VOJTECH RON Lidové pašijové divadlo v českých zemích Vyšehrad »I Velkopáteční pašijová procesí K té mohutné a soustavné divadelné dramatické produkci, kterou se prezentovala barokní epocha a u nás zejména pobělohorská doba, je třeba ještě připojit z dnešního hlediska netypické spektakulární tvary. Dění divadelní tvořivosti bylo podstatně širší, využití divadelních druhů, typu, forem a žánrů bohatší a v dané společenské a kulturní situaci podstatnější a potřebnější, než je lomu v naší současnosti. K těm specifickým produkcím třeba připojit zvláště Četnou řadu nejrůzněji motivovaných průvodů či procesí pořádaných při pravidelných nebo náhodných náboženských, církevních, světských či zvykoslovných příležitostech, V následujících poznámkách se hodláme věnovat pouze těm, která se nazývají pašijová, svatotýdenní nebo velkopáteční procesí a podílejí se výrazně na tvorbě exprese svatotýdenního kajícího, postního a truchlivého environments Právě jimi se nejčastěji, bucf metaforicky nebo mimeticky představovaly a připomínaly, někdy dokonce „historicky" zpřílomňovaly, pašijové události Ježíšova života s jejich teologickými a věroučnými obsahy, odkazy a s proměnlivými dôrazy na některé detaily a situace. Původ pašijových procesí třeba hledat v kajících pobožnostech mendikantské - františkánské Itálie už někdy ve 12. století. V nich se utváří cesta ke středověkým gotickým pašijovým hrám. Tento italský kořen byl později zprostředkován do středoevropského prostoru pastorací kapucínského řádu. Jezuity k nám byly přeneseny Španělské rigorózní a teatrální postní a kající praktiky. Kromě toho lze vyhledat podněty i v samotné liturgii Velkého pátku. Utváření pašijových procesí také ovlivnily i dodatky liturgických procesí konaných během oktávu Božího těla, rovněž spíše světské, renesanční trionfy. Jako vše, co z minulosti baroko přebírá, utváří si k svému výrazu a potřebě i bohaté středověké procesionálnf dědictví. Rozvine pres okraj jejich skryté dramatické potence, učiní z nich devocionální produkci zcela svébytného kultového a estetického tvaru. Z církevního hlediska jsou to zcela nepodstatné pobožnostní úkony, ale staly se Velkopateíní pašijová procesí ■ 179 v lidovém povědomí populárními a byla jim neoficiálně přisuzována větší plainosl než kanonické liturgii. Teattalizace pobožnostní části vedle bohoslužebného dílu náboženského kultu je jedním z významných a typických znaku zbožnosti barokního katolicismu. Tento postup je zároveň generálním prostředkem barokní pastorace. Platila zásada „očima do duše" či Sugerova „per materialia ad immaterialia", v baroku dovedená až k rafinovaným způsobům. Kolektivní teatralizované religiozitě přišla i u nás vhod prastará kultovní praktika, jakou je procesí či průvod. Procesí s náležitou fabulí připravené, výtvarně i obsahově vystavené a protikladné tvarované, stává se charakteristickým spektákulem barokního divadelnictví. Lze říci, že v rozvité teatrální a dramatické formě jich byly v pobělohorské době v kulturně naprosto decentralizovaných Českých zemích od konce 16. století vypraveny tisíce. I velkopáteční či pašijové průvody byly konány každoročně v bohatší či chudší podobě od počátku 17. století ve všech jezuitských a později i piaristických kolejích. Pořádaly je i jiné řády, ovšem ne s takovou pravidelností. Tuto činnost napodobovaly dokonce i farní instituce. Na pašijových procesích se zpravidla podílela celá pospolitost lokality. Každoročně se jich vcelku zúčastnily početné davy, všechny vrstvy obyvatelstva. Stranou zůstaly jen vzdálené obce, ale i odtud býval posílán povoz s několika účastníky. Byla to významná událost, zbožně prožívaná, vzhledem k jarnímu počasí s obětmi podstupovaná a s radostí dobrovolně vytvářená. Velký pátek či vůbec dny Svatého týdne byly barokní době příležitostmi, v nichž svérázným způsobem vrcholila i tvořivost „sprostného" lidu, ať už v produkcích divadelních, hudebních či pobožnostních. O velkopátečních procesích lze shromáždit dost dokladů, ale ještě více jich zůstává nezpracováno a nepovšimnuto v četných archivech a knihovnách, v listinách předních institucí (jesuitica, ordinariáty atp.)f ale i farních nebo městských a písmáckých kronikách. Pro začátek studia tohoto významného barokního fenoménu nabízíme sedmici žánrových modelů vyskytujících se v našich zemích, z nichž každý by si zasloužil podrobnější pozornost. Není pro tuto příležitost únosné sledovat všechny antecedence, jejich složitou provázanost a všechny vlivy a vzory působící na jejich poměrné ustálenou středoevropskou barokní podobu v katolických regionech. Předáme jen základní informace bez hlubšího osvětlení. Není ani dost místa, abychom nabídli výčet a provenienci zjištěných dokladů. Učiníme tak jen ve výjimečných případech. 180 ■ Velkopáteční pašijová procesí V geografickém prostoru diecézí českých zemí v dnešním rozsahu (pomíjím Kladsko a Slezsko) bylo „užíváno" sedm zjištěných žánrů pašijových velkopátečních procesí. 1. Procesí se znaky umučení Pro úplnost začneme naše třídění pašijovými procesími, ktťrá z neznámých důvodů pořádaly české luteránské církevní obce v Nymburce (1556)' a v Litoměřicích (1556),2 před nimi pravděpodobně i utrakvisté. V prostém procesí mládež nesla znaky umučení, aby je ukazovala u božího hrobu, kde „pacholátka z Školy ... verše zpívala"*. Zastihneme je někdy i v pobělohorských procesích jako jejich samostatný díl. Zvláštními osudy se dochovala utrakvistická verze až do josefínských dob. Vytratila se přímá vazba na procesí a zůstaly jen recitační produkce s představováním atributu umučení. Nyní jim říkáme ne právě výstižně - „lístky na Květnou neděli"4. Konání tohoto značně zesvětštělého zvyku zakázal Josef II,, jak víme ze stížnosti Vavá-kovy.5 2. Flagelantské procesí Druhou skupinou jsou „flagelantská procesí". Setkáme se s nimi během 17. a 18, století velmi často jako s částí procesí, nebo jako se samostatným průvodem s několika dekorativními doplňky. Zatím je známo první pašijovéO) flagelantské procesí z Jindřichova Hradce, snad už v roce 1597. Pořádali je jezuité. Až z roku 1629 je znám stručný popis flagclantského průvodu, rovněž pořádaný školou.6 