PÁTÁ ČÁST Lítost Kdo je Kristýna? Kristýna je třicátnice, má jedno dítě, řezníka, s nímž žije ve spořádaném manželství, a jednu velmi občasnou lásku s místním automechanikem, který ji jednou za dlouhý čas pomiluje za dosti nepohodlných okolností v dílně po pracovních hodinách. Malé město poskytuje málo možností pro mimomanželské lásky anebo, jinak řečeno, vyžaduje přespříliš důvtipu a odvahy, což jsou vlastnosti, jimiž paní Kristýna neoplývá. O to víc jí setkání se studentem zamotalo hlavu. Přijel na prázdniny za matkou do malého města, dvakrát se na řeznici dlouze zadíval, když byla za pultem v krámě, po třetí ji oslovil na koupališti a jeho chování bylo tak kouzelně plaché, že mu mladá paní, zvyklá na řezníka a automechanika, nemohla odolat. Od své svatby (je to dobrých deset let) se odvážila dotknout cizího muže jen v bezpečné zamčené dílně mezi rozmontovanými auty a starými pneumatikami a teď se najednou odhodlala jít na milostnou schůzku pod širým nebem, vystavena veškerému nebezpečí zvědavých očí. Vybírali si sice pro své procházky velmi odlehlá místa, kde pravděpodobnost setkání s nežádoucími chodci byla nepatrná, ale paní Kristýně bušilo srdce a byla naplněna vzrušujícím strachem. Oč více odvahy projevila tváří v tvář nebezpečí, o to zdrženlivější byla vůči studentovi. Moc si s ní neužil. Dosáhl jen krátkých objetí a něžných polibků, často se mu vyvlékala z náručí a tiskla nohy těsně k sobě, když ji hladil po těle. Nebylo to proto, že by studenta nechtěla. Zamilovala se však od počátku do jeho něžné plachosti a chtěla ji pro sebe uchovat. Paní Kristýna nikdy nezažila, že by s ní nějaký muž rozvíjel úvahy o životě a citoval jména básníků .i lilosofů. Student, chudák, neuměl totiž o ničem jiném mluvit; rejstřík jeho svůdcovské výmluvnosti byl velmi n-dnostranný a neuměl ho přizpůsobovat různému soudnímu postavení žen. Ostatně zdálo se mu, že si pro to m musí dělat výčitky, neboť citáty z filosofů působily na .iinstou ženu řezníka ještě mnohem účinněji než na kolejní z fakulty. Uniklo mu však, že působivý citát z filoso-i.i okouzlil sice duši jeho společnice, položil se však jako ruiiéra mezi něho a její tělo. Neboť paní Kristýna měla ui-iasnou obavu, že oddá-li se studentovi tělem, sníží tak ii-ii ih styk na úroveň hodnou řezníka či automechanika .1 ■■ Schoppenhaerovi už nikdy neuslyší. Trpěla před studentem ostychem, který jinak neznala, s i ezníkem i automechanikem se vždycky o všem se smí-t h.:m a rychle domluvila. Třeba o tom, že musejí oba dá-\.n při milování velký pozor, protože lékařjí při porodu n-kl, že si druhé dítě nemůže dovolit, že by riskovala /draví, ne-li život. Příběh se odehrává v pradávné době, kd/ potraty byly přísně zakázány a ženy neměly žádnou mužnost samy omezit svou plodnost. Řezník i automechanik chápali přesně její obavy a Kristýna, než jim dorn lila, aby do ní vnikli, kontrolovala s veselou věcností, /da dodrželi všechna opatření, jež po nich požadovala. Když si však představila, že by stejným způsobem jednala m- svým andělem, který k ní sestoupil s oblaku, na němž besedoval s Schoppenhauerem, cítila, že by nenašla \ hodná slova. Mohu proto uzavřít, že její milostná zdrzí, nlivost měla dva důvody: udržet studenta co nejdéle \ okouzlujícím území něžné nesmelosti a vyhnout se co lu-jdéle