světlo a hltalo je v ulicích a za noci je pak opět vyphvovalo tisíci světélky, nestvůra, jež rodila, rozkládala, pohřbívala pořád nové lidi. Jitro bylo stále zářivější, svítivá kopule nad doznívajícími zvony.
Tschanz čekal celou hodinu, bledý ve světle, jež odprýskávalo od zdí. Netrpělivě se procházel v podloubí před katedrálou, vzhlížel k chrličům, divým příšerám, které civěly na dlažbu, jež ležela v slunci. Konečně se rozevřely portály. Proud lidí byl mocný, kázání měl Lüthi, ale hned zahlédl bílý plášť. Anna k němu přistoupila. Řekla, že ho ráda vidí, a podala mu ruku. Šli vzhůru Kotlářskou ulicí v houfu věřících, obklopeni starými a mladými lidmi, tu profesor, tam nedělně vystrojená paní pekařova, tam dva studenti s dívkou, tucet úředníků, učitelů, všichni čistotní, všichni vymydlení, všichni hladoví, všichni v radostném očekávání svátečního jídla. Došli na náměstí Kasina, přešli je a scházeli k Marzili. Na mostě se zastavili.
„Slečno Anno," řekl Tschanz, „dnes dopadnu Ulrichova vraha."
„Copak víte, kdo jím je?" zeptala se překvapeně.
Pohlédl na ni. Stála před ním, bledá a pohublá. „Myslím, že vím," řekl. „Až ho dopadnu," trochu s otázkou zaváhal, „budete mi tím, čím jste byla svému zesnulému ženichovi?"
Anna hned neodpověděla. Přitáhla si těsněji plášť, jako by ji mrazilo. Zvedl se lehký vítr, rozcuchal jí plavé vlasy, ale pak řekla:
„Až ho dopadnete."
Podali si ruce a Anna přešla na druhý břeh. Hleděl za ní. Bílý plášť svítil mezi břízkami, ztrácel se mezi chodci, opět se vynořil, konečně zmizel. Poté šel k nádraží, kde nechal vůz. Jel do Ligerzu. Blížilo se poledne, když tam dorazil, neboť jel pomalu, občas i zastavil, vyšel si s cigaretou do polí, vrátil se opět k vozu, jel dále. V Ligerzu zaparkoval před stanicí, potom stoupal po schodech ke kostelu. Uklidnil se. Jezero bylo tmavě modré, révoví holé a půda mezi ním hnědá a kyprá. Ale Tschanz nic nevnímal, o nic se nestaral. Nezadržitelně a stejnoměrně vystupoval, aniž se otočil, aniž se zastavil. Cesta vedla strmě do kopce, lemovaná bílými zídkami, míjel vinohrad za vinohradem. Tschanz stoupal stále výše, klidně, zvolna, neomylně, pravou ruku v kapse kabátu. Někdy mu zkřížila cestu ještěrka, káňata vzlétala, země se třepetala v žáru slunce jako v létě; nezadržitelně stoupal. Později vešel do lesa, opustil révoví. Ochladilo se. Mezi kmeny svítily bělostné jurské skaliny. Stoupal stále výše, kráčel stále stejným krokem, postupoval stále stejnou vytrvalou chůzí a dorazil do polí. Byla to ornice a pastviny; cesta
58
stoupala rnírněji. Minul hřbitov, obdélník obklopený Šedivou zdí s dokořán otevřenými vraty. Černě oděné ženy kráčely po cestičkách, stál tam shrbený stařec, hleděl za chodcem, jenž šel pořád dál, pravou ruku v kapse kabátu.
Dorazil do Préles, tam odbočil, obešel hotel Medvěd a zamířil k Lamboingu. yzduch nad planinou byl nehybný a bez vodních par. Předměty, i ty nejvzdálenější, se velmi ostře rýsovaly. Jenom hřeben Chasseralu byl pokryt sněhem, jinak svítilo vše jasnou hnědí, již prolamovala běl zdí a červeň střech, černé pásy rolí. Tschanz kráčel stejnoměrně dále; slunce mu svítilo do zad a vrhalo před něho stín. Silnice se svažovala, blížil se k pile, nyní svítilo slunce z boku. Kráčel dále, aniž myslel, aniž vnímal, hnán jedinou vůlí, ovládán jedinou vášní. Kdesi zaštěkal pes, potom přiběhl, očichával vytrvalého chodce, zase odběhl. Tschanz Šel dále, stále po pravé straně silnice, krok za krokem, ani pomaleji, ani rychleji, k domu, který se nyní vynořil v hnědavých polích, obstoupen holými topoly. Tschanz sešel z cesty a kráčel do polí. Boty mu zapadaly do vlahé hlíny nezoraného lánu, kráčel vpřed. Potom dorazil k bráně. Byla otevřená. Tschanz jí prošel. Na dvoře stál americký vůz. Tschanz si ho nevšímal. Šel k domovním dveřím. I ty byly otevřené. Tschanz vstoupil do předsíně, otevřel druhé dveře avkročil do haly vpřízemí. Zastavil se. Protějšími okny vnikalo oslňující světlo. Necelých pět kroků před ním stál Gastmann a vedle něho obrovití sluhové, nehybní a hroziví, dva zabijáci. Všichni tři byli v kabátech, vedle nich se vršily kufry, všichni byli připraveni k odjezdu.
