—Geneze O (jak vzniká a jak se vyvíjí – fáze vývoje, teorie vývoje, socializace) — —Struktura O (její vnitřní uspořádání – vertikálně i horizontálně) — —Dynamika O (vnitřní činitelé chování, jak O funguje, motivy, příčiny) —Úkol poznávací: pojmy, jimiž lze jedince charakterizovat, schémata charakterizace osobnosti —Úkol předvídací: vysvětlování chování a prožívání lidí, hledání příčin…. —Úkol přetvářecí: psychoterapie, psychohygiena, osobnostní rozvoj, intervence a ovlivňování, předcházení a léčení poruch….výchova —Řada pojetí a řada definic —Mnoho teorií, přístupů, koncepcí, výkladů – snahy o uspořádání — —Teorie: vysvětlují a dokazují CH a P, jsou vázané k nějakému jménu, směru, škole… vlastní pojmosloví — —Modely: popisují a znázorňují uspořádání osobnosti. — — —Jsou to příběhy o osobnosti - lze se připojit, odmítnout, různě rozumět …. — Pro psychologii je osobností každý konkrétní živý člověk (Jurovský, 1965) jako bio-psycho-sociální celek se všemi svými vlastnostmi (konstitučními, výrazovými, charakterovými, temperamentovými a intelektovými). — — Osobnost lze definovat jako organizaci, soubor, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti a výchovy v určitém přírodním, společenském, ekonomickém a kulturním prostředí vytvořených zvláštností, tělesných a duševních procesů, postojů, vztahů a vlastností, které řídí činnost člověka ( Smékal, 2002 ). —O je suma aktuálních nebo potenciálních vzorců chování organismu determinovaných dědičností a prostředím, vznikajících a vyvíjejících se prostřednictvím interakce čtyř hlavních sektorů, v nichž jsou tyto behaviorální vzorce organizovány: kognitivní s., konativní s., afektivní s., somatický s. (Eysenck) —Osobnost je více či méně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, která determinuje její jedinečné přizpůsobení prostředí (Eysenck). —Osobnost je integrovaný, k seberealizaci směřující systém psychických a psychofyziologických funkcí individua, které jsou v neustálém interakci s prostředím (Říčan). —Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů individua, které determinují jeho charakteristické CH a P (Allport) —Osobnost je konvergencí všech podstatných kulturních tendencí v psychice. Čím kulturnější je člověk, tím méně může být jedinečnou osobností (Allport, Vernon) —Osobnost není něco, co máme nebo co jsme. Je to, co děláme, jsme-li ve společnosti druhých. Je to činnost, nikoliv vlastnost (Hepner) — — —Konečný produkt systému zvyků…. (Watson) — —Osobnost nezáleží ve vlastnostech, ale ve způsobu jejich propojení (Peters) — —Osobnost je sumou psychických reakcí člověka na mínění, které o něm má okolí (Cooley) — —Osobnost – to je pravda o masce (Byron) — —Osobnost je strukturou organizující se k realizaci určitých úkolů života (Obuchowski) — —Ososbnost je to, čím se jeden člověk odlišuje od druhého z hlediska kvantitativního i kvalitativního (Smith) — —Osobnost je svazek potřeb, snah, přání a odporů vázaný na organicky život (Ribot) — — —Někdy vnitřní struktura —Chování a prožívání —Interakce s prostředím, projevy navenek —Konvergence, systém, vzájemné propojení —Biologická – psychofyziologická podstata —….. temperament, vitalita, vlohy sebereflexe charakter, schopnosti smékal, 2002 — O - osobnost E - zážitky D-dispozice R – reakce S-situace —… co je konkrétního na charakteristice osobnosti, jde o zvláštnosti osobnosti, např. družnost — vlastnosti mají —hloubku (jak moc je …) —výraznost, (jak to vypadá…) —stálost (jak dlouho…) —spojitost s jinými charakteristikami ( s čím se kombinuje…) —postavení v systému ostatních dispozic(je výraznější než jiná vlastnost…) — rozsah situací v nichž se uplatňuje (kdy ano, kdy ne…) —častost uplatnění (a vždycky? …. —Stavba těla —Temperament —Schopnosti —Motivace —Charakter —Jáství —Životní dráha — —Nepojímá osobnost jako celek, výčet —Abychom mohli předvídat, chceme poznat stabilitu v čase (konzistence, koheze, integrovanost….) —Faktory, rysy, typy – vlastnosti osobnosti —Vyjadřují rozdíly mezi lidmi, ale i podobnosti —Snaží se o vytvoření systému —Důležité pro diagnostiku — — — —… britský psycholog německého původu; profesor univerzity v Londýně. —Autor obsáhlé koncepce osobnosti a metod zjišťování její struktury. —Osobnost definuje jako relativně trvalou organizaci charakteru, temperamentu, intelektu a fyzických vlastností, určující formy přizpůsobení jedince prostředí. — —Eysenck objasňuje některé základní dimenze osobnosti pomocí faktorové analýzy (faktor neuroticismu, psychoticismu, faktor extra-introverze, faktor inteligence). —Je autorem diagnostických metod, … — —Hlavní díla: Dimensions of Personality (Dimenze osobnosti), Struktura lidské osobnosti. —Americký psycholog (USA, Anglie) —Osobnostní rysy a faktory, —Diagnostika —Inteligence, motivace, zájmy —16 PF osobnostní dotazník —Teorie inteligence (fluidní a krystalická), inteligenční testy nezatížené kulturou —Úroveň faktoru — Introverze — — —Úroveň rysu vytrvalost – rigidita – subjektivita – uzavřenost…. — — — —Pozorovatelné konstelace —(povrchové rysy) — setrvává u řešení problémů – — vytrvává u monotónní činnosti — nenechá se vyrušit —Popisuje se pomocí: —Sloves (hádá se, útočí, pomáhá…) —Příslovcí (mluví rychle, jedná neuváženě…) —Přídavných jmen ( rychlý, váhavý, bezohledný) —Podstatných jmen (uvážlivost, otevřenost … dětina…) —Typy (podle Eysencka) jsou pozorovatelné konstelace nebo syndromy rysů (shluky rysů – faktory). — —Typ vyjadřuje konstelaci určitých vlastností, které spolu souvisí (povídavost, družnost …- typické pro extraverzi) — —Pojetí typu zahrnuje relativně stálé psychické znaky, nebo i znaky fyziologické či anatomické — —Typ má popisný význam. — —K typům lze dojít faktorovou analýzou (faktory - Eysenck) nebo i klinickými zkušenostmi (pozorováním – Jung). — — — — — — — —Typ popisuje člověka jen v určitých charakteristikách, v jiných vlastnostech se mohou příslušníci stejného typu lišit. — —Každý člověk může příslušet k různým typům – příslušnost k jednomu typu nevylučuje příslušnost k jinému typu, který je konstruován z jiného hlediska — —Pojetí typu zdůrazňuje především přítomnost vlastnosti nebo souboru vlastností dominujících: Jde o vlastnosti vystupující u více osob v takové míře, že vtiskují pečeť celému jejich chování. — —Hranice mezi typy jsou plynulé, typy od sebe nejsou ostře odděleny, příslušnost k typu se spíše spojuje se stupněm síly určitého rysu nebo souboru rysů, a tedy není možné třídit lidi do vylučujících se kategorií (lidi nelze např. třídit jen na pracovité a lenivé, jsou i lidé, kteří mají vlastnosti vyjadřující něco mezi oběma uvedenými krajními případy, a těch je většina). — — — —Různá kritéria – často spojená bio-fyziologickými dispozicemi, vliv konstituce na psychiku — —Theofrastos z Eresu: (3. st. př.n.l.) —30 osobnostních charakterových typů: Lhář, Nemrava, Lichotník, Lakomec… — —Frenologie byl obor, který předpokládal a zkoumal souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy. Byl populární zejména v 19. století (pseudověda). (F. J. Gall) — —Temperamentová Hippokratova typologie (tělesné šťávy) —Hippokrates - Wundt, Eysenck, Pavlov —Rozpracovávána a využívaná dosud —M – CH – S – F — — — — —Jde o typy charakteru související se stavbou těla a s určitým typem psychického onemocnění (psychopatologie – norma, plynulý přechod) — —Poukazuje na souvislosti mezi temperamentem a charakterem, temperament je základnou pro rozvoj charakteru (vzrušivost – konfliktnost, nepozornost – nepečlivost) — —Tvar těla má velký vliv na psychiku, souvislost mezi stavbou těla a reagováním — — —Extroverti – zaměření na okolí —Introverti – intrapsychické zaměření — —(Pod)typy podle převahy —Myšlení (zkoumá…) —Cítění (oceňuje…) —Smyslového vnímání (spoléhá na smyslovou zkušenost…) —Intuice (poznává skrytý význam…) — —Psychická plastičnost: —typ zvykový (automatický – stereotyp, nepohotovost), —ovlivnitelný (sugestibilní – potřebuje pochvalu, lehce navazuje kontakt, nestálost…), —vypočítavý, (jde za cílem, zisk, smysl pro povinnost, zásady), —ideový (citlivý, intuitivní, spravedlnost, hodnoty) (N. Ilgiewiczová) — —Postoj k životu: (př. výstup na horu…): unavení (pesimisté), světáci (požitkáři), nadšenci (optimisté) (T. de Chardin) — —Psychoregulační model – zralostní: O rudimentární (živočišná, hrubost..), O přizpůsobená (nepružná, konformní), O kultivovaná (sebereflexe) (D. Kováč) — — — — —Typy podle sociální vyspělosti jednání —typ destruktivní – lidé jednající nezodpovědně, bezohledně, agresivně 10-16% lidí —typ konzumenta - možnost získat v životě potěšení v různých oblastech, nepříjemné povinnosti je třeba odbýt (asi 2/3 lidí) —typ tvůrce – překračuje dané svým úsilím splnit úkol a poslání, nehledají osobní štěstí, chtějí zanechat něco smysluplného (asi 16% lidí) destruktivní konzument tvůrce Na ideje cynik snob mudrc Na lidi agresor, manipulant nezávazný rádce Na věci vandal sběratel vynálezce Hypotetická typologie, neověřená…. Souvisí s výběrem profese….. —V žádné typologii neexistují jasné hranice mezi jednotlivými typy , „Smíšené typy“ jsou častější než „čisté typy“ (choleričtí sangvinici). —Mnohé typy nejsou ničím jiným než sociálními stereotypy s přehnaným zobrazením charakterů —Hlavním nebezpečím typologizování je zjednoddušování. —Nemá-li se individuum v typu ztratit, doporučuje se konfrontace více různých typologií. —Vývojový typ dominuje nad konstitučním typem, např. kojenec je jako typ sotva poznatelný, konstituční typ se prosazuje více v dospělosti. —Každý člověk má v sobě obě tendence určitého bipolárního typu, typ vyvstává při chronickém převažování jedné tendence. —Osobnost je vždy bohatší a také záhadnější než typ a osobnost tvoří jednotu individuálního a typického, tj. v něčem je jedinec psychicky i fyzicky podoben některým jiným jedincům, ale současně se od nich také v něčem podstatně liší ( např. introverti se mezi sebou liší svými zájmy, mírou inteligence, aktuálními potřebami…), i když mají něco podstatně společného – jsou uzavření, plaší, spíše nepraktičtí. — —Rostlina, zvíře, člověk —Biologická, psychosociální, duchovní —Platon: racionální, emocionální , konativní —Musím, chci, měl