Ludvík Kuba: „Horci". :>7.r> Z ovzduší antického Grillparzer nic více neutvořil. V pozůstalých jeho s])isech nelézá se jen ještě zlomek, kusý to dialog zamýšleného dramatu „Kanibal". Ze životopisných jeho zápisků dovídáme se však, že v mládí svém měl úmysl napsati Spartaka. Když prý se ale v pokročilém věku svém na tuto smělost svou rozpomenul, zvláště pak na tendenci, jakou chtěl této tragedii dáti, šel prý mu po těle mráz! — Patrně hrozil se myšlénky, že zamýšlel kdysi, v bujném návalu mladosti své, býlí nobo.borcciii! Ubohý vídenský dramatik! — V příštím článku uhlídáme, do jaké míry záliy zkrotí a vystřízlivěl. „Herci", lužičtí národní hudci. Z „kapitol o slovansko hudbě národní" od Ludvíka Kuby. oku 1841 dostalo se světu slovanskému zvláštního překvapení, velikého a radostného. A překvapení to, ba údiv, vzbudil nejmenší z národov slovanských, nepatrný zbytek po mocném kdysi kmeni Slovanův Polabských, podlehnuvších bohužel hlodavé činnosti lýkožrouta germanisačního, — Ji už i čti Srbové. Ve skrovném sadu jejich písemnictví objevila se bylina obrovského kvetu, pečlivě vypěstovaná,, jíž rovný exemplář toho druhu marně 'v současných literaturách ostatních Slovanův hledáme. Vydalit onoho roku první díl velkolepé systematické sbírky písni lužických, textov i nápevov. Kniha měla název: Pjesničky horných a deľnych Lužiskich Serb tí w a obsahovala pouze písně hornolužické. Vydány byly za spoluúčinkovaní mnohých pracovníkův s použitím tií sbírek rukopisných, k nimž podnět zavdala Učená Zhořelecká Společnost vypsáním cen; redaktorem pak byl f J. E. S mole ŕ, mající ku pomoci vzdělaného Němce II au p ta, sekretáře zmíněné společnosti,, kterýž všechny teksty do němčiny přeložil.* Sbírka ta vyšla ve skvostné na ten čas úpravě, ve formátu imponující velké quarty, obsahovala obšírný úvod, popis zajímavého vzniku onoho díla, pojednání o jazyku lužickém, o povaze, spůsobech a druzích lužických písní národních. Na konec pak byly připojeny různé vysvětlivky a dodatky k některým písním, začasté i provedeno srovnání s písni jinoslovanskou nebo vůbec cizí. Měla tedy sbírka, mimo zevnějšek nemalou cenu vnitřní a byla by kterémukoliv jinému národu k největší cti. Uvážili se pak hmotné obtíže s vydáním podobného díla Ipojené a vezme-ii se na to zřetel, že ostrov lužický nečítá ani tolik hlav jako naše Praha * Kniha wšla v liprnrf utro.kvi«tiek»': rípehon toxt 'ni lui'fckv :> ttřmoí-fcv 50 5176 Ludvík Kuba: bez predniesli, pak jenom těžko lze u tajiti obdiv nad skutkem lužické píle, vytrvalosti a odvaliv. A jestliže Slované, ba i cizina, s údivem hleděli na prvý díl, dostoupilo jejich překvapení vrcholu, když po dvou letech vydán byl díl druhý, obsahující kromě textův a nápěvův písní d o 1 n o 1 u ž i c k ý c h, ještě řadu vědeckých statí národopisných, historických, zeměpisných, statistických i filologických, kromě toho důkladnou mapu Smoleŕem vyhotovenou, čtyři barevné kartony, zobrazující národní kroje a posléze vyobrazení hudebních prostonárodních nástrojov« Nyní bylo dílo dovršeno, práce několika let dokončena a pilní dělnici mohli se těšiti úplným zdarem svého přičinění v té míře, v jaké divili se ostatní Slované jednak houževnatosti vydavatelův, jednak i tomu, že Lužičlí Srbové nejsou ještě zcela vybledlým etnografickým obrazem, z něhož bylo slunce germanismu všecky pestré barvy národní osobitosti vyssálo, ale naopak, že žijí dosud v ovzduší svých národních zvyků, slavností, obyčejů, že mají svůj národní kroj i způsob života, že mají značné bohatství prostonárodní poesie a hudby, zkrátka, že čeho se jim nedostává na mnohosti, aby sobě zasloužili jména Národ, to že dostatečně nahrazeno jest na jích individualitě, v podivuhodné míře do těch dol) zachované při úsilném příboji vln germanisačních. Význam literární události té zvláště pochopíme, uvážíme-li, že díla, jakým jest Smoleřova systematická sbírka národních písni i nápěvův, kterým se lužický David opatřil již před padesáti téměř lety, že díla takového dosud není ani u ruského Goliáše! Nejmenší z malých národov slovanských dosud v této stránce stojí výše slovanského obra! — Předeslal jsem této stati zmínku o díle Smoleřově jednak proto, že kdykoli na práci tu pohlednu anebo vzpomenu, nemohu ztajili vedle radostných pocituv hlubokou úctu nadšeným, nyní již zesnulým pracovníkům *, že nemohu se přemoci, abych nevystavil na odiv uskutečnění onoho podniku velkolepého při tak skrovných a stísněných, řekněme: miniaturních poměrech lužických. Jednak ale dotekl jsem se sbírky oné proto, že v ní (v připojených statích) dočítáme se prvně, a pokud mi známo, také posledně o předmětu tohoto článku, o srbských hercích, hudebním to typu čisté slovanském, při němž kromě jiných pozoruhodných věcí pozastavuji zvláště dve okolnosti: předně, že se z části uchoval až po naše doby a po druhé, že přes to vše dosud nedošel nijaké pozornosti těch, již si individuality slovanských národův všímají. Z těch důvodův lze se také nadíti, že náčrt tento, třeba následkem zevních okolností jen kusý, nebude považován za literární zbytečnost. Slovo „herc" pošlo ze slova hráti a značí prostonárodního lužického hudebníka. Při tom jest zajímavo, že ačkoliv zmíněné sloveso nalézá se dosud v lužickém slovníku, ačkoliv obdařilo ony hudce případným názvem, dočkalo se od těchže nevděčného zapomenutí. Lužický herey ať má dudy nebo „husle" a nebo „tarakawu" v rukou, na vše jen — dle prostonárodní terminologie jeho — píská, ale nehraje. Když jsem na * Z nich dosud jediný žije, J. P. Jordan, jenž taktéž jednu z oněch tři sluYek riikopisnýcli podal jako material ku sborníku jedinému, pokud možno i'mlm'»*« „Herci*. 377 počátku svých stykňv s lužickými herci, neznaje ještě dosti jejich způsobu mluvy, vyzval je ku hře slovem: za h rajče!, nerozuměli; teprv když průvodčí můj vysvětlil přání mé obvyklým terminem: pis kajce, spustil dotyčný herc svoji píseň. Srbský herc má svůj význam se stanoviska národopisu slovanského, poněvadž na něho sluší patřiti jako na člena bezděčně vzniklé třídy, jejímž účelem jest pěstováni prostonárodní hudby lužické. Ovšem i lid jest pěstitelem tohoto národního umění, ale mezi ním a hercem jest takový poměr, jako mezi ochotníkem a odborníkem. K účelům svým používají horcí národních lužických nástrojov. Je to dvojí druh houslí, píšťala ta r ak a v a a dvojí druh dud. Dle toho lze děliti lužické hudebníky prostonárodní na tři skupiny: houslisty, taraka-visty a dudáky. Co do počtu nástrojov jsou tedy Lužičaué dosti bohatí, mohouce se vykázati pěti více méně různými druhy, jež jsou následující: 1. S e r b s k é husle; 2. wjerowanské h u si i č k i (svatební) čili malé fidle anebo také malé huslički; 3. tarakawa, druh píštaly; 4. koz o 1, druh dud ; 5. m é ch aw a, jednodušší forma kozia. Smoler při vydaní svého zmíněného díla znal jen čtyři z těchto nástrojov; „wjerowanské huslički" byly mu neznámy. Okolnost tato způsobila, že jsem na dotyčný nástroj, když jsem se s ním byl v Lužici setkal, hleděl velmi skepticky* Smoler byl výborným znalcem své vlasti, jak to dosvědčil svými články, a proto byl jsem v rozpacích, máni-li onen nástroj považovati za věc domácí, starou, či za novotu z ciziny došlou. Proč jsem se ale posléze rozhodl přece přičísti jej k nástrojům domácím, odůvodním doleji na příhodném místě. Prvé pak, než přikročíme k hovoru o jednotlivých druzích hercův u jejich inštrumentov, třeba se zastavili ještě u slova herc a jeho významu. ■Zajisto" nikoho nepřekvapí, jestli sdělím, že národopisná stránka Lužických Srbův bére značné za své jednak gernianisací, jednak pak vnikajícím duchem nové doby; avšak nebéře škody na všem ve stejné míře. Bohužel jest to národní hudba a poesie lidová, jež snad největší zkázy se dočkala a v krajinách četných tímto pokolením vymizí. Na místo srbské národní hudby dobývá sobě nadvlády — a mnohde již dobyla — hudba cizí, již by snad bylo lze nazvati hudbou kosmopolitických bezhlavých polek a valčíkov. Provazována jest na lesklé dechové nástroje, pročež ji lid prostě „messing"' nazývá O zhoubnosti této hudby nemůže býti sporů, neboC jest na bíledni, že vnikáním „messingu" zatlačuje se umění domácí, prostonárodní, povahou svou tak význačné. Frouié toho však nová tato „hudba," o níž lze si správnou představu utvořiti, připomenemc-li sobě některou z našich vesnických „kapel," svým pustým hřmotem ničí vrozenou hudebnost a hudební tvořivost lidu, dusí kel božského nadání uměleckého, jenž každé 378 Ludvik Kuba: „Herci". lidu; přinášení m pak cizích, z vetší části německých písniček pomáhá se lid germanisovati i po této stránce. V lidu nazývá se každý hudebník, tedy i pěstitel této „hudby", hercem a proto třeba učiniti mezi lužickými „herci" podstatný rozdíl; nutno rozvrhnouti je na dvě skupiny, jež lze označiti slovy pokolení starého a nového. Obé stoji proti sobe jako oheň a voda. Co staří vystavěli, to noví šlapají a ničí. A přece pro obojí užívá se názvu jednoho ! Zdá se mi to býti téměř profanací, hříchem, ponechává-li se jméno „herc" nevděčným synům, již dílo svých otců bourají a ruší; měl by jim býti název ten vzat, aby aspoň tímto způsobem pokutováni byli. Než komu by bylo soud ten vykonati? Ti, již křivdu onu skutečně pociťují, jsou staří lidé, slabí a ku hrobu se chystající, mladé pak pokolení slupě žene se za přinesenou novotou a kárajících hlasův, kdyby se i jaké proti nim povznesly, by jistě nedbali.j Netřeba snad ani dokládati, že předmětem toho pojednání jsou jen „herci" starého dobrého rázu, kteříž, odkojeni mlékem domácí národní hudby, slovansky cítí, tisknouce svoje „husle" na vzrušená ňadra, ei objímajíce v dudácké náručí své s nelíčcuou upřímnosti huňatého „kozla", jehož pouhý zjev kdysi elektrisoval mládež srbskou a ona pod košatými lipami na zeleném drně kol tohoto rohatého miláčka svého pěla, juskala, tančila a vířila o závod s jásající přírodou a plesem polního ptactva! Rovněž tak i rozumí se, že slovem „herc" v řádcích těchto budu označovati jen členy onoho starého pluku, jehož řady každým téměř duem řídnou, ubírajíce se k věčnému odpočinku, aby ustoupily