NAŠE ŽIVÁ I MRTVÁ MINULOST 8 eseji o českých dějinách NAKLADATELSTVÍ SVOBODA 1968 EDIČNÍ RADA prof. dr. František Graus, DrSc. předseda dr Drahoš Bárta, Lbe. doc. Miloš Hájek, Lac. ■ doc. Miroslav Kusy, Lbe. Jaroslav Marek, Lbe. dr Tulius Mesaros, Lbe. dr. Pavel Oliva, DrSc. Akoš Pauliny, CSc doc dr. Jiří Pešek, CSc nrof dr. Tosef Polišenský, DrSc. £ľ Zdeněk solle, DrSc doc. dr. Jaroslav Válka, Lbe. © Nakladatelství Svoboda, KAPITOLA I NAŠE ŽIVÁ I MRTVÁ MINULOST František Graus Co nám, lidem druhé poloviny 20. století, může id minulost? Jaký význam má poznánved ainulých pro nás, naše snažení a tužby? To je jisté Sa závažná, která asi většinu lidí kdysi zaji-riala byť v primitivní formě, když se nadchli yy-ixTováním dějepisu ve škole, nebo - coz byva &om častějším zjevem - když na.tytohodiny lanevřeli. A tak od laiků, ale i od odborníku fnůžeme proto slyšet nejrůznější ^povedl. Uz Ca nikoliv teprve v naší době, se lidé velmi Sině rozcházeli v názorech na to co pro ne minulost může a má znamenat, ba bylo by dokonce Ložné na tomto základě vypracovat primo typo-Ch lidí. Na jedné straně by stál obdivovatel | oslavovatel minulosti, který zatracuje, vse nové t vzdychá nostalgicky po „starých zlatých časech |a d/uhé straně člověk, kterému se zda vse: dnesn |ž zastaralé. Steny zmatek v nas budí.1 postoj luzných institucí k minulosti: jsou pořádaný oslavy I významných" historických událostí, jsou pnpo-Knány národní katastrofy. Historie se instituce fovolávají i zbavují, tak jak to napr. nyní čmTdo Isté míry dirigované a systematicky katolická f Stejně rozpačitý dojem má asi čtenář při četbě luzných literárních a kulturních časopisu a týdeníků Na iedné straně se nyní projevuje v nasi kultuře iistý ahistorismus jako zcela přirozená I dravá relkee na předcházející křečemtý hrsto-fismus a na druhé straně nám titíž lide takřka ITustále'dopoľučují nějaké minulé vzory", k nimž | prý nutno se vracet. Zel, většinou se lide ne- shodnou na tom, na které vzory navázat; k tomu přistupuje početný zástup „Kolumbů", kteří nám stále znovu „objevují" Ameriky, a televize se předhání ve vynalézání historických „senzací" jepicí životnosti. (Např. pořad o hledání základního kamene Národního divadla.) Ve školách se učí dějepis a děti jsou seznamovány s různými koncepcemi minulosti — a vedle toho se po více než sto let těší oficiální podpoře zatuchlé staromilství — bez rozdílu režimů a lidí — a snad žádná slavnost se v Cechách nemůže obejít bez kutálek, krojovaných skupinek a lidových souborů — těchto vyčpělých náhražek minulosti, stejně falešných jako bezduše řemeslnických, a proto vždy přijatelných. Na jedné straně jsou vytahovány z minulosti vzory, které se mají pro nás stát závaznou normou, na straně druhé slyšíme stejně rozhodně, že musíme minulost „překonat"! Co si z toho ubohý člověk má vybrat? Řeší snad tyto otázky současná historická věda? Minulost možno milovat nebo nenávidět, vidět v ní hrdý vzor nebo snůšku překonaných nesmyslů, zbytečný balast. Lze napsat dějiny, v nichž jeden národ se stane inkarnací dobra a jiný inkar-nací zla. Lze hromadit tisíce monografií, hádat se o nejrůznější drobnosti i o celkové pojetí, ba vyvstává před námi i možnost, že nám někdo minulost pomocí strojů sestaví do složitých rovnic a narýsuje v spletitých křivkách. S historií lze učinit takřka cokoliv —jen uniknout jí nelze. Je-li dnes, v období rozvoje masových komunikačních prostředků a institucionalizace vědy, možno libovolně a rychle měnit obraz minulosti, ba vyvstává-li jako zrůdná možnost, neplynoucí jen. z horečnatých vidin spisovatele, přízrak společnosti, která se dennodenně dovídá z novin, jaký nový obraz si má o minulosti učinit —, není ani ve spojených silách celého lidstva změnit jakoukoliv událost, která se odehrála třeba včera. Je totiž 8 nutné si uvědomit, že minulost nas ovlivňuje nejen vědomě - uvědomělou částí, ale i svou času nepoznanou, neuvědomělou. Primitivní společnosti, které nemají vůbec žádné vědomí minulosti a nahrazují je tradicí, jsou touto všemocnou silou zcela spoutány ve společenskou strnulost Ale i my se ocitáme v prostředí historicky vzniklém, které nas determinuje historicky