Lexe gebundene Bestandteil der Rede (Die Aufgabe und Gliede-ing der Sprachwissenschaft, Halle, 1905» str. 30). Definice i, Jež vlastně činí nemožnými tzv. distanční kompozita, je jela ve shodě s tím,co napsal jsem o složeninách a sdruženi-Ich ve Sborníku filologickém 1910.Definice Dittrichova (Idg. >rschungen 25, str. 16) směšuje kritéria formální s obsahový-L.
Franzovu výkladu,  Že vjg. je tu zeslabený tvar z y^ou,.
iporují rýmy na^ z ^| (viz Vietor,A Shakespeare Phonology,
irburg 1906, str. 162 - 3).
7)
Je spravedlivo, abych konstatoval,že rozdíl mezi sta-
Lckými a dynamickými problémy jazykozpytnými poprvé mi ostře
a mysli zatanul.když jsem za universitních studií četl Masa-
ykovy poznámky o jazykozpytu v jeho Konkrétní logice.

Pražský  lingvistický  kroužek
TEZE PŘEDLOŽENÉ PRVÉMU SJEZDU SLOVANSKÝCH FILOLOGU Y PRAZE 1929 **
1.
Metodické problémy plynoucí z pojetí  jazyka jako systému a význam tohoto pojetí pro  jazyky slovanské
(synchronická metoda a její poměr k metodě diachronické, srovnávání strukturální proti srovnávání genetickému, nahodilost  či  zákonitá souvislost vývojových jevů jazykových).
a)     Pojetí       jazyka      jako         funkčního systému.
Jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí se s ní o zá-měrnost. At analyzujeme jazyk jako výraz nebo jako sdělení, úmysl mluvčího jest vysvětlení, které je nejvíce nasnadě a je nejpřirozenější. Proto jest při lingvistické analýze dbáti stanoviska funkčního. ^SS^ěS^2^SlSS3S^^3~^LAS5^~^£SÍiz ^SS^ÍS}£ÍSÍLJ^Ž!í^2JŘS^^I2SÍÍS^^Z Žádnému jazykovému jevu nelze porozuměti bez ohledu na systém, k němuž náleží. Ani lingvistika slovanská se nemůže vyhýbati tomuto aktuálnímu komplexu problémů.
b)   Úkoly      synchronická      metody:     její       poměr     kmetodě       diachronické.
Podstatu a povahu jazykového systému lze nejlépe poznati synchronickým rozborem jazyků dnešních, které jediné poskytují úplný materiál a které lze přímo prožívati. Nejaktuálnějším a také nejzanedbávanéjšim úkolem slovanské lingvistiky je tudíž YIPJ^cováníJLinjyi^^                                                                            810_
>  Původně vydáno jako sjezdový materiál pod záhlavím*  I.  Sjezd slovanských filologů v Praze 1929 - lfr congres des philologues slaves 4 Prague 192S.  Sekce II.  - Section II«"«.  - These k diskusi - Propositions 1 - 9.  - Usek 10. vySel v tezích Sekce III.  - Section III*"8 jako These k diskusi - Propositions 2a a 2b.
35
vanskýjjh. Bez takovéhoto postupu není hlubší studium jazyků slovanských vůbec možné.
??$??j í^^a -jako funkčního systému jest _třg??a 4b-4"M-_ i při studiu minulých stadií, at jde o jejich rekonstrukci nebo o zjištování vývoje. ^S^S^2S5Í^JÍ2J^S]SSSSÍS2^J^éE^^3Í
Eě^9^lJ^yPf^^^^PS0-^ -a-Q^QFSP^S*?^-,\Q* J^°.-,-1'5,^-nj^_l_^°j-a ženevská. Mají-li býti v synchronické lingvistice hodnoceny
prvky jazykového systému z hlediska jejich funkcí, nemůžeme ani změny v jazyce posuzovati bez ohledu na systém, který je těmto změnám podroben.nelogické by bylo předpokládati,že změny jazykové jsou jen rušivými zásahy bez účelu, heterogenní z hlediska systému. Změny jazykové mají zhusta zření na systém, na jeho stabilizaci, rekonstrukci atd. Diachronické bádání tedy nejenom že nevylučuje pojmy systému a funkce, nýbrž naopak bez ohledu na tyto pojmy je neúplné.
Z druhé strany nemůže ani synchronický popis naprosto vy-lou^itiDOjemevolucej nebot i v useku synchronický pojatém existuje vědomí stadia mizejícího,přítomného a nastávajícího; stylistické prvky, prožívané jako archaismy, dále rozlišování tvarů produktivních a neproduktívnich jsou doklady jevů dia-chronických, jež nelze odkliditi z lingvistiky synchronické. c)Nové možnosti užití srovnávací metody.
Až doposud srovnávací zkoumání slovanských jazyků se omezovalo jenom na problémy genetické, především na shrnování společných prvků.Metody srovnávací musí však býti využito šíře; je to metoda povolaná k tomu, aby odhalovala s^uktur-^ Jjí^jják^nj^toat^jazjrkj^^                                                           Vděčným ma-
teriálem pro srovnávání takovéhoto typu jsou nejen jazyky ne-příbuzné nebo příbuzné jen vzdáleně,svou strukturou co nejvíce rozdílné, nýbrž také jazyky jedné rodiny, např.jazyky slovanské, které jeví v svém historickém vývoji ostré rozdíly na pozadí podstatných a četných shod.
Důsledkystrukturálního srovnání jazyků příbuzných.
li1-    —   i~i ii—   ■***    — iJr  ~    *    — 11*1 |—    —  n—m—     ~i.......~Ii.ii— i   i "i i-1    ' i i     i    i—i    i"~i   i~~    i—ii------ii~i   ~_i   1.1 " JT~ m~w        t  TT~>ii   i   n |_ -        _ ~i_T   i    i      -    *
Srovnávací zkoumání vývoje slovanských jazyků krok za
36
krokem ruší představu o nahodilém a epizodickém rázu konvergentního a divergentního vývoje, který se vyskytl v dějinách těchto jazyků. Odhaluje zákonitou spojitost mezi jednotlivými-fakty konvergentními a divergentními. Vývoji slovanských jazyků by se takovýmto zkoumáním dostalo jeho typologie, to jest shrnutí řady změn vzájemně souvisících v jeden celek.
Poskytujíc z jedné strahy cenný materiál pro všeobecný jazykozpyt, z druhé strany obohacujíc dějiny jednotlivých jazyků slovanských,definitivně odklízí neplodnou a fiktivní metodu dějin izolovaných jevů,odhaluje základní tendence vývoje jednoho nebo druhého jazyka aumožňuje vydatněji užívati principu relativní chronologie,jenž jest spolehlivější než nepřímé chronologické údaje čerpané z památek.
Oblastní skupiny. Odhalování tendencí ve vývoji jednotlivých slovanských jazyků v různých dobách a konfrontace těchto tendencí s tendencemi ve vývoji jazyků sousedních, slovanských i neslovanských (např. jazyků ugrofinských, jazyka německého, jazyků balkánských kteréhokoliv původu>»poskytne materiál pro soubor důležitých otázek o oblastních skupinách různého rozsahu, do kterých vstupovaly jednotlivé jazyky slovanské průběhem svých dějin.
d) Zákonitá souvislost  jazykových jevů  vývojových.
Ve vědách vývojových, k nimž náleží i historický jazykozpyt r ustupuje dnes koncepce jevů náhodně vzniklých - třeba pak důsledně uskutečňovaných - pojmu zákonité souvislosti vývojových jevů (nomogenezeK Proto také ve výkladu změn gramatických a fonologických teorie konvergentního vývoje zatlačuje koncepci expanze mechanické a nahodilé.
Její^důsledky l._ pro expanzi jevů jazykových.
Ani expanze jevů jazykových měnících zasažený jazykový systém se neděje mechanicky,nýbrž je určována pohotovostí při-
37
jímajících, která se projevuje shodně s tendencí vývoje. Tím ztrácejí zásadní význam spory o to,jde-li v konkrétním případě o změnu šířící se ze společného ohniska nebo o jev vyplývající z konvergentního vývoje.
2. pro problém rozpadnutí prajazyka.
Tím se mění smysl problému o rozpadnutí prajazyka.Měřítkem pro jednotu prajazyka je míra, v jaké jsou dialekty schopny prožívati společné změny. Vycházejí-li tyto konvergence z jednoho ohniska či nikoli,je věc vedlejší a stěží řešitelná. Dokud konvergence převládají nad divergencemi,je výhodné předpokládati konvenčně prajazyk.Z tohoto stanoviska lze řešiti i otázku o rozpadnutí slovanského prajazyka.Pojem jednoty jazykové, jehož tu bylo užito, jest ovšem jen metodický pojem pomocný, určený pro bádání historické, a nehodí se pro lingvistiku aplikovanou, v níž je kritérium jednoty jazykové dáno poměrem mluvícího kolektiva k jazyku, nikoliv objektivními příznaky jazykovými.
