180] pojetí za příliš spekulativní, nějakým způsobem sémantiku literárního díla záměrně redukovala, spíše se důsledně vyhýbá jakýmkoli sémantickým úvahám, které by právě ze spekulativnosti mohly být nařčeny. Abych se však vrátil zpět k narativní sémantice fikč-ních světů: narativní text má obě složky významu, extensio-nální a intensionální, přičemž obě tyto složky se vztahují ke světu, který tento fikční text generuje. Zároveň, protože jsou složkami celkového významu textu, nutně se podílejí na konstrukci fikčního světa, který je z definice sémiotic-kým objektem: extensíonální význam textu je svázán s ex-tensionální strukturou fikčního světa, zatímco význam intensionální s jeho strukturou intensionální. Ve spojitosti s pojmy extense a intense je důležité uvědomit si specifickou povahu fikčního světa, která plyne z jeho sémiotického r založení: „Fikční světy [...] jsou extensíonální entity. Jejich složky, podoby a struktury nejsou vázány na doslovné znění fikčního textu, nýbrž mohou být vyjádřeny parafrází, překladem původní textury do extensionálního zobrazení. Je však zřejmé, že autor konstruuje a čtenář rekonstruuje fikční světy skrze původní znění (texturu) fikčního textu, to jest jako jev intensionální" (Doležel 2003, 144). Thomas Pavel opět v odvážně psychologizujícím duchu explicitně tvrdí: „Zdá se, že naše paměť registruje hlavně fakty a postavy, a dokonce i když si pamatujeme izolované linky, obvykle vybíráme gnómické nebo aforistické pasáže, jako by nás nějaký nepotlačitelný referenční instinkt vytlačoval mimo textové médium" (Pavel 1986, 72-73). 2. INTENSIONÁLNÍ FUNKCE Intensionální funkce formálně vyjadřují analogii mezi strukturací textury a intensionální strukturací fikčního světa. Doležel je definuje, inspirován obecnou definicí intense,1101 jako „funkce od textury fikčního textu do fikčního světa" (Doležel 2003, 144). Intensionální 110) Intense jsou zpravidla definovány jako funkce % možných světů do extensf. Viz zde s. 49. [81] funkce převádí štruktúrovanosť textury do struktury fikčního světa: „Je to globální pravidelnost textury, která určuje strukturací fikčního světa" (Doležel 2003, 144). Cesta k jejich analýze počíná u fikčního textu, v jehož strukturací jsou zakotveny. Je nutné nejprve nalézt a pojmenovat globální pravidelnosti111' struktury fikčního textu a poté zjistit, jak se podílejí na štruktúrovanosti fikčního světa. Intensionální funkce zřejmé mají zásadní roli jak pro autorovu konstrukci, tak čtenářovu rekonstrukci fikčního světa,112' a proto mohou být dobrým nástrojem k tomu, abychom vůbec nějak do intensionální strukturace fikčního světa teoreticky pronikli. Ve struktuře fikčních světů, která se skládá z extensionální a intesionální složky, jsou intensionální funkce nedílnou součástí strukturace fikčního světa: „Extense a intense mohou a musí být rozlišeny v sémantické teorii, avšak zároveň je třeba zdůraznit, že v produkci literárního významu se doplňují" (Doležel 2003, 147). Doležel v Heterocosmice zevrubně popisuje dvě z inten-sionálních funkcí, které se na strukturací fikčního světa podílejí zásadní měrou, a to funkci ověření (autentifikač-ní funkce), která určuje, „co ve fikčním světě existuje,"113' a funkci nasycenosti (funkce saturace), která určuje, Jak hustě je fikční svět obydlen" (Doležel 2003, 148). l.a Funkce ověření Tato funkce je spjata s již zmiňovaným specifickým druhem fikční existence entit fikčního světa, zprostředkované fikčním textem: „Takový text propůjčuje fikční existenci procedurou ověření, formálně vyjádřenou intensionální funkcí ověření" (Doležel 2003, 149). Doležel při rekonstrukci funkce ověření postupuje ve dvou krocích: a) je lil) Myslím, že termín pravidelnosti de facto zahrnuje celou množinu slohových a narativně sémantických kategorií, nikoli tedy pouze pravidelnosti textury, ale zároveň i její nepravidelnosti, pokud budeme používat tyto termíny v užším slova smyslu. 112) Podrobněji Doležel 2003, kap. VI a VII. 113) Pavel přímo k léto funkci uvádí: „Autenlifikace je textová funkce dodávající závažnosti světiim, které jsou textem představeny" (Pavel 1997. 568). nutné určit, jak je funkce ověření v textu založena, jaké pravidelnosti textury jsou jejím definičním oborem; b) vysledovat vztah těchto pravidelností s fikční existencí, tedy určit obor hodnot příslušné funkce. Fikční svět je nejširší referenční rámec fikčního textu — všechny výpovědi fikčního textu odkazují k příslušnému fikčnímu světu, který existuje skrze médium tohoto textu: „Sémantika možných světů tak neřeší denotativní hodnotu výrazů v aktuálním světě, ale způsoby, jakými jsou denota-ce určeny v možném světě. Pojem možných světů nám tak umožňuje vidět fikční svět jako univerzum diskursu, které konstruuje svůj vlastní svět referentů" (Ronen 1994, 28). Thomas Pavel dělá první krok, když zavádí pojem fikčního stavu věcí: „Světy fikce přicházejí v různých velikostech, všechny adekvátně reprezentovány texty a dobře vní-matelné pronikajícím okem čtenáře nebo diváka. Za tohoto předpokladu je velikost fikčního světa přímo spojena s velikostí textu: fikční stavy věcí jsou ty, které jsou popsané nebo lehce vyvoditelné z vět textu" (Pavel 1986, 96).n" Nicméně takové rozlišení, je-li to rozlišení — být popsané nebo lehce vyvoditelné z textu —, je stále ještě příliš obecné. Proto Doležel jde dále a užívá analogie s Austinovým termínem performativního řečového aktu a považuje schopnost fikčního textu tvořit fikční světy, tedy jeho ověřovací sílu, za „speciální druh performativní síly" (Doležel 2003, 150). Austinův performativní řečový akt, jestliže je vysloven za úspěšných podmínek, je „vykonáním nějaké akce" (Austin 2000, 22). Analogicky pro výpovědi fikčního textu, který má sémantickou kreativní sílu, Doležel uvádí: „Jestliže literární performativ vyhovuje podmínkám úspěšnosti, mění možnou entitu ve fikční fakt. Jinými slovy, fikční fakt je možná entita ověřená platným literárním řečovým aktem" (Doležel 2003, 150). Tím, že zavádí klíčový pojem fikčního faktu, získává Doležel důležitý nástroj, jehož pomocí se dostává k samé podstatě fikční existence — fikční.. 