Skupinu bičujících doprovázeli chlapci přestrojení za anděly, jistě ne jen pro dekoraci, ale se záměrem ukázat vedle sebe kající krutost, příšernost, kontrastující s andělskou neporušeností. V Praze začali s kajícím velkopátečním procesím hradčanští kapucíni. Od roku 1603 je každoročně opakovali po celé 17. století. O téměř půl století dříve se o to pokusili pražští jezuité, ale vzbudili tím pohoršení. Ted si ho vynutili vyšší a nižší zaměstnanci pražského císařského dvora s podporou kapucínů. Původně to bylo pouze bičov-nické procesí. Kajícníci oblečení do bílých kuten z bílého plátna se bičovali a Černě odění k tomu svítili svícemi a fakulemi. Všichni měli Velkopáteční pašijová procesí ■ 181 zahalené obličeje. Z flagelantského vystoupení „Fraterniias sub tiiulo passionis..."7 se postupně stalo figurální pašijové procesí a není vyloučeno, Že i procesionální pašijová hra.8 K lomu nám zatím chybí doklady, ale podobná vystoupení a podobný vývoj kapucínské velkopá-teční ostenze, tedy akce nápadnými prostředky vzbuzující pozornost, můžeme sledovat ve slovinské Lublani, o čemž se muselo v Praze vědět, neboť kapucínské ústředí (komisariát) pro střední Ľvropu (Čechy, Morava, Slezsko, Rakousko, Kraňsko) sídlilo od roku 1617 v Praze.9 Kapucíni měli zvláštní vztah k divadlu, to ve svých řádových školách nepěstovali, ba dokonce zakazovali. Hrozilo vyloučení ze studií, kdyby se někdo pokusil pořádat v kapucínském kláštere divadelní představení, jaké pořádali jezuité, avšak takové teatrální produkce, jakými bývala slovinská představení, nepovažují za divadlo, ale za procesí - pobožnost. Toto hodnocení mělo příznivé důsledky pro rozvoj lidového divadla. Jezuité se věnovali školskému divadlu, zaměstnávali ve svých představeních především školáky a studenty. Kapucíni se orientovali na prostý lid. Při hledání účinkujících se zaměřili na dospělé, na Členy bratrstev.10 Později stejně tak postupovali při neškolních pobožnostních akcích i jezuité. Hradčanské kapucínské procesí procházelo hradními uličkami, obcházelo svatovítskou katedrálu a někdy směřovalo pod Hrad k svato-tomášským augustiniánům eremitům. Vycházelo až po západu slunce, aby svit fakulí působil tajuplněji. Bývalo četně navštěvované, v Praze nejpopulárnější. Návštěvníci - diváci tvořili špalír průvodu. Když smrtí arcibiskupa Waldsteina v roce 1694 odešel příznivec a donátor této produkce, podpořil procesí sám císař. V roce 1698 Česká komora nedala na „císařské procesí" ani krejcar, tíhu značných nákladů nesli kapucíni. Pak už byli opatrnější. Nejdříve žádali o příspěvek, ale marně. „Císařské procesí" se vytratilo z pražského svatotýdenního dění." Ani Mdonisrnus italské renesance neohrozil existenci flagelantského hnutí. Značně proměněné přešlo do potridentských kajícnic-kých praktik. Je jisté, že v pozadí některých případů veřejného sebe-bičování lze objevit i ztajené světské motivy." Našly se i méně kruté prostředky veřejného pokání - nošení těžkých křížů na ramenou (ba-julanti. cruciferi) nebo nošení trnových korun apod.li Od bělohorského převratu se setkáváme s flagelanty stále častěji. Nejen v těch průvodech, které pořádaly jezuitské a piaristické koleje či řádové instituce, ale i tam, kde působila zbožná bratrstva při farních obcích. Je zajímavé, že v některých městech, v nichž byl pěstován velmi intenzivní pašijový kult, jako třeba v Železném Brodě, se s nimi ne- 182 ■ Velkopáteční pašijová procesí setkáváme. V Brodě navíc jsme nezjistili existenci zbožného bratrstva. Dochovalo se vzácné svědectví flagelanta vrchlabského celo-týdenního spektáklu. Zúčastnil se ho jako jedenáctiletý „disciplinám" (disciplina - důtky, bič) pozdější říšský stavitel silnic Josef Leopold Wander z Grünwaldu (1759-1822), pocházející z turnovské kamenárske rodiny, který v roce 1771 pobýval u rodičů své matky ve Vrchlabí, aby sc tu naučil německy. Nezapomenutelný zážitek zaznamenal v roce 1820 do rodinné kroniky." V pobělohorské době bývala flagelantská procesí doplňována dekorativními prvky. Ve vzpomenutém už českém Jindřichově Hradci pořádali po roce 1629 následující průvod. V čele byl nesen velký kříž. Zít ním Šli dva studenti přestrojení za anděly. Pod baldachýnem, „nebesy", napodoboval kterýsi Studiosus zjev trpícího Krista. Pak šla hudba hrající postní písně, za ní kráčel mládenec a nesl na ramenou zkrvavělý kříž. Pak následovali flagelanti, magistrát a konečně rektor koleje s místním kněžstvem.'* 3. Pašijová figurální procesí Z pašijových velkopátečních procesí jsou nejrozšířenější a nejčetnější ta, kterým říkáme figurální. Vyjadřují Ježíšovo pašijové téma se všemi dobovými obsahy a důrazy nepřímo, prostřednictvím figur, skrze starozákonní paralely a prefigurace nebo příměry z antické mytologie či dějin, vypomáhajíce si také antropomorfizací abstraktních pojmů z katechismu (Hřích, Ctnosti, Svátosti. Pohanství apod.) i hagiografickými legendami, literárními postavami a jejich příběhy či symbolickými persňnami (Had, Země Česká, Člověk -Jedenkaždý, Vládce Temnot, Genius Ježíšův apod.) v emblematickém kontextu.16 Výběr a zpracování námětů těchto procesí prozrazují vskutku barokní invenci. Svědčí o tom doklad ze slezské jezuitské koleje v Hlohové z roku 1675. Tam o Květné neděli byl na jeviště uveden Ježíšek, chválící mučitelské nástroje a rozdávající křížky maličkým, kteřížto na ramena si je vloživše, spolu s nimi se účastnili náboženského průvodu."17 Procesí tohoto druhu se konala především tam, kde působila jezuitská či piaristická kolej nebo klášter (benediktinský, augustiniánů--eremitů, kapucínů, františkánů) Či jiné církevní instituce, při níž působila laická .bratrstva", která se pod dozorem duchovních starala o kolektivní a individuální zbožnost svých členů a celé obce. Velkopáteční pašijová procesí ■ 183 Ne všechna bratrstva měla ve svých stanovách uvedenu povinnost pořádat pašijový průvod a dotovat ho, jako to mělo přední pražské vskutku mnohonárodní mariánské bratrstvo (Sodalitas B. Virginis An-nuntiatae - latina major), jehož rektorem býval nejvyšší purkrabí Českého království. Pod § 7 se ukládá, aby byl o každém Velkém pátku uspořádán průvod z pražské klementinské