10.
O několik dnů později čeští parašutisté vyslaní z Anglie zabili německého pána českých zemí; bylo vyhlášeno stanné právo a na nárožích se objevily plakáty s dlouhými seznamy popravených. Maminka ležela v posteli a lékař přicházel každý den, aby jí vpíchl do zadnice injekci. Tehdy si přisedl manžel k jejímu loži, uchopil její ruku do své a díval sejí dlouze do očí; maminka věděla, že přičítá její zhroucení hrůzám dějin a s hanbou si uvědomila, že ho klame a on je přitom na ni hodný a chce jí být v těžké chvíli přítelem.
Také služka Magda, která žila ve vile už několik let a o níž babička ráda říkala v duchu dobré demokratické tradice, že v ní vidí spíš rodinného příslušníka než námezdnou sílu, přišla jednoho dne domů s pláčem, neboť jejího milence zatklo gestapo. A opravdu o několik dnů později se objevilo jeho jméno napsané černým písmem na temně ríídé vyhlášce mezi ostatními jmény mrtvých a Magda dostala několik dnů volno, aby mohla odjet za rodiči svého chlapce.
Když se vrátila, vyprávěla, jak rodina jejího milého nedostala ani urnu s popelem a nikdy se už asi nedoví, kde leží ostatky jejich syna. Znovu se rozplakala a plakávala skoro každý den. Plakávala většinou ve svém maličkém
64
pokojíčku, takže její vzlyky bylo slyšet jen tlumeně přes zeď, ale rozplakala se někdy z ničeho nic i při obědě;x)d té doby, co ji postihlo neštěstí, rodina ji totiž brala ke společnému stolu (kdysi jídávala sama v kuchyni) a mimořádnost této laskavosti jí každý den v poledne znovu připomínala, že je ve smutku a zeje litována, takže jí rudly oči a zpod víčka se vykutálela slza a padala jí na knedlíky s omáčkou; Magda se snažila skrývat slzy i červené oči, klopila hlavu, toužila být neviděna, ale o to více si jí všichni všímali a vždycky někdo pronesl povzbudivé slovo, na které odpověděla hlasitým vzlykem.
To všechno Jaromil pozoroval jako vzrušující divadlo; těšil se již, jak uvidí slzu v dívčině oku, jak dívčin stud se bude snažit zapřít smutek a jak smutek nakonec stud přemůže a slzu nechá skanout. Vpíjel se (pokradmu, neboť měl pocit čehosi nedovoleného) do její tváře a zaplavovalo ho vlahé vzrušení i touha zahrnout tu tvář něhou, hladit ji a utěšovat. A když večer osaměl, zamuchlán do pokrývek, představoval si její hlavu s velikýma hnědýma očima, přestavoval si, jak ji hladí a říkají neplač, neplač, neplač, protože ho nenapadla žádná jiná slova, která by jí uměl říci.
Přibližně ve stejnou dobu ukončila maminka nervovou léčbu (odbyla si po domácku týdenní spací kůru) a začala znovu chodit po domě, obstarávat nákupy a starat se o domácnost, i když si stále stěžovala na bolesti hlavy a bušení srdce. Jednoho dne si sedla ke stolku a začala psát dopis. Sotva napsala první větu, hned si uvědomila, zeji malíř shledá sentimentální a hloupou a pocítila strach z jeho odsudků; ale pak se uklidnila: řekla si, že toto jsou slova, na něž nežádá a nechce odpověď, poslední slova, jež mu říká, a to jí dodalo smělosti a pokračovala proto dál; s pocitem úlevy (i podivného vzdoru) tvořila věty, jako by je tvořila vskutku ona sama, ona, taková jaká byla, než ho poznala. Psala, že ho milovala, ale že přišel
65
čas, aby mu řekla pravdu: je jiná, docela jiná, než si malíř    í myslí, je ve skutečnosti obyčejná a staromódni žena a bojí    i se toho, že se jednou nebude moci podívat do nevinných očí syna.
