Milan Kundera
ŽIVOT JE JINDE
Vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. v únoru 1979 jako svou 65. publikaci.
ŽIVOT JE JINDE
Cena $7.00
Printed by Webcom, Canada
Obálku s použitím autorova obrazu navrhla Barbora Munzarová. Kresba v záhlaví Ivan Steiger Grafická úprava Věra Držmíškov^á Odpovědná redaktorka Irena Eislerová
Kundera, Milan, 1929-Zivot je jinde
ISBN 0-88781-069-1
1. Title.
PG5039.21.U6Z35 1978       891.8'6'35       C78-001423-5
71
Předmluva
•Ji iížské jaro způsobilo, že slovo naděje vstoupilo na rteiuk i? čas do definice pojmu socialismus. Způsobilo, že na do\ti dlouhou dobu termín socialismus s lidskou tváří, ncwttupil-li do běžné praxe, vstoupil aspoň do běžného iaz\ku. Způsobilo (a na příliš dlouhou dobu) vstup su\étských tanků do Československa. Způsobilo končině, že na dlouhou dobu vstoupil do světové litť'cuury velký spisovatel: Milan Kunder a.
\i!\'ž se objeví velký spisovatel, když se vynoří někdo, hh) má potřebu říci něco důležitého, co leží na srdci jemu 1 lihu době, nový příchozí se obvykle vůbec nepodobá předi hozímu obrazu "velkého spisovatele".
•■.. / ikám, že Kafka a Sartre, Makom Lowry či Beckett, Híľton a Joyce nemají smysl pro humor. Ale přece jen žtid.ic sudičky nemohly předvídat, že velký •p\so\atel-následovník by měl drzost a špatný vkus ith/tMt se v podobě jakéhosi podivného spojení sociálně politu kého Feydeau s vášnivě filosofujícím Courtelinem; -e bvde vyprávět příběhy podobající se žertovným předmětům, vybuchujícím cigaretám nebo nepoto-piteht $m kostkám cukru; že bude konstruovat grandiosní podvléčkové historie; a že přitom bude jeden z nej-\azrwjších lidí svého času, který, aniž by se usmál, v\piu\>í nejkomičtější příhody, jaké známe.
7
Po pravdě řečeno, Kundera má na této cestě předchůdce. Filosofové 18. století, jimž se obdivuje, psali již takové postelové příběhy podminované kritickým dynamitem: například Voltaire, Crebillon, Diderot a jiní. A jistý Roger Vitrac uměl sestrojovat nádherné lapáky na pitomce, když použil měšťáckého vaudevillu, aby nalákal měšťáka dopásti. Však mi také mladistvěklátivý dlouhán Kundera připomene vždycky jednoho hrdinu Vitracova: "Milan aneb děti u moci".
Na enfants terribles je strašné to, že pro ně není nic svaté. Kdyby se v Životě je jinde Kundera omezil jen na výsměch byrokratům, pompézním lžím, fantasmagoriím převlečeným za dějinný rozum, dubovému jazyku plechových revolucionářů, to by ještě šlo. Celá jedna generace českých filmařů a spisovatelů se tomu všemu krásně vysmívala. Ale naprosto skandální a zlomyslně znepokojivé je, že Milan nerespektuje opravdu vůbec nic. Ani jeden jediný idol.
Kulomet smíchu, pekelný stroj, jehož péro Kundera dábelsky natahuje, neohrožuje jen měšťáky, kteří prohráli svůj život, ani nové měšťáky, kteří se stali vlastníky "proletárskeho" státu. Milan Kunderä tu míří do terčů mnohem svatějších: do srdce Velkých Pravd a Velkých Postav: rouhá se. A dělá to s inteligentní divokostí, s krutou vášní, s analyticko kritickým vztekem.
Spisovatel není však s to skutečně ublížit, nezačne-li si ubližovat nejdřív sám sobě. Velká polemická odvaha začíná sporem se sebou samým. Kdyby mladý komunistický básník, o jehož mládí, masturbaci, povolání i vyvolení, směšných láskách i směšné smrti nám Kundera vypráví, kdyby Jaromil nebyl než figurína, na kterou se střílí, Život je jinde by byl velmi vtipná kniha, ale nic víc. Jenomže ona je právě mnohem víc: podivná, pustošící, hluboká.
