V dopise nakladateli Strindberg Otce charakterizuje slovy: Je to moderní tragédie, a proto nanejvýš pozoruhodná. Boj se totiž odehrává mezi dušemi, je to „boj mozků ", ne souboj vedený dýkou a brusinkovou štávou. Mladí Francouzi teprve cestu hledají, já už jsem ji naset." Světovou premiéru měl Otec 14. listopadu 1887 v kodaňském zábavním divadle Casino za autorovy účasti. Před premiérou psal Strindberg Augustu Falckovi: „Hrajte hru jako Ĺindberg hrál Ibsena, tedy nejako tragédii ani jako komedii, spíš jako něco mezi tím". (Přesto v roce 1908 před inscenací ve svém Intima teatern naopak nabádal: „Otec se musí hrát jako tragédie. Velká rozmáchla gesta, zvýšené hlasy.") Hra byla v Kodani uvedena krátce poté, co vyšel v dánském překladu spisek učitele náboženství Oohna Personna Stríndbergovská literatura a nemravnost mezi mládeží, útočící na Strindberga argumentem, že obživu své rodině zajištuje tím, že literární formou špiní vlastní manželku. Recenze však byly pochvalné, hra dokonce označena za mistrovskou a geniální. Ve Stockholmu měl Otec premiéru 12. ledna 1888 v Novém divadle a udržel se po devět představení. Publikum odcházelo, recenze však nebyly tak zdrcující, jak by se bývalo dalo usuzovat z reakce na knižní vydání. Uznání si Otec získa l až po celých dvaceti letech. Je to však první drama, které autorovi přineslo světový věhlas: hrálo se od 12. října 1890 v Berlíně na slavné experimentální scéně Freie Bühne, a představuje tedy Strindbergův evropský debut. Otec je považován za první naturalistické švédské drama. Nicméně i zde Strindberg uplatňuje řadu prvků, které se s naturalistickým pohledem nesrovnává: snovost, iracionální či strachem pokřivené vidění světa, hypnotické ovlivňování, utkvělé představy. Příznačná je pro hru prudkost citů a vášní, pochybností i nenávisti. Hrdina neumírá cizí či vlastní rukou, nýbrž pod vlivem sugesce. Když Strindberg Otce v srpnu 1887 přeložil do francouzštiny, zaslaljej okamžitě Emilu Zolovi. Ten mu po delší odmlce v prosinci odpověděl chválou a slovy uznání, ale „upřímně řečeno trochu mně vadívášstrohý popis. VášRytmistraninemá jméno a ostatní'vaše postavyjsou spíše vykonstruované, nedávají mi ten dokonalý pocit života, jaký bych si přál. Me asi je to tím, že jsme každý jiného ražení, vy a já. Nicméně chtěl bych znovu opakovat, že tahle hra patří k tomu málu dramat, která mne kdy zaujala." Česky vyšel Otec roku 1919 a inscenován byl pouze na Vinohradském divadle v režii J. Kodíčka v dubnu 1928. dh Předmluva Divadlo, a umění vůbec, už mi dávno připadá jako biblia pauperum, taková ta obrázková bible pro ty, co neuměli äst slovo psané ani tištěné, a dramatik jako amatérský potulný kazatel, který šíří dobové myšlenky v lidovém hávu, a to tak lidovém, aby střední vrstvy - neboť převážně z těch se rekrutuje divadelní obecenstvo - bez přílišného uvažování pochopily, o čem je řeč. Divadlo je proto odjakživa něco jako obecná škola pro mládež, nedouky a ženy, tedy pro ty, kdo si uchovali onu nižší schopnost klamat sami sebe a nechat se klamat, to znamená přijímat iluze a podléhat dramatikově sugesri. V dnešní době se primitivní a nedokonalé myšlení, které se pohybuje ve sféře fantazie, zřejmě vyvíjí směrem k reflexi, zkoumání a zkoušení, a proto mi připadá, že divadlo, stejně jako náboženství, je jako vymírající umělecká forma na nejlepší cestě zaniknout a nám chybí patřičné podmínky, abychom se z něho dokázali těšit. Tomu ostatně nasvědčuje i trvalá krize divadla, jež nyní postihuje celou Evropu, i to, že v kulturních zemích, které světu daly ty největší myslitele, totiž v Anglii a v Německu, je divadlo mrtvé a ostatní umění zrovna tak. V jiných zemích panuje přesvědčení, zeje možné vytvořit nové drama tak, že se staré formy naplní novějším dobovým obsahem. Jenže jednak nové myšlenky neměly zatím čas prosadit se natolik, aby obecenstvo chápalo, o co jde, jednak jsou hlavy příliš rozpálené názorově stranickými spory, takže nelze dosáhnout čistého a nezaujatého prožitku, když člověk naráží na odpor v tom nejpodstatnějším a když většina diváctva potleskem nebo pískáním ostatní tyranizuje tak, že veřejněji by to už ani nešlo - totiž v hledišti, a konečně jsme pro nový obsah dosud nenašli novou formu, takže nám nové víno ty staré láhve rozbilo. Ve Slečně Julii jsem se nesnažil udělat nic nového, to totiž ani nejde, pokusiljsem se jen zmodernizovat form u na základě požadavků, jaké by podle mých představ lidé dnešní doby měli na divadelní umění klást. Za tím účelem jsem si vybral motiv- nebo jsem se dal zaujmout motivem - o němž se dá říci, že stojí nad momentálními názorově stranickými spory: problém společenského vzestupu a pádu, problém vyššího a nižšího, lepšího a horšího, muže a ženy totiž vždycky byl a nadále bude středem zájmu. Když jsem si tedy tento motiv přímo ze života zvolil - před několika léty jsem se o něm doslechl a ona událost na mne zapůsobila hlubokým dojmem - zjistiljsem, že se hodí pro žánrtruchlohry, neboťdnes působí truchlivým dojmem, když vidíme podlehnout člověka Šťastně obdařeného osudem, a ťm spíše, když vidíme vymřít celý rod. Možná přijde čas, kdy už budeme natolik pokročilí, natolik vzdělaní, že dokážeme té nyní tak drsné, cynické a kruté hře, již nám nabízí život, lhostejně přihlížet, kdy ony nižší, nespolehlivé myšlenkové nástroje, jimž říkáme city, odložíme, protože až se rozvinou orgány, jež umožňují vytvářet si o všem úsudek, budou city zbytečné a škodlivé. Jestliže v nás totiž hrdinka budí soucit, spočívá to jedině v naší slabosti, v tom, že nedokážeme vzdorovat pocitu strachu, aby týž osud snad nepostihli nás. Citlivější divák se možná s tímto součtem nespokojí a přesvědčený přívrženec budoucnosti bude možná vyžadovat pozitivní návod, jak zlo odstranit, jinými slovy něco jako program. Jenže za prvé neexistuje žádné absolutní zlo, vždyť jestliže jeden rod zanikne, je to přece štěstí pro rod jiný, protože tomu se ťm otevře příležitost k vzestupu, a proměna vzestupu a pádu patří k největším požitkům v životě, vždyť štěstf vyplývá jedině ze srovnávání. A zastánce programu, jenž by rád napravil onu mrzutou okolnost, že dravec sežere hrdličku a veš sežere dravce, bych se rád zeptal: proč se to má napravovat? Život totiž není tak slabomyslně matematický, aby v něm jen vela požírali malé, stává se přece také, že včela zabije lva nebo ho aspoň připraví o rozum. Jestliže moje truchlohra působí na mnohé lidi truchlivěje to jejich chyba. Až budeme tak silní jako první francouzští revolucionáři, bude působit jen a jen dobře a přirozeně, že probírka v lese vyřazuje zetlelé a přestárlé stromy, které už příliš dlouho překážejí jiným, protože ty mají stejné právo prožít své vegetační období, bude to působit stejně dobře, jako když vidíme, jak se nevyléčitelně nemocný konečně dočká smrti! Mé truchlohře Otec před nedávném vytýkali, zeje moc truchlivá, jako kdyby někdo vyžadoval truchtohry žertovné. Kdekdo si troufá volat po radosti ze života a divadelní ředitelé píšou objednávky na frašky, jako by radost ze života znamenala chovat se jako pominutý nebo zobrazovat lidi, jako by všichni byli stiženi posunčinou nebo slabomyslností. Já nacházím radost ze života v tvrdých, neúprosných životních bojích a požitkem pro mne je něco se dozvědět, něco se naučit. Proto jsem si vybral případ sice neobvyklý, ale poučný, jedním slovem výjimku, ale výjimku velkou, takovou, která potvrzuje pravidlo. Jestliže někdo miluje banality, pak ho to jistě urazí. Dále se prostoduchý mozek jistě pozastaví nad ťm, že děj nemotivuji jednoduše a že tu není pouze jedno stanovisko. Každou životní událost - a to je poměrně nový objev - vyvolá obvykle celá řada více či méně hlubinných motivů. Divák si však zpravidla vybere ten, který je pro něho nejsnáze pochopitelný neboje nejlichotivější pro jeho úsudek. Dojde tu ksebevraždě. Mizerné obchody, řekne měšťák. - Nešťastná láska, volají ženské. - Tělesná nemoc, praví nemocný. - Zklamané naděje, vzdychá trosečník. Motiv však může být ve všem nebo v ničem, a nebožtík mohl třeba hlavní motiv skrývat a místo něho stavět na odiv nějaký úplně jiný, který na jeho památku vrhá příznivější světlo. Truchlivý osud slečny Julie jsem motivoval celou řadou okolností: matčinými „scestnými" instinkty, otcovou nesprávnou výchovou, její vlastní povahou i sugescí, jíž její slabý a degenerovaný mozek vystavoval snoubenec; dále pak slavnostní náladou svatojanské noci, otcovou nepřítomností, menstruací, tím, že se zabývá zvířaty, rozpalujícím vlivem tance, nočním přísvitem, prudkým pohlavně dráždivým účinkem květin, a konečně náhodou, která je oba svede potají do jedné místnosti, jakož i naléháním vzrušeného muže. Nepostupoval jsem tedy jednostranně fyziologicky, ani posedle psychologicky, ne-svalovaljsem všechno na dědictví po matce, nedávaljsem vinu výlučně menstruaci, nezdůrazňoval jsem výhradně „nemravnosť" a nemoralizovaljsem - to jsem přenechal kuchařce, když už ve hře není kněz. Pyšním se ťm, že tato motivační rozmanitost odpovídá dnešní době. A jestliže to už jiní udělali přede mnou, pyšním se ťm, že nejsem jediným tvůrcem paradoxů, jak svět nazývá všechny nové objevy. Pokud se jedná o charakterizování postav, jsou v podstatě bez charakteristiky, a to z těchto důvodů: Slovo charakter nabylo v proběhu doby celé řady významů. Původně asi znamenalo převládající, základní duševní rys a často se zaměňovalo s tem pera mentem. Později se z charakteru stalstředostavovský výraz pro automat: charakter se říkalo tomu, kdo jednou provždy ustrnul ve své povaze nebo se přizpůsobil jisté životní roli, krátce řečeno přestal růst - zatímco tomu, kdo se dále vyvíjí, zdatnému plavci po řece života, jenž ne-pluje s upoutanými ráhny, ale neustále natáčí plachty, aby do nich zachytil každý závan větru, se říká bezcharakterní. Samozřejmě v hanlivém smyslu, jelikož je nadmíru obtížné jej zachytit, zařadit