koleje, v němž mají kráčet postavy na vozech či na přenosných (ambulantních) jevištích mají být znázorněny výjevy z utrpení Páně. Kromě toho se mají jednotliví účastníci procesí bičovat nebo nosit na svých bedrech kříže.ie Poměrně často bylo pořadí opačné. Alegorické postavy na nesených či vezených jevištích vytvářejí alegorický živý obraz, seskupení, které má nějaký obsah. Naopak zase pašijové postavy náležitě nastrojené do kostýmů doprovázejí, jako barvitá živá skupina, vezené obrazy - tzv. pegmata. Příkladem nám budiž velkopáteční procesí konané v německém Vrchlabí v roce 1762, které pořádalo Arcibratrstvo P. Marie Potěšující -tzv. škapulířové. Bratrstva takto titulovaná působila tam, kde vyvíjel svou pastorační a misijní činnost řád augustiniánů-eremitů, kteří byli rodem Morzinů povoláni do Vrchlabí. Procesí mělo připomínat Ježíšovo utrpení pod figurou (Či v podobenství) ztroskotané lodi proroka Jonáše na pěti přenosných jevištích s doprovody.Iy 4. Procesí pašijových person Procesí pašijových person zjišťujeme v chudším prostředí nebo tam, kde nebylo pochopení pro prefigurace a emblematické podání. To znamená především v lidovém prostředí. Pro všechny pašijové produkce bývalo inspiračním zdrojem, ba návodem populární duo kapucína - misionáře P. Martina z Kochemu (1634-1712) „Veliký život Pána našeho Ježíše Krista ..." dostupné u nás jak v německém originálu, lak i v českém překladu v několika vydáních od roku 1698. V lidových vrstvách bylo Kochemovo vyprávění považováno za skutečnou „historii" Ježíšova života. Kniha nahrazovala náročnější čtení Písma. Kochem k jednotlivým evangelijním událostem a situacím i detailům sděluje stanovisko, nabídne vysvětlení a téměř „scénické" vypodobnění dějů, a to vše s častými analogiemi tehdejšího života prostých lidí ještě doplní modlitbami a „rozjímáním", i popisem procesí pašijových person v 124. kapitole. 184 ■ Velkopáteční pašijová procesí 'lakový pořad průvodu person znali i v roce 1791 v českém Železném Brodč. V textu taméjší pašijové hry, o kterém se podrobněji zmíníme v dalším výkladu, je procesí person takto zaznamenáno: „Smrt s kosou, Černý praporečník, trubač, bubeník, Hejtman, jeho služebník, Pilátovi žoldnéři v kyrysách, Longin, Prologus, Ježíšův anděl, První Ježíš zahradní, druhé persona trpící (Ježíš, kterého hrály dvě osoby), Petr, Jan, Jakub, Jidáš. Mariin anděl s mečem, Matka Ježíšova, Magdalena, Marie Salome, druhá Marie, třetí Marie, ženy plačící nad Ježíšem, Veronika, druhý trubač, Pilátovi a Herodovi laufrové, Herodes, Pilát, jejich služebníci, děvečka, Josef Arimatejský, Nikodým, 4 zákoníci, písař, 4 farizeové, 6 rabínů, rota židovská, dítky představující duše sv. otců v očistci, katané, lotří, Barabáš, Ponocný, třetí trubač, Červený praporečník, vojsko, turečtí oficffi, tzv „baštata", jejich služebníci, přednější turci, 4 ženy zpívající verše, 3 ďáblové."20 Podobně byl také uspořádán průvod před pašijovou hrou v německé Plané u Mariánských Lázní (doklady pro roky 1762-1770). Tento průvod byl doplněn několika prefiguracemi, ale jeho žánrová příslušnost patří spíš této 4. skupině. Pašijový průvod obešel třikrát náměstí (podobně jako v německém Rýmařově), až se konečně dostal k jevišti. Účinkující se rozestoupili po obou stranách jeviště a diváci zaujali svá místa v hledišti. Vlajka nesená v průvodu vlála nad jevištěm, podobně jako v londýnském Shakespearově The Globe." Plan-ská pašijová produkce měla zvláštní postup. Zmíněný průvod vlastně připomíná křížovou cestu, tedy děj po vynesení rozsudku. Následující pašijová inscenace je hrou o odsouzení Ježíše, začíná výslechy a končí vynesením rozsudku, neobsahuje křížovou cestu ani kalvarské scény, jejichž krutost připomíná pouze píseň o Spasitelově smrti, kterou se produkce uvedená „k probuzení pobožnosti a k rozjímání umučení" končí. Tento druh pašijových procesí přetrval nejdéle. Byl také samostatnou částí pašijových her - tzv. paráda. Přisál se k nim a někdy dokonce suploval samu inscenaci. Svědectví o tom máme z Vlastiboře, kde se hrálo naposledy „středověkým způsobem" ještě v roce 1891. Následující zpráva se týká inscenace z roku 1872. „Nežli Opovědník hru zahájil, shromáždili se herci v některé místnosti opodál paláce (jeviště - V. R.), oblékli se, a seřadivše se v určitém pořádku, kráčeli podle diváku na jeviště, jež několikráte přešli a opět se vzdálili. Divákům často měla být (tzv. paráda) náhradou, kdyby byl déšť nebo jiná nepohoda představení přerušily. Nebo v parádě viděli všechno. Čerti, Velkopáteční pašijová procesí ■ 185 andělé dle vlastní přirozenosti se tvářící, množství zuřivých židů, kteří zrakem i posuňky roztrpčenost robili, ukrutní kati, Ježíšem i Barabá-šem sápající, doktoři chrámoví, jimž učenost z očí plála, škodolibí Annáš s Kaifášem, slaboch Filát, četa vojáků se setníkem pod německým velením, plačící ženy a učedníci, tak vše defilovalo živě se tváře a na hru samu se připravujíc..."" Jestliže nám chybí dostatek písemných dokladů, pak se nám dochovalo vzácné obrazové svědectví o procesích tohoto druhu z doby, kdy už zanikly. Jejich potřebnost, obliba i památka na ně se uložila do lidových obrázků na skle zobrazujících křížovou cestu v tzv. serpentinových kompozicích. Pořad procesí na nich neodpovídá zcela našim zápisům, ostatně ten byl vždy závislý na místních rozhodnutích, ale jsou tam všichni jmenovaní, kromě dáblů, smrti a andělů. Je to obraz „historický". Nepodařilo se nám zjistit nebo vyhledat vzor, podle něhož malíři tuto kompozici vytvořili.25 Herecké úkoly účinkujících v procesí tohoto žánru byly minimální. Spočívaly v pořízení náležitého kostýmu, který si představitel role rok od roku doplňoval, zkrášloval a zdokonaloval. Některé kostýmy přešly také jako dary do bratrské nebo farní či městské garderóby, do inventáře pašijové produkce. Vlastní herecký přínos nemusel být nijak náročný. Předpokládal náležité vystupování, tedy i určitý prožitek, plynoucí z vědomí, koho účinkující představuje, s minimální mimic-kou a gestickou charakteristikou. Záleželo na osobních schopnostech a vkusu jednotlivců. V podstatě je to spíše průvod „loutek", masek, než jednajících herců. Divácký podíl vyžadoval identifikaci person, a tedy i určitou znalost pašijových dějů. Konečně i tento průvod pomáhal konkretizovat sdělené, čtené a zpívané pašijové obsahy. 