„Diktatura je pro dramatika barvitější než demokracie. Shakespeare je v demokracii nemyslitelný." „Sedím na berlínské zdi, jednou nohou na Východě, druhou na Západě." Heiner Müller (1929-1995) O Žádném německy píšícím dramatikovi současnosti se nediskutovalo tolik jako o něm. Jeho dílo bylo věnčeno cenami, zároveň ostře kritizováno. A to na obou stranách rozděleného Německa. Nevyhovovalo žádné ideologii. Ani jeho Činy není snadné interpretovat. Míváme ve zvyku pokládat intelektuály za hrdiny nebo zbabělce. Tak už to v Evropě chodí. K pohoršení moralizujících vykladačů se pohyboval vně těchto kategorií. Činil tak, aby mohl psát, tak jak uměl a chtěl. Ve vlastním životopise Válka bez bitvy/život ve dvou diktaturách o tom říká: „Psaní bylo pro mě vždycky důležitější než morálka." Průběžným tématem Mullerova díla jsou dějiny, jejich krutá a neúprosná nesmyslnost. Život mu poskytl dostatek inspirace, Byly mu čtyři roky, když nacisté v noci zatkli jeho otce, přesvědčeného sociálního demokrata. Viděl ho až za ostnatým drátem koncentráku, ze spaní vykřikoval: „Přeskoč ten plot!" Když byl otec po roce propuštěn, nemohl sehnat práci. Všechen Čas věnoval synovi, přenesl na něj svou posedlost knihami a vzděláním. Rodina se musela přestěhovat za prací ze Saska do Meklenburska, v školních letech se Heiner cítil jako emigrant v cizině. Základní školu ukončil v posledním roce války. I děti se měly přičinit o vítězství, byly povolány k službě národu. Odklízely trosky, učily se střílet. Heiner měl štěstí: před „poctou" být odvlečen k jednotkám SS ho chránila otcova minulost, před cvičením se zbraní silná krátko-zrakost. Po kapitulaci Německa táhly bezprizorné tlupy dětí decimovanou zemí a učily se přežít. Dospívaly mezi armádami vítězů a poražených. Dramatické, krutě absurdní zážitky z let těsně poválečných pokládal Müller za zásadní pro svou pozdější dramatickou tvorbu. Doba po válce byla pustá i intenzivní zároveň. Denně se tancovalo, téměř denné skoncoval někdo se životem. Doba tance a sebevražd. „Tanec na sopce, konec svě- 71 \ ta a karneval dohromady," říká Müller. Dala by se tak i pojmenoval poetika mnohých jeho her. Po maturitě a kurzech psaní vystřídal Müller povolání pomocného knihovníka, redaktora časopisu Junge Kunst, vědeckého spolupracovníka Svazu spisovatelů, literárního kritika. Obdivoval Brechta a jeho Berliner Ensemble. Toužil u něj pracovat. Na dotazy, proč neodešel na Západ - jeho otec uprchl z východní zóny už v roce 1951, brzy ho následovala i matka s bratrem - odpovídal: „Poněvadž tu byl Brecht, musel jsem zůstat. Tím pro mne existoval důvod, proč akceptovat režim." (Na jiném místě odpovídá stejně provokativně: „Diktatura je pro dramatika barvitější než demokracie. Shakespeare je v demokracii nemyslitelný.') Brecht ho ale mezi adepty, kterým dal zkušební příležitost, nevybral. Díkybohu, komentoval to Mülller. Zážitky a zkušenost nadřazoval nad poznání. Dostalo se mu jich vrchovatě. První svou „velkou" hru Der Lohndrücker (1958, Stávkokaz) napsal se svou ženou Inge. Byli poctěni cenou Heinricha Manna. Uvedení další hry Umsiedlerin (Přesídlenkyně) se slalo politickou alérou prvního řádu. Müller dva roky psal, paralelně probíhaly zkoušky se studenty vysoké školy ekonomické v Berlíně pod vedením Brechtova žáka Tragelehna. Za noci 13. srpna 1961 byla postavena berlínská zeď. K premiéře plánované na září nedošlo, inscenace byla zakázána po kontrolním předvedeni partajním a kulturním funkcionářům. Komedie ve verších o industrializaci vesnice pod patronací ruských vojsk byla označena jako kontrarevoluční, antihumanistická, antisocia- listická, cynická. Soudruzi spisovatelé, kteří se při předváděčce smáli, byli popo-tahováni. Jedna z postižených na výtky odpověděla: „Chtěla jsem volat luj, ale musela jsem se pořád smát, a to současně nešlo." Režisér byl vyloučen ze strany B a poslán