nehodným potomkům svým, o jichž herostratické slávě stala se zde jen potud zmínka, pokud toho třeba bylo, aby se na nynější stav pravých, starých hercův lužických světle poukázalo. Nové pokolení není jednak více slov hodno, jednak jeho duchaprázdnost by nestačila ani více látky podati. Tím déle však pozdržíme se u lepších jejich předkův. Předvedu zde nejlepší representanty hercův lužických, jak jsem se byl s nimi setkal, při čemž hodláni i jejich nástrojům náležitou pozornosť věnovati a zápisek svých použíti do té míry, jakou připouštějí meze neodborného časopisu tohoto. (Pokračování.) Ludvík Kuba: „Herci". „Herci", lužičti národní hudci. Z „kapitol o slovanské hudbo národní". S nákresy dle skutečnosti a notovými příklady od Ludvíka Kuby. (Pokračování.) I. Serbské husle. alézti nástroj tento a jeho nadšeného herce podařilo se mi již v Khroséicích. Rozkošná osada tato leží dve hodiny na severozápad od Budyšína a zaujímá roztomilou polohu. Mne sem uvedla náhoda pravé prvého máje, když příroda následkem pohody ve dnech předchozích počala se rozvíjeti s horlivostí u novorozeňat vůbec obvyklou. Vše, zdálo se mi, oválo bylo svátečním -klidem. Později zvédél jsem, že to nebyl klam, neboť byl toho dne svátek sv. Filipa a Jakuba a Lužičané světí vůbec svátky apoštolské jako zasvěcené. Vystoupiv z příjemného šera nevelikého lesa, uzřel jsem před sebou půvabný obrázek. Ncjprv rozostírala se krásná plochá lučina s nedávné oživenou zelení, se stran omezená mírně zvýšenými rolemi, z nichž některé zastřeny byly již jemnou zelenou vrstvou mladého osení, jiné pak černajícími se brázdami svědčily o tom, že je pluh nedávno opustil. V zadu zakončen byl zelený koberec skupinou půvabných khroséických stavení, jejichž šedé střechy protkány byly korunami právě pučících a místy kvetoucích stromů v. Z předu pak družině té vládnul vkusný venkovský kostel, tvořící střed malebného pohledu. Zvýšené pozadí zdvihajících se na západě pahorkov a modrojasná klenba nebeská opatřily luzný obrázek příhodným rámcem. Khrosčice jest jedna z význačnějších lužických osad. 11. 1885. byla zde založena „svobodná konference srbských učitelův;" nalézáme zde čilé a pilné „spěwarské townrstvo," v jehož přátelském kruhu příjemný večer jsem strávil; zde má svůj statek Kokla-Lisak, srbský poslanec na zemském saskčm sněmu v Drážďanech; na faře zdejší kaplanuje Fr. Iičzak, překladatel naši „Babičky". Konečně i vzpomínka historická, stručná, ale ponurá, pojí se k osadě této. Bylté zde ve válce třicetileté farář Lebza od švédův čtvrceu. Jeví se zde značná zachovalosť v krojích ženských. Mužské národní kroje vůbec po celé téměř Lužici zanikly s výjimkou Muž a k o v s k éh o okolí v Pruské Horní Lužici. Za to se zde bavíte pohledem na ladnou <1 r as to u (kroj) ženskou, jež vítá příchozího do Lužice, nezřídka i v rodinách i.itelligeutuího učitelstva, kterémuž za to přísluší opravdové uznání. ■JSG Ludvík Kuba: Do popisu kroje se zde pouštěti nemohu jednak proto, že bych vybočil z vytknutých sobě hranic, jednak že bych zabředl do obšírných rozhovorov, jichž by předmět nutně vyžadoval, neboť jiné jsou kroje obyčejné, jiné jsou kroje družiček svatebních a kmoter, jinak se odívají ženy, jsou-li v šestinedělí nebo ubírají-li se ke stolu Páně a opět jinak se strojí, jsou-li v žalobě čili ve smutku. Také by popisování věcí těchto minulo so s cílem, jestli by nemohlo býti ku podpoře názoru patřičnými illustracemi doplněno. Podobně jeví se i zachovalost na čistých, z větší části jednopatrových slaveních, jichž bělounké stěny proloženy jsou pěkně natřenými černými trámy, vodorovně i šourein skríženými se zřetelem na to, aby svislé a vodorovné trámy utvořily na příhodných místech otvory okenní. A při tom všem jeví se zde také značná uvedomelosť lidu, jejímž dokladem jest na příklad jmenované pěvecké družstvo a jeho čilosť. Byl jsem účasten jednoho cvičení zpěvního, obeslaného prostými bodrými vesničany se zástěrami a v pracovním oděvu, a lze si představiti moje překvapení, když ku konci povznesla se jedna z těchto statečných postav a počala srdečnými slovy děkovati nám Cechům za pozornost, jakou jim věnujeme i za podporu, jaké se jim od nás dostává! Kdyby nebyl občan onen mluvil tónem tak dojímavým, byl bych jej podezříval ze zlomyslného uštčpačství. Přesvědčil jsem se, že to myslil upřímně, ale jestli takovýchto dikův také zasluhujeme, o tom jsem nedovedl dosud rozhodnouti . . . V této roztomilé osadě bylo mi tedy setkati se s prvým řádným „hercem," o jehož dobrém rázu svědčily již v pečlivém pořádku a úzkostlivé čistotě chované „husle." Pouhé „husle" nalézti v Lužici, není žádnou vzácností. Snad v každé osadě lze dosud nalézti nějaký starý exemplář beze strun i beze hráče, popraskaný, rozeschlý a zaprášený, zkrátka v každém ohledu již tak porušený, aby se hodil právem do musea starožitností, liídčí jest případ, kde vyskytnou se „husle" spořádané, aby na ně bylo lze hráti. Bývá to v oněch rodinách, kde rodiče zdědili „husle" po dědovi —herci a dali synka učiti hudbě. Synkovi se brzo „husle" zprotivily a opatřil si housle obyčejné, u nás obvyklé. Na housle zděděné zabloudí mu málo kdy smyčec, a staue-li se tak přece, odhodí je brzy, naříkaje na jich ječivý tón, omlouvaje se, že se na ně špatně hraje. Ovšem, ale vinou hráče a nikoliv pasivního nástroje. Třetí konečně případ, kde vedle dobrých zachovalých „huslí" najde se i dobrý, zachovalý „herc," jest dosti řídký a nutno si ho vážiti. Již při prvých okamžicích návštěvy konané u srbského herce, lze poznati, že se přišlo na pravou adresu. Sotva pronese příchozí několik slov o tom, že slyšel cosi o srbských hercích a jejich písních a že by je rád slyšel hráti, počne se herc s důstojným klidem usmívati. Netřeba více slov tratiti; odepne zástěru, v níž pracoval a jde pro husle. Úsměv jeho není holý projev sobělibosti. Nikoliv. Zalichotila mu sice návštěva naše, ale vidí v tom poctu, vykonanou jeho nástroji, jeho písním a rejím (tancům), jemu zdá se to býti mravním vítězstvím hudby národní, jejímž jest horlivým, ač už marným zastancem vůči náběhu cizích novot, strhnuvších vřískavým svým „mcssinirem" vši mládež, aby hudebním tím jedem otrá- „Herci". 487 vily slovauské nitro, zhubily cit a lásku pro vše domácí, umrtvily vrozeného hudebního ducha a nadání ku zpěvu Proto ochotně sáhne herc po svých huslích, aby splnil přání zvědavého cizince, proto vítá příležitost, kdy mu lze podati na odiv umění svoje a svého nástroje, neboť pociťuje v návštěvě cizincovo zasloužené, ač jen skrovné zadostiučinění zaduivdy, jež utrpělo prostonárodní umění tím, že je téměř všichni opustili, aby přilnuli k cizímu. Osud srbských hercův jest smutný. Brána veřejnosti jest dnes pro ně snad již všady zavřena. Místo nich užívá se při „rej'wanju" („muzice") houslí obyčejných a srbské visí klidně doma. Jen když padne do srdce hercova teskná vzpomínka na prchlou mladosť, znv/.ní struny jejich, aby rozechvěné nitro hercovo sušily. Anebo se pojednou sevřou ňadra hercova bolestí nad strastuým osudem milovaného nástroje ; vidí, že prapor jeho dávné slávy dravé cizí větry zedraly v pouhé jazykovité cáry, cítí, jak příval novot podrývá domácí půdu, tak že konečně i žerď, téměř již holá, klesá a kátí se, aby nepovstala více — a herc opět přivine své drahé husle k srdci, čarovným smyčcem svým opět vyloudi staré, nedbané dnes melodie, aby s nich setřel prach zapomenutí a opovržení a potěšil se ve skvoucí jejich kráse, aby své husle ubezpečil o nezmizelé dosud lásce, věrnosti a oddanosti, čímž by jim rád nahradil to, oč byly cizím vítězným vetřelcem oloupeny — — S hercem khroscickým jsem se seznal následovně. Byli jsme právě poobědvali — dva tamní páni učitelé a já —, když bylo zaťukáno na dvéře, v nichž se hned potom zjevila hbitá suchá postava hercova, v levici husle třímající. Bylť herc požádán, aby nás navštívil a sděleno mu také, za jakým účelem. Proto přinesl s sebou přímo husle a proto jeho tvář jevila poněkud slavnostní náladu a vnitřní radosť. Potřásl nám všem se srdečným pozdravem upřímně pravicí, načež usedl na podanou Židli. Jméno: Michal Pan, stav: krejčí a herc. V Horní Lužici Saské rekrutován byl vůbec pluk hercův skoro výhradně z cechu krejčovského, v Horní Lužici Pruské bylo pak hercovství pěstováno nejvíce „dželaéeři" — nádenniky, čím pak severněji t. j., čím blíže k Lužici Dolní, tím více přenášelo se pěstění národního umění hudebního na sedláky. To lze i dnes ještě pozorovati. Pan oděn byl prostým svátečním — bylat neděle — oděvem, jaký u našeho venkovského lidu lze viděti; nenít zde, jak už podotknuto, zvláštních krojov mužských. Započal jsem s nim hovor tím, že jsem mu vylíčil cíl své cesty. Učinil jsem tak proto, abych měl příležitost hned z počátku mu poněkud zalichotiti a tím i sdílnost a hovornosť jeho získati. TJčelu svého jsem vs-kutku dosáhl. Vyprávěl mi, že na husle srbské hraje jenom někdy doma, pro sebe, u veřejnosti hraje toliko na husle „němské". Tak totiž Srbové odlišují svůj nástroj od houslí, jichž na př. též u nás se užívá. Nerad prý na „němské" hraje, ale časy prý jsou zlé, člověk se musí „ohánět a chytat všeho". A jiných huslí sc u veřejnosti zde prý neužívá. Dnes 488 Ludvík Kuba: půjde do Barona hrát na nešpory, do vesnice asi hodinu na východ vzdálené, neboť hrává na kůru. Vzal jsem husle jeho do rukou, abych si je prohledl a nakreslil, při čemž jsem si chtčl i prostonárodní názvosloví napsali. Ukazuje tedy na smyčec, tázal jsem se, jak se tomu říká? Místo odpovedi usmál se Pan nedůvěřivé, načež pravil: „Vy to zajisté vile lépe nežli já; nemohu věděli, jak se tomu má správně říkati!" Slova poslední provázel krčením ramen. Stýkání s prostým lidem mívá své potíže i v tom případě, když příchozí nevzbudil nedůvěru, jejíž krutý následek jest trpný nezlomný odpor lidu, oil něhož potom nelze se dověděli bud' ničeho audio pravého opuku. V Lužici lid lakový není, naopak vlídně přijímá cizince, všecku rád poví a vysvětlí, a spadá tím do druhé krajnosti. Toho si není vědom, že bychom jej rádi seznali tak, jak se jeví přirozeně a nenucené dle své povahy a duševní vyspělosti a proto, jsa vrozenou ochotou svojí puzen jíti nám vstříc, chce se vyšinouti výše. A poněvadž naopak cizinec zamýšlí snésti se na stanovisko lidu, utává se často, že se minou. To stalo se i zde. Pan nebyl si vědom toho, že chci věděti, jak herci uvykli nazývati smyčec, anebo lépe řečeno, on byl tak skromný, že nemohl se domnívati, že by názvy jeho hodný byly zapsání. Naopak domýšlel se, že jeho termín jest špatný a proto žádost moje mu byla nepochopitelná. „Já bych však rád zvěděl," namítnul jsem Panovi a spolu zalichotil, „jak tomu říkáte vy, ať je to dobře anebo špatně. Ostatně mohu již předem souditi, že, jak to nazýváte vy, jest dobře, ba nejlepší. Kdož pak může vašemu nástroji rozuměli než vy sám?" „Nu, my tomu říkáme smok nebo wódženc, ale co je lepší, nevím." Pochválil jsem mu slova obě, načež další názvosloví jsem již z něho soukal hladce. Při prohlížení i rýsování nástroje seznal jsem, že se liší velmi značné od houslí „němskýeh" a že rozdíly ty jeví se též na hře, poněvadž tato na nich závisí. Serbske husle čili h usla (prvý tvar jest obvyklejší) jsou o málo -delší houslí „jičínských", s nimiž mají ve hlavních rysech společný tvar. Duté resonanční tělo jest totiž se stran stisknuto a obrys hlavních dvou desek jeví rozdíl pouze tím, že jest jednodušší. Šíje se ničím zvláštním nevyznačuje a rovněž i připevnění slrun. Podstatné rozdíly jsou tyto: 1. Pouze tři struny; nejnižší struna na houslích „našich", g schází. 