vzniklými sídlišti, komum kační sítí, zvyky, návyky a předsudky ^minulostí nás poutá nejen dosti vágní „národní charakter ale tisícerými pouty především jazyk, kterým mydí-me, jímž mluvíme i píšeme, kde premnoho pojmu nemá technický význam, ale význam podbarveny výrazně emocionálně historicky. Ba historicky je do značné míry podmíněna i naše možnost vnímání, kde vnímáme jen určité tony a jen určité asociace nabývají pro nás významu. Hudba krajin se zcela odlišným, historicky podmíněným systémem nám zní cize a zůstává nám zcela nesrozu- Vědomá část minulosti a její obraz jsou jen malou součástí toho, co nás ovlivňuje a mnohdy dokonce determinuje. Často totiž dochází k mylnému ztotožňování poznávané části minulosti (nadále „historie") s její částí, která nám je kladena za_vzor (nadále ,tradice") s celou minulostí. Největší nebezpečí moderního vývoje v teto oblasti tkvi po mém soudu v tom, že poměrně snadná manipulo-vatelnost tradicí předstírá tuto snadnost i pro celou minulost. Jinak řečeno: snadno propadáme mylné představě, že změněným „hodnocením minulosti se mění i minulost sama. Z toho pak vyplývá sebeklam, že si lze z minulosti vybírat, ze isme dědici třeba jen kladných stránek dejm Ve skutečnosti přijímáme dědictví jako celek který rozhodně není jen radostný a ehky Kdo nka tradice - vzor, říká současně i předsudek a zaslepenost. Opakuje se nám neustále, že mamebyt na svou minulost hrdi - ale stejně oprávnene lze 9 říci, že sejí máme děsit. Objevujeme-li v minulosti kapitoly, na něž můžeme být hrdi, zjišťujeme současně, že nelze najít jediný národ, který by byl odolal pokušení využít slabosti nebo neschopnosti sousedovy, který by neměl na jednoho mudrce stovky tupců, na jediného člověka statečného tucty zbabělců, který by nevedl nespravedlivé války, který by neproléval ve jménu svých nejsvětějších ideálů krev nevinných. Jsou-li dějinami odvážné činy králů, skvělá díla stavitelská, malířská, sochařská a hudební, patří-li k lidstvu hrdá snaha překonat myšlením svůj ubohý osud smrtelnosti, patří k němu stejně i hlad miliónů, sténání vražděných a mučených, surovost, bestialita, tupost a zaostalost a stále se opakující honba na čarodějnice. To vše dědíme jako celek vznesený i hrůzný, a je otázkou, bohužel nereálnou, zda by nebylo lidstvo šťastnější vůbec bez minulosti. Žel, tato otázka je marná; stejně jako jednotlivec nemůže uniknout své minulosti, byť by si to přál sebevroucněji, tak jí nemůže uniknout národ, lidstvo. Jsme současně potomci i předkové, ať se nám to líbí, či nikoliv. Ale jak nám v tom pomáhá ta věda, která se minulostí zabývá, historie? Vždyť po staletí nebyla považována za vědu vůbec a spíše byla řazena do oblasti umění. Koneckonců nelze považovat za důkaz vědeckosti, že je dnes přednášena na universitách a že jsou pro ni zřizovány zvláštní ústavy. Stejný úkaz lze v minulosti zjistit u moha oborů, které dnes mezi vědy nezařazujeme. (To samo o sobě nemůže být měřítkem hodnoty: dnes se totiž pojem „věda" mění často v moderní fetiš a může být spornou otázkou, nedává-li v některých ohledech umění člověku o něco více, co mu žádná věda dát nemůže.) Nelze-li však dnes přesto pochybovat o tom, že historie mezi vědy náleží, tkví to především v její metodice a v pracovních postupech, které — ať se to zdá sebepodivnější — si co do své exaktnosti nezadají v ničem s postupy ostatních 10 , v , Ko ; některých tzv. věd přírod-společenských ved, ba■* J^gry ^ ^ ._ Sch- AXlľ SľspSenském 'významu historie, oSaktÍ-áj^pSkaždouspolečenskouveduotaz- íou klíčovou soUCasný význam historie A opět se *^v H. na íedné straně se na- dcsti podstatne^^ZA na ztrátu pocitu HU na souca ny***° straně dosah f ná_ historických tradic, n . ve světovém klady ^*"^^KJ výše. Vedle sebe žijí měřítku nikdy ^Crffikujícíyminulost (a nemusí za^tí StSwost starou staletí; může jít i o mmu-jft jen o mmulo^sta & ^ rohl dj V starou jen nekoUK , ^ z e že je nic minulého nezajím r ^^ současný stav zajmu o historii ja^ ^ sporu o tom je ^ dění že dnes z v)Znam historie v^rärnoju m ědomí) Minulost ^deruUhrp°0tvIně 19. stol. Tento stav T^^tnľp%ny5 z nichž jen část lze $císt na n^XÄtorikú, že se leckdy Nepochybné