PRVNf POHADKA,
v NfZ SE VYPRAVUJE o ZRCADLE
A STREPINAcH
ak poslyśte, ted' zaćneme! Az budeme na konci pohadky,
budeme vedei vic, neź vime nyni. .
Byl jednou jeden ily ćarodej, Ten vśm byl tak zly, inu, ucineny d'abel! Jednoho
dne byl ve zvlaśt' dobre nalade. Podarilo se mu totiź zhotovit zrcadlo, ktere melo tu
vlastnost, ze se v nem vśechno dobre a krasne temer ńplnć zmenśilo a vśechno nićemne
a śpatne se v nem jeste zvetśilo, Nejkrasnejśi krajiny v nem vypadaly jako
uvafeny śpenśt a nejlepśi lide se stśvali ośklivymi nebo stali na hlave. Oblićej se
v nem tak zpitvofil, ze ho ani nebylo możno poznat, a mel-Ii kdo treba jen jedinou pi.hu,
mohI byt jist, ze se mu v zrcadle rozleze pfes cely nos a usta.
Ćarodej si naram~e liboval, ze je to vesele, nebot' każda dobra, zbożna myślenka,
jeż v ćloveku byla, obraz ela se v zrcadle jako pośklebek; kouzelnik-d'abel se svemu
umeleckemu vynalezu dosyta nasmśl! Vśichni, kdoż chodili k nemu do ćarodejnicke
śkoly - on totiź mel i svou śkolu -, vypravovali kdekomu, ze se podarii
zśzrak, a tvrdili, ze se teprve nyni da poznat, jak opravdu vypadś svet a Iide. Behali
po svete se zrcadlem a konećne nebylo na cele zemi ćlovóka, ktery by nebyl v tom zrcadle
zpitvoren.
I chteli takć doleter do nebe, aby si z neho tropili śaśky. Cim vyśe vśak se zrcadlem
leteli, tim vice se traslo, aż je sotva drżeli. Leteli rys a vyśe, bliż k Bohu a nebi.
Tu se zrcadlo nśhle zatfaslo tak straślive, ze jim vyklouzlo z rukou a ritilo se dołu
k zemi. Tam se roztriśtilo na stamilióny, bilióny a jeśtć vice kouskń, ktere zpńsohily
jeste mnohem vćtśi neśtesti neź samo zrcadlo drive, Nebot' nektere stfepinky zrcadla
byly sotva tak .velike jako zrnko prachu, i poletovaly śirym svetem, a kdyź vletly li-
35
lem ~o oc~ uvazly v nich. I videli lide vśechny vćci pfevrścenś nebo si vśtmali je-
10m spatn!ch ~tr~ek. Nebor kaida sti'epinka podrźela touż silu, jakou mślo cele
.rcadlo, ~ekterym lidem se dostała sti'epinka az do srdce, a to bylo opravdu straśne,
iebof jejich srdce se promenilo v ledovy sti'echyl.
, Nekterś sti'epinky byly zase tak velke, ze jich bylo poużito za tabulky do oken
Je, ~eb~lo prav: h.ezke cIl~at se skrze ne na sve pi'atele. Jinć zase byly vsazeny d~
Iry~ a lide, kten SI tyto bryle nasadiIi, aby spravnś videli a soudili, nśramne se kla-
lałl.
Zloduch se smal, ai se za bi'icho popadał, a tuze se mu to libilo.
A jeśte posud letaji sti'epinky toho zrcadla vzduchem.
Tak poslyśte!
DRUHA POHADKA
O HoSfKOVl A Of:vCATKU
e velkem mśste, kde je tolik domu a lidi, ze nezhyva dost
mista, aby vśichni lide moh!i mit zahradku, a proto se vetśinou musi spokojit s kvćtinami
v kvśtinaćich, bydlily dve chude deti. Mely dve zahradky o neco vśtś! neźli kvśtinaće.
Neby!i bratr a sestra, ale meli se prśvś tak radi, jako by jimi byli. Jejich rodiće
bydlili hned vedle sebe ve dvou podkrovnlch kornurkach, vlastnś vikyfich, tam, kde
se strechy domu dotykały. Od śiroke nmsy bezela naprić mezi obema okenky sousednich
komurek okapovś roura, także staćilo jenom ji pfekroćit, aby ses dostał po i'lmse
od okna k oknu. A nmsa byla vełmi siroka a ohrazenś zabradlim.
