. poslední: ..klováním strikt-kto rámcovati? ircú, pořada-8vé povaze imhiaci offi-l dlužno se po-onočních hrách v Prase byly ,-ýhodou, neboť iý jen přihlížel i, vždyť taková '; dosaženou zá-• nadšení u lidu tevřela branka, íci jevili — a to é úcty, zaváha-zákazy: pozdě, hradili duchov-í již v 13. století mí her, jichž se ?r, jichž se mají tví prokurátora •vědomý, řeme-liož „pohoršení >cně vzato, lidé i cítí talent či se ištní stavy, kte-vdu byly: cechy vážený, bez ně-:bec představit, evřela, ze dvou ry,neboťsamou tnotné potřeby, ho produkcí na íu, na slavnosti stavu hejnem a 'ím Člověkem je i theatre religieux BOXIFAXTI A TÉHAftT, KOLEDXÍCI A PARODIKOVÉ A nyní na chvilku přerušme souvislé pásmo svého výkladu a dovolme si odbočku k několika věcem, ktenj stojí za- zmínku a jež lze vsunout pouze zde. Chceme ukázat na několika příkjadech, jaké byly příležitosti, kdy se středověký Žakéř pritfral ke kostelu, a obecněji vzato k světu a prostředí kleriků a seholarů; jaké byly okolnosti, jež mu to dovolovaly; jaké způsoby při tom jevil; jak si, po případě, nerozpačitě osvojoval eizí literární dílo, hodilo-li se mu: jak naopak sděloval světu seholarů leccos ze svých mravů; jak jo vůbec často těžko toto dvojí prostředí rozlišit, což neznamená. Že to my můžeme nečinit. V dějinách Francie nabyli velmi značné proslulosti a do historie jejího divadla se významně zapsali „los Innocent«" (Innocentes, „Xoviňátka"), také zvaní „les Sots". Byl to spolek veselých kleriku pařížského Soudního dvora, který ročně ze svého středu obnovoval své vedení volbou t. zv. „krále Ctveráku" (le prince des Sots), později dokonce i „matky Čtverácky (la märe Sotte). Měli privilej pořádat a hrát dramatická představení, a to výhradně komické povahy — „frašky" a „sottie". Světská dramatika staré francouzské literatury z nífth pochází, „Neviňátka — Ctveráci — Blázni" stojí na jejím počátku. A ještě jedimslavnou privilej měli, která překvapí pouze ty,kdo si nevzpomenou, jak neuvěřitelné krajnosti a opaky do vedl středověk slučovat a snoubit pod jedinou střechou — tragiku s komikou, nejhlubší náboženskou mystiku s rozpustilou groteskou: v den svých patronů t. j. Neviňátek či Mláďátek pořádali „Blázni" hlučnou slavnost a toho dne kostol náležel jím, církev jako by nic neviděla! V maškarním průvodu, s králem Ctveráku na oslu v íele béřou se Blázni za jeku a žertů do chrámu, aby tam slavili „mši Bláznů": je to burlesknl parodie mšo skutečné, při níž znějí dudy a píšfaly, dunění kuželek napodobí varhany, na svatých místech se křepčí, dým stoupá z domnělých kadidelníc a rozjarený dav st vede, jakoby tyto prostory nikdy j iž neměly uzřít oběti Kristovy a slyšet modlitbu. A něco zcela podobného znala a vídala i střodověká Praha. Bylo to dílo a dlouhým zvykem vydržené právo kleriků pražských, stejně bujných jako pařížští, a zvláště „bonilantů". Tihle „boni-íanti" či „boui pueri" byli sbor žáků, zřízený, aby v kostele sloužili zpěvem. Čtením, říkáním žalmů a obecně, nižšími úkony chrámovými; bydlili ve zvláštním domě a bylo jich dvanáct u kostela Pražského a dvanáct na Vyšeliradě, ale okolo nich dlužno si představit rej seholarů a scholárků dalších, pomocníků a pomocníčku, „kleriky desíti chlebů" („clerici decern panům"), chudé žactvo vůbec („pauperes clorici"), napořád se přitírajíci ke kostelu za výdělkem a obživou. Bonifanty zavedl již v první polovici třináctého věku kanovník Pražského kostela Eberhard, „institutor bonfantorum" — praví o něm soudobý kronikář, ba koupil ve Veliké Vsi u Panenských Břežan v Kouřimsku i statek, jejž bonifaritům odkázal k živení a odívání. Boni pueri vyšehradští měli zase přiděleny kapitulní statky v Cako-viclch a v Bašti v Kouřimsku. Eberhard umírá roku 1259 a péči o bonifanty dědí děkan a kanovník Vít, muž zřejmě znamenitý, noboí proslul i jako reformátor kostelní hudby a zpěvu; současný letopisec o něm svědčí, že „podporoval netoliko žáky kostelu Pražskému sloužící, nýbrž i o takové, kteří se nacházeli na obecném učení (in generali studio), dle možnosti jmění svého pečoval". Vít umírá roku 1271. V tu chvíli jsou pražští bonifanti již institucí pevně ustavenou a poměrně starou; a že měli svá veselá zvyková práva a dovedli je bouřlivě uplatňovat, víme od roku 1234!, kdy papež Řehoř IX. proti nim zakročuje na stížnou žádost opata Bfcvnovského: na den Mláďátek vpadl mu do kláštera, a to s vědomím biskupa a kapitoly a podle starého zvyku, larvo váný průvod bonifantů, dokonce ztýral mnichy a rozbíjel nádobí. Papež ve svém výnosu připomíná, že tato „ludibria" již jednou zakazoval. Jeho nástupce Alexander IV. musí však na opakovanou stížnost z Břevnova zasahovat r. 1255 opět a nařizuje biskupovi