Klíĉové problémy slovanských areálů Editor: Ivo Pospíńil Masarykova univerzita Brno 2009 Vytvořil autorský tým Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity ve sloņení: PhDr. Jiří Gazda, CSc., Mgr. Katerina Kedron, Mgr. Pavel Krejĉí, PhD., Mgr. Oľha Lytvynjuk, Mgr. Roman Madecki, PhD., doc. Halyna Myronova, CSc.‚ prof. PhDr. Ivo Pospíńil‚ DrSc.‚ prof. PhDr. Ludvík Ńtěpán, PhD., PhDr. Václav Ńtěpánek, PhD. © PhDr. Jiří Gazda, CSc., Mgr. Katerina Kedron, Mgr. Pavel Krejĉí, PhD., Mgr. Oľha Lytvynjuk, Mgr. Roman Madecki, PhD., doc. Halyna Myronova, CSc.‚ prof. PhDr. Ivo Pospíńil‚ DrSc.‚ prof. PhDr. Ludvík Ńtěpán, PhD., PhDr. Václav Ńtěpánek, PhD. Úvodem Přítomná publikace organicky navazuje na předchozí projekty tohoto typu, které vytvářel badatelský a autorský tým Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, zatím poslední se jmenoval Slované a Evropa na poĉátku 21. století (Masarykova univerzita, Univerzita třetího věku. Ed.: Ivo Pospíńil. Brno 2007) a – aĉkoli míněn spíńe jako popularizující informace – i v akademické a intelektuálním prostředí se setkal s pozitivním ohlasem. Jak je známo, texty tohoto charakteru vycházejí z ńiroké slavistické orientace pracovińtě, které dnes realizuje 11 oborů bakalářského studia (rusistika, ukrajinistika, polonistika, slovakistika, slovenistika, kroatistika, serbistika, makedonistika, bulharistika, balkanistika, Filologicko-areálová studia), 14 oborů navazujícího magisterského studia (vńechny uvedené a dále slavistika, literární komparatistika, překladatelství ruńtiny) a 7 oborů doktorského studia (sedm komisí v rámci oborové rady Filologie, a to Teorie areálových studií, Literární komparatistika, Ruský jazyk, Paleoslavistika a slovanské jazyky, Ruská literatura, Teorie a dějiny slovanských literatur, Polská literatura), připravuje se realizace studijních oborů ruńtina a polńtina pro firemní praxi. Celková orientace na areálovost souĉasné slavistiky, přiĉemņ by zůstalo a dále se rozvíjelo její filologické, tedy jazykově literární a kulturní jádro, se na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity realizuje od druhé poloviny 90. let 20. století akreditací doktorského studia Teorie areálových studií. Postupně se areálovost stala doprovodným znakem vńech slavistických oborů, zejména tam, kde je to jejich přirozeností, tj. kromě uvedeného oboru doktorského studia v případě slovakistiky, balkanistiky, filologicko-areálových studií, ĉásteĉně slavistiky, ale v podstatě vńech oborů, v nichņ byla areálovost, tedy geopolitiĉnost, spaciálnost filologie, nedostateĉně přítomna. Profil absolventa je tedy spjat s rovnováhou filologického jádra a jeho areálového přesahu. Tyto filologicko-areálové aspekty jsou dnes přítomné v podstatě kaņdém slavistickém oboru, jenņ se na ústavu pěstuje, můņe absolvent vyuņít kromě klasické oblasti ńkolství a vědy (tedy tam, kde se slovanské jazyky uĉí, fakticky jde o ruńtinu na vybraných středních ńkolách, ostatní předměty se uĉí v některých jazykových ńkolách, absolventi své znalosti uplatňují jako drņitelé přísluńných ņivnostenských licencí na překládání, tlumoĉení a výuku přísluńných jazyků), v různých kulturních institucích, v novinářství, v privátním sektoru na úrovni niņńího a středního managementu. Jako znalci konkrétních areálů mohou se uplatnit také v politice v ńirokém slova smyslu. Interdisciplinární kvalifikace jim zpřístupňuje pozice v různých administrativních institucích, vĉetně regionálních, v ĉeských a mezinárodních institucích a organizacích a orgánech EU. Podstatná je tu jazyková kompetence, tedy znalost jazyků přísluńných areálů, v případě slavistiky jde o Blakán, střední Evropu a východoslovanský prostor. V řadě příspěvků tohoto svazku je zachycen proces delimitace samostatných národních států z rámce bývalých, nyní rozpadlých, ńirńích státních celků (SSSR, Jugoslávie, Ĉeskoslovensko), přiĉemņ názory zde traktované reflektují koncepce vytvářené v jednotlivých národních státech, a nemusí tedy nutně a v plnosti vyjadřovat mínění autora nebo autorů. Poměrně ĉasto se zde setkáváme s vytvářením nových pohledů na vlastní dějiny, na vlastní jazyk a literaturu v nacionálním pojetí, které ĉasto ahistoricky modernizuje, tj. vnáńí prvky typické pro pozdějńí dobu 19.-21. století do období ĉasově vzdálená, např. na středověk anebo renesanci ĉi baroko. Přijměte tedy tyto nové jevy jako projevy dynamických procesů ĉasto spojovaných s formováním států a jeho elit, k ĉemuņ je nutná násilná delimitace z předchozích celků a jejich vlivových struktur (Ukrajina, Bělorusko, Slovensko, Chorvatsko aj.) Ukazuje se, ņe slovanské areály jsou patrně nejdynamiĉtěji se rozvíjejícími se územími z hlediska jejich vnitřních transformaĉních procesů nejen ekonomické a politické, ale předevńím jazykově kulturní a národně identifikaĉní povahy. Kdyņ si uvědomíme, jak vysoké procento populace utvářejí jiņ nyní v EU slovanské státy, má sledování těchto procesů klíĉovou povahu. Ivo Pospíńil, editor Rusko, Rusové a ruńtina v epońe globalizace Jiří Gazda 1. Dneńní Rusko oĉima Rusů. Ruský národní charakter. Souĉasný svět a místo ĉlověka v něm jsou plny rozporů a protikladů. Tím spíń to platí pro souĉasné Rusko a jeho obyvatele, v jejichņ ņivotě se odráņejí vńechny konflikty a problémy souĉasného transformaĉního období. Ĉasto se setkáváme s názorem, ņe Rusko je „jiný svět―, „zvláńtní civilizace“, okřídleným úslovím se v samotném Rusku stala úvodní strofa básně ruského básníka 19. století Fjodora Tjutĉeva Умом Россию не понять (Umom Rossiju ne ponjať - „Rozumem Rusko nepochopíń―). Odpověď na otázku, je-li tomu skuteĉně tak, není ani jednoduchá, ani jednoznaĉná. Po rozpadu Sovětského svazu se v ruských médiích v různých souvislostech ĉasto opakoval argument, ņe „Rusko se připojilo k civilizovaným zemím―, coņ nepřímo implikuje předpoklad, ņe do té doby Rusko do rodiny civilizovaných zemí nepatřilo, rozvíjelo se kdesi na okraji civilizace, a sami Rusové byli ve srovnání s ostatními evropskými národy národem zaostalým. Podstata tohoto zjednoduńeného a jednostranného pohledu na Rusko spoĉívá v poněkud schematickém rozdělení vńech existujících civilizací a kultur na dva základní typy: západní (liberální) a východní (tradiĉní). Základem takovéhoto dělení je důleņité (nikoliv vńak jediné) kritérium: míra individuální svobody jednotlivce v dané spoleĉnosti. Podle této logiky se v tradiĉní civilizaci osobnost snaņí „rozplynout se― v celku (odtud nepřeloņitelný pojem „ruská sobornosť― – spoleĉenská solidarita, vńeobecná „jednota mysli a srdce―), zatímco nejvyńńí hodnotou liberální civilizace je individuální svoboda. Specifiĉnost Ruska spoĉívá právě ve svérázném propojení hodnot obou civilizaĉních typů, z ĉehoņ se obvykle vyvozuje, ņe ruskou civilizaci nelze povaņovat za autentickou. Jiné teorie naopak tvrdí, ņe právě z tohoto důvodu Rusko představuje zvláńtní, přechodný typ mezi oběma uvedenými civilizaĉními okruhy. V souĉasné době celosvětových integraĉních procesů, pro jejichņ spoleĉné pojmenování se vņil vědecky dosud jednoznaĉně nevymezený koncept „globalizace―, se ĉasto píńe a hovoří o „vńelidské civilizaci―, ke které by se mělo snaņit postupně přibliņovat také Rusko. Tuto ideu z ruských pozic kritizoval jiņ ruský lingvista N. S. Trubeckoj, jeden z teoretiků Praņského lingvistického krouņku a duchovních otců ideje ruského „euroasijství―, který vystupoval proti snahám vnucovat Rusku cizí kulturu a zbavit ho jeho svébytnosti. Zvláńtnost civilizace východních Slovanů spoĉívá podle něho v tom, ņe organicky vstřebala historicky silné vlivy byzantské (skrze pravoslaví) a východní (turkotatarské), a ruský národ je tudíņ kulturněhistorickou syntézou slovanství, byzantizmu a turkotatarského vlivu. Historická koexistence Ruska s jejími mocnými sousedy je hlavním argumentem zastánců myńlenky samostatné ruské civilizace, která se vyznaĉuje následujícími specifickými rysy:  obrovské prostory, odlehlost námořních dopravních tepen, ohromné přírodní bohatství, velké vzdálenosti mezi osídlenými místy, jejich roztrouńenost;  drsné přírodně klimatické podmínky, ovlivňující hospodářství a způsob ņivota obyvatelstva (3/4 území tvoří neobdělávatelná nebo obtíņně obdělávatelná půda severních, stepních nebo horských oblastí);  bohatá národní kultura, tvořená rozmanitými kulturami velkých i malých etnik;  mnohonárodnostní etnická skladba obyvatelstva (168 etnik různého fyzického vzezření, mentality, tradic, víry, kultury), jehoņ jádrem je ruské etnikum;  náboņenská pestrost, v níņ patří zvláńtní místo pravoslaví;  zvláńtní role státu (jestliņe v západní tradici spoleĉnost urĉuje podobu státu a ovlivňuje ji, v Rusku stát naopak ovlivňuje spoleĉnost a jeho struktury);  zvláńtní mentalita, daná propojením vlivů evropské a asijské civilizace, a s ní spojený pocit výjimeĉnosti a výluĉnosti. Důsledkem specifických přírodních, klimatických, kulturních a historických podmínek ruské civilizace je její rozporuplný charakter, který se projevuje jak např. v hospodářství ĉi politice, tak v samotném ruském charakteru. Rusko rozhodně je specifickým civilizaĉním prostorem, jak v geografickém, tak duchovním smyslu, a jistě není ani lepńí, ani horńí, neņ civilizace jiné. Je prostě svébytné a neopakovatelné. Politické, ekonomické a sociální otřesy přestavbového a popřestavbového období vývoje ruské spoleĉnosti na konci 20. a zaĉátku 21. století měly za důsledek také hluboké změny v oblasti etiky a duchovního ņivota Rusů. Poněkud zjednoduńeně lze říci, ņe průměrný „předpřestavbový― Rus byl z etického hlediska nevyhraněný. Zpravidla (alespoň navenek) pohrdal hromaděním majetku a materiálním i sociálním pragmatizmem a prakticizmem, odsuzoval prostituci, ctil tradiĉní hodnoty rodinného ņivota a práci pro spoleĉnost povaņoval za věc osobní cti a nejvyńńí spoleĉenskou hodnotu a v duchu byl hrdý na svou vlast. Na druhé straně ho vńak dvojakost sovětské skuteĉnosti nauĉila nebýt příliń otevřený a pracovní nadńení, loajalitu k reņimu a přezíravý postoj k bohatství a měńťáctví spíńe předstírat. Sociálně ekonomické změny v Rusku v 90. letech minulého století silně ovlivnily vědomí a běņné představy větńiny Rusů o okolním světě. Jedni byli zahnáni do kouta nutností řeńit bez předchozí zkuńenosti základní existenĉní problémy, před jinými se otevřely do té doby netuńené moņnosti. Dońlo k sociálnímu a – coņ je jeńtě důleņitějńí – k morálnímu rozvrstvení obyvatelstva. Změnila se samotná morálka, vztaņný bod, vzhledem k němuņ se usuzuje na morálnost ĉi amorálnost jednání jednotlivce, a podle výsledků sociologických průzkumů se také obecně zvýńila tolerance k některým projevům chování, které by dříve byly hodnoceny jednoznaĉně jako nemorální. Sníņila se také kategoriĉnost a ĉernobílá bipolárnost etických soudů (morální – nemorální, dobrý – zlý, altruistický – egoistický). Ve srovnání s předcházejícím obdobím se ke kategorickým soudům v oblasti morálky uchyluje uņ ne kaņdý ĉtvrtý, ale kaņdý desátý obĉan Ruska. Zvýńení toleranĉního prahu lze zřetelně pozorovat předevńím u mladé generace Rusů, kteří jsou shovívaví k takovým jevům, jakými jsou homosexualita, narkomanie, prostituce, změna pohlaví apod., mají větńí snahu je chápat a příkře neodsuzovat, neņ přísluńníci střední a starńí generace, kteří je ĉasto povaņují za projevy vńeobecného mravního rozkladu. Spíń neņ o úpadku morálky je moņná namístě hovořit o změnách hodnotové orientace. Mezi těmi, kterým se v nových podmínkách podařilo se prosadit a zbohatnout, je stále populárnějńí „morálka úspěńnosti―, potřeba sebepotvrzení a sebeprosazení libovolnými prostředky a otevřený pragmatizmus aņ demonstrativní asociálnost. Ruńtí sociologové v této souvislosti větńinou poukazují na vliv západních morálních hodnot, coņ je ovńem pohled dosti zjednoduńený a do znaĉné míry alibistický. V protikladu k „morálce úspěńnosti― se stejně rychle rozvíjí filozofie tzv. „pofigizmu― (od slangového výrazu „по-фигу― – lhostejno, vńechno jedno, „fuk―), tj. lhostejnosti, apatie, v souladu se kterou je např. pobírání podpory v nezaměstnanosti, ale také spekulace, pokoutní obchod, nesplácení půjĉek a dluhů povaņováno za výhodnějńí (bez ohledu na morální aspekt), neņ práce, coņ je v takovém měřítku rozhodně jev nový, avńak nemající v západním způsobu ņivota obdoby. Pokud se týká osobního ņivota, v tomto ohledu se morální hodnoty Rusů za posledních 20 let naopak prakticky nezměnily. V dotazníkovém ńetření, v němņ měli respondenti odpovědět na otázku, jaké je jejich největńí přání, si 23% dotazovaných přálo „ņít v harmonii se sebou samým a s okolním světem―, 11% - „dosáhnout skuteĉného ńtěstí―, dále „najít ńtěstí v manņelství―, „zbavit se nedostatku sebevědomí―, méně ĉasto pak „zlepńit svou materiální situaci―, a pouze v 1% „zaĉít samostatně podnikat― ĉi „uzavřít výhodný obchod―. U svých spoluobĉanů pak Rusové nejĉastěji odsuzují morální rozvrácenost, neplnění povinností ve vztahu k vlastním dětem nebo starým rodiĉům, nepoctivost a nestálost ve vztahu k přátelům, a také neskromnost tzv. „nových Rusů―, tj. nově vzniklé vrstvy ruských zbohatlíků. Jinak řeĉeno, změnilo se předevńím hodnocení aktů spoleĉenského chování, zatímco ve sféře osobního ņivota si Rusové v podstatě uchovali tradiĉní hodnoty. O situaci v souĉasném Rusku a o existenciálních problémech dneńních obyvatel Ruska mnohé napovídají odpovědi na otázku, ĉeho se Rusové obávají. Před 25 lety se Rusové, stejně jako ostatní obyvatelé SSSR, nejvíce obávali celosvětového váleĉného konfliktu, případně války obĉanské. Tento strach v souĉasné době poněkud ustoupil do pozadí a přepustil místo obavám jiným, z nichņ na prvním místě je strach z nezaměstnanosti a ekonomické katastrofy, zejména po hospodářském propadu v r. 1998. Ńok, který následoval, byl natolik hluboký, ņe mnozí Rusové dodnes nevěří, ņe i některé pozitivní změny mají pevný základ a dlouhodobý charakter. Rusové se dnes proto nejvíc obávají budoucnosti, přiĉemņ tato frustrace má progresivní charakter. Jestliņe podle výsledků sociologického průzkumu kladla v roce 2000 tuto obavu na první místo polovina dotazovaných, za 4 roky (v ĉervenci 2004) tento strach ovládal uņ 63% respondentů, a v prosinci téhoņ roku dokonce 67%. Hlavní fobií souĉasné ruské spoleĉnosti je tedy její nestabilita. Silné jsou u dneńních Rusů také obavy ze sílící imigrace, vyplývající z měnící se demografické situace. V období let 1995-2005 se poĉet Rusů ņijících na území Ruské federace sníņil o 2 miliony, a souĉasně se o 2 miliony zvýńil poĉet obyvatel vyznávajících islámské náboņenství. Mezi ruským obyvatelstvem se v důsledku toho ńíří obavy a pocit ohroņení islámskou kulturou a sílí hlasy volající po zpřísnění ruské imigraĉní politiky, coņ se vńak zatím v praxi neděje. Např. příliv imigrantů z Tádņikistánu byl v poslední době tak silný, ņe umoņnil vytvoření obrovského nekontrolovaného ĉerného pracovního trhu, v němņ jsou imigranti zneuņíváni k doslova otrocké práci. Přistěhovalci v takovémto postavení samozřejmě nejsou schopni integrace v novém spoleĉenském prostředí, jsou stále vnímáni jako cizinci, coņ jen posiluje obavy původního obyvatelstva z cizího „vpádu―. Mnozí Rusové se obávají ztráty ekonomické nezávislosti a kulturní svébytnosti vlastní země. Tyto obavy přitom nejsou vyvolány pouze pocitem vnějńího ohroņení, ale mají také své vnitřní příĉiny: nespokojenost s politikou centrálních i místních orgánů výkonné moci, s jejich neoperativností a neĉinností v situacích národnostních konfliktů, a prakticky ņádná naděje na změnu této situace. Specificky ruským strachem je obava prostých obĉanů z mocenské zvůle ze strany státu, uskuteĉňovaná zejména prostřednictvím policie a soudů. Tento problém povaņuje za závaņný aņ 85% Rusů. Třetina obyvatel se obává zloĉinnosti, ale souĉasně také nerespektování demokratických principů, které by mohlo vést k nastolení diktatury v zemi. V základu těchto smíńených obav je myńlenka, ņe státní mocenské struktury jsou schopny zavést diktaturu pod záminkou boje proti zloĉinnosti. Nová je pro Rusy také obava z teroristických aktů. Po tragédiích v Moskvě v r. 2002 (130 mrtvých po zásahu proti teroristům, kteří drņeli jako rukojmí přes 900 diváků v divadle na Dubrovce) a v Beslanu v Severní Osetii v r. 2004 (při přestřelce mezi teroristy a ruskými bezpeĉnostními silami v místní ńkole zemřelo 334 civilistů, z toho 186 dětí) neudivuje, ņe pro 86% Rusů je obava z dalńích teroristických akcí strachem nejtíņivějńím a nejhůře překonatelným. Drtivá větńina Rusů je přitom přesvědĉena, ņe stát není schopen ani předejít dalńím podobným tragédiím, ani ochránit obyvatele, ani jim poskytnout úĉinnou pomoc. Zvláńtní kapitolou jsou obavy lidí ņijících ve velkých městech, které se dokonce lińí u představitelů obou pohlaví: u ņen převládají osobní obavy (nezdar v osobním ņivotě, strach z osamělosti ĉi neschopnosti vybavit do ņivota děti v případě, kdyņ ņena zůstane bez muņe), muņi se spíńe obávají ekonomických problémů, osobního bankrotu a mafiánských praktik okolí. Obecně je pro souĉasné Rusko charakteristická nejednotnost a neujasněnost názorů na prioritní problémy země, coņ je signálem dezintegrace ruské spoleĉnosti. Prakticky ņádný problém není větńinou obyvatelstva vnímán jako spoleĉný problém, vyņadující pochopení a mobilizaci celé spoleĉnosti. Tváří v tvář konkrétnímu nebezpeĉí se ukazuje, ņe ruská spoleĉnost je rozdělená na zájmové skupiny, z nichņ kaņdá je lhostejná k problémům ostatních. Jako příklad můņe slouņit distancování se větńiny Rusů od vojenských konfliktů na severním Kavkaze nebo lhostejnost velké ĉásti mládeņe k existenĉním a sociálním problémům starńí generace. Jelikoņ vńak ve stálém strachu ņít nelze, větńina Rusů si vypěstovala obrannou reakci, která se navenek projevuje jako typicky ruský, téměř demonstrativní fatalizmus („Co má být se stane―, „Nějak bylo, nějak bude―, „Snad nás to mine―), a ignoruje potenciální nebezpeĉí, aniņ si připouńtí moņné následky. Pro pochopení vztahu Rusů k okolnímu světu a k vlastní zemi v souĉasné době je důleņité mít představu o tom, jak sami Rusové vnímají postavení své země ve světě. Je nutno si uvědomit, ņe větńina Rusů zaņívá v souĉasnosti pocit uraņené pýchy a národního poníņení. Mnozí jsou přesvědĉeni, ņe „Západ potřebuje Rusko jen jako zdroj surovin a vńichni se snaņí zde něco ukořistit―. Na konci 20. století třetina Rusů povaņovala svou zemi za zaostalou. K velkému optimizmu Rusů nepřispívají ani vztahy se sousedními zeměmi – bývalými sovětskými republikami. Nehledě na mnohasetleté souņití se vztahy s nejbliņńími sousedy nevyvíjejí vņdy přátelsky. Z hlediska Rusů je hlavní příĉinou tohoto napětí fakt, ņe Rusové jsou v těchto zemích diskriminováni, a to nikoliv z důvodu apriorní etnické nesnáńenlivosti, ale s cílem znemoņnit jejich politickou sebeorganizaci a přimět je k rezignaci na jejich národní identitu. Je třeba si uvědomit, ņe ņádný z nově vzniklých států na území bývalého SSSR by pravděpodobně neměl souĉasná území a hranice, jestliņe by se ve 20. stol. vyvíjel samostatně. Územní a právní statut mnoha postsovětských republik není dosud zcela vyjasněn, coņ vyvolává nálady soupeření a nepřejícnosti. Napjaté jsou zejména vztahy se sousedy, kteří obývají území patřící původně k Rusku (Ukrajina, pobaltské republiky), kdeņto např. v bývalých sovětských středoasijských republikách (Turkmenistán, Tádņikistán, Uzbekistán) dnes tyto problémy prakticky neexistují. Období po r. 2000 vńak přece jen znamenalo relativně příznivou etapu pro posílení ruského sebevědomí, coņ je spojeno předevńím s osobou a působením prezidenta Putina, za jehoņ vlády se Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize a upevnilo svou pozici na mezinárodní scéně. I kdyņ ani na konci tohoto období zhruba polovina ruského obyvatelstva nevěřila, ņe Rusko je schopno v historicky krátké době získat zpět pozici světové velmoci, přesto se v tomto směru procento optimisticky naladěných respondentů sociologických průzkumů s kaņdým rokem zvyńuje. Tento mírný optimizmus se kromě uvedené role Vladimíra Putina zakládá také na vědomí toho, ņe vztah ostatního světa k Rusku se postupně skuteĉně mění v jeho prospěch, a ņe zájmy Ruska nejsou na mezinárodní scéně ignorovány. Souĉasně vńak experti hodnotí postavení Ruska ve světovém spoleĉenství dvojznaĉně: mezinárodní prestiņ Ruska sice roste (Rusko se stalo ĉlenem „osmiĉky― nejvyspělejńích zemí světa), avńak nemění se vnitřní slabost země, její ekonomické zaostávání. Skuteĉné upevnění postavení Ruska, jeho obrození, je podle samotných jeho obyvatel moņné pouze za podmínky ekonomického rozvoje země a zvýńení ņivotní úrovně, coņ ovńem zatím zůstává hudbou budoucnosti. Téma místa Ruska v souĉasném světě je ņivě diskutováno v celé ruské spoleĉností, kde se stále znovu přetřásají otázky o podstatě ruské civilizace, o myńlence euroasijství a jejím významu, o smysluplnosti úvah o „třetí cestě― vývoje Ruska, o příĉinách deziluze z liberálního „západnictví―, které v posledních desetiletích období ovládalo celou ruskou spoleĉnost, o cestách řeńení vztahů s mladými státy, vzniklými na území bývalého Sovětského svazu. Zájem o tyto otázky svědĉí o tom, ņe větńina obyvatelstva se po zkuńenostech s nezdařenými reformami ne zcela ztotoņňuje se samotnou myńlenkou modernizace země, svou roli přitom hraje