Odhodlala se tedy konečně říci mu pravdu? Ach vůbec ne. Nic mu nepsala o tom, že to, co nazývala milostným ■ štěstím, byla pro ni jen usilovná námaha, nic mu nepsala o tom, jak se styděla za své zohavené břicho, ani o tom, jak se zhroutila a rozbila si koleno a musila týden spát. Nepsala mu o tom, protože taková upřímnost jí nebyla | vlastní a ona chtěla být konečně zase sama sebou a mohla í být sama sebou jen v neupřímnosti; vždyť kdyby mu > všechno upřímně vypsala, bylo by to jako by si před něho znovu lehala nahá s krabatým břichem. Ne, nechtěla se mu již ukazovat, zvenčí ani zevnitř, chtěla znovu najít bezpečí své cudnosti a proto musila být neupřímná a psát jen a jen o svém dítěti a svatých povinnostech matky. Na konci psaní už sama věřila, že to nebylo její břicho ani namáhavý běh za malířovými nápady, co způsobilo její nervovou krizi, nýbrž jen její velké mateřské city, které se vzbouřily proti velké, ale hříšné lásce.
A připadala si v této chvíli nejen nekonečně smutná, ale i vznešená, tragická a pevná; smutek, který ji před několika dny pouze bolel, nyní vypodobněn velikými slovy, poskytoval jí i útěšné zalíbení; byl to krásný smutek a ona se viděla ozářena jeho melancholickým svitem a připadala si smutně krásná.
Jaké podivuhodné shody! Jaromil, který v téže době sledoval celé dny Magdino plačící oko, věděl dobře o kráse smutku a celý se do ní nořil. Listoval si opět knihou, kterou mu půjčil malíř a do nekonečna si četl Eluardovy básně, nechávaje se uchvacovat jednotlivými vytrženými verši: Měla v klidu svého těla malou sněhovou kouli barvy oka; nebo: v dáli moře jež omývá tvé oko; a: Bud zdráv smutku jsi vepsán v očích, které miluji. Eluard se
66
stal  básníkem  Magdina  klidného  těla a jejích očí omývaných mořem slz; celý svůj život viděl zakletý v jediném verši: Smutek krásná tvář. Ano, to byla Magda: *' smutek krásná tvář.
Jednou večer odešli všichni do divadla a on s ní zůstal ve vile sám; znal už nazpaměť domácí zvyklosti a věděl, že je sobota a Magda se bude koupat. Protože rodiče s babičkou plánovali návštěvu divadla týden předem, měl čas všechno připravit; už před několika dny zvedl u dveří do koupelny záklopku nad klíčovou dírkou a pomocí ušpiněné chlebové střídky ji lehce přilepil, takže se udržela ve zvednuté poloze; vytáhl,ze dveří klíč, aby jeho hmota nezmenšovala průhled otvorem zámku a schoval jej; ztráty si nikdo nevšiml, protože členové rodiny neměli ve zvyku se před sebou zamykat a zamykala se jenom Magda.
Dům byl tichý a prázdný a Jaromilovi bušilo srdce. Byl nahoře ve svém pokoji, položil si před sebe jakousi knížku, jako by ho snad mohl někdo přistihnout a vyptávat se, co dělá, ale nečetl ji, nýbrž jen naslouchal. Konečně se ozval zvuk vody deroucí se potrubím a nárazy proudu na dno vany. Zhasl na schodišti světlo a plížil se dolů; měl štěstí; průhled zámkem zůstal nepřikryt a když k němu přitiskl oko, viděl Magdu, jak je skloněna nad vanou, už bez šatů, s nahými ňadry, jen v kalhotkách. Strašně mu bušilo srdce, protože viděl, co dosud nikdy neviděl, a věděl, že vzápětí uvidí ještě víc a že už mu v tom nemůže nikdo zabránit. Magda se vztyčila, přistoupila k zrcadlu (viděl ji zpředu) a šla k vaně; zastavila se, sundala si kalhotky, odhodila je (stále ji viděl zpředu) a pak vlezla do vany.
