Taková byla i lest, jíž já byl, věřte mi, zmámen;
avšak nutno je snášet, co přinese vrtkavý osud,
tohle přec bratranec můj mi nedělá, toho si Vacek,
člověk ničemný, přál, tak na podnět Prostějův činí.
ty já - budu-li živ! Nyní však zkrotím se sám."
Potom zanedlouho, když byl přestavěn hrad Křivoklát v les
u řeky Mže, byl tam dán Ota k střežení branným bojovníkům
skoro po tři léta.
xxxv.
Téhož roku, kdy kníže Vladislav a všechen lid český s radostí a veselostí slavili narození svého patrona Václava, přibyl ke kní žeti posel, jenž mu přinesl takovou zprávu: „Vy tu v pokoji a bezpečí hodujete, avšak tvůj bratr Soběslav a kníže polský Boleslav naši zemi hubí a lid jako kopu bídné žně loupí; já jediný stěží jsem utekl, abych ti to oznámil. Vydejte se spěšně na cestu již zavřete své špižírny, opusťte hostiny, Mars vás volá do boje, zítra přibudou tisíce a tisíce ozbrojených nepřátel."
Oni, vstávše ihned od hostiny a rychle sebravše vojsko, setkali se s nimi na pravém břehu řeky Cidliny blíže vsi Lučíce. Ale po druhé straně téže řeky postupovaly zástupy Poláků bez loupení a pálení, až dorazily blíže hradu Oldříše k toku řeky Labe Odtud poslali ke knížeti Vladislavovi, lstivě vzkazujíce: „My nechceme vražedná vrhati kopí ani nejdeme bojovati, nýbrž tebe s tvým bratrem smířiti.
Pakli však výstrahám našim bys nechtěl popřáti sluchu, zítra přejdeme řeku a další bude potom. Amen." K tomu kníže Vladislav krátce odpověděl: „Letos nebude mír, jak myslím, bez mnohé krve, neboť k jednání o mír přec ve zbroji nechodí nikdo. Přejdešpřes řeku sic, však po dalším nebude amen, přes řekupřejdeš sice, však bez trestu nepřijdeš nazpět. Vykonám další, co pravíš, ty vykonej další, co hodláš." A ihned, uvěřiv k své škodě lstivým slovům nepřátel, přebrodil se té noci před východem Slunce se svými přes řeku; i postavili
172
ge proti sobě na březích téže řeky. A když Poláci viděli, že se jim lsti povedly, vpadli do kraje, a poplenivše jej pálením a loupením a nabravše si nesmírné kořisti, položili se táborem u mostů zvaných Křivci. Naši však, poněvadž se té noci velmi unavili a ne-niohli se tak brzy přebroditi nazpět, stáli bezradní.
XXXVI.
Jakmile však kníže Vladislav poznal, že byl obelstěn, a zpozoroval chabou náladu k boji u některých bojovníků, vzplanul rozhořčeným hněvem a ozvalo se v něm vědomí vlastní mužnosti; a jako mohutná polnice, jež podněcuje bojovníky do války, tak jeho řeč roznítí zmalátnělé mysli jeho lidu: „Čechové," pravil, „kdysi na zemi a na moři svou pověstí slavní, činy mužnosti výteční, vítězstvími proslulí, nyní se vám ještě za živa posmívají vaši poplatníci, jimž jste vždy bývali postrachem, a vaši zemi plení. Či vám po boku visí meče dřevěné? Či jenom Poláci nosí meče železné? Nač máme ještě žíti? Té věčné pro nás i pro naše potomky hanby! Hle, z vašeho obilí je popel, z vašich příbytků se valí kouř až do oblak, oheň zuří po celém povrchu zemském, a přece ještě nepálí vašich srdcí, studenějších než led? Anebo jestliže vaše srdce chřadne, proč se aspoň nerozpálí žaludek, který jíž hladem zemdlívá, horlivostí po spravedlnosti? Což vás nedojme ženský pláč a nářek, jenž ostrými zvuky doléhá k hvězdným výšinám? Kdo neslyší s hořkostí v srdci úpění kojenců a lkáni ženy těhotné nebo manželky unesené od pohanů? Kdo by potlačil pláč, když by viděl, jak jsou jeho nemluvňátka zabíjena jako bečící beránci nebo rvána od prsu matčina? A přece méně by to mělo boleti, kdyby tu bolest způsobili nepřátelé zdatnější. Na mou věru, i kdybych jenom tři štíty měl, neopominu dnes zkusiti obojetného štěstí válečného."