tomu, aby ho znechutila příliš praktickými informacemi a opatřeními, bez nichž se, podle ní, nemůže obe-|il tělesná láska. Ale student při veškeré své jemnosti byl tvrdohlavý. \ľ tiskla stehna sebepevněji k sobě, držel ji statečně 128 129 za její zadnici a ten dotek říkal, že cituje-li někdo Schoppenhauera, nemíní se kvůli tomu vzdát těla, které se mu líbí. ', Ostatně prázdniny končí a oba milenci zjišťují, že by * jim bylo smutno, kdyby se celý rok neviděli. Nezbývá, než aby si paní Kristýna vymyslila záminku a přijela za ním. Oba vědí, co ten příjezd bude znamenat. Student obývá '• v Praze malou mansardu a paní Kristýna nemůže skončit jinde než v ní. Co je lítost? Lítost je české slovo nepřeložitelné do jiných jazyků. Označuje pocit nesmírný jak roztažená harmonika, pocit, který je syntézou mnoha jiných pocitů: smutku, soucitu, sebevýčitek i stesku. První slabika toho slova, pronesená s přízvukem a dlouze, zní jako nářek opuštěného ' psa. ; Za jistých okolností má však lítost význam naopak velmi zúžený, zvláštní, přesný a jemný jak ostří nože. Hledám pro něho rovněž marně obdobu v jazycích, i když si neumím představit, jak bez něho může vůbec někdo rozumět lidské duši. Uvedu příklad: Student plaval se studentkou v řece. Dívka byla sportovkyně a on plaval mizerně. Neuměl dýchat pod vodou, plaval pomalu s hlavou křečovitě vztyčenou nad hladinu. Dívka ho pošetile milovala a byla tak taktní, že plavala stejně pomalu jako on. Ale když už se koupání blížilo ke konci, chtěla splatit rychle dluh svým sportovním touhám a dala se rychlými tempy k druhému břehu. Student se snažil plavat rychleji a napil se přitom vody. Cítil se pokořen, odhalen ve své tělesné méněcen-nosti a pocítil lítost. Vybavilo se mu jeho nemocné dětství bez sportu a bez kamarádů pod příliš starostlivým dohledem maminky a chtělo se mu zoufat nad sebou i nad s\ým životem. Když odcházeli polní cestou k městu, mlčel. By! zraněn a ponížen a měl nepřekonatelnou touhu ji uhodit. Co je ti, ptala se ho a on jí vytkl, že na druhé straně řeky jsou přece víry, že jí zakázal tam plavat, že se mohla utopit - a udeřil ji po tváři. Dívka se rozplakala a on, když viděl v její tváři slzy, pocítil k ní soucit, objal ji a jeho lítost se rozplynula. Anebo jiný zážitek ze studentova dětství: posílali ho do hodin houslí. Nebyl moc nadaný a učitel ho přerušoval chladným a nesnesitelným hlasem, vyčítaje mu chyby. Cí-t il se ponížen, chtělo se mu plakat. Ale místo aby se snažil hrát přesněji a nedělat chyby, začal je naopak dělat úmyslně, učitelův hlas byl ještě nesnesitelnější a zlostnější a un se potápěl hlouběji a hlouběji do své lítosti. Co je tedy lítost? Lítost je trýznivý stav probuzený pohledem na náhle odkrytou vlastní ubohost. Jeden z obvyklých léků proti vlastní ubohosti je láska. Meboťten, kdo je absolutně milován, nemůže být ubohý. Všechny jeho nedostatečnosti jsou vykoupeny magickým pohledem lásky, v němž i nesportovní plavání s hlavou vystrčenou nad vodu se stává okouzlující. Absolutnost lásky je vlastně touha po absolutní totožnosti: touha po tom, aby milovaná žena plavala stejně pomalu a aby neměla žádnou vlastní minulost, na kterou by mohla šťastně vzpomínat. Ale jakmileje iluze absolutní totožnosti popřena (dívka šťastně vzpomíná na svou minulost, anebo rychle plave), láska se stává jen ustavičným zdrojem té velké trýzně, kterou nazýváme lítost. Člověk, který má hlubokou zkušenost s obecnou nedokonalostí lidí, je poměrně chráněn proti nárazům lítosti. Pohled na vlastní ubohost je mu čímsi běžným a nezajímavým. Lítost je tedy příznačná pro věk nezkušenosti. Je to jedna z ozdob mladosti. 