Poznámky 1] Život svaté Kateřiny, v. 2385-89, in: Dvě legendy z doby Karlovy, ed. V. Vážný, Praha, NČAV1959,-s. 187.2] Srov. J. Lehár, Legenda o sv. Kateřině, její smysl a literární souřadnice, in: Legenda o svaté, Kateřině, Praha, Odeon 1983, s. 14n. 3] Z bohaté literatury k tématu dvorské lásky připomínáme: E. Wechssler, Das Kulturproblem des Minnesangs I, Halle, Max Niemeyer 1909; A. Jeanroy, La poesie-lyrique des troubadours, Toulouse-Paris 1934 (reprint Geneve, Slatkine 1998); Denis de Rougemonf; L'amour e /'Occident, Paris, Plön 1939; r. Nelli, ĽÉrotique des troubadours, Toulouse, Privat 1963; Ch: Camproux, LeJoyd'amordes Troubadours, Montpellier 1965; E.X. Newmann, The Meaning of Courtly" Love, Albany, State University of New York Press 1968; Henri-lrénée Marrou, Les troubadours, Pans, Seuil 1971; Jean Frappier, L'amour courtois et Table Ronde, Geneve, Droz, 1973.4] Český překlad viz in: Přátelé, přiléhavý složím vers, přel. Josef Prokop a Jiří Holub, Praha, Argo 2001, s. 53n. 5] K tomu:j srov. např. úvahu Georgese Dubyho A propos de l'amour que I'on dit courtois (1988), in: týž, i'ô| féodalité, Paris, Gallimard 1996, s. 1413-20.6] Poésies completes du troubadour Marcabru, ed. JeariíJ, Marie-Lucien Dejeanne, Toulouse, Edouard Privat 1909, s. 34 (č. XXIX, strofy 4-5):„D'autra manieird' cogossos, /Hi a rics homes e baros/Qui las enserron dinz maios /Qu'estrains non iposca intrar/E tenon guirbautzals tisos/Cuilas comandonagardar./ZEsegon queditzSalamos/Nonpodon cillpejors3: lairos /Acuillir ďaquels compaignos /Quifant la noirim cogular, /Et aplanon los guirbaudos /Ecujon' lor fills piadar." Srov. Antonio Viscardi, Le letterature ďoc e d'oil, Firenze-Milano, Sansoni-Accademia ' 1967, s. 111 n.; René Nelli, cit. d., s. 108n. 7] Les troubadours. Ľoeuvre épique, ed. René Lavaud et René Nelli, Paris, Desclée de Brouwer 2000, s. 645-1063.8]Thomas,Tristan et Yseut, verše 511-794ŕ in: Tristan et Yseut. Les premieres versions européennes, ed. Christiane Marchello-Nizia, Paris, Galii- rJ mard 1995, s. 138-146.9] Albert Pauphilet, Études surla Queste del Saint Graal (1921), Geneve, Slat-í kine Reprints 1996; Etienne Gilson, La mystique de la grace dans la „Queste del Saint Graaľ„,Roma- í nia" 51,1925, s. 321-347.10] La Queste del Saint Graal. Roman du Xllle siede, ed. Albert Pauphilet, Paris, Champion 1984, s. 146.11] Andrea Cappellano, Deamore, přel. Jolanda Insana, Miláno, Es i 1992, s. 16.12] Salvátore Battaglia, La letteratura italiana, Medioevo e Umanesimo, Firenze-Milanó,',y Sansoni-Accademia 1971, s. 51.13] Sonetti delia scuola siciliana, ed. Edoardo Sanguineti, Torino,^ Eínaudi 1965.14] Poeti del Duecento I, ed. Gianfranco Contini, Milano-Napoli, Riccardo RicciardiSa 1960, s. 58.15] Tamtéž, s. 244.16] Tamtéž, II, s. 526. Jiří Pelán (1950), literární historik a překladatel, od roku 1991 přednáší italskou literaturu na Ústavu románskych studií FFUK. Publikoval četné překlady z italštiny, francouzštiny a němčiny. Knižní publikace: Kapitoly z francouzské a italské literatury (2000), Bohumil Hrabal: pokus o portrét (2002), Slovník italských spisovatelů (ed., 2004). 174 | Vzdálená láska Richard de Foumival Bestiář lásky ŕVšichni lidé přirozeně touží po poznání. Nikdo však nemůže sám poznat všechno |(třebaže vše je poznatelné), a proto by měl každý poznat aspoň něco; aby jeden vě-faěl, co druhý neví. Tímto způsobem lidé pak vědí vše. Nikdo to sice všechno neví |sám, ale všichni dohromady ano. Jenže lidé nežijí všichni najednou, jedni zemřou dřív, než se druzí narodí. Naši předkové poznali věci, na které bychom dnes vlastním rozumem nepřišli, kdybychom se je od nich nedověděli. | Bůh se z lásky k člověku rozhodl vybavit jej vším užitečným. Dal mu proto mimo Miiné schopnost paměti. Paměť má dvě brány, zrak a sluch. Ke každé z těchto bran Rrede jedna cesta. Tyto cesty jsou obraz a řeč. B■-; Obraz slouží oku a řeč uchu. Jak se vtisknout do paměti obrazem nebo řečí, je ■patrné ze způsobu, jakým paměť střeží poklady objevené lidským důvtipem a jak ■zpřítomňuje minulost. Stejnou schopnost mají také obraz a řeč. Když vidíme na obraze nějakou událost, například z Trojské války nebo odjinud, vyvstávají před námi činy statečných mužů, kteří žili dávno před námi, jako by se daly tady a teď. Tutéž moc má i řeč. Když posloucháme nějaký příběh, je to, jako by se dobrodružství, která vypráví, odehrávala právě teď. Pokud lze pomocí řeči a obrazu zpřítomnit minulost, pomáhají nám také vstoupit do paměti. Vy z mé paměti nikdy nezmizíte, má milá a krásná přítelkyně. Láska, kterou jsem k Vám choval, zanechala v mé paměti nesmazatelnou stopu, po hluboké ráně zůstane natrvalo citelná