a uhlídat. Tato měšťácká představa o nehybnosti duše se pak přenesla do divadla, kde měšťáctvo odjakživa panuje. Tam pak byl charakter ten, kdo 69 byl hotový a neměnný, kdo důsledně vystupoval jako opilec, vtipálek nebo truchlivec. A charakterizovat postavu? Na to stačilo dát jí nějakou tělesnou vadu, koňskou nohu, dřevěnou nohu, rudý nos, anebo ji nutit neustále opakovat nějaký obrat jako třeba „velice galantní" nebo „Barkis nemá námitek" nebo něco na ten způsob. Tento zjednodušený pohled na Lidi má třeba ještě velký Moliěre. Harpagon je jenom lakomec, třebaže by mohl být jak lakomec, tak i znamenitý finančník, vzorný otec a dobrý občan. Ještě horší je, že jeho „vada" je velice výhodná právě pro jeho zetě a dceru, protože po něm budou dědit, a tak by ho neměli hanět, i když budou muset ještě nějakou tu chvílí počkat, než spolu skočí do postele. Nevěřím tedy na jednoduché divadelní postavy; A sumární soudy spisovatelů nad lidmi -tenhle je hlupák, tamten kruťas, tenhle žárlivec, tamten hrabivec - by naturalista měl zavrhnout, neboť dobře ví, jak bohatý je komplex lidského duševního života, a že „nectnost" má i druhou stránku, která se náramně podobá ctnosti. Jako moderní charaktery, žijící v přechodné době, přinejmenším uspěchanější a hysteričtější než ta předešlá, jsem své postavy vylíčil coby rozkolísanější a rozpolcenější, utvářené ze starého a nového, a připadá mi docela pravděpodobné, že moderní myšlenky prostřednictvím časopisů i rozhovorů pronikly i do vrstev, v nichž žije služebnictvo. Proto má sluha ve své dědičně otrocké duši i jistá moderní puzení. Ajestliže se někomu nelíbí, že necháváme postavy moderního dramatu mluvit o darwinismu, a přitom nám doporučuje chodit na Shakespeara, pak bych mu rád připomněl, že hrobník v Hamletovi mluví o tehdy módní filozofii Giordana Bruna (a o Baconově), a to je ještě nepravděpodobnější, protože myšlenky se tehdy šířily pomaleji a obtížněji než dnes. A že „darwinismus" ostatně existuje odjakživa, už od Mojžíšova příběhu o postupném stvoření světa od nižších zvířat až k člověku, jenže myjsme ho objevili a zformulovali až dnes. Mé duše (charaktery.) jsou konglomeráty kulturně vývojových stupňů minulých i současných, útržků z knih a časopisů, kousků lidí, cípků utrhaných ze svátečních šatů, které se proměnily v hadry, přesně tak, jakje poskládaná i lidská duše. Kromě toho poskytují také něco zpráv o původu a růstu: nechávám slabšího okrádat silnějšího a opakovat po něm slova, nechávám duše, aby si braly „ideje" neboli sugesce jedna od druhé, od prostředí (čížkova krev), od charakteristických znaků (břitva), a rovněž využívám „přenosu myšlenek" prostřednictvím neživotného média (hraběcí holínky, zvonek). Konečně jsem vzal na pomoc i bdělou hypnózu, cožje variace hypnózy spánkové, a je už dnes tak vykřičená a notoricky známá, že nedokáže vyvolat posměch nebo nedůvěru, jako by tomu bývalo v době Mesmerově. Slečna Julie je moderřií postava, ne snad proto, že by co svět světem stojí neexistovaly položeny, které nenávidí muže, ale proto, že dnes už jsme je objevili, že vystupují veřejně a dělají povyk. Jsou obětí pověry (jíž ostatně podléhají i silnější mozky), že žena, ona zakrslá odrůda člověka, jež se staví mezi muže, pány tvorstva a tvůrce kultury, snad má být muži rovná nebo by se mu někdy mohla vyrovnat, a vyvíjejí nepřiměřené úsilí, které působíjejich pád. Nepřiměřené proto, že i zakrslá odrůda podléhá zákonům rozmnožování a bude se vždy rodit jako zakrslá a toho, kdo má náskok, nikdy nemůže dostihnout, podle vzorce: A (muž.) a B (žena.) vycházejí ze stejného bodu C, a to tak, že A (muž.) má rychlost - dejme tomu -100 a B (žena.) rychlost 60. Kdy tedy, zní otázka, bude B moci dohnat A? - Odpověď: nikdy! Ani za pomoci rovného vzdělávání, rovného hlasovacího práva, odzbrojení nebo prohibice. Dvě rovnoběžky se taky nikdy ne-protnou. Položena je typ, který se žene stále více kupředu, prodává se za moc, řády, vyzna- menání, diplomy, takjako dřív za peníze, a je příznakem degenerace. Dobrý druh to není, protože nevydrží, ale bohužel se ke svému neštěstí neustále dál šíří. A degenerova-■/■■■ ní muži si zřejmě podvědomě vybírají právě mezi nimi, takže se rozmnožují a plodí tvo-' ry neurčitého pohlaví, kteří se v životě trápí, ale naštěstí podléhají, ať už z nesouladu se skutečnosti, z potlačovaných pudů, jejichž výbuchu nelze zabránit, nebo ze zklamání nad tím, že se nemohou vyrovnat mužům. Typ je to tragický a nabízí pohled na zoufalý boj proti přirozenosti, tragický proto, že romantické dědictví nyní převzal naturalismus; ten chce jen štěstí, a ke štěstí patří silné a dobré druhy. Slečna Julie je však také pozůstatkem staré válečnické šlechty, na jejíž místo dnes nastupuje nová šlechta nervů a velkých mozků, je obětí nesouladu, jejž v rodině vyvolal „zločin" matčin, obětí dobových omylů, okolností, své vlastní chatrné konstituce - a to vše dohromady je totožné se starodávným Osudem nebo Zákonem Všehomíra. Vinu, spolu s Bohem, naturalista zrušil, ale následky činů, trest, vězení nebo aspoň strach z nich zrušit nemůže z toho prostého důvodu, že tu zůstanou, ať už autor někoho zbaví odpovědnosti nebo ne. Ukřivdění spoluobčané nejsou totiž tak skromní a povolní, jako mohou bez jakéhokoli úsilí být ti neukrivdení, ti totiž stojí mimo. A i kdyby se otec z nutných příčin vzdal pomsty, pomstila by se dcera sama na sobě, takjako to udělá tady, protože má vrozenou nebo zděděnou čest, kterou vyšší třídy dědí - odkud? Z barbarství, z árijské pravlasti, ze středověkého rytířství. Je to náramně pěkná věc, jenže pro další uchování rodu dnes poněkud nevhodná. Je to ono šlechtické harakiri, Japoncův vnitřní zákon svědomí, který mu velí rozpárat si břicho, když ho někdo urazí, a dodnes to přežívá v poněkud modifikované podobě v souboji, oné Šlechtické výsadě. Proto také sluha Jean žije dál, kdežto slečna Julie bez cti žít nemůže. Oproti šlechtici má otrok tu výhodu, že mu chybí onen životu nebezpečný předsudek o cti. V každém z nás árijců je nakonec kus šlechtice nebo Dona Quijota, a ten v nás vyvolává sympatie k sebevrahovi, jenž se dopustil nečestného činu, a tak čest ztratil. Jsme natolik šlechtici, že nás trápí, když vidíme mrtvolu padlého velikána, dokonce i kdyby se ten padlý měl zase vzchopit a čestnými skutky vše napravit. Sluha Jean je zakladatelem nového druhu, na němž můžeme sledovat proces počínající diferenciace. Byl dítě deputátníkovo a vzdělal se, aby se z něho mohlstát budoucí pán. Snadno se učí, má vysoce vyvinuté smysly (čich, chuť, zrak.) i cit pro krásu. Už je na cestě vzhůru, je natolik silný, aby byl s to bez rozpaků využívat služeb ostatních. Svému vlastnímu prostředí už se odcizil, opovrhuje jím jako překonaným vývojovým stupněm, má z něho strach a prchá před ním, protože lidé z tohoto prostředí znají jeho tajemství, vyslídili jeho úmysly, závistivě pozorují jeho vzestup a těší se, že ztroskotá. Odtud jeho dvojaká, nerozhodná povaha kolísajíc mezi sympatiemi k vysokému postavení a nenávistí k těm, kdo toto postavení zaujímají. Říká o sobě, že je aristokrat, pronikl do tajností dobré společnosti, je uhlazený, pod povrchem však surový, redingot už nosí s vkusem, to ale v nejmenším nezaručuje, zeje pod ním umytý. Před slečnou má respekt, ale Kristiny se bojí, protože ta zná jeho nebezpečná tajemství. Je bezcitný, takže nedopustí, aby události svatojanské noci jakkoli mařilyjeho životní plány. Má drsnost otroka a otrlost vládce, takže při pohledu na krev neomdlí a nepřízní osudu se nedá vyvést z míry. Proto také vyjde z boje bez úhony a skončí asi opravdu jako hoteliér, ajestliže z něho přece jen nebude rumunský hrabě, bude mítjeho syn jistě maturitu a snad se z něho stane přednosta okresního berního úřadu. To, co vykládá o názoru nižších tříd na život viděný zdola, jsou ostatně důležité věci - tedy pokud mluví pravdu, to totiž nedělá moc často, protože spíš než pravdu říká to, z čeho mu kouká prospěch. Když slečna Julie vyjádří domněnku, že všichni příslušníci nižších tříd pociťují tlak shora stejně těžce, dá jí Jean pochopitelně za pravdu, jelikož jeho alem je získat její sympatie, pak to ale okamžitě uvede na pravou míru, jakmile zjistí, že bude výhodné vydělit se z davu. Kromě toho, zeje na cestě vzhůru, stojí Jean nad slečnou Julií také proto, zeje muž. Ve věcí pohlaví je aristokrat díky mužné síle, lépe vyvinutým smyslům a schopnosti iniciativního činu. Jeho méhěcennost spočívá nejspíš v náhodné okolnosti společenského prostředí, v němž Žije: to patrně dokáže odložit spolu s livrejí. Otrocká mentalita se u něho projevuje úctou k hraběti (holínky.) a náboženskými pověrami. Hraběte vlak ctí spíš jako vlastníka onoho vyššího postavení, o něž sám usiluje, a tato úcta v něm přetrvává i poté, co dobyl jeho dceru a uviděl, jak prázdná je ta krásná slupka. Láska ve „vyšším" smyslu nemůže podle mne mezi dušemi tak rozdílné povahy vůbec vzniknout. Proto nechám slečnu Julii, aby si zde lásku vymyslela jako ochranu nebo výmluvu, a pokud jde o Jeana, můžeme předpokládat, že kdyby žil v jiných společenských poměrech, láska by u něho vzniknout mohla. Představuji si, zeje to s láskou tak trochu jako s hyacintem, ten taky musí zakořenit ve tmě, aby mohl nasadit mocný květ. Tady však vyžene vzhůru, do květu i do semene, všechno najednou, a proto také rostlina/ rychle zajde. Konečně pak Kristina. Otrokyne, ztělesněná nesamostatnost a tupost nabytá u plotny, zvířecky nevědomá ve své Licoměmosti a přecpaná mravností a náboženstvím jako záminkami a obětními beránky, které silný Člověk nepotřebuje, protože svou vinu unese sám, nebo šiji nějak racionálně omluví. Do kostela chodí proto, aby snadno a rychle na Ježíše naložila své drobné domácí zlodějny a posílila se čerstvou dávkou neviny. Kromě toho je to vedlejší postava, a je tedy načrtnuta s podobným záměrem jako kněz a lékař v Otci: potřeboval