11. Jsou také slovesa, která nemají nezvratný protějšek (tzv. reflexiva tantum'). V ruštině k nim patří napr. cMeaTbca, yjibiôá-rbca, 6oaTbca, HpáBHTbca, 3,n,opÓBaTbca zdravit, KjiáHaTbca zdravit, klanět se, jiioôoBáTbca KeM/neM kochat se, těšit se, ropaiiTbca KeM/ieM být hrdý, pyšnit se, covtHeBáTbca b KOM/něM pochybovat a n. j.
§ 89. Mezi jednotlivými ruskými a českými slovesy jsou rozdíly ve vyjadřování reflexivity:
a) v ruštině zvratné sloveso, v češtině ne: HanHHáTbca (BecHá HaHHHáeTca c 21 MápTa) - začínat, KOHHáTbca (jiéKUHH KOHnáeTca b 10 nacÓB) - končit, npoAOjiacáTbca (cneKTaKJib npoÄOJiaiáeTca) pokračovat, ocTaBáľbca zůstávat, cnýuiaTbca (MáTepH) poslouchat, HyxAaTbca (b fféHbrax) - potřebovat, 3flopÓBaTbca zdravit, KOJieôáxbca váhat, ÄOÔHBáTbca (ycnéxa) dosahovat a n. j.;
b) v češtině zvratné sloveso, v ruštině ne: hádat se cnópHTb, opalovat se 3aropáTb, opozdit se ono3ÄáTb, potit se noTé-rb, stát se CTaTb, třást se Apoacá-rb (ArpacTHCb), unavit se ycTáTb (/yroMÍÍTbca), vážit si koho yBaacáTb Koró, zvyknout si npHBbiKHyTb aj.
c) v češtině zvratné sloveso, v ruštině nezvratné + ce6á:
chovat se (slušně) Becrá ce6á (npujiHHHo), obětovat se acépTBOBaTb co6óň, věnovat se (fyzice) nocBaTHTb ce6á (4w3HKe), cítit se (výtečně) HýBCTBOBan. ce6á (otjihmho) (avšak: bo bcěm MyBCTBOBajiacb 3a6ÓTjiHBaa pyxá MáTepH ve všem bylo cítit pečlivou matčinu ruku) aj-
' T
VYBRANÉ KAPITOLY ZE SYNTAXE
§ 90. Přes blízkou příbuznost ruštiny a češtiny pozorujeme mezi nimi různé rozdíly v mluvnické stavbě vět. Některé z nich jsou dosti výrazné a jejich znalost je pro náležité ovládnutí ruštiny důležitá.
Jedním z těchto rozdílů je výrazné zastoupení tzv. asymetrického větného modelu v ruštině. Co si máme pod tímto termínem představovat?
Základním, v ruštině i češtině běžným typem věty je dvojčlenná konstrukce, v níž je činitel děje (nositel stavu) vyjádřen podmětem v nominativu a děj (stav) přísudkem, predikátem; jde tedy o konstrukci svým způsobem symetrickou, např. Cójmue rpée-r. Slunce hřeje. - PeoěHOK cnHT. Dítě spí. - Moň ruieMáHHHK - AHcné-niep. Můj synovec je dispečerem.
V ruštině však jsou hojněji než v češtině zastoupeny věty asymetrického rázu, v nichž je činitel děje (nositel stavu) odsunut z pozice podmetu a je vyjádřen iinvm pádem než nominativem, a to
a) genitivem: IIpenáTCTBHH AJia Heró He cymecTB08á.no. Překážky pro něho neexistovaly. - TaKHX cjiýnaeB He 6biBáe-r. Takové případy nebývají. - B HámeM Teárpe HeT acKajiá-ropoB. V našem divadle nejsou eskalátory.
b) dativem: YHeHHKáM HyacHbi TeTpáflH. Záci potřebují sešity. - Jlmub 6bi Bépe He 3a6jiyÄHTbca! Jen aby Věra nezabloudila1. - JJéTe njióxo oTcróaa bhjtho. Péťa odtud špatně vidí.
c) instrumentálem: no^ýjio jiěrKHM BerepKÓM. Zavanul lehký větřík. - CojifláTa páfmjio ockójikom rpaHáTbi. Vojáka zranila střepina granátu. - BéTpoM copBájio Kpwmy. Vítr strhl střechu.
§ 91. Zvláště charakteristický pro ruštinu je tento asymetrický typ při vyjadřování modálnfch vztahů možnosti, nutnosti a záměru. Zde se hojně využívá k vyjádření činitele děje dativu ve spojení s predikativními příslovci a podobnými výrazy (móhcho, HyacHO, Haflo, HeoôxoÄHMO, Hejib3a, oxÓTa, jieHb...) nebo s neosobními slovesy (cjié^yeT, npeÄCTOHT, npíměTca, nojiaráeTca, xóneTca...). Např. noneiviý IleTpý mójkho KypíiTb, a mhc Hejib3a? Proč může Petr kouňt, a já nesmím? - ,EI,éTaM Haflo ýTpoM páHO BCTaBáTb. Děti musí ráno brzo vstávat. - HHocTpáHity cobcčm HeB03MÓacHO nepeBecTH TaKÓň tckct. Cizinec naprosto nemůže takový text přeložit. - HáuiHM Äpy3aM npHAěTca corjiacírrbca c 3thm npeÄjioacéHHeM. Naši přátelé budou muset s tím návrhem souhlasit. - Htói-h cjiéflOBajio noÄBecTH BaM, a He HBaHÓBy. Závěry jste měli udělat vy, a ne Ivanov.
70
71
Tuto tendenci ruštiny by měl mít český uživatel ruštiny stále na paměti, aby pod vlivem mateřského jazyka neochuzoval své vyjádření nadměrným užíváním stereotypních dvojčlenných konstrukcí typu a ínorv. mi iiojiacHM + infinitiv apod.
§ 92. S tím, co bylo řečeno, souvisí v ruštině i sklon k potlačování, anonymizaci nebo generalizaci činitele děie. Často se např. vynechává dativ činitele, je-li činitel patrný ze souvislosti, např.: n.03B0HHTb BaM BénepoM? [tj. mho] Mám vám večer zavolat? -ITpuuě-rcs emě pa3 nonpóôoBaTb. Buäeš I Budeme I Budete I Budou to muset ještě jednou zkusit. - 3aBepHýn>? Mám vám to [tj. koupené zboží] zabalit?
Časté je využívání vět s neurčitým a všeobecným činitelem (Heonpe,nejiěHHO-jiHHHwe, o6o6měHHO-jiHHHtie npeÄJioacéHHH), v nichž nelze doplnit nominativní podmět, např. B asepi. nocTynájiH. Nikdo zaklepal na dveře. - AjieiccáHÄP OěaopoBHH, Bac cnpáiiiHBaioT. Alexandře Fjodoroviči, někdo se po vás ptá. - IlpócaT ocbo6oähti> BarÓHw. Prosíme vystupte [v metru]. - B KOHité noBecTBOBáTejibHoro npejuiojKéHHa cTáBHT TÓiKy. Na konci oznamovací věty píšeme tečku I se píše tečka. - Eró TyT XBájisT, a oh xrvcýpHTca. Člověk [=já] ho tu chválí, a on se mračí. - Teôá He yôejiHiiib. Tebe člověk nepřesvědčí.
