Romuald Domaška PILÁTOVO JEZERO
Když začne dout drsný vítr od severozápadu nese předzvěst studeného a mokrého počasí, tu iK- kolem Rožantu říkají: Vítr fouká z Pilátova ■era, a proto je tak pošmourno. Vykročiš-li po sní stezce vedouc! od Rožantu kolem Smjerdžice ! severozápad, dojdeš v lese k Pilátovu jezeru, hrostlému hustými krovinami, které se dnes po-i ibá spíš jen bažině.
Ale před tisíci lety zde bylo krásné jezero s širokou, blýskající se hladinou. Pohnul se vánek, zčeřil vodu »žera, zaleskly se vlnky v zlatých paprscích slunce I v rákosí zašuměl líbezný nápěv. Divoké kachny, lysky, vodní slípky se projížděly vesele po vodě flebo se potápěly pod hladinu, aby ulovily něco k snědku. Pyšně a hrdě pluly po hladině sněhobílé u černé labutě. S ostrým kejhánim přiletěly divoké husy a spustily se na jezero, aby se vykoupaly ve vodě, na níž se kolébaly žluté lekníny a stulíky. Všude rozvíjení květů a zpěv, život a radost! — Avšak hle, tu sedl na velkém balvanu u jezera muž «e smutnou tváří, který nejeví žádný zájem o radost kypící v celém božím stvoření vůkol. Dlouhá suchá postava je oděna prostým, obnošeným, tu a tam děravým šatem. Muž nemá boty, tlustá kůže na chodidlech prozrazuje, že je zvyklý chodit bos. Dlaně jsou plné mozolů, ale kůže na polonahých pažích
79
je jemná. Dlouhé šedivé vlasy úhledně přikrýval trochu podlouhlou hlavu a spadají až na ramena Tkví v nich hřeben z rohoviny lesknoucí se v slunci! Obličej je zbrázděný, hubený, propadlý, svraštělý» a přece líbezný. Zpod silných černých brv vyhlížej! jasné modré oči, které prozrazují bystrost. Je to pastýl Jan ze Smjerdžice, který pase ovce smjerdžického pána Jan sedí a hledí na jezero, ale nevidí nic, co se děje naffl ním; jeho myšlenky jsou zaujaty jinými věcmi, srfl s otevřenýma očima. Nemyslí ani na své stádo, kteri se pase nablízku, to střeží jeho věrný pes Vlk.
Jan sklonil šedivou hlavu a ponořil se do vzpomU nek na svou mladost. V tom čase byli Srbové ještí svobodni,   žádný   německý  zeman je   neutlačovali Patřila jim všechna pole; na lukách pásli společní a do lesa si každý zašel pro tolik dřeva, kolik hfl potřeboval pro hospodářství a k topení. V jezerecffl a řekách lovili ryby a raky a v lese zvěř. Ach, jal šťastné  to  byly  časy  pro Jana anebo  vlastně  prfl Velemíra, jak se tehdy jmenoval.  Kypěl zdravím a silou, nezalekl se ani medvěda. Jakou radostí sfl naplnilo jeho  srdce,  když  poznal,  že krásná soiffl sedovic Lubinka je mu nakloněna!  Brzy se sešil celá vesnice u Lubinčiných rodičů na svatbě,  kde byli Velemír a Lubinka prohlášeni za manžele před staršími obce. Pohanský kněz jim vyprosil požehnárj bohů, zejména Živy,  bohyně plodnosti. Ze šťaa ného manželství vzešli tři synové a jedna dcerka' která  se jmenovala  rovněž   Lubinka jako   matka Velemír   zdvojnásobil,   ztrojnásobil  své  síly,   svo] obratnost,  aby  opatřil  obživu  pro  rodinu,   naloví dostatek ryb a zvěře.
80
i Ale Němci měli už dávno zálusk na kraj s dobře nliilčlanou půdou. Pod záminkou, že chtějí Srbům |i(inést křesťanství, přitáhli, porazili zoufale se brá-Jllií Srby, podrobili si je, vzali jim zemi a učinili I nich nevolníky. Jazykem kázali lásku, rukou vykonávali hrubost a vztek. Tři Velemírovi synové mdli v krvavé bitvě. Jeho dobrá žena zemřela žalem, Julyž se dověděla o smrti svých synů. Velemír se bii1! svých bohů odříci, avšak neučinil tak. Mnohé Kny prutem pak zlomily jeho odolnost, poklekl Med křesťanským bohem, ale v srdci zůstal pohanem luk mnoho jiných. Vždyť nerozuměl německým vý-Uiulům, a tak nové učení nemohlo zapustit kořeny V srdci, neboť tam nedošlo, toliko k uchu. Při křtu ilnstal jméno Jan. Nenáviděl nové učení a utvrzoval ■vé druhy ve věrnosti starým bohům, scházel se »nimi u tohoto jezera k obětem za temných nocí.