2.
Úkoly zkoumáni jazykového systému, zvláště slovanského.
a) Bádání  o  zvukové  stránce  jazyka.
Problém záměrnosti fonologických jevů nutně vede k tomu, »«při zkoumání vnější stránky těchto jevů je nutno zkoumati je na první« místa z hlediska akustického, protože mluvčí má na zřeteli představu akustickou,nikoliv motorickou (např. nezáleží na různých podrobnostech v artikulaci čes. ř^ rus. J^a pod. při stejném výsledku akustickém^.
^ojořjedjtavu^a_J^ako prvek funkčniho sys[tému. Instrumentální záznam objektivních akustických i motoric-
kých předpokladů subjektivních akusticko-motorických představ jest cenný jako ukazatel objektivních korelátů hodnot jazykových. Mají však tyto objektivní předpoklady jen nepřímý vztah k lingvistice a nesmějí se proto ztotožňovati s jazykovými hodnotami.
Avšak i subjektivní akusticko-motorické představy jsou prvky jazykového systému jen v té míře, v jaké plní v daném jazykovém systému funkci významového rozlišování. Senzuální obsah takových fonologických prvků jest méně podstatný než jejich vzájemné vztahy v systému (strukturální zásada fonolo-gického systému).
"-_-1.-_'|_        ~ll~l   I  |_ -|.|-|| |l**"l| "I» ---- II—IJ
Základní úkoly synchronické fonologie.
i ~* m—^ iii.  *rf "^■'~mm~«ii'» ■' ^i ^ i 'V n~» ■! "■ ř"*w~>n"« i ~nL n x»~ > n~i_ii i iťn"i.i i...... « ii "i »'n n'ii_ i ^i-«h ^_i
1. Je třeba charakterizovati fonologický systém, totiž stanoviti souhrn nejjednodušších akusticko-motorických představ, významotvorných v daném jazyce (fonémat)^; při tom je nutno specifikovati vztahy mezi fonématy, totiž stanoviti štruktúrni schema daného systému;zvláště je důležité vymeziti jako speciální typ významotvorných rozdílů fonologické korelace. Fonologickou korelaci tvoří řada párů protilehlých fonémat, lišících se podle stejného principu, který může býti myšlen, jsa abstrahován od každého z těchto párů (např. v rust, jsou tyto korelace: dynamická přízvučnost—•■ nepřízvučnost samohlásek, znšlost*-»neznělost souhlásek, měkkost-«-— tvrdost souhlásek; v čest.: délka—► krátkost samohlásek, znělost——neznělost
»
souhlásek^.
2. Je třeba určiti kombinace,fonémat realizované v daném jazyce naproti všem kombinacím těch fonémat teoreticky možným, variace pořádku v jejich seskupování a rozsah těchto kombinací.
3« Má se určiti také stupeň, v kterém se jich využívá, hustota, v které se realizují daná fonémata a dané kombinace fonémat různého rozsahu; má býti rovněž prozkoumáno zatížení různých fonémat a kombinací fonémat v daném jazyce.
4. Důležitým problémem lingvistiky,zvláště slovanské, je morfologické      využití      fonologie -
39
kých rozdílů (morfofonologie nebo zkráceně morfo-nglpgie). Složité představy dvou nebo více fonémat schopných podle podmínek morfologické struktury slova se navzájem zaměňovat uvnitř téhož morfématu,totiž morfonémata, mají podstatnou úlohu v slovanských jazycích (např. v rušt. je morfonéma k/8 v ruk^č - ruka, ručnoj).
Je nutno přesně synchronicky stanoviti všechna morfonémata pro každý slovanský jazyk nebo dialekt a místo, které dané morfonéma může zaujímati uvnitř morfématu.
Naléhavým problémem slavistiky je provésti naznačený fo-nologický a morfonologický popis u všech slovanských jazyků a jejich dialektů.
b)  Bádání   o   slově   a   o   spojení slov.
Slovo ze stanoviska funkce je ZíS2£Š^SS~jM£S^3Jé-^ši2B93^ ti__jojmenoyacíj která se leckdy nerozlučně mísí s činností u-souvztažňovací (syntagmatickou). Jazykozpyt, který analyzoval řeč jako objektivovaný fakt mechanický, popíral často vůbec existenci slova,avšak ze stanoviska funkčního samogtatná exis-te^c^_s^oya^Je^c^la_zřejmá,třebaže se jeví v různých jazycích v různé intenzitě a je faktem jen potenciálním.Činností pojme-novací rozkládá si řeč skutečnost,at vnější nebo vnitřní, reálnou nebo abstraktní, v elementy jazykově postižitelné.
různých forem pojmenovacích, a to v různé intenzitě, např. odvozování slov, komponování slov a pevných slovních spojení (tak v slovan. jazycích, zejména v řeči lidové, nová substantiva se tvoří většinou odvozováním'», má vlastní po jmenovací klasifikaci a vytváří si svou karakteristickou zásobu slovní. Pojmenovací klasifikace se projevuje především soustavou slovních kategorií, jejíž rozsah, určitost a vzájemný vztah je třeba pro každý jazyk zkoumat zvláší. Kromě toho jsou rozdíly klasifikační také uvnitř jednotlivých kategorií slov: u sub-
*0
stantiv např. kategorie rodu, životnosti, čísla, stupně urče-nosti atd., u sloves kategorie rodu, životnosti, čísla, stupně určenosti atd., u sloves kategorie slovesného rodu, vidu, času atd.
Nauka o pojmenování analyzuje zčásti stejné jevy jazykové jako tradiční nauka o tvoření slov (kmenosloví) a tzv. skladba v užším smyslu (nauka o významu druhů a tvarů slovních), ale funkční pojetí umožňuje spojovati jevy oddělované, určovati systém jednotlivých jazyků a výklad tam, kde starší metody jen konstatovaly, např. u funkcí forem časových v jazycích slovanských.
Rozborem forem jazykového pojmenování a pojmenovacích klasifikací není ještě ráz zásoby slovní v jistém jazyce dostatečně určen.K její karakteristice je třeba ještě zkoumati průměrný rozsah a průměrnou určitost významovou u jazykových pojmenování vůbec i u jednotlivých pojmenovacích kategorii zvláší, určiti pojmové oblasti, které jsou ve zkoumané zásobě slovní zvláší výrazně zastoupeny, stanoviti úlohu efektivnosti jazykové na jedné straně, zvýšenou intelektualizaci jazyka na druhé straně, zjištovati způsob, jak se zkoumaná zásoba slovní doplňuje (např. přejímáním nebo překládáním cizích forem pojmenování) aj., tj. zkoumati jevy, kterými se zabývá tzv. sémantika.
Nauka.o^_u3ouvztažňováni - spojení slov (sy^axK
SjJojejiíjBlov, ne j de-li o spojení pevné, je v^s^edkem^činr-nosti usouvztažnovací, která se ovšem také leckdy projevuje formou slova jednoho. Základním aktem usouvztažnovacím a zároveň vlastním aktem tvořícím větu je predikace. Proto syntax funkční zkoumá především predikační typy, všímajíc si při tom i formy a funkce gramatického subjektu.Funkce subjektu nejlépe vysvítá srovnáním aktuálního členění věty v thema a výpověa s formálním členěním v gramatický subjekt a predikát; např. ukazuje se,že gramatický subjekt v češtině není tak thematic-ký jako gramatický subjekt ve franštině nebo angličtině a že
41
aktuální členění věty nezmechanizovaným slovosledem v češtině v thema a výpověď umožňuje odklízeti rozpor„mezi thematem a gramatickým subjektem, který jiné jazyky odklízejí jinak, na př. pasívem.
Funkční pojetí umožňuje po^návati^j^ájemnou^^ jednotli^ch^jsvn^                                (srov. uvedenou souvislost
mezi thematickou povahou gramatického subjektu a rozvojem pasivní predikace) a tím umožňuje poznávati jejich systémovou sounáležitost a koncentrovanost.
Morfologie (nauka o systémech forem slovních i skupinových).
Útvary slovní a útvary slovních skupin, vyplývající z jazykové činnosti pojmenovací a usouvztažňovací, seskupují se v jazyce v systémy povahy formální. Tyto systémy zkoumá morfologie, ovšem v širším slova smyslu, která se neřadí k nauce o pojmenování a o usouvztažňování jako disciplina paralelní (tradiční kmenosloví, morfologie, syntax), nýbrž obojí nauku protíná.