jsem prostě všední, obyčejné lidi, a to venkovští faráři a doktoři bývají. Jestliže tyto vedlejší postavy připadají někomu abstraktní, je to tím, že všední lidé skutečně do jisté míry abstraktní jsou, a to v tom, jak vykonávají své po- i volání: jsou nesamostatní, při výkonu povolání ukazují jen jednu stránku, a pokud divák nemá potřebu vidět je z více stran, je toto mé abstraktní líčení do značné míry správné. Co se konečně dialogu týká, rozešeljsem se poněkud s tradicí, protože jsem ze svých postav nenadělal katechety, kteří kladou hloupé otázky, aby vyvolávali vtipné odpovědi. Vyhýbám se zde matematické symetrii vykonstruovaného francouzského dialogu a nechávám mozek pracovat nepravidelně, tak, jak pracuje ve skutečnosti: tam se také žádné téma nevyčerpá až do dna, spíš jeden mozek poskytuje druhému zcela namátkou něco, čeho se může chytit. Proto i dialog těká, v prvních scénách se zásobuje materiálem, který pak zpracovává, vyzvedá, opakuje, rozvijí, znásobuje, stejně jako téma v hudební skladbě. Děj je také dostatečně nosný, a jelikož se vlastně týká pouze dvou osob, spokojil jsem se jen s těmito dvěma, jen jednu vedlejší postavu jsem připojil, totiž kuchařku, a nešťastný duch otcův nechávám vznášet se nad a za vším, co se tu odehrává. To vše proto, že moderní diváky ze všeho nejvíc zajímá právě psychologický děj: našim vědy-chtivým duším nestačí vidět, že se něco odehrává, chtějí také vědět, jak k tomu došlo. Chceme vidět drátky, soustrojí, prozkoumat dvojité dno kufru, ohmatat si kouzelný prsten a zjistit, jak je spojený, nahlédnout do kareta objevit, jak jsou označené. Měl jsem přitom na mysli monografické romány bratří Goncourtů, protože ty se mi z veškeré současné literatury zamlouvají nejvíc. Pokud se týká kom poziční techniky, udělaljsem pokus a zrušiljsem rozdělení na dějství. Domníval jsem se totiž, že naši slábnoucí schopnost podléhat iluzi by už dočista zničila přestávka, při níž má divák čas uvažovat, a tak se vymaní ze sugestivního vlivu autora-hypnotizéra. Moje hra trvá asi tak půl druhé hodiny. A jestliže dokážeme právě ták dlouho nebo ještě déle sledovat přednášku, kázání nebo jednání nějakého sjezdu, řekl jsem si, že divadelní hra do půl druhé hodiny délky by snad taky neměla nikoho příliš vyčerpat. Už roku 1872, ve své první hře Psanec, jsem se o tuto koncentrovanou formu pokusil, ale bez valného úspěchu. Hru jsem nejdřív napsal v pěti dějstvích, ale když byla hotová, zjistil jsem, že působí roztříštěně a těkavě. Spálil jsem ji, a z popela povstalo jediné velké, propracované dějství o padesáti tiskových stranách, v trvání jedné hodiny. Forma to tedy nová není, mám však dojem, Zeje mým majetkem a že má naději stát se v důsledku změny vkusu formou moderní. Mým záměrem je vychovat obecenstvo tak, aby dokázalo sledovat celovečerní hru v jednom dějství, to však bude nutno ještě prozkoumat. Abych divákům a hercům umožnil krátký odpočinek, a přitom nepustil diváky ze zajetí iluze, použil jsem tři formy, jež beze zbytku spadají do oblasti dramatického umění: monolog, pantomimu a balet. Všechny původně patřily do antické tragédie, s tím rozdílem, že se z monodie udělal monolog a z chóru balet. Monolog naši realisté v poslední době z divadla vykázali jako nepravdivý. Jestliže ho však budu dostatečně motivovat, bude pravdivý a já ho budu moci s výhodou použít. Je přece pravděpodobné, že má-li někdo někde pronést řeč, chodí doma sem tam a projev si nahlas předčítá, zrovna tak, jako si herec nahlas nacvičuje roli, dívenka si povídá s kočkou, matka žvatlá s dítětem, stará panna švitoří s papouškem a spáč mluví ze spaní. A abych také dal hercům příležitost k samostatné práci a na chvíli je osvobodil od autorova ukazovátka, pouze jsem monology naznačil, ale nevypsal. Jelikož je úplně jedno, co se mluví ze spaní a co se říká kočce, pokud to ovšem nemá vliv na děj, může schopný herec, plně ponořený do nálady a situace hry, patrně improvizovat úspěšněji než autor, protože ten nemůže předem vypočítat, kolik a jak dlouho bude třeba mluvit, aby obecenstvo nevypadlo z iluze. Italské divadlo se, jak známo, leckde k improvizaci opět vrací, a tak vytváří básnící herce, přece však na základě autorových záměro. To může znamenat velký pokrok nebo dokonce nový druh umění, kde již můžeme skutečně mluvit o tvůrčí práci. Kde by monolog působil nepravděpodobně, uchýlil jsem se k pantomimě, a tam ponechávám herci ještě větší volnost, aby básnil a vydobyl si vlastní slávu. Abych však obecenstvo přece jen příliš nepokoušel, nechávám při němohře působit iluzivní moc hudby, věrohodně motivovanou svatojanským tancem. Tady prosím toho, kdo bude vybírat hudbu, aby si počínal s rozmyslem a nevyvolával nemístné asociace třeba tím, že zvolí nějaký kousek z nejnovější operety nebo něco příliš etnograficky folklorního. Balet, který jsem do hry vložil, nemůže být nahrazen tzv. lidovým výjevem, protože lidové výjevy se vždycky hrají pod psa, a já nechci, aby kdejaký trouba využíval této příležitosti, předváděl se a rušil iluzi. Jelikož lid své jedovatosti nikdy neimprovizuje, ale používá již hotového materiálu, který lze tak či onak chápat dvojsmyslně, nevymýšlel jsem si posměšnou píseň, a raději jsem si vybral méně známou taneční hru, kterou jsem objevil nedaleko Stockholmu. Slova celkem vzato sedí, netrefují se přímo a doslovně, což je právě záměr, neboť zákeřnost (slabost.) otrokova nepřipouští přímý útok. Takže žádná veselá kopa ve vážném ději, žádné přisprostlé chichotání v situaci, kdy se pokládá víko na rakevjednoho rodu! Několik slov o dekoracích. Od impresionistu jsem si vypůjčil nesymetričnost, názna-kovost, a domnívám se, že jsem tím získal na iluzívnosti: jelikož divák nevidí celou kuchyň a veškeré zařízení, nechává se mu prostor, aby domýšlel, jeho fantazie se dává do pohybu a samostatně si vše doplňuje. Získal jsem i tím, že se vyhýbám únavným odcho- dům dveřmi. Ty jsou v divadle většinou plátěné, při sebemenším doteku se rozechvějí a nedokáží ani vyjádřit zlobu otce rodiny, když ze vzteku nad špatnou večeří odkráčí a práskne dveřmi, „až se dům otřese." (V divadle se rozhoupá.) Rovněž zde vystačím s jednou dekorací, jednak aby postavy měly čas s prostředím srůst, jednak abych skoncoval s dekoračním přepychem. Ale když je jen jedna dekorace, máme právo vyžadovat, aby působila věrohodně. Nic však není těžší, než aby místnost vypadala aspoň trochu jako místnost, i když třeba sopku a vodopád vymaluje malíř kulis obratem ruky. Prosím, ať jsou tedy stěny z látky, ale malovat na látku police, příborníky a nádobí- to ne, s tím už je načase skoncovat. Máme na jevišti uvěřit tolika konvencím, že bychom si aspoň mohli ušetřit námahu a nemuseli věřit namalovaným kastrolům. Zadní stěnu a stůl jsem postavil šikmo, aby herci hráli z ánfasu a poloprofilu, když sedí naproti sobě u stolu. Viděl jsem jednou v Aidě šikmé pozadí, které odvádělo pohled do neznámé perspektivy-a nebylo to jen z trucovitého odporu proti únavné rovnoběžce. Další, snad taky ne zrovna zbytečná novinka je, že se obejdeme bez rampy. Úkolem spodního osvětlení zřejmě je, aby herci vypadali ve tváři tlustší, ale mě by zajímalo, proč má být každý herec tlustý v obličeji. Nesmaže snad tohle spodní osvětlení celou řadu jemných rysů v spodní části obličeje, zvlášť čelisti, nepokřiví tvar nosu, nevrhá stíny do očí? Jedna věc je jistá, i kdyby tomu tak nebylo: mučí to hercovy oči, ztrácí se působivá hra pohledů, protože světlo rampy zasahuje oči na místech, která jsou jinak chráněna (jen u námořníků ne, ti vnímají odraz slunce na hladině), a proto vidíme většinou jen jediný výraz v očích, totiž primitivní šilhání, buď do strany, nebo nahoru do hlediště, a to je pak vidět bělmo. Možná že má rampa na svědomí i nepříjemný zvyk, zvláště hereček, neustále pomrkávat. A chce-li někdo náhodou na jevišti promluvit očima, má jedinou ubohou možnost, totiž dívat se přímo do publika, s nímž pak herec nebo herečka vstupuje do přímého kontaktu mimo rámec jeviště. Právem nebo neprávem se tomuhle nešvaru říká „zdravit známé". Nedalo by silné postranní světlo (reflektor nebo podobně.) herci novou možnost posílit mimiku tváře tím nejmocnějším prostředkem, totiž hrou očí? Nechovám žádné iluze, že by se snad mohlo podařit, aby herec hrál pro diváky, a nikoli s nimi, jakkoli je to vytoužený dl. Anisemi nesní o tom, že bych snad v dlouhém a důležitém výstupu uviděl hercova záda, ale aspoň si naléhavě přeju, aby se rozhodující výstupy nehrály u nápovědovy budkyjako parádní čísla vypočítaná na potlesk, a trvám na tom, aby se hrály na určeném místě, v konkrétní situaci. Jinými slovy žádná revoluce, jen malé úpravy- protože změnit jeviště v místnost, u níž jsme odstranili čtvrtou stěnu, a kde tedy jsou kusy nábytku obrácené zády do jeviště, by asi zatím působilo rušivě. Jestliže chci teď říci pár slov o líčení, nedělám si naděje, že by mě snad vyslechly dámy, protože ty chtějí být radši krásné než pravdivé. Ale herec by si měl rozvážit, zda je výhodné nasadit si líčením na tvář abstraktní výraz, který na něm zůstane jako maska. Představme si pána, jenž si uhlem namaluje mezi oči ostrý, cholerický rys, a předpokládejme dále, že se -ještě pořád takto utrápený - potřebuje zasmát nějaké replice. Jaká příšerná grimasa z toho vyjde? A jak se takové umělé čelo, lesklé jako biliárová koule, má nakrčit, když se starý pán rozčilí? V moderním psychologickém dramatu by sety nejjemnější duševní záchvěvy měly zrcadlit v obličeji, a neměly by se vyjadřovat gestikulad a rvaním kulis. Nebylo by tedy lepší pokusit seje inscenovat na malém jevišti, s postranním osvětlením a s herci bez líčení nebo aspoň s minimálním líčením? A kdyby se nám ještě podařilo odstranit viditelný orchestr s rušivými Lampičkami na pultech a s tvářemi muzikantů obrácenými do hlediště, kdybychom zvedli přízemí tak, aby;oči diváků byly výš než kolena