2. Kolíčky, k nimž jsou struny připevněny, nevězí v závitku, poněvadž zde takového není; místo závitku jest ploché prkénko, do něhož jsou kolíčky vetknuly ze spodu. Ponévažd jsou kolíčky toliko tři, má prkénko ono v základě tvar trojúhelníka. 3. Třetí rozdíl týká se hlavních dvou desk, z nichž se resonanční tělo skládá. Spodní deska jest naprosto plochá. Za to svrchní jest velice vypuklá. Vypuklosť ta nesmí se sto-tožňovati se z pro h y ba n os tí, jakou u desk houslí „néniských", rozmanitě zvlněných vidíme, nýbrž dlužno jí rozuměti ve smyslu přesné geometrickém: deska ta může býti považována za čásť válcového pláště. Proto průmět její, hledíme-li na husle ze spodu směrem podélné osy, „Herci. 489 jeví se jako správný oblouk, t. j. část kružnice a sice dosti malého průměru. Kromě toho jeví desky tyto ostrý rozdíl ve vzájemné své poloze. Nej sout paralelní, nýbrž, položíuie-li husle na stůl tak, aby spodní deska byla vodorovná, vidíme, že svrchní deska na onom konci, jenž se dle našich představ při hře pod bradou drží, jest výše, odtud pak šikmo klesá pod úhlem dosti značným. Věc bude jasnější, řeknu-li, že podíváme-li se na husle se strany, tvoří obrys svrchní desky (t. j. nejvyšší její body) přímku šikmou, v jejímž svahu pokračuje i šíje. Prkénko pak k upevňování kolíčků V, na konci šíje připevněné, přímku tu láme, jsouc skloněno pod ostřejším ještě úhlem. „Ser b s k é li ušle." ľoliled s liora. „S c r b s k é husi o." ľoliled ?e stany. Husle jsou natřeny vždy světle do žlutohnědá tónem jedním a po krajích svrchní desky mají primitivní pásovou ozdobu, složenou z jemných ■černých šikmě skrížených přímek. Smyčec nejeví nic zvláštního. Jest-li se mi podařilo dosti jasně husle popsati, bude každému jasno, že jich nelze držeti tak, jako se drží housle obyčejné. Tomu překáží spodní, velice zvýšený konec, jejž nelze pod bradou umístiti a kdyby i bylo lze, pak zase oblost svrchní desky činí nemožným husle pod bradou přidržovati; při nejmenším nátlaku by vyklouzly. Husle nutno držeti zcela jiným způsobem, k čemuž musí pomáhati i šanda, volně 32 400 Ludvík Kuba: k oběma koncům huslí připevněná. Způsob ten bude lze sobe představiti nejlépe, popíšu-H, jak si herc počínal, chystaje se ku hře. Naladiv dokonale husle, podržel si nástroj pravou rukou, načež levou paži provlékl sondou; potom toutéž rukou uchopil husle za šíji a přiložil husle — ne potí bradu, nýbrž do prostřed prsou, při čemž vypjal levý loket, aby se šauda napjala a husle více k tělu přitiskla. Pak vzal smyčec do pravé, přetáhnul několikrát rázné struny a stál připraven ku hře. Než-li počne hráti, třeba upozorniti, že husle položeny jsou tak, aby osa, šířkou huslí vedená, svisle dolů splývala, a poněvadž se musí smyčec smykati rovnoběžné s ní, pohybuje se taktéž ve směru svislém, nahoru a dolů. Jinak řečeno: husle jsou přiloženy na hruď lak, aby ji dělily na polovici pravou a levou. Podélná pak osa huslí jest vodorovná, kolmo do prostřed prsou směřující. Ze všeho viděti, že má nástroj své značné, velmi značné rozdíly vůči houslím obyčejným. A také hudba, kterou podává, jest zcela rozdílná. Nespočívá snad rozdíl ten v jakýchsi příčinách akustických. Kořeny jeho vězí zcela jinde: v duši hercově, v jeho slovanské hudební bytosti. Vezme-li totiž herc do rukou housle „něniské", přenes« se duch jeho zcela do časův nových, vzpomínky na léta mladická, kdy byl pánem všech srdcí, dívčích i junáckych, starých i mladých, — vzpomínky ty zůstanou pohřbeny v temné hloubi nitra a písně národní, jichž jest srdce hercovo iivou pokladnicí, opustí jej, prchnou a rozlétnou se na vše strany, jako by se nového nástroje bály. Herci ani nenapadne, aby na némské husle zahrál píseň srbskou. Ale naopak, přitiskne-li na hnul' svoje troj-strunovky, své husle srbské, pak rychle slétne se a vrátí rozprchlé ono ptactvo, píseň za písní dere se mu do huslí a zmámený herc ani neví, které dříve křídla rozepjati! Stojí jako začarovaný ve věnci kou-zehiýrh vidin, jež z časův dávných zpět se v hlavu jeho vracejí a duši jeho pluí, aby vzňaly a obuovily v nitru jeho oheň z dob uplynulých, oheň nadšení a slovanského citu, jimž pak husle jeho hřmí, jásají i pláčou! To stává se s hercem starým, když mu netřeba vinouti k slovanskému srdci odpornou věc cizí, od nepřátel poslanou, která již blízkostí svou jako led chladí, zaráží a umŕtvuje žilobití jeho ; tak se změní, l/.c říci obrodí, okřeje duch jeho, třímá-li v rukou svých své staré, věrné husle srbské! Tak stalo se i s hercem naším, když sniykiuiv několikrát smyčcem po strunách, přímo se postavil, napjal nohy tak, že tvořily s podlahou pravoúhelný trojúhelník, (při němž pravá noha byla přeponou), a když zadívav se do strun svého nástroje, počal hráti, srbskou „reji"'. Smyčec jeho sjížděl a opět se vztyčoval s takovou bystrostí a místy opět umir-něností, z huslí jeho linuly se zvuky tak srdce jímající, že se zdálo, jakoby v bezcitné dřevo byla přelétla jiskra z plauoucího srdce hercova, jako by byl nástroji tomu celou duši svoji sdělil. Tak uměl nástroji svému vládnouti, tak dovedl city svoje tlumočiti. Bylo sice v mém programu zapisováni neznámých dosud písní, ale zapomněl jsem na předsevzetí to na dobro a toliko němé poslouchal. Byl jsem cele zaujat. Nepopírám, že hudba ta má své nedostatky, jak „lU-ivi". I!i| se ani jinak mysliti nedá, ale má za to své přednosti, jichž jinde, na divadle a koncertech, marné snažíme se nalézti. Podává se nám zde něco zcela nového. Je to sico surovina, která nepřišla dosud do továren a ralinad ku ..spracovaní a přečištění" a není tudíž dosud „vyšším požadavkům" prispôsobená, ale je to původní a slovanské, a v těchto dvou věcech spočívá onr- moc, jež naše srdce neodolatelnou silou jímá a je nepustí, pokud ruka hercova neustane a smyčec jeho neklesne.^ Cell jsem a slyšel, že husle srbské mají hlas ječivý, pronikavý, příliš ostrý, a jest mi přiznati, že je tomu tak, — má-li smyčec v rukou člověk, jenž l»y jej měl míli spisu na zádech. Potvrzuje se zde toliko stará pravda, že vždy více záleží na mistrovi a méně na nástroji. Herc pravý, starý srbský herc podává hudbu plnozvučnou, lahodnou i silnou a uchvacující, pod niž se i chladné srdce rozehřívá a taje. Herc pravého rázu hraje netoliko melodii, nýbrž přibírá také tony na strunách ostatních, pokud toho žádá jeho umělecký vkus a jak dalece to připouštějí hranice nástroje. Tím vzbuzuje případné akordy, jimiž dosahuje plnosti, zaokroulileuosti a lahody do té míry, aby podal posluchači požitek nezkalený a aby posluchač naopak vyznal, že starý srbský herc byl chloubou Lužičaníív, jehož zánikem ztrácí mnoho nejen Srbstvo Lužické, ale Slovanstvo vůbec! Bývá namítáno, že není čeho litovati, zanikají-li husle a jsou-li nahrazovány „němskými", poněvadž prý se méně dokonalé nahrazuje dokonalejšiu:. A vskutku třeba pravdě průchod dáti a vyznati, že husle „něniské" jsou dokonalejší srbských, protože předně mají o strunu více, a podruhé, že následkem pohodlnějšího a lepšího spňsobu, jakým se drží, připouštějí též dokonalejší hru. To však je pouhé stéblo vůči balvanu, jejž lze na opačnou stranu váhy položiti: tou cestou se domácí umění ničí a místo něho cizota přivádí. Zde stává se platným, což už řečeno bylo, že totiž herc, vezme-li do rukou housle „némské", přestává býti v tom okamžiku Srbem a před vámi stojí bezbarvé dítko novověké „kultury" anebo lépe řečeno, Němec. Naopak, dejte mu do rukou husle srbské a jest opět Srbem. Zdá se to býti nepochopitelné, ale je to psychologicky přirozené. Ke každému z nástrojov těchto pojí se jiný tlum myšlének, představ a tudíž i citův; a pojí se tím pevněji, kupí se tím těsněji, čím déle proces ten trval, čím déle se oba tlumy tvořily a rostly. V té míře se však zároveň obě skupiny od sebe vzdalovaly, až se posléze mezi nimi utvořila nepřokle-nutelná propast, a jak ostře ji lid pocifujo, to projevil už názvy, jakými oba uástroje podělil a jež ukazují diametraluosC obou protiv: husle s e r b s k é a husle n é m s k é Taková je skutečnost, takový jest následek krutých lužických pomerov. Jako zná v Lužici většina obyvatelův řeč srbskou a německou,tak jest i podobně s hudebníky národními, s 'herci, kteří sice neztratili svoji národní osobitost, kteří však nicméně nemohli ohraditi se proti dávnověkému vnikání vlivňv cizinských tak dalece, aby jimi z póla proniknuti nebyli. Jedna jest při tom toliko výhoda, že se totiž v nich oba tyto opačné proudy nespojily a nesmí sily, nýbrž obojí stránka oddělena, jest, samostatně žije a nezávisle se jeví. Závisí na okolnosti, 44 má-li se probuditi v herci ta, či ona, a „okolnost" tato jest — nástroj. Jednalo-li by se o to, zašlápnouti rázem zbytek srbské hudby národní, stačilo by všecky husle spáliti, vyzbrojiti pluk hercův houslemi „něm-skými" — a bylo by vyhráno. Pozorování tohoto zjevu a uvažování o něm jest zajímavo, ač neveselo. Jedna pouze světlá stránka se při tom jeví. Je to tuhost slovanské bytosti lužické, s jakou odporuje nákaze. Nemůže sice odrážeti cizí příboj na dobro a nemůže naprosto zabrániti jeho vniku; nelze-li tedy jinak, otevře mu brány, ale neassimilujc se. Jen touto okolností dá se také vystvčtliti, že malý ostrůvek lužický dosud burácejícími kolem vlnami spláchnut nebyl a jen z tohoto pramene lze živiti naději, že se tak ani nestane! Za to však najisto zanikne národní píseň a hudba. Břehy, na jichž luzích dosud se pestří, ač dosti spoře, květy národní hudby lužické, jsou již hluboce podemlety, toliko domácí nástroje hudební je ještě drží. Ty však úlohu svoji v doslovném znění ,.dohrají", jakmile poslednímu herci zatlačí se oči. Až schladne ruka srbského hudce, oněmí jeho husle a umění národu bude pochováno. Zavzní toliko kdesi ještě ze starého hrdla osamělá píseň; avšak starci a stařeny dlouho žíti nebudou a mlaď se neučí ani písním, ani lásce a úctě k nim. Bude tedy za-vznělá píseň pouhým náhrobním kvítkem podzimním, jenž posléze sám uvadnuv, na týž rov klesne, zahyne a ypráchniví . . . V takové a podobné myšlénky vnořila se bezděčně mysl má, když jsem naslouchal hercově půvabné hře. Byl to přirozený následek její ne-obyčejnosti a zvláštnosti, že po prvých okamžicích rozkoše nadešla doba přemítání, při čemž myšlénka myšlénku stíhala beze všeho ladu, s divokou nepravidelností, poněvadž se rodily jen pod dojmem origiueluí a překvapující hudby. Pojednou jsem však byl z myšlének svých vytržen. Zdá se mi potřebným připomenouti, nač snad čtenář již zapomněl, že totiž v pekoji, kde jsem herce zkoumal, byli přítomni ještě dva páni učitelé. Oni pak to byli, již mimoděk přetrhli niť mojich dum. Podlehliť jako já účinkům hry hercovy, ale v jiné spůsobě. Ohnivé a mocné zvuky „srbské reje" vypudily je ze sedadel. Vyskočili, zajuskali, počali pěti, objali se v náruč, a nežli jsem byl s to z myšlének svých na dobro se vyplésti, již rejdili kolem mne zmámeného, tančíce „srbskou reji", národní tanec. Okolnosti vykouzlily mi před planoucí zraky kousek starého srbského života. Kde Srbové se sešli, tam se pělo, tam byla hudba, tam se i tančilo, pod modravým nebem jako pod šedým stropem, na svěžím drnu jako na sukovité podlaze. Obrázek, na nějž jsem patřil, byl ovšem velmi kusý. Nebylo zde ani dřevěných stěn srbské krčmy ani stínův košatých lip, neviděl jsem nakupených kolem divákův ani půvabného kroje srbské dívky . . . Sotva mi tento stesk kmitnul hlavou, otevrou se dvéře a hle! — náhoda splnila aspoň poslední článek mého stesku. Ve dveřích objevil se křídlatý „bant", zdobící hlavu kuchařky v národním kroji ubrané, která nám práve přinášela černou kávu. Bylo by ji lze podezřívati, že zúmyslně právě teď vstoupila. \ „ilťlci . Vlastně nevstoupila. Zůstala ve dvéřích státi, udivené patříc na tančící dvojici rozveselených svých pánů. Kdyby nebylo předsevzetím mým podávati prostý protokol toho, •co jsem viděl, dodal bych, že tančící pár v témž okamžení byl zrušen a sestaven jinak, přirozeněji . . . přibásnil bych k tomu zcela omluvitelnou v takových okolnostech hádku ... já však zůstanu věren pravdě a vyznám upřímně, že nestalo se ani jedno ani druhé. A řeknu také proč. Madlena Renkec — tak se kuchařka jmenovala — byla již stařena pětašedesátiletá! Proto také ani moje illuse o starosrbském tanci, plesání a veselí, nemohla býti úplnou ... Dozněly tři závěrečné akordy, jimiž herci rádi svoje reje zakončují a nastal klid. Kuchařka, jejíž tvář zatím z údivu přešla v úsměv, postavila kávu na stul a opět odešla, herc složil svoje husle na stůl a vášniví tanečníci dopřávali, těžce oddychujíce na měkké pohovce, údům svým potřebného odpočinku. Naprostému klidu však překážela všeobecná rozjařenost, jíž jsme ulevovali veselými žerty a časem i hlasitým vzájemným smíchem. Potom jsem přistoupil k herci, abych mu vedle zasloužené pochvaly projevil upřímně svoji radosť, kterou mi písněmi svými způsobil. Usmíval so s patrným uspokojením, při čemž částečné své rozpaky zakrýval tím, že utíral šíji huslí, zvlhlou od spocené ruky. Při započatém pak rozhovoru počal jsem se ho doptávati na národní srbský tanec, již několikráte jmenovanou s erb s k o u rejů. Domníváni se, že se nepro-hřeším, sdělím-li o tanci tom, co jsem jednak z vlastního názoru, jednak z doptávání zvěděl. „Sorbs k a ľ c j a." * (Z Ku Iowa.) S er b ska r ej a jest jediný národuí tanec lužický; po své hudební stránce jest čistě slovanský a pôvodní. Toliko s polskou peionézou má částečnou podobnost. Melodie jest tak význačná, svérázná, že kdo c ___________ * Herc. od něho/, jsem reji tuto zapsal, textu neznal. Pravil, že se k ní nezpívá. 404 Ludvík Kuba: reji jedinou slyšel, druhou okamžitě pozná. Takt jest tříčtvrteční, dosti volny, tak že lze po případe při něm pochodem kráčeti. Co do svobodné a místy směle vedených skoků jest reja ve svém nápěvu velmi pestrá, rovněž jako rozmanitým a barvitým jest její rytmus, plný života a síly. Tu zpěv skok a skok ubírá se v před, zde opět smyká se stupňovitě s tonu na ton; teď zavznívají vážné čtvrťové noty, a hned po nich následuje chumel třepetajících se rychlých „šestnáctek" jako hejno škádlících se vrabčíkův. Se stanoviska výhradně choreografického zdá se mi býti při reji charakteristickým ono místo, kde se tančící páry točí na místě jediném, při čemž se zvláštních tanečních kroků v užívá. Aby tancující svého cíle zdárně došli, jest jim zaujati zvláštní postavení. Stojí proti sobě, ale poněkud málo »tranou, lak aby zevní strany pravých nohou na sebe zřely. Kroužení na místě pak střídá se s tanečním postupováním v před a v zad, při čemž se tancující ubírají vedle sebe v postavení bočném, držíce se za ruce (ou pravou, ona levou). Pak opět následuje kroužení na místě. Tanec sám jako jeho hudba upadá v zapomenutí a za to naopak dochází povšimnutí ve společnostech městských, takže nižádný na př. budyšínsky srbský ples neskončuje se bez srbské reje, jež jeví se tím půvabněji, čím více zúčastní se srbských paní v národním kroji. A seznal jsem ku svému potěšení, že takové ozdoby se srbské reji dostává vždy a v dosti hojné míře. Pokud se reja pěstuje v lidu, bývá vždy doprovázena všeobecným zpěvem, což ostatné i na plesové parkety bývá přenášeno. Slova jsou z pravidla krátká, jako hudba. Čemu u nás říkáme sloha, tomu zde říkají štůčka; srbská reja pak mívá z větší části jen jednu. Hudba není delší, než pokud je třeba k této jediné „štůčce", i v tom případě, je-li tekst výminečně delší (několik sloh). Bývá však k jednomu nápěvu více příslušných tekstův, po jichž vyčerpání, aby se dále mohlo tančiti, započne se reja jiná. K závěrku pak připojí hudebníci z pravidla tři zakončující zvučné akordy. Poněvadž hercům třeba jeden nápěv víeekráte opakovati, což by posluchačům i jim jen nudu působilo, dovolují si nápěv měniti, variovati. Sluší ostatně poznamenati, že ani při prvé „štůčce" nehrají herci nápěv tak, jak jej tancující sbor pěje, nýbrž komplikuji jej, podávajíce variaci na thema, jež současně se pěje. Kromě toho variaci tuto formují a přeměňují dále, při čemž však šetří úzkostlivě povodního nápěvu, snažíce se, aby pouze v jeho duchu změny se děly. Herc neobtíží umělecké své svědomí, které jest velmi jemné, nikdy hříchem, aby porušil nápěv původní, jenž klade meze hudcově hudební tvořivosti a fantasii. Následkem toho sluší řadu dobrých vlastností srbských hercův rozmnožiti opět dvěma: předně bystrovtipem a obrazotvorností, jež herce na jedné straně pudí rozvíjeti píseň dále v nové útvary, a podruhé uměleckou reservou, s jakou dovede bujnou tvořivost svoji krotiti, aby nově utvořené melodie nebyly ničím více, než pouhými variacemi a nápěv původní aby nepřišel tudíž k úrazu. / „Iloivi". iDí> Vypravování své o reji ukončil herc povzdechem: „Skoda těch krásných reji I Lidé jich už nemilují, zapomínají na ně. Dříve bylo jinače a reja tančila se skoro ustavičně. Nyní se ale vše hrne slepě za cizotou. Škoda, věčná škoda!" Po slovech těch chystal jsem své notové zápisky, abych si některé z neznámých dosud reji zapsal. Za tím účelem požádal jsem herce, aby dotyčné eksempláry opakoval. Přání mé bylo splněno a já počal zapisovati. „Vy tu reji dybkujeto*?" otázal se mne herc, když byl prvou reji přehrál. „ Ovšem." „Toho není třeba; mám doma knížku a tam jest již zapsána. Je tam mnoho reji." Při zprávě té jsem se pozastavil a po nedlouhém rozmýšlení a .ještě kratším rozhovoru poprosil jsem herce, aby knížku přinesl. Ochotný hudec, ihned odešel. Byl jsem velice dychtiv na slíbenou knížku nevěda, čeho se do ní nadíti. Možná, že takovýmto pohoľluým způsobem získám slušný material, možná však také, že výsledek bude opačný. Nepokoje, který mi způsobila zvědavost' moje, byl jsem zbaven způsobem velmi příjemným. Pylatě právě vešla do vnitř stará kuchařka, aby šálky od černé kávy odnesla. Počal jsem s ní hovor svůj otázkou, ráda-li tančívala srbskou reji? „Velmi ráda," odpověděla se čtveráckým úsměvem. „Dovcdete-li některou též zpívati?" ptal jsem se dále. Zavrtěla šedou svojí hlavou: „To nevím. Znala jsem mnoho reji, snad všecky, co jich na světě bylo, ale pozapoinínala jsem je, snad všecky." Odpověď tato vzbudila ve mně naději, že snad bude lze od staruchy vylákati některou reji. Z té příčiny jsem jí popřel možnost, aby vše zapomněla, na kterážto slova se ostýchavě usmála, omlouvajíc se svým stářím. Než právě těmi slovy mi ukázala pravou cestu, po které jistě cíle svého dojdu. Chopil jsem se její omluvy a vysvětloval jsem jí, že ^ staré srbské písně, jež jsem přišel v tyto kraje sbírat, neznají mladí lidé, pachtící se po novotách, nýbrž jen šedí starci a stařeny. Jestli od těch bych ničeho nezapsal, pak již od nikoho na světě. K tomu při-drobil jsem něco medových pochlebenství — a odpor byl zlomen. Utřela si svráskatělé pysk}", kol nichž stále