Jak se opovažuješ „stavěti proti nebi ústa svá"?2/ Anebo snad jsi neslyšel čísti: „Se svatým svatý budeš,"3/ a kdo s nevinným kráčí, bývá veden Hospodinem. Kéž se tě netkne sykot tohoto úskočného jazyka, králi, nýbrž jako přítel náboženství s důvěrou řekni: „O bych já zemřel smrtí spravedlivých a dokonání mé ó by bylo jako i jeho!"4/ a oni zá-vistníci spásy tvé budou se vyznávati v uzavření, „v němž není žádného řádu, nýbrž věčná hrůza".5/
„Největší druh slávy je podlehnouti tomu, kdo je hoden chvály, a když výtečnost chváleného převyšuje síly řečníkovy."1/ Milosrdným řízením mírumilovného krále, který se-stoupiv z vysokého sídla nebeského v podobě lidské do údolí naší bídy, přišel „zvěstovati a dáti na zemi pokoj lidem dobré vůle",2/ nastal v království Českém po bouřných mracích nesváru milý jas pokoje a míru, v králi přirozeném vznikla radost nad vytouženým dobrodiním Božího daru, lid království měl ze svého krále převelikou radost a potěšení.
V Dalimil (kap. XCV, 9—14):
Pak sě jě král Bohu slúžiti,
boží čest mnohým činem ploditi:
kláštery rozličným zákonníkom stavieše,
almužny veliké činieše,
mši mnoho rád poslúcháše,
hodiny jako kněz řiekáše.
A nadpis této kapitoly v německém překladu je: Von der paffin konig. 2/ Žalm 72. 9. 3/ 2. kniha královská 22. 26. 4/ 4. kniha Mojžíšova 23. 10. 5/ Kniha Jobova 10. 22.
Když tedy byly takto zmírněny chlady protivenství mírněji vanoucím vánkem Štěstěny, když vyrážely v zemi království Českého květy potěšení a na přirozeného krále se s důvěrou usmívaly příznivě vzrůstající úspěchy, jal se dědic království z vrozené sobě žíly velkorysosti v ušlechtilém duchu přemýšleti o slávě předků, zvěčnělých králů, sám královský syn, a horlivě o tom v prozíravé mysli rozumně přemýšleje, mlčky uvažoval, že by
V  Seneca, Ep. 102.
V  Lukáš, 2. 14.
Pokud byl naživu král, on tohle přečasto říkal:
„Řád, jemuž srdce dávám, jest řád můj cisterciácký;
dobře já řád ten znám a podpory jeho si žádám:
je tak velký a svatý ten řád, že to nemůže slovy
vyjádřit žádný člověk a také ne uvážit srdcem.
Pochvaly květu je pln, leč chudě proslulý klamem,
se srdcem holubičím on žije v oděvu ovčím.
Před všemi přednost mu dávám, své věci i sebe mu vzdávám.
Důstojnou odměnu za mne rač dáti mu, laskavá Panno,
sytíc ho na onom světě; mně pokrmem on je zas tady.6/                               «/ Srv. i pozn. vzadu.
slavnost korunovace slavného václava, krále Českého
•i   LXI
Byl by to herojský rozměr a báseň velikolepá,
již by ted ukout mohla má mysl a dovedla napsat
o velkých, slavných činech, jež zběhly se v nedávné době,
žezlem zdobený král když slavnostně korunu přijal.
To by má mysl psát chtěla, jen kdyby ty schopnosti měla.
Tak je to, strpení měj, vždyť úplně prázdné má schránky,
takže jen vědění málo v nich skrytého dovedu nalézt.
