3
h.
1830" — jeho „tři slavné dny" také zestárly — ani „telil už patří do politiky". Spíš uctivě: „to je záležito?i sociologie";  nebo méně uctivě: „věc  žurnalismu"! Mnozí by však bez rozmyšlení opakovali: od rokw| 1914 nebo od roku 1940 se už nedá mluvit o historiip A nevadilo by jim ani, že by se na pohnutkách tohoto ostrakismu patrně příliš neshodli.                                i
Někteří soudí, že události nám nejbližší se už p|i tuto blízkost nedají studovat s náležitě chladnou hláf vou, a jde jim pak jen o jediné: ušetřit panensko^ Kleio před příliš žhavými dotyky. To bylo, myslím, mí? není mého starého učitele. Určitě se jím projevuje! malá důvěra v naše sebeovládání. A opomíjí se i fakt! že jakmile do hry vstoupí citové rezonance, hranice! mezi časovým a nečasovým se ani zdaleka nutně nef podřizuje matematické míře nějakého časového in-j tervalu. Můj dobrosrdečný ředitel na languedockém lyceu, kde jsem si jako profesor odbýval svůj první křest ohněm, nebyl od pravdy daleko, když mě svým I hromovým hlasem kapitána výuky upozorňoval: „De* vatenácté století u nás není moc nebezpečné. Zatli jakmile se dotknete náboženských válek, buďte velmi| ~ opatrný."fTomu, kdo zasedne k psacímu stolu a nemá I sílu ubránit svůj mozek před viry přítomna, se opravdu I může velmi lehce stát, že jeho toxiny nechá proniknout třeba i do komentáře k lliadě nebo Rámájaně Jiní vědci právem usuzují, že v lidské přítomnost! není naprosto nic, co by znemožňovalo její vědecky poznávání. Vyhrazují však její studium disciplinary! zcela jiným, než je obor zaměřený na minulost. "Anaj I lyžují například současné národní hospodářství a rádi by je pochopili na podkladě některých pozorováni časově omezených na několik desítiletí. Stručně řel ceno, jejich doba je pro ně od předcházejících odděl® na kontrasty příliš příkrými, než aby si své vysvětlerii nenesla jen sama v sobě. Tak se k věci staví instinkthi ně i řada těch, kdo jen přihlížejí. Historie vzdáleně] j ších období je pro ně lákavá jen jako neškodný duševif přepych. {Na jedné straně hrstka sběratelů starožii
40
ností, zaujatých vybalováním mumifikovaných mrtvol bohů a nacházejících v něm hrůzostrašné potěšení; na druhé straně sociologové, ekonomové, publicisté: jediní průzkumníci v oblasti života...
VI. Minulostí k pochopeni přítomna
Podíváme-li se na věc lépe, zjistíme, že výsada automatické srozumitelnosti, přiznávaná takto přítomnu, se opírá o řadu podivných postulátů.
Předpokládá za prvé, že v lidských životních podmínkách došlo v rozmezí jedné nebo dvou generací k změně nejen velmi rychlé, ale i úplné: vědeckým ä průmyslovým revolucím se tak patrně nevymkla žádná starší instituce, žádný tradiční způsob jednání. Nepočítá se tu se setrvačností vlastní tolika společenským výtvorům.
Člověk si neustále sestavuje nějaké mechanismy, jež z něho potom dělají svého víceméně dobrovolného zajatce. Kterého pozorovatele projíždějícího severo-francouzským venkovem nebila do očí nezvyklá kresba tamních polí? Změny ve vlastnictví během věků prvotní schéma sice poněkud oslabily, ale i tak pohled na nadmíru úzké, protáhlé proužky země, drobící ornou půdu na neuvěřitelný počet dílů, dodnes bere agronomovi dech. Mrhání silami, k jakému podobné uspořádání vede, nesnáze, jež rolníkům působí, by sotva kdo chtěl popírat. Jak si to vysvětlit? (Vinen je Občanský zákoník a jeho nevyhnutelné důsledky, odpověděli někteří publicisté hned se vším hotoví. Jen změňte naše dědické zákony, dodávali; rázem tím odstraníte všechno zlo. Kdyby měli lépe pro-i studovánu historii, kdyby také byli lépe poučeni i o mentalitě venkovanů, utvářené staletími empirismu, byli by viděli, že lék není tak jednoduchý. Nosná konstrukce tohoto jevu sahá svými počátky do časů
41
, .    „        ji       __: ;0^ír.^Trm vřHri ne-;'    dob dávno minulých, pravda, lidé šestnáctého století.