také „nostalgický syndrom― Rusů – vzpomínky na bývalou moc a velikost země. Není tedy divu, ņe v myslích větńiny Rusů panuje urĉitá schizofrenie: na jedné straně urĉitý optimizmus, vyplývající ze sílící zahraniĉněpolitické pozice Ruska, na druhé straně vzpomínky na minulost, utvrzující ruské obĉany v přesvědĉení, ņe nebude lehké vrátit Rusku v mezinárodní aréně velmocenský status. A co si Rusové myslí o budoucnosti své země? Tato otázka je v souĉasnosti v Rusku patrně tou nejdůleņitějńí a nejdiskutovanějńí. Na zaĉátku radikálních reforem 90. let zvítězily liberální názory „západniků―, ale výsledky byly ņalostné. Rusové si poté logicky zaĉali klást otázku, zda jsou západní hodnoty pro Rusko skuteĉně tím, co země potřebuje, a zda by nebylo rozumnějńí opřít se o historickou zkuńenost asijských zemí, která není o nic méně zajímává a přináńí v souĉasnosti pozoruhodné výsledky. Pravdu mají bezesporu ti, kteří tvrdí, ņe jednotný model pro zavedení trņní ekonomiky neexistuje. Na ruské půdě patrně nemůņe fungovat ani americký, ani evropský, ani ńvédský, případně ĉínský nebo japonský model. Příklady a zkuńenosti jiných zemí nejsou pro Rusko pouņitelné nikoliv proto, ņe by byly samy o sobě ńpatné, nýbrņ proto, ņe ignorují národní zvláńtnosti a tradice. K těm v případě Ruska patří zejména tradice silné státní moci a zvláńtní úloha morálně psychologických a ideových regulátorů. Kromě toho je pro Rusy charakteristický smysl pro sociální spravedlnost, víra v sílu ducha a tradice paternalizmu. Ukazuje se, ņe ruńtí reformátoři „první vlny― vńechny tyto faktory podcenili. V důsledku toho sázka na privatizaci jako hlavní předpoklad nastartování trņní ekonomiky vedla ke zhroucení výroby, krachu klíĉových průmyslových podniků, omezení sféry sluņeb a reálnému rozdělení na ty, kteří si stihli „odkousnout svůj díl z koláĉe― státního majetku a nesmyslně zbohatnout, a na vńechny ostatní. Odtud pramení faktická neexistence státní hospodářské politiky, ztráta motivace k poctivé a svědomité práci a mnoho dalńích negativních jevů. Rusové spojují budoucnost své země předevńím se zachováním národní svébytnosti. Obecně lze hlavní národní zájmy Ruska rozdělit na dvě skupiny – vnitřní a vnějńí. Pokud jde o vnitřní zájmy, ukazují se pro Rusy jako nejdůleņitějńí následující:  zachování územní celistvosti (řada sousedních zemí vznáńí k Rusku více ĉi méně oprávněné územní poņadavky),  zajińtění zdraví obyvatelstva a příznivého demografického vývoje země (za posledních 15–20 let se poĉet obyvatel Ruské federace sníņil zhruba o 2 miliony, sníņila se průměrná délka ņivota, demografové předpovídají „vymírání― ruského obyvatelstva),  změna ekonomických priorit – nutnost opustit strategii ropné velmoci a pozici surovinové základny západního světa a vytvořit ekonomiku inovaĉního typu, zaloņenou na sofistikovaných technologiích,  zvýńení ņivotní úrovně obyvatelstva, aby kaņdý obĉan měl podmínky pro rozvoj vlastní osobnosti a záruku osobních práv a svobod,  zachování a rozvoj národní kultury, zkvalitnění vzdělávacího systému. Vnějńí zájmy Ruska mají zajistit jeho výhodné postavení na mezinárodní scéně, a k tomu je podle mínění větńiny Rusů nezbytné:  vytvořit korektní vztahy se svými sousedy, udrņovat a rozvíjet tradiĉně dobré vztahy tam, kde uņ existují, eliminovat zdroje potenciálního nepřátelství vůĉi Rusku,  zajistit, aby hospodářské vztahy se vńemi zeměmi byly pro Rusko skuteĉně výhodné a aby Rusko nebylo pouze surovinovou základnou pro ostatní země, proniknout na světový trh a získat nová odbytińtě,  zajistit vojenskou bezpeĉnost a mezinárodní spolupráci v boji s terorizmem a s obchodem s narkotiky. Přestoņe jsou si Rusové vědomi slabosti vlastní ekonomiky a otřesené pozice své země v mezinárodním měřítku, téměř polovina (42%) obyvatelstva se podle průzkumů domnívá, ņe by Rusko mělo uzavřít vojenské spojenectví s evropskými zeměmi a USA i za cenu, ņe by nebylo zcela rovnocenné. Přes vńechny komplexy masového vědomí tedy Rusové myslí pragmaticky a nemají sklony k izolacionizmu. Jsou pro integraci Ruska do evropských struktur a chápou ji jako důleņitou podmínku zvýńení mezinárodní prestiņe země. Tyto integraĉní tendence potvrzují rozpornost ruského myńlení, neboť odporují dříve zmíněným myńlenkovým stereotypům typu „jsme jiní neņ ostatní― nebo úvahám o „zvláńtní ruské cestě―. Je zřejmé, ņe prozápadní kurz bude v budoucnosti záviset nejen na mentálních procesech ruského obyvatelstva, ale předevńím na výhodách, které tato orientace Rusku přinese, jak úspěńně se bude rozvíjet jeho ekonomika a zda se bude zvyńovat ņivotní úroveň obyvatel. Jestliņe tato oĉekávání nebudou naplněna, pak můņe dojít k tomu, ņe prozápadní orientaci vystřídá zklamání a její odmítnutí. Hledání receptů ekonomického rozvoje Ruska při vědomí vńech jeho slabých míst je obtíņnějńí, neņ prosté kopírování toho, co funguje např. v Německu, Anglii, Japonsku nebo Ĉíně. Je při tom nezbytné brát v úvahu kulturu, hodnotovou orientaci a modely chování, které jsou pro ruské obyvatelstvo charakteristické. Ekonomové se tak při hledání cest rozvoje budoucího Ruska rozhodně neobejdou bez spolupráce se sociology, historiky, kulturology a specialisty z jiných vědních oblastí. Pro vńechny Rusy je nyní hlavní uvědomit si svou roli ve světovém spoleĉenství, obnovit svou duńevní rovnováhu a pocit vlastní důstojnosti, zbavit se komplexů, ukonĉit experimenty s „přetavováním ĉlověka― a uvědomit si, ņe Rusko není jen spoleĉenstvím lidí osídlujících 1/6 světa a zbavených historických, náboņenských, rodinných a jiných hodnot. Je zřejmě nejvyńńí ĉas přestat se pokouńet zříct se sebe sama a upínat se na „civilizované― země. Aby vńak Rusko mohlo zůstat samo sebou a budovat svou budoucnost na sebevědomí pramenícím z vědomí národní svébytnosti, musí tvořit soudrņný celek, spojený spoleĉnými představami o skuteĉných hodnotách, spoleĉnou historickou zkuńeností a spoleĉnou perspektivou. Uvědomění si hodnoty vlastní národní existence dává smysl ņivotu v kaņdém geografickém prostoru, ĉiní z něho ņivý organizmus, urĉuje mu jeho místo ve světě. To platí zejména dnes, kdy uņ je vńem obyvatelům Ruska zřejmé, ņe ani obrovská území, ani rozvinuté hospodářství, ani prvenství v dobývání vesmíru, ani vojenská moc nebo jaderné zbraně nejsou samy o sobě niĉím... 2. Rusové a komunikace. Souĉasná ruńtina. Německý psycholog Karl G. Jung o Rusech soudil, ņe mají silně rozvinutou intuici a empatii, schopnost vņít se do duńevního rozpoloņení jiných lidí a pochopit je, tedy jakousi schopnost zpětné vazby s druhými lidmi. To jim umoņňuje postihnout podtext ve výpovědích jiných lidí, náladu a pocity mluvĉích, a tím také adekvátně reagovat na vzniklou komunikaĉní situaci. Podle mínění akademika S. Kapicy se Rusové vyznaĉují zvláńtní vlastností – kulturou dialogu, která je u nich rozvinutějńí, neņ u Evropanů nebo Ameriĉanů, u nichņ je komunikaĉní matrice mělĉí, coņ se projevuje jejím formálnějńím a povrchnějńím charakterem (formální zdvořilostní fráze, zdvořilostní úsměvy a komplimenty, slabńí zpětná vazba, menńí potřeba prohloubit kontakt atd.). U Rusů je komunikaĉní matrice poněkud odlińná. Není zde běņná snaha udrņovat pouze formální kontakt; Evropané a Ameriĉané Rusům např. ĉasto vyĉítají, ņe se „málo usmívají―, jsou uzavření a málo přístupní. Jestliņe ale mezi neznámými lidmi uņ jednou dojde k prolomení komunikaĉní bariéry a vznikne vzájemná důvěra, pak se s kaņdým dalńím kontaktem tato důvěra posiluje a komunikace se stává stále hlubńí a smysluplnějńí. Kultura dialogu je důleņitým znakem ruského archetypu, a tím i celé ruské kultury. Je proto příznaĉné, ņe tuto podstatnou vlastnost ruského národního archetypu nijak významně neovlivnily ani převratné historické otřesy a následné změny, které Rusko proņilo na přelomu tisíciletí. Podle názoru S. Kapicy je „ruská kultura kontaktní, a tedy i lidńtějńí, moudřejńí a psychicky zdravějńí―. Také souĉasné Rusko charakterizuje mimo jiné zostření mezigeneraĉních vztahů, kdy starńí generace nechápe podléhání mladých lidí západním vlivům, lze nicméně pozorovat, ņe i souĉasná mladá generace si uchovává archetypální vlastnosti svých předků – vnímavost k vnitřnímu obsahu ņivota („ruská duńe―), esteticko-emocionální vnímání světa, tvořivost. Rusko stále disponuje obrovským potencionálem tvůrĉích sil a kvalitních lidských zdrojů, ĉehoņ si je ostatní svět dobře vědom a více ĉi méně zjevně vytrvale organizuje „lov na mozky― absolventů ruských vysokých ńkol. Přes toto v zásadě optimistické a pozitivní konstatování nelze nevidět fakt, ņe ekonomická realita souĉasného Ruska zrodila také historicky nový typ ruského ĉlověka – tzv. „nové Rusy―, poĉetnou vrstvu nových ruských zbohatlíků, jejichņ zájmy se zaměřuji téměř výluĉně na materiální hodnoty. Pro tyto jedince je charakteristická vyhraněná orientace na zisk, kult síly a peněz, radikální pragmatizmus a pohrdání zájmy a potřebami ostatních. Také existence a ņivotaschopnost tohoto typu lidí, jejichņ hodnotový systém a způsob ņivota vyvolávaly u větńiny Rusů odedávna silnou nevoli, je dalńím projevem rozporuplnosti a nevyzpytatelnosti ruské civilizace. Ruská druņnost a sdílnost je vńeobecně známá a bylo o ní jiņ mnoho řeĉeno i napsáno. Rusové mají rádi spoleĉnost, rádi spoleĉně diskutují různé otázky vĉetně spoleĉenských a politických, stejně jako pracovních nebo osobních. Názorové výměny a spoleĉenská komunikace vůbec se u Rusů vyznaĉují vysokým stupněm demokratiĉnosti – spontánní diskuse o závaņných problémech ĉi běņných záleņitostech mezi náhodnými známými ĉi zcela neznámými lidmi na nejrůznějńích místech a při nejrůznějńích příleņitostech nejsou v Rusku niĉím neobvyklým. Komunikaĉní bariéry mezi neznámými lidmi jsou obyĉejně velmi rychle překonávány bez ohledu na jakékoliv sociální, generaĉní, profesní nebo národnostní rozdíly. Na nezasvěceného Evropana můņe takováto kontaktnost a sdílnost působit aņ jako nemístná familiárnost. Otevřené vyprávění Rusů „o ņivotě― nebo o vlastních pocitech mohou cizinci vnímat jako útok na jejich klid a ohroņení jejich vlastní duńevní rovnováhy, tedy jako jistý druh psychologické agrese. Takovéto komunikaĉní chování také ĉasto bývá zdrņenlivějńími a uzavřenějńími představiteli jiných kultur vnímáno spíńe jako urĉitá známka psychologické nevyzrálosti aņ infantility, a svěřování se s vlastními důvěrnými pocity jako jakýsi druh duńevního obnaņování. Rusové naopak ĉasto vnímají přímé ĉi nepřímé zdůrazňování komunikaĉního odstupu jako přezíravost, domýńlivost a výraz lhostejnosti. Různé stereotypy v chování tak mohou být příĉinou komunikaĉních potíņí aņ kulturního ńoku při kontaktu cizinců s Rusy a zdrojem mnoha nedorozumění, coņ můņe mít např. ve sféře obchodní komunikace nebo i v oblasti diplomatických styků váņné následky. O těchto rozdílech ve způsobu komunikace je proto dobré vědět a poĉítat s nimi. Přes veńkerou zálibu v konverzaci si větńina Rusů nepotrpí na příliń květnatou mluvu a vytříbené vyjadřování. Slovo a úsměv jsou pro ně věci natolik významné, ņe povaņují za přepych plýtvat jimi na takové „malichernosti―, jako jsou zdvořilostní fráze nebo prázdné lichotky. Také tato skuteĉnost má ovńem své kulturně historické příĉiny. V zemích západní Evropy, jako např. v Anglii nebo Francii, se v průběhu staletí vytvořil spoleĉenský systém sloņený z více méně stabilních sociálních vrstev, mezi nimiņ neexistovaly významnějńí průniky. Uvnitř těchto sociálních vrstev se tak vytvořily jednotlivé sociolekty s vytříbenými formami komunikace a specifickými obraty řeĉové etikety. V Rusku v důsledku dějinných kataklyzmat řeĉové projevy galantnosti a řeĉové etikety postupně vymizely, komunikace nabyla demokratiĉtějńího rázu, vztahy mezi lidmi se vyjadřují příměji a otevřeněji. Přehnaná laskavost a galantnost tak můņe na Rusy působit spíńe jako ironie nebo vysmívání se adresátovi. Rusům je také poměrně cizí umění lehké a nezávazné spoleĉenské konverzace a dávají přednost otevřenému neuspěchanému rozhovoru „od srdce― s dobrými známými nebo blízkými přáteli. Témata konverzace mohou být různá, neexistují prakticky ņádná tabu, ale přednost mají „vysoká― témata, tj. debaty o ņivotě a jeho smyslu, o budoucnosti Ruska, o novinkách v oblasti kultury, ale diskutují se samozřejmě také rodinné, zdravotní nebo finanĉní problémy. Jestliņe se Rusové vzájemně svěří se svými problémy, mohou navzájem oĉekávat nejen pochopení, ale větńinou i radu nebo úĉinnou pomoc. Zvláńtností komunikace mezi Rusy a s Rusy je přesto urĉité tabu, týkající se konkrétních a přímých hovorů o penězích, např. při placení v restauraci apod. Dřívějńí pro Rusy typický ostýchavý vztah k penězům jako protikladu hodnot duchovních se sice v nových ekonomických podmínkách 21. století rychle mění, nicméně staré stereotypy chování u mnohých přetrvávají. Rozhovory na toto téma se stále jeńtě přinejmenńím v intelektuálním prostředí povaņují za projev merkantilních sklonů, coņ je dosud vńeobecně povaņováno za vlastnost spíńe negativní. Jako projev neskromnosti a domýńlivosti Rusové také vnímají hovory o vlastní kariéře, schopnostech a úspěńích. Např. od Ameriĉanů se proto výrazně lińí tím, ņe vztahy s ostatními lidmi nebudují na základě sebepotvrzení, ale na intuici a empatii, na umění poslouchat a domýńlet nevyřĉené. Rusové také nepovaņují za vhodné mluvit ve spoleĉnosti o intimních osobních záleņitostech a o sexu, i kdyņ pod vlivem médií přestává být u mladé generace i tato tématika tabu. I kdyņ v této otázce existuje osobnostní i sociální variabilita, obecně lze říci, ņe Rusové vnímají jako nepřijatelné např. vyprávění pikantních aņ vulgárních anekdot na veřejnosti, zejména pak v přítomnosti ņen. Pro udrņování konverzace Rusové nepokládají za vhodné klást informativní dotazy např. o tom, odkud kdo pochází apod., protoņe na rozdíl od národnostně a geograficky rozmanité Evropy odpověď na takovouto otázku neposkytne tazateli prakticky ņádné relevantní informace. Stejně tak Rusové nemají ve zvyku příliń podrobně a zaujatě hovořit o jídle, receptech a způsobech přípravy pokrmů, jako je tomu u mnohých evropských národů. Hostitelům se vņdy dostane pochvaly za bohaté a chutné pohońtění, ale tím debaty o jídle větńinou konĉí. Za vrchol banálnosti a nudy se pak povaņují debaty o poĉasí. Největńím problémem je vńak při komunikaci s Rusy překonání jazykové bariéry. Svébytná kultura a zvláńtní mentalita se odráņejí také v jazyce, s jehoņ pomocí je vytvářen specificky ruský „obraz světa―, v němņ jsou pro vyjádření specificky ruských pojmů pouņívaná obtíņně přeloņitelná pojmenování (воля, приволье, удаль, подвиг, пошлость, радушие, неприкаянность, тоска, хандра, халтура atd.). Chce-li někdo skuteĉně lépe poznat a pochopit Rusko a jeho obyvatele, musí alespoň ĉásteĉně proniknout do tajů ruského jazyka. Principální změny ve spoleĉensko-politických, politicko-ekonomických a kulturněspoleĉenských vztazích v zemích bývalého sovětského bloku se nutně odrazily ve změnách mentality, ņivotního stylu, a přirozeně také v řeĉovém chování nositelů jednotlivých slovanských jazyků, a následně také v samotných jazycích (vĉetně ruńtiny), plnících funkci základního nástroje spoleĉenské komunikace. Od konce 80. let 20. století, tedy od poĉátku „přestavby― sovětské spoleĉnosti proběhly v ruńtině i ve veřejné komunikaci změny, které u mnoha nositelů a uņivatelů tohoto jazyka vedou ke znepokojení aņ panice. Větńina těchto změn je totiņ samotnými ruskými mluvĉími vnímána negativně, přiĉemņ nejde jen o pocit poklesu úrovně řeĉového chování, ale ĉasto přímo o obavy o existenci samotného ruského jazyka. Tyto obavy vyvolávají zejména takové jevy, jako úroveň a způsob jazykového vyjadřování v internetové komunikaci, vulgarizace řeĉi, naduņívání cizích slov a tzv. substandardní slovní zásoby (slangových slov, nespisovných a hrubých výrazů – tzv. „russkoje prostoreĉije―). Dokonce ani sami jazykovědci nestaĉí vņdy vĉas analyzovat a reagovat na změny v jazyce, ĉasto v nich nevidí jazykovou dynamiku a přirozený jazykový vývoj, ale kritizují je jako naruńování spisovné normy a pokles řeĉové kultury. Jak ve své knize Русский язык на грани нервного срыва („Ruský jazyk na pokraji nervového zhroucení―) píńe ruský lingvista Maxim Krongauz (2008), v souĉasnosti jiņ nazrála doba pro otevřený dialog lingvistů s veřejností, v níņ by jazykovědci neměli vystupovat jako mravokárci, ale jako lidé pouĉení, vědoucí a schopní racionální analýzy, a nejen subjektivních emocionálních soudů. Při charakteristice souĉasné ruńtiny a ruské komunikace M. Krongauz pouņívá zdařilé přirovnání: v oblasti komunikace se podle něho souĉasní situace Rusů příliń nelińí od situace Eskymáků, v jejichņ ņivotě dońlo díky globálnímu oteplování k takovým změnám, ņe nejsou schopni pojmenovat zvěř, která se do jejich biotopu stěhuje z jiņněji poloņených oblastí (tajga se rozńiřuje do tundry). Jazyk Eskymáků zná 1200 oznaĉení soba, ale jediné oznaĉení pro losa, který zaĉíná do oblasti tundry postupně pronikat z jiņněji poloņené tajgy, a kterého Eskymáci donedávna povaņovali za mytologické zvíře: „Jsme v situaci Eskymáků―, píńe autor, „svět kolem nás se mění a jazyk, který existuje v měnícím se světě a sám se nemění, přestává plnit svou funkci (nemůņeme jím komunikovat o okolním světě – nedostává se nám slov). Jazyk se tedy musí měnit, naopak pomalost změn vede ke komunikaĉnímu dyskomfortu: Eskymáci nedokáņou pojmenovat a vysvětlit, co vidí kolem sebe v přírodě.― Pro představu o tom, do jaké míry se změnila ruńtina a komunikace za poslední tři desetiletí Krongauz nabízí fiktivní experiment: představme si, ņe přeneseme souĉasného mladého ĉlověka do 70. let 20. století, a naopak – dospělého obyvatele Ruska z tehdejńí doby do souĉasnosti. V takové situaci by nutně nastaly váņné komunikaĉní problémy, a to nejen z důvodu nepochopení jednotlivých slov, ale kvůli nesluĉitelnosti tehdejńích a souĉasných modelů řeĉového chování. Reálnou obdobou takovéhoto fiktivního experimentu v realitě 21. století můņe být např. situace, kdy dneńní studenti ĉtou sovětský tisk nebo sledují dobové filmy, nebo naopak kdyņ se do Ruska vracejí sovětńtí emigranti, kteří s sebou přiváņejí zapomenutá řeĉová klińé, odlińnou řeĉovou etiketu (oslovování), jiná pravidla řeĉového chování, jiná jazyková tabu ĉi omezení. Ve zmíněné publikaci autor také za vńechny „osvícené― a nezaujaté badatele v oblasti uņívání souĉasné ruńtiny formuluje své výhrady k souĉasnému stavu jazyka:  nejsme v zásadě proti slangu, ale chceme chápat hranici mezi nimi a spisovným jazykem (a jazykovou hru zaloņenou na mísení stylů),  nejsme v zásadě proti vulgarizmům, ale jsme proti nerespektování kulturních omezení při jejich uņívání,  nejsme v zásadě proti cizím slovům, ale chceme, aby je ruńtina staĉila vstřebávat, a chceme vědět, jak se vyslovují a píńí,  nejsme v zásadě proti jazykové svobodě (ĉiní vyjadřování tvořivějńím a výraznějńím), ale nelíbí se nám jazykový chaos, kdy není zřejmé, jde-li o hru ĉi negramotnost, snahu o výraznost nebo o pouhou hrubost; Jednoduńeji řeĉeno: běņný uņivatel ruského jazyka by měl rozumět ruským textům a znát slova, která jsou v nich pouņita a chápat jejich význam. Abychom pochopili podstatu změn, ke kterým za poslední dvě desetiletí v ruńtině dońlo, je třeba tradiĉní ruské otázky „Kdo je vinen?― a „Co dělat?― doplnit otázkou „Co se vlastně stalo?― Jak uņ bylo několikrát zmíněno, dońlo ke gigantické „přestavbě― jazyka pod vlivem sloņitých sociálních, technologických i přírodních změn, v nichņ – stejně jako v přírodě – přeņije ten, kdo se umí přizpůsobit. Ruńtina se přizpůsobit uměla, i kdyņ za cenu velkých změn – nikdy uņ nebude taková, jako dřív (jak prohlásil Isaac Singer – americký ņidovský spisovatel polského původu: „Chyby jedné generace se stávají uznávaným stylem a normou pro pokolení následující―). Výńe jsme jiņ naznaĉili některé obecné změny v komunikaĉním chování Rusů v době po rozpadu sovětského impéria, v následujícím textu si v hrubých rysech vńimneme nejdůleņitějńích změn v slovní zásobě souĉasné ruńtiny, coņ je ta oblast jazyka, která nejrychleji a nejprůkazněji odráņí změny probíhající ve spoleĉnosti. Pokud tedy jde o změny ve slovní zásobě, ruńtina v posledních 25 letech prońla třemi módními vlnami, souvisejícími s jevy, nejvýrazněji charakterizujícími jednotlivé etapy transformaĉního a posttransformaĉního období vývoje ruské spoleĉnosti: 1. zloĉineckou (беспредел, наезд, отморозок, крыша, стрелка, кинуть, киллер, рэкет), 2, profesní (риэлтер, бизнесмен, брокер, дилер, дизайнер, IT-менеджер, PR-консалтинг, компьютерщик, креатор, супервайзер), 3. beau mond/glamour/trendy (элитный, эксклюзивный, VIP-услуги, жилье бизнес-класса/люкс/премиум). O těchto etapách a jejich vlivu na jazyk by bylo moņné hovořit dlouze a velmi podrobně, neboť o této problematice dnes uņ existuje obsáhlá odborná literatura, na tomto místě se vńak omezíme pouze na obecné konstatování, které z větńiny dosavadních analýz vyplývá ve vztahu k jazykové kultuře: v souvislosti s ņádnou s výńe uvedených vývojových etap není namístě hovořit o zneĉińťování jazyka ĉi vůbec si stěņovat na jazyk, jestliņe přijmeme tezi, ņe jazyk odráņí ņivot. Ńpatná, nemorální, nepřijatelná, nekulturní ĉi alarmující nejsou slova sama o sobě, nýbrņ věci, jevy a skuteĉnosti, které jsou jimi v okolní realitě pojmenovávány. Pokud jde o vztah mluvĉích ke změnám v jazyce, lze vyĉlenit celé „rizikové skupiny― slov, které vyvolávají u nositelů ruského jazyka znaĉnou emocionální odezvu. Někteří je odmítají, jíní vítají jako oņivení jazyka a rozńiřování jeho moņností. Vztah jednotlivců k této ĉásti slovní zásoby je dán úrovní vzdělání, věkem, profesí (sociálním postavením). Zjednoduńeně by se dalo říci, ņe v souĉasné ruńtině existuje vńe, vĉetně toho, co dříve existovalo pouze na periferii jazykového systému:  Přejatá a cizí slova – znaĉné mnoņství anglicizmů, znesnadňujících recepci textů; negativně jsou vnímány předevńím dublety ke slovům domácím (módní slova: комьюнити místo ruského сообщество, лофт místo чердак, консенсус místo согласие, презентация místo педставление); do běņného uņívání přicházejí celé tematické nebo stylové skupiny slov: mládeņnický slang, zloĉinecký ņargon, profesní slangy (poĉítaĉový, ekonomický, politický, sportovní).  