Fonologie (fonologia) Fonologie zkoumá funkci, jakou zvuky lidské řeči plní v procesu jazykové komunikace. Na rozdíl od fonetiky ji nezajímají všechny artikulační a akustické charakteristiky daného zvuku, nýbrž pouze ty, které jsou v jazykovém systému nositelem nějaké informace. Vznik a vývoj fonologie je spjat s jazykovědným strukturalismem. Hlavní zakladatelé oboru působili v těchto školách: - Kazaňská škola: Baudoin de Courtenay, Mikołaj Kruszewski - Pražský lingvistický kroužek: Roman Jakobson, Nikolaj Trubeckoj - americký strukturalismus: Zelling Harris, Leonard Bloomfield Foném (fonem): abstraktní jednotka, která nemá zvukovou povahu; je schopna rozlišovat vyšší jazykové jednotky. Jako součást systému, v němž je každá jednotka vymezena na základě vztahu k jiným jednotkám, má vztahovou povahu. Každý foném je také definován jako soubor určitých distinktivních rysů. Distinktivní rysy (cecha dystynktywna): jsou to fonologicky relevantní rysy, tj. kontrasty mezi jednotkami fonologického systému, které odlišují jazykové znaky. Fonologicky relevantní rysy (cechy fonologicznie relewantne): zvuky lidské řeči mají vždy určitý soubor fyzikálních vlastností, z nich však pouze některé konstituují daný foném, tj. slouží k jeho jednoznačné identifikaci; takové vlastnosti označujeme jako fonologicky relevantní. Fonologicky relevantní rysy lze odhalit metodou substituce (podstawianie), která spočívá v tom, že do téhož hláskového okolí dosazujeme hlásky, které se liší jen jedním rysem. Pokud tato záměna vyvolá změnu významu výrazu, jedná se o fonologicky relevantní vlastnost, tj. distinktivní rys. kosa : koza bezdźwięczność : dźwięczność pal : bal bezdźwięczność : dźwięczność kot : got bezdźwięczność : dźwięczność wada : waga przedniojęzykowość, zębowość : tylnojęzykowość kasa : kasza zębowość : dziąsłowość kos : kot szczelinowość : zwartość sen : cen szczelinowość : zwarto-szczelinowość woda : wodza zwartość : zwarto-szczelinowość dam : nam zwartość : półotwartość, nosowość dama : gama przedniojęzykowość, zębowość : tylnojęzykowość Fonologické opozice (opozycje fonologiczne: Jakobson, Trubeckoj : teorie binarismu I. Dle vztahu k systému (ze względu do podstawy porównania) a) jednočlenné (jednowymiarowe) - dané vlastnosti jsou charakteristické pouze pro jednu opozice, např. d x t (závěrovost : dentálnost a současně znělost : neznělost) b) vícečlenné (wielowymiarowe) - dané vlastnosti jsou charakteristické pro větší počet opozic, např. b x d, d x g, g x b (společné rysy: znělost, závěrovost) c) proporcionální (proporcjonalne) - vztah mezi členy opozice je stejný jako vztah mezi členy opozice jiné, např. vztah p : b se stejný jako vztah t : d, k : g, s : z apod. (vztah znělosti a neznělosti) d) izolované (izolowane) - je základem rozlišení jen jednoho páru fonémů, např. r : l (vibranta : laterála), n : ŋ (dentálnost : velárnost) II. Dle vzájemného vztahu členů opozice (ze względu na stosunek między czlonami opozycji) a) privativní (prywatywne) - v opozici jsou dva členy, z nich jeden daný rys má, a druhý nemá (člen příznakový : nepříznakový, pol. człon nacechowany : nienacechowany), např. k : g, p : b, s : z (znělost : neznělost); pokud je ve fonologickém systému takových dvojic mnoho, hovoříme o korelaci (kolerace znělosti) b) ekvipolentní (równorzędne) - jeden člen opozice má rys, který nemá člen druhý, tyto vlastnosti však nejsou hierarchickém vztahu, např. p x t (obouretnost : dentálnost; všechny ostatní vlastnosti jsou stejné); opozice privativní jsou zároveň i ekvipolentní c) graduální (stopniowe) - vstupují do nich alespoň 3 prvky, daná vlastnost je u nich zastoupena v různých stupních, např. kara : kora : kura (samohlásky se liší stupněm otevření dutiny ústní) III. Dle trvalosti distinktivní funkce (ze względu na zasięg funkcji dystynktywnej) a) trvalé (stałe) - jsou trvalé v jakémkoli hláskovém kontextu b) neutralizované (neutralizowane) - v určitých pozicích ztrácí některé vlastnosti svou fonologickou relevantnost, tj. neutralizují se, např. znělé konsonanty v koncové pozici před pauzou Alofon: různé realizace téhož fonému, které jsou podmíněny hláskovým kontextem (poziční varianty – warianty pozycyjne, kombinatoryczne), anebo regionálními, generačními odlišnostmi apod. (fakultativní varianty – w. fakultatywne), např. výslovnost zubného ł : łąka, przybyła. Variantu fonému, která se vyskytuje v nejvyšším počtu kontextů, tj. která je maximálně nezávislá na hláskovém okolí, nazýváme hlavním alofonem (wariant główny, podstawowy). Je základní realizací fonému. Varianty fonému, které jsou se základním alofonem v komplementární distribuci, tj. obě varianty se nemohou vyskytnout ve shodném kontextu, jsou nazývány závislými alofony (warianty poboczne). Většina polských fonémů je reprezentována jedním hlavním a několika závislými alofony, např. m: wariant główny: m – matka warianty poboczne: m´ – miasto, miska m[, ]– kosmka m[,]´ – giermkiem Prozódie (přízvuk, intonace – viz literatura)