je vinou m odhodlali j;pře- pHHI důvěřivé nebo P^ihs sna ^ budí hodnocovat ru^ejevy, několika málo let cím úžas Bylo4i možné be ü . ^ často někohkrá zmemt na o kádrovánímj Zaměúovala-h se hxstone^^ y^ ^ t pak nem divu, ze u ^zným hodnocením, T-á Ä ktÍH So hodnocení provádějí, ale i vuci údem, Kte takovéto kejkle a nakonec i g°*£™ hrubě nespravedlivé tuto umožňuje. Aie "V" ' , ^imky cdou naši kul-okolnost, která postíhá^ W j^ ^^^ politických pncita^ k t^p ^ tak nelze klást pouze ji ^ pr kky jS0ÄUm měníce ve frázovitá epiteta ii jubilejních řečí, neboť jimi jsou označovány i události bezvýznamné, po nichž zapadne vzpomínka sotva se udaly. To vše jsou nešvary, kterými netrpí jen historie ale jež - společně s mnoha jinými zlo-rady - sdílí s ostatními vědami, ba často s celým současným kulturním životem. Jsou však ieště jiné, specifičtější důvody, které způsobujte mů zeme3> po mem soudu, zcela oprávněně mluvit o krizi současné historiografie Je nutné si především uvědomit, že historiografie ve 20. století a zvláště v jeho druhé polovině působí ye zee a jiném kulturním ovzduší, než Také ův^wí^íf' lt0letí' modelovaí človlka současnosti podle ideálů vzdělance 19 století 12 Historické vědomí společnosti trpí nadto rych-Wm tempem změn v oněch oblastech, které jsou nám nejnápadnější, kde úspěchy jsou zvlaste spek-äSlämí (např. v dopravních prostředcích syntetických hmotách, v ničivém potenciálu zbrani Sd ) a pro něž se snadno zapomíná najme oblasti, kde pokrok tohoto druhu nelze pozorovat snad vůbec nebo jen v mnohem menší míre. Ale at je tomu jakkoliv: tempo změn se zrychluje a minulost Z nám jeví často jako brzda, jako stupen, který musí být překonán. A na adresu staromilců je nutno jasně a jednoznačně říci, že tomu tak většinou také je. Od počátku novověku prestalo lidstvo hledat svůj vysněný ideál v dávné minulosti, v zlatém věku" antických básníků a promítá svůj ideál rozumné společnosti do budoucnosti. Existují jistě i výjimky: jak v této souvislosti např. nevzpomenout na ahistorickou idealizaci husitství v 19. stol která byla předkládána české společnosti jako neměnný ideální vzor. Zde vyplynula tato snaha z konkrétních potřeb českého národního obrození. Ale ve svém celkovém trendu hledá novovek — ba i současnost - svůj ideál v budoucnosti, byt^by se nyní začínaly mísit pochyby do naivní důvěřivosti v automatický pokrok, vedoucí hdstvo — někdy snad oklikami, ale přece jen důsledné — k zářícím a lepším zítřkům. o Mění se prostředí, v němž historik působí, mein se i hodnocení minulosti. Aforisticky by bylo možné říci, že dnes minulost zastarává neobyčejné rychle Ale krize historie má i své vnitřní, mterni příčiny. Metody historické vědy byly vypracovány v období, kdy bylo ještě (alespoň teoreticky) mozne množství pramenů a literatury přehlédnout a klasickými metodami zvládnout. Dnes stojí historik před vagóny pramenů a tiskárny takřka denne chrlí novou literaturu, edice, pojednání a rozbory. Tuto záplavu údajů nelze starými způsoby naprosto zvládnout. Navíc se historie, jako každá jmá 13 věda, stále více specializuje, a podstatou moderní specializované vědy je, že výsledky bádání jsou plně srozumitelné pouze úzkému okruhu odborníků. Vlastní pokrok v poznání uniká dnes často nejen čtenáři-laikovi, ale i historikovi, který není odborníkem na určitém úseku. Neustále se prohlubující specializace nepřináší jen nové poznatky, ale současně neustále prohlubuje propast mezi jednotlivými úseky, ztěžuje širší přehled. Za nejhlubší příčinu krize současné historie však považuji, že se bortí dva základní nosné pilíře, na nichž byla klasická moderní historiografie ve své vlastní podstatě budována: evoluční pojem pokroku a národ v pojetí 19. stol. Celá historická koncepce je dodnes budována na samozřejmé představě, že „naše doba" je dosud nejvyšším dosaženým vývojovým stupněm a že tudíž pohled z této doby nám dává objektivně nejlepší možnost minulost ne-li soudit, tudíž alespoň pochopit. Toto stanovisko se nám zdá dnes tak samozřejmé a přirozené, že snadno zapomínáme, že existovaly doby a snahy lidí usilovat o to, korigovat současnost předpokládané neměnnými kategoriemi, jako např. ideály