To proto, že Madame Bovaryje také on sám. Jaromil není pro něho jen terč umístěný v dálce proti němu. Jaromil dřímá i v něm. (A ovšem nejenom v něm%)
Když nám Kundera dává číst (a demontuje před námi) Jaromilovy básně- technika, které použil již Nabokov v Bledém ohni - musím se obdivovat jeho rafinovanosti: imaginární Jaromilovy básně nejsou totiž zlomyslné parodie, špatná poesie, ale naopak nádherné verše. Nádherné, odporné, krásné, prolhané verše. Skvělé vějičky nafantasmy a sny. Ty básně, citované a pitvané, jsou stejně zdařilé jako byly asi kdysi dávno verše Kunderovy mladosti.
Intelektuální móda dala u nás ve Francii vzniknout spoustě románů o romanopisci-jenž-píše-román. V těch knihách si literatura zvolila za téma literaturu a za východisko závrať autora nad bílým papírem. Obsah všech těch knih se dá shrnout V jediné větě: "Spisovatel X použil odvážně jazyka, aby formuloval nově problém jazyka." Zapomněl jsem použít velkého písmena: Jazyka. Život je jinde, i když se tváří jakoby nic (právě to jakoby nic je lstivě nalíčená mina), je však opravdu filosofická fraška soustředěná na kritiku jazyka.   Ta kritika je bohatá a komplexní, i když zdánlivá nenucenost vyprávění   by  ji   mohla   učinit   na  první pohled nepostřehnutelnou. Život je jinde by se dal vysvětlit jako příběh potutelné psychoanalýzy, jako dvojznačný boj mladého zvonivého Oidipa, který se chce v rovině slov vyprostit  Autoritativní Matce,   aby  zároveň,   obalen žvavým teplem, zůstal dál v lyrickém břichu Matky Slova. Anebo by bylo možno pochopit román jako vášnivý kritický esej o poesii jakožto kompensační magii: "Máme vidět v lásce vítězné revoluce k rýmům jen nahodilou zálibu? Sotva. V rýmu a rytmu je čarovná moc: beztvarý svět sevřený do pravidelné básně stane se rázem přehledným, pravidelným, jasným a krásným. Jestliže
8
9
smrt se v básni dostaví právě když na konci předchozího verše hodiny odbily čtvrt, stane se i ona libozvučnou součástí řádu. A i kdyby báseň proti smrti protestovala, je smrt bezděčně ospravedlněna alespoň jako důvod krásného protestu."
Najdete kromě toho v Kunderově knize mimořádně bystrou kresbu jisté třídy, jisté společnosti (české společnosti mezi Mnichovem a kulminací stalinismu), najdete tam leitmotiv Kunder ova díla, žert, pochopem jako kritické judo, nohu nastavenou falešné emfatickť realitě, aby spadla z výšin do skutečnosti své triviality. A stále, od začátku do konce, humor. Humor, který není jen způsob, jak unést nesnesitelné, ale také heroická gymnastika inteligence, která se uchyluje k ironickému odstupu, jen aby mohla lépe pochopit a osvobodit se.
Už ted slyším křik, který vyvolá velká Kunderovr kniha. Nebude to jen křik obdivu. Bylo už slyšet ten neslyšný křik rdousičů, kteří si myslí, žev^šechno vyřešili, když Kunderu nebudou publikovat a učiní ho Velkým Neviditelným. A slyším již ted ublížený, bolestný křik těch, kteří nepochopí, zeje to právě ve jménu skutečnosti jejich mýtů, proč Kundera, tento Don Quichot sarkasmu. rozparuje měchýře legend, v nichž žádná skutečnost není Samozřejmě, je to špinavý reakcionář, novokonser-vativista, revisionista, který zapomněl na princip třídního boje. Atakuje Rimbauda, angažovanou poesii, ba poesii vůbec! Troufá si dokonce kritizovat pařížsk) Máj 68! Je to skandální, já vím. Poslouchejte však Kunderu až do konce. Básník Jaromil nežije jen v Praze.
