«
Od smrti své ženy, kterou miloval, neměl rád ženské slzy; děsil se jich tak, jako se děsil nebezpečí, že ho ženy učiní součástí svých životních dramat; viděl v slzách chápadla, která ho chtějí obejmout a vytrhnout z jeho idylického ne-osudu, a štítil se jich.
Proto byl zaražen, když ucítil na dlani jejich nemilovanou mokrost. Ale ještě víc ho vzápětí zarazilo, že se neuměl tentokrát vůbec bránit jejich tklivému účinku; věděl totiž, že to nejsou slzy lásky, že nejsou určenéjemu, že nejsou lstí, vydíráním ani divadlem; věděl, že prostě jen jsou, samy pro sebe, a tečou z dívky jako z člověka neviditelně vytéká jeho smutek či radost. Proti jejich nevinnosti neměl štítu a byl jimi zasažen do hloubi duše.
Napadlo ho, že si s touto dívkou po celou dobu, co se znají, nikdy neublížili; že si vždycky vycházeli vstříc; že si vždycky darovali krátkou chvíli pohody a nic víc nechtěli; že si nemají co vyčítat. A měl zvláštní uspokojení i z toho, že tehdy, když dívku zatkli, udělal všechno, co pro její záchranu mohl udělat.
Přistoupil k dívce a zvedl ji z křesla. Utřel jí prsty slzy z tváře a něžně objal.
328
13.
y ■
Za. okny této chvíle, kdesi daleko o tři roky zpátky, smrt už nedočkavě přešlapuje v příběhu, který jsme opustili; její kostnatá postava již vstoupila na osvětlenou scénu a vrhá svůj stín tak daleko, že i do garsoniéry, kde stojí proti sobě dívka a čtyřicátník, dopadá soumrak.
Drží ji něžně kolem těla a ona je stulena, nepohnutě a stejně, v jeho náručí.
Co znamená to stulení?
Znamená to, že se mu oddává; položila se mu do rukou
a chce tak zůstat.
Ale toto oddání není otevření! Položila se mu do rukou zavřená a uzamčená; ramena sevřená k sobě skrývají její hruď a její hlava se neobrací k jeho tváři, nýbrž je sklopena na jeho prsou; dívá se do tmy jeho svetru. Položila se mu do rukou zapečetěna, aby ji skryl do svého objetí jako do kovového sejfu.
329
14.
Pozvedl k sobě její sklopenou mokrou tvář a začal ji líbat. Vedla ho k tomu soucitná sympatie, nikoli smyslná touha, avšak situace mají svůj automatismus, jemuž nelze uniknout; snažil se jí při polibku otevřít ústa jazykem; nedařilo se mu to však; její rty byly zavřené a odmítly odpovídat jeho ústům.
Ale kupodivu, čím více se mu nedařilo jí líbat, tím výš se v něm zvedala soucitná vlna, neboť si uvědomoval, že dívka, kterou má v náručí, je zakletá, že z ní vytrhli duši a že má v sobě krvavou ránu po té amputaci.
Cítil v rukou vyhublé, kostnaté, ubohé tělo, ale vlhká vlna sympatie s pomocí počínajícího soumraku smazávala obrysy a objemy a odnímala jim oběma určitost a hmotnost. A to byla chvíle, kdy pocítil na svém těle, zeje s to ji tělesně milovat.
Bylo to zcela nečekané: byl smyslný bez smyslnosti, byl vzrušen bez vzrušení! Snad to byla jen čirá dobrota, která se tajuplnou transsubstanciací proměnila ve vzrušení těla!
Ale snad právě ta nečekanost a nepochopitelnost tohoto vzrušení ho zcela strhla. Začal ji hladit dychtivě po těle a rozpínat knoflíky na šatech.
"Ne, ne! Prosím tě, ne! Ne!" bránila se.
330
A»J*
Protože ho nemohla zastavit v jeho naléhání pouhými slovy, vytrhla se mu a utekla do kouta místnosti.
"Co je ti? Co je s tebou?" ptal se.
Tiskla se ke zdi a mlčela.