dlel jakýsi utkvělý úsměv, načež se zabrala do zaprášeného haraburdí starých svých pamětí, pátrajíc a hledajíc, jestli se lam ještě něco v celistvosti zachovalo. Vůbec seznal jsem u lidu srbského vlastnost pro sběratele písní velmi výhodnou. Lid zpívá dobře. Nelze ovšem jinak ani býti, než-li že se v prvém okamžiku, když bývá požádán, poněkud zarazí, ale překážkou zde není nedostatek dobré vůle, nýbrž jenom ostych. Ten pak se lehko několika lichotnými slovy odstraní. Dôležito jest, že pějí před cizincem dobře, že hlas svůj nemění, aniž podléhají trémě. To jest veliká výhoda, se kterou nelze se setkati všady. Slovácký pastýř na příklad nepočne zpívati před cizincem za nic na světě a jen zřídka kdy * Dybkovvai* — noty psáti. -iOG Ludvík Kuba: „Herci". podaří se uzavříti kompromis toho spůsobu, že buď posluchač nebo zpěvák odejde schovat se do křoví, do příkopu nebo za plot. Pak teprv počne zpěv, ale takový, o nějž nikdo nedbá. Zpěvák jest poněkud rozechvěn, kromě toho má nejupřímnější snahu, která jej svádí téměř ke křiku, neboť myslí, že jen tenkráte zpívá dobře, když se mnoho namáhá. Proto zpívá silně a rychle. S takovými potížemi jsem se však v Lužici nesetkal. Dokladem jedním slov těch jest i stařičká kuchařka, jež konečně ve své staré paměti vyšťárala následující roztomilou reji, kterou svým pěkným, ač jako nitka tenkým hláskem velmi dobře zazpívala. Heja dobře hodila se k jejím šedinám: Stiii'ťj lnid/.eiuoj (budeme, dual), šerej bud/.cuioj, y.enjc (nikdy) wjacy rejvvaě (tančiti) njeb'džemoj (nebudeme)! Případuosť veršův těch jakož i způsob, jakým je staruška zazpívala, způsobily, že jsme všichni posluchači jali se upřímně tleskati, což ovšem zpěvačku téměř pomátlo. Příchodem hercovým byla zábava naše s kuchařkou přerušena, moje pozornost pak obrácena zcela na starou knížku ležaté osmerky, v níž jsem nalezl 33 reje, z největší části dosud neznámé. Nápěvy byly vesměs nadmíru zajímavý. O vzniku knížky té nedovedl mi herc nic pověděti a nepamatoval se vůbec, jakým způsobem se dostala v majetek jeho rodiny. Patrně staré dědictví. Ačkoliv jsem ve sbírce té našel některé známé reje zcela správně zapsané, chtěl jsem se přece přesvědčiti zevrubněji o hodnověrnosti zápisek. Poněvadž herc tvrdil, že je zná vesměs na paměť, požádal jsem, aby některá čísla zahrál. Žádosť má byla splněna. Při hře sledoval jsem zapsané nápěvy a seznal jsem, že jsou zaznamenány tak, jak je herc hrál. Prosil jsem tedy herce, aby mi sbírku půjčil k volnému použití, k čemuž s ochotou největší svolil. S nemalým uspokojením schoval jsem pečlivé starou knížku do své brašny. Radost moje ze šťastného lovu však byla brzo zkalena smutnou zvěstí hercovou. Když jsem totiž získané zápisky strkal do svého tlumoku, poznamenal herc: „Měl jsem ještě jednu takovou knížku a tam bylo na pět set reji zapsáno —" „A kam se poděla?" přerušil jsem herci nedočkavě řeč. . „Shořela mi, když jsem posledně vyhořel. Lituji toho velice." Ovšem — pět set reji! Kdo by nelitoval! Zpráva pokalila všechen můj rozmar, jejž zdar toho dne tak krásně do růžová byl zbarvil. Ku konci tázal jsem se ještě, kde se srbské husle hotovily a kdo je pracoval? Dostalo se mi zprávy velice kusé. Kdo je pracoval, to vůbec pověděti nedovedl. Prodávali prý je ve "Welečině (Wilthen, jižně od Budyšína), a též i Ilitzke v Kalbicích (severně od Budyšína) míval je na sklade. Více jsem nezvěděl. Pak se podíval herc na hodiny a sdělil s mrzutou tváří, že jest již čas, aby se ubíral, nemá-li zameškati nešpory v Baéonu. Zpráva ta byla Pavel Albieri: Vesnické posvícení. •1Ü7 mi, rozumí se, nejvýš nemilá . . . Bohužel nebylo možno herce zdrželi, poněvadž opravdu nezbývalo mu zbytečné minuty. Nicméně nedovedl jsem se přemoci a požádal jsem milého hudce, aby, možno-li mu, potěšil nás aspoň jedinou ještě reji, na rozloučenou! ( Pohlédnul rozpačitě na nás, pak na hodiny, načež se zahleděl na chvíli do huslí. Bylo viděti, že v něm zápasí různí živlové, 'povinnosť totiž s náklonností, kterou lnul ke svým huslím. Posléze se ukázalo, že zvítězily — husle. „Eh, co !" zvolal rozhodně, „ať už zmeškám nebo ne!" a popadnuv při těch slovech husle, prosmýkl stuhou obratně levou paži, přitisknul, napjav loktem stuhu, husle na ňadra, a již sršely tóny z prostého nástroje jako jiskry zo žhavé výhně. Zavzněly mi tu ješt.ě jednou čarovné zvuky srbské reje a padly do rozechvěného srdce, kde se hluboko zaryly, aby se mi učinily nezapomenutelnými . . . Smutně podával jsem při loučení ruku herci khrosčickému, děkuje mu za překrásnou chvíli, již jsem s ním ztrávil a přeje mu zdraví, aby svazek věrného přátelství mezi ním a huslemi ještě dlouhá léta potrval! Já pak byl nucen slíbiti, že zavítám-li ještě jedenkráte do Lužice, dobrého herce V3'hledám a navštívím. Přeju si ze srdce, abych slib ten splniti mohl. "Wěrowanské hus li čki, o nichž by vlastně v této části melo býti pojednáno, dojdou zmínky až v části třetí při dudách, poněvadž se jen vedle dud vyskytuji; samostatne se nástroje toho vůbec neužívá. (Dokončení.) Vesnické posvícení v „poesii" předešlého století. Podává Pavel Albieri. osvícení a poesie! Skoro zdá se na první pohled, jako by to šlo špatně dohromady, ale skutečně se to jenom zdá! Neboť proč by se poesie nezmocnila tak vděčného předmětu, který hraje v životě venkovském tak velikou úlohu? Možno-li opč-vati básníkům dojemné Vánoce, tklivé Velikonoce, veselé Letnice, nádherné Boží Tělo atd. atd., proč by nemohli také zapěti o největším svátku vesnickém, na který se kde kdo po celý rok těší, který trvá při nejmenším celé tři dny — déle než všecky svátky ostatní — při němž musí býti vše, co hrdlo ráčí, jenž zjevuje se bujné chase již na dlouhý čas předem ve snu a jehož vzpomínka potrvá pak rovněž dlouho?! Ludvík Kuba: „Herci". 585 „Herci", lužičtí národní lni d c i. Z „kapitol o slovanské hudbČ národní". S nákresy dle skutečnosti a notovými příklady od Ludvíka Kuby. (Dokončení.) II. Tarakava. moleř, pojednávaje ve zmíněné z předu sbírce o národních lužických nástrojích hudebních, praví: „Skoro už jen okolo Mazákova lze nalézti třístrunué housle, tarakavu, měchavu a kozla v původní platnosti." Poněvadž pak jsem našel husle srbské, ačkoliv cesta moje do Lužice o padesát skoro rokův později konána byla, již při prvých krocích, což mne ostatně nemálo a radostně překvapilo, doufal jsem, že i ostatní nástroje shledám a rovněž i jejich herce seznám. Dudy, a sice obojí druh, jsem našel opravdu, ač už jen v okolí Mazákova, jak Smoleř udává. Leč po tarakavě—jsem se marně všady :>l „Mám obojí a kromě toho klarinet a malé fidle." „Jaký to nástroj — malé fidle?" tážu se udiveně, poněvadž mi název ten byl zcela novým, o kterém jsem se ani ve spise Smolerově nedočetl. „Také se tomu říká," vykládal gerc rozpačitě a opět s malým zdarem, „malé h u s 1 i č k i". Opět jsem ničeho nezvěděl. Dudák to zpozoroval a proto rychle dodal: „Nejčastěji se u nás říká: wjcrowanské h usli č k i. Nc-znáte-li je, lehká pomoc." Pak rychle odkvapu do sine a ze sínČ do komory, odkudž přinesl jmenovaný nástroj, který vzbudil nad míru moji zvědavost. Nejpodivnějším mi bylo, že jsem sc o něm ničeho nedověděl ze statí Smoleřových, jenž důkladně otčinu svoji znal. Poněvadž se zde patrně o nějaký zvláštní nástroj jednalo, byly dvě možnosti. Bud' je to nástroj domácí, národní, tudíž dávno již užívaný a Smoleřovi neznámý. Anebo je to cizí naplavený nános z doby poslední, nejnovější. Tomuto druhému případu odporovala však okolnost následující. Zdejší krajina „Mužakovské okolí" vyznačuje se právě tou ctností, že cizím větrům, přinášejícím símě novot a ničícím vše, co na domácí půdě vypučelo, dosud nejstatečněji odporovalo, k čemuž ovšem posloužily velmi dobře zdejší lesy. Proto také každá novota až v poslední řadě zabloudí do zdejších borův a i tuto nedobytnou půdu opanuje. Následkem toho byly by se mi „huslički" naskytly již v jiných končinách a nikoliv až ve Slepu. Lze tedy pokládati huslički za nástroj domácí a starý, jenž náhodou žádného povšimnutí dosavadních etnografov lužických nedošel. A doměnce té chvátá dodati pravdivosti ještě jiná závažná okolnost. Byl jsem zvědav, co značí adjektivum „wjerowaňské", ačkoliv mi význam slova „wjerowanje" (t. j. sňatek) znám byl. Uvítal jsem tedy dudáka, jakmile, vraceje se, ve dveřích se zjevil, otázkou, proč nazývají se „wjerowaňské" ? „Poněvadž se na ně hraje toliko při „wjerowanju." Zvěděl jsem dále, že užívání jejich jest ještě více omezeno. Lze na ně hráti sice toliko při svatbách, ale i to jen tenkrát, jsou-li doprovázeny dudami. Vyskytnou-li se tedy kdesi u veřejnosti malé husličky, pak stojí vedle nich nezbytně dudák a jásavý shluk rozjarených svatebníkňv. Mají tedy husličky své zvláštní, velice význačné a významné postavení, odnáší se k nim tradice mocných, pevných a hlubokých kořenňv, které se neutvoří přes noc, nýbrž které musí mohutněti po dlouhá léta. Tomu dále nasvědčovala i odpověď Bolova ua otázku: jak dávno se již tohoto nástroje užívá? Dudák odvětil: „Nevím, nepamatuji!'' A proto vyslovená domněnka nabývá váhy a značné pravděpodobnosti, ba téměř jistoty. Když mi dudák konečně podal nástroj do ruky, i tu ještě nový doklad vyskytnul se pro vyslovenou hypothesu. Husličky jsou totiž troj-strunné jako „husle srbské". Na základě této úvahy dovolil jsem si hned s počátku uvésti nástroj tento v řadě lužických národních nástrojů, jež se tímto o jeden rozmnožily. 