5. Pašijové mimetické procesí Velmi blízká, ale jen podstatné složitější jsou mimetická procesí, kterým bychom také mohli říkat „cesta na Kalvárii". Je to v podstatě tentýž průvod jako předcházející, rozdíl však je v tom, Že má zastavení a že během procesí jsou před diváky, vlastně účastníky procesí--událosli, zpřítomňovány „pantomimické" sekvence pašijových dějů. Průvod už není jen „inventurou" postav, vždyť některým představitelům se doslalo náročnějších úkolů (Ježíš, katané, Veronika, Marie Matka atd.). Uvedeme několik případů. 186 ■ VelkopáteČní pašijová procesí Je zajímavé, že všechny dramatické (tj. hrané) velkopáteční průvody, zejména realizované v severní polovině našich zemí, mají svůj počátek nejdříve kolem první poloviny 18. století, nebo přesněji: starší popis, vzpomínku či informaci neznáme. Benediktini v německém Broumově se v pobělohorské době věnovali školství a jako u jezuitů a piaristů se i jejich divadelní aktivita omezovala pouze na pedagogickou praxi. Kromě toho taméjší studenti účinkovali i v pouličních teatrálních produkcích o Božím těle a ve Svatém týdnu, ale jen ve íigurálních procesích.2-1 Broumovským patřila také farnost v České Polici nad Metují, kde byl intenzivně pěstován pašijový kult,2* soustředěný do činnosti měšťanského Bratrstva bolestné Panny Marie pod křížem stojící, založeného v roce 1666. V letech 1737-1745 se stal presesem Bratrstva přední Český barokní historik P. Bonaventura Pitr OSB (1708-1764). Zaváděl různé praktiky, ne specificky benediktinské, aby podnítil horlivost farníků ve zbožností. Stal se zakladatelem dvou pašijových pobožností: křížové cesty v roce 1743 a také pašijového procesí. Jaká však byla jeho původní podoba, nevíme. Nepochybně se nechal inspirovat pašijovým procesím poutního místa ve Vambeřicích (od poloviny 18. století patřícího Prusku), zvaného kladský Jeruzalém, s křížovou cestou postavenou před koncem 17. století Danielem Paschasiem Osterbergem z Opavy, podle tehdejších představ jeruzalémské topografie Ježíšovy doby. Ne všichni Pitrovi spolubratři s podobnou akcí souhlasili. Její zavedení v opatském Broumově by asi sotva bylo možné. V Polici bylo oblíbe-né. Zpráva o něm zaujala i A. Jiráska, který procesí popsal v románu z roku 1882 Sousedé. Bylo to prosté procesí. Vyšlo z města a pokračovalo na vrcholek Ostaše (Kalvárii). Dva páry biřiců dost krutým způsobem vedly představitele Ježíše, deset kajícníků představujících Simony Cyrenské se střídalo při nesení kříže. Skupinu doprovázelo i 12 míslních flagelantů.26 Na čáslavský mimelický průvod vzpomíná L Quis. Informace o něm získal od babičky narozené kolem roku 1773. Na Velký pátek „muž představující Ježíše nesl těžký kříž, a byl cestou týrán a bičován. Poněvadž v Čáslavi není žádná kalvárie, ubíral se průvod z předměstí Koželuhy, ležícího v dolíku, do dosti příkrého svahu ke kastelu sv. Alžbět)'. Těžkou úlohu Kristovu převzal vždy dobrovolně člověk kajícník. ..." Zda bylo také provedeno ukřižování, si L. Quis ve vyprávění nepamatoval. Ještě vzpomíná na jednu zvláštnost. Představitele Kaifáše, Annáše a Piláta, kteří jinde jeli na koních nebo kráčeli, Velkopáteční pašijová procesí ■ 187 v Čáslavi byli neseni v průvodu na křeslech. Quis pátral po podrobnějších zprávách, ale nikde, ani od starých pamětníků, se nic o tom nedověděl. To je typické pro tyto akce, zprávy o nich se objevují jen náhodou. Procesí tohoto druhu nebylo náročné, bylo dokonce oblíbené, takže s jeho pořádáním můžeme počítat v mnoha městech, ale nesmíme o nich čekat písemné zprávy. Zajímavá je Quisova charakteristika této produkce. Podobně jako kapucíni ji nepovažuje za divadlo, byť divadlo specifické. „Nebylo to snad nějaké divadelní představení, ba neměli ani jeviště", píše." Zajímavější a pečlivěji popsaný je případ vrchlabského procesí, v prostředí veskrze německém, jemuž předcházelo zelenočtvrteční bičování. Vrchlabská pašijová hra se rozehrávala postupně po celý Svatý týden, od Květné neděle do Bílé soboty jako spektákl sestavený z nejrůznějších žánrů a postupu. O Velkém pátku ojedinělé vrchlabské „representatio" vrcholilo procesím.28 6. Dramatické pašijové procesí (křížová cesta) Tento druh pašijových procesí je začleněn v železnobrodské pašijové hře. Nemáme žádný jiný doklad, avšak tento se nám zdá jedinečný a výmluvný- Je svědectvím toho, že se i u nás dramatická pašijová procesí realizovala. Od předcházejícího druhu se odlišuje tím, že je vlastně hrou se zastaveními křížové cesty a že používá lapidární text biblických citátu. Železnobrodský případ nás seznámí s faktem, že celá hra, tak jak se nám ve fixovaném textu dochovala, je vlastně vystavěna na procesionálním půdorysu. Velkopáteční procesí už není jen sdělením určitého věroučného tajemství nebo přehlídkou pašijových masek, ale dramatickým a mimetickým zpřítomněním spásonosného děje. Takový způsob by byl vyloučen v jezuitském prostředí, které nepřipouštělo naturalismy v pašijových produkcích. Sledujme tedy „průvodové prvky" v inscenaci železnobrodského „Theatrum passionate aneb Zrdcadlo umučení Pána našeho Ježíše Krista", poslední inscenaci, jak ji zachytil asi roku 1792 prostý soukeník Jan Tepr (1741 až 1799)M. Jednak je pašijová hra uvozena procesím person. Dokonce i v samotné hře se objevuje nejeden průvod, především ale dramaticky zpracované procesí křížové cesty, velmi podrobně popsané posledním režisérem Tcprem. Najdeme v ní také několikeré dynamické živé obrazy, jakýsi stínový odraz pegmal, které Tepr nazývá .reprezentací". Projevují se v ní i jiné průvodové konvence. Tak třeba 188 ■ Velkopáteční pašijová procesí dvojí obsazení Ježíše. „Zahradní" vystupoval jako dobře deklamující herec. „Trpící" byl zase tělesné zdatný. Jeho role začínala výslechy a skončila sejmutím s kříže. Pašijová píseň popisující, předjímající nebo doplňující, a především posunující dějový sled připomíná píseň zpívanou během pobožnosti křížové cesty. Ve hře účinkují i průvodové kolektivní postavy - turečtí