S.1
vodu na „úspěšný"' břeh, odkud na něj nikdo ani ne/.ahvízdl, a dnes se už stejně zdatně dohrabavsího zase zpět!
RŮST „EXISTENCIÁLNÍ" SITUACE
Staré přísloví mezinárodní politiky o českém srdci Evropy potvrdila s hrůznou naléhavostí na účet celého světa válka právě minulá, jež v Čechách začala a v Čechách skončila. Cítili jsme ji přicházet jasněji než ostatní a před nimi. A také mnoho jiného jsme rozeznávali a zažívali hlouběji než oni, a dřív a lip. I v tom smyslu pravidlo o Českém srdci Evropy platí: je-li svět let třicátých jevištěm jistých společenských jevů fyzických i mravních, Často nepriznávaných a zastíraných. Čechy té doby budou přímo uzlem těch nejistot a nadějí, bolestí, úzkostí a obecných deziluzí. Také jsou. V zrcadle mladých duší jeví se ten stav pak zvlášť prudce, ne-li zvlášť zřetelně. O rozbor psychologické situace mladého našeho člověka těch časů pokusili se na počátku války, tísněni nemožností mluvit otevřeně, Kamil Bednář v Slovu k mladým (1940) a v Ohlasech Slova k mladým (1941) a Zdeněk Urbánek v Člověku v mladé poezii (1940). Jsou to analýzy hodně matné a jenom zlomkovité. Ale jsou to přece první pokusy. Vždyť lze zevrubnější analýzu podniknout teď. A nebude dokonce žádnou velkou zásluhou, bude-li - z dnešního odstupu -přesnější a úplnější.
Vzpomínáme si ještě, co znamenala pro člověka, a především mladého, již koncem let dvacátých a v proběhu následujícího desítiletí krize hospodářská: odňala statisícům sociálně hmotnou základnu existenční a nesčíslným lidem, společensky veskrze kladným. prostě a přirozené toužícím vrůst do sociálního kolektiva plodnou účastí své práce, zamezila cítit se platnými spolustrůjci společného osudu i svobodnými pány života vlastního. Tenkrát znovu setkal se napůl zežebralý Člověk, odsunutý na okraj sociálního organismu a živořící tam z podpor a výpomocí, s pocitem bezmála již zapomenutým v halasu a třesku humanitářských frází, že sama holá existence lidská je skutečností povýtce vratkou, že výhody civilizovaného života nejsou Částí přírody, po nichž stačí natáhnout ruku k větvím bohatě ověšeného stromu, a že uprostřed bližních a nezatížen žádnou vinou
83
vůči společenskému celku „řádné" organizovanému může přece jednotlivec nelogicky a absurdně stát bez pomoci a sám. Zážitek životní nejistoty, nezabezpeěenosti a libovolnosti. intuice osamělosti a odká-zanosti na svůj vrub - to byly první plody ztrapnělé sociální situace v lidské mysli. Krize ideologií šla ruku v ruce s hospodářskou, zároveň její odlesk a následek i spolupříčina. Krize ideologií, to jest především jejich hyperprodukce, nadvýroba neúčinných receptu na spásu lidstva, v jejichž dešti zamlžovaly se znenáhla i nejzákladnější, zřejmě pravdivé principy lidského soužití, dotud v pochybnost nebrané. Svět se znenáhla, pak Čím dál tím rychleji měnil v scénu bujností falešných proroků: Itálie. Německo, Španělsko. Je pravda-a také čest - českých poměro, že se české povahy projevily celkem velmi odolné proti fašismu, ale tolik zůstává, že světové jeho úspěchy mátly naše naděje a že přinejmenším toto vysvitlo zcela patrně z ideologické vřavy světové: o vítězství moderního humanismu bude ledy potřebí ještě znovu a přinejmenším jednou v světovém rozměru bojovat! Minulá válka nestačila. A tato sílející jistota blížícího se světového konfliktu odplavovala ludíž jednu velikou a již vkořenělou naději: naději pacifistickou. Po roce 1918 bývala téměř jistotou: mezinárodní instituce ji zajišťovaly, státy a národy se jí zapřísahaly. Teď její žalostný pád přispívá jen k