i
// větší než touha jejího těla po vlastním životě a zděsila se í toho poznání.
i"" Jaromil, který zaujatě sledoval svůj cíl, si i ivě-domoval matčino rozpoložení a pokračoval dál v prohraném boji používaje dalších marných argumentů. Teprve po chvíli si všiml, že mamince tečou po tváři s_zy. Lekl se, že ublížil andělu svého dětství a zmlkl. V zrcadle maminčiných slz uviděl najednou svůj nárok na samostatnost jako opovážlivost, drzost, ba oplzlou nestoudnost.
A maminka byla zoufalá: viděla, jak se propast mezi ní a synem opět rozvírá. Nic nezískává, jen zase všechno ztrácí! Honem přemýšlela, co udělat, aby nezpřetrhala docela tu vzácnou šňůrku srozumění se synem; chytla ho za ruku a v slzách mu řekla:
"Ach, Jaromile, nezlob se; trápím se nad tím, jak jsi se změnil; strašně jsi se změnil za poslední čas."
"Jak to, že jsem se změnil? Nijak jsem se nezměnil, maminko."
"Změnil. A řeknu ti, co mne nejvíc mrzí na té změně. Že už nepíšeš verše. Psával jsi tak krásné verše a už nepíšeš a to mne mrzí."
Jaromil chtěl něco říci, ale maminka ho nepustila ke slovu: "Věř své mamince: vyznám se v tom trochu; ty jsi ohromně talentovaný; je to tvoje poslání; neměl bys ho zradit; jsi básník, Jaromile, jsi básník a mne bolí, že na to zapomínáš."
Jaromil poslouchal téměř s nadšením maminčina slova. Je to pravda, anděl dětství mu přece jen rozumí ze všech lidí nejvíce! Což i on se netrápil, že už nepíše verše?
"Maminko, já už zase píšu verše, já je píšu! Já ti je ukážu!"
"Nepíšeš, Jaromile," vrtěla maminka zarmouceně hlavou, "nesnaž se mne oklamat, vím, že je nepíšeš."
"Píšu! Píšu!" volal Jaromil a odběhl pak do svého pokoje odemkl zásuvku a přinesl básně.
228
A maminka hleděla do stejných veršů, jež četla před několika hodinami klečíc před Jaromilovým psacím stolem:
"Ach, Jaromile, ty jsou krásné! To jsi udělal veliký pokrok, veliký pokrok! Jsi básník ajájsem tak šťastná..."
229
M*
Všechno, zdá se, nasvědčuje tomu, že ta obrovská Jaromilova touha po novém (to náboženství Nového) byla jen do neurčitá promítnutá touha panice po neuvěřitelnosti dosud nepoznané soulože; když poprvé spočinul na břehu zrzčina těla, proběhla mu hlavou podivná myšlenka, že již ví, co to je být absolutně moderní; být absolutně moderní znamená ležet na břehu zrzčina těla.
Byl tehdy tak šťasten a pln nadšení, že se mu chtělo dívce recitovat verše; prolétly mu hlavou všechny, které uměl nazpaměť (vlastní i cizí), ale uvědomil si (dokonce s jistým ohromením), že zrzce by se žádné z nich nelíbily a napadlo ho, že absolutně moderní jsou jen verše, které je s to přijmout a pochopit zrzka, dívka ze zástupů.
Bylo to jak náhlé osvícení; proč vlastně chtěl šlápnout /\ na hrdlo vlastní písni? proč se chtěl vzdát poezie ve prospěch revoluce? vždyť nyní když přistál na břehu skutečného života (slovem skutečný měl namysli hutnost vzniklou smíšením zástupů, tělesné lásky a revolučních hesel), stačí jen, aby se tomuto životu zcela oddal a stal se jeho houslemi.
Cítil, že je pln veršů a pokusil se napsat báseň, která by se líbila zrzavé dívce. Nebylo to tak jednoduché; psával až dosud verše bez rýmů a narážel teď na technické potíže
230
pravidelného verše, neboť nepochyboval o tom, že zrzka považuje za báseň to, co se rýmuje. Ostatně i vítězná Revoluce byla téhož mínění; vždyť si připomeňme, že se v těch letech verše bez rýmů vůbec netiskly; celá moderní poezie byla prohlášena za dílo zahnívaj íčí buržoasie a volný verš byl nejprůkaznějším znakem poetické hniloby.
Máme vidět v lásce vítězné revoluce k rýmům jen nahodilou zálibu? Sotva. V rýmu a rytmu je čarovná moc: beztvarý svět sevřený do pravidelné básně stane se rázem přehledným, pravidelným, jasným a krásným. Jestliže smrt se v básni dostaví právě když na konci předchozího verše hodiny odbily čtvrt, stane se i ona libozvučnou součástí řádu. A i kdyby báseň proti smrti protestovala, je smrt bezděčně ospravedlněna alespoň jako důvod krásného protestu. Kosti, růže, rakve, rány, všechno se v básni mění v balet a básník se čtenářem jsou v tom baletu tanečníky. Ti, kdo tančí, nemohou ovšem nesouhlasit s tancem. Básní uskutečňuje člověk svůj souhlas s bytím, a rým a rytmus jsou nej brutálnějšími prostředky toho souhlasu. A nepotřebuje zvítězivší revoluce brutální stvrzení nového řáďu a tedy lyriku plnou rýmů?