Dobrou však útěchou je mi, co filosof Seneca říká:
naprosto vyžadovalo jeho postavení, ba že by nejvíce příslušelo ke cti království to, aby dobrodiním zákonitého posvěcení, ozdoben okázalou nádherou, přijal korunu a žezlo království a slavnostně vstoupil na trůn otců svých a řádně dostal titul královský skutečně i podle jména. Toto přání královo — jako závěr tiché úvahy — bylo veřejně vyhlášeno a od všech, kdož je slyšeli, schváleno. Neboť jak se mohlo nelíbiti to, k uskutečnění čehož už dříve přesvědčivě pracovalo povzbuzující připomínání všech pánů, šlechticů a měšťanů? Když tedy všichni jednomyslně souhlasili a spolu se radovali nad dobrým předsevzetím svého přirozeného pána, byl od nich určen
Hned tedy poslal král slavnostní vyslance slavnostně vypravené k Svaté stolici apoštolské, kde sídlí moc svazovati a rozvazovati, k panu papeži Bonifácovi VIII., který vydal šestou knihu Dekretálií, proto, aby předně dostal svaté požehnání od apoštolského pána a aby pravá matka, římská kurie, dobře znala zbožný úmysl krále jakožto poslušného syna. A zanedlouho se vrátili poslové s radostí, spokojeni výsledkem své cesty, neboť jak bylo poručeno, přinášela králi podle přání pečlivá věrnost jeho vyslanců pozdrav a milost apoštolského požehnání a svolení ke královskému úmyslu.6/ Také přinášeli titíž poslové apoštolský list bulou opatřený, v němž se udělovala ctihodným otcům, pánům opa-
Potom oznámili královští poslové věc králova úmyslu nejdůstojnějšímu panu Gerhardovi, arcibiskupovi svaté stolice mohučské, do jehož úřadu patří korunovati české krále, a vyložili mu, jak a k čemu si král žádá jeho ctihodné osobní přítomnosti. A metropolita je laskavě přijal a ještě laskavěji bez odporu se souhlasem vyhověl jejich žádosti jednak pro posvěcení královské, jednak pro vlastní odměnu. Neboť protože nikdo není nucen sloužiti na vojně na vlastní žold, udělují králové čeští, když přijímají korunu, štědře podle osvědčeného zvyku svým korunovatelům sto
den a termín královské korunovace dosti daleký, aby byla k tak významné slavnosti obstarána bohatá hojnost všech věcí. Vědouc pak moudrá zbožnost krále, který měl býti korunován, že všechna moc pochází od Boha, protože on je „král králů, pán panujících"3/ a kníže králů pozemských, a že podle svědectví krále Šalomouna je v ruce Boží každý král a srdce královo4/, a kamkoli bude chtíti, je obrátí, aby postupně vystoupila na vrchol svého království, jala se nejprve „hledati království Božího".5/
31 i. epištola sv. Pavla k Timoteovi 6. 15. 4/ Podle Knihy přísloví 21. 1. V Matouš 6. 33.
tům Heidenreichovi Sedleckému a Konrádovi Zbraslavskému plná oprávněnost apoštolské moci, že mají tohoto krále zároveň s jeho manželkou Jitkou, kteří mají býti co nejdříve korunováni, z moci samého nejvyššího biskupa rozhřešiti ode všech pout vyobcování,7/ jestliže snad do nich upadli, a od zápletek všech jejich hříchů, aby tak očištěni ode vší poskvrny vin mohli s čistým svědomím přijmouti svatou svátost královského pomazání.
e/ Papež udělil svolení bulou ze dne 31. března 1297 (Regesta II, č. 1745); mezi posly ke kurii byl také Petr z Aspeltu, od nedávna biskup basilejský a kancléř český. ~'l Tato listina se stejným datem jako předešlá je v Re-gestech II, č. 1746.
hřiven nejčistšího zlata.
Avšak v oné době se naskytla této královské záležitosti dosti značná překážka, protože ten arcibiskup byl skrze Apoštolskou stolici zapleten do osidel suspenze z úřadu a interdiktu. Po předchozí rozumné poradě byli znovu posláni vyslanci k papeži, a abych shrnul obšírnou věc do stručných slov, vyslaní poslové dosáhli splnění žádaného přání a při návratu získali pro mohučského metropolitu takovou milost, že smí plně vykonávati svůj úřad aspoň v onen den, v kterém se má slaviti královské korunovační posvěcení.
