4.
Stál proti velkým hnědým očím a za sebou slyšel údery o nitro skříně, rámus a křik, natolik tlumený dusítkem šatstva, že slova pod hřmotem úderů zůstávala nesrozumitelná.
Posadil se k velikým očím, objal rukou rameno a teprve teď, když ucítil na dlani nahou kůži, uvědomil si, že žena je jen v lehkém kombiné, pod kterým se vzdouvají nahá prsa, měkká a vláčná.
Bušení ve skříni znělo dál a Xaver držel ženu oběma rukama kolem jejích paží a snažil se vnímat určitost jejich obrysů, která se stále ztrácela v rozvodněnosti jejích očí. Říkal jí, aby se nebála, ukazoval jí klíč na důkaz toho, že skříň je dobře zamčená, připomínal jí, že vězení jejího má-nžela je dubové a že vězeň je nemůže otevřít ani vypáčit. A posléze ji začal líbat (rukama držel pořád její měkká nahá ramena tak nesmírně milostná, že se bál posunout ruce níž a dotknout se ňader, jakoby nebyl dosti odolný proti jejich závratnosti) a zase se mu zdálo, že maje rty na její tváři, potápí se do nesmírných vod.
"Co budeme dělat?" uslyšel její hlas.
Hladil ji po ramenou a odpovídal jí, ať se o to nestará. že je jim tu teď dobře, že je šťasten jako nikdy nebyl a že bušení ve skříni ho zajímá asi tak jako zvuk bouřky
84
pouštěný z gramofonové desky nebo jako štěkot ps uvázaného k boudě na druhém konci města.
Aby ukázal svou vládu nad situací, vstal a rozhlédl se přehledem po pokoji. Pak se zasmál, protože uviděl n stole odložený černý pendrek. Uchopil ho, přistoupil k skříni a v odpověď na rány, které se ozývaly zevnitř, udeř pendrekem několikrát do dveří skříně.
"Co budeme dělat?" ptala se znovu žena a Xaver. odpovídal: "Odejdeme."
"A co on?" ptala se žena a Xaver odpovídal: "Clově vydrží bez jídla dva až tři dny. Až se sem za rok vrátím< ve skříni bude kostra oblečená do uniformy a holínek," přistoupil znovu k hlučící skříni a udeřil do ní pendreker a smál se a díval se na ženu v touze, aby se smála s ním
Ale žena se nesmála a ptala se: "Kam půjdeme?"
Xaver jí vyprávěl, kam půjdou. Namítala, že zde v téť místnosti je doma, kdežto kamji chce Xaver zavést, nem ani svůj prádelník ani ptáka v kleci. Xaver odpovídal, ž domov není prádelník ani pták v kleci, nýbrž přítomnos člověka, kterého milujeme. A potom jí říkal, že on sár nemá domova anebo jinak řečeno, že má domov ve svýd krocích, ve své chůzi, ve svých cestách. 2e jeho domov j tam, kde se otvírají neznámé obzory. Že může žít jei přecházeje z jednoho snu do druhého, z jedné krajiny di jiné a že kdyby zůstal dlouho v jedné dekoraci, zemřel b tak, jako zemře její manžel, zůstane-li déle než čtrnáct dr ve skříni.
A při těch slovech si najednou oba všimli, že skří ztichla. To ticho bylo tak nápadné, že je oba probudile Bylo to jak chvíle po bouři; kanárek v kleci se rozezpíval v okně byla žlutá barva slunce, které zapadalo. Bylo t krásné jak vyzvání na cestu. Bylo to krásné jak boä odpuštění. Bylo to krásné jak smrt policajtova.
Žena teď pohladila Xavera po tváři a bylo to poprvé, c se ho dotkla; a bylo to také poprvé, co ji Xaver uvidí
8
nerozplynutou, v jejích pevných konturách. Řekla mu: "Ano. Půjdeme. Půjdeme, kam budeš chtít. Počkej chvilku, vezmu si jen pár věcí na cestu."
Ještě jednou ho pohladila, usmála se na něho a odcházela ke dveřím. Díval se na ni očima plnýma náhlého míru; viděl její krok, vláčný a plynulý jako krok vody, která se změnila v tělo.
