, n+*r Bnzné listy o Lužici. Peuilletony a, d.ro"foné črty Adolfa Černého. Matice lidu ročník/ XXVIII. číslo«l».\ (Běžné číslo 165.) Rediguje Jaromír Hrubý.' )^y ä - - -oOOOgjoooo V PRAZE. Tiskem a nákladem knihtiskárny Dr. Edv. Grégra. 1894. Lužická škola. Živě si připomínám dojem, jaký na mne učinila první návšteva dolnolužické školy. Byl jsem u vytržení nad tím pestrým, ladným obrazem, složeným z drobných dívčích hlaviček, pokrytých velikými, barevnými nebo bílými „lapami." Nevidčl jsem před tím tolik Dolnolužičanek v jich fantastických „lapách" pohromadč; míval jsem dotud příležitost se zalíbením pozorovati pouze jednotlivé sličné tvářinky, chci říci „lapami" pěkně pokryté hlavinky menších i větších děvčátek dolnolužických. Veliký šátek — „lapá" — je podivuhodně na hlavě zavázán: dva cípy jeho proplétají se nad čelem a konce jejich po stranách bud (u pestrých „lap") volně visí a pohybují se při každém pohnutí hlavou, neb (u smutečních „lapu, bílých, škrobených) ztuha šikmo dolů trčí; zbývající dva cípy zakrývají šíji. „Lapá" neváže se na hlavu každodenně, ubíralo by to hospodyním příliš mnoho času. Uváže se na hlavě, proložena tuhým papírem, jednouj pro delší čas, sespendlí se, aby vázání nepovolilo, a zastupuje potom čepec. Rozváže se jen tenkrát, když je šátek již pomačkán a potřebuje vyžehlena Čemu tenkrát „kněz hucabnik" (pan učitel) učil, nedovedu pověděti; byl jsem příliš zaujat pozorováním pestrého obrazu, než abych byl sledoval vyučování. Škola byla na samém prahu lu- — 8 — žických „Bíot" — a mezi tamějšími děvčaty mílo najdeš ošklivých. Zvláště jedno drobné děvčátko mělo obličej velice něžný; byla to Kristina Ku-parec. Předloni jsem ji zase spatřil, ale už ne ve škole; dorostla mne skoro, a věřte, že je z ní velmi sličné děvče. Na slabikář již dávno nemyslí. — Vzpomínám na onu první svou návštěvu dolno-lužické školy, pohlížeje na pěkný obrázek školní světnice, v níž se shromažďují srbské děti některé vesnice dolnolužických „Bíot," jak z kroje děvčátek soudím. „Hucabnik" (nebo jak lid většinou praví „šular") stojí uprostřed svých žákův a žaček a očekává odpověď od vyvolaného. Z trpného výrazu žákova vyčítáte, jak úsilně přemýšlí v předtuše, že nic kloudného nevymyslí. Snad uhodnu, když povím, že třeba věc ví, ale nedovede se německy vyjádřiti. Je nucen mysliti a mluviti německy — jeho mateřština jest mu jen holou překážkou. A tu máte rub obrazu: ty všecky roztomile upravené hlavičky sedí zde proto, aby si osvojily němčinu, a starý „šular" tu stojí proto, aby těmto dětem vyrval jazyk mateřský a vštípil jim jazyk cizí. Zkrátka, tato síň, vyzdobená obrazem božského mučenníka všeobsáhlé lásky a pamětními věnečky od různých slavností církve, božského mučenníka toho vyznávající — tato síň jest dílnou odnárodňující, sídlem nenávisti proti lužické národnosti. Všimněme si blíže tohoto rubu obrazu — nebude to nezajímavo také z té příčiny, žo jest v živé ještě paměti zpráva o úkazu, kterýmž se připouští do lužických škol —lužický jazyk vyučovací. *) *) Zpráva o tomto výnosu rozlétla se koncem r. 1891 i našimi českými novinami a vzbudila značný dojem. — 9 — Poněmčovací snahy v lužické škole jsou data prastarého; jako ve všem všudy, bylo i v tom ohledu v Dolní Lužici vždy hůře než v Horní. Neposlední příčinou toho zjevu jest chudoba kraje dolnolužického — chudí Dolnolužičané byli poddajnější než bratří jejich hornolužičtí, těšící se poměrnému blahobytu. Hlavní příčinou pak jest rozdíl vlády. První germanisační úkazy pocházejí od Bedřicha Viléma I.; jeden vydán byl r. 1714, druhý r. 1735. Obě nařízení chtěla úplné vyloučení srb-štiny ze škol a zavedení němčiny. Krutá tato nařízení Bedřicha Viléma I. upadla na čas v zapomenutí za nástupce jeho, bojovného Bedřicha II. Z dob Bedřicha Viléma L, z let mezi vydáním obou úkazů pončmčovacích, zaznamenán jest zajímavý případ z blatské vesnice Ledy v okolí města Lubňova (Lübbenau). Roku 1719 byl tu ustanoven prvním katechetou P. Martin Müller. Ten byl osadou svojí u lubňovského patrimonial-ního_ soudu obžalován, že se děti u něho málo naučí. On pak na své ospravedlnění uvedl, „že učí děti německému i lužickému katechismu, ač s rozdílem, že s dětmi, kteréž řidčeji do školy přijdou, pracuje více srbsky než německy. Děti v Lědách prý dosti dobře německy umějí, čemuž patrně naučiti se musely od něho, jelikož v celé vsi není jinak nikoho, kdo by byl němčiny znalý." Ze ani v Horní Lužici nebylo o mnoho lépe, vyznívá ze stesku prvního lužického novináře Jana Dojity, jenž ve svém „Srbském vyprávěči" (Sorbski powédar) r. 1809 žaluje: „Co je |pho příčinou, že si Srb tak málo váží svého inateífkého jazyka? Největší vinu toho nese škola, v níž se srbskému jazyku tak málo pozornosti věnuje. Děti sotva se naučí trochu srbsky čísti: to jest veškera srbská — 10 — nauka našich škol. Že by měly děti také srbsky psáti, to snad ani žádnému učiteli v Lužici na mysl nepřišlo." Zásvit hornolužického probuzení vrhl i do lužického školství v Sasku jasný paprsek. Dne 26. července 1848 podala šestnáctičlenná deputace Lužičanů předsedovi saského ministerstva dru. Braunovi petici, vypracovanou zvláštním výborem vlastenců pod předsednictvím Imišovým a opatřenou 5000 podpisy. Srbové žádali za rovnoprávnost srbského jazyka s německým vo Školách, ko-stclích, před vrchnostmi a u soudův. „Po zákonu školním ze dne G. června 1835," praví petico, „je sice dovoleno učiti v srbských školách náboženství srbsky, ale co bychom si počali, kdyby učitelům srbských dětí napadlo i při této svaté nauce užívati německé řeči? Zákon jim to nezakazuje; však se v něm jasně praví, že se dovoluje, nikoli přikazuje užívati srbské řeči při vyučování křesťanskému náboženství. . . Uznáváme potřebu německého jazyka a chceme, aby se jemu v našich školách i dále učilo. Ale to nám nemůže býti lhostejno, že se naše školy zdají býti založeny pouze k učení jazyku německému.. I prosíme: 1. Aby nebyla srbská řeč v našich školách odstrkována, nýbrž aby měla jakožto naše mateřština plné právo jazyka vyučovacího; při tom zůstane jazyk německý v řadě vážných věcí, jimž se má v našich školách vyučovati. 