bueuTkOSe í%í c,V oiegsus^es^ý formalismus a český prestrukturalísmus (POKUS O TYPOLOGII)* Jiří Levý, Československý Strukturalismus a zahraniční kontext, ve sborníku Struktura a smysl literárního díla, Praha 1966, str. 58. 2 Srov. Victor Erlich, Russischer Formalismus (německý překlad knihy Russian Formalism, History-Doctrine, 1955). München 1964, str. 14-15. 3 Erlich, 1. c, str. 15. I. ROMANU JAKOBSONOVI 21 Dějiny formalistických škol estetického a literárněvědného myšlení v Evropě vzbuzují dnes, jak se zdá, koncentrovaný zájem. V jeho středu zatím stojí ruská formální škola a spolu s ní se také objevuje na obzoru historicko-teoretického zkoumání český Strukturalismus, svazovaný většinou velmi těsně ve své genezi s „formální metodou", jak se vytvářela v pracích moderní ruské literární teorie mezi léty 1914-1916 a rokem 1930, jímž de facto konči „vnější" dějiny tohoto směru. Nejen že se zjišťují úzké vývojové souvislosti a metodologická afinita mezi ruským formalismem a českým strukturalismem (ovšem s příslušnými transformacemi), ale také se přímo vyzdvihuje zvláštní „etnická" linie v evropském myšlení literárněvědném a estetickém. Jiří Levý například rozeznává ve své komparaci strukturalismu a zahraničního kontextu dva proudy, reagující proti pozitivismu starého typu, dvě metodologické linie, jednu anglosaskou (cambridžská škola a americký „New Criticism"), druhou slovanskou, jež počíná ruským formalismem, vrcholí pak československým a polským strukturalismem.1 V jiné terminologii bývá tato slovanská linie označována za slovanský formalismus - což je termín rozhodně méně přesný - přičemž se k němu počítá zase ruská formální škola, český Strukturalismus a polská tzv. integrální škola.2 Stejné proudy zařazuje do své rozsáhlé monografie Russian Formalism i Victor Erlich, přičemž českou a polskou větev formalistických nebo kvazi formalistických bádání odlišuje jakožto „západoslovanský formalismus", a tedy zřetelně od formalismu „východoslovanského" (ač tento druhý termín nerazí).3 Všechny tyto více nebo méně globální kategorie spolu s pokusy o jistou vnitřní diferenciaci svědčí nepochybně o tom, že se nelze nijak spokojit příliš * Podstatná 1. a 2. část přednášky na VI. mezinárodním sjezdu slavistu, konané dne 10. srpna 1968. Text je upraven a rozšířen. Celá přednáška vyšla ve sborníku Československé přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistu, Praha 1968, str. 293-300, s názvem Typologie tzv. slovanského formalismu a problémy přechodu od formálních škol ke strukturalismu. univerzálním vymezením tzv. formalismu v literárněvědné metodologii (případné i v estetice) nr. jedné strrnč. na dn?hé straně vral: třeba5 ' "echtěně dokumentují při analýze konkrétních somislf-tí. že je trc-h;! |!t v diferenciíci dále. Což platí j;.k pro ..slovanskou linii", tük i pro ..slovanský formalismus", případně jeho .,západní' a .východní" větev. Pojmov ŕ rozlišem budou musit b)'t přesněji, r.dekvátněji nráva rozčlenění poznávaného a typizovaného objektu, onoho zatím globálního nebo jen schematicky utříděného ..formalismu". Zvláště to platí pro český kontes* s jeho dlouhodobou tradicí herbartovského ,.for-misrnu" a s podivuhodnou kontinuitou, jež svazuje koncepce XIX. století - ražené Josefem Durdíkem a Otakarem Hostinským -s psychologizujícím učením tvarové estetiky a rané sémantiky u Otakara Zicha (žáka Hostinského) a jeho prostřednictvím s novým konstituováním štrukturalistické soustavy literárněvědné i estetické v díle Jana Mukařnvského, mimochodem Zichova nástupce na pražské universitní ttolici estetiky. Z tohoto hlediska se ovšem celý problém přirozeně komplikuje: teoreticky i historicky, geneticky. Neboť typi-logie ..formalistických" linií ve vědě o literatuře i v obecné estetice není omezena právě v českém myšlení na spoje s asre-ívné avantsardistickými koncepcemi ruské školy XX. století, nýbrž musí nutně počítat s vnitřní vývojovou, autochtónni linií, která však vede až do sedmdesátých let minulého století a předchází tak zcela evidentně - jakožto ...'tarý" formalismus - proud ru4:ého formalismu, případně rte.