k převýchově na stavbu. Na veřejné schůzi Svazu spisovatelů přečetl Müller sebekritiku a musel vrátit legitimaci. Ve svém životopise stoicky poznamenává, že měl alespoň klid na práci. V následujících letech adaptuje a překládá díla klasiků, pracuje na nových hrách (Der Bau, 1964, Stavba) - byla po týdnu zkoušek také zakázána, přepisuje staré hry podle poetiky brechtovského divadla. Existenci mu zajíštují honoráře za veleúspěšnou, opakovaně vysílanou rozhlasovou hru Tod ist kein Geschäft (Smrt není obchod) pod pseudonymem Max Messer. Na jeviště se Müller vrací s Oidipem tyranem podle Sofokla v roce 1966.1. května téhož roku spáchala sebevraždu jeho žena Inge. Po osmi letech opakovaných pokusů, se jí to v době Müllerovy nepřítomnosti podarilo. V televizi prý dávali dokument o sebevraždě Marilyn Monroe, manželce amerického nonkon-formního intelektuála Arthura Millera (fonetičtí jmenovci se podobají /nejen krátkozrakostí/. až zarážejícím způsobem). V roce 1970 získává Müller konečně trvalé angažmá jako dramaturg v Berliner Ensemble. V roce 1975 odjíždí přednášet na univerzitu v Texasu do USA. Od roku 1976 je dramaturgem v berlínské Volksbühne. Jeho hry Philoktet (1968, adaptace antické látky), Macbeth (1972, podle Shakespeara), Der Horatier (1973. inspirováno československými událostmi 1968), Mauser (1975. podle Brechta) a další jsou uváděny i na Západě, v NSR. USA, Francii, některé v DDR kritizované, se dočkaly své světové premiéry právě tam. Kulturní událostí roku 1978 se stalo mnichovské uvedeni kabaretné pojaté scénické koláže o prvních letech budování DDR, kulminující ve scénách povstání proti režimu v roce 1953, Germania Tod in Berlin (Smrt Germanie v Berlíně). V osmdesátých letech smí Müller jako jeden z mála volně cestovat mezi Východem a Západem, Na obou "y ■ stranách je vyznamenáván státními cenami a Členstvím v akademiích. Po poslední své hře před pádem berlínské zdi, Wolokamser Chauusee (1988), se jako dramatik na šest let odmlčel. „Německo bylo pro dramatika dobrý materiál, až do sjednoceni/' zněl jeho komentár. Psal paměti, začal režírovat. Krátce po sjednocení inscenoval v Deutsches Theatru v Berlíne osmihodinový projekt Hamlet / Hamlet-stroj (Hamletmaschine). Na jeho počest se v roce 1990 ve Frankfurtu nad Mohanem uskutečnil festival „Experímenta", divadla z celé země sehrála dvě třetiny jeho dramatického díla. Festival jediného, nadto žijícího autora, nemá patrně obdoby v celém evropském kontextu. Mimořádného úspěchu se dočkal i jako řeži* sér, jeho inscenace Wagnerovy opery Tristan a Isolda v Bayreuthu 1993 byla odbornou veřejností označena jako geniální. V stejném roce tisk zveřejnil intormací, že byl evidován jako spolupracovník východoněmecké tajné policie Stasi. Müller kontakty přiznal, nikdy se ale nepotvrdilo, že by jeho „záva?ek" poškodil kteroukoli třetí osobu. V roce 1995 byl jmenován intendantem v Berliner Ensemblů. 30. prosince téhož roku umírá na rakovinu. Do češtiny byly přeloženy Müllerovy hry z osmdesátých let Der Auftrag (1980. Pověřeni). Quartett (1982, Kvartet), Anatomie Titus. Fall of Rome. Ein Shakespearkomentar BildbeschrGibung (1985. Shakespearův Titus Andronicus. Anatomie a komentář). Hamlet-stroj (Die Hamletmaschine, 1977) Vždy pochybující intelektuál MüllerHamlet stvořil obraz konce. Otcové zakladatelé Marx, Lenin, Mao jsou mrtvi. Zavražděni jako Raskolnikova lichvářka. Pustá krajina 2iva-gových vlkCi neunese dialog, Hamlet vystupuje z dějin, z příběhů pomsty, Otélie prchá od stolu a lože, bere do ruky nůž. Kromě slavné Shakespearovy hry cituje autor ve svých pamětech následující bizarní inspirace. V roce 1977 pobýval se svou druhou ženou, Bulharkou Ginkou, v Sofii. Naproti jejich bytu stála teplárna „Trajčo Kostov". Kostov, sekretář Dimitrova, odstraněný během stalinských Čistek, byl vybrán za bulharského agenta imperialismu. Při procesu jako