114) Nedomnívám se. že Pavclova formulace o velikosti fikčního světa je právě šťastná. I když nahradíme slovo velikost výrazem množina entit, není takové tvrzeni naprosto bezproblémové, uvážímc-li celou problematiku inference o fikěním světě a fikční encyklopedie, o kterých budu mluvit dále. //■ '• r v { 'fcy [83] fakt existuje, pokud je úspěšně1151 „vysloven" fikčním textem. Tento termín je spojnicí mezi sémantikou promluvy" a fikční sémantikou. Doležel se logicky pouští do analýzy možných podmínek úspěšnosti a nutně přichází k závěru, že v narativu neexistuje pouze jeden daný způsob danosti promluvy, nýbrž že narativ je promluvově různorodý. Je-li intensionální funkce ověření funkcí z textury do fikční existence, pak „promluvová různorodost literárních textů znamená, že také jejich ověřovací ,autorita' je různá" (Doležel 2003, 150); jazykové vlastnosti promluv tak mají přímý vliv na stupeň fikční existence jednotlivých fikčních entit.116' Z této přímé závislosti stupně existence fikčního faktu na struktuře fikční výpovědi vyplývá, že fikční existence je intensionální jev: „Tvrzení, že fikční existence je jev intensionální, má pro fikční sémantiku nesmírné důsledky. Znamená především, že fikční existence není omezena na polaritu charakterizující existenci aktuální — bytí či nebytí. Existovat fikčně znamená existovat v různých způsobech, v různých řádech a v různých stupních" (Doležel 2003, 151).mi Základní dichotomie promluv v narativním textu je spojena s jejich zdrojem. V narativu může být.zdroj výpovědí dvojí: a) vypravěč, b) fikční entity. „Tato opozice vytváří v narativním celku napětí, které vede ke vzniku celé škály typů narativních promluv, sahajících od přísně objektivního k čistě subjektivnímu typu" (Doležel 2003, 151). Zbývá otázka: Jak se tyto dva zdroje výpovědí odrážejí ve struktuře fikčního světa? Jak se ve struktuře fikčního světa projeví promluva vypravěčova, respektive jaký stupeň fikční existence přísluší faktům této promluvy, a jak je tomu se stupněm fikční existence faktů zmíněných v promluvě fikční postavy? Doležel soudí, že „entity zavedené v er-formové promluvě anonymního vypravěče jsou eo ipso ověřeny jako fikční fakty, zatímco ty, které jsou zavedeny 115) Doleželův pojem úspěšnosti a úspěšného vyslovení samozřejmě není pojem estetiky, nýbrž pojem pragmatiky. 116) „Prostřednictvím ověřovací funkce je různorodost narativních promluv spjata s různými způsoby fikční existence" (Doležel 2003, 151). 117) O stratifikaci fikční existence též Ronen 1994, 8-9, [84] v promluvách řikčních postav, takto ověřeny nejsou" (Doležel 2003, 152).118' Jako důkaz uvádí Quijotův boj s větrnými mlýny zachycený v Cervantesově románu,1191 nicméně já zůstanu u příkladu fikčního světa Vančurova románu Pekař Jan Marhoul. V samém závěru, kdy Jan Marhoul smrtelně onemocní zánětem míchy, najdeme tři různé výpovědi vztahující se k tomuto onemocnění. Jan Marhoul v rozhovoru s Ruddou říká: „Po osm dní zápolím se slabostí, ale šalba již padla. Nejsem tak nemocen, jak se domníváte vy a váš lékař. Vstanu ze svého lože a kterési neděle vyjdeme na Hlíňanka, kde se zpívá. Ó země, ó město, vracím se z daleké pouti" (Vančura 1947, 161). Marhoulův lékař, který ho po prvním ataku nemoci vyšetřoval, hovoří s Janovou manželkou Josefínou: „Paní, váš muž je velmi nemocen. Jde o prudký zánět míchy, jenž zasáhl celý průměr a sahá do značné výše. Nemyslím, že se neuzdraví, avšak nemoc potrvá dlouho a nezmizí bez následků" (tamtéž, 154). Avšak v protikladu k oběma vypravěč jasně konstatuje: „Od počátku bylo jisto, že Jan umře..." (tamtéž, 159). Podle Doleželova pravidla je budoucí smrt Jana Marhoula ověřena jako fikční fakt — tím, že je explicitně zavedena vypravěčem, zatímco úplné" uždravení"(JáirMaThoul) nebo i částečné uzdravení (lékař) jako fikční fakty ověřeny nejsou, protože jsou zavedeny v promluvách fikčních postav. Er-formový vypravěč nemůže lhát,'201 a také nelže: následným fikčním faktem, ověřeným touž ověřovací silou téhož vypravěče, je smrt Jana Marhoula: „Pět hodin plenila bouře 118) Na prvni pohled by se mohlo zdát, že Manincz-Bonaii zastává podobný názor, když namísto o Icrminu fikční fakty mluví o pravdivých promluvách: „Pro zásadní porozuměni celé naraci je nutné si uvědomit, že jako pravdivejšou přijímány mimetické promluvy vypravěče, a nikoli promluvy postav. Když nastane konliikt mezi singulárními výpověďmi vypravěče a postavy, je výpověď postavy okamžitě — vědomě či nevědomě — považována za chybnou" (Martínez--Bonati 1981, 31). Je však třeba si uvědomit, že kromě vnější podobnosti není v těchto pojetích hlubší shoda a souvislost, spíše naopak: a) Doleželova teorie je důsledně antimimetická. takže nepracuje vůbec s termíny typu „miinetická promluva": b) teorie Martínczc-Bonatiho mluví pouze o „singulárních výpovědích vypravěče a postavy", neřeší tedy pojem autcntifikaec na obecné úrovni, ale pouze na jednom konkrétním druhu promluvy, 119) Viz Doležel 2003, 151-152. 