Tschanz stál nehybně.
„Tak to jste vy," řekl Gastmann a trochu překvapeně hleděl na klidný, bledý obličej policisty a na otevřené dveře za ním.
Pak se dal do smíchu: „Takhle to tedy myslel dědek! Docela šikovné, náramně šikovné!"
Gastmann měl vytřeštěné oči a svítila v nich strašidelná veselost.
Klidně, bez jediného slova a skoro pomalu vyndal jeden z obou zabijáků z kapsy revolver a střelil. Tschanz ucítil na levém lokti úder a uskočil stranou. Pak vystřelil třikrát do Gastmannova smíchu, který dozníval teďjakoby v prázdném, nekonečném prostoru.
59
Telefonicky vyrozuměn Tschanzem přispěchal z Lamboingu Gharnel, z Twannu Glenin a z Bielu přijela přepadovka. Našli Tschanze krvácejícího u tří mrtvol, další střela ho zasáhla na levém předloktí. Přestřelka netrvala zřejmě dlouho, ale všichni tři před smrtí ještě vystřelili. U všech našli revolver, jeden ze sluhů jej svíral v ruce. Co se po Gharnelově příchodu dělo dále, Tschanz nebyl již s to vnímat. Když ho lékař z Neuvevillu obvazoval, padl dvakrát do mdlob; ukázalo se však, že rány nejsou nebezpečné. Později se dostavili vesničané, sediaci, dělníci, ženy. Dvůr byl přeplněn a policie ho uzavřela; jakési dívce se však podařilo proniknout do haly, kde se s hlasitým nářkem vrhla ke Gastmannovi. Byla to číšnice, Charnelova nevěsta. Ten stál opodál, rudý vztekem. Pak odnesli Tschanze mezi uhýbajícími venkovany do vozu.
„Tak tady leží všichni tři," řekl Lutz příštího rána a ukázal na mrtvé, ale jeho hlas nezněl triumfálně, zněl smutně a unaveně.
Von Schwendi konsternované přikývl. Plukovník přijel do Bielu s Lutzem z příkazu svých klientů. Vstoupili do místnosti, kde ležely mrtvoly. Malým zamřížovaným okénkem dopadal šikmý paprsek. Oba stáli v kabátech a mrzli. Lutz měl zarudlé oči. Celou noc se zabýval Gastmannovými deníky, těžko čitelnými těsnopisnými záznamy.
Lutz strčil ruce hlouběji do kapes. „My lidé se bojíme jeden druhého, proto budujeme státy, pane von Schwendi," začal opět skoro tiše, „obklopujeme se hlídači všeho druhu, policisty, vojáky, veřejným míněním; ale co je nám to platné?" Lutzův obličej se zkřivil, oči mu vystoupily a on se dutě, mečivě zachechtal do místnosti, která je chladně a chudě obklopovala. „Pitomec v čele velmoci, vládní rado, a v tu ránu jsme vyřízeni, takový Gastmann, a už se trhá řetěz stráží, předsunuté hlídky jsou obelstěny."
Von Schwendi nahlédl, že by bylo nejlépe postavit vyšetřujícího soudce na pevnou zem, nevěděl však jak. „Všemožní lidé prostě využívají našich kruhů přímo nestoudným způsobem," řekl nakonec. „Je to trapné, nadmíru trapné."
„Nikdo nic netušil," utěšoval ho Lutz.
„A Schmied?" zeptal se vládní rada, šťasten, že našel styčný bod.
