ŽIVÁ VODA
Byl jeden král a měl tri syny. Když ti tři synové dorostli, rozbolely toho krále oči tak, žc nemohl ani na boží • světlo hledět, ale musel ve tmě zůstávat, a nikdo mu nevěděl rady ani pomoci. Jednou v noci zdálo se tomu králi, kdyby dostal živé vody a tou si oči umyl, že by se uzdravil. Druhou noc zdálo se mu to zas a třetí zas. I povolal k sobě své tři syny a řekl jim; ,,Milí synové! zdálo se mi po tři noci, že bych se uzdravil, kdybych se umyl živou vodou. Kdo mi z vás pro ni půjde?41 — „Já —já —já!" volali všickni tři synové. Král byl z toho velmi potěšen, ale řekl: „Mile děti! Všickni třiTiemužete jít! Jsem starý a nemocny, kdo by mě" ošetřoval, kdybyste vy všickni ' odešli? Jdi ty, nejstarší synu můj. tobě to náleží právem."
Nejstarší syn chystal se hned na cestu. Vybral si dobrého koně, nabral si z pokladu královského mnoho zlata a stříbra, dal otci sbohem a jel. Jel tři dni pořád, nikde se nezdržel, až přijel do nějakého velkého města; a že byl už unaven a to město se mu líbilo, chtěl si tu některý den odpočinout. Přijde do hospody, vidí tu tři krásné panny, hrály spolu v kostky. Královic se k nim postavil, díval se a velice se mu ta hra zalíbila. Tu jedna ta panna k nemu povídá: ,,NechceŠ-li si s nánii taky vsaditT'~ — Královic * se nedal pobízet a začal hrát, a hrál tři dni a tři nocí pořád, až všecko své zlato a stříbro prohrál. Potom vsadil svého koně a prohrál zas. A když už neměl nic. co by
vsadil, řekla ta panna: „Budeme hrát jedeno druhého — vyhraješ-li ty, budeme tvoje, i všecko, co je našeho; vyhraj eme-li my, budeš ty náš." Královic k tomu svolil, vzal kostky, zamíchal, hodil na stůl a — prohrál sebe samého.
Král doma Čekal — čekal, ale syna se dočkat nemohl a S očima bylo pořád hůř a hůř. Tu přišel k němu mladší syn a řekl: „Otče! Nech, abych já ti pro živou vodu jel a snad že se tam taky o bratrovi něčeho dovím." — „Jeď, synu můj," řekl král, „pán bůh lě doprovoď!" — Královic osedlal si dobrého koně, nabral si z pokladu královského zlata a stříbra a jel. Jel zase tou cestou, až přijel třetí den taky do toho velkého města; a že byl už unaven a to město se mu líbilo, chtěl si tu odpočinout. Přijde do hospody, vidí tři krásné panny v kostky hrát. Královic se k nim postavil a díval se, až ho zas ta jedna panna pobídla, aby si taky vsadil. Královic začal hrát a prohrál zase všecko své zlato a stříbro, pak svého koně a naposledy taky sebe sám.
Král zase dlouho — dlouho čekal, a když ani jeden ani druhý syn se nevracel a nemoc jeho den ode dne se horšila, řekl jemu nejmladší syn: „Otče! dovol, abych já ti pro živou vodu jel; může být, že se tam někde s bratry sejdu a přivedu je s sebou." — Král odporoval, nechtěl ho dlouho pustit: „Kdo ví, co se tam synům mým přihodilo," povídá, ,,a kdybys i ty mi odešel a někde zahynul, kdo by mne potom potěšil v mém zármutku?" Ale syn prosil neustále, až mu král koneěně dal povolení.
Královic bez meškání si osedlal svého dobrého koně Swáka a vzal si z pokladu otcova jenom tolik, co myslil, že bude nejvýš potřebovat, rozloučil se s otcem a vydal se
18
19
na cestu. Když přijel do toho města, kde bratří jeho zůstali, líbilo se mu tu sice taky, ale přece se tu nezdržel; vzpomněl si na otce, že doma na něho čeká a každý den počítá, kdy se vrátí, a jel dál.
