Pravidla pro transkripci latinských literárních rukopisných textů (B. Ryba)


I. Základní zásada: S výjimkou jevů povahy ryze grafické nesmí se na hláskové podobě latinských
slov nic měnit, nic ubírat, nic přidávat.

II. Zvláštní ustanovení: platí pro vlastní jména a číslovky.

Ad I.

            Jevy povahy ryze grafické rozumějí se hlavně tyto případy:

            l. Nezachováváme  rozlišování počátečního a středoslovnáho ó z jedné strany a koncového
-s ze strany druhé: óolutus, inóiótere, dilectióóimus přepisujeme solutus, insistere,
dilectissimus.

            2. Místo netečkovaného i jakož i místo čárkovaného í přepisujeme vesměs tečkované i,
rukopisné nimis přepisujeme nimis, rukopisné nímís opět nimis.

            3. Místo zdánlivého -ij v starších textech (imperij, pijssimo, adjiciunt, objiciendis)
přepisujeme -ii: imperii, piissimo, adiiciunt, abiit, obiiciendis.

            V těch novověkých textech, které již skutečně rozpoznávaji i a j (item oproti ejus,
jejunavit) přepisujeme v týchž případech shodně imperii, piissimo, abiit, ale adjiciunt,
objiciendis.

            4. Místo zdánlivého velkého J, které se ve starších textech objevuje stejně před
souhláskami (Ibi, Item) jako před samohláskami (Jam, Jurati) přepisujeme vesměs I: Ibi, Item,
Iurati.

            Teprve v těch novověkých textech, které již skutečně rozeznávají i a j (item oproti
ejus, jejunavit) ponechávéme pro samohlásku I, pro souhlásku J: Ibi, Item, Iam, Iurati.

            5. Z praktických důvodů lišíme samoh1áskové u, U od  souh1áskového v, V; přepisujeme
tedy varius, unguentum, ubi, usus, ludus, vetuimus, vicarius, avia, ulna, avarus, unus, ut,
utriusque, uva, avus, aevus, uvidus, nullus, voluntas, avorum, urbs, urceus, surdus, vulvula, uxor,
nux, abolavit, invenit, involvit, convivium, Varius, Ubi, Udus, Vetuimus, Urbs. Činíme tak bez
ohledu na středověké grafické systémy, z nichž mezi nejrozšířenějšími jeden mívá uarius, auarus,
ubi, ludus, uetuimus, auia, ulna, auarum, ut, uua, auus, uuidus, uoluntas, urbs, surdus, uuluula,
uxor, inuenit, conuiuium, druhý varius, auarus, ubi, ludus, udus, vetuimus, vicarius, auia, vlna,
vt, vtriusque, avvus, seuus, vuidus, nullus, vrbs, surdus, vulvvula, vxor, nux, inuenit, conuiuium,
třetí je shodný s druhým, ale na švu složenin píše avolauit, invenit, involuit, conviuium.

            Výhodou naší transkripce je mimo jiné její vžitost u nás a také snadné rozlišování:
volvit (valí) oproti  voluit (chtěl).

            Odchylně jenom v qu, gu, cu, su- před samohláskou ponecháváme ve shodě s
nejrozšířenější konvencí samohláskové u: lingua, queror, equus, itaque, suavis, persuasit. Teprve v
těch novověkých textech (jako Balbínových nebo Komenského), kde je vědomě a důsledně prováděno
lišení i - j a v - u, ponecháváme i v případech naposled jmenovaných souhláskové v: ligva, qveror,
eqvus, svavis, consvetus.

            Jestliže ve vzácných případech psal středověký písa.ř dvojí uu místo v, přepisujeme w,
např. pawor, euuuangelium s trojím u přepisujeme euwangelium.

            NB.: ve slově euangelium ponecháváme beze změny ony grafické podoby, z nichž nelze
rozhodnouti, zda bylo vyslovováno eu-an... či e-van... neměníme tedy grafiku euangelium,
euuangelium, ewangelium (viz odst. 6.).

            6. Při dvojitém w originálu postupujeme dvojím způsobem. Má-li hodnotu v-u, u-u nebo
u-v, nepodržujeme je a středověkou grafiku aws, wlgariter, wlt, owm, ewm, praws, uidws, wifer
přepisujeme avus, vulgariter, vult, ovum, evum, pravus, viduus, uvifer.