DIL PRVNÍ'
BÁSNÍK se rodí
Claude Roy
Paříž, listopad 197 *
Text Clauda Roye vyšel pod názvem Jeu de massacres sur gran figures na podzim 1973 v Nouvel Observateur. Claude Roy ho zkrátil upravil pro české vydání románu Život je jinde.
10
K\.
T \
Yt
Přemýšlela-li básníkova matka o tom, kde byl básník počat, připadaly v úvahu jen tři možnosti: buď na lavičce * e večerním parku, buď jednou odpoledne v bytě kolegy básníkova otce, anebo dopoledne v romantické krajině kousek za Prahou.
Když si položil podobnou otázku básníkův otec, docházel k závěru, že básník byl počat v bytě jeho kamaráda, neboť toho dne měl samou smůlu. Básníkova matka nechtěla do kolegova bytu jít, dvakrát se pohádali, (ivakrát se smířili, když se milovali, někdo otočil klíčem v sousedním bytě, básníkova matka se polekala, přestali se milovat a znovu se pak domilovali v oboustranné nervositě, jíž kladl otec za vinu básníkovo početí.
Básníkova matka však vůbec nepřipustila možnost, že hvl básník počat ve vypůjčeném bytě (byl pln staromládeneckého nepořádku a matka se štítila i odestlané postele, v níž na prostěradle leželo zmuchlané cizí pyžama) a stejně zamítla i možnost, že byl počat na la\ ičce v parku, kde se dala přimět k milování jen nerada a proti svému vkusu, neboť se jí hnusilo, že právě na takových lavičkách se milují v parku nevěstky. Bylo ji tedy zcela jasné, že básník mohl být počat jedině za slunného letního dopoledne za stěnou vysokého balvanu
13
pateticky čnějícího s jinými balvany v údolí, do něho? vycházejí Pražané o nedělích na vycházky.
Tato scenerie se hodí za místo básníkova početí i mnoha důvodů: ozářena poledním sluncem je to scenerie jasu, nikoli tmy, dne, nikoli noci; je to místo uprostřed otevřeného přírodního prostranství, tedy místo rozletu a křídel; a konečně, ač nepříliš vzdálena od posledních městských činžáků, je to krajina romantická, plna skalisek trčících z divoce zmodelované půdy. To všechno zdálo se jí být výmluvným obrazem toho, co tehd\ * prožívala. Což nebyla její velká láska k básníkovu otci romantickou vzpourou proti prozaičnosti a spořádanosti jejich rodičů? Což odvaha, s níž si ona, dcera bohatého obchodníka, vybrala právě dostudovavšího chudého inženýra, nebyla vnitřně podobna té nespoutané krajině? Básníkova matka prožívala tehdy velkou lásku a nic ní tom nemění zklamání, jež přišlo hned pár týdnů p( krásném dopoledni za balvanem. Když totiž radostni vzrušena oznámila svému milenci, že se jí již více dn> nedostavuje intimní indispozice, která jí každý měsít znepříjemňuje život, inženýr s pobuřující lhostejností (byt jak se nám zdá předstíranou a nejistou) prohlásil, že se jedná o bezvýznamnou poruchu tělesného koloběhu který se jistě zase vrátí do svého blahodárného rytmu Maminka vytušila, že její milenec nechce mít stejné naděje a radosti jako ona, urazila se a nemluvila s ním až do chvíle, kdy jí lékař sdělil, zeje těhotná. Básníkův otec řekl že se kamarádí s jedním gynekologem, který ji diskrétne zbaví starostí, a maminka propukla v pláč.
Dojemné konce vzpour! Nejdřív se vzbouřila proi rodičům ve jménu mladého inženýra a pak se k rodičůih utekla o pomoc proti němu. A rodiče nezklamali; sešli se * ním, promluvili mu do duše a inženýr, pochopiv patrně že není úniku, přivolil k honosné svatbě a přijal bez odmluv značné věno, které mu umožnilo, aby si zřídí1
14
\iastní stavební podnik; svůj skrovný majetek, který se \ešel do dvou kufrů, přestěhoval do vily, kde jeho novomanželka žila se svými rodiči už od narození. *
Pohotová kapitulace inženýrova nebyla však již s to utajit básníkově mamince, že to, do čeho se vrhla s bezhlavostí, která se jí zdála nádherná, nebyla oboustranně velká láska, na kterou, jak byla přesvědčena, mela plné právo. Její otec byl majitelem dvou prosperujících pražských drogerií a dcera vyznávala morálku \>rovnaných účtů; vložila-li sama do lásky vše (byla přete ochotna zradit i vlastní rodiče a jejich tichý dům!), chtěla, aby partner vložil do společné pokladnice stejný ohnos citů. Snažíc se napravit nespravedlnost, chtěla si teď z citové pokladny zase odebrat, co do ní uložila, a nastavovala manželovi po svatbě hrdou a přísnou tvář.