jizva, nikdy se zcela neuzdravím. Mé utrpení mi však bohatě nahradí vědomí, že i já trvale přebývám ve Vaší paměti. Posílám Vám proto v jednom textu obojí, řeč i obraz, aby mě, když u Vás nejsem, zpřítomnily ve Vaší mysli. Jak jsou v tomto textu přítomny řeč i obraz, hned vysvětlím. Přítomnost řeči je jasná: veškeré písmo je tu proto, aby zaznamenávalo řeč a aby se četlo. Čtením se z písma stává opět řeč. Přítomnost obrazu je rovněž zřejmá: písmena se musí nakreslit. Navíc obsah textu sám o sobě vyžaduje ilustrace, neboť pojednává o zvířatech a o ptácích, které poznáváme snáze z vyobrazení než podle slovního popisu. Tento text je zároveň něco jako moje poslední výzva po všech těch, které jsem Vám dosud poslal. Jako když se král rozhodne vést válku za hranicemi své země: část svých nejlepších mužů vezme s sebou, větší část však ponechá doma pro ostrahu země. Když ale zjistí, že mu ti, které vzal s sebou, nestačí, pošle také pro ty, jež nechal doma. V nouzi tak poslední výzvou povolá své zálohy. Totéž musím udělat Richard de Fournival | 175 i já. Vždyť všechna hezká slova, která jsem Vám až dosud řekl nebo napsal, mi riej, byla nic platná. V tomto posledním textu musím proto mobilizovat své záložní síiýŕ a promluvit, jak nejlépe dovedu, abyste můj poslední apel přijala příznivě. Možná.i mě vůbec nemilujete. Nicméně píšu věci, které oči rády vidí, uši rády slyší a paměti ráda uchová. , I Tento text je mou poslední výzvou i poslední nadějí, musím v něm proto být vý-mluvnější než kdy předtím. Totéž se říká o kohoutovi: nejčastěji kokrhá po setmění a s rozedněním. Kolem půlnoci se ke kokrhání odhodláva jen zřídka, ale o to tísni- í věji jeho zpěv zní. ; „«! Rána a večery vypadají jako noc smíchaná se dnem a podobají se lásce, která ani úplně nedoufá, ani zcela nezoufá. Zato půlnoc je láska naprosto zoufalá. Protože tedy I nemám ani nejmenší naději získat Vaši přízeň, jako by mi nastala půlnoc. Kdykoli* mi ovšem svitne záblesk naděje, jako by svítalo. Tehdy jsem zpíval častěji, teď musím!« zpívat hlasitěji. Hlasitý projev se obvykle přisuzuje zoufalému člověku. Proč, to nám objasní zvírej které má tím ošklivější a hrozivější hlas, s čím větší námahou ho vydává. Je to divoký; osel. Nezahýká, dokud jej hlad nedohání k zuřivosti a on nemůže najít zhola nic 1 k žrádlu. Pak ale hýká tak vytrvale, že to nikoho kolem nenechá v klidu. ;J Když se mnou nemáte nejmenší slitování, nezbývá mi než si dát záležet jako nikdy ■ předtím a přesvědčit Vás nikoli hlasitým zpěvem, ale těmito zoufalými řádky, kte71 rými k Vám naléhavě promlouvám. Zpěvem bych totiž určitě neuspěl a hned Vám .3 vysvětlím proč. Když člověk spatří vlka dřív, než vlk jeho, ztrácí vlk svou sílu a od--' váhu. Když však vlk zpozoruje člověka první, ztratí člověk hrůzou hlas a nevydá ze « sebe už ani hlásku. I Stejné je to i s láskou mezi mužem a ženou. Pokud muž zpozoruje lásku ženy dřív, 'J než mu ji dá sama najevo, žena již nemá odvahu muže odmítnout. Já jsem však své city nedokázal utajit a vyjevil Vám je dříve, než jsem něco věděl o Vašich. Proto jste mi unikla. Sám jsem to jednou slyšel přímo z Vašich úst. Jako ten vlk jste mě tedy spatřila dřív než já Vás a já ztratil hlas. To je první důvod, proč Vám neskládám verše, ale píšu prostou prózou. Druhý důvod ozřejmím na příkladu cvrčka. Ten nešťastník zpívá tak rád, "? že za zpěvu i umírá. Kvůli zpěvu nejí a o jídlo se nestará. Vyhnul jsem se zpěvu, protože netuším, jestli by to nebyl můj konec. A stejně bych si nejspíš příliš nepomohl. Jak jsem už dávno zjistil, když jsem krásně zpíval a svým zpěvem přesvědčivě promlouval, cítil jsem se velmi špatně. Jako labuť. V jedné zemi labutě zpívají tak krásně a s takovou chutí, že když se jim zahraje na harfu, sladí se s ní jako bubínek s flétnou. Nejkrásněji labuť zpívá ten rok, kdy má umřít. Když se nějaká pak ozývá zvlášť tklivě, říkají o ní: Ta brzy umře. Také o dítěti, které vypadá bystré, se říká, že nebude dlouho žít. Smrt labutě mi nahání strach, kdykoli krásně zpívám, a smrt cvrčka, když pěji ještě s větší chutí nežli on. Zanechal jsem proto zpěvu a posílám Vám tuto poslední 176 | Vzdálená láska ýzvu ve formě traktátu. Bylo mi totiž souzeno ztratit hlas ve chvíli, kdy mě spatřil lk, tedy když jsem pochopil, že Vás miluji, a přitom nevěděl, s jakou odezvou se mo- ^Jáska setká. jŕ Běda mi! Kolikrát jsem pak trpce litoval, že jsem na Vás naléhal a připravil se tak 'Vaši milou společnost. Kdybych mohl udělat to, co pes, který žrádlo vyvrhne a pak zase klidně sní. Radši bych stokrát znovu polkl vlastní slova, sotva mi vyklouzla zúst. Nedivte se pak, že jsem ženskou lásku přirovnal k vlkovi. Vlk má totiž ještě další :tři vlastnosti, kterými se podobá ženě. Má neohebný krk, s nímž nemůže otočit, aniž by otočil celým tělem. Kořist ho nezajímá, když ji má přímo u čumáku, ale jen když je daleko. A když se plíží do ovčince, jak nejtišeji umí, ale nějaká větvička mu přesto zapraská pod tlapou, pomstí se své tlapě a v zuřivosti do ní kousne. V Všechny tyto tři vlastnosti se objevují v lásce také u ženy. Žena se nemůže dát, 'pokud se nedá celá. Podobně jako vlk neotočí jen krkem. Druhou vlčí vlastnost lze u ženy pozorovat, když se zamiluje. Dokud je muž daleko, hluboce ho miluje. Jen íco je ale u ní, chová se, jako by jej už nemilovala. Třetí vlčí vlastnost ženské lásky Pse projevuje následovně: dá-li žena svým chováním příliš najevo své city a muž na- Lbude přesvědčení, že ho miluje, žena umí slovy zamlžit a zamaskovat to, v čem zašla L příliš daleko. Jako vlk mstí se žena ústy na tlapě. Ráda by totiž o ostatních věděla to, [. co nechce, aby se vědělo o ní. Hlavně před mužem, o kterém si myslí, že ji miluje, k,se má na pozoru. Jako zmije: když vidí nahého člověka, lekne se a uteče. Oblečeného r bez obav napadne. * Právě tak jste se zachovala i Vy ke mně, má milá a krásná přítelkyně. Poznal jsem Vás tak něžně plachou, jako mají ženy být. Jako byste se mě trochu bála. To protože jsem pro Vás byl nový. Jakmile jste však poznala, že Vás miluji, začala jste být krutá i a ničit mě svými slovy. Ano, nové přátelství můžeme přirovnat k nahému člověku a potvrzenou lásku k oblečenému. Člověk se rodí nahý a oblékat se začne, až když povyroste. Při navazování přátelství člověk není ještě zamilovaný, a proto se nebojí otevřeně přiznat své city. Když se ale zamiluje, láska jej spoutá a on začne skrývat své myšlenky a bát se, aby se jeho city neprozradily. Je lapen právě tak jako obutá opice. Opice chce napodobit všechno, co vidí. Chytří lovci si proto vyhlédnou místo, kde je opice uvidí, a pak se před ní obouvají a zouvají. Potom nechají jedny boty opici na dosah a ukryjí se někde poblíž. Opice chce napodobit to, co viděla, přijde, vezme boty a bez rozmyslu si je obuje. Než je stačí zase zout, lovci vyskočí z úkrytu a běží k ní. Obutá opice nemůže utíkat ani vylézt na strom, ani se odplazit a lovci ji snadno chytí. Všechny tyto příklady potvrzují, že kdo nemiluje, je jako nahý, a kdo miluje, je jakoby oblečený. Dokud se opice neobuje, je volná a nepolapitelná. Také člověk je svobodný, dokud se doopravdy nezamiluje. Příklad obuté opice potvrzuje příklad zmije a mně je teď jasné, proč se Vaše chování ke mně rázem zhoršilo, jakmile jste poznala, že Vás miluji: chytit se dá jen obutá opice a zmije napadá pouze oblečené lidi. Richard de Fournival 177 Podle mého názoru byste se měla zachovat přesně naopak. Právě proto, že jsem ' oblékl lásku k Vám, byste na mě měla být milejší. Měla byste své chování řídit podlez vrány. Dokud její ptáčata nemají peří, nejsou černá a nepodobají se jí, vrána si jich I nevšímá a nekrmí je. Vráňata žijí pouze z rosy až do doby, než jim peří naroste a vy-1 padají jako jejich matka. 4 Tak jste se, myslím, má milá a krásná přítelkyně, měla zachovat. Dokud jsem Vás '-' nemiloval, nemusela jste se o mě starat. Když mě ale celého pronikla láska k Vám a já byl připraven nést ve štítě znak Vašich barev, měla jste mě hýčkat a živit tu mladou j a křehkou lásku, jako matka kojí své děti. V lásce by měly vítězit vraní instinkty nad É; zmijími či opičími. | Vrána má ještě jednu vlastnost, kterou se velice podobá lásce. Když najde mrtvé- ,| ho člověka, nejprve mu vyklove oči a očima potom klove mozek. Čím větší mozek: člověk má, tím lépe se do něj vráně klove. Také láska se nejprve zmocní očí. Kdyby. se na ni člověk nepodíval, nikdy by jí nepodlehl. j; 1 V lásce je také něco ze lva. Když lev žere kořist a jde kolem člověk, který se na lva I náhodou podívá, lev se jeho pohledu přirozeně zalekne. Člověk je totiž stvořen k ob- í rázu Pána všech pánů, a nese proto ve své podobě určitý náznak svrchovanosti. Lev \ je ovšem nebojácné zvíře a stydí se, že by měl mít strach z člověka. Jak se člověk I na lva podívá, lev se na něj vrhne. Třeba stokrát by mohl člověk projít kolem lva a levM by se ani nepohnul, kdyby se na něj člověk nepodíval. Proto říkám, že se láska podo- | bá lvovi: napadá jen toho, kdo na ni pohlédne. I Při prvních setkáních se láska člověka zmocňuje očima, ale pak ho začne skrze s oči připravovat o mozek. Lidský mozek znamená rozum. Jako v srdci sídlí životní síla, která nás rozhýbává, a z jater se nám do těla rozlévá životodárné teplo, tak mozek je sídlem rozum, díky němuž chápeme, co se kolem nás děje. Když člověk miluje, je mu všechen rozum k ničemu, protože o něj stejně