"Třeštěte se mnou!" vyzývá Vítězslav Nezval svého čtenáře a Baudelaire píše: "Je třeba být neustále opilý...vínem, poezií, ctností, podle libosti..." Lyrika je opilství a člověk se opíjí, aby snáze splýval se světem. Revoluce netouží, aby byla studována a pozorována, touží po tom, aby s ní lidé splynuli; v tom smyslu je lyrická a lyriky potřebná.
Revoluce má ovšem na my sli j inou lyriku než tu, kterou psával Jaromil kdysi; tentokrát opojně sledoval tichá dobrodružství a krásné podivnosti svého nitra; dnes však svou duši vyprázdnil jak hangár, aby do ní vstoupily hlučné kapely světa; krásno podivností, jimž rozuměl jen on sám, vyměnil za krásno obecností, jimž rozuměl každý.
231
Vášnivě toužil rehabilitovat staré krásy, nad nimiž uméní (v odrodilé pýše) ohrnovalo nosem: západ slunce, růže, rosu na trávě, hvězdy, soumraky, zpěv ozývající se z dálek, maminku a stesk po domově; ach, jaký to byl krásný, blízký a srozumitelný svěť.Jaromil se do něho vracel s úžasem a dojetím, jako když se marnotratný syn po dlouhých letech vrací do domu, jemuž se odcizil.
Ach, být prostý, úplně prostý, prostý jak lidová píseň, jak dětské rozpočitadlo, jak potůček, jak zrzavá dívka! Být u pramene věčných krás, milovat slova dálka, stříbro, duha, milovat i slovo ach, to tolik posmívané
slůvko!
Také některá slovesa Jaromila fascinovala: zejména ta, která znázorňovala jednoduchý pohyb vpřed: Běžeti, jíti, ale ještě více plouti a letěti. V básni, kterou napsal k výročí Leninových narozenin, hodil do vln větévku jabloně (to gesto mu učarovalo vazbou ke starým obyčejům lidu, jenž pouštěl po vodě věnečky květin), aby plula do Leninovy země; z Cech sice žádné vody do Ruska netečou, ale báseň je čarovným územím, kde řeky mění svůj tok. V jiné básni napsal, že svět bude jednoho dne volný jak vůně jehličí co kráčí přes pohoří. V jiné básni psal zase o vůni jasmínu, která je tak mocná, až se změní v neviditelnou plachtenici plující vzduchem; představoval si, že nasedá na palubu vůně a pluje pak daleko, daleko, až do Marseille, kde právě v té době (jak psalo Rudé právo) stávkovali dělníci, jejichž soudruhem a bratrem chtěl být.
Proto se také v jeho básních nesčetněkrát objevoval nejpoetičtější instrument pohybu, křídla: nöc, o niž báseň vyprávěla, byla plna tichého tlukotu křídel; křídly byly
obdařeny touha, stesk, ba i nenávist a samozřejmě i čas se
vznášel na křídlech.
Ve všech těch slovech byla utajena touha po nesmírném objetí, v němž jako by ožíval slavný verš Schillerův; Seid umschlungen, Millionen, diesen Kuss der ganzen Welt! Nesmírné objetí do sebe nezahrnovalo jen prostor, nýbrž i
232
čas; cílem plutí nebyla jen stávkující Marseille, ale i budoucnost, ten zázračný ostrov v dálce.
Budoucnost byla kdysi pro Jarömila především tajemstvím; skrývalo se v ní všechno neznámé; lákala : proto i děsila; byla opakem jistého, opakem domova; (proto ve chvílích úzkosti snil o lásce starých, kteří jsou ; šťastni, protože již nemají budoucnost.) Revoluce však dala budoucnosti opačný smysl: nebyla již tajemstvím, revolucionář ji znal zpaměti; znal ji z brožur, knih, přednášek, agitačních řečí; neděsila, naopak poskytovala jistotu uvnitř nejisté přítomnosti, takže se k ní revolucionář utíkal jako dítě k mamince.