130 131 Lítost funguje jako dvoutaktní motor. Za pocitem trýzně následuje touha po pomstě. Cílem msty je způsobit, aby se partner ukázal stejně ubohý. Muž sice neumí plavat, ale žena zpolíčkována pláče. Mohou se tedy cítit rovni a pokračovat v lásce. Protože msta nemůže nikdy prozradit svůj pravý důvod (student nemůže říci dívce, zeji uhodil, protože rychle plavala), musí uvést motiv falešný. Lítost se tedy nikdy neobejde bez patetického pokrytectví: mladík prohlašuje, že šílel hrůzou, že se jeho dívka utopí, a dítě hraje do omrzení falešný tón, předstírajíc zoufalou nenadanost. Tato kapitola měla být původně nazvána Kdo je student. Ale pojednávala-li o lítosti, je to jako by mluvila o studentovi, který není než lítost sama. Nelze se tedy divit, že studentka, do níž se zamiloval, ho nakonec opustila. Není to nic příjemného nechat se bít proto, že člověk umí plavat. Zena řezníkova, kterou potkal v rodném městě, přišla mu vstříc jako veliká náplast ochotná obvázat jeho rány. Obdivovala ho, zbožňovala, a když jí vyprávěl o Schop-penhauerovi, nesnažila se námitkami projevit svou vlastní na něm nezávislou osobnost (jako to činila studentka neblahé paměti), nýbrž se na něho dívala očima, v nichž on, dojat jejím dojetím, se domníval spatřovat slzy. Kromě toho, nezapomeňme to dodat, od té doby, co se rozešel se studentkou, nemiloval se s žádnou ženou. Kdo je Voltaire? Je to asistent na univerzitě, je vtipný a útočný a jeho oči se jízlivě zatínají do protivníkovy tváře. To všechno byly dostatečné důvody, že se mu říkalo Voltaire. Měl rád studenta, což není malé vyznamenání, protože byl velmi náročný ve svých sympatiích. Po semináři ho 132 /jstavil a ptal se ho, má-li zítra večer čas. Běda, zítra ve-,n má přijet Kristýna. Student musil vynaložit všechnu .ulvahu, aby řekl Voltairovi, zeje zadán. Ale Voltaire jen in.ivl rukou: "Tak si to musíte odložit. To vám bude stát /.i to," a řekl mu, že se zítra v klubu literatury sejdou nej-li pší básníci země a on, Voltaire, který tam bude s nimi, i?\ chtěl, aby je student také poznal. ^no, bude tam i veliký básník, o němž Voltaire píše nu nografii a často ho navštěvuje. Je nemocný a chodí o n* ■ lích. Proto-je ho málokdy vidět mezi lidmi a příležitost m t kat se s ním je o to vzácnější. Student znal knihy všech básníků, kteří měli být pří-ľ) nni, a z díla velkého básníka znal nazpaměť celé stráním veršů. Nic si nikdy nepřál víc než strávit večer v jejich bhíkosti. Ale pak si uvědomil, že se už několik měsíců s zadnou ženou nemiloval, a opakoval znovu, že nemůže pí ijít. /oltaire nechápe, že může být něco důležitějšího než si.tkání s velikými muži. Zena? Copak se to nedá odložit? l«. ho brýle jsou náhle plny výsměšných jisker. Ale student m.. před očima obraz řezníkovy ženy, která mu plaše uni-k.ila celý měsíc prázdnin, a i když ho. to stojí velké úsilí, \ i lí hlavou. Kristýna má v tu chvíli cenu veškeré poezie studentovy vlasti. Kompromis Přijela už ráno. Během dne měla v Praze