jediný odmítl doznání. Po rehabilitaci byla po něm pojmenována teplárna. Stroj na teplo se jménem oběti asocioval pozdější název hry. ITO Dávno předtím přemýšlel Müller o adaptaci, kde by byl Hamlet synem Slánského nebo Kostova. Představoval si hru přibližně o dvou stech stranách. Když se vrátil do Berlína, oslovil ho Benno Besson, který chtěl inscenovat Shakespearova Hamleta, zda by hru do čtyř týdnů nepřeložil. Müller odmítl a Besson si vybral již hotové přetlumočeni. Na Žádost inscenátorů začal Müller posléze tento překlad upravovat, a to stále důkladněji, až vznikl překlad nový. (Byl veden soudní proces o autorská práva, na námitku, Že je historicky dokázáno, že za dva měsíce nelze přeložit Shakespearovu hru, Mullerův advokát odpověděl, že to je právě důkazem geniality jeho mandanta a vyhrál). Následné napsal Müller velmi rychle svou hru o Hamletovi ovlivněn překladatelskou zkušeností, měla devět stránek tištěného knižního textu. Poslední větu hry, Oféliinu větu, četl Müller v Litu. Byla to poslední slova Susan Atkinsonové, členky „Rodiny" Charlese Mansona, jedné z vražedkyň Sharon Tatové. Foto: Renale von Mangold TT ____ V interwiev/ se podotýká, že v Hamletu-stroji je inscenováno Stalinovo vykázání z mauzolea v karnevalově kanibalis-tickém duchu. Zeptali se autora, proč se taková spontánní lidová slavnost neodohrala ve skutečnosti. Müller odpověděl: „Protože ty figury nebo skulptury byly už dávno duté, vyprázdněné historickou zkušeností." A dodává anekdotickou príhodu: „Jeden přítel byl v Praze po svržení Stalinova pomníku. Ten byl největší a nejvyšší. Každopádně ještě ležel všude vůkol v kusech, poněvadž je bylo těžké odtransportovat, a ležel si tam, dementně řečeno, ještě pěkně dlouho. Přítel se svou přítelkyní hledali hotelový pokoj. Ať už byly obsazené nebo moc drahé, žádný nenašli, a tak přenocovali v Stalinově levém uchu - okupace bytu, takříkajíc. Obsazení, které je daleko zajímavější než mocenský akt." Kámen je obydlen. Daria Ulirichovä (Podle Hetoeta MtíUera: Kiieg ohne Schlacht/ Leben in zwei Diktaturen. Heiner Müller im Gespräch mit Henórik Werner. Werner Schuize-Reimpelt: Heiner Mütter) ■:? . Výtvarné poznámky Meinem MüBera během zkoušky, CIVIL WarS, Kolín 1984 Närodní^divadlo ČINOHRA Divadelní sezóna 2002-2003 Ředitel Národního divadla akad. arch. Daniel Dvořák Šét činohry Národního divadla Michal Dočekal Zřizovatelem Národního divadla je Ministerstvo kultury ČR PROJEKT BOUDA Heiner Müller: Hamlet - stroj Česká premiéra 10. června 2003 v Boudě na Ovocném trhu Sarah Kane: Faidra [Z lásky] Česká premiéra 16- června 2003 v Boudě na Ovocném trhu Werner Schwab: Faust, můj hrudník, má přilba česká premiéra 22. června 2003 v Boudě na Ovocném trhu Vydalo Náiodní drvadk» Program pripravili Daria Ullrictiová. Lenka Kolihová Havlíková a Jan Hančil Výtvarné řešeni Kristo! Kmiera Výtvarné řešeni obálky a loga Boudy Milan JaroÄ Foiogratle: Karin Rocholl 6: Renate von MangoWt 8. 9. 11: archiv NO 26: z archivu dědiců w. Schwaba 72: Hana Smejkalová 120-137 Návrtiy projektu Bouda: Pelr Matásek 2-3. 4, 24. 70. 120 Jazyková spolupráce PhDr. Růžena Buchlelová Odpovědná redaktorka Oana Horáková Tiskárna V. S. Pankrác O Národní divadlo, Praha 2003 Moclionko imalimy as Publikované hry podléhají autorskoprávní ochrane Veškerá práva k provozování dél zastupuji Divadelní a lilerární agentury: DIUIA, Krátkého 1. Praha 9 AURA-PONT, Radlická 99, Praha 5 ŠkodaAuto :'.'.!• [•).-; Mi J HWVHI MEDIÁLNÍ PARTNER PROJEKTU PODOBYSOUČASNÉHO OftAMAľU SKANSKA HLAVNI PARrriE« PROJEKTU BOUDA PARTNERI PROJEKTU BQUOA PQ 2003 RUL O GOtTHt INSTITUT ••BRITISH ■urn NATioNis ••COUNCIL I rakouské kultem ifltUin7 \[ ü l' U * '.nr Národní divadlo dokuje panu F. Tomáši Kolowratovi-Krakovskému za mnohaletou velkorysou a ušlechtilou mecenáĚskou podporu poskytnutím Kolowratského paláce pro potřeby Národního divadla.