120) Viz Doležel 2003, 152. [85] ubohé tělo, přecházejíc od beder vzhůru a vždy se vracejíc. Když táhla šestá, na vrcholu záchvatu Jan, uštván a usmý-kán, dokonal" (tamtéž, 163). Fikční fakt Marhoulovy smrti se díky svému ověření stal. součástí extensionální textury fikčního světa — pro extensionální strukturu fikčního světa už není důležité, jakou formou vyjádření vypravěč tento fakt ověřil, ale důležitý je samotný fakt, že Jan Marhoul zemřel. Je pravda, že i Marhoulova výpověď je parafrázo-vatelná: můžeme říci, že Jan Marhoul věří, že se uzdravil. Přesto ale není součástí extensionální struktury tohoto světa fikční fakt, že se Jan Marhoul uzdravil, nýbrž fakt, že v toto uzdravení věří. Stejně tak bychom mohli parafrázovat výpovědi fikčních postav pomocí sloves typu „myslí si", „doufá", ,je přesvědčen" atd., ale ve všech těchto případech parafrázujeme pouhý názor některé fikční postavy, nikoli fikční fakty. Doležel své pravidlo zobecňuje a podle zdroje promluv rozlišuje dvě oblasti fikčního světa: „Fikční fakty konstruované autoritativním vyprávěním vytvářejí faktovou oblast fikčního světa, neověřené možnosti zavedené v promluvách postav jsou jeho oblastí virtuální" (Doležel 2003, 153).m) Ronenová takové Doleželovo dělení fikčního světa jenom potvrzuje, když odděluje faktové a nefaktové elementy fikčního světa: „Většina literárních světů obsahuje jádro fikčních faktů, ale též nefaktové elementy, jako jsou víry, touhy nebo předsudky postavy či vypravěče, elementy, které ve fikčním světě nepřevažují" (Ronen 1994, 31). _-—- Jako u jisté krajnosti je dobré se zastavit u narativů, které vůbec neobsahují vyprávění nějakého autoritativního vypravěče. Ani entitám a událostem fikčních světů generovaných takovými fikčiiími texty není jistě upřena možnost stát se fikčními fakty—jistě i takové fikční světy jsou 121) Ronenová poukazuje na popsáni postupů, podmínek a stupňů autorizace, ale sama se touto cestou nevydává: „Pouze některé fikěni propozice přicházejí od autoritativního zdroje, zatímco jiné přicházejí ze zdroje, jemuž byla postoupena moc naracc s rozdílnými stupni autorizace (jak ukazuje rozdíl mezi vševědoucím vypravěčem, osobou, která sama vypráví o svém mladším já v první osobě, a nespolehlivým vypravěčem)" (Ronen 1994, 92). O autentifikaci též Ryan 1991, 113. [86] parafrázovatelné, mají tedy extensionální strukturu skládající se z fikáních faktů. Doležel tvrdí, že je i „fikčním osobám dán určitý stupeň ověřovací autority [...], ale ihned musíme dodat, že tato autorita závisí na přísných podmínkách, z nichž tři se zdají nezbytné: za prvé, mluvčí musí být věrohodný (.spolehlivý'); za druhé, osoby světa musí mít o dané entitě všeobecně souhlasné mínění; za třetí, virtuální entita nesmí být zbavena ověření autoritativním vyprávěním. Jsou-li tyto podmínky splněny, virtuální entita se stává fikčním faktem" (Doležel 2003, Í53-Í54). TytoJOo-leželovy přísné podmínky se opravdu zdají dostatečné pro to, aby se virtuální fikční entita stala fikčním faktem, který by byl rovnoprávný s fikčními fakty ověřenými autoritativním vyprávěním. Faktová oblast fikčního světa se tak skládá z entit ověřených buďto přímou ověřovací silou vypravěče, nebo ověřovací procedurou, která ověřuj evýpo vědí fikčních postav. „Virtuální oblast, tj. oblast možností, které zůstávají neověřeny, se člení v soukromé oblasti, tvořené názory, vizemi, iluzemi a omyly jednotlivých fikčních osob" (Doležel 2003, 154). Sem by jistě přináleželo i Marhoulovo přesvědčení, že se uzdravil. Je zřejmé, že rozdělení fikčního světa na oblast faktovou a oblast virtuální tak určuje jeho základní stratifikaci: „Rozvrstvení autority vytváří fikční svět, jehož struktura je fundamentálně modálni, obsahující soubory fikčních faktů vedle souborů relativizovaných prvků přiřazených vědomostem postav, jejich víře, myšlenkám a tušením. Interakce mluvčích s propozicemi vytváří svět hierarchicky organizovaný, v němž fakty, kvazifakty a nefakty konstituují totalitu světa" (Ronen 1994, 176). Jaká je jeho stratifikace? Je možné ji nějak znázornit a popsat? Myslím, že všichni teoretici, kteří v problematice narativní sémantiky došli až sem, nahlížejí strukturu fikčního světa s ohledem na „sílu" (ověřenost, pravdivost) jeho jednotlivých entit podobně. Zde se nabízí již popisovaná analogie mezi světem aktuálním a světem jeho postav, jak jsem již zmínil: ve středu takového světa je jeho jádro (= svět aktuální = faktová oblast fikčního světa) a okolo „krouží" světy satelitní (= světy jedinců = světy fikčních postav, jejich přání, víry, přesvědčení...).1221 Ronenová [87] tuto představu vyjadřuje naprosto explicitně v souvislosti se statutem jednotlivých fikčních entit: „Každý fikční svět, konstruovaný jako paralelní svět, obsahuje jádro faktů, kolem kterého obíhají soubory stavů věcí zmenšující se fikční aktuálnosti" (Ronen 1994, 8-9).123) Z čistě terminologického hlediska dodávám, že například Thomas Pavel nazývá svět fikčních faktů ležící v jádru fikčního světa primární: „Každý svět obsahuje primární narativní svět, svět fikčních faktů" (Pavel 1997, 567). l.b Princip minimální odchylky Marie-Laura Ryanová zavádí princip minimální odchylky, aby popsala způsob, kterým čtenář zaplňuje mezery při rekonstrukci fikčního světa. Tvrdí, že pojem, „který označuji jako princip minimální odchylky, říká, že centrální svět textového univerza rekonstruujeme týmž způsobem, jakým rekonstruujeme alternativní možné světy nefaktuálních tvrzení: jako souhlasné s naší reprezentací AW124) tak daleko, dokud je to možné. Do těchto světů budeme projektovat vše, co víme o realitě, a uděláme pouze ty úpravy, které nám diktuje text" (Ryan 1991, 51; kurzíva BF).125) Ryanová dále pokračuje tvrzením, které se z intuitivního hlediska zdá být příliš silné: „Účelem textu je, aby připamatoval princip 122) Martincz-Bonati přímo hovoří o podobnosti řeči postav ve tikčnim světě a řeči lidí ve světě aktuálním: „Rcč postav, která připomíná běžnou řeč a nestává se narací, nemá o nic větší nárok na důvěryhodnost než řeč mluvčích v reálném světě" (Martincz-Bonati 1981. 