Přistoupil k ní a hladil ji po tváři: "Neboj se mne, vždyť se mne neboj. A řekni mi, co ti je? Co se ti stalo? Co se s
tebou stalo?"
Stála, mlčela a nemohla najít slova. A před očima sejí vybavili koně jedoucí kolem brány věznice, vysocí a statní koně spojení s jezdci v pyšná dvojitá těla. Byla tak nízko pod nimi a tak nesouměřitelná s jejich zvířecí dokonalostí, že toužila splynout s nějakou věcí, která byla nablízku; třeba s pněm stromu nebo se zdí, do jejichž neživosti by se skryla.
"Co je ti?" naléhal stále.
"Skoda,   že   nejsi  stařenka  nebo   stařeček,"   řekla
konečně. A pak ještě jednou: "Neměla jsem sem chodit, protože
nejsi stařenka nebo stařeček."
331
16.
Dlouho ji mlčky hladil po tváři a potom (v pokoji už byla tma) ji vybídl, aby mu pomohla ustlat; leželi vedle sebe na jeho velice širokém gauči a on k ní mluvil tichým utěšujícím hlasem, jakým už léta s nikým nemluvil.
Touha po tělesné lásce docela zmizela, ale sympatie, hluboká a neumlčitelná, byla stále tu a žádala si svého; čtyřicátník rozsvítil lampičku a znovu se na dívku díval.
Ležela křečovitě natažena a dívala se ke stropu. Co se s ní stalo? Co s ní tam dělali? Bili ji? Děsili? Týrali?
Nevěděl. Dívka mlčela a on ji hladil po vlasech, po čele, po tvářích.
Hladil ji tak dlouho, až se mu zdálo, že se z jejích očí ztrácí děs.
Hladil ji tak dlouho, až se jí zavřely oči.
332
i
JH / •
Okno garsoniéry bylo  otevřené a dovnitř proudil
vzduch jarní noci; lampička už nesvítila a čtyřicátník ležel
1     nehnutě vedle dívky, poslouchal jejkdech, její neklidné
i     usínání, a když se mu zdálo, že již spí, ještě jí lehce
1     pohladil ruku, šťasten, zejí byl s to darovat první spánekv
nové éře její truchlivé svobody.
Také   okno   altánu,   který   jsme   vystavěli   touto
kapitolou, je stále otevřené, takže sem nepřestávají
doléhat vůně a zvuky románu, který jsme opustili těsně
!     před jeho  vyvrcholením.  Slyšíte  smrt, jak z dálky
I     nedočkavě podupává? Jen ať počká, ještě jsme zde, v cizí
t      garsoniéře,   schováni  do jiného  románu,  do jiného
|     příběhu.
Do jiného příběhu? Ne. V životě čtyřicátníka a dívky je to spíš přestávka v příběhu než příběh. Jejich setkání se sotva zaplete v společný děj života. Byl to jen krátký oddech, který Čtyřicátník dívce dopřál před další štvanicí,
která j i čeká.
Také v našem románu byla tato kapitola jen tichou pauzou, v níž neznámý muž rozžal nenadále lampu dobroty. Ať ji ještě pár vteřin vnímáme, tu tichou lampu, to dobrotivé světlo, než nám altán zmizí z dohledu...
333
DIL SEDMÝ
aneb
BÁSNIK UMÍRÁ

Který básník nesnil o své smrti? Který básník si ji nevymalovával v představách? Ach jestli zemříti, tak s tebou, lásko moje, a v samých plamenech, proměněn v zář a žár... Myslíte, že to byla jen nahodilá hra fantasie, která přiměla Jaromila představovat si svou smrt v plamenech? Nikoli; vždyť smrt je poselství; smrt mluví; akt smrti má svou sémantiku a není lhostejné, jakým způsobem člověk hyne a v jakém živlu hyne.
