/   9
A jak dál rozkvétal Jaromilův originální vnitřní svět?
Za mnoho to s ním nestálo; učení, jež chlapec na obecné škole lehce zvládal, stalo se na gymnasiu těžší a v jeho šedi se sláva vnitřního světa ztrácela. Učitelka se jim zmínila o pesimistických knížkách, které nevidí na světě než žal a zmar, takže tvrzení o životě podobném pleveli se stalo urážlivě banální. Nebyl si teď vůbec jist, zda to, co si kdy myslil a cítil, byl jeho původní majetek, či zda všechny myšlenky existují tu na světě odedávna hotové a lidé šije tu jen pronajímají jak z veřejné půjčovny. Kdo je tedy on sám? Co je vlastně obsahem jeho nitra? Skláněl se nad ně pátravě, ale nebyl s to tam najít nic víc než obraz sebe sama, jak se pátravě naklání nad své nitro...
A tak se mu zastesklo po muži, jenž před dvěma léty poprvé pojmenoval jeho vnitřní originalitu; protože nosil z hodin kreslení pravidelně trojky (když maloval vodovými barvami, voda se mu vždycky přelila přes tužkou předkreslený obrys), maminka usoudila, že může vyhovět synovým prosbám, vyhledat malíře a s plným oprávněním ho požádat, aby si vzal Jaromila na starost a v soukromých kondicích napravil nedostatky, které mu kazí školní vysvědčení.
44
Jednoho dne vešel tedy Jaromil do malířova bytu. Ten byt byl vestavěn do půdy činžovního domu a měl dvě místnosti; v první byla veliká knihovna; v druhé byla místo oken jen velká matná skla umístěná v šikmé střeše a byly tam štafle s rozmalovanými obrazy, dlouhý stůl, na kterém se povalovaly papíry a lahvičky s barevnými tušemi, a na stěně podivné černé tváře, o nichž malíř řekl, že jsou to odlitky negerských masek; na gauči v koutě ležel pes (ten, jehož Jaromil už znal) a nehnutě pozoroval návštěvníka.
Malíř Jaromila usadil k dlouhému stolu a listoval náčrtníkem: "Tohle je pořád stejné," řekl pak, "tohle by nikam nevedlo."
Jaromilovi se chtělo namítat, že přece právě tito lidé s psí hlavou se malířovi líbili a zeje teď nakreslil pro něho a k vůli němu, ale pro samé zklamání a lítost nemohl nic říci. Malíř před něho položil bílý papír, otevřel lahvičku tuše a dal mu do ruky štětec. "Teď začni kreslit, co tě právě napadne, moc nepřemýšlej a kresli..." Ale Jaromil byl tak vylekán, že vůbec nevěděl, co má kreslit, a když ho malíř znovu pobídl, uchýlil se v úzkostech opět k psí hlavě na nějakém kostrbatém těle. Malíř byl nespokojen a Jaromil v rozpacích řekl, že by se chtěl naučit pracovat s vodovými barvičkami, kterými ve škole vždycky přetáhne přes čáru.
"To už jsem slyšel od tvé maminky," řekl malíř, "ale na to teď zapomeň stejně jako na psy." Pak před chlapce položil tlustou knihu a rozevřel ji na stránkách, kde se hravě neumělá černá čára klikatila na barevném pozadí a připomínala Jaromilovi stonožky, mořské hvězdice, brouky, hvězdy a měsíce. Malíř chtěl, aby chlapec nakreslil podle své fantasie něco podobného. "Ale co mám kreslit?" ptal se chlapec a malíř mu řekl: "Kresli čáru; kresli takovou čáru, která by se ti líbila. A zapamatuj   si,   že   malíř   není   na   světě,   aby   něco
45
obkresloval, nýbrž aby na papíře vytvořil svět svých čar." A tak Jaromil kreslil čáry, které se mu vůbec nelíbily, pokreslil několik listů papíru a nakonec dal malířovi podle maminčiny instrukce bankovku a odešel domů.
Návštěva tedy dopadla poněkud jinak, než předpokládal, a zdaleka nebyla znovunalezením jeho ztraceného vnitřního světa, ba naopak: to jediné, co měl Jaromil svého, fotbalisty a vojáky s psí hlavou, mu vzala. Přesto však, když se ho maminka ptala, jak se mu v hodině líbilo, mluvil nadšeně; a nebyla to přetvářka: nestvrdil-li si svou návštěvou vnitřní svět, našel alespoň jedinečný vnější svět, který není každému otevřen a který mu již od počátku dával drobná privilegia: viděl podivuhodné obrazy, před nimiž byl zmaten, ale které měly výhodu v tom, (okamžitě si uvědomil, že je to výhoda!), že se vůbec nepodobaly zátiším a krajinám visícím u nich doma; slyšel též několik pozoruhodných výroků, jež si hned přivlastnil: pochopil na příklad, že slovo měšťák je nadávka; měšťák je ten, kdo chce, aby obrazy byly jako živé a podobaly se přírodě; měšťákům se však můžeme smát, neboť (to se mu velmi líbilo!) jsou dávno mrtví a nevědí o tom.