592 Ludvík Kuba: Popis tohoto nástroje nevyžaduje mnoho místa. Jsou bez mála poloviční velikosti houslí obyčejných; jako housle détské. Tvar jest týž jako u houslí „něinských" a jedinou výjimku tvoři ploché prkénko k zasazení kolíčkov, zastupující podobne jako u „serbských huslí" zá-vitek, zdobící housle obyčejné. Nejpodstatnější vlastnost jest troj-s tru n no st. Strun užívá se obyčejně kovových. Dřeva ponejvíce javorového, někdy však i ořechového nebo bezového. Poněvadž jest resonančm tělíčko rozmerov praskrovných, jest zvuk husliček velmi ostrý, pronikavý. To však jim není na ujmu. ZulámcC a zmírni ostré braný jejich zvuku houpává klidná hudba dud. Ba lze říci, že vlastnosť ta jest na místě, poněvadž se spojují dva nástroje vtom ohledu opačné; výsledek takové kombinace musí tudíž býti soulad, zaokrouhleuost, harmonie. A také mi bylo se o tom později přesvědčiti. Prohlédnuv si tedy husličky, odevzdal jsem je zpět dudákovi, žádaje, aby je určitě vzal s sebou. Potom se Bola omluvil, že mu následkem některých nevyhnutelných prací nelze ihned jíti, Že však o půl desáté dostaví se se svými nástroji, načež u mne setrvá, jak dlouho budu si přáti. Pln radosti vracel jsem se zpět. „Objevem" svým byl jsem cele zaujat, tak že ubohý můj průvodčí marně se namáhal upoutati mne jako dříve svými nepsanými anály. Viny na mne nebylo, trestuhoden byl jedině dudák a jeho instrumenty. Doma uchystal jsem si papír, péro a inkoust a vůbec všemožné pohodlí, jaké při podobných exkursích bývá tím řídcí, čím více jest žádoucí a vítanější. Potom jsem trpělivě čekal dudáka. Nedlouho po udané hodiuě ozval se na chodbe klapot dřevěných „podešvů", do něhož se mísil zvuk obyčejné obuvi jakési druhé osoby. Zaťukáno — dvéře se rozevřely — a do pokoje vstoupil Bola s velikým nevyholeným telecím vakem. Banec postavil do kouta a současně obratným mrštěuím nohou zbavil se klapavé své obuvi. Za Bolou pak vkročil do jizby mladý hezký junák, červenolící, modrooký. Po pozdravu „dobry wjacor" představil mi ho Bola jako svého synka, hrajícího na malé husličky, načež rozvázal ústí koženého rance, v jehož nitru uloženy byly všechny mnou žádané nástroje, měchawa, k o z o 1 i husličky w j e r o w a ň s k é. Vyňav tyto, j al se dudák opatrně vybírati jednotlivé části dud a klásti je vedle sebe na podlahu. Bola, statný, čilý padesátník, počal mi vše ochotně, zřetelně a jasně vysvětlovati. Bystrost a vtipnost jeho velice k tomu přispívala, že mi vše snaduě srozumitelným učinil, a rychle vyložil. Věděl, nač hlavně klásti váhu a co jest věcí vedlejší, znal věci podstatu a rozuměl nástroji, ba naučil se dokonce jako mladík od jistého ředitele kůru notovým značkám, následkem čehož, když mi později diktoval písně, ať nápěvy anebo teksty, ustavičně sledoval stopu péra mého na papíře a nejednou mne poukázal na omyl. Chyba taková byla by se objevila při zkoušce po napsání nápěvu, jak jsem to v jiných případech vždy praktikoval; tímto spůsobem se však uspořilo na čase a každá podobná záležitost byla rychleji vyřízena. Přes to však nelze si činiti o Bolovi představu jako o jakési moderně civilisované bytosti; naopak — on jest poctivý staro- „Ilcrei". 503 věrec, zarytý konservative', vůbec osoba jak se u nás řiká „ze starého vydání", pokud se týče národní hudby. Vše, co by se zdálo svědčiti o opaku, bylo toliko následkejn jeho přirozeného nadání, pudu po vzdělání, což nijak neumenšilo hlubokou lásku k tomu, co zdedil od svých dudáckých učitelův. O nadání jeho svědčilo též správné ladění jeho ná-slroje, jež jevilo přesnost jak ve výšce relativní, tak i v naprosté. Poučeni o dudách dostalo se mi tedy od Boly velmi pěkného a doufám, že se nejednomu čtenáři zavděčím, jestli se dotknu hlavních aspoň rysňv a poukážu-li aspoň zběžné na podstatu hry dudácké. .leť jméno nástroje toho právě tak široce známo, jako jsou vědomosti o něm skrovný. Prvější jest spravodlivo, nikoliv však druhé, jsouť dudy přes to vše, žo nemohou vyhovovati „přísnějším a vyšším" požadavkům uměleckým, nástrojem geniálním, dílem, mistrovským a kdo proniknul jeho tajemství, ten nediví se jeho populární slávě a věhlasu, tomu jsou patrný, jasný a pochopitelný jeho úspěchy, za to však lituje, že myšlenka tak znamenitá, na jaké se zakládá jednak nástroj, jednak i hudba jeho, uemají při nynějším směru hudby žádné budoucnosti, a jakmile zanikne užívání dud v lidu, budou jen předmětem poetické vzpomínky a hudebně akustických pozorováni. Bude také tuším na místě, poukážu-li, že dudy samy ještě nejsou s to podati skutečnou „dudáckou muziku", že tato má opět příčiny své zcela jinde: ve vtipném nápadu, geniální myšlénce, bez niž by byla hudba dudácká na nejvýš nepříjemným, ostře disouančním bzučením a jekotem zároveň. Povšimneme si v prvé řade jednodušší m echa vy. Je to vak ze stažené holé telecí kůže, tmavě napuštěný a pečlivě neprodyšně zašitý. Vzduch může vnikati neb unikati jen třemi otvory, které jsou ponechány v oněch místech, kde kdysi krk a přední dvě nohy byly. Do krčního otvoru zasazena jest kratší dudákova píšťala, na níž se hraje melodie a která jest obrácena dopředu, jsouc rukama dudákovýma držena. Zbývajících dvou nožních otvorov užito jest takto: Do levého zasadí se v pravém úhlu lomená veliká píšťala, kterou dudák přehodí přes levé rameno do zadu. Do pravého otvoru pak zasadí se ústí míšku, jenž jest pod pravou paži zavěšen na řemenu a z něhož se pohybováním pravého lokte žeuo vzduch do vaku, objatého oběma dudákovýma pažema. Jest nám tedy rozeznávati čtyři hlavuí součástky dud: vak, měch (totiž jen jnišek) a dvě píšťaly. Píšťala kratší, čelící do předu, opatřena jest osmi dírkami tonovými, pomocí nichž vyluzujc dudák nápěv. Poněvadž při tom pobíhají prsty s otvoru na otvor jakoby něco přebíraly, nazývá se píšťala tato „přeberawa" (čeští dudáci říkají „přednice"). „Přeberawa'1 jest asi půldruhé stopy dlouhá, silná jako flétna a téměř celá ze dřeva. Pouze spodní konec její, zahnutý a jako nálevka vzhůru široce se rozevírající jest vyhotoven v užší své části z rohu, na konci pak z mosazného plechu. Levá ruka drží „preberawu" výše, pravá níže. Zvuk v „přeberavě" tvoří se zvláštním přístrojem, jemuž čeští dudáci říkají stroj k a. Uvnitř jest mosazný sloupek podélně zasazený, k němuž těsně přilehá jemný rákosový jazýček. Na spodním konci jsou oba pevně spojeny. Ženoucí se vzduch chvěje jazýčkem, a poněvadž tím 594 Ludvik Kuba: vzniká zvuk třešti vý, nazývají srbští dudáci jazýček ten „trcsč-. Slovo toto případně charakterisuje ostrou hudbu, jakou „přeberawa" podává; jest však zvláštním spôsobení hry a spolu zadní vetší píšťalkou značně mírněna. Zadní píšťala visí po zádech dolů a souvisí s vakem tenkým vodorovným ramenem, které na svrchním konci této píšťaly kolem připevněno jest. Píšťala tato vydává jediný stále znějící hluboký tón a dostalo se jí proto charakteristického názvu jak u nás, tak i u Srbův; tito jí říkají „bruma" a naši dudáci „Írok*. Aby mohla hluboký tón vydávati, třeba notné délky, tak že by se měla bruma vlastně ploužiti po zemi. To by však nebylo ani pohodlné ani estetické. Proto jest asi v polovici utvořen dvojitý ohyb pomocí dvou mosazných dutých kolének. Tím spôsobom Srbské dudy. (líoluv „kozoí.") dosahuje se potřebné délky a píšťala sahá jen něco doleji pod pás. „Bruma" jako „přeberawa" jest ze dřeva a jen zahnutý rozevřený konec její utvořen z části z rohu a z mosazného plechu. Kromě toho jest na některých místech žlutými plechovými pásy jednak opevněna jednak ozdobena. K poslednímu účelu učiněno soustruhem rozmanitých věncových rýh. Zvuk „bruniy" tvoří se takovýmtéž přístrojem jako v „pře-berawě"; zásada jest tatáž; pouze material a velikost onoho přístroje jiuá. Jest zde sloupek s plátkem, ale oboje zhotoveno jest z jednoho kusu bezového dřeva. Na konci plátku jest nalepena malá smolná hrudka, aby se chvění volněji dělo. Plátku tomu se dostalo opět velmi případného slova „breawa". Čeští dudáci mají jméno toliko pro cel v přístroj a sice „Herci". hd~> totéž jako při přednici „strojku". „Drama" dodává z větši části hudbě dudácké neustálým vydáváním jediného tonu onoho prijemne monotónního rázu, jenž se v „učené" terminologii hudební nazývá pastorální. Který činitel dělí se o druhou polovici té zásluhy, bude pověděno doleji. Zbývá ještě dotknouti se měchuť jenž jest málo větší oněch míšků, jichž ladiči pian užívají k vyfukování klavírov. Aby ho bylo lze lehko užívati, má dudák kolem těla kožený pás a na něm na pravé straně háček, na nějž se míšek vodorovně zavěsí. Kromě toho má i pravá paže, na předloktí pás s podobným háčkem; misek pak jest tak upraven, aby se mohl oním háčkem zaklesnouti a polom pravou paží pohodlně douti. Tímto měchem navěje se vzduch do vaku, ze kterého se tisknutím levé paže (pod niž k tomu účelu se musí vak poněkud posunouti) vyhání do „přeberawy" a do „brumy". Aby nemohl zpátky do měchu, tomu překáží vnitřní záklopka. Staré české duuy, s jakými dnes snad nelze se již setkati, měly veliké rozdíly. Obě píšťaly byly obráceny do-předu; ,.kuk" neměl kolen a proto sáhal skoro k zemi, zvláště sedčl-li dudák; místo měchu měl český dudák — vlastní plíce, což ovšem dralo zdraví jeho. Tento spůsob dud jsem v Lužici nikde neviděl a vyptáváním bylo mi seznati, že nynější dudáci srbští vůbec ho neznají. Ten jest stručný uárys mčehavy. „Kozol" se liší pouze ve věcech nepodstatných: vakem. Vak jest totiž neoholený a srst ponechána; na hoře pak při otvoru krčním (kde jest ,.přebcra\va" zasazena), jest primitivní napodobenina kozlí hlavy, černě natřená. Místo očí vězí v temném čele dva mosazné hřebíčky a nad nimi klenou se dva obloukovité bílé kančí zuby — místo rohů. Jiného rozdílu není. Proto také dudáci mají pouze dva vaky — jeden pro „měehawu" a druhý pro „kozla" — kdežto píšťaly jsou společný. Na Bolovi bylo zříti, že svého „kozla" něžně miluje a že mu je vroucně oddán. Již opatrnost, s jakou kladl kus po kuse na podlahu, byla jeho lásky výmluvným znakem, jejž čistota a pořádek, v jakém nástroj byl chován, toliko dotvrzovala a sešilo vála. Vše se lesklo, vše třpytilo a pokud moc dudákova stačila, vše odstraněno bylo, co by mohlo sloužiti jako dokument pokročilejšího kozlova stáří. Proto lze si představiti, jak se dobrý dudák ulekl, když se miláčkovi jeho pojednou jeden zub — chci říci: jeden roh z čela vydrobil a na zem spadl. Bola se při tom začervenal, jakoby se za to hanbil, že kozel falešnost svých robův prozradil. Nasadiv Bola opatrně ozdobu, kterou si „kozol" na útraty kteréhosi štětináče skráně svoje krášlil, počal sesazovati píšťaly, jež se každá z části nejedné skládá; při tom je povytažením nebo naopak stažením zároveň ladil.