Z rodinné vily se před krátkým časem vystěhovala sestra básníkovy matky (vdala se a najala byt uprostřed niijsta), takže starý obchodník se ženou zůstali v piízemních pokojích a inženýr s jejich dcerou se mohli ubytovat nad nimi ve třech místnostech, dvou větších, íeslné menší, zařízených přesně tak, jak to před dvaceti loty určil novomanželčin otec, když vilu postavil. S 'ostal-li inženýr za svůj domov už hotový interiér, pí išlo mu to do jisté míry vhod, protože kromě obsahu d\ou zmíněných kufrů neměl žádný majetek; přece jen wk navrhoval, že by drobnými úpravami pozměnil w iled pokojů. Ale básníkova matka nehodlala dopustit, ahy ten, který ji posílal pod gynekologův nůž, směl ni rušit staré rozvržení interiéru, v němž byl obsažen duch leiích rodičů, a mnoho let sladkého zvyku, obeznáme-nusti a bezpečí.
Mladý inženýr kapituloval bez boje i tentokrát a dovolil si jen jediný malý protest, jejž zaznamenáváme: V pokoji, v němž manželé uléhali ke spánku, stál malý siniek; na jeho široké noze spočívala těžká kulatá deska z
15
šedého mramoru a na ní soška nahého muže; muž držel \ levé ruce lýru, kterou opíral o povystouply bok. Pravou ruku měl pateticky rozmáchnutou, jako by její prsty před okamžikem uhodily do strun; pravá noha byla zakročena, hlava mírně zakloněna, takže oči se dívaly vzhůru. Dodejme ještě, že mužova tvář byla nadmíru krásná, vlasy kučeravé a že bělost alabastru, z něhož byla soška vytvořena, dodávala postavě cosi něžně dívčího, & božsky panického; ostatně nepoužili jsme slova božsky nadarmo: podle nápisu vtesaného do podstavečku byl muž s lyrou řecký bůh Apollo.
Málokdy mohla však básníkova matka uvidět muže s lyrou, aby se nehněvala. Většinou stál otočen zadnicí do pokoje, jindy byl proměněn v podstavec pro inženýrů\ klobouk, jindy byla o jeho něžnou hlavu zavěšena bota a jindy zas byl oblečen do inženýrovy ponožky, která, protože páchla, byla obzvláštním znesvěcením vládce Múz.
Jestliže to všechno básníkova matka přijímala netrpělivě, sotva tím byl vinen pouze její chabý smysl pro humor; vycítila docela správně, že ponožkou na těle Apollonově jí manžel pod rouškou šprýmu sděluje, co ji jinak zdvořile zamlčoval: že odmítá její svět a že před ním kapituluje jen prozatímně.
Takto se alabastrový předmět stal skutečným antickým bohem, tedy bytostí z mimolidského světa, která do lidského světa zasahuje, zauzluje jeho příběhy, intrikuje a prozrazuje utajované. Mladá novomanželka na něho pohlížela jako na svého spojence a její snivé ženství z něho učinilo živoucí bytost, jejíž oči se chvílemi zamlžoval) barevnou iluzí duhovek a jejíž ústa se zdála dýchat Zamilovala si toho nahého mladíka, který byl pro ni a kvůli ní tupen. Dívala se do jeho sličné tváře a začala si přát, aby dítě, které roste v jejím břichu, se podobalo tomuto krásnému nepříteli manžela. Chtěla, aby se mu
podobalo natolik, aby si mohla myslit, že ne manžel, ale tento mladík je jejím oploditelem; prosila ho, aby svým kouzlem opravil nešťastné početí, přetiskl ho, přemaloval, jako když kdysi veliký Tizian namaloval svůj obraz na zkažené plátno břídila.