A tak navštěvoval malíře dychtivě a strašně toužil zopakovat úspěch, který mu kdysi přinesly kresby psolidí; ale marně: čmáranice, které měly být variacemi na Miróovy obrazy byly chtěné a neměly vůbec půvab dětské hry; kresby černošských masek zůstávaly neobratnými napodobeninami předlohy a nijak neprobudily, jak si malíř přál, chlapcovu vlastní obraznost. A tak, protože mu připadalo nesnesitelné, že byl u malíře již mnohokrát a nedošel žádného obdivu, rozhodl se k činu; přinesl mu svůj tajný náčrtník, kam si kreslil nahá ženská těla.
Jejich předlohou byly většinou fotografie soch, které znal z obrazové publikace v bývalé dědečkově knihovně; byly to tedy (zvlášť na prvních stránkách náčrtníku) samé
46
zralé a statné ženy ve vznešených postojích, jak je známe z alegorií minulého století. Teprve další stránky poskytly něco zajímavějšího: byla tam žena, která neměla hlavu; a nejen to, v místě jejího krku byl papír proříznut, takže se zdálo, že hlava byla useknuta a v papíře zůstala dosud stopa po pomyslné sekeře. Zářez v papíru způsobil Jaromilův nožík; Jaromil měl totiž fotografii své spolužákyně, která se mu líbila a na jejíž oblečené tělo se často díval v marné touze vidět je nahé. Vystřižený obrázek její hlavy vsunutý do zářezu mu tuto touhu splňoval. Proto od této kresby dále, byla už všechna ženská těla bez hlav a se zářezem; některá se objevovala ve velmi prekerních situacích, například v podřepu znázorňujícím močení; ale i na hranicích v plamenech jako Johanka z Areu; tato scéna mučení, kterou bychom mohli vysvětlit (a tím snad i omluvit) školními hodinami dějepisu, měla bohaté pokračování: další kresby ukazovaly bezhlavou ženu nasazenou na špičatý kůl, bezhlavou ženu s useknutou nohou, bezhlavou ženu bez ruky, a v jiných situacích, o kterých raději pomlčme.
Jaromil si osem nemohl být jist, zda se jeho kresby malíři zalíbí; nikterak se nepodobaly tomu, co viděl v jeho tlustých knihách ani plátnům na štaflích v jeho ateliéru; přece však se mu zdálo, že je tu něco, co kresby v jeho tajném sešitku sbližuje s tím, co dělá jeho učitel: byla to zapovězenost; byla to odlišnost od obrazů, které visely u nich doma; byl to nesouhlas, jež by stihl jeho kresby nahých žen stejně jako malířovy nesrozumitelné obrazy, kdyby je měl posuzovat sbor sestavený z Jaromilovy rodiny a jejich pravidelných hostů.
Malíř prolistoval náčrtník, nic neřekl a podal pak chlapci tlustou knihu. Sám si sedl opodál, kreslil si něco na listy papíru, zatímco Jaromil viděl na stránkách knihy nahého muže, který měl jednu půli zadku tak protáhlou, že musila být podepřena dřevěnou berlí; viděl vajíčko, z
47
kterého vyrůstá kvítek; viděl tvář plnou mravenců; viděl muže, jehož ruka se měnila v skálu.
"Všimni si," přistoupil k němu malíř, "jak umí Salvátor Dali báječně kreslit," a postavil pak před něho sádrovou sošku nahé ženy: "Zanedbávali jsme kreslířské řemeslo, což byla chyba. Nejdřív musíme poznat svět takový, jaký je, abychom ho pak mohli radikálně měnit," a Jaromilův náčrtník se plnil ženskými těly, jejichž proporce malíř opravoval a překresloval.
48
8
Nežije-li žena dostatečně svým tělem, začne tělo považovat za nepřítele. Maminka nebyla příliš spokojena n podivnými čmáranicemi, které si její syn přinášel z hodin malování, ale když uviděla kresby žen, malířem opravované, pocítila prudkou nechuť. O několik dnů později sledovala z okna, jak Jaromil drží v zahradě žebřík služce Magdě, vzpínající se po třešních a spočívá očima pod její sukní. Zdálo sejí, že na ni ze všech stran utočí pluky nahých ženských zadků a rozhodla se, že již nebude váhat. Jaromil měl mít odpoledne obvyklou lekci u malíře; maminka se rychle oblékla a předběhla ho.
