"Co je s tebou?" naléhala na něho s úzkostí žena.
A Xavera napadlo, že nemůže-li spasit ten ztracený život, musí udělat velikým ten, který žije právě teď. Ohlédl se po krásné kypré ženě a věděl v té chvíli, že ji musí opustit, neboť život je tam venku za okny, odkud se ozývá střelba jak tokání slavíka.
"Kam chceš jít!" vykřikla žena.
Xaver se usmál a ukázal z okna.
"Sliboval jsi mi, že mne vezmeš s sebou!"
"To už je dávno."
"Ty mne chceš zradit?"
Klekla si před ním a objala mu nohy.
Díval se na ni a uvědomoval si, zeje krásná a že je trpké se od ní odtrhnout. Ale svět za oknem byl ještě krásnější. A jestli kvůli němu opustí milovanou ženu, pak je ten svět ještě dražší o cenu zrazené lásky.
"Jsi krásná," říkal jí, "ale musím tě zradit." Pak se jí vytrhl z objetí a vykročil směrem k oknu.
106
DfL třetí'
aneb BÁSNIK MASTURBUJE
•F
1.
Toho dne, kdy za ní přiběhl Jaromil se svými básněmi, se už maminka tatínka nedočkala a nedočkala se ho ani v příštích dnech.
Zato dostala z gestapa úřední zprávu, že její manžel je zatčen. Ke konci války přišla další úřední zpráva, že manžel zemřel v koncentračním táboře.
Bylo-li její manželství ubohé, její vdovství bylo veliké a slavné. Měla velkou manželovu fotografii z doby, kdy se seznámili, dala ji do zlaceného rámu a pověsila na zeď.
Pak za velkého jásotu Pražanů skončila válka, Němci opustili české země a pro maminku začal život obdařený strohou krásou odříkání; peníze, které kdysi zdědila po otci, propadly, takže propustila služku, po Alíkově smrti odmítla koupit nového psa a musila si najít zaměstnání.
A došlo k dalším změnám: její sestra se rozhodla přenechat byt uprostřed Prahy čerstvě ženatému synovia nastěhovat se s manželem a mladším synem do přízemních pokojů rodné vily, zatímco babička přesídlila do poschodí k ovdovělé mamince.
Švagrem maminka opovrhovala od té doby, co ho slyšela prohlásit, že Voltaire byl fysik, který vynalezl volty. Jeho rodina byla hlučná a samolibě zaposlouchaná do svých primitivních zábav; od veselého života v dolních
108
místnostech se oddělovalo tučnými konturami území melancholie prostírající se v horním poschodí.
A přece chodila v té době maminka vzpřímeněji než kdysi v dobách dostatku. Jako by nosila na hlavě (po příkladu dalmátskych žen, které takto nosí koše vína) neviditelnou urnu manžela.
109
|: V         V koupelně na poličce pod zrcadlem stojí lahvičky s
t voňavkami a tuby s krémy, ale maminka je skoro 1 nepoužívá k ošetřování pleti. Stojí-li před nimi tak I často, je to proto, že jí připomínají zesnulého otce, jeho I drogerii (patří už dávno nemilovanému švagrovi) i mnohaletý bezstarostný život ve vile.
Na minulost prožitou s rodiči a manželem položilo se
teskné světlo právě zapadnuvšího slunce. Ten teskný svit
I ji drásá; uvědomuje si, že je s to ocenit krásu těch let
^   teprve nyní, až jsou pryč a vyčítá si, že byla nevděčná
manželka. Její muž podstupoval krajní nebezpečí, zžíral
se starostmi a aby uchoval její klid, nikdy jí o ničem ani
slovo neřekl; a ona dodnes neví nic o tom, proč byl zatčen,
v jaké odboj ové skupině pracoval a jaké tam měl poslání;
neví vůbec nic a chápe to jako potupný trest za to, že byla
žensky omezená a neuměla vidět v mužově počínání nic
: jiného než chladnoucí city. Když pomyslí na to, že mu
byla nevěrná právě v době, kdy on byl nejohroženější,
téměř pohrdá sama sebou.