Potom po několika dnech viděl před sebou jiné město, a když už k němu tak blízko přijel, co by třikráte z luku vystřelil, musel na most přes hluboký příkop. Ale tu před tím mostem začal se mu najednou kůň Sivák spínat a živou mocí nechtěl přejít. Královic s něho skočí, aby se podíval, co by to bylo; a tu vidí podle mostu ve příkope mrtvé lidské tělo. Bylo už napolou shnilé a od ptáků a divé zvěře rozedrané. Královic ptal se těch lidí, co přicházeli z města, proč toho těla uepochovají? — „Byl to dlužník," řekl jeden, „zemřel a nezaplatil, a takového každého vhodíme pro výstrahu do příkopu, aby ho krkavčí a vlci sežrali." — „A eo, kdyby někdo za něho dluhy zaplatil?" otázal se královic. — ,,Pak bychom ho slušně pochovali jako jiného," odpověděl ten člověk. Královic přijel do města, zaplatil za toho nebožtíka dluhy a dal ho pochovat.
Z toho města přijel pak do velikého lesa; tu se k němu přitovaryšil veliký Šedivý vlk a lichotil se k němu jako pes. Královic vytáhl inec a chtěl vlka zabít. „Nech meče v pošvě a vein mne s sebou," řekl vlk, „budeš mne dobře potřebovat; vím kam jedeš a chci ti pomáhat radou i skutkem." Královic zastrčil meč do pošvy a vzal vlka s sebou. Potom přišli v lese na krásnou velikou louku, rostla na ní tráva hedbávná. Tu povídá vlk; „Pusť koně svého Siváka po té louce, ať se pase nežli se vrátíme, a vsedni na mne, já tě ponesu." Královic vsedl na vlka, a vlk se s ním vznesl do povětří, výš nežli ten les, níž
nežli oblaky, huňatým ohonem vesloval, a jako šipka letěli přes hory doly, přes vody brody, až přiletěli na jednu horu; ta hora byla křišťálová a na ní zámek z čistého stříbra. Tu povídá vlk: „Máš hodinu času, jdi do toho zámku; na dvoře najdeš dvě studnice, mají zlaté okovy: v té nalevo je mrtvá voda, v té napravo je voda živá; naber ze studnice vpravo a nikde se nemeškej; hleď, abys tu zase byl, dřív než mine hodina, sic bude s tebou zle."
Královic šel do zámku a na dvoře vpravo navážil ze studně živé vody, nabral do lahvice, schoval ji a chtěl zas odtud odejít. Tu se ale rozmyslil a povídá si: „Co by to bylo, abych já byl ve stříbrném zámku a neviděl ani, co je v něm?" Obrátil se a šel do zámku. Y prvním pokoji viděl u dveří ležet na stráži hrozného draka, měl dvanácte hlav, ale spal. V druhém pokoji bylo dvanácte krásných panen, ležely jedna podle druhé na stříbrných postýlkách a všecky spaly. Přijde do třetího pokoje, tu vidí jednu pannu samotnou, byla tak krásná, že se to nedá ani slovy vyslovit, ani myslí pomyslit a kterak v pohádce povědít? Spala na zlatém loží, měla na hlavě zlatou korunu a stříbrný pás ležel na stole podle ní. Královic u ní stál jako u vytržení, a byl by tu ještě dlouho stál, kdyby vík se nebyl před oknem zakmitnul a nedával znamení, aby odtud pospíšil. Královic odepjal rychle svůj stříbrný pás a položil na stůl, a pás té panny vzal s sebou. A sotvaže na vlka vsedl a vlk se vznesl do povětří, tu strhla se ve hradě veliká bouře a dvanáctihlavý drak se hnal za nimi a brzy je dohonil. Ale tu královic vytasil svůj meč a uťal jednou ranou drakovi křídlo. Drak padl s oblak dolů do moře a voda z moře vystříkla vzhůru až do oblak.