            Pakli však znamená jen souhláskově v, podržujeme občasné psaní willa, lingwam,
caretwatim, praworum, gwerra, conswetus.

            7. Zdvojenou souhlásku zjednodušujeme jen tenkrát, jestliže na začátku slova graficky
zastupovala příslusnou majuskuli: rukopisné ffortunus, llaudemus transkribujeme Fortunus,
Laudemus.

            8. Paleografické zkratky vesměs rozvádíme a vypisujeme. Pokud připouštějí dvojí
pravopisnou formu, např. gratia - gracia, quatenus - quatinus, rozhodujeme se jednak podle stáří
textu, jednak, pokud lze, podle převládajícího úzu daného textu v případech plně vypsaných.

            V rozsáhlejších edicích písemností určitého druhu lze i v transkripci ponechati, resp.
zavést některé zkratky a tisknout např.: pro XXIII sexag. gr. den. Prag., feria quarta prox. ante
f. s. Pauli die XXIV. m. Januarii, ante f. ss. Symonis et Iude, S.C.M^tas, ill^mus d. a podobně.
Zkratky takové buďtež vždy jednoznačné a jejich abecední soupis připojen k úvodu edice.

            9. Kladení nebo nekladení velkých písmen pokládáme u starších textů za jev vnějšně
grafický a neřídíme se jím při transkripci, užívajíce (bez ohledu na kolísavou středověkou praxi)
velkých písmen na začátku vět, ve vlastních jménech (o nich viz ad II.), v některých údajích
kalendářních (např. pridie Kalendas Aprilis, II. Idus Februaii, VI. Nonas Iulii, ante Pascha, in
festo Trinitatis, in festo Nativitatis Domini, feria VI. post festum Corporis Cristi, feria III.
ante Assumpcionem beate Marie, sabbato dominice Iustus es), v prvním slově názvu literárního díla
(např. in prologo libri De vegebitalibus, Philosophus 2^o De anima, Cicero in De natura deorum, per
Boecium 4^o De consolacione, Ambrosius in Exameron ), v prvním slově kapitol Gratianova Decretu
(dist. 86 cap. Si quis).

            10. Nenapodobíme spojování předložek s dalším slovem (místo aparte, abiis píšeme a
parte, ab iis), ani taková spřežková psaní, která valně nepřispívají k zřetelnosti (jako idipsum,
sibiipsi, eisipsis, idest). Naproti tomu podržujeme běžné středověké spřežky, jsou-li v originále
(jako denovo, decetero, eiusmodi, extunc, hincinde, huiusmodi, imposterum, impresenciarum,
infrascriptus, necnon, protunc, supradictus).

            Jsou-li v originále některé spřežky rozkládány na dvě slova (např. alius ve, dum modo,
e contra, nobis met, ut pote, ubi cumque), přepisujeme dohromady: aliusve, dummodo, econtra,
nobismet, utpote, ubicumque.

            11. Nezachováváme také umístění ani zvláštních znaků (?,!), staré interpunkce
(rétorické) a nahrazujeme ji interpunkcí logickou v podstatě jako v češtině.

            NB.: Neoddělujeme čárkou infinitiv s akusativem.


            Ukázky interpunkce v transkripci:

            Quia nostrum scire est antiquorum reminisci, hoc est, que antiqui tradiderant, nos dum
studio insudamus, antiquorum scienciam ad memoriam revocamus. Cum autem antiqua de materia prima
sit sciencia, consonum videtur, ut antiquus philosophus, qui tractavit illam scienciam, excitetur.
Est autem ille Anaxagoras, qui "ylon" ipsam materiam primam et chaos vocitavit. (Hus)

            Quo factum, ut ego, e postremis licet minimis, experiri et, quod ibi desiderabam,
suppletum ire animus induxerim: non certe ulla ingenii aut eruditionis - cuius mihi umbram vix esse
et ultro agnosco et deplere fiducia, nec quod nimis ocio abundarem, sed unico juventutis commida
promovendi desiderio permotus. (Komenský)