nějaké jednali i které jí mělo sloužit jako alibi. Student se s ní měl sejít icprve kvečeru v hospodě, kterou sám vybral. Když do ní vstoupil, skoro se ulekl: místnost byla přeplněna opilci •i maloměstská víla jeho prázdnin seděla v koutě u zácho-«lu u stolu, který byl určen ne pro hosty, ale pro odkládáni nádobí. Byla oblečena s neobratnou svátečností, tak 133 jak se jen může obléci paní z provincie, když chce po dlouhé době navštívit hlavní město a ochutnat jeho radovánky. Měla na hlavě klobouk, barevné korále kolem krku a vysoké černé střevíce. Student cítil, jak mu hoří tváře - nikoli vzrušením, ale zklamáním. Na pozadí malého města plného řezníků, mechaniků a penzistů se Kristýna vyjímala úplně jinak než v Praze, městě studentek a krásných kadeřnic. Se svými směšnými koraly a diskrétním zlatým zubem (nahoře v koutku úst) se mu zjevila jako sám zosobněný protiklad té ženské krásy, mladé a oblečené do džínů, která ho již několik měsíců katastrofálně odmítala. Šel Kristýně vstříc nejistým krokem a lítost šla s ním. Byl-li student zklamán, paní Kristýna byla zklamána neméně. Restaurace, do níž ji student pozval, měla krásný titul U krále Václava, a Kristýna, neznalá Prahy, předpokládala, že je to luxusní podnik, kde s ní student povečeří, aby ji pak provedl ohňostrojem pražských zábav. Když zkonstatovala, že U krále Václava je přesně taková hospoda, do jaké chodí na pivo automechanik, a že tam musí na studenta čekat v koutě u záchodu, nepocítila to, co jsem nazýval slovem lítost, nýbrž docela obyčejnou zlost. Tím chci říci, že se necítila, ubohá a ponížená, ale že usoudila, že se její student neumí chovat. Také mu to hned řekla. Měla vzteklou tvář a mluvila s ním jako se řezníkem. Stáli proti sobě, ona vyčítala, mnohomluvně a hlasitě, a on se jen chabě bránil. Jeho nechuť k ní tím jen vzrostla. Chtěl ji rychle odvést k sobě, ukrýt před zraky všech a čekat, zda se v intimním úkrytu obnoví ztracené kouzlo. Ale odmítla to. Když přijela jednou po dlouhé době do hlavního města, chce tu něco vidět, někam jít, něco užít. A její černé střevíce a velké barevné korále se hlasitě hlásily o svá práva. 134 "Tohle je nádherná hospoda, kam chodí báječní lidé piohodil student, dávaje tím řezníkově ženě najevo, 2 \11hec nerozumí tomu, co je v hlavním městě zajímavé co ne. "Je tu dnes bohužel plno, takže tě musím zavé imam." Ale jako naschvál všechny ostatní kavárny by stejně přeplněné, cesta od jedné k druhé byla dlouhá, paní Kristýna se mu zdála nesnesitelně komická se svý: kloboučkem, perlami a zlatým zubem, který jí zářil z ús Sli ulicemi plnými mladých žen a student si uvědomovs >e by nikdy nemohl sám před sebou ospravedlnit, že: k\ uli Kristýně vzdal příležitosti strávit večer s velikái s\e země. Znepřátelit si ji však také nechtěl, neboť, jí iscin řekl, už dlouho se s žádnou ženou nemiloval. Situ li mohl proto vyřešit jen mistrovsky vymyšlený kompr mis. Konečně našli volný stůl ve velmi zastrčené kávám Student poručil dvě čiše aperitivu a zadíval se Kristy; smutně do očí: Život zde v Praze je pln nepředvídaný událostí. Právě včera studentovi telefonoval nejslavni sí básník země. Když vyslovil jeho jméno, paní Kristýna strnula. Ui la se přece ve škole nazpaměť jeho básně. Ti, o nichž učíme ve škole, mají v sobě cosi neskutečného a nehrne