Když pak zase v lese přišli na to místo, kde královic
20
21
toho vlka našel, řekl jemu vlk: ,,Měj se dobře! musím tě opustit. Dekuji ti za tu službu, cos mi prokázal; nebo věse, že jsem já duch onoho nebožtíka, za kteréhos dluhy zaplatil a dal ho pochovat, a proto jsem se ti musel odslou-žit. Však prve nežli odejdu, vezmi ještě dobrou radu; nekupuj na cestě žádného masa od šibenice, sic bude s tebou zle." Poté se vík a trati], j ako by se zem byla po něm slehla.
Královic jel dál, až přijel k tomu městu, kde bratří jeho zůstali. I vidi. že se tu z brány hrne veliký zástup lidí. Královic pobodl svého koně Siváka a zeptal se jednoho, co to znamená? — ,,Vedou tu dva na šibenici,1' řekl ten Člověk, ,,prohráli sami sebe v kostkách a chtěli utéct." — Když je přivedli blíž, viděl královic, že jsou to jeho bratří. Ti ho taky hned poznali, padli na kolena a prosili ho pro všecko, co mu jena světě milého, aby je vykoupil. Kľálovic hned za uě zaplatil, co bylo potřeba, a vzal je s sebou.
Ka cestě se ho bratří ptali: ,,Jak, bra.tře, neseš-li otci živou vodu?" — „Nesu," odpověděl královic a ukazoval jim lahvici. — ,,Buď pán bůh pochválen, žes dobře pořídil!" řekli bratří, ale měli jen na jazyku med, v srdci byl jed. Záviděli mu toho štěstí a taky se báli, aby bratr nepověděl otci, jak špatně se zachovali. Tu se umluvili po straně mezi sebou, aby ho o tu živou vodu připravili a doma před otcem oěernili. Přemluvili ho, aby zristal s nimi v jednom městě na cestě přes noc. „Jedeš ve dne v noci," řekli, „nikdež si neodpočineš, mohl bys ublížit svému zdraví a otec by se zarmoutil." — V noci, když bratr spal, vzali mu jeho lahvici s živou vodou a dali mu na to místo jinou, taky takovou lahvici, ale byla v ní voda oirávRjíá,
Když přijeli domů, šel hned ten třetí královic k otci a s radostí mu podával svou lahvici. ,,Tu máš, milý otče!" řekl, „čeho jsi žádal, a budiž zdráv!" — „Nevěř mn, otce!" vskočili mu li dva starší bratří do řeči, „je podvodník a zrádce, chce tě otrávit; na cestě jsme ho vykoupili od šibenice, když jsme se vraceli s živou vodou. Ne-věříš-li nám, zkus tu jeho vodu na psu a uhlídáš." Král poručil, aby té vody dali psovi; pes na místě hned zahynul. Pak vyndali ti dva bratří lahvici, co vstali svému třetímu bratru, postřikli z ní vodou toho mrtvého psa a pes byl hned zase živ a zdráv. Tu se král náramně rozhněval na svého nejmladšího syna a nechtěl ani slova od něho slyšet, ani ho vidět, ale poručil, aby ho zazdili do věže.
Když královic ve věži zazděný seděl a přemýšlel o tom, co se s ním přihodilo, vzpomněl si taky na slova vlkova, že mu radil, aby nekupoval na cestě masa od šibenice. „Kéž jsem byl tebe poslechl!" zavzdechl sobě mládenec, „nemusel bych tu eo zločinec hanebně hladem zahynout!" — „Nezahyneš," oEval se hlas nahoře v malém okýnku ve věži, „zlost mnoho může, ale pravda zvítězí. BucT dobré mysli a posilň se." Byl to ten vlk, přinesl královici potravu. „Ode dneška budu tě na vŠlěvovflt každou noc," řekl, „dokud hodina vysvobození tvého nevyprší."
Zatím se podíváme do stříbrného zámku, co se tam děje. Když královic z toho zámku odejel a na cestě dva-náctihlavého draka do moře srazil, procitla ta královna na zlatém loži i všech jejích dvanácte panen ze sna se probudilo; celá ta hoíá křišťálová hora zazelenala se radostí a kolem ní, kde dřív byla poušť, povstalo veliké krásné mesto, a v něm bylo plno lidí, a vsiekni plesali a výskali, ze ze svého zajetí jsou vysvobozeni a toho draka zproštěni.