Hodiće mśli kaidy pi'ed svym okenkem dfevenou truhlićku a v ni zełeninu pro
svou poti'ebu. Kromę toho byl v każde truhlićce mały rUzovy kei' a dai'ilo se mu znamenitś.
Jednou napadlo rodiće postavit truhlićky ai krocie, także skoro sahały od
okna k oknu a vypadały jako dva zśhonky. Uponky hrśśku visely dołu pfes okraj
truhlićek a rUzove kere vyraźely dlouhe vśtve, ovijely se około oken a klonily se k sobe
navzśjem, także to vypadalo jako slavobrśna z kvetin a zelene.
Protoźe truhlićky byly pfiliś vysoko a deti vedely, ze na ne nesmeji vylezt, było
jim dovołeno navśtśvovat se po nmse a sedet na małych stolićkach pod rUzemi, kdeż
se jim hralo nadhernś jako na halkóne.
V zime ovśem bylo po radosti, nebof okna byvala ó'plne zamrzla; i ohfivaly si
dśti halef na kamnech a pfiklśdaly jej na zamrzlou tabuli, ai se udćlal otvor, docela,
docela vśm okrouhly. Tim se hezky divalo rostomile detske oko, z jednoho okenka
chłapcovo, z druhehe divći.
Hoch se nazyval Kaj, devćatko se jmenovalo Gerda. V lete se k sobe dostavali jedinym
skokem, v zimś musiii nejprve slezt po mnoha schodech dolń a zase po mnoha
schodech nahoru.
Venku poletoval snih.
"To se rojf bile vćelky," i'ikala stara babićka.
."A maji take svou krślovnu?" ptal se hośik, nebot' vedel, ze skutecne vćelky ji
vaji,
"Ano, maji," pravila bahićka. "Leta tam, kde se nejhustśji churneli. Je ze vśech
ićek nejvetśi a nikdy nezustane tiśe leżet na zerni, nybrZ vzletne zase vzhńru do
.neho mraku. Za zimnich noci leta ulicemi mesta a nahliżt do oken a ta potom zazajt
tak podivnś krasne, jako by na nich byly kvśty."
"Ano, to jsme videly!" volaly deti, i vHily tedy, ze je to pravda.
"A muze Snśhova kralovna vejit do svetnice?" ptalo se devćatko.
"Jen at' prijde," reki chlapec. "Ja ji posadim na tepla kamna, aZ se rozplyne."
Ale babićka jej pohladila po vlasech a vypravovala jine pohadky. __
Jednou većer, kdyź maly Kaj byl doma a byl ul. napolo odstrojen, vylezl na stom
a dival se małym otvorem. Nekolik vloćek poletovalo venku a jedna z nich, nejsi,
uvśzla na obrubś jejich kvetinove truhlićky, Rostla a rostla, aź z ni byla cela zeoblecena
v nejjemnćjśi zśvoj z miliónń hvśzdovitych vloćek, Byla velrni krasna
ezna, ale z ledu, z oslnivś zandho ledu, prece vśak ziva. Jeji .06 se divaly jako dvś
ne hvezdy, ale nebylo v nich klidu ani pokoje. Pokynula do okna a kyvala rukou,
se chlapećek polekal a seskoćil ze źidlićky. Vtom jako by venku letel okolo okna
iky ptak. - .
Pfiśtiho dne byl ostry mraz, potom nastala obleva a pak pfiślo jaro. Slunce svitipupence
se rozvijely, vlaśtovky stavely hnizda, okna se otvirala a naśe dve dśti
;t sedaly u svych zahradek na i'imse vysoko nade vśemi poschodimi.
Ruze kvetly toho leta obzvlaśr krasne. Devćatko se naućilo jedne pisnićce, v nil.
D take o ruz!ch, a tu ji vżdy pfichazela na mysi jej! vlastnl Me. Zpivala ji take
d hochem a pak zpivali spolu:
"Vzkvetaji ruze v udolich,
radostne jaro voni v nich!"
A obe deti se drżely za ruce, libaly ruze a divaly se do jasneho bożfho slunećka
ovofily k nemu.