Jan byl nucen jako pastýř za ústrky a hubenou pávu sloužit novému pánovi. Nejraději honíval |vé stádo k tomuto jezeru, svatému místu, aby se tnm modlil k bohům. Častokrát je, jako právě dnes, Úpěnlivě prosil, aby zničili utlačovatele Srbů a dali jim opět svobodu. Za to bohům slíbil, že je budou |nse veřejně uctívat, jako je uctívají i dnes, avšak liijně. Vzdychal polohlasně: „Svantovíte, umoř na-leho sužovatele, toho zuřivce!"
Jan, ponořen do myšlenek, si nepovšiml, že se najednou před ním octl na bělouši s velkým psem po boku ten, na něhož práve vzpomněl. „Čertovské ihlapisko," zařval na něho pán, ,,co tu zase sedíš ii blábolíš a nehledíš si stáda?"
Jan  nepovstal, jak  žádal  pán,  ale  ukázal  rukou
81
na jezero.   Pán tomu   dobře   porozuměl.   Tan« hanbou utopila Janova milá dcerka, když ji tenB nelítostný muž, sedící nyní na koni, zneuctil. ■ švihl Jana přes obličej,  až mu naskočil pruhH pravého oka po bradu;  potom pobodl koně ostti hami a odjel. Jan si zakryl oběma rukama t\B zaplakal hořce, slzy stékaly po prstech na zemi jeiffl svatou. Věrný pes se přiblížil a lízal Janovi ru Zvíře cítilo Janův žal a projevovalo mu svůj soui Smjerdžický pán byl svobodný. Měl u sebe \ meckou  hospodyni a německého služebníka,  kt( byl stejně hrubý jako jeho pán. Také správce stať a   dohlížitel   byli   Němci.   Toho   druhého   nazý lid   rasem,   neboť  úmyslně  sužoval   robotníky, j jen bylo možné, a bil je býkovcem. Takovým zj sobem dávali najevo svou vzdělanost.
Pán přijel domů nepříčetný hněvem a vylil zlost na služebníkovi. Ten byl prohnaný. Necl si vynadat od pána, zároveň však dokázal, jak vždycj tak i dnes, vyzvědět lehce, co bylo příčinou páni! nevole. Zjistil, že vinu na pánově hněvu nese H a připravoval mu odplatu.
Jan, unavený stalým běháním za ovcemi, si v ovčíně. Najednou procitl, dusil ho kouř, om planul už blízko jeho bědného útulku, neboť I nebylo dopřáno lepší lože než dobytku. Jan nemyl na to, jak by si zachoval svůj skrovný majeffl zvláště oděv, ale především na záchranu ovcí. Š m kou námahou se podařilo vyhnat téměř všecfl s výjimkou několika, které se stále vracely k oj a tam uhořely. I Jan se přitom popálil na rul a v obličeji. Ovčín, který byl srouben jen ze dn
82
llľpeného hlínou, lehl popelem úplně. To bylo dílo iln/.ebníka, který se za pánovo plísnění takto Janovi hinnstil. Celá vesnice spěchala k ohni, přišel i pán. I ),il ihned Jana zajmout a odvést do vězení.
Druhý den sám vykonal soud. Služebník svědčil, |r viděl, jak Jan zapálil ovčín. Tomu pán rád uvěřil, Jlřboť za žhářství byl trest smrti a pánovi velmi Iryhovovalo, že se takhle může Jana zbavit. Vždyť inu byl přece ustavičně živým svědkem nešlechetného skutku, který spáchal na Lubince. Také zka-íi-uý Srb, který chtěl získat na panském dvoře ně-Bdu lepší službu, svědčil a vypověděl, že Jan je Ininý pohan a že společně s jinými obětuje bůžkům, m štve lid proti pánovi, aby nechodil na robotu I neplatil dávky. To první bylo ovšem pravda, to ilruhé jen potud, že Jan považoval za nesprávné, B nesprávné opravdu bylo. Rozsudek zněl: Jan 111,1 být upálen na hranici, na místě, kde tajně obětoval bůžkům, to jest u jezera, a celá vesnice tomu fli.t přihlížet. A tak se opravdu stalo téhož dne. Janovi přátelé posbírali v noci jeho nespálené kosti, iluli je do popelnice, vyryli u jezera, jim svatého [íllsta, hrob, postavili tam popelnici, kolem ní na-kludli malé slzové misky, na popelnici položili plochý kámen a všechno přikryli pískem. Tak po-llfhili Jana čestným způsobem a seděli, truchlíce Rud ním, až do rána u hrobu. Všichni byli přesvěd-frni, že byl odsouzen k smrti nevinně.