"Nejsem žádná puritánka," říkala, když se posadila do křesla v ateliéru, "ale víte, že Jaromil vstupuje do nebezpečného věku."
Tak pečlivě si v duchu připravila, co všechno malíři řekne, a tak málo z toho zbylo. Připravovala si ty věty ve svém domácím prostředí, do něhož vstupuje oknem měkká zeleň zahrady, která vždy tiše tleská všem jejím myšlenkám. Ale tady nebyla zeleň, tady byly podivné obrazy na štaflích a na gauči ležel pes s hlavou mezi packami a díval se na ni nepřetržitým pohledem jak pochybovačná sfinga.
49
Malíř odmítl maminčiny námitky v několika větách a
pak pokračoval: musí mamince upřímně prozradit, že ho
vůbec nezajímá Jaromilův prospěch v hodinách školního
kreslení,   které jen ubíjejí  malířský talent dětí.  Na
kresbách jejího syna ho zaujala zvláštní, téměř chorobně
posunutá obrazotvornost.
"Všimněte si té zvláštní shody. Na kresbách, které jste
f^mi ukazovali před lety, měli lidé psí hlavu. Na kresbách.
/ 'které mi přinesl nedávno, byly nahé ženy, ale všechny beľ
'y hlav. Nepřipadá vám výmluvná ta urputná nechuť přiznat
člověku lidskou tvář, přiznat člověku lidství?"
Maminka se odvážila namítnout, že snad její syn není takový pesimista, aby upíral člověku lidství.
"Samozřejmě, že k svým kresbám nedošel žádnou pesimistickou úvahou," řekl malíř. "Umění se napájí i jiných zdrojů než je rozum. Kreslit lidi s psí hlavou nebo ženy bez hlavy napadlo Jaromila spontánně, nevěděl jistě ani jak. Bylo to podvědomí, které mu napovědělo ty představy, podivné a přece ne nesmyslné. Nezdá se vám, že je nějaká tajemná souvislost mezi touto jeho vizí a válkou, která otřásá každou hodinou našeho života? Nevzala válka člověku tvář i hlavu? Nežijeme ve světě, kde mužové bez hlav neumějí toužjit než po kuse ženy bez hlavy? Není realistický pohled na svět tím nejpustším klamem? Není dětská kresba vašeho syna mnohem pravdivější?"
Přišla sem malíře pokárat a stala se teď nejistá jako holčička, která se bojí pokárání; nevěděla co říci a mlčela. Malíř se zvedl z křesla a šel do koutu ateliéru, kde byla opřena o zeď nezarámovaná plátna. Vytáhl jedno, otočil ho malbou dovnitř místnosti, poodešel od něho na čtyři kroky, přidřepl a zadíval se na ně. "Pojďte sem;" řekl mamince a když k němu (poslušně) přistoupila, položil jí ruku na bok a přitáhl si ji k sobě, takže teď dřepěli vedle sebe a maminka se dívala na divné skupenství hnědých a
50
červených barev, které vytvářely něco jako krajinu, pustou a ohořelou, plnou doutnajících ohňů, které bylo možno též považovat za čmouhy krve; do té krajiny byla vryta (špachtlí) postava, podivná postava jakoby spletená z bílých provazců (její kresbu tvořila obnažená barva plátna), spíše se vznášející než kráčející, spíš prosvítající než přítomná.
Maminka opět nevěděla, co má říci, ale malíř mluvil sám, mluvil o fantasmagorii války, která prý daleko předčí fantasii moderního malířství, mluvil o úděsném obrazu, který poskytuje strom, do jehož větví jsou vpletený kusy lidských těl, o stromu, který má prsty a z jehož větve se dívá oko. A pak mluvil o tom, že ho nic jiného nezajímá v této době než válka a láska; láska, která prosvítá za krvavým světem války jako postava, kterou maminka vidí na obraze. (Mamince se nyní poprvé za celou dobu rozhovoru zdálo, že malířovi rozumí, protože i ona viděla na obraze jakési bojiště a bílé čáry považovala rozněž za postavu). A malíř jí připomněl cestu kolem řeky, kde se poprvé viděli a kde se pak viděli několikrát a řekl jí, že se tehdy před ním vynořila z mlhy, ohně a krve jak plaché, bílé tělo lásky.
A potom obrátil dřepící maminku proti sobě a políbil ji. Políbil ji dříve, než ji mohlo vůbec napadnout, že by ji políbil. To byl ostatně ráz celého jejich setkání: události maminku přepadly neočekávaně, předběhly vždycky představu i pomyšlení; polibek tu byl dřív, než o něm mohla uvažovat a dodatečná úvaha už nemohla nic změnit na tom, co se stalo, nýbrž stačila jen rychle zaznamenat, že se snad stalo něco, co se nemělo stát; ale ani tím si nemohla být maminka zcela jistá, odkázala proto řešení sporné otázky do budoucnosti a soustředila se na to, co je, berouc to takové, jaké to je.