Nejednal hloupé král a bez uvážení v té věci, neboť co toužil získat, to dostával s pomocí Boží.
Králi již očištěnému a s pokorným srdcem je dáno svátostné pomazání, jež se zákonem je shodné.
I I O  /   III
To natehdy stačilo arcibiskupovi i králi, který     dal každý z nich za nejslavnější v roce a tehdy měl býti korunován. Neboť onen den poklá-     se stalo, co následuje:
Mladíci silní a vzrostlí jak četní poslové rychlí
tehdy se k dalekým místům i ke blízkým rozběhli všude,
jediné nevynechali. A s sebou si královské listy
nesli s obsahem tímto: Král hodlaje korunu přijmout
a též konati slavnost, jež došla by veliké úcty,
ukládá knížatům všem, aby s družinou ve velkém počtu
přišli k slavnosti této, tím větší radost že bude.
Také měšťany zve, má bohatý přijíti s chudým;
nikdo ať není vyňat, neb každý z přítomných tady
dostane odměnu darem a tu si pak odnese domů.
Jedno však sdělím ti napřed jak příteli, jakmile přijdeš:
Chraň si peněžní měšec a dobře mu zadrhni uzly;
přijde-li k tobě kapsář, hned mocnou ranou ho obdař,
pozor si na něho dej, však uši mu přece jen neřež!
Slýchal jsem často jak chlapec, pak poznal i ze zkušenosti,
že vždy ze svatých porad se bez uzlů vracejí měšce:
proto ti nesmí být divné, když stejný osud tě stihne,
proto ti nesmí být divné, že krádež se sotva ti vyhne,
proto ti nesmí být divné, když zloděj tvůj měšeček zdvihne;
jestli si nedáš pozor, pak věř mi, že doplatíš na to;
jestli mi nebudeš věřit, ty sám se pak přesvědčíš o tom.
DENS LAV NOSTI A POSVĚCENÍ PANA VÁCLAVA, KRÁLE ČESKÉHO
•§   LXII
Když tedy byly všechny potřebné věci k okázalé slavnosti tak znamenitého svátku dopraveny skrze schopné kupce a obstaravatele královy během dlouhé doby i ze vzdálených krajin a v hojnosti nezhodnotitelného nadbytku řádně a velmi náležitě připraveny, nastával den očekávané radosti také přítomností a příchodem nejctihodnějších otců a pánů, pana Gerharda, arcibiskupa svaté stolice mo-hučské, a Burcharda1/, arcibiskupa svaté stolice magdeburské, biskupů pana Řehoře Pražského, pana Dětřicha Olomouckého, pana Albrechta Míšeňského, pana Jindřicha Kostnického, pana Petra Basilejského2/, pana biskupa frisinského3/, pana Jana Krakovského a pana biskupa lebušského4/, také přítomností ctihodných otců pánů opatů jednotlivých řádů, cisterciáckého, premonstrátského i benediktinského, a rovněž příchodem všech proboštů, převorů, děkanů, kanovníků, farářů a správců kostelů,  nebo ať jakoukoli
hodností vynikali, z království Českého i z mnohých cizích krajů, nastává šťastná hodina toužebné veselosti. Mimoto slavnou přítomností jasných knížat, pana Albrechta Rakouského, Bolka (Boleslava) Slezského, knížat hlohovského, opolského a jiných vévodů5/, rovněž návštěvou vznešených knížat, markrabat pana Heřmana Braniborského, pana Oty se šípem, pana Fridricha Míšeňského6/ byla způsobena radost vytouženého
V  Burchard Magdeburský byl cestou přepaden a někteří jeho lidé zajati; ještě roku 1298 se dožadoval náhrady.