2. Aby na gymnasiu a učitelském ústavě budyšínskom ustanoven byl srbský učitel jazyka srbského ..., jakož i aby srbským „seminaristom" (chovancům ústavu učitelského) podána byla příležitost pozorovati srbské vyučování v některé srbské škole..." Odpověď vlády, které se dostalo lužickým Srbům krajskou direkcí budyšínskou 28. srpna 1849, ne- — 11 — splnila sice mnoho ze srbských žádostí, ale přinášela přec v některých věcech nápravu. Ve věcech školských ustanovovala, že se má v elementárních školách, kdež jsou srbské děti, vyučovati srbskému čtení a náboženství na základě lužického jazyka. V pruské Lužici (hlavně Dolní) se ani o tak nepatrných ústupcích lužickému jazyku ve škole nikomu nesnilo. „Ve školách se mocí poněmčovalo. Srbská řeč vyháněla se odtud bitím a peněžitými pokutami," praví Hórnik v Historiji Serb-s ke h o národa. Takové poměry panovaly v lu-žickém školství v Prusku až do let sodmdesátých — od r. 1874 pak se ještě zhoršily! Od té doby datují se nové, uvědomělejší a prudcí útoky na srbskou školu. V Prusku není nijakého základního školního zákona; ve věcech školních jsou pouze různá nařízení ministerská a kromě toho úkazy jednotlivých dozorstev okresních (Regierung) pro jich okresy (Regierungsbezirke). Dolní Lužice náleží vládnímu okresu frankfurtskému, pruská část Horní Lužice pak lehni-ckému. K dolnolužickým školám nehledí ani žádné nařízení ministerské, aniž nějaký úkaz správy frankfurtské! „Zde v Dolní Lužici," stěžoval si mně v dopise učitel vlastenec, „má vláda naše školy za německé... Nemáme zákona, ale přijde-li revise, musí srbské děti vše německy uměti." Jinými slovy: v Dolní Lužici provádí se germani-sace ve škole bez zákona — což je vlastně totéž, jako kdyby se prováděla po zákonu. Že za takových okolností kvete mezi učitelstvem dolnolužickým utěšeně národní odpadlictví, jebt na bíle-dni. Tak se stává, že v přemnohých šl?olách ne-upomíná vás nic na to, že jste v slovanské Lužici, než jedině národní kroj děvčat. Ve svém pojednání „O germanisaci a nynějším stavu — 12 — } Srbů dolnolužických" (Athenaeum IV.) sestavil jsem na základe dat Muko vy Statistiky S e r bow přehled dolnolužických škol vzhledem k jich srbskosti neb německosti. Z přehledu toho vysvítá, že bylo r. 1884 v Dolní Lužici 58 farních osad se školami zcela německými, kdežto jen ve 14 osadách užíváno více nebo méně i srbského jazyka při vyučování! To je žalostná statistika! Těchto čtrnáct osad, v nichž se také srbštiny jako pomocného jazyka vyučovacího užívá, náleží vesměs okresu chotčbuzskému — v ostatních čtyřech okresích lužický jazyk ve škole skoro nezazní. Srbskému čtení učí se sotva v sedmi osadách — srbskému psaní ani v jediné dolnolužické škole! *) Lehnická správa vydala rozličná nařízení pro školy pruské Horní Lužice. Starší z nich, vydaná asi před čtvrtstoletím, byla dobrá, pročež — byla v letech sedmdesátých nahrazena novými, srbskému jazyku rozhodně nepřátelskými. Původcem jich byl pověstný nepřítel lužického školství, lehnický školní rada Bock, jenž se na samém počátku svého působení vyslovil: „Srbský národ patrně vymírá; prodlužováním jeho smrtelného zápasu se mu neposlouží; lépe bude, když se jeho smrt pokud možno uspíší." Přišel tedy „samum" na utrakvistické školy pruské Horní Lužice, jak praví Wje-lan v „Lužičanu" r. 1879. Srbskoněmecké čítanky musely ihned ustoupiti pouze německé čítance Bočkově; již s nejmenšími dětmi, kteréž ani slůvka německého do školy nepřinesly, muselo se praco- *) Z té příčiny, že se dolnolužické dítě skoro /. pra-yidla ve školo lužický čísti nenaučí, vyšla nákladem Alfonse ■ Parčevského Cytaňka, to jo pomoc za takich, kenž kšě bžez šulskeje kucby serbske cytane na- I huknu š od II. Jordána. Budyšin, 1883. — 13 — váti hned německy, k čemuž nařízení podávalo zároveň i návod — každý nový pojem měl býti do paměti drobných dětí jen německy vštěpován, známé pojmy německými jmény opatřeny atd. Až do časův Bočkových vyučovalo se náboženství srbsky — odtud směla se i nauka náboženská toliko německy podávati; lužičiny dovoleno užívati toliko při nejdrobnějších dětech jako jazyka pomocného. Bock ve své zuřivosti germanisační neštítil se ani výroků v, jako: „Musíte pomáhat při pohřbívání lužického jazyka!" To jsou slova, která řekl jistému učiteli v pruské Horní Lužici —jako jeho vrchní inspektor. Pak se nedivme, že se v lužických školách němčilo o překot: učitel, jenž se chtěl zachovati svým představeným — od místního dozorce školního až ke školnímu radovi Bočkovi —, poněm-čoval všemi možnými prostředky. Vyučoval pouze německy, zapovídal srbským dětem ve škole srbsky mluviti, přestupky proti této zapovědí trestal tělesně i peněžitými pokutami, lužickým děvčatům zapovídal přicházeti do školy v národním kroji atd. Příkladů je zaznamenáno množství; množství jich i sám jsem našel. Z toho všeho nastalo a rostlo spravedlivé rozhořčení v lidu, jenž nebyl ještě tak uspán, jak se pončmčovatelům zdálo. Zaznamenán je dojemný úkaz tohoto rozhořčení. Dne 25. srpna 1883 vydalo se 25 Srbů z farní osady slepjanské na cestu do Serbina, lužické osady v Texase. Jedna z vy-stčhovalkyň odpověděla na otázku farářovu, proč opouštějí vlast: „Zde se nám již nelíbí; vždyť je tu nyní všecko německé; tam můžeme zůstati, co jsme." Roztrpčený* lid dal i výraz své nevoli, podav v prosinci r. 1880 petici k pruskému ministerstvu — 14 — kultu a vyučování, v níž vylíčil smutný stav lužického školství a žádal: „Vaše Excellence, račiž k tomu působiti, aby dle potřeby byl brán náležitý zřetel na lužické žadatele o místa učitelská, a aby se v našich srbských školách děti naše učily aspoň náboženství, biblickým průpovědím, zpěvu a čtení v jejich mateřské a nejmilejší řeči (Herzenssprache)." První část žádosti byla veledůležitá: lužičtí učitelé bývali systematicky usazováni v německých vesnicích a na místa lužická jmenováni pouzí Němci. Spisovatelem petice byl pastor J. E. Wjelan.