             Praktické důsledky plynoucí ze základní zásady:

            a) Neměníme hláskové podoby a ponecháváme, i je-li psáno quatinus, intelligite,
negligimus, benivolus, paiulus, purgravius, dapipher, stupa, bravium, balisiis, set, aput,
epifanis, nephastus, vigellator, ficla, magorem, abigerunt, gerachia, Gesabel, yehenna, ymmo,
sinodus, karissimi, feniseca, anathematisat, baptismus, laycalis, lingwaii, amiccicia, cicius,
accio, suspitio.

            b) Nepřidáváme, je-li psáno: promtus (promptus), saguis (sanguis), cifus (scyfus),
ceptrum (sceptrum),exequi (exsequi), extirpare (exstirpare),ortus (hortus), ylariter (hilariter),
aduc (adhuc),aleviare (alleviare), opida (oppida), anulamus (anullamus), equs (eguus), secuntur
(sequuntur),scisma (schisma), crisma (chrisma), spericus (sphericus), karaktere (charactere).

            Ponecháváme monoftongické e, je-li v originálu psáno estimo, ecclesie, cenobium, pene,
seculum; v nejstarších zápisech a znovu v humanistických tvarech ponecháváme ę caudata: apostolicę
sedis, hęc. V těchto humanistických a pohumanistických textech, které již liší e - ae, e - oe,
přepisujeme aestimo, ecclesiae, coenobium, poenae (obloučkem v textu pod skupinami písmen ae, oe
upozorňujeme sazeče, že tu má užít ligatury ć, ś).

            c) Neubíráme, je-li v originále condempnare, scampnum, cungnitus, angnus, ingnis,
iniuncxit, hostium (ostium), heremita, perhemptorie, contrahire (contraire), cohaccio, theloneum,
legittimus, felliciter, peccunia.

            U novověkých latinských textů podržujeme usnadňující diakritická znaménka, jsou-li již
v originálu: fixę (adverbium) illa memorie haerent; susceptá ultro provinciâ (ablativ).

            d) Nesnažíme se vyrovnávat nedůslednosti pravopisu příslušného rukopisného textu.
Ponecháme, píše-li se v něm někdy villanus, jindy willanus, sigillo - sigilo, Cracowia - Cracovia,
immo - ymmo, lacrima - lachryma, exsecutus - executus.

            e) Nikdy netransponujeme starší pravopis do mladšího a obráceně. Listina z XIII. stol.,
dochovaná jen v přepisu ze XVII. stol., musí i v naší transkripci na první pohled prozrazovat, že
není dochována ve své původní podobě (in praesentia ejusdem dominae Annae oproti in presencia
eiusdem domine Anne). Tím, že netransponujeme, vyniknou i v naší transkripci eventuální zbytky
staršího pravopisu, přizpůsobené pozdějším zvyklostem.

Ad II.

            Vlastní jména zeměpisná (Europa, Bohemia, Praga, Grecz, Aula Regia, Nouadomus,
Grzquicz, Utuina (Útvina), Leta curia, Wltauia, Zrzit) i živých bytostí (Deus, Musa, Coyatha,
Wilricus de Uzk, Vrbanus papa, Heinricus Jnsistoris), jakož i adjektiva a adverbia od vlastních
jmen odvozená (Sclaunus, Morauiensis, Cracowiensis, Scedliczensis, Trauerensis, Cisterciensis ordo,
Hussiticus, in lingaeio Boemico, Latine, Hohemice) ponechávejme v zásadě zcela beze změny. Pro ně
neplatí ustanovení ad I. odst. 3–6, platí vsak odst. 1–2, jakož i odst. 7 (rukopisné ffrancus,
llodouicus transkribujeme Francus, Lodouicus). I když jsou v rukopise psána na začátku s malým
písmenem, užíváme důsledně velkého (rukopisné dixit deus ad hyeu transkribujeme dixit Deus ad Hyeu;
lišíme a Deo proti adeo; petrus et ludewicus uenetus transkribujeme Petrus et Ludewicus Uenetus,
Vlricus ultraiectinus transkribujeme Vlricus Ultraiectinus). Je-li v rukopise psáno vngaricalis,
přepisujeme Vngaricalis.