2/ Je to výše uvedený Petr z Aspeltu, biskup basilejský (1297—1306), potom arcibiskup mohučský.
3/ Biskupem frisinským byl tehdy (1283—1311) Emi-cho z Wittelsbachu.
V  V lat. originále je: Lubucensis, což znamená Lebuš (Lubuš), nikoli Lubek; tamním biskupem byl tehdy Konrád (1284—1299). Mimo biskupy v kronice jmenované je listinně dosvědčena také přítomnost Theodora, biskupa rábského, Jindřicha, biskupa merseburského, a Jindřicha, biskupa kwidzinského (Marienwerder, Insula S. Mariae) (Regesta II, č. 1757).
5/ Boleslav Svídnický, Jindřich Hlohovský, Boleslav Opolský a snad i jeho bratři, totiž Mečislav III. Těšínský, Kazimír II. Bytomský a Přemysl Ratibořský.
*/ Fridrich Čacký nebo Pokousaný (Friedrich der Freidige, mit der gebissenen Wange). Vedle nich byl také asi přítomen Albrecht, vévoda saský (Regesta II, č. 2754, 2755, IV. č. 1909).
veselí tak slavnostního. Zvětšovala také nádheru oné slavnosti okázalá a skvělá vznešená přítomnost hrabat mnohých zemí, svobodných pánů, rytířů a nesčíslných jiných šlechticů. Nastala tedy skvělá slavnost, protože
zasvitl den slávy, v němž zazářilo v království Českém slunce, jež bylo dříve ve mraku; nyní však záříc třpytícími paprsky vyšlo v jásotu „a shromážděni jsou".7/ '/ 2alm 103. 22.
Právem se sluncem zveš, ty králi z královské krve.
Tobě tedy, králi, který jsi pokládán za slunce spravedlnosti jako za vzor pravého slunce, věčné slávy, se praví: ,,Vyšlo slunce a shromážděni jsou."8/ Kdo a k čemu? Sešla se zajisté knížata vjedno, nikoli proti Pánu a proti Pomazanému jeho, nýbrž sešla se knížata vjedno a králové, aby sloužili Pánu a Pomazanému jeho; neboť jako kdysi přišel veške-ren onen lid izraelský do Ebronu, aby ustanovil Davida králem9/, tak se lid tvůj a dům otce tvého, který je částí dědictví tvého, sešel vjedno, aby tě posadil na stolec otců tvých, sešel se vjedno, aby tě ustanovil vládcem a nad sebou králem svým pomazaným. Ó králi, ty jsi pán, tu pak lid tvůj a ovce pastvy tvé a modlí se dnes za tebe: ,,Kéž tě pomaže Hospodin Bůh tvůj olejem veselosti před účastníky tvými, kéž ti slouží třídy lidu, budiž pánem bratří svých, kdo by zlořečil tobě10/, budiž mu zlořečeno, a kdo by dobrořečil tobě, nechť je naplněn dobrořečením, nechť ti dá vzrůstati Bůh můj Jako písku v moři'11/ a daruje ti požehnání z rosy nebeské a nechť se sklánějí před tebou synové matky tvé, budiž pánem bratří svých!"
Když tedy bylo jednotné srdce veškerého lidu a jednotné přání za pomazaného Páně, totiž za krále svého, aby bylo naň vylito nej-světější pomazání, hle, léta Páně 1297, věku pak krále Václava dvacátého šestého, v nej-světější den letnic, které tehdy byly 2. června, v době jubilejního roku, byl za jásotu veškerého lidu v Praze v katedrálním kostele u hlavního oltáře svatého Víta mučedníka od ctihodného pána Gerharda, arcibiskupa mohučského, při čemž velmi slavnostně s po-
vinnou slušností a úctou asistovali pan Bur-chard, arcibiskup magdeburský, a četní jiní biskupové a slavní preláti, nejjasnější kníže pan Václav, šestý král český, spolu se svou manželkou, jasnou paní Jitkou, dcerou někdy pana Rudolfa, krále římského, po vzývání a s přispěním milosti Ducha svatého co nejokázaleji a nejoddaněji po předchozím svatém posvěcení a pomazání řádně ozdoben odznaky královskými, korunou a žezlem královským.