bych — —Koncept vrstev vychází z vývoje funkcí mozku, které se uplatňují v různých úrovních regulace chování: —Pudy (mozkový kmen) —Emoce (limbický systém) —Rozum a vůle (neokortex) —…. Nižší funkce v průběhu ontogeneze ustupují do pozadí a do dospělého člověka se uplatňuje v situacích ohrožení…. — — —Některé teorie osobnosti (Freud) — —Vývojově nejvyšší mechanismus regulace chování je vůle. — —O. Čačka: 1.Elementární duševní fce (biogeneticky determinované) - vrozené 2.Komplexnější duševní projevy (poznatky, postoje, role) sociální determinace – sociální učení 3.Subjektivní a jedinečné úvary jáství (poznávání, sebepojetí a sebrealizace) – řídící mechanismy, vůle 4.Osobní a egopřesahující hlediska vyspělého a kultivovaného jedince (vzdělanost, moudrost, zralost…) - autokultivace —Pohled „zevnitř“, vnitřní rámec —Základem je sebeuvědomování, vědomí vlastní individuality —Vědomý princip - Vědomé Já —Zážitek vlastního Já (Self) —Mechanismus odlišování sebe od okolí —Základem pro sepoznávání, sebebehodnocení, sebevědomí, sebepojetí — § —Počátky sebeuvědomování a sebepoznávání v batolecím období, — — — — —Do sebehodnocení se promítají: — srovnávání s jinými, požadavky na sebe sama (ideální Já), hodnocení druhými, —úspěšnost v práci a ve škole, ... —Vliv rodiny: —Zrcadlová teorie (podceňování nebo podpora ze strany rodičů) —Teorie modelu (vliv vlastního sebehodnocení rodičů) — —Sebehodnocení: —- dílčí sebehodnocení -sebehodnocené celkové (self – esteem), sebeocenění (vysoké, nízké) — —vysoká sebeúcta (větší samostatnost, menší sugestibilita, větší odvaha ... ale i riziko —snížené sebekritičnosti) —nízká sebeúcta (konformita, nedůvěřivost, někdy neuroticismus, úzkost či pocity viny, —nižší aspirace) — —Zahrnuje znalosti o sobě samém, sebehodnocení a pohledy na sebe sama - schéma sebe sama (selfconcept) —Obsahuje rozmanité události osobní historie, identitu vyjádřenou v osobním příběhu nebo osobním mýtu dávající smysl našemu životu (Hřebíčková, Urbánek) — —Jevové já a sebepojetí (Snygg, Combs – fenomenologie) —Jevové já – jak se lidé vnímají v různých situacích, mění se —Sebepojetí (self-concept )- kolem něj se uspořádává vjemové pole. Relativně stálé — —(Cattell – sentiment Já) —Jde o vnitřní organizaci, která je středem seberegulace (má vliv na naše chování, adaptaci) —Jak vnímám sebe sama —Sebeobraz: — reálné Já – jak se vnímá —ideální já – jak se představuje —Přijímání nebo odmítání sebe sama (sebeakceptace) — — —Typy (vývoj sebepojetí): —Zmatení, závislí, hledající, se zdravě zformovaným sebevědomím (Smékal) — — —Hledisko nezávislosti na druhých —internalisté – podmínky důležité pro dosahování úspěchu jsou —určovány především jimi samými —Schopní lidé, kteří se nestali vedoucími, nevyužili dostatečně své —příležitosti. —Známky, které člověk dostává ve škole, závisí —především na jeho píli. — — —externalisté – považují vnější vlivy za téměř fatálně determinující —Bez opravdového štěstí se nikdo nemůže stát vedoucím. —Někdy se dá těžko pochopit, podle čeho učitelé známkují. —Pozitivní sebepojetí – duševní zdraví —Negativní sebepojetí – maladaptace a deprese — —Vliv na životní spokojenost — —Diagnostika: —Rosenbergova škála sebehodnocení —Dotazník životní spokojenosti — — — —Potřeba adekvátnosti (přizpůsobenost)– adekvátní Já, schopnost vyrovnávat se s nároky života . Zachování současné uspořádanosti a