pražskému, aby Žákům (— výslovně a jen o žácích se mluví —) výstřelky zamezil: s jakým asi úspěchem, je patrno z toho, že o dvanáct let později, r. 1267, se opat s biskupem dohodnou a první se z nevítané návštěvy 45 boiúíantů raději vykoupí věrduňkem stříbra, její odevzdává týden před vánocemi zástupcovi „biskupa Neviňátek" (cpiscopi Innocontum). Tody i svého „biskupa Neviňátek" mají pražští boni puri, jako pařížští Innocentes svého „krále Bláznů"; svůj svátek na den Mladátek, svůj maškarní obřad tažení městem a parodické návštěvy kostela. Přes všechny protesty některých církevních hodnostářů zvyklost trvá ježte za Husa a úspěšně ji na čas zastaví teprv husitství: na Čas. pravíme, neboť v šestnáctém století, už ovsem bez bonifantů, se v kruzích žákovských maškaráda v Cechách znovu objevuje, jak patrno z nářku utrakvistického děkana v Poličce r. 1586. že se na štědrý den žáci přestrojili za dábly a tálili průvodem na koledu v městě a na trh, „ačkoli povoreční modláři, papeženci a římští knězi praví. Že by to na Škodu nic nebylo, poněvadž to od dávných časů se zachovalo". Však vraťme se k původním bonifantůra: Tomek o nich věděl, ale jasnou představu o jejich zvyklostech, veselé organisaci a výroční slavnosti neměl, nemaje tušení, že je dlužno vidět je skrze slavné pařížské Blázny; jejich svátek pokládá za jakési „občerstvení" v Břevnově a jejich bláznovského „biskupa" má za „jakéhos vyššího dohližitele nad těmito žáky,... nejspíš některého z kanovníků".11) A přece by bývalo stačilo, aby polistoval v Husovi a přečetl si v něm tuto velezajímavou stránku: „Co pak ěinie zjevné nekázni v kostele, strojiece škrabošky, jakož i já v mladosti byl sem jednu pohřiechu škrabošku; Kto by vypsal na Pražci Uěinieco žáka potvorného biskupem, posadie na oslici tváří k uocasu, vedú ho do kostela na mši; a před ním mísu polévky a konev neb čbán piva, i držie před nim.anjievkostele. Aviděch, an kadí oltáře, a vzdvih nohu nahoru, i vece hlasem velikým: Bú! A žáci nesěchu před ním veliké pochodně miesto sviec a chodí oltár od oltáře, tak kadě. Potom uzřěch. ano žáci vše opak kukly kožišné obrátili a tancují v kostele; a lidé sě dívají a smějí, a mnčjíeo by to vše bylo svatě neb právě. Že to mají vsvé rubrice, to jest vsvém ustavení. Věrně pěkné ustavenie!: nekázeň, ohavenstvie! Pán Ježíš vyhnal a vymetal ty lidi a věci z chrámu, jenž sú byly potřebné chrámu a mohly býti dobřč: co by pak měl učiniti těmto, jenž vedú nehody neřku potřebné, ale škodlivé i chrámu i dušem, falešné nekázní? O nichž die David: Blažený muž, jehož jest jméno božie naděje jeho, a nehleděl jest na marnosti a nezabylstvie falešné. — Aj tedť dotýká dívánie těch zabylství a marností, a blaženým nazývá, ktož k nim nepřihlédá, to jest ktož sě s libostí jim nedívá, alebrž za ohavnost má. Dokud sem byl mladý v letech i rozumu, také sem byl z té rubriky bláznivé; ale když mi dal Pán Buoh poznanie v Písmo, již sem t u rubriku t. j. ustavenie toho zabylstvie z své hlúposti vymazal. A svaté paměti kněz Jan arcipiskup,ten jest pod kletbu ty hry a nekázni zapověděl, a velmi dobře; neb jest křesťanské ustavenie, že k řádu kněžskému nemá dopuštěn býti, kdo ty hry v svátky strojí. A opět die ustavenie: Hra a skákanie na hody svatých, zvláště jenž duchovniemu řádu překážie. nekresťanský jest; protož od kněží ze všech krajin má hnána býti.. .*'.,!) Nemůže být svědectví povolanějšího nad Husovo, vždyť pochází od přímého účastníka slavnosti Bláznů: sám byl v své mladosti jednou pohříchu „škraboškou'*! Je to slavnost žákovská. „Potvomým biskupem", vůdcem průvodu a hlavou družiny, je žák. Tlupa táhne do kostela, aby zde groteskním obřadem parodovala mši. Za Husova života děje se nový pokus zvyklost vykořenit. Ale lidé se ji baví a mají ji za náležitost a právo, vždyť je dávnou zvyklostí, žáci ji mají v své „rubrice". V tě době je té rubrice tedy již více než stopadesát let* Nuže, nevime a nelze dokázat, zda se pražští bonifanti podobali svým pařížským bratrancům Bláznům také v tom, že brali Živou a tvůrčí účast či měli dokonce iniciativu v pořádání divadelních her. ať už liturgických nebo světských, ostatně sama jejich výroční slavnost, bláznovský průvod a parodická mše ") O bonifantech čti v středověkých pramenech: „Pramsny dějin českých" (vyd. J. Emler), Praha 1874, díl II., str. 296, 321-324. Nověji: W. \V. Tomek „Dějepis města Prahy", díl I., zvi. 382.401.-152; Z. Winter ..Života učeni na partik. školách vCechách...", 422; V. Novotný ..