31). Domnívám se však. že takovéto přirovnáni je přilij mimetické a odhlíží od specifik narativu. 123) Není bez zajímavosti, že Pavel ve vztahu k možnému porozuměni fikčnimu světu hovoří o kumulování významu aktem čtení: „Plně rozumíme Vlastnostem fikčního světa, včetně jeho velikosti, teprve poté, co jsme završili čteni textu" (Pavel 1986, 99). Zajímavé je srovnání s Mukařovského myšlenkou kumulace literárního významu při aktu čtení. Viz Mukařovský 2000, 19-47: a Mukařov-ský 2001, 54-55, 124) Ryanová používá zkratku AW pro ..The Actual World" = „aktuální svět", 125) V jiné formulaci: „Tento princip může být formulován následovně: při rekonstrukci fikčního světa vyplň prázdná místa textu na základě předpokladu, že tento fikční svět se podobá světu skutečnému. Neuchyluj se k libovolným změnám —jediné, co smi převážit nad tvou zkušeností s realitou, je autorita textu" (Ryan 1997,576). minimálni odchýlky — pouze aby blokoval její fungování" (Ryan 1991, 58). Smířit se s tím, že text pouze blokuje mi-metické procedury čtenářovy, je, myslím, nepřijatelné — v tom případě by v konečném důsledku neexistovala žádná překážka tomu, aby ono „vědění o realitě" zahrnovalo více než pouze kognitivní procedury, ale například i nekognitivní zkušenost. Aktuální svět konkrétně prožívaný konkrétním jedincem je odlišný od aktuálního světa, který je souborem našich vědomostí o realitě, kulturním konstruktem. Nemyslím, že čtenář při rekonstrukci fikčního světa používá pouze aktuální svět — kulturní konstrukt, ale i svět své každodenní, neracionalizovatelné zkušenosti. Myslím, že Ryanová tuto mou obavu jenom potvrzuje, když říká, že „na základě principu minimální odchylky jsou čtenáři schopni formovat rozumně komplexní reprezentace cizích světů vytvořených skrze diskurs, i když je verbální reprezentace těchto světů vždy neúplná" (Ryan 1991, 52). Nevidím žádný důvod, proč by čtenářem rekonstruované fikční světy měly být komplexní v tomto smyslu; naopak, nemyslím, že se tato kvalita slučuje s jejich ontologickým založením.1261 Parsons přímo mluví o rozdílu mezi empiricky a sémanticky získanou zkušeností: „Nemůžeme doplňovat do mezer textu svoje empirické generalizace a míchat je s inferencemi, protože texty často odporují známým faktům" (Parsons 1999, 178). Thomas Pavel oproti přístupu Ryanové postupuje v otázce čtenářovy rekonstrukce fikčního světa zásadně opatrněji: „Konvencionalita fikčnosti varuje čtenáře, že běžné referenční mechanismy jsou z velké části suspendovány, a tak pro porozumění literárnímu textu znamenají vnější data méně než v každodenních situacích; tak musí být každý zlomek textové informace opatrně prozkoumán a uložen" (Pavel 1986, 122). Myslím, že zde Pavel jasně poukazuje na rozdíl ve vnímání fikčního světa a světa aktuálního a zároveň poukazuje na sémantickou nezávislost a soběstačnost fikčního diskursu.1271 126) O principu minimální odchylky, tak. jak jej předkládá Ryanová. viz též Ronen 1994. 71. Viz též Červenka 2003. 18. 29; a Pavel 1986, 86-87. 127) Mimetismus, kterého se v pojetí Ryanové obávám, je explicitně vyjádřen v jiném jejím výroku: „Mezery v reprezentaci textového univerza jsou nahlíženy 189] 2.a Funkce nasycení Možné světy literatury jsou díky konečnosti textu, jímž jsou produkovány, neúplné — již jsem se zmínil, že například nevíme, jakou barvu vlasů měla Marhoulova žena Josefina, protože text prostě o barvě jejích vlasů nic neříká ani nenaznačuje. Doležel zakládá svůj pojem intensionální funkce nasycení na základě vztahu mezi neúplností textu (= jeho konečností) a nasycením fikčního světa: „Musíme však dodat, že textura fikčního textu zachází s neúplností velmi různě a pěstuje ji v různém stupni, a tak určuje nasycení světa" (Doležel 2003, 171). Thomas Pavel dokonce považuje mezery zajeden z nástrojů moderní fikce: „Radikální mezera je ale jedním z mnoha prostředků, které moderní a post-moderní texty vykazují ve své horlivosti obnažit vlastnosti fikce" (Pavel 1986, 107). Mezery jsou vzhledem k fikčnímu světu imanentní a v konečném důsledku z podstaty fikčního světa neexistuje žádná procedura nebo soubor procedur, který by byl schopen mezery ve fikčním světě odstranit: „Mezi logicky nutnými analytickými implikacemi, inferencemi interpretujících kritiků a čtenářů a fantazmaty čtenáře, který se identifikoval s hrdinou příběhu a obestírá ho reáliemi svého venkovského mládí (jejichž původ z aktuálního světa je mimo pochybnost) — mezi těmito různými možnostmi a stupni doplňování neúplnosti fikčního světa podle vzoru světa aktuálního zejí nedefinované mezery" (Červenka 2005, 736-737). Výše jsem zdůraznil pojem fikčního faktu, který je součástí oblasti určené a je dostatečně ověřen intensionální funkcí ověření. Tyto fakty tvoří faktovou oblast fikčního světa. Druhou zmíněnou oblastí fikčního světa byla oblast virtuální. Třetí možností je mezera ve fikčním