rozvoj k adekvátnosti. — —Adekvátní/zralá osoba: —pozitivní obraz o sobě - vlastní hodnota, pocit vnitřní ceny a důstojnosti —přijetí sebe a druhých ochota odpouštět sobě a druhým nedokonalost je přirozená —Sebepoznávání např. v oblasti identity: —otázky: kdo jsem (životní role, poslání...), jaký jsem, jaké jsou mé —schopnosti, co chci, kam směřuji (celoživotní proces, prohloubení v —pubertě)…. — —Některé metody sebepoznání (slouží pro osobnostní rozvoj) —Slouží jako podpůrné techniky, ne psychoterapie —Pravidelná registrace vlastního jednání —Pravidelné reflexe —Prostřednictvím druhých —Metoda volných asociací —Současné sebepozorování — —Osobnostní rozvoj - podmínka sebeaktualizace —Rozvoj sebe sama, vlastností osobnosti, (schopností), ale i v oblasti —vlastní identity, vlastních postojů a chování (sebeprezentace), —kultivace pohledu na sebe, na druhé, řízení času, stresu... — — —Profesionální rozvoj —profesní identita, vlastní chování a postoje v organizaci, rozvoj —schopností potřebných k vykonávání profese, kariérní růst,vztahy —k druhým v organizaci, profesní komunikace, zvládání prof. stresu… —Vytvářejí se: — vlastní zkušenost, —rozvoj již vytvořené teorie osobnosti, —eklekticismus. — —Dva vztažné rámce pro konstrukci teorie: —hledisko vnějšího pozorovatele („objektivní“) umožňuje měřit a hodnotit i odchylky od normy, —hledisko nositele chování (percepční, vnitřní, subjektivní), - jedince se pokouší porozumět chování a nehodnotí normalitu — — — —Vnější rámec: Osobnost je dedukce z chování, měření, rozvoj zvenčí, —Behaviorismus a teorie učení (Pavlov, Skinner, Miller…) —Faktorová teorie (Cattell) —Interpersonální teorie (Horneyová, Sullivan) —Individuální psychologie (Adler) —Psychosociální teorie (Fromm, Erikson) —Analytická teorie (Jung) —Teorie pole (Lewin) —Holistická teorie (Maslow) —Logoterapie (Frankl) —Fenomenologie (Husserl, Combs a Snygg) —Teorei Já (Rogers) —Vnitřní rámec: osobnost je reálná, důraz na svobodu, tendence k —sebeaktualizacei — —Druhá vídeňská škola - odchýlení od psychoanalýzy (odklon od biologického – pudového motivu k motivu společenskému) —Žid, později protestant, trpěl křivicí, —Lékař, oční, později psychiatr —Spolupráce s Freudem, prezident Psychoanalytické společnosti, později odklon a vlastní společnost —Neradikální socialista – věřil v „sociální cit“, později odpor k marxismu, zájem o „běžné lidi“ —Síť dětských, rodinných poraden —Teorie Individuální psychologie – věhlas v USA — —Usilování o nadřazenost – ústřední hnací síla osobnosti. Znamená žít dokonaleji – být víc než jsme. Jde o nadřazený princip ne o moc. — —Dokonalost je představa (fiktivní cíle) kterou si vytváříme a žijeme tak, abychom ji zrealizovali (fiktivní finalismus) — —Lidé jsou sebeurčující bytosti, vytváří si Ideální Já —Zdroj usilování o nadřazené ideály: pocity méněcennosti —Ty mohou vycházet z objektivní skutečnosti – např. orgánová méněcennost (organ inferiority), fyzická slabost těla —Pocity méněcennosti = komplex méněcennosti – není nenormální (mladší děti v porovnání se staršími sourozenci…), všichni jsme nějak omezeni —Komplex méněcennosti platí i rodově, promítá se i pohlaví (ženský maskulinní protest) – mít „mužskou svobodu“ —Méněcennost pramenící z pohlavní identity však platí i pro muže — — —Pocit méněcennosti může ovlivnit životní styl —Vybraný životní styl slouží k dosažení nadřazenosti —Životní styl pak určuje vzorce chování —Životní styl si jedince konstruuje na základě dětských zážitků —Dětské zážitky jsou ovlivněny tím, v jakém pořadí se jedinec narodí —Prostřední dítě: ambiciózní životní styl (aby předčilo staršího sourozence) —Starší sourozenec prožívá pocit „svržení z trůnu“, rádo se vrátí do minulosti (regres) a volí konzervativnější styl —Orgánová méněcennost a pořadí sourozenců ovlivňují životní styl (objektivní příčiny – tj. společenské a biologické okolnosti) — —Kromě objektivních příčin ovlivňuje životní styl ještě tzv. tvořivé Já (subjektivní síla). —Tvořivé já rozhoduje o tom, zda je schopen jedinec ovlivnit , změnit (tvořivě) vliv objektivních příčin —Tvořivé Já chrání jedince, je aktivní proces, je tvůrcem jedinečnosti — —Zdravý životní styl zahrnuje sociální cit (s ním se rodí všichni lidé), člověk je tvor společenský —Nemusí se plně rozvinout, vyvíjí se v rodinném životě —Rodiče posilují sociální cítění u dítěte —Jde o hodnoty rodiny, atmosféru, vzájemný respekt… — —Patologické osobnosti nejsou schopny dosáhnout nadřazenosti sociálně přijatelným (konstruktivním) způsobem —Typy rodin: atmosféra nedůvěry, moci, nevšímavosti, rozmazlování – brání rozvoji sociálního citu —Dosahování nadřazenosti na úkor ostatních, tzv. sobecké cíle: —- Vyhledávání pozornosti -Usilování o moc -Mstivost -Deklarování nedokonalosti či prohry —Zlobivé děti nebo osobnostní vlastnost? Patologické životní styly. —Rozmazlený životní styl – rodiče řeší za děti úkoly, které mohou řešit samy … děti se stávají neschopnými. Lenost. „Rozmazlení lidé“ – pocit: svět by se měl o ně starat, upoutávají pozornost. Nedostává-li se pozornosti, začnou trucovat, zloba —Bezmocný (o moc usilující) životní styl – dominantní rodiče. Děti náchylné ke komplexu méněcennosti, bezmoc v rozhodování, vede k upřednostňování destruktivních cílů. Žijí v opozici, cílem je získat moc, neústupné chování. —Neurotický (kompulzivní) životní styl - dominantní, trestající rodiče, ironie, hledání chyb. Nesnaží se o nic, uchylují se k rituálům, obsedantní jednání —Neurotický - Mstivý ž. styl – děti bité, krutost. Agrese vůči společnosti. Bezohlednost. —Neurotický - Izolovaný ž. styl – zanedbávané děti, lhostejnost. Izolací dokazují nadřazenost. Zoufalství. — —Biblioterapie – uvědomit si živ. styl (poučit se, povzbudit, posílit, prozřít, propojit se světem, pozvednout žs) —Zvyšování vědomí, interpretace vztahů současnosti s minulostí —Analýza životního stylu —Poznání základních omylů (jsem neschopný…) —Přehodnocení cílů —Vyjádření sociálního citu (úkoly) —Němec, Žid (emigrace do USA), filozofie a sociologie, psychologie. —Vliv Marxe a Freuda, sociální cítění, socialista —Vnímal patogenní a dehumanizující vlivy moderní společnosti, —Zdůrazňoval uvědomění si sebe sama a rozvoj vlastních hodnot —Důraz na rozvoj svobody, altruismus, produktivní zaměření života —Osobnost = zděděné a získané duševní vlastnosti … činí jedince jedinečným —Temperament (konstituční) – Charakter (charakter jako nositel etiky, hodnotové volby). Charakter je důležitý pro osobnostní přizpůsobení. — —Produktivní a neproduktivní charakter —- Produktivní: obdarovávání druhých prostřednictvím lásky a práce (vztah lásky a práce) —- Neproduktivní: člověk není schopen produkovat a tak to, co potřebuje si musí zajistit jinak (pasivně nebo aktivně) —Receptivní orientace —Kořistnická orientace —Hromadivá orientace —Tržní orientace —Charakter vzniká dvěma procesy, oba jsou všudy přítomny, smíšeny: —Socializace – získává vztah k druhým a k sobě (produktivní) —Asimilace – získávání předmětů (rozvoj neproduktivního CH) — —Aktivní silou je láska (zralá láska), schopnost milovat —Vliv Adlera, zaměření na sociální vztahy —Němka, lékařská fakulta, psychoanalýza —Rozdíly v neurózách mezi americkými a německými pacienty – usuzování na vliv společnosti, kultury země —Psychologie žen —Rozhodující úlohu mají zážitky z dětství, zážitky ukotvené v sociálních faktorech (na rozdíl od Freuda a Adlera) —Děti se rodí do problémového světa – vzbuzuje úzkost —Úzkost je podporována dospělými (dospělí jsou neurotičtí) – to se promítá do výchovy —Čím větší vlivy, tím větší úzkost a nejistota a zranitelnost dítěte —Vzniká pocit bezmoci, osamocenosti vůči nepřátelskému světu —Tři vztahy pro překonání úzkosti: —Směrem k lidem (k rodině… cíl je zajistit si bezpečí, vyhýbat se neshodám) —Proti lidem (agrese, porazit ostatní) —Od lidí (izolace) —Tyto tendence vykazují všichni lidé. Ohrožené dítě se drží jen jednoho z těchto způsobů, podle toho, co se vyplácí. —Propojení těchto tendencí – duševní zdraví —V dospělosti: neurotické potřeby plynou z ustrnulých postojů z dětství, jsou nevědomé a obsedantní. —Neurotická potřeba náklonnosti a schválení —… partnera —… vymezit svůj život úzce vytyčenými hranicemi —…moci —…využívat druhých —…prestiže —…obdivu —…výkonu —…soběstačnosti a nezávislosti —…dokonalosti a nenapadnutelnosti… —Může jít o kombinace, výčet je nekonečný… —V psychoterapii věří H. svépomoci pacienta, náhodným změnám, příkladům… — —Patří do existenciálně založených terapií —Existence – bytí není dáno dopředu (jako osobnost charakterizovaná rysy), jde aktivní a dynamický proces mezi jedincem a světem —Existence je bytí ve světě, jednota člověka a prostředí —K pochopení jedince je třeba porozumět světu, který si vytváří —Svět sebe sama (bytí se sebou), bytí s druhými, bytí v přírodě —Existenciální úzkosti: strach z nebytí, hrozba nesmyslnosti (MY dáváme svému životu smysl), —Zdravé bytí – autentická existence, základem psychopatologie je lhaní (lež – mylné představy o životě, namlouváme si (nebo někomu) něco a vyhýbáme se tak úzkosti) —Soustředí se na chybění smyslu (logo=smysl) — — — — —Vídeň, neurolog, psychiatr —Neuropsychiatrická klinika – všímal si pracujících lidí (cítili se lépe) —Koncentrační tábor – pomáhal druhým přežít (smysl) —Vůle ke smyslu je základem existence —„Ten, kdo má pro co žít, může vydržet téměř cokoli“ — —Osobnost (jako celek): dimenze fyziologická, psychologická a noologická —Noologická se vztahuje kvůli ke smyslu —Opomíjení fyziologických potřeb - tělesná onemocnění, opomíjení psychologických potřeb –emoční problémy. Opomíjení noologických (noických) potřeb – problémy s existencí. Je třeba uplatnit vůli ke smyslu. (Oč jde člověku především) —Smysl objevujeme, smysl každého okamžiku se mění – krátkodobé vedou j dlouhodobému životnímu smyslu —Člověk objevuje smysl trojím způsobem: vykonáním činu, prožitím hodnoty, utrpením. —Vykonání činu – práce, sport, umění —Prožití hodnoty – opravdový zážitek, obohacující a povznášející, (láska, péče…) —Utrpení – je všudypřítomné, nevyhnutelné situace – záleží na tom, jaký postoj vůči utrpení zaujmeme (proměnit utrpení v morální vítězství) —Stále více lidí pochybuje o smyslu své práce, lásky , života, smrti – existenciální vakuum - důvodem k sebevraždám) —Nedělní neuróza – denní a týdenní stereotyp, rutina, zakrývají vnitřní prázdnotu. Krize – začneme-li ve volných dnech (víkendu, nemoci, důchodu…) o životě přemýšlet —Hledání smyslu je základním kamenem psychického zdraví —„Proč se nezabiješ?