přijde. Čím víc ho má, tím víc ho ztratí. Čím chytřejší je člověk, tím vášnivější je láska. Když už láska připomíná vránu touto vlastností, měla by mít i onu předchozí vra- • ní vlastnost, a ne aby se chovala jako zmije nebo opice. To znamená, že by žena měla milovat raději muže, jenž oblékl barvy její lásky, a ne nahého, který ji nemiluje. Věřím, že některé ženy podle toho jednají. Jsou ale i takové, které mají hlavy děravé, a co jedním uchem vpustí dovnitř, druhým pouštějí zas ven. Odmítají se dát právě těm, které milují. Jsou jako lasičky, které počnou uchem a porodí tlamou. Když vyslechnou krásná vyznání, cítí se zavázány lásku opětovat - je to, jako by počaly uchem. Nakonec se ale jen vyhýbají jasnému odmítnutí a s oblibou se chytají různých frází, jako by se bály, že je někdo nachytá. Přesně tak to dělá lasička. Po porodu odnese svá mláďata na jiné místo, aby o ně nepřišla. Tato lasiččí vlastnost dělá lásku naprosto beznadějnou, když jeden vytrvale odmítá mluvit právě o tom, co by mohlo být nejdůležitější, a odvádí řeč stále někam mimo. Takovou beznaděj dokáže způsobit jen pták, který se jmenuje kalandra. Když kalandru přinesou k loži nemocného a ona mu pohlédne zpříma do obličeje, je to 178 | Vzdálená láska Jímamení, že se nemocný uzdraví. Když se ale kalandra od něho odvrátí a nechce se na nemocného podívat, má se za to, že nemocný musí zemřít, I Snad Vám vadilo, má milá a krásná přítelkyně, Že jsem žádal Vaši lásku. Snad [•Vás i těšilo mé přátelství a společnost, dokud jsem mlčel o příčině své nemoci. Snad jproto jste se mi nikdy nepodívala do tváře. Měli by mě tedy mít již za mrtvého. 1 Svým chováním jste mě úplně zničila. Jsem naprosto zoufalý. Ani soucit již neočeká-, yám. Zemřel jsem z lásky. Ze smrtí není návratu a se soucitem se vytratila i naděje, iže se láska uzdraví. I; Jsem mrtev, už je to tak! Kdo zavinil mou smrt? Nevím, buď Vy, nebo já, možná lna tom máme podíl oba dva. Jako by mě siréna nejdříve uspala svým zpěvem a Ipotom zabila. Existují tři druhy sirén, první a druhé jsou napůl ženy a napůl ryby, ■třetí napůl ženy a napůl ptáci; zpívají všechny. Jedny za doprovodu trubky, druhé Is harfou a třetí jen tak. Zpěv sirén je tak krásný, že mu nikdo neodolá a táhne ho to Iblíž. Jakmile se dostane do bezprostřední blízkosti sirén, usne. Když ho siréna objeví, Ě ve spánku ho zabije. Siréna je podle mého soudu vinna tím, že ho zavraždila zákeřně, [■také si to ale zavinil sám, protože jí uvěřil. Já jsem zahynul stejným způsobem a vinu [vha tom máme oba dva. Vás bych se ale nedovolil obvinit ze zákeřnosti, a beru proto ľ veškerou vinu na sebe s prohlášením, že jsem si svou smrt zavinil sám. Váš hlas mě uchvátil hned, když jste na mě poprvé promluvila. To by nevadilo, Rkdybych byl chytrý jako had, jenž střeží balzám. Ten had se jmenuje zmejka. Dokud ažmejka bdí, ke stromu, po kterém balzám stéká, se nikdo neodváží přiblížit. Kdo {chce balzám získat, musí zmejku nejdřív uspat hrou na harfu a další nástroje. Jenže I zmejka je náramně chytrá, a když slyší hudbu, zacpe si jedno ucho koncem ocasu a druhé tře o zem tak dlouho, až si je zalepí blátem. Takto ohluchlá se nemusí bát, že ji někdo uspí. Totéž jsem měl udělat i já. Asi si vzpomínáte, jak zdrženlivě jsem 1 se k Vám choval při našem prvním setkání. Sám nevím proč, možná v předtuše trápení, které mě mělo brzy potkat. Dostal jsem se do blízkosti sirény a její zpěv mě uspal. Vaše přítomnost a Vaše sladká slova mě jednoduše uchvátily. A jaký div, že mě Váš hlas uchvátil! Taková je moc hlasu. Hlas nejen omluví, ale směle vyrovná všechny ostatní nedostatky. To je vidět u kosa: je sice ze všech ptáků chovaných v zajetí nejošklivější, navíc zpívá pouze dva měsíce v roce, ale přesto ho chovají raději než jiné ptáky, protože jeho zpěv má krásnou melodii. Hlas umí mnoho dalších věcí, o nichž většina lidí nic neví. Právě hlasem vynahrazuje příroda živým tvorům jejich nedostatky. Všichni živí tvorové vnímají pěti smysly: zrakem, sluchem, čichem, chutí a hmatem. Pokud nějakému tvoru některý z těchto smyslů schází, vynahradí mu to příroda na jiném smyslu. Z toho důvodu nikdo nevidí lépe než lidé od narození hluší a nikdo neslyší tak dobře jako od narození slepí. Nikdo také není tak mlsný a poživačný jako smradoch tchoř, který nic necítí. Nervy z mozku, které přenášejí vzruchy, se totiž větví na jednu stranu do nosních dírek a na druhou pak do patra v ústech. Čím méně fungují v čenichu, tím dokonaleji plní svou funkci v tlamě. Totéž platí i u ostatních smyslů. Richard de Fournival | 179 Nejdokonalejší smysl je zrak. Žádným jiným smyslem nelze poznat tolik věcí. Ntf hradit ho dokáže jedině hlas. Tak je tomu u