Zloĉinecký ņargon (argot) – výrazy pouņívané původně pouze zloĉineckým podsvětím se v 90. letech v souvislosti s vlnou organizované zloĉinnosti rozńířily do běņně mluveného jazyka a pouņívají se stále i přes odpor mluvĉích. Vedle kriminalizace spoleĉnosti přispěly k rozńíření této vrstvy ruského slovníku také faktory ĉistě jazykové, předevńím jejich výraznost (expresivita) a výstiņnost.  Mládeņnický slang – ĉasto vyjadřuje jen expresivní nebo emocionální hodnocení, nikoliv nové skuteĉnosti (отстой, прикольно, супер, классно, вау)  „Trendy― slovník módních ĉasopisů (má blízko k mládeņnickému ņargonu: культовый, кастинг, эксклюзивный, стильный, элитный). Tato slovní zásoba z funkĉního hlediska nahradila ideologický slovník sovětského období – vysoká agresivita, umělost, podpora v médiích, módnost.  Profesní ņargony – ovlivňují souĉasnou komunikaci (nové profese: рекламщик, пиарщик, риэлтир, криэйтор), rozńířený je dnes zejména poĉítaĉový ņargon (Интернет, драйвер; ĉastá hra se slovy: хомяк, юзер, мыло).  Ņargonizmy a termíny z oblasti politiky a ekonomiky (брифинг, саммит, дефолт, монетизация), vědecká a pseudovědecká terminologie (харизма, концепт, визуальный). Výrazy tohoto typu jsou běņnými mluvĉími ĉasto odmítány – ztěņují recepci textu nebo maskují absenci smyslu. Nepříznivé emoĉní reakce u mnohých mluvĉích vyvolává nerespektování stylových registrů, tzn. např. mísení starého s novým, jazykového centra a periferie (slov spisovných s nespisovnými, vulgarismy apod.). Mnoho nových slov proniká do vńech oblastí komunikace a postupně se stírají hranice spisovného a nespisovného jazyka, coņ vyvolává odmítavé reakce. Vztah ke změnám v jazyce a v řeĉové komunikaci je ovlivňován předevńím věkem mluvĉích: mladí do 25 let změny nevnímají nebo vítají (ĉasto necítí jazykovou hru zaloņenou na mísení stylů, coņ bylo typické např. pro undergroundovou literaturu sovětského období), starńí lidé reagují v závislosti na temperamentu a osobním zaloņení (konzervativci a puristé změny odmítají a ke generaĉnímu konfliktu se přidává konflikt jazykový). Emocionální vztah ke sporným slovům na druhé straně svědĉí o zájmu veřejnosti o jazyk. Lingvistická reflexe je tak jedním z nejdůleņitějńích procesů, který spojuje národ a jazyk a je zárukou jeho dalńího rozvoje. Prameny: Krongauz, M.: Russkij jazyk na grani nervnogo sryva. Мoskva, 2008. Sergejeva, A. V.: Kakije my, russkije? Kniga dlja ĉtenija o russkom nacionaĺnom charaktere. Moskva, 2006. Valgina, N. S.: Aktivnyje processy v sovremennom russkom jazyke. Moskva 2003. Ruská literatura a východoslovanský kontext dnes: světové a geopolitické aspekty (několik komentářů k novým jevům) Ivo Pospíńil Vývoj ruské literatury na konci první dekády 21. století ukázal něco, co se před deseti lety jeńtě nezdálo. Konec literárních dějin – stejně jako dějin obecných – se nekoná, ale nekoná se ani zásadní proměna ruské literatury v běņné zboņí ve smyslu tvrdé trņní ekonomiky: i kdyņ se mění struktura literární komunikace, tj. oslabil se význam tzv. tlustých ņurnálů, resp. změnila se poněkud, nikoli vńak zcela, jejich funkce; nyní obsahují více textu „kolem literatury―, kritiky, publicistiky, komentářů, recencí, menńí je význam přímého publikování belles lettres, v případě prózy ĉasto na pokraĉování (viz nové pokusy u nás s romány na pokraĉování – Pavel Kohout a jeho román Cizinec a krásná paní v MF Dnes na jaře 2009), nicméně zásadně se neoslabil etický náboj literatury, panoráma ruské literatury je dnes rozmnanitějńí, pluralitnějńí, postmodernismus není jediným ani dominantním literárním jevem. Problém je spíńe v ĉeské recepci ruské literatury: zdůrazňuje se spíńe to, co jde proti ruské literární tradici, pokud jde o publicistiku, preferují se negativní informace. Příĉina je v rozhodujícím postavení některých překladatelů a souĉasně v podstatě ideologicky monopolních interpretů souĉasné ruské reality: kritiĉnost vůĉi ĉemukoliv (ĉasto skrytá, neoficiální), tedy i vůĉi Rusku a ruské skuteĉnosti byla vņdy základním znakem ĉeského přístupu k realitě a tou zůstává. Nejde tedy v případě postojů k souĉasnému medvěděvovsko-putinovskému Rusku ztratit nebo oslabit kritiĉnost, ale spíńe sledovat změny a být v jejich hodnocení flexibilní i ve smyslu obecných demokratických a humanitních principů i ve smyslu evropských a ĉeských národních zájmů. Příkladem souĉasné rozporné situace v ĉeské recepci je například kniha novinářezpravodaje Petra Vavrouńky Ruské duńe,1 soustřeďující typicky ĉeskou Haßliebe vůĉi Rusku. Téma Ruska v nańich médiích v posledních letech opět zdomácnělo a do znaĉné míry svědĉí spíńe neņ o Rusku o nańich vlastních problémech, postojích a komplexech, tedy Rusko jako lakmusový papírek nańeho vnitřního ustrojení. Kniha o ruských duńích (myńleno o Rusech a jejich ņivotě – není tu tedy onen duchovní rozměr v Rusku tak oblíbený, spíńe „duńa― ve 1 Petr Vavrouńka: Ruské duńe. Foto Jan Ńibík. Odpovědný red. Milan Pokorný. Vydal Radioservis, a. s., ve spolupráci s Ĉeským rozhlasem v Praze roku 2008. významu „nevolník―) svědĉí tudíņ i nebo větńinou o duńi ĉeské, o její podivuhodné Haßliebe ke vńemu ruskému. A je to postoj, jenņ se nezrodil vĉera ani po roce 1968, ale dávno v hlubinách 18. a 19. století, pokud ne jeńtě dříve. Na poĉátku své dobře redakĉně připravené a graficky vybavené knihy říká Petr Vavrouńka, ņe na to, co je tzv. ruská duńe, nezná ani po ĉtyřech letech strávených v Rusku (zpravodaj Ĉeského rozhlasu v Rusku 2004-2008, nyní je zpravodajem v Polsku, nositel několika cen). A suverénně si sám dává odpověď: „Ona ani neexistuje. Ruská duńe je stejně rozmanitá, barevná a neuchopitelná jako Rusko samotné. Skoro aņ asijskou duńi potkáte u lidí na Dálném východě, na Kavkaze má spíńe muslimský a bojovný charakter, v Moskvě přiĉichla k bohatství a okázalosti, na severu k ņivotu v jurtách a na Soloveckých ostrovech má v sobě dosud ozvěnu vězňů z gulagu. Ruská duńe dokáņe být agresivní, mstivá, zákeřná a nerespektující práva jedince, zároveň ale umí být pohostinná, nesobecká a velmi kulturní. Ostatně na vńechny tyto variace narazíte v následujících rozhovorech tépo knihy.― A bez obalu dodává: ―Někomu se bude moņná zdát výběr zpovídaných velmi subjektivní a politicky nevyváņený, jednostranný, zejména pak „protiputinovský―. Ale byl to záměr. Chtěl jsem upozornit na ty odstíny ruské duńe, ze kterých jde strach, které mají pořád v sobě více toho sovětského neņ ruského.― Tato úvodní pasáņ vńak v sobě jako v kapce vody emblematicky tají veńkeré problémy knihy. Ve 40. letech 19. století byl v Rusku jeden naivní ĉeský mladík coby vychovatel dětí profesora Ńevyrjova v Moskvě. Přijel nadńený, ale odjíņděl naladěný skepticky. Karel Havlíĉek ņil ovńem v jiném Rusku, ale přece jen: jak jinak je jeho kniha, poĉátek ĉeského kritického postoje k Rusku, ale nikoli apriorní nelásky, postaven. Lze ovńem namítnout, ņe mezitím se něco stalo a jsou tu různé zkuńenosti. Nicméně – ať uņ to autor chtěl nebo nikoliv - jeho kniha není tak zcela jednostranná a dokonce ji v jistém smyslu shledávám kvalitním příspěvkem k poznání souĉasného Ruska – ovńem cum grano salis. Předevńím není jasné, kolik toho autor o Rusko prostudoval a přeĉetl – z knihy to nevyplývá, dokonce to není jasné ani z jeho otázek. Je to jako s uĉením jazyků: nejlepńí je, kdyņ ĉlověk přijde do přirozeného prostředí jazyka uņ s nějakou znalostí: ĉím je důkladnějńí, tím lépe, má moņnost srovnání a hlubńího průniku. Nestavěl bych tedy proti sobě znalost kniņní a znalost praktickou, dotek reality; vńe je v interakci. První oddíl nese název Putinovo Rusko. Umění, jak vést rozhovor, není autorovi odepřeno, a prokázal to vcelku dobře jiņ v úvodním materiálu, jenņ ideově předznamenává celou knihu: jde o rozhovor s ruským politologem a sociálním geografem Dmitrijem Oreńkinem, i kdyņ ani ten nepřináńí de facto nic nového. Zato rozhovor s Garrim Kasparovem je nabitý emocemi a nesmiřitelností – i to o ruské duńi vypovídá hodně. Potom přicházejí na řadu různé aféry, zloĉiny, neprůhledné akce, spojené například s otravou bývalého agenta KGB Alexandra Litviněnka: rozhovor s podezřelým Andrejem Lugovým patří v knize k těm lepńím, stejně jako rozhovor s vdovou Marinou Litviněnkovou. Dalńí vraņda: Anna Politkovská a rozhovor s jejím synem Iljou. K nejatraktivnějńím patří dialog s Ramazanem Kadyrovem, ĉeĉenským prezidentem, s mediální hvězdou Leonidem Parfjonovem, matkou neslavnějńího Putinova vězně Marií Chodorkovskou. V oddílu Sovětské Rusko se vracíme do ĉasů blokády Leningradu (Arkadij Pejsach), trochu se dovídáme o Dmitriji Ńostakoviĉovi z úst jeho syna, dirigenta Maxima, o Stalinovi zase od jeho vnuka Jevgenije Dņugańviliho, jenņ jeho památku ctí. O tom, ņe ruská mládeņ vlastně historii gulagů nezná, se dovímá mimo jiné z rozhvoru s historikem Jurijem Brodským, v moskevském třípokojovém bytě vzpomíná na svého otce N. S. Chruńĉova jeho dcera, do těņkých let nás přenáńí rozhovor s Jevgenijem Pasternakem, který v roce 1989 převzal Nobelovu cenu za svého otce, který ji byl kdysi nucen odmítnout. (Doktora Ņivaga prý vydali za peníze CIA, KGB zase usilovala o anulování mezinárodního úspěchu). Je tu i ozvuk okupace ĈSSR v roce 1968, příběh tereminvoxu, nesmí tu chybět Ĉernobyl a rozhovor s Gorbaĉovovým ministrem zahraniĉí Eduardem Ńevarnadzem, který si po svém svrņení v Gruzii uņívá penze. A nakonec sám Gorbaĉov, dále Jen poĉkej, zajíci (podivuhodné osudy jeho tvůrců), potom Oleg Tabakov, hokejový trenér Viktor Tichonov, tenisový „mafián― Ńamil Tarpińĉev a Natalija Sedychová, Nastěnka z Mrazíka. Dobře to autor vybral s ohledem na popularitu, mediální emblematiĉnost, ale skuteĉné Rusko zůstalo ve stínu. I z hlediska mediální reprezentativnosti chybí silnějńí hlas pravoslaví, komunistů, poněkud extrémistických ruských liberálů - to vůbec nejsou zanedbatelné ĉásti ruské duńe…Jistá povrchovost, nikoli povrchnost jako termín axiologický, je tu zřejmá, jistá mechaniĉnost, absence hlubinnosti. Zájem o Rusko ulpívá na tom, co bylo a je nejvíce medializovatelné a poněkud stojí proti hlubinnosti a ostrosti pohledu, jak je kdysi prezentovaly novinářské ńpiĉky jako Karel Ĉapek, Egon Erwin Kisch nebo Karel Kyncl. Rusko je země, která se vyvíjí sloņitěji, neņ se se zdálo po rozpadu SSSR a Jelcinově nástupu. Je to dáno sloņitým historickým a idelogickým podloņím, jeņ se v ruském prostředí utvářelo staletí: jestliņe jeden proud naĉas převládl, zanedlouho se objevil nový, konfrontaĉní. Základním problémem – a nikoli jen v samotném Rusku – je velmi výrazný spor mezi národoveckým, autochtonním a kosmopolitním, allochtonním proudem v ruském myńlení, jenņ se pozvolna objevoval uņ v ruském středověku na poli světském a jeńtě silněji církevním, jinak za prvních Romanovců po období smuty, nejsilněji v reformách Petra I., později ve sporu mezi jazykově konzervativní Besedou a progresivním sdruņením Arzamas, slavjanofily a zapadniky, revoluĉními demokraty jako ruskými pozitivisty a poĉveniky, podobné rysy najdeme jistě i ve sporu Leninovy, resp. Trockého kontra Stalinově koncepci světové revoluce, resp. sovětské moci, mezi Jelcinem a Putinem na přelomu 20. a 21. století: je vńak zřejmé, ņe tyto paralely jsou jen velmi přibliņné. Konzervativní rezistence jako souĉást politického, kulturního i literárního vývoje zůstává souĉástí ruského vývoje.2 Silný spodní proud tradice a konzervatismu, jenņ je podle nańeho názoru motivován několikerým způsobem: 1) Vyjadřuje nesouhlas s těmito změnami, jenņ se lińí jen mírou radikálnosti. 2) Vyjadřuje jistou nostalgii, tj. návrat na stará místa, která jiņ nepoznáváme: je to manifestace nezastavitelného proudu ĉasu a měnících se lidských ņivotů v něm. 3) Vyjadřuje pokus o eventuální vývojovou alternativu. 4) Je nesen snahou zabránit alespoň ĉásteĉně likvidaci některých hodnot, které by změna postupně smetla.3 Kaņdá nová doba přináńí předevńím ostrou kritiku minulosti, její negaci, výsměch, satiru, parodii, někdy jdoucí k nesmiřitelnému sarkasmu, jindy spíńe do humorných poloh, pohybuje se mezi póly komiky a váņnosti: nicméně v literatuře vņdy jsou tyto postoje spojeny s lidskými ņivoty, s proņíváním a během ĉasu, je tam osobní nasazení, problém generaĉního střetu a stárnutí. Kromě toho je tu vņdy přítomen i aspekt obecné humanity, pokus o smíření, omluvu a odpuńtění, pokání; jsou zde vńak také polohy zostřujícího se boje. V přelomových dobách se nicméně zcela neztrácí základní poselství literatury, tj. vyjádření toho, ņe obecně humanistické hodnoty, lidský ņivot je víc neņ vlastní ideje a přesvědĉení – to nejlépe svého ĉasu vyjádřil Victor Hugo v románu Devadesát tři (Quatrevingt-treize, 1874). Tradicionalismus a konzervativní hodnoty se projevují v podstatě ve třech základních polohách: 1) v tradiĉních postupech a tematickém zaměření, 2) v návratech a specifické historicitě, 3) v budování enkláv tradice a konzervativních hodnot uprostřed nových proudů (např. tendování ke kouzlu sentimentalismu v postmoderně). Tradiĉní a konzervativní hodnoty se objevují vńude tam, kde jim změny uvolňují místo: buď jako projev názorové tolerance, nebo jako výraz únavy z nového a prvních náznaků kolizí ideologie nových ĉasů s vńedním během ņivota. Směřování k tradiĉnímu stylu a tématu spolu s pokusem zachránit hodnoty, kterých si váņí, i v pitoreskním, ĉasto protikladném spojení, prezentuje v Rusku poĉátku 21. století například Jurij Bondarev (roĉ. 1924), nejvýrazněji snad v románu Bermudský trojúhelník (Moskva 2000).4 Opěrnými 2 Viz nańi studii Konzervativní rezistence jako souĉást literárního vývoje. Slavica Litteraria, roĉ. 11, ĉ. 2, 2008, s. 19-28. 3 Viz výńe cit. Studii Konzervativní rezistence jako souĉást literárního vývoje. Slavica Litteraria, roĉ. 11, ĉ. 2, 2008, s. 19-28. 4 Viz nańe studie Ņánrová struktura a emblematiĉnost apokalyptického románu Jurije Bondareva sloupy Bondarevova světa je staré Rusko a ruská tradice, která mu paradoxně a v mnohém historicky protismyslně splývá se sovětským reņimem.5 Příkladem alternativního, snad i romantického eskapistického pojetí jsou díla, která jsme jinde nazvali prózou virtuální autenticity a existenciálního znejistění.6 To, co přeņilo vńechny ideologie, teoretické konstrukce, filozofie a reņimy je problém národa, nacionality a nacionalismu nebo – chcete-li mírněji - národovectví. Zdálo by se, ņe kapitalistický trh jiņ v minulosti můņe překonávat nejen stavovské hierarchie feudálního středověku, ale také různé nacionální bariéry. Na druhé straně, jak známo z národních obrození, se nacionální ideologie s novodobým průmyslem a finanĉním kapitálem různě propojovaly. Ani proletářský internacionalismus problém národa neodstranil: snaņil se problémy národa inkorporovat do své ideologie – zdaleka ne v souladu s pojetími K. Marxe a F. (B.) Engelse (známý je odpor „klasiků marxismu― vůĉi slovanským ideologiím7 - známá je i Stalinova definice národa, ale nakonec se ukázalo, ņe po rozpadu SSSR a zániku socialistického bloku ve střední a jihovýchodní Evropě se problematika národa dostávala ĉasto do popředí: dokladem je rozpad SSSR, Ĉeskoslovenska nebo Jugoslávie a naopak sjednocení Německa primárně podle nacionálního principu. Nacionalita se ukázala jako dostateĉně flexibilní, ņivotaschopná a agresivní, aby přeņila a vytvářela nová spojení a pojetí. Proto se téma národa jako souĉást konzervativního proudění vrací i ve sféře kultury a literatury nejen v Rusku, ale i v zemích tzv. ruského blízkého zahraniĉí. Badatelka z Běloruské akademie věd Dzina Dudzinskaja takto koncipuje svou knihu Vesmír a svět duńe.8 Autorka vychází ze synergetické koncepce, podle níņ budoucnost urĉuje přítomnost, respektive přitomné lidské konání urĉuje výběr budoucí cesty; atraktor jako dominanta nelineární vědy ukazuje, ņe nejde pouze o jedince, ņe kaņdý národ má svůj osobitý, „národní― typ existování, který nejlépe a nejpřesněji reflektuje právě krásná literatura, neboť – podle autorky – právě ona se více neņ věda, hudba nebo obecná kultura zabývá dobrem a zlem, Bermudský trojúhelník a souvislosti. Slavica Litteraria, X 5, 2002, s. 53-62. Jazyk literárního díla jako axiologický nástroj: román Jurije Bondareva Bermudský trojúhelník (K ņivotnímu jubileu prof. Jána Doruly). In: Ņivot slova v dejinách a jazykových vzťahoch. Na sedemdesiatiny profesora Jána Doruľu. Slavistický kabinet SAV. Bratislava 2003, s. 265-278. 5 Viz nańi studii Poláci se dívají na Rusko (Lucjan Suchanek - Alexandr Zinovjev). HOST 2000, ĉ. 7, s. 44-46. 6 Viz nańi studii Ņánry virtuální autenticity a existenciálního znejistění: domov a svět. In: Libor Pavera a kol.: Ņánrové metamorfózy v středoevropském kontextu, sv. III, Opava 2006, s. 213-236; přetińtěno jako Próza virtuální autenticity a existenciálního znejistění. SPFFBU, X 10, Slavica Litteraria, s. 5-20. 7 Viz I tom mj. F. Wollman: Slavismy a antislavismy za jara národů. Praha 1968, viz o totm nańi práci Slavismy a antislavismy za jara národů Franka Wollmana: analýzy a přesahy. Slavica Litteraria, X 9, 2006, s. 85-93. 8 Дзіна Дудзінская: Сусвет и свет душы: Творчая індывідуальнасць Віктара Карамазава‚ літаратурны працес. ВТАА‚ Права і эканоміка‚ Мінск 2008. lidskou duńí, duchem a duchovnem v konkrétnosti ņivotních situací. Tato práce má ctiņádost být poĉátkem teorie národních typů existence/existování. Kaņdý ĉlověk pak ņije v rámci jejích zákonů. Autorka se opírá o různorodé prameny, vĉetně uĉení o Boņí Trojici, ale hlavně o výzkumy synergetiků (Prigogine, Losskij aj.); vychází ovńem také ovńem z poznatků přírodních věd, z druhého termodynamického zákona, bifurkace, koherence apod. Z literární vědy uvádí jako inspiraĉní zdroje M. Bachtina, L. Ginzburgovou, V. Ńklovského, T. S. Eliota, z autorů krásné literatury se opírá o F. Dostojevského, A. Achmatovovou a V. Bykava. Za manifestaci své teorie si vybrala dílo běloruského prozaika Viktora Karamazava. Na základě srovnání „existování― ruského, běloruského a bulharského národa dovozuje, ņe se utvářejí jako návazný text. Koncepce, jeņ je vykládána spíńe „za pochodu―, tedy v průběhu výkladu konkrétních textů, je jistě inspirativní; otázky vzbuzuje přílińná pluralita ĉasto protilehlých metodologických pramenů, z nichņ se utilitárně vyuņívají toliko ĉásti (Prigogine – Losskij, Ńklovskij – Bachtin), tedy mírný metodologický eklekticismus. Kromě úvodní partie je tu hned na poĉátku kapitola o filozofii národní existence a přírody v literárních útvarech tzv. drobných/malých ņánrů v díle V. Karamazava. Druhý oddíl vyjadřuje spojitosti s přírodními vědami na příkladu románu Pustina a pozdějńích dílech vĉetně románu Běņenci (cesta národa/lidu a útěk/běņenectví ĉlověka). Ĉtvrtý oddíl se uņ blíņí prostorovosti a autenticitě běloruského umění a závěreĉná ĉást se snaņí o projování tvůrĉí individuality a literárního vývoje/procesu. Zde narazíme na autonomní, větńinou srovnávací studie (Příroda a ĉlověk v tvorbě Jakuba Kolase a Viktora Karamazava), analýzy Dostojevského a běloruského národního existencialismu; vůbec se tu zdůrazňuje existenciální dimenze běloruské literatury a běloruského národa - jistě nikoli náhodou - a interdisciplinarita výzkumu. Na vytvoření kompaktní obecné koncepce tu vńak zatím podle mého soudu chybí rozsáhlejńí, reprezentativnějńí a průkaznějńí materiál, větńí rozpětí; naopak je tu nadbytek emotivní deklarativnosti. Toto pojetí zjevně vyplývající z pocitu ohroņení národní kultury souvisí s kulturologií a areálovými studiemi.9 „Rodinným stříbrem― ruské literatury a ruského duchovního ņivota je ruská literární klasika 19. století, „zlatý věk― ruské literatury jako celek, ale předevńím dílo Fjodora Michajloviĉe Dostojevského. Zesílené návraty k jeho dědictví se projevily v různých dobách, 9 V této souvislosti je funkĉní uvést odbornou souvislost: na Ústavu slavistiky FF MU se od studijního roku 2009-2010 zaĉíná studovat bakalářský a navazující magisterský studijní program Filologicko-areálových studií zaloņený na třech modulech (středoevropském, východoslovanském a slovansko-balkánském) zdůrazňující filologické východisko transcendující do sféry spoleĉenské a politické. Absolventi mohou pokraĉovat v doktorském programu Teorie areálových studií. Komplexnějńí pohled na místo jazyka a literatury v spoleĉenských a politických strukturách je tu základním stavebným přístupem a právě studium Ruska ve východoslovanských souvislostech je tu zřetelně perspektivní a bude pravděpodobně dominantní. ale od poloviny 50. let 20. století má v SSSR a později v Ruské federaci vzestupný charakter. I vedení někdejńí oficiální organizace, jakou byl Svaz sovětských spisovatelů pokládala věnec k hrobu Dostojevského na hřbitově alexandro-něvské lavry v tehdejńím Leningradě v nepříznivém roce 1971, natoņ při stém výroĉí smrti o deset let později. Nová popularita Dostojevského se zvedla po převratných událostech přelomu 80. a 90. let minulého století: moņná i proto, ņe se zdálo, ņe dílo F. M. Dostojevského jako by předpovědělo tyto události, jeņ vyvolaly nové návraty k filozofii, náboņenství, tzv. duchovnosti apod. V ĉeském prostředí to byly předevńím návraty k dílu dnes jediného skuteĉného ĉeského dostojevskologa hodného toho jména (ale má uņ následovníky – viz dále) Frantińka Kautmana (roĉ. 1927), autora knih Boje o Dostojevského (1966), Literatura a filosofie (1968), F. X. Ńalda a F. M. Dostojevskij (1968) a Dostojevskij - věĉný problém ĉlověka (Academia 2004), nemluvě o dalńích jeho literárněvědných knihách a beletrii, kde je vliv Dostojevského a jeho téma ĉasto dominantní. Zde taky z podnětu několika rusistů a s podporou F. Kautmana obnovuje se Spoleĉnost Dostojevského vzniklá kdysi zásluhou A. Bema. Na Slovensku se zase utváří Klub F. M. Dostojevského z podnětu respektovaného dostojevskologa Andreje Ĉerveňáka (roĉ. 1932) a vychází řada relevantních publikací, mimo jiné nejznámějńí jeho kniha Tajomstvo Dostojevského. F. M. Dostojevskij v recepcii (Nitra 1991, viz nańi recenzi Dostojevskij pro ĉtenáře, Opera Slavica 1993, 1, s. 51-53). Z (u nás) méně známých znalců ruské literatury uvádím alespoň svého novosibirského přítele V. G. Odinokova a jeho knihu z roku 1995. Zmíněný A. Ĉerveňák inicioval také zajímavou knihu o Legendě o Velikém inkvizitorovi (Rozjímanie o Veľkom Inkvizítorovi. F. M. Dostojevskij. Andrej Ĉerveňák, Miloń Ferko, Dalimír Hajko, Ján Tuņínský. Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2005, viz nańi rec. Příběh, který nepřestává vzruńovat: filozofie, nebo „jen― literatura? SPFFBU, X 10, Slavica Litteraria, s. 157-158). Do dostojevskologie okrajově zasáhl také Zdeněk Mathauser (Opozice dvojnictví v díle Dostojevského. Fjodor Michajloviĉ Dostojevskij: Zvláńtní případy. Přel. Alena Morávková, Havran, Praha 2002. Tvar 2003, ĉ. 4, s. 20, s odkazem na mou knihu Fenomén ńílenství v ruské literatuře 19. a 20. století). Zmíněná seskupení kolem Spoleĉnosti F. M. Dostojevského a Klubu F. M. Dostojevského (nejsem zcela přesvědĉen, zda jejich ĉlenstvo tvoří vņdy vědecky kvalitativně vyrovnaný celek) vytvořila také dva víceméně reprezentativní sborníky s takřka identickým názvem, přiĉemņ slovenský je kompaktnějńí (Dostojevskij dnes. Sborník příspěvků z konference s mezinárodní úĉastí [Praha 27. listopadu 2006, Národní knihovna Ĉeské republiky]. Sestavily Miluńa Bubeníková, Marta Hrabáková, Radka Hříbková. Národní knihovna Ĉeské republiky, Slovanská knihovna, Praha 2007, viz nańi recenzi Problémy Dostojevského a problémy s Dostojevským, Новая русистика 2008, 2, s. 83-86; Dostojevskij a dneńok. Univerzita Konńtantína Filozofa, Klub F. M. Dostojevského, Nitra 2007, viz zde náń ĉlánek: F. M. Dostojevskij: návrat k spisovateli (Historicita a ņánrovost), s. 66-83.). Samozřejmě - nehledě na stovky a tisíce knih a studií o Dostojevském ve světě, z nichņ nejpodnětnějńí kvantitativně i kvalitativně pocházejí předevńím z anglosaského světa, zvláńtě z USA (aniņ bychom chtěli marginalizovat dostojevskologii francouzskou, německou, italskou, polskou, skandinávskou aj.) - faktem zůstává, ņe země, kde se zájem o F. M. D. spolu s Německem – projevoval nejraněji a kde se vyskytovaly osobnosti s Dostojevským přímo spjatí, jako byli T. G. Masaryk, F. Kafka, K. Ĉapek, E. Hostovský, jiņ uvedený ruský emigré A. Bem, zůstala trochu stranou (to se nyní poněkud mění), nejvíce se vńak vņdy ĉekalo a ĉeká na příspěvky ruské, dokonce tomu tak bylo i v sovětském období, moņná o to více. A Rusové, kteří na Dostojevského nezanevřeli ani v dobách, kdy tam v podstatě nesměl vycházet (viz programovou knihu Viktora Ńklovského Pro a proti, 1957), se k Dostojevskému v světových souvislostech stále vracejí. Zesilující zájem ukáņeme na příkladu dvacátého svazku dostojevskologické série, který je věnová památce Vladimira Arťomoviĉe Tunimanova (1937-2006)10 . Plachý, skromný badatel, ironický a skeptický pozorovatel, přesně tak se představuje i v posmrtně publikovaném ĉlánku o reflexi Balzacova románu Otec Goriot v tvorbě Dostojevského. Zaĉíná tématem Dostojevskij a Balzac, ale jeńtě spíńe Dostojevskij a francouzská literatura, poĉínaje F. R. Chateaubriandem a A. Dumasem, a ukazuje, jak motivy a ĉasto převzatá literární parabola (evropské podobenství o mandarinovi) prostoupily celé dílo F. M. D. od Chudých lidí aņ k slavné řeĉi o Puńkinovi (Zloĉin a trest, Běsi, Bratři Karamazovovi). V. A. Viktoroviĉ přichází s nikoli novým, ale zajímavě traktovaným tématem. Dostojevskij byl geniálním ĉtenářem (A. Bem), komentoval literaturu vĉetně ruské a její podněty ihned transformoval do vlastního díla v duchu linie jdoucí od Puńkina a směřující k proměně světa skrze literaturu. Bristolský rusista Richard Peace píńe o komismu Dostojevského na pozadí anglického humoru a ruského smíchu; jde o pojetí humoru – blízké jiņ uĉiteli Dostojevského Ch. Dickensovi – jako projevu probuzeného soucitu k slabńímu: to ostatně tvrdí ve své knize o tvorbě Dostojevského v letech 1854-1862 také V. Tunimanov. Oņívá i téma Dostojevského a Bachtina: T. A. Kasatkinová nachází poĉátky polyfonie v samotné konstrukci scén a 10 Достоевский и мировая культура. Альманах Но. 24. Памяти Владимира Артемовича Туниманова. Общество Достоевского‚ Литературно-мемориальный музей Ф. М. Достоевского в Санкт-Петербурге. „Серебряный век―‚ Санкт-Петербруг 2008. motivů a způsobu myńlení Dostojevského (ukřiņovaný chlapeĉek z Bratrů Karamazovových), V. N. Zacharov dońel aņ k tomu, ņe pro pochopení koncepcí M. Bachtina je důleņité ĉíst Dostojevského. V. Dudkin uvádí, ņe známé věty F. M. D. o hádance ĉlověka, jejíņ podstaty se chce po celý ņivot dobrat, neboť chce být ĉlověkem, můņe být inspirována Shakespearem, v němņ ruský autor viděl vyvolence umění. Shakespearovská dilemata se mu vracejí v jeho románových stavbách. Shakespearovým postavám je váńeň ņivotní filozofií, postavám Dostojevského je filozofie váńní, hřích je lidskou katastrofou, která měla kdysi řeńení, ale nyní jiņ nikoli, ďábel se u Shakespeara polidńťuje, u Dostojevského vystupuje v podobě dvojníků. Tohoto tématu se pak dotýká G. K. Ńĉennikov: spásou před dualitami, dvojnictvím je utrpení, u E. T. A. Hoffmanna je cílem udrņení vitality a plnosti ņivota, postavy Dostojevského řeńí etické problémy, explicit novel Dostojevského leņí v jiné rovině, v rovině jiné národní kultury, a to křesťanské, kde se spásy dosahuje skrze utrpení a ukřiņování. Podnětná je studieG. L. Bograda o Dostojevském a E. A. Poeovi: mezi Poeovými povídkami a Dostojevským je celá síť motivických hnízd, kromě toho F. M. D. znal Poeovu slavnou Filozofii básnické skladby (Philosophy of Composition), není prý vylouĉeno ani působení Havrana na kapitolu o ĉertovi Ivana Karamazova. Klasik francouzské dostojevskologie Jacques Catteau se studií o novozákonním příběhu vzkříńenéjho Lazara v Zlořinbu a trestu. V podstatě zde polemizuje s názory klasiků dostojevskologie K. V. Moĉulským a M. M. Bachtinem, ņe epilog v Zloĉinu a trestu je umělým, neorganickým přílepkem, jenņ jde proti poetice autora, tedy poetice neukonĉenosti. V. Vetlovskaja se zabývá motivem, který má své pozadí ve francouzském roman policier v postavě ńéfa paříņské tajné policie Eugèna François Vidocq (1775-1857), bývalého zloĉince, jenņ udělal skvělou kariéru v policejních sluņbách a zanechal atraktivní memoáry. K. A. Stěpanjan spojuje topos sevillské katedrály s Legendou o Velikém inkvizitorovi s vyústěním v transcendence polibku, jímņ se postavy vracejí do ņivota. B. N. Tichomirov ťal do ņivého ve stati o kritických komentářích. Předevńím diferencuje mezi poznámkami a komentářem s tím, ņe komentář je vlastně jakýmsi rozhovorem s autorem, domýńlením a přemýńlením s ním. Vrací se k řadě komentářů a poznámek k edicím F. M. D. a explikuje některá aluzivní místa (Sumarokov, parafráze tradovaného výroku ńéfa Tajné kanceláře Jeho Veliĉenstva hraběte Benkendorfa), jeņ by jinak zůstaly souĉasnému ĉtenáři utajeny. Někdy je zkoumání toposu románů F. M. D. jakoby zbyteĉné, neboť v podstatě neobjasní v románu nic nového, ale můņe zase dokreslit osobnost a biografii autora (kde proņil poslední noc Svidrigajlov: hotel Adrianopol, ten vńak v Petrohradě nebyl, byl tam hotel Alexandria – interpretace názvu, jeho emblematiĉnost apod. postava „babulenky―z Hráĉe). V sborníku najdeme brilantní studií a publikací praņské rusistky a zakládající ĉlenky Spoleĉnosti F. M. D. v Praze Miluńe Bubeníkové Alfred Bem a Emil Svoboda. Jde o analýzu vztahu právního filozofa Emila Svobody (1878-1948) a Alfreda Bema ( 1886-1945?), neznámo kam odvleĉeného ruského dostojevskologa a zakladatele praņské Spoleĉnosti Dostojevského. Zejména korespondence vrhá nové světlo na poměry ruské emigrace v meziváleĉném Ĉeskoslovensku i na postoje Bema k problematice existence ĉeskoslovenského státu (E. Svoboda, původně idealistický monista a pozitivista masarykovského raņení se po druhé světové válce snaņil krátce spojit tuto filozofii s marxismem). Dopisy zahrnují 10 let od r. 1928 do r. 1938, tedy do konce první Ĉeskoslovenské republiky (po mnichovské dohodě). Pozoruhodné je metodologické a biografické svědectví německého ņáka Dmytra Ĉyņevského (1894-1977) Horsta-Jürgena Gerigka, jeņ se týká hlavně jeho pobytu v Halle, Jeně, Marburgu a předevńím v Heidelbergu), mimo jiné jeho nelásky k Bělinskému a Skabiĉevskému (pozitivismus bylo pro něho nesluńné slovo), v lecĉems i Berďajevovi a ovńem v něĉem i Puńkinovi a Leninovi - a lásky k J. Ajchenvaldovi, A. Bemovi, N. Trubeckému, dále otázek vývoje ruské literatury, poetologie, literárních dějin a filozofie, nechybějí ani anekdotické historky, např. ņe ve vlaku z Freiburgu do Heldelbergu viděl ĉerta, který se na něho ńklebil z plońinky mezi vagony, nebo kdyņ v jednom katalogu NDR bylo Slovo o pluku Igorově přeloņeno jako Slovo plukovníka Igorjeva (Das Wort des Oberst Igorjews) ĉi kdyņ se román Borise Savinkova jmenoval v německém překladu Das Pferd als Krähe, tedy Kůň jako vrána, i kdyņ v originále je to Конь вороной. I humor k vědě, zvláńtě literární, patří. Korespondence Ljudmily Saraskinové (Moskva) a Rity Klejmanové (Kleimanové; vzpomínám si na setkání v Bratislavě r. 1999 na kongresu MAPRJAL) z Kińiněva, rozsáhlé emaily z let 2007-2008 dokumentující nelehký ņivot ruských literárních vědců mimo Rusko, problematiku Ņidů a ruské literatury i ņivotní styl vědkyň v globalizujícím se světě. Je s podivem, ņe po tolika letech usilovného mezinárodního bádání se stále něco dokumentárně nového o Dostojevském nachází: dopis Dostojevského ze Semipalatinska P. Anněnkovové (1855), korespondence Rainera Marii Rilka a dcery F. M. D. Ljubov (Aimée) – oba zemřeli na leukémii, Ljubov Fjdorovna v listopadu 1926 v sanatoriu v italském Bolzanu, Rilke v prosinci téhoņ roku ve Ńvýcarsku ve vysokohorském sanatariu Val-Mont nad Ņenevským jezerem, aniņ se kdy setkali. Nebo korespondence bratrů Sutermeisterových a sester Anny Petrovny Falc-Fejn a Jekatěriny Petrovny Dostojevské (roz. Cugalovské). Dalńím pozoruhodným dokladem ĉeské vědecké aktivity je ruský překlad textu Frantińka Kautmana Můj ņivot s Dostojevským. Sborníky, které ruská Spoleĉnost Dostojevského vydává pravidelně, vyvolává ovńem otázky: Je dostojevskologie uņ speciální vědou, jeņ moņná ani do literární vědy nepatří, neboť ji přesahuje, nejde o kult, nejsou některé nálezy a interpretace přehnané a násilné? Bez ohledu na pochybnosti je Dostojevskij dnes stále výrazněji emblémem celého Ruska a přesahuje svůj význam literární a kulturní směrem k významu národnímu, filozofickému a planetárnímu. To chápou i ve světě, i kdyņ ne vņdy je tu pohled na velké Rusy 19. století obecně a Dostojevského zvláńtě převratně nový. Donna Tussing Orwinová11 je profesorkou ruské literatury na Katedře slavistiky univerzity v kanadském Torontu, v podstatě je kanadskoamerickou odbornicí na Lva Tolstého; její kniha Tolstoy's Art and Thought 1847-1880 (1993) získala zvláńtní cenu, editovala The Cambridge Companion to Tolstoy (2002), osm let vydávala Tolstoy Studies Journal a je dosud předsedkyní (prezidentkou) Spoleĉnosti Lva Tolstého. Vrací se nám tak do oběhu to, co tak nemilovali fenomenologové: psychologie, sice v modernějńím hávu, ale přece jen rozbory vědomí a podvědomí, o nichņ Z. Mathauser kdysi hovořil takto: „Do závorky se kladou záleņitosti tajemného nitra‗ [...] Pokud myslím vnitřní ņivot v tom banálním smyslu, tu vnitřní drbárnu, tak ano. Uņ Sartrovi se dělalo nad adjektivem ,niterný‗ skoro zle. Pro fenomenologii je vńe vnějńí i vnitřní jaksi ,venku‗, v nezkresleném stavu. Jeńtě freudismus se snaņil agresivně vysvětlovat duńevní hodnoty přes něco jiného – ņe A se rovná B, ņe B se rovná C, ņe lásku lze redukovat na věc fyziologie etc. Fenomenologie se snaņí ne vysvětlovat jedno něĉím druhým, odlińným, ale spíń osvětlovat pro ni A je A. Nezapomeňte, ņe patřím jeńtě ke generaci, která vyrůstala v odporu k pozitivistické psychologii, jeņ na rozdíl od té moderní sestupovala do duńe vnějńkovými, přírodovědnými metodami. Nu, Junga uņ znám jen zprostředkovaně. U mne se v mládí fenomenologický protipsychologismus spojil s avantgardou, s ruskou formální ńkolou a ĉeským strukturalismem. Mám vńak dojem, ņe toto uskupení i dnes velmi ņije. Před dvěma měsíci jsem se v Heidelbergu zúĉastnil oslav Gadamerových stých narozenin, kde se v debatách myslím dost názorně ukázalo, jak fenomenologie spolu s hermeneutikou zásadně pronikla do soudobé nauky o umění.―12 Nechci vńak tímto dlouhým citátem tyto postupy opírající se o moderní podoby psychoanalýzy nijak odsuzovat, spíńe naopak. Pamatuji se, jak se Z. Mathauser v podstatě negativně vyjadřoval k filozofii Nikolaje Berďajeva, neboť mu vytýkal právě to „tlachání―, 11 Donna Tussing Orwin: Consequences of Consciousness. Turgenev. Dostoevsky. Tolstoy. Stanford University Press 2007. 12 Z. Mathaseur in: Kdyņ se na mne dívá obraz. Rozhovor s Jiří Cieslarem (duben 2000), in: Z. M.: Báseň na dosah eidosu. Ke stopám fenomenologie v ruské literatuře a literární vědě. Univerzita Karlova v Praze, Praha 2005, s. 297-298. resp. „drbání― v nitru. Zajímavé je, ņe někteří z ĉlenů a předních reprezentantů nitranského týmu, s nímņ byl Z. Mathauser bytostně spjat (výrazem toho bylo i udělení ĉestného doktorátu nitranské Univerzity Konńtantína Filozofa), se do těchto konĉin pustili a ocitli se například na pokraji bádání o buddhismu.13 Strukturalisté za „psychologickou herezi― vyluĉovali ze svého Praņského lingvistického krouņku (Sedlák). Jsem toho názoru, ņe tu moņná ani tak velký rozpor není, spíńe jde o metodologická východiska, o stranu, z níņ se k artefaktu přistupuje. Moņná v apriorní nedůvěře k psychologismu a holistické antropologii je zakleta nedůvěra k exaktnosti psychologických přístupů, resp. k jejich limitům, k jejím „ĉerným skříňkám― – ovńem nejdůleņitějńí je asi úsilí o tzv. metodologickou ĉistotu, tj. odmítání metodologického eklekticismu, coņ bylo jak pro strukturalisty, tak pro fenomenology příznaĉné. Naopak byli zastánci imanentních metod, kteří se úporně snaņili o kompromisní řeńení (R. Wellek) a vyuņívali k tomu své osobní pozice „mezi proudy― dané ĉasto jejich univerzitnímu uĉiteli původně z protilehlých metodologických břehů (v případě Reného Wellka duchovědec Otokar Fischer a strukturalista a kulturní aktivista Vilém Mathesius). Sám se domnívám, ņe tu rozpor v podstatě není, ale ņe tu jsou jisté metodologické limity: vyjádřil jsem je mimo jiné ve svých ĉláncích vícekrát; neńlo o jednostrannou kritiku nebo odmítání jakýchkoli přesahů ze sféry tradiĉní literární vědy, ale spíńe o uvědomění si znalostních a metodologických a snad i metodických mezí14 . Donna Tussing Orwin se ostatně opírá o ruského neuropsychologa Alexandra Luriu (1902-1977), ale v jejím Úvodu najdeme i S. Freuda a jeho ruské inspirace, Maxe Verworna apod. Za hlavní a originální znak ruského realismu, jemuņ tradiĉně říká psychologický, pokládá právě ponor do hlubin duńe, neustálé polemiky a disputace literárních postav; proto západnímu ĉtenáři ruská literatura, zejména klasika, připadala a ĉasto i připadá jako „loose baggy monster― (s. 9); myslím, ņe právě ona „volnost― (looseness), tedy v podstatě amorfnost, byť jen zdánlivá, absence tvarové elegance, tedy i konvence, je dominantou tohoto typu ruské literatury. Dokládá to pak aluzivním srovnáním Madame Bovary a Anny Kareninové – jinak ovńem zcela nenovém. Jestliņe za zaĉátek ruského psychologického realismu opět a tradiĉně povaņuje Hrdinu nańí doby, lze se jen ptát, zdali ona novost nebyla také způsobena jiným typem narace, tedy jiným point of view, jiným pojetím literárního artefaktu, jeņ je v podstatě 13 Srv. I. Pospíńil: Zdroje vidění Zdeňka Mathausera. In: Literatura a filozofie (Zdeněk Mathauser). Kolektivní monografie. Eds: Ivo Pospíńil, Jna Zouhar. Katedra filosofie, Ústav slavistiky FF MU, Brno 2008, s. 131-141. Týņ: Estetika, antropologie a tzv. duchovnost: problém přístupu. In: Esteticko-antropologická koncepcia literatúry a Andrej Ĉerveňák. Filozofická fakulta, Univerzita Konńtantína Filozofa, Nitra 2008, s. 29-40. 14 Viz I. Pospíńil: Otvírání ĉerné skříňky. K jádru a konsekvencím Estetiky jednakosti Ľubomíra Plesníka. Opera Slavica 2002, ĉ. 1, roĉ. XII., s. 23-33; Týņ: Nezbytí metodologické návaznosti aneb Poněkud vyprázdněná pragmatika. Slavica Litteraria, X 4, 2001, s. 141-143). morfologické povahy, i kdyņ přirozeně vyplývá z psychologického ustrojení autorské osobnosti15 ; jinak řeĉeno: archaiĉtí morfologové a eidologové literatury onu „ĉernou skříňku― psychologie, duńe, vědomí a podvědomí uzávorkovali, neboť podle jejich názoru je uņ mimo rámec literární vědy a snad i estetiky – nicméně přesahy a dokonce vytváření přelomových , mezních, hraniĉních oborů je odpоvědí ve smyslu nezbytí innterdisciplinarity: problémem vńak je, kdo ji bude kompetentně dělat, zda literární vědci, kteří si doplní psychologické vzdělání nebo naopak psychologové zaujatí literaturou – obojí je zcela nedostateĉné. Psychologiĉnost ruské literatury vidí autorka jako urĉitý ruský národní psychologický znak, aĉkoli kdyņ uvádí N. M. Karamzina, nemůņe pominout ani obyĉejnou odvozenost od anglických modelů a celkové evropské preromantické atmosféry. Její iniciaĉní miniportréty, ať jiņ jde o Puńkina, Lermontova, Turgeněva, Dostojevského a Tolstého jsou zcela konvenĉní a nepřináńejí mnoho nového, jenom snad to, ņe signalizují, ĉím a kým se bude autorka v dalńím výkladu zabývat. Zajímavá je snad jen pozice Lva Tolstého na vrcholu této jakoby hodnotové pyramidy, ale kdyņ víme, o ĉem autorka předtím psala a co a kdo byl jejím hlavním zájmem, je to zcela logické; není vńak jasné, proĉ chybí Anton Pavloviĉ Ĉechov, psycholog ruské literatury par excellence, jímņ se přitom obvykle a tradiĉně konĉí výklady ruské klasiky, i kdyņ, jak víme, stejně jako Lev Tolstoj a F. Dostojevskij, a to bez ohledu na jejich teoretické názory - se dotýkali moderny. Populární názvy jednotlivých kapitol – ĉi spíńe atraktivní a esejistické – také bohuņel nepřináńejí nějaké nové průhledy, rekapitulujíce známé věci, jako je např. vztah Dostojevského a Turgeněva, mající ovńem i úzce osobní pozadí, přítomnost moderny v Tolstém nebo reflexe jako nástroj chápání ruské psychologické prózy, tedy tzv. ideologická beseda ĉi disputace. Autorka se pokouńí vyloņit ruskou prózu, jíņ říká psychologická, předevńím z filozofického hlediska, ukazuje na její myńlenkový základ, odvozujíc ho např. z „karteziánského projekjtu― nebo z Johna Locka – to je jistě moņné, zejména pokud jde o anglofilní linii vedoucí od Karamzina k Tolstému, ale vyvozovat myńlenkové znaky krásné literatury přímo z filozofických, resp. psychologických uĉení je zjednoduńené. Dobře víme, jak Rusové měnili svá naĉtená východiska, o Dostojevského lásce k filozofování,ale nikoli k systematické filozofii, o ruské náboņenské filozofii, jeņ se spíńe starými Řeky nebo středověkými teology typu sv. Augustina nebo Tomáńe Akvinského spíńe jen inspirovala. To, co je podle mého soudu přínosné, je schopnost znovu pozorně přeĉíst některá díla jakoby poprvé, opravdu si silnou měrou ozvláńtnění, jeņ kdysi V. Ńklovskij spojoval právě s Lvem Tolstým, i kdyņ témata jsou jiņ obehraná (psychologie zla, dětství u 15 O tom viz rec. I. Pospíńil: Logika Lermontovova díla. Novaja rusistika 2009, 1‚ s. 99-100. Dickense, Dostojevského a Tolstého). Je zřejmé, ņe nejlépe autorka zná Lva Tolstého, ten je skuteĉným ohniskem jejího diskurzu, vńe ostatní je z něho vyvozováno, nebo s ním komparováno. Partie o sepětí ruské prózy s filozoficky podloņeným psychologismem tu jiņ byla vícekrát se střídavými úspěchy rozehrávána. To, ņe autorka spojuje vznik ruského vědomí a sebevědomí se vznikem Rusů jako moderního národa, je jistě tvrzení pravdivé, ale je to opět nenový postřeh, nicméně sepětí krásné literatury se státem, literatura jako státotvorný prvek – to je jistě pro Rusy typické více neņ pro jiné Evropany, snad i Ameriĉany, i kdyņ i tu bychom podobné motivace nańli. Ono utváření moderního národa, jak o něm autorka píńe („Russians began to think about themselves as they strove to become a modern people. One of the most obvious consequences of such self-consciousness is the preeminence of psychological analysis as a tool for understanding human behavior.