Jan Skala STARÝ ŠYMKO Směrem k západu od Vojerec se táhnou zeširoka borové lesy, jako by neměly konce. Jsou tam po| různu rozhozeny vesničky, tu menší, jako Bretnejl nebo Narč, tu pěkně rozrostlé, jako Černý ChlumecB nebo Ptačice, starý srbský kraj, holanská zeměH písčitá a chudá. Holanští Srbové mají tvář své rodné země, zrnitý šedý obličej, a oko teskně mlčenlivé jako borovÄ lesy bez mechu, poseté šiškami a napadaným jehli-B čím. Rty jsou sevřené, pevné stisknuté k soběH celkové vzezření jako ukuté, vytesané z této zeměM Zdravý lid, tichý a pracovitý, od přírody zbožný« plný bohatství duše a tak málo zvyklý styku s jinýríM světem, že první příval cizinců rázem vnesl osudné, tragické okamžiky do života těchto skromnýchM a přece sebevědomých lidí. Jejich národní cítění, jejich srbství je něco zcela přirozeného jako oddechování tajemných holanskýclS samot, něco velmi čistého, nenápadného, o čem or» sami nemají žádnou jinou představu než tu, že nikdy jinak nebylo a jinak nebude. Srbství těchto holanů je ukrytý pramen, z něhož se ono cítění v nových rodinách po staletí znovu rodilo, do hoB lanských hřbitovů vracelo a zůstalo zcela neproB měněné od pradávných časů až do dneška. Lid i nezná své dějiny, má pouze v povědomí svou živoJ 98 I řadiči, a jenom srbská řeč a srbský kroj jsou svědky, kteří každému vypravují o srbském národu. Lid nikoli s vysokou, ale hlubokou inteligencí, nevyčerpatelnou jako poklady pod kůrou rodné země, lid s praktickým rozumem ve věcech svého selského |tavu, přístupný novým vlivům, a přece uzavřený novým idejím, lid málo pohyblivý tělesně a duchovně, ule velmi čilý ve svém duševním životě, tvořivý II stvořitelský a umělecky zacházející se svými duchovními národními poklady: není krásnější srbštiny, jadrnějšího srbského zpěvu a kěrluše*, skočnějšího .srbského tance a barvami i tvary bohatšího srbského kroje než v srbské holi. Do tohoto tichého ráje se před několika desetiletími přivalil modernismus železnic, strojů, elektrá-icnských závodů, hnědouhelných podkopu, parních cihelen jako pekelný ďas, který ve vysokých ohních vystrčil své spáry k nebi a polypovitýma rukama kolejí objal celou holi a ohnivou tlamou začal dýchat Jed do srbských vsí: žhnoucíma očima velkých elektrických lamp strašil v noci srbský lid, jako ďábel ničil srbskou duši a ještě ji ničí, den za dnem. 1'roti starousedlíkům je namířena špinavá peněženka, /. ní se sytí tlupa příživníků srbského lidu, úředníci, majitelé dolů, kněží a navíc všelijaká verbež. To je dnes naše „krásná Lužice, správná, přátelská..." Na černé kožené pohovce ve vojerecké Radní pivnici seděl už dvě hodiny rolník Symko z Lubuše u džbánku černého piva a u čtvrtky čisté žitné, • Kěrluš.....duchovní píseň. 99 Byl jarní čas, někdy před masopustní nedělí. Tma nahlížela do oken a na tržišti už dávno umlkl sobotní jarmareční ruch. Symko přišel pozdě a krčmář| Handrik neměl zvláště pilno, protože rolníci z okolfl obvykle zavčas spěchají domů. Teprve kolem osmé) hodiny očekával sobotní milovníky karet, a tak| si přisedl k Šymkovi a zapálil si doutník. „Copak jsi dneska nakupoval, Kristýně?" pravil krčmář, „Nic." Hodiny přerušily pomlku, která po tomto sporém začátku rozmluvy nastala: odzpívaly šest plným, hlasem, jaký mají jen staré srbské dřevěné kukačky.j Symko si nalil zbytek žitné a poručil si další, k tomuj druhý džbánek piva. Krčmář přinesl obojí a soba také malou skleničku žitné. „Nic? Něco jsi snad prodal, proso nebo slámu,; teď před velikonocemi se všechno dobře platí, že!' „Ano." Krčmář si znovu zapálil doutník, který zažhnul jako hromádka bramborové natě, a ve vysoké Radníj pivnici ve Vojerecích zavládlo chvíli úplné ticho.; „Co tě trápí, Kristýně, že mluvíš jen na půl huby?j Nějaké pořízení jsi tady přece měl, i když mi pJ tom nic není. Co je nového v Lubuši? Máte tana teď dost cizích lidí z Berlína, inženýry, dělník} no a bůhví kdo ještě tam k vám přitáhne." „Hm, no jo..." „Hm, no jo... Prodals?" „Ještě ne. Chtějí ode mne dvanáct jiter pol a kousek hole u ptačanské silnice." „Tak dvanáct korců a kousek hole." ioo „Ano." ,,Co dávají?" „Jedenáct set za korec, o tom chábí jsme ještě m-mluvili, tak okolo pěti tisíc za ten les, ale jen i.