rastier 1997: 261).
Jinými slovy, alotopie je různomístnost; vztah výlučnosti mezi sémémy, které obsahují
nekompatibilní sémata (např. Ten chlap je baba.). Alotopie je důležitá, ba nutná proto, aby
byla vidět totožnost jiných sémémů. U alotopií se můžeme setkat i s jistými potížemi, a sice
např. vdaná stará panna ­ skrze gramatické syntagma je to sice struktura vytvořitelná, otázka
však zůstává: co znamená? Lexikální jednotka vdaná je nositelkou sématu /manželství/,
lexikální jednotka14
stará panna je nositelkou sématu /ne-manželství/. V tomto okamžiku je
nutno nalézt možnou interpretaci, např. na stará kolena se vdala, popř. změnila své
společenské postavení, nezměnila svou povahu, své vzorce chování.
Zbývá zodpovědět otázku: co zakládá jednotu textů?15
Jedna z možných odpovědí je naratív,
analogie k syntagmatu. Syntagma je postavené na formálně vyjadřovaných vztazích či na
gramatických vztazích mezi prvky. V případě naratívu došlo během 20. století k několika
pokusům (Propp, Greimas ­ s různou mírou úspěšnosti) o nalezení formální textové struktury,
jednoty textu nebo textového úseku. Zmínění literární vědci vycházeli z předpokladu, že je
naplněna apriorní struktura naratívu. Pokoušeli se pak tuto formální textovou strukturu hledat.
To bylo prvotním účelem gramatiků. Podařilo se jim však popsat pouze dění (schémata dění
souvisí se schématy myšlení, mluvení ap.). Nepodařilo se jim popsat narativní konvence.
Propp svůj výzkum rozumně omezil na jeden žánr (pohádku). Greimas výsledky
Proppovy práce (a dalších) převádí na jakýkoli žánr, a tím se neubrání banalizaci všech
aktantových vztahů.
Rastier přichází v roce 1987 s pojmem isotopie. Odtud plyne nová možnost řešení otázky:
O čem je literární dílo? Naratologové tady stojí proti sémantickým toposům. Tvrdí například,
že literární dílo je o hrdinovi, po kterém se román jmenuje. Sémantické topoi budou namítat,
že dílo je o hranicích morálky.
Jak bylo vyloženo výše, rastierovský plán má určitý program. V rámci tohoto programu se
pokouším aplikovat jistý aparát (F. R. ­ T. H.) na konkrétní materiál (vybrané Malostranské
povídky). Tento otevřený program tedy konkretizuju na souboru textů. Pojetí isotopie nabízí
dva možné způsoby uchopení. Isotopující sémata se zde vybírají jak z morfémů, které jsou
rozměru (na úrovni) lexémat, minimálních samostatných účastníků větných vztahů, tak
14
Jedná se o jeden sémém. Má sice komplexní vnitřní strukturu, ale funguje jako jednotka.
15
V aparátu interpretační sémantiky je text dán. Otázka textovosti textu se neklade, je nemístná. Text je danost,
až konkrétní text si žádá situační ukotvenost a žánrové zařazení.
9
z morfémů jiné povahy, ať již slouží slovotvorbě či právě větnému usouvztažnění. (Že
lexématická minimálnost se nevylučuje s vnitřní slovotvornou složitostí, rozvádí Hoskovec
I/2.1.) Užitečnější bude druhý způsob, a sice cesta opakovaného výskytu sémémů (což ostatně
taky odpovídá Rastierově definici). Tímto způsobem se můžu pokusit uchopit problém tématu
textu.
Nutno přiznat, že aparát interpretační sémantiky neumožňuje mnoho. Dovede na
jazykovém materiálu předvést séma (v případě povídky U tří lilií séma /hranice mezi světy/,
resp. /propojení dvou světů/) a prokázat, že dané séma je přítomno v textu trvale (což je
rovněž podstatou isotopie). Literární dovednost se projevuje tím, že dané séma střídá nosiče.
Elegance literárního díla ukazuje autorovu schopnost obměny nositelů trvale přítomných
sémat.
Snahu aplikovat rastierovský program na dílo Jana Nerudy lze podpořit citací Felixe
Vodičky: Jen tehdy, uvědomíme-li si, že se literárním obrazem odhaluje zároveň reálný
základ určitého pojmu, který se stal součástí společenského vědomí, máme možnost pochopit
sám smysl (...) [Nerudova] úsilí. (Vodička 1969: 182)