tak vzdálených, že se ^»^tavétane                    .^^  y^ ^
^^c^lr, ««nntmivř nás o nich miormovat.   11, kuuií      ..    ..,_                    . ..                     r u j          j£ •
pomoci druhým k jejich pochopem bude zasadit je znovu do jejich prostředí, obklopit mentálním ovzduším jejich doby,  postavit před  problémy svědomí, odlišné už od problémů našich. Odváží se však někdo říci, že pro správné pochopení našeho současného světa porozumění protestantské reformaci a katolické protireformaci,^vzdáleným od nás několik století, .neznamená víc než pochopení mnoha jiných ideo-|   vých nebo citových proudů, jistě nám dobou bližších, *' ale pomíjivějších?
podařilo uspokojivě nás o nich informovat. Ti, kdoí! obdělávali půdu v době dolmenů, sehráli v nich prav* I děpodobně významnější roli než zákonodárci z let I prvního císařství. Mylný odhad příčiny tu tedy vede,; jak k tomu téměř nutně dochází vždy, k chybné léčbě, J neznalost minulosti nevadí jen poznávání přítomna,] ale přímo v něm podlamuje i samu možnou akci.
To však ještě není všechno. Aby některá společnost,! ať je jakákoli, mohla být zcela determinována dobou; bezprostředně předcházející její vlastní dobu, nestačila by jí jen struktura změně tak dokonale přizpůsobitelná, že by pružností připomínala hadího muže; ještě by bylo zapotřebí, aby generace na sebe vzájemně působily jen — dá-li se to tak říci — jako při husím pochodu: děti by se do styku s prarodiči dostávaly
jedině přes své rodiče._____________....._^
Situace je ovšem jiná, jde-li i o čistě ústní spojení.| smírném kontinuu času se velké o^sy^ohoiľvelmi Podívejte se například na naše vesnice. Pracovní pod-j dobře šířit od molekul nejvzdálenějších i nejbližším minky tam téměř na celý den odvádějí otce a matku od malých dětí, takže hlavními vychovateli jsou dědeček a babička. Každá nově se utvářející mysl dělá i určitý krok zpět, který tak — ponechávaje stranou generaci povýtce spjatou se změnami — spojuje nejtvárnější mozky s myšlením už neústupně vyhraněným. Nepochybujme o tom, že tu stojíme u zdroje tradicionalismu, vlastního tolika rolnickým společen-í stvím. Tento případ je zvláště jasný. Není však je-Antagonismus   přirozený  věkovým  skupinám
QíSYI Je v podstatě jasný a nepochybně stačí jej formulovat, abychom se s ním vypořádali. Lidé si představují proud lidského vývoje jako sled krátkých, hlubokých otřesů, z nichž každý by trval pouhých několik životů. Pozorování naopak prokazuje, že v ne>
je velké otífesy lyiohou velmi
,_        -   - --■—---------ejvzdálenéjších^k nejbližším.
Co bychom si pomysleli o geofyzikovi, který, spokojuje J5e výčtem myriametrů, by se domnívat/ že působení Měsíce na zeměkouli je mnohem významnější než působení Slunce? V čase stejně jakořna obloze se pčinnost určité síly neměří výlučně vzdáleností. I Budeme konečně pokládat za neužitečné pro pochopení přítomna ty z minulých událostí, které -jako vymizelé víry nezanechavší nejmenších stop, nezdařilé společenské formy, zaniklé technické postupy -amy. antagonismus puu^j w^wv7*~ «*.*ť~~—^e> jak se zdá, přestaly výrazně ovlivňovat? Zapomí-se projevuje především mezi skupinami sousedícími! nah bychom, že opravdové poznání se neobejde bez takže nejedna mladá generace si od starých lidí odnesla! |isté škály pro srovnávání. Pravda, podmínkou je, aby přinejmenším tolik, kolik přejala od lidí zralého věku!■|e srovnávání týkalo skutečností současně různých, a
: přece příbuzných. Nedá se, myslím, říci, že by tomu *                                                              ; náš případ nevyhovoval.
