Dynamika významového sjednocení díla a spojitost textu 1. V případě struktur spadajících do funkční sféry umělecké slovesnosti je nutno problematiku spojitosti textu, kterou jsme se v předchozích pracích zabývali z imanentního a typologického hlediska (shrnutí viz Červenka 1982/1996), vidět i jako součást širší problematiky významového sjednocení literárního díla. Kromě členění na části následující za sebou v čase a návazností těchto část! zajišťované speciálními prostředky se totiž v případě literárního díla nezbytně stává problémem významové sjednocení složek nebo „vrstev" díla, které jsou existenčně zakotveny v jeho jazykové vrstvě, na tomto podkladě se však konstituují v samostatné řetězce navzájem propojených elementu; elementy různých složek v každé fázi textu vystupují všechny zároveň a smysl jejich spojení v každém jednotlivém momentu, jakož i smysl spojení těchto složek jako celistvostí (a v díle jako celku), je zapotřebí teprve hledat. Pro snazší porozumění dalšímu výkladu uvádíme schéma, jež ovšem nechce být ničím více než názornou ilustrací k užití dvou klíčových termínů. Ve schématu velká písmena označují složky díla, malá písmena elementy těchto složek, číselné indexy vyznačují časové fáze: 1 2 3 A; a, a2 a, * b, b, b3 C: c, S S Vztah mezi elementy a, a,atd. a fázemi textu 1, 2, 3 atd. pak označujeme jako spojitost (koherenci), vztah mezí elementy a,, 13 b,, c, atd., jakož i mezi složkami A, B, C jako (významovej sjednocení. Také m/mourněJecké texty lze ovšem v abstrakci rozčlenit v hierarchicky uspořádané a současně exponované horizonty, roviny nebo plány, jak to ukazují například různé tradiční i moderní procedury lingvistické analýzy. Otázka s/ednoceni' těchto rovin se však klade zcela jinak než u textů, v nichž dominuje estetická funkce. Toto sjednocení buď nemá charakter semiotického procesu - to v případech, kdy na příslušné nižší rovině se vůbec samostatné znaky neustavují; nebo při něm nejde o nic víc, než o -snadnou nebo obtížnější - integraci znaků nižšího řádu do znaků řádu vyššího; tak je tomu zejména v tematické rovině. Z našeho hlediska je zvlášť zajímavé, jak se u mimouměleckých textů začleňují do významové jednoty sdělení významy prostředků z roviny stylové, kompoziční nebo - užíváme Hausenbla-sova (1971) termínu - tektonické. Rozhodující je tu okolnost, že výběr těchto prostředků je v podstatě předem pro celý text jednou provždy předurčen přiřazením textu k některé z tříd textů, které v příslušné kultuře vytvářejí diskrétní systém komunikačních „žánrů" (funkčních typů promluvy); toto přiřazení je zase samo determinováno jistým typem funkčního zaměření promluvy. (Konkrétní způsob realizace norem „žánru" pak závisí na jedinečné podobě, které jednotlivé funkce a stránky promluvy v daném případě nabývají; zvlášť je nutno zdůraznit důležitost situace, v jejímž rámci promluva probíhá.) Jestliže se jednotlivé složky mimouměleckého textu takto navzájem implikují, pak i jejich konotované významy' mohou být pouze synonymní nebo dokonce identické. Vyhroceně řečeno, text jako celek i jeho jednotlivé složky opětovně konotují stále totéž, totiž přináležitost promluvy k jistému odstínu příslušné mi-moestetické funkce a ke komunikačnímu okruhu s tímto odstínem spjatému. Schopnost uvědomovat si tyto konotované významy je součástí sociálně ustavené jazykové a komunikační kompetence. Daná konfigurace jednotlivých složek textu odpovídá předem známému a očekávanému typu. Podoba jednotlivých složek není samostatným označením konotovaného významu, ale pouhým distinktivním příznakem. Jako distinktivní příznak se pak podílí na vymezení či lépe konstituci skutečného označujícího pro konotovaný význam; tímto označujícím může být až celý text. Je zřejmé, 16 že za těchto podmínek konotovaný význam mimouměleckých textů může být jen prostou