«formalismu, formující se uprostřed první světové v alky. (Tak Durdíkova Poetika vyšla již roku 1881.) A ovšem nejen to: zůstává pořád otevřeno neuralgické místo právě v problematice přechodu a vyústění obou tzv. formalismu, českého (staršího) i ruského (mladšího). Necitlivá je k tomuto uzlovému bodu každá periodizace a každá typologická konstrukce, která například jednoduše podřazuje český Strukturalismus jakémusi obecnému druhu „slovenského" formalismu. Tento pojem slouží při své značné abstraktnosti jako ..Dachbegriff", jímž se přikrývá a vlastně oddisputovává - třebas ne pokaždé záměrně — zvláštní, svébytné a samostatné postavení štrukturalistické teorie, vznikající v kolektivní spolupráci příslušného Pražského lingvistického kroužku, teorie jistě podnícené Romanem Jakobsonem. ale i fundované originálně právě dílem Jana Mukařovského a neodmyslitelné od dlouhé tradice českého estetického myšlení s jeho výraznou antispekulativností, sklonem k racionální analýze a potřebou střízlivé zkušenosti, empirické verifikace. Dosavadní zkoumání genetického vztahu mezi ruským formalismem a českým strukturalismem odhaluje zjevně skryté rozpory v tradovaném vývojovém schématu, podle něhož se druhý směr rodí přímo z prvního, časově předcházejícího: Fr (ruský formalismus)-----------► Sč (český Strukturalismus). Nejen, že se zde opomíjí existence důležitých vývojových předpokladů ve starších teoriích českého „formalismu" - nehledíc již vůbec k přítomnosti důležitých antece-dencí jiných, například duchovědných - ale uvádí se tak bezděky v pochybnost důležitá kategorie identity, která zaručuje historickému rozboru existenci jeho substrátu, analyzovaného předmětu. Podle tohoto „revolucionistického ' schématu Fr----------->■ Sč by se musila česká štrukturalistická teorie literatury a estetika chápat ne jako jev sui generis i při všech svých podmíněních („vnějších" motivacích), a nadto by vlastně ztratila svou totožnost. Vystupovala by totiž v podobě vývojové odrůdy, zvláštní domestifikované varianty zahraničního hnutí. I když se v tomto genetickém evolucionismu nejde třebas u Erlicha zcela do důsledků, přesto po svém působí, jednou více. podruhé méně. (Ostatně není také ničím novým: známe jej z několika domácích interpretací vzniku strukturalismu, jak se objevují již v letech 1934-1935.)' A tak Erlichovo rámcové pojetí geneze strukturalismu nabízí základní myšlenku o prioritě ruské formální školy a souběžně s tím sekundární uznání jisté samostatnosti pražské školy, ovšem školy vývojově vzcházející z podnětů ruských. Projevuje se zde jistá a příznačná ambivalentnost: jedním dechem jako by se měla udržet i odvozenost i dodatečně uznávaná svébytnost strukturalismu. Konstatovaná symbióza ruské a české mysli se představuje jakí) problematický projekt koexistence literárněvědného formalismu ruské provenience a jeho české odnože. V tomto projektu první a základní člen poskytuje impulsy, metodologická východiska pro svou vlastní transformaci na púdé Ti ^ -Ľ v6-.j í >■::■ WS Koncepci ..p-'ei'"-. *i~:i razil iií Karil ?vc bu-*] da. O tak? '•■ i'-r: inóbň metot 'i rárni vědě, M díl M. 1934. -.-. 