Jan Masaryk skončil svůj život v roce osmačtyřicátém pádem na nádvoří pražského paláce, když předtím uviděl, jak se jeho osud tříští o tvrdý kýl dějin. O tři roky později básník Konstantin Biebl pronásledovaný těmi, jež považoval za své soudruhy, skáče z pátého poschodí na dlažbu téhož města (toho města defenestrací), aby jako Ikaros zahynul živlem země a zpodobnil svou smrtí tragický svár prostoru a tíže, snu a probuzení.
Mistr Jan Hus a Giordano Bruno nemohli zemřít provazem ani mečem, nýbrž jedině na hranici. Jejich život se takto proměnil v signální oheň, v světlo majáku, v pochodeň, jež září daleko do časů; neboť tělo je časné a myšlenka věčná a chvějivé bytí plamene je obrazem myšlenky. Jan Palach, který se dvacet let po smrti Jaromilově polil na pražském náměstí benzinem a podpálil, sotva by mohl chtít křičet do svědomí národa jako utopenec.
338
Zato Ofelie je v plamenech nemyslitelná a musila
*  skončit ve vodách, protože hlubina vod znamená totéž co
I  hlubina v člověku; voda je smrtícím živlem těch, kdo se
!   ztratili sami v sobě, ve své lásce, ve svém citu, ve svém
šílenství, ve svých zrcadlech a vírech; ve vodě tonou dívky
z lidových písní, jimž se nevrátil milý z vojny; do vody
skočila Harrieta Shelleyová; v Seině se utopil Paul Celan.
«ľJa
Vystoupil z tramvaje a míří k vile, z níž kdysi zbrkle utekl od krásné tmavovlásky.
Myslí na Xavera:
Nejdřív byl jen on sám, Jaromil.
Pak Jaromil stvořil Xavera, svého dvojníka, a s ním i svůj druhý život, snový a dobrodružný.
A nyní přišla chvíle, kdy je již zrušen protiklad mezi snem a bděním, mezi poezií a životem, mezi činem a myšlenkou. Zmizel i protiklad mezi Xaverem a Jaromilem. Oba dva splynuli v jednu bytost. Muž snění stal se mužem činu, dobrodružství snu se stalo dobrodružstvím života.
Blížil se k vile a cítil svou starou nejistotu, která byla zesílena tím, že ho škrábalo v krku (maminka ho na večírek nechtěla pustit, prý by měl raději ležet v posteli).
Před dveřmi váhal a musil si v duchu opakovat všechny své poslední velké dny, aby si dodal kuráže. Myslil na zrzku, na to, jak ji vyšetřují, myslil na policisty a na běh událostí, které uvedl do pohybu svou vlastní silou a vůlí...
"Jsem Xaver, jsem Xaver..." říkal si a zazvonil.
340
4.
Společnost shromážděná na večírku sestávala z mladých herců, hereček, malířů a studentů pražských uměleckých škol; majitel vily se sám zúčastnil zábavy a dal k dispozici všechny místnosti. Filmařka představila Jaromila několika lideni, dala mu do ruky pohár, aby si samostatně naléval víno z lahví, jichž tu bylo dostatek, a pak ho opustila.
Jaromil si připadal ve večerním obleku s bílou košilí a kravatou trapně škrobeně; všichni kolem byli oblečeni nenucené, ledabyle, mnozí byli jen ve svetrech. Ošíval se na židli, až už to nemohl déle vydržet; svlékl si sako, přehodil ho přes opěradlo židle, rozepjal si u krku košili a spustil kravatu; pak se cítil trochu volněji.
Všichni se předháněli, aby na sebe upoutali pozornost. Mladí herci se tu chovali jako na jevišti, mluvíce hlasitě a nepřirozeně, každý se snažil uplatnit svůj vtip či originálnost názorů. Také Jaromil, který už vypil několik pohárů vína, snažil se vystrkovat hlavu nad hladinu zábavy; několikrát se mu podařilo říci větu, která mu připadala drze vtipná a na několik vteřin upoutala pozornost těch druhých.
341
ms
Přes zeď se ozývá hlučná taneční hudba puštěná z radia; národní výbor přidělil před několika dny třetí pokoj v horním poschodí rodině nájemníka; dva pokoje, v nichž bydlí vdova se synem, jsou skořápkou ticha ze všech stran obklíčenou hlukem.