― – s. 180), je ostatně v Ruské říńi a později v SSSR na jiné úrovni a v komplikovanějńím svazku s jinými etniky podobné jako kolonizace Severní Ameriky a silové územní utváření USA; tedy to, ņe velmoc musí být opravdu územně velká, ņe národní uvědomění se utváří jen na velkém území (viz Tjutĉevovu vizi Ruska s hranicemi na Ganze, Labi a Nilu z jeho básně Русская география jsou vńeobecně známé, stejně jako Monroeova doktrína a její uplatňování v politice USA, zejména v 19. století. Jestliņe autorka zdůrazňuje, ņe „The first effect of Russian psychological prose on world literature was to strengthen the authority of the individual voice of the subject― – (s. 181), kdyņ píńe o tom, jak Tolstoj definuje zlo coby odklon od morálního zákona jako projev lidské svobody, jak potom vysvětlit jeho jiné polohy - stejně tak u Dostojevského, kde souhlasím s tím, ņe jej existencialisté nepřeĉetli správně (misread), je tam totiņ i poloha extrémně náboņenská a nesnesitelně didaktická. Na závěr bych řekl, ņe podstatný je právě tento paradox ruské literární klasiky a její neuchopitelnost a nepochopitelnost, její zdánlivé protimluvy vystihující iracionalitu lidského ņivota jako takového. Příkladem bádání zaměřeného na filologicko-areálový studie můņe být uņ po léta japonská rusistika, resp. rusistická studia zaměřená na poznání areálu bývalého SSSR, zejména jeho asijské ĉásti, ale vůbec národnostních problémů, zejména animozit a kontroverzí na tomto území, ale také v celé Evropě, tedy i v zemích EU. Jaké jsou koneĉné cíle tohoto poznávání se můņeme jen domýńlet, ale v kaņdém případě jde o o dějiny kulturních areálů, do nichņ patří i politika, ekonomika, kultura v ńirokém a krásná literatura v uņńím slova smyslu, kde ņádné dílo a ņádný detail nejsou pokládány za bezcenné. Slavic Research Center na Hokkaidské univerzitě v Sapporu vydává v rámci 21st Century Program Slovanská euroasijská studia (Slavic Eurasian Studies) věnovaná ĉasto speciálně Sibiři a ruskému Dálnému východu.16 V prvním svazku jde předevńím o politologickou analýzu ĉínsko-japonského soupeření o ruský Dálný východ a o otázky východoasijské bezepeĉnosti, přiĉemņ se ukazují nejen dějiny problému, ale také různé migraĉní vlny a změny v areálu. Není to nikde řeĉeno příliń otevřeně, ale v podstatě se s ruským vlivem v této oblasti poĉítá stále méně; je to dáno předevńím populaĉně: Rusové vymírají, populaĉní tlaky také patrně rozhodnou mocenské poměry ve světě jako takovém, jak tomu ostatně bylo vņdy. Studium jazyků, textů a kultur, populaĉních tlaků a kulturní aktivity ve smyslu – eufemisticky řeĉeno - „kulturního soupeření― jsou tu předmětem studií Gilberta Rozmana, Sergeje Sevasťjanova, Junza Nakana a dalńích. Kromě Japonců se na tomto výzkumu podílejí Rusové, ĉasto působící v USA, a dalńí.17 Ve studii Gilberta Rozmana Sino-Japanese Competition over the Russian Far East: Is the Oil Pipeline Only o Starting Point? (s. 14-20) se sledují zejména ruské neuralgické body v Asii, a to Chabarovský a Primorský kraj, Sachalin a Amur: „…the paper looks to a geographical realignment inside Russia and its impact on regionalism balanced among Moscow, Beijing, and Tokyo. It considers the critical constituencies in Russia – Khabarovskii krai, Primorskii Krai, Sakhalinskaai Oblast, and Amuirskaia oblast - avoiding the tendency to see them as passive objects even though governors who shape the outcome by lobbying Moscow and dealing across international borders now face new controls.― (I, s. 4). Tedy jinak řeĉeno „divide et impera―, resp, zcela otevřeně se poĉítá s dalńí parcelací asijského Ruska prostřednictvím odstředivých snah místních vládců-gubernátorů, zatím v rovině spíńe ekonomické. Autor zvaņuje předevńím pozici USA na tomto teritoriu, kde by Japonsko mohlo hrát úlohu amerického trojského koně, ale také to, ņe ji uņ hrát přestává. Samostatnou kapitolou je ovńem rusko-ĉínské partnerství přerůstající ve spojenectví: „Both Beijing and Tokyo are looking beyond US. predominance in Northeast Asia.― (s. 9). Autor píńe, kterak Rusko vyuņívá japonsko-ĉínské rivality (Sino-Japanese rivalry) pro investice v Chabarovském a Primorském kraji. Vede se souboj mezi gubernátory, centrální vládou a japonskými a ĉínskými investory. Japonsko v posledních letech vyhrálo bitvu o plynovod, a vyrovnalo tak 16 Siberia and the Russian Far East in the 21st Century: Partners in the Community of Asia. 1. Crossroads in Northeast Asia. Ed. by Iwashita Akihiro. Slavic Research Center, Hokkaido University, Sapporo 2005. 2. Chekhov and Sachalin. Ed. By Mochizuki Tetsuo. Beyond the Empire. Images of Russia in the Eurasian Cultural Context. Ed. By Mochizuki Tetsuo. Slavic Research Center, Hokkaido University, Sapporo 2008. 17 Viz také pasáņe z nańeho ĉlánku Literární komparatistika, areálová/kulturní studia, teorie literárních dějin a problém hodnoty v souĉasné literárněvědné praxi. Opera Slavica 2009, ĉ. 1, s. 20-33. ĉínský náskok. Místní ruské elity podporují spíńe japonskou konkurenci a snaņí se nyní minimalizovat závislost na Ĉíně. Podle autora má Japonsko větńí moņnost hrát v ruské Asii regionální kartou. Sergej Sevasťjanov ve studii The Russian Far East‘s Security Perspective: Interplay of Internal and External Challenges and Opportunities analyzuje vývoj regionálních hrozeb silou, které vidí předevńím v neustávajícím napětí na Korejském poloostrově, v nárůstu vojenské moci Ĉíny a v japonských územních nárocích. Samo Rusko je si vědomo své hlavní slabiny spoĉívající v negativní demografii, vylidňování Dálného Východu a posilující přítomnosti Japonska a Ĉíny, prozatím hospodářské. Proto usiluje nejen o posílení svých ozbrojených sil, hlavně tichomořské flotily a odstrańující nukleární hrozby, ale také o posilování ekonomických vazeb a budování systému regionální kolektivní bezpeĉnosti. Jako by dialog s ním vede Nakano Junzo v práci Japan‗s Security and the Russian Far East - podle autora se ruská hrozba po vzniku Ruské federace, jinými slovy po zániku SSSR oslabila a rusko-japonské vztahy se pohybují někde mezi sbliņováním a stagnací. Souĉasně se utvořilo nové bezpeĉnostní pořadí: Korea, Ĉína a aņ nakonec ruský Dálný Východ. NI Xiaoquan ve stati China‗s Security Interests in the Russian Far East je věcnějńí a méně ostrý: píńe o ĉínské ilegální imigraci na ruský Dálný východ, o ekonomické, obchodní a energetické spolupráci, o nukleární hrozbě ze Severní Koreje. Migrace se potom výrazněji dotýká Jeanyoung Lee (Korean-Chinese Migration into the Russian Far East: A Human Security Perspective), samozřejmě tyto nevinné statistické tabulky diachronní i synchronní nabízejí znaĉnou variabilitu postojů a ukazují migraci jako plíņivý problém bezpeĉnostní. Iwashita Akihiro studuje pozadí „historického úspěchu― v ĉínsko-ruském vyjednávání (s. 95-113) ve vztahu k debatě kolem hranic. Ruský Dálný Východ je viděn jako Asie, která je jakoby „okupována― Evropou, tedy cizorodým elementem. Celý pohled na ruskou Asii je situován jako na ĉást území Asie, která se do Asie neintegruje. Nabízí se „kulhavá― analogie pohledu na Mexiko nebo ńíře státy hispánské Ameriky nebo na některé nynějńí ĉásti USA, např. Kalifornii, Texas, Nové Mexiko, Floridu, apod. jako na souĉást teritoria, jeņ bylo Hispánské Americe odňato. Druhý díl je komplexní analýzou známé Ĉechovovy cesty na Sachalin a jeho stejnojmenného románu18 : najdeme tu studie ze statistiky, kulturologie, literární vědy a intertextuality ĉi interní komparatistiky (Ĉechov – Dostojevskij) – v podstatě vńechno uņ bylo někdy zpracováno, ale zde je patrné jasně teleologické směřování. Sympozia, z něhoņ sborník vzeńel, se mimo jiné zúĉastnila ředitelka Muzea věnovaného Ĉechovově knize Ostrov 18 Připomenu i svou dávnějńí i novějńí studii: Ĉechovův Ostrov Sachalin a významové zatíņení literárního textu. In: Lidský talent. Tvorba A. P. Ĉechova a její působení u nás. Slavica Pragensia XXI, Praha 1988, s. 83-94. Tranzitivní zóny, ņánrová senzibilita a A.P. Ĉechov. In: Jak ĉteme ruské klasiky. Sborník z konference věnované 100. výroĉí úmrtí A. P Ĉechova. Národní knihovna ĈR, Slovanská knihovna, Praha 2005, s. 96-107. Sachalin (Juņno-Sachalinsk) Inga Cupenkova, profesor Hokkaidské univerzity v Sapporu Tsuneko Moĉizuki, Andrew R. Durkin, profesor z Univerzity Indiana v Bloomingtonu a profesor z Kjóta Takańi Kimura. Předevńím je tento sborník vzhledem k výchozímu materiálu literárněvědnějńí, je orientován na kulturologii více neņ na jiné obory: na druhé straně poskytuje geopolitické nápovědi skrytě, ale přece. Sachalin jako rusko-japonský problém je tu ukázán jako souĉást kultury a myńlení i jako něco, co je hlubinně zakotveno v ruském myńlenkovém prostiru i jako něco, co je stále vůĉi Rusku externí, tedy pro Japonce nadějné. Inga Cupenkova líńí Ĉechovovu cestu jako souĉást kulturního prostoru ruského Dálného východu (А. П. Чехов в культурном пространстве Дальнего Востока России в конце ХХ – начале ХХI вв. – s. 1-12); není to bádání zcela nové. Historických souvislostí spisovatelovy cesty si vńímá Tsuneko Moĉizuki; Andrew Durkin zkoumá známou věc, a to Dostojevského podtext v Ostrově Sachalinu (ale nejde jen o Bratry Karamazovovy!). Na závěr se opět I. Cupenkova vyjadřuje k vydání Ĉechovových statistik nasbíraných během pobytu na ostrově. Příznaĉný je v tomto smyslu svazek o obrazech Ruska v euroasijském kulturním kontextu, který vyńel v roce 2008.19 V podstatě neskrývaně je tento zájem jiņ názvem svazku motivován obrovským oslabením ruské světové pozice, zejména v Asii, migraĉními vlnami, které mění mocenské poměry v ruské Asii, v celé Sibiři, zejména vńak v její východní a dálněvýchodní ĉásti, tedy tam, kde to Japonce nejvíce zajímá: na Kurilách, Sachalinu a v Primorském kraji. Při tomto komplexním zkoumání se jde ĉasto hluboko do minulosti a do různých druhů umění (výtvarné umění, hudba), studují se problémy Rusů a jiných Evropanů, v podstatě evropská nesourodost, diverzibilita (přispěl sem mj. známý Polák Andrzej de Lazari, známý svými slovníky ruských idejí, studií o vzájemné percepci Poláků a Rusů). Hodně místa je tu věnováno ruským cestovatelským aktivitám v Asii, ruskému imperiálnímu myńlení (Puńkinův Měděný jezdec), ruské koloniální a postkoloniální literatuře, ņidovské otázce v Rusku, civilizaĉní identitě Rusů (Blokova báseň Skythové), problému ruských hranic, Kavkazu, neopomíjí se ani euroasijství. Zkoumání neuniká ani problém a pozice Rusů v zahraniĉí (ruńtí imigranti v Německu, ruská diaspora v Baltii/Pobaltí, Ruska v Srbsku. Závěreĉná ĉást sborníku je věnována manipulací s obrazem Ruska (ruské antiutopie, alternativní historiografie, materiál románů V. Pelevina a V. Sorokina). V následující deskripci z toho vybereme pouze něco. Svazek je rozdělen na ĉtyři oddíly. První How to Imagine Oneself and Others obsahuje ony známé levinasovské pohledy do oĉí „toho druhého―. Christopher Ely svým 19 Beyond the Empire. Images of Russia in the Eurasian Cultural Context. Ed. By Mochizuki Tetsuo. Slavic Research Center, Hokkaido University, Sapporo 2008. příspěvkem The Reform-Era Russian City and the Limits of Visual Representation in Realist Art (3-22) zasahuje do ruské minulosti, přesněji do období po roce 1861. Boris Gasparov ukazuje reflexi ruské minulosti v několikerém lomu různých druhů umění ve stati Popolo di Pekino.The Image of Musorgsky‗s Muscovy in Twentieth Century European Modernism (s. 27-45). Vynikající je psychologická analýza stalinismu ve studii Jevgenije Dobrenka ВДНХ и репрезентационные стратегии сталинизма (s. 47-70), kde autor ukazuje i na mytologii, ĉímņ připomene známý svazek Macurův, dokonce i tím, ņe nemá ņádné přesahy k jiným, spíńe synchronním, ale velmi podobným polohám v politických reņimech pozdějńích i zcela souĉasných.20 Hisańi Yakou v srovnávací studii ukazuje na umělecké skupiny zmocňující se fenoménu Jiņních Kuril (Pictorializing the Southern Kuril Islands: The ,Shikotan Group‗ and the Artists of the Russian Far East, s. 71-81, s vynikajícím obrazovým doprovodem). Wakana Kohno v stati Отношения к миру в искусстве русско-еврейских нонконформистов (s. 93- 104) ukazuje na etnicky zbarvené viděné světa i vzhledem k postavení ņidovské komunity v Rusku, zmíněný Andrzej de Lazari se dotýká delikátního tématu, které má svou minulost ve vztazích Moskevské Rusi a polsko-litevského státu i v bouřlivém 20. století. Druhý oddíl nese název Imperial Knowledge, Orientalism and Post-Colonialism in Russia. Skoro vńe je tu podnětné a tematicky i jinak zajímavé. Sergej Kozlov zasahuje hluboko do 18. století a ukazuje na dualitní povahu ruské recepce Evropy. Katya Hokanson se dotýká poměrně známého spojení Měděného jezdce a básně Pomlouvaĉům Ruska A. S. Puńkina (In Defence of Empire: „The Bronze Horseman― and „To the Slanderers of Russia―). Kyohei Norimatsu demonstruje předevńím na vztahu ruských básníků (Puńkin, Lermontov aj.) ke Kavkazu podobu koloniálního vědomí. Haime Kaizawa v rusky psané studii ukazuje na důleņitý fenomén nacionality a státnosti ĉi státotvornosti literatury – tato role literatury v Rusku se ĉasto v rusistice neviděla tak ostře. Mitsuharu Akao prezentuje vztah ruské intelektuální elity k tradiĉnímu objektu ņivelného ĉi lidového ruského antisemitismu (L. Tolstoj, V. Solovjov, M. Gorkij). Dmitrij Zamjatin demonstruje na známé Blokově básni Skytové civilizaĉní identitu Ruska. Třetí ĉást sborníku Images Of Russia and Russians Abroad uvádí práce Cypylmy Darievové (Berlin) emblematicky a ironicko-aluzivně nazvaná Ĉlověkk-obojņivelník. Postava ruského migranta v Německu. Delikátní otázce ruské diaspory v Baltii se věnuje Irina Novikovová se závěrem, ņe baltńtí Rusové se chtějí odlińovat od „ruských― Rusů, jako by vytvářejíce jinou národnost nebo podnárodnost. Zajímavě se Rusko prezentuje v pojetí Keiko 20 Viz V. Macura: Ńťastný věk: emblémy, symboly y mýty 1948-1989. Praņská imaginace. Praha 1992. Také týņ: Ńťastný věk (a jiné studie o socialistické kultuře). Academia, Praha 2008 (posmrtné vydání) . Mitaniho v jeho práci bondovsky nazvané From Serbia with Love: Verbal Representation of Russia in Serbian Society. Konstatuje měnící se axiom nadstandardnosti vztahů Srbů k Rusům a novou variantu jiņ z minulosti známé ambivalence. Jednotícím momentem tohoto reprezentativního sborníku je hledání sporných, problematických, slabých, labilních míst Ruska z hlediska diachronního i synchronního, modely analogií a moņných přenosů, mechanismů dezintegrace zakódovaných v umění a literatuře, ale také síly, státotvоrnosti, nacionalismu, stavu ruského „koloniálního― vědomí, ruské velikosti, utváření ruského národního vědomí a státnosti, citlivá místa vztahu k jiným národům (Ņidé, národy Kavkazu, Baltie, ale také např. vztah Srbů k Rusům), ruské diaspory a jejich mentalita, jeņ je vlastně odtrhává od Ruska (Baltie, Berlín), ruské představa o Rusku budoucnosti, tedy ruské vize jako projekce ruských idejí o sobě. Je tedy sborník, na němņ participovali různí odborníci, svého druhu hlubinně úĉelovou investigací Ruska, jeho poznáváním, ale silně úĉelově vymezeným a tím i omezeným. Zde je také moņná problém tohoto kognitivismu, je-li ĉasto jen úĉelově zaměřen: uniká mu totiņ někdy to podstatné, tj. předpokladové vrstvy ruského fenoménu, to, co je pod povrchem, co jeńtě není rozvinuto a v pohybu, ruská potencialita, která, jak uņ z dějin víme, je někdy neĉekaná a jak je v Rusku zvykem absurdně paradoxní: o tom se cizinci přesvědĉovali v Rusku a s Rusy velmi ĉasto, ať jiņ byli v pozici hostů, přátel nebo útoĉníků. Tedy nějaké radikálnějńí extrapolace a transfery by byly nebezpeĉné a zavádějící. Zůstává tu – při vńí zajímavosti a pestrosti – jistá pachuť vyvolávající asociace a aluze, jiskření mezi minulostí a přítomností, stíny dalekých i blízkých dějin. Nihil novi sub sole, vńe uņ bylo někdy popsáno, není tu ĉasto ani výraznějńí posun důrazu. To, co je nové, je jednoznaĉná teleologie, resp. intencionalita na poznání relaĉních fází ruského fenoménu: komparatistika tu slouņí poznání zejména slabých a krizových stránek ruského fenoménu, jak jej reflektují dějiny i souĉasnost, zejména ve spojitosti s likvidací říńe (carské i sovětské) a s radikálním poklesem ruské populace, která je zejména v Asii nahrazována populací turkotatarskou a ĉínskou. Pozoruhodné je, ņe se tu v podstatě nikdo nevěnuje otázkám náboņenství, např. buddhismu, ale také sílícímu vlivu islámu, neboť to by mohly být hybatelé jeńtě důleņitějńí neņ jen prosté populaĉní pohyby. O řadě věcí se dnes ani nedá hovořit, jsou to tendence, které jsou sice zřetelné, ale jeńtě spíńe alternativní. Pro komparativní rusistiku to znamená předevńím to, ņe nehledě na slábnoucí sílu Ruska oproti SSSR a Ruské říńi je Rusko stále jakoby samostatným kontinentem, jehoņ poznatelnost je i dnes velmi slabá – vidět Rusko prizmatem postav z románů Dostojevského je jistě simplifikace, ale vidět Rusko bez nich je stejná simplifikace. Rusko dovede vņdy překvapit a jeho potenciální, předpokladové vrstvy jsou obrovské. Příĉiny tkví v hluboké, sloņité a vnitřně heterogenní kulturní minulosti. Areálově komparativní, kulturologická rusistika s pozadím v teorii literární historie můņe a musí být v tomto smyslu i vědou prognostickou, filologickou futurologií, jeņ je ĉasto spolehlivějńí neņ úvahy politologické nebo ekonomické, neboť vychází ze stabilnějńích archetypálních bio-psycho-sociálních podloņí. Ohnisek napětí, které se budou v budoucnu „řeńit―, je ve světě mnoho. Jen v Evropě to je problém celé střední Evropy po Versailles a roce 1945, jistě v latentním smyslu je to problém maďarský a německý, nemluvě o ryzích bilaterálních tenzích, v západní Evropě jde jistě o imigraĉní a náboņenské vlny ve Francii, Německu, ale také o problém integrity Spojeného království, tedy problém Skotska, ale potaņmo i Irska (jeņ se snad podařilo vyřeńit), zůstává tu problém katalánský a baskický ve Ńpanělsku, Balkán sám o sobě je problémem věĉným, slibujícím dalńí události a rozuzlení. Ve světě je to jeńtě dramatiĉtějńí: předevńím je to sjednocující se Afrika coby vysychající kontinent, potenciální zdravotní bomba, v Asii expanze islámu aņ po Austrálii, zmiňované střety Ruska, Ĉíny, Japonska a USA v Tichomoří, neřeńitelný problém Afghánistánu, Pákistánu a Indie, Írán sám o sobě, vnitřními konflikty a invazí rozdíraný Irák. Summa summarum moņno uzavřít, ņe se nańi synové a vnukové rozhodně nebudou nudit. Etnopolitický rozměr utváření ukrajinského státu I. „Ukrajina“ není „Okrajina“ Halyna Myronova Právě tuto myńlenku hájí známý ukrajinský badatel v oblasti etno- a glotogeneze Slovanů, historie a dialektologie východoslovanských jazyků, ĉlen korespondent NAV Ukrajiny H. Pivtorak v řadě svých vědeckých studií. Pokusíme se oĉima uznávaného vědce podívat na některé problémy spojené s názvem, územím, národem a jazykem státu Ukrajina. Jak uvádějí letopisné prameny, název země Ukrajina se objevil v poslední ĉtvrtině 12. století. V Ipaťjevské redakci Nestorova letopisu (iPovesť vremennych let), ve které letopisec vypráví o smrti perejaslavského kníņete Volodymyra Hlibovyĉe v roce 1187, nacházíme tento pasus (v ukraj. překladu): „І плакали по ньому всі переяславці... За ним же Україна21 багато потужила―. V uvedeném pramenu je u léta 1189 uvedeno, ņe kníņe Rastislav/Rostislav přijel „до України Галицької―22 . Původ názvu Україна (Ukrajina) odnepaměti přitahoval pozornost vědců, bohuņel vńak dosud neexistuje jeho jednoznaĉný výklad. Někteří badatelé ho spojovali se slovy край „nejodlehlejńí od centra ĉást území, periferie―, у (=vedle ) краю „pohraniĉní území―, jiní – s podstatnými jmény край, країна ve významu „rodný kraj, rodná krajina, rodná země; země, obydlená vlastním národem―. A nakonec jeńtě jeden názor, podle kterého název Україна pochází od slovesa украяти (ukrajovat, odřezat), coņ znamená, ņe prvotní význam tohoto názvu by mohl být „kousek země, ukrojený (odřezaný) z celku, který se sám stal celkem (samostatnou zemí)―. Podle H. Pivtoraka za nejvěrohodnějńí a nejpřesvědĉivějńí verzi je třeba povaņovat tu, která spojuje název se slovy край, країна, aĉkoli tento vztah není přímý, ba naopak, poněkud sloņitějńí. Jak potvrzuje jeńtě jeden ukrajinský vědec, akademik NAV Ukrajiny V. Skljarenko23 , proces utváření pojmu „Україна― trval znaĉně dlouho a měl několik etap. Podstatné jméno край ve významu „úsek, kousek; kousek země― se vyskytovalo jiņ v praslovanńtině (*krajь) a dosud existuje i v jiných slovanských jazycích. Jelikoņ slovanské kmeny měly od pradávna svá území, která byla větńinou oddělena přírodními hranicemi – 21 Je to první zmínka o budoucím oficiálního názvu státu, který získal samostatnost v r. 1991. 22 Viz.: Літопис Руський / За Іпатським списком переклав Леонід Махновець. — К., 1989. — С. 343, 347. 