strukturou, jež je utvářena ve shodě s opětovanými schématy. Tím, co se v mimouměleckém textu koncipuje nově a jedinečně, je tedy jen jeho denotace projevující se v rozčlenění textu na části za sebou následující, a ovšem i v spojitosti těchto částí. Toto uspořádání je motivováno jak zřetelem k jedinečné komunikační situaci a cíli mluvčího, tak povahou předmětu, rozvíjeného názoru atd.; při analýzách odborných textů při jiné příležitosti se nám ukázalo, že členění a navazování částí textu se tu často stává přímo jakýmsi modelem nebo diagramem těch aspektů předmětu, kterými se mluvčí zabývá. Ani přístupů k předmětu není ovšem nekonečné množství, i je lze rozčlenit do několika opětovně se vyskytujících typů. Posloupnost částí textu modeluje např. časové vztahy mezi částmi předmětu, jejich prostorové uspořádání, taxonomické členění a hierarchii důležitosti, kauzální vztahy, logické struktury reflexe apod. Navzájem nezávislé a nehierarchi-zované aspekty předmětů bývají uváděny v pořadí, jež je pro daný text nebo i pro celou třídu textů stabilizováno. Partikulárnost mimouměleckých textů, jejich podřízení vyhraněnému účelu a jejich začlenění do situace se i jinak projevuje v tom, jak je realizována jejich spojitost. Referenční horizont (tímto slovem zde označujeme třídu prvků zkušenosti majících věcnou souvislost s předmětem promluvy), na jehož pozadí se promluva rozvíjí, je zřetelný a pro účastníky komunikace společně předem dán. Toto univerzum promluvy reprezentuje relativně vymezenou množinu prvků, které se mohou kdykoli, bez explicitních anre-cedenc! v textu samém, stát tématy jednotlivých výpovědí. (Antecedence tu ovšem jsou, ale mimo text: je to metonymická obecně známá soumeznost už tematizovaných a dosud netematizo-vaných elementů, daná jejich příslušností k témuž referenčnímu horizontu.) Uvedení nového tématu v rámci mimouměleckého textu má tedy charakter odkazu, aktualizace prvku, který tu už byl potenciálně přítomen. Proti této odkazovosti nově uvedených témat v mimouměleckém textu stojí anticipační povaha alespoň některých nových témat při realizováni spojitostí v textu umě/eckém. Jde o anticipaci v dvojím směru. Jednak je anticipováno to, že dojde k motivaci uvedení nového tématu v časově následných částech textu; při 17 vzájemném mnohotvárném propojení jednotlivých částí textu není ostatně do konce poslední věty jasné, zda význam nového tématu a jeho souvislost s ostatními nebudou nějak změněny, posunuty, postaveny do jiného světla. Pro nás je však zajímavější druhý směr anticipace. Za všech okolností anticipuje nové téma v uměleckém textu aktivitu vnímatelovu zaměřenou k nalezení či lépe konstitucí takového referenčního horizontu promluvy, který by byl s to obsáhnout nové téma a tak vytvořit nezbytný předpoklad, aby promluva byla vnímána a pochopena jako spojitá. V případě uměleckého textu nepodřízeného partikulárním funkcím a účelům totiž referenční horizont teprve vyvstává s rozvojem promluvy samé, představuje neuzavřenou množinu prvků. Je samozřejmé, že partikulární referenční horizonty spjaté s mimouměleckými funkcemi, jejichž prostřednictvím se realizuje estetická funkce díla, se při vnímání díla také do značné míry uplatňují. Nikdy však není jistoty o tom, jaká část množiny prvků vymezené příslušným referenčním horizontem je pro vnímání nových témat a vytváření spojitosti textu skutečně relevantní. Fragmenty jednotlivých referenčních horizontů velmi rozmanité provenience nadto vystupují v promísení, vzájemné konkurenci a ve vztazích jedinečných a předem neodhadnutelných. Text může být vnímán jako spojitý teprve za předpokladu, že je mobilizován úhrn životní zkušenosti účastníků komunikace. Obdobný, jen ještě radikálnější a úplnější apel na vnímatelovu aktivitu musíme u íiferárně uměleckého textu předpokládat i v případě významového