1 Toto vyprávění sc začíná v době, kdy v Norsku vládl král Hákon, Adalsteinův odchovanec. A bylo to na sklonku jeho života. Tehdy žil muž jménem Torkel, zvaný Skerauki. Bydlel v Súrnadalu a měl hodnost hcrsiho. Se svou ženou ísgerdou mčl tři syny. První se jmenoval Ari, druhý Gísli a třetí Torbjörn. A všichni vyrůstali doma. Jiný muž se jmenoval ísi. Ten žil ve fjordu jménem Fibuli v kraji Nordmoerském. Jeho žena se jmenovala Ingigerd a dcera Ingibjörg. O ni se ucházel Torkelův syn Ari a dostal ji za ženu a vyženil s ní veliké věno. K jejímu věnu patřil i otrok Kol. Tehdy žil také muž jménem Björn Bledý. Byl to berserk. Potloukal se krajem a lidi, kteří mu nechtěli být po vůli, vyzýval na souboj. Jednou v zimě přišel také k Torkelovi do Súrnadalu. Tehdy již spravoval statek Torkelův syn Ari. Björn dal Arimu na vybranou: buď aby se s ním bil na ostrově Stokkahólmu v Súrnadalu, anebo aby mu přenechal svou ženu. Ari se hned rozhodl, že s nim půjde raději na souboj, než aby potom žil i se svou ženou v hanbě. Souboj se konal po uplynutí tří dnů a Ari v něm ztratil svůj život. Björn si myslel, že si nyní vydobyl ženu i statek. Gísli však pravil, že i on pozbude raději život, než aby dopustil takové násilí, a hned se chystal na souboj s Björncm. Tu k němu pravila Ingibjörg: „Nevdala jsem se za Ariho proto, že bych si nebyla raději vzala tebe. Můj otrok Kol má meč jménem Grá-sída. Požádej ho, aby ti jej půjčil, protože ta zbraň má takovou moc, že přináší vítězství v boji každému, kdo jej má v ruce." S tím Torkel souhlasil. Potom odjeli na dvůr, aby se zúčastnili tryzny za Véstcina. A když bylo po tryzně, rozjeli se, každý do svého domova, a nějakou dobu byl klid. 15 Hry byly obnoveny, jako by se nic nestalo. Ncjčastčji zápasili Gísli s Torgrímcm a diváci se nemohli shodnout, kdo z obou je silnější. Většina lidí však myslila, že je to Gísli. Hry s míčem byly pravidelně pořádány u rybníka a vždy při nich bylo plno lidí. Jednou, když přišlo zvlášť mnoho lidí, chtěl Gísli, aby se postavily proti sobě dvě stejně silné skupiny. „To je také naše mínění," pravil Torkel, „ale rádi bychom, abys nešetřil proti Torgrímovi svých sil, protože se už o tom povídá. A já bych ti ze srdce přál, abys vyhrál a tvoje vážnost tím ještě stoupla." „Dosud jsme to nezkusili," odpověděl Gísli, „ale může se stát, že k tomu jednou opravdu dojde." Hry začaly. Torgrím nestačil na Gísliho, který ho povalil. Přitom vyliti míč z ohraničeného prostoru. Gísli chtěl běžet za míčem, a když ho Torgrím, který se zatím vzchopil, držel a nechtěl ho pustit, srazil ho Gísli podruhé k zemi, a to tak prudce, že si Torgrím sedřel kůži s kloubů a z nosu se mu spustila krev. Torgrím se pomalu zdvihl, pohlédl k Véstcinově mohyle a pronesl tyto verše: V hruď muže muž oštěp vrh, nemohu to hanět. Gísli uchopil míč a v běhu jím udeřil Torgríma do zad mezi lopatky tak prudce, že Torgrím opět upadl. Přitom pronesl Gísli tyto verše: Míč k zemi strh muže, nemohu to hanět. Torkel vyskočil a pravil: „Nyní je zřejmé, kdo je silnější a obratnější. A skončeme hry." Tak se stalo. Hry byly skončeny, uběhlo léto, ale vztah mezi Torgrímcm a Gíslim se nezlepšil. Torgrím chtěl začátkem zimy uspořádat hody, aby uvítal zimu a obětoval bohu Freyovi. Na hostinu pozval svého bratra Borka a Eyjólfa Tórdarsona z Otradalu a mnoho jiných významných mužů. Také Gísli chystal hostinu a pozval na ni 1& své příbuzné z Arnarřjordu a oba Torkcly. Všech hostů bylo neméně než šedesát. Na obou dvorcích se tedy měla odbývat hostina s hojným pitím. V Sacbólu měli podlahu postlánu sítinou z rybníka. Když Torgrím, který čekal hosty už večer, se chystal ověsit stěny čalouny, pravil k Torkelovi: „Dnes by se nám hodily ty krásné čalouny, které ti chtěl darovat Véstcin. Zdá se mi, že je v tom velký rozdíl, jsou-li skutečně tvým majetkem, anebo nepatří-li ti vůbec. A byl bych rád, kdybys pro ně poslal." „Vždycky je dobře znát míru," řekl Torkel, „a nepošlu pro ně." „Pak pro ně pošlu já," odpověděl Torgrím a poručil Geirmundo-vi, aby pro ně jel. „Všechno udělám rád," odpověděl Geirmund, „ale k tomuhle nemám chuť." Tu k němu přistoupil Torgrím a vyťal mu políček a pravil: „A nyní jed", když je ti to takhle lip po chuti." „Pojedu," pravil Geirmund, „ačkoliv velmi nerad. A pamatuj si, že budu hledět, abys na tento políček tak brzo nezapomněl." Potom se vypravil do Hólu, a když tam přijel, zavěšovali právě Gísli s Audou čalouny. Geirmund řekl, proč přijel, a vyprávěl, jak se vše zběhlo. „Chceš jim je půjčit, Audo?" zeptal se Gísli. „Proč se ptáš? Víš přece dobře, že jim nepřeji nic, co by mohlo posílit jejich vážnost."' „Přál si to Torkel, můj bratr?" zeptal se Gísli. „Souhlasil s tím, abych pro ně jel." „To mi stačí," pravil Gísli a vzal Gcirmunda a dal mu čalouny. Potom ho vyprovodil před dvůr a řekl mu: „Myslím, že jenom mně můžeš děkovat za to, že jsi sem nejel nadarmo, ale nyní bych byl rád, abys zase ty udělal, na čem mně záleží. Každý dar si žádá odměnu a nyní bych si přál, abys dnes večer nezavíral na závoru troje dveře ve vašem dvoře. A vzpomeň si, jak tě Torgrím poslal sem k nám." „Nehrozí tvému bratru Torkelovi žádné nebezpečí?" zeptal se Geirmund. „Ne," odpověděl Gísli. „Pak to rád udělám," slíbil Geirmund. Když se vrátil domů, hodil čalouny na zem. Tu pravil Torkel: „Gísli je trpělivější než jiní lidé a počíná si lip než my." „Teď musím zavěsit čalouny," pravil Torgrím, a zavěsili je. Večer přišli hosté. Nebe se zatáhlo a začalo hustě sněžit, takže všechny cesty byly pokryty čerstvým sněhem. 