Tenden££_JjV£řÍ£Í^j3v_sJ^ držnostij udržeti ve formálním systému jednak tvary různé podle funkcí, v kterých se objevuje nositel téhož významu, jednak tvary nositelů různých významů, určované touž funkcí. Pro každý jazyk zvlášt je třeba určiti sílu obou těchto snah i rozsah a uspořádání systémů, které jsou jimi ovládány.
V karakteristice morfologických systémů třeba konstatovati síluarozsah principu analytického a syntetického ve vyjadřování jednotlivých funkcí.
3.
Problémy bádáni o jazycích různých funkcí, zvláště v jazycích slovanských.
a) 0  funkcích  jazyka.
Zkoumání jazyka vyžaduje,aby se přesně dbalo rozmanitosti funkcí jazykových a způsobů, jak se realizují v daném pří-
42
pádě. Bez ohledu na tyto funkce a způsoby je synchronická i diachronická charakteristika kteréhokoliv jazyka zkreslená a do značné míry i fiktivní. Podle těchto funkcí a způsobů se mění hlásková i gramatická struktura jazyka i jeho lexikální složení.
1. Je třeba rozlišovat řeč vnitřní a řeč _projevenou. Projevená řeč je pro většinu mluvících jen speciální případ, poněvadž se častěji myslí v jazykových formách než mluví; proto je mylné zevšeobecňovati a přeceňovati význam vnější zvukové stránky pro jazyk a je třeba všímati si zvláště potenciálních jevů jazykových.
2. Příznaky důležitými pro charakteristiku jazyka je in^ tej^k^uálnost^ anebo emociélnost jazykových projevů. Oba tyto příznaky se buď prolínají aneb jeden z nich nad druhým převládá.
3. Intelektuální řeč projevená má převážně určení sociální (totiž je určena pro styk s někým); řeč emociálni^ mívá též určení sociální, totiž chce vyvolati jisté emoce v posluchači (řeč emotivní), anebo je vybití emoce, jež se děje bez zřetele na posluchače.
V úloze sociální je třeba rozlišovati Ječjaojdle^vztahu mezi^n^ajmijBOJMykoj^^                            má buď funkci, aáěloraxiíf
totiž je namířena na předmět vyjádření,aneb funkci poetickett, totiž je namířena na vyjádření samotné. Pri^rjoi^veJ^nkcl^jt«^ lovací je třeba rozlišovati dva směry gravitační: jede», kde řeč je situační,totiž spoléhá na doplnění mimojazykovými prvky (řeč praktická),druhý, kde se řeč snaží tvořiti eo nejuaa-vřenější celek se snahou po úplnosti a přesnosti, po slOT»eb-termínech a po větách-soudech (řeč teoretická neboli fog*%r lačníju
Je žádoucí zkoumati formy řeči,v nichž má úplnou převahu jedna funkce,a formy, v nichž se prolínají funkce několikeré; při tom základní je otázka o různé aktuální hierarchii funkcí.
gaždáfunkční řeč má _syůj systém konvenci - vlastní jazyk ("langue");  je proto nesprávné ztotožňovati některou funkci
43
s jazykem ("langue") a jinou s aktuálním mluvením ("parole" -podle terminologie de Saussureovy),např. intelektuální s jazykem ("langue") a emociální s aktuálním mluvením ("parole"), atp.
4. Způsoby jazykových projevů jsou: jednak projev ústní, pro nějž jest dalším dšlidlem okolnost, zda vidí posluchač mluvícího či nikoliv, jednak pro jev ^paanýj a za druhé řeč střídavě přerušovaná (dialogická) a řeč jednostranně souvislá
«-*"W>. ľ Uli" S i*1 ■_ ľ !_■' "* ß        X^^ŕ'LHU-«*   ^i—i ■—li ť^iBi~i    ~uiŕ> »■"■jip-iij...........m*      m*>i   ■             ........ *ii                         *i'"S rf'S » \ŕXŕ 'I ■» * **^ S*  ^ *rf'~^' S_ p^ p^^ ■ -I. I ^   i   ,_ i ■_ |-fc    i   i., i - ,    — i   ii-h   i—, j
(monologická). Je důležité stanoviti, které způsoby se s kte-rými funkcemi spojují a do jaké míry.
Je třeba soustavně zkoumati též gosunky; doprovázející a doplňující projevy ústní při přímém styku s posluchačem; ty jsou důležité pro problém oblastních jazykových skupin.
5. Významným činitelem pro vrstvení jazyka jest poměr mezi účastníky jazykového styku;stupeň jejich soudržnosti sociální, společenství odborové, teritoriální, rodové a rodinné, a pak příslušnost mluvících k několika kolektivním celkům, projevujícím se v míšení jazykových systémů v jazycích měst. Sem patří problém JSS^^XSS^SÍ3^j£ÍS^^^^S^Í (tzv. jazyků ojjejonýjjhjj iajjyttLjLľJkáJttních, jazyků přizpůsobených pro styk e cizojazyčným prostředím a problém jazykového^ rozvrstvení v městech.
Je třeba i v diachronické lingvistice věnovati pozornost pronikavému vzájemnému vlivu těchto jazykových útvarů, a to nejen vlivu teritoriálnímu, nýbrž také vlivu různých jazyků funkčních, různých způsobů jazykového projevu a jazyků různých skupin a celků.
Studium této funkční dialektologie v oboru slovanských Jazyků není skoro ještě ani započteno, např. dosud úplně postrádáme poněkud soustavnějšího zpracování prostředků jazykové emociálnosti. Neodkladně by mělo býti organizováno studium jazyků v městech. M 0  jazyce  spisovném.
.^Pjj-jjigfcit Aociálně ^os^odářské a náboženské, podmínkj jsou při vytváření spisovných jazyků jen  vně J š ími či niteil;
44
pomáhají vysvětlovati, proč spisovný jazyk vyšel právě z jistého nářečí, proč v jisté době vznikl a se ustálil, ale nevysvětlují, proč se odlišil a v čem se odlišuje od jazyka lidového.
To to r o z liš e ní nelze vi d ět i j e n v k ona e rva t i vnosti jazyjca spisovného; jednak, je-li často spisovný jazyk konservativní v systému gramatickém a fonologickém, jest v slovníku stál« tvůrčí, jednak nikdy nereprezentuje jen minulý stav některého místního dialektu.
Odlišení spisovného  jazyka je způsobeno jehoúlohou,
<_r-^ ,-,_„-, | .,_ ,—._ n ,. -a, -„ -fn i_ i i_i-i_ -i —i. in i«. i—i —i.ii?S_ i-i_"i_ ■.■ i ■ ■"■—n ">i i um 'sn........■.—■' 'u. i» ■■n' ■— n' '«i»" n-■■■->■■-■ .i—■!-■—1-11 -imi-imi"^
zvláště většími požadavky na něj kladenými než na řeč lidovou; spisovný jazyk vyjadřuje kulturní a civilizační život (postup i výsledky myšlení vědeckého, filosofickonáboženského,sociálně politického a administrativně právního). Tento úkol spolu s jeho cílem odborného poučení a formulování především ESSŠiz řu^amění (intelektualizuje) .jeho _zásobu s_loyní; potřeba vyjadřovati se o věcech, které nemají přímý vztah k reálnému životu, a o věcech nových vyžaduje nových výrazů, kterých lidový jazyk nemá nebo neměl do té doby; také potřeba vyjadřovati se o známých věcech i z reálného života přesně a souhrnně vede k snaze po slovech-pojmech, po výrazech pro logické abstrakce a k přesnějšímu vymezení logických kategorií prostředky jazykovými .
vých pochodů - což se projevuje nejen výrazy pro příslušné abstraktní pojmy,nýbrž i formami syntaktickými (např. propracováním souvětí podřadného přesnějšími formulemi). Dále se projevuje intelektuálizace spisovného jazyka také zvýšenou kontrolou (cenzurou)  emociálních prvků  (kultura eufemismu).
V^>^',N*^«^ľ>—■-^■«-^j—«-■' '*—' ■»■■A i—" v>^w
? J192B- _%jý j°? _ a n^r? $.n5J 111, gorcěr e m k jazyku je spojen normovanější a normativnější rázjazyka spisovného. Pro spi-sovný jazyk je charakteristické yětší funkční využiti grama-tických a lexikálních prvků (zvláště zvýšená lexikalizace slovních skupin a přesnější vymezenost funkcí, která se jeví
45
větší určitostí vyjadřovacích prostředků a ve speciálnějším jejich rozlišování), a pak l?ohjitějJ3ÍvspoJ;e8en8k^^ vé_(jazyková etiketa).
Ve vývoji spisovného jazyka je zyýše na uloha uvědomě1é záměrnosti; jejím projevem jsou různé formy jazykového refor-mátor8tví (zvláště purismus), jazyková politika, důslednější ohled na jazykový vkus doby (jazyková estetika v svých dobových proměnách).