Ó jak veliká tu radost a plesání jásajícího lidu! Ó kolik a jak četné oči radujících prolé-vají slzy z přehojného potěšení uvnitř vy-tryskující! Ti necvičenými hlasy, ale takovými, jaké jen z radosti utváří uvolněný cit, volají a pokřikují, jiní se veselím sotva sami poznávají a hymnus ,,Tě Boha chválíme" zpívajíce provolávají, druzí, vidouce krále v jeho nádheře, radostí zapomněli na veškerý nápěv a jásavým křikem velmi zvučně volají křičíce: „Slávou a ctí korunoval jsi jej12/, Pane," „a pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých"13/, „vstavil jsi na hlavu jeho korunu z ryzího zlata".14/ Zněl pak jediný hlas všech a modlitba: „Ať žije král Václav! Ať žije král Václav!" a odcházeli vesele se slovy: „Bud živ král na věky!"15/ Amen.
8/  Tamtéž.
9/  2. kniha královská 2.
10/  i. kniha Mojžíšova 12. 3.
"/  1. kniha Mojžíšova 22. 17.
»/  Žalm 8. 6.
13/  Tamtéž 8. 7.
14/  Žalm 20. 4.
15/  Kniha Ezdrášova 2. 3.
Tehdy lid vesele jásá, křik jeho se ozývá dvorem, kněžstva zpěvy tu znějí tak velebně mohutným chórem; jedni tu pějí své písně a druzí zas tančí tu stále, všichni se radují v srdci i v mysli z tak moudrého krále. Říkají: „Kéž náš král vždy životem blaženým žije, kraluje v štěstí a prospěch ať vládou svou po zemi šije!" Každý tu v radosti tone a v štěstí se na druhé dívá, všichni jsou šťastni, že lid se veselí, jásá a zpívá.
112 / 113
Jaká tu veselost vládne, jež zahání smutek a žaly, nemožno vylíčit slovy; rač, Kriste, požehnat králi!
NÁKLADNÁ V Y P R AVA
PŘICHYSTANÁ KE KRÁLOVSKÉ
KORUNOVACI
A HOJNÁ NÁVŠTĚVA LIDU
TEHDY PRI Ní
.§   LXIII
Aby povinný obřad korunovační a důstojná nádhera a vznešenost královského bohatství, které třeba zvučnými názvy povznášeti na nejvyšší vrchol, nebyly předváděny o trochu skromněji, nežli se patří, byl postaven pro královské pohodlí a pro dvůr mezi vrchem Petřínem a břehem řeky Vltavy1/ na rovině ploché a krásné palác podivuhodné velikosti a stavby z kmenů přiřezaných a otesaných se sroubeními spájenými tak, jako by měly trvati na věky, a ten byl trochu do výše od země vyzdvižen vyvýšeněji, takže se do něho vystupovalo a vcházelo po schodech. Stoly i sedadla a všechno, co mohlo patřiti k slavení hostiny, podle toho, jak to mohl diktovati duch umělcův, nic z toho všeho nebylo opominuto, nadto byl i ochoz a obvod celého paláce a královského stanu potažen předrahocennými čalouny různých druhů a barev a ty byly mnohotvárně ozdobeny zlatem a stříbrem a krásnými drahokamy a nemálo zářily mezi jasnými tvářemi knížat. A tak bylo všechno to provedeno velmi okázale a dokonale. Stálo to za to doporučiti potomkům takovou slavnost, od nás jednou viděnou, kterou doporučovala i sama její vzácnost.