16 Bork a Eyjólf přišli večer se šedesáti muži, takže u Torgríma bylo sto dvacet mužů, a u Gísliho jen polovina. V Mólu se večer mnoho pilo a potom se šlo spát. Tu pravil Gísli k své ženč: „Nedal jsem ještě koni Torkcla Boháče a pojď se mnou a zastrč závoru u dveří a dávej pozor, dokud budu pryč, a odsuň závoru, jakmile se vrátím." -_^Potom vyndal z truhly oštěp Grásídu. Měl na sobe modrý plášť a košili a lněné nohavice a tak šel k potoku, který teče mezi oběma dvorci a z něhož čerpali na obou stranách vodu pro potřebu hospodářství. Šel stezkou k potoku a potom přebrodil potok na druhý břeh k stezce, která vedla k sousednímu dvorci. Gísli věděl dobře, jak které budovy v Saebólu stojí a jak jsou zařízeny, neboť byl při stavbě statku. Ze dvora bylo možno jít přímo do chléva a Gísli tam zamířil. Po obou stranách chléva stálo třicet krav. Gísli svázal ocasy krav, stojících zadky proti sobě, všech třiceti z obou stran, a potom zavřel chlév tak, že nikdo, kdo by šel zevnitř, nemohl dveře otevřít. Potom Šel k obytným budovám a Geirmund skutečně zařídil, co mu bylo uloženo, protože závory u dveří nebyly zastrčeny. Gísli vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře a zastrčil závory, jako kdyby byly zastrčeny už večer, a počínal si při všem velmi opatrně. Když zavřel dveře, zůstal chvíli stát a poslouchal, není-li někdo vzhůru, a viděl, že všichni spí. Ve světnici hořela tři světla. Gísli sebral s podlahy sítinu, smotal ji a hodil ji na jedno světlo a zhasl je. Potom opět zůstal stát a dával pozor, zda se tím někdo neprobudil, a viděl, že nikoliv. Potom udělal nový věchet ze sítiny a hodil jej na světlo, které stálo nejblíž, a zhasl je. Ale tu zpozoroval, že všichni přece jen nespí, neboť viděl, jak ruka mladého muže sáhla po světle, které stálo uprostřed světnice, a zhasla je. Potom šel Gísli doprostřed světnice a k přístěnku, kde spal Torgrím se svou ženou. Dveře přístěnku byly přivřeny a oba leželi v posteli. Gísli přistoupil blíž, a jak hmatal rukou před sebou, dotkl se jejích prsou. Ležela na vnější straně postele. Tordís ucítila dotknutí a pravila: „Co že máš tak studenou ruku, Torgríme?" a vzbudila ho. „Mám se obrátit k tobě?" zeptal se Torgrím. Tordís myslila, že to on vložil na ni ruku. Gísli čekal zas chvíli a dal si ruku za košili, aby si ji ohřál, a zatím Torgrím se svou ženou opět usnuli. Nyní se dotkl Gísli Torgríma a probudil ho. Torgrím myslil, že ho probudila Tordís, a obrátil se k ní. Tu s nich stáhl Gísli i54 jednou rukou přikrývku a druhou udeřil oštěpem po Torgrímovi tak prudce, že kopí mu projelo hrudí a zabodlo se do postele. Tordís se probudila a vykřikla: „Vstaňte honem, Torgrím je zavražděn." Gísli se rychle vytratil a spěchal do chléva a odtud ven, jak to měl vypočteno, a přibouchl za sebou pevně dveře. Potom šel touž cestou, kterou předtím přišel, a nenechal po sobě zřetelné stopy. Když se vrátil domů, otevřela mu Aud a on si lehl do postele, jako by se nic nestalo. Na Saebólu byli všichni muži podroušení a nevěděli hned, co si počít. Jejich bezradnost byla tak velká, že nebyly učiněny žádné kroky, které by mohly objasnit ten hrozný čin. 17 První, kdo promluvil, byl Eyjólf. „Stala se zde hrozná věc," pravil, „ale všichni tu pozbyli, zdá se, rozum i rozvahu. Rozsviťte rychle a běžte ke dveřím, aby vrah nemohl utéci." Stalo se, jak radil, ale po vrahovi nebylo ani stopy. Myslili proto, že ten zločin provedl někdo z nich. Když se rozednilo, vzali Torgrí-movo mrtvé tělo a Bork, Torgrímův bratr, mu vytáhl oštěp z rány a byly činěny přípravy k pohřbu. Šedesát mužů zůstalo na dvoře a šedesát jich jelo do Hólu ke Gislimu. Tórd Sketa stál venku, a když zpozoroval družinu, vřítil se dovnitř a pravil, že ke dvorci se blíží ohromný zástup ozbrojených mužů. „To je dobře," pravil Gísli a pronesl verše: Slovem jedním srazit sotva dá se vládce zbraní, který č as l o zbarvil ostří meče rudou krví rek/i. Rozvážně chci jednat; když stěžeň lodi padl, hrůza jala lidi. Tu přijeli Torkel a Eyjólf na dvůr a šli k přístěnku, kde ležel Gísli se svou ženou. První k nim přistoupil Gísliho bratr Torkel. U postele spatřil stát Gísliho boty celé zledovatělé a plné sněhu. Torkel je strčil pod postel, aby je nikdo neviděl. Gísli ho přivítal a zeptal se, co je nového. Torkel odpověděl, že nese velkou, ale smutnou zprávu, -íorgrímovo ubití, a zeptal se, co myslí, že je příčinou toho ubití, 1 a co radí, aby se v té věci podniklo. „Samé zlé zprávy, jedna za druhou," pravil Gísli. „Zúčastníme se navršení mohyly, což máte právo na nás žádat, a sluší se, abychom tak učinili důstojné." Potom odjeli všichni do Saebólu, aby tam připravili pohřeb, a když uložili Torgrímovo tělo na loď, navršili nad ním mohylu, jak to tehdy bylo zvykem. Když už měla být mohyla uzavřena, šel Gísli k potoku, vzal tam balvan a vhodil jej do lodi, že 10 zapraštělo, a pravil: „Nevyznám se v zakotvení lodí, jestliže tuto loď uvolní bouře." Někteří lidé myslili, že Gísli si zde počínal podobně jako Tor-grím, když mluvil o střevících, které dostal Véstein do hrobu. Potom se vypravili od mohyly domú a cestou pravil Gísli bratru Torkelovi: „Doufám, že poměr mezi námi bude nyní zase