herců, kdybychom odstranili proscéniové lóže, kde se ráni pochechtávají a společně s dámami si pochutnávají na večeři, kdybychom dod-lili,;.aby při představení bylo v hledišti opravdu tma, a hlavně kdybychom měli malé jeviště a malé hlediště, pak by snad mohlo vziknout nové drama, a divadlo by se opět mohlo stát zdrojem potěchy pro vzdělané Lidi. Na takové divadlo si asi ještě nějaký čas budeme muset počkat, ale můžeme zatím psát do šuplíku a připravovat pro ně budoud repertoár. Zde je jeden takový pokus. Jestliže se nepovedl, bude dost času zkusit to znovu. Osoby SLEČNA JULIE, 25 let JEAN, SLUHA, 30 LET KRISTINA, KUCHAŘKA, 35 LET Odehrává se v hraběcí kuchyni ve svatojanskou noc. i i i ? li 11 76 Veliká kuchyně. Strop a boční stěny jsou zakryty drapéríemi a sufítami. Zadní stěna jde zleva šikmo jevištěm', na levé straně zadní stěny jsou dvě police s měděným, mosazným, železným a dnovým nádobím; police jsou zdobené vzorkovaným papírem. Trochu dál vpravo tři čtvrtiny velkého klenutého vchodu s prosklenými dveřmi, za kterými je vidět kašnu s amorkem, rozkvetlé šeříky a vlašské topoly. Vlevo na jevišti roh velkých kachlových kuchyňských kamen a kus pece s komínovou rourou. Vpravo je vidět konec jídelního stolu služebnictva; je z bílého borovicového dřeva. Kolem stolu několik židlí. Kamna jsou ozdobena březovými větvičkami, na podlaze jalovcové proutky. Na konci stolu velký japonský džbán na koření, v něm větvičky rozkvetlého šeříku. Lednička, dřez na nádobí, umyvadlo. Nad dveřmi velký staromódni zvonek, vlevo od dveří ústí mluvicí trubice. Kristina stojí u plotny a něco smaží na pánvi. Má světlé bavlněné šaty a přes ně zástěru. Vejde Jean v livreji. Nese pár jezdeckých holínek s ostruhami. Postaví je na viditelném místě na podlahu. JEAN Dneska večer slečna Julie zase blázní. Prostě se zbláznila. KRISTINA Ale, ty už jsi tady? JEAN Doprovodil jsem pana hraběte na nádraží a pak jsem se vracel kolem stodoly, tak jsem si tam zasel, že si trochu zatancujú. A najednou vidím, jak to slečna roztáčí s hajným. Ale sotva mě uviděla, vrhla se mi do náruče a hned prý dámská volenka a valčík. Ta ti tancovala tak, že - v životě jsem něco takového neviděl. Prostě blázen! KRISTINA To je odjakživa, ale takhle zlý to s ní ještě nebylo; jako těch posledních čtrnáct dní -co zrušili to zasnoubení. JEAN No, jak ono to vlastně bylo? Takový pěkný chlap, i když peníze neměl. Jojo, tyhle lidi holt mají starosti. (Sedne si ke stolu.) Ale stejně je to zvláštní, taková slečna, ne, a radši zůstane doma s lidma, co? Místo abyjela s otcem na návštěvu k příbuzenstvu. 0 svatojanské noci! KRISTINA To ona se asi stydí, teď po tom škandálu se snoubencem. JEAN Určitě. Ale řeknu ti, chlap to byl, ten nezůstane nikomu nic dlužný. Víš vůbec, jak k tomu došlo, Kristino? Já to totiž viděl na vlastní oči, ale pochopitelně jsem to na sobě nedal znát. KRISTINA Tys to vážně viděl? 77 JEAN To víš, že jo. -Jednou večer stáli venku před maštali a slečna ho drezírovala, aspoň tomu tak říkala. A víš jak? Tak si představ, muselská kat přes jezdecký bičík, jako když učíš skákat psa. Skočil dvakrát a pokaždé dostal ránu. Noa potřetí jí ten bič vytrhl z ruky, rozlámal ho na cimprcampr - a šel. KRISTINA Takhle že to bylo? Ne! Nepovídej! JEAN Ano, takhle ta historie skončila. - No, tak co pro mě budeš mít dobrého, Kristino? KRISTINA (dá obsah pánve na tatíř a předloží Jeanovi) Álejen kus ledvinek, uřízla jsem je z te-lecí pečeně. JEAN (přivoník jídlu) Mmmm! Nádhera. To je moje délice, oblíbená pochoutka. (Sáhne na talíř.) Taky jsi mohla ten talíř nahřát. KRISTINA Teda ty jsi ještě větší fajnovka než pan hrabě, když to do tebe vjede - (Mazlivě ho zatahá za vlasy.) JEAN (rozzlobeně) Nech toho, netahej mě za vlasy! Víš, jak jsem citlivý! KRISTINA Nono, vždyť víš, že to bylo z lásky. (Jean jí. Kristina otevře láhev piva.) JEAN Pivo na svatojanský večer - tak to ne! To já mám něco lepšího. (Vytáhne zásuvku u stolu a vezme z ní láhev značkového červeného vína.) Vidíš to? Pravé francouzské. -Podej mi skleničku. Ne, pořádnou, na víno, když piju burgund pur! KRISTINA (se vrátí k plotně a postaví na ni kastrůlek) Teda s tebou si tvoje žena jednou užije! Nic ti nejde pod nos. JEAN Jen nevykládej! Ještě bys byla ráda, dostat takového nóbl chlapa jako já. Taky bych řek, že ti vůbec neškodí, když se o mně říká, že jsem tvůj snoubenec. (Ochutná víno.) Dobré! Výborné! Jen trošilinku teplejší by potřebovalo být. (Zahřívá skleničku v dlaních.) Tohle jsme koupili v Dijonu. Čtyři franky litr a ve velkém, prosím. K tomu ještě clo. Co to tam klohníš, prosím tebe, to je pekelný smrad. KRISTINA Ale, nějakej sajrajt, co chce slečna Julie pro Dianu. 'y JEAN Jak to mluvíš, vyjadřuj se trochu důstojně, Kristino! Proč vlastně vyvaruješ pro nějakého čokla, když je svátek? Je ta čuba snad nemocná? KRISTINA Jo, nemocná! Ometala se někde s tím mopslem ze dvora - a teďje zle. No a slečna prý že o tom nechce ani slyšet! JEAN Slečna je v některých věcech náramně netýkavá, a v jiných jí hrdost schází, přesně jako paní hraběnka, když ještě byla naživu. Té bylo nejlíp v kuchyni a v chlívě, ale nikdy jí nestačilo zapřáhnoutjen jednoho koně. Manžety měla špinavé, ale na knoflíčkách musela být hraběcí korunka. - A pokud jde o slečnu, tak by na sebe měla trochu víc dbát, i na svou pověst. Někdy bych málem myslel, že ani není urozená! Teď třeba když tancovala v té stodole, tak prostě vytrhne Anně hajného a začne to s ním roztáčet sama. My bysme něco takového neudělali, ale tak už to holt chodí, když se chce panstvo chovat prostě - tak se chová sprostě. Ale pěkná je. Nádherná! Hmmm! Ty ramena! A-atakdále, no. KRISTINA Jen jestli trochu nepřeháníš. Slyšela jsem, co říká Klára, a taji oblíká! JEAN Pch, Klára! Všechny si navzájem závidíte. Já jsem s níjezdil na koni... Ajak tancuje! KRISTINA Jú, Jeane - zatancuješ si se mnou, až budu hotová... JEAN Samozřejmě. KRISTINA Slibuješ mi to? JEAN SLibuju? Když řeknu, že něco udělám, tak to udělám. Ták - večeře byla skvělá, děku-ju moc. (Zazátkuje láhev.) SLEČNA (ve dveřích, mluvíš někým venku) Hned jsem zpátky. Klidně zatím pokračujte. (Jean ukryje láhev do zásuvky. Uctivě vstane.) (Vejde a jde ke Kristině u plotny.) Tak co - hotovo? (Kristina naznač' hlavou, zeje v místnosti Jean.) JEAN (galantně) Dámy spolu mají nějaké tajnosti? SLEČNA (ho pleskne přes tvář kapesníčkem) Ale - vy jste zvědavý! JEAN Hmmm, to je vůně - fialky, že? SLEČNA (koketně) Nestydo! I v parfémech se vyzná! Tancovat, to vám taky jde... Tak žádné koukání! Běžte, šup. Šup. JEAN (drze, zdvořile) Že by dámy na svatojanskou noc vařily nějakou čarovnou polévku? Něco na věštění- hvězda štěstí, co v ní uvidíte svého nastávajícího? ,; SLEČNA (ostře) Na to byste musel mít tedymoc dobré oči. (Kristině.) Nalej to do nějaké menší láhve a pořádněji zazátkuj. - Jeane, pojďte si se mnou zatančit JEAN (váhavě) Já tedy nechci nikoho urazit, ale tenhle tanec jsem slíbil tady Kristině... SLEČNA No bože, tak bude mít jiný - viď, Kristino? Půjčíš mi Jeana? KRISTINA Do toho já nemám co mluvit. Když je slečna tak laskavá, tak se nesluší, aby odmítl. Jen jdi a hezky poděkuj, taková čest! JEAN . Tedy, upřímně řečeno - nechci se nikoho dotknout, ale nevím, jestli děláte dobře, slečno Julie, takhle tančit dvakrát za sebou se stejným kavalírem, zvlášť když lidi tady si všecko hned nějak vykládají... SLEČNA (vyletí) Jak to? Co si vykládají? Jak to myslíte? JEAN (shovívavě) Podívejte, slečno, když mi nechcete rozumět, tak to budu muset povědět jasněji. Nepůsobí dobře, když dáváte přednostjednomu podřízenému před jinými, ti totiž čekají, že se jim taky dostane takové neobyčejné cti... SLEČNA Přednost! To jsou nápady! Já tedy žasnu! Já, paní domu, tady poctím svou přítomností lidovou slavnost a když si chci opravdu zatančit, tak chci tančit s někým, kdo umí vést, abych nebyla nikomu pro smích. JEAN Prosím, jak račte poroučet Jsem k službám. i- SLEČNA . (měkce) Nesmíte to brát, jako že poroučím. Dnes jsme spolu na večírku, tak se budeme bavit a všechny stavovské ohledy odložíme! Tak, nabídněte mi hezky rámě. -Jen klid, Kristino. Já ti snoubence nevezmu. (Jean nabídne Slečně rámě a odvodí ji. Pantomima: Hraje se tak, jako by herečka byla opravdu sama v místnosti; když je třeba, obrad se k obecenstvu zády, nedívá se do hlediště, nepospíchá, nebojí se, že obecenstvo začne být netrpělivé. Kristina sama. Dovnitř doléhá slabý zvuk houslí, které hrají k tanci. Kristina si zpívá potichu k hudbě. Sklízí ze stolu po Jeanovi, umyje talíř, utře a uklidí do skříně. Pak si svlékne zástěru, ze zásuvky vytáhne zrcátko a opře ho o džbán s šeříky na stole. Zapálí svíčku, zahřeje si nad plamenem vlásenku, a tou si pak onduluje nad čelem vlasy. Pak jde ke dveřím a poslouchá. Vrátí se ke stolu. Najde Slečnin zapomenutý kapes-níček, přivoník němu, pak ho jakoby zamyšleně rozloží, natáhne, uhladí, zase na čtyřikrát složí atd.) JEAN (vejdesám) Nedá se nic dělat, ona je opravdu blázen. Takhle tancovat! A lidi se schovávají za dveřmaasmějísejí. Co tomu říkáš, Kristino? KRISTINA Ale to víš, má zrovna ty svoje dny, a to pak vždycky takhle vyvádí. Tak zatancuješ si teď se mnou? JEAN Doufám, že se nezlobíš, že jsem tě nechal stát... KRISTINA Ne! - Kvůli takové maličkosti, vždyť víš. Kromě toho taky znám svoje místo... JEAN (ji vezme kolem pasu) Jsi rozumná holka, Kristino, a určitě budeš dobrá manželka... SLEČNA (vejde: nepříjemné překvapení- nutí se do žertovného tónu) Vy jste mi pěkný kavalír, takhle opustit dámu a utéct. JEAN Naopak, slečno Julie, jak vidíte, spěchaljsem za tou, kterou jsem opustil! SLEČNA (obrátí list) Víte, že jako tanečníkovi se vám nikdo nevyrovná! - Proč máte na sobě ve svátek vůbec livrej? Hned to svlíkněte! JEAN Tak to vás, slečno, budu muset požádat, abyste se na chviličku vzdálila, protože čer- ný kabát mám pověšený tady... (Ukáže a jde vpravo.) SLEČNA Snad