vojáci, které bylo vidět i při jiných příležitostech, především masopustních. Procesionální princip zasáhl i vnitrní ústrojenství jevištní kompozice. Ve hře je řada akcí - malých průvodů, třeba, když je Ježíš posílán od jednoho vyšetřujícího k druhému s katovským doprovodem. Těmto přechodům je dán včiší časový úsek, než bylo zapotřebí. Během toho je zpívána jedna nebo dvě sloky písně. Jistě byly při tom slyšet improvizované nadávky ka-tanů. Podobně byl koncipován i průběh převádění Ježíše z budovy db budovy v týdenním spekláklu ve Vrchlabí.30 Veškeré zprávy o průběhu mimetických a dramatických pašijových procesí jsou mczcrovité, stručné, neúplné - postrádáme podrobný popis akcí. Domnívám se, že je můžeme hledat v Teprově rukopisu. Inscenace potřebovala velké 18 nebo 36 metrů dlouhé jeviště - teatrum - pódium, na němž stála dvě jeviště, mezi nimiž vzniklo ještě další, představující kalvárii, a proscenium. Je vyloučené, aby se v tomto prostoru hrála křížová cesta. Tak jak je zapsána, předpokládá daleko širší prostor. Poznámky popisují akce nejméně padesáti herců, kteří v náležitém rozestupu a pohybu s vypočítanými Ježíšovými kroky bolestné cesty hrají jednotlivé situace postupujících sekvencí. Na menším prostoru by shluklé akce tuto vrcholnou část činily nepřehlednou. Zajímavé je, že jinak ve scénických poznámkách sdílný a důkladný Tepr nás o řešení tohoto úseku hry vůbec neinformuje, ale ani žádnou grafickou značkou neurčuje, kde se jednotlivé sekvence křížové cesty hrají, zatímco předtím a potom neopomene připomenout, že to a to se hraje „na prvním" nebo „na druhém jevišti". I toto může být důkazem, že procesí křížové cest)' sestoupilo z „teatra" na plochu náměstí. Není to neobvyklé řešení. Úsek křížové cesty se stal vlastně dramatickým průvodem, nebo procesionálním tvarem pohlceným hrou. Způsobem průvodu, který asi měl, a o tom se ještě zmíníme, ve městě nějakou tradici. Abychom si učinili přesnější představu o průběhu oněch dramatických pašijových procesí vůbec, bude dobře, když otiskneme Tepro-vy scénické poznámky, v nichž nacházíme přesný návod. Neuvádíme pouze následný text repliky. Oddíl křížové cesty v železnobrodské hře v roce 1791 při poslední inscenaci začíná popisem pašijového průvodu: Velkopáteční pašijová procesí ■ 189 „TU se začne hejbat to procesí. Napřed černý praporec, za ním Trubač (se) smrtelným pozounem, pak bubeník, pak clarini, zpěváci (Čtyři) vždy verš zpívají a clarini troubí spolu pozoun a tambor po verši znamení dají, kompanie vojákův (tureckých - asi 20, se svými veliteli a doprovodem), Herodes a Pilát se služebníky svými, Annáš a Ka-jifáš, Zákonnící, Farizeové, Rabíni (1Ó-20 herců), dva Katané s Lotry vedoucí. Hejtman a Žoldnéři Pilátovi okolo Ježíše, pak Ježíš prostřed katanův kříž nesoucí..."31 Béhem tohoto průvodu, z jiné strany, ocitnou se v dějišti ještě další postavy, které Tepr nepripomenul: Maria s doprovodem žen, Šimon Cyrenský, Veronika, Matky jeruzalémské s dětmi v náručí nebo je vedoucí za ruce. Vcelku více jak padesát asob. K tomu, aby průvod křížové cesty došel na určené místo vzdálené asi 40 m, mají zpěváci Žalmovou notou zpívat verset liturgických improper» v českém překladu. Dále Tepr popisuje: „Když Ježíš 80 kroků vykoná, první pád učiní, pak dálej se ubírajíc, k Matce se přiblíží, kterážto svým zarmouceným tovaryšstvem bolestí plná stojíc, jak Syn naproti na tři kroky přijde, naproti němu vstříc Marie jde, na hrdlo padne, a tu všechen ten židovský hluk okolo Ježíše utichne... Kat vezme hřeby a Marii ukáže." ... Služebník nebo Druhý katan odstrčí Marii i s jejím tovaryšstvem... Odcjdouce z tohoto místa, s Ježíšem zle nakládají. On pak podruhé na zem 17 kroku učiníc padne. Katané mezi sebou jeden na druhého se dívají... Tu někteří ohlédnouce se, člověka tomu nařízeného v sedlských šatech, maje v ruce motyku, jej popadnouce nutějí, on pak nechtíc odporuje tomu, předcej nucený jde, jak svatí evangelistově píší...3' Nejakej kus cesty ujdouce s tak ztrápeným a uplvaným a zkrvaveným Ježíšem, Veronika Žena vejde naproti a nese šátek v rukou žádaje, aby si s ním Ježíš tvář utřel... Ježíš vezme plenu, otře sobě svou tvář, ji zase svinutou navrátí... Odsud odejdouce, přicházejí k plačícím ženám. Židé katany ustavičně pobízejí... Tu se hrozně vztekají, ... ? ...tím způsobem přijdouce k ženám, který sebou malé chlapce na rukou i (usobč) státi mají a žalostně se stavějí. Ježíš pak stoje jednou rukou kříž držíc na rameně, chvilku na ně se dívá...*1 Tu Ježíš na zem upadne, oni, Katané, pak aby vstal, s bitím jej nutějí a Židé ty ženy odstrkujíc praví: „Nemeškejte nás!" Pak pod samu kalvárii, poslední pád se připomíná. ... Golgota otevře se... Tím způsobem bolestiplný Ježíš svým křížem přijdouce na vykázané místo Kalvárie. Tu z něj kříž složejí, on pak klečíc zemdleně se staví, padnouti chtěje..."35 Scény při ukřižování už citovat nebudeme. Mají neprocesionální řád. Připomínáme je však proto, že tvořily závěrečnou část dramatického průvodu. 190 ■ Velkopáteční pašijová procesí Ze Železného Brodu, města veskrze českého, v němž se počeštili pobělohorští němečtí kolonisté, se připomíná ještě jakási předcházející, starší pašijová produkce, o které se Tepr ve svých „divadelních dějinách" města nezmiňuje. Připomínají ji ale kronikáři 19. století.36 Kromě těchto zpráv o ní nic nevíme, ale některé okolnosti ponoukají předpokládat, Že jakési procesí, podobně jako v jiných městech, vedlo na kopec za městem, zvaný šibeňák. Při cestě k tomuto místu byla postavena sousoší a „sloupy". První sousoší dal postavit na rozhraní 17, a 18. století Krištof Sibenaichler,37 Tedy boží muka postavená k uctění Ježíšova umučení jako projev místního pašijového kultu, ale nikoli, jak se dosud tvrdí, zastavení postavené jako odpočívadlo pro odsouzence vedeného na popravištč. Železný Brod dostal hrdelní právo v roce l660, za celou dobu existence této výsady jsou známé zprávy o dvou popravách. Ta první byla vykonána na náměstí (1684). Popra-viště na Šibeňáku stavěli Brodští asi v roce 1744. Za dvanáct let na to vztyčili Šibenici.38 Novější průzkum zjišťuje, Že jsou ještě patrný zbytky popraviště ze 