Charakteristické rysy spisovného jazyka jeou nejvíce zastoupeny v řeči souvislé a obzvláště v P^ojevu^£Ísemném. Psaná řeč silně působí na mluvenou řeč spisovnou.
Mluvená řeč spisovná je méně vzdálena od řeči lidové, ale přece hranice mezi nimi jsou celkem určité. Vzdálenější od řeči lidové je řeč souvislá, zvláště při veřejných projevech, přednáškách apod., bližší k řeči lidové je řeč střídavě přerušovaná (dialogická), která tvoří stupnici přechodných forem mezi kanonickými formami spisovného jazyka a mezi řečí lidovou.
Pro spisovný jazyk je charakteristická z jedné strany snaha^go^exganzij po funkci "koiné", z druhé strany sjíaha^jrtá-;
^3B^S3B5SS}S^^J^SSS^J2é^SBBSÍ^Í}^^   Obě tyto tendence se projevují v rázu změn a konservování hláskové stránky jazyka.
Na všechny tyto vlastnosti spisovného jazyka má se hleděti při 8ynchronickém i diachronickém rozboru slovanských spisovných jazyků. Rozbor jejich nemá býti sestaven podle vzoru rozboru'dialektu lidových, ani se nemá omezovati na rozbor vnějších podmínek života a vývoje spisovného jazyka. c) 0  jazyce  básnickém.
Básnický jazyk zůstával dlouho zanedbanou oblastí lingvistiky. Teprve nedávno začalo intenzívní zpracovávání jeho základních problémů.Většina slovanských jazyků není dosud téměř probádána pod zorným úhlem básnické funkce.Literární historikové se sice občas dotýkali těchto problémů,ale pokud neměli dostatečné přípravy v metodologických otázkách jazykových,  nebylo možno vyhnouti se podstatným chybám. Bez odkli-
46
zení těchto metodologických chyb není možno úspěšně «koumati konkrétní fakta básnického jazyka.
1. Je nutno, aby byly zpracovány zá^jady^s^nchr^nického popisu básnického jazyka,při čemž je třeba se vyvarovati opa-
^. i_ L  '    i   i,   li  ~N i "li . — _ -  —■  —   ■    -  J* —   - *> —  —
kované chyby vzájemného ztotožňování básnického a sdělovacího jazyka.Básnická řeč z hlediska synchronického má formu básnického vyjádření (parole), tedy individuálneho tvůrčího aktu hodnoceného na pozadí aktuální básnické tradice (básnický jazyk - langue) z jedné strany a na pozadí soudobého sdělovacího jazyka z druhé strany.Vzájemný vztah básnické řeči k těmto dvěma jazykovým systémům je velmi složitý a mnohotvárný a má býti bedlivě zkoumán jak synchronicky, tak i diachronicky. Specifickou vlastností básnické řeči je zdůraznění momentu zápasu a přeformování, při čemž ráz, směr i měřítko přeformová-. ní bývají velmi různé. Tak např. přiblížení básnického vyjádření k jazyku sdělovacímu je způsobováno protikladem k dané básnické tradici: sám vzájemný vztah básnického vyjádření a sdělovacího jazyka v některém období je zřetelný, v jiném se skoro neprožívá.
2. Jednotlivé vrstvy básnického jazyka (např. fonologie, morfologie)jsou tak těsně navzájem spjaty,že je nemožné zkoumati jednu vrstvu bez jakéhokoli ohledu na ostatní vrstvy,jak to často dělali literární historikovéi Z^e^ej^e^Je^bágnická
$S5-JuSlšŽSSEJ2íLJ£yjj!5Ž2^ Z-yjtjavJh^jsy^téjnu^
hu^nabj£y^)jí^y^j3iáj3^^
notVj^JajzyJcojy^jM?p^^
jemný vztah vrstev,směřující k automatizaci v řeči sdělovací,
směřují k aktualizaci v řeči básnické.
Stupeň aktualizace různých jazykových prvků v každém daném básnickém vyjádření a v každé dané básnické tradici je jiný; tím je pokaždé dána specifická hierarchie básnických hodnot. Je přirozené, že vztah básnického vyjádření k básnickému a sdělovacímu jazyku je vzhledem k jednotlivým prvkům pokaždé jiný.  Básnické dílo je funkční struktura a jednotlivé prvky
47
nemohou být pochopeny bez souvislosti s celkem. Objektivně totožné prvky mohou v různých strukturách nabývati naprosto různé funkce.
V básnickém jazyce mohou býti aktualizovány i ty akustické, motorické agrafické prvky dané řeči, kterých není využito v jejím fonologickém systému aneb v jeho grafickém ekvivalentu. Přesto však vztah zvukových hodnot básnické řeči k fonolo-gii řeči sdělovací je nepochybný a jen fonologické hledisko ^e^jj^tOjj^jibjyjjdhalilj^
Do básnické fonologie patří: stupeň,jak se využívá fonologické zásoby v poměru k řeči sdělovací, zásady, podle nichž se seskupují fonémata (zvlášt v sandhi), opětování fonematických skupin, rytmika a melodika.
Veršovou řeč charakterizuje zvláštní hierarchie hodnot: rytmus je organizujícím principem a s ním jsou těsně spjaty ostatní fonologické prvky verše: melodika, opětování fonemat a fonematických skupin. Sloučením různých fonologických prvků s rytmikou vznikají i kanonické prostředky verše (rým, alite-race atd.).
Ani objektivní ani subjektivní akustické nebo motorické hledisko nemůže rozřešit problémy rytmiky,nýbrž může ji řešiti jedině fonologická interpretace rozlišující mesi fonologic-kou základnou rytmu,průvodními mimogramatickými prvky a prvky autonomními.Zákony srovnávací veršové techniky mohou býti stanoveny jedině na fonologickém základě. Dvě zevně totožné rytmické struktury náležející dvěma různým jazykům mohou býti me-ritorně odlišné, skládají-li se z prvků majících různou úlohu v příslušných fonologických systémech.
Paralelismus zvukových struktur realizovaný veršovým rytmem,, rýmem atd. je jeden z nejúčinnějších prostředků, jimiž se aktualizují různé jazykové vrstvy. Konfrontace zvukových struktur navzájem podobných zdůrazňuje shody i neshody struktur syntaktických, morfologických, sémantických. Ani rým není faktem abstraktně fonologickýmf odhaluje morfologickou strukturu i tehdy, kladou-li se vedle sebe podobná morfémata (rým
48
_.......     nattüir
gramatický),i naopak tehdy,zavrhuje-li se klásti je vedle sebe. Rým je těsně spjat i se syntaxí (jaké prvky sousloví jsou vyzdviženy a kladeny vedle sebe v rýmu) i se slovníkem (jaká je závažnost slov rýmem vyzdvižených,jaký je stupeň jejich sémantické blízkosti). Struktury syntaktické a rytmické jsou v těsném vzájemném vztahu, a to shodují-li se jejich hranice i neshodují-li se(enjambement). Autonomní hodnota obou struktur je v obojím případě zdůrazněna. I rytmická i syntaktická struktura jsou ve veršovém díle zdůrazněny rytmicko-syntaktickými šablonami i odchylkami od těchto šablon. Rytmicko-syntaktické figury mají charakteristickou intonaci a její opětování tvoří melodický impuls deformující intonační poměry řeči,čímž se zase odhaluje autonomní hodnota i melodických i syntaktických struktur veršových.
Básnický slovník je aktualizován stejně jako ostatní vrstvy básnického jazyka. Odráží se buď od dané básnické tradice nebo od sdělovacího jazyka. Nezvyklá slova (neologismy, barbarismy, archaismy atd.) jsou básnicky hodnotná už tím, že se liší od běžných slov sdělovací řeči svou zvukovou účinností, poněvadž běžná slova následkem častého užívání nejsou dopodrobna vnímána v svém zvukovém složení, nýbrž toliko se odhadují; nezvyklá slova obohacují dále sémantickou a stylistickou mnohotvárnost básnického slovníka. V neologismu je zvlášt aktualizováno morfologické složení slova. Při výběru slov nejde jen o ojedinělá nezvyklá slova, nýbrž o celá lexikální prostředí, která navzájem interferují a svou interferencí dynamizují slovníkový materiál.
Bohatou možnost básnické aktualizace poskytuje syntax pro své mnohonásobné spětí s ostatními vrstvami básnického jazyka (s rytmikou, melodikou a sémantikoul; při tom zvláštního zatížení nabývají zrovna takové syntaktické prvky, kterých je slabě využito v gramatickém systému daného jazyka, např. v jazycích s volným slovosledem nabývá slovosled podstatné funkce v básnické řeči.