23 Скляренко В. Звідки походить назва Україна? In: ĉasopis Україна, 1991, № 1. — С. 20, 39. Viz. také Русанівський В. Україна і українці. In: Наука і суспільство.— 1989.— № 2.— С. 35. říĉkami, lesy, baņinami – staré slovanské slovo край „úsek, kousek země― získalo nový význam – „území, patřící kmeni―, a později také význam „krajní hranice území kmene, zaĉátek (nebo konec) území kmene, břeh―. Pro oznaĉení prostoru se v praslovanńtině uņíval patrně speciální sufix -іна (dol + ina = dolina «dolina, údolí», niz + ina = nizina «níņina»). Podle stejného vzoru bylo jeńtě v praslovanském období vytvořeno i slovo країна (kraj + ina) ve významu „území, patřící kmeni―. Vedle podstatného jména край existovalo v praslovanńtině pravděpodobně také podstatné jméno украй (*ukrajь), které znamenalo „odřezek z ĉásti, oddělená ĉást země, oddělená ĉást území kmene, krajní hranice oddělené ĉásti území kmene―. Po rozpadu praslovanské etnojazykové jednoty (pravděpodobně v antském období) vzniklo u východních Slovanů od slova украй pomocí stejného sufixu -ін-а slovo україна (*ukraina) s významem „oddělená ĉást země, oddělená ĉást území kmene―. Během 6.-8. století se východoslovanské kmeny nebo kmenové svazy transformovaly ve feudální kníņectví, v historické literatuře známá pod názvem „літописні племена― nebo „племінні князівства―, a poté vznikl východoslovanský, a tedy i raněukrajinský stát Русь (Rus), změnil se také význam slov країна a україна. Slovo країна postupně získalo význam „území feudálního kníņectví―, a později „území Rusi―. Podobně se změnil i význam slova україна: místo původního významu „oddělená ĉást území kmene― se zaĉal pouņívat význam „oddělená ĉást území feudálního kníņectví―, a později „oddělená ĉást území Rusi―. V období feudální rozdrobenosti Kyjevské Rusi (od 12. století), kdy se zaĉala jedno po druhém oddělovat nezávislá kníņectví, slovo україна získalo význam „kníņectví―. Je předpoklad, ņe poprvé zmíněné slovo українa v Ipaťjevském opisu Povesti vremennych let vědci chápali různě: 1) jako pohraniĉní území Kyjevské Rusi a Perejaslavské země, 2) jako celou Perejaslavskou zemi, nazvanou україною kvůli hranicím s poloveckou stepí, 3) jako původní Rus (tzn. Kyjevskou, Perejaslavskou a Ĉernihivskou zemi), 4) jako celou Kyjevskou Rus. Přesto se jeví jako nejvěrohodnějńí, ņe letopisec nazval україною právě Perejaslavskou zemi ne proto, ņe hraniĉila s poloveckou stepí, ale právě proto, ņe byla samostatným kníņectvím. Je třeba poznamenat, ņe v té době existovala kromě Perejaslavské ukrajiny také Haliĉská ukrajina, Volyňská ukrajina, Ĉernihivská ukrajina, Kyjivská ukrajina a jiné ukrajiny – samostatná kníņectví. To můņeme potvrdit tím, ņe v tom samém Ipaťjevském opisu se u roku 1189 píńe: kníņe Rostislav přijel „до україни Галицької, і взяв два городи галицькі, а звідти пішов до Галича―. Dále u roku 1213 nacházíme, ņe kníņe Danylo „поїхав з братом і забрав Берестій, і Угровськ, і Верещин, і Столп'є, і Комов, і всю Україну―. O tom, ņe slovo україна aņ do 16. století oznaĉovalo „samostatné kníņectví―, se můņeme přesvědĉit i v jiných letopisných pramenech té doby: „Кримський цар... хотів іти на царя і великого князя украйну..., а пішов був на черкаси― (Lvovský letopis z r. 1556); „приходив на цареву і великого князя україну на Сіверські міста із Канева князь Михайло Вишневецький― (Alexandro-Něvský letopis z r. 1563). Za povńimnutí také stojí, ņe vedle slova україна ve východoslovanských dialektech odedávna existovalo i slovo окраїна „pohraniĉní území kmene―, vytvořené od окрай „okraj, kraj― pomocí sufixu -ина (-іна, -їна). Avńak nehledě na grafickou a zvukovou podobnost, byla sémantika analyzovaných slov jasně rozlińena: україна „celé oddělené území kmene―, později „celé území feudálního kníņectví―, окраїна – pouze „pohraniĉní území kmene―, později „pohraniĉní území feudálního kníņectví―. Z druhé poloviny 14. století se větńina kníņectví Kyjevské Rusi, na jejichņ základech se zformovala ukrajinská národnost, dostala pod vládu Litvy a Polska. Od té doby se název україна zaĉal pouņívat i na tato dvě území: země, podrobené Litvou (Ĉernihivsko-Siverské, Kyjevské, Perejaslavské a větńí ĉást Volyňského kníņectví), byly někdy nazývány литовською україною, a země podrobené Polskem (Haliĉské a ĉást Volyňského kníņectví) польською україною. Se vznikem kozáctva naddniprjanské země, kde se kozáci shromaņďovali, dostaly název козацьких україн, coņ je zobrazeno i v ukrajinském folkloru: např. v národní písni: „Ой по горах, по долинах, По козацьких українах Сив голубонько літає, Собі пароньки шукає―. Je zajímavé, ņe během 15.-16. století, jak uvádějí badatelé, dońlo ve slově україна k změně přízvuku: v lexémech na -ина, (-іна, -їна) zaĉal sufix stahovat přízvuk na sebe (por. бáтько - бáтьківщина — батьківщúна, горóх — горóшина - горошúна, рúба — рúбина — рибúна, хуртóвина - хуртовúна; stejně Укрáїна — Україна). Tento proces, který je dosud nedokonĉený, způsobil paralelní pouņívání obou přízvukových variant po dobu několika století: Укрáїна i Україна. To potvrzuje i dílo klasika ukrajinské literatury T. Ńevĉenka: „Свою Укрáїну любіть―; „...а я Тільки вмію плакать, Тільки сльози за Укрáйну...―; por. „В Україну ідіть, діти, В нашу Україну―; „Це той Перший, що розпинав Нашу Україну― a jiné. V souĉasném spisovném ukrajinském jazyce se ustálila forma s novějńím přízvukem - Україна. Během osvobozenecké války ukrajinského národa proti ńlechtickému Polsku pod vedením Bohdana Chmelnyckého (1648-1654), jak uvádí V. Skljarenko, byly Україною nazývány nejen záporoņské, ale vńechny naddniprjanské země. Můņeme předpokládat, ņe právě od té doby se název Україна rozńířil na celou zemi, a později i na ostatní východoslovanské země (zejména na Слобожанщину, která měla oficiální název «Слободская Украина»). Západoukrajinské země byly nadále nazývány Руссю, ale postupně se název Україна rozńířil i na západní oblast a stal se jednotným názvem pro celé etnické území Ukrajinců. Podle H. Pivtoraka změna národního etnonyma русин, руський (od Русь) na українець (od Україна) byla historicky nezbytná. Přechod k novému etnonymu se stal svéráznou reakcí na agresivní carskou politiku, která si kladla za cíl denacionalizovat Ukrajince a smísit je v «общерусском море». V podmínkách, kdy si Moskevské impérium z expanzivních motivů přivlastnilo historický název Ukrajiny Русь a pro vládnoucí etnikum zavedlo trochu poopravený etnonym русский (od slova руський) a rozńířilo ho i na obyvatele historické Rusi – Ukrajiny, zasadil přechod od vlastního názvu русин, руський k etnonymu українець znaĉný úder imperiální myńlence moskevského samoděrņaví „единого русского народа от Камчатки до Карпат―. To mělo velký význam pro upevnění národní identity celého ukrajinského národa. Zpoĉátku ryze geografický název Україна se postupně přetvořil v národnostní ideu, která spojovala v jeden celek takové historicky a geograficky rozdílné regiony jako byly Полісся, Сіверщина, Слобожанщина, Донбас, Наддніпрянщина, Причорномор'я a— Волинь, Поділля, Буковина, Прикарпаття та Закарпаття. Jak uvádí J. Nakoneĉnyj: imperiální Moskva přivlastněním dávného názvu pro ukrajinský národ doufala, ņe zpomalí a později zniĉí jeho snahu na dosaņení svébytnosti24 . Pro nás je ovńem velmi důleņitý fakt, ņe nezávisle na svém původu slovo Україна oznaĉovalo Kozácký stát, vytvořený Bohdanem Chmelnyckým. Samozřejmě, ņe ņádným „okrajem― Ruského impéria nebyl a po celou dobu usiloval o úplnou státní samostatnost. Právě díky tomu bylo pouņívání slova Україна v carském Rusku zakázáno. A pouze tehdy, kdy carským úředníkům dońlo, ņe toto slovo není moņné zniĉit a odstranit z paměti Ukrajinců, bylo rozhodnuto ho diskreditovat. Ruńtí ńovinisté zaĉali vysvětlovat uvedený název Україна jako „okraj Ruska―, tzn. zaĉali vkládat do tohoto slova poniņující a nepřísluńný jemu obsah. J. Dańkevyĉ soudí, ņe z moskvocentrického a varńavocentrického pohledu se název УКРАЇНА můņe jevit jako ostýchavý terminologický nedostatek, jako nějaká periferie buď Polska, nebo Ruska. Podle kyjevocentrického hlediska název УКРАЇНА, УКРАЇНЕЦЬ 24 Наконечний Є. Украдене ім'я: Чому русини стали українцями / Передмова Я. Дашкевича.— 3-є, доп. і випр. вид.— Львів, 2001. — С. 117. působí jako termín s hlubokou historickou důstojností, jako název země a národa „který se nachází na Veliké stepní hranici mezi Evropou a Asií―.25 Je známo, ņe geopoliticky se Ukrajina dělí na tři vzájemně spojené ĉásti: středoevropskou, východoevropskou a jiho-středomořskou. Dohromady tvoří Velkou hranici mezi Evropou a základním etnografickým územím tzv. centrálního Ruska. Dokonce i letmý pohled na mapu Evropy potvrzuje, ņe takový prostor nemůņe být „okrajem― nebo „periferií―.26 Podle J. Nakoneĉneho vńechna oznaĉení na základě různých výkladů původu termínu Україна (Ukrajina) by měla ustoupit jedinému významu: Ukrajina je etnografické území velkého ukrajinského národa. Tvrzení polského historika Hronského (17. století) a jeho následovníků, ņe Ukrajina je „periferií Polska―, nebo ruského historika Karamzina (19.století) a jeho následovníků o „hraniĉní poloze v Ruském impériu― jsou zastaralé politické tendence, které v souĉasných, a tím spíńe budoucích reáliích nehrají ņádnou roli.27 S historií vzniku názvu Україна je úzce spjato pravidlo pouņívání předloņky НА (NA) a В (V) na oznaĉení místa nebo prostoru. Je správné: живу НА Україні чи В Україні? Приїхали НА Україну чи В Україну? (ņiji NA Ukrajině nebo V Ukrajině? Přijeli NA Ukrajinu nebo V Ukrajinu?). Podle pravidel ukrajinského pravopisu se předloņka В (У) v prostorovém významu pouņívá pouze tehdy, je-li řeĉ o něĉem celém, důkladně ohraniĉeném, kompaktním, centrálním (např. pokud se jedná o země, města, obce): в Англії, у Франції, у Польщі, у Литві; у Львові, у Києві, в Овручі, у селі:, a ne на Англії, на Франції, на Львові, на Києві atd. V případě, ņe se jedná o ĉást území země, o nějaké její etnografické území, pouņije se předloņka НА: на Галичині, на Поліссі, на Донбасі, на Запоріжжі, на Полтавщині, на Подолі, на хуторі (na samotě), на селі (na vesnici) (tzn. „ne ve městě―). Avńak v některých případech i ĉásti země, i ĉásti města s ohledem na zvláńtní historické podmínky mohly vystupovat jako zvláńtní politická, kulturní nebo administrativní centra nebo střediska 5 Дашкевич Я. Національна самосвідомість українців на зламі XVI–XVII ст. // Сучасність.— 1992.— № 3.— С. 67. 6 Шпорлюк Р. Україна: від імперської периферії до суверенної держави // Сучасність.— 1996.— № 11.— С. 75. 7 Євген Наконечний. Украдене ім'я: чому русини стали українцями. Передмова Я. Дашкевича.— 3-є, доп. і випр. вид.— Львів, 2001.— 400 с., розділ VII. spoleĉenského ņivota, a proto se i pro ně vņilo pouņívání předloņky В (У): у Квебеку, у Галичині, у Дарниці, у Святошині. Ovńem takových případů je pouze několik. Právě proto, ņe українами zezaĉátku oznaĉovali jednotlivá údělná kníņectví, která se oddělila od celého státu, a poté i Ukrajina, jako celá východní ĉást etnického území byla souĉástí Ruska, se pro prostorová urĉení, týkající se Ukrajiny, odedávna vņila předloņka НА. Přesto i v národních písních, i ve spisovném jazyce se obě předloņky ĉasto pouņívaly paralelně: на Україні і в Україні, s převahou té nebo druhé konstrukce u jednotlivých spisovatelů nebo v jednotlivých literárních ņánrech a stylech. V souĉasnosti, kdy je Ukrajina jiņ samostatným, suverénním a nezávislým státem, nejsou ņádné příĉiny pouņívat neodůvodněnou a v podstatě uráņlivou konstrukci s předloņkou НА. Jediná správa forma tedy je: В Україні. Doporuĉená literatura БАГРИНЕЦЬ В.: Про походження національного імені українців. In: Науковий збірник Товариства ―Просвіта‖ в Ужгороді.— Ужгород, 1996. ГРУШЕВСЬКИЙ М.: Історія України-Руси.— К.: Наукова думка, 1991.— Т. 1. ДАШКЕВИЧ Я.: Національна самосвідомість українців на зламі XVI–XVII ст. In: Сучасність.— 1992.— № 3 КУБІЙОВИЧ В.: Географія українських і сумежних земель.— Краків; Львів: Укр. вид-во, 1943. ЛИСЯК-РУДНИЦЬКИЙ І.: Історичні есе: В 2-х т.— К.: Основи, 1994.— Том I. LIPIŃSKI W.: Nazwa ―Ruś‖ i ―Ukraina‖ i ich znaczenia historyczne. In: Z dziejów Ukrainy.— Kraków, 1912. ЛІТОПИС РУСЬКИЙ / За Іпатським списком переклав Леонід Махновець. — К., 1989. МАКАРЧУК С.: Україна і українці: поява, поширення та утвердження назв. In: Другий міжнародний конгрес україністів.— Львів, 1994. НАКОНЕЧНИЙ Є.: Украдене ім'я: Чому русини стали українцями / Передмова Я. Дашкевича.— 3-є, доп. і випр. вид.— Львів, 2001. ПІВТОРАК Г.: Українці: звідки ми і наша мова. Київ. 1993. ПІВТОРАК Г.: Походження українців, росіян, білорусів та їхніх мов: міфи і правда про трьох братів слов‘янських зі спільної колиски. Київ. 2001, друге, доп. вид. 2004. РУСАНІВСЬКИЙ В.: Україна і українці. In: Наука і суспільство. — 1989. — № 2. СКЛЯРЕНКО В.: Звідки походить назва Україна? In: Україна, 1991. — № 1. УКРАИНСКИЙ СЕПАРАТИЗМ В РОССИИ. Идеология национального раскола: Приложение к журналу ―Москва‖: Сборник.— Москва, 1998. ФРАНКО З.: Обшир землі пращурів. In: Україна.— 1989.— № 33. ШПОРЛЮК Р.: Україна: від імперської периферії до суверенної держави. In: Сучасність.— 1996.— № 11. II. Etno-národnostní struktura ukrajinské spoleĉnosti Halyna Myronova Podle oficiálních údajů (ukrajinské sĉítání obyvatelstva z r. 2001) ņije na území Ukrajiny více neņ 130 etnik. Pokud jde o typy etnických spoleĉenství lze v etno-národnostní struktuře Ukrajiny odlińit ukrajinskou národnost a etnické menńiny. Ovńem v Ústavě Ukrajiny se mluví také o původních národech. Podle názoru souĉasných ukrajinských sociologů se pojem „původní národ― neopodstatněně dostal do právních dokumentů Ukrajiny, neboť není definován a podle tradiĉního vnímání původních národů v mezinárodní praxi nemůņe být v ukrajinském kontextu aplikován. Pokud budeme brát za základní znak definice pojmu „původní národ― neexistenci státního útvaru za hranicemi Ukrajiny, mohou si v Ukrajině na takový statut ĉinit nárok Gagauzové, Karajimové, Krymńtí Tataři a Krymĉakové.28 Urĉité odlińnosti můņeme pozorovat také ve vnímání pojmu „etnická (národnostní) menńina―. Na rozdíl od mnoha evropských multietnických zemí normativně právní báze uvedeného státu umoņňuje zařadit do menńin představitele prakticky vńech etnik, která se v souĉasnosti v Ukrajině nacházejí. V souladu se zákonem Ukrajiny O národnostních menńinách v Ukrajině, „do národnostních menńin patří skupiny obyvatel Ukrajiny, které nejsou Ukrajinci podle národnosti, prokazují smysl národního uvědomění a jednoty mezi sebou―29 . Bylo by dobré, kdyby diskuse posledních let, analýza realizace práv národnostních menńin v jiných multietnických zemích (např. v Maďarsku, na Slovensku) pobídly přísluńné instituce na Ukrajině k jasnějńímu vymezení kritérií, podle nichņ by bylo moņné představitele různých etnik na Ukrajině řadit k národnostním menńinám. Mohlo by jít o jejich poĉet, délku pobytu na daném území apod. Prvky etno-národnostní struktury navrhují souĉasní ukrajinńtí badatelé vymezit takto: ukrajinské etnikum (ukrajinská etno-národnost), etnické skupiny – mezi nimi ty s neurĉeným statusem (původní národy/národnostní menńiny) - a národnostní menńiny; představitelé jednotlivých etnik. 28 Етнонаціональна структура українського суспільства. Довідник. Київ. Наукова думка. 2004. — С. 4. 29 Закон України «Про національні меншини в Україні». К., 1993. — С. 4. Ukrajinské etnikum je největńí etnická jednota (komunita) Ukrajiny (více neņ 37,5 miliónu), k národnostním menńinám na Ukrajině lze zcela odůvodněně zařadit tyto etnické skupiny obyvatelstva: Rusy (více neņ 8,3 mil.), Bělorusy (více neņ 275 tisíc), Moldavany (více neņ 258 tisíc), Bulhary (více neņ 204 tisíc), Maďary (více neņ 156 tisíc), Rumuny (více neņ 150 tisíc), Poláky (více neņ 144 tisíc), Ņidy (více neņ 100 tisíc), Armény (cca 100 tisíc), Řeky (více neņ 91 tisíc), Tatary (více neņ 73 tisíc), Romy (více neņ 47 tisíc), Ázerbajdņánce (přibliņně 45 tisíc), Gruzíny (kolem 34 tisíc), Němce (více neņ 33 tisíc), Litevce (více neņ 7 tisíc), Slováky (více neņ 6 tisíc), Ĉechy (kolem 6 tisíc), Estonce (více neņ 2,8 tisíc)30 . Tento návrh není ovńem koneĉný a bezpodmíneĉný. Pokud jde o etnické skupiny s neurĉeným statusem, lze sem můņeme zařadit Gagauzy (okolo 32 tisíc), Karajimy (cca 1200), Krymské Tatary (cca 250 tisíc) a Krymĉaky (406). Existuje návrh, aby ostatní obyvatelé Ukrajiny neukrajinského etnického původu byli klasifikováni jako představitelé etnik, jeņ budou dále rozděleny do etnických skupin a jednotlivých etnik. Toto je podmíněno jejich poĉetností – od několika tisíc do 2-3 osob. V mnoha etnických celcích populace Ukrajiny existují vnitroetnické skupiny/ subetnické útvary, které si z různých důvodů uchovávají specifické rysy kultury, dialektové zvláńtnosti jazyka i vlastní název (mikroetnikum). U Ukrajinců jde předevńím o Bojky, Huculy, Lemky, Lytvyny, Polińĉuky, Rusíny, u Rusů – Kozáky, u Krymských Tatarů – jihobřeņní („jaltynské―), horské („tatlar―), středokrymské („ortapolak―), stepní („nohajlar―), u Tatarů – volņsko-uralské, sibiřské, astrachaňské. Takové skupiny existují i mezi Řeky, Moldavany, Romy, Maďary a Poláky.31 V oficiálních statistických pramenech se můņeme doĉíst, ņe v období mezi sĉítáním obyvatelstva v letech 1989 a 2001 dońlo v některých případech k podstatným změnám v poĉtu základních sloņek etno-národnostní struktury ukrajinské spoleĉnosti. Např.: 1) jestliņe celkový poĉet Ukrajinců obě sĉítání zafixovala prakticky na stejné úrovni – přibliņně 37,5 miliónů osob, 2) druhá největńí podle poĉtu etnická jednota Ukrajiny – Rusové – se v průběhu třinácti let (tzn. mezi sĉítáními) zmenńila o více neņ 3 mil. osob (z 11 355 582 v r. 1989 30 Zde i dále odpovídající statistické údaje o charakteristice etno-národnostní struktury ukrajinské spoleĉnosti jsou uvedeny podle materiálů ukrajinského sĉítání obyvatel z r. 2001, které jsou souĉástí sborníku: Україна поліетнічна: інформаційно-бібліографічний покажчик / Упоряд. І. Винниченко, Л. Лойко. — К., 2003. — 108 с.; příleņitostně se pouņívají i dosud nepublikované materiály Státního statistického úřadu Ukrajiny. 31 Українці. Історико-етнографічна монографія: У 2 кн. Книга 1. — Опішне, 1999. — С. 132, 133—142; Субетнічні групи національностей України . In: Бюл. Держ. ком-ту України у справах національностей та міграції. — 1999. — № 3. — С. 119—122. na 8 334 141 v r. 2001), tzn. o více neņ 26 % vńech Rusů, kteří v Ukrajině ņili koncem 80. let 20. století. Díky tomu se podíl Rusů v etno-národnostní struktuře Ukrajiny zmenńil o téměř 5%. Uvedené zmenńení ruského etnosu v Ukrajině nesouvisí s odchodem urĉitého poĉtu osob do jiných zemí s cílem trvalého pobytu. Hlavním důvodem je změna etnické identifikace Rusů na Ukrajině. 3) Zároveň je patrné sníņení poĉtu ņidovské etnické komunity o téměř 383 tisíc osob neboli o 78,7% (z 486 326 v r. 1989 na 103 591 v r. 2001), coņ je způsobeno emigrací větńího poĉtu osob do Izraele a také do zemí západní Evropy a USA. To mělo za následek, ņe Ņidé mezi vńemi etnickými jednotami dle jejich poĉetnosti klesli z třetího na ĉtrnácté místo. 4) Faktor emigrace, zejména do vlastních historických zemí, také sehrál relativně důleņitou úlohu v sníņení populace Bělorusů (ze 440 045 v r. 1989 na 275 763 v r. 2001), Poláků (z 219 179 v r. 1989 na 144 130 v r. 2001) a Ĉechů (z 9122 v r. 1989 na 5917 v r. 2001) na území Ukrajiny. 5) Z jiného pohledu můņeme v stejném období pozorovat podstatný poĉetní přírůstek některých etnických komunit na území Ukrajiny, které patří k základním prvkům její etno-národnostní struktury. Poĉet Krymských Tatarů se díky návratu z deportace zvýńil z 46 807 na 248 193 osob, v koneĉném výsledku krymsko-tatarská etnická komunita podle poĉetnosti postoupila ze ĉtrnáctého na páté a její podíl se mezi obyvatelstvem Ukrajiny zvýńil z 0,1 na 0,5 %. S přihlédnutím k tomu, ņe prakticky vńichni Krymńtí Tataři ņijí na Krymu, jejich podíl mezi obyvateli poloostrova dosáhl 12 %. 6) Poslední ukrajinské sĉítání obyvatel stanovilo urĉité poĉetní zvýńení etnických komunit Rumunů (z 134 825 v r. 1989 na 150 989 v r. 2001), Ázerbajdņánců (z 36 961 v r. 1989 na 45 176 v r. 2001) a také znaĉný poĉetní růst arménské etnické komunity (z 54 200 v r. 1989 na 99 894 v r. 2001). I kdyņ se podle znaků poĉetnosti základních prvků vertikála etno-národnostní struktury ukrajinské spoleĉnosti za třináct let podstatně změnila, její konfigurace podle tohoto znaku projevila vcelku tendenci k stabilitě. Etno-národnostní struktura - jako kaņdá sociální struktura - se neskládá jen ze základních sloņek, které se neustále obměňují a zajińťují návaznost a řád ve vývoji spoleĉnosti; k této struktuře patří také jisté neustálené prvky, které oznaĉujeme pojmem „představitelé jednotlivých etnik―. Jde o sloņky relativně novějńího data. Pro některé je charakteristická vzrůstající dynamika růstu, aĉkoliv vznikají i zanikají předevńím v důsledku nových migraĉních procesů, do nichņ se Ukrajina aktivně zapojuje. Poĉet etnických Oroků se na Ukrajině v období 1989-2001 zvětńil téměř 480-krát (ze 2 na 959 osob), Iņorců – více neņ 90-krát (z 9 na 812 osob), Eskymáků – 51-krát (ze 3 na 153 osob), Vietnamců – více neņ 8-krát (z 472 na 3850 osob), Kurdů – také více neņ 8-krát (z 238 na 2088 osob).32 Je celkem logické, ņe při výzkumu v zemi, která má tak ńiroké spektrum různých etnik, vyvstává otázka, jaké funkce vykonávají základní elementy v systému etno-národnostní struktury ukrajinské spoleĉnosti a co umoņňuje její organizovanost a uspořádanost? 