České dějiny", díl I. část 3. str. 948-950. M) Jan Hus „Výklad na Páter" v Erbenově vvdání „M. Jana Hiui sebranveh spisů Českých", Praha 1865, díl I., str. 299-305 kap. LXXX.II „O raiaitu modlitby^. jsou notným divadlem i tohoto výkladu —. že f pickou ukázku přiležit & vsunul do rámce start Styk světa scholarú a ve středověku vůbec vi asi mezi středověkými i ných. sběhlých scholarú místech, kde se s nimi p tam, kde sám často dle „Však jsem se už rozh (p. „Plenitudo tempori koho se v středověkýcl těžké rozhodnout Í to, \ ženkách - helmbrecht jichž je u frejných žáki {— čtrnácté století byl vyhnat celý dav! Ale n potloukajících se od mi rozeznání: na vaganty, rodně, těkají velcí a ti Někdy čitá jedna školfl s sebou na své nové pů suje svou tlupu malých a žáka". Žebrají věich se nediví a neprotestu r. 1723 zakazuje se stu u soch a zbožně žádat z jejich děti neučil latini tinského studia a přec rozdíl mezi Žakéřem a Vizme ted chudého jeho úkonu z nejběžněj do 18. století, ale ve st pozdější namnoze pozů: masopustní, na sv. Kel sebe mnoho z někdejší M) To přece platí až sirotčí registra Křeseti věji o Martinu Kroupo pak sběhne ze Škol i pí a prodavač písniček p< J. Kalousek „Martin roč. IV. (1894-1895). «) Srv. Zikmund V> a „Život a učení na pí 46 sn před vánocemi zá-„biskupa Neviňátek" ."; svůj svátek na den kostela. Přes všechny isa a úspěšně j i na čas až ovšem bez bonifan-j, jak patrno z nářku ;Í přestrojili za dábly áři, papeženci a římští h časů se zachovalo", nou představu o jejich ení, že je dlužno vidět •orstvení" v Břevnově e nad těmito žáky,... / polistoval v Husovi -né nekázni v kostele, m škrabošku! Kto by v oslici tváří k uocasu, ;bán piva, i držie před i vece hlasem velikým: ,ář od oltáře, tak kadě. sostele; a lidé sě dívají iee, to jest vsvém ustu-ínal a vymetal ty lidi co by pak měl učiniti išem, falešné nekázní? a nehleděl jest namar-.ví a marnosti, a blažo-vá, alebrž za ohavnosť :y bláznivé; ale když mi '.abylstvie z své hlúpos-:y liry a nekázni zapo-ikému nemá dopuštěn ánie na hody svatých, od kněží ze všech kra* íusovo, vždyč pochází tdnou pohříchu „škra-em průvodu a hlavou idem parodovala mši. lé se jí baví a mají ji '> „rubrice". V tě době iokázat. zda se pražští v tom, že brali Živou íer, ať už liturgických rňvod a parodická mše jin Českých" (vyd. J. 'omsk „Dějepis města Školách v Cechách...", ii sebraných spisů ces-oódlitby". jsou notným divadlem a neslýchanou podívanou! Tolik je však jisto — a to je vlastní cíl tohoto výkladu —, Že po půl druhého století představuje jejich svátek přímo ideálno typickou ukázku příležitosti, jakou má žakéř, aby se se svým zbožím přitřel ke kostelu a vsunul do rámce staré církevní nebo polocirkevnf „rubriky"! Styk světa scholarů a kleriků se světem žakéřil, ba prolínání teeh dvou prostředí, není ve středověku vůbec věci, kterou by bylo nutné dokazovat — je to zřejmost. Kolik jen asi mezi středověkými žakéři, potulnými písničkáři, herci, hudci, bylo bývalých, nepovedených, sběhlých scholarů!33) A jak se zase veselí scholaři naopak podobají žakéřům na všech místech, kde se s nimi potkávají! 2akéř opravdu nemusil za scholarem daleko; našel ho již tam, kde sám (asto dlel: „Nostrum est proposituro in thaberna moři. ubi sonant citharae et resonant chori, ubi potuš non deest sicienti oři, deus sít propicius mihi potatori,. ." „Však jsem se už rozhodl v hospodě zemříti...", pěje stará středověká píseň scholarů (p. „Plenitudo temporis", zapsaná KřížemzTelče r. 1459). Je vůbec těžko rozhodnout, koho se v středověkých hospodách vyskytuje víc, zda scholarů či žakéřů. Vždyť jo často těžké rozhodnout i to, koho z nich je víc ve Školách! Nemluvíme o těch početných lelikých ženkách — helmbrechtnicích, láryních, měchyníeh, harapannách, merkyních, hurvách —, jichž je u frejných žáků v středověkých školách vždy dost a dost, a jichž musí roku 1380 (— čtrnácté století bylo jimi zamořeno —) ze slánské Školy visitující církevní hodnostář vyhnat celý dav! Ale myslíme na onen typ scholarů, který je od žakéřských „lanfaléřů", potloukajících se od města k městu, od trhu k trhu, z posvícení na posvícení, téměř k nerozeznání: na vaganty, „těkaře", „tkáče"'. Těkají od nejstarších dob, národně i mezinárodně, těkají velcí a těkají malí, hledajíce lepšího bydla a zaopatření, ne-li lepší školy. Někdy čítá jedna škola až sto osob toho fluktuujícího 2ivlu. Učitel, měně Školu, si přivádí s sebou na své nové působiště své „pauperes". Starý, zatvrzelý tkáč — beán — si organi-suje svou tlupu malých chudých žáčků, aby ho živili žebrotou — viz svědectví „Podkonlho a Žáka". Žebrají všichni a přemnozí kradou, a každý zpívá, recituje, koleduje: a nikdo se nediví a neprotestuje, to vše je staré žákovské právo, srostlé a pojmem Žáka. Ještě r. 1723 zakazuje se studentům dotěrně žebrat na mostě a běliat za vozy, ale mohou stát u soch a zbožní žádat zpěvem. A už r. 1612 