Nacházejíc bezděčně vzor v Panně Marii, která byla matkou bez lidského oplodňovatele a vytvořila tak ideál mateřské lásky, do níž se otec nevměšuje a nepřekáží v ní, zakoušela provokativní touhu, aby se dítě jmenovalo Apollon, což bylo pro ni totéž jako by se jmenoval Ten, k ten nemá lidského otce. Věděla ovšem, že by její syn měl těžký život s tak vznešeným jménem a že by se všichni smáli jí i jemu. Hledala proto české jméno hodné mladistvého řeckého boha a napadlo jí jméno Jaromil; s tím \šichni souhlasili.
Ostatně bylo právě jaro a kvetly šeříky, když ji odvezli jednoho dne do sanatoria; tam z ní po několika hodinách bolesti vyklouzl mladý básník na znečištěné prostěradlo světa.
16
17
2.
Pak dali básníka k jejímu loži do malé postýlky a ona poslouchala sladký vřískot; její rozbolavělé tělo bylo plne pýchy. Nezáviďme tělu tu pýchu; až dosud ji přili' neužilo, i když bylo docela pěkné: mělo sice trochi nevýrazný zadek a poněkud krátké nohy, zato vša mimořádně svěží ňadra a pod jemnými vlasy (ta lehkými, že se z nich dal stěží upravovat účes) tvař nrkol oslnivou, ale nenápadně půvabnou. Maminka si vždycky uvědomovala mnohem spíš syoi , nenápadnost než svůj půvab, zvlášť když od d^tvi žda* přítomnosti starší sestry, která výborně tančila, šila \ ! nejlepším pražském krejčovství a ozdobena temsovoi raketou pronikala snadno do světa elegantních mužů obracejíc se zády k rodnému domu. Efektní dravos; sestřina utvrzovala maminku ve vzdorné skromnosti takže se naučila z protestu milovat sentimentálni vážnost hudby a knih.
Chodil s ní sice ještě před inženýrem jakýsi hoch, medik, syn ze spřátelené rodiny, ale ta známost nebyla s to naplnit její tělo podstatnějším sebevědomím. Když ji jednou na chatě poprvé pomiloval, rozešla se s nim hned nazítří s melancholickou jistotou, že ani jejím citům ani jejím smyslům není dopřána velká láska. A pro-
tože právě tehdy maturovala, měla příležitost prohlásit, že chce vidět cíl svého života v práci a rozhodla se vstoupit (přes nechuť praktického otce) na filosofickou fakultu
Když už její zklamané tělo sedávalo asi pátý měsíc v široké lavici universitního auditoria, potkalo jednou na ulici drzého mladého inženýra, který ho oslovil a po třech schůzkách se ho zmocnil. A protože tělo bylo tentokrát velice (a překvapeně) spokojeno, duše rychle zapomínala na ctižádost odborné kariéry a (tak jak to správná duše má vždycky udělat) přispěchala tělu na pomoc: přisvědčovala ochotně inženýrovým názorům, jeho veselé nedbalosti i roztomilé nezodpovědnosti. í když věděla, že jsou to vlastnosti cizí jejímu domovu, chtěla se s nimi ztotožnit, protože smutně skromné tělo si v jejich přítomnosti přestávalo nedůvěřovat a začínalo se udiveně těšil sebou samým.
Byla tedy maminka konečně šťastná? Ne tak zcela: zmítala se mezi pochybami a vírou; když se obnažovala před zrcadlem, dívala se na sebe jeho očima a připadala si chvílemi vzrušující, chvílemi fádní. Dala své tělo do poddanství cizím očím - a v tom byla veliká nejistota.
Ať už však kolísala jakkoli mezi nadějí a nevírou, byla dokonale vytržena ze své předčasné rezignace; sestřina tenisová raketa ji už nedeprimovala; její tělo žilo konečně jako tělo a maminka chápala, že je krásné takto žít. Toužila, aby ten nový život nebyl jen lstivým příslibem, a!e trvalou pravdou; toužila, aby ji inženýr odvedl z fakultní lavice i z domova a proměnil příběh lásky v příběh života. Proto přivítala těhotenství s nadšením: viděla sebe, inženýra a své dítě a zdálo se jí, že ta trojice sahá ke hvězdám a naplňuje vesmír.
