PIERRE DE VAUX-CERNAI
Ze všech letopisů albigenské války je latinská História Albigen-sium (Historie albigenských) Petra, mnicha z Vaux-Cernai, opatstvi v pařížské diecézi, nejzajímavější a nejvýznamnější. Nikterak tím nemíníme, že by těch šestaosmdesát kapitol a kapitolek, zachycujících strašlivé události let 1206—1218 v occitanských knížectvích dnešní jižní Francie, vynikalo spolehlivostí a nestranností. Pravdou je spíš opak, a je to jen pochopitelné: autor je fanatik církevně náboženské pravověrnosti a vůči kacířům zná a uznává jediné řešení igni et ferro, ohněm a meiern; je, jako převážná většina křižáků, Severofrancouz a k Occitanům (Provengalům) cítí nechuť národnostní i závist člověka ze země chudší a kulturně primitivnější, pokládá je za zrádné, zkažené, zženštilé plemeno; a je proti nim interesován i hmotně — jakož vůbec celé to tažení severofrancouzských feudálů na kvetoucí, bohatý, kulturně radostný stredozemský jih bylo široce založenou loupežnou výpravou —, je členem osobní družiny vůdce křižáků, hraběte Simona de Montfort; jeho strýce Víta, opata ve Vaux-Cernai, jednoho z nejhorlivějších propagátorů tažení, čeká na jihu v dobytém Carcassonnu slušná odměna, biskupský stolec. Výhody jeho knihy zůstávají nicméně nemalé: co líčí, na vlastní oči i viděl, účastnil se událostí od samého počátku; a žil v jejich středu, po boku jejich strůjců, patřil na ně tak říkajíc z hlavního stanu církve i ze stanu Montfortova; a proto, Z obou důvodů, mohl nazírat věci zároveň v obecných liniích jejich smyslu i v živém, konkrétním, drobném a malebném detailu. Nebyl si sice ovšem vědom, že je svědkem,ba spoluviníkem fenoménu nesmírného dějinného významu: rozdupání celé jedné národní civilizace, nejskvělejší, kterou stredozemská kulturní kolébka zrodila od staro-
90
věku před italskou renesancí. Ale my si toho jsme vědomi, a to dodává jeho vyprávění chuti zvlášť palčivé.
KACÍŘSKÉ SEKTY V OCCITANII
Během 12. století celá Occitanie, tj. všechna knížectví dnešní Francie na jih od čáry spojující při bližně Poitiers na západě a Lyon na východě, nasákla kacířstvím původu zpravidla mnohem staršího, ale jehož největší rozmach časově, jak patrno, odpovídal nejbohatšímu rozkvětu occitanské vzdělanosti. Byly zasaženy venkov i města, a samy vrchnosti (hrabě Toulouský, markýz Bézierský aj.) herezi přály. Obraz sektářství, jejž mnich Petr podává v II. kapitole své knihy, není zrovna nejpřehlednější, ale tři hlavní odstíny kacířství v něm lze přece dobře rozeznat. Pro nás je jeho líčení zajímavé zvláště paralelami k sektářství předhusitskému a husitskému; co říká o valdenských, odpovídá vskutku i valdenství jihočeskému, živné půdě husitství.
Poněvadž se na tomto místě naskytá příležitost, zdá se mi vhodné pojednat krátce a srozumitelně o kacířství a různých sektách, které se mezi kacíři vyskytovaly.