neblahému pocitu životní prozatímnosti jednotlivcovy i národní a prodlužuje k nevydržení vědomí. Že do neuhadnutelné budoucnosti zůstávají lidé pouhými věčnými kandidáty skutečné existence. A ještě jedna veliká naděje zdá se vypovídat službu: naděje socialistická. Ta bývala přece po první světové válce samým životním smyslem českého mládí. Dávala obsah a tvary jeho snahám myšlenkovým a uměleckým. Aťjiž chtěla tehdejší mladá generace česká dosíci řádu socialistické spravedlnosti společenské způsobem revolučním, ať k němu mínila dospět revoluční cestou masarykovské demokracie, vždy jej cílila takřka na dosah svých životů. Ta i ona její část cítila socialistické řešení společenského řádu jako věc bytostně blízkou, ležící v řádu národních tradic, od husitství až do „národní revoluce" legionářské. Ujma sociální myšlenky ve světě byla tu cítěna jako újma samého češství. Socialističtí myslitelé slibovali ostatně vítězství socialismu z holé podstaty poměrů, jako nutný, vědecky zdůvodnilelný, determinovaný, a tedy předvídatelný účinek světového vývoje. Tálo naděje zdá se znenáhla mizel v písku
84
jako jiné. a míslo univerzálního příchodu socialismu nastupuje zřejmá univerzální krize socialismu. Jeví se v jeho světových politických neúspěších v boji o celé národy. Jeví se v strašných taktických omylech jeho vůdců. Jeví se v jeho roztříštěnosti na přinejmenším dva tábory, revoluční a evoluční, jež se nedovedou spojit ani v dvanácté hodině boje o život, a i když na chvíli spojeny, nedokáží se nepodezíral navzájem, že každému z nich běží jen o to. odloudit pod zástěrkou spojenectví druhému jeho stoupenecké masy. Jeví se v zřejmé mravní otřescnosli socialistické myšlenky, patrné stejně v žalostném polemickém „zrádcování" obou socialistických táborů jako v neodolné a často zbabělé pohodlnosti, s níž často vůdcové i celé masy přecházely bez odporu, neřkuli za prospěchem, pod prapor fašistický. Jeví se konečně u hlavně a úhrnem v zplanční vlastní myšlenky sociálně revoluční, v světové suspenzi sociální revoluce. Mluvíme-li o světové suspenzi revoluce, nemyslíme pouze na svět liberálně mesiánský, kde je nástup revolučních sil již od let dvacátých zastaven zřejmě; nýbrž také, ba především, na vlast revoluce, na sovětské Rusko. Pád nadějí na rozpoutání světové revoluce, které v sobě živili strůjci revoluce sovětské, měl svůj dalekosáhlý a stále patrnějSí ohlas v Sovětech a v osudu i podobě myšlenky revoluční: Rusko bylo přinuceno k usilovnému dílu konsolidace vnitřní, k dílu zajišťování socialistického vítězství Částečného a místně omezeného. Je nepochybně pravda. Že neúspěch sovětského režimu, nepřetržitě ohrožovaného nenávistí okolního světa, byl by znamenal porážku světového socialismu vôbec i bolestný úpadek světových revolučních nadějí. Ale stejně je pravda, že vůdcové revolučního socialismu sovětského internovali význam světové socialistické revoluce do Ruska, konfiskovali revoluční zásady a za cíl a smysl světového revolučního dění prohlásili prospěch sovětské sebezáchovy a konsolidace. Revoluční a socialistické je potom na kterémkoliv místě světa a v kterémkoliv národě, o vlastní svou revoluci usilujícím, jenom to, co na tomto místě a v tomto národě prospívá zájmu sovětskému, povýšenému na úhlavní zájem světového socialismu. Univerzalismus socialistický proměňuje se pro nesovětského socialistu takto, dosti neuvěřitelně, v povinnost siřící nadevše interesy cizího nacionalismu. Neboť - stále v zájmu svého upevnění - Sověty vskutku rozvinuly celou ideologii „sovětského vlastenectví", plného jak oprávněné pý-