            Odůvodnění: psáti též adjektiva a adverbia, odvozená od vlastních jmen, velkým
začátečním písmenem, doporučuje se z dobrých důvodů, třeba se tím lišíme od Leského pravopisu.
Píše-li se Cubitum stejně jako castrum Cubitense, Patauium jako Patauina civitas, má to výhodu
přehlednosti a nepřehlédne se adjektivní tvar tak snadno při dělání rejstříků. Jiná výhoda je
snadné lišení proti apelativům (např. ventus australis jižní vítr, vinum Australe rakouské víno).
Je to konečně také ve shodě s převládající dosavadní ediční praxí u nás ( srv. např. FRH IV 255:
pro uno grosso Pragensi denario, Petrus nacione Treuerensis, Moguntinus archiepiscopus; 262:
Friderici de Austria = 263: Friderici Austrialis; 320: in sermone Galiico... in lingwaio Boemico).
Starou, byt' důsledně nedodržovanou tradici má psaní počáteční majuskule i v příslušných adverbiích
(např. v rkp. z XII. stol. je psáno: magis Romane guam Latine dictum est illud, cit. P. Lehmann,
Fragmente 1944, str. 35); doporučuje se též proto, že se potom píše stejně lingwaio Bohemico jako
adverbium Bohemice.

            NB.. V literárních textech středolatinských, jejichž edice neslouží výlučně účelům
historické dokumentace, se připouští, aby i pro vlastní jména platila ustanovení ad I. odst. 3–6,
platná pro apelativa. Věty, které by měly v ryze historické edici podobu Urebatur igne domus Vrie
Cracouiensis et Jgnacii Jglauiensis, Urbanus homo est Vrbanus, avus tuus Morauus, smějí míti, kdyby
byly v literárním textu, v transkripci tuto podobu: Urebatur igne domus Urie Cracoviensis et
Ignacii Iglaviensis. Urbanus homo est Urbanus, avus tuus Moravus.

            Jako u vlastních jmen, užíváme velkého začátečního písmena také pro obecná substantiva
používaná jako označení konkrétních osob: Dominus, znamená-li Boha nebo Krista, Pater, Filius (Bůh
Otec, Syn), Salvator (Spasitel), Philosophus (Aristoteles), Commentator (Averroes). Rozlišujeme
tedy v transkripci: ab incarnacione Domini - ab elevacione domini Philippi, Beluacensis episcopi,
salvare me digneris - passionem Salvatoris pro oculis habentes, Secundus, philosophus Romanus - ut
ait Philosophus in 3^o Metafisice.

            Ve většině našich středověkých textů sluší rozepisovat zkratku xpc tvarem Cristus
(nikoli Christus), jak tomu nasvědčují plně vypisovaná slova crisma, cristianus (nikoli chrisma,
christianus). Zkratka ihs, v níž h je vlastně h, tj. řecké éta, se transkribuje v historických
edicích Ihesus, v literárních Iesus.

            Pro číslovky, pokud v rukopise nejsou vypisovány slovy (to vždy podržujeme!), nýbrž
číslicemi, zavádíme dvojí postup:

            a) protože by uvnitř textu bylo užívání minuskulních tvarů nepřehledné (dedit ei vi
florenos Vngaricos, florenum computando per XXVIj grossos), transkribujeme velkými římskými čísly
(dedit ei VI florenos Vngaricos, florenum computando per XXVII grossos). U lomených čísel
vyznačujeme polovinu zlomkem II 1/2. V mladších středověkých textech bývá u římských číslic
poslední jednotka psána prodlouženým písmem (J), jež zaručuje konec číslice (např. vij přepíšeme
VII), kdežto u neprodlouženého tahu (i) před začátkem mechanické poruchy (utržení, proděravění
apod.) je známkou, že původně následovala ještě jedna jednotka, v takovém případě neúplné vii
přepíšeme VII(-).

            Arabské číslice nenahrazujeme římskými, ani naopak římské arabskými.

            NB.: Je-li v traktátových rukopisech nedůsledné užíváno p^o... 2^o... 3^o, quarto ...
5^o, je v zájmu přehlednosti výkladu transkribovati 1^o ,2^o ,3^o ,4^o ,5^o atd.

            b) ve vročeních podržujeme v transkripci co nejpřesněji zvyklosti a nedůslednosti
rukopisné, výjimečně zde nerozvádějíce zkratek a šetříce i původnich druhů písma, např. Anno ab
incarnacione Domini M^oCCC^olvllj^o, anno m^occcc xx primo (1421), anno Millesimo ccc^mo Lxxiiij^to
(1354) apod.