O tom jsme již vyprávěli v předchozí kapitole: Maminka rychle pochopila, že ten, kdo stál o příběh lásky, příběhu života se bojí a netouží se proměnit spolu s
18
19
?la £K
1.97
ní v sousoší dosahující ke hvězdám. Ale víme už i to, žes« tentokrát její sebevědomí nezhroutilo pod náporeir. milencova chladu. Něco velmi důležitého se totiž změnilo Maminčino tělo, ještě nedávno odkázané na pospas milencovým očím, vstoupilo do další fáze svých dějin1 přestalo být tělem pro cizí oči, stalo se tělem pro někoho, kdo dosud oči neměl. Přestal být na něm důležitý vnějí povrch; tělo se dotýkalo jiného těla svou vnitřní nikd; nikým neviděnou stěnou. Oči vnějšího světa mohly m něm tedy postihnout jen bezpodstatný vnějšek a ar. mínění inženýrovo pro ně již nic neznamenalo, protož; nemohlo nijak ovlivnit jeho velký osud; teď se teprve stak plně samostatné a soběstačné; břicho, které mohutnělo, ošklivělo, bylo mu rostoucím rezervoárem hrdosti.
Po porodu vešlo maminčino tělo^do dalšího obdob Když ucítila poprvé synova bloudící ústa, j ak se přissála jejímu prsu, rozdoutnalo se jí sladké chvění uprosth ňadra a vysílalo chvějivé paprsky do celého těla; podoba lo se to milencovu laskání, jenomže něco tu bylo navi. velké klidné štěstí, velký šťastný klid. To nikdy před tír nebylo; líbal-li ji milenec prso, byla to vteřina, ktei. měla vykoupit hodiny pochyb a nedůvěry; tentokrát vša věděla, že ústa jsou přitisknuta k jejímu prsu na důka nepřetržité oddanosti, kterou si smí být jista.
A ještě něco bylo jiné: Když se milenec dotýkal jejíh
; obnaženého    těla,    vždycky    se    styděla;   vzájemr
I přibližování bylo vždycky, překonáváním cizoty a chu
i sblížení byla opojná právě proto, že byla pouhou chvil
Stud nikdy neusnul, činil lásku vzrušující, ale zárove
hlídal tělo, aby se neoddalo se vším všudy. Tentokrát \ ša
stud zmizel; nebyl. Obě dvě těla se sobě otevřela se všír
všudy a neměla, co by si skrývala.
Nikdy se takto neoddala jinému tělu a nikdy se jiné těl neoddalo takto jí. Milenec mohl užívat jejího klína, al nikdy v něm nebydlil, mohl se dotýkat jejího prsu, ai
20
nikdy z něho nepil. Ach, kojení! Láskyplně pozorovala r\hi pohyby bezzubých úst a představovala si, že do s»\ náčka vtékají s-mlékem i její myšlenky, představy a sny.
Byl to rajský stav: tělo smělo být plně tělem a nemusilo se /ukrývat fíkovým listem; byli ponořeni do nedohledna klidného času; žili spolu jako žili Eva s Adamem, dokud neokusili jablka ze stromu poznání; žili ve svých tělech mimo dobro a zlo; a nejen to: ani krása a ošklivost se v ráji neodlišují, takže všechno z čeho se tělo skládá, nebylo pro ně u ni krásné ani ošklivé nýbrž slastné; slastné byly dásně, i když byly bezzubé, slastné bylo prso, slastný pupek, Mašina byla maličká zadnička, slastná byla střeva, jejichž iíinnn«.i byla bedlivě sledována, slastné byly chloupky umu na směšné lebce. Starala se pečlivě o synovo blmkaní, čurání a kakání a nebyla to jen ošetřovatelská suioiilivost dbající děckova zdraví; ne, starala se o \šci.hiiv pochody jeho tělíčka s vášní.