*) Dostalo se mu jakož i podepsaným rodičům odpovědi, jakéž se v pruských poměrech mohli nadíti. Ostatně tak vypadají ministerské odpovědi snad na celém světě. Vládě prý nikdy nenapadlo lužický jazyk ze škol vytlačovati, interpellanti neměli prý se obraceti přímo k ministerstvu, ale měli si v jednotlivých případech stížnost vésti u královské správy lehnické; že se tak nedělo, ale že byla vyvolána všeobecná akce v srbské Horní Lužici, jest prý při známé loyalitě (totiž poddajnosti) lužických Srbův tím nápadnější. Ale nebylo dosti na této celkem odmítavé a jen mlhavě slibující odpovědi ministerské (zase jako všecky podobné odpovědi na světě). Proti Srbům, kteří se — ó hrůza — odvážili poníženě prositi o drobet srbštiny v srbských školách, zo-snováno rozsáhlé, skoro všeobecné křížové tažení v německé žurnalistice. Srbská petice prohlášena za vzpouru a vzata za záminku k prudkým útokům na lužický národní život vůbec. Boj začala v březnu r. 1882. hrubou střelbou vratislavská Schlesische Zeitung; k ní se záhy přidaly Norddeutsche Allgemeine Zeitung, Nationalzeitung, Ber- *) Zemřel 7. dubna 1892. -15- liner Tagblatt, Augsburger Allgemeine Zeitung, Kreuzzeitung atd., a tak vzplanul v žurnalistice Němectva na celé čáře prudký boj proti — nepatrné hrstce utlačovaných Lužičanů. Bojováno všemožnými zbraněmi, vytažena z arsenálu i nejstrašnější zbraň — výtka panslavismu. Od lužické školy přešlo se k národním snahám lužickým vůbec, konečně obráceno ostří přímo proti osobě představitele národního hnutí lužického, Jana Arnošta Smoleíe, jenž pro svou ruskou cestu označen za nebezpečného ruského agitátora; rozumí se, že při té příležitosti ani na „chvalnč známé" ruské ruble nezapomenuto. Proti útokům německé žurnalistiky napsal vzpomenutý již energický pastor Imiš (persona giala u saského dvora) výtečnou odpověd: „Deutsche Antwort eines sächsischen Wenden. Der Pan-s lav is m us, unter den sächsischen Wenden mit russischem Gelde betrieben und zu den Wenden in Preussen hinübergetragen," Lipsko 1884. Památný tento boj měl ještě r. 1886 dohru před lipským soudem: autor brošurky Der Panslavismus odsouzen byl k pokutě 400 marek pro slova, jež napsal proti Bočkovi; kromě toho soudem nařízeno odstranění dotyčných listů z vý-tiskův, k prodeji určených. Krátce po prohlášení rozsudku přišel k Imišovi prostý sedlák lužický a nabídl mu 100 marek; v několika dnech potom došlo z Budyšína 200 marek od „několika věrných Srbů..." Bock byl na to sesazen a zemřel r. 1893. Zdá se, že srbským školám v pruské Lužici nadcházejí aspoň poněkud lepší doby. V listopadu r. 1891 vydala královská správa lehn i c k á úkaz, jímž se připouští do srbských škol, jí podřízených, vyučovací jazyk lužický (vyjímaje počty). Tento ústu- — 16 — pek lužickému jazyku bude míti platnost pouze v pruské Horní Lužici — v Dolní Lužici zůstane při starém, jelikož tam frankfurtská správa podobného nařízení nevydala. Jak se bude nařízení leh-nické královské, správy provádčti v praxi, ukáže se. „Veliké ulehčení však v Prusku pro Srby ve škole nebude," pBal mi vzácný přítel, M. Hórnik. „Casnik*) psal, žo se budo jen u nejmenších dítek trochu srbsky učiti. Věc však jest v rukou nemeckých a němčících inspektorův ... V pruské Horní Lužici sice zemřel inspektor dr. Wild, ale nový též •— horší nebude!" — Končím svůj stručný obraz lužického obecného školství. Je to obraz méně utěšený než obrázek lužické školy, jejž mám před sebou. Pěkné hlavinky děvčátek na obrázku vzbuzují spokojený úsměv — temné barvy mého obrazu těžkou dumu.. „Skhadžowanki" lužického studentstva. Snahy lužického studentstva jsou pro poznání národního života lužického vůbec tak významné, krom toho samy o sobě tak pozoruhodné, že neváhám aspoň ve stručné črtě vylíčiti tato ideální, tak velice sympathická snažení. Drobné poznámky o národním životě lužických studentů navážu na svoje osobní vzpomínky. — Ve dnech 9., 10. a 11. srpna roku 1890 měli studenti ze všech končin Lužice a z různých učilišť hlavní výroční schůzi — hlownu skhadžowanku — v Bartč, v saské Horní Lužici. Tak sejdou se každoročně, aby se vzájemně seznali, aby si pohovořili o svém postavení a potřebách svých, aby *) Dolnolužické týdenní noviny. — 17 — se povzbudili k další práci. Nemnoho jich pohromadě, kolem čtyřiceti, ač se sešli v počtu skoro plném. To charakterisuje malé poměry lužické. Zde jest vše en miniature: země sama neveliká, národ nečetný, *) literatura a celý život národní, vůbec vše, vše je zde nepatrné, malé a chudičké.. Vzpomenutého roku nebyla Dolní Lužice ani jediným studentem zastoupena — též charakteristické. Poměry v Dolní Lužici jsou daleko smutnější než v Lužici Horní. Škola a kostel podaly si zde ruce ku svorné práci germanisacní, k tomu přistoupily továrny, železnice, všeobecná povinnost branná a jiní činitelé — a tak se na ubohé vesničany dolnolužické žene germanisacní příval se všech stran a vší silou. Dějiny germanisace Dolní Lužice ukazují, jakou měrou zde pončmčování postupovalo: od časů reformace nepončmčilo se v Horní Lužici (zvláště v nynějším Sasku) skoro nic, aspoň poměrně velmi málo — kdežto v Dolní Lužici propadlo germanisaci území trojnásob tak veliké, jako jest nynější slovanská Dolní Lužice .... Avšak úkolem těchto řádků nejsou vzpomínky o smutných poměrech dolnolužických. — V neděli dne 10. srpna jmenovaného roku vyjeli jsme s p. Markem Smoleŕem, redaktorem „Srbských novin," asp. Handrikem, tehdáž kandidátem ev. theologie, z Budyšína k východu do Bártu. Jízda trvá asi půl druhé hodiuy. Cestou mineme Dolní Kinu, Krakecy, Lěton, Poršicy atd., dědiny vesměs lužické, majíce po pravé straně k jihu stále krásný průvod lužických hor: Lubina, Prašice, Kačky, Ilromadniku, Čornoboha, Rubjež-ného Hrodu atd. Všecky ty hory jsou až do vrchu *) V obou Lužicích žije dle Muky 106.007 luž. Sibuv mimo vlast pak asi 10.900. - 18 — zalesněny a některé z nich výhlednými věžemi opatřeny. Kolem třetí hodiny dojeli jsme do Bártu, jenž leží při říčce Lubatě a pod Ovčí horou (Wowča hora). Z daleka již kynul nám z tmavé zeleni pěkný zámeček