To byly krasne letni dny a bylo tak pfijemno venku u svśślch ruzi, ktere snad ninepi'estanou
kvest]
Kaj a Gerda sedeli vedle sebe a divali se do obrazkovś knihy s namalovanym]
aty a ~taky. fule - prśve kdyź hodiny na velke kosteln.i vezi odbijely pet _
lal KaJ: "Ach, to me pichlo u srdce! A neco mi padlo do oka!"
DevcMko jej chytilo kolem krku. Mrkal oćima, ne, nebylo nic videt,
"Myslim, ze je to ul. pryć!" pravilo.
Ale nebylo to pryć, Byla to jedna z tśch sti'epinek, jez se rozletly zonoho kouzelneho
zrcadla - pamatujete se snad - zonoho ośkliveho skia, ktere zpusohovalo, ze
vśechrio dobre a velike se v nem stśvalo małym a ośklivym, zato vśechno zlś a śpatne
hodnś vystupovalo, także każdou chybu bylo hned vidśt,
Ubohy Kaj! Take jemu vletla sti'epinka pl'imo do srdce a to se hned promśniło
jakoby v ledovy stłechyl, ebolelo to jiź, ale sti'epina v nem zustala.
"Procpak brećiś?" ptal se. "Vypadas tak ośklive! Vźdyt' mi nic neni!" Pak nńhle
zvolal: "Fuj! Tuhle ruzi źere ćervl A Wed', tahle je docela naki'ivo! Isou to vńbec
ośklive ruze! Prave jako ty truhlićky, v nichź stoji!"
I kopI prudce do truhlićek a utrhl obe ruze.
"Kaji, copak to delśś!" volalo dśvćśtko. A on, kdyź spatfil jeji zdeśeni, utrhl jeśte
jednu ruzi a vlezl pak do sveho okna, pryć od hezke Gerdićky.
Kdyź potom Gerda pi'inesla obrśzkovou knihu, reki Kaj, ze to je pro nemluviiata.
A kdyź bahićka vypravovala pohśdky, pfichazel pokaźde s nejakym "ale", Ba,
kdykoli to ślo, postaviI se za babićku, nasadil si bryle a napodoboval ji tak znamenite,
ze se mu vśichni smali. Brzy dovedl napodobit v reCi i chńzi lidi z cele ulice a vńbec
dślat po nich vśechno, co bylo na nich napadnehe a nehezkeho. I fikali lide:
"To je opravdu nadana hlaval"
Ale bylo to onou sti'epinkou, krera mu vletla do oka, onou sti'epinkou, ktera mu
tkvela v srdci. Proto drśźdil i malou Gerdu, kterś jej mela z celehe srdce rada.
Jeho bry se stavaly nyni docela jinymi neź di'ive; byly velmi rozumne. Jednoho
zimniho dne, kdyś opel padaly snehove vloćky, pfinesl velike zvetśovaci sklo, nastavii
cip sveho modreho kahatu z okna a zachytil na nej snćhove vloćky.
"Podivej se nyni skrze sklo, Gerdo!" reki.
Kaśda vloćka se velmi zvetśila a vypadala jako nadhemy kvet nebo deseticipa
hvśzda. Bylo to krasne.
"Vidis, jak jsou umeleckel" reki Kaj. "A jsou mnohem zajimavejśi neżli skutecne
kvetiny! Neni na nich ani chyhićky, jsou uplne presne. Jenom kdyby netaly!"
Brzy potom pfiśel Kaj s velikymi rukavicerni na rukou a sańkarni na zadech.
Kfikl Cerde do ucha:
"Ja smim jezdit na Velkern namśsti, kde si hraji ostatni deti!" A zrnizel.
Na nśmesti pi'ivazovali nśktefi nejodvśźnejśi chlapci sve sśńky k selskym povozńrn
a jeli s nimi takto velky kus cesty. Prśve kdyź byli nejveselejśi a kdyś se jim nejlepe
hralo, pi'ijely velike sane. Byly ńplne bile a v nich sedel kdosi zabalen v fasnatou,
bilou koźeśinu a na hlavś mśl bilou, huiiatou ćepici,
Sane objely dvakrśt nśmesti, Kaj k nim hbite pfivśzal sve sśńky a jel s nimi.
Hychleji a rychleji jeli primo do sousedni ulice. Postava, drźici oteze, obrśtila hlavu
a kyvala na Kaje tak pi'ivetive, jako by se vzajemne znali. Kdykoli chtel Kaj svoje sanky
odvśzat, kyvala opet a Kaj zustal.