dobrý, jako byl v nejlepších našich dnech, a že obnovíme hry." Torkel souhlasil a tak se rozjeli, každý do svého domova. Gísli měl mnoho hostí, a když hostina byla u konce, dal Gísli všem hostům bohaté dary. 18 Po tryzně za Torgríma dal také Bork četným hostům na rozloučenou bohaté dary. Brzo nato se vypravil k Torgrímovi Nosu a získal ho k provedení kouzel, aby Torgrímův vrah marně hledal ochranu, i kdyby mel sebevíc přátel, a aby nikde v zemi nenašel pokoje. Za to mu dal Bork devítiletého býka. Torgrím si připravil lešení, jak to vyžadovaly čáry, a pronesl z něho kouzelná zaříkání se vší nestoud-ností, jak to je zvykem čarodějů. Stalo se tehdy také něco, co se zdálo lidem jako velký div, že na jižní straně Torgrímovy mohyly nezůstal nikdy ležet sníh a že tam nikdy nemrzlo. Lidé si to vykládali tak, že Torgrím získal svými obětmi Freyovu přízeň a že Frey nedovolí, aby jejich přátelství sežehl mráz. Tak uběhla zima a bratři zase obnovili hry. Bork se odstěhoval k Tordíse a oženil sc s ní. Tou dobou nosila pod srdcem a dala život chlapečkovi. Chlapec byl polit vodou a dostal nejdříve jméno Torgrím po svém otci. Ale když vyrostl, byl nevlídný k lidem a svárlivý. Proto dostal jméno Snorri, Svárlivcc. Bork tam bydlel přes zimu a účastnil se her. Byla žena jménem Audbjórg. Byla sestrou Torgríma Nosa a bydlila tou dobou na horním konci Udolí v Anmarkastadech. Její muž, který byl už po smrti, se jmenoval Torkel, příjmím Chyba. Její syn Torstein byl po Gíslim nejsilnějším mužem při hrách. Gísli a Torstein hráli vždy spolu a proti nim stáli Bork a Torkel. Jednou přišla ke hrám spousta diváků, protože lidé byli zvědavi, kdo bude nejsilnější 156 a nejlepší hráč. A jako obyčejně, osvědčila se i zde pravda, že čím více diváků, tím urputnější je boj. Vypravuje se, že ten den Bork nestačil na Torsteina. Nakonec se Bork rozvztekal a zlomil Torsteinovi hůl na míč, ale Torstein ho srazil na led. Když to viděl Gísli, povzbuzoval Torsteina, aby to jen Bořkovi dal - „a zatím si spolu vyměníme hole." Učinili tak a Gísli si sedl a začal spravovat Torsteinovu hůl. Přitom se díval na Torgrímovu mohylu. Sníh ležel na zemi a na svahu seděly ženy, Gísliho sestra Tordís a mnoho jiných. Tu pronesl Gísli verše: Vidím svěží drny domu, v kterém bydlí mečů ostrých vládce. Zlobných obryň vraha zlost jsem ztišil navždy. Osídlil rek smělý malý kousek země, jejž proň jiný zabral. Tordís si zapamatovala verše, šla domů a rozluštila jejich smysl. Hry se skončily a Torstein odejel domů. Na dvorci Orrastadech bydlil muž jménem Torgeir Orri, Tetřev. Jiný muž se jmenoval Berg, příjmím Krátká noha. Berg bydlil na dvorci v Močálech. Cestou domů hovořil Torstein s Bergem o hrách a nakonec došlo mezi nimi k hádce. Berg stál na straně Bořkově a Torstein mu odporoval. Berg udeřil Torsteina týlem sekery, ale Torgeir se postavil mezi ně, takže se Torstein nemohl Bergovi pomstít, a tak odejel ke své matce Audbjörzc. Matka mu zavázala ránu, ale jeho chováním byla málo spokojena. V noci nemohla stařena usnout a vyšla ven s myslí plnou černých myšlenek. Venku bylo ticho a nebe bylo jasné jako rybí oko. Stařena obešla několikrát pozpátku stavení a tu se začalo počasí měnit, rozpoutala se vánice a nato přišla obleva a se stráně se uvolnila lavina a strhla Bergův dvorec a zahynulo tam dvanáct lidí. Dosud jsou tam stopy po tomto neštěstí. 19 Torstein se odebral ke Gíslimu, který mu poskytl na nějaký čas úkryt. Potom odejel na jih do Borgarf jordu a odtud do Norska. Bork se vypravil do Annmarkastadů, sebral Audbjörgu a odvlekl ji na Saltncs, a tam ji ukamenoval. Když se to dověděl Gísli, vydal se do Ncřstadů a dal zajmout Torgríma a odvlekl ho rovněž na Saltnes. Tam mu natáhl přes hlavu kůži z telete a potom ho ukamenoval a pohřbil ho vedle jeho sestry na výšině mezi Jestřábím údolím a Me-daldalem a na jejich hrob naházel kamení. Nějakou dobu potom byl klid. Na jaře odjel Bork na jih na Tors-nes, kam se chtěl přestěhovat. Jeho cesta do Dýrova fjordu mu nebyla, jak se mu zdálo, k velké cti, když takový muž, jako byl Tor-grím, byl ubit a jemu se nedostalo žádného zadostučinční. Činil však přesto přípravy na cestu a na zařízení své nové domácnosti. Hodlal pak ještě jednou si zajet do Saebólu pro svou ženu a movitý statek. Také Torkel chtěl přesídlit na Torsnes a chystal se na cestu se svým švagrem Bořkem. Vypravuje se, že Tordís vyprovodila Burka kus cesty. Když přišli k Torgrímově mohyle, pravil Bork: „Nyní bych byl rád, kdybys mi řekla, proč jsi byla tak smutná tehdy na podzim, když jsme skončili hry. Slíbila jsi mi, že mi to povíš, než odejdu." Tordís zůstala stát a řekla, že už dál nepůjde, a vypravovala mu, co řekl Gísli, když se díval na Torgrímovu mohylu, a přednesla mu jeho verše. „A myslím," pravila, „že nepotřebuješ hledat jinde Tor-grímova vraha." Bork se při těchto slovech velmi rozčilil a pravil: „Tady není třeba se dlouho rozmýšlet. Hned se vrátím a zabijú Gísliho." Torkel pravil, že je jiného mínění, - „a ani nevím, kolik je na tom pravdy, co Tordís říká, a nedal bych nic za to, že je to všechno výmysl. Neboť často jsou chladné rady žen." Na Torkelovo domlouvání pokračovali potom v cestě přes Písky, až se přebrodili přes řeku Sandaá. Tam sesedli a nechali koně pást. Bork byl zamlklý, ale Torkel pravil, že navštíví svého přítele Önun-da, a vsedl na koně a ujížděl tak rychle, že