bartský, sídlo hraběnky a v ní zosobněno germanisace. Tato paní vytknula si za úkol poněmčiti pokud možno zdejší osadu; založila tu za tím účelem německou školu s ryze německým plánem učebným, v němž ovšem srbská řeč místa nenalezla. Ve škole právě měli zpěv; otevřenými okny zaznívala do slovanské vesnice a valnou většinou z úst slovanských dítek — jakási německá nábožná píseň a potom „Deutschland, Deutschland über alles" . . . Takových dobrodinců má Slovan všude dostatek 1 Přijeli jsme dosti záhy — měli jsme ještě dost času, zkusiti různé druhy piva, které bylo možno u zdejšího hospodského dostati. Já jsem učinil pokus, nebylo-li by možno také pivem zahradu zalévati; pro zalévání jsem k pití nepřišel. Jak půjde zahradním květinám to pivo k duhu, nevím; domnívám se však, že jim po něm dobře nebude — a mám pro to své důvody. Po čtvrté hodině zahájil předseda (hlowny starši), lipský student Mrozak, schůzi několika slovy. Po té všichni přítomní povstavše zazpívali národní píseň: Ilišče Serbstwo njezhubjene, swój škit we nas ma, nowy duch who woslabjene sylnje pozbéka: Bóh je •/. nami, wjedžc nas, njepřcčcl so kižom hoři — Serbja, Serbja wostanu, Serbja dobudu! — 19 — Píseň zpívá se jako naše „Hej Slované;0 melodie liší se od naší jen v druhé polovici. Zpívali studenti, přítomní vesničané a několik paní a slečen — zpěv zněl sálem, zalétal otevřenými okny i ven, kdež nedávno teprv dozněla hrdá, sebevědomá, vládychtivá, nesnášelivá slova německých písní. .. Zde hrstka nadšenců malého národa přísahá na prapor národní, volajíc samého Boha s důvěrou na pomoc — tam děti téhož národa papouškovaly cizí, jim nepřátelská slova, neznajíce jich dosahu a nevědouce, jak v té chvíli strážný duch Slovanstva zastírá svou tvář a pláče nad nimi . . Boj živlu německého se slovanským trvá zde již sta a sta let — a jest se opravdu co diviti houževnatosti a síle lužického kmene, že v boji tom nerovném nepodlehl. Tento fakt dává nám naději v lužickou budoucnost! — Pak podávali zástupcové jednotlivých studentských spolků zprávy o činnosti „towarstwa," jež zastupovali. Spolkův studentských jest několik. Na první místo z nich položiti sluší pražskou „Ser bow ku," kteráž se skutečně dlouhá již léta (od r. 1846) svědomitě pričiňuje vlasti prospěti. Členové její (letos 11), chovanci lužického katolického semináře malostranského, mají co týden schůze, v nichž studují grammatiku a syntax mateřského jazyka, čtou lužické spisy, deklamují, čtoa historii svého národa, předčítají a vzájemně posuzují a opravují vlastní práce literární atd. *) Jinak jest s lipským „So rab i kern;" to mívá méně členův (studujících evang. theologie, roku 1890 jen 3), čímž se částečně vysvětlujo a o-mlouvá nepatrná jeho činnost. Význam tohoto noj- *) Obšírněji pojednal jsem o „Scrbovrcc" ve Slovanském Sborníku 1887, 22 atd. — 20 — staršího, již r. 1716 založeného spolku lužických studentův, spočívá v minulosti, v předešlém věku a na počátku našeho století. Krom těchto dvou spolků v zasluhuje zmínky i „Societas Slavica Budissinensis," spolek lužických gymnasistův budyšínskych, jenž byl r. 1883 zakázán. Příčin nebylo žádných — ředitel, známý nepřítel všeho srbského, učinil tak z vlastní vůle. Avšak po dvou letech byl nucen znova jej povoliti; od té doby vede společné hodiny jeho členů, pastor Kalich. Krom toho vyučuje srbské gymnasisty mateřskému jazyku spisovatel J. Wjela ve dvou týdenních hodinách, již r. 1850 povolených. Na programu bylo nyní jednání o místč příští hlavní „skhadžowanky." „Serbska studowaca míodžina" má totiž dvě schůze či dva sjezdy do roka. První jest „na-lětnja skhadžowanka" (jarní schůze), kteráž se odbývá pravidelně o velikonocích v Budyšíně, druhá jest „híowna skbadz'owanka," která jest vždy o hlavních prázdninách. Důležitá jest zvláště tato druhá — letos již dvacátá. Hlavní „skhadžowanka" tato bývá pořádána pravidelně na hranicích lužické národnosti, v čemž spočívá její důležitost a význam, činí to zajisté na venkovana srbského, na nějž doléhá v denním životě neodbytná němčina, rozhodný dojem, vidí-lí tolik nadějných, mladých, intelligentních lidiček, kterak se radí o svém vzdělání v mateřštino, o vydávání srbských knih a časopisů, o sbírkách na srbský matiční dům a o jiných potřebách národních! K tomu bývá večer buď srbské divadlo neb srbský koncert, při němž zpívány a hrány původní skladby srbských komponistův, Kocora a Kravce. Takovým způsobem prožije venkovan den, na nějž zajisté tak snadno — 21 — a záhy nezapomene, a vzpomínka na den, takto strávený, jest mu posilou v jeho těžkém postavení. Ku konci byly některé návrhy a řeči, charak-terisující lužické studentstvo. Zvláštním, polo radostným a polo skličujícím dojmem působila na mne vlastenecky upřímná a nadšená řeč absolvovaného gymnasisty budyšínskeho — jenž těžce zápasil s mateřským svým jazykem 1 . . . Schůze zakončena druhou národní hymnou: Níiko Sorbstvro /. proclui slawa, stiiwa žiwa u&rodnoBÓ, nowy duch nam mocy dawa, zbudiíi swjatu horliwosó. Wótcny kraj, krásny raj, „slawa!" kóždy zawyskaj! Píseň zpívána, rovněž jako první, stoje. Při konečné sloce podají si všichni kruhem ruce, pějíce: Bratrowstwo sej zawdawajmy w vótčiuskich tych wulrobach, swěrnosé sebi prisahaj my k dobrom' skutkej w Lužicach!... Večer byl sál záhy přeplněn obecenstvem ze vsi a z okolí; mimo Srby bylo i mnoho Němců přítomno. Na oponě četla se slova: Serbjo, zakbowajmy swěru jiašich wótcow réč i wéru! Hrány byly dvě jednoaktovky, voselohry, spíše frašky, sice bezcenné, ale veselé dost — byly hrány srbsky, a to jest hlavní věc. V meziaktí prodávala mladičká „knježiia" (slečna) drobné kytice ve prospěch vydání sebraných spi sův básníka lužického llandrije (Ondřeje) Zejlere. Sebrané tyto — 22 — spisy vydává totiž „serbska studowaca íniodžina" svým nákladem; loni právě vydán jich čtvrtý a poslední svazek o 479 stranách. Krom toho vydávali lužičtí studenti v letech 1876—1881 pěkný belletristický časopis „Lípu srbskou" (Lipa serb-ska), jež se stala spolu s bývalým „Lužičanem" základem nynějšího