ROMAIN ROLLAND DIVADLO LIDU ÚSTAV PRO UČEBNĚ POMŮCKY PROMYSLOVÝCH A ODBORNÝCH SKOL V PRAZE TISKEM PRA2SKÉ AKCIOVĚ TISKÁRNY odehrává ve světě. Užijme tu slov Schillerových k představení ValdUý-rtova tábora 12. prosiace 1798:84) „Nová doba, která se počíná, vyzývá také básníky, aby opustili vyšla-panou cestu a z těsného okruhu měšťanského života vás převedu do vznešenějšího divadla, které nebude nehod no této velké hodiny, v níž se zmítají naše snahy. Neboř jenom velký námět může zasáhnouti hluboko do podstaty lidských věcí. V úzkém prostoru se i duch zužuje. Člověk roste. vztyČuje-li svůj cíl stále výs. A v této chvíli, na závažném rozhraní tohoto století, kdy se skutečnost sama stává poesií, kdy před našima očima zápasí mocná lidská pokolení o významné hodnoty, kdy se bojuje o velké vecí, které jsou v zájmu celého lidstva — o vládu a svobodu, v této chvíli také umění, vrhající svůj stín na divadlo, se musí odvážit smělejšího letu. Je ho schopno a je to jeho povinnost, nechce-li s hanbou ustoupit divadlu života." Nestěžujme si na svůj osud. Naši práci neohrožuje. Šťastny doby, jako je doba naše, jimž je uloženo dostát velkému poslání, šťastni lidé, kteří k smrti znaveni klesají pod tíhou slavného úkolu! OČ je to lepší nežli klesat pod tíhou nudy z nedostatku úkolu nebo neŽ se smutkem v srdci rozjímat nad dílem, jež vytvořili druzí. Nebudeme říkat, co říkal melancholický autor Charakteru, pravý a pronikavý to ohlas vyčerpané doby; „VŠe je už řečeno a přicházíme pozdě." — Nic není dosud řečeno na cestě k nové společnosti. Zbývá všechno říci. Zbývá všechno vykonat, K dílu! **) Víz vťlkolepó provolání Mazziniho „k básníkům XIX. století". (Ai poeti del secolo XIX. — 1832). 80 ČÁST TŘETÍ: NA POMEZÍ DIVADLA t > Lidové slavnosti. Závér. t Třebaže je pole, které se otvírá Divadlu lidu, tak bohaté, jsou přece ještě jiné, živější a lidštější podívané. Miluji divadlo pro bratrské splynutí lidí, ovládaných týmiž dojmy — miluji tu velkou svobodnou hostinu, k níž má každý přístup a kde se lze napojit z obraznosti básníků činy a vášněmi, jež nepoznáme v denním životě. Ale divadlo se mi nestalo pověrou. Předpokladem divadla je chudý a neklidný život, který chce v snění nalézti útočiště pred vlastními myšlenkami. Kdybychom byli šťastnější a svobodnější, netoužili bychom po divadle. Život by byl pro nás nejslavnější podívanou. Ncosměluji se chtít dosáhnout ideálu štěstí (každým krokem se od něho vzdalujeme), přece si však troufám tvrdit, že snahou lidstva je omezovat oblast umění a rozšiřovat oblast života — nebo ještě spíše učinit z umění ozdobu života, a ne už vidět je jako uzavřený svět, pomyslný život. Šťastný a svobodný lid touží spíše po slavnostech než po divadle. Bude vždy sám sobě nejkrásnější podívanou. Uchystejme příštímu lidu Lidové slavnosti. Už Rousseau se jich dožadoval. Podrobiv divadlo ostré kritice, praví: ..Cožpak republika nepotřebuje divadla? Naopak, nutně ho potřebuje. Vždyť sc v republice zrodilo a v jejím lůně se zaskvělo s pravou slavnostní náladou ... Máme už některé lidové slavnosti; jen ať je jich ještě víc, má radost bude tím větší. Ale nepřijímejme do svého středu exklusivní divadla, v nichž se schází ubohý hlouček