11,3 důle řaké Mi'r". Wcin-jJ gart. Üzaha <• z^"a-% maní iefkél" •■•id'KV-% duálního jazy1 ■:■ Z~~-lžš*9 tě bihmcLěl". a o' tzv. struk,: Sč, jež jsme separovali z Érlichovy koncepce. Nutno však dodat, že Erlich chápe takovou genetickou filiaci kladně, vycházeje přitom ze zkoumání bohatě fundovaného materiálem. To zase vyvažuje noetickou slabinu jeho filiačflího „historismu". V oblasti formálních metod v literární teorii a estetice zná totiž Erlich jako základní a výchozí typ pouze ruský směr z let 1914-1930. Nadto zde dochází ke smíšení dvou samostatných vývojových kontextů, ruského a českého (resp. polského), takže se třebas nově vznikající škola pražské strukturální estetiky a literární vědy zbavuje své vlastní, autochtónni prehistorie a vzniká představa o „vnášení" zahraničního směru do domácího prostředí. Zdá se tedy, že bude i dnes nutné opakovat znovu zásadní zjištění samého Jana Mukařovského o vztahu mezi sovětskou a československou literární vědou (rozumějme: strukturalismem), vyslovená již roku 1935 a neztrativší dodnes nic na aktuálnosti. Jsou o to aktuálnější, že se v nich vůbec ne-popírá vazba mezi ruským formalismem a českým strukturalismem, naopak: „Nejsilnější spojující vlákno je tu zřejmé a nebylo navázáno včera; je jím formalismus. Stav věcí bývá u nás často vykládán tak, že česká věda objevila jednoho dne pro sebe ruský formalismus a okopírovala jej asi tak, jako venkovský stavitel, který dosud ,dělal secesi' a našel pojednou ve vzorníku projekt domu konstruktivistického. Ti, kdo toto tvrdí, zapomínají, že česká estetika má již delší dobu tradici, na kterou mohla navázat: nechceme-li zabíhat až do dob romantismu, stačí připomenout jména Ďurdíkovo, Hostinského a Zichovo. Ďurdík i Hostinský, oba ve smyslu své doby formalisté, se v názorech v mnohém rozcházeli, zdá se tedy, že již tehdy měla naše estetika vědomí vlastních vývojových možností a nebyla odkázána ha sbírání cizích drobečků. Je dále charakteristické, že z dvou bezprostředních Hostinského žáků se O. Zich vyvíjel cestou formalismu ke strukturalismu, kdežto Zdeněk Nejedlý vypracovává podrobně a metodicky sociologii umění. V oblasti literární vědy nesmí konečné být nejmenován F. X. Salda, mezi jehož studiemi lze najít dávno před válkou zajímavé příklady rozboru strukturního. Za této situace se nelze domnívat, že by byl formalismus vnikl do české vědy jako cizí těleso; česká věda, opírajíc se o nutnou mezinárodnost vědecké práce, vědomě a aktivně absorbovala vědeckou teorii, která vyhovalala jejím vlastním vývojovým tendencím a usnadňovala vývoj další. Došlo k tomu tak přirozeně, jako česká obec vědecká uvítala v kruhu svých pracovníků jednoho z předních sovětských formalistů, Romana Jakobsona; do jaké míry práce R. Jakobsona, autora - mimo jiné -prvních soustavných dějin staročeského verše, je spjata s českou literární vědou, ukazují Jakobsonovy studie s českým a slovenským materiálem. Vzpomínáme-li tedy s vděkem sovětské ruské literární vědy a sledujeme-li i nadále pozorněji její rozvoj, můžeme to činit s gestem rovnorodého přátelství, neboť samostatný český vědecký vývoj se pod jejím vlivem nezhroutii, nýbrž posílil svou dávnou tendenci a dospěl k překonání jednostrannosti formalismu strukturalismem." 7 Chceme-li tedy, zatím aspoň pracovně, aproximativně nahradit nevyhovující redukční schéma Fr--------—>■ Sč jiným vývojovým schématem vývojových závislostí, bude přitom třeba přistoupit jednak k ústrojnějšímu rozčlenění typologickému (což se týká „formalistických" antecedencí), jednak k rozlišení dvou vývojových řad (české a ruské) a dále hlavně ke specifikaci zprostředkujících členů, jež in concreto umožňují přechod od tzv. formalismu ke strukturalismu. Omezíme-li se v českém kontextu metodicky jen na vypreparování jedné vývojové linie vedoucí od formalismu k strukturalismu, bude zde zá-hodno rozlišit aspoň nepřímé a přímé vývojové předpoklady. K nepřímým, leč ne nepodstatným lze zařadit „pražskou estetickou školu" XIX. století, tedy herbartovský formalismus ve verzi Josefa Durdíka a v empirické transformaci Otakara Hostinského. Ostatně povědomí o jednotě tohoto směru bylo pociťováno již na sklonku minulého století, Gustav Žába jej roku 1898 výslovně za „školu" označuje: „Stav aesthetického bádání u nás možno označiti krátce upozorněním, že Jan Mukařovský, Vztah mezi sovětskou a československou literární vědou, 1. c, str. 14-15. 