I ve vaně ji Jaromil svým průhledem stále viděl, ale protože hladina vody jí sahala až k ramenům, byla to teď už zase jen sama tvář; ta stejná, známá, smutná tvář; musil si k ní myslit (teď, napříště i navždy) i nahá ňadra, břicho,
67
stehna, zadek; byla to tvář ozářená nahotou těla; stále v J něm probouzela něhu, ale i ta něha byla jiná, protože sejí \ rozléhaly zrychlené údery srdce.                                      ■>
A potom najednou zpozoroval, že se mu Magda dívá : do očí. Lekl se, zeje odhalen. Dívala se do otvoru zámku a mírně (trochu rozpačitě, trochu laskavě) se usmála. Okamžitě odstoupil ode dveří. Viděla ho nebo ne? Mnohokrát to přece vyzkoušel a byl si jist, že oko z druhé ' strany dveří nemůže být vidět. Ale jak si vysvětlit Magdin pohled a úsměv? Anebo se dívala tím směrem jen náhodou a usmála se snad jen domněnce, že by se Jaromil mohl dívat? Ale ať tomu bylo tak či onak, setkání s Magdiným pohledem ho tak zmátlo, že se již neodvážil přiblížit se znovu ke dveřím.
Ale když se pochvíli uklidnil, bleskl mu hlavou nápad, který překonal všechno, co dosud viděl a zažil: koupelna není zamčena a Magda mu neřekla, že se jde koupat. Mohl by tedy předstírat, že nic neví a jakoby nic vejít do koupelny. A znovu se mu rozbušilo srdce; představil si, jak stane překvapeně v otevřených dveřích a pak Hkájdu si sem jenom pro kartáč a jde kolem nahé Magdy, která neví honem, co má říci; její krásná tvář se stydí, takjako se stydívala, když ji přepadával u oběda náhlý pláč, a on jde kolem vany až k umývadlu, nad kterým leží kartáč a bere ten kartáč a zastavuje se pak u vany a sklání se nad Magdou, nad její nahé tělo, které vidí pod zelenavým filtrem vody a znovu se dívá do její tváře, která se stydí a hladí tú stydící se tvář... Ach, když si to představil až sem, zavalil ho oblak vzrušení, v němž už nic neviděl a nic dál nemohl domýšlet.
Aby jeho vstup vypadal docela přirozeně, odplížil se zas tiše nahoru a pak šel dolů, hlasitě našlapuje na každý schod; cítil, jak se chvěje a děsil se toho, že vůbec nebude s to říci klidným a samozřejmým hlasem jdu si sem jenom pro kartáč; přesto však šel a když už byl skoro u koupelny
a srdce mu bušilo, že nemohl skoro dýchat, uslyšel "Jaromile, já se koupu! Nechoď sem!" Odpověděl: "Ale ne, vždyť já jdu do kuchyně!" a opravdu šel z předsíně na druhou stranu, do kuchyně, otevřel a zavřel tam dveře, jako by si tam něco bral, a šel zase k sobě nahoru.
A teprve tam ho napadlo, že Magdina nečekaná slova nebyla vůbec důvodem k tomu, aby tak zbrkle kapituloval, že přece mohl říci, ale Magdo, já si jdu jenom pro kartáč a vejít, protože Magda by to na něho určitě nebyla žalovala, Magda ho měla docela ráda, protože na ni byl vždycky hodný. A znovu si představoval, jak je v koupelně a jak před ním leží nahá Magda ve vaně a říká nechod sem, hned jdi ven, ale nemůže nic dělat, nemůže se bránit, protože je bezmocná stejně, jako byla bezmocná proti smrti snoubence, protože leží uvězněna ve vaně a on se sklání k její hlavě, k jejím velikým očím...