3. Ba£atel^j»e_jnují^jgQra£0^^
49
nárjjdji^jgod^jzorjaýmj^
^SiíSS-^— -n-P^e-m-' -y -kte?ý-9^-. byj-- vychován.Umělecký jev minulosti může ovšem trvati nebo oživnouti jako působivý faktor v jiném prostředí, státi se složkou nového systému uměleckých hodnot, ale při tom se přirozeně mění jeho funkce a jev sám podléhá příslušným změnám. Historie básnictví nemá promítati do minulosti tento jev v podobě přeměněné, nýbrž má jej restaurovati v jeho původní funkci, v souvislosti s tím systémem, v němž jev ten vznikl. Pro každou dobu je nutná zřetelná imanentní klasifikace speciálních básnických funkcí, tj. soupis básnických druhů.
4. Metodologicky je nejméně zpracována básnická sémantika slov, vět a kompozičních jednotek většího rozsahu. Není prozkoumána mnohotvárnost funkcí vyplňovaných trópy a figurami. Vedle tropů a figur, přinášených jako forma autorova podání, jsou podstatnými prvky a přitom nejméně prozkoumanými sémantické prvky objektivované, promítnuté do umělecké reality,zahrnuté do syžetové stavby. Wapř. metamorfóza je příbuzná se srovnáním atd. Sám syžet je sémantická kompoziční struktura a problémy syžetového složení nemohou být vyloučeny z bádání o básnickém jazyce.
5. Otázky básnického jazyka mívají většinou v literárnohistorických bádáních podřízenou úlohu. Ay^ak^^ojrga^iizuJ^cím EŽlS5S£S5Ji5Š5ÍK^JSÍ££á^^                                                               ckých
znak^sám. Tak organizačním příznakem básnictví je zaměření na slovní vyjádření. Znak je dominantou v uměleckém systému, a činí-li literární historik hlavním předmětem svého bádání nikoli znak, nýbrž to,co se vyznačuje, probírá-li ideologii literárního díla jako veličinu neodvislou, autonomní, porušuje hierarchii hodnot struktury, kterou zkoumá.
6.  Imanentní charakteristika evoluce básnického jazyka se zhusta zaměňuje v literární historii kulturně historickou, sociologickou nebo psychologickou úchylkou,  totiž odvoláním
50
k jevům heterogenním. Místo mystiky kauzálních vztahů mezi různorodými systémy je nutné zkoumati básnický jazyk sám o sobš_.
Poetické využití různých slovanských jazyků je velmi cenným materiálem PX°^5££YJ5á3CäSÍ-J&á^á5Íj protože divergentní strukturální fakty jsou zde dány na pozadí četných faktů konvergentních. Aktuálním úkolem je srovnávací rytmika a eufónie slovanských jazyků, srovnávací charakteristika slovanských rýmů atd.
4.
Aktuální problémy jazyka cirkevněslovanského'.
a) Rozumíme-li s^ta^ojloj^nštinoii jazyk,kterého užili věrozvěstové a jejich žáci pro potřeby liturgické a který byl pak v X. až XII. stol. spisovným jazykem u všech Slovanů užívajících slovanské liturgie,nelze z metodických důvodů připustiti, aby se prostě ztotožňovala staroslověnština s jedním z historických jazyků slovanských a vykládala z hlediska historické dialektologie.
V jazycerkterý od počátku nebyl určen pro lokální potře-bu,který se opíral o literární tradici řeckou a nabyl pak úlohy slovanské "koiné", musíme už a priori předpokládati prvky umělé, amalgamní a konvenční. Protojetře_ba_injtej^^eto^a^_vý^
jiný jazyků spisovných.
b> Zkoumání staroslověnských památek X.až XII. stol.ukazuje, že se utvořilo njkjojj^k^l^kjüjiich^i^dak^ nv_. Ze stanoviska staroslověnštiny jakožto spisovného jazyka nejLsme_ oprávněni uznávati za správnou _eja^oslgvěnštinu_jen j£dnu^__z^_jtěc^it£^edakcí a pokládati ostatní jen za odchylky od ní a zanedbávati je. Lokální redakce staroslověnské (spisovné dialekty staroslověnské) je třeba odhalovati rozborem norem, které si kladli písaři od X.stol. do počátku stol.XII; tyto spisovné dialekty je nutno bedlivě odlišovati od živých
51
slovanských dialektů,jež pronikají do památek jako omyly a e-pizodické odchylky od normy přijaté písařem.
Pečlivého zpracování v rámci dějin staroslověnštiny ai vyžadují vedle redakcí jihoslovanských a z nich plynoucí redakce ruské také zbytky české redakce a její stopy v nejstarších českých památkách církevních.
c) Pro posouzení původu a složení staroslověnštiny, jakož i pro dějiny živých jazyků slovanských, je ovšem důležitým problémem u£8iJi!^Jien^Jziyj£^dij^^
zvěatoyé za základ při tvoření spisovného jazyka slovanského. Tento dialekt nelze přímo vyvozovati ze žádného z dochovaných sfisovných dialektů slovanských památek; pro jeho určení je třeba užíti historicko-srovnávací analýzy spisovných dialektů staroslověnských a rozboru obojího staroslověnského písma;také srovnávací rozbor nejstarších údajů o obojí abecedě pomáhá vyjasniti původní složení abecedy a její fonologickou hodnotu.
d) £**^koumání_jte^ 4ejiích^£e^ak^íchj7_^I^tol., kdy byly do ní jako normy pojaty podstatné hláskoslovné změny,které se do té doby v jednotlivých jazycích staly, je vhodnější užívati názvu "střední c^rke^raě^Bj^v^nsk^^Ja^yťl.
e) Velmi naléhavým adosud úplně zanedbávaným úkolem slavistiky je vědecké zpracování dějin církevního jazyka slovanského až do nových časů.
Rovněž velmi naléhavým a metodologicky důležitým problémem slovanské lingvistiky jsou ^l^L^Í£^^SÍ°I3SS^i^^Z tJyJL£Í£ľ&2£kÍ°h__J£Ísovn^^                                                zvláště
▼ ruštině, a studium vzájemného poměru této vrstvy k ostatním vrstvám těchto jazyků. Církevně slovanské prvky ve spisovných jazycích slovanských musí být probrány z hlediska jejich funkcí v různých časových obdobích,při čemž je třeba řešiti otázku jejich hodnoty podle požadavků kladených na spisovný jazyk.
52
5.
Problémy transkripce fonetické a fonologické v jazycích slovanských.
de nutno unifikovati zásady fonetické transkripce pro všechny slovanské jazyky, tj. zásady, jak se mají písmem ^J^°^SS^íĹ~^J!i^J^íí^éíJi^S^Zt kterými se realizuje fonologické složení jednotlivých jazyků.
V zájmu synchron!ckého i diachronického zpracování slovanských jazyků a zvláště slovanské dialektologie je rovněž závažným úkolem zjednati zásady fonologické transkripce , tj.zásady, jak se má písmem reprodukovati fojnoJLp^ic^é^složení slovanských jazyků.
Rovněž je třeba stanoviti zásady kombinované transkripce fonetické a fonologické.
Nedostatek standardizované fonologické transkripce ztěžuje práci o fonologickém charakterizování jazyků slovanských.
6.
Zásady lingvistické geografie,její užití a poměr ke geografii etnografické na uzemí slovanském.
a) Stanovjjjti^m^ze^jgrostorové f nebo časové) jednotlivých jevů jazykových je nutný pracovní prostředek jazykové geogra-fie (nebo historie), ale nesmíme činiti z tohoto pracovního prostředku soběstačný cíl teorie.
Nelze pojímati prostorové rozšíření jazykových jevů jako anarchii jednotlivých izoglos.  Srovnávání izoglos mezi sebou
ukazuje, že ÍX^B5^IS^ĚSt2SZS£^J^SSS}é^^^^S^JS^SX^S!ís tj. stanoviti ohnisko expanze skupiny jazykových novot a okrajové (periferní) pásy této expanze.
Studium stýkajících se izoglos ukazuje,jaké jevy jazykové jsou nutné v zákonité spojitosti.