Dívá se teď na sebe do zrcadla a zjišťuje překvapeně, že její tvář je pořád mladá, dokonce, zdá se jí, zbytečně mladá, jako by ji čas zapomněl na jejím krku omylem a neprávem. Nedávno se jí doneslo, že ji kdosi viděl na ulici
110
SlšŠi3&&&E&$£&&$i&$
s Jaromilem a domníval se, že jsou bratr se sestrou; připadalo jí to komické. Radost jí to ovšem udělalo; však také od té doby chodila s Jaromilem do divadla a na koncerty ještě s větším potěšením.
Ostatně co jí zůstalo jiného než on?
Babička ztrácela paměť i zdraví, sedávala doma, zašívala Jaromilovi ponožky a dceři žehlila šaty. Byla plná stesků a vzpomínek i plna starostlivé péče. Vytvářela smutné láskyplné ovzduší a stvrzovala ženskost prostředí (dvojvdovího prostředí), jež Jaromila doma obklopovalo.
111
r"-'1-""         -     ''■ '        ........—^Mnwwi—
3.
.             Na stěnách jeho pokojíku už nevisely malované dětské
js        výroky (maminka je s lítostí uložila do skříně), ale dvacet
f.'       malých   reprodukcí   kubistických   a   surrealistických
[          obrazů, jak si je vystříhal z různých časopisů a podlepil
tvrdým papírem.  Mezi nimi bylo na zdi upevněno
sluchátko telefonu s kusem odříznuté šňůry; (kdysi jim
opravovali   telefonní   přístroj   a   Jaromil   spatřil   v
odříznutém vadném sluchátku  onen předmět,  který
f         vytržen ze své všední souvislosti, působí zázračně a má
právo být zván surrealistickým objektem). Obraz, na nějž
,         se však díval nejčastěji, byl v rámu zrcadla, které viselo na
f téže stěně. Nic neměl prostudováno pečlivěji než svoji
-      | tvář, ničím se netrápil více než jí a do ničeho (i když až po
*      I urputném úsilí) nevkládal více víry:
.*     Byla podobna tváři matčině, ale protože Jaromil byl
muž, drobnost rysů působila mnohem nápadněji: měl
|-         krásný jemný nosík a malou mírně ustupující bradu. Ta
brada    ho    velice    trápila;    dočetl    se    ve    známé
Schopenhauerově úvaze, že nazad sražená brada jest
obzvláště odporná, neboť psávě vyčnívající bradou liší se
i         člověk od opice. Pak kdesi objevil fotografii Rilkeho a
:         zjistil, že i on má ustupující bradu, v čemž nacházel
\         povzbuzující útěchu. Díval se dlouze do zrcadla a zoufale
|         se zmítal v tom obrovském prostoru mezi opicí a Rilkem.
112
t (
l          Popravdě řečeno, brada ustupovala dosti mírně a
!       maminka cejikem právem považovala synovu tvář za
I       dětsky líbeznou. Jenomže to právě trápilo Jaromila ještě
|       víc než brada: drobnost rysů činila ho o několik let
i       mladším a protože jeho spolužáci byli o rok starší než on,
*       byla    dětskost    jeho    vzezření    o    to    nápadnější,
l       nezamluvitelná,   mnohokrát   denně   komentovaná   a
I       Jaromil na ni nemohl ani na chvíli zapomenout.
I          Jaké to bylo břemeno, nésti tuto tvář! Jak těžká byla ta
|       lehoučká kresba rysů!
f          (Jaromil míval někdy hrůzné sny, že musí zvednout
j      nějaký velice lehký předmět, šálek čaje, lžíci, pírko, a že
l      nemůže, že je o to slabší, oč předmět je lehčí, že klesá pod
i      jeho lehkostí; tyto sny prožíval jako sny hrůzy a budíval se
f       zpocen; zdá se nám, že to byly sny o jeho lehké tváři
kreslené pavučinovými tahy, kterou se snažil marně
zvednout a odhodit.)
i
S
i
l
h                                            *                                      113
4.
V domech, v nichž se narodili lyrici, vládnou ženy: sestra Traklova, sestry Jeseninovy a Majakovského, tety Blokový, babička Hölderlinova a Lermontovova, chůva Puškinova a ovšem hlavně matky, matky básníků, za nimiž bledne otcův stín. Lady Wilde a frau Rilke oblékaly své syny jako holčičku. Divíte se, že se chlapec dívá úzkostně do zrcadla? Je čas státi se mužem, píše si Jiří Orten v deníku. Celý život bude lyrik hledat mužnost rysů ve své tváři.
