Vnynftjll ikrltleki dobi vy»tupu|«. i«».i ■ i .i > > Mr.lo abychom pieiekali soiihlasn......ibo byli n mil nilpiiinin, lipnli nii|l'iliiliiii nebo nevěděli 1'inly ľ .mi .-.11111111.míľ staiiiivr.kii inibl...... (Illlllltavó vyi klu,li I linbll linuli ill n ,i l.i ílu In n. • i 'l.'i.piavily [J.. n..... ilnnu ill i........ iboiAl (O I Jl iil'i'inni nylii) Ju |n »kill......I. I .m. 34 12 67 75 60 PRÍLIŠ Toto oblíbené slovo vyjadřuje lidskou nedůvěru k vyloženým a silným případům. Řeknete-li, že nějaké sukno je „příliš" černé, je (patrně) prostě a docela černé; je-li méně černé, není vlastně už černé, je šedivé. „Příliš" optimistický vám je, kdo věří, že budoucnost uskuteční něco dobrého; ale myslíte, že by byl vůbec ještě optimistou, kdyby věřil méně pevně a v budoucnost méně dobrou? „Příliš" důsledný je obyčejně ten, kdo je jednoduše důsledný: „příliš" ji přehlíží ten, kdo ji skutečně přehlíží. Setká-li se Petr s Pavlem, rozhodne se Petr, že Pavel je příliš úzkostlivý, příliš zbabělý, příliš škarohlídný a úhrnem příliš hloupý; a Pavel si odnáší přesvědčení, že Petr je příliš povrchní, příliš neopatrný, příliš bujný a jedním slovem příliš hloupý. Shakespeare je příliš neklasický, Corneille příliš klasický. Hugo příliš romantický, Zola příliš realistický, ten příliš vědecký, onen příliš básnický, verš příliš krátký, román příliš dlouhý, den příliš dlouhý, život příliš krátký, zkrátka: je to sice kruté poznání, ale je tomu už tak, že tak zvaná „zlatá střední cesta" nás zavádí mezi samé krajnosti a přílišnosti. Stojíte-li na ni, je vám všechno na levo příliš levé a všechno na pravo příliš pravé; opravdu hrozný pohled. — Vám je Nero „příliš" ukrutný; podle toho byste mu odpustili, kdyby byl méně ukrutný. Král Zikmund byl „příliš" falešný; kdyby byl trochu méně falešný, bylo by dobře. A tak dále. To je morálka „příliš". l /.../ Překonali jsme Darwina, poněvadž ... nás zrovna překonává vitalismus, a překonáváme vitalismus, až budeme překonáni opět něčím novým. Ano, dovedeme překonati včerejšek; ale zítra, až překonáme dnešek, bude nám včerejšek nesmrtelnou historií. Dnes je nám včerejšek omylem; za rok bude nám dějinnou etapou. Naše „překonaná stanoviska" budou za sto let posvátnými obětišti lidského ducha. Naše domnělá vítězství budou za sto let jen okamžiky přechodu. A až sami budeme definitivně překonáni, vstoupíme i my do dějin, důstojní a nesmrtelní jako sama minulost. KULTURA Kultura se obyčejně definuje jako vzdělanost, jako duchovní tvorba, jako říše hodnot nebo tak nějak. Ale v běžném smyslu je kultura něco soustavného a organizovaného na rozdíl ode všeho nahodilého a neorganizovaného. Např. nikdo neřekne, že je to kulturní fakt, má-li někdo inspiraci k básničce. Zato však je kulturní fakt, že se v Čechách za rok vytiskne dejme tomu 2 657 publikací nebo ještě o něco víc. Není to kulturní fakt, prohání-li někdo pod hvězdami svou myšlenkovou chiméru, ale je kulturním faktem, že máme tolik a tolik posluchačů filozofie. Sedíš-li na krásné vyhlídce šťasten jako lilie polní, není to kulturní fakt; ale hned se to stane kulturním faktem, činíš-li to jako delegát Společnosti pro Povznesení Znalosti Domoviny. Individuální událost se jaksi vymyká pojmu kultury; je příliš nahodilá, příliš... přírodní. Teprve součet dělá kulturu; ne, teprve průměr dělá kulturu. — Od nějaké doby si vášnivě vážíme své kultury; ale naprosto se neukazuje, že bychom si nějak