1) Podle názoru některých ukrajinských vědců je nepochybné, ņe systémovým prvkem etno-národnostní struktury spoleĉnosti je ukrajinská etno-národnost. Předevńím ona plní funkci demografického a etnického základu spoleĉnosti, coņ bylo potvrzeno údaji sĉítání z r. 2001, podle nichņ Ukrajinci poĉetně převaņují ve vńech regionech státu s výjimkou autonomní republiky Krym a celkově tvoří 77,8 % obyvatelstva Ukrajiny. To je významný ukazatel etnické homogenity a zároveň i významný argument pro zařazení Ukrajiny k státům s multietnickým sloņením obyvatelstva, a nikoli k typicky multietnickým zemím, v nichņ, jako např. v Rusku, jsou strukturními jednotkami ucelená původní etnika, etablovaná v podobě národnostní státní svrchovanosti v rámci Ruské federace. 2) Existuje jeńtě jedna důleņitá funkce, kterou ukrajinská etno-národnost plní. Jedná se o funkci hlavního hybatele utváření státu. Politická vůle Ukrajinců zbavit se v důsledku historických okolností závislosti na jiných etno-politických útvarech a vytvořit vlastní ukrajinský stát, je dosvědĉena mnoha pokusy, které jsou zaměřeny na dosaņení tohoto cíle, mezi nimiņ jsou, i kdyņ nebudeme odkazovat na fakta v souĉasné době velmi konzultované protoukrajinské historie, kozácký stát 17.-18. století, Ukrajinská národní republika, stát hejtmana P. Skoropadského (1917-1920) a ukrajinská sovětská státnost, přinejmenńím první desetiletí její existence, Zakarpatská Ukrajina (Podkarpatská Rus) z října 1938 do března 1939 (zůstala vńak v té době ve zmenńené podobě – ĉást okupovalo horthyovské Maďarsko – autonomní souĉástí Ĉeska-Slovenska), a nakonec vyhláńení nezávislosti a vytvoření národního ukrajinského státu v srpnu r. 1991. 3) Mezi dalńími prvořadými funkcemi ukrajinské národnosti můņeme uvést také funkci hlavního nositele státního jazyka. Podle sĉítání obyvatelstva z r. 2001 jazyk své národnosti povaņuje za mateřský (rodný) 85,2 % Ukrajinců. S ohledem na to, ņe podíl Ukrajinců v etno-národnostní struktuře ukrajinské spoleĉnosti je 77,8 % a s přihlédnutím k urĉitému procentu ukrajinizovaných osob v rámci národnostních menńin, povaņuje 32 Етнонаціональна структура українського суспільства. Довідник. Київ. Наукова думка. 2004. — С. 8. ukrajinský jazyk za svůj mateřský (rodný) celkem 67,5 % obyvatel Ukrajiny. V daném případě nutno poznamenat, ņe skuteĉná etno-jazyková situace na Ukrajině je mnohem sloņitějńí, neņ jak ji prezentuje uvedená oficiální statistika. Krátce se zmiňme jen o tom, ņe ukrajinský jazyk jako státní jazyk dosud nenabyl nutného rozńíření ve vńech jeho funkĉních projevech na celém území Ukrajiny. Spoleĉenská a kaņdodenní prestiņ ukrajinńtiny není adekvátní jeho výrazovým moņnostem a vysoké úrovni rozvoje. Jak potvrzují výsledky průzkumy, který uskuteĉnili pracovníci Institutu sociologie NAV Ukrajiny v lednu 2001, pouze 37% respondentů mezi sebou v rodině komunikuje ukrajinsky, 37% výhradně rusky, 1% jiným jazykem, 26% různě podle situace.33 Je zřejmé, ņe národnost respondentů podle pravidel reprezentativního dotazování celkem odpovídá proporci souĉasné etno-národnostní struktury ukrajinské spoleĉnosti. 4) Pokud jde o funkce menńinového segmentu etno-národnostní struktury, zaměřují se badatelé předevńím na funkci upevnění jazykové rozmanitosti a kulturního pluralismu v ukrajinské spoleĉnosti a také na rozńíření a prohloubení mezinárodních vztahů Ukrajiny vzhledem k zájmu etnických domovin přísluńných menńin. Badatelé poukazují na to, ņe ukrajinské etnikum, nehledě na omezené (ideologicky a ekonomicky) moņnosti z dob Sovětského svazu, si uchovalo potenciál vlastní svébytnosti a po získání nezávislosti jej zaĉalo realizovat nejen v mezích geografického území, jeņ bylo i dříve osídleno převáņně etnickými Ukrajinci jako sloņkou jiného státu, ale jiņ v rámci etnopolitického organizmu (EPO)34 , kde je dominující souĉástí obyvatelstva. Za těchto podmínek byly, zejména v prvních letech nezávislého vývoje, výsledky národního obrození Ukrajinců znatelné: od zavedení ukrajinské etnické symboliky jako symboliky státní aņ po formování poměrně pevného národního uvědomění a přísluńnosti k jednotnému spoleĉenství. Ukrajinńtí sociologové vyznaĉují několik směrů, kde se etnopolitické obrození ukrajinské spoleĉnosti projevilo nejsilněji. Zejména se jedná o: 1) upevnění postavení ukrajinského jazyka ve vńech oblastech spoleĉensko-obĉanského ņivota, obzvláńtě pak ve státní správě a dokonce i ve sféře osobních vztahů; 2) intenzívní derusifikace Ukrajinců, kteří byli z různých důvodů poruńťováni; 3) obrození tradic a historické paměti ukrajinského národa: příkladem můņe být kozácké hnutí, obnovení ĉinnosti veřejných organizací (coņ bylo vlastní ukrajinskému národnímu hnutí, zejména na poĉátku minulého století) a různých forem úĉasti obĉanů 33 Українське суспільство 1994-2001. Результати опитування громадської думки. — К., 2001. — С.114. 34 Viz: Етнічний довідник: У 3 ч. Ч. 1. Терміни та поняття. — К., 1997. — s. 60. státu na jeho spoleĉenském ņivotě (například ņenské kluby, národní domy, sdruņení podle mimopracovních zájmů apod.); 4) zavedení předmětů jako národopis a „ukrajinoznavstvo― (věda/nauka o Ukrajině) ve ńkolách a dalńích vzdělávacích zařízeních, a upevnění těchto badatelských směrů jako prioritních v systému sociohumanitních věd; 5) důleņitým ukazatelem procesu obrody Ukrajinců ņijících na území Ukrajiny se stala intenzifikace jejich kontaktů s osobami ukrajinského původu ņijících v zahraniĉí – ukrajinskou diasporou35 a uvědomování si jednotného ukrajinského etnika ve světě;36 6) fungování Ukrajiny jako samostatného subjektu mezinárodněprávních, mezinárodněpolitických a mezinárodněekonomických procesů.37 Při pohledu na etnopolitické obrození v prostředí národnostních menńin je třeba si na základě vědeckých prací ukrajinských vědců povńimnout dvou aspektů: 1) intenzívního „probuzení― etnického uvědomění a úsilí o obrodu etnické svébytnosti; 2) hledání cest k efektivní úĉasti na spoleĉensko-politických procesech, vlastní národní afirmace jakoņto aktivních ĉinitelů státotvorby s vyplněním přísluńných mezer v ekonomickém a politickém ņivotě nového státu. První aspekt obsahuje minimálně tři specifika: 1) změna statutu ruské etnické skupiny obyvatelstva, kdy byla fakticky dominující ve spoleĉenském ņivotě Ukrajiny, jakoņto souĉásti SSSR, a její transformace do národnostní menńiny; 2) zvláńtní povahu obrození těch národnostních menńin, jeņ i před nezávislostí projevovaly dostateĉně vysokou úroveň vnitřní semknutosti (tento jev je sociology a 35 Podrobněji viz: Етнонаціональна структура українського суспільства. Довідник, s.13, srov. : Євтух В. Етнополітичний ренесанс в Україні та українська діаспора: проблеми взаїмодії. In: Українська діаспора. — 1992. — ĉ. 2. — 1992. — ĉ. 2. 36 Viz: Євтух В. Структура та характер взаємодії елементів сучасного укарїнського етносу. In: Формування української нації: історія та інтерпретації. . — Львів, 1995. 37 Tudíņ, zejména jak uvádějí autoři příruĉky „Etno-národnostní struktura ukrajinské spoleĉnosti―, příchod zastoupení mezinárodních oficiálních, mezinárodních nevládních organizací, zahraniĉních firem na Ukrajinu a vytvoření podniků se spoleĉným ukrajinským a zahraniĉním kapitálem, rovněņ sehrály důleņitou roli při urĉování ukrajinského etnika na Ukrajině jakoņto urĉujícího stmelujícího komponentu ve státotvorných procesech. To bylo podmíněno tím, ņe tyto organizace a podniky zahájily svou ĉinnost na Ukrajině jakoņto samostatného státu v procesu upevňování soběstaĉnosti Ukrajinců jakoņto urĉujícího ĉinitele utváření ukrajinského národa (v politickém smyslu tohoto termínu) a ukrajinského státu. Jde o adaptaci na takový průběh událostí a do urĉité míry jejich chápání jakoņto zákonitých, coņ se odrazilo zejména v integraci ukrajinského (úředního) jazyka v ĉinnosti těchto organizací (výběr kádrů pro práci na Ukrajině se znalostí ukrajinského jazyka, přinejmenńím tyto kádry byly upřednostňovány; oficiální korepondence v ukrajinském jazyce; zařazení překladatelů se znalostí ukrajinského jazyka do personálního sloņení apod.). (viz podrobněji Etno-národnostní struktura ukrajinské spoleĉnosti. Příruĉka. Kyjiv, Naukova dumka, 2004, s. 13) etnopolitology nazýván „etnickou solidaritou―)38 , coņ umoņňovalo uchovávat a do jisté míry rozvíjet jejich etnickou svébytnost (Bulhaři, Moldavané, Poláci, Rumuni, Maďaři). Zde měl proces etnického obrození dostateĉnou půdu pro intenzifikaci a jde spíńe o upevnění sebe jakoņto aktivních ĉinitelů státotvorných procesů a posílení svého vlivu na přijetí rozhodnutí, přinejmenńím na místní a regionální úrovni; 3) do zvláńtní skupiny lze zařadit ty národnostní menńiny, kde proces obrození probíhá v příliń rychlém tempu, avńak nemají takovou základnu jako výńe uvedené. Sem lze zařadit Ázerbajdņánce, Bělorusy, Armény, Řeky, Ņidy, Němce Romy, Tatary, Slováky, Ĉechy a dalńí. V prostředí těchto menńin se intenzivně tvořily vlastní etnické organizace, otevíraly se ńkoly nebo třídy s výukou v etnických jazycích, zakládala se periodika nebo se vydávaly jednotlivé tituly atd. Lze říci, ņe se vytvářel systém „institucionální naplněnosti―. Zároveň s tím se tyto menńiny zaĉaly aktivně zapojovat do spoleĉensko-politických procesů a usilovaly o statut aktivního ĉinitele (právě jako menńiny nezformovaly do pevných prvků etnickonárodnostní struktury ukrajinské spoleĉnosti s jasně vyjádřeným pocitem etnické solidarity. Tím je podmíněno velké mnoņství organizací u některých menńin a urĉitý konkurenĉní boj o vůdcovství (líderství) v jejich etnických hnutích. Mezi typickými a nejcharakteristiĉtějńími rysy etnického obrození národnostních menńin lze jmenovat tyto: 1)vytvoření organizací s převaņujícím ĉlenstvím jednoho etnika; na celoukrajinské, regionální a místní úrovni je jich kolem 1070; 2) ĉinnost uměleckých kolektivů, jeņ sbírají, oņivují a propagují folklór, tradice, zvyky svých etnik (podle předchozích sĉítání je jich nyní na Ukrajině kolem 1200); 3) fungování státních ńkol s celkovou, ĉásteĉnou nebo epizodickou výukou v etnických jazycích: dle údajů Ministerstva ńkolství a vědy fungovalo v letech 2002/03 na Ukrajině 21 100 vńeobecně vzdělávacích zařízení, v nichņ studovalo 6 milionů 135 tisíc ņáků; z toho s výukou v ukrajinském jazyce — 16 937 ńkol (З miliony 945 tisíc ņáků), v ruském jazyce — 1732 ńkol (více neņ 804 tis.), v rumunském jazyce — 94 (více neņ 25 tis.), v maďarském jazyce — 69 (více neņ 16,5 tis.), v krymskotatarském 13 (kolem 4 tis.), v polském 4 (více neņ 1 tis.), v moldavském — 9 (kolem 4 tis. ņáků), kromě toho v téņe době existovalo 2242 vńeobecně vzdělávacích zařízení, v nichņ výuka probíhala ve dvou a více jazycích; ruský jazyk jako předmět studuje 1 milion 704 tisíc 38 Етнонаціональна структура українського суспільства. Довідник. Київ, 2004, с. 15. ņáků, krymskotatarský — 32,5 tis., bulharský — 13,4 tis., polský — více neņ 4 tis., moldavský — více neņ 2,3 tis., maďarský — 1,3 tis., slovenský — 349, gagauzský — 212, rumunský — 249 ņáků; v souĉasnosti je na Ukrajině ĉinných také 156 nedělních ńkol, v nichņ v jazycích etnických menńin studuje téměř 5 tisíc ņáků39 ; existence středních odborných a vyńńích vzdělávacích zařízení, která připravují odborníky v jazycích etnických menńin nebo v nichņ jsou vyuĉovány speciální předměty (převáņně filologického cyklu a národopisné povahy); 4) vydávání tisku v etnických jazycích nebo pro etnické menńiny; vycházejí s různou periodicitou a v různých nákladech (k poĉátku roku 2003 jejich poĉet dosahoval 188); 5) vysílání pro národnostní menńiny, jeņ provozují zejména Zakarpatská, Ĉernovická a Oděská oblastní státní televizní a rozhlasová spoleĉnost, dále Státní televizní a rozhlasová spoleĉnost Krym a Národní rozhlasová spoleĉnost Ukrajiny; 6) vydávání literatury (nejen uĉebnic) v jazycích národnostních menńin (za tímto úĉelem byla roku 1992 zaloņena Hlavní redakce literatury v jazycích národnostních menńin); za dobu fungování státní vydavatelské sítě z literatury v etnických jazycích spatřilo světlo světa téměř 500 různých titulů vytińtěných ve více neņ ńedesáti jazycích.40 Uvedené příklady (přiĉemņ jejich výĉet by bylo lze v případě potřeby rozńířit) svědĉí nejen o národním obrození menńin, ale i o realizaci jejich práv v rámci ukrajinského etnopolitického organizmu. Podle mínění ukrajinských sociologů má obrození urĉité zvláńtnosti v prostředí etnických spoleĉenství s „neurĉeným statutem“. Pozornost je předevńím věnována následujícím momentům: 1) dneńní krymskotatarské spoleĉenství se skládá převáņně z repatriantů - deportovaných osob a jejich potomků, kteří se postupně vracejí na Krym, větńinou z Uzbekistánu: jestliņe při sĉítání lidu v roce 1989 bylo registrováno přibliņně 47 tisíc Krymských Tatarů, při sĉítání z roku 2001 to bylo jiņ téměř 250 tisíc, tj. za 13 let se poĉet zvýńil pětinásobně. Dvěma urĉujícími ĉiniteli tempa etnopolitické obrody Krymských Tatarů jsou: а) vysoký stupeň etnické solidarity a b) ovládnutí areálu původního osídlení (samozřejmě ne vņdy totoņného s předdeportaĉním). 39 Чілачава Р., Пилипенко Т. Деякі аспекти реалізації державної політики у сфері міжнаціональних відносин України. In: Межнаціональні відносини і національні меншини України: стан, перспективи. — К., 2004. — с. 164—174. 40 20 Tamtéņ. — s. 177—178. Tudíņ existence etnického areálu, prakticky úplného výĉtu indikátorů „institucionální naplněnosti― (etnických organizací, náboņenského vyznání, středních a vyńńích vzdělávacích zařízení, tisku, uměleckých kolektivů, literatury v krymskotatarském jazyce atd.), koordinujícího politicko-správního orgánu (Medņlis krymskotatarského národa – poznamenejme - není legitimní, neboť jeho funkce nezapadá do právního rámce platné legislativy), zastoupení v místních orgánech moci – vńe uvedené bezesporu přispívá k formování nového typu etnické samosprávy, jeņ předpokládá vytvoření krymskotatarské autonomie na území Krymu. 2) na rozdíl od předeńlého seskupení Gagauzové jsou etnickým spoleĉenstvím, jeņ je prakticky na 100% kompaktně usídleno na hranici s Moldávií v Oděské oblasti (tudíņ má rovněņ svůj etnický areál), stejně tak se vyznaĉuje poměrně vysokým stupněm etnické solidarity a úzkými kontakty s moldavskými Gagauzy, tj. majíce veńkeré předpoklady ucházet se o samostatnou realizaci svých práv podle teritoriálního principu, neĉiní si nárok na separatistickou existenci, nýbrņ posuzuje svou budoucnost v rámci celoukrajinského kontextu22 . 3) etnopolitické obrození u Krymĉaků a Karajimů je zaměřeno na obrodu a podporu symbolů a znakových rysů jejich svébytnosti, tj. historie, historických a kulturních památek. Je třeba si také povńimnout toho, ņe vůdĉí organizace ruského etnického spoleĉenství zaměřují ĉinnost na zachování těch pozic, jeņ tyto organizace měly v rámci bývalého Sovětského svazu, a tudíņ i v Ukrajině. Poměrně ĉasto lze pozorovat nekonstruktivní přístup lídrů k chápání a urĉení místa Rusů v etnickonárodnostní struktuře, neochotu uvědomovat si nové historické reálie, a tudíņ nová „pravidla hry― na etnopolitickém poli, coņ můņe vést ke konfliktogenní situaci. Při vyvozování závěrů přehledu nejdůleņitějńích momentů procesu etnopolitického obrození v ukrajinském státě V. Jevtuch a V. Trońĉynskyj uvádějí, ņe pro souĉasnost jsou charakteristické dvě základní tendence: 1) úsilí o vybudování národního státu, coņ nejsilněji zosobňují zástupci ukrajinského etnika a převáņná ĉást ĉlenů národnostních menńin, 2) obrození etnické svébytnosti jiných elementů etnickonárodnostní struktury, které (doprovázeno růstem etnické semknutosti a solidarity a aktivizující hnutí za realizaci práv menńin) můņe místy vyvolávat konfliktní situace, zejména negativní separatistické nebo izolacionistické tendence. Doporuĉená literatura АНТОНЮК О.: Етнополітика в Україні: історія та сучасний стан. In: Укр. іст. журн. — 1999. — № 3. ГУБОГЛО М., ЧЕРВОННАЯ С.: Крымско-татарское национальное движение. – T. I. История. Проблемы. Перспективы. – М., 1992. ЕТНІЧНИЙ ДОВІДНИК: У 3 ч. Ч. 1. Терміни та поняття. — К., 1997. ЕТНОНАЦІОНАЛЬНА СТРУКТУРА УКРАЇНСЬКОГО СУСПІЛЬСТВА. Довідник. Київ. Наукова думка. 2004. ЄВТУХ В.: Етнополітичний ренесанс в Україні та українська діаспора: проблеми взаємодії. In: Українська діаспора. — 1992. — ĉ. 2. ЄВТУХ В.: Структура та характер взаємодії елементів сучасного укарїнського етносу. In: Формування української нації: історія та інтерпретації. . — Львів, 1995. ЖИТНИК В.: Чехи України. In: Відродження. — 1994. — № 10/11. — С. 62-66. ЗАКОН УКРАЇНИ «Про національні меншини в Україні». К., 1993. ІСИП Є.: Формування діаспор балканських народів на півдні України. In: Укр. діаспора. — 1993. - Ч. 3. - С. 145-157. КОНДРАЦЬКИЙ А.: Українська «Полонія»: сторінки минулого. In: Укр. діаспора. — 1994. — Ч. 5. — С. 147-161. МАЛА ЕНЦИКЛОПЕДІЯ ЕТНОДЕРЖАВОЗНАВСТВА. Київ : Генеза, Довіра. 1996. СУБЕТНІЧНІ ГРУПИ НАЦІОНАЛЬНОСТЕЙ УКРАЇНИ . In: Бюл. Держ. ком-ту України у справах національностей та міграції. — 1999. — № 3. УКРАЇНА ПОЛІЕТНІЧНА: інформаційно-бібліографічний покажчик / Упоряд. І. Винниченко, Л. Лойко. — К., 2003. УКРАЇНСЬКЕ СУСПІЛЬСТВО 1994-2001. Результати опитування громадської думки. — К., 2001. УКРАЇНЦІ. Історико-етнографічна монографія: У 2 кн. Книга 1. — Опішне, 1999. ЧІЛАЧАВА Р., ПИЛИПЕНКО Т.: Деякі аспекти реалізації державної політики у сфері міжнаціональних відносин України. In: Межнаціональні відносини і національні меншини України: стан, перспективи. — К., 2004. III. Mezinárodní kontakty Ukrajiny Oľha Lytvynjuk Významnou úlohu v historii kaņdého národa sehrávaly mezinárodní kontakty. Vztahy mezi různými státy měly a mají vliv jak na průběh politických a spoleĉenských událostí, tak na rozvoj kultury ve vńech jejích projevech: ve výtvarném umění, literatuře, architektuře, hudbě, filmu atd. Ukrajinńtí vědci styky své země s mnoha dalńími státy zkoumají od nejstarńího období. Ukrajina měla v průběhu své existence kontakty s různými státy, s některými z nich byly tyto kontakty významnějńí a mnohdy měly i mimořádný vliv na formování kulturně politické atmosféry přísluńných zemí. V kontextu těchto areálových vztahů je řeĉ větńinou o vlivu jiných států na rozvoj ukrajinských zemí. Ovńem existuje i řada svědectví o významné roli Ukrajiny a jejích ĉinitelů v ņivotě některých států. Vzájemné obohacování států, výměna získaných zkuńeností probíhala předevńím v oblasti kultury a vzdělávání. Nejpevnějńí a nejplodnějńí kontakty vznikají mezi sousedními státy. Pro Ukrajinu jsou historicky důleņité předevńím Rusko, Bělorusko, Polsko a Slovensko. Neklademe si za úkol ze vńech stran objasnit vńechny kontakty, které existovaly a existují mezi sousedními státy, nańím cílem je podrobně poukázat na starobylost a veliký rozsah kulturních styků uvedených států. Významnou bibliografii mají zejména kulturní styky východoslovanských národů. Historiografie sovětského období v otázkách etnogeneze Ukrajinců, Rusů a Bělorusů zaujímala pozici jejich spoleĉného původu z východoslovanského etnika. Duchovní předpoklady formování ukrajinské, ruské a běloruské národnosti jsou spojovány se vznikem prvního státu východních Slovanů – Kyjevské Rusi. Nehledě na rozdíly ve vědeckém výkladu etnogeneze Ukrajinců, Rusů a Bělorusů, vzájemné těsné kulturní styky Ukrajiny, Ruska a Běloruska jsou nezpochybnitelné. Tyto styky jsou způsobené vzájemnou blízkostí území, spoleĉnými ekonomickými podmínkami a také vírou, tradicemi, obřady atd. Spousta obřadů a zvyků se zachovala do souĉasnosti. Spoleĉné motivy můņeme najít v literární tvorbě Ukrajinců, Bělorusů a Rusů, a to předevńím v písňových cyklech spojených s kalendářními obřady zemědělství (ņňové, ņnecké, podzimní), písních rodinného cyklu (svatební, ukolébavky, při křtu), sváteĉní (sborové, při hrách, při tancích, ņertovné), lyrické (milostné, balady, kozácké, rekrutské, vojenské, písně svobodné vesnice). Přijetí křesťanství napomohlo rozvoji ekonomických a kulturních vztahů, růstu měst a architektuře. Dominujícím typem budov se stávají chrámy a obranné stavby. Principy chrámové zástavby byly poloņeny v Byzantské Sofii, podle jejíņ vzoru byla v době Kyjevské Rusi postavena Sofie Kyjevská (Софія Київська). Ta se následně stala vzorem pro kultovní stavby Rusi aņ do 16. století. Podle stejných principů jsou postaveny Sofie Novgorodská (Софія Новгородська (1015—1050)), a také chrámy v Ĉernihově, Polocku, Smolensku, Haliĉi, Volodymyru, Suzdalu atd. Kulturní vztahy Kyjevské a Volodymyrské Rusi se projevily nejen v architektuře, ale také ve výtvarném umění, literatuře atd. Ve Volodymyrské Rusi byly organizovány umělecké ńkoly ikonopisu a freskové malby, které se opíraly o umělecké tradice Kyjeva a Ĉernihova, jenņ je obohatily o folklorní tradici. Tyto vztahy také stály v poĉátcích letopisné tvorby. Pro sebeurĉení ukrajinského a běloruského národa (14.