DROBNÉ UMĚNÍ  - VÝTVARNÉ SNAHY
u mě ľ e c ký   m ě s í č n í k.
ROČNÍK   IV.                                \\:
ŘÍDILI: MALÍŘ J.BARUCH, Dr. K.HERAIN A Dr.JINDŘíCH VESELÝ,
CHOCEŇ    1 923.
Tiskla tiskárna „Loutkáře", spol.s r.o.v Chocni.
Č Ä ST   TEX TO V Ä.
Č l Á N K Y.
BRYCHTA JAROSLAV, prof., Úpadek našeho sklářství...........35—36
EDGAR EMIL, Český moderní šperk...............     104—108
FUCHS BOHUSLAV, arch., Vzpomínka na Jana Kotem.............      93
HERA1N KAREL, Dr., Francouzská výstava v Praze   ..........165—169
Knižní značka......................   94—96
K výstavě státních odborných šjtol.......   .   .   ,.....       1—6
Poválečné výstavy Umělecko-průmyslové školy v Praze .......135—139
■»-Spojené Umel ecko-prů my šlové závody v Brně..........195—199
Umělecká výchova v Sokolstvu.........     60—65,180—183,204-208
HĽA VÍN JINDŘICH, Kapitola o restaurování obrazů     .   .    .   ....     12—14, 183—185
HUDSKÝ JAR. a KŘÍŽ G., prol, Sklářství na Žeíeznobrodsku.  —  Státní odborná
škola sklářsko-obchodní v Železném Brodě.............29—31
JANDL Č. O., Dnešní scéna     .   .........  %   .   .   ........49—52
Nástěnná malba.................      65—69,97—100
JIROUŠ J., prof., O výrobě drobného sklářského zboží    .....'......32—35
KAREL JAN, Po pěti letech    ........   \.........     157—164
Vladimír Kotva a Bohuš Opatrný    '..............     175—178
-LÁBEK LADISLAV,, Sbírka skla v Národopisném museu Plzeňska.....124—126
Výstava dámské mody a rodinných portrétů plzeňských XIX. století      .   .     144—147
NOVOTNÝ ANTONÍN, Božkovy hodiny z roku 1819......   ,    .    .82,84—86
Gotická řezba „Narození Páně"'.......... ! ^    ...   >    20—22
Jeviště korunovačního plesu roku 1791 v Praze -.........     147—151
ORT K. E., arch., Několik poznámek o českoslov. textilním uměni......36—38
PODHAJSKÁ MINKA, Tvorba a velikost hraček............80—82
SOVÁK LUDVÍK, prof., Státní odborná škola keramická v Bechyni   .....     116—124 -STOCKAR RUDOLF, arch., Frankfurtský veletrh     .    .    .    .    .    .    .    .    ....     9—11
Podzimní salon v Paříži 1923 '...............     200—203
TOMAN PROKOP, Dr., Bedřich Havránek jako grafik.........101-104
Nový Rembrandt v Praze.................133—Í35
Praha nalezištěm Rembrandtů.................38—42
Umělecké aukce.....................    14— 19
TRELLA FRANTIŠEK, prof., Vývěsní štít.............113—115
VLČEK J., prof., Státní ústav školský pro domácký průmysl........77^-79
ZICH OTAKAR, Dr., prof., Loutkové divadlo.......7—9, 56—60, 140—143
-ŽAKOČIN VLADIMÍR, prof., Kreslířská výstava středoškolská v Praze  .....     178—180
NOVÉ   ČESKÉ   HRAČKY.
České hračky a cizina 42-43.   Český odbor zemské rady živnostenské v Brně   127.   Čeští výtvarníci 108.   Desátý ročník „Loutkáře" 153.   Egypt 128.   Exotická zvířátka z drátu 127.
I.
Arch. L. Hilgerí: Interiér. Kuchyně dělníkova.
-           Dr. OTAKAR   ZICH
LOUT KOVE   DIVADLO,
/. Psychologie loutkového divadla.