sjednocen! různorodých složek simultánně vystupujících. V literárním díle není vztah jednoznačné determinace mezi cílem promluvy a zvolenými mimoestetickými funkcemi (na jejichž podkladě se realizuje - obsahově sama o sobě neurčitá - funkce estetická), mezi těmito mimoestetickými funkcemi a výběrem funkčních stylů a žánrů v díle uplatněných, mezi těmito funkčními styly a žánry a jazykovými prostředky, kterých je úžitok jejich realizaci. (Podrobněji viz Červenka 1976/1991.) Tato svoboda volby (není to jen svoboda volby jednotlivých složek a „uměleckých postupů", ale především svoboda volby konota-tivních významů s těmito složkami a postupy spjatých), s níž se opětovně setkáváme na různých rovinách díla, způsobuje, že tyto roviny jsou jen v omezené míře navzájem hierarchicky podřízeny; jen část významové energie složky nižšího řádu se spotřebu- 18 je při konstituci složek řádu vyššího, zbytkem nebo lépe přebytkem této významové energie se složka samostatně účastní významového dění díla. Zde jednotlivé složky vystupují v úloze relativně samostatných znaků (nikoli tedy už jen distinktivních příznaků), jejichž významy zpravidla nejsou nebo aspoň nemusí být ve vztahu vzájemného souladu nebo dokonce identity, jakou jsme před okamžikem mohli pozorovat u textů mimouměleckých. (Poznamenejme, že i významová souběžnost složek, jakmile není samozřejmá a daná předem, je informativní a její pochopení a interpretace vyžaduje jisté aktivity vnímatelovy.) Významové sjednocení současně vystupujících elementů i složek realizovaných zároveň jedním časovým úsekem textu se takto stává obtížně řešitelným úkolem. Jak vlastně probíhá? O tomto procesu, který může být situován jedině do vnímatelova vědomí, víme stále velice málo. Snad můžeme - analogicky s tím, co nám názorněji předvádějí mechanismy vytvářející spojitost následných částí textu - vidět základ tohoto významového sjednocení v tom, že jisté komponenty konotativních významů, jejichž nositeli jsou simultánně vystupující složky díla a jejich elementy, jsou ve významových komplexech, nesených těmito složkami, identické. (Tak jako se pro zajištění spojitosti textu opakují jisté významové komponenty navazujících výpovědí.) V žádném případě však u simultánně exponovaných složek nemůžeme předpokládat pouhou souběžnost vzájemně se posilujících významů: referenčními horizonty pro dekódování těchto složek jsou znakové systémy zcela rozdílného, disparátního charakteru. K interakci a relativnímu sjednocení, k vratké a vždy znovu porušované rovnováze těchto významů může vnímate! zřejmě dospět jen tak, že postupně zkouší a zamítá různé referenční horizonty a přechází ke stále obecnějším rovinám semiózy, dokud nedospěje na úroveň, kde konstrukce společného referenčního horizontu je možná. Přitom je opět nucen mobilizovat veškerou svou zkušenost životní, zde především zkušenost ze zacházení s rozmanitými znakovými systémy. Z hlediska hierarchie významové výstavby díla končí tyto opětovné rekursy až na úrovni navrhovaného úhrnného smyslu, přičemž subjektem tohoto návrhu je ovšem sám vnímatel. 2. S tímto vědomím se znovu obraťme ke koherenci textu jako významové spojitosti jeho časově následných částí. Ukáže se, že 19 relativní významová samostatnost simultánně vystupujících složek se projevuje i v tom, že každá taková složka má tendenci sama o sobě se rozvíjet v čase a vyznačovat svou vlastní imanentní linii spojitosti a nespojitosti. Analýza mechanismů tuto linii konstituujících nás teprve čeká; může se přitom opírat o zobecnění poznatků ze speciálních oblastí poetiky zabývajících se konstruktivními principy jednotlivých složek díla. I zde bude dojista opakování některých komponentů hrát rozhodující úlohu. Samostatnost těchto linií spojitosti v rámci určité složky díla můžeme názorně pozorovat na případech, kdy dokonce hlavním