Hrzy se pánův služebník vychloubal veřejně, že 6vcín zapálil sám. I pán se to dověděl, avšak služebníka nepotrestal. Potají se tomu smál a lidem řekl: „Nejsem vinen krví spravedlivého Jana." Lidé pak
83
ihuii             i
říkali:   Je-li   opravdu   křesťanský   bůh,   ať   to ukáže a potrestá toho nešlechetníka, jak si zasluhM
Od Janovy smrti uplynuly čtyři týdny. Byl krásÄ teplý zářijový den. Smjerdžický pán se vykoi« v jezeře a nyní ho služebník vozil po vodě v člun||, Tu slunce pohaslo, setmělo se a najednou sfl zahřmělo. Dívenka, která nablízku sbírala hřifl viděla, jak pán rozkázal služebníkovi, aby vesloH k břehu. Opět se oslnivě blýsklo a vzápětí moB zahřmělo. Člun byl už blízko břehu. Tu se blýsklo, současně zahřmělo a blesk udeřil do člunu, až vfl vysoko vystříkla. Děvčátko padlo leknutím na zem, a když vstalo, vidělo na hladině obrácený čltfl Běželo domú a vyprávělo, co zažilo. Nikdo neH k jezeru pátrat po pánovi, ani později, když -fl plavala na vodě, se jich nikdo nedotkl, to přirM neštěstí. Lidé tam už pak nechodili lovit ryby M raky. Hospodyně, správce a ras sebrali všec^| co bylo možno odvézt, a potají opustili Smjerd Tak byl lid opět svobodný.
Minula zima a nastalo krásné jaro. Jednoho přijel do vsi pyšný pán se služebníkem, aby vštívil smjerdžického zemana. Našel dvůr práz Dal si zavolat starostu a vyptával se ho, proi tam pusto. Když starosta vypověděl, co se přiho> cizí pán vyskočil na koně a rychle se služební odjel. Za několik dnů přijel znovu s několika d ozbrojenými muži a dal svolat celou ves i lidi dvora. Cizinec jim oznámil, že panství patří j a že dá každému muži naměřit deset ran holí, ni se o nebožtíka pána špatně starali a čestně ho pochovali,  a  aby se  naučili  poslouchat.  Trest
vkonán ihned a veřejně na dvoře rukou rasa, kterého iiuvý pán s sebou přivedl. Přišel rovněž německý duchovní, aby lidu kázal; lid mu však nerozuměl. Ji'ii tolik pochopil, že Pilát odsoudil nevinného dpasitele křesťanů nespravedlivě k smrti, umyl si ruce a řekl: „Nejsem vinen krví tohoto spravedlivého."
Po mnoho desetiletí sloužili ještě Srbové svým lůžkům, Také Smjerdžičané chodili v noci k jezeru, lby se tam modlili k svým bohům. Povídali si, že /.i temných nocí se z jezera ozývá: „Nejsem vinen krví spravedlivého Jana." Proto nazvali jezero Pilátovým a jmenuje se tak ještě dnes, ačkoli se během 'isíce let ztratilo a zbylo z něho jen jakési třasovisko.









84
BRĚZAN, JURIJ (1916 Worklecy). Nejvýznamnější současný PN zaik. Vystudoval gymnázium v Polsku, dále studoval obor národu hospodářství v Lipsku. Po roce 1933 pracoval v ilegálním siM ,.. hnuti, byl vězněn gestapem, dostal íákaz pobytu v Lužici. Za druhl světové války byl vojákem wehrmachtu, po návratu ze zajet! půmihll jako funkcionář mládežnických organizaci. Od roku 1949 žij«: v B|| dyšíně jako svobodný spisovatel. Ve svém rozsáhlém prozaickém básnickém i dramatickém díle zobrazuje změny v lužickom I životě v období socialismu. Hrdiny jeho próz jsou prosti lidé, i> |li h
povahy  autor  zachycuje   s   pronikavou  psychologickou   kn-.l.....