53
Konečně je srovnávání izoglos předpokladem pro základní problém jazykové geografie,totiž pro vědecké rajei nování _j azy-ka, tj. dělení jazyka podle nejplodnějších dělidel.
b) Omezujeme-li se na jevy systému jazykového,lze konstatovati, že i izolované izoglosy jsou vlastně fikcí, nebot jevy zevně totožné, náleží-li dvěma různým systémům, mohou býti funkčně různorodé (např. zdánlivě stejnéJL, má v různých nářečích ukrajinských různou fonologickou platnost: tam, kde před i < o souhlásky změkčují, jsou i a I varianty jednoho foné-matu; tam, kde se neměkčí, jsou to dvě fonémata).
c) Jako v historii jazyka se připouští srovnávání sjino-rodými vývojovými jevy,tak i PXOSÍSiS^l^li^SSíLJfeÄ^SXŽSSwifJ^ ?£-%?■ -ŕŽ^L P-í°43ř- §^0-v^y4.?p 3 j^Ž'SJL -?e_°^yaí^_cJc^IS^- i z o lini emi < a to především s izoliniemi antropogeografickými (s hranicemi
faktů hospodářské a politické geografie, s hranicemi šíření jevů hmotné a duchovní kultury>, dále pak sizoliniemi fyzické geografie (s izoliniemi půdy, květeny, vlhkosti a teploty s fakty geomorfologickými).
Při tom se nesmějí zanedbávati zvláštní podmínky toho neb onoho celku geografického, tak např. srovnání lingvistické geografie a geomorfologií, velmi plodné v evropských poměrech, má vsvětě východoslovanském značně menší úlohu než srovnávání s izoliniemi klimatickými. Srovnávání izoglos s izoliniemi antropogeografickými je možné jak z hlediska synchronickáho, tak i z hlediska diachronického (s daty historické geografie, archeologie atd.^, ale obojí hledisko se nemá směšovati.
Sjľavnáyání_j^lznorod^ 4jTj» Jftjfoe-li -JTQygocegnQgti _ jr^vn^van^ch^sjfsjtémů^; kdybychom vkládali mezi ně kategorii mechanické kauzality a vyvozovali jevy jednoho systému z jevů systému druhého, zkreslovali bychom syntetické seskupení těchto systémů a zaměňovali bychom vědeckou syntézu zploštujícím jednostranným hodnocením.
d) Při mapování faktů jazykových nebo etnografických je třeba dbáti toho,  Že se expanze těchto faktů nekryje s gene-
54
tickou příbuzností jazykovou nebo kmenovou a že často zabírá uzemí širší.
7.
Problémy všeslovanského atlasu lingvistického, zvláště lexikálního.
Slovanské jazyky jsou si tak blízké,že často rozdíly mezi dvěma sousedními slovanskými jazyky jsou menší než rozdíly mezi dvěma sousedními dialekty některého jazyka,např.italského. Geograficky se skoro vesměs slovanslaé jazyky stýkají jeden
s^druh^m.Není spojení geografického mezi skupinou jihoslovanskou a severoslovanskou, ale každá z těchto skupin je sama o sobě nepřetržitým geografickým celkem; jedna sahá od Benátek do Thrácie, druhá od Šumavy do Tichého oceánu.
Takovéto podmínky samy sebou pobízejí k myšlence o všeslovanském jazykovém atlase; není  pochyby o tom,  že je takového atlasu potřeba. Studium
přesného z j^šjbění hránic,_ _v_ nichž jsou rozšířena jednotlivá slova. V slovníku Miklosichově ivBernekrově se pokaždé vypočítávají všechny slovanské jazyky,v kterých jsou reflexy pří* slušného praslovanského slova,ale z těchto údajů nelze získati přesnou představu o rozšíření příslušného slova, nebe»v*#«ř' skutečnosti se meze takového rozšíření vždy přetínají, coš é»& v slovníku neoznačuje.Přesné stanovení izolexém ve v8e»lovíUäŕ*f ském rámci může odkrýti nové pohledy na historii všech slovanských jazyků.
SS^iS^Í^^EES^JÍS^^íiS-JiSluL^žíiliií takového všeslovanského lingvistického atlasu, třeba poznamenat, že jeho uskutečnění je lehčí než je lingvistický atlas každého jednotlivého slovanského jazyka; pro sestavení všeslovanského jazykového atlasu totiž je třeba v každém slovanském uzemí projeti mnohem menší počet míst, než je nutno navštívit, aby vznikl speciální atlas jednoho slovanského uzemí,rovněž i počet otá-
55
zek lingvistického dotazníku byl by v prvním případě mnohem menší než v druhém.
Prakticky lze práci zorganizovati takovýmto způsobem: všechny slovanské akademie by zvolily vhodné komise pro sestavení všeslovanského lingvistického atlasu, totéž by podnikly i vhodné vědecké spolky těch slovanských národů, kteří nemají vědecké akademie. Zástupci všech těchto komisí by se sjeli a dohodli o těchto věcech: a) o hustotě a rozvrhu těch míst, z kterých bude získáván materiál (je důležité, aby sít těchto míst byla všude přibližně stejně hustá,při čemž je ovšem třeba dbáti i rozdílných místních podmínek^; b)o jednotné fonetické transkripci; c)o textu dotazníků,tj.o tom, jaká slova mají býti zachycována. Program vypracovaný v takovémto poradním výboru akademií byl by přijat všemi akademiemi a splnění jeho by se vložilo na každou akademii. Takto by se financování a organizace sbírání tohoto dialektického materiálu podle uvedeného programu v uzemí každého příslušného slovanského národa uložilo příslušné akademii. Co se týče slovanských menšin v neslovanských státech, musel by uvedený poradní výbor akademií navázat styky s akademiemi příslušných států, aby organizovaly lingvistickogeografické studium těchto slovanských menšin podle téhož programu.
Konečně vydání všeslovanského lingvistického atlasu by se provedlo z prostředků poskytnutých všemi akademiemi slovanských zemí a za redakce zvláštního komitétu,ustanoveného uvedeným poradním výborem akademií.
8.
Metodické problémy slovanské lexikografie.
Studovati původ jednotlivých slov a změny jejich významu je nutno jak pro obecnou psychologii a kulturní dějiny, tak i pro lingvistiku v užším smyslu slova,avšak jenom na takovémto studiu nemůže přestati lexikológie,totiž nauka o slovníku;ne-boi slovník není jen pouhý shluk velkého množství jednotlivých
56
.1—s^áSÉ^fis*»-.
slov, nýbrž složitý systém slov, v němž všechna slova jsou ve vzájemném vztahu a jedno druhé navzájem vylučuje.
Význam slova je určován jeho vztahem k ostatním slovům téhož slovníka, tj. jeho místem v daném lexikálním systému: a určiti místo, které zaujímá slovo v lexikálním systému, jest možno jen, známe-li strukturu tohoto systému. Na takové studium je třeba obrátiti zvláštní zřetel, nebot až do současné doby se skoro vůbec nebádalo o slovech jako o členech lexikálních systémů, ani se neodhalovaly struktury těchto systémů. Mnoho lingvistů mělo za to,že je slovník - na rozdíl od morfologie, jež nezbytně tvoří spořádaný systém - chaos, který lze spořádati jen čistě vnějšně tím,že se sestaví slova podle abecedy. To je zřejmě omyl. lexikální systémy jsou ovšem o tolik složitější a obsažnější než systémy morfologické, že se lingvistům snad nikdy nepodaří sestavit je« s takovou jasností a přehledností,s jakou lze sestavit systémy morfologické. Avšak jestliže se jednotlivá slova v lexikálním vědomí navzájem vylučují a jsou ve vzájemném 2^gJ^"1±^v°řj_u^ľ?.^73^^.*^?™Qz ně analogické se systémy morfologickými, a je nutno, aby tyto systémy lingvisté studovali.V této dosud ještě skoro nedotče-né oblasti čeká na lingvisty úloha, zabývat se nejen materiálem samým, nýbrž vypracovati též správné metody pro bádání.
Jfež-M .jagyA-Y. kagáé-_A°b.ěr má svůj vlastni lexikální systém. Osobitost každého takového systému zvlášt jasně vystupuje, srovnáváme-li je spolu; při tom je zvláště zajímavé srovnávat jazyky blízce příbuzné,nebot zejména při velkých shodách slovníkového materiálu vyniknou pak zvlášt jasně individuální rysy struktury jednotlivých lexikálních systémů. Slovanské jazyky v té věci poskytují neobyčejně vhodné a vděčné pole pro bádání.
9.
Význam funkční lingvistiky pro kulturu a kritiku jazyků slovanských.
Kultura jazyková je péče o to, aby byly v  jazyce
57
spisovném,     a to  jak v knižním,   tak i hovorovém,  jjpj;
goynéhq.jazyka.
Jde především o ustálenost, tj. o to, aby bylo z jazyka spisovného odklizeno všechno nenutné kolísání a aby byl vytvořen bezpečný cit jazykový i pro jazyk spisovný} dále jde ojrýj;; stižnost, tj. o schopnost, jasně a přesně, jemně a bez námahy vyjadřovati nejrůznější odstíny obsahové; konečně o osobitost jazyka, tj. o posilování rysů charakteristických pro jazyk, o který jde. Velmi často při tom jde o to, aby se přijala jedna možnost z různých možností, které se v jazyce vytvořily, nebo aby se přeměnila latentní tendence jazyková ve výrazové prostředky úmyslně užívané.