„Našli jsme u Gastmanna poznámky, které patřily Schmiedovi. Byly v nich údaje o Gastmannově životě a domněnky o jeho zločinech. Schmied se snažil Gastrnanna usvědčit. Dělal to jako soukromá osoba, chyba, za niž musel pykat; neboť je dokázáno, že Gastmann dal zavraždit i Schmieda: Schmied byl zřejmě zabit zbraní, kterou jeden ze sluhů držel v ruce, když ho Tschanz zastřelil.
60
Prohlídka zbraně to ihned potvrdila. Také důvod zavraždění je jasný: Gastmann se obával, že ho Schmied odhalí. Schmied se nám měl svěřit. Ale byl mladý a ctižádostivý."
Bärlach vstoupil do umrlčí komory. Jakmile Lutz spatřil staříka, zmelancholičtěl a skryl ruce opět do kapes. „Nuže, komisaři," řekl a přešlapoval z nohy na nohu, „hezké, že se tu potkáváme. Vy jste se včas vrátil z dovolené a také já jsem se s vládním radou přihnal zrovna včas. Teď tu máme mrtvé jako na talíři. Co jsme se nahádali, Bärlachu, já byl pro velemoudrou policii se všemi vymoženostmi, nejraději bych ji byl ještě vyzbrojil atomovou bombou, a vy, komisaři, jste byl spíš pro něco lidského, pro jakýsi četnický sbor bodrých dědečků. Zapomeňme na to. Oba jsme neměli pravdu, Tschanz nás docela nevědecky vyvrátil pouhým revolverem. Nechci se ptát jak. Dobrá, byla to sebeobrana, musíme mu věřit a můžeme mu věřit. Kořist za to stála, zastřelení si tisíckrát zasloužili smrt, jak se tak hezky říká, a kdyby se na to šlo vědecky, čmuchali bychom teď u cizích diplomatů. Budu muset Tschanze povýšit; ale jsme to oslové, oba. Případ Schmied je uzavřen."
Lutz svěsil hlavu, zmaten starcovým záhadným mlčením, spadl mu hřebínek, stal se z něho korektní, pečlivý úředník, pochrchlával, a když zpozoroval stále ještě rozpačitého von Schwendiho, zrudl; načež provázen plukovníkem, pomalu vyšel do temnoty jakési chodby a nechal Bärlacha o samotě. Mrtvoly ležely na přenosných márách a byly přikryté černým suknem. Z holých šedých stěn oprýská-vala omítka. Bärlach přistoupil k prostředním márám a odkryl mrtvého. Byl to Gastmann. Bärlach stál nad ním lehce nakloněn, černé sukno v levici. Mlčky shlížel na voskovou tvář mrtvého, na přetrvávající veselý rys kolem rtů, ale oční jamky se teď ještě víc prohloubily a v propastech nečíhalo už nic hrozného. Tak se potkali naposled, lovec a zvěř, jež nyní ležela skolená u jeho nohou. Bärlach tušil, že se nyní dohrál život obou, a ještě jednou niterným zrakem přehlížel ona léta, v duchu procházel tajuplnými chodbami labyrintu, jenž představoval jejich život. Nyní nezůstalo mezi nimi nic než nezměrnost smrti, soudce, jehož ortel je mlčení. Bärlach stál pořád ještě skloněn a šikmé světlo cely mu dopadalo na tvář a ruce, hravě halilo i mrtvolu, bylo určené pro oba, stvořené pro oba, usmiřovalo oba. Mlčení smrti na něho doléhalo, vkrádalo se do něho, nedávalo mu však klid jako tomu druhému. Mrtví mají vždy pravdu. Bärlach pomalu opět přikryl Gastmannův obličej. Naposled, co ho vidí: od této chvíle patří jeho nepřítel hrobu. Jen iediná myšlenka ho po léta ovládala: zničit toho, jenž mu teď leží
61
u nohou v holé šedé komoře, pokryt padající omítkou jako lehounkým, drobným sněhem; a teď už staříkovi nezbývalo nic než to unavené přikrytí, nic než pokorná prosba o zapomenutí, jediná milost, jež je s to ukonejšit srdce stravované zuřícím požárem.
Ještě téhož dne, přesně v osm hodin, vstoupil Tschanz do staříkova domu v Altenbergu, naléhavě pozván na tuto hodinu. K jeho překvapení mu otevřela mladá služebná v bílé zástěře, a když vešel na chodbu, zaslechl z kuchyně klokotavý zvuk vařící se vody a jídel, řinčení nádobí. Služebná mu sňala plášť z ramen. Levou ruku měl v pásce; přesto.přijel vozem. Dívka mu otevřela dveře do jídelny a Tschanz stanul v úžasu: stůl byl slavnostně prostřen pro dva. Ve svícnu hořely svíce a na jednom konci stolu seděl Bärlach v křesle, rudě ozářen tichými plameny, obraz neochvějného klidu.