Pak se položil na postel a bylo mu nádherně. Skříň byla tichá, jako by muž v ní usnul nebo se oběsil. To ticho bylo plné prostoru, který sem přicházel oknem spolu s šuměním Vltavy a dalekým křikem města, křikem tak dalekým, že se podobal hlasům lesa.
Xaver cítil, že je opět pln cest. A není nic krásnějšího než chvíle před cestou, chvíle, kdy zítřejší obzor nás přijde navštívit a říci nám své sliby. Xaver ležel na zmuchlaných pokrývkách a všechno mu splývalo v nádhernou jednotu: měkká postel podobná ženě, žena podobná vodě, voda, již si představoval pod okny podobnou tekutému loži.
Potom ještě zahlédl, jak se znovu otevřely dveře a vešla žena. Byla oblečena do modrých šatů. Modrých jako voda, modrých jako obzory, do nichž se zítra ponoří, modrých jako spánek, do něhož zvolna, ale nezadržitelně padal.
Ano. Xaver usnul.
86
<J «
Xaver nespí, aby načerpal sil pro bdění. Ne, to monotónní kyvadlo spánek - bdění, které za rok kývne třistapětašedesátkrát, je mu neznámé.
Spánek pro něho není opakem života; spánek je pro něho životem a život snem. Přechází ze sna do snajako by přecházel z jednoho života do druhého.
Je tma, je černá tma, ale s výšky se pojednou snášejí kotouče světla. Jsou to světla šířená lucernami; v těch kruzích vyříznutých ze tmy je vidět hxxstě padající vločky.
Vběhl do dveří nízké budovy, rychle proběhl halou a vstoupil na peron, kde připraven k odjezdu stál vlak s rozsvícenými okny; kolem něho procházel stařec s lucernou a zavíral dveře vagónů. Xaver naskočil rychle do vlaku a to už stařec zvedl lucernu do výše, z jiného konce peronu se ozval táhlý zvuk trubky a vlak se rozjel.
87
o»
Zastavil se na plošině vagónu a zhluboka dýchal, aby ztišil zrychlený dech. Přišel opět na poslední chvíli a přicházet na poslední chvíli byla jeho hrdost: Všichni jiní přicházeli všas podle předem rozmyšleného plánu, takže žili celý život bez překvapení jako opisovači textů, které jim určil učitel. Tušil je v kupé vagónů, jak tam sedí na předem vymezených místech, jak vedou předem známé hovory, jak si vyprávějí o horské chatě, kde budou týden žít, o denním řádu, s kterým se seznámili již ve škole, aby pak mohli žít poslepu, nazpaměť a bez jedinné chyby.
Xaver však přišel nepřipraven, na poslední chvíli, dík náhlému nápadu a nečekanému rozhodnutí. Stál teď na plošině vagónu a divil se, co ho to vlastně pohnulo, aby se zúčastnil školního výletu s nudnými spolužáky a plešatými profesory, v jejichž vousech se procházejí vši.
Dal se na cestu vagónem: Hoši stáli v uličkách, dýchajíce na zamrzlé sklo a přikládajíce oko k okrouhlému průhledu; jiní leželi líně v kupé na lavicích, nad hlavami křížem krážem lyže opřené o síťky pro zavazadla; někde hráli karty a v jiném kupé zase zpívali nekonečnou píseň složenou z primitivní melodie a dvou slov, která se neustálé opakovala, stokrát a tisíckrát: chcíp kanárek, chcíp kanárek, chcip kanárek...
88
U tohoto kupé se zastavil a pohlédl dovnitř: byli tam tři hoši z vyšší třídy, a vedle nich světlovlasá dívka, jeho spolužačka, která když ho uviděla, zčervenala, ale přece na sobě nedala nic najevo, jakoby se bála, že bude přistižena, a proto dále otvírala ústa a dívajíc se velikýma očima na Xavera, zpívala: Chcíp kanárek, chcip kanárek, chcíp kanárek, chcíp...
Xaver se odtrhl od světlovlasé dívky a míjel další kupé, z nichž se ozývaly jiné studentské písně i halas her a potom uviděl, jak proti němu jde muž v uniformě průvodčího, zastavuje se u jednotlivých kupé a žádá jízdenky; uniforma ho nemohla zmýlit, poznal pod štítkem čepice starého latináře a věděl, že se s ním nesmí setkat, jednak proto, že neměl jízdenku, jednak proto, že již nesmírně dlouho (nepamatuje se ani jak dlouho!) nebyl v hodině latiny.