brzo zmizel Bořkovi z dohledu. Potom zabočil do Hólu a řekl Gíslimu, co se stalo, že Tordís prohlédla smysl veršů a prozradila vše Bořkovi. „A nyní víš, jak na tom jsi." Gísli chvíli mlčel a potom pronesl verše: Nemá moje sestra, jež nádherou jen žije, duši dcery Gjúka, Gúdruninu mysl, která dala zemřít Zákeřnému muži. Bohyně spon zlatých pomstila tak bratry. A potom dodal: „Myslím, že jsem si to od ní nezasloužil. Ale teď bych rád věděl, bratře, čeho se mohu od tebe po tom všem nadít." ~ „Budu tě varovat, když tě budou chtít ubít. Ale nečekej ode mne, že ti poskytnu úkryt, což by mohlo být pokládáno za přečin. Jistě také uznáš, že smrt Torgríma, mého švagra a věrného přítele, s nímž jsem společně hospodařil, je pro mne velkou ztrátou." „Myslil sis snad, že takový muž, jako byl Véstein, zůstane nepo-mstěn? Já bych ti neodpověděl tak, jako ty mi odpovídáš, a rozhodně bych nejednal, jako jednáš ty." S tím se rozešli. Torkel pak jel za Bořkem a pokračoval s ním v cestě na Torsnes. Bork si tam zařídil hospodářství a Torkel si koupil pozemky na pobřeží, tam, kde se říkalo V údolí. Když nadešly dni předvolání, vypravil sc Bork se čtyřiceti muži na západ, aby vyzval Gísliho na torsneský sněm. V jeho družině byl i Torkel Súrsson a Tórodd a Saka-Stein, Bořkovi synovci. Výpravy se zúčastnil také jeden Nor jménem Torgrím. Tak jeli k ústí řeky Sandaá. Cestou pravil Torkel: „Mám tady na jednom dvorci nějaké peníze a stavím se tam, abych si je vyzvedl. Vy jeďte pomalu dál, já vás dohoním." Potom je předejel, a když přibyl na dvorec, o kterém mluvil, požádal selku, aby mu půjčila koně a jeho valacha nechala stát přede dveřmi. „Přehoď přes sedlo houni, a až sem přijedou ostatní, řekni, že sedím ve světnici a počítám peníze." Selka mu dala koně a on jel rychle, až přijel k bratrovi a řekl mu, jak se věci mají: že Bork jede do Hólu. Gísli se zeptal Torkela, co má dělat a může-li od něho čekat nějakou pomoc nebo ochranu. Torkel mu odpověděl stejně jako dřív, že mu podá zprávu, když mu bude hrozit nebezpečí, ale že se vyhne všemu, pro co by mohl být sám stíhán. Potom odejel a volil takovou cestu, že se dostal Bořkově družině do zad a jel, jako by je nemohl dohnat, a tak zpomalil jejich jízdu. Gísli zatím zapřáhl dva koně do saní, naložil na ně, co potřeboval, a jel směrem k lesu. S ním jel i jeho pacholek Tórd Sketa. Cestou pravil Gísli k Tórdovi: „Vždycky jsi mě poslechl a udělal, co jsem kdy chtěl. Teď bych se ti rád odměnil." Gísli byl zvyklý-nosit modrý plášť a vůbec se hezky oblékal. Nyní vzal plášť, hodil jej Tórdovi a pravil: „Tento plášť ti chci darovat; oblékni si ho a sedni si dozadu do saní a já budu řídit koně. A kdyby na tebe někdo volal, chraň se mu odpovědět. A kdyby ti chtěl někdo něco udělat, uteč do lesa." Tórd byl velký člověk a vyčníval vysoko ze saní. K tomu se nyní ještě vypínal ve svém plášti. Bork a jeho družina viděli, jak jedou í59 k lesu, a pustili se rychle za nimi. Když to Tórd zpozoroval, vyskočil honem ze saní a utíkal do lesa. Bork myslil, že to je Gísli, a pustil se rychle se svými lidmi za ním a volal na něj. Ale Tórd mlčel a běžel, co mu nohy stačily. Torgrím Nor hodil po něm oštěpem a zasáhl ho mezi lopatky tak prudce, že se Tórd skácel k zemi a byl na místě mrtev. „Ty máš ale šťastnou ruku!" zvolal Bork na Nora. Bratři Saka-Stein a Tórodd uvažovali, nestojí-li také otrok za to, aby ho chytili, a pustili se za ním do lesa. Zatím Bork přišel se svými lidmi k muži v modrém plášti, a když mu stáhli kapuci s hlavy, zdálo se jim, že je potkalo menší štěstí, než myslili, protože v muži, kterého pokládali za Gísliho, poznali teď Tórda Sketu. ■ Nyní se musíme vrátit k oběma bratřím, kteří dosáhli kraje lesa. Gísli byl už v lese, ale vzdálenost mezi nimi nebyla teď větší, než co by dohodil oštěpem. Jeden z bratří také mrštil kopím po Gíslim, ale ten chytil kopí ve vzduchu a hodil jím nazpět a zasáhl Tórodda doprostřed hrudi tak prudce, že mu projel oštěp tělem. Stein se obrátil a šel k svým druhům a řekl, že je nebezpečné pustit se do lesa. Bork však chtěl dále pronásledovat Gísliho. Když přišli k lesu, zpozoroval Torgrím Nor, jak se na jednom místě pohybují včtvc, a hodil oštěpem v tom směru a zasáhl Gísliho do lýtka. Gísli vzal oštěp a mrštil jím proti Torgrímovi a byla to smrtelná rána. Prohledali pak celý les, ale Gísliho nenašli. Vrátili se tedy s nepořízenou do Hólu a předvolali Gísliho pro ubití Torgdma před soud. Majetek Gísliho však nechali nedotčený, a tak se vrátili domů. Gísli vystoupil na skálu nad svým dvorcem a ovázal si tam ránu, zatímco Bork a jeho lidé byli na dvoře. Když pak odjeli, vrátil se Gísli domů a hned se chystal opustit kraj. Své pozemky prodal Tor-kelovi Eiríkssonovi, který mu je dobře zaplatil. Potom si opatřil loď a naložil na ni mnoho zboží. Jeho žena Aud a schovanka Gudríd ho doprovodily až ke dvorci Húsanesu, kde přistáli. Gísli šel ke dvorci. Cestou potkal muže, který se ho zeptal, jak se jmenuje. Gísli mu řekl jméno, jež ho právě napadlo, a uchopil těžký kámen a vrhl jej na ostrůvek, který tam vystupuje z moře, a pravil, aby syn z dvorce, až se vrátí, učinil stejně jako on, že hned pozná, kdo zde byl. Ale nikdo nedovedl hodit tak daleko, a tak se znova ukázalo, že se v síle nikdo nemohl Gíslimu rovnat. Potom se vrátil Gísli na člun a vesloval kolem mysu a přes Arnarfjord a