Jenomže to bylo nenávratně pryč a Jaromil pak už jen slyšel zcela slabý zvuk vody odtékající z vany do dálek kanálů; nenávratnost té nádherné příležitosti ho drásala, protože věděl, že se už tak hned nenaskytne večer, kdyby zůstal s Magdou sám doma a naskytne-li se, že klíč bude už musit být dávno dán na své místo a Magda bude zamčena. Ležel natažen na gauči a byl zoufalý. Ale víc, než ztracená příležitost začalo ho trápit zoufalství nad vlastní ne odvahou, vlastní slabostí, vlastním hloupým bušícím srdcem, které mu vzalo duchapřítomnost a všechno zkazilo. Zaplavila ho mohutná nechuť k sobě samému.
Jenomže co s takovou nechutí? Ta je něčím docela jiným než smutek; ba je snad přímým opakem smutku; když byli na Jaromila zlí, často se zavíral u sebe a plakal; ale byl to šťastný skoro rozkošnický pláč, téměř milostný pláč, kdy Jaromil litoval a utěšoval Jaromila, pohlížeje mu do duše; tato náhlá nechuť která Jaromilovi ukázala trapnost Jaromila, ho však od jeho duše odrazovala a
68
69
odvracela! Byla jednoznačná a stručná jak urážka; jak políček; bylo možno se od ní spasit jen útěkem.
Ale jestliže náhle odhalíme vlastní malost, kam od ní utéci? Od ponížení lze utéci jen směrem vzhůru! Sedl si tedy ke svému stolku a otevřel knížku (tu vzácnou knížku, o níž mu malíř řekl, že ji nepůjčuje nikomu než jemu) a násilím se snažil soustředit na básně, jež měl nejraději. A zase tam bylo v dáli moře jež omývá tvé oko a on zase před sebou viděl Magdu, byla tam i sněhová koule v klidu jejího těla a šplouchavý zvuk vody doléhal do té básně jako zvuk řeky přes zavřené okno. Jaromila zaplavil stesk a knížku zavřel. Vzal pak papír a tužku a začal sám psát. Tak jak to viděl u Eluarda, Nezvala, Biebla, Desnose, psal pod sebe krátké řádky, bez rytmu a rýmu. Byla to variace na to, co četl, ale v té variaci bylo to, co právě zažil, byl tam smutek, který se rozpouští a měnivé vodu, byla tam zelená voda, jejíž hladina stoupá výš a výš až dosahuje k mým očím a bylo tam tělo, smutné tělo, tělo ve vodě, za •   kterým jdu, jdu nekonečnou vodou.
Četl si svou báseň nahlas mnohokrát dokola zpěvavým patetickým hlasem a byl nadšen. Na dně té básně byla Magda ve vaně a on s tváří přitisknutou na dveřích; neocitl se tedy mimo hranice svého zážitku; byl však vysoko nad ním; nechuť nad sebou samým zůstala dole; tam dole se mu potily ruce trémou a zrychloval dech; zde nahoře, v básni, byl vysoko nad svou nebohostí; příhoda s klíčovou dírkou a vlastní zbabělostí se proměnila v pouhé odraziště, nad nímž teď létal; nebyl již podroben tomu, co zažil, nýbrž to, co zažil, bylo podrobeno tomu, co napsal.
Další den poprosil babičku, aby mu půjčila psací stroj;
opsal báseň na zvláštní papír a bylo to ještě krásnější než
když šiji říkal nahlas, neboť báseň přestala být pouhým
; sledem slov, ale stala se věcí; její samostatnost byla ještě
nespornější; obyčejná slova jsou na světě proto, aby
■ zanikla, hned jak jsou vyslovena, protože slouží jen
70
okamžiku dorozumění; jsou podřízena věcem, jsou jen jejich označení;- ale tato slova se teď sama stala věcí a nebyla ničemu podřízena; nebyla určena k okamžitému dorozumění a rychlému zániku, nýbrž k trvání.