85
chy nad vlastními výkony budovatelskými, tak přezíravosti a podezíravosti k cizině. A stále v zájmu výhradně svých, místně determinovaných socialistických potřeb obrátili sovětští budovatelé téměř výhradnou pozornost ideologickou i praktickou na lidská kolektiva; idea osvobození, svobodného rozvoje individua a jeho dotvoření v osobnost ustupuje do pozadí, ba je stihána pohanou mčSťáckého anarchismu. Je zřejmé, že se sovětské úsilí, majíc zvládnout, přesvědčit a strhnout nesčíslné a zanedbané davy. které Sovětům carské Rusko odkázalo, musilo orientovat na vytváření dobrého masového nivo především: ale neruský socialista nezapomněl, že cílem socialismu jest spravedlivé přebudování společenského řádu za tím účelem, aby každý lidský jedinec mohl v sobě dosíci svobodné. jedinečné, k plnosti autonomního ducha se rozžívající osobnosti; a nechápe, proč má být tato dobrá paměť nazývána kontrarevolucí. Socialista ví. zeje v ruském socialistickém zájmu soustředit všechny myšlenky a vůle jediným obranným a budovatelským směrem a nedal jim rozptýlil se. roztříštit a zoportunističtět; ale ví také, že čistota socialistického myšlení je podmíněna diskusí, výměnou názorů; ví, že jeho Životnost je podmíněna jeho svobodou stejně jako ohrožena autoritářskou formulkovostí a katechismovým ncomylniclvím; ví, že rozdílnost mínění - je-Ii provázena ryzostí úmyslů - nesmí být hanobena, tím méně potlačována: nýbrž jen z omylu přesvědčována a pře-hlasovávána. Tíže situace, takto definované, ležela na revoluční socialistické myšlence již v létech třicátých: ve skutečnosti stagnace socialistické revoluce jevila se obecně jako součást a forma světové krize ideologií. Več bylo českému mladému člověku roku 1938 jeSlě lze věřit, to bylo otřeseno Mnichove ni. Same mravní základy světa či jejich zbytky zdály se mu mizet pod nohama na konci onoho strašného roku a na počátku příštího. Bylo-li komu mezi všemi dáno prožít zkušenost naprosté opuštěnosti na světě, jsme to přece my, Češi, jako národ i každý jednotlivec zvlášť. A jestliže v této „mezní situaci" nezaSla veškerá naše schopnost naděje a s ní i veškerá naSe mravnost, je to jen proto, že jsme ani tehdy, nikdy neopustili sebe samé. Kladu si posléze otázku, jakým způsobem „dovršila" tuto situaci válka. Přinášela zajisté naději, a tedy i řešení. Ale současně i hluboce proměňovala i vzlah k vlastní minulosti, odhalovala hrůzně význam její. Ted*, když válka skutečně přišla, těch dvacet předchozích
86
lei míru stalo se rázem u/.avřeným. na obou stranách jakoby uťatým obdobím, pro sebe. a přec« smyslu .sobč cizího. Kdy/ byly prožívány, byly ty roky plné doufání a plánů do bohdá lcpfií budoucnosti, zdály se dokořán otevřeny do nekonečné řady let příštích, plných života podobného jim. A hle: vedly satím k propasti! To, co jsme měli za dvacet let míru, bylo jen „dvacítiletou přípravou války"! Byly žity jinak, než měly být žily. neboťbyly žity za něco jiného, než byly. Byly žity falešně. Naše pravdivost v nich byla omylem. Zdálo se dokonce zbytečné je hodnotit a soudit, vždyť to nemělo smyslu. Odlouply se od nás. odchlíply nesmyslně, válka nám je doslova ukradla. Co nám vůbec zůstalo? Zajisté ne budoucnost, jež je ničí, Boží. o niž dlužno teprve bojovat. Ne přítomnost, jež byla násilníkova. A tedy ani ne vlastní minulost. Zůstala každému jedinému i všem pravé jen možnost vnitřní volby, niterná vzpruha mravní, ochota či neochota nasadit sebe tak či onak znovu do boje. Podle toho. v sadil-li sebe či ne tenkrát,
vypadá každý dodnes.