Jistěže se už dnes nedomníváme, že v čase je „při-
Psaná sdělení  pak tím spíše velmi usnadňují totoíjiejmenšíin něco neměnného: člověk", jak psal Ma-
přenášení myšlenek mezi generacemi někdy skutečn|:fhiavelli,^ jak^ soudili  Hume  nebo  Bonald.   Poučili
vzdálenými, jež tvoří ve vlastním slova smyslu koní jsme se, že i člověk se v mnohém změnil: na duchu
tinuitu určité civilizace. Luther, Kalvín, Loyola: lid** nepochybně i v nejjemnějších mechanismech těla.
42
43
n
Jak by tomu mohlo být jinak? V jeho mentálním jwzduší  došlo  k  hlubokým  změnám;  v jeho  péči o zdraví, jeho výživě rovněž. V lidské povaze i v lidských společnostech však přesto musí existovat určitý permanentní základ. Bez něho by ani názvy člověk a společnost nic  neznamenaly.  Bylo  by  tedy  možné tyto lidi pochopit, nebudeme-li je studovat jinak než v jejich reakcích na zvláštní okolnosti určitého histo-, rického okamžiku? Tato zkušenost nám nestačí ani. k tomu, abychom si o nich udělali správný obraz přímo ve zkoumaném časovém úseku. Mnoho možností, dočasně málo zřejmých, ale schopných kdykoli se probudit k životu, mnoho víceméně neuvědomělých hybných sil, individuální nebo kolektivní postoje k věcem zůstanou pozorovateli skryty. Jediná zkušenost  není  nikdy s to rozlišit  své vlastní  faktory; tedy ani podat svůj vlastní výklad.
VIL Přítomností k pochopení minula
V této solidaritě věků je tolik síly, že pouta mezi pří J tomnem a minulostí, vedoucí k pochopení jejich jevů^
f   platí v obojím směru. Nepochopení přítomna se ne-.
r^ yyhnutelně rodí z neznalosti minulosti. Možná vŠal
zeje stejně marné vyčerpávat se snahou o porozumí
mění minulosti, nevíme-li nic o přítomnosti. Na jinéiřj|
místě jsem už připomněl tuto drobnou příhodu: doli
provázel jsem do Stockholmu Henriho Pirenna; sotv<É
jsme dojeli, řekl mi: „Na co se půjdeme podívat nejjj
dřív? Mají prý tady úplně  novou radnici. Poj dmi I
nejprve tam." Pak jako by chtěl předejít mému údi; j
vu, dodal: „Kdybych sbíral starožitnosti, měl byclij
oči jen pro staré věci. Ale já jsem historik.  Protei
mám rád život." Pochopení pro věci živé je skuteční I
nejznamenitější vlohou tohoto historika. Nenechmü
se mýliť občasným chladem jeho stylu. Největší naši
dějepisci byli touto vlastností obdařeni všichni: měl
ji po svém Fustel i nesmlouvávejší Maitland, práv!
tak jako Michelet. Je to možná v podstatě dar dotjl
44
rých vil, takže je marné chtít ji nějak získat, pokud ji člověk nenasel přímo v kolébce. Přesto však je třeba ji neustále cvičit a rozvíjet. Jak? Přece podle Pirennova příkladu: ustavičným kontaktem s dneškem.