se přede mnou nestydíte? Převléknout si kabát, prosím vás. Takjděte k sobě do pokoje a pak se vraťte. Nebo zůstaňte tady a já se otočím zády. JEAN Tak tedy s vaším dovolením, vážená slečno. (Jde vpravo. Vidíme jednu paži, když si převléká kabát.) SLEČNA (Kristině) Poslyš, Kristino, Jean je tvůj snoubenec, že se chová tak důvěrně? KRISTINA Snoubenec? Třeba, proč ne. My tomu tak říkáme. SLEČNA Říkáte? KRISTINA No, vždyť vy jste, slečno, taky měla snoubence, a... SLEČNA Ale my jsme byli doopravdy zasnoubeni... KRISTINA A stejně z toho nic nebylo... (Jean vejde v černém kabátu, na hlavě černou buřinku.) SLEČNA Trěs gentil, monsieur Jean! Trěs gentil! JEAN Vous voulez plaisanter, madame! SLEČNA Et vous voulez parier francais! Kde jste se to naučil? JEAN Ve Švýcarsku, dělal jsem sklepníka, sommelier, v jednom z největších hotelů v Luzernu. SLEČNA Vypadáte jako dokonalý džentlmen v tom kabátku. Charmant! (Sedne si ke stolu.) JEAN Vy mi lichotíte. SLEČNA (dotčeně) 3ávám? Lichotím? JEAN Můj přirozený takt mi zakazuje domnívat se, že někomu jako já skládáte opravdové poklony, a proto jsem si dovolil předpokládat, že poněkud přeháníte neboli, jak se říká, lichotíte. SLEČNA Kde jste se naučil takhle řečnit? Asi jste chodil moc do divadla, co? JEAN To také. To já vůbec hodně chodím, tak různě. SLEČNA Ale narodiljste se tady v kraji? JEAN Můj otec sloužiltady v sousedství, u jednoho advokáta. Vídaljsem vás, když jste byla ještě dítě, ale vy jste si mě, slečno, nikdy nevšimla. SLEČNA Ne, opravdu? JEAN Ano, zvlášť si pamatuju, jak jednou...ale o tom nemůžu mluvit. SLEČNA Ale ano! Povězte mi to. No? Pro jednou! JEAN Ne, teď to opravdu nejde. Snad někdy jindy. SLEČNA Žádné jindy třeba nebude. Co by se stalo ted? JEAN Nic by se nestalo -jen by to bylo nepříjemné. - Podívejte se na ni. (Ukáže na Kristínu, která zatím usnuta na židli u plotny.) SLEČNA No, tohle bude tedy ohromná manželka. Nechrápe taky? JEAN To ne, ale mluví ze spaní. SLEČNA (cynicky) Oak to víte, že mluví ze spaní? JEAN (drze) Slyšel jsem ji. (Odmlka - pozorují jeden druhého.) SLEČNA Pročpak si nesednete? JEAN Ve vaší přítomnosti? To si nedovolím. SLEČNA A když vám to poručím? JEAN Tak poslechnu. SLEČNA Tak si sedněte! - Moment, počkejte! Můžete mi nejdřív dát něčeho napít? JEAN Nevím, co tady v Lednici máme. Myslím, že tam bude jenom pivo. SLEČNA Jaképak jenom. Já mám tak prosté chutí, že mám radši pivo než víno. JEAN (vyndá z lednice láhev piva a otevře ji; ve skříni najde skleničku a podšálek, servíruje) Račte! SLEČNA Děkuju. Nenapijete se taky? JEAN Já sice na pivo moc nejsem, ale když poroučíte! SLEČNA Poroučím? - Řekla bych, že jako správný kavalír umíte snad dělat společnost dámě. JEAN Velice případná poznámka. (Otevře další láhev, vezme si sklenici.) SLEČNA Teď mi připijete na zdraví! (Jean váhá.) Takový chlap, a ono se to snad stydí! JEAN (poklekne, žertovně, parodický - pozvedne sklenici) Na zdraví mé vládkyně! } SLEČNA Bravo! - A teď mi ještě políbíte střevíček, a bude to dokonalost sama. (Jean váhá, ale pak ji rázně popadne za nohu a zlehka ji políbí.) Výborně! Vy jste měl být herec. JEAN (vstane) A dost, slečno, tohle nejde. Ještě někdo přijde a uvidí nás. SLEČNA A co má být? JEAN Lidi budou mít řeči. Docela jednoduše. Slečno, kdybyste věděla, jakjim předtím venku pusy jely, tak.... SLEČNA Co třeba říkali? Povězte mi to! - Sedněte si. JEAN (sisedne) Nechci se vás dotknout, slečno, ale používali takové výrazy, že vrhaly podezření na... no, vždyť vy si to umíte představit. Nejste nakonec malé dítě, a když někdo uvidí dámu, jak sama v noci pije s nějakým mužem-i když je to sluha -tak... SLEČNA Tak co? Ostatně nejsme sami. Je tady přece Kristina. JEAN Jenže ta spí. SLEČNA Takjáji vzbudím. (Vstane.) Kristino! Spíš? KRISTINA (zespaní) GL-gl-gl... SLEČNA Kristino! -Ta má tedy spaní. KRISTINA (zespaní) Holinky pana hrabetejsou vyleštěné-postavit na kafe-hned, hned, hned - ho ho páááá. SLEČNA (jízmáčkne nos) Tak vzbudíš se! JEAN (přísně) Nerušit, když někdo spí! SLEČNA (ostře) Cože! JEAN Když někdo stojí celý den u plotny, tak má právo být v nod unavený. A spánek se má respektovat... SLEČNA (obrátí) To je pěkná myšlenka a dělá vám čest - díky za ni. (Podá Jeanovi ruku.) Pojďte, půjdeme ven a natrháte mi šeřík. JEAN S vámi? SLEČNA Semnou. JEAN To nejde. Vyloučeno! SLEČNA Já opravdu nechápu, co vy si myslíte. Je možné, že si něco namlouváte? JEAN Já ne, lidi. SLEČNA A co? Snad ne, že jsem se zakoukala do sluhy? JEAN Já si nic nenamlouvám, nemám na to povahu, ale stává se to - a lidem není nic svaté. SLEČNA Já mám opravdu dojem, že vy jste aristokrat! JEAN Ano, to jsem. SLEČNA Pro mě je to sestup. JEAN Nesestupujte, slečno, dejte si poradit! Nikdo neuvěří, že sestupujete dobrovolně, lidi budou vždycky říkat, že jste padla. 86 SLEČNA já mám o lidech lepší mínění než vy. Pojďte, zkusíme to. - Pojďte! (Pohání ho oči-^ma.) JEAN Víte, že jste zvláštní! SLEČNA Možná! Ale vy taky! - Ono je ostatně všechno zvláštní. Život, lidi, všechno je to bahno, voda to nese, nese, až to nakonec klesne ke dnu, ke dnu. Mně se občas vřaď takový sen - zrovna teď jsem si na něj vzpomněla. Vylezla jsem na sloup a teď nevím, jak dolů. Když se podívám dolů, mám závrať, ale dolů musím, a skočit se bojím. Nemám se čeho držet a toužím padat, ale nepadám, a přesto nebudu mít klid, dokud se nedostanu dolů, nebudu mít pokoj, dokud se nedostanu dolů, dolů na zem, a kdybych se dostala dolů na zem, chtěla bych dolů pod zem... Taky míváte takové pocity? JEAN Ne! Mně se obyčejně zdá, že ležím v temném Lese pod vysokým stromem. Chci nahoru, nahoru na vrchol, rozhlížet se po světlé krajině, kde svítí slunce, a vybrat tam nahoře to ptačí hnízdo se zlatými vajíčky. Šplhám a šplhám, ale kmen je strašně silný a strašně hladký a k první větvi je tak strašně daleko. Ale vím, že sotva se dostanu k první větvi, vystoupám na vrchol jako po žebříku. Ještě jsem se tam nedostal, ale dostanu se tam, i kdyby to mělo být jen ve snu! SLEČNA Já si tady s vámi povídám o snech. Pojďte! Jenom ven, do parku! (Slečna nabídne Jeanovi rámě, jdou.) JEAN Dnes v noci budeme spát na devíti svatojanských květech, a splní se nám všechny naše sny! Slečno! (Oba se zastaví ve dveřích. Jean si drží ruku na oku.) SLEČNA Ukažte, vám spadlo něco do oka! JEAN Ále, to nic -jen smítko - to přejde. SLEČNA Zavadila jsem o vás rukávem - sedněte si, vyndám vám to. (Vezme ho za paži a posadí ho. Uchopí ho za hlavu a zakloní muß. Cípkem kapesníčku se snaží smítko odstranit) Seďte klidně - nehýbejte se! (Plácne ho přes ruku.) No tak, budete poslouchat? - Takový velký, silný chlap, a on se snad celý třese! (Sahá mu na biceps.) A to má takové svaly! JEAN (varovně) Slečno Julie! (Kristina se probrala, rozespalá jde doprava spát.) SLEČNA Ano, monsieur Jean. JEAN Attention! Je ne suis qu'un homme! SLEČNA Seďte klidně, prosím vás! - Ták. A je to venku. Hezky políbit ruku a poděkovat! JEAN (vstane) Slečno Julie! Poslouchejte! - Kristina šla spát. - Prosím vás, poslouchejte mě! SLEČNA Nejdřív mi polibte ruku! JEAN Poslouchejte! SLEČNA Nejdřív mi polibte ruku! JEAN Dobře, ale můžete si za to sama! SLEČNA Za co? JEAN Za co? To jste v pětadvaceti ještě pořád dítě? Nevíte, že hrát si s ohněm je nebezpečné? SLEČNA Pro mě ne, já jsem pojištěná. JEAN (směle) Kdepak, nejste. A i kdybyste byla, jsou nablízku nebezpečné výbušniny. SLEČNA Tomate být jako vy? JEAN Ano. Ne proto, že jsem to zrovna já, ale proto, že jsem mladý muž - M.CINM A pohledný mladý muž - tedy jak vyjste domýšlivý! Úplný Don Juan. Nebo spíš Josef! No jistě, vy budete takový Josef. JEAN Myslíte? SLEČNA Obávám se. (Jean směte k ní, chce ji vzít kolem pasu a políbit.) (Dá mu facku.) Styďte se! JEAN To bylo žertem, nebo vážně? SLEČNA Vážně. JEAN Takže to i předtím bylo vážně! Vy si vůbec hrajete moc vážně, a to je nebezpečná věc. Já už mám hraní dost, takže mi jistě prominete, když se vrátím zase k práci. Pan hrabě musí mít holínky včas, a už je dávno půlnoc pryč. SLEČNA Položte ty holínky! JEAN Ne! Jeto moje práce a já jsem povinen ji udělat, ale nikdy jsem se nezavázal, že si budu hrát s vámi, a to taky nikdy nebudu, protože mám svou hrdost. SLEČNA Vyjste pyšný! JEAN V některých věcech. Vjiných ne. SLEČNA Milovaljste někdy někoho? JEAN My tohle slovo nepoužíváme, ale děvčat jsem mělhodně, ajednoujsem byl úplně nemocný, protože jsem nemohl mít tu, co jsem chtěl -víte, tak nemocný jako princové z Tisíce a jedné noci, co samou láskou nemohli jíst ani pít. SLEČNA Kdo to byl? (Jean mlčí.) Kdo to byl? JEAN To ze mě nedostanete. SLEČNA A když vás poprosím jako někdo, kdo je vám rovný, když poprosím - přítele! Kdo to byl? JEAN Byla jste to vy! SLEČNA (se posadí.) To je nádherné! JEAN No, když myslíte! Směšné to bylo! -Tak vidíte, to je ta historka, co jsem vám nechtěl povědět, ale teď vám to vylíčím. Víte, jak vypadá svět tam odtud, zdola - ne, nevíte! Jako jestřábi a sokoli, těm člověk taky skoro nikdy nevidí na záda, protože krouží nahoře. Vyrůstal jsem v rodině deputátníka, bylo nás osm dětí a jedno prase, venku na tom kousíčku šedivé země, ani jeden strom tam nerostl. Ale z okna jsem viděl zeď hraběcího parku a nad ní jabloně. To byla rajská zahrada a hlídala ji spousta zlých andělů s ohnivým mečem v ruce. Ale i tak jsem já i ostatní kluci taky našel cestu ke stromu života - teď mnou opovrhujete - SLEČNA Prosím vás. Jako by všichni kluci nechodili krást jablka. JEAN To říkáte teď, ale stejně mnou opovrhujete. Vzdor všemu! Jednou jsem se do té zahrady dostals matkou, šla plít záhony s cibulí. Kousek od záhonů byl turecký pavilo-nek ve stínu jasmínů, celý zarostlý zimolezem. Nevěděl jsem, k čemu to je, ale v životě jsem do té chvíle neviděl tak krásnou stavbu. Lidi chodili dovnitř a zase vycházeli a jednoho dne zůstaly otevřené dveře. Vkradljsem se tam a na stěnách jsem uviděl obrazy císařů a králů, na oknech byly