Co se týče výslovnosti, vyplývá ze základních uvedených požadavků nutnost, aby byla výslovnost ustálena i tam, kde se dosud připouštějí vedle sebe varianty (např. v č. spis. psaná skupina ^sh-; se vyslovuje sch^- i zhj^, shoda, apod., v srch.spis. výslovnost ije,, jjí, anebo jíV.
Pravopis, jako věc jen konvenční a praktická,má být, pokud to jen dovoluje jeho funkce vizuálně rozlišovací»snadný a přehledný. Často měniti předpisy pravopisné, zejména, nemá-li to za účel jeho usnadnění,odporuje požadavku ustálenosti.Rozpory mezi pravopisem slov domácích a pravopisem slov cizích budtež odklizeny alespoň tam, kde vedou ke zmatkům ve výslovnosti (např. v českém pravopisu v cizích slovechj3^mívá platnost jj_i jbK
YS~íSSíáS^LJBSJB2^°jé5Ĺ budiž dbáno individuálnosti jazyka, tj. nebudiž bez naléhavé nutnosti užíváno pojmenovávacích forem v jazyce neobvyklých (např. v čest. slov složených). Y_5飰Sl^SÍ935Í proti požadavku lexikálního purismu nutno postaviti požadavek bohatosti slovníka a jeho stylové rozrůzněnosti. Stejně jako bohatosti je však dbáti v zásobě slovní významové přesnosti a ustálenosti tam, kde toho funkce spisovného jazyka potřebuje.
V syntaxi dložno dbáti jak individuální výraznosti jazy-
58
kove, tak bohatství vyjadřovacích možností významově diferencovaných. Je tedy třeba posilovati rysy, které jsou vlastní jazyku, o který jde (např. vyjadřování slovesná v češtino), ale na druhé straně nesmí se zužovati syntaktickým purismem zásoba možností vyjadřovacích,jejichž oprávněnost se i v syntaxi musí říditi funkcí jazyka (např. potřeba nominální konstrukce v řeči právnické nebo v jiné odborné>.
Morfologie má pro individuální výraznost jazyka význam jenom svým obecným systémem, nikoli detailními zvláštnostmi. Proto ze stanoviska funkčního nemá té důležitosti, jakou jí připisovali puristé starého typu. Jest tedy třeba dbáti toho, aby se zbytečnými archaismy morfologickými nerozšiřovala bez potřeby vzdálenost jazyka knižního a hovorového.
Velmi důležitý je pro kulturu jazykovou kultivovaný jazyk hovorový^ je pramenem,z něhož beze škody se může stále oživovati jazyk knižní, a utváří prostředí, v kterém lze nejbezpečněji vypěstovati jazykový cit, jenž je nutný pro ustálenost jazyka spisovného.
Jak spisovný jazyk hovorový, tak i spisovný jazyk knižní jsou vyjadřovacími prostředky kulturního života, který u každého národa mnoho přejímá ze společného kulturního fondu celé příslušné vzdelanostní oblasti; je proto přirozené, že odlesk toho kulturního společenství padá i do spisovného jazyka a bylo by nesprávné bojovati proti tomu ve jménu jazykové čistoty.
lLéčjLJ?^istptu jazykovou má místo v jazykové kultuře, jak vyplývá z výkladů již uvedených, ale každý přepjatý purismus, a? logistický nebo historizující nebo folklorizující,  o-pravdové kultuře spisovného jazyka škodí.
Většině^ spjLsovn^ch^jazyků,slováckých Pr0 jejich poměrně mladou tradicí anebo pro přerušovaný nebo překotný vývoj Je péče o kulturu jazyka velmi potřeba.
V poslední době se intenzívně pracuje  o  v y t v á -
I   I ~>     Il>   l~^l ".....~Tl----fc  ť---N   '~>l    I----■■■'"......    ^~"l|l ~l   I   ~^ ill".....—■■ ■■----l.l        I .    .....    I        II......"II    II ">  II'  ■ ^'^...............     ■■        ■
ření        spisovných       jazyků      slovan-
ských, a to^ i u kmenů _ bez ustálené literární tradice lazvkovéj     v této práci  příslušela by funkční lingvistice vý-
59
znamná úloha: zvoliti z existujících fonologických a gramatických variant ty, které jsou nejvýhodnější pro spisovný jazyk,a to buď svými diferenciačními hodnotami anebo schopnostmi pro expanzi; vypracovati písmo a pravopis nikoliv tak, aby byly vedeny úsilím po fonetické transkripci a úvahami rázu diachronického, nýbrž tak,aby se řídily synchronickou fonolo-gií, při čemž by se při vyjádření fonologických korelací dosáhlo maximální ekonomie písma; vypracovati slovník, zvláště terminologii; do vypracování slovníka nemají zasahovati úvahy purismu nacionalistického, archaizujícího ap., poněvadž takový upřílišněný purismus ochuzuje slovník, způsobuje nadbytek synonym, přílišnou etymologickou souvislost termínů se slovy každodenního oběhu, asociativnost a emociální zabarvení škodlivé pro termíny a konečně přílišnou lokální uzavřenost vědecké terminologie.
10.
Užití nových směrů lingvistických na školách středních.
a)Při vyučování jazyku mateřskému.
1. K řešení praktické otázky, jak se má vyučovati jazyku mateřskému na středních školách,přispívala lingvistika histo-rJ.ckosrovnávací velmi málo; objektem jejího bádání byl vývoj jazyka a přitom si všímala především starších období jazykových a z jazyka doby současné spíše nářečí než jazyka spisovného.
Navé^směr^Jj^n^vijitljcké mohou dáti i pro řešení této praktické otázky bezpečnější podklad; styčné body mezi novou lingvistikou aúkolem vyučování jazyku mateřskému na střední škole jsou zejména tyto:
lingvistice synchronioké jsou objektem bádání synchro-nícké jevy jazykové,tedy vždy jazyk jedné doby, především doby současné: tímto svým objektem se sbližuje s úkolem střední
60
školy, a to tím více, že se i současný spisovný jazyk stává opět objektem lingvistického bádání;
funkční lingvistika vidí v jazyce souhrn účelnýoh pro» středků určovaných rozmanitými funkcemi jazyka a cílem pěstování jazyka mateřského na střední škole je schopnost využíti hospodárně a racionálně jazykových prostředků podle účelu a podle situace, tj. schopnost co nejlépe vyhovovati vurčitých případech dané funkci jazyka (např. v dialogu, v různých druzích písemností, v úvaze apod.);
pojetí jazyka jako funkčního systému a úsilí stanoviti přesné charjiteristikj; jednotlivých současných jazyků mohou poskytnouti i školské klasifikaci jevů jazykových a výkladu o nich bezpečnější podklad.
2. Podstatný rozdíl mezi vědeckým lingvistickým bádáním a úkolem střední školy v jazyce mateřském je ovšem v tom, že na škole je cílem co nejlepší pjrakjtigk^jovládání jazyka v různých jeho funkcích, souvisících s kulturním životem, tedy zvláště spisovného jazyka. V téže věci je právě také důležitý rozdíl mezi předměty naukovými a mezi vyučováním jazyku mateřskému na střední škole: při vyučování jazyku mateřskému nejde o získání jistého množství lingvistických vědomostí.
Rovněž je důležitý rozdíl mezi učením jazykům cizím na školách a mezi učením jazyku mateřskému,lépe řečeno jeho pěstováním: v jazyce mateřském jde o postupné rozvíjení jazykové pohotovosti, kterou si žáci sami ze života přinášejí,a to pro jisté funkce jazyka zcela přesnou a propracovanou.
3. Cíl naukový (teoretickým v jazyce mateřském ustupuje do pozadí před tímto cílem praktickým (technickým) a rozsah teoretického učení lze určovati podle toho, kolik znalostí teoretických o vlastním jazyce mateřském je třeba pokládati za nutné pro příslušný stupeň a druh školy ze stanoviska o-becně vzdělávacího a kulturního a kolik je nutno pro praxi jazykovou v speciálních funkcích jazyka spisovného (v.odst.8).