.Ze všech umění, která představují člověka, jest herectví jediné, jež k tomu užívá materiálu s předmětem shodného. Sochařství zobrazuje hmotného člověka kamenem nebo kovem, malířství upotřebuje k tomu konci plátna a barviv, jimiž zachytí viditelný jeho zjev; básnictví -konečně popisuje jej slovy a na nás jest, abychom si jej představili ve své fantasii* Jediné herectví podává člověka zase člověkem, a to živým. Herec není ovšem totožný s dramatickou osobou, již představuje, ale jeho oblek i maska snaží se nám namluviti, že je tomu ťafc. A třeba že tedy nezapomínáme, že osoba, kterou na jevišti vidíme, jest nějaký herec a nikoli třeba Otello, zjev i hra nás svádí k tomu, abychom tam viděli Otella. Srovnáme-li tohoto herce-Otella na př. s obrazem, představujícím Otella, vidíme jasně, oč větší jest iluse divadelní ■nežli obrazová. Divadlo, užívajíc živých lidí, působí ilusi ze všech umění největší a touto okolností možno si vysvětliti jeho sklon k uměleckému -— po případě až neuměleckému — naturalismu.:                                                    1
Jen u jedné odrůdy divadelního uměni, malé, ale  velmi  zajímavé,  je  tomu  trochu jinak: n divadla loutkového.   Tu jsou dramatické osoby představovány  nikoli   živými. lidmi,  nýbrž
loutkami, zhotovenými obyčejně ze dřeva, zkrátka z mrtvé . hmoty, tak jako v sochařství* Ovšem od soch liší se loutky — nehledíc k jejich obleku, což" jest rozdíl jen nepodstatný — zásadně ťírn, iže mluví a že se pohybují. Nevadí, že nemluví samy, Že za ně mluví jejich principál; náš sluchový dojem je stejný jako při obyčejném divadle. Hoře jes naším dojmem zrakovým; vidíme nejenom, Že jsou loutky malé (to by konec konců nemuselo být), ale že se pohybují jen velmi nedokonale. Chybějí jim nejenom všecky jemnější pohyby těla, ale především to, co nás při velikém divadle snad nejvíce zajímá: mimika obličeje, prozrazující nám duševní stavy dramatických osob. Ovšem nebylo ani při živém divadle vždycky tak; v antickém dramatě na př. kryla hercům obličej strnulá maska, a dojem z představení — p5 velké vzdálenosti diváků od scény — byl jistě dosti blízký dojmu z divadla loutkového. Ale to bylo dávno a nám jde o umění nynější.
Analysujme psychologicky dojem Hase z divadla loutkového proti ilusí z divadla obyčejného,. s herci živými! Při divadle živém je náš názorný, i. j. smyslový dojem jednotný; to, co slyšíme i vidíme praví, k nám: ano, to je na př. král. Že to není král, nýbrž herec pan X. S. —to jen víme zcela teoreticky. Byl by tedy spor, logický spor: „to je král a to není král", mezi tím, co vidíme (a slyšíme), a tím, co víme; poněvadž však při divadelním požitku oddáváme se jen tomu názornému dojmu a teoretické vědění je odsunuto stranou, krčíc se v koutku našeho-vědomí, je celkový dojem náš bezesporný. Jinak je pří divadle loutkovém. Tu je spor nejen mezí tím, co vidíme, a víme, nýbrž již mezi tím, co vidíme a tím, co — opět vidíme. Je tedy spor již v názoru samém: podle pohybu a řeči máme před Sebou živého člověka, podle jiných známek neživou hmotu, loutku. Ovšem že i při požitku z loutkového divadla necháváme veškeré teoretické vědění stranou. Ale tím není spor odstraněn; znamená to jen, že je tím ,— jako u divadla s herci živými — odklizen spor teoretický, logický, který by se nedal vůbec srovnati, ale že tu trvá spor názorný, estetický, který na Štěstí možno řešit. Je to totiž: spor mezi dvojím pojetím toho, co vnímáme: tyto loutky lze chápati buď jako živé lidi, nebo jako-neživé loutky. Rozřešení je dáno tím, že je pojmeme fen jedním způsobem z obou, z čehož vyplývají dvě možnosti:
a)  Buď pojmeme loutky jako loutky, t. j, dáme důraz na neživý jejich materiál. Ten je pra nás něčím skutečným, ten pojímáme opravdově. Pak ovšem nemůžeme jejich mluvu a pohyby, zkrátka „životní projevy" jejich pojímati vážně; jsou pro nás komické, groteskní. To, že jsou loutky maličké, že jsotr částečně aspoň (v obličeji, v těle) strnulé a že jejich pohyby podle toho jsou neobratné, „dřevěné", přispívá ještě ke komičnosti jejich dojmu. Nejde tu snad o-nějakou hrubou směšnost, nýbrž o jemný humor, jímž na nás působí tyto malé postavičky, počínající si zdánlivě jako živí lidé. My je pojímáme jako loutky, ale ony chtějí, abychom je pojímali jako lidi, a to nás zajisté naladí vesele í   Každý ví, že tak loutky vskutku působí.