rudé závěsy s třásněmi - už snad chápete, jak to myslím. Nikdy - (ulomí květ šeříku a přidrží ho Slečně u nosu.) - nikdyjsem nebyl na zámku, nikdyjsem neviděl nic jiného než kostel - ale tohle bylo ještě krásnější, a aťjsem se v myšlenkách zatoulal, kam chtěl, vždycky jsem se vracel - tam. A tak se ve mně postupně zvedala touha jednou všechnu tu rozkoš poznat - prostě jsem se tam vplížil, díval jsem se a obdivoval. Jenže v tom se někdo blíží! Pro panstvo existoval jen jeden východ, ale pro mě tam byl ještě jeden- neměl jsem na vybranou musel jsem tamtudy! (Slečna předtím vzala snítku šeříku do ruky, řeď// upustí na stůl.) A už jsem se hnal pryč, proletěl jsem malinami, preskákal jsem jahodiště a vyběhl jsem na růžovou terasu. A tam jsem uviděl růžové šaty a bílé punčošky -byla jste to vyi Schoval jsem se pod hromadu plevele, rozumíte, pod ni, píchaly tam bodláky a byla tam cítit ztuchlá, vlhká země. A dívaljsem se na vás, jak se procházíte mezi růžemi, a říkal jsem si: jestli je pravda, že i lupič může přijít do nebe, k andělům, tak to je potom zvláštní, že tady na zemi si dítě deputátníka nesmí v zámeckém parku hrát s hraběcí dceruškou! SLEČNA (tklivě) Myslíte, že takové věci jako vy si říkají všechny chudé děti? JEAN (nejdřív váhavě, pak přesvědavě) Jestli si všechny chudé - ano - samozřejmě. Samozřejmě! SLEČNA To muselo být ale strašlivé neštěstí, být chudý! JEAN (s hlubokou bolestí, velice vzrušeně) Ách, slečno Julie! - Takový pes si může hovět vhraběnčině lenošce, koně pohladí urozená dívčí ruka po nozdrách, ale takový slou-ha -(Obrátílist) Jojo, semtam se třeba i najde někdo, kdo to v sobě má a někam to ve světě dotáhne, ale jak často! - No, a víte, co já jsem potom proved? - Skočiljsem do mlýnské strouhy, tak, oblečený. Vytáhli mě a dostal jsem výprask. Ale v neděli! Táta a všichni doma odjeli k babičce, já jsem se vymluvil a zůstal jsem doma. Umyl jsem se mýdlem, hezky v teplé vodě, oblékl jsem se do svátečního a šel jsem do kostela, protože jsem věděl, že tam uvidím vás! Uviděl jsem vás, Šel jsem domů a byl jsem rozhodnutý umřít -jenže jsem chtěl umřít krásně a příjemně, aby to nebolelo. Vzpomněljsem si, že prý má být nebezpečné usnout pod bezinkou, a my jsme měli pořádný keř, zrovna rozkvetlý. Orvaljsem ho celý, do posledního kvítku, a pak jsem si ustlal v truhle na oves. Všimla jste si někdy, jaký je oves hladký, hebounký do ruky, jako lidská pleť- takže jsem nad sebou zavřel víko a usnul jsem. Když mě vzbudili, bylo mi opravdu příšerně zle. Ale jak vidíte - neumřel jsem. Co jsem vlastně chtěl-to ani nevím. Získat vás, na to jsem samozřejmě naději neměl - ale ukazovala jste mi, jak je beznadějné, že bych se snad někdy mohl dostat výš z toho prostředí, v jakém jsem se narodil. SLEČNA Víte, že umíte moc pěkně vyprávět? Vy máte nějaké školy? JEAN Skoro žádné, ale hodně jsem četl, romány, a chodiljsem do divadla. Kromě toho jsem slyšel mluvit Lepší lidi, a z toho jsem se naučil nejvíc. SLEČNA Vy snad posloucháte, co my si mezi sebou říkáme? JEAN To víte, že poslouchám! Taky ledaco slyším, takhle když třeba sedím na kozlíku nebo veslujú. Jednou jsem slyšel vás, slečno Julie, jak si s přítelkyní... SLEČNA No? -Tak copak jste slyšel? JEAN Kdepak-to vám ani nemůžu říct, ale jen jsem koukal, kam chodíte na všechny ty výrazy. Možná že nakonec mezi lidmi nebudou takové rozdíly, jak by si člověk myslel. SLEČNA Styďte se! My tedy rozhodně nežijeme jako vy, když jsme zasnoubení. JEAN (upřený pohled) Opravdu? - Víte, slečno, přede mnou ze sebe nemusíte dělat neviňátko... SLEČNA Dala jsem svou lásku neřádovi! JEAN To říkáte vždycky -jenomže až potom. SLEČNA Vždycky? JEAN Myslím, že vždycky, protože jsem tenhle výraz slyšel už v několika případech. SLEČNA Vjakých případech? JEAN V takových jako tenhle! Posledně to - SLEČNA (vstane) Dost! Už nechci nic slyšet! JEAN To ona taky nechtěla - není to zvláštní? No, takže já bych tedy s vaším dovolením šel asi spát. SLEČNA (měkce) Spát! 0 svatojanské noci! JEAN Ano. Tancovat s tou pakáží venku, to mě opravdu nebaví. SLEČNA Vezměte klíč od loďky a vyvezte mé na jezero, chci vidět východ slunce. JEAN Je to rozumné? > SLEČNA Jestli vy se nakonec nebojíte o svou pověst! JEAN Co je na tom divného? Nechci být nikomu pro smích a nechci, aby mě někde vyhodili, že nemám doporučení, až se budu chtít udělat pro sebe, a taky si myslím, že mám jisté povinnosti ke Kristině. SLEČNA Aha, tak teď zase kvůli Kristině - JEAN Ano, ale taky kvůli vám. - Poslechněte, co vám radím, a jděte si lehnout. SLEČNA Já že mám poslouchat vás? JEAN Aspoň jednou. Kvůli sobě! Prosím vásoto! Užje pozdě, je noc, spánek opijíarozpa-luje hlavu! Jděte si lehnout! Ostatně -jestli dobře slyším - tak mě sem jdou hledat. A jestli nás tu najdou spolu, jste ztracená! (Sbor se bíížf a zpívá.) SBOR Dvě paní chodí po lesíčku Tralalalalala tralalalala Jedna má vlhko ve střevíčku Tralalalala. 0 sto tolarů se hádají Tralalalalala tralalalala A ani jeden nemají Tralalalala. Věneček z kvítí ti dávám Tralalalalala tralalalala Na jinou ale už mávám Tralalalala. SLEČNA Já mám lidi ráda a oni mají rádi mě. Jen aťjdou klidně dál, uvidíte! JEAN Kdepak, slečno Julie, vůbec vás nemají rádi. Krmit se od vás nechají, ale vždycky si odplivnou. Věřte mi! Jen poslouchejte, poslechněte si, co zpívají! - Ne, neposlouchejte! SLEČNA (poslouchá) Co to zpívají? JEAN Taková posměšná písnička je to. 0 vás a o mně! SLEČNA To je ale hanebnost! Fuj! Něco tak zákeřného! - JEAN Chamraďje vždycky zbabělá. V takovém boji se dá jen utéct! -SLEČNA Utéct? Ale kam? Ven se nedostaneme! A ke Kristině nemůžeme. JEAN To ne. Takže ke mně? V nouzi se smí všechno! A na mě se můžete spolehnout, protože ve mně máte opravdového a upřímného přítele, který si vás váží. SLEČNA Ale co když - co když vás tam budou hledat? JEAN Zavru závoru, a když se tam začnou dobývat, budu střílet! - Pojďte! (Klekne před ní.) Pojďte! SLEČNA (s důrazem) Slibujete mi - JEAN Přísahám! (Slečna rychle odejde doprava. Jean prudce za ní. Balet. Venkované vejdou, slavnostně oblečeni, kytky za kloboukem atp. V čele muzikant s houslemi. Na stůl přinesou větší soudek s pivem a menšíš pálenkou, oba ozdobené zelení. Všichni si berou skleničky. Pijí. Pakdokola, všichni tančí a zpívají. Pak se zpěvem zase odcházejí. Slečna vejde sama. Uvidí spoušť v kuchyni a spráskne ruce. Pak si vyndá pudřenku a pudruje se.) JEAN (vejde, vzrušeně) Tak to vidíte! A slyšela jste! Myslíte si, zeje možné tady zůstat? SLEČNA Ne! To si nemyslím. Ale co budeme dělat? JEAN Utečeme, odjedeme, někam daleko! ŕ- SLEČNA Odjedeme? Dobře, ale kam? JEAN Do Švýcarska, k italským jezerům- tam jste nikdy nebyla? SLEČNA Ne. Je tam hezky? JEAN A jak! Věčné léto, pomeranče, vavříny, nádhera! SLEČNA Ale co tam budeme dělat? JEAN Já si tam zařídím hotel. Prvotřídní zboží, prvotřídní zákazníci. SLEČNA Hotel? JEAN No, to je život, to byste koukala! V jednom kuse nové tváře, nové jazyky, ani minutku nemáte na nějaké rozumování nebo nervy, nemusíte si lámat hlavu, co byste tak mohla dělat, protože práce se nabízí sama, ve dne v nod zvoní zvonek, vlaky jezdí, hosti se hrnou, přijíždějí a odjíždějía zlato se po pultu jen kutálí. To je život! SLEČNA Ano, to by se to žilo! A co já? JEAN Vládkyně domu, ozdoba firmy! S vaší krásou a vašimi způsoby - cha - úspěch prostě zaručen, na sto procent! Jedinečný! Jako královna sedíte v kanceláři, stačí cinknout elektrickým zvonkem a personáljen lítá; hosti defilují před vaším trůnem a stydlivě vám kladou poplatky na stůl - to byste nevěřila, jak se lidi třesou, když vezmou do ruky účet -já každému účet pěkně osolím a vy ho pak osladíte tím nejkrásnějším úsměvem -joj! Pojďte, vyrazíme, (vytáhne z kapsy jízdní řád) a hned! Příštím vlakem! V osmnáct třicet jsme v Malmö, ráno v osm čtyřicet v Hamburku. Frankfurt-Basilej další den a do Coma Gotthardským tunelem - to máme - ano, za tři dny. Za tři dny! SLEČNA To je všecko moc hezké. Ale, Jeane - musíš mi dát odvahu -! Řekni, že mě miluješ! Pojď ke mně a obejmi mě! JEAN (váhavě) Já bych rád - ale bojím se. Tady v domě už ne! Milujú vás - o tom není pochyb -jak byste o tom mohla pochybovat? SLEČNA (plaše, opravdu Žensky) Vás! -Tykej mi! Mezi námi už nejsou žádné přehrady.-Tykej mi! JEAN (ztrápeně) To nemůžu! - Dokud jsme v tomhle domě, přehrady mezi námi ještě pořád jsou-je tady minulost, je tady pan hrabě-v životě jsem nepoznal nikoho, před kým bych měl takový respekt jako před ním - stačí, abych uviděl někde na židli jeho rukavice, a jsem takhle maličký - stačí, abych uslyšel zvonek shora, a vyplaším se jako lekavý kůň - a když vidím ty holinky, jak si tu stojí, tak panovačně a sebejistě, už mi to cuká v zádech! (Kopne do nich.) Pověry, předsudky, od dětství nám to vtloukali do hlavy - ale zapomene se to jako nic. Jen se dostat někam, kde mají republiku, a hned se budou klanět před livrejí mého portýra - protože klanět seje nutné, abyste věděla. Jenže pro mě to neplatí. Já jsem se nenarodil proto, abych se klaněl, já totiž v sobě mám jiný materiál, já mám charakter, jen co chytím tu první větev, pak uvidíte, jak budu šplhat vzhůru! Dneska jsem možná sluha, ale za rok budu hoteliér, za deset let rentier a pak odjedu do Rumunska a tam se dám vyznamenat, a možná - všimněte si, že říkám možná -ještě skončím jako hrabě. SLEČNA No no, jen pomalu! JEAN Prosím vás, v Rumunsku si člověk může hraběcí titul koupit, takže z vás nakonec stejně bude hraběnka. Moje hraběnka! SLEČNA Co je mi potom, takovéhle věci já teď hážu za hlavu! - Řekni, že mě miluješ, jinak -právě, co jsem já jinak? JEAN Řeknu to, budu to říkat tisíckrát - později -jen tady ne! A teď především žádné city, jinak bude všecko ztraceno. Musíme na to jít hezky chladnokrevně! Jako rozumní lidé. (Vezme doutník, odstřihne špičku, zapálí.) Tadyhle si pěkně sedněte, já si sednu tady a pohovoříme si, jako by se vůbec nic