To, co Jaromil zažil den před tím, bylo sice v básni obsaženo, ale už to v ní zároveň zvolna umíralo tak, jako semeno umírá v plodu. Jsem pod vodou a údery mého srdce způsobují kruhy na hladině; v tom verši byl zaznamenán chlapec, chvějící se před dveřmi koupelny, ale zároveň už v tom verši zvolna zanikal; ten verš ho-přerůstal a přetrvával. Ach, moje vodní lásko, říkal jiný verš a Jaromil věděl, že vodní láskaje Magda, ale zároveň věděl, že by ji v těch slovech nikdo jiný nenašel, zeje v nich ztracená, zaniklá, pohřbená; báseň, kterou napsal, byla docela samostatná, nezávislá a nesrozumitelná stejně jako je nezávislá a nesrozumitelná sama skutečnost, která se s nikým nedomlouvá a prostě je; nezávislost básně poskytla Jaromilovi nádherný úkryt, vítanou možnost druhého života; tak se mu to líbilo, že se příštího dne pokusil o další verše a postupně propadl této činnosti.
71
11.
I když už vstala z postele a chodí po domě jako rekonvalescent, není jí veselo. Odhodila od sebe lásku malíře, ale lásku manžela za ni neobdržela zpět. Jaromilův tatínek je tak málo doma! Už si na to zvykli, že se vracívá až pozdě v noci, zvykli si i na to, že často ohlásí svou několikadenní nepřítomnost, neboť má mnoho služebních cest, ale tentokrát neřekl vůbec nic, večer nepřišel domů a maminka o něm iiemá zpráv.
Jaromil tatínka tak málokdy vidí, že si jeho nepřítomnost ani neuvědomuje a přemýšlí ve svém pokojíku o verších: Má-li být báseň básní, musí být čtena někým druhým; pak teprve prokáže, že není jen šifrovaným deníkem a je s to žít samostatný život nezávislý na tom, kdo ji napsal. Nejdřív ho napadlo, že své verše ukáže malířovi, ale přikládal jim příliš velký význam, než aby se odvážil rizika, dát je tak přísnému soudci. Toužil vidět někoho, kdo jimi bude nadšen nejméně tak jako on sám a pochopil záhy, kdo je ten předurčený první čtenář jeho poezie; viděl ho, jak chodí po domě se smutnýma očima a rozbolavělym hlasem a zdálo se mu, že kráčí jeho veršům vstříc; dal mamince v rozrušení několik pečlivě naťukaných básní a odběhl do svého pokoje, aby tam počkal, až si je přečte a až ho zavolá.
72
Četla a plakala. Snad si ani neuvědomovala, proč pláče, ale není těžké to uhodnout; vytékal z ní asi čtverý druh slz:
nejdříve ji uhodila do očí podobnost Jaromilových veršů s básněmi, které jí půjčoval malíř a vytryskly z ní slzy lítosti nad ztracenou láskou;
poté vycítila jakýsi obecný smutek vanoucí ze synových veršů, vzpomněla si, že manžel je už druhý den mimo domov, aniž jí o tom řekl, a tekly z ní slzy uražené ublíženosti;
hned v zápětí z ní však počaly vytékat slzy útěchy, neboť syn, který za ní tak zmateně a oddaně přiběhl s básní, klade jí svým citem balzám na všechny rány;
a když básně četla už po několikráte, vstoupily jí do očí konečně i slzy dojatého obdivu, protože verše jí připadaly nesrozumitelné a zdálo sejí tedy, zeje v nich víc, než stačí ona sama pochopit, a že je tedy matkou zázračného děcka.
Pak ho zavolala, ale když stál před ní, bylo jí, jako když se jí malíř ptával na knihy, které jí půjčoval; nevěděla, co mu má o básních říci; viděla před sebou jeho sklopenou a dychtivě očekávající hlavu a neuměla udělat nic jiného, než ho k sobě přivinout a políbit. Jaromil měl trému a byl proto rád, že skryje hlavu na maminčině rameni a maminka, když cítila v náručí dětskost jeho postavy, odehnala od sebe stí snující malířův přízrak, nabyla odvahy a začala mluvit. Nemohla však zbavit hlas rozechvělosti a oči zavlhlosti a to bylo pro Jaromila důležitější než slova, jež říkala; to chvění a slzení mu bylo svatou zárukou, že jeho verše mají moc; skutečnou, fyzickou moc.