Takovýhle je rodný list lidí mladých v létech třicátých, ba vlastně i v našich létech čtyřicátých. Jestliže potom skupina mladých básníků. vnímajících lidskou skutečnost doby citlivěji než ostatní, vystoupí s myšlenkou „hledání nahého člověka", kdo jim bude mít za zlé? Kdo si bude vůbec troufat jim nerozumět? Hledat „nahého" Člověka znamená zajisté potom zjišlovat především to, co Člověku zbylo po rozprášení všech iluzí; uvědomit si a vyslovit nejzákladnější vnitřní konstanty lidskosti; zbavit je nánosu a prachu ideologií, omylo, for-mulek a tezí; a na získané základně nového humanismu vybudoval, to jest z poznané podstaty člověka odvodil, novou představu vztahů mezilidských a života sociálního. Je to opravdu tak málo, aby nestačilo na básnický podnik jedné generace?
Příkladem za všechny a důkazem, jenž jediný poslačí. troufám si uvést Josefa Čapka Básně z koncentračního tábora, vydané roku 1946. V nich je přece sám pratyp poezie obnaženého lidství, odraného na kost své podstaty, v nich je také arcivzor poezie existenciální, a ovšem i krajně vyhraněné životní „situace existenciální", jakož vůbec Josef Čapek - a lo celou svojí literární tvorbou od počátku - jeví se býl pozornějšímu pohledu jedním z významných, ač nedoceněných předchůdců a pripravovalolů současnického vztahu k životu i tvorbě. „Až nu dně Života jsem byl. lam dole. nejníže. / kde mezi ním a mezi
87
děsem, smrtí / žádných už hranic není..." A právě na tomto dně vytřibuje se „temný svazek člověčiny v černých tmách", jímž je vč/eň, na svazek pracilů a prajistot, jimiž je pořád ještě člověkem a už jen člověkem: zbývá mu fyzické lpění na Životě, hlubinný pocit práva na život a v tomto fyzickém základu kotvící blíženské vztahy lásky k ženě, dítěti, bratrovi; zbývá mu cit lidské celistvosti, vědomí lidské organicky, v němž nestojí už vůle proti  rozumu ani rozum proti pudům; zbývá mu schopnost naděje, ktení je jakoby prvním, přírodním nástinem víry v spravedlnost a Prozřetelnost; a zbývá mu konečně vůle k svobodě, prapodslatná potřeba svobody jakožto jediné možné formy žitelného života. Potřeba její není zdůvodňována, a nemusí býl. Neboť za nutnost svobody se na tomlo dně života zcela obnaženého a zpravdivčlého neručí úvahami a demonstracemi; nýbrž: existencí, vším, co ze života zbylo mučenému! A kdyby zde básník ze své zkušenosti nebyl vyvážil vůbec nic jiného než tuto jistinnou pravdu: - Mohou být vymýšleny teorie o svobodě a doktríny svobody; ale ve své podstatě svoboda je nikoliv doktrínou, ale způsobem životním. pravým životním živlem -, vykonal veliké dílo lidské i básnické. NuŽe, takový je obsah „nahého človččenslví"* v jednom básnickém případě! A jen jakoby mimochodem a neťhlěně dementují Čapkovy Básně i výtku sociální nedůsažnosti, adresovanou poezii existenční; neboť zajisté původně jsou jen věrným zrcadlem, nastaveným jedinému, veskrze individuálnímu osudu; ale lak hluboká je lu individuální upřímnost a pravdivost, že se dílo stává lidsky nejobecněji závažným. Být tak hluboce a plné osobní a sám svůj. až jsem naprosto obecný, svatě banální; takový je umělecký ideál, jejž plní, a to je také pravý ideál každého poctivého subjektivismu.