Využil tedy chvíle, kdy se latinář naklonil do kupé a provlékl se rychle kolem něho na plošinu, z níž vedly dvoje dveře do dvou malých kabin: na umývárnu a na záchod. Otevřel dveře umývárny a uviděl, jak tam stojí v těsném objetí profesorka češtiny, přísná padesátnice, a jeho spolužák, který sedává v první lavici a kterého Xaver, pokud se někdy zúčastňoval vyučování, zcela přehlížel. Když ho spatřili, odvrátili se oba vyrušení milenci rychle od sebe a sklonili se nad umývadlo; pod tenkým praménkem vody, jenž kapal z kohoutku si horlivě třeli ruce.
Xaver je nechtěl rušit a vyšel opět na plošinu; tam proti
sobě uviděl světlovlasou spolužačku, která na něho
upírala veliké modré oči; její ústa se nehýbala a nezpívala
již píseň o kanárkovi, o níž se Xaver domníval, že její
i sloky jsou nekonečné. Ach, jaké bláznovství, pomyslil,
f věřit, že existuje píseň, která nekončí; jako by nebylo už
1 od samého počátku vše na tomto světě zradou!
S touto myšlenkou se díval do světlovlásčiných očí a
89
věděl, že nesmí přistoupit na falešnou hru, která vydává dočasné za věčné a malé za velké, že nesmí přistoupit na falešnou hru, která se jmenuje láska. Proto se obrátil a znovu vstoupil do malé umývárny, v níž statná učitelka češtiny již opět stála proti malému Xaverovu spolužáku, držíc ho kolem boků.
"Ach, ne, prosím vás, jen už se podruhé neumývejte," řekl jim Xaver: "Budu se umývat sám," a diskrétně je obešel, otočil kohoutkem vodovodu a sklonil se nad umyvadlo, hledaje tak relativní osamění pro sebe i pro dva milence, kteří stáli v rozpacích za ním. "Půjdeme vedle," slyšel pak rezolutní šepot češtinářky, klapnutí dveří a kroky čtyř nohou, všedších do vedlejšího záchodku. Osaměl, opřel se spokojeně o stěnu a oddal se sladkým myšlenkám o malosti lásky, sladkým myšlenkám, za nimiž prosvítaly dvě velké prosebné modré oči.
90
/ •
Pak vlak zastavil, ozval se zvuk trubky, povyk mladíků, bouchání, dupot; Xaver vystoupil ze svého úkrytu a přidal se k ostatním školákům, hrnoucím se na nástupiště. A pak bylo vidět kopce, velký měsíc a zářivý sníh; šli nocí, která byla jasná jak den. Bylo to dlouhé procesí a místo křížů trčely vzhůru dvojice lyží jako nábožné rekvizity, jako symboly dvou prstů, které přísahají.
Bylo to dlouhé procesí a Xaver v něm šel a ruce měl v kapsách, protože on jediný neměl lyže, symbol přísahy; šel a poslouchal řeči školáků již zpola unavených; potom se ohlédl a viděl, že světlovlasá dívka, křehká, malá, jde až vzadu, klopýtá a pod těžkými lyžemi se boří do sněhu, a po chvíli se znovu ohlédl a viděl, že starý matematikár jí bere lyže, dává si je ke svým lyžím na rameno, volnou rukou ji chytá za paži a pomáhá v chůzi. A byl to smutný obraz, kterak nebohé stáří lituje nebohé mládí; díval se na to a bylo mu sladce.
Potom, nejdříve zdaleka a pak z čím dál tím větší blízkosti, se ozývala taneční hudba; objevila se před nimi restaurace a kolem ní dřevěné pavilony, do nichž se Xaverovi kolegové šli ubytovat. Ale Xaver tu neměl reservován žádný pokoj a nemusil ani odkládat lyže ani se
91
převlékat. Proto vstoupil hned do sálu, kde byl taneční parket, džezová kapela a u stolů několik hostů. Okamžitě si všiml ženy v temně rudém svetru a přiléhavých kalhotách; kolem ní seděli muži se sklenicemi piva, ale Xaver viděl, že ta žena je elegantní a pyšná a nudí se s nimi. Přistoupil k ní a požádal o tanec.