V češtině jsou věty se slovesem v 3. os. pl. možné jen tehdy, nepatří-li mluvčí Ic okruhu činitelů děje. Např. vývěsku na pokladně 3flect npoflaiÓT Ghjibtm může větou Zde prodávají lístky přeložit někdo z přicházejících zájemců, protože činitelem daného děje není. Sám činitel děje, tj. prodávající, by však musel česky napsat vývěsku jinak, např. Zde prodávánu I se prodávají lístky. Věty se všeobecným činitelem děje obsahující tvar 3. os. pl. tedy v češtině neexistují.
Tendence k asymetričnosti věty se v jistém smyslu projevuje i v potlačování druhého hlavního větného členu - predikátu, přesněji jeho slovesné složky (viz o vyjadřování slovesa 6hti. v § 93n. a o úspoře slovního výrazu v § 33).
Vyjadřování bytí a vlastnění
Řada charakteristických vlastností ruštiny vyplývá z osobitého postavení a funkcí sloves vyjadřujících základní životní skutečnosti - bytí a vlastnění (v nejširším smyslu slova).
Vyjadřování bytí
§ 93. Je všeobecně známo, že se v současné ruštině běžně nevyjadřují prézentní tvary slovesa 6bm>. a to ať již jde o sloveso plnovýznamové, sponové, nebo pomocné; např. KaÔHHeT ÄHpéKTopa Ha BTopÓM OTaacé (plnovýznamové). - MepicýpHH - ôjitcKáňinaa
k CojiHuý iuiaHÓTa (sponové). - JJ,enyTáTti H36npáeMti (jsou voleni) coraácHO KoHCTHTý-iihh (pomocné).
Méně často si však uvědomujeme různé systémové důsledky této skutečnosti. Jednou z nich je např. nezbytnost vyjadřovat kategorii osoby podmětovým osobním zájmenem tam, kde není vyjádřena chybějícím tvarem slovesa: a, tm... yoeacflěH jsem přesvědčen; oh Tenépb Ha KypópTe je teď v lázních; mm 3a Báuie npe,iyioacéHHe jsme pro váš návrh; tm yTBepacÄájia, hto... tvrdila jsi, že... Odtud se obligatórni užívání osobních zájmen rozšířilo i tam, kde je samo o sobě nadbytečné: a 6erý, tm npHMeuiB, bm 6ý.neTe coMHeBái-bca...
§ 94. Jiným důsledkem, tak říkajíc opačným pólem toho, že ruštině chybí prézentní tvary slovesa 6mtb, je existence řady jiných sloves, která tento "nedostatek" kompenzují.
Za prézentní tvary plnovýznamového 6mtb máme v ruštině slovesa ÔMBáTt, cymecTBOBáTt, HajiňnecTBOBaTb, BCTpenáTbca, HMeTbca, HacHHTMBaTbca, Haxofl,HTbca, ripucyTCTBOBaTb, cocTOHTbca, npoHCxoAHTb, häth a také výraz HajiHuó. Např.: , Cyu{ecmeýem/-eýH>m hbs TeópHH. - B rocTHHHiie iwéemcs ocóôbiň 3an AJia KOHdpepéHitHň.
- nójiioc xójiOÄa Haxódumcn b paňÓHe CTáHUHH Boctók. - B ÄHCKOTéKe Hacnůmbieaemcíi ókojio naTH TbicaH rpaMnjiacTHHOK. - CeáHc cocmoúmcu b nojioBHHe BocbMÓro. -
ŕ CKÓjibKO Bac Maximo"! Kolik je vás tady?
Podobně je tomu i s kompenzací 6biTt sponového, kde máme k dispozici slovesa aBJíárbca, 6biBaTb, cjiyacHTb, CToaTb, cocTOSTb, HHCjiHTbca, jOBOÄHTbca, npHXOÄHTbca, npeÄCTaBJíáTb co6óň, cocTaBjíáTb, 0Ká3MBaTbca, nojiynáTbea a n. j. Např.: Eró yTBepacnéHHe xenšemai cnópHbiin. - PýccKHH a3MK cnýMcvm cpéacTBOM Kom-ájcTOB' c pá3HMMH CTpáHaMH. - ľlorÓÄa cmoum cóJiHeMHaa. - Hb3hób HÚCAumcx 6ojibHMM (je ve stavu nemocných). - HpHHa MHe doeódwnca flBorápoAHoň cecTpóň. - něTp cocmoúm hjióhom acHJiKOonepaTHBa (bytového družstva). - npoH3BÓflCTBO MaTepHájibHbix 6jiar npedcma-ejiáem coôóu ocHÓBy »ch3hh óômecTBa.
i Vyhovujícím českým protějškem je často pouhé sloveso být. Zároveň je však třeba
si uvědomit, že se jeho užitím poněkud nivelizují jemné významové odstíny tkvící v různých
j" slovesech ruských. Proto se při překladu českého být do ruštiny nespokojujeme jen se
ľ standardními protějšky 6biTb, popř. aBJíaTbca, ale usilujeme vždy o výběr nej vhodnějšího
f ekvivalentu z výše uvedených, popř., i dalších "kompenzačních" sloves ruských. Např.:
i
: Řešení té úlohy je velmi obtížné. PeuiéHHe 3ajj,aHH 0Ká3bieaemcji oneHb 3aTpyÄHHTejibHMM.
- Ještě nevím, zdali jsou lístky. R noKá He 3Háro, UMéwmcjt jih 6HJié-rbi. - Polévka je velice chutná. Cyn noAynÚACJi óneHb BKýcHMM. - Večery jsou už vlhké. Benepá ananóesancx
"t cbipMMH. - Marina je posluchačkou dálkového studia. MapíÍHa túcAumcsi 3aÓKHnueň.
s Přitom je ovšem třeba respektovat rozdíly ve významových odstínech i v stylistické
m hodnotě jednotlivých sloves. Můžeme např. říci 3tot Bonpóc npedcmaejiáem 6ojibuiÓH
72
73
HHTepéc, ale nikoli 'cnýMcvm 6ojibiiiHM HHTepécoin; lze říci Eró noBe,n,éHHe cJiýMcum HaM npHMépoM, ale ne 'npuxódwncu hhm npHMépoM nebo 'cocmoúm Haiu npHinépoM. Zvláště je třeba vyvarovat se stereotypního užívání slovesa aBjíaTbca v hovorové řeči (zvláště jsou-li v ní expresivní výrazy: *BáHa aBJíáeTca HeBéacefl; *tm aBJíáeuibca He^oTpóroň).
§ 95. Obtíž pro Čecha představuje i využití neměnného tvaru ecTb, který svou existencí i vnější podobou svádí k tomu, aby byl všude dosazován za chybějící tvar 3. osoby. Tvaru ec-n> však můžeme užít jen jako plnovýznamového slovesa na označení:
a) existence někoho/něčeho: HacjiéÄCTBeHHbie 6ojie3HH ecTb. Dědičné nemoci jsou [tj. existují]. - Ectl pá3Htie TeópHH. - Ä paa, hto tm ecTb. Synonymní je sloveso cymecTBOBáTb;
b) možnosti něčím disponovat: AnejibCHHM ecTb [tj. v prodeji]. - B yHHBepMáre ecTb 3jieKTponpH6ópu pá3Hbix MápoK. - B najiáTKe ecTb use koňku. Ve stanu jsou [tj.
k dispozici] dvě lůžka. Synonymní je sloveso HMČTbca;
c) výskytu něčeho (v odlišném prostředí): Ha cójiHue ecTb naTHa. Na slunci jsou [tj. vyskytují se] skvrny. - B inópe ecTb Meaý3bi. - Cpe^h Hac ecTb h otjihhhhkh. Synonymní je tu sloveso BCTpenáTbca.