Maminka slyší hudbu, je sama a myslí na filmařku. Už když ji poprvé uviděla, vytušila zdaleka nebezpečí lásky mezi ní a Jaromilem. Snažila se s ní spřátelit, jen aby předem obsadila výhodné postavení, z něhož by pak mohla o syna bojovat. A teď si s hanbou uvědomuje, zejí to nebylo nic platné. Filmařku ani nenapadlo pozvat ji také na večírek. Odsunuli ji stranou.
Kdysi se jí filmařka svěřila, že pracuje v závodním klubu policistů jen proto, že je z bohaté rodiny a potřebuje mít politickou protekci, aby mohla studovat. A maminku napadá, že ta vypočítavá dívka proměňuje všechno ve svůj prostředek; maminka pro ni byla jen schodem, na který vystoupla, aby měla blíž k jejímu synovi.
342
6.
A závod pokračoval: každý chtěl strhnout pozornost na sebe. Kdosi hrál na klavír, několik párů tančilo, z okolostojících skupinek se ozýval hlasitý hovor a smích; kdekdo se pokoušel o vtipné bonmoty a každý se snažil vyskakovat svým duchem nad ty druhé, aby ho bylo vidět.
Také Martynov tam byl; vysoký, krásný, trochu operetné elegantní ve své uniformě s velkou dýkou, obletovaný ženami. Ó jak ten člověk dráždí Ler-montova! Bůh je nespravedlivý, přidělil—li blbci krásnou tvář a Lermontovi krátké nohy. Nemá-li však básník dlouhé nohy, má sarkastického ducha, jenž ho nadzvedává do výše.
Přistoupil k Martynovově skupince a čekal na svou příležitost. Pak řekl drzý vtip a pozoroval okolostojící, jak ustrnuli.
343
Konečně (byla už tak dlouho pryč) se objevila v místnosti. "Jak se vám tu líbí?" přistoupila k němu a zadívala se na něho velkýma hnědýma očima.
Jaromilovi se zdálo, že se mu vrací zpět ta nádherná chvíle, kdy spolu seděli v jejím pokoji a nemohli od sebe odtrhnout zrak.
"Nelíbí," odpověděl a díval se jí do očí.
"Nudí vás společnost?"
"Jsem tu kvůli vám a vy jste pořád pryč. Proč jste mne sem zvala, když nemohu být s vámi?"
"Je tu tolik zajímavých lidí."
"Ale ti všichni jsou pro mne jen záminkou, abych mohl být ve vaší blízkosti. Jsou pro mne jen schodištěm, po kterém bych chtěl vystoupit k vám."
Cítil se smělý a byl spokojen se svou výmluvností.
"Těch schodů je íu dnes hodně!" smála se.
"Snad byste mi místo schodiště mohla ukázat nějakou tajnou chodbu, abych se k vám dostal rychleji."
Filmařka se usmívala: "Pokusíme se o to," řekla, vzala ho za ruku a odvedla z místnosti. Vedla ho po schodech ke dveřím svého pokoje a Jaromilovi se rozbušilo srdce.
Bušilo zbytečně. V pokoji, který znal, seděli ještě další muži a ženy.
344
8.
Ve vedlejší místnosti už dávno zhasli radio, je hluboká noc, maminka čeká na syna a myslí na svou porážku. Ale pak si říká, že prohrála-li tuto bitvu, bude bojovat dál. Ano, cítí to tak: bude bojovat, nenechá si ho vzít, nenechá se od něho odstrčit, půjde stále s ním a za ním. Sedí v křesle a je jí, jako by šla; jako by šla dlouhou nocí za ním a pro něho.
1
1                                                                                        345

Filmařčin pokoj je naplněn řečmi a kouřem, skrze nějž se jeden z mužů (může mu být třicet let) už dlouho pozorně dívá na Jaromila: "Zdá se mi, že jsem o tobě slyšel," říká mu konečně.
"O mně?" ptal se potěšené Jaromil.
Třicátník se zeptal, jestli je Jaromil totožný s chlapcem, jenž od dětství navštěvoval malíře.