Tančili spolu uprostřed hospody jen oni dva a Xaver viděl, že krk ženy je nádherně povadlý, kůže kolem očí nádherně vrásčitá a kolem jejich úst jsou dva nádherně hluboké vrypy, a byl šťasten, že má v náručí tolik let života, že on, školák, drží v náručí celý jeden málem už uzavřený život. Byl pyšný, že s ní tančí a myslil na to, že za chvíli sem vstoupí světlovláska a uvidí ho, jak je vysoko nad ní, jako by věk jeho tanečnice byl vysoký kopec a ta mladičká dívka se vypínala pod tím kopcem jak prosebný stonek trávy.
Opravdu: do lokálu se začali hrnout žáci i žákyně, které vyměnily lyžařské kalhoty za sukně, a všichni se rozesadili k volným stolům, takže teď Xaver tančil s temnorudou ženou obklopen početným publikem; zahlédl u jednoho stolu světlovlásku a byl spokojen: byla oblečena mnohem pečlivěji než všichni ostatní; měla krásné šaty, které se vůbec nehodily do této špinavé hospody, bílé, lehké šaty, v nichž byla ještě křehčí a ještě zranitelnější. Xaver věděl, že si je vzala kvůli němu a v této chvíli byl již zcela rozhodnut, že se jí nesmí vzdát, že musí tento večer prožít pro ni a kvůli ní.
92
o
O»
Řekl ženě v temně rudém svetru, že již nechce déle tančit: protiví se mu tlamy, které na ně civějí nad půllitry piva. Žena se souhlasně zasmála; i když kapela nekončila hru a na parketu byli jen oni sami, přestali tančit (celá hospoda viděla, jak přestávají tančit) a šli spolu držíce se za ruce pryč z pódia, kolem všech stolů až na sněhovou pláň.
Ovanul je mrazivý vzduch a Xaver myslil na to, že za chvíli sem na mráz vstoupí i křehká nemocná dívka v bílých šatech. Uchopil temně rudou ženu znovu pod paži a vedl ji dál bělostnou plání a zdálo se mu, zeje krysař, a žena, kterou vede, je píšťala, na kterou píská.
Po chvíli se otevřely dveře restaurace a ven vyšla světlovláska. A byla ještě křehčí než před chvílí, její bílé šaty se ztrácely na sněhu, takže vypadala jak sníh, jenž kráčí sněhem. Xaver k sobě tiskl ženu v temnorudém svetru, teple oděnou a nádherně starou, líbal ji, dával jí ruce pod svetr a koutkem oka pozoroval dívenku podobnou sněhu, jak se za nimi dívá a jak se trápí.
A potom povalil tu starou ženu na sníh a válel se po ní a věděl, že už to trvá dlouho a že je zima a že šaty dívenky jsou tenké a že mráz se jí dotýká lýtek a kolenou a sahá jí na stehna a hladí ji výš a výš až se dotýká jejího klína a
93
jejího břicha. Pak se zvedli a stará žena ho vedla do jedné z chat, v níž měla pokoj.
Okno přízemního pokoje bylo metr nad sněhovou plání a Xaver z něho viděl, že světlovláska je pár kroků od něho a že se na něho do okna dívá; ani on nechtěl opustit dívenku, jejíž obraz ho celého naplňoval, a proto rozsvítil (stará žena se rozesmála lascivně nad jeho potřebou světla), vzal ženu za ruku, stoupl si s ní k oknu a u okna ji objímal a zvedal její huňatý svetr (teplý svetr pro stařecké tělo) a myslil na dívenku, která už musila být docela zkřehlá, tak zkřehlá, že necítila své tělo, že už byla jen duší, smutnou a bolavou duší třepotající se v úplně zmrzlém těle, které již nic necítilo, které již ztratilo schopnost hmatu a nebylo než mrtvou schránkou pro vlající duši, kterou Xaver tak nesmírně miloval, ach, tak nesmírně miloval.