\ holou zem, borovice jsou moje." „Tak, borovice jsou tvoje. Můžeš je prodat a..." „Žádné borovice neprodám, a víš, zatracené 'ivinstvo, já vůbec nic neprodám, ani těch dvanáct lorců pole, ani to sakramentské chábí, nic..." „Správně. Co z toho budeš mít, když prodáš, liináct, patnáct, dvacet tisíc marek, co to je, později můžeš dostat víc, a sousedi tě aspoň nebudou pomlouvat, že jsi začal s tou hloupostí první. Neprodávej. A jestli jsi jim to slíbil, tak jim řekni, že neprodáš. Dali ti zálohu?" „Ne." „Tím lip. Nic neber...! A počkej: kdo vlastně vykupuje? Erika nebo stát?" „Erika." „Tak. No, ta má přece ještě dost země a uhlí li k Lutům, ti pitomci už před lety hned všechno prodali a teďka lezou do těch děr jako havíři. Pár net marek za korec, chvilku se poměli jako páni — a nyní ani tolar v kapse a prázdný talíř na stole. Troubové. Co jsem se jim toho navtloukal do p... k do hlavy." „Ale jednou přece budeme muset prodat, víš, 11 to mi dělá starost, Jindřichu, to není jen tak, jako když prodáš kulovskému handlíři vykrmené prase nebo pěknou jalovici. Ten ti zaplatí, třeba se tě pokusí i ošidit, ale zase ti obstará pěkné sele, a ty I můžeš zas vykrmit a nemusíš se ničeho bát. 101 Ale s těmi uhlaři... Je to k vzteku a k pláči, když I člověk přijede do Ptačic nebo do Chlumce a LutůM Všichni se hádají, všichni jsou zklamaní, ano, oši-l zení hůř než od handlíře prasat, a pěknou sebranku jim tam nasadili z Berlína, z ... ach, bůhví odkud, to všechno je, ta banda, co tam s našimi lidmi kopsM ve dne v noci, v neděli i ve svátek..." ,,Ve svátek, ve svátek, co je dneska lidem pfl svátcích, však ani vy sediaci nejste lepší, chamtivostB nevíte, kdy máte přestat. Já svátky nedržím, to jel pravda, ale já ani v neděli nemohu svou hospodlM vést jinak, než jak si to lidé žádají. A v tomhle jsoifl sediaci z dědin .1 dělníci z fabrik zajedno: ožero« se nejraději v neděli. No, mně je to fuk, a u mfl nikdo nedostane víc, než snese." „Ožlraji se, to je pravda. Ale všichni kvůli tomu špinavému uhlí, ti, co je pod svými pozemky měli, a ti, co je z našich srbských honů kopou, všich™ jsou stejní ochlastové, a když je kapsa prázdná* tak se prodá korec, a dělník si jde pro foršus. -Celed už, taky leze pro foršus, -1 co nadělám, musín« dát, jinak mi pat holek nebo děvečka uteče, a to afl přede žněmi nemůžu dovolit. Po žních musím kufl pole prodat, sám to neobdělám, a čeled už do Lubuš« nechce. Copak le na stará kolena budu dřít? PtM .siarou ,1 .syna? Stará se mnou vydrží a o kluka nemám starost, když je v Grodku na práci." Starý Symko začal nadávat, ale vůbec se mu tinS neulevilo, vždyť to, o čem uvažoval, byla holá praví da, a nebylo ani pomyšlení, že by se něco mohlfl změnit. Osud srbských rolníků kráčel rychle a ne« 102 zadržitelně a brázdil a rozrýval jednak tvář srbské hole směrem na východ a na západ od Vojerec, jednak obličej jejích obyvatel a vzhled jejich vsí a statků. Černá smrt srbského lidu... Starý Symko z Lubuše, plný neurčité rozmrze-losti, se ubíral po zlokomorovské silnici domů. Byla tma a blátivá cesta byla rozježděna uhelnými povozy, které jezdí denně z šachty Erika do bližších vsí. V poslední době přibyla k povozům také těžká auta, naložená železným materiálem, stožáry, drátem, porcelánovými talířky a různými součástkami, potřebnými k zavedení elektřiny