Udí v temné jeskyni; sedí tam bázlivé a nehnute, v tichu a netečnosti... Nikoli, lide, tam se neslaví tvé svátky. Shromažďujte se venku, pod širým nebem ... — A co bude vlastne předmětem vaší podívané? Co vám budou ukazovat? Třeba nic. Vztyčte uprostřed náměstí sloup ozdobený květinami, shromážděte tam lid a už máte slavnost. Anebo ještě lépe: učiňte divadlo z diváků; ať jsou si sami herci; způsobíte, že každý se uvidí a bude mít rád v ostatních a všichni utvoří lepší celek." A připomínal spartskc slavnosti, o nichž mluví Plutarohos: „Byly to tři tance ve třech skupinách, rozdělených podle věku; každá z nich zpívala k tanci. Počali starci a pěli tuto píseň: Nous le somme$ maintenant, {Bývali jsme kdysi a ľčprcuve ä com venant. mladí, chrabří a odvážní.) Pokračovali muži, kteří ke zpěvu tloukli do taktu zbraněmi: Nous avons cre jadis (My jsme lakoví ted, Jcuncs, vaillants ci hardís. jsme přichystám komukoli 10 dokázat.] Pak nastoupila mládež, která jim odpovídala, zpívajíc ze všech sil: El nous bieniôi le serons, (A my*se jimi co nevidět staneme. Qui touš vous surpasserons. všechny vás předčíme.)" Kdo by nevzpomněl při četbě těchto řádek na spád Marseillaisy? A vskutku z nich vznikla: Revoluce se s velkolepým nadšením chopila Rousseauovy myšlenky. Již v dobe Ústavodárného shromáždění napsal Mirabcau řeč: De {'organisation des feces nationales (O zřízení národních slavností), v níž rozvinul myšlenku o výchově slavnostmi. Docela z nich vymýtil náboženského ducha. Příklad si vzal ze starověku. Navrhl devět slavností: slavnost zrušení řádů, slavnost přísahy, slavnost obrození atd....; dal jim zřetelně ráz politické akce a revolučního triumfu. Sám skeptický Talleyrand nacrj! v jedné zprávě program „Národních slavností". Pise: „Všechny takové slavností se budou přímo obírat událostmi, které jsou svobodnému lidu nejdražší, ať už jsou to události staré nebo nové, veřejné 84 • nebo soukromé. Bude se při nich užívat všech symbolů, které hovoří o svobodě a připomínají co nejdůrazněji drahocennou rovnost, jejíž zanedbávání přivodilo všechna společenská zla. A vyjádří to mluvou krásných uměni, hudby, divadla, zápasů, ceii; všichni tak poskytnou, co mají kde pro ten slavný den přichystáno nejpůsobivějšího, aby obštastnili a oblažili starce vzpomínkami, mladé lidi úspěchy a děti nadějemi!" Tyto návrhy se první pokusil uskutečnit n. července 1793 malíř David, poslanec Louvrů, v Rapport et décret sur la jete de la reunion répu-blicaine du 10 aoüt (Zpráva a výnos o slavnosti republikánského sjednocení 10. srpna); spis předložil Konventu jménem Výboru pro obecnou výchovu. — Později předložil ještc návrhy jiných slavností: j. nivôse roku II. (25. prosince 1793) Slavnost znovudobytí Toulonu; — 13. prairialu roku II. (7. června 1794) Slavnost Nejvyšší Bytosti; — 23. mtrssidoru roku II. (i 1. Července 1794) Slavnost Barovu a Vialovu, která byla stanovena, jak známo, na 10. thermidor; překazil ji pád Robespíerrův. — Všechny tyto návrhy psal jazykem nesmyslně pathetickým a jejich směšná rétoríčnost poskytla zlovolným dějepiscům záminku k laciným a hrubým posměškům, když nesprávně přirovnávali myšlenku Davidovu k ideám vynikajících členů Konventu. Ale