Cítila v ústech jeho jazyk a uvědomila si ve zlomku vteřiny, že její jazyk je polekaný a mdlý a malíř ho musí
51
cítit jen jako vlhký hadříček; zastyděla se a hned jí blesklo až skoro zlobně hlavou, že není divu, proměnil-li se jí jazyk v hadřík, když už se tak dlouho nelíhala; rychle odpověděla špičkou jazyka malířově jazyku a on ji zvedl ze země, vedl na gauč stojící opodál (pes, který z nich nespouštěl oči, seskočil a lehl si ke dveřím), položil ji tam, hladil po ňadrech a ona cítila zadostiučinění a pýchu; malířova tvář jí připadala mladá a dravá a blesklo jí hlavou, že ona sama se už dlouho necítila být dravá ani mladá a bála se, že to už ani neumí, ale právě proto si poručila jednat mladě a dravě, až najednou (a zase ta událost přišla dříve, než na ni stačila pomyslit) pochopila, že je to v jejím životě třetí muž, kterého teď cítí ve svém těle.
A tu si uvědomila, že vůbec neví, zda ho chtěla či nechtěla a napadlo jí, že je pořád hloupá, nezkušená holčička a že kdyby jen v koutku mysli byla pomyslela, že ji tu malíř bude chtít líbat a milovat, nikdy by se nemohlo stát, co se stalo. Toto pomyšlení jí posloužilo jako uklidňující omluva, protože to znamenalo, že ji k manželské nevěře nepřivedla smyslnost nýbrž nevinnost; do pomyšlení na nevinnost se pak hned zase přimísila zloba vůči tomu, který ji ustavičně ponechával ve stavu nevinné polodospělosti a ta zloba se zatáhly jako roleta nad jejími myšlenkami, takže pak už jenom slyšela svůj zrychlený dech a přestala zkoumat, co dělá.
Když se jejich dechy ztišily, myšlenky se opět probudily a ona, aby před nimi utekla, zabořila hlavu na malířova prsa; nechala se hladit po vlasech, čichala chlácholivou vůni olejových barev a čekala, kdo se první z nich ozve.
Nebyl to on ani ona, byl to zvonek. Malíř vstal, rychle si zapjal kalhoty a řekl: "Jaromil."                          ,
Strašně se lekla.
"Jen tu klidně zůstaň," řekl jí, pohladil ji po vlasech a odešel z ateliéru.
Přivítal chlapce a posadil ho ke stolu v prvním pokoji.
"Mám v ateliéru nějakou návštěvu, zůstaneme tady. Ukaž, co jsi mi přinesl." Jaromil podal malířovi sešitek, malíř si prohlédl, co Jaromil doma nakreslil, pak před něho postavil tuše, dal mu papír a štětec, naznačil téma a vyzval ho, aby kreslil.
Pak vešel do ateliéru, kde našel maminku oblečenou a připravenou k odchodu. "Proč jste ho tu nechal? Proč jste ho neposlal pryč?"
"Spěcháš tolik ode mne?"
"To je šílené," řekla maminka a malíř ji znovu objal; tentokrát se mu ani nebránila, ani neopětovala jeho doteky; byla v jeho náručí jak tělo zbavené duše; do ucha toho bezvládného těla malíř zašeptal: "Ano, je to šílené. Láskaje buď šílená anebo není." A posadil ji na gauč a líbal ji a hladil po prsou.
Pak opět odešel za Jaromilem podívat se, co nakreslil. Téma, které mu uložil nemělo tentokrát cvičit chlapcovu manuální zručnost; chtěl, aby mu nakreslil výjev z nějakého snu, který se mu v poslední době zdál, a který si pamatuje. A teď se nad jeho výtvorem rozpovídal; to, co je na snech nejkrásnější, jsou neuvěřitelná setkání lidí a věcí, kteří by se spolu v běžném životě nesetkali; ve snu může vplout loďka oknem do ložnice, v posteli může ležet žena, která již dvacet let nežije a přesto teď nasedá do člunu a člun se může v zápětí změnit v rakev a rakev může plout kolem kvetoucích břehů řeky. Citoval slavnou větu Lautréamontovu o kráse, které je v setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole a řekl potom: "Toto setkání není však o nic krásnější, než setkání ženy a chlapce v malířově bytě."