ného, patří už za živa do vznešené galerie mrtvých. Kr t\ na nemohla uvěřit, že se s ním student skutečně osob /ná. Ovšem, že se s ním zná, prohlásil student. Píše o ní dokonce disertační práci, monografii, která vyjde pn děpodobně jednou jako kniha. Nikdy o tom paní Kris ně neříkal, protože by si mohla myslit, že se vychloul ale teď jí to musí říct, protože velký básník jim překři nečekaně cestu. Dnes je totiž v klubu literatury intin beseda s básníky země, k níž je pozváno jen několik kr ku a znalců. Je to velice důležité setkání. Slibuje to < batu, v níž budou létat jiskry. Ale student tam samozřejmě nepůjde. Tolik se těšil na paní Kristýnu! V mé sladké a podivné zemi kouzlo básníků nepřestalo ještě působit na srdce žen. Kristýna pocítila obdiv ke studentovi a spolu s tím i jakousi mateřskou snahu být mu radou a obhajovat jeho zájem. Prohlásila s podivuhodnou a nečekanou bezelstností, že by bylo škoda, aby se student nezúčastnil večera, na němž bude přítomen veliký básník. Student řekl, že se snažil udělat všechno možné, aby tam Kristýna mohla jít s ním, protože věděl, že by jí jistě zajímalo vidět velkého básníka i jeho přátele. Bohužel, není to možné. Vždyť ani veliký básník tam nebude se ženou. Beseda je určena jen odborníkům. Původně studenta opravdu ani nenapadlo, že by tam šel, ale teď si uvědomuje, že Kristýna má možná pravdu. Ano, je to dobrý nápad. Co kdyby se tam stavil aspoň rta hodinku? Kristýna by mezitím počkala u něho a pak už by byli jenom spolu. Svod divadel a varieté byl zapomenut a Kristýna vstoupila do studentovy mansardy. V první chvíli sejí zmocnilo podobné zklamání, jako když vešla do hospody U krále Václava. Nedalo se to vůbec nazvat bytem, byla to jedna malá místnost bez předsíně, jen s gaučem a psacím stolem. Ale ztratila již jistotu ve svých soudech. Vstoupila do světa, kde existuje tajemná stupnice hodnot, které nerozumí. Smířila se tedy rychle s neútulnou a špinavou místností a mobilizovala veškerý ženský talent, aby se v ní cítila doma. Student ji požádal, aby si sundala klobouk, políbil ji, posadil na gauč a ukázal jí malou knihovnu, aby se během jeho nepřítomnosti měla čím bavit. Tehdy ji něco napadlo: "Nemáš tady jeho knížku?" Myslila na velkého básníka. Ano, student měl jeho knížku. 136 Pokračovala velmi nesměle: "Nemohl bys mi ji dát? říct mu, aby tam napsal pro mne věnování?" Student se rozzářil. Věnování velkého básníka bu< pro Kristýnu náhradou za divadlo a varieté. Měl před Špatné svědomí a byl ochoten pro ni všechno udělat. Ji to očekával, v intimitě jeho bytu se obnovilo její kouzi Dívky procházející se ulicemi zmizely a půvab její skroi nosti naplnil tiše místnost. Zklamání se pomalu vytrác lo a student odcházel do klubu vyrovnán a vesele spok jen s dvojím báječným programem, který mu sliboval n stávající večer. Básníci Student čekal na Voltaira před domem literatury stoupal s ním pak do prvního poschodí. Prošli šatnou v hale k nim už doléhal veselý povyk. Voltaire otevi dveře do salónu a student uviděl kolem širokého sto veškeru poezii své země. Dívám se na ně z veliké dálky dvou tisíc kilometrů. podzim 1977, má země už devět let dřímá v sladkém pevném objetí ruské říše, Voltaire byl vyhnán z univer; ty a mé knihy, vybrány ze všech veřejných knihoven, b> zamčeny do nějakého