Jaromil napsal báseň o komunistickém funkcionáři, který usnul na pohovce sekretariátu pozdě v noci, kdy přemýšlivá schůze se již ranní rosou přikryla (představa komunisty bojujícího se nedala vyjádřit jinak než představou komunisty schůzujícího); cinkot tramvají pod okny se mu proměnil ve snu ve vyzvánění zvonů, všech zvonů světa, které oznamuj í, že války definitivně skončily a zeměkoule patří pracujícím lidem. Pochopil, že se zázračným skokem ocitl v daleké budoucnosti; stál kdesi v polích a na traktoru k němu přijížděla žena (na všech plakátech byla žena budoucnosti předváděna jako žena na traktoru) a s údivem v něm poznávala toho, koho         |
nikdy neviděla, upracovaného muže z někdejších let,         j
i toho, jenž se obětoval, aby ona teď mohla šťastně (a '• zpívajíc) orat lány. Sestoupila se svého stroje, aby ho přivítala; říká mu: "Zde jsi doma, zde je tvůj svět..." a chce ; ho odměnit; (proboha, jak by mohla ta mladá žena j odměnit starého sedřeného funkcionáře?); tu tramvaje , venku mohutně zazvonily a muž odpočívající na úzké 1    pohovce v koutě sekretariátu se probudil...
Napsal už mnoho nových básní a přesto nebyl spokojen; znal je totiž zatím jen on a maminka. Posílal je všechny do redakce Rudého práva a každé ráno si Rudé právo kupoval; konečně jednou objevil na třetí stránce
233
nahoře vpravo pět čtyřveršových strof se svým jménem tučně vytištěným pod nadpisem. Ještě téhož dne dal Rudé právo do rukou zrzce a řekl jí, aby si noviny dobře prohlédla; holčička dlouho nemohla najít nic pozoruhodného (byla zvyklá verše nevnímat, takže si vůbec nevšimla jména u nich vytištěného) a Jaromil jí musil nakonec na báseň ukázat prstem.
"To já jsem nevěděla, že ty jsi básník," dívala se mu obdivne do očí.
Jaromil jí řekl, že píše verše už velice dávno a vytáhl z kapsy několik dalších básní, které měl v rukopise.
Zrzka si je četla a Jaromil jí řekl, že verše před časem přestal psát a teprve nyní, když ji potkal, znovu se k nim vrátil. Potkal zrzku, jako by potkal Poezii.
"Opravdu?" ptala se ho dívenka a když Jaromil přisvědčil, objala ho a políbila.
"Zvláštní je," pokračoval pak Jaromil, "že nejsi jen královnou mých dnešních veršů ale i těch, co jsem psal, , když jsem tě neznal. Když jsem tě poprvé uviděl, zdálo se mi, že mé staré básně ožily a změnily se v ženu."
S chutí se díval do její zvědavé a nechápající tváře a pak
\ jí začal vyprávět, jak před léty psal dlouhou básnickou
| prózu, jakési fantastické vyprávění o chlapci, který se
- jmenuje Xaver. Psal? vlastně nepsal, spíš si jen vysníval
'""' jeho příběhy a toužil je jednou napsat.
Xaver žil úplně jinak než jiní lidé; jeho život byl spánek; Xaver spal a zdál se mu sen; v tom snu usnul a zdál se mu další sen a v tom snu zase usnul a zase se mu zdál sen; a z toho snu se třeba probudil a octl se pak v předchozím snu; a tak přecházel ze sna do sna a žil vlastně střídavě několik životů; bydlil v několika životech a přecházel z jednoho do druhého. Není to nádherné žít jako žil Xaver? Nebýt uvězněn jen do jediného života? Být sice smrtelný, ale přesto mít mnoho životů?
"Ano, to by bylo pěkné..." řekla zrzka.
A Jaromil vyprávěl dál o tom, že když ji jednoho dne
234
uviděl v krámě, užasl, neboť Xaverovu největší lásku si představoval právě takovou: křehkou, zrzavou, jemně pihovatou...
"Jsem škaredá!" řekla zrzka.
"Ne! Miluji tvé pihy a tvé zrzavé vlasy! Miluji je, protože jsou můj domov, má vlast, můj starý sen!"
Zrzka Jaromila políbila a on pokračoval: Představ si, celé vyprávění začínalo takto: Xaver se rád toulal zakouřenými předměstskými ulicemi; míjel vždy jedno suterénní okno, zastavoval se u něho a snil o tom, že za ním možná bydlí krásná žena. Jednoho dne bylo okno rozsvíceno a on uviděl uvnitř něžnou, křehkou, zrzavou dívku. Neodolal, rozevřel křídla pootevřeného okna dokořán a vskočil dovnitř."
"Ale tys od okna utekl!" zasmála se zrzka.
"Ano, utekl," řekl Jaromil, "protože jsem se lekl, že se mi vrací můj sen; víš co to je, když najednou vstoupíš do situace, kterou jsi dosud znala jen ze sna? V tom je něco až hrůzného, že se ti chce utéci!"
"Ano," přisvědčila zrzka šťastna.
"Vskočil tedy dovnitř za ní, ale pak přišel její manžel a Xaver ho zavřel do těžké dubové skříně. Ten manžel je tam dodnes proměněn v kostlivce. A Xaver si tu ženu odvedl do dálek, tak jako si tě odvedu já."