přes záliv, který vybíhá z Arnar-fjordu a jmenuje se Geirtjófův záliv. Tam vystoupil na břeh a postavil budovy nutné k delšímu pobytu, a zůstal tam přes celou zimu. 20 Na jaře poslal Gísli svým příbuzným, strýcům své ženy Audy, Hel-gimu, Sigurdovi a Vestgeirovi, vzkaz, aby jeli na sněm a nabídli za něho'smír, aby nebyl prohlášen psancem. Bjartmarovi synové jeli na sněm, ale se smírem nepořídili. Říká se, že si nepočínal, dost odvážně a že neměli dalako do pláče, když ztratili při. Podali pak Tor-kelovi Boháči zprávu, jak věc dopadla, a pravili, že nema)í odvahu říci Gíslimu, že byl prohlášen psancem. Torkcl se vydal za Gishm a oznámil mu, že byl odsouzen do vyhnanství. Tu pronesl Gísli tyto verše: Nemusel mě na Torsnesu stihnout trpký osud psance, kdyby tkvělo Vésteinovo srdce v prsou jeho strýců. A dále pravil: Strýci mé ženy Ztratili odvahu, když mužně se měli za muže bit. Jak kdyby z dárců drahého pokladu spolkl každý Ztuchlé vejce. A pak pronesl ještě tyto verše: Bez cli mi určili na sněmu osud, dárce vln ohne! Došla mi těžká vyhnanství slova ze severu. Bojovník v brnění Bořkovi splatí dluh. 161 Potom se Gísli zeptal, jakou pomoc od něho může čekat. Torkel odpověděl, že mu poskytne úkryt, pokud mu nebude hrozit nebezpečí, že pro to pozbude majetek, a potom odejel. Vypravuje se, že Gísli pobýval tři roky v Gcirtjófovu fjordu, mezitím někdy u Torkela Eirikssona, a v dalších třech letech prošel celým Islandem, aby vyhledal přední muže, kteří by mu mohli poskytnout pomoc. Ale pro čáry, kterých užil Torgrím Nos při svých kouzlech, a pro prokletí při tom vyřčená se mu nepodařilo získat je na svou stranu. I když se jim někdy zdálo, že jeho věc není tak zcela beznadějná, vždycky se objevila nějaká překážka. Jen u Torkela Eirikssona se zdržoval déle v prvních šesti letech svého vyhnanstvu Potom přebýval někdy v Geirtjófovu fjordu na Audině dvorci, jindy v skrýších, z nichž jednu si zřídil na sever od řeky, druhou v skalách na jih od dvorce. 21 Když se to dověděl Bork, vypravil se z domu a navštívil Eyjólfa Šedivého, který bydlil v Arnarfjordu v Otradalu, a požádal ho, aby vyhledal Gísliho a ubil ho jako psance. Pravil, že mu dá tři sta v stříbře čistého ražení, bude-li po něm pečlivě slídit. Eyjólf mu slíbil svou pomoc a peníze přijal. U Eyjólfa žil muž jménem Helgi, příjmím Zvěd. Byl to člověk hbitý a bystrých očí a věděl vše, co se kde ve fjordech děje. Toho poslal Eyjólf do Geirtjófova fjordu, aby vyzvěděl, zda se tam Gísli zdržuje. Helgi tam zpozoroval muže, ale nevěděl, je-li to Gísli či někdo jiný. Když se vrátil domů, řekl Eyjólf ovi, co viděl. Eyjólf byl přesvědčen, že to byl Gísli, a hned se vypravil a se šesti muži vyjel do Geirtjófova fjordu, ale Gísliho nenašel, a tak se vrátil s nepořízenou domů. Gísli byl nejen chytrý, ale míval často sny, které se téměř pokaždé vyplnily. Všichni muži znalí starých dějů se shodují v tom, že Gísli po Grettim Ásmundarsonovi žil nejdéle jako psanec. Vypravuje se, že jednou v noci na podzim, když byl právě u své ženy, měl neklidný sen. A když se probudil, zeptala se ho Aud, co se mu zdálo. „Ve snu se mi zjevují dvě ženy," odpověděl Gísli. „Jedna mi přeje a věští mi všechno dobré, kdežto druhá mi říká věci horší a horší a prorokuje mi jen neštěstí. A dnes v noci se mi zdálo, jak jdu k nějakému stavení nebo světnici, a když jsem vešel dovnitř, tu jsem poznal mnoho svých příbuzných a přátel. Seděli u ohňů a popíjeli a bylo tam sedm ohňů. Některé už dohořívaly a jiné byly v plném plameni. 162 Tu vešla dovnitř moje dobrá žena, která mi přeje, a pravila, že to znamená môj věk, který mám ještě před sebou. A rad la m, ab ch dokud ještě jsem na živu, upustil od staré vtry a neuž, v.kouzel a čár a abych pomáhal chromým a slepým a všem drobným lidem. A to je celý sen." Tehdy také pronesl Gísli tyto verše: Valkyrje mečů, v síň jsem vešel, kde sedm mi osudných horelo ohňů. Za stolem mě zdatní zdravili muži. Dárce písní přál zdar všem v tom domě. Pamatuj, reku, pravila zena k příteli z Agd: kolik ohňů ti v tvé síni plálo, tolik let ještě na tebe čeká. )e krátký to čas. Střež se zlých kouzel, krkavců příteli. U skaldů se jen dobrému uč. Málo se kdy méně sluši vládci mečů než mstít se kouzly- Mir nikdy neruš, první nesahej k meči. Slib mi to, oštěpů vládce, jenž velíš na moři ořům. Pomáhej slepým a chromým podej pomocnou ruku. 163 Kdo se posmívá jiným, bude mít sám špatnou pověst. 22 Nyni se musíme vrátit k Bořkovi, který začal vyčítat Eyjólfovi, že si počíná příliš vlažně. Zdálo se mu také, že peníze, které dal Eyjólfovi, nepřinesly mnoho užitku. Pravil, že bezpečně ví, že Gísli je v Gcirtjófovu fjordu, a vzkázal Eyjólfovi po lidech, kteří mu od něho nosili zprávy, aby vyslídil Gísliho, nebo že se vydá za ním sám. Tato slova vyburcovala Eyjólfa ze spaní natolik, že poslal znovu Hclgiho Zvěda do Gcirtjófova fjordu. Tentokrát si vzal Helgi s sebou dost zásob, aby mohl zůstat na zvědech celý týden. Jednoho dne zpozoroval, jak vyšel ze severního úkrytu muž, a poznal v něm Gísliho. Helgi nemeškal a spěchal k Eyjólfovi, aby mu řekl, co zjistil. Eyjólf se ihned vypravil z domu s osmi muži a jel k fjordu. Nejprve se stavili na Audině dvoře, a když tam Gísliho nenašli, hledali ho po všech okolních lesích, ale marně. Vrátili se pak opět k Audě a Eyjólf jí nabídl mnoho peněz, prozradí-li mu, kde se Gísli