jediného měsíčníku beletristického, známé „Lužice" (Lužica). V „Lípě" vystoupila celá řada mladých pracovníků, z nichž zvláště vynikli Jakub Bart-Óišinski, Arnošt Muka, Jurij Libš a jiní. Později, v letech 1885—1886, vydávali časopis „Lužiski Serb," jenž však „Lípy" vnitřní cenou nedostihuje. Konečně k desáté „skha-džowance" r. 1884 vydali redakcí J. Libše cenný „Almanach," jenž jest svého druhu jedinou knihou v lužické literatuře, na samostatné publikace bel-letristické tak chudičké. Takovým způsobem hledí srbští studenti dokázati, jak cítí pro svůj národ. — Z této stručné črty, v níž jsem vylíčil průběh „skhadžowanky" r. 1890, vidíte, v jakém rámci pohybují se národní snahy lužického studentstva. Nic z těch směrů, kteréž hýbají mladými myslemi našeho studentského dorostu, neozývá se z mého náčrtku — a nemůže se ani ozývati. Spíše vy-cifujeme z tohoto obrázku van ovzduší našich let šedesátých a sedmdesátých — ovšem zase v měřítku valně zmenšeném, v síle značně seslabené, en miniature. Avšak i v Lužici uvědomění studentstva sílí a se prohlubuje — vidím to zvláště také, připomínám-li si v duchu řadu „skhadžo-wanek," jimž jsem byl přítomen. Jaký to rozdíl mezi studentským sjezdem, jemuž jsem obcoval ve Wósporku — a mezi „skhadžowankou," kterouž jsem navštívil r. 1891 v Pančicích! Předloni v Kulově a loni v Rakecích bylo již i dolnolužické studentstvo zastoupeno! — 23 — Je to nadmíru radostný úkaz, že konečně i dolnolužická mládež počíná oživovati. Založili si svůj „zwčstk," jenž má zatím 9 členů, kteří se scházejí o letních prázdninách a krom toho o vánocích. Do „zwěstku" přijímáni jsou toliko starší studující, kteří již učinili žádoucí pokrok v mateřštině. Na prosbu spojených studujících Dolní Lužice podali někteří dolnolužičtí pastorové žádost k ředitelstvu chotěbuzského gymnasia, aby se tam zase obnovilo vyučování jazyku dolnolužickému *) — ale ovšem marně. Učí se tedy chotčbuzští gymnasisté mateřskému jazyku soukromě: scházejí se vždy ve středu (počtem šest) v bytě nejstaršího svého kollegy Šwjele, čtou lužické knihy, učí se mluvnici lužické, překládají z němčiny do luži-činy a připravují se k budoucí práci uprostřed lidu. Podobno děje se ve Staré Darbni na učitelském ústavě, kdež jest nyní 12 Srbů. Spojení studenti dolnolužičtí ujali se nyní vydávání spisů básníka M. Kósyka, řídíce se příkladem svých hornolužických soudruhů. To vše jsou zjevy velice potěšitelné, tím potěšitelnější, čím mrtvější a nečinnější byla dosud dolnolužická mládež. Nedostáváte chuť podívati se také na schůzi snaživého studentstva nárůdku, o němž tak divná ponětí jsou rozšířena, jemuž tolikrát vyhynutí předpovídáno — a jenž přes to nevzdává se naděje v další život? Uvidět mladé harcovníky takového podivuhodného nárůdku nebylo by jistě ne-zajímavo! *) Na gymnasiu v Chotěbuzi vyučováno bylo od roku 1856—1887 také dolnolužičtině jakožto přodmětufmimořád-nému. Téměř po celou tu řadu lot byl /.do učitelem K. Cli. Dalej (Dabla), jenž vydal i příruční dolnoluž. mluvnici. Zemřel r. 1892 dne 3. ledna. — 24 — Lužické divadlo a pěvecké slavnosti. V létech čtyřicátých vanul Lužicí první teplý vánek národního jara. Tušení blížící se vesny sice již dlouho se vznášelo nad dřímající Lužicí, tu a tam pozvedla ze sněhu nesměle svöj kalíšek literární sněženka, ba i několik časných, ranných skřivanů vzneslo se k nebesům a snažilo se je proraziti svým zpěvem — ale jaro, skutečné, o-pravdovó národní jaro se svým vjezdem do zasněžené Lužice ještě otálelo. Až tu počátkem let čtyřicátých vše jako čarovným proutkem změněno. Jórdan počal vydávati svoje „Jitřenky," Zejler se Smolerem „Týdenní noviny", Smoler vydal svoji monumentální sbírku národních písní, vyšla i řada jiných knih lužických, později založena „Matice srbská," vyrojila se četa národních spolku s budyšínskou „Bjesadou" v čele, vyšly první zelené sešity vědeckého „Časopisu Mačicy serbskeje" — zkrátka, lužické jaro, ono dlouho želané národní jaro bylo zde I V této době, jejíž dech ovívá nás ze zažloutlých listů nejstarších časopisů lužických, onoho památného roku, kdy se „na Vinici" u Budyšína čtyřicet srbských vlastencův uradilo o založení srbské Matice — roku 1845 vznikla i štastná myšlénka národních pěveckých slavností, kteréž se potom staly mocnou vzpružinou národuího probuzení lužického. Otcem jejím byl mladistvý tehdáž komponista Korla August K o c o r, jeuž se k jejímu provedení spojil s básníkem Handrijem Zejler e m. Tyto „spéwanske swjedžonje" měly rozhodný, smerodajný vliv i na tvorbu Kocorovu a Zejlerovu. Bez nich nebyly by vznikly „Počasy," nejobsáhlejší poetické dílo Zejlerovo — a také - 25 — největší a nejvýznamnější hudební skladba Koco-rova, bez nich nebyla by povstala řada drobnějších,, namnoze roztomilých písní sdružených umělcův. První „serbski spčwanski swjedžen" pořádán byl na budyšínske „třčlerni" (střelnici) v pátek dne 17. října r. 1845. Tu poprvé zpívány národní hymny lužické, „Trač dyrbi Serbstwo, zawostac" (Trvati musí Srbstvo, zůstati), „lliščo Serbatwo njezhubjene" a tklivá, přímo tesklivá, melodií neobyčejně jímavá „Rjana Lužica" (Krásná Lužice). Na programe nacházíme i „Hdže statok mój" — Kde domov můj ? ... Všecky tyto písně úplně znárodněly, nevyjímaje ani naší hymny, jejíž refrain. „Zemja Serbska statok mój" často v Lužici zaslechneš. Jen píseň „Trač dyrbi Serbstwo" vinou melodie nevnikla tak hluboko v lid, jako ostatní. Z dalšího programu zalíbila se obzvláště čiperná, jak melodií tak textem čistč národní, originální „Serbska meja" — polonaisa lužická, kterouž se nyní každý ples lužický zahajuje. Nezapomenu na pěkný dojem, jejž jsem pocítil, když jsem před léty v sále budyšínske „trčleŕnje" poprvé zaslechl z úst vybrané srbské společnosti zvuky této líbezné, čiperné písně, jež počíná: Zelená se máje, hudba pod ní hraje, k tanci na trávníku zve; nuže rychle k tanci y ßkoku, dívky kyprých bokô, ceká hoch již děvče své!.. . A končí: Poskočte si do bujnosti, co vám všedních klopot suchopár V Vzplaňte, srdce v lásky žár v dívčím objetí. — 