Cílevědomě směřuje k postiženi základní problematiky součn«n*li lidstva.  Vrcholným Brězanovým dílem je román  Krab«!  (n,/M, jehož hrdinou je kouzelník z dávné pověsti, sám zosobněný dlldll národa. Brězan píše rovněž pro mládež. Jeho díla  byla přeložena  dl mnoha jazyků. Vydal mimo jiné knihy próz: Přímí brázda (1'ri n| brózda, 1951), Stará Jančovd (Stará Jančowa, 1952), Madelaui >i flnť povídky (Madelena a druhé powědančka, 1958), románovou trilogii Felix Hamií (1958, 1961, 1969), novelu Cesta do Krakova (Pu&i do Krakowa, 1966) a řadu dalších.
BUDAR, BENO  (1946  Kulow).   Básnik a  prozaik.  Vyatud    i| slavistiku na lipské univerzitě (roční pobyt na univerzitě v Ru In SSSR). Od roku 1969 působí jako lektor beletrie v nakladutoUlví Domowina v Budyšíně.  Publikuje  verše a  povídky v čamipl a sbornících. Náměty ke svým prózám čerpá ze života hoiii mládeže. Jeho knižní prvotinou je sbírka satiricky laděných Mikus a Dajkus (1978). Dále vydal povídku s vojenskou lan V sousedství makrel (W susodstwje makrelow, 1979).
DOMAŠKA, ROMUALD   (1869   Koslow  --   1945   Workl« Studoval  na  Malostranském  gymnáziu  v Praze,  kde  byl sdruženi Serbowka. Po dokončeni filozofických a teologickýili nlmlil v Litoměřicích působil jako katolický duchovní na různýcli minii   1 v Lužici, nejdéle v Rožantu (1909—1936), kde našel vhodní   1 minky pro svou literární tvorbu. Pro svůj otevřený vlastenecký byl pronásledován fašisty. Jeho spisy byly v roce 1937 zkonli I Náměty ke svým povídkám žertovného i vážného laděni č«rpé »1
262
života prostého lidu v Delanech a okolí. Inspiračním zdrojem jeho novel jsou národní dějiny. K nejzralejším Domaškovým prózám patři povídky se silnou kriticko-realistickou tendencí Zajíc (Zajac) a Pilátovo jezero (Pilatusowy jězor). Je autorem tří románů, které vyšly na pokračování v novinách. Povídky vydal knižně ve sbírkách: Hledač pokladů (Pokladopytar, 1931), Vies (Wrjós, 1934), Svobodni (Swobodni, 1935), Vbohecfce" mosty (Wbohec mosty, 1936). posmrtně vyšel povídkový výbor Okolo starého mlýna (Wokolo starého mlyna 1961).
HOLAN, JAN ARNOŠT (1853 Drječin — 1921 Lukojanov, SSSR). Prozaik, čelný představitel mladosrbského hnutí. Studoval klasickou a německou filologii v Lipsku, od roku 1878 působil jako učitel klasické filologie na gymnáziích v Rusku (Jekatěrinoslav, Dorpat, Nižní Novgorod), po VRSR se stal ředitelem gymnázia v Lukojanově. Po svém odchodu do Ruska zůstal v živém styku s domovem, často přijížděl do Lužice a účastnil se schůzek mládeže a akci Matice srbské. Psal povídky a reportáže, do srbštiny přeložil menší prózy L. N. Tolstého. Pod pseudonymem Sporos uveřejnil v časopise Lužica povídky Kdo je vinen? (Stó je wina?, 1882) a Výměnkář" (Wuměnkar, 1883), pro které je příznačný ostrý pohled na sociální problematiku. Holanovy reportáže a povídky byly souborně vydány v Mlynkových výborech ze srbské prózy 19. století Tři léta v Rusku (Tři lěta v Ruskeje, 1966) a Hronov a jiné povídky (Hronow a druhé powědančka, 1967).

ISELT, RICHARD (1889 Budyšín — 1965 Budyšín). Prozaik. Po studiích působil jako učitel. Druhou světovou válku prožil jako voják wehrmachtu. Po roce 1945 se stal ředitelem Srbské ústřední knihovny a byl spolupracovníkem Institutu pro srbský národozpyt v Budyšíně. Literárně tvořit začal až po roce 194s. Ve svých povídkách zachycuje realisticky život z minulosti i současnosti srbské vsi. Jeho vypravěčské uměni se vyznačuje čistým a jadrným jazykem 1 sevřenou kompozici. Knižně vydal sbírky povídek Z uzlíčku vzpomínek (Z bremješka dopomjenkow, 1951) a Bitva v srbské krčmě (Bitwa w serbskej korčmje, 1962).

263
63
37