24 _|pp. qijq formismus čili aesthetika formální opanovala, a kdybychom mohli či spíše ° směli reflektovati na jméno Hanslickovo a Zimmermannovo, mohli bychom zajisté plným právem mluviti o Pražské škole aesthetické. Než nyní rozcházejí se mínění. Jest možno nějak a priori stanoviti kategorie zálibných pomérův (ovšem že zase přirovnáváním členův, ale myšlených v čistě abstraktní idealitě) a tak za pomoci jich budovati všeobecnou aesthetiku, či jest možno jen čistě empirickou vyšetřovací cestou z konkrétně daných případův shledávati jednotlivé poměry zálibné a jaksi jen per enumerationem partium dělati aesthetiku? Obojí názor jest formalistický a lze jej uvésti na Herbaria, takže aesthetika u nás nyní zavedená nikdy tohoto jména zapříti nemůže. První směr zastoupen jest Durdíkem, druhý Hostinským - rozdíl jest čistě theoretické povahy, co individuálního rázu obou filosofu se tkne, řekli bychom, že Durdík 8 se zabývá filosofií krásna, Hostinský filosofií dějin krásna." s Gustav Žába, Filoso- Brzy poté mladý Zdeněk Nejedlý vlastně modifikoval Zábovu klasifikaci fie, v: Památník na českého „formismu", když roku 1902 ve svém Katechismu esthetiky postavil osíavu padesátiletého proti sobě „pravý" konkrétní formalismus (u samého Herbarta, poté u Hostin-panovnického jubilea ského) a formalismus abstraktní jakožto jeho „zkažení" (ü tzv. školy Herbar-jeho Veličenstva cí- tovy, u Zimmermanna a Durdíka), zařadiv nadto Otakara Hostinského ještě saře a krále Františka do směru erripiricko-experirnentálního, čímž naznačil nepřímo novou fázi ve Josefa I. Vědecký a vývoji a vyústění pražské školy.* umělecký rozvoj v ná- Ve škole Hostinského pak najdeme onu přímou vývojovou antecedenci rodě českém 1848 až stfukturalismu u Otakara Zicha, jehož však nelze označit za tradičního inte-1898, Praha 1898, str. grálního formalistu. Zich totiž přechází v hudební estetice a poetice ke zkou-14- maní tvarovému, empiricky psychologickému a psychologicko-sémantickému. 9 Tvar se svými „útvarovými" kvalitami nahrazuje starý relacionistický pojem Srov. Zdeněk Nejed- „formy" neboli soüjmü poměrů, jejichž složky byly napřed zbaveny vlastních lý, Katechismus estbe- „obsahových" kvalit. Tím ovšem začíná působit základní proměna původního tiky, díl I., Dějiny pojmového systému „starého" českého formalismu, který se tak disociuje a esthetiky a theorie prokládá novými prvky, třebaže i za cenu jisté hybridizace rozboru tvarového umění, Praha (1902), a rozboru psychologického. (Ne nadarmo si Zich přeformuloval estetickou str. 85, 87, 92. teorii Hostinského na „psychologický formalismus".) K této řadě vnitřních souvislostí nemůže dost dobře nepřihlédnout badatel zkoumající genezi českého strukturalismu. A kdyby si chtěl zatím aspoň zjednodušeně formulovat své pracovní schéma, mohlo by mít tuto podobu: Fč („pražská estetická škola", Durdík a Hostinský) I T-P (Otakar Zich se svou tvarově psychologickou teorií) Fr —► J Sč (český Strukturalismus) Ale tím se ovšem celý obraz genetických souvislostí a závislostí mění. Nelze již počítat s jednoduchým „navazováním" mezi cizím a domácím myšlením, nelze tu opominout najmě důležitou etapu mediací. V našem případě pak zbývá provést důkaz aspoň pro zprostředkující postavení Zichova myšlení v genezi štrukturalistické poetiky, přičemž se omezíme jen na obecné konstatování některých věcí základních. II. Spojovací mosty mezi pracemi pražské estetické formové školy a mezi pražským centrem nově vznikajícího strukturalismu na počátku 30. let