Jaromil si všiml, že jeho učitel je tentokrát poněkud jiný než jindy, neunikl mu žár v jeho hlase, když se rozpovídal o snech a poezii. Nejenom, že se mu to líbilo, ale těšilo ho, že podnětem k tomuto ohnivému výkladu se
52
53
stal on sám, Jaromil, a zejména dobře vnímal malířovu   j poslední větu, o setkání chlapce a ženy v malířově bytě.    { Když mu malíř hned na začátku řekl, že spolu zůstanou v   ( předním pokoji,  Jaromil pochopil, že v ateliéru je pravděpodobně nějaká žena a jistě ne ledajaká, nesmí-li ji spatřit. Avšak svět dospělých lidí mu byl ještě natolik vzdálen, že se nijak nesnažil pátrat po této záhadě; spíš hb zajímalo, že malíř v oné poslední větě položil jeho,   • Jaromila, na roveň té ženy, pro malíře bezpochyby krajně   . významné, a že právě Jaromilem se zřejmě stává i příchod této ženy nějak významnější a hezčí, a vyvodil z toho, že malíř ho má rád, že v něm vidí někoho, kdo pro jeho život něco znamená, třeba nějakou hlubokou a tajemnou vnitřní podobnost, kterou Jaromil, protože je dosud chlapec,  nemůže tak dobře rozeznat, kdežto malíř, dospělý a moudrý, o ní ví. To ho uvedlo do tichého nadšení a když mu dal malíř další úkol, horlivě se sklonil nad papírem.
Malíř odešel do ateliéru a našel tam maminku v slzách."Prosím vás, hned mne pusťte domů!"
"Jdi, můžete jít oba spolu, Jaromil právě dokončuje úlohu."
"Vy jste ďábel," řekla v slzách a malíř ji objal a líbal. A potom šel zas do vedlejší místnosti, pochválil to, co chlapec namaloval (ach, Jaromil byl toho dne velice šťastný!) a poslal ho domů. Vrátil se do ateliéru, plačící maminku položil na starý barvami politý gauč, líbal její měkká ústa a mokrou tvář a znovu ji miloval.
9.
Láska maminky a malíře se už nezbavila předznamenání, jež bylo vepsáno do jejich prvního setkání: nebyla to láska, kterou by dlouho snivě předem vyhlížela, pohlížejíc jí pevně do očí; byla to láska nečekaná, která jí skočila zezadu do týla.
Ta láska jí znovu připomínala její milostnou nepřipravenost: byla nezkušená, nevěděla, jak má jednat, ani jak má mluvit; před originální a náročnou tváří malířovou se předem styděla za každé své slovo i gesto; ani její tělo nebylo připraveno lépe; poprvé bolestně zalitovala toho, jak špatně o ně pečovala po porodu a děsila se obrazu svého břicha v zrcadle, té zkrabatělé, smutně uvolněné kůže.
Ach, toužila vždycky po lásce, v níž by mohla harmonicky stárnout, tělo ruku v ruce s duší; (ano, takovou lásku dlouho předem vyhlížela, pohlížejíc jí snivě do očí); zde však, v tom náročném utkání, do něhož náhle vstoupila, duše jí připadala trapně mladá a tělo trapně staré, takže kráčela po svém příběhu, jak by našlapovala třesoucí se nohou na tenkou lávku, nevědouc, zda to bude i mládí duše či stáří těla, co přivodí pád.
Malíř ji zahrnul výstřední pozorností a snažil se ji vtáhnout do světa svých obrazů i svého přemýšlení. Tomu
54
55
byla maminka ráda; bylo to pro ni důkazem, že jejich první setkání nebylo jen spiknutím těl, která využila situace. Avšak okupuje-li láska kromě těla i duši, zabere to víc času: maminka si musila vymýšlet existenci nových přítelkyň, aby jakž takž ospravedlnila (zejména před babičkou a Jaromilem) svou častou nepřítomnost doma.
Když malíř maloval, sedávala vedle něho na židli, ale to mu nebylo dost; poučil ji, že malířství, jak on ho chápe, je jen jednou z metod, jak dolovat ze života zázračné; a zázračné může objevit i dítě ve svých hrách i obyčejný člověk zapisující si svůj sen. Maminka dostala papír a barevné tuše; musila udělat na papír kaňky a foukat do nich; nestejnoměrné paprsky se rozběhly po papíře a pokrývaly ho barevnou sítinou; malíř vystavoval její dílka za sklem knihovny a chlubil se jimi svým hostům.
Hned na jedné z jejích prvních návštěv jí dal na rozloučenou do ruky několik knih. Maminka je pak musila doma číst a musila je číst tajně, protože se bála, že se jí zvědavý Jaromil bude ptát, odkud knihy má, nebo že jí podobnou otázku dá někdo jřný z rodiny, a ona si pak bude obtížně vymýšlet uspokojivou lež, protože knihy se na první pohled lišily od těch, které měly v knihovnách její přítelkyně nebo příbuzní. Musila tedy knihy dávat do prádelníku pod podprsenky á noční košile a číst je ve chvílích, kdy osaměla. Snad pocit zakázané činnosti a strach z odhalení bránily jí soustředit se na to, co četla, protože se nám zdá, že z četby příliš neměla, ba zejí téměř nerozumněla, i když mnohé stránky četla dvakrát i třikrát
po sobě.