Jaromil byl rád, že se může prostřednictvím společného známého připoutat pevněji ke společnosti neznámých lidí, a dychtivě přisvědčil.
Třicátník řekl: "Ale teď už jsi u něho dlouho nebyl."
"Už dlouho."
"A proč?'
Jaromil nevěděl, co říci, a pokrčil rameny.
"Já vím, proč. Překáželo by ti to v kariéře."
"V kariéře?" pokusil se Jaromil o smích.
•       "Otiskuješ verše, recituješ na estrádách, naše hostitelka o tobě natočila film, aby si vylepšila politickou reputaci. Kdežto malíř má zakázáno vystavovat. Víš přece, že o
*   něm psali jako o nepříteli lidu."
Jaromil mlčel. "Víš nebo nevíš!" "Jo, slyšel jsem to."
346
"Jeho obrazy jsou prý buržoasní zvrhlost."
Jaromil mlčel.
"Jestlipak víš, co malíř dělá?"
Jaromil pokrčil rameny.
"Vyhodili ho ze školy a dělá nádeníka na stavbě. Protdže nemíní odvolávat to, v co věří/Maluje jen po , večerech za umělého světla. Ale maluje přesto krásné , N obrazy, kdežto ty píšeš odporné sračky!"
i
i
!
i "i i
i
i
i
1
347
10.
A další drzý vtip a další drzý vtip, až se krásný Martynov urazil. Napomíná Lermontova před celou společností.
Cože? Má se snad Lermontov vzdát svých vtipů? Má se snad omlouvat? Nikdy!
Přátelé ho varují. Nemá smysl riskovat souboj kvůli hlouposti. Je lépe všechno urovnat. Tvůj život, Lermontove, je cennější než směšná bludička cti!
Cože? Že je něco cennějšího než čest?
Ano, Lermontove. Tvůj život, tvoje dílo.
Ne, nic není víc než čest!
Cest je jen hlad tvé ješitnosti. Lermontove. Cest je jen iluze zrcadel, čest je jen divadlo pro tohleto nepatrné publikum, které tu zítra již nebude!
Ale Lermontov je mlád a vteřiny, v nichž žije, jsou prostorné jak věčnost a těch pár dam a pánů, co se na něho dívají, to je amfiteátr světa; buď tímto světem půjde pevným krokem muže, nebo si nezaslouží žít!
348
i
j 11.
í
Cítil, jak mu po tváři stéká bláto hanby a věděl, že s takto pomazanou tváří by tu s nimi nemohl setrvat už ani !  minutu. Marně ho utišují, marně ho chlácholí. ]     "Je zbytečné, abyste nás usmiřovali," řekl: "Jsou věci, \ které se smířit nedají." A pak vstal a vzrušeně se obrátil na i třicátníka: "Je mi osobně líto, že malíř dělá nádeníka a i maluje při špatném světle. Ale objektivně vzato je úplně i jedno, jestli maluje při svíčce, nebo jestli vůbec nemaluje. ; Celý svět jeho obrazů je totiž už dávno mrtvý. Skutečný   ^ \ život je jinde! Úplně jinde! A to je důvod, proč nechodím : ■_'-! za malířem. Nebaví mne hádat se s ním o problémech, které neexistují. Ať se mu daří jak možno nejlíp. Nemám nic proti mrtvým. Budiž jim země lehká. A také tobě to říkám," ukázal na třicátníka, "budiž ti země lehká. Jsi mrtvý a ani to nevíš." (     Třicátník vstal též a řekl: "Bylo by možná zajímavé j vidět, jak by dopadl zápas mezi mrtvolou a básníkem." I     Jaromilovi stoupla krev do hlavy: "Prosím, to můžeme : zkusit," řekl a ohnal se pěstí po třicátníkovi, který však jeho ruku zachytil, prudkým trhnutím ho obrátil k sobě ( zády, pak ho chytil pravačkou za límec, levou rukou '• vzadu za kalhoty, a nadzvedl. I     "Kam mám pana básníka vynést?" ptal se. í 1                                                                               349