přes to, že jejich autor byl tak protivný komediant, jsou ony návrhy neobyčejně zajímavé. Svědčí často o směšném, ale někdy zas o velmi mocném úsilí Čerpat podněty k slavnostem a k umení ze života; možná, že jsou ty návrhy plodnější a původ-nějsí, než celé francouzské divadlo osmnáctého století. — Dva výňatky z nich uvádím v Dokladech na konci svazku.85) Maric-Joscph Chénier neustal odporovat Davidovým plánům jednak z jasného uvážení, jednak ze žárlivosti;80) přispěl však k zřízení národních slavností víc než kdokoliv jiný. ij. brumairu roku II. (j. listopadu 93) pronesl o nich v Konventu řeč: „Duší našich veřejných slavností bude svoboda; jen pro ni tu jsou a jen jí se uskutečňují... Uveďme v život Slavnosti lidu ... Nepostačí zavést slavnost Dětství a Dospělosti, jak to tu bylo navrženo... Aŕ je rok oset připomínkami velkých událostí tak, aby souhrn našich občanských slavností rok co rok připomínal dějiny Francouzské revoluce." O několik dní později, 6. frimairu roku II. (26. listopadu 1793), pravil Danton, znovu se k tomu vraceje: „Dejme lidu národní slavnosti"; připomněl pak olympijské hry a dodal: ™) Doklady, Část II. sa) »Je nesmysl předpisovat lidu každý pohyb jako vojákům na cvičení... Výnos není schema, podle něhož lze postupovat bez přemýšlení." (1. nivôse roku III.) 85 • „Všechen lid má oslavovat veliké činy, které budou ke cti naší Revoluci ... Je třeba, aby středem těchto národních slavností byla i teď kolébka svobody. Žádám, aby Konvent zasvětil národním hrám Champ-de-Mars a aby tam nařídil zbudovat chrám, v némž by se mohli Francouzi ve velikém počtu shromažďovat. Takové shromažďování bude Živit posvátnou lásku k svobodě a bude vždy větší vzpruhou národní síly; bude-mc-li mir, taková zřízení, zvítězíme nad celým světem." Anacharsis Cloots, „rolník a poslanec departementu Oise", hájil s tím vétíím zápalem zásadu lidových slavností, čím nepřátelštěji se stavěl k lidovému divadlu: stal se tak představitelem ryzí rousseauovské tradice v celé její nesmlouvávosti. Ve spise, který pochází pravděpodobně z počátku nivôsu roku II. (prosinec 1793), z doby krátce předtím, než byl uvězněn, se vysmívá se svým nemotorným rozmachem aristokratické myšlence divadel pro lid a staví proti ní slavnosti v nejprostSí podobě: „Naši sansculoti nepotřebují jiné divadlo nežli přírodu, která nás vybízí'tančit farandolu pod staletým dubem. Číst, psát, počítat — tomu nechť učí škola. Do divadel však patří radost a zvuk houslí..." Condorcet přijal bez nadšení zásadu slavností a navrhl, aby se dávala přednost uctívání slavných výročí před oslavami mravních a sociálních alegorií. Zdá se, že Lakanal byl z prvních, kdo navrhli slavnosti tohoto druhu. Ale o odhlasování souhrnu Dekádních slavností se přičinil Robespierre k 10. floréalu roku II. (7. května 1794) proslulou řeč! O vztahu náboženských a mravních idejí k zásadám republikánským a o Národních slavnostech. Dobový rétorický sloh nemůže potlačit vznešenost myšlenky; zaznívá z.ní slavný ohlas vítězné Revoluce Í naděje na obnovu světa, naděje bohužel příliš záhy zklamaná: „Shromážděte lid; učiníte ho lepsnn .,. Jeho shromážděn! dejte vznešené pohnutky mravní a politické... Člověk je nejvyŠäím