Kdo by unesl tak nesmírnou lásku! Xaver cítil, jak jeho ruce slábnou, jak nejsou s to nadzvednout ten těžký huňatý svetr ani tak vysoko, aby odkryl stařenina ňadra, cítil malátnost v celém těle a usedl na postel. Těžko vylíčit, jak mu bylo dobře, jak byl spokojen a šťasten. Když je člověk velice šťasten, přichází za ním spánek jako odměna. Xaver se usmíval a propadl se hluboko do spánku, do krásné sladké noci, v níž svítily dvě zmrzlé oči, dva zkřehlé měsíce...
94
Q
Xaver nežije jeden jediný život, který se táhne od / narození k smrti jak dlouhá špinavá nit; nežije svůj život, | nýbrž jej spí; v tom životě—spánku skáče ze sna do sna; | sní, ve snu usne a zdá se mu další sen, takžejeho spánek je f jak krabička, do níž je vložena další krabička a do ní další s   a další.
Hle, v této chvíli spí zároveň v domě u Karlova mostu i v horské chatě; ty dva spánky znějí jak dva tóny dlouze držené na varhanách; a k těm dvěma tónům zaznívá nyní třetí:
Stojí a rozhlíží se. Ulice je liduprázdná, jen sem tam se mihne stín, který se rychle ztrácí za roh nebo do vrat. Ani on nechce být spatřen; kráčí postranními předměstskými ulicemi a slyší z druhé strany města zaznívat střelbu.
Konečně vešel do jednoho domu a dal se schodištěm dolů; v suterénu bylo několik dveří; chvíli hledal ty pravé a pak zaklepal; nejdřív třikrát, pak po pauze jednou a po další pauze opět třikrát.
95
11.
Protáhl se železnými dveřmi a octl se na úzkém dvoře. Byla tma, z dálky zněla střelba a když se podíval vzhůru, viděl nad střechami bloudit světelné pruhy reflektorů. Naproti úzký železný žebřík vedl zdola až na střechu pětiposchoďového domu. Přiskočil k němu a rychle šplhal vzhůru. Ostatní za ním vybíhali na dvůr a tiskli se ke zdem. Cekali, až bude na střeše a dá jim znamení, že cesta je volná.
A potom šli po střechách, plíživě a opatrně, a Xaver byl stále vpředu; Šel jako šelma a jeho oči viděly i skrze tmu. Na jednom místě se zastavil a zavolal k sobě muže s šiltovkou, aby mu ukázal, jak dole hluboko pod nimi se sbíhají černé postavy s krátkými zbraněmi v rukou a slídivě se rozhlížejí. "Veď nás dál," řekl muž Xaverovi.
A Xaver šel, skákaje se střechy na střechu, slézaje krátké železné žebříky, schovávaje se za komíny a vyhýbaje se dotěrným reflektorům, které každou chvíli ohledávaly domy, okraje střech i kaňony ulic.
Byla to krásná cesta ztichlých mužů proměněných v roj ptáků, kteří zvysoka obletí číhajícího nepřítele a snesou se na křídlech střech na druhou stranu města, kde již není nástrah. Byla to krásná dlouhá cesta, ale cesta již tak dlouhá, že Xaver začal pociťovat únavu; onu únavu, která
98
kalí smysly a naplňuje mysl halucinací; zdálo se mu, slyší znít smuteční pochod, ten známý Chopinův Funěl marche, jak jej hrávají dechové kutálky na hřbitovec
Nezpomaloval krok, snažil se vší mocí zbystřit ! smysly a odehnat tu zlověstnou halucinaci. Marně; hud k němu stále doléhala, jako by chtěla věštit jeho blíž konec, jako by chtěla k této chvíli boje přišpendlit čer závoj budoucí smrti.
Proč se tak bránil té halucinaci? Což netoužil, a velikost smrti učinila jeho kroky po střecha nezapomenutelnými a nesmírnými? Což není pohřel hudba, která k němu doléhá jako předzvěst, t nejkrásnějším doprovodem jeho odvahy? Což n< nádherné, že jeho boj je pohřbem a jeho pohřeb bojem, život se smrtí se tu tak velkolepě snoubí?
Ne, Xaver se neděsil, že se mu smrt přišla ohlásit, nýt že se nemůže v této chvíli již spoléhat na vlastní smysly, není s to (on, který ručí za bezpečnost svých druhů!) sly: plíživé nástrahy nepřátel, když má uši zalepené tekut melancholií smutečního marše.