b) Je tu avšak ještě možnost druhá ; ; loutky lze chápati jako Živé bytosti a to tím, že dáme důraz, na, jejich životní projevy (pohybya mluvu) a že tyto životní projevy pojímáme opravdově. Vědomi o skutečné neživosti loutek ustupuje pak do pozadí a jeví se jen jako pocit něčehft nevysvětlitelného, jakési záhady, budící náš podiv. Loutky působí na nás v tomto případě tajemně^ .Kdyby měly skutečnou, velikost lidskou a kdyby jejich mimika byla co možná do*
8
fconalá, vznikl by při tomto způsobu pojetí v nás až cit hrůzy. Pomíjím případ panoptika, chtěje zůstati jen v okruhu uměleckém; jest možno uvésti z pověsti a z literatury příklady lakových oživlých hmot: socha komturova (v don Juanu) nebo Golem. Každý přizná, že tyto ■výtvory fantasie působí na nás dojmem jistě mnohem příšernějším nežli třeba Živé mrtvoly, neboť tu jde p něco zcela nepřirozeného, totiž o život v neživé, neústrojné hmotě, kdežto v druhém případě jde o život v hmotě, jež byla kdysi živa. Myslím, Že by i naše loutky, kdyby byly velké jako lidé, působily v nás jakýsi pocit nevolnosti; pouhé zmenšení jejich rozměru tomu ovšem zcela zabraňuje, a to i píři tomto právě vylíčeném* pojetí jejich, jež jim dodává pouze vážné tajemnosti.
L. Hilgert: Kredenc. Kuchyně dělníkova.
ARCH.   RUDOLF   S.TOCKAR FRANKFURTSKÝ   VELETRH.
Dnes, kdy je v Evropě tolik veletrhů, měl by si každý zvoliti nějakou svoji specialitu, aby jí byl dán trhu určitý charakter a specielní přitažlivost. O frankfurtskérfl se tvrdí, že má ráz umělecký; je tomu tak jen z části* Stejně bohatě zastoupeno je brašnářství dokonalého zpracování a ideálně prostých a praktických tvarú. Rozpakuji se opravdu přiznati se, že mííe tytö 'více kožené věci lahodily, než jejich umělecký průmysl.   Vedle těchto věcí je tu ve větáiné
9
C. Bouda: Vazby knih knihovny „Hyperion". Tlačeno ve zlatě na pergamen.
sváří naše umělecké hodnoty, a odrazovou plochou&TnaŠeho života, a chceme mimo měsíční přehledy, v nichž se seznámíme přímo s uměleckými povahami našich scénických výtvarníků, postupně doplňovati vše, co jsme tentokráte nechali nedotknuto nebo napověděno,
OTAKAR   ZICH
LOUTKOVÉ   DIVADLO.   '
//. Dva styly loutkového divadla.
Naše loutkové divadlo vyrostlo z lidové tradice. Tak jako v jiných oborech lidového umění převzala i tu inteligence odkaz lidu tehdy, kdy se ho lid počal vzdávati. V loutkovém divadle poznán byl svérázný obor umělecký, neocenitelný pro estetickou výchbvu, obzvláště dětskou. Ale tím okamžikem, kdy se loutkové divadlo stává z lidového umělým, ocitá se v okruhu pravomoci umění vyspělého. Nejinak bylo s jinými uměleckými druhy. lidovými,, na př. s ba-íáelou, s pohádkou a j.; vyvíjejí se k formám umělým. Naše joutkové divadlo je na počátku, takového vývoje.