Tvaru ecTb nemůžeme však užít, chceme-li vyjádřit
a) údaj o umístění něčeho: Ha nojiý nepciÍÄCKHH KOBěp. - Ha ereHé xápTa h TpH KapTHHbi. - KaÔHHéT ÄHpéKTopa (ředitelna) Ha BTopÓM 3Taacé. - Ókojio Bxófla rpa3b.
b) údaj o zaplnění prostoru, nádrže, nádoby: B npyný xojiÓÄHaa boM. - KepocíiH (petrolej) b 6yTÚJiKe. - B KaHHCTpe (f.) flécaTb jíHTpoB 6eH3HHa;
c) údaj o konání, průběhu nějaké události, o stavu okolí ap:
B áKTOBOM 3ájie (aula) jiéKUHa. - B KňeBe c neTbipěx äo naTH cToaHKa (zastávka). - Ha neppÓHe tojikothš (tlačenice). - Cné,nyiomne Bb'iôopbi - b 2002 ro^ý. - OrciÓÄa npeicpácHbiň bhä.
Smysl využití tvaru ecTb můžeme pochopit z následujících příkladů: B TCKCTe ecTb HenoÄXOÄÄmHe npHMépu (mezi vhodnými se vyskytují i nevhodné), x B TéiccTe HenoÄxo^áruHe npHMépu (všechny jsou nevhodné). - B žtoh mócthocth ec-n. KpacHBbie jiecá (vyskytují se tam kromě polí, luk aj.), x B -ítoh mócthocth KpacHBbie jiecá (jde jen o lesy). - B cajicme (interiéru) HÓBoro TpaMBáa ecTb HéKOTopbie He^ocTáTKH (vyskytují se), x B cajiÓHe hóboto TpaMBáa ÄeBaHÓCTO MecT (je umístěno).
Tvar ecTb ve funkci sponové je vzácný. Užívá se ho hlavně v definicích: ITpaináa ecTb KpaTMáňiuee coeÄHHéHne ÄByx TÓneK. Přímka je nejkratší spojnice dvou bodů. V hovorové řeči se vyskytuje buď k vymezení přítomnosti proti jinému času, např. Tm 6mji h ecTb moh Äpyr, nebo v tzv. totožnostních charakteristikách, např. npnicá3 ecTb npHKá3, ,II,ÓMa ecTb flÓMa; bývá také v některých ustálených výrazech: Beftb 3to Máma! - OHá h
ecTb. Vždyť je to Máša! - Ano, je. - Bot tó-to h ecTb, hto... To je právě to, že... - Taic h ecTb. Opravdu, skutečně. - Oh HHieró ksk ecTb He cmmcjiht. Naprosto ničemu nerozumí. - 3to cáMbiň hto hh Ha ecTb .neuiěBbiň copT. To je ten nejlacinější, nejobyčej-nějšl druh (jaký si lze představit).
§ 96. V soustavě ruštiny nalézáme však ještě některé další jevy, o nichž si ani neuvědomujeme, že to jsou důsledky odumření prézentních tvarů slovesa 6biTb. Jde o jevy týkající se členění, segmentace ruského textu, a to jak ústního, tak i písemného.
Tak např. kladení pomlčky místo nevyjádřené spony ve větách typu Mapc - ruiaHÓTa, KoppÓ3H5i - Bpar aBTOMOÔHjiňcTOB není jen formální náhradou za tento tvar, ale odrazem předělu (byť i v řeči často neznatelného), který může někdy rozhodovat i o významu celé věty, sr. OrápniHň 6paT - moh ynÓTejib x Orápmnň 6paT moh - yHHTejib.
Podobně vyčleňování tzv. ustálených vsuvek čárkami (z hlediska Čecha někdy zdánlivě nadbytečné) má v ruštině své dobré důvody. Skutečnost, že chybí tvar spony a že vsuvky jsou leckdy homonymní s jinými výrazy, by někdy mohla vyvolat dvojsmysl. Sr. např. věty: B icopnnópe bhaho 3épKajio [bhäho je tu jmenným tvarem adjektiva]. V chodbě je vidět zrcadlo, x B icopnnópe, bhäho, 3épKajio [bhäho je tu ustálenou vsuvkou]. V chodbě je patrně zrcadlo. - KápnoB MÓaceT 6biTb ao KOHuá Mécaua b ÓTnycxe. K. může být do konce měsíce na dovolené [tj. má právo], x KápnoB, MÓaceT ômtb, äo KOHijá Mécaua b ÓTnycKe. K. je možná do konce měsíce na dovolené.
Funkční je v ruštině pauza (čárka) při spojení osobního zájmena se substantivem v konstrukcích typu Mm, MOjiOÄb'ie, o6a3aHbi npoaBjíáTb HHHn,HaTHBy (x My mladí musíme...); 3x bm, Tpycbi (Ach vy zbabělci IAch, vy...). Bez pauzy (čárky) po zájmenu by toto spojení mohlo být dešifrováno jako věta s nevyjádřenou sponou (tj. my jsme mladí, vy jste zbabělci). Z téhož důvodu se často osobní zájmeno při oslovování vynechává: Ax, HyAáK! Ach ty podivíne1. - Tm y MeHa CMOTpň, HeBéaca! Dej si pozor, ty nezdvořáku'.
Vyjadřování vlastnění
§ 97. Při vyjadřování vlastnění jsou rozdíly mezi ruštinou a češtinou ještě výraznější. Protože i tuto sémantickou oblast obsluhuje v ruštině z větší části sloveso 6biTb, projevují se důsledky nevyjadřování jeho prézentních tvarů také zde.
Sloveso 6biTb tu vytváří charakteristickou konstrukci typu y m e híí (ecTb) + substantivum. O funkci tvaru ecTb zde platí v podstatě totéž, co při vyjadřování bytí (sr. § 95): užíváme ho tehdy, označuje-li se (trvalá) možnost něčím disponovat nebo výskyt něčeho v odlišných podmínkách, např. Y MeHa ecTb MauiHHa, KOMnbiÓTep, cjiOBápb, TejreBH30p, KáTep, coôáKa... - y Bánu ecTb emě ôbjiótm Ha KOHijépT. - Y Te6á ecTb CTápbie njiacTÓHKH?
74
75
Tvar ecTb naopak odpadá, podává-li se údaj o aktuálním umístěni něčeho nebo
0 zaplnění prostoru něčím, o konání či průběhu nějaké události a také o fyzickém či psychickém stavu, vlastnosti, rodinném vztahu apod.: Y MeHá (3ftecb) MaiiiHHa, móxho éxaTb co mhóh. - Y BáHH c coôóň cjioBápt, nonmíÍTe b Hěin. - Y Te6á b KapMáHe kjikjhh, OTimpáň! - y Bac b KÓMHaTe ahm. - y MeHá cerÓÄHa 3K3á\ieH. - y hhx caHHTápHwň AeHB, nepeyHěT (inventura). - Y Hpňm.i HácinopK, rpHnn, npwcTyn...