„Posaď se, Tschanzi," zvolal stařík hostu v ústrety a ukázal na druhé křeslo, jež bylo přisunuto ke stolu. Tschanz zmámeně usedl.
„Nevěděl jsem, že jdu na hostinu," řekl konečně.
„Oslavíme tvé vítězství," odpověděl stařík klidně a odsunul svícen trochu stranou, takže si viděli přímo do tváří. Pak zatleskal. Dveře se otevřely a statná, kulaťoučká žena přinesla mísu vrchovatě naloženou sardinkami, raky, saláty z okurek, rajčat, hrášku, osázenou horami majonézy a vajec, mezi tím studený nářez, drůbeží maso a losos. Stařík si ze všeho nabíral. Když Tschanz spatřil, jakou obrovskou porci si nemocný nabral, poprosil jen o trochu bramborového salátu. „Co budeme pít?" řekl Bärlach, „ligerzské?"
„Třeba ligerzské," odpověděl Tschanz jako ve snu. Služebná vstoupila a nalévala. Bärlach se pustil do jídla, bral si chléb, hltal lososa, sardinky, maso červených raků, nářez, saláty, majonézu a studenou pečínku, tleskl, poručil si ještě jednou. Tschanz celý zkoprnělý nebyl ještě u konce s bramborovým salátem. Bärlach si dal nalít sklenici potřetí.
„A teď paštiky a červené neuenburské," zvolal. Vyměnili talíře, Bärlach si dal naložit na talíř tři paštiky plněné husími játry, vepřovým a lanýži.
„Jste přece nemocen, komisaři," ozval se Tschanz nesměle.
„Dneska ne, Tschanzi, dneska ne. Oslavuji, protože jsem konečně odhalil Schmiedova vraha!"
62
Vypil druhou sklenici červeného a načal třetí paštiku, nepřetržitě jedl, chtivě hltal pokrmy vezdejšího světq, rozmělňoval je mezi čelistmi jako démon, který ukájí nekonečný hlad. Na stěně se v divokých stínech rýsovala jeho postava dvakrát zvětšená, mocně pohyby paží, pokyvování hlavy, podobné tanci triumfujícího černošského náčelníka. Tschanz zděšeně přihlížel úděsnému divadlu, jež skýtal na smrt nemocný komisař. Seděl nehybně, aniž co pojedl, aniž pozřel sebemenší sousto, ani ze sklenice neupil. Bärlach si dal přinést telecí kotlety, rýži, pommes frites a hlávkový salát, k tomu šampaňské. Tschanz se roztřásl.
„Vy se přetvařujete," zasípěl, „vy nejste nemocný!"
Bärlach hned neodpověděl. Nejdříve se zasmál a pak se zabýval salátem, vychutnávaje list za listem. Tschanz se neodvážil zeptat hrozného starce podruhé.
„Ano, Tschanzi," řekl Bärlach konečně a jeho oči divoce zajiskřily, „přetvařoval jsem se. Nikdy jsem nebyl nemocný," a strčil si do úst kus telecího masa, jedl dále, nezadržitelně, nenasytně.
Tu pochopil Tschanz, že vlezl do zákeřné pasti, jejíž dveře za ním zapadly. Studený pot mu vyrazil z pórů. Hrůza ho svírala stále silnějšími pažemi. Příliš pozdě pochopil svou situaci, nebylo již záchrany.
„Vy to víte, komisaři," řekl tiše.
„Ano, Tschanzi, vím to," řekl Bärlach pevně a klidně, aniž přitom pozvedl hlas, jako by hovořil o čemsi lhostejném. „Ty jsi Schmiedův vrah."
Pak uchopil číši šampaňského a vyprázdnil ji jediným douškem.
„Vždycky jsem tušil, že to víte," zasténal Tschanz skoro neslyšně.
Stařík nehnul brvou. Jako by ho už nezajímalo nic než tohle jídlo; nemilosrdně si podruhé naložil plný talíř rýže, polil ji omáčkou, navrch položil telecí kotletu. Ještě jednou se Tschanz pokusil zachránit, vzdorovat ďábelskému žroutu.