56
C. Bouda: Vazby knih knihovny „Hyperion". Tlačeno do kůže..
S.toho stanoviska .nutno hleděti na snahy, aby bylo loutkové divadlo výtvarně stylisöväho. Jsou plně oprávněny a jde'jen o to, jak stylisovat? Zajisté již loutkové divadlo -lidové jest určitým způsobem stylisováno a odtud plyne dvojí možnost.: bud tuto lidovou styliišaci zachovati nebo styíisovati divadlo moderně, t. j. ve smyslu současného umění výtvarného. Z historie našeho básnictví a hudby jsme dosti poučeni, že první heslo, hlásající zachování lidového slohu a odůvodňující to národně, ba vlastenecky, znamená umělecky neplodný konservatismus. Výtvarné umění naše, a to umění plně vyspělé a moderní, má nesporné právo na to, aby stylisovalo loutkové divadlo po svém, ba v provedení tohoto nároku třeba spatřovati aspoň z části svrchu naznačený vývoj loutkového divadla. Ovšem jakmile jde. o provedení tohoto práva, naskýtají se obtíže takřka nepřekonatelné. Důvod je v topí, že loutky'a jejich scéna, o jejichž stylisaci by běželo, nejsou něčím soběstačným, nýbrž že jsou tu proto, aby se jimi hrálo. Ale divadelní hry loutkové nedostaly se u nás ještě z okiihu lidového. Jsou tu jisté tradiční typy „dramatických osobností*1, jež by moderní; stylisace výtvarné nesnesly; sta£í uvésti příkladem Kašpárka. Kašpárek, stylisovaný v duchu moderního uměrif výtvarného, byl by osobností zcela cizí, neslučitelnou s Kašpárkem  našich  her.^ Totéž  platí,  byř i  ne tak
57
nápadně, pro ostatní osoby našich loutkových her. Zdálo by se tedy, že je nutno aspoň prozatím vzdáti se myšlenky umělecké stylisace našich loutek, dokud nebudeme míti jiného typu loutkových her než jsou dosavadní. Uvážíme-li pak, že nové loutkové hry naše skládány jsou — jak přiřozeno — s představou dosavadních našich loutek, vidíme, že se tu točíme v bludném kruhu.   '"'
V cizině, zvláště ve Francii, kde tradice her nejen divadelních vůbec, ale i loutkových zvlášť je mnohem starší, jsou ovšem loutkové hry jiného typu, třeba že pofídku. Stačí vzpomenouti jen loutkových her Maeterlinckových. A hned je nám jasno, že tyto hry není' možno prováděti s našimi dosavadními loutkami bez umělecké újmy. Je v nich zcela odlišná nálada, tajemná, ba hrozná, kdežto naše loutky jsou humoristické. Z tohoto poznání vysvitne nám cesta, jak se vytočiti z bludného kruhu a jak rozřešiti .otázku stylisace loutkového divadla.
Nikoli jediné stylisace loutkového divadla je třeba, nýbrž dvojí. Dvojí stylisace zcela různé, mezi níž není možný nějaký střední kompromis, neboť tato dvoj i tost je psychologicky odůvodněna dvojím estetickým pojetím loutkové scény, jak jsme je v první Části tohoto Článku nastínili. A z tohoto dvojího, pojetí loutek můžeme tea" C, Bouda: Hřbety vazeb              definovati obojí způsob výtvarné jejich stylisace, různorodý
knihovny „Hyperion",               a navžájeni neslučitelný, a vymeziti dvojí okruh her, jež
lze loutkovým divadlem vůbec prováděti. První způsob stylisace nepodá nám v podstatě ničeho nového, urči však aspoň přesně výtvarnou kategorii, do níž stylisace ta patří, což je zajisté také zisk. Řekli jsme, že v prvním případě pojímáme loutky jako neživou hmotu; jejich „životní projevy" pak ovšem nepůsobí vážně, nýbrž komicky, groteskně. Stylisace tomuto pojetí odpovídající patří tedy do oboru výtvarné komiky, je to zkrátka výtvarná karikatura. Tím je řečeno pro výtvarníka vše; ■ jest jasno, že tu nemůže běžeti o pouhou a hrubou směšnost loutek, blbý výraz obličeje a pod., nýbrž o umělecké hodnoty. Karikatura značí přehnání určitých, pro osobu karikovanou příznačných rysů, přehnání nikoli libovolné, nýbrž výtvarně zákonité. Pří karikatuře loutek jakožto .„divadelních osob" půjde ovšem o příznačné rysy určitých typů lidských, ne tedy o karikaturu individuální, nýbrž typickou. Dôležito je uvědomiti si meze stylisace, plynoucí z toho, že loutka je hercem, představujícím dramatickou osobnost; výtvarník není tu tedy tak volný jakO: při karikatuře ryze výtvarné; a jeho stylisace nesmí býti přehnána do té míry, aby loutka na jevišti přestala býti pro nás „osobou". To vylučuje karikaturu geometrickou, ve výtvarném umění, v grafice na př., zcela dobře možnou.