Neboť v dnešku lze tep lidského života přímo smysly vnímat, zatímco snaha vrátit jej starým textům vyžaduje namáhavé úsilí obraznosti. Mnohokrát jsem ."'čé'tŕa často vyprávěl příběhy o válce a o bitvách. Ale znal jsem je skutečně v plném smyslu slova znát, znal jsem jinak než zvnějšku, co pro armádu znamená obklíčení a pro národ porážka, dokud jsem sám nezakusil hrozný pocit zhnusení, který v člověku zanechávají? Dokud jsem se sám v létě a na podzim 1918 nenadýchal radosti z vítězství (čekám a pevně doufám, že si jí znovu naplním plíce: ale bude mít už, bohužel, jinou vůni), věděl jsem skutečně, co vše to krásné slovo obsahuje? Po pravdě řečeno, saháme konec konců vždy — ať už vědomě nebo bezděky — k svým každodenním zkušenostem, vybírajíce z nich prvky, jež nám pomáhají rekonstruovat minulost, obohacujíce je novými odstíny všude, kde je třeba. Jaký í smysl by pro nás měla sama slova, jichž užíváme, pokoušejíce se charakterizovat dávné duševní stavy nebo; vymizelé společenské formy, kdybychom předtím neviděli lidi žít? Toto instinktivní prostoupení životem má stokrát větší cenu, je-li nahrazeno vědo-[íriým a kontrolovaným pozorováním. Velkému matematikovi neubere podle mého soudu na velikosti, když projde životem se zavřenýma očima. Ale vědecky připravený člověk bez záliby pozorovat lidi, věci a události Ikolem sebe možná zaslouží, jak říkával Pirenne, abychom ho nazývali způsobilým starožitníkem; udělá , však I moudře, když si nebude dělat nárok na jméno historik.
Ani pěstování historické senzibility ostatně samo vždy věci nevyřeší. Znalost přítomna pro porozumění
45
minulosti nabývá někdy v jistém směru ještě bezprostřednějšího významu.
Bylo by vskutku vážným omylem domnívat se, že pořádek, kterého se historici při svém zkoumání při-| drží, musí nutně kopírovat sled studovaných udá-| lostí. Často bývá užitečné začít čtením historie ,,z dru-i hé strany", jak říkával Maitland, a teprve potomj věci seřadit, jak se skutečně odvíjely. Neboť přirozená cesta jakéhokoli bádání vede od jevů lépe nebo ne zcela špatně známých k tomu, co je méně jasné. Sestupem do hloubek věků světla dokumentu ani zdaleka pravidelně nepřibývá. Jsme sice nesrovnatelně hůře informováni o X. století našeho letopočtu než například o době Caesarove nebo Augustově, přesto
tz| nichž bylo třeba vyjít. Jistěže nám tu nejde o to vnutit tento obraz v nějakém jednou provždy znehyb-■■ nělém tvaru bez jakékoli změny každé etapě minulosti, s kterou se na své pouti proti proudu času postupně setkáme. Zde jako v j iných případech se historik ; snaží postihnout určitou změnu. Ale jen poslední část (filmového záznamu, který má před očima, zůstala ne- ' í porušená. Aby mohly být rekonstruovány poškozené ^linie ostatních snímků, nezbylo než rozvinout nejdříve" icívku pozpátku, od posledního záběru k prvnímu.
Existuje tedy jen určitá věda o lidech v čase, jež
však ve většině případů jsou období nám časově bližší |muJ neustale spojovat bádání o lidech mrtvých se-totožná s oblastmi poměrného jasná. Přičtěte k tomu, pwnern živých. Jaké jméno pro ni najít? Řekl jsem že mechanický postup odzadu kupředu vždy s sebou, uz; Pr°c se mi starodávné pojmenování historie zdá nese nebezpečí ztráty času honbou za počátky nebo)nejvystižnější, nejméně výlučné a také nejhlouběji popři činami jevů, jež se pak ve světle zkušenosti možná ffnamenane dojemnými vzpomínkami na úsilí zda-ukážou jen počátky nebo příčinami pomyslnými. I nejproslulejší z nás podlehli někdy podivným omy-l lům, protože opomněli užít obezřele regresivní metody, | když a kde byla na místě. Fustel de Coulanges se tak sklonil nad „počátky" feudálních institucí, o nichž měl, obávám se, představu jen dosti zmatenou, a nad prvními projevy nevolnictví, které pojímal ve zcela nesprávném světle, nedostatečně poučen popisy, jež přejímal z druhé ruky.