po celém kraji až k saskému pomezí a dál hluboko do pruské hole a grodkovských končin. Ve všech vsích vojereckého okresu se rozhodli, že si zavedou elektřinu do statků, chlévů, stájí a stodol. Po celé měsíce jednali zástupci obcí s inženýry a řediteli dolu Erika, při němž postavili obrovskou elektrárnu vybavenou nejmodernějšími stroji velké berlínské firmy AEG, která se zase podílela svým kapitálem na akciové společnosti pro zpracování briket. Tyto velkokapitalistické organizace rozhodily sítě po celé Lužici a se svým úřednickým štábem se snažily dostat do rukou uhlí pod zemí, proměnit je v brikety, ty v elektřinu, a tak všechno zpeněžit. Zvláště jim záleželo na tom, aby podle možnosti vykoupily všechnu půdu a dostaly do sítě své elektrárny všechny vesnice, a zajistily si tak rentabilitu na dlouhou dobu. Jednání s představiteli srbských obcí nebylo lehké, a na počátku měli úředníci jen málo úspěchů při výkupu nemovitostí. Větší i menší rolníci nechtěli nic prodat; 103 elektrinu by s však zavedli docela rádi, ovšem pouze tak, že by ji zaplatili jako všechno ostatní. Šymko byl starostou v Lubuši. Měl tam uprostřed vsi krásný statek, zděděný z pradávných let. Hospodařil dobře, měl dostatek pěkného skotu a také něco novějšího zemědělského nářadí. Před lety založil srbské rolnické sdružení a vedl je po celých dvacet roků. Teprve v posledních letech predsednícke místo odstoupil — ne dobrovolně — krčmáři Schurovi, který se sem přistěhoval z lutovského okresu, aby vedl hostinec pro dělníky z dolu. Za, několik málo let nahrabal tolik, že si mohl přikoupit starou vesnickou krčmu i s inventářem, kterou její majitel, Srb, téměř beze zbytku propil. Schur, který dříve zcela určitě nosil poctivé srbské jméno Zur, změnil staré srbské rolnické sdružení v ně-« mecký Landwirtenverein a začal brzy s lejnským „amtvorstehrem" nadržovat politice pruských konzervativců. Pole, kousek louky a pěkný kus staré hole koupil Šymko za babku v době, kdy ještě nikdo, ani on sám, nevěděl, že pár loktů pod zemí je nejkrásnější tvrdé hnědé uhlí. Přistavěl si velikou stodolu a nové chlévy, obytný dům pak zůstal, jak byl, solidně pokrytý doškem a uvnitř i zvenčí beze změny. To všechno Schura zlobilo, stejně jako to, že Šymko k němu nepřijde nikdy do hospody, ala chodí raději do Vojerec k Handrikovi nebo do Narče k Balovi. Dnes šel Šymko právě domů k Lubuši. Zena s dcerou Katkou nakupovala ve Vojerecích, co bylo třeba pro domácnost, a protože chtěli s neděle zapíchnout pašíka, nechaly ženy otce, kde se mu 104 líbilo, a odjely s čeledínem zavčas odpoledne domů. Sedlák došel pomalu do Narče a zamířil do hospody k starému Balovi. Bála byl výjimečný muž, at všechno měl svůj vlastní názor, zvláště pak na nové poměry, které tak mocně působily na hospodářské a také osobní záležitosti srbských venkovanů ni uhelných polích. Šymko vstoupil do velkého šenku, kde seděl za kamny Bála s dýmkou v ústech. „Pomáhej Pánbůh!" „Pomáhej! Odkud — z domu nebo z Vojerec?" „Z Vojerec!" „Už j si prodal?" „Ne! Co bych prodával, když druzí mají víc a na nás z Lubuše zrovna ještě nečekají." „Dobrá, dobrá, na někoho možná ne, však je lip s rozvahou, ale na tvá pole čekají, to vím." „Ať čekají nebo ne, já neprodám! Handrik taky říká, že můžeme počkat." „Počkat? Proč ne, jen počkej!" „Poslyš, co se to povídá o našem pastorovi, ŽQ běhá všude po dědinách kolem a zvlášť Blunjanským celé hodiny vykládá a maluje, jak lehko a krásná ted mohli přijít k penězům a někde dál v Prusích si koupit pěkné statky, když tady na písku není nic než dřina a uhlí nám přece nepomůže, když je v zemi?" „Náš pastor, vojerecký Starak? Co mu je do toho! Dřeme se my. A koneckonců: co vykládá, že se dřeme? Děláme, jak se sluší, a neměli jsme doposud dost? Na tom našem písku