Ale co povíme o množství, když podle svědectví krále Šalomouna2/ ,,ve množství lidu je sláva krále". Zajisté daleko široko rozeslané poselstvo a hlas, jenž se letem pověsti o slávě krále, jenž měl být korunován, dříve dostal do všech zemí, nedopouštěl, aby se těch pře-znamenitých slavností zúčastnilo jen málo lidu: neboť se tam shromáždil nesčetný lid s touže snadností ,,jako písek, kterýž jest na břehu mořském".3/ Na přítomnost tak nespočetného množství zmenšila se velikost města Pražského, zúžila se šířka ulic, celé rozsáhlé místo se tím stáhlo a přeplnilo. Neboť jak si máme mysliti, že by se nestalo těs-
ným jediné místo, na které se jako do jediného bodu křížem krážem sbíhají lidé ze všech okolních zemí?
Ó Praho, Praho4/, město velikého království, raduj se a vesel, protož se nyní o tobě zpívá píseň6/ radosti: Na zdech tvých postaveni jsou, kteří přes celý den a přes celou noc neumlkají6/ ve chválách jména nového Pomazaného tvého, krále Václava, a po všech ulicích tvých zpívají všichni zpěv povýšení a blaha. Ó město proslulé, jak veliká je nyní sláva tvá a jak široké místo vladařství tvého, „pozdvihni vůkol očí svých a pohled"7/, všichni tito se shromáždili8/, přišli k tobě, všechny končiny už tě uctívají pro pána Pomazaného tvého, který je pomazán tobě k slávě a chvále. Ó město slavné, jak veliké nyní v tobě bohatství, uvnitř domů tvých líce a boky stěn se odívají kmentem a nachem, ulice tvé v noci, zahnavši temnoty, osvětluje pochodeň svítící zářícím ohněm, venku pak v postavených všude stanech roviny tvé se plní hojností kvetoucího pokolení rytířského. Ó jak jsou krásné stany na obvodě tvém, město přeskvělé! Tito od východu a západu, jiní od severu a jihu postavili stany své králi tvému a tobě k věčné slávě, aby synové, kteří se narodí a povstanou/9, vypravovali synům svým, aby poznalo druhé pokolení a ohlašovalo mocné skutky tak slavného krále.
Ať však pochopí, čí odhad to dovede, jak veliký tam byl úhrnný součet vydání a jak veliké množství lidu, protože, jak mně vypravoval vážený muž pan Lutold, farář z Ustí nad Orlicí10/, který byl tehdy obročním písařem, jen hostům a cizincům se dával od dvora královského obrok pro koně, kterýchžto koní
V Asi na nynějším Smíchově.
21 Kniha přísloví 14. 28.
3j 1. kniha Mojžíšova 22. 17.
il Celá nadšená chvála Prahy je sestavena z rozličných citátů z bible, bud doslovně nebo volněji převzatých a autorem spojených. Takový útvar se nazývá centon.
5/ Podle Žalmu 32. 3; 143. 9.
6/ Podle Proroctví Izaiáše proroka 62. 6.
*/ Podle 1. knihy Mojžíšovy 13. 14; 31. 12.
s/ Podle 1. knihy královské 8. 1.
9/ Podle 2almu 77. 6.
10/ V lat. orig.: Wilhelmswerde. Ustí nad Orlicí bylo středem východočeského panství, uděleného Zbraslavskému klášteru.