Když se na sebe díval hodně dlouho do zrcadla, podařilo se mu nakonec zahlédnout, co chtěl: tvrdý pohled oka nebo surovou linku úst; to ovšem musil nasadit zcela určitý úsměv či spíš úšklebek, při kterém horní ret byl křečovitě stažen. Také účesem se snažil změnit tvář: pokoušel se vlasy nad čelem zvednout, aby tvořily hustý, divoký porost; ale běda, ty vlasy, které maminka nade vše milovala, takže nosila jejich kadeř v medailonku, byly nejhorší, jaké si mohl přát: žluté jak peří na čerstvě narozených kuřátkách a jemné jak chmýří pampelišky; jiedaly se nijak zformovat; maminka ho po nich často hladila a říkala, že jsou to vlasy anděla. Ale Jaromil nenáviděl anděly a miloval ďábly; toužil si obarvit vlasy na černo, ale neodvážil se, protože barvit si vlasy bylo ještě zženštilejší, než je mít blond; nechal si je A aspoň narůst hodně dlouhé a nosil je rozcuchané.
114
Při každé příležitosti kontroloval a opravoval svůj vzhled; nevynechal jedinou výkladní skříň, aby do ní nevrhl krátký pohled. Cím sledovanější, tím se stávala jeho podoba vědomější, ale i obtížnější a rozbolavěnější. Hle:
Jde domů ze školy. Ulice je liduprázdná, ale zdálky proti němu jde neznámá mladá žena. Nezadržitelně se k sobě přibližují. Jaromil vidí, že žena je krásná a myslí na svou tvář. Snaží se nasadit svůj vyzkoušený tvrdý úsměv, ale cítí, že se mu to nepodaří. Myslí čím dál tím více na svou tvář, jejíž dívčí dětskost ho činí směšným před očima ženy, je celý vtělen do své titěrné tvářičky, která tuhne, dřevění a (běda!) rudne! Zrychluje tedy krok, aby zmenšil pravděpodobnost, že na něho žena pohlédne, protože bude-li přistižen krásnou ženou při tom, jak se červená, neunese tu hanbu!
115
J «
Hodiny ztrávené u zrcadla dováděly ho až na dno beznaděje; naštěstí bylo zrcadlo, které ho zvedalo ke hvězdám.  Tím nanebezvedajícím zrcadlem byly jeho
i   verše; toužil po těch, které dosud nenapsal, a na ty, co již
i napsal, vzpomínal zalíbené jako se vzpomíná na ženy; byl nejen jejich tvůrcem, ale i teoretikem a historikem; psal i úvahy o tom, co napsal, dělil své psaní na jednotlivá období, pojmenovával ta období, takže se během dvou, tří let naučil dívat na své básnění jako na vývojový děj hodný historiografa. Byla   v   tom   útěcha:   Tam   dole,   kde   žil   svou
\ každodennost, kde chodil do školy, obědval s maminkou a babičkou, prostíralo se neartikulované prázdno; zato v
^ básních, nahoře, nastavěl orientační sloupy, tabule s nápisy; zde byl členěný a pestrý čas; přecházel z jednoho básnického období do druhého a mohl (pohlížeje koutkem oka dolů, do strašné stojatosti bez událostí) oznamovat sám sobě v nadšeném vytržení příchod nového období, které otevře netušené obzory jeho fantazii.
A mohl též mít tiché a pevné vědomí, že přes nicotnost své podoby (i svého života) má v sobě jedinečné bohatství; nebo řekněme to jinak: že je vyvolený. Objasněme to slovo:
116
I když nepříliš často, protože si to maminka nepřála, navštěvoval Jaromil nadále malíře; už dávno sice přestal kreslit, zato semu kdysi odhodlal ukázat své verše a od té doby mu je všechny přinášel. Malíř je četl s vřelým zájmem a někdy si je nechával u sebe, aby je ukázal přátelům; to vynášelo Jaromila do velkých výšek štěstí, neboť malíř, který byl kdysi velmi skeptický k jeho kresbám, zůstal pro něho neotřesitelnou autoritou; věřil, že existuje (uschována ve vědomí zasvěcenců) objektivní míra uměleckých hodnot (tak jako v sévreském muzeu je uschován v platině prototyp metru) a malíř ji zná.