I o bvlo něco docela nového, protože maminka mívala <>d děiNtví vypjatou štítivost nejen k cizí, ale i vlastní tělesnosti; sama sobě se protivila, když musela usednout na au. hod (vždycky se aspoň snažila, aby ji nikdo neviděl, /e tam vchází) a měla dokonce období, kdy se styděla před lidmi i jíst, protože žvýkání a polykání jí připadalo hnusne Tělesnost synáčka povýšená nad jakoukoli ořkliuist ji teď podivuhodně očisťovala a ospravedlňovala i iqí vlastní tělo. Mléko, jež občas.y kapičce usedlo na kiabaté kůži bradavky, zdálo sejí poetické jako krůpěj ios\. často se brala za ňadro a lehce ho stiskla, aby tu čdi o\ nou krůpěj uviděla; vzala kapičku na ukazováček a ochutnala ji; říkala si, že chce poznat chuť nápoje, jímž se ?i\i ic|i syn, ale spíš chtěla poznat jak chutná její tělo; a chutnalo-li jí mléko sladce, pak ji ta chuť smiřovala i se všemi ostatními jejími šťávami a výměšky, začala sama sebe \nímat jako chutnou, její tělo jí bylo příjemné, kladne a samozřejmé jako každá věc přírody, jako strom, jako keí, jako voda.
21
Bohužel   pro   samé   štěstí   ž   těla,   maminka   tci     uCes; šaty> denné se ho zevnitř dotýkala pokrmy, které* zanedbávala; jednoho dne si uvědomila, že je již pozdě.    mu g läskou připraVovala. Když ve čtyřech letech začal že ií na břichu zůstane krabatá kůže s bílými trhlinám.     Upél nechutenstvím, stala se přísná; nutila ho jíst a podkožním vazivu, odstávající kůže, která jako by neby.    pop rve pocítilaj že je nejenom přítelkyní, ale i vládkyní pevnou součástí těla nýbrž spíš jeho volně našity-    tohiAo těla; to tělo se bránilo, nechtělo polykat, ale obalem  Ale kupodivu nebyla zoufalá, když to zjisti-    musei0; s podivným zalíbením se dívala na ten marný Byť krabaté na břichu, bylo maminčino tělo šťastiu    odpor j na t0 podrobení, na ten útlý krk, na kterém se protože bylo tělem pro oči, které dosud vnímaly svět jen    rj„|lvtQa cesta nechtěného sousta, mlhavých konturách a nevěděly (byly to přece ng*        Xch synovo tčlo> její domov ä ráj, její království.... Sií)! že existuje krutý svět, v němž se těla dělí na škarec a krásná.
Jestliže to neviděly oči dítěte, viděly to ovšem o. manžela,   který   se   po   narození  Jaromda   sna?.l maminkou usmířit. Po velmi dlouhé době se spolu op milovali; ale bylo to jiné než kdysi; vymezili si p tělesnou lásku nenápadné chvíle milovali se y ph m zdrženlivě. To mamince přišlo určitě vhod: uvědom«» si zohavené tělo a bála se, že by v tělesné lásce pn. vášnivé a otevřené rychle ztrácela slastný vnitřní rn který jí dal syn.
Ne  ne  nezapomene už nikdy, že manžel ji darov,
vzrušení plné nejistot, kdežto syn klid plný štěstí;£Otc,,
k němu nadále utíkala (už se batolil už chodil, už mim
iako k útěše. Jednou těžce onemocněl a maminka čtrna.
dnů téměř nezamhouřila oko a byla nepřetržitě s jeh tělíčkem, které bylo horké a svíjelo se bolesti; i tuto dob nrožila ve vytržení; když nemoc odešla, zdalo se ji, i prošla se synovým tělem v náručí říší mrtvých a zase « ním vrátila zpět; zdálo se jí, že po tomto společné: zážitku je už nemůže nikdy nic oddělit.
TÉo manželovo zahalené do obleku či pyžama, a diskrétní a do sebe uzavřené, sejí vzdalovalo adenze dr; ztrácelo na důvěrnosti, kdežto tělo synovo bylo na, ustavičně odkázáno; již ho sice nekojila, ale učila užívat záchodu, oblékala ho i vysvlékala, určovala jel-
22
23