Ale copak je to vůbec možné, aby halucinace mi podobu tak skutečnou, že bylo slyšet Chopinův pocho se všemi rytmickými chybami a falešnou hrou trombón1
JLm e
Otevřel oči a viděl místnost s jednou oprýskanou skříní a jednou postelí, ve které ležel. S uspokojením zjistil, že spal v šatech a nemusí se tedy převlékat; vklouzl jen do bot pohozených pod postelí.
Ale odkud se ozývá ta smutná kutálka, jejíž tóny znějí tak zcela skutečně?
Přistoupil k oknu. Kousek před ním, v krajině, z níž sníh již téměř odešel, stála nehnutě, zády k němu skupina lidí v černých šatech. Stála osiřelá a smutná, smutná jak krajina, která ji obklopovala; z bělostného sněhu zbyly jen špinavé cáry a stužky na vlhké zemi.
Otevřel okno a vyklonil se. Teď pochopil situaci lépe. Černě odění lidé byli shromážděni kolem jámy, u níž ležela rakev. Z druhé strany jámy jiní černě odění lidé měli před ústy žesťové nástroje a na nich malé notové pultíky s notami, do nichž upírali oči; hráli Chopinův pohřební marš.
Okno bylo sotva metr nad zemí. Xaver jím vyskočil ven a přistoupil k smutečnímu hloučku. V té chvíli dva silní venkované provlekli pod rakev lana, nadzvedli ji a zvolna spouštěli dolů. Starý muž a stará žena stojící v hloučku černě oděných lidí se rozvzlykali a ti ostatní lidé je brali pod pažemi a uklidňovali.
100
Potom rakev dopadla na dno a černě odění lidé jeden po druhém přicházeli a házeli na ni hrst hlíny. Také Xaver jako poslední se shýbl, nabral do dlaně prsť s kousíčky sněhu a pustil ji dolů.
Byl tu jediný, o němž nikdo nic nevěděl a byl tu jediný, který sám věděl vše. Jedině on věděl proč a jak zemřela světlovlasá dívka, jedině on věděl o ruce mrazu, která sejí sunula od lýtek vzhůru po těle až na břicho a mezi ňadra, jedině on věděl, kdo byl příčinou její smrti. Jedině on věděl, proč si přála, aby ji pohřbili právě zde, kde se nejvíc trápila a kde toužila zemřít, protože viděla lásku, jak ji zrazuje a jak jí mizí.
Jedině on vše věděl; ti ostatní tu byli jako nechápající publikum, či jako nechápající oběti. Viděl je na pozadí daleké horské krajiny a zdálo se mu, že jsou ztraceni v nesmírných dálkách stejně jako zemřelá je ztracená v nesmírné hlíně, a že on sám (který vše ví) je ještě rozlehlejší než ta daleká mokrá krajina, takže všichni, pozůstalí, mrtvá, hrobníci s lopatami i luka a kopce, vstupují do něho a ztrácejí se v něm.
Byl naplněn krajinou, smutkem pozůstalých i smrtí světlovlásčinou a cítil, jak je jimi všemi rozpínán, jako by v něm rostl strom; cítil se být veliký a chápal teď svou vlastní reálnou postavu jen jako masku, převlek, škraboškou skromnosti; v této škrabošce vlastní postavy přistoupil teď k rodičům mrtvé (tvář otce mu připomínala rysy světlovlásčiny; byla zrudlá pláčem) a vyslovoval jim soustrast; podávali mu nepřítomně ruku a on cítil, jak jejich dlaně jsou v jeho ruce křehké a nepatrné.
Potom zůstal opřen o zeď pavilonu, v němž tak dlouho spal, a díval se za pohřebními hosty, kteří se rozcházeli v malých skupinkách a zvolna ztráceli do vlhkých dálek. Pojednou pocítil, že ho někdo hladí; ach, ano, cítil na tváři dotek ruky. Byl si jist, že tomu doteku rozumí a
101
vděčně ho vnímal; věděl, že je to ruka odpuštění; že 'ř světlovláska mu dává na srozuměnou, že ho nepřestala / milovat a že láska trvá za hrob.                                        i
f
l
I
102
«
Padal dolů svými sny.