světě: „Jestliže autor nenapíše nic — případ nulové textury —, vzniká ve fikčním světě mezera. Zopakujme, že mezery jsou nutnou a obecnou vlastností fikčních světů. Avšak jednotlivé jako odstránená informace, a ne jako ontologické nedostatky tohoto univerza samého" (Ryan 1991, 53). Myslím, že takový přístup je pro použití v literárnč-teoretiekém zkoumáni neudržitelný. Nemyslím, že existuje jediný rozumný důvod, proč by tomu tak mčlo být. [90] fikční texty obměňují rozsah a funkci mezer tím, že obměňují rozsah a rozložení nulové textury" (Doležel 2003, 171).12ai Nicméně rozdělení fikčního světa na oblast faktovou a virtuální na jedné straně a na mezery na straně druhé je poněkud hrubé dělení. Doležel si proto všímá im-plicitnosti textů, jejich schopnosti produkovat implicitní významy: „Dnes je známo, že implicitnost je obecným rysem textů," a tvrdí, že literární texty mají v tomto směru výsadní postavení: „V literatuře je však implicitnost pěstována, je faktorem její estetické účinnosti" (Doležel 2003, 173). Jak je však implicitní význam v textu uvozen? Jak jej lze odkrýt? Doležel odpovídá na obě otázky. V prvé řadě tvrdí, že činitelé implicitního významu v textu jsou ,jak negativní (lakuny), tak i pozitivní (narážky)" (Doležel 2003, 175). To znamená, že jsou obsaženy přímo v explicitní textuře, která je jejich jediným zdrojem. Je zřejmé, že existují nějaké procedury, kterými jsou takové implicitní významy odkrývány. Thomas Pavel říká, že tyto procedury se nijak diametrálně neliší od kognitivních procedur běžně užívaných v aktuálním světě: „Cesta do fikčních zemí nutně nezpůsobuje oslabení běžných metod inference, znalostí zdravého rozumu a vrozených emocí" (Pavel 1986, 88). Aby osvětlil odkrývání implicitního významu literárního textu, adoptoval Doležel právě Pavelem zmíněný logický pojem inference, která je kognitivní procedurou širší než pouhé logické vyplývání.129' Chápe inferenci jako pojem zastřešující jak klasické vyplývání, tak i presupozi-ci:130' „Implicitnost založená na presupozici je vpravdě významný zdroj konstrukce a rekonstrukce fikčních světů." „Pro sémantiku fikčního narativu jsou zvláště významné vývody, které se týkají dějových aspektů a složek" (Doležel 2003, 176).,3n Zdá se však, že vývody o dějových složkách nejsou jedinými vyvodítelnými implicitními významy: „Typickým procesem při konstituování fikčního světa narace 128) O mezerách jakožto m/stech nedourčenosti viz lež Ronen 1994, 98. 129) O inferenci těž Pavel 1986. 98; Ronen 1994, 28: Parsons 1999, 177. 130) Presupozici můžeme definoval např.: „Výrok A je presupozici výroku A právě tehdy, když z A logicky vyplývá A, a zároveň z negace A (-> A) taktéž vyplývá A." 131) Viz lež Červenka 2003, 30. je usuzování na charakter postavy z jejích činů" (Červenka 2005, 738). Takzvaná existenční presupozice je snadno doložitel-ná na mnoha konkrétních příkladech. Jestliže například v úvodu Vančurova románu čteme: „Čtrnáct let přešlo městem jako stádo po úzké lávce. Ve středu náměstí vzrostly lípy, domy se zvedly i schýlily a čas zavalil závějí ten den, kdy otec Marhoul byl mlád. Jeho dům stál na jižní straně náměstí a štít, obrácený k lidem, zněl s jeho zdi jako zvon s věže kostelní: Chléb, chléb, chléb" (Vančura 1947, 8), vyvozením presupozici získáváme informaci o tom, že ve fíkč-ním světě tohoto románu existuje Jan Marhoul, ale i o tom, že město, ve kterém žije, má náměstí s lípami ve svém středu, že jsou na náměstí domy, ale dokonce se dozvídáme, že jeden z těchto domů patří Marhoulovi. Vidíme zřetelně, že „tato procedura sama o sobě poskytuje pouze triviální implicitní významy, reformulace explicitní textury" (Doležel 2003, 177).132) Implicitní význam je význam strukturovaný a presupozici vyvozená existence entit fikčního světa románu zjevně patří pouze do základní roviny implicitního významu. „Abychom objevili více než triviální nebo samozřejmé implicitní významy, musíme aktivovat kognitivní operace" (Doležel 2003,177). Vrátím-li se k fikčnímu světu románu Pekař Jan Marhoul, naskýtají se dvě základní otázky: Kde se děj románu odehrává? Kdy se odehrává? Na první otázku existuje jednoznačná odpověď, explicitně daná samotným textem: Benešov a Nadelhoty. Odpověď na druhou otázku je složitější, protože žádné datum se explicitně v textu nevyskytuje. Vzhledem k tomu, že je Jan Marhoul soukromým pekařem, a vzhledem k nástrojům a technologiím, které užívá, můžeme vyvodit, že se děj odehrává před rokem 1948. Nicméně toto vymezení je velmi široké.1331 Jestliže však v textu Josefina praví Janovi: 132) .Jak shrnuje Lubomír Doležel ve vynikající kapitole o saturaci, naši znalost aktuálního světa je tedy nutno do budování fikčního světa díla angažovat" (Červenka 2005, 738). 