tvorem v přírodě; nejvelkolepejäí podívanou ze všech divadel je pohled na shromážděný lid... Správně chápaná soustava slavností by byla nejsladším bratrským poutem i nejpůsobivějším prostředkem obrody. — Zaveďte slavnosti obecné a nad jiné slavné, které by platily pro celou Republiku. Zaveďte zvláštní slavnosti pro jednotlivé obce; byly by dnem oddechu a nahradily by to, co padlo za oběť událostem. — Nechť všechny usiluj! probouzet šlechetné city, jez zdobí lidský život a činí ho krásným: zanícení pro svobodu, lásku k vlasti, úctu k zákonům ... Náměty, ba i názvy nechť čerpají z nesmrtelných činů naší Revoluce a z věcí, které jsou lidskému srdci nejsvětějsí a nejdražší"..." I Prosadil výnos, který souborně ustanovoval tyto slavnosti87) a pověřo- BT) Viz Doklady na konci knihy, Část I. 1 86 val Výbor pro obecné blaho a Výbor pro obecnou výchovu vypracováním jejich řádu. 20. prairialu roku II. (S. Června 1794) se konala první ze slavností: Slavnost NejvyYsí Bytosti. Umírněný Boissy d'Anglas ji velebil o několik dní později, 12. messidoru (30. června) v Essai sur les fétes nationales (Essay o národních slavnostech),^*) určeném Konventu. Potom, 26. messidoru, se slavil 14. červenec. Jisté divadlo si usmyslilo předvádět už 22. prairialu (10. června) Slavnost Nejvyšší Bytosti. Vznešený idealismus velkých mužů Konventu tím byl bolestně zasažen. 11. a 13. messidoru (29. června a 1. července) vydala Komise pro obecnou výchovu a Výbor pro obecné blaho výnos, jímž se divadlům zakazují takové profanace. Ve výrazech toho výnosu se shledáváme s Rousseauovými přezíravými myšlenkami o podřadnosti divadla ve srovnání s Lidovými slavnostmi: „Není to však s těmito zdrobnělými slavnostmi a s jejích divadelními davovými scénami jako s oněmi skupinkami dětí, které na chviličku zatarasí chodník a už si myslí, Že jsou celou armádou? Co byste říkali, kdyby vám ukázali. Alexandrovy bitvy v laterně magice nebo nástropní obraz Heraklův na víku bonboniéry? — Předvedc-li mi nějaký autor Francii na několika jevištních prknech, vid!m-li, jak z tuctu kulis vychází ohromný dav, jehož majestátnosti by sotva stačilo obrovské pole, dav, který se může shromáždit pouze pod nebeskou klenbou, tu jako by přede mnou ožíval duch onoho barbarského Prokrusta, který mrzačil živá těla tím, že je přizpůsoboval rozměrům svého železného lože... Kdo si první vymyslil, že bude tyto slavnosti hrát na divadle, zbavil je jejich vznešeného kouzla, připravil je o účinek... Slavnosti lidu jsou pro všechny a slaví se toliko hromadně." Nezůstalo jen při slovech. Lidé těch dob přihlíželi nejkrásnějším slavnostem, slavnostem, které francouzský lid pořádal sám sobe: vznešeným slavnostem sjednocení, jež inspirovaly Michcletova nesmrtelná slova: „Nebývalé Štěstí, příliš veliké pro jednoho člověka! Na oltáři slavnosti Sjednocení jsem chvíli držel v rukou otevřené srdce Francie; viděl jsem, **) 118 osrncrkových stran. Je tam výrok, který byl později Boissymu d'Anglas často připomínán, ač by býva! rád naň zapomněl: „KdyJ mluvil Robespierre k nejosvícenějšímu lidu světa o Ncjvyííí Bytosti, zdálo se mi, že je podoben Orfeovi, učícímu lidstvo základům civilisace a mravnosti/' — Boíssy d'Anglas tam navrhuje mnoho slavností zasvěcených ..základním událostem občanského života": narození, svatbě, pohřbu, svátkům předků, oslavám památných dnů, výročím Republiky, obřadům díkůčinění, při nichž slavní mrtvi byli přenášeni 1 do Pantheonu a jejich jména tesána do jehlanců. „Tato oslava by se zanedlouho stala evropskou slavností; celý svět by záhy přiznal, Že podnět k slávě vyScl od vás." — Boíssy d'Anglas zaslal essay Florianovi, který jím byl nadíen. 