Nejkrásnější chvíle byla, kdy jeden sen ještě trval, ale už za ním prosvítal další, do něhož se probouzel.
Ty ruce, které ho hladily ve chvíli, kdy stál v horské krajině, patřily už ženě ze snu, do něhož padal zpět, ale Xaver o tom ještě neví, takže ty ruce teď existují samy o sobě; jsou to zázračné ruce v prázdném prostoru; ruce mezi dvěma příběhy, mezi dvěma životy; ruce nepokazené tělem ani hlavou.
Kéž trvá co nejdéle ten dotek rukou bez těla!
103
J.^1«
Potom ucítil kromě rukou i dotek velikých měkkých ňader opírajících se mu o prsa a uviděl tvář černovlasé ženy a slyšel její hlas: "Probuď se! Proboha probuď sel"
Byla pod ním smuchlaná postel a kolem dokola šeravý pokojík s velikou skříní. Xaver si vzpomněl, zeje v domě u Karlova mostu.
"Vím, že bys chtěl ještě dlouho spát," říkala žena, jako by se omlouvala, "ale musila jsem tě probudit, protože se bojím."
"Čeho se bojíš," ptal se Xaver.
"Můj bože, ty nic nevíš," řekla žena: "Poslouchej!"
Xaver zmlkl a snažil se pečlivě naslouchat; z dálky zanívala střelba.
Vyskočil z postele a běžel k oknu; po Karlově mostě se procházely hloučky mužů v modrácích se samopaly přes rameno.
Bylo to jako vzpomínka ozývající se přes několik stěn; Xaver sice věděl, co znamenají hloučky ozbrojených dělníků hlídkujících na mostě, ale přece měl pocit, že si na cosi nemůže vzpomenout, na cosi, co by mu objasnilo jeho vlastní vztah ktomu, co vidí. Věděl, že do této scény patří a že jen nějakým omylem z ní vypadl, jako když herec zapomene vejít včas na jeviště a hra se pak
104
odvíjí podivně zmrzačená, bez něho. Až pak si najednoi vzpomněl.
A ve chvíli, kdy si vzpomněl, rozhlédl se pokojem j oddechl si: aktovka byla stále tu, opřena v koutě o zeď nikdo ji neodnesl. Přiskočil k ní a otevřel. Všechno tan bylo: sešit z matematiky, sešit z češtiny, učebnici přírodopisu. Vytáhl sešit z češtiny, otevřel ho z druh« strany a oddechl si podruhé: seznam, který po něn požadoval černovlasý muž, byl tu opsán pečlivě drobným čitelným písmem a Xaver se znovu potěši nápadem maskovat tento důležitý dokument školnín sešitem, do něhož z druhé strany je napsáno slohov« cvičení na téma Kterak k nám přišlo jaro.
"Co to tam hledáš, prosím tě!"
"Nic," řekl Xaver.
"Potřebuji tvou pomoc. Vidíš přece, co se děje. Chod dům od domu, zatýkají a popravují."
"Neboj se," zasmál se, "žádné popravy se nemohol konat!"
"Jak to můžeš vědět!" protestovala žena.
Jak to mohl vědět? Až příliš dobře: seznam všech nepřátel lidu, kteří měli být popraveni prvního dne revoluce, měl ve svém sešitu: popravy se opravdu nemohly konat. Ostatně vůbec ho nezajímala úzkosl krásné ženy; slyšel střelbu, viděl chlapy hlídkující na mostě a myslil jen na to, že datum, které tak nadšení piipravoval se svými spolubojovníky, nejednou přišlo a on ho zaspal; že je jinde, v jiném pokoji a jiném snu.
Chtěl vyběhnout ven, chtěl se okamžitě ohlásit těm chlapům v modrácích, chtěl odevzdat seznam, který nemá nikdo jiný než on a bez něhož je revoluce slepá, nevědouc koho zatýkat a střílet. Ale pak si uvědomil, že to neni možné: nezná heslo vydané na tento den, je dávno považován za zrádce a nikdo by mu nevěřil. Je v jiném životě, je v jiném příběhu a není s to spasit z tohoto života ten druhý, v kterém už není.
10Í