zdržuje. Audě však nebylo nic vzdálenějšího než taková zrada. Tu jí začali vyhrožovat násilím, ale ani to nic nepomohlo a Eyjólf musel odejet s nepořízenou. Po této výpravě, která mu vynesla jen posměch a hanbu, nepodnikl Eyjólf ten podzim už nic a zůstal nečinně doma. Gísli však přesto, že ho nenašli, viděl, že by jim v sousedství Eyjólfova dvora nemohl na dlouho uniknout. Proto se vypravil na Pobřeží k svému bratru Torkelovi do Hvammu. Přijel tam v noci a zaklepal na dveře .jizby, v níž spal Torkel. Torkel vyšel ven a přivítal bratra. u „Teď bych rád věděl," pravil Gísli, „chceš-li mi poskytnout nějakou pomoc. Nyní bych ji velmi potřeboval, protože tentokrát jsem skutečně v úzkých, a neobtěžoval jsem tě, dokud jsem opravdu nemusel." Torkel mu odpověděl stejně jako už předtím, že mu neposkytne žádnou pomoc, pro kterou by mohl být stíhán, ale pravil, že mu rád dá peníze nebo koně, kdyby ho potřeboval, anebo jiné věci, jak mu už dříve slíbil. „Vidím," pravil Gísli, „že mi neposkytneš žádnou ochranu. Dej mi tedy tři sta loket sukna a buď ti útěchou, že ode dneška zřídkakdy přijdu prosit tě o pomoc." Torkel mu dal, oč žádal, sukno a něco peněz. Gísli mu poděkoval, v ale přitom přece jen poznamenal, že by si nepočínal tak uboze, kdyby byl na jeho místě. Při rozloučení s bratrem mu však bylo nesmírně smutno. Gísli pak odejel na dvůr Vadil k matce Gesta Oddleifssona. Přijel tam ještě před svítáním a zaklepal na dveře. Selka, která ukryla u sebe už nejednoho psance a k tomu účelu měla zřízenu pod- 164 zemní skrýši, vyšla ven. Jeden východ ze skrýše vedl k řece a druhý do kuchyně. Stopy po těchto tajných chodbách je tam dosud vidět. Torgcrd přivítala Gísliho: „Dovolím ti, aby ses tu nějakou dobu skrýval, ale nevím, bude-li to něco víc než ženská pomoc." Gísli ji poděkoval a pravil, že si muži počínají nyní tak uboze, že nebude stát ženy mnoho námahy, aby je v odvaze předčily. Tu zimu zůstal u Torgerdy a za celou dobu svého vyhnanství mu nebylo nikde tak dobře jako u ní. 23 Začátkem jara se vrátil Gísli do Geirtjófova fjordu, neboť nemohl už být bez Audy. Tak ji měl rád. Zůstal tam celé léto až do podzimu. Když nastaly dlouhé noci, začala ho zase navštěvovat ve snách ona zlá žena a všechny sny, které se mu zdály, ho děsily. Jednou se ho zeptala Aud, co se mu zdálo, a Gísli jí odpověděl verši: Klamou mě moje sny, kdybych se stáři měl dožit. Stařena v spaní mě souží, bohyně stříbra nedává dárci písni naději v dlouhá léta. To však mi nevadí nijak, bych nespal hlubokým spánkem. A dále řekl Gísli, že ho ta zlá žena často navštěvuje a vždy ho chce vykoupat v krvi a děsí ho. A potom pronesl verše: Ne každý sen Z vnuknutí žen nám k radosti je. Mne navštěvuje Žena červená, krví zbrocená. Vodou ran jsem od tlí postříkán. A ještě další verše pronesl: Zase jsem vládcům mečů vyprávěl o svých snech, jak skonči můj nebohý život. Slov jsem nešetřil, bohyně zlata. Podnécovatelúm vražedných půtek, jimž vděčím za osud psance, však špatně se povede, vzplanout-li dám plamenům hněvu. Jinak se v tu dobu neudalo nic zvláštního. Gísli odejel opět k Tor-gerdě a zůstal u ní ještě jednu zimu. V létě potom se odebral znovu do Gcirtjófova fjordu a zůstal tam do podzimu. Tehdy se vypravil ještě jednou k bratru Torkelovi a zaklepal u něho na dveře. Když TorkcI dlouho nevycházel, vzal Gísli kus dřeva, vyryl do něho runy a hodil dřevo dovnitř. Torkel je zdvihl, a když si je prohlédl, vysel ven, přivítal bratra a zeptal se ho, co je nového. Gísli odpověděl, že nic nového neví - „ale toto je moje poslední návštěva u tebe. Proto doufám, že tím vydatnější mi poskytneš pomoc. A já ti za to slibuji, že už nebudu na tobě nikdy nic chtít." Torkel však mu odpověděl stejně jako dřív, že mu dá koně nebo člun, ale přímou ochranu mu odepřel poskytnout. Gísli přijal člun a požádal Torkela, aby mu pomohl s člunem na vodu. Torkel mu pomohl a dal mu s sebou dobrou zásobu potravin a sto loket sukna. Když Gísli vstoupil do člunu, zůstal Torkel stát na břehu. Tu pravil Gísli: „Teď si myslíš, že stojíš všemi čtyřmi v korytě a těšíš se přátelství četných mocných mužů a ničeho se nepotřebuješ bát. Já však jsem psancem a mnoho mužů živí proti mně nepřátelství. A přece ti mohu říci, že zahyneš dřív než já. Nyní však se musíme rozloučit, i když v horším, než by mělo být, a už se nikdy neuvidíme. Ale jedno ti znovu musím říct: že bych se k tobě choval jinak, kdybys byl na mém místě." „Nech si svá proroctví," odpověděl Torkel, a tak se rozloučili. Gísli jel na ostrov Hergilsey v Breidif jordu. Tam vzal desky a lavice, vesla a vše, co bylo z člunu možno odnést, a převrátil člun a nechal ho hnát k mysům, které tam vybíhají do moře. Když lidé spatřili ztroskotaný Člun, myslili, že Gísli utonul a ten člun že dostal od svého bratra Torkela. Gísli však odešel na blízký dvorec, kde bydlil muž jménem Ingjald. Jeho žena se jmenovala Torgcrd. Ingjald byl Gísli ho příbuzný z matčiny strany a přijel na Island s Gíslim. Ingjald slíbil Gíslimu všechnu pomoc a ochranu, jakou mu bude s to poskytnout. Gísli jeho pomoc rád přijal a zůstal u něho a žil tam nějakou dobu v klidu. 