našeho století klade svým dílem právě Otakar Zich. Přechází od tradovaného pojetí formy ve starém českém formalismu (forma jakožto poměr představ) k jejímu novému určení ve tvaru, ve struktuře. Současně podstatně mění východisko svého učitele Hostinského, totiž estetickou zkušenost, pojímaje ji jakožto danost psychicky konstituovaných významů. Spojuje rozbor tvarový s empiricko-psy-chologickým a hlavně se zárodečnou sémantickou koncepcí, ovšem zpsycholo-gizovanou, která nad jiné zřetelně prozrazuje dvojznačné postavení Zichovy 25 metodologie mezi českou formálni školou, tzv. školou Hostinského a novým Strukturalismen), jinými slovy její postavení prestríikturální. Neboť Zich opřen o některé poznatky německého estetika Johannese Volkelta buduje u nás již roku 1910 první soustavnější explikaci uměleckého tvaru jakožto souboru významových představ.!" Základní Zichův pojem významové představy ukazuje na dvojí souběžné založení tohoto nového a originálního vývojového posunu v české předválečné estetice - a to v estetice tvarové plus psychologické (a specificky sémantické). Výchozí opěrnou nebo tzv. kontaktní vědou pro Zichovu psychologickou sémantiku byla ovšem napřed - a to je příznačné - hudební estetika, ne moderní lingvistika: takové je právě historické omezení teorie významové představy. Zichova poetika umění básnického je v zárodku naznačena již v jeho základní studii Estetické vnímání hudby z roku 1910, kde také poprvé Zich formuluje své pojetí významové představy, tedy svou psychologickou sémantiku.11 Již toto její situování - nehledíc zatím k jiným souvislostem - ukazuje na hlubší příbuznost mezi metodologií Zicha muzikologa a teoretika básnictví. Vnitřní spojnice mezi estetikou hudby a poetikou se pak může doložit srovnáním Zichovy práce otištěné ve Věstníku Královské české společnosti nauk s pojednáním O typech básnických, jež začíná vycházet uprostřed války v Časopise pro moderní filologii (1917-1918).12 Psychologicko-sémantické a typologické zkoumání uložené zprvu do rozboru estetického vnímání hudby tvoří jednak opěrný model pro rozvržení látky a pro postupy Zichovy poetiky válečných let, jednak je v ní aplikováno na nový materiál a podrobeno transformaci, čímž dochází k posunu původního modelu a vytvářejí se východiska speciálně literárněvědná, doplněná dodatečně, což je důležité, o obecný aspekt lingvistický. Při svérázné dvojdomosti Zichovy estetické teorie - má spojovat založení jak psychologické, tak i formové, tvarové - sehrál tedy i muzikologický impuls svou svébytnou roli. Jako by v určité vývojové fázi suploval produktivní styk s moderní lingvistickou a pak zpočátku fakticky přivedl oklikou českou teorii básnictví k přijetí zvukových a rytmických kvalit jakožto podstatných, ne vedlejších hodnot díla básnického. Rozdílnost původních metodologických východisek Zichovy poetiky a poetiky ruské formální školy uprostřed let první světové války je zde tedy očividná; ale vedle toho také shoda v některých zcela základních cílech zkoumání, například v zaměření ke zvukovým kvalitám poezie jakožto hodnotám sui generis. Zich v Estetickém vnímání hudby již roku 1910 vůbec nepochybuje o existenci svých „významových představ" při vnímání poezie. Avšak nejen to -klade své dvojznačné „psychovýznamy" přímo do centra poetiky, neboť je expressis verbis považuje za vlastní estetický předmět (Zich, VKČSN 37). Tím dokonce ještě před přesunem zájmu ruských formalistů „od fonetiky k sémantice" - jak to charakterizoval Erlioh (1. c. 204) - konstituuje sémantický rozbor, byť pořád ještě zpsychologizovaný, jakožto fundamentální jak pro teorii básnictví, tak pro vlastní vymezení tzv. myšlenkových hodnot poezie samé. V dějinách české formální poetiky, a tudíž zároveň v prehistorii českého štrukturalistického učení