133) Vzhledem k tomu, že nepředpokládáme, že se děj Vančurova románu odehrává v budoucnosti, je omezující „horní hranicí"" pro jeho fikční svět rok 1924, tedy rok prvního vydání románu Pekař.lan Marhoul. [92] ,„Znám ta čísla,' odpověděla paní, ,a vím, že se nám nedostává tisíc a sedm set zlatých'" (Vančura 1947, 17), umístíme na základě tohoto sdělení děj románu před rok 1919, protože „zlatý" je „zlatá mince různé provenience, rázu, ja-Jcosti a hmotnosti. V Rakousku-Uhersku užívána do roku 1918".13'" „Je tedy zřejmé, že ve většině případů vyvozování s pomocí presupozice vyžaduje znalosti o světě; logická procedura má kognitivní základ" (Doležel 2003, 177).135> Abych vyvodil alespoň přibližně dobu, kdy se odehrává děj románu, musel jsem použít opravdovou encyklopedii, v níž je význam slova vysvětlen slovníkovým heslem a je explicitně daný. V širším významu je encyklopedie prostě zásobárna informací: „Encyklopedie jako znalost sdílená určitým společenstvím se mění od jedné společenské skupiny ke druhé, od jedné historické epochy k jiné. Právě z tohoto důvodu odkrývání implicitního významu nutně relativizuje" (Doležel 2003, 178). To je encyklopedie našeho aktuálního světa — zásobárna našich znalostí o něm, přičemž je nutné mít na paměti, že tyto znalosti jsou již nějakým způsobem séman-tizované: „Skutečný svět je ten svět, jejž známe skrze množství obrazů (world pictures) nebo popisů stavů. Tyto obrazy jsou epistemickými světy, které jsou často navzájem alternativní a protikladné. Celek obrazů skutečného světa je potenciálně jeho největší a kompletní encyklopedie" (Eco 1997, 628). Je zřejmé, že každý jedinec má v rámci této obecné encyklopedie svou vlastní individuální encyklopedii a naše encyklopedie se vždy do určité míry překrývají. Individuální encyklopedie je pravděpodobně vnitřně strukturovaný systém, kombinovaný ze získaných informací. Naše individuální encyklopedie se od sebe liší podobným způsobem, jako se liší jednotlivé encyklopedie aktuálního světa. 2. b Fikáni encyklopedie Doležel dále rozvíjí pojem fikční encyklopedie: „Fikční encyklopedie je znalost možného světa zkonstruovánétarfikč- 134) Viz Ilustrovaný encyklopedický slovník. Academia, Praha 1982. 135)0 proceduře aluzc a presupozice těž Ryan 1997, 577-578, [93] ním textem. Fikční encyklopedie jsou mnohé a rozmanité, ale každá z nich se více či méně odchyluje od encyklopedie světa aktuálního" (Doležel 2003, 178).136) Fikční encyklopedie je nedílnou součástí každého fikčního světa, obsahuje vztahy a fakty o fikčním světě, které mají všichni jeho účastníci dány a priori, zatímco čtenář se s nimi seznamuje v procesu čtení, při rekonstrukci fikčního světa: „Fikční encyklopedie je jedinou zásobárnou znalostí fikčních postav, k encyklopedii světa aktuálního přístup nemají. Čtenáři mají širší kognitivní obzor: .skladují' encyklopedii aktuálního světa, ale zároveň mohou nabýt i encyklopedii fikční [...] Čtenář vpravdě musí včlenit do svého encyklopedického skladu příslušnou encyklopedii, aby byl schopen se orientovat ve fikením světě, aby mohl správně vyvozovat a odkrývat implicitní významy" (Doležel 2003, 179).137> Thomas Pavel k tomu, aby vysvětlil to, co bychom mohli nazvat rozšiřování čtenářské encyklopedie, používá teorii her: „Zatímco naivní čtenář zná tato a jenom tato pravidla [základní pravidla, která dávají základní přístup k textu — pozn. BF], mohou být postupně k dispozici pokročilejší strategie, a to skrze trénink a praxi" (Pavel 1986, 125). Abych se vrátil k našemu románu — když Jan Marhoul chce po hádce vrátit svůj dluh správci Čížkovi: ,„Zde jest můj dluh,' pravil Jan, obraceje kaps}', avšak neměl více než dva zlaté. Zaplatil tedy pivo a vstal z ohromení" (Vančura 1947, 17), vidíme, že dva zlaté pravděpodobně v Marhou-lově fikčním světě nejsou velký obnos. Když pak Josefina Janovi říká: ,„A vím, že se nám nedostává tisíc a sedm set zlatých'" (tamtéž), vidíme, že jejich dluh je řádově skoro tisíckrát větší, než kolik byl Jan schopen zaplatit na místě. Nicméně až postupem čtení románu si čtenář může udělat představu, jaká je ve fikčním světě pekařově opravdová kupní síla obou obnosů, když se dozvídáme ceny základních potravin, nástrojů a nájmů. Porovnávaje jednotlivé částky, které jsou součástí fikční encyklopedie, s jejich kupní silou, získává čtenář představu o finanční situaci jednotlivých 136) O vztahu mezi encyklopediemi akluálniho a fikčního světa též Thomas Pavel, který odliäujc pojmy „magna opera" a „magnum opus" (Pavel 1986; 51, 52, 58, 64). 137) O vztahu inference a encyklopedie viz Pavel 1986,48. [94] fikcních osob, a tím odkrývá část implicitních významů textu. Při odkrývání implicitních významů Vančurova románu vystačíme do značné míry jen s určitými korekcemi naší aktuální encyklopedie, protože je zasazen do relativně konkrétního prostředí a Času. Jestliže se však pustíme do četby narativů, jejichž fikční svět je od našeho světa aktuálního podstatně vzdálen — například kvůli existenci rozdílných přírodních zákonů, zcela nových a netradičních objektů a postav —, naše aktuální encyklopedie selhává: „Jinými slovy, znalost fikční encyklopedie je nezbytně nutná k tomu, aby čtenář pochopil fikční svět. Encyklopedie aktuálního světa může být do určité míry užitečná, ale nikdy není dostatečná" (Doležel 2003, 181). Myslím, že je dobré zdůraznit, že encyklopedie aktuálního světa, byť pro vytvoření „fikční encyklopedie nedostatečná, stojí vždy v jejím pozadí. Nazval-li Eco138» fikční světy parazity světa aktuálního (viz výše), můžeme nazvat i fikční encyklopedii v určitém slova smyslu parazitem encyklopedie aktuální, s níž do určite miry splývá a do určité míry se z ní vyděluje. Vezměme si příklad jednoznačně fikčního individua, kterým je bájný Pegas. Pegas je obyvatelem antických mýtů a domníváme se, že v aktuálním světě neexistuje. Je tedy entitou fikční encyklopedie. Ale i do fikční encyklopedie vstoupil Pegas jako okřídlený kůň,139' tedy jako kombinace dvou vlastností: „být koněm" a „mít křídla", přičemž naše znalost obou těchto vlastností je součástí naší aktuální encyklopedie. Od svého vzniku je Pegas čistě součástí fikční encyklopedie a jako takový je při percepci textů, v nichž se objevuje, přijímán. Tento proces rozšiřování fikční encyklopedie je principem obohacování jednotlivých encyklopedií čtenářských.1401 Jako součást širšího kulturního kontextu je však Pegas prvkem určité součásti naší aktuální encyklopedie, protože patří k těm entitám, které sice pravděpodobně ne- 138) O Ecovč encyklopedii viz též Ronen 1994,70. 