26 — Jednou sněhy spadnou, růže v líci 8vadnou — nuže, za mladosti v náruč děvčeti! K textu neobyčejně těsně přiléhá melodie — nebot byla vlastně slova psána básníkem, jenž sám byl hudebně nadán a vzdělán, k hotové melodii, plné charakteru a životnosti lužických národních «reji« (tanců). Až do roku 1851 uspořádáno bylo deset velkých pěveckých Blavností, načež nastala devítiletá přestávka, když byl Kocor na učitelské místo do Ketlic povolán. Teprve r. 1860 měli Srbové zase svůj „spčwanski swjedžeň," řízený Kocorem, jenž — ač u vysokém již stáří (nar. 3. pros. 1822) — posledně ještě r. 1891 ve spolku s K. A. Fied-leřem takovou velkolepou pěveckou slavnost uspořádal. „Spěwanske swjedženje" staly se dostaveníčkem srbských vlastencův, aC v hávu kněžském či v selském kroji, ze všech koutů Lužice, staly se významnými národními slavnostmi, jichž těžce postrádáno, když v posledních létech řídnuly. Jejich původce jest již kmetem, i jeho věrný pomocník Fiedler již v národních službách sešedivěl — jest nyní na mladším pokolení, aby nedalo štastné myšlénce zahynouti. Povolaného nástupce Kocorova vidíme v mladém, nadaném skladateli Bjarnatu Krawcovi. — Tolik o „spěwanskich swjedženjach." První divadlo lužické hráno teprve r. 1862, tedy po první desítce pěveckých slavností — před tím nikdy. „Věci na světě dosud nevídané se staly: v Budyšínč se hrálo srbské divadlo!" psal rozradostněný referent „Lužičana," počínaje první lužický divadelní referát vůbec. — 27 — Tato „nevídaná a neslýchaná věc" připravena byla zásluhou mladistvého, horlivého studenta a nadějného poety Jana Česly, nyní lékaře v Neve-klově. *) Keferent „Lužičana" jmenuje dále kupce Flanderku, „zwjeselenskeho direktora Bjesady," jako Čěslova pomocníka při pořádání prvního lužického divadelního představení. Bodrý ten kupec byl Čech z krajiny semilské. Lužické divadlo zahájil — náš Klicpera. „Porjad Bjesady" ohlašoval na večer 2. října 1862: »R oho win Štyrirohač, wjeselohra w dwěmaj jednanjomaj, po čěskim wot J. Č." (Jana Česle). **) Je to zcela přirozeno, jako jest přirozeno, že vůbec celé probuzení lužické mělo svůj vzor v Čechách, i zeměpisným položením, i příbuzností kmenovou, i historií Lužici nejbližších. K tomu sluší podotknouti, že Česla tenkrát v Praze studoval. Divadlo pořádala budyšínska srbská „Bjesada" (založená r. 1850) v sále hostince „u zlaté koruny." Před prvním jednáním promluvil k shromážděným medik Petr Dučman řeč plnou nadšení, v níž zvláště také vyzýval srbské dívky k divadelnímu ochotnictví. Nechat mi jest dovoleno podati obsazení prvního lužického divadla; bude to zajímavo ku poznání, jaké vrstvy společenské hlásí se v Lužici k národnímu hnutí. Rohovina ,hrál učitel Grund, veselé malíře dávali studující Česla a Dučman a kupec Stóš, ostatní úlohy byly v rukou rolníka Rjenče, známého vlastence Smolere (hrál rychtáře), řezbáře Pětřka a rolníka Khěžnika .. . Od té doby uplynulo již plných třicet let — jaký pokrok učinilo v té časové prostoře lužické *) Óěsla bohužel od svého odchodu do Čech (1870) nic více nepsal. **) Překlad vytištěn v „Časopise Macicy Scrbskeje" 18G2, seš. II. — 28 — divadlo? Nějakého „Národního divadla" ovšem Lužičané ještě nemají — považme, jak dlouho to trvalo, než jsme my od doby Thámovské k svému „Národnímu" dospěli 1 Ale pokrok je tu přece. Celá řada venkovských, lépe řečeno vesnických spolkův pěstuje mimo jiné také divadlo, v čemž jest jim vzorem jednak budyšínska „Bjesada," jednak studentstvo, jež skoro pravidelně hrává o svých sjezdech divadlo. Jest již i hlouček dobrých divadelních ochotníkův a ochotnic, jejichž výkony jsou známy netoliko v místě jejich působení; ochotnictvo lužické tvoří obce ne sice úředně potvrzenou, ale ve skutečnosti existující: ochotníci z dalekého okolí hrávají v budyšínske „Bjesadže" — a naopak zase besední ochotníci vystupují i na vesnických divadélkách. A naději na svoje „Národní" také již Lužičané mají — jest spojena s „Matičním domem," jehož myšlénka vznikla záhy po položení základního kamene našeho divadla národního. Velký, důstojný „Mačičny dom,u v němž by nalezlo místo i první divadlo lužické, jest ovšem dosud pouhým krásným snem — ale i ten dojde konečně svého uskutečnění: jsem přesvědčen, že v nepříliš daleké budoucnosti dočkají se Srbové lužičtí položení základního kamene k budově, jež bude symbolem jejich jsoucnosti, jejich národní jednoty 1... Vše, co jsem právě o lužickém divadelním ochotnictvu napsal, platí pouze o Horní Lužici saské — v pruské Horní Lužici hráno srbské divadlo dosud snad toliko v Kulově na studentské „skhadžowance" ave Voj erecích v rolnickém spolku, v Dolní Lužici pak provedena divadlu podobná hra tuším v Dešně. Zbývá mi pověděti několik slov o repertoiru lužickém. Nikdo se nepodiví, když povím, že jest -29- v literatuře lužické do přítomné doby jediné toliko původní drama — totiž Bárta-Óišinského historická činohra „Na Hrodžišku" (Budyšin 1884). A to nebylo dosud nikdy dáváno! Hrají se tedy vesměs překlady a zpracování, hlavně z Klicpery a Pflegra (nejnověji také ze Stroupežnického), potom z Baíuckého a nčkteré z němčiny. Tištěno jest jich něco málo přes deset jednak v časopisech „Lužičanu," „Lužici" a v „Časopise Mačicy Serbskeje," jednak ve zvláštní divadelní sbírce, vydávané Mukou a Bartem (Serbska džiwadlowa zběrka). Tím jsem u konce se svojí úvahou o lužickém divadle: mohl jsem psáti pouze o malých poměrech, kteréž se asi nezmční dříve, dokud nebude státi nový, důstojný „Mačičny dom." *) - ti - «fiM? * •*•!/?, b fcé t# bfgr*jrai J*oe Ho*»* ni» Msotatiy Hs» «dtoni «?i;m*& «Síi, z«í» fctt&ui }* pto»**iAj tatí s«fc i «**» «iiy« feraé» (V«ltiA«ii)i i ^OKtfíé »fU>Hlfca jř*a*» bJ#si? s» úst» b*&e* bf>'«B£s posli•d jajjjettř«,* u tfe-JbWb t« pe»«i * utoftfa »pí4a» }**i ôil* bfífs (j***f©í t«fs ^»«cs * t »tilu $ŇfcimíG*m • ddfea* frl«öt« (4ba4vfBÍ) *Ui m f»«í£tae» 4«%, *4tó * petf«**i© *ffaacs;. b%ß*E ÍSK» • l««ié «ft««****1- $Ü» «fccS«*, I» iá «fct? »Hs» t*?wt. 14b ta*» teÉMit» esto tai* tese pN.