A především je dlužno vědět, že tito kacíři zaváděli dva stvořitele, jednoho věcí neviditelných, kterému říkali Bůh Dobrotivý, a druhého věcí viditelných, kterého nazývali Bohem Zlým; prvnímu přičítali Nový zákon a druhému zákon Starý, jejž v úplnosti zamítali kromě jistých textů, přenesených z něho do zákona Nového; tyto texty tedy z úcty k tomuto Zákonu připouštěli. Autora Starého zákona prohlašovali za lháře, poněvadž v Genesi1 je řečeno: „Kdykoliv byste pojedli ze stromu vědění dobra a zla, zemřete smrtí," a přece prý první lidé, pojedše z něho, nezemřeli. Což však nebyli, když okusili zapovězeného ovoce, postižení bídným osudem smrtelnosti?2Téhož autora nazývali rovněž zabíječem, jak proto, že sežehl obyvatele Sodomy a Gomorry a zničil svět vodami potopy, tak z toho důvodu, že utopil faraóna a Egypťany ve vlnách mořských. Co se týče Otců Starého zákona,3 ujišťovali, že všichni propadli zatracení, a tvrdili, že Jan Křtitel je jedním z hlavních démonů a nejhorších ďáblů. Dokonce si mezi sebou také
- 91
říkali, že onen Kristus, který se narodil v pozemském a viditelném městě Betlémě a byl ukřižován v Jeruzalémě, byl člověkem špatným, že Marie Magdalena byla jeho soulož-nicí a zeje onou ženou přistiženou v cizoložství, o níž je řeč v evangeliu. Pokud se Krista dobrého týče, ten podle jejich řečí nikdy nejedl ani nepil, ani se netěšil ze skutečné tělesností, ba nikdy ani nebyl na tomto světě, leda duchovně v těle Pavlově.4 Mluvili jsme o jistém Betlémě tělesném a viditelném; kacíři předstírali naopak, že existuje jiná země, nová a neviditelná, a v té, podle některých z nich, se dobrý Kristus narodil a byl ukřižován. Mimoto říkali, že Bůh Dobrotivý měl dvě ženy, totiž Collant a Collibant, a z těch že zplodil syny a dcery.5
Vyskytovali se jiní kacíři, kteří uznávali jediného stvořitele; ale odtud docházeli k tvrzení, že měl dvě dětí, jednak Krista, jednak Ďábla. Připojovali, že prapůvodně všichni tvorové byli dobří, ale že byli všichni zkaženi ženami, o nichž je zmínka v Genesi.6
A tito kacíři všichni dohromady, údové Antikristovi, prvorozenci Satanovi, semeno zloby, dítka zločinu, pokryteckou řečí a lží svedli srdce prostých lidí a nakazili narbonnskou provincii7 jedem své zrady. Říkali o téměř celé římské církvi, že je doupětem lupičů a nevěstkou, o které je řeč v Apokalypse.8 Rušili církevní svátosti do té míry, že veřejně kázali, že voda posvátného křtu se nijak neliší od vody říční a že hostie přesvatého těla Kristova je totožná se světským a obecně požívaným chlebem; do ucha prosťáků šuškali rouhání, že i kdyby tělo Kristovo mělo nesmírné rozměry Alp, dávno by již musilo být stráveno a zničeno těmi, kteří z něho požívají. Ujišťovali nadto, že biřmování a zpověď jsou věci zbytečné a naprosto k ničemu, a říkali ještě, že svátost manželství je prostitucí a že nikdo nemůže být v sobě spasen, plodí-li syny a dcery. Popírali také tělesné zmrtvýchvstání a vytvářeli v té věci neslýchané výmysly předstírajíce, že naše duše jsou duchy oněch andělů, kteří byli svrženi s nebes pro odpadlictví své pýchy a zanechali svoje přeslavná těla v prostorách
92
vzdušných; a že prý se tyto duše, až postupně pobudou v jakýchkoliv sedmi tělech a tvarech pozemských, mají opět vrátit do svých původců, jako by jejich pokání bylo již ukončeno.