58
Em. Hrbek; Desky adresy.   Malované dřevo.
Naše Jidové loutky nesporně měly karikaturní ráz, ale ten byl spíše - bezděčný, způsobený primitívností techniky, jež je zrobila. Jde tedy o to, tvořiti karikatury uvědoměle a to karikatury výtvarně hodnotné. Počátek byl u nás již učiněn velmi šťastně loutkami Alešovými. Z předešlé úvahy plyne, že nastoupená tu cesta je dobrá a nesmí býti opuštěna nýbrž sledována; další vývoj je přes to zcela dobře možný, jednak individuálním pojetím nových umělců, jednak rozmnožením dosavadních loutkových typů. Toto rozmnožení typů ovšem nutně souvisí s rozšířením repertoiru dosavadních heh Dlužno si přiznati, že vtom směru jsme dosud málo pokročili za hry, lidové, v Až na několik výjimek, k,lidovému slohu Šťastně se přimykajících, je ostatek naší nové loutkové literatury uměiecky a zvláště dramaticky slabý. Náhradou a doplňkem musí býti tedy překlady cizích loutkových her, z nichž leckteré jsou vskutku cenné. A přece by bylo možno rozšířiti okruh těchto her mnohem více; ovšem nešlo by tu již o hry proř děti, nýbrž pro lid. Míním dlouhou řadu her, z nichž se vlastně loutkové divadlo vůbec vyvinulo jako svérázná odnož. Je to souvislá tradice od komedií helenistických přes římské do středověku a daleko do nové doby. Z těchto komedií skoro vesměs románských národů se sice většina nezachovala, poněvadž byly zpravidla improvisovány (italská comedia deľ arte),
59
Em. Hrbek: Adresa.
ale toho, co máme, je přece dosti. Vždyť i Moliěre má některé hry, na př. Šibalství Scapi-novo, jež jsou v podstatě vlastně francouzská „farce". Z mnohem starších her uvádím příkladem frašku „Maistre Pattelin" (1470). I komedie Plautovy bylo by možno s úspěchem hráti na loutkovém jevišti; ba neváhám vysloviti přesvědčení, že by toto jeviště mnohem lépe než naše scéna divadelní sneslo i klasické komedie Arisíofanovy. Tu by Šlo již ovšem o uŽŠf kruh obecenstva literárně vzdělaného; pokus o to byl by však jistě zajímavý i pro výtvarné umělce, kteří by tu mohli řešiti — tak jako ostatně i v druhých případech tu jmenovaných — nové typy dramatické ve smyslu výtvarné karikatury.                                     (Příště konec).
KAREL    HERA IN
UMĚLECKÁ VYCHOVAV SOKOL ŠTVU.
/. Přítomná doba ukládá Sokolstvu nejméně patero poslání: výchovu tělesnou a mravní, zdravotní, všeobecně pokrokovou se zřetelem ke všem odstfnüm životního vývoje, občanskou ve smyslu republikánském a uměleckou. Sokol má býti zdatný, obrněný proti úskalím a nástrahám různých tělesných a duševních nákaz lidské společnosti, osvícený, bystrý, nepří-
60
Josef Solar: Předsádkové papíry.
O T A K A Ŕ   Z ICH LOUTKOVÉ   DIVA DL O.