17. století. Podezdívka bývalé části je vyzděna z mohutných otesaných kvádrů s vyrytými kříži a z břidlicového kamene. Dvanáct schodů vedlo na vyvýšené,39 skoro „jevištní" pódium. Mohlo být místní kalvárií, jako třeba v Turnově na Vrchůře nebo ve Vysokém nad Jizerou na Šibeňáku. Stavělo by město, byť hrdé na své hrdelní právo, takové .zařízeni" pro jednu - dvě popravy? Na pomoc našemu předpokladu o pašijovém průvodu mohou svědčit některá „archeologická" fakta. Na cestě z náměstí k Šibeňáku byly postaveny „sloupy", jimž se říkalo „zastavení" (statio). Prý se u nich odsouzenec modlil.40 Některé byly nalezeny. Brod měl také svého každoročního „odsouzence - Krista", i on se zastavoval na cestě s těžkým křížem při jednotlivých „zastaveních" křížové cesty. A ještě jeden fakt je třeba vzít v patrnost. Železnobrodský kostel ještě roku 1777 postrádal křížovou cestu, ač tu v okolí působili patroni křížových cest - turnovští a hej-ničtí františkáni. Připojme ještě jednu domněnku. Za čtyřicetiletí, 1752 až 1791. byla pašijová hra na náměstí inscenována pouze devětkrát. Nebylo v letech, kdy nebyla inscenována, konáno dramatické nebo mimetické pašijové procesí v podobách jednotlivých sekvencí zaznamenaných Teprem? Nenahrazovala lato křížová cesta kostelní obrazový soubor? Nezapomeňme, byl tu velmi Živý pašijový kult. A ten si žádal plastický, konkrétní výraz zpřítomnéním pašijí, jak o tom svědčí rekonstrukce inscenace dle Teprova textu, Velkopáteční pašijová procesí ■ 191 7. Pašijová procesionální hra Velmi vzácný a výjimečný doklad pochází ze Cviková. Svědčí o tom, že se u nás vytvořila i procesionální hra zvláštního, tzv. stacionárního druhu. Byla hrána v druhé polovině 18. století do roku 1797, tehdy byla zakázána. Dochovaný text pašijové hry ze Cviková neodpovídá průběhu procesionální hry. Postrádáme tedy ještě jeden, původní text z 18. století. O průběhu inscenace se dovídáme z informací až z druhé následné generace/" Protože cvikovské pašijové spektaku-lární produkce jsou specifické a dosud málo probádané, zmíníme se o nich v tom případě jen rámcově. Principem celého velkopátečního ludu je vlastně pašijový průvod herců i diváků a fiagelantů, který se přesouvá od jeviště k jevišti v širokém prostoru města. Na nich se hrají jednotlivé soudní scény běžné v pašijových hrách až do vynesení rozsudku nad Ježíšem. Od té chvíle pokračuje hra se zastaveními v podobě křížové cesty na cvikovskou Kalvárii za městem. V tomto cvikovském případě se slučují Čtyři typy pašijových inscenací: mime-tický, dramatický, procesionální - stacionární a jevištní.'12 Podle kusých zpráv lze z Českého prostředí vzpomenout na podobně řešenou pašijovou hru ze Mšena z téže doby. Vytvořil ji mšen-ský občan Jan Bíza podle obrazů z knihy, kterou si přivezl z pouti do Říma. Nechal postavit 14 kapliček křížové cesty, vedoucí ze Mšena ke kostelíku za městem. Současně zavedl a řídil pašijovou inscenaci, kcerá byla inscenována vždycky o Velkém pátku od roku 1768 do zákazu v roce 1798. Před každou kaplí byl zahrán výstup, odpovídající scéně namalované na obrazu kapličky. Křížovou cestu předcházely scény zatčení a výslechů. Jeviště Getsemanské zahrady bylo postaveno u školy, další jeviště u Kaifáše, Piláta a Heroda byla rozestavěna po městě. Této velkopáteční hry se zúčastnilo mnoho lidí, domácí i přespolní, kteří doprovázeli zatčeného Ježíše od jednoho zastavení k dalšímu.4* Těmto způsobům výstavby pašijové hry je podobný nikoli velkopáteční, ale celotýdenní, rovněž jedinečný, několikrát vzpomenutý vrchlabský spektákl." Na závěr ještě třeba připojit několik poznámek. Většina zavedených barokních pašijových procesionálních Žánrů se jen výjimečné projevuje v čisté modelové formě. Praxe byla bohatší, kombinovala a hledala nové možnosti. K realizaci takových průvodů bylo zapotřebí mnoha obětavých 192 ■ Velkopáteční pašijová procesí účinkujících a jejich pomocníků i diváků, nejrůznějšího materiálu, finančních prostředků, věcí, koní, povozů. Na vozy se stavěla pódia, a na nich byly aranžovaný obrazy z lidí, soch nebo figurín. Někdy byly použity pouze malované obrazy. Z toho všeho musel organizátor procesí vytvořit skupinu s náležitým obsahem. Kromě toho se používala místo vozů nosítka s naaranžovanými živými obrazy. Nosiči byli přiváženi z venkova. Někdy se jich připomíná mnoho, také 60 silných mužů u jedněch nosítek. Finanční problémy procesí jsou zajímavou kapitolou, ale dosud nezpracovanou. Zpravidla musela být dotována. V Brně v roce 1725 činily výlohy 106 zlatých 60 krejcarů.4* Někdy dotoval části nákladů magistrát, nebo i vrchnost. Liberecká se podílela naturálním příspěvkem (od roku 1662). Poskytovala dříví k vytopení školní místnosti proměněné v šatnu v hodnotě asi 14 krejcaru. 1 liberecký magistrát přispíval, ale počátkem století stále snižoval dotaci a omezil se pak jen na výjimečné příspěvky.46 V roce 1706 organizoval v Liberci mimetic-ké procesí františkán P. Acháty. Magistrát se za jeho podíl odměnil konventu v Hejnieích vínem v hodnotě 4 zl. 15 kr.47 Nutno také připomenout, že Velikonoce se v našich zemích slaví v nejistých, často nepříjemných povětrnostních podmínkách. Velký pátek připadal na některý den mezi 20. březnem a 23. dubnem. Všechny průvodové akce se konaly samozřejmě venku. Účast na nich jisté byla obětí. Stávalo se, že počasí znemožnilo realizaci dlouho připravovaného průvodu. Příklad z německého Liberce dokazuje, že se v roce 1706 (2. dubna) podniklo vše, aby se mohlo procesí konat i přes nepřízeň počasí. Po celé téměř kilometrové cestě průvodu od kostela na Keilův vrch byl odklízen sníh.48 Proti velkopátečním procesím se od samého jejich zavedení vyjádřily osobnosti různého významu a postavení. Vždycky však jako jednotlivci. Rozhodně proti nim vystoupila Marie Terezie v letech 1751 až 1753- V zákazu mluví o šílenství a vyčítá, Že v den, kdy se měl lid věnovat utrpení Páně, byly kostely prázdné a lidé se scházeli po ulicích, aby hleděli na průvod. Nařízení znělo rezolutné: zakazuje se jednou provždy.49 Po čase se objevily znovu. Zákaz platil patrně pro země rakouské. V Čechách určitě nebyl slyšen. V Praze se zákaz uplatnil pro církevní instituce až v roce 1760, ale farní procesí se objevují ještě na konci 18. století. Jan Jeník z Bratříc popsal procesí, které se konalo v Praze během jeho tamního pobytu v letech 1764-1776.