Stmívalo se, tatínek nepřicházel a maminku napadlo, že Jaromilova tvář má svou něžnou krásu, s níž se nemůže měřit ani manžel ani malíř; ta nepatřičná myšlenka byla tak neodbytná, že se jí neuměla zbavit; začala mu
73
vyprávět, jak v dobách těhotenství se dívala prosebně nu  i sošku Apollonovu. "A vidíš, jsi opravdu krásný jak ten v Apollo, podobáš se mu. Ona to není jen pověra, že v dítěti  ■ zůstane něco z toho, na co matka myslí, když je těhotná. I tu lyru sis od něho vzal."
A pak mu vyprávěla, že literatura byla vždyjejí největš. láskou, vždyť i na universitu šla studovat literaturu it                               TITT    TIlilTWV
jenom manželství (neřekla těhotenství) jí zabránilo, ab>                                1/ili  URU11I
se cele věnovala tomuto nejhlubšímu zaměření; vidí-li
tedy dnes Jaromila jako básníka (ano, ona byla první.                                             ÜI16D
kdo k němu přišpendlil tento velký titul), je to pro m nečekané překvapení, ale zároveň i cosi, co dávno čekala.                                         w^  * itttt*
Dlouho si sp olu toho dne vyprávěli a našli tak koneční.                                        v\. A. V aL 1C
maminka a syn, oba ti neúspěšní milenci, útěchu jeden u druhého.
74
s ptákem. Zastavil se, pozoroval tu rokokovou klícku ? | bílých zdobeně kroucených drátů a pak si všiml, že se ■ » přítmí pokoje rýsuje postava: přesto, že ji viděl zezad'- ," poznal, zeje to žena, a toužil po tom, aby se otočila a mon ■ uvidět její tvář.
Postava se opravu pohnula, ale opačným směrem zmizela ve tmě. Ale okno bylo otevřené a on b\l přesvědčen, že je to výzva, tichý, důvěrný pokyn při něho.
Nemohl odolat. Vyskočil na zídku. Okno b>lo odděleno od mostu hlubokou prohlubní ukončenou tvrdým dlážděním. Aktovka v ruce mu překážela. Hodilji otevřeným oknem do šeré místnosti a potom skočil za ni
78
2.
Vysoké obdélníkové okno, do něhož Xaver skočil, / mělo takové rozměry, že se rozpaženýma rukama dotýkal jeho vnitřních stěn a svou výškou ho zcela zaplňoval. Obhlížel místnost zezadu dopředu (jako ten, koho vždy nejdřív zajímají dálky) a proto viděl nejdřív vzadu dveře, pak vlevo při zdi bachratou skříň, vpravo dřevěnou postel s vyřezávanými pelestěmi a uprostřed kulatý stůl přikrytý háčkovanou dekou, na které stála váza s květinami; teprve nakonec si všiml své aktovky, která ležela dole pod ním na třásňovitém okraji laciného koberce.
Snad právě v té chvíli, kdy ji zahlédl a chtěl pro ni seskočit, otevřely se v šerém pozadí dveře a objevila se v nich žena. Uviděla ho okamžitě; vždyť v pokoji bylo pí umí a obdélník okna zářil, jako by zde byla noc a na d i uhó straně den; muž v rámu okna se jevil ze strany ženy lak t-erná silueta na zlatém podkladu světla; byl to muž nuv i dnem a nocí.                                                          \
.lestliže žena oslněna světlem nebyla s to rozeznat podobu mužovy tváře, byl na tom Xaver o maličko lépe; lelui zrak již přivykl příšeří a byl s to alespoň přibližně posiihnout měkkost ženiných obrysů a melancholii její Udře, jejíž bledost by svítila do dálek i za nejhlubší tmy; /ustala stát ve dveřích pohlížejíc na Xavera; nebyla ani
79
tak bezprostřední, aby projevila hlasitě úlek, ani tak ( duchaprítomná, aby ho oslovila.                                  í
Teprve po dlouhých vteřinách, kdy se sobě dívali do | nezřetelných tváří, promluvil Xaver: "Mám tu svou * aktovku."                                                                    '
"Aktovku?" otázala se a jako by ji zvuk Xaverových ■ slov zbavil počátečního ustrnutí, zavřela za sebou dveře.