žádali prostomyslní Dobřichovičtí kantora, aby jejich dčti neučil latině, neboť jim „nedadí vandrovati": tak jsou odedávna představa latinského studia a představa tuláckeho vandrování srostlé v mysli prosťáka! Kde je tu rozdíLmezi žakéřem a zatvrzelým „těkařom"? Snad v tom vzdělání?!34) Vizme ted chudého žáka, ať už je tkáč, at usedlý beneficiant své Školy či kostela, při jeho úkonu z nejběžnějších: an koleduje. Známe ty jeho koledy sice nejlépe v době od 15. do 18. století, ale ve středověku jejich podoba nemohla být příliš jiná, vždy 6 jsou koledy pozdější namnoze pozůstatkem zvyklostí prastarých. Hlavní byla nasv.Mikuláše, jiné byly masopustnf, na sv. ftehoře. na sv. Martina. První z nich již v patnáctém století přijala do sebe mnoho z někdejší slavnosti bonifantů: volil se „biskup", pořádal se velkolepý průvod, M) To přece platí až do doby nové! Ještě v sedmnáctém století, v čirém baroku, nám sirotčí registra Křesetíckého panství, náležejícího jesuitské koleji v Kutné Hoře, vyprávějí o Martinu Kroupoví, sirotku ze selského gruntu v Chrástu, jonŽ dodvaciti let studuje, pak sběhne ze Škol i panství, a v létech 1651—1674 se toulá světem jak skladatel, zpěvák a prodavač písniček po jarmarcích; je v zpěvu, hudbě i skladbě textové znalý ze Škol. Srv. J. Kalousek „Martin Kroupa, písničkář v druhé polovici věku sedmnáctého". Český lid roč. IV. (1894-1895), str. 50-52. 3«) Srv. Zikjíund Winter „Kulturní obraz Českých měst", 1892, díl II., str. 86-95 a „Život a učení na partikulárních školách...", 1901, str. 374-385, 419-431. 47 t. zv. „jízda rytířů", s čerty, anděly, apoštoly, Turk;-, blázny, mastičkáři, trubači a pištci, se zpĚvy a rozpustilostmi; průvod opět navštívil kostel, ted však jíž s úmysly vážnými, a končilo so hostinou. Od půle patnáctého věku pražští konšelé a universita usilují o to, potlačit nikoliv snad slavnost, ale maškary, průvod, nádheru („pompám nicolaiticam") a figuru biskupskou. Maškary a průvod městom se opakovaly o koledě masopustní, i zpěvy a dovádění. Koleda řehořská, jejuni původním smyslem bylo verbovat nové žáky do Školy, se zdá být, alespoň u nás, původu pozdějšího, ale zase: záleží v průvodu maškár, zvlášté biskupa Řehoře a jeho „vojáků", táhnoucích dům od domu. Prostě, budsi koleda jakákoliv, vždy jeví jakoby neodolatelný sklon: organisovat se v průvod, pravidelně maskovaný, v podívanou, v dramatický průběh a ve veselost. Snad lze na tomto místě vzpomenout i prastaré zvyklosti t. zvané „veselosti velikonoční": „risus paschalis". Po velikonočním týdnu bývalo zvykem kazatelů, proslovit vtipné, rozprávkové kázání, protkané žerty: kazatel vyzval na příklad z kazatelny muže, kteří v domácnosti vskutku vládnou, aby první zanôtili velikonoční píseň, a všichni posměváčkové se radovali z mlčeni, které nastalo. „Velikonoční veselost", zpronaříkanou moralisty, zakazuje již Pius V. v šestnáctém století! Není snad i „risus paschalis" poukazem k tomu, jak nčktoró radostné a usměvavé prvky církevních zvyklostí velikonočních byly jakoby vyzvou rozpustilosti světské, aby jejich skulinou vnikla ke kostelu a vetřela se do poradu úkonů pobožných? „Veselostí velikonoční" dostali jsme se do doby, jež nás nejvíc zajímá: velikonoce; vraťme se zároveň ke koledujícím Žákům! Z konce 14. století máme zlomek České hry o umučeni Páně, nalezený Gindelym,") ve ktorom so s žákovským kolednikem setkáme: zlomek začíná uprostřed řeči Janovy, an se hlásí Marii za syna; tři vojáci metají kostky o Kristovu sukni a Longinus probodává kopím Kristův bok. Je tedy právě po ukřižování. Přibíhají Satan a Belzebub, aby se pokusili o Ježíšovu duší, ale musí prohlásit, že ji andělé právě* odnesli do nebes. Co se tčla týče, Simon, Josef, Jan a Marie žádají Piláta, aby jo mohli snít s kříže a pohřbít; Pilát svoluje, „tunc vadunt ad crucem", přistupují ke kříži a Josef několika verši slaví Pána; snímají tělo, Josef pokračuje v oslavě „et recedunt cum corpore ad sepulcrum can-tantes riemum Recessit Pastor" — odcházejí s tělem k hrobu zpívajíce píseň Odešel jest Pastýř. Načež následuje pod titulem „Sermo paschalis bonus" (Dobrý proslov velikonoční) tato velmi zajímavá, třebas umělecky nevalná tiráda, jíž zlomok i končí: 10 „Slyšte, panny, i vy, panie! Takof praví naše psanie: V starých kútech i v okřiních málo pravdy máto při nich; avšak vy nfikterú mrtvici, nehet, rúpy i studenící na své srdce obdržíte, ač mně právě uvěříte. O, přeneščastnó staré báby, jenž skřehceto jako žáby, panny i panie spravujíce i všech stavóv posuzujíce: ty odpustky vy obdržíte a u pekle jich užívete i se všemi tě*mi zlými, jeŠto pohrzejí slovy mými. Ktož snad dva mazance j maj e a Kaifáše dobře znaje i nedá jednoho jemu: so se vší školu prídu k němu. Ba, mám psáno v starém záchodě: .Nebývaj skup v tomto hodě! Skorbrys Abraham azbynuky príslika: Ktož* má dvě sukni, prodaj jednu, kup sobě meč; a ktož má dva mazance, vrz druhým do školy preč!' Nechcete-li mi uvěřiti, chci vám divy dolíčiti, 30 jichž sě děje nenio mnoho: i zda ste noslých ili toho, žef sú slepl nevídali a chromí sú vždy kulhali? Ještěť povědě jeden div. jestiť křivda, jak Žeté baba promh a k teleti se zasn na stúpé-tó létalt a potom na heret 40 pakte trlici dojili a všecken to mčs Ó, slyšte, baby k a vy, svodné čan vy sto horšie než a pravé ste domv Předcházející verše j; selostivelikonoční. Pros Obrací se na obecenstve póru (srv. verše 17 — 20, pádně sbližují s fraskoi přílepek. přístavek, z ví odráží se od vážného, b zem; povaha humoru, p posměch ze starých ba zázraků, jež jsou samo (tajemné zařikavadlo v toho potřeboval! Vězme boko do osmnáctého sť Byly to veršíky, skládai od domu, bud na jakés barokní veršovec Kozm věku svým školákům U farníci během roku Ško přízeň, mendík se prý c nemají vůbec vztah k ■ a lze mít za to, že kořen ské dramatické hry, o dochovány, „lístky, kt< na květnou a velikonoci de Mons, někdy varhai sepsané téhož roku od do Mons, vypadají totií skládají jakousi dlouho» ní, příjezd jeho na osli a smrt, události pod kříi provázeno hned zbožný i „Poslyšte mě, mi z jiných žáčků, z. **) OtiŠtčno ve „Výboru" Erbenově, díl IL, str. 29 nemoc, studeníce — zimnice, pústka — poustevna. 38. Okřín — mísa. nehet — oční ***} O velikonočních ke r. XIV (1905) str. 199, r. XIX (1910) str. 342-r. XX (1911), str. 332- 48 "kari. trubači a pištci, iž s úmysly vážnými, iniversita usilují o to, mpam nicolaiticam*') ,é masopust ní, i zpěvy \t nové žáky do školy, vodu maškár, zvláště budsi koleda jakáko-pravidelně masková* ito miste vzpomenout lis". Po velikonočním zání, protkané žerty: skutku vládnou, aby z mlčeni, kteří* nasta-Pius V. v Šestnáctém radostné a usměvavé ústi losti světské, aby žných? „Veselostí ve-vrafme se zároveň ke lučení Páně, nalezený nek začíná uprostred ;ovu sukni a Longinus ají Satan a Belzebub, WS odnesli do nebes, snít s ki'ižc a pohřbít; ■£ několilta verši slaví ire ad sepulcrum can-ijíce píseň Odešel jest ý proslov velikonoční) onfií: znaje )mu: i k němu. v starém záchodě: tomto hodě! nn azbynuky í dvě sukni, p sobě meč; lazance, koly preč!* věřiti, >HČiti, ie mnoho: tli toho, Láli r kuUiali? ien div, mísa, nonet — oSní jestiť křivda, jakž sem živ: ŽetČ baba promluvivši a k teleti se zasmievši, na stupě-tě létala a potom na herce sé honila, 40 pakte truci dojila a všecken tě měsiec szobala. O, slyšte, baby klevetnice, a vy, svodné Čarodějnice: vy ste horšie nežli čertice a pravé ste domudnice. A tohoť chci dolíčiti: muožeS víece než črt učiniti. Črta sě odžehnati muožo — rač zlé baby uchovati, Bože! »o Ba, obraťte sě, živy budte, a vy, báby, čárov zbuďte! Přijmétež vy požehnanie, ať vám bude na zatracenie! Jmate, dietky, odpustky z půstky do pústliy, 56 šišky v háji a kaliny ve kři". Předcházející verše jsou věru také svým způsobem projevem „risus paschalis" — veselosti velikonoční. Proslovuje je zřejmě v závěr hry jeden z jejích účastníků, a je to žák. Obrací se na obecenstvo, zvlášé ženy. A jeho řeč není nic jiného než koleda, Žádost o podporu (srv. verše 17 — 20, 24—27). A všimneme si zároveň rysů, které ji na první pohled nápadně sbližují s fraškou mastiekárskou a sřečmi RubénůaPustrpalků: celá řeč je umělý přílepek, přístavek, z vnějšku k náboženské hře přiložený, ač s ní nemá nic společného; odráží se od vážného, ba smutného rázu liry i příležitosti svým naprosto rozpustilým rázem; povaha humoru, prvky jeho jsou tytéž jako u mastičkáfů: přímý vztah k obecenstvu; posměch ze starých bab; chlouba vlastní učeností a zběhlostí; líčení domnělých divů, zázraků, jež jsou samozřejmostmi (v. 29 — 33), a groteskní přeháněni; jazyková komika (tajemné zařikavadlo veršů 23—24). Zdá se, že se koledující žák u Žakéřů poučil, ač-li toho potřeboval! Věznie, Že o velikonocích žák koledovat tak hned nepřestal: koledoval hluboko do osmnáctého století, a to na květnou neděli, používaje 6. zv. „koledních lístků". Byly to veršíky, skládané obyčejně kantorem, aby je žáci recitovali nebo zpívali bud dům od domu, bud na jakési školní slavnosti v určitém místě, v kostele, na hřbitove1. Známý barokní veršovee Kozmánok, učitel u pražského svatého Tomáše, psal v půli sedmnáctého věku svým školákům takové lístky a jejich obsah je přibližné vždy týž: dik za dary, které farníci během roku škole věnovali, žertovné vychloubání hladového žáčka, prosby o další přízeň, mendik se prý chce ženit, potřebuje si koupit- střevíce, plášť