Stává se bezpochyby častěji, než si lidé myslí, že je, třeba dojít až do přítomnosti, chceme-li se dobrat
3Tľ
leká ne teprve stoleté, a tedy i pojmenování nejlepší. Navrhujeme-li tu v rozporu s některými předsudky — ostatně mnohem mladšími než toto jméno — rozšířit |e i na poznávání přítomna, nesledujeme tím — je vůbec třeba se proti takovémuto nařčení ohrazovat? J- prosazení žádného požadavku svého cechu. Ži-syot je příliš krátký, znalosti člověk sbírá příliš dlouho, Sjel aby někdo, i kdyby šlo o nejnadanějšího génia, ^nohl dosáhnout nějaké úhrnné znalosti osudů lidstva. |tudium současného světa bude vždy mít své specia-|lstyUako je má doba kamenná nebo egyptologie. Na
světla. Některými svými základními rysy je tvář naší {ed^ch } na ^^h zadáme jen to, aby pamatovali, zemědělské krajiny, jak již víme, poplatná nesmírněp historické badaní nesnasi usih o soběstačnost. Každý vzdáleným dobám. Avšak abychom mohli vyložit ně-fainocenf Pucující historik porozumí i na svém kolik málo dokumentů umožňujících nám proniknout Pftmin usek? jevům vždy jen napůl A jedinou sku-touto mlhavou genezí, abychom správně fbrmulovalijffj?11 hl.sto™> nemyslitelnou bez spolupráce, je obec-
problémy,  abychom si o nich vůbec mohli udělat R historie sveta.......
představu, museli jsme splnit jednu základní podmín-1 Vfda vsak nemusí byt určena jen svým předmětem, ku: pozorovat, analyzovat dnešní podobu tajiny. R f^ f daJ* Prave **■ dobrf stanovit podle po-Protože jen   ona   poskytovala   celkové  perspektivy,Vahv JeJlch metod- Je treba položit si tedy otázku,
46
47
sssssssq
ho pozorování.
KAPITOLA II
HISTORICKÉ POZOROVÁNI
/. Obecné rysy historického pozorováni
í*ro začátek se vžijeme do situace toho, kdo svá studia zaměřil na minulost.
Očividné rysy historické informace, chápané v úz-cém, běžném smyslu tohoto termínu, byly popsány iž mnohokrát. Fakta, která historik studuje, říká se^ |ám, mu samou svou podstatou naprosto znemožňují, |>y je konstatoval sám. Žádný egyptolog neviděl Ramesa. Žádný specialista napoleonských válek neslyšel ávkovské dělo. O minulých věcech nebudeme tedy pci hovořit jinak než podle svědectví jiných. Jsme poměru k nim v postavení vyšetřujíčihó~soudce ažícího se rekonstruovat zločin, při kterém nebyl, j|bo fyzika ležícího doma s chřipkou a dovídajícího výsledky svých pokusů jen z hlášení laboratorní pmocné síly. Slovem, na rozdíl od poznávání pří-|nna je prý znalost minula nutně „nepřímá". iNikoho ani nenapadne popírat, že by v těchto při-|mínkách nebylo část pravdy. Je však třeba je značně stínit.
Ť
Mysleme si určitého armádního velitele, který právě |vedl svá vojska k vítězství. Bez otálení usedá a vlast-řukou o něm začíná psát zprávu. Vypracoval plán |yy. Řídil ji. Díky nevelké rozloze bojiště (rozhodli e se totiž vložit do hry všechny trumfy a před-jyujeme si proto jedno z dávných střetnutí vměst-pié do těsného prostoru) viděl na vlastní oči téměř ;ou bitevní vřavu. Přesto však nepochybujme o tom, jju nejedné významné epizody bude nucen spoleh-jtit se na hlášení svých zástupců. V čemž se ostatně p vypravěč jen podřídí postupu, který o několik in dříve praktikoval přímo v boji. Které informa-
49