vášnivěji vážili básniček nebo myšlenek, že bychom se k nim nedočkavěji tlačili a vroucněji se jimi potěšili... A tu mi odpovídá hlas veliký: Jakže! Učinili jsme málo pro básničky a myšlenky? Nuže, podáme spěšnou rezoluci: Budiž neprodleně založena 1. vysoká škola pro básničky a myšlenky; 2. ústav pro sbírání a uschovávání básniček a myšlenek; 3. ministerská anketa o básničkách a myšlenkách; 4. — co ještě? — Nic, nic už; dost jsi pracoval, dost jsi se nastaral, ó významný činiteli. Jdi nyní na procházku, mávej rukama, nemysli chvilku na kulturní úkoly; a tu se ti snad přihodí, že cestou uvidíš básničku, myšlenku, květ. ZÁSADA slovo tajemné a mocné. Vy ze zásady se procházíte před večeří; vaše teta ze zásady nechodí do divadla; váš moudrý bratranec ze zásady se vyhýbá davům, zatímco váš nebožtík dědeček pil ze zásady pivo ohřívané. Kdybyste se procházel ze zvyku a dyspepsie, kdyby vaše teta trávila večery doma z pohodlnosti a lakoty, kdyby váš bratránek se davů prostě bál a váš nebožtík dědeček si ohříval pivo z něžného ohledu k svým katarům, byl by svět nepochybně pestřejší a jazyk bohatší, ale život by patrně ztrácel na mravní závaznosti. Procházíte-li se ze zásady, plníte tím důležitě a věrně svou mravní povinnost; důležitější je ze zásady se vyvětrat než bez zásady navštívit nemocného přítele. Vykládá-li si vaše teta večer doma karty, jelikož zásadně neholduje světské marnosti hudby a jeviště, to je důstojný akt mravní vůle. Z každého zvyku, z každé lenosti, slabosti a setrvačnosti můžete udělat věc zásady; svět tím sice pranic nezíská, vy však ano; vyhovíte sami sobě a nádavkem se budete cítit charaktery. PRAVDA V denním životě označuje se slovem „pravda" něco obyčejně nepříjemného a hrubého. „Říci někomu pravdu" znamená obyčejně vynadat mu: kdo se honosí, že každému „poví pravdu", praví tím o sobě, že je hrubián, který vás na místě s rozkoší urazí, třeba jste mu docela nic neudělali. Z čistá jasná vám sdělí svůj zajímavý psychologický postřeh, že jste povrchní panák nebo bezcharakterní chlap, cítě při tom obzvláštní chutnou zásluhu, že je tak otevřený, bezohledný jako pravda sama, bez pokrytectví jako samo svědomí. Nikdy k vám nepřistoupí, aby vám drsně a bezohledně řekl, že máte dobré srdce nebo hlubokou duši; je skutečně až ku podivu, že pravda musí být vždycky ponurá a náramně nemilá; jinak by to snad ani pravda nebyla. — Vůbec pravda má jaksi špatnou pověst v životě. Říká se „luzný klam" a „krutá pravda"; nikdy se neříká „tvrdý klam" a „luzná pravda". Snad je to zdůvodněno mnohými špatnými zkušenostmi; avšak pravdu nedělají jen zkušenosti, nýbrž také víra, a žádné špatné zkušenosti nevyvracejí doposud víru, že pravda může nakonec být něco daleko přívětivějšího a blaženějšího než klam. Byť už tolikrát opadaly luzné klamy a zůstala jen tvrdá skutečnost, můžeme ještě doufat, že opadají také tvrdé klamy a zůstane jen luzná skutečnost. A věru nebylo by lhostejné pro výchovu světa, kdyby běhali po světě lidé bezohledně pravdymilovní a chytali za knoflík špatné chlapy, aby je drsně ujistili: „Poslyšte, já vám to řeknu rovnou do očí; vy jste dobrý chlap, ale děláte všechno, jak byste jím nebyl; nezapírejte, je to pravda." A snad by tím skutečnost získala něco dobrého. Pravda se sice neřídí podle skutečnosti, ale ještě lepší je, řídí-li se skutečnost podle pravdy. Nejlepší jsou pravdy, ze kterých se může skutečnost něčemu dobrému naučit. ZORNÝ UHEL Zorný úhel je optický vynález podobně jako brepte nebo teleskop, jenomže kouzelnější. Například poc zorným úhlem věčnosti vidíte svět, když se pcí víte tak vysoko, abyste se na všechno dnoÉ svrchu; aj, jak je to maličké, a], jaké hemženi nsta při zemi, jak jsme nade vším a velicí! Anebo po zorným úhlem dějin uvidíte dnešek, když se poss-víte tak obratně, jako by vám jaksi po ničem ->c nebylo; ach, vy ostatní, kdybyste jenom viděl s*j je odtud božská vyhlídka na vaše efemérni äay! Zvláštní rozkošnost zorného úhlu záleží pak v to« že se pod ním všechno daleko snáze odsuzuje. F zorným úhlem lidstva můžeme odsoudit nazi'i lismus; pod zorným úhlem nacionalismu so&ais mus; pod zorným úhlem socialismu majetek; pari zorným úhlem majetku ideál; pod zorným úhJeor. ideálu skutečnost, a tak dále a zase nazpátek : čí vzít vhodný úhel a soud je hotov; vysypete jej r= sama úhlu lehce, vydatně, nesporně; ba, teroz úhel je hotový roh moudrosti: přemnohc své rozumy vůbec jen z jeho hlubiny. Neboť rozuat přemnohá lidí záleží v tom, že posuzují. Avšak jesc také jiný rozum, jenž neposuzuje, ale dívá se. Satén Pán Bůh, kterým nás strašili v dětství, se jencr-dívá a „všechno vidí", ale posuzování si nechá« až na Poslední soud. A já věřím, že vidění jest «ciká moudrost a že je záslužnější mnohem více vidět než soudit; ba věřím, že čím více kdo vidí, tím méně může soudit a tím méně také touží po tom, aby byl soudcem. Avšak kam běžíš, člověče, se sv.— zorným úhlem, chceš-li jenom vidět? Zorný _-e není nástroj vidění, nýbrž jen posuzování; otewr dokořán všech tři sta šedesát stupňů duše a seč všechny své úhly; nejsou k ničemu, ale docela k ->-čemu tam, kde si chceš položit ten nejtěžší a nevyšší optický úkol: něco vidět. DUCH DOBY Duch doby se vyskytuje v politice, světovém nazírání a jiných netrvalých věcech a znamená cosi, co je velmi záhodno míti; neboť „být proti duchu doby" je slovo hanlivé, které označuje omezenost nebo bláznovství, ne-li dokonce reakcionářství. Dbejme však, abyste říkali „duch doby" a ne snad „moudrost doby"; „moudrost doby" vůbec neexistuje, to slovo samo chutná přímo protismyslně, jako by moudrost neměla s dobou co dělat. Rovněž se neříká „rozum doby" ani „ctnost doby" ani „logika doby" ani „pravda doby", ani nic podobného. Tudíž „duch doby" není ani moudrost, ani rozum, ani ctnost, ani logika, ani pravda, aniž co podobného; je to duch velmi zvláštní, neboť lidský duch podle každé víry přežívá člověka, kdežto duch doby nepřežije své doby a zaniká s ní s podivuhodnou dochvilností. — Duch doby! Zdá-li se vám, že máte příliš málo vlastního ducha, pořiďte si ducha doby; je inzerován všude; avšak máte-li naneštěstí vlastního ducha, vzdejte se ho a pořiďte si raději ducha doby. Mít ducha jiného než ducha doby je buď přepjatost, nebo zaostalost; můžete si vybrat. — Duch doby má svou nenávist: více nenávidí ty, kdo jdou před dobou, než ty, kdo jdou za ní. — Kdyby duch doby věděl, že budoucnost bude jiná než on, proklel by ji; proto miluje nejvíc ty věci, které nepřečkají jeho dobu. — A kdyby se místo „duch doby" říkalo pravdivěji a upřím-něji „mínění doby", bylo by to jasnější; a skromnější; a z obojího toho důvodu by se to přestalo říkat. POLITIKA Slovo, které se vyškytá dnes častěji než „dobrý-tro". Jeho význam je velmi různý: i. být ve vládě, 2. nadávat na vládu, 3. pracovat pro stranu, 4. pracovat pro sebe, a tak dále. Říká se našemu věku „věk elektřiny", ale daleko spíše by se mu mělo říkat „věk politiky"; neboť elektřina nemá zdaleka tolik významu ve světě jako politika. Např. švec nedělá elektřinu, ale dělá politiku; tesař nedělá elektřinu, ale dělá politiku. Ba dokonce švec dělá spíše politiku než boty a tesař spíše politiku než střechy. Je to neutěšená alternativa: buď dělá politiku několik lidí z povoláni, a pak běda politice; nebo dělají politiku všichni lidé, a pak běda všem lidem. Buď dělá politiku několik pohlavárů, a pak jsme si docela nic nepomohli; anebo dělá politiku lid, ale pak se lid nenaučil ničemu dobrému. Není už lidí chudých, nýbrž jen proletářové; není už lidí pobožných a věřících, nýbrž jen katolická strana lidová; nejsou už sediaci, nýbrž republikánská strana českého venkova. Práce, víra, temperament, chudoba přestaly být fakty osobními a staly se fakty politickými. Temperament optimisty je vládní, temperament pesimisty opoziční. Buď vás absorbuje politika vaší strany; nebo vás absorbuje ukrutná námaha vyhnout se všemu stranictví; v obou případech ztrácíte líbeznou a spontánní svobodu ducha. Buď sám děláte politiku, a pak jste otráven. Utečete-li před politikou, jste zbabělý nebo netečný; děláte-li politiku reální, jste stranický; kážete-li politiku ideální, jste směšný. Mimo to v každém z těchto případů ohrožujete po nějaké stránce republiku. Prosím, vyberte si. T R I D A /.../ Je s podivením, jak věčně okouzluje lidi kolektivní hrdost. ... Ach, jak těžko by bylo soudit a válčit, kdyby se to mělo dít ve jménu jen vlastním! Jak zhrozilo by se srdce, zaváhalo by, hledalo by slovo smíru a ústupku! Avšak démon pýchy okřídluje každé kolektivní „my" a pozvedá je ... nevím jak vysoko; zajisté však nad dosah osobního svědomí. Zlá, vražedná slova, která bys nemohl říci za sebe, řekneš slavně a hlaholně za nějaké hromadné „my"; nešel jsi od osoby k osobě, neptal ses jí nakloněn k jejím očím, ale nyní sis vypůjčil jakési „my", abys soudil a válčil. — Třídní vědomí: je to něco vyššího, mravnějšího, moudřejšího než vědomí osobní? A není-li tisíckrát cennější, proč je tisíckrát pyšnější a smělejší? Hledej důvod své hrdosti sám v sobě a ne v nějaké kolektivitě; a kdyby všichni lidé hledali důvod své hrdosti sami v sobě, objevili by naráz mnoho, co by pomohlo jim i světu; a byl by to senzační objev, který by, jak se říká, „způsobil revoluci". O BOJ, ZÁPAS /.../ Kdyby tedy krvelačné slovo „boj" nebo „zápas" neznamenalo nic více než iluzi hrdinství v našem neepickém životě, nestálo by za to brát je lidem. Ale jako myšlenka bývá otcem činu, bývá slovo otcem myšlenky. Kdyby se neříkalo „boj o chleba", nýbrž vydělávání chleba, neseděli by lidé v kanceláři nebo dílně s pocity vzteklými a nepřátelskými. Kdyby se neříkalo, že umělec „zápasí o uznání", nýbrž že se ukrutně těší na svou slávu, bylo by méně hořkosti v neblahém osudu býti umělcem. A kdyby se vůbec neříkalo „třídní boj", nýbrž hmotné zájmy nebo touha po spravedlnosti, myslíte, že by svět nebyl rázem neskonale vlídnější a — snad i štědřejší? A kdybyste to, že tadyhle něco píšu, nazvali třeba lichotivě „bojem o lepši poznání", vnukli byste mi myšlenku, že proti někomu bojuji, že někde je nepřítel, kterému musím i nebo ho aspoň nenávidět. Zatím však ptšJ beze stínu nenávisti v srdci: někdy se někdy se usmívám; a zdá-li se mi někdy.. aspoň trochu pravdy, je mi, jako bych | ku, a ne jako bych zápasil; o nic; ani ^ 12 13