"Jsi můj Xaver," zašeptala zrzka Jaromilovi vděčně do| ucha a začala obměňovat to jméno proměňujíc ho na 1 Ksávušku, Ksavíka, Ksávka a všemi těmi slůvky ho \ nazývala a dlouho, dlouho líbala.                               —:
235
J a
Z mnoha Jaromilových návštěv dívčina suterénu bychom rádi zaznamenali tu, při níž měla zrzka šaty, na nichž byly vpředu našity od límečku až dolů veliké knoflíky. Jaromil je začal rozpínat a dívka se rozesmála, protože knoflíky sloužily jen jako ozdoba.
"Počkej, svléknu se sama," řekla a zvedla ruku, aby uchopila vzadu na Šíji konec zipu.
Jaromil se cítil být trapně přistižen ve své neobratnosti a když teď konečně pochopil princip zapínání, chtěl nezdar rychle napravit.
"Ne, ne, já se svléknu sama, nech mě!" ustupovala před
ním a smála se.
r     Nemohl déle naléhat, protože se nechtěl stát směšným;
zároveň však hluboce nesouhlasil, že se dívka chce svlékat
sama. V jeho představách se odlišovalo milostné svlékání
t,od svlékání všedního právě tím, že ženu svléká milenec.
Nebyly to zkušenosti, které v něm vytvořily takový názor, nýbrž literatura a jej í sugestivní věty: uměl svlékat ženu; nebo rozpínal jí znaleckým pohybem halenku. Neuměl si představit tělesnou lásku bez ouvertury zmateného a dychtivého rozpínání knoflíků, stahování zipu, strhávání svetříků.
"Nejsi přece u lékaře, aby ses svlékala sama," protestoval. Dívka už vyklouzla z šatů a byla jen v prádle.
236
"U lékaře? Proč?"
"Ano, připadá mi to jako u lékaře."
"No, jo," zasmála se dívka, "je to opravdu jako u lékaře."
Svlékla si podprsenku a postavila se před Jaromila nastavujíc mu svá malá ňadra: "Píchá mě, pane doktore, tady u srdce."
Jaromil se na ni díval nechápavě a ona řekla omluvně: "Promiňte, jste jistě zvyklý vyšetřovat pacienty v leže," a ulehla na gauč a pokračovala: "podívejte se mi, prosím       ' vás, co mám s tím srdcem."
Jaromilovi nezbylo než přijmout hru; sklonil se k   . dívčině hrudi a přiložil ucho k jejímu srdci; dotýkal se -boltcem měkkého polštářku ňadra a slyšel z hlubiny pravidelné ťukání. Napadlo ho, že právě takto se asi >j opravdu dotýká zrzčiných prsů lékař, když ji vyšetřuje za ' > zavřenými a tajemnými dveřmi ordinace. Pozvedl hlavu, pohlédl na nahou dívku a projel jím pocit řeřavé bolesti, neboť ji viděl takovou, jakou ji vidí cizí muž — lékař. Rychle položil obě své ruce dívce na prsa (položil jí je tam jako Jaromil nikoli jako lékař), aby zahnal mučivou hru.
"Ale,   pane   doktore,   co   to  děláte!   Tohle  přece         j
nemůžete! Tohle není lékařská prohlídka!" bránila se zrzka a Jaromila zachvátila zlost: viděl tvář své dívky, jak vypadá ve chvíli, kdy se jí dotýkají cizí ruce; viděl, jak frivolně protestuje a toužil ji uhodit; uvědomil si však v té chvíli, zeje vzrušen, takže s dívky serval kalhotky a spojil se s ní.
Vzrušení bylo tak nesmírné, že se v něm Jaromilova žárlivá zlost rychle rozpouštěla, zvlášť když slyšel dívčino úpění (tu nádhernou poctu) a slova, která měla už navždy patřit k jejich intimním chvilkám: "Ksávku, Ksávečku, Ksavíčku!"
Potom ležel klidně vedle ní, líbal ji něžně na rameno a bylo mu dobře. Jenomže ten pošetilec nebyl s to se spokojit s krásnou chvílí; krásná chvíle měla pro něho           j
237
význam jen byla-li vyslancem krásné věčnosti; krásná chvíle, která by vypadla z věčnosti poskvrněné, byla pro něho jen lží. Chtěl se proto ujistit, že jejich věčnost je neposkvrněná a otázal se spíš prosebně než útočně: "Ale řekni mi, že to byl jen hloupý žert s tím lékařským prohlížením."
"To víš, že jo," řekla dívka; co měla také říci na tak
hloupou otázku? jenomže její to víš že jo Jaromila
neuspokojilo; pokračoval: "Nesnesl bych, aby se tě dotkly nějaké jiné ruce než
moje.   Nesnesl  bych  to,"   a  hladil  dívku  po jejích
ubohoučkých ňadrech, jako by v jejich nedotknutelnosti
bylo zakleto veškeré jeho štěstí.