nestalo! SLEČNA (zoufale) Ale proboha živého! To nemáte vůbec žádné rity! JEAN Já! Neexistuje citovější člověk než já! Jenže se umím krotit! SLEČNA Jak je to dlouho, co jste mi líbal střevíček - a teď! JEAN (tvrdě) To bylo předtím. Teď máme jiné problémy. SLEČNA Nemluvte se mnou takhle tvrdě! JEAN Ale kdepak, jen rozumně. Jedna hloupost už se stala, tak nedělejte další! Pan hrabě tu může být každou chvíli, a do té doby se náš osud musí rozhodnout. Co říkáte mým plánům do budoucnosti? Schvalujete je? SLEČNA Připadají mi celkem přijatelné, aleje tu jedna otázka: na takový velký podnik je potřeba velký kapitál. Máte ho? JEAN (přežvykuje doutník) Já! Pochopitelně! Mám své odborné znalosti, své jedinečné ikušenosti a jazykové znalosti! Takový kapitál podle mě něco váží. SLEČNA Jenže si za něj nekoupíte ani lístek na vlak. JEAN To je ovšem pravda, proto taky hledám nějakého tichého společníka, který by patřičné prostředky poskytl. SLEČNA Kde ho takhle nahonem seženete? JEAN Toho seženete vy, když do toho chcete jít se mnou! SLEČNA To nemůžu, a sama žádné peníze nemám. kímlka.) JEAN V tom případě celá věc padá - SLEČNA Ale- JEAN Všechno zůstane při starém! SLEČNA lo si myslíte, Že zůstanu pod touhle střechou jako vaše děvka? Myslíte si, že na sebe nechám ukazovat prstem? Jak si představujete, že se mám po tomhle sama sobě podívat do tváře? Tak to tedy ne! Odveďte mě odtud, z toho ponížení a zneuctění! - Co jsem to jen udělala, ach bože, bože můj. (Pláče.) JEAN To se podívejme, tak tuhle písničku teď budeme poslouchat! - Co jste to jen udělala? Totéž, co spousta jiných před vámi! SLEČNA (křičí v křečovitém záchvatu) A teď mnou opovrhujete! - Já padám, padám! JEAN Padněte ke mně a já vás zvednu! SLEČNA Jaká strašlivá moc mě to k vám přitáhla? To, co přitahuje slabého k silnému? Padajícího k stoupajícímu? Nebo snad láska? Tohle, a láska? Víte vy vůbec, co jě to láska? JEAN Já? To bych prosil, myslíte, že jsem ještě žádnou neměl? SLEČNA Jak vůbec můžete takhle mluvit a takhle uvažovat! JEAN Takhle jsem se to naučil a takový jsem! Jen žádný strach a nehrajte si na fajnovku, teď jsme na tom totiž oba stejně, - Ták, děvenko moje, a teď si spolu dáme něco extra! (Otevře zásuvku a sáhne pro láhev s vínem. Nalije do dvou použitých sklenic.) SLEČNA Kde jste vzal to víno? JEAN Ve sklepě! SLEČNA Tatínkovo burgundské! JEAN To se snad pro zetě nehodí? SLEČNA Ajá piju pivo! Já! JEAN Je holt vidět, že máte horší vkus než já. SLEČNA Zloději! JEAN Chcete to na mě píchnout? SLEČNA Ách! Být spoluviník domádho zloděje! To jsem byla opilá, nebo jsem se v tuhle noc potácela ve snách! Svatojanská noc! Slavnost nevinných radovánek... JEAN Nevinných, che! SLEČNA (přechází sem tam) Je na světě v tuhle chvíli někdo tak nešťastný jako já! JEAN Ale pročpak? Prosím vás, takováhle kořist! A nezapomeňte na Kristinu. Myslíte si, že ta snad nemá dty? SLEČNA Před chvílí jsem si ještě myslela, že má, ale teď už si to nemyslím. Kdepak, slouha je slouha... JEAN A kurva je kurva! SLEČNA (klekne, sepjaté ruce) Bože na nebesích, skoncuj s tím mým bídným životem! Pomoz mi z té žumpy, do které klesám! Zachraň mě! Zachraň mě! JEAN Nemůžu popřít, zeje mi vás líto. Když jsem leželvtom záhonu dbulea viděl vás v růžové zahradě, tak - teď to řeknu - tak jsem myslel na stejné sprosťárny jako všichni klud. SLEČNA A to jste pro mě chtěl umřít! JEAN V truhle na oves? To byly jen kecy. SLEČNA Takže Lež! JEAN (začíná být ospalý) Skoro. Našel jsem to v jednom časopise, psali tam o nějakém kominíkovi, jak si lehl do bedny na dříví a vystlalji šeříkem, protože ho nějaká žalovala o alimenty- SLEČNA Aha, tak takový vyjste... JEAN Co jsem si měl vymýšlet, ženské se přece vždycky chytají sladkýma řečma. SLEČNA Neřáde! JEAN Ále, hovno! SLEČNA A teď jste se podiva l jestřábovi na záda - JEAN Na záda tak úplně ne - SLEČNA A já jsem měla být ta první větev - JEAN Jenže větev byla prohnilá - SLEČNA Já jsem měla být štít hotelu - JEAN A já ten hotel - SLEČNA Sedět za pultem, lákat vám hosty, falšovat vám účty- JEAN To bych obstaral sám- SLEČNA Že může vůbec lidská duše být tak strašně špinavá! JEAN Takji umějte! SLEČNA Lokaji, slouho, koukej vstát, když se mnou mluvíš! JEAN Lokajova děvko, slouhova běhno, drž hubu a vypadni odtud! Ty mi budeš předhazovat, že jsem sprostý? Tak sprostě jako ty dneska večer se nikdy žádná z děvčat mně rovných nechovala. Myslíš si snad, že se sluší takhle nadbíhat chlapům? Viděla jsi 100 snad někdy holku z mých vrstev, aby se takhle nabízela? Něco takového jsem já viděl jenom u zvířata u pouličních holek! ;(■:, SLEŽNA (zdrcená) Správně, jen mě bij, šlapej po mně, nic lepšího si nezasloužím! Osem neřád - ale pomoz mi! Pomoz mi tady z toho, jestli je to vůbec možné. JEAN (mírněji) Bylo pro mě velkou ctí, že jsem vás svedl, a nehodlám se zesměšňovat tím, že bych se snad svého podílu na tom zříkal; ale myslíte, že by se Člověk v mém postavení vůbec odvážil pozvednout k vám oči, kdybyste ho k tomu sama přímo nevy-zývala? Sám jsem ještě pořád překvapený- SLEČNA A pyšný - JEAN Proč ne! I když musím přiznat, že to vítězství bylo poněkud příliš snadné, než aby mě nějak nadmíru opojilo. SLEČNA Jen mě bij ještě víc. JEAN Ne! Promiňte mi naopak, co jsem řekl. Bezbranného nebijú, a tím míň ženskou. Nemůžu popřít, že mě na jedné straně těší, když jsem zjistil, že nás to tam dole oslňovalo jenom kočičí zlato, kdyžjsem viděl, že jestřáb je šedivýi na zádech, že ty jemné tváře jsou napudrované a že za pěstěnými nehty může být špína, že kapesníček je ušmudlaný, i když je navoněný; ale na druhé straně mě trápí, když vidím, že to, oč jsem usiloval, nebylo něco vyššího, solidnějšího; trápí mě, že jste klesla tak hluboko, že vás i vaše kuchařka o tolik převyšuje; trápí mě to, jako když vidím, jak déšť rve podzimní květy a mění je v bahno. SLEČNA Vy mluvíte, jako byste už stál nade mnou! JEAN Taky že stojím: já bych vás totiž mohl proměnit v hraběnku, ale vy ze mě hraběte nikdy udělat nemůžete. SLEČNA Ale já jsem z hraběcího rodu, a to vy nikdy nebudete! JEAN To je pravda, jenže já bych mohl hrabata zplodit- kdyby- SLEČNA Ale vyjste zloděj - to já nejsem. JEAN Zloděj není to nejhorší. Je i horší kvalifikace. Ostatně když někde sloužím, považujú se v jistém smyslu za člena rodiny, za dítě, a to se přece nepokládá za krádež, když si dítě z keřů osypaných rybízem urhne nějakou tu bobulku. (Probouzíse v něm znovu vášeň.) Slečno Julie, vy jste nádherná žena, až příliš dobrá pro takového jako já. Podlehla jste náhlému opojení, teď chcete ten poklesek skrýt, a tak si namlouváte, že mě milujete. Jenže vy mě nemilujete, i když vás možná svádí můj zevnějšek -a vtom případě není vaše láska o nic lepší než ta moje. Ale mně rozhodně nestačí být pro vás jenom nějaké zvíře, a lásku ve vás já nikdy vzbudit nemůžu. SLEČNA Jak to můžete tak jistě vědět? JEAN Řeknete asi, že se to může stát. Že bych vás mohl milovat, to jistě, nepochybně: jste krásná, jste jemná, (jde k ní a vezme ji za ruku) vzdělaná, milá, tedy když chcete, a když v muži zažehnete plamen, tak nikdy nevyhasne. (Vezme ji kotem pasu.) Jste jako svařené víno, ostře kořeněné, a jediný váš polibek - (Pokusí seji odvést ven, ale ona se mu pomalu vyvlékne.) SLEČNA Nechte mě! - Takhle si mě nezískáte! JEAN Tak jak tedy? - Takhle ne! Něhou ne, sladkými slovy ne? Myšlenkami na budoucnost, záchranou z ponížení taky ne? Tak jak tedy? SLEČNA Jak? Jak? Já nevím - vůbec nijak! - Hnusíte se mi, jako se mi hnusí krysy, ale nemůžu od vás utéct. JEAN Tak utečte se mnou! SLEČNA (se napřímí) Utéct? Ano, utečeme! - Ale když já jsem tak unavená. Nalijte mi víno. (Jean nalije.) (Podívá se na hodinky.) Ale nejdřív si musíme promluvit, ještě máme chvíti čas. (Vypije skleničku a podá ji Jeanovi, aby jí nalil znovu.) JEAN Nepřehánějte to s tím vínem, opijete se. SLEČNA A co má být? JEAN Co má být? Opíjet se je ordinérní!-Tak co jste mi to chtě La říct? SLEČNA Utečeme! Ale nejdřív si musíme promluvit, tedy já budu mluvit, protože zatím jste mluviljenom vy. Vylíčiljste mi svůj život, teď vám vylíčím zase já svůj, abychom se dokonale poznali, než se spolu vydáme na společnou pouť. JEAN Moment! Promiňte, ale rozmyslete si to, abyste pak nelitovala, že jste prozradila tajnosti svého života. SLEČNA Nejste snad můj přítel? JEAN To jsem, občas. Ale nesmíte na mě spoléhat. SLEČNA To vy jen tak říkáte - moje tajnosti ostatně zná kdekdo. Víte, moje matka nebyla šlechtického původu, pocházela z docela prosté rodiny. Byla vychovaná v duchu dobových hesel o rovnosti, svobodě ženy a podobně, znáte to, a měla výrazný odpor k manželství. A tak, když ji otec požádal o ruku, řekla, že si ho nikdy nevezme, ale že by mohl být jejím milencem. On na to namítl, že když miluje nějakou ženu, tak nechce, aby šijí lidi vážili míň než jeho. Ona mu vysvětlila, že je jí jedno, jestli šijí svět váží, on ji vášnivě miloval, a tak na tohle řešení přistoupil. Jenže tím se z něho stal vyvrhel, nikdo se s ním nechtěl stýkat, byl odkázán na domácí život, a ten ho neuspokojoval. Já jsem přišla na svět jako nechtěné dítě - matka mě nechtěla, jak jsem se později dověděla. Tak se rozhodla vychovávat mě jako dítě přírody, a navíc jsem se měla naučit všechno, co se učí kluci, prostě jsem měla být důkaz toho, že ženy jsou zrovna tak dobré jako muži. Musela jsem se oblékat jako kluk, učila jsem se opatrovat koně, ale do maštalíjsem nesměla, musela jsem hřebelcovat, postroj navlíkat, učit se hospodařit a chodit na lov, dokonce i zabíjet - bylo to odporné! A ve dvoře dělali chlapi ženské práce a ženské zase mužské práce - hospodářství na to málem zašlo a v celém kraji jsme byli lidem pro smích. Nakonec se otec z toho začarování nějak probral, prostě se vzbouřil a všecko se změnilo podle jeho přání. Od té doby měli rodiče tichou domácnost. Matka onemocněla, nevím ani pořádně, co jí bylo, ale často mívala křeče, schovávala