- y peoěHKa rojiyôb'ie rjia3á. - y Háiiinx 3HaKÓMbix asóe utréň. St. rozdíl: y TáHH ecn> HÓBoe njiáTbe (doma) x y TáHH HÓBoe njiáTBe (na sobě). - y Te6á yacé ecTb ce,nb'ie bójiocm! (tu a tam) x y 6á6yniKH ceaĽie bójioch (všechny).
Je-li sloveso jádrem výpovědi, pak ovšem vyjádřeno být musí: Kjhoh y ineHá écTb. - y Hac écn> coBemáHHe! - SoáMeH y hhx écTb.
§ 98. Na místě y bývají někdy i jiné předložky, jemněji vystihující odstín vztahu vlastnění, např.: Ha (s lok.): Ha hžm 6biJiá pyôáiujca b KjiéTKy. Měl na sobě kostkovanou košili, b (s lok.): B bhcokóchom roaý 366 ÄHeň. Přestupný rok má 366 dní; npa (s lok.): Báru nácnopT npn Bac? Máte u sebe pas?; 3a (s instr.): 3a toôóh ÄOjir. Máš u mne dluh /Jsi mi dlužen; c (s instr.): C hhm ômjio HécKOJibKo Äpy3éň. Měl s sebou několik přátel. -Co mhóh ôyccójib. Mám u sebe buzolu.
§ 99. Stejně jako předložková část obratu y MeHá (ecTb) vykazuje jistou variabilitu
1 jeho slovesná složka. Pomocí sloves CTaTb. 0Ka3á-n>ca se tu totiž vystihuje někdy změna, posun ve vlastnictví. Tuje třeba v češtině často vyjádřit jinak. Např. ITócjie CMépra Tě-ra poÄHb'ix y Hero He CTájio. Po smrti tety neměl už žádné příbuzné. - Huni y Hac Ha Bcex CTáHeT. Vína máme I budeme mít pro všechny dost. - Y EoTBHHHHKa cTájjo yacé flBe jiHUiHHe néuiKH. B. měl už dva pěšce navíc. - He cTájio y MeHá TepnéHHa. Nemám už trpělivost I Došla mi trpělivost. - ,D,éHer y MeHá He oKa3ájiocb. Ukázalo se, že nemám peníze I Neměl jsem právě peníze. - OHá MenTájia CTaTb aKTpňcoň, ho Tajiáma y Heě He OKa3ájiocb. Toužila se stát herečkou, ale ukázalo se, ze nemá talent.
Konstrukce y MeHá (ecTb) nemá infinitiv, a proto je nutné jej nahrazovat infinitivem slovesa hmóts: BÓBa MenTáji 06 oahóm: HMéTb TpěxKojiécHbiň BejTocnnéfl (trojkolku). -HMéTb najiá-ncy - 3to ajih Hac ôb'ijio Heo6xo,n.HMbiM ycjiÓBHeM ycnéxa. (z tisku)
§ 100. Síře užití slovesa HMéTb je v ruštině menší než v češtině; přesto však jde o sloveso časté a potřebné. Ve spojení s konkrétními pojmy se ho užívá zřídka, a to především ve ve vazbách HMéTb Bcě/Bcéx b pacnopascéHHH (k dispozici), nou pyKÓň (při ruce); také HMéTb CBoeró Apýra HanájibHHKOM (za nadřízeného); podobné, ale abstraktní jsou vazby HMéTb b bh^ý HejiocTáTKH (na mysli, na paměti), HMéTb Ha cépjme acejiáHHe, HMéTb Ha cneTý ítBa 3K3áMeHa (za sebou), HMéTb CBoéň uéjibio npocjieaHTb...
Sloveso HMéTb vystupuje dále ve spojeních jako HMéTb o6pa30BáHHe, 6ojibinóň ónbiT, ycnéx, BJináHne, aBTopHTéT, Tepnémie; oTHOiuéHHe (k hctóphh), fléjio (c MHjiHiiHeň) (co činit s policií), noHaTHe (o KOMnbiÓTepax), aócTyn (k jiHTepaTýpe), npáBO (Ha o6pa30BáHne). Rozšířená jsou dále spojení typu HMéTb B03MÓacHOcTb, cnácTbe, HecMácTbe, necn., MýacecTBo, HárjiocTb, HaMépeHHe... + infinitiv: Ä HMéio Hecn. npeflCTáBHTb BaM Hámero tócth... apod.
Tohoto slovesa se konečně užívá i pro označování vztahu příslušnosti mezi neživotnými substancemi, např.: KaÔHHéT HMéeT BXOflHýro ÄBepb. - KBaprápa HMéjia Bce yÄÓôcTBa (příslušenství). - ABTÓôyc HMéeT kji HMaTH3ái^HK). - HéKTopbie ruiaHéTbi hmóiot cbok) aTMocdpépy. - JJáHHoe cjióbo HMéeT aôcTpáicTHoe 3HanéHHe. - 3to BemecTBÓ hmčt npHMeHeHHe b xhmhh (se využívá, má použití), rijióma^b HMéeT dpópMy RBa^páTa. Sem patří i obvyklý způsob určování přesných rozměrů: KaHáji HMéeT ÄjiHHý 120 km (má délku, je dlouhý 120 km). - KaHáBa HMéeT Tpn MéTpa rjiyÔHHb'i / b rjiyÔHHý (je tři metry hluboký).
§ 101. Rozsah užití českého slovesa mít je však daleko větší. Je obsaženo v řadě obratů, z nichž některé mají už frazeologický charakter. Ruština užívá zase často sloves konkrétnějších, např. oôjiaaáTb (cnocóÔHOCTbio, chjioh, xopóuiHM tójiocom), 0Ká3biBaTb (BJináHHe), HOCHTb (xapáKTep), nójib30BaTbca (ycnéxoM) apod. Konkrétními slovesy se v ruštině vyjadřují také různá spojení jako: mít radost páflOBaTbca, mít strach 6oáTbca (neró), mít naději HafléaTbea (Ha hto), mít naspěch cnemÓTb, ToponHTbca, mít rád jhoôhtb (Koró/HTo); sr. dále mám hlad, žízeň MHe xóneTca ecTb, roiTb, mám chuť MHe xóneTca (neró), mám pravdu a npaB; tu máš', bot (Te6é), nojiynáň! / Há, B03bMň! [vezmi si to!]; bót (Te6é) h Há! [při údivu]; bót Te6é! [při výprasku]; kolik má měsíčně? cKÓjibKO OH/oHá nojiy^áeT b Mécau?; co z toho má? Kaicýio BÚroÄy / nójib3y oh HMéeT ot sroro?; mám štěstí MHe Be3ěT; mám smůlu MHe He Be3ěT; mám za to, že... a flýMaio / nojiaráio, mto ...; mám ho za chytrého a cHHTáio eró ýMHWM; mám to na jazyku sto BépniTca y MeHá Ha a3biKé; má v tom prsty oh 3aMémaH b sto aéno; mám to z krku sto a yacé cnHXHýji; co spolu máte? hto npoH3ouuió Méacay BáMH?; už to mámí Hauiěji! / nÓHaji!; má na kahánku oh AbiiiiHT Ha jiáftaH / oh npň cMepTH; má dobrý kořen oh xopóuieň 3aKBácKH; má svou hlavu oh cBoeHpáBeH.