Dívka se (docela nevinně) rozesmála: "Ale jak to mám
dělat, když jsem nemocná?" Jaromil věděl, že je těžko se vyhnout jakékoli lékařské
prohlídce a že jeho postoj je neobhajitelný; stejně dobře
však věděl, že dotknou-li se dívčiných ňader jiné ruce,
celý jeho svět je zničen. Proto opakoval:
"Ale, já bych to nesnesl, rozumíš, já bych to nesnesl." "Tak co mám dělat, jestli onemocním?" Řekl tiše a vyčítavě: "Můžeš si přece najít lékařku." "Copak si můžu někoho vybrat? Vždyť víš, jak to je,"
rozpovídala se teď docela rozhořčeně, "všichni jsme * přiděleni nějakému lékaři! Copak nevíš, co je socialistické 1 zdravotnictví? Nic si nemůžeš vybrat a musíš poslouchat! i Vem si třeba ty gynekologické prohlídky..."
'    V Jaromilovi se zastavilo srdce, ale řekl jako by nic: "Copak ty máš nějaké potíže?" "Ale ne, to je prevence. Kvůli rakovině. Je to nařízeno." "Mlč, já to nechci slyšet," řekl Jaromil a položil jí ruku
na ústa; položil ji tam tak prudce, že se téměř lekl toho f
doteku, neboť ho zrzka mohla považovat za udeření a
rozzlobit se; ale dívčiny oči se dívaly pokorně, takže
Jaromil nemusil nijak zmírňovat bezděčnou brutalitu
svého gesta; zalíbilo se mu v ní a řekl:
238
"Oznamuji ti, že jestli se tě ještě někdy někdo dotkne, tak už se tě nebudu nikdy moci dotknout já."
Držel ruku stále na jejích ústech; bylo to poprvé, co se. dotkl surově nějaké ženy a pocítil, zeje to opojné; položil jí pak obě ruce na krk, jako by ji škrtil; pod palci cítil křehkost jejího hrdla a napadlo ho, že by stačilo sevřít prsty a zadusila by se.
"Uškrtil bych tě, kdyby se tě někdo dotkl," řekl a držel stále dívku oběma rukama kolem hrdla; těšil se pocitem, ^ že v tomto doteku je obsaženo možné dívčino nebytí; ) zdálo se mu, že alespoň v této chvíli mu zrzka skutečně *" patří a opojil ho pocit šťastné moci, pocit tak krásný, že začal dívku znovu milovat.                                  —       j
Během milostného aktu ji několikrát surově stiskl/ kladl jí ruku na krk (napadlo ho, že by bylo krásné uškrtil milenku během milování) a také ji několikrát kousl.**-—-.
Pak zas leželi vedle sebe, ale milostný akt trval snad příliš krátce, takže vůbec nestačil vstřebat chlapcův trpký hněv; zrzka ležela vedle něho, neuškrcená, živá, se svým nahým tělem, které chodí na gynekologické prohlídky.
"Nebuď na mne zlý," pohladila ho po ruce.
"Řekl jsem ti, že se mi hnusí tělo, kterého se dotýkaly jiné ruce."
Dívka pochopila, že chlapec nežertuje; řekla naléhavě:
"Proboha, vždyť to byla jenom legrace!"
"Jakápak legrace. Byla to pravda."
"Nebyla to pravda."
"Jak to že ne? Byla to pravda a já vím, že se proti tomu nedá nic dělat. Gynekologické prohlídky jsou povinné a ty na ně musíš jít. Já ti to taky nevyčítám. Jenomže tělo, kterého se dotýkají jiné ruce, se mi hnusí. Nemůžu za to, aleje to tak."
"Přísahám ti, že nic z toho nebylo pravda! Nikdy jsem nebyla nemocná, jenom jako dítě. Vůbec k lékaři nechodím. Na gynekologickkou prohlídku jsem dostala předvolání, ale zahodila jsem je. Nikdy jsem tam nebyla."
;     239
"Nevěřím ti."
Musila ho ubezpečovat.
"Co, když tě předvolají podruhé?"
"Neboj se, mají v tom nepořádek."
Uvěřil jí, ale jeho trpkost nebyla utišitelná věcnými důvody; nešlo přece jen o lékařské prohlídky; šlo o to, že mu uniká a že ji nemá celou.
"Mám tě tak ráda," říkala, ale on nevěřil této krátké •i chvíli; chtěl věčnost; chtěl alespoň malou věčnost jejího : života a věděl, že ji nemá: uvědomil si znovu, že ji 1 nepoznal jako pannu.
"Je to pro mne nesnesitelné, že se tě někdo bude dotýkat a že se tě někdo dotýkal," řekl.
"Nikdo se mne dotýkat nebude."
"Ale dotýkal. A mně se to hnusí."
Objala ho.
Odstrčil ji.
"Kolik jich bylo?"
"Jeden."
"Nelži!"
"Přísahám, že byl jen jeden."
"Milovalas ho?"
Zavrtěla hlavou.
"A jak ses mohla pelešit s někým, koho nemilovalas?"