A hned kníže sám a s ním celé vojsko, jak každý stál na břehu, již nehledali brodů, nýbrž jeden přes druhého vyskočili a plavali přes řeku, přáli si umříti za vlast. Síly jim dodávala bolest a příkoří jim způsobené; spěchali, aby, jak jen mohli, třeba s nasazením života, zmařili radostné vítězství nepřátel. Ale čas-
173
to řečený polský kníže druhého dne, přešed potok Trutinu boť se nedá všude přejíti - kázal, aby ti, kdo nesli kořií a všichni nemocní šli napřed. Sám však se postavil na místě D sebe k boji příznivém s lehkou jízdou, jsa připraven k odporu n obranu svých.                                                                             na
Když to viděl Dětříšek, syn Buzův, o němž jsme výše učinil: zmínky, poodešed s bojovníky, kteří mu stáli po boku, najedí/ místo, pravil k nim: „Bratří moji a spolubojovníci! Kdokoli z vá° má v svém těle jen nějaký kousíček masa nesmělého nebo smrť se bojícího, musí jej buď dříve odříznouti, nebo nyní z našeho voje odejíti. Neboť nestojí ani za řasu mořskou, kdo neví jak ie krásné zemřít ve zbrani." A vida, jak jejich mysli jsou čilé k boji - bylo s ním asi sto mužů -jako vlk, který tajně z úkrytu hledí se vrhnouti na stádo, tak on znenadání prudkým útokem napadl z nekrytého boku nepřátele. Když tam padlo skoro tisíc odpůrců, hnal se řečený bojovník jako divoký tygr do nejhustších šiků nepřátel a ty, kdo se mu z pravé i levé strany stavěli na odpor stínal jako klasy útlého obilí ostrým mečem, až obrovským množstvím střel byv zasypán, padl na ohromnou hromadu zabi-tých. Cechové však, kteří se dali v boj přímo čelem, žel, obrátili se na nezvyklý útěk a Soběslav s Poláky dobyl vítězství nešťastného, protože to byla válka více než občanská. A tato porážka se udala dne 8. října a padli tam bratři Nožislav a Držikraj, synové Lubomírovi, a jiných přemnoho.
XXXVII
Roku od narození Páně 1111
Úsilím královny Svatavy o smír mezi jejími syny, prostřednictvím biskupa Heřmana a též přímluvou Vacka, správce knížecího dvora - ač to nebylo k jeho vlastnímu prospěchu - bylo dosaženo, že kníže Vladislav povolal svého bratra Soběslava zpět z Polska a udělil mu hrad Zatec s celým krajem k němu náležejícím.
174
XXXVIIL
UOKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1112
podle ustanovení bývalých králů a na příkaz krále Jindřicha IV. [V.] poslal kníže Vladislav svého synovce, Břetislavova syna a jmenovce, se sborem tří set štítonošů do Říma. Ale poněvadž král vyjel již dlouho předtím, řečený jinoch, přešed se svými bavorské Alpy, zastihl krále ve městě VeroněS2) a slavil tam s ním letnice. V měsíci srpnu vjel král do Říma s ohromným množstvím lidu rozličných národů a jazyků, aby přijal císařské odznaky podle obyčeje králů. A protože tento král kdysi povstal proti svému otci, papež Paschalis, pokládaje ho proto za bezectného, nechtěl vyhověti jeho přání. Král ho dal ihned zajmouti, a nasadiv mu meč na hrdlo, jal se mu hroziti smrtí. On se však ze strachu před smrtí podrobil jeho vůli a třetího dne, když se mezi sebou smířili, byl král za příznivého souhlasu všeho lidu římského a duchovenstva prohlášen a pomazán za císaře a rozmnožite-le říše. Druhého dne poslal nový císař otci apoštolskému tak veliké dary, že snad mohly svou velikostí stačiti lidské dychtivosti. Když se tak stalo, vrátil se císař do Bavor a našinci šťastně dorazili zpět do vlasti.
Roku od narození Páně 1113
Od některých lidí, kteří rádi donášejí věci liché a nejisté, doneslo se Soběslavovi, že ho chce jeho bratr, kníže Vladislav, zajmouti, a to z návodu a rady předáka Vacka. On jim odpověděl: „Buď já umru, nebo ten, kdo takové věci osnuje, umře dříve, než já budu zajat." A v donesené zprávě mohl tušiti pravdu tím spíše, že v tu hodinu přišel k němu posel, volající ho k bratrovu dvoru. Tu on, vzav s sebou na tři sta bojovníků, s několika málo muži přišel ke dvoru bratrovu; ostatním kázal, aby stáli ve zbrani ve vzdálenosti ani ne jednoho honu. Pak kníže, pozdraviv bratra a poobědvav, jel napřed a poručil bratru, aby přijel za ním na hrad Vyšehrad; byliť jenom asi deset honů daleko od hradu. Tu
175