§ 102. Oba jazyky mohou také stylizovat děj jako výsledek, který jako by se přivlastňoval určité osobě, např. Úlohu mám už napsanou. YpÓK y MeHá yacé HanňcaH. Mluvíme o tzv. perfektu (známém např. z románských a germánských jazyků). V češtině je tato možnost mnohem širší; v ruštině jsou protějškem těchto konstrukcí často jen prosté aktivní tvary významového slovesa. Srov. Saty má zmačkané. IlnáTbe y Heě cMáTO. - Nohu má zlomenou. Horá y Heró cjiÓMaHa. - Mám uklizeno. Y Mtnk (Bcě) ýôpaHO. - Máte
76
77
v pracovně hrozně nakouřeno. Y Bac b KaÓHHeTe yacácHo HaKýpeHO. Avšak: Máme zamluveny tři lístky. Mbi 3aKa3ájiH Tpw 6njiéTa. - Máme zaseto. Mbi nocéajiH / yacé OTcéajiHCb. - Máme vyhráno. Mbi BbWpajm. - O to mám postaráno. 06 otom MHe mójkho He 6ecnoKÓHTbca. - Kam máš namířeno? Ky«á th HanpaBjíáeuibca? - Má pro strach uděláno. Oh He H3 TpyaniÍBbix / Oh He póÓKoro .necáTKa. - Mám práci už obhájenou. % yacé 3am,nTHjiC5i.
§ 103. Čeština má také poněkud větší možnost než ruština stylizovat jako přivlastnění i různé jiné příznaky, sr.: Zítra máme středu. 3áBTpa (y Hac) cpe,ná. - Máme po starosti. 3a6ÓTbi y Hac yacé no3aaň / 3a6ÓTbi HáuiH KÓHiHjiHCb. - Mám po náladě. Y Meak HcnópTHJiocb HacTpoéHHe. - Má před zkouškami. V Heró Bnepe,nH 3K3áMeHbi. / EMý npeflCToáT 3K3áMeHbi. Avšak: Máme dnes hezky. ITorófla ceróflHa xopóuiaa. - Máme zamračeno. nácjnypHO. - Máme po dešti, floac^b npoměji. - Mám už po obědě. 5í ysné noo6éflajr. - To máte tak:... 3to (6b'uio) Tatc:... - Co pořád máš? HeM th bcě BpéMH HeflOBÓjieH? - To mášfuk. 3to bcž paBHÓ.
§ 104. Vztahy vlastnění (v širokém smyslu) se konečně mohou v ruštině vyjadřovat i konstrukcí s dativem, typu EMý naTHá;iuaTb Jie-r. Má patnáct let I Je mu patnáct let. Sr. ÉBe jrBaflUaTb ohhh roji. - flypaicáM cnácTbe. Hloupí mají štěstí. - rpy6nKHaM He mčcto b (byTĎójie. Hrubiáni nemají ve fotbale co dělat / do fotbalu nepatří. - Bcentý ecn> Mépa. Všechno má svou míru. - Bceiuý cBoě BpéMa. Všechno má svůj čas. - Baiu TejierpáMina. Máte (tady) telegram. Patří sem i případy typu Hain écTb ^ito HHTáTb. Máme co číst. -Bojió^e écTb k KOMý oóparaTtcn 3a cobčtom. V. se má na koho obrátit o radu; a také typ HaM 6jih3ko a.0 BOK3ájia. Máme (to) blízko na nádraží. - Orcióna MHe p.o TpaMBáa cjihuikom ^ajieKÓ. Odtud (to) mám k tramvaji moc I příliš daleko.
Rozdíly v oblasti negace
S vyjadřováním bytí a vlastnění souvisí i několik důležitých rozdílů mezi ruštinou a češtinou v oblasti negace.
§ 105. 1. V ruštině je živým prostředkem záporový genitiv. Užívá se ho v platnosti podmětové i předmětové. Genitiv odpovídající nominativu ve větě kladné je proto třeba považovat za podmět dvojčlenné věty (stejně jako genitiv záporový odpovídající akuzativu po přechodném slovese považujeme za přímý předmět"). Např.: ľlócjie BMCTynjiéHHa HHKHTHHa HHKaKHX BonpócoB He nocnéÄOBajio (kladně: Bonpócbi nocjié^oBajiH). Po
Nikitinově vystoupení žádné otázky nebyly. - H3-3a TyiuáHa 3Bě3fl Hé ôbijio bhäho (3Bě'3AW ôb'ijiH bhähm). Pro mlhu nebylo I nebyly hvězdy vidět. - Bhth He HřrráeT ÄeTeKTHBOB (wráeT ÄeTeKTHBbi). Víťa nečte detektivky. - He Tepán BpéMeHH (Tepán BpéMa). Neztrácej čas.
V současné češtině se záporového genitivu využívá zřídka: není námitek, není pňponiínek, není pochyby. Častější je při zdůraznění negace: nemám o tom ani potuchy, ani oka jsem celou noc nezanúipuňl, není o/po něm ani vidu ani slechu ap.
Výraz HeT (hč ďujio, He 6ýner) je tvarem existenciálního, plnovýznamového slovesa 6biTb. synonymníhose cymecTBOBáTb, HMÓTbca, BCTpenáTbca: Hhk3khx 3aMenáHHH HeT. Zádně připomínky nejsou. - Tyr hhkotó HeT. Nikdo tu není. - Te6á b cnňcKe Hé 6buio. Tys v (tom) seznamu nebyl. - IIlBeňuápcKHX 6aTapéeK HeT. Švýcarské baterie nejsou. - MBáHa ITeTpÓBHMa HeT n HeT. Ivan Petrovič ne a ne přijít.
Vedle toho se výrazu HeT využívá místo jiného celého predikátu (odděluje se pomlčkou): 51 noHHMáro, a BáHa - HeT (= He nomiMáeT). - ripoKÓmeB BbinycKHHK, a
OéflHH - HeT (= He BbinyCKHHK).
Sem patří i využití HeT jako negativní odpovědi na otázku: Bm Bbixó,n.HTe? - HeT (= He Bbixoacý).
V ruštině existují také spojení HeT s genitivem substantiva slovesného původu. Taková spojení maií modálni význam zákazu nebo nemožnosti. Např. riocá/ncu HeT. Nenastupovať. -XÓÄa HeT. Zakázaná cesta. - IIoctopóhhhm Bxójia HeT. Cizím vstup zakázán. - KpácHbiň u,BeT - nepexÓÄa HeT. [volně:] Červená "stůj!" znamená. - Oř npéccw TafiH HeT. Před tiskem se nic nedá utajit. - 3anácaM HeT nepeBO.ua. Zásob je spousta (= nelze je vyplýtvat).
§ 106. Jako záporka při sponově jmenném predikátu funguje částice He (He 0, Hé 6un, ne fíýfleT)! Např.: Bhktop He 0 cTyjiéHT (sr. Bhktop Hé 6hji cTyjiéHTOM). - 3to He 0 moh ohkh. - ľléTa He 0 6ójieH. - CerÓAHa He 0 xójioäho.
O postavení záporky při částečné negaci sr. § 107.