krtka. Krtek sice nevidí na krok, proto* má oči zarostlé kůží, ale slyší tak dobře, že mu nic, co vydává zvuk, nemůže uniktióii nebo ho překvapit. Příroda krtkovi vynahradila ztrátu zraku právě hlasem. Hlas to" podléhá sluchu jako barvy zraku a chuť chuti. Pod hmat spadá víc věcí, cítíme jíní teplo a chlad, vlhko a sucho, hrubé a jemné a ještě mnoho dalších věcí. I Krtkovi tedy příroda nahradila zrak sluchem, a to tak dokonale, že žádnýjiný; živočich neslyší stejně dobře. Krtek patří k pěti živočichům, kteří dokonalostí některého ze svých smyslů předčí všechna ostatní zvířata. Pro každý smysl lze najít jediio- ■ ho živočicha. Červotoč vidí skrz dřevo, kterým se prokousává, a má tedy nejostřejší; zrak. Krtek má nejlepší sluch. Sup zas čich, protože cítí zdechlinu na tři dny cesty. Opice má nejlepší chuť a pavouk hmat. ; I Krtek má ještě jednu zvláštnost. Je jedním ze čtveřice živočichů, kteří žijí pouze ze čtyř základních prvků, z nichž je stvořen svět: tedy z ohně, vzduchu, vody nebol země. Krtek žije v zemi a ze země. Sleď žije pouze z vody. Kulík ze vzduchu a sala-i ■ mandr z čistého ohně. Bílý pták salamandr je živ jen ohněm a z jeho peří se vyrábějí! látky, které se čistí pouze ohněm. A Takové výjimečné vlastnosti má tedy krtek a jedna z nich dokazuje moc hlasu: Žádný div, že hlas může nahradit ztrátu zraku právě tím smyslem, kterému slouží, to] znamená sluchem. Hlas však dokáže nahradit dokonce i sluch sám. Takovou mocí má skutečně jedině hlas. š V přírodopisných knihách se píše, že včely neslyší, a přesto vídáme pasáčka, jak« vede roj včel pískáním a zpěvem. Ne však proto, že by ho včely slyšely. Důvod jei jiný. Z toho, jak skvěle zvládají svou práci, je vidět, že včely mají velice ušlechtiloul a harmonickou povahu, takže vnímají všechny dobré a harmonické povely. Všichni!-kdo četli nebo slyšeli slavné filozofy, dobře vědí, jakou moc má hudba, a jistě jim ani • neuniklo, že v ničem nepanuje tak dokonalá harmonie jako ve zpěvu. Harmonie zpěvu je ve své dokonalosti tak mocná, že dokáže pohnout city a změnit vůli. Proto měli naši předkové různé zpěvy pro různé příležitosti. Na svatbách zpívali melodie, při jejichž poslechu měli všichni chuť se radovat. Když teskně zanotovali své pohřební písně, dali se naopak i ti nejzatvrzelejší do pláče. Zpívali také písně někde uprostřed mezi smutkem a veselím, které ani tolik nepovznášely, ani netížily. A právě tuto dokonalou harmonii zpěvu včely vnímají, protože samy mají harmonickou povahu. Nemají sice sluch, ale cítí zpěv hmatem, který je ze všech smyslů nejobecnější a spadá pod něj nejvíce vjemů. Hlas si tak sluch, kterému slouží, nahrazuje u včel jiným smyslem. Tato schopnost hlasu je opravdu podivuhodná a jedinečná. Hlas je schopen ještě mnoha jiných věcí, a to jak v řeči, tak ve zpěvu, ale to sem již nepatří. Musí Vám stačit to, co se bezprostředně dotýká našeho tématu. Protože má-li hlas opravdu takovou moc, není divu, že mě uspal. Vždyť to nebyl ledajaký hlas, nýbrž hlas té nejkrásnější bytosti, jakou jsem kdy spatřil. 180 | Vzdálená láska If.Také zrak mě tedy pomohl spoutat? Jistě, a připoutal mě k Vám lépe, než zrcadlo lokáže upoutat tygřici. Když hledá tygřice svá uloupená mláďata, ač zuří sebevíc, fffkmile uvidí zrcadlo, nemůže od něj oči odtrhnout. Tolik ji těší prohlížet si svou Básňou postavu, že zapomene pronásledovat lovce a stojí před zrcadlem jako lapená »pásti. Jenže chytří lovci ho sem postavili schválně, aby se rozzuřené tygřice zbavili. ii Když jste tedy upoutala můj zrak i sluch, není pak divu, že jsem přišel i o rozum p paměť. Zrak a sluch jsou totiž oněmi dvěma bránami paměti, o nichž jsem hovořil Ipied na začátku, a jsou to zároveň dva nejušlechtilejší lidské smysly. Nicméně, jak Isěrn již řekl, člověk má pět smyslů: zrak, sluch, čich, chuť a hmat. ''■> Také čich mě pomohl spoutat, a to jako jednorožce, kterého uspí sladká vůně pa-í nenství. Žádné jiné zvíře není, když je loví, tak nelítostné jako jednorožec. Jeho ostrý roh uprostřed čela nezadrží žádné brnění či štít. Proto se jednorožce nikdo neodváží " napadnout ani si na něj počíhat bez pomoci panenské dívky. Jakmile jednorožec ucítí f její vůni, poníženě před ní poklekne, jako by jí chtěl sloužit. Lstiví lovci to dobře vědí I. a pannu mu nastraží do cesty. Zmámený jednorožec jí usne na klíně. Jinak se k němu i.' lovci bojí třeba jen přiblížit, takto k němu ale klidně přijdou a ve spánku ho zabijí. | j Tak se mi pomstila láska. Byl jsem v lásce namyšlenější než všichni moji vrstevní-B ci. Myslel jsem, že neexistuje žena, kterou bych toužil mít celou jen pro sebe a kterou i; bych miloval tak vášnivě, jak říkali, že se milovat dá. Ale