Xaver si na okně dřepl a ukazoval pod sebe, kde ležela aktovka:   "Mám   tam   moc   důležité   věci.   Sešit  z matematiky, učebnici přírodopisu a také sešit, do něhož píšeme slohová cvičení z češtiny. V tom sešitě mám i : poslední úkol na téma Kterak k nám přišlo jaro. Dal mi , dost práce a nerad bych ho znovu soukal z hlavy."       í
Žena popošla pár kroků dovnitř místnosti, takže ji Xaver viděl lépe osvětlenou. Jeho původní dojem byl v správný: měkkost a melancholie. Uviděl v její nezřetelné tváři dvě velké plující oči a napadlo ho ještě jedno slovo: úlek; nikoli úlek z jeho nenadálého příchodu, nýbrž dávný úlek, který zůstal v ženině tváři v podobě ztrnulých velkých očí, v podobě bledosti, v podobě gest. která jako by se stále omlouvala.
Ano, ta žena se opravdu omlouvala! "Promiňte," řekla, i "nevím, jak se to mohlo stát, že se vaše aktovka octla v našem pokoji. Vždyťjsem tu před chvílí uklízela a nenašla jsem nic, co by sem nepatřilo."
{"A přece," řekl Xaver dřepící v okně a ukázal prstem dolů: "K mé velké radosti je aktovka zde."
"I jájsem velice ráda, že jste ji našel," řekla a usmála se.
Stáli teď proti sobě a mezi nimi byl jen stůl s háčkovanou pokrývkou a skleněnou vázou naplněnou květinami z voskovaného papíru.
"Ano, bylo by to mrzuté", kdybych ji nenašel," řekl Xaver. "Protesor češtiny mne nenávidí a kdybych ztratil sešit domácích úkolů, hrozilo by mi, že propadnu."
V tváři ženy se objevil soucit; její oči se staly náhle tak
veliké, že Xaver nevnímal než je, jako by ostatní tvář a tělo byly jen jejich doprovodem, jejich schránkou; nevěděl ani, jak vypadají jednotlivé rysy ženiny tváře a proporce jejího těla, to všechno mu utkví válo jen na okraji sítnice; dojem z postavy byl vlastně jen dojmem z těch velikých očí, které zaplavovaly ostatní tělo svým hnědavým světlem.
K těm očím nyní Xaver vykročil, obcházeje stůl. "Jsem starý repetent," řekl a chytil ženu kolem ramen (ach, to rameno bylo měkké jak prs!): "Věřte mi," pokračoval, "není nic smutnějšího než vstoupit po roce do stejné třídy, sedět znovu ve stejné lavici..."
Pak uviděl, jak se ty hnědé oči k němu zvedají a zaplavila ho vlna štěstí; Xaver věděl, že by teď mohl posunout ruku níže a dotknout se prsu a břicha a čehokoli by chtěl, neboť úlek, který ženu vladařsky obýval, kladl mu ji poslušnou do jeho náruče. Ale neučinil to; držel v dlani její rameno, ten krásný oblý vrcholík těla a zdálo se mu to být dostatečně nádherné, dostatečně naplňující; nechtěl nic víc.
Chvíli nehnutě stáli a potom žena zpozorněla: "Musíte rychle zmizet. Můj manžel se vrací!"
Nebylo nic jednoduššího než vzít aktovku, vskočit do okna a z okna na most, ale Xaver to neučinil. Rozléval se v něm blažený pocit, že té ženě hrozí nebezpečí a že tu musí zůstat s ní. "Nemohu vás tu nechat samu!"
"Můj manžel! Odejděte!" prosila ho žena úzkostlivě.
"Ne, zůstanu s vámi! Nejsem zbabělec!" řekl Xaver, zatímco se ze schodiště již zřetelně ozývaly kroky.