§ 107. 2. Ruština mnohem důsledněji než čeština využívá částečné negace, tj. záporu vztahujícího se nikoli k predikátu, ale k jinému členu věty (nebo jen k části predikátu). Čeština je v tomto směru méně důsledná: částečnou a úplnou negaci většinou formálně nerozlišuje a klade záporku před sloveso. Sr.: 51 He Ha Bac cepxýcb. Na vás se nezlobím (= zlobím se, ale ne na vás). - He Te6á cnpáuiHBaioT. Tebe se nikdo neptá (= dotazován někdo je, ale ne ty). - IleTpÓB 6mji He pýccKHň, a iex (= byl nikoli Rus, ale...). Můžeme ovšem říci i 51 Ha Bac He cepacýcb, popíráme-li sám fakt zlobení, tj. predikát jako celek.
78
79
Závazná je částečná negace
a) při vyjádřeném protikladu, např.: Ä BepHýcb He 3áBTpa, a népe3 Hejj.éjiK>. Nevrátím se zítra, ale za týden. - Ha cHHMKe ôbijiá He ÉBa, a eě ÄBe ÄBorópoAHbix cecTpw. Na fotografii nebyla Eva, ale její dvě sestřenice. - 3jj,ecb HyxtHá He cájia, a jióbkocti.. Tady není zapotřebí síly, ale obratnosti.
b) ve spojení se zobecňujícími výrazy, např.: IIpHiiijiH He Bce. Nepřišli všichni. -He Bcerflá mójkho ycTaHOBHTb, b hěm npHHHHa ŠToro HBJíeHHS. Vždycky se nedá zjistit, v čem je příčina tohoto jevu. - He KáxÄbiň qejioBéK cnocóôeH Ha cainono»cépTBOBaHHe. Každý člověk není schopen sebeobětování.
Částečná negace se v některých případech vyskytuje "nepříslušně": ve spojeních s modálnfmi a některými podobnými výrazy se záporka klade před ně. ač jde vlastně o negaci úplnou. Např.: He Há«o 6ýseT yÔHpán.. Nebude třeba I Nebudeme muset uklízet. - Mm He HaMépeHbi ôb'ijiH o63aBOÄHTbCH HÓBoň inéôejibK). Neměli jsme v úmyslu pořizovat si nový nábytek. - Oh He b cójiax / He b coctohhhh 6biJi roBopírn.. Nebyl schopen řeči. - HaTáuie Torjiá 6ÚJ10 He äo nrrápbi. Nataša neměla tehdy pomyšlení I náladu na kytaru. - \As& Hé o neivt c Heň 6ýAeT pa3roBápHBaTb. Nebudu s ní mít o čem vyprávět.
Částečné negace využívá ruština i k vyjádření možnosti nekonat nějaký děj, tj. k popřeni jeho nutnosti, neodvratnosti ("nemuset"). Slouží k tomu spojení modálního slovesa nebo predikativa se záporným infinitivem. Např.: BaM mójkho Ty,ná He xojrirrb. Nemusíte tam chodit. - Gné,nyiouiHe nsm> npejyioacéHHřf bu MÓaceTe He 3anHCbiBaTt. Následujících pět vět nemusíte zapisovat. - OjíHoró MÓryT Te6á h He 3ainéTHTb. Samotného [tj. budeš-li sám] tě nemusejí ani zpozorovat.
§ 108. 3. Více než v češtině se v ruštině uplatňuje i dvojitá negace, vyjadřující zmírnění nebo naopak zesílení, zdůraznění nějakého jevu. Např.: Ohh He Bejiň ce6á HenpmiÓHHO. Chovali se docela slušně. - Bépa nocMOTpéjia Ha rieTpá He 6e3 yjniBJíéHHH. Věra pohlédla na Petra s jistým údivem I ne bez údivu. - Ä He inor He yjibiÔHyTbca. Musel jsem se usmát.
Tento jev souvisí s větším rozšířením slovní neeace v ruštině, tj. s tou skutečností, že se pomocí záporných výrazů často vyjadřují kladné pojmy v podstatě opačného významu, např. 3to HejiěreaH sahána. Je to dost těžký úkol. - HnHa HeaypHá co6ók>. Nina je docela hezká. - ITpHuiJiócb acfla-rb HeAÓJiro. Museli jsme chvilku počkat. - JI »CHBý b HeôojibiiiÓM ropové, He^aJieKÓ ot BOK3ájia. Bydlím v malém / menším městě, blízko nádražíI kousek od nádraží.
Slovesné kondenzátory
§ 109. Jedním z výrazných rozdílů ruštiny proti češtině je hojné využívání tzv. slovesných kondenzátoru, tj. takových slovesných tvarů (doprovázených zpravidla rozvíjejícími členy), které připomínají větu tím, že vyjadřují obsahově závažný vedlejší děj závislý na ději hlavním, ale vyjadřují jej zkráceně, zhuštěně. Nazývají se proto také polovětné útvary. Protože bývají často intonačně odděleny, jsou v ruské terminologii známy pod názvem o6ocó6jieHHbie MJiéHbi npefljioacéHHH (volně připojené větné členy). Patří k nim obraty s přechodnfky. obraty se slovesnými adjektivy (participii) a obraty infinitivní.
1. Obraty s přechodníky
§ 110. Tyto obraty vyjadřují nejrůznější okolnosti příslovečného charakteru (čas, podmínku, přípustku, příčinu, prostředek, srovnání). Proto při překladu do ruštiny často výhodně nahradíme českou vedlejší větu příslovečnou přechodníkovým obratem. Ten je ruskému způsobu vyjadřování mnohdy bližší než vedlejší věta. Např.: Když spravujete lampu I Spravujete-li lampu, vypněte proud. - noHHHáa jiáMny, BbiKjiioHHTe tok. - Ačkoli byl celý měsíc nemocen, přesto se připravil ke zkoušce. npo6ojiéB iiéjibiň Mécaii, oh bcě ace noaroTÓBHjicsi k 3K3áMeHy. - Tím že sbíráme léčivé byliny, pomáháme našemu zdravotnictví. Coôapáa jieKápcTBeHHbie TpáBbi, Mbi noMoráeM Hámeiny 3,npaBooxpaHéHHK>.
Někdy může obrat s přechodníkem nahradit i jinak vyjádřenou okolnost: Petr odešel bez rozloučení. něTp yměji He npocTHBiiiHCb. - Sergej leží na zádech s rukama založenýma za hlavou. Cepréň jieacÓT Ha cnHHé, saKHHyB pýKH 3á rojioBy. - Pozdravila kývnutím hlavy. Oná no3flopÓBajiacb, KHBHýB tojiobóh.
V češtině jsou přechodníky považovány většinou za archaické a užívá se jich jen okrajově; ale zvláště v odborném stylu je to prostředek někdy výhodný a není radno jej zcela opomíjet. Je ovšem třeba vždy pozorně volit správný tvar přechodniku! Sr. při překladu z ruštiny: 3híh Tpé6oBaHH» pai-rémm b pasjiiÍHHLie nepňoau eró 3kh3hh, mótkho ynpaBjíáTb eró pócTOM. Znajíce pozculavky rostliny v rázných jejích životních obdobích, můžeme řídit její růst.
2. Obraty se slovesnými adjektivy (participii)
§ 111. Tyto obraty vyjadřují vedlejší děj, který se však chápe jako vlastnost jeho činitele nebo nositele. Bývají často bohatě rozvity, ale přesto je jejich výhodou stručnost.