Přicházela pak k malířovi s úzkostí jako školačka, která se bojí vyvolání, protože malíř sejí hned ptal, jak se jí líbila kniha a maminka věděla, že od ní chce slyšet víc než pouhé kladné ujištění, věděla, že kniha je pro něho tématem k rozhovorům a že jsou v knize věty, na nichž by se chtěl s maminkou smluvit jako na společně vyznávané
56
pravdě. To všechno maminka věděla, ale nijak jí to nepomohlo pochopit, co vlastně v knize bylo, či co v ní bylo tak významného. Jak lstivá žákyně sáhla proto k výmluvě: stěžovala si, že knihy musí číst tajně, aby se vyhnula odhalení a nemůže se proto na ně patřičně soustředit.
Malíř uznal omluvu a nalezl i důvtipné východisko: když přišel do příští lekce Jaromil, vyprávěl mu o směrech moderního umění a půjčil mu pak ke studiu několik knížek, které chlapec dychtivě přijal. Když je maminka poprvé uviděla na Jaromilově stole a pochopila, že je to kontraband určený pro ni, lekla se. Až dosud spočívala veškerá tíha jejího dobrodužství jen na ní, kdežto„teď se náhle její syn (ten obraz čistoty!) stal bezděčným poslíčkem cizoložné lásky. Ale nedalo se již nic dělat, knihy ležely na jeho stole a mamince nezbylo, než aby pod štítem oprávněné mateřské starostlivosti do nich nahlédla.
Jednou se malíři osmělila říci, že básně, které jí půjčil, /.dají se jí být zbytečně nejasné a temné. Jen co to řekla, hned toho litovala, neboť malíř považoval i drobný nesouhlas se svým názorem za zradu. Maminka se překotně snažila napravit, co pokazila. Když se malíř zachmuřeně obrátil ke svému plátnu, svlékla si neviděna halenku i podprsenku. Měla krásná prsa a věděla to; nesla je nyní pyšně (a přece ne docela jistě) přes ateliér, až posléze, na půl kryta plátnem připevněným na štafli, stanula proti malíři. Malíř zasmušile kroužil štětcem po plátně a několikrát zlobně pohlédl na maminku vykukující za obrazem. Potom maminka vytrhla malířovi štětec z ruky, vstrčila si ho mezi zuby, řekla mu slovo, které dosud nikdy nikomu neřekla, vulgární smyslné slovo a několikrát ho tiše opakovala, až viděla, že malířův hněv se proměňuje v milostnou touhu.
57
Ne, sama nikdy nebyla zvyklá takto jednat a jednala tak s námahou a křečí; pochopila však již od počátku jejich sblížení, že malíř od ní žádá nevázaný a překvapivý způsob milostných projevů, a že chce, aby se s nírn cítila úplně svobodná a volná, nespoutaná ničím, žádnou konvencí, studem, zábranou; s oblibou jí říkal: "Nechci nic, než abys mi darovala svou svobodu, svou vlastní a naprostou svobodu!" a chtěl se o té svobodě ustavičně přesvědčovat. Maminka dokonce již byla s to jakž takž pochopit, že takové nespoutané chování je asi krásné, ale tím víc se lekala, že ho nikdy nebude umět. A čím více se snažila umět svou svobodu, tím se svoboda stávala obtížnějším úkolem, povinností, čímsi, na co se musila doma připravovat (promýšlet, jakým slovem, jakým přáním, jakým činem by malíře překvapila a předvedla mu svou spontánnost), takže již klesala pod imperativem svobody jak pod břemenem.
"Nejhorší není, že svět je nesvobodný, ale že se lidé odnaučili svobodě," říkal jí malíř a jí napadlo, že to platí právě o ní, která zcela patří do onoho starého světa, o němž malíř tvrdil, že je ho třeba zcela a se vším všudy odmítnout. "Nemůžeme-li změnit svět, změňme aspoň svůj vlastní život a žijeme ho svobodně", říkal. "Je-li každý život jedinečný, vyvoďme z toho všechny důsledky; odmítněme vše, co není nové. Je třeba být absolutně moderní," citoval jí Rimtíauda a ona ho poslouchala nábožně plna víry v jeho slova a plna nevíry v sebe.