láska, chytrý to lovec, mi | nastražila do cesty pannu, jejíž sladká vůně mě uspala a zapříčinila mou smrt - smrt \ lásky, kterou je zoufalství bez naděje na slitování. Upoutala můj čich a od té doby mě ij poutá tak, že zapomínám na svou vůli a řídím se podle ní. Jako zvířata, která ucítí i» vůni pantera. Oblouzena tím sladkým pachem následují pantera až na smrt. B Tak jste mě k sobě připoutala již třemi smysly: zrakem, sluchem a čichem. A kdy-■ byste mě připoutala ještě dvěma zbývajícími: chutí polibků a hmatem v objetích, r uspala byste mě docela. Neboť člověk opravdu spí, teprve až když neví o žádném ze \ svých smyslů. Kdo se nechá uspat láskou, vystavuje se nebezpečí smrti, neboť smrt ['■' ; přichází k člověku jako k jednorožci ve spánku. Mi Kdybych se chtěl tomuto nebezpečí smrti vyhnout, musel bych se chovat jako je-r řáb, který střeží hejno. Nad spícím hejnem jeřábů bdí vždy jeden z nich a hlídá. Aby K neusnul, bere si do pařátů drobné kamínky, takže se mu i špatně stojí, natož aby B mohl spát. Jeřáb spí totiž ve stoje, a když nemůže stát, nemůže ani spát. í Přesně to jsem měl udělat. Jeřáb střežící hejno znamená obezřetnost. To obezřet- ' nost střeží duševní pochody a nohy jsou jako naše chtění. Jako chodíme po nohou, přechází duše chtěním od jedné myšlenky ke druhé, člověk pak od jednoho činu ke druhému. Jeřáb si bere do pařátů kamínky, aby neusnul, jako obezřetnost drží r zkrátka chtění, aby se na ně smysly nespoléhaly a nepodlehly vlastnímu zdání. Kdo takto jedná, nemá se čeho bát. Člověk bez obezřetnosti je ošklivý jako páv bez ocasu. Páví ocas znamená též obezřetnost, jednak protože ocas je vzadu, takže teprve přijde, jednak protože je plný očí, což znamená, že si má dát člověk dobrý pozor na to, co teprve přijde. To je totiž Richard de Fournival | 181 moje definice obezřetnosti: mít se na pozoru před tím, co přijde. Proto ocas páva1 značí obezřetnost a obezřetností tu nemíním nic jiného než být opatrný ve vztahuj k budoucnosti. Také lev dokazuje, že ocas je znakem obezřetnosti. Když se nemůže lovcům ubrá-j nit a musí se před nimi obrátit na útěk, zametá za sebou ocasem stopy, aby jej lovcis nevyš topoval i. Obezřetný člověk jedná podobně. Když dělá něco, co by mu ostatný vytkli, kdyby o tom věděli, postará se, aby se o tom nikdo nedověděl. Obezřetné:! za sebou zamete stopy, tedy spatnou (nebo i dobrou) povést, která by z jeho jednání'1 mohla vzejít. áffl Ocas tedy znamená obezřetnost, a tím víc pak páví ocas s tolika očima. A jako je ohyzdný páv bez ocasu, je na tom bídně také člověk bez obezřetnosti. ji Ale ani tolik očí, co má páv, by nezabránilo tomu, aby mě uspal Váš hlas. Slyšel j jsem jednou vyprávět o paní, která měla překrásnou krávu a měla ji tak ráda, že jil nechtěla za nic na světě ztratit. Dala ji proto hlídat pasákovi jménem Argus. Tentól Argus měl sto očí, z nichž spaly vždy pouze dvě. Tak odpočíval jeden pár po druhémjl zatímco všechny ostatní oči hlídaly. | Přesto se kráva ztratila. Zalíbila se totiž jistému muži, který pro krávu poslal své- ;j ho syna Merkura. Merkur uměl překrásně zpívat a hrát na píšťalu z dutého rákosu, ji Merkur Argovi dlouze vyprávěl o tom i o onom. K tomu hrál na píšťalu, chodil oko-"fl lo, zpíval a rozprávěl, až začal usínat jeden pár očí za druhým, a nakonec spalo všech sto očí. Merkur pak usekl Argovi hlavu a krávu odvedl svému otci. M I Arga uspala moc hlasu. A to měl očí jako páv na ocasu, který (jak jsem již řekl) 3 znamená obezřetnost. Jaký potom div, že jsem vzdor vší své obezřetnosti usnul a dokonce zemřel kvůli hlasu. Takovým způsobem smrt přichází k těm, které ukolébala i j láska, ať je to člověk, kterého uspala siréna, nebo jednorožec zmámený vůní panny. .9 Jsem tedy mrtev, o tom není pochyb. Zbývá mi tedy aspoň naděje na pomoc? !a Existuje lék na smrt z lásky? Pravděpodobně nějaký existuje, ale já ho neznám, jako j netuším, jakým lékem uzdravuje svá ptáčata vlaštovka. Je totiž dokázáno, že když i lidé vezmou vlaštovce ptáčata, oslepí je a vrátí zpět do hnízda, ptáčata nezůstanou ; j navždy slepá. Má se za to, zeje vlaštovka uzdraví, ale čím, to nikdo neví. Také když : zabijí mláďata lasičce a vrátí jí je mrtvá, lasička zná lék, kterým je vzkřísí. Obojí bylo ověřeno, ale jaký lék vlaštovka nebo lasička užívá, se zjistit nedá. vl Stále věřím, má milá a krásná přítelkyně, že i pro mě existuje nějaký lék, kte- | rým byste mě mohla přivést zpět k životu. Co je ale tím lékem, nevím. Snad by ■ nám pomohlo, kdybychom něco z chování jednoho zvířete dokázali přenést na jiné. Víme dobře, že lev umí vzkřísit mrtvá lvíčata, a víme také, jak to dělá. Lvice se narodí mrtvé a lev nad ním třetí den spustí řev, kterým