antickými, normami přirozeného práva apod. Opustíme-li však axióm o současnosti jako o prozatímním cíli dějin, nepovažu-jeme-li současnost automaticky za nejvyšší dosud dosažený stupeň ve všech ohledech, dostáváme se okamžitě do značných potíží. Nemohu se tu pokusit rozebírat tev. krizi pokroku. Pro historii se stává nejošidnější zhroucení staré, vžité představy o jednotném pokroku; historik příliš snadno podléhá profesionálnímu pokušení předpokládat, že následující doba je současně také vyspělejší, a to víceméně ve všech ohledech. Jistě že se i tu připouštěly výjimky, např. v českém baroku, kde bylo období temna chápáno celkově jako dočasný úpadek, ve výtvarném umění však jako další „vývoj", zatímco při hodnocení husitství byl hodnotící sled opačný. 14 Přes tyto výjimky byla ale celková predstava jed- SÄokroku obecně vžita, představa pnpouste- Sé dočasné regresy a zvraty ale přece jen předpokládající společnost, jež nezadržitelné speje kUTÍtoUjednoduše evoluční představa byla výrazně otřeseni naší současností: prvým velkým otřesem bvla první světová válka, kterou nikdo v jejím Snem barbarství zmechanizovaného masového Siní nepokládal za možnou -snad j,enuměla ft tušili. (U nás ovšem ze specifických důvodu Sebvl tento šok z let 1914-1918 pocx ován tak nijako spíše až roku 1938.) Pak přišlo období nacismu, kdy při neobyčejném technickém rozmachu došlo k obnově organizovaného besnení, které by byl předtím vůbec nikdo nepovazoval za Syslitelné. Najednou se ukázalo každému velmi Vzorně že „vývoj" je věc náramne složitá ne-SE55L Ze jetoU aby na jedné straně pokračoval jaksi automaticky dál, aby se zdokonalovala auta, silnice, letadla, chirurgie aby historikove pokračovali ve svém dílčím bádam a aby jre současně rozpoutalo organizované vyvrazdovani lidi, které v celých evropských dějinách co do svého rozsahu a mechanicky organizovaného provedeni nemá obdoby. A zdálo-li se roku 1945, ze nyní je definitivně překonán alespoň šovmismus rasismus, vyvražďovaní národů, musí si při pohledu na současnost člověk klást otázku, zda neoceňoval vývoj příliš optimisticky, zda při nesporném pokroku na straně jedné nedochází namnoze k pokračovaní ievů dávno a příliš dobře známých. Tak zásadně postihuje tento zvrat naše historické chápání, si lze snadno uvědomit, představíme-li si dějiny fašismu vypracované podle beznych pravidel historického bádání. Takové „objasněni by muselo vést k „pochopení" a k částečnému ospravedlnění vysvětlovalo by německý fašismus jako vývojový' stupeň, jako jakési historicky nutné zlo. 15 Máme možnost takovému vysvětlení přitakat — ale vše v nás se tomu vzpírá. Odmítneme-li je, pak toto odmítnutí nesmíme omezit jen na toto období, musíme nutně soudit, že v minulosti k rebarba-rizacím docházelo častěji, a to nejen tehdy, když se objevili na poli dějin skuteční barbaři, ve všech ohledech na nižším vývojovém stupni. Budeme pochybovat o tom, zda máme právo omlouvat vraždení nevinných plytkou frází o „dějinné nutnosti", tak pohodlné k omluvě všeho, co nepostihuje přímo nás. Začínáme tušit, jak opatrně bude nutno zacházet s pojmy „vývoj", „pokrok", o jak mnohovrstvé pojmy tu jde. Ghápala-li starší historiografie, obrazně řečeno, vývoj jako řeku, která si nezadržitelně razí své řečiště z hor do nížin, která jistě neteče rovně, ale která směřuje přece jen neomylně z hor do moře, bude se jevit současníku spíše jako moře, s proplétajícími se proudy, s měnícími se směry, s bouřemi, jež se nám mohou zdát závratné, i když při tom zachvacují pouze povrch s hlubinnými výbuchy, které na povrchu jen tušíme. Toto přirovnání je jistě — tak jako každý obraz — „křivé", neumělé, násilné; snad ale přispěje alespoň k tomu, aby poněkud objasnilo změny, které prodělává chápání dějinného vývoje v současné historiografii. Byl-li postižen obraz naší vlastní minulosti mizející důvěrou ve všemohoucí, jednosměrný „pokrok", projevuje se pro konkrétní chápání českých dějin ještě závažnější otřesení druhého „sloupu" moderní historiografie, koncepce národních dějin, každému běžná jak ze školních učebnic, tak ze spousty líčení románových, monografických i shrnujících. Tradiční „česká koncepce" takřka