Napadalo jí, že malířova láska k ní může spočívat jen na nedorozumění a ptala se ho někdy, proč ji má vlastně rád. Odpovídal jí, zeji miluje jako boxer miluje motýla, jako zpěvák miluje ticho, jako lupič miluje vesnickou učitelku; říkal jí, že ji miluje jako řezník miluje bázlivé oči jalovičky a blesk idylu střech; řekl jí, že ji miluje jako milovanou ženu uloupenou stupidnímu domu.
Poslouchala ho u vytržení a chodila za ním, jak jen si
58
ušetřila čas. Bylo jí jako turistce, která vidí nejkrásnější krajiny, aleje přitom tak uřícená, že se z nich nemůže radovat. Neměla ze své lásky pražádný požitek, ale věděla, že ta láska je velká a krásná a že ji nesmí ztratit.
A Jaromil? Byl pyšný, že mu malíř půjčuje knihy ze své knihovny (malíř chlapci několikrát zdůraznil, že knihy nikdy nikomu nepůjčuje a že on je jediný, který dosáhl tohoto výsadního práva) a maje nadbytek času, prodléval snivě nad jejich stránkami. Moderní umění se v těchto časech ještě nestalo vlastnictvím měšťanských davů a mělo v sobě přitažlivé kouzlo sekty, kouzlo tak srozumitelné dětskému věku snícímu o romantice klanů a bratrstev. Jaromil vnímavě prociťoval to kouzlo a pročítal knihy zcela jinak než maminka, která je četla pečlivě od á až do zet jako učebnici, z níž bude zkoušena. Jaromil, kterému nehrozila zkouška, žádnou malířovu knihu vlastně nepřečetl; spíš nad nimi lelkoval, listoval jimi, tu prodlel nad některou stránkou, tam se zastavil nad některým veršem, aniž se trápil, že zbytek básně mu nic neříká. Ale ten jeden jediný verš nebo ten jeden odstavec prózy stačily, aby ho učinily šťastným nejen svou krásou, ale zejména tím, že mu sloužily jako propustka do říše vyvolených, kteří dovedou vnímat, co jiným je skryto.
Maminka věděla, že se syn nespokojuje s pouhou rolí poslíčka a že knihy, jež mu byly určeny jen zdánlivě, čte s opravdovým zájmem; začala se s ním proto bavit o tom, co oba dva četli a kladla mu otázky, jež se neodvážila říci malíři. Zjišťovala pak téměř s úlekem, že syn se zastává půjčených knih ještě s nepřístupnější zarytostí než malíř. Všimla si, že v knize Eluardových básní zatrhl si tužkou některé verše: Spát měsíc v jednom oku slunce v druhém. "Co se ti na tom líbí? Proč bych měla spát s měsícem v oku? Nohy z kamene punčochy z písku. Jak mohou být punčochy z písku?" Synovi se zdálo, že se maminka
59
í
vysmívá nejen básni, ale i jemu, o němž se domnívá, že ve  . svém věku ničemu nerozumí a odpověděl jí nezdvořile.
Můj bože, neobstála ani před třináctiletým dítětem! Odešla téhož dne za malířem s pocity špiona oblečeného do stejnokroje cizí armády; bála se odhalení. Její projev ztratil zbytek bezprostřednosti a všechno, co říkala a ( dělala, podobalo se hře ochotnické herečky, která je \ spoutána trémou a odříkává text ve strachu z vypískaní.   I
Právě v těch dnech objevil malíř kouzlo fotografického j aparátu; ukázal mamince své první fotografie, zátiší j podivně seskupených předmětů, bizarní pohledy na j opuštěné a zapomenuté věci; potom ji postavil pod světlo í klopené střechy a začal fotografovat. Maminka to z r počátku pociťovala jako úlevu, protože nemusila nic • říkat, jen stála či seděla, usmívala se a poslouchala i malířovy pokyny i chválu, kterou sem tam utrousil o její ; tváři.                                                                            l
Pak se malířovi pojednou rozsvítily oči; vzal štětec, > namočil ho do černé barvy, zvrátil mamince jemně hlavu ] a dvěma šikmými čarami jí přeškrtl tvář. "Škrtl jsem tě! I Zrušil jsem dílo boží!" smál se a fotografoval maminku, I na jejímž nose se křižovaly dvě tlusté čáry. Pak ji zavedl í do koupelny, umyl jí obličej a utřel ručníkem.               »
"Přeškrtl jsem tě před chvílí, abych tě teď znovu vytvořil," řekl a znovu vzal štětec a znovu na ní začal kreslit. Byly to kruhy a čáry podobající se dávným obrázkovým písmům; "tvář — poselství, tvář — dopis," říkal malíř a znovu ji postavil pod zářivou střechu a znovu ji fotografoval.