87 jak to hrdinné srdce buší v prvním paprsku víry v budoucnost!... Nikdo v celé Francii (a snad nikdo na svčté) o tom nebude čísti, nejsa dojat k slzám... Už ne umělý kostel, ale vesmírný chrám. Od Vogés k Seven-nám a od Pyrenejí k Alpám jeden jediný dóm... „Tak skončil nejšťastnější den našeho života." Tčmito slovy bych nejraději zakončil kapitolu; slovy, jimiž sjednocení občane jedné vesnice končí v onen sváteční den navečer svůj zápis o slavnosti. Je po všem, nic podobného se mi už nepřihodí. Zanechávám tu nenávratné chvíle života, část sebe sama; zdá se mi, že odcházím chudší a menší." Přejeme si, aby ona nezapomenutelná chvíle ožila. Přejeme si, aby lid mohl znova vychutnat bratrské opojení, procitnutí svobody. Naděje oné chvíle vyvolala ve mně sen o lidových dramatických představeních; uzavíraly by je lidové slavnosti; nehrálo by se na jevišti a neúčinkovali by herci z povolání — zúčastnilo by se všechno obecenstvo. V záveru 14. července jsem napsal: „Tu máme slavnost lidu včerejšího Í dnešního, věčného lidu. Aby hra nabyla plného významu, musí se vmísit lid, přidružit se k závěrečnému zpČvu a tanci, stát se hercem lidových slavností."B9) Ale jde tu ještě o divadlo; jestliže však vrcholí sociální hnutí, jímž jsme unášení, dosahujc-lí konečně lid svrchované moci, má na starosti důležitější věci než jsou divadla. Zkrášleme jeho veřejný život, dejme mu vsem přiznat, že až dodnes' vzcilo z onoho dramatického hnutí jen málo lidových děl, která by si zasloužila přežít příležitostnou oslavu, jíž vdéČí za svůj zrdff. — „Dva švýcarské národní rysy vysvětlují životnost i slabost tohoto umění", píše René Morax. „Jednak pohrdavá lhostejnost, kterou projevují bohaté třídy vůči uměleckým otázkám, jednak zcela mimořádná náruživosc lidu pro každou podívanou. Nadto se z přehnaných rozměrů jeviště a amfitheatru vyvinula historická nebo alegorická výpravná hra, velkolepá podívaná, při níž pestré davy doplňují v rytmu svých pohybů slova k hudbě a vnášejí do hry vášeň; jsou to pak kantáty nebo balety." (Lc Theatre en Suisse, 1903O Přesto si jména několika spisovatelů zasluhují, abychom si je zapamatovali: v německém Švýcarsku jsou to Ott a Widmann. Arnold Ott ze Schaffhauscnu (1840 až 1910) napsal roku 1S9J k odhalení pomníku Viléma Telia v Altorfu Festakt, v němž vynikl autorův drsný humor í výmluvnost. René Morax říká, že jeho hlavní dílo, Karel Smělý a Sprísežencí, je „nejumělečtějším projevem lidového divadla, které si libuje ve válečných Činech. Je 10 mohutná evokace starobylého Švýcarska. Hra má pět velkých jednání, jejichž kresba je prostá a brutálně barvitá jako fresky energických obrysů. Hra se rozvíjí s těžkopádností obrněného rytíře; ale jeho korouhev se třepotá velkým tragickým