ideálně spojovala hned několik mýtů: víru v přímý pokrok, bržděný jen zlými vnějšími silami, víru v odvěký demokratismus, lidstvu takřka vrozený, a přesvědčení o neobyčejné hodnotě kategorie „národa".Ty- ro to názory byly v polovině 19. stol., kdy vznikaly veliké historické koncepce, obecně rozšířeny. V Čechách nabyly zvláštního a intenzivního rázu proto, že se spojily s pověrou o „holubičí slovanské j oovaze", a především pro zvláštní strukturaci čes-! iiého národa. V dlouhých staletích českých dějin se několikrát | jpakoval týž jev: český národ ztrácel vyšší šlechtu i :._ měšťanstvo a neustále se ohrozoval z nižších so-| ciálních vrstev, především z venkova. Odtud nejen I plyne, že česká kultura nabývala poněkud zvlášt-j ního zabarvení (např. nedostatek románu a epiky, přemíra lyrismu), ale i osobitý ráz koncepce českých dějin, které nebylo možné centrovat na český stát. Ten nebyl od 13. stol. „národní" ve smyslu j 19. stol. a neměl nepřerušené trvání. Celé dějiny I '-jly proto centrovány výhradně na národ. Jak | významně se v tomto ohledu začalo odlišovat české | i á částečně ovšem i sousední, německé) chápání i iastní minulosti od dějepisectví západního, obráží j římo symbolický název základního díla české I aárodní historiografie, dílo Františka Palackého. | Na rozdíl od běžných názvů jako Dějiny Francie, I Anglie atd. nazval Palacký^svou práci příznačně ; „Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě". | Země i stát tu byly pouhým rámcem pro vlastní tádro, pro vývoj národa. Soustředěním pozornosti na „národ" bylo tkřka aiitomaticky dáno, že jeho vlastním dějin-ým představitelem se stal drobný český šlechtic — íeman, a především „nezkažený" venkovský lid. | foto pojetí pochopitelně velmi silně navazovalo na tehdy takřka všemocné učení rousseauovsko-her-derovské o v jádře dobrém divochu pokaženém teprve později civilizací. To vše dohromady, opřené ještě o staré názory jednoty bratrské, vytvořilo definitivně v díle Františka Palackého koncepci, která ovládla všechny následující pokusy o interpretaci českých dějin. Z hlediska interpretace lze x7 jeho následovníky rozdělit na mocný tábor zastánců, a poměrně malý počet odpůrců, v němž se ještě většinou ocitali historikové němečtí, což ještě více posilovalo dojem, že Palackého koncepce je národní ve vlastním slova smyslu. I tito odpůrci však přijímali — byť jaksi v negativním smyslu — Palackého koncepci a měnili pouze hodnocení jednotlivých úseků. Mimo takto vytvořenou bázi se vlastně dosud nikdo koncepci našich dějin nepokusil vybudovat. Celou koncepci určovaly už předpoklady, o nichž byla řeč. Přirozené vrcholy tu tvořil „slovanský" počátek našich dějin, kde se plně mohla projevit idealizace „dobrého divocha", husitství s jednotou bratrskou jako jeho přímým pokračováním a národní obrození s vyvrcholením roku 1848; později k tomu bylo ještě připojeno znovunabytí samostatnosti r. 1918. Nejhlubším úpadkem českých dějin byla v této koncepci Bílá hora a období temna. Toto pojetí bylo přímo ideální; vyhovovalo plně koncepčně, bylo snadno ilustrovatelné a snadno se zapamatovalo, vytvářelo základ národní hrdosti a pro svou jednoduchost i vnitřní dramatičnost se výtečně hodilo k široké propagaci, k ilustraci slovem i obrazem. Čechové tu byli boží bojovníci, zastánci práva a spravedlnosti, a Bůh (v sekularizované podobě Dějiny) vůči nim měl proto i jakési závazky. Všechny pozdější pokusy toto schéma jen modifikovaly, vylepšovaly, měnily akcenty — a opět se ke svému klasickému vzoru vracely. Idealizací počátků dějin neotřáslo ani to, když se nezvratně prokázalo, že základ idealizace starých Slovanů, tzv. Rukopisy, jsou moderním padělkem; ta si pouze hledala nové cesty a prostředky. Je přitom pozoruhodné, že tuto koncepci přijala jen s velmi lehkými retušemi i naše marxistická historiografie v minulosti. Český národ se důsledně přeměnil na „český lid", zemane ustoupili do pozadí, hlavní změny prodělalo hodnocení 19. a 20. století, kcle i8 dědictví „lidu" převzal proletariát. Ale do tohoto období zůstala zásadní koncepce nezměněna, což se leckdy přehlíželo pro spektakulární změny v jednotlivostech a ve formulacích. Bohužel