* Když s tím byl hotov, připjal si kol těla pás a menší opasek na pravé předloktí, což obojí se stalo jen k vůli misku. Potom zasadil pře-beravu kozlovi v to místo, kde by ve skutečnosti měl míti hubu, čehož * Čeští dudáci, kteří nyní užívají dud takových jako Srbové, upotrebují k ladění zcela jiného prostředku, jeho/, popis by však rozvlcklostí svojí nudil. 596 Ludvik Kuba: následkem naivní divák padá bezděčné v illusi, jakoby primitivně spodo-bený robíitec sám foukal v píšCalu. Když pak spojil ústí „brumy" a měchu se zbývajícími dvěma otvory, přehodil velikou píšťalu přes levé rámě, při čemž levá ruka přidržovala „přeberawu", co zatím pravice zavěšovala měch k pásu, aby se mohla sama opaskem svým k témuž zaklesnouti a měchem dýmati, čemuž čeští dudáci říkají „bráti ducha". Hned potom počal Bola pravou paží dýmati, měch funěl jako uřícená klisna, „kozoí" se nadýmal stále pyšněji a hrdej i — a za několik vteřin spustil dudák skočnou „reji" k níž se jíž při druhém třetím tónu připojil řiučivý, jásavý, kovovými strunami takto přibarvený hlas malých á vito mých „ujerowaňských husliček", po jichž ocelovém potahu svižně a bystře smýkal se nahoru a dolu lilitupánský smyčec, vedený hbitou rukou jarého liolova synka. Jizha moje rozezvučila se skotačivou, nevázaně veselou hudbou, k jejímž půvabům* pojila se i radost, že jsem šťastně nalezl srbského dudáka a jeho dudy. Přání moje splněno, ba více nežli splněno: našelť jsem i „wjero-waňské husličky", které nyní přede mnou tváří v tvář společně s dudami rozvíjely umění své, plníce mne rozkoší, jaké jsou nepřístupny leda ony vysoce a hluboce vzdělané duše, které cestou dřevěného školáckého tak zvaného tříbení a zjemňování citu vlastně jen otupěly a necitelnými, hluchými se staly vůči onomu druhu přirozených a jednoduchých krás, jakými jsem byl v onu chvíli hosten. Snad horování moje vzbudí u leckohos útrpný úsměv. Ten mne však nepohorší, neboť bude jen smutným svědectvím pro dotyčnou osobu, která tím dá na jevo, že její esthetický žaludek jest do té míry přesycen a stálým podražďováuím tak schvácen a otupen, že jí třeba nejsilnějšího kaviáru s nejprudšími víny, má-li čeho okusiti. Osoba taková budí sama útrpnost, jako vyžilý člověk, jenž nedovede pocítiti rozkoš, s jakou nahýbá se žízní prahnoucí poutník ku chladivému toku cvrčícího skalného pramene, jako přesycený labužník, jenž závistivě pohlíží ua zdravé dítě žebrácké, hltavě suchou skývu požívající. Napadá mi zde případný citát z německé knihy, vyšedší r. 1825., o níž ruský skladatel Sěrov podotýká, že došla odporu a potupy u školáckých professorův a patentovaných skladatelův, jichž jména zanikla ■— kniha však dožila se několika vydání.* Tam čteme: „Vzdělaný člověk ve velmi mnohém musí ustoupiti — dítku. Evangelium praví: jejich jest království nebeské. Výše stojí vždy pravdivost a úprimnosť. Avšak životní poměry a civilisace vlastnosti tyto obyčejně zatemňují a činí člověka pokrytcem, licoměrníkem, lhářem, nedůvčřivcem. Dítě stojí však před námi takovým, jakým od přírody jest, s vlastnostmi dobrými i špatnými. Proto, kdo zná duši dětskou, zná i lidskou vůbec. Ve zdravě organisováném děcku bytuje instinktivní moudrost, které dosahuje myslící člověk jen dlouhou zkušeností." „Tyto všeobecné pravdy platí i o hudbě. Zde platí za nejvyšší: napsati pravidelně hudební skladbu, vyhovující stanoveným požadavkům uměleckým. Avšak jak často se naše uměuí vzdaluje od pravdy! Jak Fr. J. Thibaut: Ueber Reinheit der Tonkunst 111. Leber Volkseesänirc. „Herci1*. "'97 často — procesem umění — naskytuj! se produkty, kde skutečné ua-dšení, t. j. příroda, duše lidská, nadobro schází, produkty, jež ve případech nejpříznivějších jsou schopny vzbuditi obdiv, úctu, avšak sympatii nevzbuzují nikdy v nikom." „Bez přehánění lze říci, že polovice vší hydby — »a dobro není hudbou. Je to druh jakési matematiky bez vnitřního životního počátku, je to pouhý pre tředek pro nejprázdnější vírtuosování prsty i hrdlem. Od tohoto pro hudbu škodlivého směru jsou daleky, jsou čistý, neporušeny a prosty jako duše' mládencova všechny písně, vyšedší z ňader nárouu." „Takové písně zavírají v sobě zdravý, sájný, přirozený cit, nezkažený ještě kulturou, a poněvadž se zrodily v epoše svěžesti, jarosti národa, poněvadž jsou sloučeny neodlučnc s velikými národními událostmi, mají moc vzbuditi i v lidech dalekých prvobytné prostoty sladké, blahé pocity, jako dovedou působiti na duši naši neodolatelně vzpomínky na dobu dětství." Tak děl Thibaut, Avšak třeba ještě ji.né kouzlo, jímž mne hudba Bolova očarovala, vytknouti. Je to národopisný kolorit čili slovanský ráz, jaký na sobě reprodukované písně a tance nesly. Tato stránka nabývá zvláště váhy v době naší, jež v mohutué své pravici drží štětec v matné bezvýrazné barvě kosmopolitismu omočený, kterým chystá se všechny národy natříti a z individualit nadělati tuctových figurek.— Proto jsem nekladl nijakého odporu ohnivým jiskrným zvukům, jež ve mně rozžaly plamen radostného vzrušení stále stoupajícího. Duch můj jásal, zraky planuly, nohy sebou poškubávaly, až posléze — proč bych se styděl to vyznati—jal jsem se zkoušeti, nezapomuěly-li neobratné mé údy vše, čemu jsem se ze „srbské reje" namáhavě a kuse naučil. Kromě mne a „gercňv" nebylo v jizbě nikoho; nebylo mi tedy třeba ostýchati se a veselí svému meze klásti. Avšak dříve, než nám právě bylo milo, stíchlo vše při náhlém cvaknutí kliky. Dvéře se rozlétly a v nich mihnul se lesk blýštící se — piklhaubny. Na prahu totiž stál „ve vší slávě své a velebnosti" pruský žandarm, na něhož jsme se všichni tři udiveně zahleděli za všeobecného ticha, které konečně přerušil braniborský ochrance bezpečnosti pozdravem, zvědavými otázkami o účelu mého cestování a posléze žádostí o průvodní list . . . Prítomnosť jeho byla však zcela neškodná. Nenaleznuv ničeho, co by nedověru jeho podporovalo, odešel za nedlouho. Dudáci jali se pokračovati ve hře. Třeba říci, že návštěva žandarma měla na mne účinek blahodárný. Oddalť jsem se nyní pozorování a zapisování Bolových písní a způsobu hry, jež mne zvláštním charakterem svým cele zaujala. Zapisování dudáckých písní jest obtížné. Jestli u huslařc i klarine-tisty třeba rozeznávati melodii původní, zpívanou od hercovy variace, tím naléhavější je toho potřeba u dudáka. Ten podává variaci daleko složitější, bohatší, prohloubenější. Každý srbský hudebník rád vamije. zdobí, pestří a krášlí původní jednoduchý nápěv, avšak dudák [cgt najradikálnejší. 69 508 Ludvik Kuba: Možnú, že husiar nebo klarinetista „zapíská" občas původní znění a přemůže touhu svoji, která ho nutká nápěv měniti a přetvořovati, dudák však nikdy. Toho lze porovnati k mlynáři nebo kominíkovi, o něž nelze se otříti, aby si aspoň loket neodnesl velmi zřetelné svědectví svého „osobního styku" s některou z dotyčných osob. A právě tak nelze žádné melodii projíti „přeberawou", aby si neodnesla známky manýry dudácké a spůsobu jeho hudby, každá podrobiti se musí tradicím dudáekým; zůstane sice svoje, ale obléci se musí v kostým, jakého tradice ony vyžadují. Na příkladě vedle připojeném lze srovnávati nápěv původní s dudáckou variací. Tato vykazuje množství tónův— řeknčm: vedlejších —jimiž se nápěv komplikuje a z těchto zajisté dojde povšimnutí n cj čas tě j i se vyskytující c [žjS^^=j Kdežto všechny ostatní tóny vedlejší mají úkol nápěv variovati, zdobiti, vyvoláno jest toto c k životu zcela jinými příčinami. Jest tedy třeba z vedlejších tónů vyloučiti všechna ta neustále opakující se c a povšimnouti si, k jakému účelu slouží častá přítomnost tohoto tónu.* Odpověď na otázku tuto řeší celé tajemství dudácké hudby a nelze ji proto z přím'», vysloviti, auiž by se několik řádků nepředeslalo, jež umožní i hudebním laikům porozuměti této věci, nad míru zajímavé a pozoruhodné. Poněvadž mají dudy jen dvě píšťaly, mohou vydávati toliko dva. tóny současně, čili lze na ně toliko dvouhlasou hudbu provozovati. Avšak ustrojení píšťal těch není právě nejpříznivější lahodnému dvojznění: „bruma" vydává neustále jediný hluboký tón (velké i''), kdežto „přebe-rawa" upadá v krajnost druhou a hraje melodii vysoko (ve vzdálené oktáve jeduočárkované). Následky toho jsou dva a oba nepříjemné: předně ohyzdná prázdnota uprostřed tak vzdálených dvou hlasův a podruhé ostrost disonancí, ve které vcházejí melodie původní, jako had se vinoucí, s přímkou, kterou by bylo lze gralicky znázorniti neustále znějící jediný tón z „brumy" vycházející. Tyto dvě nectnosti by měla hra každého, kdo by hrál na dudy pouhý povodní nápěv, čili kdo by neznal spůsob, jakým se na dudy musí hráti, aby se zmíněné chyby odstranily. A jakým způsobem je lze odstraniti? — Nejlépe by posloužil třetí střední hlas, jenž by dotčenou zející prázdnotu vyplnil a dojem hry zaokrouhlil, poněvadž by se tím disonance zmírnily, otupily. Avšak jak nabyti třetího hlasu? Kde ho vzíti, když jsou jenom dvě píšťaly? V tomto bodě jest vrchol vší té nesnáze na pohled nepřekonatelné. Dle mého náhledu jest to zajímavá hudební akustická úloha, na jejíž tvrdé neproniknutelné skořepině by si mnohý hloubavý rozum zub nejeden vylomil a snad konečně — marně . . . Avšak takové námahy není více třeba, * Poznámka pro hudebníky: toto c"za každým téměř tónem se naskýtající jest dominantou v tónině f-dur, v níž se všechny melodie pohybují. Okolnosť tato jest závažnou. « ä ii // 1 k -i * m •u A n »»n» rm •* v y \ V = H H IJírtl TN .l.l.i.: íl! JI (500 Ludvík Kuba: neboř záhadu tuto již dávno rozřešila — dudácká genialuost sama . . . Pravím genialuost a to po dobrém rozmyslu. Či jak to lze jinak nazvati, když dudáci dvojici svých píšťal nerozmnožili a přece dosáhli čeho chtěli, totiž třetího hlasu, tak že podávají hudbu troj hlasou? — Danými podmínkami nehnuli, ale přemýšleli, uvažovali, až jim kmitnul posléze mozkem nápad — a účelu svého dosáhli zcela jednoduše tímto prostředkem : Oni totiž za každým skoro tonem opakují ono c (dominantu) a poněvadž se to děje rychle, splývají tato c. v jediný tou, jenž zdá se, jako by neustále zněl. Dominanta c tvoří se spodním /' lahodnou quintu',* v jejíž zaokrouhleném tvaru zaráží se disonanční ostří a spolu se vyplní nepříjemně pociťovaná prázdnota. Jest tedy