*f*bíí *tta «4»&4 ptoAUCI i» • sésís» by= «ssei HU*.;* * fimiáň • «É»**>b «4«Kí%p otdrt&*4ta é Čechy a Čechové v lužickém podáni. Často, přečasto vstupují mi v Lužici do mysli reminiscence na doby české slávy — k nimž ne- — 82 — rozlučně připjaty vzpomínky na pád samostatného státu českého. Byl to pád velikána — země polovice Evropy duněla od něho po třicet let. . . Z koruny sv. Václava a Karlovy vypadl tenkrát skvost neoželený — Lužice, kteráž tehdy přešla pod vládu kurfirstův saských, pokud již prve nenáležela Braniborcům. Skvost, jenž byl po tři sta dvacet šest let ozdobou koruny českých králů .. . Druhdy vyvolány bývají takové vzpomínky a k nim se připínající dumy přímými památkami z těch časů. Netřeba ani nořiti se do farních, kostelních, mostských neb jiných archivů. Již prostému turistovi, jenž dává přednost přítomnosti před těmito zaprášenými, mlčelivými, avšak přece tak výmluvnými svědky dávných věků, často v cestě stane z kamene vytesaný památník těch dob uplynulých a zasmušile mu zavolá vstříc: »Stůj a vzpomínej!../." Tak v Budyšíně na „bohaté věži" holdovací pomník Rudolfa II., nad branou zámku Ortenburgu podobný, o sto let starší pomník Matyáše Korvína, pletichářského protivníka Jiříka Poděbradského, ve dvoře kláštera Mariiny Hvězdy český lev a jinde jiné drobné památky . . . Často při prohlížení knihoven při evangelických vesnických kostelích přišel jsem na české knihy, většinou z pozůstalosti českých exulantů pocházející. Těžko vypsati, co jsem pocítil, když jsem v knihovno evangelického kostela y Klětném otevřel — druhý díl Biblí Kralické, toho pokladu nejdražšího a jediného, jejž s sebou vzali Bratří spolu s Labyrintem Světa, opouštějíce navždy ubohou, drahou vlast... Na titulním listě přečetl jsem vybledlou poznámku: Aus Frau Marien Gräffin von Hohenlohe, gebohrener Gräfl'in von Kaunitz, in der Stadt Zittau gestandener Verlas-senschaft herrührendt...(?) Aprilis 1G74. A hned — 83 — vedle tlačila se k vážnému foliantu drobná knížečka „Žalmové aneb zpčvové svatého Davida.." od Jiříka Streyce. MDCXIV. — V Křišově podal mi pastor Brósk českou knihu, v níž jsem poznal Martina Pliiladelpha Zámrského „Postilly" vydání drážďanské, třetí, z r. 1G02. Titulní list chyběl; místo něho na přivázaném čistém listě čtla se obšírná poznámka, v níž napřed vykládáno o tom, kterak r. 1G21 titulní listy všech českých knih, náležejících kostelům, školám a-gymnasiím, mu-sily býti poslány do Prahy „katolickým komisařům," načež vyprávěno o dalších osudech knihy. Čtete, že náležela chrámu v Hradci Králové, že ji královéhradecký farář Jan Picek vzal s sebou do vyhnanství, kteroužto cestou dostala se do Ži-tavy, kdež přecházela dědictvím a odkazy do různých rukou, až konečně ji dostal „Bohuslav Moravek, potomek českých vyhnanců," (ta slova jsou v německém tomto přípisu napsána česky; tot obyčej známého B. Moravka, u jehož podpisu vždy nacházíme dodatek: „potomek Českých vyhnanců"). Od něho pak dostala se na křišovskou faru ... Tak často přišly mi v Lužici do rukou české knihy sežloutlých listů — kým zobracených a pročítaných ? ... Bývalat zvláště česká biblí téměř nezbytnou pomůckou evangelických farářů lužických, kteří postrádali srbského překladu písem. O tom vydává nám svědectví již nejstarší dolnolužický překlad písma svatého, Jakubicův „Nový zákon" z r. 1548, jehož rukopis chová se v berlínském museu. Český vliv jest na tomto překlade velice patrný — a tak i na překladech pozdějších. Spojení s korunou českou trvalo přes tři sta let — což tedy divu, že i v lidovém podání lu-žickém nacházíme české stopy, byt se druhdy - 84 — pouhým připomenutím jména české země a podobno jevily. Tu a tam v pruské Lužici povídá se o spících rytířích v hoře „Plönicka." Sám jsem podobnou povést slyšel z úst zajímavé stařeny Ma-dleny Mčréinkové ve Vojerecích. Když jsem se jí tázal, kde by hora Plonicka byla, odpověděla: „Ta prý je někde v Čechách u Prahy." Tu je zcela jasno, že „Plonicka" — nebo „Plonicka hora" — není nic jiného, nežli Blanická hora, Blaník. Měr-činková doložila dále, že prý to vše jakýsi věštec „předprajií" — a tu máme i pramen této lužické pověsti: proroctví slepého mládence. Tato pověst o hoře, jmenované „Plonicka," mohla se dostati do Lužice v dobách velmi dávných, jak to stáří pramene připouští. *) Jinou pověst o jmenované hoře zapsal W. von Schulenburg v dolnolužických Biotech (Wend. Volkssagen, str. 64.): Dvanácte bratří vojáků nemohlo v bitvě zvítěziti, začež je hejtman jejich zaklel, aby na místě bitvy zůstali až do poslední *) Zajímavo jest, že se jméno Blaníku i v různých polských pověstech ozývá. Tak polští Slezáci vypravují si o studentu JLokietkovi, jehož osud chtěl míti králem. I vytáhl proti němu a jeho jedenácti soudruhům dosavadní král té země s velikým vojskem, ale ničeho nepořídil. Neboí iokietkovi nápomoc vystoupilo „bělounké" vojsko ze země, jakmile se král přiblížil. A byla toho vojska síla veliká, že nebylo konce dohlédnouti. Král pak, uviděv ty pluky, vztýčil bílou korouhev a uzavřel mír. Ábokietek potom sestoupil se svými soudruhy a s celým vojskem pod zemi, kdež všichni dosud čekají, až jim Pán Bůh vyjíti rozkáže. A to místo se nazývá „Bladnicka g ó r a." —Podruhé vyskytuje se jméno Blaníku v pověsti lidu tatranského. V Tatrách prý v „górze blanickiej" již přes tisíc let spí zakleté vojsko, kteréž se teprv,potom zbudí, až se Krakov propadne. — Wíad. Wcrylio: Spiacy rycerze. „"Wisla" iss y. s4í). — 85 — vojny. Bratři vojáci stáli sice v té chvíli na rovině, ale sotva vůdce své prokletí vyslovil, již byli přikryti horou, kteráž se nazývá Pionica čili Plonicka. Zde budou spáti dotud, až budou zavoláni, aby všeho světa dobyli. Jednou za rok v určitý den lze vstoupiti do hory a viděti tam ty spící vojáky. Skutečně tam jednou kdosi přišel a zavadil nohou o jednoho spáče. Ten ihned pozdvihl hlavu a otázal se: „Už je čas?" Muž, jenž spící bratry hlídá, rychle na to^ odpověděl: „Ne, Šimone; spil" Ta hora jest v Čechách, a den, kdy se otvírá, jest v máji. A to mně vypravoval starý Lužičan, voják, „aus den