se na půdě a na zahradě a někdy bývala pryč i celou noc. A pak došlo k tomu velkému požáru, o tom už jste jistě slyšel. Dům, chlévy a konírny, všecko shořelo. Okolnosti byly velice zvláštní, požár zřejmé někdo založil, protože propukl den po splatnosti pojistky. Otec odeslal peníze včas, ale protože ten poslíček, co je měl odevzdat, byl lajdák, došly pozdě. (Nalije si a pije.) JEAN Nepijte už! SLEČNA Ale co! -Takže jsme byli na mizině a museli jsme spát ve vozech. Otec nevěděl, kd<-vzít peníze, aby mohl dům zase postavit, staré přátele byl nucen zanedbávat, takži na něho zapomněli. A najednou mu matka poradí, že by si mohl půjčit od jednoho přítele z dětství, měl tady blízko cihelnu. Otec si tedy vypůjčí, jenže na něm nikde nechce úroky-a to mu bylo divné. No a tak dvůr zase postavili! - (Znovu se napije., A víte, kdo ten požár založil? JEAN Vaše paní matka! SLEČNA A víte, kdo byl ten továrník s tou cihelnou? JEAN Milenec vaší matky? SLEČNA A víte, čí byly ty peníze? JEAN Počkejte - ne, to nevím. SLEČNA Mé matky. JEAN Takže pana hraběte, když neměli manželskou smlouvu? SLEČNA Jistě, manželskou smlouvu neměli! - Matka měla nějaké peníze a nechtěla, abyje dostal do správy otec, tak si je uložila - u toho přítele. JEAN Atenjelohnul! SLEČNA Přesně tak! Nechal si je! - A teď se to otec všecko dozví - soudit se nemůže, vyplatit milence své ženy nemůže, dokázat, že jsou to peníze jeho ženy nemůže! - Tenkrát se chtěl zastřelit, dokonce se povídalo, že se o to pokusil a že se mu to nepovedlo! Prostě se vzchopil a matka si to potom všecko pěkně odskákala. To jsem si užila pět let, to mi tedy věřte. Tatínka jsem milovala, ale nadržovala jsem matce, protože jsem nevěděla, jak to všechno bylo. Od ní jsem se naučila nenávidět muže - protože ona mužské nenáviděla, to už taky víte-a přísahala jsem jí, že ze mě nikdy nebude mužova otrokyne. JEAN A pakjste se zasnoubila s přednostou okresního berňáku. SLEČNA Právě proto, aby byl můj otrok! /■-; JEAN' A to se mu nechtělo? SLEČNA Ale chtělo, jenže mně se nechtělo. Omrzel mě. JEAN Viděl jsem to - u maštali? SLEČNA Co jste viděl? JEAN To, co jsem viděl -jak zrušil zasnoubení. 5LEČNA To není pravda! Já jsem ho zrušila! On říká, že to udělal? Neřád jeden! JEAN Jakýpak neřád! Vy nenávidíte mužské, slečno? SLEČNA Ano! - Většinou. Ale občas - když na mě přijde slabost - ách, fuj! JEAN I mě nenávidíte? SLEČNA Příšerně! Nejradši bych vás dala utratit jako zvíře... 3EAN „Viník bude odsouzen ke dvěma letům nucených prací a zvíře bude utraceno!" Tak jste to myslela? SLEČNA Přesně tak! JEAN Jenže není žalobce - a není zvíře. Takže co si počneme? SLEČNA Odjedeme! JEAN Utrápit se navzájem k smrti? SLEČNA Ne! Užívat si, dva dny, týden, jak dlouho to půjde si užívat, a pak -umřít - JEAN Umřít? To je ale blbost! To už je lepší pořídit si hotel. SLEČNA (ho neslyší) - u Comského jezera, tam svítí vždycky slunce, o Vánocích se tam zelená vavřín a planou pomeranče - JEAN Comské jezero je díra, v jednom kuse tam leje a pomeranče jsem tam viděl jen u zelináře. Ale kvete tam cestovní ruch, protože je tam spousta vil, které se pronajímají zamilovaným párečkům, a to je náramně výnosný kšeft-víte proč?-Protože ty vily pronajímají na půl roku - a páreček je za tři neděle pryč. SLEČNA (naivně) Proč za tři neděle? JEAN Protože se pohádají, pochopitelně - ale nájemné se platí předem, a celé! A barák se pronajme znovu. A takhle to jede pořád. Protože lásky je vždycky dost - i když dlouho nevydrží. SLEČNA Vy se mnou nechcete umřít? JEAN Já vůbec nechci umřít! Jednak se mi život celkem dost líbí, a jednak považujú sebevraždu za zločin proti prozřetelnosti, která nám dala život. SLEČNA Vy že byste věřil v Boha, vy? JEAN Samozřejmě! Vždyť taky každou druhou neděli chodím do kostela. - Upřímně řečeno tohle už mě trochu unavuje. Takže dost, já jdu spát. SLEČNA A ták, a to si myslíte, že si něco takového dám líbit? Víte, co dluží muž ženě, kterou zneuctil? (Jean vytáhne peněženku a hodí na stůl stříbrnou minci.) (Dělá, jako by urážku přehlédla.) Víte, co předepisuje zákon... JEAN Bohužel žádný zákon nepředepisuje trest pro ženu, která svede muže! SLEČNA Vidíte nějakou jinou možnost než odjet, dát se oddat a pak se rozvést? JEAN A když takovou mesalianci odmítnu? SLEČNA Mesalianci... JEAN Ano, z mé strany! Rozumíte: já mám vznešenější předky než vy, protože já nemám v rodině žhářky! SLEČNA Jste si tím tak jistý? JEAN Vy si nemůžete být jistá opakem, protože my nemáme rodokmeny -jen na policii. Zato váš rodokmen jsem si přečetl v šlechtickém almanachu. Víte, kdo byl váš praotec? Mlynář, a za válek s Dánskem se s jeho ženou jednou vyspal král. Takové předkyjá nemám! Já totiž vůbec nemám předky, ale můžu se sám stát předkem! SLEČNA To mám za to, že jsem si vylila srdce někomu, kdo toho nebyl hoden, že jsem dala na pospas čest své rodiny... JEAN Čest! - Hanbu! Vidíte, já jsem vám to říkal. Pít se nemá, protože se pak povídá. A povídat už se vůbec nemá! SLEČNA Ach, jak já toho lituju! Jak já toho jen lituju! - Kdybyste mě aspoň miloval! IEAN Naposledy-jak to myslíte? Mám ronit slzy, mám skákat přes bič, mám vás líbat, mám vás vylákat na tři neděle ke Comskému jezeru a pak... co mám dělat, co ode mě chcete? Začíná to být poněkud trapné. Takhle to holt dopadne, když člověk strká nos do ženských záležitostí. Slečno Julie! Vidím, že jste nešťastná, vím, že trpíte, ale nerozumím vám. My takhle nevyvádíme, mezi námi není nenávist! Milovat, to je pro nás hra, když máme čas od práce. Ale nemáme na to čas celý den a celou noc jako vy! Podle mě jste nemocná, a vaše matka byla naprosto nepříčetná. Máme ostatně celé vesnice po-blázněné svatouškovstvím, hrozné to teď řádí, a tohle je taky něco takového. ÍLEČNA Musíte na mě být hodný, vždyť už teď mluvíte úplně jako člověk. IEAN Tak buďte ale taky vy člověk! Nejdřív na mě naplivete a pak mi nedovolíte, abych se otřel-o vás! 107 SLEČNA Pomozte mi, pomozte mi. Řekněte mi jen, co mám dělat! Kam mám jít? JEAN Kristepane, to bych to musel sám vědět! SLEČNA Zbláznila jsem se, zešílela jsem, ale copak se nedá najít nějaké východisko! JEAN Zůstat tady a být klidná. Nikdo nic neví. SLEČNA Vyloučeno! Lidi to vědí a Kristina to ví. JEAN Nevědí nic a nikdy by je nic takového nenapadlo! SLEČNA (váhavě) Ale - může se to stát zas! JEAN To je pravda. SLEČNA A následky? JEAN (zděšeně) Následky! - Kam jsem dal hlavu, že jsem na to nemyslel? -Takto je tedy jediná možnost- pryč! Okamžitě! -Já s várna nepojedu, protože by to bylo všecko ztracené, musíte jet sama -to jejedno kam! SLEČNA Sama? Kam? - To nemůžu! JEAN Musíte! A ještě než se vrátí pan hrabě! Víme oba, jak to dopadne, když tady zůstanete! Když člověk pochybí jednou, bude v tom pokračovat, když už k tomu neštěstí došlo - bude čím dál opovážlivější- až se to nakonec provalí! Takže se sbalte, a pryč odtud! Potom panu hraběti napíšete a ke všemu se přiznáte, jen ne, že jsem to byl já. To v životě neuhádne. Podle mě ani nemá zájem se to dozvědět. SLEČNA Pojedu, když pojedete se mnou! JEAN Zešílela jste, ženská? Slečna Julie uteče se svým sluhou! Pozítří toho budou plné noviny a pan hrabě to nepřežije! SLEČNA .ECNA Nemůžu odjet! Nemůžu tu zůstat! Pomozte mi! Já jsem tak unavená, tak příšerně unavená! Poručte mi! Uveďte mě do pohybu, protože já už nedokážu ani myslet, ani jednat! JEAN Vidíte, jaká jste bačkora! Co vy se máte co nafukovat a nosit nos vysoko, jako byste byli páni tvorstva! Tak dobře, já vám tedy poručím! Jděte nahoru a oblečte se; vem-te si peníze na cestu a pak přijďte dolů! SLEČNA (šeptem) Pojďte se mnou! JEAN K vám do pokoje? - Už zase blázníte! (Na chvíti zaváhá.) Ne! Jdete! Okamžitě! (Vezme ji za ruku a vede ji ven.) SLEČNA (na odchodu) Mluvte se mnou trochu vlídně, Jeane! JEAN Když někomu poručíte, zní to vždycky nevlídně, jen to hezky poznejte na vlastní kůži! (Zůstane sám, ulehčené si vydechne; sedne si ke stolu, vytáhne notýsek a pero; chvílemi počítá nahlas; němohra.) (Přijde Kristina ve svátečním do kostela; v ruce má náprsenku a bitou vázanku.) KRISTINA Kristepane, tady to ale vypadá! Co jste to tu vyváděli? JEAN Ále, slečna sem přitáhla lidi! To jsi spala tak tvrdě, že jsi nic neslyšela? KRISTINA Já jsem spala jako dudek! 3EAN A už jsi oblečená do kostela? KRISTINA To vis, že jo. Vždyťjsi mi slíbil, že se mnou dneska pojdeš ke zpovědi. JEAN No jo, vidíš, máš pravdu. - Už i parádu mi neseš. Tak pojď. (Sedne si.) (Kristina mu navléká náprsenku a váže bílou vázanku. Odmlka.) JEAN (ospale) Co je dneska za evangelium? 109 ľtJ KRISTINA Asi o stětí Jana Křtitele, co jiného. JEAN Jo tohle, no to zas bude nekonečné. - Au, uškrtíš mě! Ááá, já bych spal, jak já bych spal! KRISTINA Co jsi vůbec dělal celou noc, vždyť jsi úplně zelený. JEAN Povídaljsem si tady se slečnou Julií. KRISTINA Ta taky neví, co se sluší, tahle ženská. (Odmlka.) JEAN Poslyš, Kristino! KRISTINA Hmmm? JEAN Stejně je to zvláštní, když se to tak veme! - Ona! KRISTINA Co je najednou tak zvláštní? JEAN Všecko. (Odmlka.) KRISTINA (se podívá na nedopité skleničky na stole) Vy jste spolu dokonce i pili? JEAN Ano! KRISTINA Fuj! - Podívej se mi do očí! JEAN Ano! KRISTINA Je to možné? Je to možné? J EAN (se divitku rozmýšlí) Ano! 3e! h KRßrr! To bych si bývala nikdy nepomyslela. Ale fuj! Fuj! HAN Snad na ni nezarlis? KRNeSTna tuAne! Kdyby to byla Klára nebo Sofi, tak bych ti oa vyškrábala! - No, tak už toholtje, proč, to nevím. - Ne, to je ale hnus! JEAN Takže se na ni zlobíš? KS*ato na tebe! To byla hanebnost, ^P?™ **—^^ľ' cotipovím-jav tomhle domě nezůstanu. Když člověk nemůže mít üctu k panstvu. 1EAN A proč by k němu měl mít úctu? KRISTINA No, to mi vysvětli, kdyžjsi takový chytrák! Přece nebudeš sloužit u lidí, co se chovají nepřístojně, ne? Člověk jako by tím sám sebe zneuctíval, aspoň já to tak cítím, IE A N To je možné, ale zase se mužem utěšovat tím, že nejsou o nic lepší než my!