ručitelem spojitosti textu jako celku přestávají být tematické posloupnosti vytvářené na základě jazykového navazování mezi tématy, resp. rématy a tématy jednotlivých výpovědí, a tuto úlohu přejímají mechanismy spojitosti nějakých složek jiných: např. rým, nebo třeba - jako v moderní poezii - jisté rytmicko-intonační figury (a ovšem i jejich významové ekvivalenty) nebo - jako v prozaických útvarech vnitřního monologu apod. - komplexy specifických konstrukcí syntakticko-sémantických. Spojitost literárně uměleckého textu jako celku se nám tedy v této chvíli jeví jako svazek několika samostatně ustavených spojitostí probíhajících v různých rovinách díla. Ale obdobnou tendenci k osamostatnění můžeme pozorovat i u významových slitin vyvstávajících v průběhu významového sjednoceni'ze vzájemné interakce složek díla v každé z jeho časových fází, neboť jsou to, jak jsme už vyložili výše, významové komplexy složité, individualizované, založené na přebytcích významotvorné energie. Významová integrace textu nahlíženého v úhrnu obou jeho dimenzí je pak procesem značně složitým. Kterýkoli prvek je zároveň motivován jak spojitost! složky, kterou spoluvytváří, tak významovým sjednocením současně exponovaných prvků náležejících k různým složkám. Jen některá literární díla a některé fáze literárního vývoje usilují o absolutní vyváženost obou těchto motivací. Tato vyváženost naprosto nemůže být pokládána za obecně platnou normu, jak se to děje v některých estetických teoriích operujících kategorií Gestalt jako uzavřeného útvaru. (K jejich kritice - viz Jankovič 1982/1991.) Text zaměřený především na významové sjedno-cenísoučasně vystupujících elementů oslabuje spojitost složek rozvíjejících se v čase, vnáší do ní momenty přetržitosti. Metrické 20 schéma je porušováno nebo nahrazováno jiným ve prospěch okamžité exprese, linie dramatického napětí se rozpadá v sérii rozmanitě laděných výjevů, postava jedná v rozporu s psychickou pravděpodobností podřizujíc se okamžitému obratu děje. Důraz na imanentní spojitost každé složky o sobě vede naopak k vytváření předem neodhadnutelných konfiguraci současně vystupujících prvků. Je zadáno několik navzájem nezávislých „algoritmů" řídících generující systémy a na jejich výstupech se objevují elementy rozmanité provenience, jejichž spojeni se jeví jako „náhodné" a jejichž ad hoc konstruovaným společným jmenovatelem je překvapivý, neurčitý, ustavující se a vzápětí se rozpadající významový komplex. Konotované významy, dané aktivizací určitých znakových systémů (a jejich inherentní významovosti) v příslušné složce díla, se dostávají do konfliktu s významy, které vystupují jako denotované (např. tematické složky). Totéž metrické schéma se „mechanicky" vrací ve slokách různé tematiky, po scéně přecházejí postavy, z nichž každá vede svou: a přece je to potřebí přijmout jako jednotně působící sloku básně, jako dramatický výjev tvořící významovou celistvost... Nepopisujeme tyto případy proto, abychom připojili nové doklady ke staré tezi o deformačním působení dominanty na složky ozvláštněné. S tímto aparátem bychom pravděpodobně zůstali uzavřeni ve sféře označujícího. My však chtěli podrobněji explikovat názor, že mnohovrstevnost literárně uměleckého textu, připojujíc k linii časově následných částí další dimenzi simultánně vystupujících elementů a složek, dává předpoklady, aby v interakci obou těchto dimenzí vyvstávaly elementy kladoucí významovému sjednocení textu, jeho spojitosti, nebo ne/spiše oběma těmto osám zároveň blahodárný odpor. Motivace v jedné dimenzi působí jako „náhoda" v dimenzi druhé, a tak se obecně podporuje vznik neuzuálních spojení apelujících na vnímatelovu aktivitu. Je možno také - s výhradou, kterou zanedlouho uvedeme -říci, že prvky převážně motivované v jedné dimenzi a převážně „náhodné" v dimenzi druhé se z hlediska