tedy vlastně chybí rozvinutá fáze raného radikalismu, jejž najdeme bez obtíží v prvních pracích moskevských a leningradských teoretiků ještě v období první světové války. Napůl provokující, napůl programové formulace o slovu vnímaném jedině jakožto slovo jsou v atmosféře střízlivého empirismu českých formových teoretiků od Durdíka přes Hostinského po Zicha již předem zrelatizovány, reformovány i oddisputovány, třebas i za cenu různých disparátností, dvojznačností a nedůsledností v aplikaci metody formované estetiky na slovesný materiál. Ostatně již Josef Durdík zde zakládá zvláštní tradici pro českou poetiku: je to tradice průběžných korektur, jimž se musí podrobit herbartovské dogma o estetické funkci „poměrů" (tj. „forem"), jakmile narazí na jazykové sdělení básnicky využité.13 Slovo je Zichovi v poezii „východiskem" (VKČSN 38) - podle formulace z roku 1910 - ne tudíž nějakým pouhým mizejícím prostředníkem, který by pragmaticky posloužil jedině k dosažení toho, co je mimo slovesné dílo, mimo „Wortkunstwerk". Přesněji řečeno: v nerozvinutém paralelismu Zichovy ranč poetiky má básnický jazyk dvě samostatné funkce prostě položené vedle sebe, IO O Zichově teorii významové představy srov. Oleg Sus, Sémantický problém ,A}jznumové predstavy" u O. Zicha a J, Volkella, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 7, uménovědná řada (F) 2, Btno 1958, str. 99 až 116; dále Oleg Sus, Geneze sémantiky v české tvarové estetice, sborník O literárnej avantgarde, Littetaria 9, Bratislava 1966, stf. 196-224. 11 Otakar Zich, Estetické vnímání hudby, Psychologický rozbor, Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-histo-ricko-jazykozpytná, roč. 1910, Praha 1911, str. 1-97 samostatné paginace (práce byla ovšem podána již dne 23. května 1910). V textu citováno jako VKCSN. 12 Otakar Zich, O typech básnických, Časopis pro moderní filologu a literaturu 6, 1917 až 1918, str. 1-19 (č. i, 191Í)> 97-H2 (í- 2> 1918), 202-214 (č. 3, 1918). Knižně: Otakar Zich, O typech básnických, Praha 1937. t? K tomu viz Mirko Novák, Česká estetika, Praha 1941, str. 69m; dále Oleg Sus, Sémantické problémy uměni u Josefa Durdíka, Filosofický časopis 8, 1960, str. 791 až 796, 798-804. 26 totiž zvláštní funkci sémantickou (ve svém „znamenání" vzbuzuje významové představy), a jako autonomní materiál ještě funkci zvukovou. Proto přisuzuje Otakar Zich „čistě" zvukové stránce básnických slov estetický význam svého druhu (VKČSN 37), jak říká, mluvě jinde o čistě zvukových a především rytmických kvalitách básně (VKCSN 64). Tomu pak v podstatě odpovídá podrobně dokládané rozlišení hodnot myšlenkových a hodnot zvukových jakožto samostatných a neoddisputovatelných uměleckých kvalit v pozdější práci o typech básnických. Částečně je tedy základní myšlenková linie Zichovy práce O typech básnických předznamenána v několika krátkých odbočkách psychologické studie O estetickém vnímání hudby; odtud z celé studie, je také možno vypreparovat to, co vytvořilo jeden z metodologických předpokladů Zichovy poetiky, koncipované ještě uprostřed válečné doby. A tak Zichův nárys typologie básní i básníků z let 1917 až 1918 prakticky uzavírá, tj. i překračuje jednu celou dlouhou etapu ve vývoji české formové poetiky a zároveň vyúsťuje ve vývojově nutný přechod ke koncepcím štrukturalistickým, přesněji řečeno v přechodnou etapu „prestrukturalistickou". Tedy: „vyústění" i „přechod" - tak by se dalo hodně zkratkovitě označit položení Zichovy psychologicko-sémantické typologie mezi myšlenkovým světem školy Hostinského a mezi prvními signály z pozadí, ohlašujícími v užším smyslu slova fázi prestrukturální, v širším smyslu pak vůbec nástup českého strukturalismu. Z obou aspektů je Zichova pozice velmi svérázná, a to v kontextu poetiky a estetiky české i evropské.