4« K uvedenému postupnémurozvíjení jazykovému pramálo
iri i 'i i 'i  r>   ľ i  ii'      ....... t ,-1, n , , - 11, i_ i  i w i— i ■—11 -i  i i- i  *
může   přispěti znalost faktů historického hláskosloví nebo tva-
61
roaloví anebo znalost toho, jak se třídí dialekty ap. Velmi účelně však k tomu přispívá úyaha^o^Jiotojvrém, jazyce,při níž žák rozlišuje jazykové prostředky jemu známé a dosud neznámé, poznává způsob jejich užití a uvažuje o tom, jak se jimi dosáhlo zamýšleného účelu. Rovněž k tomu účelně přispívají ZÍSSÍSL~S9^ kusy žákovské, v nichž se žák snaží vyhověti jazykovými pro-středky jemu známými dané funkční úloze-, ta ovšem začíná nejjednodušší funkcí komunikační a postupně se stává komplikovanější. Takovým způsobem se rozšiřuje a propracovává zásoba slovní, prostředky pojmenovací a usouvztažňovací a poznávají se způsoby jejich užívání (neboli podle tradičních názvů: slovník, nauka o tvoření slov a o jejich významu a skladby v užším i širším smysluU Takový přístup se nemá omezovati jen na projevy písemné, nýbrž má přihlížeti i k projevům ústním, dbáti i o jejich zvukovou stránku a propracovávati ji.
5.  Z funkce spisovného jazyka vyplývá, že nelze takovéto pěstování rozvoje spisovného jazyka ukončiti dříve, než žák dospěje k chápání obsahové stránky oblastí vlastních spisovnému jazyku; naopak, že právě PX°P^552íŠSÍv~5tíJ£y5á&0^.A55viE5 v jeho oblastech odlišných od jazyka lidového uáleží_do_vvJ^ ších_tříd střední školy.
6. Je třeba,aby žáci poznali, že se i spisovný jazyk různí podle účelu,  že podstata správného a výrazného stvlu je
v tom, ^J[^^^SSÍJSJ^iSX^^t~B^^láíSÍJBŠ^!i ProJevu» nutno naprosto vymýtiti ze škol hodnotící hierarchii stylovou mezi stylem prostým a stylem "ozdobným".
7. Je třeba od počátku - ale postupně - zdůrazňovati z praktických důvodů to, v čem se systém fonologický a gramatický spisovného jazyka liší od jazyka lidového (obecného), známého žákům z rodiny a ze života, ale naprosto není třeba proto učiti i tomu,v čem se s ním jazyk spisovný shoduje. Naopak je třeba velmi pozorně dbáti toho, aby nevznikala u žáka nedůyj|rji_k_jv]jaBtní^z3a^^                                                tu nesmí škola negovat, nýbrž se o ni má opírat*.
8. Je třeba shrnovat nabyté poznatky o jazyku v poznání
62
jjazyjcoj^ho^^s^stémui odhalování jazykového systému a práce s ním má pro žáka také jiný význam než vzdělávání jazykové, ale uvědomění systému je důležité i pro praxi jazykovou, v níž jde o vědomé účelné vyjadřování a tvoření, nutné právě ve funkcích jazyka spisovného.
b) Při  vyučování  jazykům  slovanským.
1. Všeobecně se uznává, že poznání cizího jazyka slovanského na škole musí mít praktický ráz. Takové poznání se oby-čejně naprosto oddělovalo od poznání vědeckého,za něž se uznávalo jen poznání historickosrovnávací;takto oddělovati historicko srovná vac í studium jazyka jako vědecké studium od poznání praktického,s ním naprosto nesouvisícího, jest však ze stano-r viska současné lingvistiky jen předsudek. I praktické učení jazyka může a má být vědecky odůvodněno a opřeno.
Historickosrovnávací lingvistika nemůže poskytnouti praktickému učení jazyka tento vědecký základ.Praktické učení jazyku požaduje poznání jazyka především v určité jeho funkci, v určitém sociálním prostředí,za určité situace,nebot zkoumání jazyka beze zřetele ke konkrétním funkcím je pouhá abstrakce. Proto funkčn^J^njv^tika, uznávající jazyk za systém prostředků,kterých užívá mluvící jedinec nebo nějaký celek podle účelu mluvení, poskytuje možnost vědecky řešiti tuto otázku.
2. Je obecně známo, že je dosti málo lidí, kteří by i v svém mateřském jazyce stejně ovládali veškeré funkce; Často se vyškytají případy,že jednotlivec,třeba i filologicky vzdělaný, jen stěží napíše nebo vůbec nedovede napsati žádost, o-známení, novinářskou zprávu ap., nejde-li o věc z jeho oboru. Tato skutečnost vytyčuje sjnejľnicjj^^prakjjj^^
např. na školách obchodních jde o to, aby žáci ovládali ten jazyk,kterého se užívá pro účely obchodní (obchodní řeč hovorovou, korespondenční, novinářskou, řeč obchodních vědeckých článků ap.1; na školách středních v užším slova smyslu jde na rozdíl od škol odborných o to, aby žáci ovládali jazyk obecné kultury (tj.  jazyk vrstvy vzdělané bez speciálního odborného
63
zabarvení,a to ve formě mluvené i psané K Mimo speciální funkce jest nutno vždy poznati a ovládnouti jazyková fakta s funkcí elementárních styků sociálních, jako pozdravy, obraty při seznámení, otázky o počasí, o čase ap., ale takových prvků je poměrně málo; jimi může začíti každé jazykové učení.
5. Pro učení jazykům slovanským na školách slovanských
je třeba Y^3JŽÍ3SÍi^£ÍíSS5S°^íi^ít5iiÍ2^ÍS5XíEŔí a ^° ta^t že je třeba vykládati a cvičiti i při vyučování (přednáškách) i v cvičebnicích od počátku nikoliv jen to, co je společné, nýbrž především to, čím se liší jazykový systém jednoho jazyka slovanského od druhého. Jak učení samo, tak i cvičebnice musí býti diferenční, vybudovaná na různostech mezi mateřským jazykem žáků a jazykem slovanským, kterému se učí.
4. Při učení je třeba přihlížeti k osobitým rysům fonolo-gického systému (i k jeho realizaci ve výslovnosti akvyjádře-ní v pravopise) a systému gramatického určitého jazyka slovanského a zároveň k hlavním rysům jeho struktury lexikální. Seznámení s nimi se děje postupně na obvyklých sděleních a na kontextu,nikoliv na jednotlivých slovech. Podrobnosti postupu jsou určovány tím, který slovanský jazyk v kterém slovanském prostředí se studuje, a druhem a stupněm školy i celkovým vzděláním žáků. Např. při popisu fonologického systému ruského pro Čechy zdůrazníme střídání tvrdých a měkkých souhlásek, redukci neprízvučných samohlásek, hlavní úlohy prízvuku; při popisu fonologického systému českého pro Rusy zdůrazníme úlohu kvantity,její nezávislost na prízvuku, gramatické střídání prepalatálních a postpalatálních vokálů za určitých podmínek (důsledek tzv.přehlásky) ap.Při popisu systému forem slovních je potřebí zdůrazniti produktivní formy flektivní,také při popisu forem skupinových (tzv.skladby^ je třeba upozorňovati na důležité rozdíly (pro ruštinu na úlohu pomocného slovesa, na výrazy nutnosti a možnosti, na slovesné výrazy složité, na předložky, spojky a jejich funkce ap.).
Co se týče slovníka,pokládáme za správné,aby se rozšiřovala jeho znalost z kontextu a z jednotlivých jazykových sděle-
64
ní tak, aby celkový postup měl pro jazykovou příbuznost ráz luštění jazyka studovaného ze strany žáka, nikoliv ráz pouhého učení rozluštěného jazyka učitelem, jak tomu bývá při studiu jazyků zcela cizích a mrtvých (latiny, řečtiny ap.), totiž, aby porozumění převládalo nad pouhým poznáváním. Ovšem i poznání slovníka každého jednotlivého jazyka slovanského má své důležité zvláštnosti, tak např.pro ruštinu jest velmi důležité ukázati vrstvu církevně slovanských prvků v ní a jejich stylistický význam (glava - golova, otvratií - otvorotií, isčerpat - vyčerpaí apod.).
5. Je však nebezpečí,aby se při počátcích studia neupevnila představa o větší shodě jazyka vlastního g jazykem, kterému se učí,než je tomu ve skutečnosti: stává se,že se funkce kategorií jiného jazyka slovanského přenášejí v systém jazyka mateřského; z toho vzniká svérázný "jazyk všeslovanský"'nebo jazyk česko-ruský, srbsko-polský, rusko-bulharský ap. Funkce kategorií je třeba probírati především v jejich vlastním jazykovém systému.
6. Podle toho, co jsme uvedli, nejdůležitější otázka me-todicko-didaktická je zpracovati podle těchto směrnic propracované cvičebnice, chrestomatie a pomůcky, které by umožňovaly postupně ovládnouti jazyk vurčitých jeho funkcích. Soubor takových pomůcek by poskytl bezpečný základ jazykového poznání, s nímž by žák šel do života a jejž by mohl rozšiřovati podle úkolů, které mu dají konkrétní okolnosti, a podle sociálního prostředí, do kterého přijde.
65