24 Ingjald měl otroka jménem Svart a služebnou jménem Bóthild. Ingjaldúv syn se jmenoval Helgi. Byl mdlého rozumu a počínal si spíše jako zvíře než jako člověk. Kolem krku nosil na šňůře kámen s otvorem uprostřed a žvýkal trávu jako dobytek. Říkali mu Ingjald Blázen. Byl to však velký člověk, jako nějaký troll. V zimě postavil Gísli lngjaldovi člun a zhotovil mu ještě mnoho jiných věcí. VŠe, co zhotovil, bylo lehko poznat, neboť Gísli byl zručnější než kdokoliv jiný. Lidé se divili, jak to přijde, že Ingjald má najednou tak krásně zrobené věci, když sám není dovedný. Gísli přebýval každé léto v Geirtjófově fjordu, a tak uplynuly tři roky od té doby, co se mu začaly zdát ty sny. 2e ho Ingjald přijal pod svou střechu, bylo pro něho velké dobrodiní. Lidé na ostrově však nakonec přece jen začali mít podezření, že Gísli neutonul, jak se říkalo, ale že je u Ingjalda. Zvlášť" jim nedalo spát, že Ingjald má nyní tři čluny, všechny krásně postavené. Tyto řeči se donesly Eyjólfovi Šedivému, který hned poslal Helgiho na Hergilsey. Gísli se zdržoval vždy, když přišli cizí lidé r na ostrov, v svém podzemním úkrytu. Ingjald byl velmi pohostinný a pozval Helgiho k sobě a Helgi zůstal u něho přes noc. Ingjald však byl nejen pohostinný, ale také velmi snaživý člověk. Každý den, když bylo dobré počasí, vyjížděl na moře. A také ono ráno se chystal na moře, a když byl hotov, zeptal se Helgiho, zda nemá naspěch, či proč ještě nevstává. Helgi odpověděl, že mu není nějak dobře, a vzdychal a přejížděl si rukou po čele. Ingjald mu řekl, aby jen zůstal klidně ležet, a sám vyplul na moře. Helgi zůstal v posteli a bolestně vzdychal. Vypravuje se, že Torgcrd se chystala donést Gíslimu snídaní. Mezi kuchyní a jizbou, v níž ležel Helgi, byla příčka z prken a latí, a když Torgerd vyšla z kuchyně, vylezl Helgi z postele, běžci ke stěně a hledal nějakou škvíru, a tu viděl, že v kuchyni je připravena pro někoho snídaně. Vtom vešla Torgerd, a jak se Helgi náhle obrátil, pustil se latě a upadl na zem. Torgerd se ho zeptala, co hledá kolem stěny a proč neleží. Odpověděl jí, že má takové bolesti v nohou, že nemůže vydržet ležet - „a prosím tě," pravil, „pomoz mi do postele." Torgerd mu pomohla a potom odešla s jídlem ke Gíslimu. Helgi byl zase hned na nohou, a když vyslídil, jak se věci mají, lehl si opět a zůstal už celý den ležet. Když se večer Ingjald vrátil, šel se hned podívat na Helgiho, zda mu je už lip. Helgi pravil, že se mu už trochu ulehčilo, a požádal Ingjalda, aby ho ráno odvezl na pevninu. Ingjald ho odvezl na jih na ostrov Flatey a odtud odejel Helgi dále k jihu na Torsnes a tam řekl, že bezpečně zjistil, že Gísli je u íngjalda. Bork sc vypravil z domu a spolu se čtrnácti muži vstoupil do člunu a vesloval na sever přes Brcidifjord. Ten den si vyjel Ingjald s Gíslim na ryby a s nimi jeli v druhém člunu otrok se služebnou. Zakotvili pak u ostrovu jménem Skutileyjar. 25 Ingjald zpozoroval, že nějaký člun pluje od jihu, a pravil: „Tamhle pluje člun a myslím, že je to Bork Tlustý." „Co uděláme?" zeptal se Gísli. „Vím, že ti nechybí odvaha, ale jestlipak dovedeš stejně poradit, jako dovedeš pomoci?" „Hned ti dám radu," odpověděl Ingjald, „i když nejsem nijak chytrý. Veslujme rychle k ostrovu a vystupme na skálu Vadstein, odkud se budeme bránit, dokud budeme moci." „Věděl jsem," pravil Gísli, „že přijdeš s návrhem, při kterém bys mohl ukázat svou odvahu, ale já bych se ti za tvou pomoc odměnil hůř, než jsem hodlal, kdybys pro mne měl ztratit život. K tomu nesmí dojít. A mám také jiný nápad. Ty odpluješ k ostrovu a s otrokem vystoupíš na skálu a tam se budeš chystat k boji. A ti, kteří plují od jihu kolem mysu, budou myslet, že já jsem ten druhý muž. Já však si vyměním šaty s otrokem, jak jsem to už jednou udělal, a odjedu v člunu s Bóthildou." Ingjald učinil podle Gísliho rady. Při loučení se Bóthild zeptala: „Co zamýšlíš ?" Gísli pronesl verše: Vládce tvrdých štítů věrnou radu hledá, když se od Ingjalda odloučit ted musí. Snad osud zlý tne ceká, však o život strach nemám, Ženo zářných očí, již stále žár vln míjí. Potom veslovali jižním směrem proti Bořkovi a dělali, jako by jim nehrozilo žádné nebezpečí. Gísli řekl služebné, jak si má počínat: „Musíš říct, že v člunu je Ingjald Blázen, a já budu sedět na zádi lodi a budu se pitvořit po něm a omotám si kolem sebe rybářské sítě 168 a co chvíli upadnu a budu dělat, jako bych se úplně pomátl. A až budou hezký kus od nás, začnu veslovat, co mi síly stačí, a budu hledět, abychom se co nejrychleji dostali z jejich dosahu." Böthild tedy veslovala směrem k Borkovým lidem, ale tak, aby se k nim nepřiblížila příliš, a dělala, jako by hledala místa, kde je hodně ryb. Bork na ni volal, zda na ostrově není Gísli. „To nevím," odpověděla Bóthild. „Vím však, že tam je muž, který je mnohem větší a také dovednější než ostatní muži na ostrově." „Hleďme!" pravil Bork. „A což, hospodář Ingjald je doma?" „Ten už dávno odplul na ostrov," odpověděla služebná, „a myslím, že jel s otrokem." „To asi sotva," pravil Bork. „Spíše to byl Gísli, a veslujme za nimi, jak nejrychleji můžeme I Teď bychom mohli mít dobrý úlovek, kdyby nám jen trochu přálo štěstí." Jeho lidi se však bavili podívanou na blázna. „Nech nás," pravili, „ještě chvíli se dívat, jak blbne. Je to zábavná podívaná." Litovali také Bóthildu, že musí jezdit s takovým hňupem. „Máte pravdu," odpověděla Bóthild, „ale zdá se mi, že vy z toho máte jen vyražení a mne je vám pramálo líto." „Nezdržujme se takovými hloupostmi," pravil Bork. „Vždyť máme naspěch." Rozjeli se tedy a veslovali k ostrovu, a když vystoupili