Přesto tu bylo něco zarážejícího: Jaromil nebyl nikdy s to odhadnout, co z jeho básní malíř ocení a co ne; někdy velebil básničku, kterou Jaromil napsal jen tak levou rukou, a jindy zas odkládal znuděně verše, na nichž si chlapec zakládal. Jak si to vysvětlit? Není-li Jaromil s to poznat sám hodnotu toho, co píše, neznamená to, že vytváří hodnoty bezděčně, maně, mimo svou vůli, mimo své vědění, tedy bez zásluhy (stejně jako kdysi dávno okouzlil malíře světem psolidí objevených docela náhodou)?
"Samozřejmě," řekl mu malíř, když se jednou dotkli tohoto tématu. "Byla snad fantastická představa, kterou jsi uložil do básně, výsledkem přemýšlení? Nikoli: napadla tě, náhle, nečekaně; autorem té představy nejsi ty, nýbrž spíš někdo v tobě; někdo, kdo v tobě básní. Ten básnící někdo, to je onen mohutný proud nevědomí, který protéká každým člověkem; není to žádná zásluha, když si tě tento proud, v němž je si každý roven s každým, vybral za své housle."
Malíř to mínil jako lekci skromnosti, ale Jaromil v ní okamžitě nalezl třpytivé zrnko pro svou pýchu: budiž, není to on, kdo stvořil obrazy v básni; ale bylo tu něco tajemného, co si vybralo právě jeho píšící ruku; mohl se pyšnit tedy něčím větším, než je zásluha; mohl se pyšnit vyvoleností.
117
Nikdy ostatně nezapomněl, co mu řekla paní z lázeňského městečka: to dítě má před sebou velkou budoucnost. Věřil takovým větám jako věštbám. Budoucnost byla neznámá dálka za obzorem, v níž nejasná představa revoluce (malíř často hovořil o její nezbytnosti) splývala mu s nejasnou představou bohémské svobody básníků; věděl, že tuto budoucnost naplní svou slávou a to vědomí mu dodávalo jistoty, která v něm žila (samostatně a nespojeně) vedle všech trapných nejistot.
O«
Ach, dlouhé prázdno odpolední, kdy je Jarom uzavřen v pokoji a dívá se střídavě do svých dvou zrcadel
Jak je to možné? Všude přece četl, že mládí je nejplněj období života! Kde se tedy bere to vakuum, ta řídko: životní hmoty? Odkud se bere prázdnota?
To slovo bylo nepříjemné jak slovo porážka. A by] jiná slova, která v jeho přítomnosti (alespoň doma, v i metropoli prázdnoty) nesměl nikdo vyslovit. Třeba slov láska nebo slovo dívky. Jak nenáviděl tři lidi obývají' přízemní pokoje vily! Často tam bývali do hloubi noi hosté a bylo slyšet opilé hlasy a mezi nimi vřískavé hlas žen, které rozdíraly duši Jaromila zamuchlaného d přikrývky a nemohoucího spát. Jeho bratranec byl jen dva roky starší než on, ale ty dva roky se mezi nimi tyči] jak Pyreneje oddělující od sebe dva různé věky; bratrane - vysokoškolák si do vily vodil (s vlídným porozumění] rodičů) sličné slečny a Jaromila mírně přezíral; strýc bylo vidět málokdy (byl zaneprázdněn zděděnýn obchody), zato tetin hlas burácel domem; pokaždé, kd} potkala Jaromila, kladla mu stereotypní otázku: Tak c dělají děvčata? Jaromil toužil plivnout jí do tváře, proto/ její shovívavě žoviálni otázka osvětlovala celou jeho bídi Ne že by neměl žádné styky s dívkami, ale bylo jich ta málo, že jednotlivé schůzky byly od sebe vzdáleny ja
118
i:
hvězdy ve vesmíru. Slovo dívky bylo tedy smutné jak slovo stesk a slovo neúspěch.