Chci zde nyní upozornit na loto: takzvaný francouzský existen-cialismus nerosle z jiných dobových a sociálních kořenů a není výrazem jiných lidských prožitků a skutečností, než jsou ly, jež jsme právě zjistili a rozebrali- Odtud příbuzenský vztah mezi Životním pocilem. obsahem a tendencemi francouzských existencialistů a stanovisky a vůlí četných autorů nejmladší generace čťské. Může-li to být důvodem, aby tato generace byla jmenována názvem „existen-cialistů". budiž! Na jménu ostatně málo záleží. Nesmyslné jcsi jen nazývat se „přcd-existeiicialisty"'. čili zároveň proti Francouzům, a přece podle nich! Omyl je pak i v lom, že název lže: česlí básníci
SS
vystoupili sice bez vědomostí o francouzských exisiencialistech, ale naprosto m před nimi, první knihy francouzského smer u jsou totiž už z polovice let třicátých. Pravda-a je dosti čestná-je prosté ta. že na dvou místech Hvropy, touže kulturou žijících, přibližně tytéž příčiny měly přibližně tytéž následky: existenciami umění vyvinulo se rovnoběžně a bez vědomí o sobě ve Francii i v Cechách, u nás v lecčems vyhraněnčji pro zvláštní pregnantnost a bolestnost zdejší situace, v lecčems (filozoficky) zase méně vyhraněně. Rozhodné - se jménem nebo bez něho - není náš existencialismus přesadbou z ciziny, není cizí módou, také ne cizím diktátem. Dávno již, chválabohu, tvoříme v Čechách ze svého, s cizinou rovnoběžně, rovní mezi rovnými.
DUCHOVNÍ VŘAZENÍ DOMÁCÍ
Ostatně se lato naše „existenciální" poezie vřazuje nadmíru organicky na významnou linku básnictví domácího, leží v logice Českého uměleckého vývoje a má vedle důvodů sociálních i kořeny duchovní. Které?
Přehlédněme celé významné naše básnické dvacítiletí let 1918 až 1938 a pokustne se o novou jeho periodizaci: všelijakých básnických ismů je tam tlačenice, a přece z dnešního odstupu většina směrů, přes své polemiky a vzájemné „překonavatclské" nároky, jeví patrné rysy vnitřního příbuzenství. Tak „vitalismus", „poezie proletárska" a „poetismus": jestliže si poezií vitalistickou básník, právě uniklý válce, zhluboka, rozjarene, blaze a smyslně oddychl, oddávaje se dychtivě znovu nabyté možnosti životních rozkoší, v poezii proletárske se přece této představy života o sobě krásného, beze vší transcendence, bohatě a slastně proživatelného v každém okamžiku nám popřálém, naprosto nevzdává; to pochopíš i z učitelské a iniciátorské role, hrané postupně, í ve vitalismu, i v počátcích poezie proletárske, týmž básníkem starší generace, S. K. Neumannem, to poznáš i ze společného jejich základu materialistického. Jenomže v poezii proletárske je lato představa životní plnosti promítnuta do budoucnosti, kterou chce básník účinné spolutvořit a již ostatně pokládá za blízkou: touto budoucností je nový, spravedlivý společenský řád, vytvořený revolucí. A  právě límlo zřetelem k budoucnosti  a k povinnosti družné
^m************
«Ktftô
Václav Černý PRVNÍ A DRUHÝ SEŠIT O EXISTENCIALISMU
Textologícky připravila a edični poznámkou
opatřila Jarmila Víšková.
Text o autorovi napsal Joseť Kosek.
Obálku navrhl a graficky upravil Luboš Šedivý.
Vydala Mladá fronta jako svou 5412. publikaci.
Odpovédná redaktorka Jaroslava Jiskrová
Výtvarný redaktor Bohuslav Holý
Technická redaktorka Stanislava Lanková
Sazbu /hotovil Arnicon. spol. s r. o.,
M. Cibulkové 8. Praha 4
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův lirod,
Husova 1881. Havlíčkův Brod.
Vydání v tomto souboru 1.
(První sešit 3.. Druhy sešit 1.)
Praha 1992   23-079-92 12/19