„Kulka pochází z revolveru, který byl nalezen u sluhy," prohlásil vzdorně. Ale jeho hlas zněl sklíčeně.
V Bärlachových přivřených očích to pohrdavě zablesklo. „Nesmysl, Tschanzi. Víš dobře, že revolver, který sluha držel v ruce, když ho našli, patří tobě. Sám jsi ho mrtvému vtiskl do ruky. Jen to, že v Gastmannovi odhalili zločince, zabránilo tomu, aby tvoje hra vyšla najevo."
„To mi nikdy nedokážete," vzepřel se Tschanz zoufale.
Stařík se napřímil v křesle, teď už nikoliv nemocný a skleslý, nýbrž mocný a klidný, obraz nadlidské převahy, tygr pohrávající
63
si s obětí, a vypil zbytek šampaňského. Pak si od neustále přicházející a odcházející služebné dal přinést sýr; k tomu jedl ředkvičky, slané okurky a pórek. Polykal stále nové pokrmy, jako by už jen jednou, naposledy vychutnával vše, co země člověku skýtá.
„Copak jsi to pořád ještě nepochopil, Tschanzi," řekl konečně, „žes mi svůj čin už dávno dokázal? Revolver je tvůj, neboť Gast-mannův pes, kterého jsi zastřelil, abys mě zachránil, měl v sobě kulku, která musela pocházet ze zbraně, jež přinesla smrt Schmie-dovi: z tvé zbraně. Ty sám jsi mi poskytl indicie, které jsem potřeboval. Prozradil ses, když jsi mi zachránil život."
„Když jsem vám zachránil život! Proto jsem tu potvoru už nenašel," odpověděl Tschanz mechanicky. „Věděl jste, že Gastmann má hlídacího psa?"
„Ano. Zabalil jsem si levou ruku do deky."
„Pak jste mi už tenkrát nastražil past," řekl vrah skoro nehlasně.
„Už tenkrát. Ale první důkaz jsi mi přinesl, když jsi v pátek jel se mnou přes Ins do Ligerzu, abys mi zahrál komedii s Modrým Gharónem. Schmied jel ve středu přes Zollikofen, to jsem věděl, neboť oné noci se zastavil v garáži v Lyssu."
„Jak to víte?" zeptal se Tschanz.
„Prostě jsem telefonoval. Přes Ins a Erlach jel oné noci vrah: ty, Tschanzi. Přijel jsi z Grindelwaldu. Penzión Eiger má také modrou mercedesku. Po týdny jsi Schmieda pozoroval, hlídal jsi každý jeho krok, žárlil jsi na jeho schopnosti, na jeho úspěch, na jeho vzdělání, na jeho dívku. Věděls, že se zabývá Gastmannem, věděls dokonce, kdy ho navštěvuje, ale nevěděl jsi proč. Tu ti náhodou padl do rukou svazek dokladů na jeho stole. Rozhodl ses, že případ převezmeš a Schmieda zabiješ, abys měl sám jednou úspěch. Uvažoval jsi správně, nedalo by ti moc práce svalit vraždu na Gast-manna. Když jsi v Grindelwaldu spatřil modrou mercedesku, věděls, jak na to. Najal sis vůz na noc ze středy na čtvrtek. Zajel jsem do Grindelwaldu, abych to zjistil. Ostatní je prosté: jel jsi přes Ligerz do Schernelzu a nechal jsi vůz v lese u twannského potoka, prosel jsi lesem zkratkou skrz rokli a tak ses dostal na silnici Twann— Lamboing. U skal sis počkal na Schmieda, on tě poznal a překvapeně zastavil. Otevřel dveře a pak jsi ho zabil. Vždyť jsi mi to sám vylíčil. A teď máš, cos chtěl: jeho úspěch, jeho místo, jeho vůz a jeho přítelkyni."
Tschanz poslouchal neúprosného šachistu, který mu dal mat a nyní dokončil hrůznou hostinu. Svíce hořely neklidně, světlo plápo-
64
IT
11:
D
vy,
N'
jc<
ní
Pre c
sp; ii
Vš
Sc k
lálo na tvářích obou mužů, stíny houstly. Mrtvé ticho zavládlo v tom nočním pekle, služebné se už neobjevovaly. Stařík seděl ted nehybně, skoro jako by už ani nedýchal, plápolavé světlo ho zalévalo vždy novými vlnami, rudý oheň, který se tříštil na jeho ledovém čele a duši.
,,Hrál jste si se mnou," řekl Tschanz pomalu.