dudácká hudba výtečný akustický klam hudby trojzvuké. Ti, kdož jsou maj etniky harmonia, mohou se o uvedených zde slovech přesvědčiti, zahrají—li si připojený příklad. Klam při dudách jest tak výtečný, že ten, kdo jest neobeznalý, nikdy nepostihne, že toliko dva hlasy znějí a odbornému hudebníku bystrým sluchem lze toho dosíci jenom s namáháním. Dokladem těchto slov ostatně jest spôsob, jakým skladatelé napodobují ve svých komposicích dudáckou hudbu: u nich jest vždy trojzvuká, kdežto vlastní hudba dudácká trojzvukou býti se toliko zdá. (Nechají totiž klidně zníti dva spodní tony, tvořící quintu a svrchní hlas hraje svobodně melodii.) Komu však na tom záleží, že jest při hře dudácké dojem jiný nežli skutečnost ? Zámek, jímž jsou city duše naší uzavřeny, dá se otevřít jen jediným klíčem, jenž sluje dojem ; jedině o ten jedná se při všem umění. Či hledí kdo na to, je-li rekynČ dramatu i ve skutečnosti představitelkou ctnosti, jakou jeviti se káže jí úloha? Nám jde jeu o illusi — a ta při hře dudácké jest dokonalou. Ostatně dudáci užívají různých prostředkův a prostředečkův, aby úspěch jejich v tomto směru byl úplný, leč ty rozebírati mi zde není možno z obavy, abych nebyl zbaven čtenářstva. Ncjsemt v orgánu hudebním, jakého, přísně vzato, u nás, bohužel, ani není, takového totiž, jakého si nynější rozvoj české hudby, všeobecná potřeba a konečně i důstojnost českého národa žádá. Příčiny žalostného toho zjevu jsou veřejným tajemstvím . . . Nyní jest tedy tuším jasno, proč se ono c neustále jako neodbytný přítel naskytuje. Jeho účel je zcela jiný, než pro jaký užito ostatních vedlejších tonů. Tyto melodii zdobí, variují, kdežto stále opakované c působí akustický klam hudby troj hlasé. Z toho a z uvedeného příkladu vysvítá, že jsou dudácké nápěvy nad míru zajímavý a také důležitý, pročež by jich nikdy nemělo býti opomi- * To jest vlastně quintu o oktávu vzdálenější čili duodeeiinu. ^de však padá na váhu charakter intervalu a ten jest quintový. r Herciu. 6Í)1 iiuto při zapisování prostonárodní hudby. Avšak právo naopak — nikdy se tak neděje, snad proto, že je to dosti nepohodlné. Pokud se týče vlastních prizdob, komplikujících nápěv, jsou rozmanitý a pozoruhodný, ale o těch nedopouští mi neodbornost časopisu tohoto hovořiti. Jen tolik ještě dodám, že toho všeho, co zde o hře hudácké pověděno bylo, dudák sobě povědom není. On vše přijal od svých učitelův tak, jak se tradice v lidu vůbec přenášejí, pomalu, nevěda, že si něčemu na vyká, až posléze jest tím tak proniknut a prosáknut, že vlastní úvaha 9, tom jest psychologicky téměř nemožná. Tal: se to má i se způsobem hudby dudácké, jenž následkem toho stává se pouhou manýrou. Ta pak, jak bylo řečeno, jest neomezenou vládkyní, podmaňující vše, co dudami má se dostati k sluchu poslucháčstva. Následek toho jest zajímavý. Poručíte si, aby vám dudák určitou píseň vám známou zapěl. Učiní tak a nápěv zní nezměněn. Potom požádáte, aby ji zahrál na dudy — a ejhle! tony se kmitají jako hejno hemžících se komárův, že sotva v tomto shluku rychlých šestnáctek stačíte poznati vlastni melodii, jež variaci této byla základem! Chtějte, proste, plařte, aby vám ji zahrál jednoduše a prostě, tak jak ji pěl — vše mamo. ? Dudy mají své „posvátné" tradice, a dudák jest proto dudákem, aby jich šetřil, aby byl jich pěstitelem a ochráncem a proto se pronevěry tohoťo spôsobu nedopustí nikdy. Prsty jeho navykly stále chvíti se, nadskakovali, čili jak výtečně to tlumočí název „přeberawy"—přebírati (on po tóně; tomu se neodnaučí nikdy, leda až při posledním vzdechu dudákově — pak stuhnou, aby nastoupily zasloužený odpočinek. Hudba dudácká a nástroj sám mají svůj zvláštní význam, který je staví před jiné nástroje a jejich hudbu. Dudy znamenají pokus o utvoření nástroje, jenž by podával hudbu vícehlasou. Ovšem jest základní myšlénka v tom smyslu nešťastnou, že nedopouští dokonalejšího rozvití této hudby, čehož následkem, jak výše podotknuto, postrádá na dobro budoucnosti. Nicméně vyznati se musí, že činí dojem celistvý, zaokrouhlený, lahodný, ač v ledačem nedokonalý.* Jednoduché hudební prostředky, jakými dudák vládne, nelze téměř srovnati s plnozvučností čarovné hudby dudácké, jejíž kouzlo zavdalo podnět k pověsti o českém Š\randovi, aby ve slávě zázračných jeho dud došlo zasloužené oslavy a skutečně nehynoucího pomníku! S Bolou a jeho synkem bavil jsem se dlouho do noci a druhého dne opětně; tu byly otázky mé namířeny ponejvíce na obřady svatební a je zprovázející hudbu a tance. Seznal jsem však mnohou nepotěši-telnou věc. Tak mi na př. vyličoval dvě svatební „reje", z nichž jedna nazývala se 1 a p a t a r e j a (protože při ní tanečníci 1 a p a j í) a druhá 1 i sc e n a * Nedokonalost spořívá zvláště v omezeném poetu tonuv, tvořících jednu jedinou stupnici. 30* 602 Ludvík Kuba: „Horci". (liščí) j a in a. Obe mely pravou národní hudbu, ale tanec sám byl vzal z vělši části / motivů tanečních, jež uii byly známy z francouzsko čtve« rylky; pouze, abych lak řekl, barvitost byla srbská, ueboC bylo užíváno sem lam uěkterých evolucí choreografických, jež jsem poznal při srbské reji. Druhého večera zaměstnával jsem se s líolou ještě dále, a když mi posléze sdělili Se třeba mu ubírati se domů, mól jsem uspokojující množství papíru různými poznámkami počmáráno. Přece však mne sdělení to špatně potěšilo — a. Bolu též. Projevoval to liknavý mrzutý tou jeho řeči. PřivykliC jsme li za ony dva večery na sebe velice, přirostli jsme si k srdci a proto blížíc! 16 okamžik loučení nezůstal na nás bez účinku. Na Uolovi jevil se vedle rozpokftv a liknavosti, s jakou velice zvolna nástroje své do teleeího vaku ukládal, lake sdílností. Ačkoliv touto vlastností nikdy nestrádal, stával se nyní tím důvěrnějším, hovornějším a také nenucenějším. Ptal se otevřeně na moje rodinné poměry, na moji otčinu, jak mám daleko, co budu dělati s písničkami, a proč vše to zapisuji atd. atd. Posléze se pochlubil, že mu my Češi nikterak nejsme neznámi, že o mis kdysi již slyšel. A nyní počal prostými slovy zajímavě vypravovati: „Byl jsem jednou na svatbě ve vsi daleko odsud. Tamní farář přišel také ke „kwasu" a dal se se mnou do řeči. Sdělil mi, že jest Čech, vypravoval, kde Čechy jsou a že srbská řeč a česká jsou si velice podobny. Také ruská, polská a ty ostatní — farář jim říkal: slovanské — jsou prý si podobny. A to je proto, že my všichni jsme byli kdysi jedna rodina — slovanská rodina, pravil ten pan farář. Na konec povídal — a to se mi nejvíce líbilo : My všichni jsme Slované ; jsme jeden strom a Srbové, to jsou malá haluz z tohoto stromu ulomená. Ale až se Slované jedenkráte pozvednou — pak bude zase ta malá haluzka srbská ke kmenu slovanskému připojena!" Bolovi se přirovnání to velice líbilo a ještě více ono proroctví. Počal žehrati na vtírající se němčinu a na ony Srby, kteří se dobrovolně němčí. „Mnohý ani pozdraviti po srbskú již nechce !" zvolal rozhorlené dobrý dudák. Ale Bola neztrácel naději dosud, ukazoval na množství srbských vesnic, jež dosud jsou téměř netknuty a zajisté se splní, dodal zaníceně, „co prorokoval nám český farář!" Tuším, že by to, co Bola měl, stačilo, aby se Srbové udrželi, totiž v í r a. O národě českém lze říci slovy bible: Víra tvá tě uzdravila! Víra v budoucnost dodá síly, chuli a vytrvalosti U činům dalším a ozbrojí a posilní paže lidské v době mdloby a únavy. To splnilo se u Slovanů jiných — stane se tak i u Srbův?. . . Když konečně cvakla za líolou klika a já zůstal o samotě, kroužily mi lebkou spousty vzrušujících myšlének jako bouřné podzimní větry. Nezodpověděna otázka dorážela na mne usilovně a žádala urputné odpovědi, čímž nitro moje jitřila a spánek zaháněla. linrico Castclnuovo: Hrůzná noc 603 ľosléze dávno prchlá doba půlnoční jala se konati povinnost svoji a klížiti mi oči. Nicméně mysl pracovala stále týmž směrem a rozdíl byl pouze v tom, že představy počaly přibírati na se fantastickou tvářnost, vysněným obrazům vlastní. Příšerné vidiny, jež snažily se zodpověděti onen dotaz, střídaly se v divokém reji s představami jasnějšími, až se z toho všeho utvořil neurčitý chuos, nejasný a mlhovitý. Náhle počaly ze -směsice této vystupovati určité rysy, jež se pone-náhlu pojily, barvy a životního ohně nabývaly, a nežli jsem se nadál, vykouzlila mi zpola snící duše obraz slepjaňského dudáka. Seděl uprostřed Jásající skupiny tančícího lidu. Zraky vesele planul}', na jasném čele hostil se klid a nad celým obrazem plesajícího Srbstva klenul se zlatý, třpytící se nápis: „Víra tvá tě uzdravila!" Pak jsem spokojeně usuul. Hrůzná noc. $ Napsftl Enrico Castelnuovo. Přeložil Pavel Sita. ysleme si tři malé, za sebou ležící železniční stanice: X., Y., Z. Slyším vás již tázati se, jde-li snad o rovnici se třemi neznámými veličinami? Nikoliv, nemáme s algebrou ani v nejmenším co činiti, nýbrž kryjeme těmito nic nepravícími písmenami jen pravá jména své události. Jest k udušení parný, bouřlivý srpnový večer. Zapadající měsíc jest obklíčen rudým kruhem par, na večerním obzoru kupí se těžká mračna, kteráž vypadají jako obrovské pohoří, mračny šlehají siné blesky, temně hřmí hrom. Pan Césare Favari, přednosta stanice v Y., sedí bez kabátu, bez límce a s nákrčníkem rozvázaným před telegrafickým přístrojem ve své úřadovně. Pro pana Césara byl celý ten den zlý, neboť bylo mu zastávati onemocnělého úradníka telegrafního, i nemel* klidu ani na okamžik. Pan Césare je výtečný člověk, pozbývá však snadno rozvahy, zvláště sejde-li s prvního patra dolů k němu jeho ctihodná choť, pani Arpalice, aby se s ním bavila. Dnes na příklad byla u něho paní Arpalice návštěvou dlouho; teď konečně šla bohudíky spat a pan Césare hodlá učiniti totéž, jeu co projedou vlaky 44 (přijíždějící z X.) a 105 (přijíždějící ze Z.). Ale vězí v tom sám rarach. Vlak 41 se spozdil, tím zdržen také vlak 105, který první v Z. zastali musí. Jest 11 hodin. Konečně dává stanice X. znamení svého života a telegrafuje odjezd vlaku 44. Skoro v témž okamžiku přilétl ze Z. od tamního přednosty staničního telegram následující: „Mňžcte-li zdržeti vlak 44, dám odj vlaku 105."