Joseph Bodin de BOISMORTIER

(b Thionville, 23 Dec 1689; d Roissy-en-Brie, 28 Oct 1755).

byl výraznou skladatelskou osobností. Zažil a dovedl reflektovat důležité estetické změny své doby.
Můžeme říci, že znamenal pro Francii tolik, jako Telemann pro Německo. Vzdělával se v alsaském
regionu, kde jej v městě Metz značně ovlivnila lidová hudba.

V r. 1724 přišel se svou ženou a dcerou do Paříže, kde se velmi rychle vypracoval ve skladatele
číslo jedna pro měšťanský okruh milovníků hudby. Přitom o něm víme, že byl rovněž takříkajíc
umělcem života: chodil skvěle oblékán, rád se smál, okouzloval dámy a byl velmi příjemný člověk. Od
r. 1744 působil jako kapelník ve dvou pařížských chrámech.Celkem jsou od něj dochovány 102 skladby,
které jsou částečně opusovány.

Žánrově byl mnohostranný - komponoval komorní hudbu, písně, opery, balety, kantáty a cantatilles.
Podstatné je, že napsal první sólové koncerty ve Francii. Kromě toho napsal příručku o harmonii a
učebnici hry na housle a flétnu. Z operně-baletních představení jsou to např. Daphnis a Chloé
(1747), Daphné (1748), Les Quatre Parties de Monde (1752) a konečně Don Quijotte chez la Duchesse
(Don Quijotte u vévodkyně) z r. 1743.

Boismortier napsal většinu svých 102 opusů v l. 1724-47. Kolem r. 1750 opustil Paříž a zbytek svého
života strávil na venkovském sídle nedaleko Paříže jako multimilionář. Po r. 1753 již nekomponoval.


Boismortier napsal řadu sólových koncertů, například 6 koncertů pro příčnou flétnu, což je v té
době ojedinělé. Některá svá pozdní díla věnoval známému flétnistovi M. Blavetovi, pro nějž psal mj.
též Telemann své pařížské kvartety. Blavet také pro svůj nástroj komponoval.

  Boismortier se též zajímal o nové typy nástrojových obsazení a experimentoval se zvukem (zde
rovněž narážíme na paralelu s Telemannem). V té době pronikají do vyšších společenských kruhů
některé nástroje z lidové hudby, např. právě příčná flétna, musette - dudy, cimbál sehrál svůj
historickou roli při vývoji hammerklavieru ap. Právě musette se vyskytují v několika jeho dílech.
Nejvíce se však věnoval nástrojovým kombinacím obsahujícím flétnu.

     Uvědomme si, že v této době flétna prudce nabyla na oblibě. Tento proces se datuje přibližně
od konce 17. století. V r. 1707 vychází první systematicky uspořádaná škola hry na flétnu od
Jacquese Hotteterra. Tento stavitel fléten, flétnista a skladatel konstatuje v předmluvě k této
škole, že flétna je nástroj neobyčejně módní (un Instrument des plus agréables, & des plus a la
mode).

     Boismortier tedy bohatě využíval zvuku módní flétny. Používal ji jako melodického nástroje v
kantátách, jako sólového nástroje a dokonce jako nástroje v continuu (netypické). Jeho sonáty pro 2
traversy bez bassa continua jsou složeny z pěti tanečních vět, všechny v jedné tónině. Napsal
dokonce 6 koncertů pro 5 příčných fléten ber continua. Ty jsou třívěté podle itaského vzoru. Čtyři
z nich mají stavbu Allo-Largo-Allo, zatímco ostatní dva začínají pomalou větou, po níž následují
dvě věty rychlé. Formu italského koncertu tedy přenáší do francouzského prostředí jako první, a to
na přelomu let 1726-27.

     Dále Boismortier komponoval sonáty s obligátním doprovodem cembala. Od r. 1732 se datuje jeho
tvorba písnová (Air a boire).


UKÁZKY: 1) Sonáta e moll op. 37/2 pro příčnou flétnu, fagot a basso continuo. Specifický charakter,
který dává tušit pozadí vyznívajícího baroka, elegantní faktura, galantní sloh. Pochází z r.1732. 5
min.

         2) Sonáta D dur pro flétnu a obligátní cembalo. Věnována Blavetovi. Velmi příznačné pro
italskou melodiku, vývojově progresívní, připomíná sonáty Joh. Chr. Bacha pro stejné obsazení
(op.16). Pochází z r.1741/2, nedají se datovat zcela přesně, má opusové číslo 91/1. Překonání
galantního slohu, nebo oscilace mezi galantním slohem a preklasicismem italského typu. 12
min