na břeh, uviděli na Vadstcinské skále nějaké muže. Zamířili tam a myslili, že tentokrát jim Gísli neujde. Na skále byl Ingjald s otrokem. Bork poznal hned oba dva a pravil k Ingjaldovi: „Vydej nám Gísliho, anebo nám řekni, kde je. A jsi zrádný pes, když ukrýváš vraha mého bratra a přitom žiješ na mé půdě. Zasloužil by sis, abych tě potrestal, a nejlepší by bylo, kdybych tě rovnou zabil." Ingjald odpověděl: „Mám ubohé šaty a nebude mi líto, když je neunosím. A raději ztratím život, než abych neučinil pro Gísliho vše, co je v mé moci, a nepomohl mu v jeho těžkém postavení." Všichni se shoduji v mínění, že Ingjald poskytl Gíslimu větší pomoc než kdokoliv jiný. Říká se také, že Torgrím Nos pronesl při svých kouzlech prokletí, aby Gíslimu nebyla platná žádná pomoc, kterou mu prokáže někdo zde v zemi. Nenapadlo ho tehdy, aby jmenoval také ostrovy, a proto tam jeho kletba nepůsobila. Na všechnu dobu to ovšem Gíslimu život nezachránilo. 26 Bork myslil, že by bylo pod jeho důstojnost bít se s Ingjaldem, svým pachtýřem. Obrátil se proto k jeho chalupě a prohledal ji, ale Gísliho nenašel. Prohledávali potom ostrov a přišli k dolině, kde našli blázna s kamenem u krku, jak kouše trávu. Tu pravil Bork: „Mnoho podivných věcí jsem slyšel o Ingjaldovu bláznu, a nyní vidím, což bych býval nikdy do něho ncřekl, že se dovede objevovat současně na dvou místech. Není ovšem pochyby, jak se věci skutečně mají: že jsme totiž provedli hroznou hloupost, a nevím, zda se nám podaří ji napravit. Gísli byl jistě v tom člunu, s kterým jsme se potkali, a pitvořil se po bláznovi a budeme lidem k smíchu, jestliže nám i tentokrát unikne. Pusťme se rychle za ním, ještě ho můžeme dohonit." Nato spěchali do člunu a opřeli se mocně do vesel. Brzo spatřili, že Gísliho člun je už daleko v zálivu, a v obou člunech veslovali nyní ze všech sil. Člun, v němž bylo u vesel více mužů, plul rychleji, takže Bork nebyl od Gísliho dál, než by dohodil oštěpem, když Gísli dosáhl břehu. Tehdy pravil Gísli služebné: „Nyní se musíme rozloučit. Zde máš dva zlaté prsteny, jeden dej Ingjaldovi a druhý jeho ženě a řekni jim, aby ti dali svobodu. Tyto prsteny jim budou znamením mého přání. A řekní, že bych byl rád, aby se také Svartovi dostalo svobody." Nato se rozloučili a Gísli vyskočil na břeh a běžel do skalní roz-scdliny na ostrůvku před Hjardarnesem. Bóthild veslovala od břehu, celá zpocená námahou. Bork se svými lidmi vesloval rychle k břehu, a když přistáli, vyskočil první z člunu Saka-Stein a běžel za Gíslim. Když přiběhl k rozscdlině, stál Gísli před ní s napřaženým mečem a rozsekl mu hlavu až k ramenům, takže Stein klesl ihned mrtev k zemi. Také Bork a ostatní jeho lidé vystoupili na ostrov, ale Gísli skočil do průlivu, který odděloval ostrov od pevniny a nebyl zvlášť široký, a zamířil k pevnině. Bork vrhl po něm oštěpem, který ho zasáhl do lýtka a projel mu masem, a byla to velká rána. Gísli vytáhl oštěp z rány, ale ztratil meč, neboť byl tak unaven, že jej nemohl udržet. Bylo už tma, když dosáhl pevniny, a běžel rovnou do lesa, neboť tehdy byl kraj ještě široko porostlý lesem. Bork připlul se svou družinou také k břehu a hledali Gísliho a obklíčili ho v lese. Gísli byl tak unaven a zkřehlý, že sotva šel, a nyní viděl všude kolem sebe lidi. Neuvažoval však dlouho a pustil se dolů k moři a unikl ve tmě podél srázného pobřeží na dvorec Haug. Tam žil sedlák jménem Ref. Byl to syn Torsteina Rannstafa, člověk všemi mastmi mazaný. Ref přivítal Gísliho a zeptal se, co je nového. Gísli mu podrobně vyprávěl o svém setkání s Bořkem. Ref měl ženu jménem Álfdís. Byla to pohledná žena, ale hubatá, učiněný troll. Ref a Álfdís se hodili k sobě. Když Gísli všechno vypověděl, požádal Ref a o pomoc: „A ukryj mě rychle, neboť tady budou co nevidět a já nemám nikoho, kdo by mi pomohl." „Ukryji tě, ale pod jednou podmínkou," pravil Ref, „že mě totiž ve všem poslechneš, jak určím." „Dobře," řekl Gísli, „neuhnu ani o krok." „Jdi tedy dovnitř," pravil Ref, a šli dovnitř. Ref pak pravil k Álfdíse: „Teď dostaneš pro změnu jiného mužského do postele," a sundal přikrývku a řekl Gíslimu, aby si lehl do slámy, a pak přes něj prostřel přikrývku a na ni si lehla Álfdís. „Lež tiše," řekl Ref, „ať se děje co děje." Potom řekl Álfdíse, aby si počínala hrubě a jak jen nejsprostěji dovede - „a nešetři proklínáním a nadávkami, jaké ti jen slina přinese na jazyk. A já se s nimi pustím do řeči a budu mluvit, jak uznám za vhodné." Když vyšel zase ven, spatřil, jak přijíždějí nějací muži. Byli to Bořkovi lidé; celkem jich bylo osm. Bork zůstal na dvorci Forsá. Své lidi poslal k Refovi, aby zajali Gísliho, kdyby tam byl. Teď stál Ref před vchodem a zeptal se jich, co je nového. „Můžeme ti říct jen to, co jsi jistě už slyšel. Nevíš nic o Gíslim? Nebyl zde?" „Nebyl tu," odpověděl Ref, „a byl by se dostal do krásné polízanč, kdyby se toho byl odvážil. Nevím, budete-li mi věřit, ale říkám vám, že bych nebyl méně hotov ubít Gísliho než kdokoliv z vás. Neboť tolik vím, že bych nezískal málo, kdybych měl důvěru a přátelství takového muže, jako je Bork." Bořkovi lidé se zeptali: „Nemáš nic proti tomu, abychom prohledali tvůj dům?" „Ach ne," odpověděl Ref, „jen si jej prohledejte, abyste pak tím klidněji mohli hledat jinde, když budete vědět, že zde není, a jděte jen dovnitř a hledejte tak důkladně, jak jen dovedete."