této druhé dimenze jeví jako prvky povstavší nezávisle na původci díla, výsledky ima-nentních procesů neřízených žádným předem přijatým sdělovacím cílem, tedy jako prvky nezáměmosti jMukařovský 1943/ 1966; Kubínová 1992). Jejich přítomnost jako by navracela dí- 21 lu, o němž předobře víme, že je to skrz naskrz umělý konstrukt, povahu „věci", něčeho, co existuje před reflexí, co k reflexi teprve vybízí. Podobný obraz získáme i tehdy, když se od jednotlivého elementu obrátíme k dílu jako významové celistvosti. Jak bylo řečeno, k sjednocení této celistvosti se dostáváme jedině tehdy, když uplatníme celou řadu velice rozmanitých referenčních horizontů a znakových systémů. Zdá se, i když v této věci nejsme zcela bez pochybnosti, že mnoho znakových systémů ex definitione znaku má diskrétní povahu, člení - a tím už vlastně reflektuje - kontinuum zkušenosti v soustavu přetržitých elementů. Každý z mnoha znakových systémů uplatněných při významovém sjednocení díla však člení ono kontinuum zkušenosti jinak. Nutnost současného uplatnění řady těchto různě diskrétních systémů (nutnost daná mnohovrstevnou povahou literárního textu) způsobuje, že se nám dílo jeví jako celistvost synkretická, tedy opět jako sui generis „věc" dosud nereflektovaná. 3. Spolu s těmi výzvami k vnímatelovu úsilí o významové sjednocení, které jsou zabudovány do textu samého, či vlastně ještě před nimi, působí i výzvy vnější. Jsou dány ve způsobu předložení díla. Právě toto předložení, nikoli substanciální vlastnosti textu, rozhoduje o souboru předpokladů a očekávání, s nimiž vníma-tel bude k textu přistupovat, o tom, jak bude s textem zacházet. Způsob předložení signalizuje příslušnost díla k oné sociálně in-stitucionalizované sféře, kde dominuje estetická funkce. Tato sféra je oblastí společenské interakce, do níž její účastníci vstupují jako příslušníci širšího nebo užšího kolektivu. Text se tu nepředkládá konkrétnímu vnímateli, ale kterémukoli příslušníkovi tohoto kolektivu: jen ty nástroje zacházení s textem, které jsou v tomto rámci veřejně dostupné, mohou vstupovat do hry. Akt zveřejnění (podrobněji viz Červenka 1971 /1996) se odehrává v některém z komunikačních okruhů přijatých v dané kultuře. Často jsou to okruhy pro umělecké texty zvlášť specializované. Prezentace v jejích rámci signalizuje a priori oddělení textu od praktických účelů. Stává se tak výzvou2 k vnímatelovu soustředění na sdělení samo, tedy i k uvolnění potenciálních významových možností různých horizontů textu a k přijetí textu jako mno-hovrstevné významové struktury. V této chvíli nás však zajímají transformace textu, které jsou důsledkem samotného jeho zveřejnění. Chápeme je jako přechod od kauzálních motivací k motivacím intencionálnim. Kterákoli vlastnost textu vnímaného jako text zveřejněný přestává být motivována na základě svých příčinných souvislostí s osobou autora, konkrétních okolností vzniku, a je naopak motivována svou úlohou při plnění úhrnné významové intence díla. Na místo atomizace díla v prvky různé kauzální provenience nastupuje vníma-telovo úsilí o jeho významové sjednocení; sociálně je to předurčeno již tím, že ve veřejných komunikačních okruzích je zvykem nebo lépe normou předkládat výtvory nepostrádající jednotného smyslu. Eliminace kauzálních motivací zdaleka neznamená ochuzení možností interpretačních. Jen společensky platných kódů může být oprávněně použito (tak se svým způsobem mohou uplatnit i skutečné nebo domnělé poznatky týkající se autorovy osoby a okolností vzniku díla - pokud se tyto záležitosti v příslušném kolektivu staly součástí kulturního povědomí), ale také kteréhokoli z nich. V této chvílí už nezáleží na tom, zda sám autor jako osoba měl námi zvolený znakový systém na mysli nebo zda ho vůbec znal. Na teto obecné úrovni a v tomto smyslu - a v tom je omezení našich předchozích