139) Striktně realistický logik by si samozrejme položil otázku, zda je takové individuum možno ještě stále nazývat koněm. My tento problém naštěstí řešit nemusíme. 140) Viz Doležel 2003, 179-180. L95] ----------------------------------------------------,------------------------------ existují fyzicky, nicméně existují jako reálné entity naší kulturní mytologie. Doleželova funkce nasycení, která „promítá hustotu textu na strukturu fikčního světa a strukturuje jeho nasycení" (Doležel 2003, 182), má za definiční obor tři množiny: a) explicitní texturu, která je nositelem explicitního významu; b) implicitní texturu, zdroj implicitního významu; c) nulovou texturu. Těm po řadě odpovídají tři obory hodnot: a) oblast určená; b) oblast podurčená; c) oblast mezer. Oblast určená je explicitně určena texturou — text prostě sděluje některé skutečnosti jednoznačně a přímo, je to oblast, která je všem fikčním světům vytvořeným na základě různých čtenářských rekonstrukcí společná. Oblast podurčená, založená na kognitivních procedurách odkrývání implicitního významu, závisí na fikční encyklopedii, která , je globálním nástrojem pro odkrývání implicitního významu" (Doležel 2003, 181). Je esenciální vlastností všech encyklopedií, že jsou mnohé a rozmanité, proto i oblast podurčená je relativizována, a to vzhledem k tomu, jakou encyklopedii máme k dispozici. Ronenová přímo říká, že tyto dvě oblasti, a pouze tyto dvě oblasti, de facto vytvářejí fikční svět: „Fikční světy obsahují pouze to, co je přímo tvrzeno nebo impTP kováno textem" (Ronen 1994, 93). Mezery, které jsou produkovány nulovou texturou, zůstávají mezerami, protože nemáme k dispozici žádnou proceduru, kterou bychom je mohli vyplnit. Nicméně je třeba poznamenat, že role mezer ve fikčním světě není „vedlejší" nebo „nepodstatná", jak by se mohlo zdát, ale naopak mezery jsou oprávněně důležitou složkou struktury fikčního světa a mají zde svou specifickou roli.1,111 IX. NARATIVNÍ MODALITY Doležel v rámci zkoumání extensionál-ních struktur fikcních světů přímo ukazuje omezení, kterým fikční světy jakožto struktury podléhají: fikční „svět je makrostruktura a jeho řád je; určen, globálními omezeními" 141) Viz Doležel 2003, 171-173 a 181-184; též Doležel 1999, 8-9. [96] (Doležel 2003, 121). Tato globální omezení vložená na fikční světy jsou určována operacemi dvojího druhu: výběrem a formativní operací. Zjednodušeně řečeno, operace první, výběr, určuje druh světa1421 podle toho, jaké entity a struktury projdou selekčním procesem, zatímco druhá, formativní operace, „tvaruje narativní světy ve struktury, které mají schopnost tvořit (generovat) příběhy" (Doležel 2003, 121). Je tedy zřejmé, že tyto dva druhy operací se vzájemně doplňují v tom smyslu, že operace výběru jakožto substrát do určité míry podmiňuje působení operace formativní. Doležel označuje hlavní formativní faktory jako narativní modality: „Hrají tuto úlohu proto, že mají přímý vliv na konání: jsou to rudimentární a nevyhnutelná omezení, která musí osoby jednající ve světě přijmout" (Doležel 2003, 121), a rozlišuje čtyři druhy takových modálních omezení, které se rozhodující měrou podílejí na globální strukturaci fikčních světů: omezení alethická, deontická, axiologická a epistemická. Alethická omezení jsou pro základní strukturaci fikční-ho světa naprosto zásadní, protože určují, co je v příslušném fikčním světě možné, nemožné a co je v něm nutné, takže určují základní modálni rozvrh celého světa. Modálni alethická omezení však neplatí pouze pro fikční svět jakožto celek, ale i pro jeho jednotlivé konkrétní součásti. V naprosté většině případů jsou zásadními entitami příběhů odehrávajících se ve fikčních světech jejich postavy: „Subjektivní M-operátor reguluje tři druhy schopností: fyzické — tělesné dispozice pro vykonávání akcí, nástrojové — dovednost pro výrobu a používání nástrojů, a duševní — rozpětí smyslů a obor duševních operací. Souhrn fyzických, nástrojových a duševních schopností osoby tvoří její alethická vybavení" (Doležel 2003, 125). Omezení deontická určují, co je ve fikčním světě povolené, co zakázané a co povinné. Jsou zdrojem základního nor-matického a normotvorného rozvržení fíkčního světa. Je zřejmé, že normy jako takové mohou být několika druhů: normy určené explicitně pomocí vyhlášek, normy morál- 142) Zevrubnou typologii fikčních světů najdeme v Doležel 2003, kap. V. [97] _______________________________ ... ní plynoucí z náboženských učení, normy zvykové, normy plynoucí ze sociálního a ekonomického uspořádání fíkčního světa aj. Přitom, podobně jako v případě omezení alethic-kých, jsou i množiny jejich aplikace dvojího druhu: „Kodexové normy jsou platné v celém světě, subjektivní normy specifikují zákazy nebo povinnosti pro jednotlivé osoby" (Doležel 2003, 127). Důležitou vlastností norem je i jejich zavedení nebo zrušení, které se projeví ve změně deontické strukturace příslušného fikčního světa.143) ■ Třetím typem modálních omezení jsou omezení axiologická, která vymezují ve fikčním světě oblasti hodnoty, nehodnoty a oblasti bez hodnoty. Zdá se, že udílení (přiřazování) hodnot je tentokrát silněji spojeno s jednotlivými subjekty fikčního světa než s nějakou jeho objektivní a ob-jektivizovatelnou valorizací, protože