atd. Někdy ty lístky nemají vůbec vztah k velikonocům a jejich náboženským dějům. Ale původně jej moly a lze mít za to, že kořenem celé té velikonoční kolodní zvyklosti jsou středověké náboženské dramatické hry, o velikonocích kleriky a žáky pořádané; nejstarší lístky, jež máme dochovány, „lístky, který se od starodávného obyčejo a spůsobu církevního od mládeže na květnou a velikonoční neděli spívají,... sepsaný v letu 1642 ku potřebo Jakuba Gregora do Mons, někdy varhaníka u Svaté Maří Magdaleny Menšího Města Pražského** a jiné, sepsané téhož roku od jeho „učedníků" Václava Ježovského, Václava Duchka a Jana de Mons, vypadají totiž takto:3*) rozdány četné mládeži jako partesy, zpívány v kostele, skládají jakousi dlouhou hru, v níž je dramaticky vyprávěn úplný Ježíšův osud velikonoční, příjezd jeho na oslicí do Jerusalema, vítání, zlost farisoú, zajetí Kristovo, umučení a smrt, události pod křížem, tři Marie u hrobu i z mrtvých vstání; líčení biblického obsahu provázeno lined zbožným komentářem; končí se pak prosbou žáků. Zde ukázka: i „Poslyšte mě, mučedlníčka kostrbatého, z jiných žáčků, zármutku mého. kterak ti postní pokrmové velice ztrápily tělo mé. **) O velikonočních koledních lístcích čti zvláště články Öe&ka Zíbotav „Českém lidu", r. XIV (1905) str. 199, Jana TykaČe tamže, str. 277-279, Václava KftOUiCS a tamže, r. XIX (1910) str. 342—343, Emila Horského tamže, str. 274 — 285,ČeSka Zíbrta tamže, r. XX (1911), str. 332-335. 49 A zvláště to zrádně kyselo, Prod nimiž často do pece ulikúui, bodej so vie im slúl nenosilo! těžeo no vošívaje. až nemohu nikam, l'o tom pokrmu mé smutné tělo Ano tum još tó mnohom více přovoliui hrubě jost schuravölo, mo štípí i košili vrtajíce. tin i ty bloudy, tuků štěnice Kterážto oč jost v ušly uvázánu, it) ko mno so hrnuly nejvíce, ano i culý rok neprána, s nimiž mívám velikou vojnu, ' kdyby se některá mostku uštědřila jak kterou dopadnu, u innö /. košili plátna din, dlavu jí utrhnu. chtěl bych /.a ni Pánu Itohu prosil i, -3 oby jí 1'ún líůd království ráčil dáti..." V sedmnáctém stoleti jako vostředověku Žákovská slavnost kolední. zavěšena nu velikou I lil.'".' n' i : svátku náboženského, tíhne k tomu uspořádut se juko drumu a divadlo; u zase vážný ivligiosní ráz hry není překážkou, aby ji žákovská veselost neobobatila prvkom humoru u nepřistuvilu k ni živol frašky. Vuvák ve svých Pamětech píše nu kvetnou nedÖli 177!), že před došiti loty byla slavnost koloduíeh lístku v ráuiei kostelních ohŕudú úŕodno zakázánu u v mostech hned zmizela: však také prý míst« někdejších písniček o umučeni Páno vládly Šprýmovné žobravó písničky, že „lidom no od žalosti, ale od smíchu slzo z očí tekly". Celkem si asi lze představiti, že žukčřovi s j oho mastičkáŕskou fraškou, liebuže na žu-kóŕskó půdě původně a zcola vyrostlou, přistup do rámco velikonoční Či jiné cirkevní dramatické hry zjednal vo stredoveku veselý žák, nebo mu ulospoii k přístupu pomáhal; neboť so mu podobul veselost E a rozpustilým humorom, často i stylom života, u souvisol-li nu jedno strano přímo s kostelem, na strano u půdě druhé mísil se zhusta s žakóŕom k nerozeznáni. Další a poslední nůše poznámku týkej «e parodie. Parodií je bonifuntskú „mše Bláznů". Parodii středověk vůbec mal a pestoval nutrou duloko větší, než se má pravidlem za to, u uojvíco se v ní líbilo právě klerikům u žakéřům: další rys obČma stavům společný, a založený nu jejich obdobném sklonu k veselosti, komice u posměšku u nu jejich obdobnČ skrovné ůeto k vocom úctyhodným. Klerickým purodiiiii, jež minime uvést, jo společné to, žo užívají nu věcí neslušné nebo alespoň zcela svčtské stylu Bible, děje so to přímo latinsky, což zároveň' dokazujo klerický původ skladeb. DvÖ z nich otiskuje Fojfulik, uváděje zároveň, že takových skladeb lze nalézt více v „Carmina buranu" a v staré sbírce du Mé-rilovÖ.") První z nich: „Pussio cu just lam nigři monaohi secundum luxurium" (tJtrjmní Či paňijo kteréhos černého mnicha pro viluost) jo v podstat« u rázom svého námětu rozpustilý fablel: Jda kolem «lomu lehké ženy, mnich v ní najde zalíbení a nubídne jí lásku; vyzván, aby přišel zu soumraku, přižene so s dary „ot ascend it, super femur ejus potontissiino". Když jo o půlnoci v nojlopšim, stuno se pokřik, žo přichází manžel, mnich je vytažen z úkrytu u osloven proslulým citátem Písma: Příteli, proč jsi přišel nemaje rouchu svutob-níhoT Postaven na soud, slyší od davu služebníků: Moden jest smrti! Pán domu rozhodne, uby byl trestán na tom, čím hřešil, i „abscidorunt oi tostieulos dicontos: Vado!" Nemravná historka vrcholí tody oxekucl vykleštění, podávanou slohom k podobě líčeni soudu nud Ježíšem. Druhá parodie: „Circumdodorunt