dechem. Krásné verse se mísí s výrazným nářečím starobylých kantonů." — Umělečtější byl Widmann, proslulý zvláště jako kritik, autor satirických komedií a dramat z antického světa a z italské renaissance. —■ Z posledních let je třeba zaznamenat C. Fr. Wícganda pro jeho Marignano; má působivý sloh a překvapivě kreslí postavy. Ve francouzském Švýcarsku vládne v uměleckém hnutí jméno Renř Moraxe. Po řadě prací, v nichž pozoruhodně projevuje nadání postřehu a lidovou životnost (La null des Qiiatre-Teinpt — Postní noc, 1902; Claude de Siviriez a především i« Dime — Desátek, 1903), založil Moras v Méziěrcs u Lausanne lidové divadlo (T/séálre du Jorat). Otevřel je roku 190S dramatem Henrielle (Jindřiška); roku 1910 proslulo divadlo pronikavým úspěchem Atiénora, inspirovaného středověkou vaudskou legendou. Theatre du Jorat je otevřeno i hudebnímu dramatu. Roku 1911 se tu hrála za řízení G. Doreta obdivuhodná představení Gluckova Orfea. (Víz Doklady ua konci knihy. Část IV.) 89 Nejprostší slavnosti jsou snad nejlepší. A Morel, který nevedomky přejímá myšlenku Rousseauovu,08) zcela právem otvírá své ideální divadlo lidovým plesům. „Tance ve Francii mizí, a zvláště v Paříži zůstává vyhrazen podezřelým lokálom a je už jen záminkou k oplzlostem. Bylo by velmi mravné, kdyby se mladíci mohli seznamovat s dívkami jinde než na ulici a bez nebezpečí, které hrozí v uzavřené místnosti. A tanec je konečně radostí skutečnou, živou, jednou z nejzdravějších radostí po všech stránkách. Ve velké míře povzbuzuje jarost, a nikterak se nezvrhá v neřest. — 2e už lid neumí tančit? Je tedy třeba ho tomu naučit."83) „Má snad takhle podařeně skončit hrdé úsilí naší civilisace?" zeptají se pohrdavé umělci. „Cílem divadla a lidového umění je zničit divadlo a umění?" Možná. Ale jen se uklidněte! Je to jenom ideál s pramalou vyhlídkou, že bychom k němu kdy dospěli; předpokládal by totiž blažený život, a nemůžeme se nadíti, že by ho mohlo být dosaženo. Největší současný umělec, Wagner, se neobával říci s trpkou upřímností, že „kdybychom měli život, nepotřebovali bychom umění. Umění začíná přesně tam, kde končí život. Když uŽ nám život nic neskýtá, voláme uměleckým dílem: „Chjj>t bych!" Nechápu, jak by člověka vskutku šťastného mohlo napadnout dělat umění... Umění je doznáním vlastní nemohoucnosti ... Umění je jen tužbou ... Za návrat mládí, za zdraví, za radost z přírody, za ženu, která by mne milovala bez výhrad, za krásné děri bych dal celé své umění! Tu je máš! dej mi to ostatní."n) Jen kdybychom mohli dát trochu „toho ostatního" nešťastným, vnésti do života trochu radosti, a třeba na úkor umění, nelitovali bychom toho. Vím, jakými pouty obetkává srdce kouzlo minulosti. Máme se však uspávat rozjímáním o minulé kráse a vynakládat neužitečné úsilí, aby byla vzkříšena? Nebuďte tak bojácní. Nechvějte se obavami, že ztratíte své Louvry a knihovny. Hleďte méně nazpět a více kupředu. Všechno ,ř) Rousseau pravil v kritice Ženevského puritánství: „Máme jisiý druh lidových slavností — přál bych si, aby nebyl tak přísně posuzován: jsou to plesy... Přál bych si, aby byly veřejně schvalovány a aby se zabránilo různým nepřístojnostem tím, že se ty co zábavy promění v