„Hrál jsem si s tebou," odpověděl Bärlach sc strašlivou vážností. „Nemohl jsem jinak. Zabils mi Schmicda, a tak jsem musel vzít zavděk tebou."
„Abych zabil Gastmanna," doplnil Tschanz, který rázem pochopil celou pravdu.
„Přesně tak. Polovinu života jsem obětoval, abych Gastmanna dopadl, a Schmied byl mou poslední nadějí. Poštval jsem ho na toho ďábla v lidské podobě, ušlechtilé zvíře na divokou bestii. Ale pak jsi přišel ty, Tschanzi, se svou směšnou zločinnou ctižádostí a zmařils mi poslední Šanci. A tak jsem použil tebe, tebe, vraha, a proměnil jsem tě v hroznou zbraň, neboť tebe hnalo zoufalství, vrah musel najít jiného vraha. Svůj cíl jsem učinil tvým cílem."
„Bylo to pro mne peklo," řekl Tschanz.
„Pro nás oba to bylo peklo," pokračoval stařík se strašlivým klidem. „Zásah von Schwendiho tě dohnal ke krajnosti, musel jsi nějakým způsobem v Gastmannovi odhalit vraha, každé odchýlení od stopy, jež vedla ke Gastmannovi, mohlo vést na stopu tobě. Jen Schmiedovy poznámky ti mohly pomoci. Věděls, že byly u mne, nevěděl jsi však, že si pro ně Gastmann přišel. Proto jsi mě v noci ze soboty na neděli přepadl. Taky tě zneklidňovalo, že jsem chtěl jet do Grindelwaldu."
„Vy jste věděl, že jsem vás přepadl?" řekl Tschanz tiše.
„Věděl jsem to od první chvíle. Vše, co jsem podnikal, se dělo proto, abych tě dohnal ke krajnímu zoufalství. A když jsi byl nejzoufalejší, šel jsi do Lamboingu, abys věc nějak rozhodl."
„Jeden z Gastmannových sluhů začal střílet," řekl Tschanz.
„V neděli ráno jsem řekl Gastmannovi, že za ním pošlu člověka, který ho zabije."
Tschanz zavrávoral. Mráz mu přeběhl po zádech. „Vy jste mě a Gastmanna poštval na sebe jako zvířata."
„Bestii proti bestii," ozvalo se neúprosně z druhého křesla.
„Pak jste byl soudcem a já katem," zaúpěl Tschanz.
„Tak je to," odpověděl stařík.
„A já jsem pouze chtě nechtě plnil vaši vůli a teď je ze mne zločinec, člověk, kterého budou stíhat!"
65
Tschanz vstal, opřel se pravou, zdravou rukou o desku stolu. Hořela už jen jedna svíce. Tschanz se snažil plamennýma očima rozeznat ve tmě staříkovy obrysy, viděl však jen neskutečný, černý stín. Nejistě a po hmatu sáhl do kapsy saka.
,,Nech toho," zaslechl staříka. ,,Nemá to smysl. Lutz ví, že jsi tady, a ženy jsou ještě v domě."
„Ano, nemá to smysl," odpověděl Tschanz tiše.
„Případ Schmied je vyřízen," pronesl stařík do temnoty pokoje. „Nikdy tě neprozradím. Ale jdi! Kamkoliv! Nechci tě už vidět. Stačí, že jsem odsoudil jednoho. Jdi! Jdi!"
Tschanz svěsil hlavu a vyšoural se ven, srostl s nocí, a když dveře zapadly a po chvíli venku odjelo auto, zhasla svíce, naposled halíc staříka, který zavřel oči, do svitu oslnivého plamene.
Bärlach proseděl celou noc v křesle, aniž vstal, aniž se zvedl. Obrovitá, dychtivá životní síla, která v něm ještě jednou mocně vzplála, se zhroutila, skoro dohasínala. S šílenou odvahou se stařík pustil ještě jednou do hry, ale v jedné věci Tschanze obelhal, a když časně zrána při rozbřesku vpadl do pokoje Lutz a zmateně oznamoval, že Tschanz byl mezi Ligerzem a Twannem nalezen mrtvý pod autem, které bylo zachyceno vlakem, zastihl komisaře na smrt nemocného. Stařík nařídil ztěžka, aby oznámili Hungertobelovi, že je úterý a že ho mohou operovat.
„Už jen jediný rok," slyšel Lutz, jak říká stařík zírající oknem do sklovitého jitra. „Už jen jediný rok."
[PODEZŘENÍ]