22
23
Brzy potom dostala ta královna krásného synáčka, a ten rostl vůěihledč, ne po rocích, ale po duích. A když už mu Itylo sedm let, našel mezi poklady matky své v jedné zlato skříni ten stříhrný pás, eo královic tam zanechal. Vzal ho a Sel k matce a ptal se jí: ,.Matičko, co ji: to?" — „To je otce tvého pás,11 odpověděla královna. — „A kde je můj otec, abych ho znal?" — „Počkej, přijde, pošlu pro něj." — Ta královna byla veliká a mocná panovnice, všickni králové a knížata báli se jí. Věděla dobře, kdo ve stříbrném zámku byl, poznala to po znamení, co na tom pasu bylo vyryto. Sedla a napsala psaní tomu králi, otci těch tří synů, a bylo takto psáno: ,,Posli mi sem bez prodlení toho svého syna, který ti z mého stříbrného zámku přinesl živé vody."
Když král to psaní přečetl, zavolal k sobe své (lva syny a oznámil jim, co královna poroučí. Synové sice se zarazili, ale aby se neprozradili, nabízeli se oba dva, že k té královně pojedou; myslili si, žc ji také tak oklamají jako otce. — ..Oba dva, milé děti! nemůžete jet," řekl král, ,,jsem starý a skoro nad hrobem, jednoho z vás doma potřebuji; jeď ty, starší synu můj! t obé to náleží právem."
Ten starší syn Ledy jel — dlouho-li? daleko-li? zapomněl't en, co to povídal — až přijel šťastně ke stříbrnému zámku. Do toho zámku byly dvě brány a dva mosty: jeden železný a druhý zlatý. Synáček té královny hlcdčl oknem, a jak toho královice uhlídal, volal na matku: „Matičko, matičko! už jede můj otec!" — „Kudy jede? synu můj!" zeptala se královna. — „Jede po železném mostě!" — ,,To není tvůj otec," řekla královna, „tvůj otec nešetřil pro živou vodu svého života, taky by toho zlata na mostě nešetřil!" — Když pak ten královic vstou-
pil před královnu, zeptala se ho: „Cos viděl v mém zámku, když jsi tu byl pro živou vodu?" — Královic nevěděl, co na to odpovědít. — „Zrádce jsi a podvodník," řekla královna, „zazděte ho do věže!"1 Potom napsala druhé psaní tomu králi: „Pošli mi sem jiného syna, toho, který ti z mého stříbrného zámku přinesl živé vody. Syn, kteréhos poslal, je zrádec a podvodník."
Král, když to druhé psaní přečetl, ulekl se velice, a hned zavolal svého druhého syna a ptal se ho, zdali skutečně pro tu živou vodu byl? — „Byl jsem, otče!" řekl královic, „a pojedu bez prodlení ku královně." Byl zchytralý a myslil si, žc přece ještě královnu ošidí.
Když přijížděl ke stříbrnému zámku, hleděl synáček té královny oknem a volal na matku: „Matičko, matičko! už jede můj otec!" — „Kudy jede?" — „Jede po Železném mostě." — „To není tvůj otec; tvůj otce nešetřil pro živou vodu svého života, taky by toho zlata na mostě nešetřil!" ■— A když královic před ni vstoupil, ptala se ho zas, co viděl v zámku, když pro tu živou vodu byl? — Královic odpověděl, že videi mnoho panstva a mnoho služebníků. — „Lžeš," řekla královna, „zrádce jsi a podvodník! — zazděte ho do věže."
Potom napsala třetí psaní tomu králi:,, Je-li ti milé tvé království i tvá hlava, pošli mi sem bez meškání svého syna, ale toho, který skutečně v mém stříbrném zámku byl a přinesl ti z něho živé vody. Oba dva synové, které jsi mi poslal, byli zrádci a podvodníci, a vzali za své."