výkladů o nezáměrných elementech díla - se dílo a priori jeví jako absolutně, v celku i jednotlivostech záměrné. Ať jeho konečná podoba vznikla jakkoli, za spoluúčasti náhod a střetání konstrukčních principů vzájemně si ztěžujících „dokonalou" realizaci, umělec přehlížeje ukončený text ho přijal právě takový, právě takový ho prohlásil za svůj a určil k zveřejnění. Na této úrovni ovšem, a to zdůrazňujeme, může jít jen o zá-měrnost „prázdnou", bezobsažnou. Je to čistý korelát estetické funkce, implikovaný už v pouhé její přítomnosti. Z takové zá-měrnosti naprosto neplynou jakékoli konkrétní výsledky procesu významového sjednocení, ale pouze to, že právě tento proces sjednocení bude osou vnímáni díla a že je nutno usilovat, aby všechny elementy díla byly do něho vtaženy. S tím se vracíme k nezáměrným elementům, jejichž vyvstávání, často přímo provokovaného specifickými konstrukcemi literárně uměleckého textu, jsme si všímali v předchozím výkladu. Nyní je jasno, že jejich „nezáměrnost" je pouze relativní, neboť platí 22 23 jen na základně předem už vymezené intencionalitou spjatou se samou existencí díla. Tak jako simultánní fungování diskrétních kódů vyvolává jen iluzi původního synkretismu, tak i zdánlivá střetnutí s nereflektovanou věcností se v případě literárního díla dějí už ve sféře lidskou kulturou rozčleněné a artikulované. Právě proto je tak intenzivní jejich dosah: místo izolovaných kamenů obtékaných proudem významového dění spatřujeme peřeje, iniciátory vířivého, nevypočitatelného, dramatického pohybu. Poznámky 1 Konotované jsou pro nás - jako pro R. Barthese(1964/19ó7), který se opírá zejména o Hjelmsleva - ty složky významu, které jsou založeny na příslušnosti znaku k sociálně a kulturně určenému (sub)kó-du, semiotickému (sub)systérnu; např. konotací Reynkova výrazu V loktuši červů je odkaz ke kódu barokní poezie a tudy i k názorovému a pocitovému „světu" s touto poezií spjatému. 2 Funkční zařazeni textu, opírající se o jednotlivé vnitro- a vnětextové signály, tedy pro nás předchází komplexy inherentních vlastností, které charakterizují text jako umělecký; „předchází" v tom smyslu, že se stává výzvou k vnímateli, aby v textu tyto vlastnosti nejen rozeznal, ale na základě své aktivity konstituoval. Rozporu mezi funkčním a „substančním" (opírajícím se o básnické univerzálie) vymezením umělecké slovesnosti, který dnes poststrukturalistická kritika (Attridge 1977) právem vytýká Jakobsonovi, jsme už před léty čelili podobně, jako to činí uvedená poststrukturalistická kritika, aniž bychom přitom měli pocit, že se nějak vymykáme stanovisku pražské štrukturalistické školy. Citovaná literatura ATTRIDGE, Derek 1977 „Closing Statement: Linguistics and Poetics in Retrospect" in N. Fabb et al. (eds.), The Linguistics of Writing. Arguments between Language and Literature (New York 1977), str. 15-32 BARTHES, Roland 1964/19Ó7 „Základy semiologie" in R. B., Nulový stupeň rukopisu - Základy semiologie (Praha: Čs. spisovatel 19Ó7) ČERVENKA, Miroslav 1971/199Ó „Textologie a semiotika", v této knize str. 213-232 1976/1991 „Individuální styl a významová stavba literárního díla" 24 in M. Č., Styl a význam (Praha: Čs. spisovatel 1991), str. 246-262 1982/1996 „Vyprávění a popis z hlediska aktuálního větného členění", v této knize str. 187-212 HAUSENBLAS, Karel 1971 „Sémantické kontexty v básnickém díle" in K. H., Výstavba jazykových projevů a styl (Praha: UK), str. 101 - 113 JANKOVIČ, Milan 1982/1991 „Obsahová funkce umělecké formy jako otevřený problém" in M. J., Nesamozřejmost smyslu (Praha: Čs. spisovatel 1991), str. 72-115 KUBÍNOVÁ, Marie 1992 „Umělecké dílo jako znak a problém jeho významu", Česká literatura 40, 1992, str. 132-138 MUKAŘOVSKÝ, Jan 1943/1966 „Záměrnost a nezáměrnost v umění" in j. M., Studie z estetiky (Praha: Odeon 1966), str. 89- 108 25