Freiheitskriegen vor 50 Jahren." Ten viděl tu horu na vlastní oči a chtěl í dovnitř se podívati; ale neměl k tomu času, nebot táhli dále. Z dodatku vyprávěčova snadno bychom mohli souditi, že jest pověst původu zcela mladého. Myslím však, že tomu není tak: základní rys pověsti (totiž vypravování o původu hory) jest zcela rozdílný od našich pověstí toho druhu (spíše připomíná podobnou polskou báji) i byl asi v dobách dosti dávných připjat ke jménu hory „Plonicka" a sloučen s pověstí českého původu, ke jménu tomu se připojující. Však také ani vyprávěč netvrdil, že ji onen starý srbský voják v Čechách „slyšel." — Jméno země české nebo hlavního města Prahy dosti zhusta přichází v národních písních lužických. Tak milenec v písni „Ničemný soudruh" (Smoler I. str. 38.) odchází na vojnu daleko „za Prahu" : Předal je hólčik (prodal hoch) kouje a wóz, sam so dal preč na wújiui, tři sta mil i za wodu, štyri a štyrséi za Prahu. — 86 — V jiné písni (tamže, 84.) radí matka synu, jehož milá vstoupila do kláštera: Rajtuj ty, synko mój, (w) cuzy kraj, tajících je kolcow 'šudžom doač. Syn uposlechl, obejel Čechy i Budyšínsko, ale nikde nenalezl dívky, která by mu mohla ztracenou milou nahraditi: Cos ku wón, Budcsku wobrajtwal, žaneje rjeúšeje njenamakat (žádné hezčí nenalezl). Ilólčik tón zawróéil koníka, přeco won rajtowai k maóeri dom. „Cěsku syra, Budcsku wobrajtwaí, žaneje rjeúšeje njenainakal. Žaneje rjeúšeje njenamakam.. žaneje druheje měc njeckain (míti nechci)." Ze jména „Budeska" můžeme souditi o slušném stáří písně. V prvních asi třech stoletích našeho tisíciletí nebyla známa jména „Horní" a „Dolní Lužice." Horní Lužice vystupuje v těch dobách pode dvěma jmény: Zagózd (jižní díl) a Budyšínsko — po lužickú Budyšínska, zkráceně Bu-dyšska, ve výslovnosti Budyska neb Budeska. Do těch dob spadá také první spojení Lužice s Čechami (1136—1254). Tak v písemných památkách; v konservativním lidu ovšem udrželo se jméno „Budeska" zajisté déle, snad až hluboko do druhého spojení Lužice s korunou českou (1319— 1635). Jakýsi nešťastník popěvuje si: Ja pak chcú radšo do C e c h hid snadž 'dže tam moje zbože kcěc (snad bude tam mé štěstí kvést), och jej, och jerům! (Tamže, 154.) Dolnolužická píseň (II. 78.) táže se zarmoucené dívky: — 87 — Woc' ty tužyš, žówcyšco, wjenaška njewijoš? „Proč jsi tak smutná, dívenko, věnečku neviješ V" Načež dívka odpovídá: „Kterak nemám smutná býti, když milý doma není V On vyšel na vojnu tři míle za Prahu." Woc' ga tužyš njedoju, •;až luby doma iijej'V Wón jo hiijšol n:i wójnti tái mile za Pragu. — V pohádce o popelce („Popjelúča") vystupuje „rjany čěski ryčeŕ," jenž přichází na „kwas" (svatbu), tančí s neznámou dívkou, Popelkou, a pak si ji odvádí do Čech na svůj hrad. (Lužičan 1872 str. 25.) Tento detail příliš jasně připomíná doby českého panování, kdy čeští velmoži zajížděli v průvodu královském neb za jiných okolností do Bu-dyšíua, kdež také nejvyšší úřady zastávali (fojt- ství atd.). I v národní přísloví vešlo jméno země české. J. B. Junghiinel (f 1809) zůstavil rukopisnou sbírku přísloví (viz Časopis Macicy Serbskeje 1882. 52.), v níž nacházíme i pořekadlo: To su moje Čechi a Lechi ■— to jest moje všecko (Junghiinel vykládá: Das ist mein ganzer Ein- und Ausgang). Tomu, kdož po mnohých zkušenostech ještě pro-hloupí, říká se: „Ty sy Česku a Sasku wobhonií a njejsy ničo nazhoniJ," dolnolužicky: „Ty sy Česku a Sasku hobjegnul, njejsy pak nic nahuk-nul." — Těžko-li se loučí dcerka, jdoucí do vzdá-lenějšív vsi na službu, těší ji rodiče slovy: „To žane Č ech i njejsu." Na konec podám zajímavé vypravování báby Madleny Mčrcinkové, kteréž jsem zapsal ve Voje-recích (v pruské Lužici): Po velikém moru v Narču (— tak vypravovala Měrcinková) přišli tam na jednu živnost tři z Čech: dvé bratrů a sestra. Od těch dob se ta živnost jmenovala „Čechec0 (t. j. Čechů). Jeden z těch bratří jmenoval se Honzík a ten „všecko ve vidění viděl." Jednou, když šli lidé ke mši, pravil: „Kudy BrčtniČtí chodí do kostela, tam se ukáží takové červené domy a ty budou míti tolik, tolik oken." A lidé nechtěli mu věřiti a odporovali mu: „Honzíku, to nám nepovídej, to ty nemůžeš vědět." Načež on odpověděl: „Ty tu nebudeš a já také ne — ale to se stane." — A vidíte (dokládala Měrcinková), to se také vyplnilo: nyní jsou tam nová cihlová stavení a vojerecké nádraží, kteréž má tolik oken. — A Honzík povídal dále: „Až se to stane, tehdy nebudou choditi lidé do kostela pro boží slovo, ale z hrdosti, aby svůj oděv ukázali. Ke mši půjdou a- po kostelních stezkách se opilí váleti budou. Až ten čas přijde, budou Voje-recy až k Nydeji dosahovati — a tu bude velmi zle ve světě." A zase mu lidé nevěřili a kdosi pravil: „Honzíku, to nám nepovídej, to ty nemůžeš věděti." Načež on odpověděl: „Ty tu nebudeš a já zde též nebudu — ale to se stane." — A vidíte (dokládala zase Měrcinková): opravdu počali lidé cestou ode mše nejprve za „grošík" kořalky si kupovati, až nyní konečně mnozí se po službách božích do němoty opíjejí. — Konečné věstil, že i vrchnosti zaniknou. Ale to mu teprv nikdo nechtěl věřiti: „Nu, když všecko bude pravda, tohle zajisté ne. My jim musíme všecko udělati: zorati, oseti, skliditi, vymlátiti, na sýpku uložiti — a to že by si dali páni vzíti? Honzíku to nám nepovídej I" Načež Honzík: „Ty tu nebudeš a já také ne — ale ta holčička může se toho dočkati." Při tom ukázal na desítileté děvčátko, kteréž právě — 89 — šlo s těmi lidmi ke mši. A podívejte se (končila moje vyprávěčka): to děvče se dožilo sto a tří let věku a tak se všeho dočkalo, co ten Čech předpověděl! — Wí t&crtôj «tulíte * *4)a&ft® telícM* pi*&$*mk Utei» teti * titémtrf fiče m s+ |ti**3 «tito! •» J&09CS Ui*t&'U&» iAJLift&MX» •U»W&lnŕ fH tet* cíti* t» aj tiÉtate* mmteš&s® |&ft tijfcy % »7@$*m» teure* »J CnAto w pntös£$3 tň*9. *wj*j »fttftftf pm a#a**& ?♦ t&rttc& kúso» táním t toůfte* ac stiíäfes* Hmm^I * © alc&É ft» &f**»&mt }eH. ^ feui!, §«a&M«, Jt&§ tata* sijsüiim*, Is» &f*«4£» í£© 90&ÉM tíMl tttmj )«$*£ tftflf., •*- u*má 4« fis«» f$S» lejU'«Jkf