pravidelně slavnostní plesy, přístupné bez rozdílu víí mládeži, která chce uzavříti sňatek. Přál bych si, aby úředník jmenovaný Radou neváhal předsedat takovým plesom... Navazovaly by se tam snadněji známosti, sňatky by byly hojnější- tyto sňatky — méně omezované zřeteli k majetkovým poměrům — mírnily by přílišnou nerovnost a lčpc by udržovaly tělo národa ve shodě s jeho přirozeným založením ... Takto řízené plesy by se podobaly spíše velkému rodinnému shromáždění než veřejné zábavě: a z luna radovánek a veselí by se rodily síly; které by pomáhaly Republiku uchovávat a přispívaly by k svornosti a zdaru." (Lettre a d Alembert.) *') Eugene Morel: Projel de Theatres popiiUires. M) Dopis Ubtigovi 90 ■ míjí. Co na tom? Mějme odvahu žít a umírat a nechat veci take zu a umírat, a nechtějme propůjčovat nesmrtelnost věcem smrtelným a poutat budoucnost k mrtvole zašlých věků. Co bylo, bylo. Marně se snažíme vzkřísit stíny minulosti. Díla umírají jako lidé. Díla psaná jako díla malovaná, Racinova tragedie jako zvonice svatého Marka, všechno se drolí a bortí. Mizejí i ti, kdo nejdéle přetrvávají: geniové. Poznenáhlu vyhledávají. Podobají se světům, které v noci Prostoru vychladají a hasnou. Je marné lkát nad tím, a ještě marnější popírat to. Proč by se i takový Dante a Shakespeare měli vymykat obecnému zákonu? Proč by neměli zemřít jako jiní prostí lidé? Nezáleží na tom, co bylo, ale na tom, co bude; nejde o to, aby se smrt zastavila, nýbrž o to, aby život ožil. Ať žije smrt, je-li jí třeba k stvoření nového života! Kéž by na troskách minulosti mohlo vyrůst lidové umění! K. vítězství lidového umění však nepostačí jenom úsilí umělců. — Maz-zini vypráví: „Jednou — (byl ještě velmi mladý a chtěl se věnovati literatuře) — jednou mne napadlo, že musí být lid, aby mohlo být uméní; v Itálii však nebyl ani lid, ani umění. Bez vlasti a bez svobody bychom nemohli mít umění. Bylo by tedy třeba se věnovat především otázce: Budeme mít vlast? a pokusit se vlast vytvořit. Italské umění by pak vzkvetlo >na našich hrobech." A my říkáme: Chcete lidové umění? Nejprve musíte mít lid, lid, který by mel ducha dosti svobodného, aby se z umění mohl radovat, lid, který by měl dosti volných chvil, který by nebyl drcen bídou, úmornou prací, lid neotupený všelikými pověrami, pravicovým a levicovým fanatismem, lid, který by byl svým pánem a vítězem v bitvě, která se dnes svádí. Jak to řekl Faust: Na počátku byl Čin. ■• ?1 Vooruic ji Výbor pro obecne blaho 46, 47, 48, $o, Sí< 87, 9S> -too, 102, to;, 104. 105. 10Ó, 109 Výbor pro oBecnou bczpcJiiosi 47 Výbor pro obecnou výchovu 4Ö, 66, 85. 87. 9h 97> io2> 104. 10J, 106, 107, 109, 110 Wackcrnagel 89 Wagner 30 a n., 73, 90 Wagram 66 Wallis 89 Washington 76 Waterloo 74 Widmann 89 Wicgand 89 Zdravý nemocný 16, 34, 37 Zok í4. S9. >*3 Zwmgli $2 / ■ 152 Knihovna divadelního prostoru • Svazek 20. • Řada C. Řídí Ing. architekt Miroslav Kouřil - autor Romain Rolland název knihy ' Divadlo lidu knihu prelozili Jan Kopecký a Karel Kraus návrh obálky Miroslav Kouřil nakladatel Üstav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných shot vyšlo 1046 vytiskla Pražská akciovú tiskárna publikace Č- km. 1171 cena brož. knihy 54 Kh 133