Pak ji položil na zem a k její hlavě postavil sádrovj odlitek antické hlavy a i ten pokreslil podobnými čarami % jako maminčinu hlavu a fotografoval pak obě ty hlavy, tu * živou i tu neživou a potom ty čáry na mamince smyl a | namaloval na ní jiné čáry a znovu ji fotografoval a potom | ji položil na gauč a začal svlékat, maminka měla strach, že l
60
jí teď bude malovat i po ňadrech a po nohou, dokonce se pokusila o úsměvnou námitku, že by jí po těle malovat neměl (to byla odvaha, pokusit se o úsměvnou námitku, protože se vždycky bála, že svým pokusem o žert šlápne vedle a bude nevkusná), ale malíř ji už nechtěl malovat a místo malování ji miloval a držel přitom její pokreslenou hlavu, jako by ho zvlášť vzrušovalo, že miluje ženu, která je jeho vlastním výtvorem, jeho vlastní fantasií, jeho vlastním obrazem, jako by byl Bůh, který souloží se ženou, kterou si sám pro sebe stvořil.
A maminka v té chvíli nebyla opravdu nic víc než jeho výmysl a jeho obraz. Věděla to a dodávala si sil, aby to vydržela a nedala na sobě znát, že vůbec není malířovou partnerkou, jeho zázračným protějškem a milování hodnou bytostí, nýbrž jen neživým odleskem, poslušně nastaveným sklíčkem, pasivní hladinou, na kterou malíř promítá obraz své touhy. Opravdu to vydržela, malíř došel rozkoše a šťastně sklouzl z jejího těla. Doma jí pak bylo jako po velké námaze a v noci před spaním plakala.
Když přišla příště do jeho ateliéru, kreslení a fotografování pokračovalo. Tentokrát jí malíř odhalil ňadra a kreslil po jejich krásných klenbách. Když ji pak chtěl svléknout celou, maminka se svému milenci poprvé vzepřela.
Těžko docenit obratnost, ba lstivost, s jakou až dosud uměla při všech milostných hrách s malířem skrýti své břicho! Mnohokrát si ponechala na své nahotě podväzkový pás naznačujíc, že tato polooblečenost je dráždivá, mnohokrát si vybojovala přítmí místo světla, mohokrát jemně odtáhla malířovy ruce, které ji chtěly hladit po břichu a položila si je na ňadra; a když už vyčerpala všechny lsti, odvolala se na svoji plachost, o níž malíř věděl a kterou na ní zbožňoval (vždyť proto jí tak často říkal, že je pro něho ztělesněním bílé barvy a že první myšlenku na ni vtělil do obrazu bílými liniemi vyrytými špachtlí).
61
N\ ní však měla stát nahá uprostřed ateliéru jak živá socha, které by se zmocnil očima i štětcem. Bránila se a kd>ž mu jako kdysi při první návštěvě řekla, že to, co chce, je šílené, odpověděl jí jako tehdy, ano, láska je šílená a šat \ s ní strhal.
A tak stála uprostřed ateliéru a myslila v té chvíli jenom ne s\ oje břicho; bála se na ně dolů pohlédnout, ale viděla je před očima tak, jak je znala z tisícerých zoufalých pohledů do zrcadla; zdálo se jí, že na ní není nic než břicho, nic než krabatá škaredá kůže a připadala si jak žena na operačním stole, žena, která nesmí na nic myslet, musí se oddat a musí jen věřit, že to všechno přejde, že operace i bolest skončí a že to teď jen musí vydržet.
A malíř bral do ruky štětec, namáčel a přikládal k jejímu rameni, pupku, nohám a zase poodstupoval a bral do ruky fotografický aparát; vedl ji do koupelny, kde si musila lehnout do prázdné vany a položil přes ni kovového hada hadice, na jejímž konci je dírkované ústí sprchy a řekl, že tento kovový had nevyplivuje vodu nýbrž smrtící plyn a že leží na jejím těle jako tělo války na těle lásky; a pak ji zase zvedl a postavil na jiné místo a zase ji fotografoval, a ona poslušně šla, už se nesnažila břicho zakrývat, ale viděla je pořád před očima a viděla jeho oči a svoje břicho, svoje břicho a jeho oči...
A když ji pak pokreslenou položil na koberec a miloval vedle antické hlavy, krásné a studené, maminka to už nevydržela a rozplakala se mu v náručí, ale on pravděpodobně nepochopil smysl jejího pláče, neboť byl přesvědčen, že jeho vlastní divoké zaujetí proměněné v krásný, vytrvalý, bušivý pohyb, nemůže mít v odpověď nic jiného než pláč rozkoše a štěstí.
Maminka si uvědomila, že malíř nepoznal důvod její ho pláče, ovládla se a přestala plakat. Když však přišla domů, zatočila se jí na schodech hlava; upadla a rozbila si koleno. Polekaná babička ji odvedla do jejího pokoje, sáhla jí na čelo a dala pod paži teploměr.
62