me lusores et bibuli..." (Obklopili mě hráči api-jáei) počíná rýmovanou prosou u rozvíjí so »tylom litánií; je to vyznání jiijiické: „Ukaž nam dobrou hospodu, o Pane. A pivu dobrého nám dej! Lidi nespravodlivo jsem v nouávisti měl u ženy jejich jsem miloval...". Ccský původ litunie jo dosvědčován tím, že se obrací k Bohu s prosbou, aby „svým Cechům u Momvunům" dopřál notné Žízně, když už stvořil dobré pití. Z konce 14. století a ze zcela prvních let patnáctého mánie dvě parodie, které ") Juuus Fejfalik „Studien zur Geschichte der ultbolunUchoii Literatur", Wien 1861 Se první z předešlých podobají lim, že jsou „paŠijomi", t. j. užívají slov, obratů u celých vět z evangelijních líčeni utrpení u Binrti Kristovy; zvláštností jejich je. Žo tun způsobem licí dvě historické události skutočné, povestný pražský pogrom na Židy r. 1389 a popravu Keyzoltovýoh lapka šlupanických v Brně r. 1401. V první parodii, otiŠWné \V. VV. Tomkem r. 1877**), není dokonce uni mnoho úmyslu komického a Tomok má tu bizarní skladbu za historicky použitelný a spolehlivý prainon. Využití Písma vyhlíži zde asi takto! Passio: PÍBIl>0: „Dixit autora Gesco illa Quadratus: Rei „At Judaei rospondontes dixerunt: Keue sunt mortis; et si in oxtorminaciuno eorum est mortis (Mat. 26, 06) ... Ait illi Petrus: oportuorit mo mori cum Ulis, ob vindictam Etiam si oportuorit me mori tooum, non Jesu non denogubo... " to negabo ..." (Mat. 26, 35). Co se konočnO „Passio roplorum do Slapaniez secundum Bartoss, turtorem lirunensem" (Pašije lupiěů ze Slaponio skrze Bartoše, brněnského kata) týče, jo U> prosaické anonymní ličoní loto události roku 1401 :M) tlupa lupků, vodoná Koyzoltem, zmocní so v Šlapáni-cích kostelu, promění jej v tvrz a loupí okolí; brněnští měšCanó vytáhnou proti nim polom, zajmou jich šedesátku a vodou do Brnu; když jdou lupkové kol šibenice, poděluji so, už se jun nohavico roztrhnou; prosí o milost, u!o jsou druhého dno popmvonj a Šlupanické hnízdo jo stržono. Skladba, končioí Amen, využívá evangelií tak, žo vkládá citáty z něho a dokonce výroky mučeného Ježíše do úst lupičů; ba, sám fakt, Žo se háce lupků roztrhnou strachem, jo parodii roztrženo chrámová opony ve chvíli smrti Kristovy: „velum femoraliutn ipsorum scissum est in duos purtos, a luino usque deorsum ... ". Vtipné nebo novtipué, použity k rozpustilostom nebo k líčoni skutečných události, tyto klerické parodie joví v používání Písma svobodu přímo neuvěřitelnou. Rozhodně byli tihlo žákové hodni a schopni, aby i do vážných liturgických hor vnesli svou náladu šaškov-skou a opatřili v nich misto žakéřovi a jeho výplodům. Vážná u náboženská litoralura nebyla však pouze latinská, Tukový „Spor duše s tělem", dílo moralistického duchovního, vzdelaného, latinsky Školonóho, v podstato prostředkujo národním jazykem širokým kruhům věřících mravní a věroučné pravdy křesťanství, pro něž si do latinských knih neuBoní lidé nemohli. I díla tohoto druhu byla na pospas a bráti si z nich popudy parodické a humorné představuje chování v podstatě totožné s postupem parodiků lutinských. Tukové pa-rodio náboženské literatury v řeči národní středověká poesie evropských zemí vskutku čítá, v Cechách sem pak přodevšim hledí „Svár vody s vínem".") -lo Sílán k skladbám t. zv. Smilovy Školy a má starší obdoby latinské. Užívá formy náboženských „svárů", jichž je právě „Svár duse s tělem" prototypem. Svár obou nápojů končí zjištěním, žo oba jsou člověku potřebné, oba jsou z ustanoveni Božího a „protož poručtož toto spolu Bohu, at lidé pijí, cožt koli mohu". Průběh skládání a hádky je pak pln uštěpačného vosoli, obě sporné strany nešetří zlomyslnostmi, ba nadávkami; a je-li běžné, žo celý svár jo podán jakoby sen, což je v slohu středověkých stylových postupů, naprosto neběžné a potupně parodické jost, že se jedná o sen „nezbedného" mistra, jonž se opil vínom, „až sebú nic již novláduiošo": rozhodnutí otázky je prostě svěřeno opilci vyspávajícímu opici, třebažo bude viděti „Boha na výstmti, Bodíeiohovsvó velebnosti". Skladatel jevi takovou znalost *») „Passio Judaooruin Pragonsium secundum Johaimom rUSttOUm Quadratum" v „Sitzungsberichte der königlichen bölunischon Gosollschaft tier Wissenschafton in Prog", Jahrg. 1877, str. 11 — 20. Přednáška Tomkova a text. ■») „Passio raptorum «lo Slapanizc secundum Barloss tortorom Brnnonsom", otiskl František Sujan v „Sborníku historickém", roo, 111. ■ 1885, 245-250, 301-303. «) Otištěno zvláště vo „Výboru", díl I-, 1845, str. 927-912 a nejnověji v „Staroěeikýoh satirách Smilovy školy" vydáním J oseta llrabáka, Praha 1951, str. 47 a n. gý Písma a středověké učenosti, Že zřejmě běží o člověka vzdělaného, klerika. To platí ovšem o autoru verse původní, a dochovaná verse je versí druhou: jejím zvláštním rysem je, že se v ní přešlo od původního verše osmislabičného k verši bez pevného počtu slabik.