III. Drahý způsob stylisace je schopen vytvořiti nový typ loutkového divadla na podkladě vážného umění výtvarného. Provedený dříve rozbor nám ukázal, že v tomto případě chápeme životní projevy loutek, zcela vážně jako jakési projevy druhové. Uvědomujeme si ovšem současně, že jsou to jen mrtvé hmoty, ale tato, okolnost ustupuje v našem vědomí do pozadí. _ Kdyby to nebylo možno, kdyby se myšlenka ta příliš'vtírala, mohl by vzniknouti, jak jsem upozornil» cit hrôzy nebo odporu. UstoupMi vědomí neživosti loutek — a již jejich drobnost je pro to příznivou podmínkou —, vzniká jen cit něčeho záhadného; loutky jsou pro nás jakési tajemné, takřka nadpřirozené bytosti. Výtvarná stylisace loutek musí sledovati tuto tendenci odhmotnem loutky ä dosáhne toho. prostředky protirealistickými; z loutek stanou se pouhé symboly osobností, ovšem zase nikoli individuálních, nýbrž typických, což je v tomto případě v souhlasu s proťirealistickým směrem stylisace. Byla-H tedy v prvním našem případě loutka výtvarnou karikaturou, je v tomto druhém případě výtvarným symbolem typické osobnosti dramatické. Je zřejmo, že by se na tomto polí mohly znamenitě uplatniti snahy moderního uměni výtvarného, jež v odporu proti naturalistickému impresionismu žádá, aby dílo bylo tvořeno podle svézákonného řádu ryze výtvarného. Ovšem třeba zase zdůrazniti — a víc než v případě předešlém — že při stylisáči loutek jako osob dramatických položeny jsou míře této stylisace určité meze. Loutka není pouze výtvarné dílo, sobě postačující, jako třeba socha. Ostatně i ve výtvarném umění samém se míra stylisace omezuje volbou předmětu; krajní stylisace
140
Rudolf Březa: Relief z pomníku legionáře v Liberci. Bronz.
geometrická — známé přímky a kruhy — je na př. již při aktu násilná,, při portrétu pak vůbec ■nemožná. Při loutkách musí býti míra stylisace ještě více omezena; jsou to dramatické osoby, jež hrají-na scéně a jako. dramatické osoby musí na scéně působiti. Je zřejmo, že scéna •sama (kulisy, proscenium) může.býti v tomto druhém případě velmi značně stylisována; ovšem >musí býti zachována, jednotnost mezi jejím utvářením a utvářením loutek.
Jsem přesvědčen, že by návrh takovéto „symbolické scény loutkové", jak ji chci nazývati, byí -velmi vděčný úkol pro naše mladé výtvarníky. Ovšem museli by se tu opřít o konkrétní hry, 'které by se na takovém jevišti daly prováděti. Zajisté lze tu uvésti jako příklad právě hry Maeterlínkovy a dramatiků jemu příbuzných; ale kdyby jiných- nebylo, byl by to přece je« příliš úzký a jednostranný okruh. Než repertoir tohoto divadla mohl by býti mnohem Širší a rozmanitější; o tom tedy ještě několik slov, jež by poskytly výtvarné tvorbě pevnou směrnici; Na symbolickém jevišti loutkovém dala by se s úspěchem, prováděti všechna dramata, jež byla. myšlena pro jiná jeviště, než je naše nynější jeviště divadelní, pro jeviště zpravidla mnohem fstylisovanější; dramata, jež jsuu následkem toho sama značně stylisována a to způsobem, aiašemu divadelnímu cítění cizím.   Taková dramata se'proto na našem divadelním jevišti buď
141