objektivní valorizace má velmi často praktický protějšek právě ve strukturaci deontické. „Valorizace světa je patrně nejsilnější pobídkou akce; přítomnost hodnot a nehodnot vyvolává v konatelích touhu a odpor" (Doležel 2003, 130). Konečné jsou to epistemická omezení, která se projevují ve vědění, nevědění a mínění ve fikčním světě. Stejně jako tomu bylo u omezení ostatních, existují epistemická omezení objektivní, k nimž patří nejrůznější intersubjektivní systémy poznání a vědění, a omezení subjektivizovaná, která se týkají světonázoru a vědění a mínění jednotlivých subjektů a která jsou v zásadě závislá na vědění a mínění celkově společenském. „Osoba fikčního světa je epistemická ,monáda'r která nazírá sebe, jiné osoby a celý svět z určitého charakteristického pozorovacího bodu. Tato epistemická perspektiva, to, co konatel ví, neví nebo věří o světě, určuje do značné míry praktické uvažování osoby, a v důsledku toho její akce a interakce" (Doležel 2003, 132). Je zřejmé, že pokud se jedná o fikční svět generovaný textem románu Pekar Jan Marhoul, jde o svět s více kona-teli, v němž platí přírodní a společenské zákonitosti a omezení světa aktuálního. Co se týká alethických omezení, která určují základní modálni rozvrh celého světa, je zřejmé, že 143) Viz Doležel 2003. 127-130. ľ98i v souladu s nimi můžeme tento svôt ozinačit za svět přirozi ný: „Jestliže modality aktuálního světa určují, co je možne, nemožné a nutné ve světě fikáním, vzniká přirozený fikčni svět" (Doležel 2003, X23).l44) Vidíme též, že modálni omezení, která jsou podstatná pro fikčni svět našeho románu, jsou omezení deontická a axiologická. Tato omezení jsou základním zdrojem narativního napětí. Doležel explicitně tvrdí, že „deontická příznakovost akcí je nejbohatším zdrojem na-rativity; generuje slavnou trojici pádu (porušení normy — potrestání), zkoušky (povinnost splněna — odměna) a tísně (konflikt povinností)" (Doležel 2003, 128), a Marie-Laura Ryanová obecně volá po nutnosti konfliktu v narativní fikci (viz zde s. 71). Myslím, že pro fikčni světy obecně je důležité si uvědomit, že omezení axiologická a omezení deontická spolu nejenom úzce souvisejí, alo i to, že se vzájemně podmiňují. Nechci se pouštět do mnohokrát skloňované problematiky norem a hodnot, chci pouze zdůraznit, že narativní napětí může mít základ ve spletitém vzájemném vztahu norem a hodnot: tato dvě omezeni se vzájemně podmiňují, kombinují a doplňují. X. ZÁVĚR A ÚVOD Vidíme, že narativní sémantika fikč-ních světů představuje ucelený systém, jehož pomocí můžeme proniknout do toho, jak jsou fikčni světy „udělány" a jak „fungují". Zdá se, že způsob, kterým nahlíží struktu-raci fikčních textů a nástrojů jejího zkoumám a strukturaci fikčních světů a nástrojů jejího zkoumání, je v dějinách li-terárněteoretického zkoumání výjimečný. Spojuje tak tex-tověanalytické metody a postupy s metodami a postupy obecně ontologickými a psychologickými. Neříká de facto nic jiného, než že se v dějinách narativní komunikace ustálily určité stylistické konvence sloužící k vyjadřování alternativních světů, jakož i to, že určite textové vlastnosti a pra- 144) Viz těž Kirkham: „Zvláštní důležitost i'4 podmnožina přirozeně možných světů, podmnožina, která vykazuje v.šecl» a pouze ty přírodní zákony, které jsou zákony světa aktuálního" (Kirkham 1992, 15 — citováno podle Doležel 2003, 123). 1991 videlnosti se nějakým zjistitelným způsobem na strukturaci těchto alternativních světů podílejí. Důležité je, že tato narativní sémantika propojuje zkoumání na dvou různých úrovních, na úrovni textů a na úrovni světů, přičemž respektuje jejich rozdílné předpoklady a východiska — přesto je výsledkem tohoto propojení přehledný a ucelený systém, který nám dává nástroje pro analytický průnik do fikčních světů, a to obecně i konkrétně. Myslím, že to, co nám narativní sémantika fikčních světů poskytuje pro analýzu konkrétních narativních textů a jejich světů, se v praktické aplikaci může stát minimálně velmi dobře připraveným terénem pro interpretaci těchto textů — narativní sémantika fikčních světů nám v tomto případě odkrývá obě související struktury, a tak nám připravuje ornou půdu pro následné interpretační strategie. Nicméně od dobře aplikovatelné teorie žádáme trochu více — v obecné rovině chceme, aby její aplikovatelnost přesáhla rovinu přípravy konkrétních textů pro jejich následnou interpretaci, ale chceme též, aby nějakým způsobem buďto potvrdila, či zjemnila především naše literárně-historické bádání. V případě sémantiky fikčních světů můžeme formulovat otázku: „Bylo by možné (a přínosné) formulovat literárněhistorická (komparativní) studia na úrovni fikčních světů?" A hlavně: „Co by takové uchopení obnášelo?" Domnívám se, že prvním krokem pro to, abychom takovou aplikovatelnost prověřili, je nutnost začlenit fikčni světy do širšího okruhu literárněteoretického zkoumání — prozkoumání toho, zda obstojí, přeneseme-li je z roviny analýzy konkrétních textů do roviny obecné teorie fungování textů a jejich řetězců v nejrůznějších vývojových i nevývojových liniích, do roviny obecných textových vztahů. Těchto možností koexistence fikčních světů a obecně metatextových zkoumání se týká i celá druhá část mé práce. Pokouším se ukázat, jak by mohly fikčni světy fungovat v rámci zkoumání textových souvislostí, a odhadnout, jak by k tomuto zkoumání mohly přispět. Vybral jsem si několik metatextových fenoménů, na nichž se snažím ukázat aplikovatelnost fikčních světů na komparativní literární studia.