Jestliže schůzky s dívkami nenaplňovaly jeho čas,
naplňovalo ho očekávání těch schůzek a to očekávání
nebylo jen prosté civění do budoucnosti, to byla příprava
a studium. Jaromil byl přesvědčen, že úspěch schůzky
i 'závisí především na tom, zda neupadne do rozpačitého
j   mlčení a bude umět mluvit. Schůzka s dívkou byla
c  především umění konversace. Pořídil si proto zvláštní
sešitek,   do   něhož   si  zapisoval  historky  vhodné  k
vyprávění;   nikoli anekdoty,  protože ty nejsou s to
i  vypovědět nic osobního o tom, kdo je vypráví. Zapisoval
í si příběhy, které sám prožil; a protože skoro žádné
1  neprožil, vymýšlel si je; byl při tom vkusný: smyšlené (či
i vyčtené či odposlouchané) příběhy, do nichž dosazoval
sám sebe jako hrdinu, ho neměly heroizovat, nýbrž jen
jemně, takřka nepostřehnutelně posunout z území, kde
vládne stojatost a prázdno, do území, v němž vládne
pohyb a dobrodružství.
Zapisoval si i různé úryvky z básní (a podotkněme, že ne z těch, které sám obdivoval), v nichž byla apostrofována ženská krása a jež bylo možno prohodit jako vlastní postřeh. Tak si například zapsal verš: Z tvé tváře mohla by být krásná trikolóra: rty, oči, vlas... Takový verš bylo ovšem třeba zbavit umelosti rytmu a říci , ho dívce jako vlastní náhlý nápad, jako spontánní vtipnou poklonu: Tvoje tvář, to je vlastně trikolóra! Oči, ústa, vlasy. Neuznávám žádné jiné státní barvy!
Po celou dobu schůzky myslí Jaromil na své připravené věty a děsí se, že jeho hlas nebude přirozený, že věty budou znít naučeně a že je bude říkat jako špatný ochotnický herec. Neodváží se je tedy říci, ale protože je soustředěn jen na ně, neumí kromě nich nic povídat. Schůzka je trapně mlčenlivá, Jaromil cítí v dívčiných pohledech výsměch a brzy se s dívkou loučí s pocitem porážky.
120
Doma si sedá ke stolu a píše vztekle, rychle a s nenávistí: Z tvých očí tečou pohledy jak moč Střílím z pušky do vypelichaných vrabců tvých blbých myšlenek Mezi tvýma nohama je kaluž z níž vyskakují pluky žab...
Píše dál a dál a čte pak po sobě s uspokojením text, jehož fantazie mu připadá krásně zběsilá.
Jsem básník, jsem veliký básník, říká si v duchu á píše si to pak i do deníku: Jsem veliký básník, mám velikou sensibilitu, mám ďábelskou fantazii, cítím, co jiní necítí...
A zatím přichází zvenčí maminka a vchází do svého pokoje...
Jaromil přistupuje k zrcadlu a dívá se dlouze na svou nenáviděnou dětskou tvář. Dívá se na ni tak dlouho, až v ní posléze uvidí svit výjimečnosti a vyvolenosti.
A ve vedlejším pokoji maminka si stoupá na špičky a sundává se stěny manželův obraz ve zlatém rámu.
121
7.
Dověděla se toho dne, že její manžel měl již dávno před válkou poměr s mladou židovkou; když Němci okupovali české země a židé musili chodit po ulici s potupnou žlutou hvězdou na kabátě, neopustil ji, scházel se s ní dál a pomáhal jí, jak jen mohl.
Pak ji odvlekli do terezínského gheta a on se odvážil ztřeštěného činu: s pomocí českých strážníků se mu podařilo vloudit do střeženého města a svou milenku na pár minut vidět. Úspěch ho zlákal, vypravil se do Terezína podruhé a tehdy ho chytili, aby se už nikdy nevrátil on ani jeho milá.
Neviditelná urna, kterou maminka nosila na hlavě, je odložena i s manželovým obrazem za skříní. Už nemusí chodit vzpřímená, už není nic, co by ji napřimovalo, protože všechen mravní pathos si ponechali ti druzí:
Slyší pořád hlas staré židovky, příbuzné manželovy milenky, která jí to vše pověděla: "Byl to nejstatečnější muž, jakého jsem kdy poznala." A: "Zůstala jsem na světě sama. Celá má rodina zůstala v koncentráku."