"Netrap mne," řekla.
"Odpověz mi! Jaks to mohla udělat!"
"Netrap mne. Nemilovala jsem ho a bylo to hrozné."
"Co bylo hrozné?"
"Neptej se."
"Proč se nemám ptát!"
Rozplakala se a v pláči se mu svěřila, že to byl starší
i muž u nich na vesnici, že byl hnusný, že ji měl v moci
■  ("neptej se, neptej se na nic!"), že si na něho nemůže ani
vzpomenout   ("jestli   mne   máš   rád,   nikdy   mi   ho
nepřipomínej!").
Plakala tak moc, že Jaromil ztrácel konečně svůj hněv; slzy jsou znamenitý čistící prostředek proti poskvrnění.
240
Konečně ji pohladil: "Neplač."
"Ty jsi můj Xavíček," řekla mu. "Ty jsi vešel oknem a za\řel jsi ho do skříně a bude z něho kostlivec a mne uneseš daleko, daleko."
Objali se a líbali. Dívka ho ujišťovala, že nejsnese žádné ruce na svém těle a on ji ujišťoval, že ji má rád. Začali se /.novu milovat a milovali se něžně, s těly po okraj naplněnými duší.
"Ty jsi můj Ksavíček," říkala mu potom a hladila ho.
"Ano, unesu tě daleko, kde budeš v bezpečí," řekl a věděl, kam ji unese; vždyť pro ni má stan pod modrou plachtou míru, stan, nad nímž létají ptáci směrem k budoucnosti a vůně plují k marseillským stávkujícím; \ždyť má pro ni dům opatrovaný andělem jeho dětství.
"Víš co, chci tě představit své mamince," řekl jí a měl oči plné slz.
241
4.
Rodina obývající přízemní pokoje vily se chlubila rostoucím břichem matky; třetí dítě bylo na cestě a otec rodiny zastavil jednou Jaromilovu matku, aby jí řekl, že je nespravedlivé, obývají-li dva lidé stejně velký prostor jako pět lidí; navrhl jí, že by mu měla postoupit jeden ze tří pokojů v prvním patře. Maminka mu odpověděla, že to není možné. Nájemník řekl, že tedy národní výbor bude muset sám přešetřit, zda jsou místnosti vily spravedlivě rozděleny. Maminka řekla, že se její syn bude zanedlouho ženit a pak budou v prvním poschodí tři a možná brzy čtyři.
Když jí o něco později Jaromil oznámil, že jí chce představit svou dívku, přišlo jí to vhod; nájemníci aspoň poznají, že se nevymlouvala, když mluvila o synově brzkém manželství.
Když se pak ale přiznal, že maminka dívku dobře zná /. obchodu, kam chodí nakupovat, neuměla skrýt výraz nepříjemného překvapení.
"Doufám," řekl bojovně, "že ti nevadí, že je prodavačka. Říkal jsem ti přece, zeje to docela obyčejná pracující žena."
Maminka se chvíli nemohla vyrovnat s představou, že; ta popletená, neochotná a nehezká holka je láskou jejího syna, ale nakonec se ovládla: "Nezlob se, že mne to
242
udivilo," řekla a byla připravena snésti vše, co ji syn uchystal.
Došlo tedy k třem trpkým hodinám návštěvy; všichni měli trému, ale vydrželi to.
"Tak jak se ti líbila?" ptal se maminky nedočkavě, když s ní osaměl.
"Ale ano, docela se mi líbila, proč by se mi nelíbila," odpověděla a věděla velmi dobře, že tón jejího hlasu tvrdí opak toho, co říká.
"Tak tobě se nelíbila?"
"Ale říkám ti, že se mi docela líbila."
"Ne, poznám podle hlasu, že se ti nelíbila. Říkáš něco jiného než co si myslíš."
Zrzka se dopustila během návštěvy mnoha neobratností (podávala mamince ruku první, první si sedla ke stolu, první zvedala k ústům šálek kávy), mnoha neslušností (skákala mamince do řeči) i netaktností (ptala se maminky, jak je stará); když maminka začala ty nedostatky vypočítávat, lekla se, že se bude synovi zdát malicherná (přílišnou úzkostlivost ve slušném chování odsuzoval Jaromil jako měšťáctví), takže hned dodala:
"Není to samozřejmě nic nenapravitelného. Stačí, když ji k nám častěji dovedeš. V našem prostředí se zušlechtí a vychová."
Avšak ve chvíli, kdy si představila, že by to nepěkné, zrzavé a nepřátelské tělo musila vídat pravidelně, zachvátila ji nová nepřekonatelná nechuť a řekla chlácholivým hlasem:
"Nemůžeš jí mít přece za zlé, že je taková, jaká je. Musíš si umět představit prostředí, v kterém vyrůstala a kde pracuje. Nechtěla bych být děvčetem v takovém obchodě. Každý si k tobě dovoluje, musíš být kdekomu po vůli. Když si s tebou chce šéf něco začít, nesmíš odmítnout. Konečně v takovém prostředí se nějaká ta milostná pletka nebere na těžkou váhu."