80
81
Vhodně mohou nahradit větu uvozenou vztažným zájmenem KOTÓpwťi, kto, kto. S r. Mm no3HaKÓMHjiHCb c ÄHpwjKepoMaHcáMÔjia, KOTÓpbiň npHéxan... (flHpHÄep?aHcáinôjii.?) x ...c ÄHpH>KepoM aHcáMÔ^a, npuéxaeiuuM Quipnacěp); ...c ÄnpnacepoM aHcáMÔjia,
npuéxaewezo (aHcáMÔjtb).
Platí zde v podstatě totéž, co bylo řečeno u obratů s přechodníky: ruština dává často přednost těmto obratům se slovesnými adjektivy před vedlejší větou a je žádoucí mít tuto skutečnost na paměti při překladu, zvláště jde-li o odborný nebo publicistický text. Např.: Současná jazyková norma připouští řadu tvarů, které byly dříve považovány za nespisovné. CoBpeMÓHHaa a3MKOBáa HÓpina ÄOnycKáeT pafl Hopiu, pámiiie CHHTáBtiraxca HejiHTepa-TýpHMMH. - Na zasedání Rady bezpečnosti OSN byla posouzena řada otázek, které souvisí s dalším rozvojem styků mezi oběma státy. Ha 3ace,náHHH CoBÓTa Ee3onácHOCTH OOH 6mji oôcyjKÄeH paÄ BonpócoB, CBK3aHHbix C ÄajiHéňuiHM pa3BHTHeM KOHTáKTOB Méacuy oôohmh rocy^ápcTBaMH. - Těm, kdo si přejí seznámit se s touto otázkou důkladněji, je určena vědecká přednáška. >KejiáK)tu,HM ôójtee ocHOBáTejibHO no3HaKÓMHTbca c šthm BonpócoM npeÄHa3HáMeH HaýMHbifi flOKjiáfl,. - To, co jsem si přečetl, nadlouho utkvělo v mé paměti. IIpoHHTaHHoe mhoh Ha^ójiro coxpaHHJiocb b moóh náinaTH.
Vcelku je třeba mít na zřeteli to, že ruština i v mnoha dalších případech dává přednost zhuštěnému jmennému vyjadřování tam, kde se v češtině raději vyjadřujeme souvětím. Např.: HecMOTpá Ha aojKÄb, MbI nouum KynáTbca. Ačkoli pršelo, šli jsme se koupat. - BBHflý ycnjiéHna MeTejiH npoABHráTbca Bnepěfl ôb'ijio TpýflHO. Protože vánice zesílila, bylo těžké postupovat kupředu. - B uéjiax H36e>KáHHa bosmójkhmx HeAopa3yvřé-hhh CMHTáeM HyjKHbíM OTMeTHTb ané,nyioin.ee:... Abychom předešli možná nedorozumění, považujeme za nutné poznamenat toto I poukázat na toto:...
3. Infinitiv
§ 112. Využití tohoto důležitého slovesného tvaru se v obou jazycích dosti podstatně
liší.
Jako podmět dvojčlenné věty má infinitiv postavení v ruštině i češtině shodné, sr. PaôÓTaTb h yMÚTbca - Ham aojir. Pracovat a učit se je naše povinnost. Ale už v predikátu ho ruština užívá odlišně, např. pro vyjádření děje s náhlým, neočekávaným začátkem, např.: Oiiá ruiáicaTb. Dala se (z ničeho nic) do pláče. - TójibKo mto npmuěji h cpá3y pyrá-n>. Jen přišel a hned začal nadávat. Dále bývá infinitiv ve větách citově zabarvených, např. [psovi] Tax tm KycáTbca?! Tak ty budeš kousat?1.
Zcela odlišně od češtiny vystupuje infinitiv také v predikátu některých vět vedlejších (sr. § 130), a to:
a) při shodě původce děje v hlavní a vedlejší větě: JJé-™ MeKTáfOT o tom, <rró6w xoTb Ha Heaéjiio CT>é3fl.HTb b ropu. Děti touží po tom, aby si třeba jen na týden zajely do hor. - Bmócto Toró htóom yníh-bca, ľléTa Bcě Bpéina wpáeT b máxinaTbi. Místo aby se učil, hraje Péta celý den šachy. - Ilpéxcfle MeM yéxaTb, mu yôpájiH KBapTÓpy. Dříve než jsme odjeli, uklidili jsme byt;
b) jde-li o původce všeobecného: Écjih Jiioôóe hhcjió yMHÓscHTb Ha Hyjib, to pe3yjibTáT paBHaeTca Hyjiró. Znásobíme-li jakékoli číslo nulou, rovná se výsledek nule. -Écjih HcxáTb coBepuiéHCTBa, to HHKor.na He ôýjjeiub äobójieh. Bude-li člověk hledat dokonalost, nebude nikdy spokojen. - 3th bmiihckh, écjiH 6u hx HanenáTaTb, cocTáBHJiH 6w ÄBa TÓJicTwx TÓMa. Kdyby se ty výpisky otiskly, byly by z nich dva tlusté svazky.
§ 113. Důležité místo zaujímá v ruštině infinitiv jako predikát jednočlenných vět infinitivnfch. Ty jsou známy i češtině, ale s ruskými se kryjí jen v úzkém pásmu jednoduchých konstrukcí typu Nenapovídat1. He noÄCKá3biBaTb! - Co dělat? Hto jiéjiaTb? - Na koho se obrátit? K KOMý oôparin-bcs? - Jen nezakopnout'. TójibKo xe cnoTKHýTbca!
Infinitivní věty rozkazovací jsou však v ruštině zastoupeny hojněji, např. v oznámeních, výstrahách apod. Sr.: SKcnoHá™ pyícáMH He TpóraTb! Nedotýkejte se exponátů'. -ľHyTbix mohót He 6pocáTb! Nevhazujte zprohýbané mince'. - B 3pHTejibHbiň 3aji nócjie TpéTbero 3BOHxá He BxojuÍTb! Nevstupujte do hlediště po třetím zvonění'. Aj.
Zásadním rozdílem mezi oběma jazyky je však to, že se infinitivní věty v ruštině běžně rozvíjejí jednak dativem původce děie. jednak zmírňující kondicionálovou částicí 6m (popř. i dalšími částicemi - écjin, xoti., jihiuk, tójimco, k3k). Takto rozvité infinitivní věty nemají v češtině přímou formální obdobu a je vždy nutno vyhledat iinv ekvivalent, odpovídající významovému odstínu infinitivu: MHe nepeoÄéTbca. Musím se převléknout. -JlHiiib 6bi MHe c Heň BcrpéraTbca! Jen abych se s ní setkali - KaK 6w HaM He 3a6jiyflHTb-ca! Jen abychom nezabloudili'.
Hlavní významové odstíny jsou v infinitivnfch větách dva, a to: l. Mluvčí považuje něco za neuskutečnitelné (častěji) nebo neodvratné (méně často). Např. HaM b otom He pa3o6páTbca. Určitě se v tom nevyznají (s emocionální variantou T^e »ce / ľae yac / Ky«á yac hm b žtom pa3o6páTbca! Kdepak oni a vyznat se v tom'.) - Bojió^e He 6biTt noáTOM / ľ^e ace Bojiófle 6biTb noáTOM! Kdepak Voloďa a být básníkem! - Ctoflá HaM Ďójibine He BepnýTbca. Sem se už určitě nevrátíme. - B stom ro,ný 6wTb 6ojibuiÓMy ypoacáio. Letos bude jistě velká úroda. - Te6é 6ojibuiHM nejioBéicoM 6biTb. Z tebe bude dozajista velký člověk.