Nutno také věděti, že někteří mezi kacíři byli zváni dokonalí nebo dobří, a jiní vířící. Dokonalí nosili černý šat, prohlašovali o sobě lživě, že zachovávají cudnou čistotu, ošklivili si požívání masa, vajec a sýra a přetvářeli se, aby se zdálo, že nelžou, ačkoliv lhali nepřetržitě a ze všech sil, jakmile jen rozprávěli o Bohu. Říkali také, že není na světě příčiny, pro niž by měli přísahat.9 Véřícími byli zváni ti, kteří žili světsky, a třebaže se nesnažili napodobit dokonalé, doufali nicméně, že budou ve víře dokonalých spaseni. Lišíce se tedyfmezi sebou hledisky, byli dokonale zajedno ve víře i nevěrnosti. Vířící byli oddáni lichvě, loupežím, vraždám, tělesným rozkošem, křivopřísežnictví a všelikým hanebnostem; a hřešili o to bezpečněji a bezuzdněji, že se vskutku domnívali, že budou spaseni bez náhrady uloupených majetků, bez zpovědi a pokání, jen když v hodince smrti budou s to odříkat Otčenáš a dosáhnout od svých učitelů vložení rukou. Mezi dokonalými si volili své správce, jimž říkali diákoni a biskupové; tito vkládali na věřící ruce k požehnání, a to bylo podle jejich smýšlení nutné ke spáse kohokoliv, jenž byl na smrt. A jakmile jmenovaní provedli ono vložení na kteréhokoliv umírajícího, i když byl sebešpatnější, ujišťovali o něm, pakliže byl jen schopen odříkat Otčenáš, že je spasen; či podle jejich lidového výrazu utišen: takže bez jakéhokoliv zadostučinění nebo jiné nápravy okamžitě se vznášel k nebesům. O čemž jsme slyšeli vyprávět tento směšný příběh, hodný zaznamenání:
Jistý věřící přijal na smrtelné posteli z rukou svého mistra útěchu vložením rukou, ale nestačil odříkat Otčenáš a vydechl mezitím, k čemuž se utěšitel nedovedl vyslovit. Nebožtík se zdál totiž spasen vložením rukou; ale naopak zatracen, protože nepronesl modlitbu Páně. Co vám mám povědět? Kacíři se dotazovali o tomto pochybném případě jistého rytíře, jménem Bertranda de Saissac, jenž byl sám
93
kacířem; chtěli od něho vědět, co si mají myslet o osudu nebožtíkově. I vyslovil rytíř svůj názor a odpověděl takto: „Tohohle tady," řekl, „budeme ještě pokládat za spaseného; ale tím to končí a všechny ostatní, neodříkají-li v své poslední hodince Otčenáš, prohlašujeme za zatracené."
Jiný příklad pro zasmání: Jiný věřící odkázal na smrtelném loži kacířům tři sta soldů a rozkázal svému synovi, aby jim řečený obnos vyplatil. Ale když je kacíři po otcově smrti na synovi požadovali, syn jim odpověděl: „Chci, abyste mi nejprve pověděli, jak je na tom otec." „Věz zajisté," nato oni, „že je spasen a dlí již na nebesích." „Vzdávám za to díky," s úsměvem zase on, „Bohu i vám. Poněvadž však můj otec požívá již věčné slávy, almužen není již k spáse jeho duše zapotřebí; a vás přece pokládám za dostatečně dobrotivé, že nebudete usilovat ho spásy zbavit. Neuvidíte tedy ode mne ani troníku."10
Nesmím zamlčet, že někteří kacíři prohlašovali, jako by od pupku dolů nikdo nemohl hřešit.11 Říkali, že spát s vlastní matkou nebo s vlastní sestrou není větší hřích než spát s kteroukoliv jinou ženou. Obrazy, které jsou v kostclích, vydávali za modloslužebnictví a o zvonech ujišťovali, že jsou ďáblovými polnicemi. V počtu jejich největších nesmyslů a hloupých pověr dlužno nakonec uvést názor, že do-pustí-li se některý z dokonalých smrtelného hříchu tím, že pojí masa, vajec nebo sýra nebo jiné věci, jež je mu zakázána, a to i v míře sebenepatrnější, všichni ti, kterým poskytl útěchu, pozbudou Ducha svatého, a je nutné je „utěšit" znovu; ti pak, kteří byli již spaseni, že se účinkem mistrova hříchu zřítí z nebes.