Dívala se na synovu tvář a viděla, jak rudne; horká vlna žárlivosti naplnila jeho tělo a mamince se zdálo, že
243
horkost té vlny sama v sobě cítí; (jak by ne: byla to přece táž horká vlna, kterou v sobě ucítila, když jí představoval zrzku, takže můžeme říci, že tu proti sobě stáli, matka a syn, jako spojité nádoby, jimiž protékala stejná žíravina.) Synova tvář byla teď zas dětská a podrobená; najednou před ní už nestál ten cizí a samostatný člověk, ale její milované dítě, které se trápí, to dítě, které se k ní kdysi utíkalo a které ona chlácholila. Nemohla odtrhnout oči od té nádherné podívané.
Ale pak Jaromil odešel do svého pokoje a ona se přistihla (byla už chvíli sama), jak se buší pěstmi do hlavy a polohlasem se napomíná: "Přestaň, přestaň, nežárli, přestaň, nežárli!"
Nicméně co se stalo, stalo se. Stan sešitý z lehkých modrých plachet, stan harmonie střežený andělem dětství byl roztržen. Před matkou a synem se otevřela epocha žárlení.
Maminčina slova o pletkách, které se neberou na těžkou váhu, mu nepřestávala znít v hlavě. Představoval si zrzčiny kolegy — prodavače, jak jí vyprávějí neslušné anekdoty, představil si ten krátký oplzlý kontakt mezi posluchačem a vypravěčem a strašně se mučil. Představoval si, jak se šéf obchodu o ni otře tělem, nenápadně dotkne jejího ňadra nebo ji popleská po zadnici a zuřil, že se takové doteky neberou na těžkou váhu, kdežto pro něho znamenají vše. Jednou, když byl u ní na návštěvě, všiml si, že se zapomněla na záchodě zamčít. Udělal jí scénu, neboť šiji hned představil jak je na záchodě ve svém zaměstnání a cizí muž ji tam náhodně přepadá, když sedí na míse.
Pokud se zrzce se svými žárleními svěřil, uměla ho něhou i zapřísaháním uklidnit; ale stačilo, aby na chvíli osaměl ve svém dětském pokoji a hned si uvědomil, že nikde není záruka, že by zrzka, chlácholíc ho, mluvila pravdu. Nenutí ji vlastně sám k tomu, aby mu lhala? Když i na hloupou lékařskou prohlídku reagoval tak zlobně, nezabránil tím jednou provždy, aby mu říkala, co si myslí?
244
Ta tam byla šťastná první doba, kdy milování bylo veselé a on byl pln vděku, že ho se samozřejmou jistotou vyvedla z labyrintu panictví. To, za co jí byl tehdy.vděčný, podroboval teď trpkému rozboru; nesčetněkrát si vybavoval necudný dotek její ruky, kterým ho, když byl u ní poprvé, tak báječně vzrušila; zkoumal ho teď podezíravýma očima: není přece možné, říkal si, aby se poprvé v životě dotkla tímto způsobem právě jeho; jestliže se odvážila tak necudného gesta hned napoprvé, půl hodiny poté, co se s ním potkala, pak to gesto musilo být pro ni docela běžné a mechanické.
To bylo hrozné. Smířil se sice již s tím, že měla před ním někoho jiného, ale smířil se s tím jen proto, že si z dívčiných slov vyvodil představu jakési veskrze trpké, bolestné známosti, v níž byla jen a jen zneužitou obětí; tato představa v něm probouzela lítost a v lítosti se pak poněkud rozpouštěla žárlivost. Ale jestli to byla známost, během níž se dívka naučila onomu necudnému doteku, nemohla to být známost jen veskrze nepodařená. V tom gestu je přece zapsáno až příliš mnoho radosti, v tom gestu jsou celé malé milostné dějiny!
Bylo to příliš bolavé téma, než aby měl odvahu o něm mluvit, protože už samo hlasité pojmenování předchozího milence mu způsobovalo veliké trápení. Přesto se snažil oklikou vyšetřit původ onoho doteku, na který ustavičně myslil (a také znovu a znovu zakoušel, neboť zrzka v něm měla zalíbení) a uklidnil se nakonec myšlenkou, že velká láska, která přijde náhle, jakoby úderem blesku, osvobodí ženu rázem od jakýchkoli zábran a studu a ona, právě proto, že je čistá a nevinná,™ oddá se milenci se stejnou rychlostí, jako by to učinila lehká holka; a nejenom to: láska v ní otevře takový zdroj nečekaných inspirací, že se její spontánní chování může podobat znalým způsobům protřelé ženy. Genius lásky nahradí v jediném okamžení veškerou zkušenost. Ta úvaha mu připadala krásná a pronikavá; v jejím osvětlení stávala se z jeho dívky světice lásky.