státního sklepa. Čekal jsem ješ několik let a pak jsem sedl do auta a odjel co nejdál: západ, až do bretónskeho města Rennes, kde jsem si hn první den našel byt v nejvyšším poschodí nejvyšší vě; Další den ráno, když mne probudilo slunce, pocho; jsem, že jeho veliká okna jsou obrácena na východ, k Pí ze. Dívám se na ně teď tedy ze své rozhledny, aleje to p liš daleko. Naštěstí mám slzu v oku, která jak čočka c lekohledu mi přibližuje jejich tváře. A vidím teď jasi že uprostřed nich sedí pevně a široce veliký básník. 1 mu jistě již přes sedmdesát, ale jeho tvář je stále krásná, oči živé a moudré. Má o stůl vedie sebe opřeny dvě berličky. Vidím je všechny na pozadí rozsvícené Prahy, jaká byla před patnácti lety, kdy jejich knihy nebyly ještě zamknuty ve státním sklepě a oni seděli vesele a hlučně kolem širokého stolu plného lahví. Mám je všechny rád a ostýchám se je obdařit běžnými jmény vzatými nazdařbůh z telefonního seznamu. Mám-li už skrýt jejich tváře za masku vymyšleného jména, chcijim ho dát jako dar, jako ozdobu a poctu. Nazývají-li studenti asistenta Voltairem, proč bych já nenazval velkého a milovaného básníka Goethem? Proti němu sedí Lermontov. A toho s černýma zasněnýma očima chci nazývat Pet-rarkou. Pak je tam ještě Verlaine, Jesenin a několik dalších, kteří nestojí za zmínku, ale také jeden muž, který se mezi ně dostal zřejmým omylem. Zdaleka (až z té dálky dvou tisíc kilometrů) je zřejmo, že poezie ho neobdařila svým polibkem a že nemá rád verše. Jmenuje se Boccaccio. Voltaire vzal dvě židle, které stály u zdi, přistrčil je ke stolu plnému lahví a představoval básníkům studenta. Básníci kývali vlídně hlavou, jenom Petrarka si ho vůbec nevšiml, protože se právě hádal s Boccacciem. Zakončil svůj spor slovy: "Žena nás vždycky něčím přesahuje. Mohl bych o tom vyprávět celé týdny." Goethe ho pobídl: "Týdny je moc. Vyprávěj aspoň deset minut." Vyprávění Petrarkovo "Stalo se mi před týdnem něco neuvěřitelného. Má žena se právě vykoupala, byla v červeném županu, zlaté \l,is\ měla rozpuštěné a byla krásná. Bylo deset minut po di-\.iľ; hodině a někdo zvonil. Když jsem otevřel dveře n.i eh« dbu, uviděl jsem dívku, jak se tiskne ke zdi. Poznal js.-ni < hned. Chodím jednou týdně do dívčí školy. Mají tam K. oužek poezie a ty dívky mne tajně zbožňují. l'w n se jí: Co tu, prosím tě, děláš? .\S',v,!m vám něco říct! i » mi potřebuješ říct? '.'Cco strašně důležitého vám musím říct! l'oílívej se, říkám, je pozdě, ke mně teď nemůžeš jít, běž tíolů a počkej na mě u dveří do sklepa. V .nil jsem sedo pokoje a řekl ženě, že se někdo zmýlil \c Keřích. A pak jsem prohlásil jakoby nic, že musím l -LŠtě do sklepa pro uhlí, a vzal jsem do rukou dva -.1 <•" -ié uhláky. To jsem udělal blbost. Celý den mne trápí1- ?<-ičník a polehával jsem. Ta náhlá píle musela působit -ia ženu podezřele." »:ae trápí žlučník?" zeptal se Goethe se zájmem. "si; mnoho let," řekl Petrarka. "1'roč si ho nedáš operovat?" "Ani za nic," řekl Petrarka. Goethe kýval s pochopením hlavou a Petrarka se zeptal "Kde jsem to skončil?" "M áš nemocný žlučník a vzal jsi do rukou dva uhláky," p'ip'.nčdel mu Verlaine. "Našel jsem dívku u sklepa," pokračoval Petrarka, "a po/« ul ji dolů. Házel jsem pak lopatou uhlí do uhláků a chtěl isem se dovědět, co chce. Opakovala pořád, že mu-\ťl