Ubohý král zůstal jako hromem omráčený. Videí, že byl od těch dvou synů hanebně oklamán a na smrt ho rmoutilo, že svého nejrnladšího syna tak kvapně odsoudil, prve než ho by] vyslechnul Co měl nyní počít? Královna
24
25
hrozila a syn byl odpraven. I odhodlal se, že ji poSle jeho kosti. Hned rozkázal, aby tu věž prolomili a kosti syna jeho sehráli. Když zedníci to zazdění odebrali, tu hned ten zazděný královic vyskočil ven a běžel k otci, padl mu okolo krku a vypravoval, jak se všecko skutočne" stalo a jak byl od smrti zachován. Starý král prosil ho slzavýma očima, div žc před ním nepadl na kolena, aby mu odpustil, a hned mu taky oznámil, co se jeho zlým bratřím přihodilo, a co královna žádá. Královic jak to slyšel, radostí vyskočil, a hned si osedlal svého kouč Siváka, rozloučil se s otcem a jel.
Synáček té královny stál zase u okna, a když viděl toho královice přijíždět, vykřikl: „Maticko, maticko! už jede můj otec!" — „Kudy jede? synu můj!" — „Jede po zlatém mostě, až ku6y zlata s mostu lítají." — „Tento je tvůj otec!" pravila královna, „neřekla-li jsem, žc nebude šetřit zlata na mostě, když nešetřil pro živou vodu svého života?" — A když se královic před ni dostavil, ptala se ho: ,,Cos viděl v mém zámku, když jsi tu byl pro živou vodu?" — Královic jí všecko dokonale vyprávěl a pak vyndal na důkaz toho její vlastní stříbrný pás, co teh-dáž se stolu vzal a na místo něho svůj položil.
Což tu bylo radosti a plesání! co dotázek a vypravování! Uned taky poslali pro toho starého krále a ten když přijel, plakal radostí jako dítě. Tu dala královna vystrojit veliké slavné hody — trvaly čtrnácte dní: propustila všecky vězně v celém království na svobodu a mladý král zaplatil všecky dluhy, co kdo komu byl povinen. — Skoda, preškoda, že už je tomu tak dávno: kdyby to bylo dnes, mnohému dlužníku i mnohému věřiteli spadl by h hlavy kámen!
PTÁK OHNIVÁK A LIŠKA RYŠKA
Jeden král mel velikou krásnou zahradu. Bylo v ní mnoho vzácného stromoví, ale nejvzácnější byla jedna jabloň, co prostřed zahrady stála. Měla každý den jedno jablko, a bylo zlato: ráno odkvetlo, ve dne zrostlo a do noci dozrálo, a druhé ráno kvetlo zas jiné. Ale žádné to zralé jablko nedočkalo se druhého rána, pokaždé se v noci se stromu ztratilo a nikdo nevěděl karu a jak? Král se proto velice rmoutil. Jednou k sobě zavolal svého nej-staršího syna a povídá: „Půjdeš, synu, dnes v noci hlídat: vypátráš-li, kdo mně ty jablka odnáší, pokladu svého nebudu šetřit, abych se ti odměnil; a podaří-li se ti toho zloděje chytit, půl království ti za to dáni."
Královic připásal k boku meč, vzal na rameno samostříl, zastrčil si za pás několik kalených střel, a sel pod večerem do zahrady hlídat. Tam se posadil pod jabloň a čekal. Neseděl dlouho, přišla na něj dřímota, nikterak se jí nemohl ubránil; ruce mu klesly do trávy, oči se zamhouřily, a královic, jako by ho do vody vhodil, spal až do bila dne. Ráno když se probudil, bylo jablko zas to tam. — ,,Což?" ptal se ho král, „zdalis viděl zloděje?" — i,Nepřišel žádný," odpověděl královic, „samo se jablko ztratilo." — Král zavrtěl hlavou, nechtěl tomu věřit. 11 Jdi dnes ty hlídat, synu můj!" povídá k mladšímu, „a dohlídág-li se zloděje, bohatě se ti odměním."
Druhý královic ozbrojil se zase tak jako první a šel
26
27