ho vzkřísí. Jestliže chcete, abych Vás jg nadále miloval, mohla byste mě takto probudit ze smrti, do které mě uvrhla láska. Víme také, jak své potomky křísí pelikán. Pelikán je pták, který neobyčejně miluje svá mláďata a rád si s nimi hraje. To se ptáčatům náramně líbí. Rozdovádí se a létají otci těsně kolem obličeje, až ho křídly udeří do očí. Jenže pelikán je velice hrdý pták 182 | Vzdálená láska ja nesnese, aby mu někdo ubližoval. Strašně se rozzuří a svá ptáčata pobije. Záhy Sjjsvého činu lituje a vyřeší věc takto: zvedne jedno křídlo, zobákem si natrhne bok I a vytékající lav í ptáčata pokropí, čímž je oživí. I Coby nový přítel jsem pro Vás byl, má milá a krásná přítelkyně, jako malý ptáček. fJByla jste ke mně tak laskavá, až jsem uvěřil, že se mohu odvážit s Vámi hovořit j o tom, co mě nejvíce těšilo. Vy jste si mě v Jak v porovnání se sebou cenila jen málo. JfíMá slova se Vám znelíbila a zabila jste mě způsobem, kterým zabíjí pouze láska. Kdybyste ale otevřela svou něžnou hruď a skropila mě svou přízní, dala mi své sladké a drahé srdce, jež se skrývá uvnitř, mohla byste mé vzkřísit. Vaše srdce je jediný lék, který mě může uzdravit. Kě Ze starofrancouzského originálu Li Bestiares ďAmours di Maistre Richart de Formoval e li Response du Bestiaire (ed. Césare Segre, Miláno - Napoli, 1957) přeložili Hana Škrabalová a Petr Šourek. Beštiálni imaginace l Jako není středověká etymologie naukou o původu a vývoji slov, nýbrž o jejich významu, ani bes- |;:tiář není knihou o původu či chování živočišných druhů, ale o jejich smyslu. Středověká etiologie | ' stejně jako etymologie poskytuje gnómické zkratky příběhů, z nichž musí vyplývat bezprostřední 1 f; poučení. Vše musí dávat smysl. Velmi mnoho smyslu. Nadvládě Smyslu (učeneckým kryptonymem I Logos) podléhá dokonce i nesmysl. I Do poloviny 13. století, kdy vznikl Bestiář lásky Richarda de Fournival, se tomuto jedinému f; * Smyslu úspěšně podřídilo obdivuhodné množství materiálu. Sama Fournivalova kniha je důkazem dokonalé asimilace a pokračující amalgamizace žánrových tradic. Mezi zdroje milostného v bestiáře nepatří jen latinští či francouzští následníci řeckého Fysiologa (Philippe deThaün, Guillau-me le Clerc, Pierre de Beauvais), ale vůbec celá latinská encyklopedická tradice, která se přizpůso-i bila exegetickým účelům. Vrcholně středověký Bestiář není v žádném případě obskurním nebo ů marginálním literárním jevem. Není to marnivé repertorium zrůd, které žijí kdesi pod prahem snu, $,ani literátsky fantaskní zoologie. Naopak, bestiář je vzorem ostatním dílům, jak podřídit zvída-ŕ'vou všetečnost Smyslu poznání, jak vědění proměnit v poučení a poznanou pravdu v účinnou f' nápravu. }; Bestiář lásky se připojuje k této normativní tradici, která holistickou exegezí zdůrazňuje eko- l, nomii stvoření. Hybridizace zvířecích druhů je výrazem této ekonomie - když se lev nažere kozy jí a ta zůstane celá, zrodí se chiméra. Není však nejmenší důvod, proč bychom chiméru, sirénu nebo I hydru neměli brát zcela vážně. Richard de Fournival své informace čerpal z uznávaných zdrojů. Jeho zprávy o existenci nebo chování živočiehů byly podle dobových standardů ověřeny. Také Fournivalovy morální výklady věrně sledují tradici. Bestiář lásky lze jen stěží pokládat za ikonoklas- tický, revoltující, subverzivní a podobně, jak se toto středověké dílko občas snaží prodat dnešním čtenářům moderní interpreti a překladatelé. Někteří moderní nadšenci mají sklon vidět ve stejně revolučním světle také Fournivalův aris-totelismus - jako údajný vzdor proti platónským klišé trubadúrské lásky. Richard de Fournival však přejímá trubadúrská klišé stejně jako Ovídiovu autoritu bez náznaku polemiky. Na platónské traktáty o lásce (či dokonce platonickou lásku) mohl jen stěží reagovat. Nebyl současníkem Marsilia Ficina. Platónovy dialogy o lásce se vrcholnému středověku nepodařilo strávit. Důvodem byl jejich homoerotický charakter, který vážně ohrožoval ještě raně renesanční recepci Platónova Richard de Fournival | 183 Erota. Do symbolické (figurativní) roviny po způsobu biblické exegeze se jej podařilo převést prá.f až Marsiliu Ficinovi v druhé polovině 15. století. 