se ale tato koncepce při pronikání do širšího kulturního povědomí stále více obalovala legendami a obecně rozšířenými předsudky, jejichž neudržitelnost sice byla v odborných kruzích dobře známa, ale znalost, že jde o legendy, do širšího vědomí, do literatury a do umění takřka nepronikla. Zde panovalo i nadále rukopisné pojetí počátků našich dějin, kodifikované Smetanou, Alšem a zčásti i Jiráskem. Zde vystupovalo i nadále 27 českých pánů popravených na Staroměstském náměstí, z nichž — až na jednu výjimku — nebyli Češi páni a páni nebyli Češi. Zde Chodové i nadále střežili hranice jako Psohlavci, ačkoliv bylo dávno známo, že tento znak jim udělil až Jirásek a Aleš. A tak by bylo možné pokračovat dále a napsat přímo „legendární" české dějiny. (Přitom tato tvorba nemusí být vždy takto primitivní; může vytvářet i legendy učené, v „přísně vědeckém" hávu.) Závažnější a osudnější ale je, že se z běžného schématu českých dějin ztrácely takřka všechny negativní rysy — nebo, přesněji řečeno, mytický „český lid" byl dobrý a bodrý. Špatní byli zrádci a odrodilci a kdo byl špatný, byl eo ipso i zrádcem a odrodilcem. Z tohoto idylického obrazu, plného pohody a jasu, se ztrácely a mizely všechny skvrny a temné stíny. Zmizelo „domácí" násilí a vlastní krutost, hrubost, lakota; synonymem útlaku se stala cizácká vrchnost a cizí dynastie. Ze by se" bezpráví a násilí mohli dopustit i roduvěrní Češi, se zdálo takřka nepředstavitelné, ačkoliv už definitivní sjednocení Čech bylo korunováno vyvraždením Slavníkovců na Libici r. 995, kde zahynuli všichni, i ženy, děti a starci. Čechové byli horliví zastánci pravdy a božího zákona: ale kupodivu se při vy- 19 dam tolerančního patentu nepřihlásila obrovská Ä? nTrľf lke' kallšnictví> ale zůstalazbožnými W, i, A %°Íne- P.okračovaU to však není účelem této stau. Zde je jen nutné důrazně připome-nourokolnost, o níž už byla řeč: minulost ,e pro n^ d^tvim nedílným ~ dědíme ji celou. Není ošidnějšího postupu než minulost přibarvovat zamlčovat chyby a nedostatky, protože toto zastíraní braní v poznání vlastních nedostatků a chyb braní v jejich překonání. Dokud si neuvědomíme ze i roduverní Češi se v minulostí chovali leckdy s neslýchanou krutostí, zvůlí a surovostí, dokud nepochopíme, že do českých dějin nepatří jen hrdý odboj, ale i zbabělá kolaborace morální i fyzická, ba i přímá zrada - zkrátka dokud nepoznáme, ze české dějiny netvoří žádnou světlou výjimku v moři běd postihujících lidstvo, budeme vlastni minulost neustále přibarvovat a zkreslovat 1 ato ídeahzace byla v neposlední míře umožně- ^ LíTr t0^ Íf°JaCÍ českých děJin> vytržením z jakéhokoliv širokého kontextu. Historický zájem • se omezí výhradně na vlastní minulost a až příliš verne byla sledována „rada" českého textu Pulka-vovy kroniky: „Své činy máš zvěděti, neptaje se na novmy jmych zemích yšelikerých, nebo divóv některých." Ukolébávali jsme se pro nás milou poverou o tom, ze Cechy jsou „srdcem Evropy", a vytvorili si pro vlastní dějiny svá specifická měřítka, vyhovující nám. ' Ale doba „národních koncepcí" - ať se to komu libí, nebojie - pominula, i když si to dosud lidé neuvědomují, ba i když v současnosti prožíváme novou recidívu nacionalizace, ostatně v Čechách mnohem slabší než v některých sousedních zemích, ťoznavame dnes velmi jasně hranice a omezenost romanticko-nacionálních koncepcí - alespoň u ii-nych národu. Národní koncepce dějin se vnitřně vyčerpala a nepřináší v podstatě žádné nové pod- 20 něty ani pro historiografii, ani pro kulturní dění; opakuje se stále a už po mnoho desetiletí nepřinesla nic, co by se i při velké shovívavosti dalo označit jako novost nebo jako impuls. A tuto skutečnost nelze zakrýt tím, že budeme hlásat staré teze v nové podobě, s užitím nového, „moderního" slovníku. Je jistě pravda, že se vždy najdou lidé i skupinky, kteří národní koncepci budou i nadále ohřívat a převařovat, kteří se budou snažit buď zachránit dokonce „pravost" Rukopisů, nebo „jen" zatuchlou prolhanost idealizace a omluvu vlastní malosti. Je ale stejně pravda, že většina historiků dnes sterilnost této koncepce cítí, že ví, zeje nutné hledat cesty nové, nemá-li se pro tyto