vôbec neuplatní,, nebo jsou jím — zhusta násilně — modernisována. Na: prvém místě to platí o antické tragedii Poznamenal jsem již na počátku . tohoto článku, Že dojem z divadla antického můžeme spíše srovnati s. dojmem z divadla loutkového než z. divadla s živými herci, poněvadž obličej řeckých herců byl kryt strnulou maskou a tělesná mimika jejich uplatňovala se na dálku jen v hrubých rysech. Ovšem že nesmíme při tom mysliti na loutkové divadlo obyčejné, tedy na divadlo našeho typu prvního, nýbrž právě na divadlo typu druhého, s loutkami vážně stylisovanými. Také scéna antická byla svrchovaně jednoduchá, vlastně jen architektonická. Zvláště dôležito jest i to, že mluva antických herců byla velmi sťylisova-ná, takž$ se značně lišila od mluvy našich herců na jevišti a blížila se — . pokud to nebyl zpěv, jehož melodie-ovšem neznáme — naší recitaci básní.. U divadla loutkového, kde za své-dřevěné herce mluví jejich principály dá se takováto recitace velmi dobře prováděti. Její veliký význam byl bytom, že- by se jí uplatnily ryze básnické krásy díla, jež právě v antické tragedii* mají převahu nad momenty dramatickými; jef známo, že básnické krásy, zvláště ty jemnější, nagfm divadlem trpí. Tato okolnost byla by významná i pro další skupiny her, jež by bylo^ možno na symbolickém jevišti loutkovém prováděti. Jsou to orientálni dramata, především» dramata indická, ale i čínská a japonská. Ta jsou pro naše jeviště takřka nedramatická^ poněvadž byla myšlena pro zcela jinou scénu, zúplna ideální. Přes to oplývají velkými krásami* básnickými, jež by na symbolickém jevišti loutkovém zajisté vynikly. Třetí velkou skupinu ťvořf tragedie francouzských klasika sedmnáctého století (Corneille, Racine); i ty byly skládány pro zcela jiné jeviště než naše a jsou básnicky přísně stylisovány, žádajíce také spíše recitaci.. Čtvrtou, skupinou jsou konečně symbolické hry moderní, jako právě svrchu dotčené hry Maeter-linckovy, a to nikoli jen ty, jež byly autorem výslovně' pro loutkové divadlo určeny. Sen* by se ostatně  daly zařaditi í hry náboženské, obzvláště   z  klasické éry španělské (Loper
J. Řežábková:   Loutky.
■v
142
Calderón). Není pochyby, žeby se i leckteré novodobé „knižní •drama", jež se bud vůbec na -velkém, jevišti nedá scénovati, nebo aspoň obtížně a nevděčné, ?na našem loutkovém jevišti překvapujícím způsobem uplatnilo, ;pokud ovšem v něm epický rživel přespříliš nepřevládá. Ten totiž scéna snáší nejhůře, — ,pak je zajisté lépe přečísti si ■ dramatickou báseň doma z knihy.
Jak patrno z tohoto stručného ■přehledu, byl by repertoir her -dosti veliký a měl by svérázné ^skupiny, jež by fantasii výtvarníka poskytly vděčné a plodné ^motivy.*) Jde jen o to, aby se někdo ujal vytvoření této „symbolické scény loutkové", jež by sice nebyla zásadně uzavřena -dětem, ale ovšem přece jen určena především dospělým. Jí by _se otevřely obecenstvu poklady vzácných básnických, ba i dramatických krás, jichž jinak buď vůbec se scény nezažijeme, *nebo jen výjimečně, a to ještě přejinačené, zmodernisované již rsamým našim jevištěm, jež jest jim více méně cizí.   Bývají to
-experimenty obyčejně drahé, protože zhusta končívají vnějším neúspěchem; loutkové jeviště s neopomenie menší režií mohfo by si je snadněji dovoliti a my slim, že i s větší pravděpodobností na úspěch.
A snad by se našel i některý náš básník, skutečný básník, který by, podnícen tímto novjra
loutkovým jevištěm, napsal pro ně nějakou cennou hru moderní, stylisovanou právě ve smyslit
této „symbolické scény". Tvůrčí čin výtvarný by tak mohl navodit i tvůrčí čin básnický; jímž
foy nage dramatická literatura byla obohacena o clilo nové a původní.
*) Byl by to však omyl, kdyby se výtvarník domníval, že musí na př. osoby antických dramat stylizovati podle antických soch, nebo indické podle indických. Osoby těchto dramat jsou konec konců •-všelidské a umělec má v jejich vytváření úplnou volnost — jen když jsou umělecké.
aiíiTCOKOiaelUřlíCílKOVY;
»WW* VL-1922 - vJICíné-
Josef 15olar: Sokolský plakát.
ď
143