počet byl sto devadesát tisíc a nad to tisíc     tě, abys mně vypočítal, kolik bylo pijáků vína, koní, k tomu se však nepočítal obrok, který     kteří v době korunovace vydali jen za led pro se dával četným domácím lidem a těm, kteří     chlazení   na   víno   přikládaný   dvacet   čtyři se počítali  do  denní  družiny,  jichž počet     hřivny stříbra pražské váhy; až to pak vypo-přece není malý. Také byly na Novém tržiš-     čítáš, sem to připiš, neboť spěchám postou-ti11/ skrytými podzemními trubkami zřízeny     piti k jiným věcem,   zde  se nemohu déle prameny, z nichž si jako z řeky nabíral víno,     zdržovati, kdo chtěl. Nemohu také nikterak mlčením pominouti, že se jen v době korunovace vydalo  za  slepičí _ vejce   osm   set  hřiven těžké     uj prostranství od nynějšího Uhelného trhu přes Ovoc-váhy, a budeš-li obratným počtářem, prosím     aý trh na Starém Městě pražském.
Tady i tamhle se zatoč, když podivné věci chceš vidět.
Raduj se s králem. Vždyť to, co nejvíc si zaslouží chvály,
všechno má králův dům, tam nikdo nechřadne v nouzi.
Všichni se radují tu a sdružují k tanci své kroky.
Mnoho pak uvidíš zde, co pod krásným vzhledem se skrývá,
mnoho tu dobrého spatříš, též zlého a pošetilého.
Mnoho je lidí zde: jsou moudří, jsou hlupáci tady,
mnoho je lidí zde: tu jinoši, dospělí tam jsou,
mnoho je lidí zde: je tolik tu rozdílných tváří!
Jsou tu i různé mravy: ten bohatství hledá, ten slávy,
jeden tu prosí dle zvyku, ten dává, aby měl úctu,
sluhové dary pánů jak soumaři na zádech nesou.
Jsou tedy poctěni páni a sluhy nesmírně tíží
od krále dary. To vše je známkou té korunovace.
Nyní však o činech slyšte, jež při tom tenkrát se staly:
Se štíty na plecích páni se srážejí v rytířském klání,
jinde zas v jinošských hrách se jinoši vzájemně druží,
lámou se kopí už v letu: dej bedlivý pozor, kdo je tu
nablízku, sice to klání tě bolestně do tváře zraní.
Není tu ulice jedna, jež plna by nebyla tance.
Na jedné straně lid český a na druhé němečtí lidé,
všichni se baví dle zvyku; lid rukama radostně tleská,
neboť zde všechny Múzy své umění do služeb daly:
bubny, žaltář a kóry, též harfy a trumpety znějí,
cithara, píšťala s lyrou12/ zní sladkostí podivuhodnou.     12/ 0 téchto hudebních nástrojích viz vzadu
Jsou tu i všechny hry: tam tryskem běhají nazí,
chtějíce obratní být, tu cení se zápasy pěstní,
kdosi tu znalecky zpívá a jiný zas přednáší básně,
některý tančí a skáče a druhý zas po rukách chodí.
Byly tam krádeže velké, však nechci už vyprávět více,
stačí se dovědět to, že všechny jsem odcházet viděl
s veselým srdcem, ne smutným, z té veliké slavnosti dnešní.
Proto ted prosme Krista, ať tohoto krále nám chrání,
ať mu svou útěchu dá a všichni ať zvolají Amen!
114 / 115
ZBOŽNÝ KRÁL VÁCLAV ZALOŽIL NÁSLEDUJÍCÍHO DNE PO SVÉ KORUNOVACI NOVÝ CHRÁM NA ZBRASLAVI
•I   LXIV
Z vypravování knih Královských jsme se dověděli, že přemnozí králové judští nejen za dosažení vítězství nad nepřáteli, nýbrž i za získání čestné slávy přicházeli kdysi do posvátného chrámu, který byl v Jeruzalémě, a přinášeli tam oběti a obětovali Bohu zástupů žertvy a smírné oběti: to čteme o Eze-chiášovi a Joziášovi. Co menšího než tito králové judští vykonal tento král mladý a velmi útlý? Zajisté nic menšího. Neboť jediný král Šalomoun vystavěl z těch darů, které mu zanechal jeho otec David, chrám v Jeruzalémě, v němž se lid klaněl. Králové tedy judští a jeruzalémští, kteří žili potom, obětovali sice v chrámě, ale nikoli chrám, tento však nový král nejen přinesl oběť vítanou v chrámě, nýbrž i chrám věnoval Pánu za oběť. Proto aby král nejvděčnější neupadl v chybu nevděčnosti, věda, že nevděk vysouší pramen zbožnosti, rosu milosrdenství a proudy milosti, a také aby z obdrženého dobrodiní, maje v dobré paměti své posvěcení a pomazání, obětoval prvotiny Bohu, velikému králi, v srdci svém se rozhodl založiti a vystavěti na Zbraslavi nový dům Páně ke cti Boha a Panny Marie. Pospíchal tedy král s dílem, kterým se zabýval v mysli, jež hledala vhodnou příležitost.