Vyskytovali se ještě jiní kacíři, jménem valdenští, podle jistého Valda, rodáka z Lyonu.12 Byli špatní, ale v porovnání s ostatními kacíři byli mnohem méně zkažení, neboť se v mnohých věcech shodovali s námi a lišili se jen v některých. Abych se o valné většině jejich omylů vůbec nešířil, záležely hlavně ve čtyřech bodech, totiž: že nosili opánky po způsobu apoštolů; říkali, že za žádných okolností není dovoleno přísahat ani zabíjet; a hlavně ujišťovali, že
94
kdokoliv mezi nimi má právo v případě potřeby a nouze posvětit tělo Kristovo, aniž přijal řády z rukou biskupových, jen když právě nosí opánky.13
Toto málo, co jsem stran kacířských sekt řekl, nechť postačí. Když se pak někdo k nim přihlašuje, tu ten, kdo ho přijímá, mu praví: „Příteli, chceš-li být z počtu našich, musíš se vzdát celé a úplné víry, jak ji drží církev římská." Odpoví: „Ano, zříkám sejí." „Přijmi tedy Ducha svatého dobrých."14 A tehdy mu sedmkrát foukne do úst. „Zříkáš se," praví mu ještě, „onoho kříže, jejž ti při křtu kněz udělal na prsou, ramenou i hlavě olejem a křižmem?" Aon odpoví: „Ano, zříkám se." „Věříš, že voda křtu způsobí za tebe tvoji spásu?" „Nikoliv," odvětí, „nevěřím." „Zříkáš se oné roušky, kterou ti vložil kněz na hlavu, dávaje ti křest?" Odpoví: „Ano, zříkám sejí." A tímto způsobem přijímá křest kacířů a zapírá křest církevní. Všichni mu potom vloží ruce na hlavu, políbí jej a odějí černým šatem; a od toho okamžiku je jakoby jedním z nich.
1 Genese, první kniha Starého zákona a vůbec bible, kde jsou líčeny počátky světa. — 2 Tato věta, z níž jsme učinili samostatnou otázku a oddělili ji od předchozí, s kterou v originálu tvoří dosti nejasný sou-větní celek, vyjadřuje stanovisko autora a je polemikou s názory kacířů. — 3 Míněni starozákonní proroci. — 4 Míněn Pavel z Tarsu, obrácený na víru Kristovým zjevením na cestě do Damašku, sešlý mučednickou smrtí v Římě r. 67. — 6 Až dosud charakterizuje mnich Petr první typ occitanského kacířství, a třebaže pro něj nemá jména, je jasné, oč běží: ô manickejslvi. Jeho podstatou je uznávání dvou základních, samostatných, svéprávných, rovnomocných a spolu zápasících principů, Dobra a Zla, což je vyjádřeno obrazně dvojbožstvím. Jíž tento dualismus nás vede do Persie a k Zarathustrovu rozlišení dobrého boha Ormuzda a zlého Ahrimana: původce manichejské syntézy křesťanství s mazdéismem, Mánes (3. stol.), byl vskutku Per-šan. — "V Genesi se mluví o „dcerách lidských", s nimiž se zapomněli andělé. Počínajíc tímto místem mluví Petr v podstatě již o druhé a nejpočetnější kacířské sektě occitanské, o katharech; nicméně již věta předchozí — uznávají boha jediného, jenž však měl dva syny, Krista a Ďábla —■ ukazuje, že mezi manichejci a kathary bylo míšení názorů a plynulý přechod. — ' Petr píše latinsky a Provincia Narbonnensis označuje u něho tedy nikoliv snad jen okolí města Narbonne, ale má význam, jejž měla v správní řeči Římské říše: značí celou dnešní jihozápadní
95