nedostatky nebezpečně oslabit vědomí historické kontinuity, nemá-li převládnout mylný dojem, že minulost je totožná s idealizovaným národním barvotiskem, vědomí, na něž bychom šeredně doplatili. Ať chceme, či nikoliv, jsme vtaženi do světového dění a musíme se zajímat denně o „noviny jiných zemí vselikerých", kde se spolurozhoduje i o našem osudu. K tomu přistupuje i okolnost, že potíže malých národů se zvětšují a budou se ještě více zyětšovat. Zatímco Čechy ve středověku mohly v Evropě hrát takřka úlohu velmoci — a vskutku ji leckdy i hrály—, dnes dosahuje počet všech Čechů dohromady sotva počtu obyvatel jednoho z velikých světových měst. Dosud nejsme, a v dohledné době asi nebudeme, zachváceni demografickou revolucí — naše vyhlídky se ještě zhoršují. Zvětšovat se budou i mocenské a hospodářské potíže malých národů, jazykové překážky malých kulturních celků — před tím vším si zastírat oči by bylo nerozumné a nebezpečné, byla by to stejně účinná obrana, jakou disponuje proslulý pták pštros strkající hlavu do písku. Nelze také provést „národní sebevraždu" — a není to ani záhodno. Zajisté, že v každém národním vědomí tkví omeze-necká pýcha i skrytá nenávist nebo alespoň nepřá- 21 telství k cizímu a že již tím představuje jakési nebezpečí. Ale v dané situaci je národní existence realitou, s níž je nutné počítat. Navíc se stává (a mame o tom přesvědčivý důkaz v naší nedávné minulosti), že národní vědomí může sehrát neobyčejně významnou úlohu, když se spojí s obranou individua proti násilí, s obranou společnosti proti zpátečnictví a zvůli, že však hrozí vždy nebezpečí, převládne-li nebo stane-li se dokonce sa-moúčelem. Pocit národního nihilismu je velmi ošidný — je jen rubem omezeneckého nacionalismu. Národnostní problematiku nelze odstranit, lze ji jen překonat a chci věřit, že se to v budoucnosti též podaří. Ale my žijeme v současnosti a musíme najít řešení vyhovující nám, naší době a ukazující dopředu a nikoliv dozadu. „Národní koncepce" je sterilní, nevyhovuje už současnému člověku, který pociťuje ve zvýšené míře neustále nové vazby, jednak dělící národ na menší celky, jednak národ daleko přesahující. Ocitáme se v jmém světě, než v jakém se ocitali nasi předchůdci, a přece na ně sterými způsoby navazujeme. Potřebujeme vědomí minulosti a historie, která by pomáhala nám, dnes, tady — která by pomáhala, a nikoliv brzdila svou vahou nebo svou strnulou autoritou. Zkrátka potřebujeme nový obraz minulosti. ' Tento obraz nám musí pomáhat orientovat se v současnosti nejen jako příslušníkům národa, ale i jako individuím. Právě pro měnící se vztahy, pro ohrožení individua společností takřka všemocnou, disponující nivelizujícími prostředky nebývalé intenzity a výkonnosti, bude tento aspekt, projevující se výrazně v moderním umění, nabývat stále nového významu i ve vědách společenských. Nezajímají nás dnes už jen osudy národních celků, ale i skupin a individuí, zajímá nás způsob jejich myšlení i jejich zcela „obyčejný život", který pomáha nám, rovněž „obyčejným lidem", lépe se 22 orientovat v současnosti než změny velikých celků. Zajímá nás otázka moci, která nabývá ve 20. století zcela zvláštní dimenze proto, že již nepůsobí ve společnosti zahalena svatozáří nebeské autority ani už nepoužívá anonymních převodních pák třeba finančního kapitálu nebo jiného nepřímého působení, ale vystupuje zcela nezastřeně ve své brutální, „nahé" podobě. Znovuobjevujeme prastarý problém zla jako síly, která nebrzdí pouze pokrok, ale která hraje i svou takřka samostatnou úlohu. Je také nutno najít nové místo historie v kulturním dění. Historikové se musí přestat tvářit jako strážci posvátné minulosti a s varovně zdviženým prstem připomínat děje minulé. Zato musí začít bojovat proti naivnímu ahistorismu, kladoucímu do protikladu minulost a současnost, libujícímu si v sentimentálním protikladu čiperných dětí a dávné minulosti. Tato antitéze není naprosto nová nebo originální a čiperní hošíčkové minulosti, kteří byli stejně kladeni do protikladu ke své minulosti, jako jsou jejich potomci kladeni dnes k nim, se mezitím již dávno změnili ve staré pány a v hrstku popela, aniž se co změnilo na celkovém stavu