1 Traktáty o lásce, které mohl či musel Richard de Fournival znát, stály pevně v scholastické tri dici aristotelismu (nejvlivnější mezi nimi Umění dvorné lásky Andrea Capellana). Proces školní sys tematizace milostné vědy přitom v té době pokračoval i po nepřímých liniích. Heloisu důvérríi svázanou s Petrem Abélardem odkvětající scholastika povýšila na učitelku lásky. Heloisino uměfr milovat (jak hlásá hrdý název) však informovaného čtenáře nejspíš zklame. Autor pouze neúnavne lepí uvozovací větičku „a Heloisa říká" před doslovné citáty z Capellanova Umění dvorné lásky. I tati nejapnost potvrzuje touhu autorů podřídit psaní o lásce po všech stránkách scholastické tradi|| Fournivalův Bestiář lásky začíná - stejně jako spousta tehdejších odborných pojednání - prví ní větou Aristotelovy Metafyziky. Tento incipit (který můžeme číst jako předznamenání v hudpíff autora zavazuje k odbornému tónu. Richard de Fournival (učený klerik, knihovník a kardinálův sekretář) nám tedy postupně servíruje kompletní sadu scholastických témat: vztah paměti a smyslům problém poznatelnosti, otázky obecnosti či priority jednotlivých smyslů, problém podřízenosjm určitých kvalit daným smyslům apod. | Jakkoli krkolomné a násilné se nám mohou jevit přechody po scholastických můstcích mezi jednotlivými útrapami milostného vztahu, nezdá se, že by Richard de Fournival měl větší pochyb-1 nosti o svých literárních dovednostech a pěkném dojmu, který na čtenáře udělá svým obsáhlým I vzděláním. Dílo učeného Pikarda svědčí naopak o rostoucím sebevědomí středověkých literátů, 1 kteří se bez obav pouštějí do asimilace stále rozsáhlejšího souboru starých textů. . J Richard de Fournival byl současníkem Roberta Grossetesta (který mimochodem rovněž psala o dvorské etiketě). Dílo předního scholastického filozofa neovlivnilo jen rozvoj západního vědec-1 kého myšlení v metodickém smyslu, ale předznamenává rozsáhlé úsilí evropských vzdělanců vstře- I bat co nejvíce antické látky. V další generaci Jan z Walesu ve svém Compendiloquiu již předvádí I antické filozofy (a dokonce i hrdiny řeckořímské mytologie) jako ideálnífrantiškány, kteří žijí v chu- J době, nestarají se o osobní prospěch ani slávu, pracují k obecnému blahu a mají se ve vzájemné I úctě a lásce. :/ V těchto kompendiích nám chování zvířat stejně jako barva kamenů nebo třeba životy starově-' fl kých filozofů připomínají svůj jediný Smysl. Labyrint světa má pevný řád. Původ hybridních příšer je zamlčen, neboť jejich Smysl leží jinde. Méně výchovné příběhy, jako je ten o Minotaurovi, jsou rozloženy na neškodné komponenty. Také v Bestiářilásky potkáme jakéhosi Merkura, nemotivovanou touhu po krávě, navíc ještě obra Arga, ale kdo a proč zatoužil po krávě, a proto poslal svého syna Merkura, aby uspal obra Arga a krávu mu přivedl, se nedozvíme. Petr Sourek I 184 | Vzdálená láska ianiel Samek íska v nepřítomnosti »sudová láska v gaelské tradici staroirské) * Následující stať je pokusem zpřehlednit, jakým způsobem se irská rodová společnost slovesně a literárně vyrovnávala s mocným a nezvladatelným citem, který vždy I podněcoval vybranou dvojici milenců ke značné společenské bezohlednosti a ostatní ponechával v útrpnosti nad iluzorností milostného štěstí. Mělo by tu jít spíše o ne- I přímý pokus uchopit milostné vzplanutí, protože přímo to patrně učinit nelze. Teoretické rozpravy a literárněhistorické vývody ať jsou ponechány stranou a nechejme . promluvit příběhy. ř í První poslech IřVe staroirské sbírce Ftthalova přísloví (Senbriathra Fithail) připisované moudré-: mu soudci, který žil v době krále Cormaka, syna Artova, se praví: Láska potěchou oku (Airer sula sere). Těžko říci, zda se tento výrok vztahuje ke sledování bezhlavě B zamilovaného páru náhodným pozorovatelem nebo vypovídá o padnutí si do oka I s drahou polovicí života. Jedno je však jisté, oko má pro fenomén lásky „na první po-: hled" nepochybně zásadní význam. Otázkou ovšem zůstává, co se vlastně dá vidět, tj. jestli v tomto případě používáme oko k vidění nebo k jeho zaklopení. Zdá se toll tiž, že všichni zamilovaní jsou tak či onak odsouzeni k slepotě. Vždyť podle mínění l svého okolí se k sobě milenci často moc nehodí, není jasné, co na sobě navzájem ľ : vidí, a všichni se podivují, že nejsou schopni uzřít chyby toho druhého. V jiném I případě si všichni pochvalují dvojici, které to vlastně ani moc nefunguje. Oči tedy i mají, ale nevidí... A tak se nabízí otázka: Jsou oči pro milostné vzplanutí skutečně 1 tak důležité? „ Staroirský náhled je v tomto bodě poměrně jednoznačný. Člověk se prý může zamilovat i „podle pověstí" {ara airscélaib), které o něm kolují. Ale jak je to možné? Poměrně záhadná představa, že se někdo může zamilovat kvůli tomu, co o někom slyšel, má základ v soudobém uspořádání lidské společnosti. Ta byla zakotvena spíše v řídkém osídlení (jednotlivé dvorce) a částečně patrně zakletá v labyrintu nejbližšího příbuzenstva, kde nejspíš nezbývalo než snít „o něčem jiném", ozdravném. Navíc, vizuální představivost těchto lidí byla založena spíše na tom, co se dalo vyslechnout. Obrazového bylo pomalu, a když, tak šlo spíše o ornamentální výzdobu. Daniel Samek 185