*1) Möl snad prvotní skladbu klerickou v nikou člověk další, prostší a méně vzdělaní, jenž ji upravil k svým účelům a zvulgarisoval ? Leckterý drsný vtip nové verse by mohl jít na jeho vrub. Ale především by na jeho vrub Šel celý — nový — vstup skladby, verše 4—82. V dochovaném tvaru mi totiž „Svár" jakoby úvody dva: prvotně zdá se počínat veršem 83 „Mistr svatého Písma jeden — svý vole byl jest nozbeden ...", načež následuje jeho spánek, sen, vidění a položeni sporu (v. 83 — 125). Tomuto úvodu upravovatel jako by předeslal úvod nový, další, verše dnes 4ý — 82ý; různosti autorské nasvědčuje hned několik věcí: celá skladba vlastní mluví pro autora vzdělaného, v prvním úvodu se naopak básník výslovně vylisuje ze stavu lidí duchovních (verše T — 8: „dali mi jest kněz tuto radu, — iei chci vyložiti tuto svádu ... "). Skladba vlastní výslovně naznačuje, že voda i víno jsou symboly, které znamenají stavy: světský a duchovní (na př. v. 440-441: „Pán Buoh ... dal jest vodu bydlu světskému /a vino jest dal duchovniemu"); v prvním úvodu není ani stopy po symbolickí platnosti nápojů, víno znamená prosto a prosfáoky víno a opilost, voda znamená vodu a nucenou střízlivost; sociální vztah nápojů je sice rovno- naznačen, ale naprosto jinak než ve vlastní skladbě, totiž jednoduše podle kapsy — víno je „trunk" knížat, pánů a mnohých měšťanů (v. 33 — 34), voda „je libá chudým", zvláště sedláčkům (v. 51n„ 60n.). Dvojice „lidé světští — lidé duchovní" a „Hd obecni — boháči" se ovšem vůbec nekryji a mezi prvním úvodem a vším, co následuje, je v této základní věci, která je vlastně tendencí skladby, takový rozpor a neorganickost, že je stěží možné, aby obě věci pocházely od téhož autora, jenž *. řece jinak jeví tolik vtipu a dovednosti. To. co nazýváme prvním úvodem, jeví nadto pozoruhodný rys, další skladběopOtneznámý: přímé oslovováni publika. Jako by b.ise~i někdo recitoval v kruhu posluchačů ažertem se jmenovitě obracel na známé v obecenstvu, aby jo a všechny ostatní s nimi zvábil k pozornosti: „Kněze Letku, s kým ty pálí držíš ? Protož komuž lépe přihovíš T ' Jat tobě pravím, JtněŽe Letku, vezmi sobě na pomoc babu Tetku. / chceš-li lépe vodě pomoci, / čili vínu k jeho moci..." (v. 25n.). Nuže, tento stylový rys ovšem známe: na sto honů prozrazuje přednášejícího žakc-ře. vynucujícího si utišeníuzájem naslouchajícího davu a vtipem nebo osobním apelem uvádějícím sebe i svou skladbu v živo bezprostřední vztah k posluchačům. Vše se zdá svědčit pro to. že skladbu, původně práci učeného klerika lehce parodisujícího žánr náboženského sporu dvou mravních nebo symbolických entit, vzal do rukou žakéŕ a zredigoval ji znovu, lidověji ve formě i vý rázu, opatřiv ji zároveň novým, vlastním úvodem rázu po výtce žakéřskéh", který činil skladbu schopnou figurovat v jeho recitačnim repertoiru a ostatně i stíral její symboliku a zrealističťoval její smysl přesně tím způsobem, jakého se bylo lze nadít od žakčře. Jsme zde opět svědky, ač v jiné poloze a jiném žánru, jak se žakéř pŕitírá ke kulturnímu projevu cizímu, vyššímu, významově vlastně náboženskému, a vluzuje do něho svým zásahem smysl nový a jiný. Naprosto však nemíníme říci, že je pouhý příživník a falsátor. Středověk má o literární původnosti a literárním vlastnictví názory příliš rozdílné od našich, abychom mohli a chtěli vidět v žakéř» odcízovatele a znehodnocovate-le. Zakčrova intervence je svérázná a tvůrčí: je zesvětšfovatel, zpozemŠťovatel, realista. Podstatu žakéřského věké společnosti, jeho e: učinili jinde, kam tímto žakéř se svým mnohotv nost slibuje výdělek a v hody: tam musí být ovž žího těla, k hrám váno« na pozvání. Přišel, je z celé stupnice žakéřské: medvědář, hudec i pište mu přednesu. K účasti i tělo a vánoce, přitře se případě i autorství ote světském. Toto si důki Jednoho dokladu donu Očka z Vlašimě z r. 13' instrumentálního rozko zuje se co nejpřísněji s\ kleriků a laiků jménen hudců Či žakéřůvpi nedovolovali aniž píipx kevních slavnostech ne kladnější; a za druhé 1 žakéřská účast už zvykl výstřelků, že se stala n< Že zákaz nestačil a mu Ncní-li pak zajímavé, žt zrovna na dobu druhé Á ncní-li pak stejně zaj zapovídá jedinou větov CímŽ se nám klade i dramatického? Či lépe: ') „Staročeské satiry Smilovy školy", úvod Josefa Hrabáka, str. 21. «) Václav Cerny „Stai latorum", str. 105- 128.1 stránkách, a to v cizino í u kniha o staročeské lyrice ještě více rozmnožila. a) „Item cum Deus in r devot ione cordis, quaro oi sancte obedientie districts latores in festo corpoi is Ch 52