245
A potom jednoho dne mu řekl kolega ze třídy: "Prosím tě, s jakou chudinkou jsi to včera šel?" ,4,   Zapřel dívku jako Petr Krista; vymluvil se, že to byla ■ náhodná známá; zvysoka nad ní mávl rukou. Ale jako \ Petr Kristovi i on zůstal uvnitř duše své dívce věrný. Omezil sice společné vycházky ulicemi a byl rád, když ho s ní nikdo nevidí, ale zároveň v duchu nesouhlasil se svým kolegou a zprotivil si ho. A hned se dojal nad tím, že jeho dívka má chudé, nepěkné šaty a viděl v tom nejen půvab dívky (půvab prostoty a chudoby), ale především půvab své vlastní lásky: říkal si, že není těžké milovat někoho efektního, dokonalého, dobře oblékaného: taková láska je jen bezvýznamný reflex, který v nás automaticky vyvolává  nahodilost  krásy;  avšak velká láska touží vytvořit milovanou bytost právě z nedokonalého tvora, který   je   ostatně   tvorem   o   to   lidštějším,   oč   je nedokonalejší.
Jednoho dne, když jí zase (pravděpodobně po nějaké trýznivé hádce) vyznal lásku, řekla mu: "Stejně nevím, co j/na mně vidíš. Je kolem tolik krásnějších holek." f, Rozhořčil se a vyprávěl jí, že krása nemá s láskou nic společného. Tvrdil, že na ní má rád právě to, co pro všechny ostatní je škaredé; v jakémsi vytržení to začal dokonce pojmenovávat; říkal jí, že její ňadra jsou malá a ubohoučká, s velkými krabatými bradavkami, které vzbuzují spíš lítost než nadšení; říkal, že její tvář je pihovatá a vlasy zrzavé a tělo hubené a že právě proto ji má rád.
Zrzka se rozplakala, protože dobře rozuměla faktům (ubohoučkým   ňadrům,   zrzavým   vlasům)   a   špatně | rozuměla myšlence.
Zato Jaromil byl svou myšlenkou unesen; pláč dívky, která se trápí svou nehezkostí, ho hřál v jeho osamění a inspiroval; říkal si, že celý svůj život naplní tím, aby ji tomuto pláči odnaučil a přesvědčil ji o své lásce. V tomto velikém rozcitlivění vnímal nyní i jejího předchozího
246
i milence jen jako jednu ze škaredostí, kterou na ní miluje.
To byl opravdu obdivuhodný výkon vůle i myšlení;
Jaromil to věděl a začal psát báseň:                           ^
vyprávějte mi o té, na niž myslím stále, (to byl verš, \ který se vracel jako refrén), vyprávějte mi o jejím stárnutí'' (už zase ji chtěl mít s celou její lidskou věčností), vyprávějte mi o tom, kterak byla malá (a chtěl ji nejen s budoucností ale i s minulostí), dejte mi pít vodu, kterou vyplakala (a zejména s jejím smutkem, který ho zbavoval jeho smutku) vyprávějte mi o láskách, které jí mládí vzaly; všechno, co na ní ohmataly, čemu se na ní vysmívaly,         \
budu mít rád; (a ještě o kus dál:) nic v jejím těle, duši není, )      \ ani starých lásek tlení, co bych nepil rád...                ~~^
Jaromil byl nadšen tím, co napsal, protože se mu zdálo, že na místě velkého modravého stanu harmonie, umělého prostoru, kde jsou zrušeny všechny protiklady, kde sedí matka se synem a snachou u jednoho stolu míru, nalezl jiný dům absolutna, absolutna krutějšího i pravějšího. Neboť neexistuje-li absolutno čistoty a míru, je tu absolutno nesmírného citu, v kterém se všechno nečisté a cizí rozpustí jak v chemickém roztoku.
Byl nadšen touto básní, i když věděl, zeji žádné noviny neotisknou, protože nemá nic společného s radostnou epochou socialismu; psal ji však pro sebe a pro zrzku. Když ji jí přečetl, byla dojata k slzám, ale přece i znovu polekána tím, že se tam mluvilo o jejích škaredostech, o tom, že ji kdosi ohmatával, a o tom, že bude stárnout.
Dívčiny rozpaky Jaromilovi nevadily. Naopak, toužil je vidět a chutnat, toužil u nich prodlévat a dlouze je dívce vymlouvat. Horší však bylo, že dívka u tématu básně nemínila setrvávat příliš dlouho a svedla řeč po chíli jinam.                                                                                  j
Byl—li jí s to odpustit nicotná ňadra (za ty se vlastně na         J
ni nikdy nehněval) i cizí ruce, které se jí dotýkaly, jedno jív,, j neuměl odpustit: její povídavost. Hle, právě jí dočetl - \ J něco, v čem byl on celý, se svou vášní, citem, krví, a ona za          \
pár chvil si už zase vesele povídá o čemsi jiném.
247