toho moc nenaroste, to je pravda, ale my taky nepotřebujeme vydělávat 105 jako ti nóbl braniborští baroni nebo tamti oko Budyšína. Co se černí starají, když jinak je k nard nic netáhne, leda kus másla, o které si řeknou a zal pomenou zaplatit." „No nic, nejen Starak, ale i ten Němec Mulak." „Cože?" „Hm, Starak si vyslouží za každé jitro čtyřicet marek, které mu zaplatí ředitelství briketárny, áoÁ jde-lik prodeji!" Chvilku bylo ticho, oba muži potahovali energicky ze svých dýmek. Bylo patrno, že právě tak rázně pracují jejich myšlenky. Najednou Šymko vstal, a aniž si poručil obvyklou pálenku, uchopil hůl a bez dalších okolků se s Bálem rozloučil. Šlapal po kopečku dál k Lubuši. U hřbitova se zastavil, znenadání ho zaskočila myšlenka, že zrovna za tou zelenou zahrádkou jsou jeho nejodlehlejší pole, kde nedávno vrtali kvůli uhlí, Napadla hcj další myšlenka, co by se asi stalo se hřbitovem, kdyby toto pole prodal a briketárna tam začala kopat doly, klást koleje, stavět sloupy... Ještě před deseti lety věnoval půl jitra svého pozemku na rozšíření hřbitova a v horním rohu si vymínil svůjl koutek jako odměnu za darované pole. Chtěl dojít posledního odpočinku na svém a byl na tento kousek země málem pyšnější než na celý svůj majetek. Narčané se dlouho bránili prodat něco ze svých nemovitostí; nakonec někteří mladí přece prodali zaneřáděná křoviska západně od vsi na písčité horce nad hřbitovem. V té době se briketárna o hůrku nezajímala, neboť tam uhlí leží příliš hluboko, a ta] 106 tam z Eriky a státních pozemků vozili vykopaný písek a hlínu. Vznikl mohutný násep, a aby nczasy-pali hřbitov, postavili ze dvou stran vysokou zeď, takže hřbitov nyní nabyl vzezření jediného rovu, propadajícího se hlouběji a hlouběji. Temno a vlhko bylo na tom pohřebišti, slunce tam pronikalo jen při západu zarudlými paprsky. Nebude trvat dlouho, pomyslel si Šymko, a na mém poli budou také drápat uhlí, písek budou sypat za vysokou zed a možná ještě přemístí cestu, zrovna tak jako u Nové Louky řečiště Halštrovské Vody, a nad hřbitovem postaví vysoký most, nezasypou-li ho docela... Hlouběji c li) země s mrtvými... a s živými někam na nový hřbitov na vykopaných spáleništích a úhorech a v jamách hlubokých stovky metrů! Šymko došel domů. /.ena mu řekla, že všichni sousedé — kromě starého Kravce, Kocorovic tety a rodiny Sovorovic — včera podepsali kontrakt a své nemovitosti prodali. Ještě dva roky smějí hospodařit na svém, pak musí všechno opustit, nejprve louky, holi — kdo ji má — pak i pole a hledat si druhý domov. Za jitro platili osmnáct set marek bez rozdílu, ať šlo o kyselou louku nebo pole, za holi dva tisíce s dřevem. Kovark, ■ jehož pole sousedila s Šymkovými, už nebude sklízet obilí, protože na druhý týden začnou na jeho polích kopat. Zaplatili mu osivo, za jitro dali pět set hned na ruku; za stavení prý dostane každý hodnotu, na jakou je pojištěn u hasičské pokladny, a malý přídavek, ale ten jen ti, kteří ihned všechno prodali. U Schura se už všechno podpisovalo, to se ví ne bez pálenky a vína. Šymko pokrčil rameny. Co dělat? Jeho pole a lou- 107 ky byly jako ostrovy uprostřed oněch prodanýcKH honů. Co dělat? Brzy mu budou šlapat po louc_| a zelenajících se rolích s žitem a ovsem. Kdo jim v tom zabrání? A žaloba? Vojerecký soudce nechc« takovým žalobám rozumět, a někteří míní, že jeho přesvědčení je: když prodali všichni, a tím podpořili německé národní hospodářství, které spočívá ve—| kým dílem na uhlí, neuškodí hloupému srbskému« sedláčkovi, aby ho ,,die realen Tatsachen" trošku« poučily o tom, co si „das Allgemeininteresse' ] žádá! Padesát marek pokuty, a oběma stranám stej- j nou měrou: to se zdá být tomuto ochránci státních« zákonů spravedlnost! Plný starostí a rozhořčení ulehl rolník 5ymk