82
83
2. Mluvčí soudí, že je něco nezbytné, žádoucí, záhodné. a toto své mínění různě vyjadřuje:
a) konstatováním, např.: MHe emě AOKjiáji, roTÓBHTt. Musím ještě připravit referát. -Hm 3jjecb ÄéHbrH Mená™. Musí si zde vyměnit peníze. - Cicópo yacé BcraBáTb. Už budeme
muset vstávat;
b) rr>7lfa7em, radou, doporučením, např.: BceM nepeoôýTbca! Všichni ať sepřezují! - BaM 6m H3BHHHTBCH népeÄ hhm caMOMý. Měl byste se mu omluvit sám. - Te6é 6m noToponHTbca. Měl by sis pospíšit.
c) přáním, např.: Xots yBH/jeTb eě emě pa3! Ještě jednou ji tak uvidět! - TójibKO 6w MHe HaňTH kjiiot! Jen kdybych našel klíč! - JIhiiis 6h hsm He ynácTb! Jen abychom neupadli! - He npocTyjjHTbca 6w Bain! Abyste se nenachladil(a)!
d) odmítavým stanoviskem k tomu, co za žádoucí považuje někdo jiný, k něčí zálibě, sklonům apod., např.: Te6é 6u tójibko TaHueBáTb. Ty bys jen tancoval(a). - BaM 6bi Bcě b Mapbáac HrpáTb. Vy byste jen pořád hrál(i) mariáš. - Bépe 6bi Jimiib KpHTHKOBáTb. Věra by jen kritizovala.
Význam záhodnosti. žádoucnosti mohou obsahovat i infinitivní věty tázací (někdy může ovšem jít jen o tzv. otázku rozvazovací, deliberativni. adresovanou mluvčím samotnému sobě), např. BKJiwHHTb MHe TejieBÍbop? Mám zapnout televizor? - He noÄOJKÄáTb jih eró? Nemělo by se na něho počkat? I Ze bychom na něho počkali? -CicaacHTe, noacájiyňcTa, xax npoATH k rajiepée? Prosím vás, kudy se dostaneme ke galerii? - CKÓjibKo pa3 b ÄeHb MHe npHHHMáTb bot žto jieicápcTBO? Kolikrát za den mám brát tenhle lék? - Kyaá MHe cnpáTaTt Moň AHeBHHK? Kam mám schovat svůj deník?
§ 114. Rozdílné je také využití infinitivu jako vedlejšího větného členu, zvláště jako přívlastku; předmětu a příslovečného určení.
Infinitiv je v ruštině široce zastoupen po různých jménech a slovesech, která svým významem předpokládají nějaký následný děj, např. npócbSa He KypHTb, acejiároie noKýmaTb, yroBopújiHCb BcxpéTHTbca, 6pócbTe uiyMÓTb přestaňte dělat rámus a mn. j.
V češtině je infinitiv nutný jen po výrazech vyjadřujících schopnost, snahu, odvahu nebo naopak zdráhání (umění jednat s lidmi, odvaha vystoupit, chuť pracovat, zpěčovali se přiznat vinu, odmítám se opalovat apod.), po slovesech začít, přestat a po úzkém okruhu sloves pohybu (jdu se koupat, běž se podívat, přinesl nám to ukázat apod.).
Ve většině ostatních případů je vždy možné a velmi často přímo nutné zaměnit ruský infinitiv vedlejší větou s že nebo aby či jiným výrazem. Sr.: nána o6em,ájr otbc3th Bcex Ha cTáHUHM (že odveze I odvézt). - KpíÍHa céjia nepeoôyBáTbca (si sedla, aby se přezula). -BáôyuiKa noAHajiácb, HaKOHéii, yxoa,HTb. Babička se konečně zvedla k odchodu. - népea
äómom Äpy3bá ocTaHOBHjiHCb noroBopHTb. Před domem se přátelé zastavili na kus řeči. -3jiecb npnáTHO CH,néTb. Tady se pěkně sedí. - BjjBoěM HaM 6ýaeT Becejiée hath. Ve dvou se to půjde veseleji. - CerÓÄHa cjihuikom xójiojiho KynáTbca. Dnes je příliš chladno na koupání.
§ 115. Jak vidíme, je tedy funkční oblast infinitivu v ruštině mnohem širší než v češtině. A přesto je několik případů, kdy se na rozdíl od češtiny infinitivu neužívá. Je tomu tak:
a) po slovesech pohybu nejčastěji ve tvaru futura nebo imperativu; zde místo infinitivu (sr. jdi otevřít okno) následuje další shodný tvar dokonavého slovesa pohybu (neodděluje se čárkou!): Häh OTKpóň okhó. - rioHÄHTe nocMOTpHTe pacrmcáHHe noe3jj.ÓB. Jděte se podívat na jízdní řád. - IToHÄý búmok) pyKH. Půjdu si umýt ruce. Avšak po jiném tvaru infinitiv bývá: J^ítk noiujiH KynáTbca (sr. Zaža, RJ 1969/70, č. 8);
b) po slovesech smyslového vnímání: sr. Vidím Voloďu přicházet. % BHJKy, HTo/icaK Bojiófla npHxóflHT. - Slyšel jsem Jelenu Vasiljevnu zpívat árii z opery Carmen. %. cjibímaji, k3.k EjiéHa BacHjiteBHa néjia ápHK) h3 ónepw "KapMéH". - Nikdy jsem neviděl Mášu kouňt. Ä HHKorflá He bh^eji, htóôh Máma Kypňjia / Mámy Kýpstmeň. - Slyšel jsem vyprávět starodávnou pohádku. Ä cjibímaji cTapHHHyro cFcá3Ky / KaK paccKá3MBajiH CTapHHHyio cKá3Ky - Viděl jsem kácet stromy. Ä Báueji, KaK py6ňjrn ÄepéBba / pýÔKy ÄepéBbeB, hasit požár KaK TymňjiH noacáp.
c) při vyjádření neskutečné podmínky, typu hovorového českého Mít peníze, jel bych do Norska; Uhodit teď mráz, ovoce by přišlo nazmar; Vědět o tom, byl bych si zahrál s vámi. Na místě infinitivu je tu v ruštině tvar 2. os. sg. imperativu: By^b y MeHá aémrH, a 6w noéxaji b HopBéraio. - Yiiápb Tenépb MopÓ3, (bpýKTbi 6bi noníôjiH. - 3Háň a 06 3t0m, a Cbirpáji 6br c bímh. Tohoto způsobu se však neužívá o podmětu ve 2. os. sg.. kde by spojení např. 'npnnň tm... navozovalo význam rozkazu: přijď!
Číselné výrazy
§ 116. Ruština se poměrně značně rozchází s češtinou ve skladbě výrazů s číslovkami, především základními. Při povrchním pozorování je pro Čecha vztah jednotlivých součástí v číselných výrazech něčím zdánlivě až chaotickým; sr. např.: základní pravidla byla dvě ocHOBHbix npáBHjr 6b'ijio asa; uběhlo dlouhého půl roku npomjiH jiójirHe nojirófla; jsme zde jen tň Hac 3flecb TÓjibKO Tpóe [chlapci], Hac 3aecb TÓJtbKo Tpw [dívky].
84
85