“ (zárodek smyslu) —Záleží na nás, jaký smysl životu dáme —„Žij, jako bys žil už podruhé…“ —Zvyšuje se vědomí, argumentuje se, pracuje se s úzkostí (tak tam běžte a schválně to udělejte – „paradoxní intence“) —Práce s klienty „unavené životem“, po traumatu… — —USA, Illinois, Wisconsin —Konzervativní rodina —Teologický seminář, psycholog, poradenství, psychoterapie —Studie o účinnosti terapie —Práce s klienty (patologií) i e zdravými lidmi – osobnostní rozvoj —Nedirektivita ve vztazích —Vliv na všechny pomáhající profese —Nediagnostické pojetí, výpovědi klientů - autodiagnostika — — —Ochrana lidské individuality —Důraz na bytí a svobodu, omezení společenskými normami nebrání svobodě —Lidé mohou usilovat o rozdílnost namísto tendence ke konformitě —Člověk není hotová bytost (výtvor) – jde o celoživotní proces —Optimistický pohled na člověka (kritizován) — — —Motivační síla = tendence k (sebe)aktualizaci, rozvoj kapacit, zkvalitnění (vrozená tendence).. .prostřednictvím naplňování potřeb a přijímání prožitků. Je provázeno emocemi. —Vnitřní vztažný rámec – náš prožívaný svět, subjektivní svět (subjektivismus). Je třeba jej poznat („chodit v mokasínách“) – naslouchat, sledovat neverbalitu —Vnímáme rozdíl mezi našimi zážitky a zážitky druhých – diferenciace. —Zpracované, uvědomované zážitky - sebezkušenost – Já (vnímání charakteristických aspektů, vztahů k druhým, ke světu…) — —Organismus = základem prožívání. —Já = sebepojetí (přijímá prožitky, popírá je, přijímá je zkresleně) — — —Potřeba pozitivního ocenění Já, na základě ocenění od druhých se vytváří sebeocenění —Člověk ovládaný hodnotami druhých lidí (ne svými) – plní „něčí“ podmínky pro ocenění, oceňuje se pouze na základě ocenění zvenčí (podmíněná rodičovská láska) — — Já P symb. zkresleně kongruence Popřené P organismus Kongruence je shoda mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jak jsou symbolizovány v Já (Sebepojetí) Inkongruence je nedostatek přesné symbolizace organismického prožívání (hodnocení) Já Vysoká míra kongruence je známkou zdraví. —Vyjadřuje názor člověka na sebe sama —Formováno rodiči a dalšími osobami v životě —Nepodmíněné přijetí a ocenění druhými formuje zdravé sebepojetí (dítě nemusí popírat prožitky) —Nepodmíněné sebepřijetí — —Podmíněná rodičovská láska – příčina poruch, inkongruence — —Máme prožitky neúspěchu v nějaké oblasti, ale —považujeme se za úspěšné. Stáváme se tím, čím nejsme. —V zájmu udržení pozitivního hodnocení druhých. —(Falzifikace sebe sama). — —Podvědomě pak vnímáme některé zážitky jako ohrožující. Ohrožení sebepojetí –Já. —Výsledkem – obranné reakce. (např. racionalizace neúspěchu, únik do nemoci…) —Všichni se cítí ohroženi zážitky inkongruentními se sebepojetím (jsem dobrým vedoucím, chci pracovat pro lidi – manipuluji, uplatňuji svou moc, chci být viděn) —Všichni máme obranné mechanismy (chráníme sebeúctu) —Vztah v terapii – ocenění a akceptace, přesná empatie, opravdovost —Zvyšování vědomí – práce s pocity, vyjádření emocí, „ničení symbolů“ —