věci. Teprve spojením s minulostí a snahou po rozumné budoucnosti nabývá kulturní život jisté nezbytné časové dimenze. Tak si žádná kultura nevytváří v současnosti nový jazyk, jak přejímá mnohé tradiční žánry, tak jak se hrají hry klasické i klasická hudba, jak se čtou a obdivují vrcholná umělecká díla minulosti, tak se musí celá minulost stát vědomou a nedílnou součástí přítomnosti — ale nikoliv jejím vzorem nebo její mírou. Jako nezbytný požadavek stojí před lidstvem úkol dohodnout se na nových obecných hodnotách nepodléhajících krátkodobým módám a zásahům zvůle jednotlivců nebo vlivných skupin. Nedávná minulost nám tuto nezbytnost demonstrovala příliš názorně, ukázala, jak snadné je „rozumově" zdůvodnit kdeco, jak jednoduché je přerušovat dosa- 23 vadní normy lidského společenského bytí. Ani tady není možné hodnoty a staré etické normy prostě obnovit, vrátit se k nim zpět. Až příliš jasně pociťujeme historickou podmíněnost starých etických kategorií, příliš zřejmé je, jak často v minulostí byly sice s emfází hlásány, ale ve skutečnosti se stejnou vervou porušovány a hanobeny. Proto se nemůžeme jednoduše vracet ke starým etickým postulátům, ať jsou haleny do roucha národního, nebo do hávu náboženského. Ale je nezbytné vytvořit hodnoty nové. Zajisté, že je nevytvoří historie sama — musí je vytvořit dnes už se rodící světová kultura. Ale nemůže je vytvořit ve vzduchoprázdnem prostoru, nemůže je vytvořit bez souvislosti s minulostí, protože musí být určena lidem, těm lidem, kteří volky nevolky jsou se svou vlastní minulostí nerozlučně spjati. Má-li být překonán zrůdný ideál technizace společností, kde normalizovaní jedinci jako součástky stroje jsou manipulováni inženýry duší, pak se stává nejnaléhavějším úkolem společenských věd a celé kultury, ba každého člověka hodného toho jména usilovat o novou stupnici hodnot, činící život lidským a snesitelným. Historiografie pak musí k těmto úkolům přispět nezbytně svým dílem. Nelze dnes ještě říci, jak se tohoto úkolu zhostí: musí zkoušet a neustále a bez přestání znovu a znovu přezkoumávat všechny možnosti řešení a úsilí, které se objeví. V minucióz-ním drobném bádání, ověřujícím a korigujícím dosavadní výsledky a názory (a v neposlední míře vyvracejícím všelijaké legendy a bludy), v shrnujících pracích syntetizujících i v polemikách a esejích se bude postupně blížit novému řešení, které snad lze prozatímně jen tušit. Historik si bude muset ale velmi dobře uvědomit, že je nutné najít vnitřní rozumnou rovnováhu mezi řemeslnou stránkou a mezi hledáním nových cest. Beztrestně nelze zanedbat ani jednu z obou těchto stránek 24 historické vědy: nelze přehlížet fakta ani na nich nelze ulpět. Především však bude muset česká historiografie opustit svou dosavadní umělou izolaci českých dějin. Budeme si muset zvyknout jako na samozřejmost, nebudící žádný rozruch, zařadit naše dějiny do Širšího rámce evropských a světových dějin a neměřit události „národními" měřítky, uzpůsobenými jen pro domácí potřebu, i když rozloučení s vžitými názory a předsudky bude leckdy bolestné. Historikové se budou muset vzdát představy o výsadním postavení historie ve společenských vědách a při plném vědomí nutnosti a nezbytnosti historického aspektu pochopit, že jde přece jen pouze ojeden z aspektů současnosti. Z toho vyplývá, že se budou muset zbavit své izolace v rámci společenských věd a kulturního dění, usilovat o překonání izolace ostatních věd (které po této stránce nejsou na tom o nic lépe, ba mnohdy ještě mnohem hůře než historiografie) a pomáhat vytvářet nové vědomí přítomnosti. Tento sborník shromažďuje několik statí historiků, kteří se pokoušejí o nový pohled na některé problémy českých dějin. Nespojuje je žádné vyznání víry, netvoří ani školu, ba ani nějakou ucelenou skupinu a leckterý autor má na otázky nadhozené v úvodní stati své zvláštní a odchylné názory. Co je však spojuje, je přesvědčení o nemožnosti pokračovat starými vyšlapanými cestami, přesvědčení o spojitosti přítomnosti a minulosti a víra v to, že chyby a nedostatky lze překonat jedinou cestou: neustálými pokusy o nové řešení všemi cestami a prostředky, které jen poněkud slibují úspěch.