Když se tedy naplnil pamětní den a přeslavný obřad královské korunovace, ihned druhého dne bezprostředně následujícího, to je v pondělí svatodušní, které tehdy léta Páně 1297 připadlo na 3. června, přišel nově korunovaný král s celým dvorem a zástupem knížat, šlechticů a všech jiných, kteří se sešli k slavnostnímu dni, ke svému založení na
Zbraslavi časně zrána už po východu slunce a tam král, ozdoben královskými odznaky, hned usiloval založiti na místě přichystaném a v základě k tomu dříve vykopaném a určeném nový chrám, jehož počátek je dnes vidět. Položil tedy pan Heřman1/, arcibiskup magdeburský, zároveň s králem a panem Konrádem, prvním opatem, přičemž sbory mnichů stály kolem a zpívaly, s obětováním a s velikou zbožností základní kámen, na kterémžto kameni bylo zlatými písmeny napsáno: Ježíš Kristus.
Když byl položen a oni vyšli ze základů, sloužil jmenovaný už pan Heřman, arcibiskup magdeburský, slavnostně oděn v ponti-fikálie, na místě, kde dnes stojí větší oltář blahoslavené Panny v témž chrámě, přičemž král seděl v královských odznacích a asistovali důstojní biskupové a páni Řehoř Pražský, Dětřich Olomoucký, Jan Krakovský, Albrecht Míšeňský, Petr Basilejský, Jindřich Kostnický, Konrád Lebušský, Emicho Fri-sinský, s největší obřadností mši o Zvěstování blahoslavené Panny, totiž „Rosu dejte, oblakové, shůry", sedm biskupů při té mši zároveň zpívalo Aleluja, nikdo pak, jak myslím, kdo se zúčastnil korunovace, nechyběl při tomto založení.2/
Po skončení oné mše vystoupil korunovaný král, drže v ruce žezlo královské, a opásal v okruhu základu chrámu již založeného dvě stě čtyřicet pánů a šlechticů království Českého a mnohých jiných zemí rytířským pásem. Z toho zaznívá chvála, z toho sláva na věky. Nepohrdala však zbožnost tohoto krále dílem rukou svých, nýbrž na ně hleděla okem stálé podpory a nepřestávala zavlažovati štědrými dary, co zasadila jeho pravice, přičemž Bůh až podnes dopřává podle své milosti začatému chrámu vzrůstu.
V Správně: Burchard.
2/ Podle toho je pravděpodobné, že se tohoto obřadu zúčastnili biskupové, kteří byli při korunovaci, takže jejich počet byl větší, než udává kronika.
Přijmi, ó Kriste králi, dar nový zbožného krále, ovoce, rychle vzrostlé, král odvčera přináší tobě. Za příklad svatého slibu král právě teď korunovaný začíná stavět ti chrám, jak do rukou sevřel to nové královské žezlo. A činí to opravdu z vroucího srdce, neboť toužil den ze dne se zalíbit Marii a též jejímu synu, i prosí, ať šťastně se uzavře jednou konec života jeho, jen ctnostmi vždy ozdobeného;