*°Jedno z posledních je dosvědčeno v roce 1797 ve Cvikově. Pašijové spektakulár-ní produkce nakonec zlikvidovaly vysoké církevní úřady. Osvícenští Velkopáteční pašijová procesí ■ 193 intelektuálové i knězi neskrývali své pobouření. Nepostřehli, že způsob, jakým se konalo, záležel v rnimetickčm zpřítomnění svatých déjů realizovaných ludickou a mimetickou schopností člověka. Neměli pro ludus pochopení, pak mohli kruté zacházení s dramatickou postavou Ježíše považovat za rouhání. Podíl mnohých účinkujících byl opravdu motivován kajícností. Je více než pravděpodobné, že účast na některých nepříjemných a bolestivých úkolech v pašijových procesích byla podmíněna pokáním, bud osobním, nebo uloženým při povinné velikonoční zpovědi. Účast na nich vyplývala také z členské povinnosti sodála. Konkrétní zprávy z našeho území o tom nemáme, ale tato praxe je potvrzena znalci barokní religiozity a lidového divadla v Poalpf" a také z Polska". Jistě i obsazení lotrů v pašijovém procesí v německé Chrastavě „dvěma muži nedobré pověsti" má počátek ve zpovědnici," stejně jako obsazení Marie Magdaleny ve Vrchlabí.*1 Pašijová procesí jsou dodnes pořádána, pravda, spíše jako turistická atrakce, ve Španělsku a v jeho někdejších koloniích (Filipíny, Mexiko, Belgie atd.) známé jako Passos nebo Semana Santa. Každoročně je také pořádáno procesionální mystérium v nedaleké Kalwarii Zebrzydowské" vyrostlé z františkánských kořenů. V roce 1992 se pokusili o dramatické pašijové procesí v Mnichově Hradišti. Představiteli rolí byli tentokrát školáci.56 Podobně řešená procesí jsou přítomná i v moderním „nedramatickom" environmentálním (pouličním) divadle, zvláště v představeních amerického souboru Bread and Puppet, vedeného Peterem Schu-manem," který se hlásí k středoevropským slezským kořenům, jakož i v inscenacích jiných souborů. Tém, kteří by se chtěli hlouběji seznámit s osudy, psychologií a tvořivostí účinkujících a místem pašijového procesí v životě města, lze doporučit román Camille Lemonnicra (1844-1913) „Človíček boží", vydaný prvně v roce 1903- Autor popisuje autentické procesí v belgickém Furnes, ale mnohé detaily, děje a poměry nejsou vzdáleny od poměrů ve střední Evropě 18. století.50 Studium pašijových procesí si žádá řešení řady problémů. Nelze zůstat u osvícenského žalobnictví a zaujaté kritik)', z druhé strany nelze pominout nezřízenou barokní teatrománii, ale je nezbytné objevovat jejich pravou hodnotu. Soudíme, že zjištěné stopy vedou ke komplexnímu studiu. Vyjmeme-li pašijová procesí z kontextu náboženského systému tehdejší doby, jsou vskutku nebezpečnou povrchní manýrou. Jsou však také „obrazovou" konkretizací, jako jeden z „tex- 194 ■ Velkopáteční pašijová procesí tů" vázaných na pašijová kázání, liturgii, četbu, rozjímání a modlitby své doby. Pak má i tato podezřelá produkce svůj smysl. V každé té pašijové procesionální akci či inscenaci bylo v různých „jazycích", verzích, žánrech a postupech vyjádřeno vždy totéž pašijové téma katolické bohovědy: Vykoupení hříšného lidstva utrpením a smrtí Ježíše Krista na kříži, obětujícího se z příkazu Boha Otce za každého člověka. Jazyk" byl uzpůsoben tak, aby vyvolal ve všech účinkujících i divácích silné kající prožitky i dojmy a zároveň touhu, ba potřebu opravdového osobního pokání. Stávaly se tehdejšímu vzdělanému i prostému Člověku zdrojem důležitých, nutných a působivých informací a podnětů předaných nezastupitelným způsobem. Máme dnes možnost nechat se oslovit hudbou, zpěvem, výtvarným uměním, které vytvářel barokní a postbarokní člověk. K hlubšímu poznání jeho doby je třeba také verbálně rekonstruovat i ta média, produkce a díla, která se utvářela pouze „zde a nyní". Touto snahou byl motivován i tento příspěvek. Chtěl se pokusit o zdolání jednoho neznámého, ale populárního barokního fenoménu. Poznámky 1 Winter. Z.: Živoi církevní. Praha 1891. s. 864. 2 Straka, C. A.: Česká skládání při průvodu na nedélí kvetnou a hod boží velikonoční. Cyril 56,1910, s. 6 a 71. 3 Horáková, Zd.: České příspěvky k poznání slovanských koled, český Iid56,1969, s. 11. Tam i další literatura. 5 SkopecJ.: PamětíFrantiSkaJ. Vavttítaz lei 1770až 1816, kniha 1. Praha 1924 dok 1797). 6 Teplý, P.: Dějiny měsia Jindřichova Hradce. II., 2. Část. Jindřichův Hradec 1932, s. 239. 7 Kamschoff. O.: Line Geissler Drudcrschalí in Prag. Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 48. 1910, s. 54; Novotný, A.: Staropražské kapitoly, Pražské bratrstvo mrskacu, kapitola III., l'taha 1999, s. 37-47. 8 Rabas, P. V OFMCap; Rád kapucínský a jeho působení v Čechách v XVII. .století, časopis katolického duchovenstva 78, 1937, s. 403. 9 Rabas. P. V OťMCap: Stručný přehled činnosti kapucínů v 17. století časopis katolického duchovenstva 77, 1936. s. 63;. tér; Kmet. N. PrazniČno leto Shvenceu 1. díl. Ccljc 1965. s. 178. 10 Viz pozn. 8,5.403. Nedovedeme říci, zda se jednalo o produkci českou nebo německou. 11 Vizpozn. 9- Časopis katolického duchovenstva!*), 1938. s, 372. 12 Jose F Isla. SJ: Historie proslulého kazatele Fray Gerundia de Campazas(pte\oiti 8. Kyselý), Praha 1927, s. 33 a 37 13 Port, J.: Opegmatecb. Cyklostyl uložený v knihovní Divadelního ústavu v Praze. 14 Ron. V: Poznámky k vrdilabskýin pašijím. Strahovská knihovna 18-19, 1983-84. Praha 1984. s. 204. 15 Víz pozn. 6. s. 192. Velkopátočnl pašijová procesí ■ 195 16 Pein), B.: Emblematika a divadlo české protireformace (Phspčvek k řešení otázky podílu výtvarných složek na vzniku divadelního díla). Prolegomena Scénografické encyklopedie, část 20, Praha 1973, & 105n. 17 Menčík, R: Príspevky k dejinám českého dlmdta, Praha 1895, s. 120. 18 Podlaha, A.: Dejiny kolejí jezuitských v Čcchácli a na Morave od f. 1654 až do zrušení. Sborník Historického kroužku 10. 1909, s 168. 19 Fischer, K. W.: Die Passionsspiel in der Sadí Hohenelbe. Sammlung Gemeinnütziger Vortraget 495-497, Praha 1920. Viz též pozn- 14. 