Židovka seděla proti ní v plné slávě své bolesti, kdežto bolest, kterou v té chvíli zakoušela maminka, byla beze slávy; maminka cítila, jak se ta bolest v ní uboze hrbí.
122
O«
Vy kupky sena váhavě kouřící možná že kouříte tabák z jejího srdce
psal a představoval si dívčí tělo pohřbené v polích.
V jeho básních se smrt objevovala velice často Maminka se však mýlila (byla stále první čtenářkou všecl jeho veršů), když si to vysvětlovala předčasnou dospělost dítěte, jež bylo uhranuto tragikou života.
Smrt, o které psal Jaromil měla málo společného s< skutečnou smrtí. Smrt se stává skutečnou, až začne d< člověka vnikat skulinami stárnutí. Pro Jaromila bylí však nekonečně daleko; byla abstraktní; nebyla pro něh( skutečností nýbrž snem.
Co ale hledal v tom snu?
Hledal v něm nesmírnost. Jeho život byl beznadějní malý, všechno kolem něho nijaké a šedé. A smrt j< absolutní; nelze ji rozpůlit ani rozmělnit.
Přítomnost dívky byla nicotná (trocha doteků a mnohc bezvýznamných slov), ale její naprostá nepřítomnost bylí nekonečně   velkolepá;   když   si   představoval   dívki pohřbenou v polích, objevil najednou vznešenost žalu velikost lásky.
Ale nehledal ve snech o smrti jen absolutno, nýbrž štěstí.
12:
Snil o těle zvolna se rozpouštějícím v hlíně a zdálo se mu, že je to nádherný akt lásky, v němž se tělo dlouze a sladce mění v zem.
Svět ho ustavičně zraňoval; červenal před ženami, styděl se a ve všem viděl výsměch. V jeho snu o smrti se mlčelo a jenom dlouze, němě a šťastně žilo. Ano, Jaromilova smrt byla žitá; podobala se podivuhodně tomu času, kdy člověk nemusí vcházet do světa, protože je sám sobě světem a klene se nad ním sladká klenba vnitřní strany maminčina bříška.
V takové smrti, podobné věčnému štěstí, toužil být spojen s milovanou ženou. V jedné básni se milenci objali tak, že sebou prorůstali, až se stali jedinou bytostí neschopnou pohybu, zvolna se proměňující v nehybný nerost, jenž na věky trvá nepodroben času.
Jinde si představoval, že milenci zůstávají jeden u druhého tak nesmírně dlouho, až zarostou mechem a sami se promění v mech; potom na ně šlápne jakási nahodilá noha a oni (protože mech právě kvete) se vznášejí prostorem tak nevýslovně šťastní, jak šťastné může být jen vznášení.
124
9.
Myslíte, že minulost, protože se již stala, je hotová a neměnná? Ach ne, její šat je ušit z meňavého taftu a pokaždé, když se po ní ohledném, vidíme ji v jiných barvách. Ještě před nedávném si vyčítala, že zradila manžela kvůli malířovi a teď si rve vlasy, že kvůli manželovi zradila svou jedinou lásku.
Jak byla zbabělá! Její inženýr si žil velký romantický příběh a jí nechal jak služce jen kůrku všedního dne. A ona byla tak plna strachu a výčitek svědomí, že dobrodružství s malířem se přes ni převalilo, aniž ho stačila vnímat. Teď to vidí: Zahodila jedinou velkou } příležitost, kterou život nabídl jejímu srdci.
Začala na malíře myslit v bláznivé ustavičnosti, »'o/oruhodné přitom bylo, že jí ho vzpomínky nemalovaly na pozadí pražského ateliéru, kde s ním pí o >i la dny smyslné lásky, nýbrž na pozadí pastelové kraji n> s řekou, loďkou a renesančním podloubím lázeňského městečka. Svůj ráj srdce nacházela v těch tichých lázeňských týdnech, kdy se láska ještě nenarodila, nýbrž b\ la teprve počata. Toužila přijít za malířem a poprosit ho. i-by se vrátili a začali žít příběh své lásky znovu a žili ho iu tomto pastelovém pozadí, volně, vesele a bez ?áhran.
125