Žena se snažila tlačit Xavera k oknu, ale on věděl, že nesmí opustit ženu ve chvíli, kdy jí hrozí nebezpečí. Už bylo slyšet otvírání dveří z hlubin bytu a Xaver se v poslední chvíli vrhl na zem a vlezl pod postel.
80
81
J •
Prostor mezi podlahou a stropem vytvořený pěti prkýnky, mezi nimiž se prohýbá potrhaný slamník, nebyl o nic větší než prostor rakve; na rozdíl od ní byl to však prostor vonný (dýchala z něj sláma), velmi akustický (podlahou se zvučně nesly zvuky kroků) a plný vidění (těsně nad sebou viděl tvář ženy, o které věděl, že ji nesmí opustit, tvář promítanou na šerou látku slamníku, tvář probodenou třemi stébly slámy trčícími z pytloviny).
Kroky, které slyšel, byly těžké, a když pootočil hlavu, viděl na podlaze holínky dupající pokojem. A slyšel potom ženský hlas a nemohl se zbavit lehkého a přece rezavého pocitu lítosti: ten hlas zněl stejně melancholicky, polekaně a vábivě, jako když mluvil před chvílí k němu. Xaver byl však rozumný a překonal náhlý vrtoch žárlivosti; pochopil, že ta žena je v nebezpečí a brání se tím, co má: svou tváří a svým smutkem.
Pak uslyšel mužský hlas a zdálo se mu, že ten hlas se podoba černým holínkám, které viděl kráčet po podlaze. A potom slyšel, jak žena říká ne, ne, ne, a jak se dvojice kroků potácivě blíží k jeho úkrytu a jak potom nízký strop, pod kterým leží, se ještě více snižuje a skoro se dotýká jeho tváře.
82
A znovu bylo slyšet, jak žena říká ne, ne, ne, tedne, ted prosím tě ne a Xaver viděl na hrubém plátně slamníku centimetr nad svýma očima její tvář a zdálo se mu, že ta tvář se mu svěřuje se svým ponížením.
Chtěl se ve své rakvi vztyčit, chtěl spasit tu ženu, ale věděl, že nesmí. A tvář ženy byla tak blízko nad ním, skláněla se k němu, prosila ho, a trčely z ní tři stébla slámy, jako by to byly tři šípy, které tu tvář probodly. A strop nad Xaverem se začal rytmicky prohýbat a stébla, která probodávala ženinu tvář jako tři šípy, se rytmicky dotýkala Xaverova nosu a lechtala ho, takže Xaver náhle kýchl.
Nahoře ustal veškerý pohyb. Postel znehybnela, nebylo slyšet ani dech a také Xaver ztrnul. Potom se teprve ozvalo: "Co to bylo?" "Nic jsem neslyšela, miláčku," odpověděl ženský hlas. A zase bylo chvíli ticho a mužský hlas se ozval znovu: "A čí je ta aktovka?" A potom zazněly dupavé kroky a bylo vidět holínky kráčet pokojem.
Hle, ten muž byl v posteli v botách, pomyslil si Xaver a rozhořčil se; pochopil, že přišla jeho chvíle. Opřel se o loket a vysunul se zpod postele tak, aby viděl, co se v pokoji děje.
"Koho tu máš? Kam jsi ho schovala?" křičel mužský hlas a Xaver viděl nad černými holinkami temně modré rajtky a temně modrou blůzu policajtské uniformy. Muž se rozhlížel pátravě pokojem a potom se vrhl ke skříni, která svou bachratostí napovídala, že se uvnitř ní skrývá milenec.
V tu chvíli Xaver vyskočil zpod postele tichý jak kočka, mrštný jak panther. Uniformovaný muž otevřel skříň plnou šatů a hmátl do ní rukou. Ale to už byl Xaver za ním a když muž znovu a znovu vrážel ruku do tmy šatů, aby nahmátl skrytého milovníka, Xaver ho chytil zezadu za límec a prudce strčil dovnitř skříně. Zavřel dveře, otočil klíčem, klíč vytáhl, vstrčil do kapsy a obrátil se k ženě.
83