20 Železnobrodská bra o umučení Páně. Rukopis Jana lepra z let 1791-1793 uložen v SOkA Jablonec nad Nisou - fond MA Železo/ Brod. Přepis hry uverejni) aulor v Divadelní revui 2/1998, s. 63n. Fol. 3a. 21 Urban, M.. Das Passionsspiel in der Stadt Plan. Mitteilungen des Vereins für Gescbicble der Deutseben in Böhmen 36, 1898, s 48n. 22 F. Krušina ze Svamberka: V české Ammcrgave. Česká Thalia 1, 1887, s. 6ln. 23 Hasalová, V,: Moravská lidová malba na skle. Ethnograpbica Vll-VlU, Část 2. Brno 1965-1968, s. 56n. 24 Maiwaid, P. V: Die dramatischen Aufführungen der Braunaucr üymnasialschüler. Studie und Mitteilungen Cescbtcbte des Benediktinerordens und seiner Zweige, Neue Folge 5, 1915. s. 505n. 25 .Český barok ... poznamenal tento kraj svým složitým umením, v nímž vie nadzemské souvisí tak tesné s materialistickou skutečností. Nalezneš zde ... i dobře vypočtený, ponuře smyslný dés kalvárií a kostnic*. - Salda, F. X.: Klášter a mostecko. Saldův zápisník 3,1930-1931. s. 264. 26 J- Z. 0- Zídka): Velikonoční pašijové hry na OstaSi, Od kladského pomezi 6. 1928-1929, s. 120n; Tomek. W. W: Příběhy kláštera a města Police nad Metuji. Praha 1881, s. 297; Brandejs. St.: Knibao Polici nad Metují a Poličku. 1. Police nad Metuji 1940, s. 201 a 203. 27 Quís, L: Kniha vzpomínek. I., Praha 1902, s. 35n. 28 Viz pozn. 14. 29 Víz pozn. 20. 30 Vi2 pozn. 14, s. 200. 31 Viz pozn. 20, f. 25b. 32 Tamtéž, f. 27a. 33 Tamtéž, f. 27b. 34 Tamtéž, f. 28a. 35 Tamtéž, f. 28b. 36 Bon. V-: První poznámky k železnobrodským pašijím. Z Českého ráje a Podkrkonoší (Bystré nad Jizerou) 6, 1993. & 35n 37 Seheybai, J. V. - BeneS. B. - ScneybaJovi, ). Pamálky Jablonecka, Liberec 1969, s. 87. 38 Sochor. F: Tři pohledy do železnobrodské minulosti - Sibcňák. Beseda (Semily) 1, 1939-1940,s. 117. 39 Viz pozn. 37. 40 Pekl, L; Povést o poslední popravé na Sibeňáku. Sborník okresu železnobrodského 3, 1926. s. 28n. 41 Friedrich, J.: Das Zwickauer ..Charfreiiagspiel". Mitteilungen des \'ereinsfür Geschichte der Deutschen m Böhmen 48,1910,5.80n. Pozor na nepřesná data, vie je třeba znovu ovôht. 42 Ron, V: Sousedské divadelnictví severních Cech v 18. století. Divadlo v Kolcicb, red. Černý, E, Praha 1992, s. 353. 43 Červenka, K.: Památky města Mřena, Mšeno 1877, s. 126-128. 44 Viz pozn. 14. 196 ■ Velkopátečnl pašijová procesí 45 SA Brno, jezuité Brno. 22q. 1725: výdaje na procesí a dotace, .účet". 46 Lug, V.: Der Geldwert in der zweiten Hälfe des Jahrhunderts. Mitteilungen des Vereins für Heimatkunde des Jeschken - Isergaues 26.1932. s. 119 47 Hübner, L.: Aus den alten Rcichenbcrgcr Stadirechnungen. Mitteilungen des Vereins für Heimalkunde desjeschken - Isergaues 22.1928. s. 98. 48 Tamtéž. 49 Sikora, A.: Der Kampf um die Passionsspiele in Tirol im 18 Jaluhundert. Zeitschrift für österreichische Volkskunde, 1906, s. 186n. 50 Zíbrt, C.i Alben Chanovský a Janjenik z Bratříc o výročních obyčejích, poverách a slavnostech staročeských. Věstník královské české společnosti nauk, třída fdozoficko-bistoric-ko-jazykozpylnd, 1895-1896, i. 24, s. 6. 51 Niessen, C: Das Volksschauspie) und Puppenspiel. Handbuch der Deutschen Volkskunde, IL, s.a. a. 1 a & 449. 52 Baranowski. B.. Zycle codüenne malego miasteezka w XVII. i X\1/i. wieku, TOuszawa 1975. s. 157. 53 Ressel, A. F.: Wie der Teufel drei Jungfrauen geholt hat. Heimatkunde des Reicbenber-ger Bezirkes, II., Liberce 1903-1904, s. 562. 54 Viz pozn 14. 55 Wyczawski, P. H. E.: Kalioaria Zebrzydowska, Kalwaría Zcbrzydowska 1987, s, 236n. 56 -so-: Utrpení Kristovo. Pojizerské listy 66. f. 14 z 8. 4. 1992; patrné týž: Ježíš žije. Tamtéž č. 16, z 23. 4.1992. 57 Divadlo Chléb a loutky. Výber článků ze zahraničních časopisů. Scénografie 30, Divadelní ústav Praha. 58 Lcmonnicr, C: Človíček boSi, přel. R. Thonová, Avcntínum Praha, 1928. VelkopáteČní pašijová pročeši ■ 197 \bjtěch Ron Lidové pašijové divadlo v českých zemích Pfedmluva Zdenek Hořínek, Adolf Scheri Obálka a grafická Úprava Vladimír Verner s použitím edičního návrhu Magdaleny Říčné Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. a, v Praze roku 2009 jako svou 904. publikaci Odborná revize Břetislav Daněk Odpovědný redaktor Filip Outrala Vydání první. AA 13,44. Stran 248 Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava Doporučená cena 248 Kě Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3. Víta Nejedlého 15 e-maik info©Ívyselirad.cz www. ivyse hrad.cz ISBN 978-80-7021-979-9 DÁLE DOPORUČUJEME Věra Frolcová, Eva Večerková Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury Cílem knihy je představit křesťanské svátky Narození Páně jako fenomén evropské kultury, který zachoval mnoho společných jevů v nesmírné rozmanitosti. Kapitoly postupují tematicky a podávají vý-povécf z pramenů a hledisek oboru etnológie. Hodnotí reflexe křesťanského kultu a vklad tradic lidové kultury vánočním svátkům, zařazeným v kalendáři nejen do období pohanských slavností spojených se slunečními kulty a s novoročními hostinami, ale také s temným obdobím, kdy se podle lidové víry na zem navracely duse zemřelých. V tomto svede jsou evropské Vánoce jedinečné už proto, Že dochovaly zvlášť různorodé projevy svátečnosti a kultu, čerpající z pohanství a z křesťanství, a neznají konfrontační tón. Vypoví o tom kapitoly věnované koledním obchůzkám, Štědrovečerní noci, stolování a pokrmům, obyčeji spalování vánočního polena nebo písním. Záměrem autorek byla snaha o vyvážený přístup ke kulturnímu prostoru zapadnulo a východního křesťanství. Knihu doplní některé autentické dokumenty (fotografie, ukázky písní). Alexandra Navrátilová Narození a smrt v české lidové kultuře Nakladatelství Vyšehrad v edici Kulturní historie pokračuje ve vydávání řady děl, zabývajících se na vysoké odborné úrovni a zároveň se zaměřením na Širokou veřejnost tradicemi České lidové kultury. Práce Alexandry Navrátilové se zaměřuje na způsoby, jimiž se lidové vrstvy českého národního společenství vyrovnávaly se dvěma póly lidské existence - narozením a smrtí. Autorka na základě bohatých písemných pramenů a vlastního mnohaletého výzkumu sleduje obyčeje, pověry, rituály, pověsti, písně atd. ze všech oblasti Čech, Moravy a Slezska, vážící se k těmto zlomovým událostem. Z textu vyčteme, že