-16.století) je charakteristické, ņe nesouvisí s formováním státnosti (jako například v Rusku), ale rozvíjelo se jako duchovně kulturní hnutí zaměřené na uvědomění si vlastní národní svébytnosti. Toto hnutí se přetvořilo v humanistický a reformaĉní proud, který obohatil evropskou kulturu epochy reformace. Úzké vztahy se Západní Evropou napomáhaly aktivnímu rozvoji ukrajinské a běloruské kultury, vzdělání, vědy (ukrajinńtí a běloruńtí studenti studovali na univerzitách v Boloni, Padově, Krakově, Praze atd…). Prostřednictvím Ukrajiny a Běloruska pronikala do Ruska tińtěná vydání řeckých, římských a západoevropských autorů. Např., v r. 1477 kyjevńtí kupci přivezli do Novgorodu ze západoevropských zemí traktáty „Ńestokryl "Шестокрил" a „Kosmografija― „Космографія―, obsahující různé poznatky z astronomie. Třeba poznamenat, ņe mimořádný význam v rozvoji ukrajinské a ruské kultury měla ĉinnost Kyjevsko-Mohyljanského kolegia (Києво-Могилянської колегії) – od r. 1694 se statutem akademie. Stalo se duchovním centrem nejen pro Rusy, Ukrajince a Bělorusy. Studovali zde také posluchaĉi z Polska, Srbska, Bulharska, Řecka aj. Vědci Ukrajiny, pracovníci Kyjevo-Mohyljanské akademie, zaloņili slovano-řecko-latinskou akademii v Moskvě, jejímņ iniciátorem byl (1687) Simeon Polockyj. V 16. a 17. století se na Ukrajině a v Bělorusku ńíří náboņensko-filozofické myńlenky humanistického směru, které se staly základem osvícenství. Jedním z organizátorů „uĉené druņiny―, která pomáhala upevnit osvícenské ideály v Rusku, byl ukrajinský spisovatel a filozof F. Prokopovyĉ. Do Petrohradu přijel z Kyjeva na základě pozvání Petra I. V té době se ve vńech východoslovanských zemích aktivizuje také rozvoj světské kultury. V architektuře vzrůstá poĉet světských staveb: obytné, veřejné, administrativní, obchodní. Vliv ukrajinského stylu na ruskou architekturu je patrný například v chrámech ve vesnicích Trojicko-Lykove (Троїцько-Ликове) a Filjach (Філях) u Moskvy. Předevńím v architektuře Ukrajiny druhé poloviny 17. století je patrný vliv ruského stylu, zvláńtě při zástavbě nových území na jihu. Z druhé poloviny 17. století do Moskevského státu přijíņdějí mistři Západní Ukrajiny a Běloruska: kováři, malíři pokojů, řezbáři do kamene i dřeva, uĉitelé, kazatelé, básníci. Ĉinitelé ukrajinské kultury znaĉně pomohli reformátorské ĉinnosti Petra I. Vysoká náboņenská místa v Rusku 18. století zaujímali převáņně Ukrajinci. Např. Stefan Javorskij/avorskyj se stal rjazaňským metropolitou, prezidentem Svatého synodu, Feofan Prokopovyĉ zástupcem předsedy Svatého synodu. Rozvoj ukrajinské, ruské, běloruské kultury té doby se stimuluje vzájemným vlivem a integrací se západoevropskými styly a uměleckými směry. Zvláńť pozitivně ovlivnily rozvoj architektury, malířství, hudby styly baroko a klasicismus. Rozsáhlá spoleĉensko-kulturní hnutí 19. století probíhají v úzkém tvůrĉím kontaktu kultur tří východoslovanských národů. Zvláńtností vztahu ukrajinské, ruské a běloruské kultury je demokratické zaměření, opozice k oficiální politice carského reņimu. Princip vzájemného přátelství kultur důsledně uskuteĉňuje demokratická inteligence. Na přední místo se v tvůrĉích vztazích dostávají vzájemná pomoc a spoleĉný boj proti diskriminaci kultury utlaĉovaných národů. S Ukrajinou je spojena ĉinnost děkabristů, zejména Jiņního spolku a jeho vůdce P. Pestěla. S odkazem na kyjevský zákoník Ruská pravda a na památku Zákonodárné sbírky (Законодавчої збірки) vytvořil Pestěl podle modelu ústavy USA konstituĉní projekt opoziĉního hnutí. Je nutné podotknout, ņe právě Ukrajinci znaĉně přispěli k rozvoji ńkol v ruském státě. Profesoři Charkovské univerzity I. Srezněvskij a O. Potebnja, zakladatelé ukrajinské a ruské jazykovědné ńkoly, bojovali proti rusifikaci, vystupovali za rovnoprávnost ruského a ukrajinského jazyka a kultury. Důleņitý význam pro propagandu historie a kultury Ukrajiny měla také vědecko-vydavatelská ĉinnost O. Bodjanského – profesora-slavisty Moskevské univerzity. Jako tajemník Ruské historické spoleĉnosti a redaktor jeho vydání uveřejnil velké mnoņství ukrajinských letopisů, kronik, historických dokumentů. Svérázným výsledkem rozvoje ukrajinské a ruské kultury 19. století se stalo filozofické myńlení, které obohatilo světovou kulturu humanistickým ideálem. Prameny této tradice jsou spojeny převáņně s ĉinností Kyjevské filozofické ńkoly (P. Jurkevyĉ, N. Berďajev, L. L. Ńestov aj.), která měla silný vliv na ruskou filozofii. Příbuznost ideově-estetických principů sbliņuje tvorbu významných ukrajinských spisovatelů, např. T. Ńevĉenka, I. Franka a Lesji Ukrajinky, s tvorbou Bělorusů K. Bohuńeviĉa, J. Luĉyny, A. Hurynoviĉa. Ukrajinské téma zaznívá v tvorbě děkabristických básníků, zvláńtě K. Rylejeva. V poémách s historickou tématikou opěvoval bojovníky za nezávislost Ukrajiny (Vojnarovskij/Войнаровський, Nalivajko/Наливайко). Tématu historie Ukrajiny se věnovali také V. Rajevskij, O. Odojevskij, V. Kjuchelbeker. Ukrajinské téma zní v tvorbě A. Puńkina, a to v poémě Poltava. S Ukrajinou je úzce spojena tvorba F. Glinky (povídka „Zynovij-Bohdan Chmelnyckij abo vyzvolena Malorosija/ЗиновійБогдан Хмельницький або Визволена Малоросія), O. Somova (povídka Hajdamáci/Гайдамаки). Významnou stránkou v historii ukrajinsko-rusko-bělorusko kulturních styků je tvůrĉí spolupráce umělců, např. úĉast představitelů ruské demokratické kultury v osudu T. Ńevĉenka. Ruńtí malíři K. Brjulov a A. Venecianov, básník V. Ņukovskij se bezprostředně zúĉastnili vykoupení T. Ńevĉenka z nevolnictví. Umělecké vzdělání získal na Petrohradské akademii umění jako student K. Brjullova, který se stal přítelem mladého ukrajinského génia. Některá díla T. Ńevĉenka jsou psána rusky. Básník podporoval stálé tvůrĉí styky s ruskými spisovateli-demokraty, zvláńtě s M. Ĉernyńevskym. Vykoupení z nevolnictví příbuzných T. Ńevĉenka se zúĉastnili I. Turgeněv, M. Ĉernyńevskij, P. Anněnkov a jiní. Během ņivota T. Ńevĉenka jeho dílo překládali do ruńtiny M. Gerbel, A. Pleńĉejev. Tvůrĉí styky uměleckých kultur Rusů, Ukrajinců, Bělorusů jsou patrny také ve výtvarném umění, zvláńtě v umělecké skupině tzv. peredviņniků. Ke ĉlenům patřili vńichni významní malíři druhé poloviny 19. století (G. Mjasojedov, V. Perov, A. Savrasov, F. Vasiljev, A. Volkov, M. P. Klodt, N. Ge, I. Repin, I. Ńińkin, A. Popova aj.). Nejen v Rusku, ale také na Ukrajině se pořádaly putovní umělecké výstavy (Kyjev, Charkov, Oděsa, Jekatěrinoslav). Ve velkých ukrajinských městech existovala umělecká uskupení, která měla za cíl propagaci umění mezi ńirokými vrstvami spoleĉnosti, s orientací na estetické principy peredviņniků. Tvorba významných ukrajinských umělců O. Murańka, М. Pymonenka, I. Jiņakeviĉa se utvářela pod vlivem myńlenek peredviņniků. Hudební kultura 19. století je charakterizována budováním národních ńkol a rozvojem klasické hudby. Tvůrĉí styky umělců napomáhali vytváření národních hudebních děl větńích forem. Národní ukrajinskou operu Záporoņec za Dunajem (Запорожець за Дунаєм) napsal student M. Glinky S. Hulak-Artemovskyj. Během sovětské vlády se kultury Ukrajiny, Ruska, Běloruska rozvíjely ve stejném duchu, aĉkoli prioritními byly tendence internacionalizace oproti národní kulturní svébytnosti. Vznik nezávislých suverénních států Ukrajiny, Běloruska, Ruska byl předpokladem vzestupu národního uvědomění, faktorem pozitivního vlivu na kulturní procesy a vzájemný vztah kultur. Upevňují se principy rovnosti, vzájemné úcty, uznání práva kaņdého národa na zachování a rozvoj vlastní svébytnosti. Zaĉalo aktivní znovuzrození národních tradic ukrajinských etnik, která dlouhou dobu ņila na území Ruska, Běloruska a ĉásteĉně asimilována původními národy. Následkem uskuteĉnění důleņitých kulturních opatření konsolidaĉního charakteru, např. prvního kongresu Ukrajinců (prosinec 1990), celosvětového fóra Ukrajinců (srpen 1992), byla zapoĉata práce zaměřená na znovuzrození kultury Ukrajinců, kteří ņijí v zahraniĉí. Objevují se materiály o kulturním ņivotě ukrajinské diaspory na území Ruska. Do mapy diaspor patří Moskva, Sankt-Petěrburg, republika Komi, Ĉukotka, Jakutsko, Magadan, Sachalin, Sibiř, Dálný východ, Přímořský kraj, Bańkirie, Krasnodarský kraj atd. Jednou z největńích byla v minulosti ukrajinská diaspora na Dálném východě a Přímořském kraji. Sem se zaĉali Ukrajinci přesídlovat v r. 1860. Tyto země si osvojovali předevńím obyvatelé Kyjevské, Ĉernigovské a Poltavské gubernie. Podle údajů oficiálního sĉítání z roku 1918 80% obyvatel Přímoří byli Ukrajinci. V r. 1922 zde bylo 700 ukrajinských ńkol, vycházelo deset novin v ukrajinském jazyce. Věkem ztracené kulturní tradice se zaĉaly obnovovat následkem vzniku Dálněvýchodní Ukrajiny – diaspory pod názvem Zelený klín. V Jakutsku vznikl spoleĉensko-kulturní krajanský spolek T. Ńevĉenka, byla otevřena nedělní ukrajinská ńkola, kde se uĉí ukrajinský jazyk, literatura, historie Ukrajiny. V souĉasnosti na území Ruska a Běloruska na Běloruské státní univerzitě M. V. Lomonosova, periodická a systematická bádání v oblasti ukrajinistiky se uskuteĉňují v Institutu ruského zahraniĉí, na Ruské státní humanitní univerzitě, v Institutu slavistiky RAV a v řadě dalńích vědeckých, vzdělávacích a výzkumných institucí obou zemí. Prameny ukrajinsko-polských ekonomických, politických a kulturních vztahů mají dlouholetou historii, která svými kořeny sahá aņ do 10. století. Ĉetné kontakty Kyjevské Rusi a Polska jsou zafixovány na stránkách Nestorova letopisu (Povesť vremennych let), Haliĉskovolyňského letopisu a jiných východoslovanských pramenů. Cenný materiál obsahují polské kroniky Galla Anonyma (12. století), V. Kadlubka (13. století) a Malopolský letopis. Jiņ v r. 992 mezi byla Polskem a Rusí sepsána smlouva „míru a lásky―, která v politické praktice středověku byla povaņována za poĉátek mezistátních vztahů. Důleņitou roli v procesu kulturních kontaktů ukrajinského a polského národa dlouhou dobu hrála literatura. Literární vztahy se aktivizovaly v 16. století, kdy se postupně zaĉala rozpadat hranice mezi byzantsko-slovanskou a latinsko-slovanskou kulturní tradicí. V 16.-17.století se v ukrajinské literatuře zaĉínají ńířit renesanĉní a reformaĉní myńlenky. Ukrajinńtí a polńtí humanisté se seskupovali kolem Krakovské univerzity a Zamojské akademie. Ukrajinská historie, kultura, folklor měly znaĉný význam pro tvorbu polských spisovatelů 16.- 17. století, jako byli např. S. Klonowic, S. Siemonowicz, bratři Szymon a Józef Zimorowicové, J. Kochanowski, М. Rej a jiných. Například A. S. Klonowice uchvacuje krása ukrajinské země. V jeho poémě Roxolania (1584) byly poprvé poeticky popsána města dneńní Ukrajiny, která jsou „důstojná múz― – Lvov, Kyjev, Kamjanec, Luck, Sokal, Peremyńl, Drohobyĉ, Cholm atd. Básník vyuņívá ukrajinské národní legendy, pověsti, vypráví o ukrajinských zvycích. Úryvky z Roxolanie přeloņil I. Franko pod názvem Starobylý Lvov (Старинний Львів, 1896). Vzájemné proniknutí národních elementů kultur je patrné v literatuře a umění Ukrajiny a Polska v období baroka a pozdějńí doby - osvícenství. Z ukrajinské národní tvorby ĉerpá polský folklorista V. Zaleski. Ve Lvově vydal sbírku Písně polské a ukrajinské haliĉského lidu (1833) psanou latinkou s přílohou notového záznamu 160 národních melodií, instrumentovaných polským skladatelem K. Lipinskim. Polský a ukrajinský folklor zkoumal také významný polský etnograf Ņ. Pauli. Téměř 20 let proņil na Ukrajině polský spisovatel J. Kraszewski Jemu patří cyklus povídek ze ņivota ukrajinské vesnice (Ulana, 1843; Dům za vesnicí, Chata za wsią, 1853 a jiné). Ke zlepńení ukrajinsko-polských literárních vztahů pomohl významný ukrajinský básník P. Hulak-Artemovskyj. V letech 1818-1825 vystoupil s volnými překlady publicisticko-filozofických ĉlánků polského spisovatele-osvícence I. Krasického jiných polských autorů, ve kterých byla prosazována myńlenka pravdivého zobrazení ņivota národa. Patrný „krok― v historii ukrajinsko-polských kulturních vztahů zanechali představitelé tzv. ukrajinské ńkoly v polské literatuře. Stylizovaný název „Ukrajinská ńkola― se objevuje v polské literaturní kritice od 30. let 19. století. K této ńkole patří polńtí romantiĉtí básníci J. Zaleski, M. Goslawski, S. Goszczyński, J. Słowacki a dalńí, svým původem a tematikou tvorby spojení s Ukrajinou (někteří z nich psali svá díla ukrajinsky). Byli představiteli různých ideově-uměleckých proudů polského romantismu. Významné místo v ukrajinsko-polských kulturních vztazích zaujímá tvorba T. Ńevĉenka. Dobře znal polskou literaturu, seznámil se s díly А. Mickiewicze, S. Goszczyńského, E. Ligowského a jiných. V díle T. Ńevĉenka je rozsáhle podána polská problematika (Hajdamáci, Polákům, Hamalija Buva v nevoli i inodi zhadaju/ Гайдамаки, Полякам, Гамалія, Бува в неволі і іноді згадаю). Mezi jeho přáteli a známými byli ĉetní polńtí kulturní ĉinitelé. Významný ĉinitel ukrajinské kultury Ivan Franko jako první zaĉal vědecky zkoumat vztahy ukrajinské a polské literatury. Ve Lvově v r. 1894 na sjezdu polských spisovatelů a ņurnalistů přednesl referát Vzájemná interakce polské a ukrajinské literatury, ve kterém ukázal základní etapy rozvoje dvou literatur. Franko psal ĉlánky v polńtině, spolupracoval s polským tiskem, jehoņ prostřednictvím seznamoval polskou veřejnost s ukrajinskou literaturou, problémy ukrajinské spoleĉnosti a kulturního ņivota. Je autorem studií o tvorbě A. Mickiewicze, S. Goszczyńského, B. Prusa, znal se s V. Okranem, J. Kasprowiczem, psali mu A. Świętochowski, E. Orzeszko, S. Żeromski, A. Niemojewski, J. Sasicka (Ostojja) a jiní významní polńtí spisovatelé. Spolu s literárními se rozvíjely také ukrajinsko-polské umělecké vztahy. Z hrdinské historie Ukrajiny, zejména z kozáctví, ĉerpal ve svých autorských písních Rzehorz Widrt. V jeho práci pokraĉovali syn i vnuk, od kterého M. Lysenko zapsal několik písní z repertoáru jeho dědeĉka. Zvláńtní úloha v rozvoji hudebních vztahů Ukrajiny a Polska patří Idzikowským – rodině ukrajinských a polských vydavatelů. V r. 1858 v Kyjevě zaloņili firmu na noty, která vydala téměř vńechna díla v té době významných ukrajinských skladatelů, zvláńtě M. Lysenka. Na jevińtích ukrajinských divadel inscenovali opery a balety, hrála se symfonická, komorní díla polských skladatelů S. Moniuszka, F. Chopina, M. Karłowicza a jiných. Ukrajinsko-polské vztahy se rozvíjely také v oblasti výtvarného umění. K ukrajinské problematice se obraceli takoví polńtí malíři konce 18.-zaĉátku 19.století, jako R. Norblin, M. Stachowicz, S. Orlowski a jiní. Ve 20. století kulturní vztahy mezi Ukrajinou a Polskem získaly na nové kvalitě. V těchto vzájemných kontaktech se projevil ńirńí aspekt: od osobních kontaktů mezi kulturními ĉiniteli k překladům, pořádání literárních slavností i vzájemného vědeckého literárního bádání v obou zemích. V pováleĉném období se objevila mnohá vydání překladů polské literatury do ukrajinńtiny. V Polsku jsou překládána a vydávána díla ukrajinské klasické i souĉasné literatury. V Ukrajině ĉasto vystupují divadelní a hudební polské skupiny, organizují se festivaly polských filmů. K uspokojení kulturněvzdělávacích potřeb polského obyvatelstva, které ņije na Ukrajině, vznikly ńkoly s výukou v polńtině, vydávají se polské uĉebnice. Ukrajinský jazyk se v Polsku uĉí na ukrajinských středních ńkolách, na filozofických fakultách vysokých ńkol ve Varńavě, Krakově, Olsztyně, Wroclawi a Poznani. Ukrajina a Slovensko. Je přirozené, ņe kulturní styky mezi oběma sousedy mají dlouholetou tradici. Příbuznost duchovní kultury Ukrajinců a Slováků lze pozorovat ve folkloru (v ústní i hudební lidové tvorbě), jednotlivých obřadech, zvycích atd. Dlouholeté meziliterární kontakty mají svůj zaĉátek v době Kyjevské Rusi a Velkomoravské říńe, jejíņ souĉástí bylo také budoucí Slovensko. Tyto kontakty jsou podmíněny spoleĉnými písemnými prameny, spojené s ĉinností slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Důleņité místo v ukrajinsko-slovenských kulturních vztazích zaujímá Zakarpatí (jinak také Podkarpatská Rus, do r. 1918 souĉást Rakouska-Uherska, v letech 1919-1939 Ĉeskoslovenské republiky a 1939- 1945 Maďarska, 1945-1991 USSR jako souĉásti SSSR, 1991 dodnes samostatné Ukrajiny), region, který leņí nejblíņe ke Slovensku. V Trnavě (západní Slovensko) byly v 17. století vydávány „ruské knihy―, které se ńířily na Zakarpatí. Kulturní styky Ukrajiny a Slovenska oņily v 19. století. Na jejich rozvoji se významně podíleli představitelé ĉeské a slovenské kultury Jan/Ján Kollár a P. J. Ńafařík/Ńafárik, oba etniĉtí Slováci píńící předevńím ĉesky. V tvůrĉí pozůstalosti J. Kollára najdeme hodně zmínek o Rusínech. V samotném Slovensku 30. let 19. století se objevují díla zakladatele novodobé ukrajinské literatury Ivana Kotljarevského. Kdyņ se na Slovensku objevila mladá generace literátů v ĉele s Ľ. Ńtúrem, znatelně se aktivizovaly kulturní styky mezi ukrajinským a slovenským národem. Ńtúr projevil hluboký zájem o ukrajinské písně, o kterých psal v pracích Přehled ĉasopisů (1846) a O národních pověstech a písních slovanských kmenů (1853). Slovenńtí spisovatelé vyuņívali ukrajinské folklorní motivy, např. Ján Botto vyuņil ukrajinskou národní pověst v poémě Smrť Jánońíkova (1862). Přední místo v ukrajinsko-slovenských kulturních vztazích patří tvorbě T. Ńevĉenka a I. Franka. Na Slovensku v r. 1911 byl vytińtěn první překlad Závěti ("Заповіту" – u příleņitosti 50. výroĉí úmrtí), na zaĉátku 20.století se zaĉalo s překlady děl I. Franka a v 50. letech byly vydány jeho sbírky povídek i jednotlivá díla, např. V potu tváře (1952), Obrázky z Haliĉe (1956), Boryslav se směje (1957), Křiņovatky (1959), Základy spoleĉnosti (1959) aj. Ukrajinńtí umělci ve své tvorbě ĉerpali ze slovenské skuteĉnosti. Slovenská tématika zazněla zejména v dílech O. Honĉara, R. Lubkivskyj napsal esej o klasikovi slovenské literatury P. O. Hviezdoslavovi, cyklus básní (Přivítání Slovenska, Feďkovyĉ na břehu Dunaje, Ulice Ńevĉenka v Bratislavě). Kniņně vyńly Krvavé sonety P. O. Hviezdoslava v překladu D. Pavlyĉka. Duchovnímu sblíņení slovenských Ukrajinců s kulturou svého národa pomáhá Ukrajinské národní divadlo, které zaĉalo svou ĉinnost v r. 1945 v Preńově. Tvůrĉí růst divadla je spojený s ĉinností reņisérů a herců J. Felbaby, M. Symko, J. Korby, I. Hryc-Dudy, V. Bavol‘ara, J. Ńerehija, M. Petrunkina, V. Ĉernjavského, J. Zahrebelského a jiných. Muzeum ukrajinské kultury ve Svidníku vydává Vědecké sborníky ukrajinské kultury. Jeho souĉástí je oddělení historie, etnografie, materiální kultury a folkloru. Přibliņně 20 000 muzejních exponátů přibliņuje historii a kulturu Ukrajinců-Rusínů. V květnu r. 1990 na zasedání Ukrajinské sekce Svazu slovenských spisovatelů byl zaloņen Svaz ukrajinských spisovatelů. Nové tvůrĉí centrum má stanovy a je souĉástí nezávislého Sdruņení organizací spisovatelů Slovenska. Souĉasně v Zakarpatské oblasti aktivně pracuje kulturně vzdělávací spoleĉnost Matica slovenská, Spoleĉnost slovenské kultury Ľudovíta Ńtúra, Uņhorodský spolek Slováků, ve Lvově – Slovenský spolek M. R. Ńtefánika. Aktivně se rozvíjejí také vztahy v osvětové sféře: na Uņhorodské národní univerzitě se vyuĉuje slovenský jazyk a naopak ukrajinský jazyk se vyuĉuje na univerzitách v Preńově (od poĉátku 60. let) a v Banské Bystrici. Dávné a bohaté tradice vzájemného přátelství má Ukrajina také s mnoha dalńími slovanskými státy. Tak například ukrajinsko-ĉeské kulturní vztahy sahají také do doby Kyjevské Rusi a Velkomoravské říńe. Zprávy o kontaktech mezi nimi můņeme najít v Nestorově letopise, v ĉeských kronikách a arabských pramenech. V Nestorově letopisu (Povesť vremennych let) se uvádí, ņe kyjevský kníņe Vladimír (Volodymyr Svjatoslavyĉ) ņil v míru a přátelství s ĉeským kníņetem Oldřichem. Jedna z manņelek Volodymyra Svjatoslavyĉe byla Ĉeńka, která mu porodila syna Vyńeslava. Dcera kyjevského kníņete Predyslava se stala ĉeskou kněņnou – manņelkou ĉeského kníņete Boleslava III. V ĉeské Dalimilově kronice (14. stol.) je zmínka o tatarském obléhání Kyjeva. Arabský cestovatel Ibráhím ibn Jákúb při svém popisu města Frahy (Prahy) uvádí fakta o obchodních stycích mezi ĉeskými a ruskými kupci. Rus uctívala ĉeské svaté Václava, Ludmilu a jiné. Potvrzením toho, ņe tento kult se ńířil na Ukrajině i později, je ikona sv. Václava, vytvořená neznámým autorem v Haliĉi v polovině 18. století, jeņ se zachovala v Národním muzeu ve Lvově. Zároveň se v ĉeském Sázavském kláńteře nańly kultovní texty spojené se staroruskými svatými (11. století). V kulturních stycích mezi Ukrajinou a Ĉeským státem sehrála důleņitou roli praņská Karlova univerzita, zaloņená v r. 1348, kde získali vzdělání i studenti z Ukrajiny. V Praze vydával knihy Bělorus F. Skaryna, jehoņ ĉinnost měla velký význam pro kulturní rozvoj vńech slovanských národů. V Ukrajině se ńířila husitská literatura. V řadách husitů bojovali obyvatelé Ukrajiny. Později byly ve vojenské praxi záporoņských kozáků pouņity taktické prvky husitů i některé vojenské termíny. Po poráņce ĉeské reformace v 17. století řada jejích stoupenců odeńla na území dneńní Ukrajiny. Znatelnou stopu v historii ukrajinsko-ĉeských kulturních vztahů zanechali významní humanisté Jan Blahoslav a Jan Ámos Komenský. Např. souĉástí díla Ĉeská gramatika (1571) Jana Blahoslava je úplný text ukrajinské dumy o vojevůdci Ńtefanovi – „Dunaji, Dunaji, proĉ plyneń tak smutně― ("Дунаю, Дунаю, чому смутен течеш") (zápis pochází z r. 1550). Je to jeden z prvních zápisů ukrajinského textu vůbec. Ĉeský pedagog Jan Ámos Komenský ve svém díle ĉerpal ze zkuńeností spřátelených ńkol v Ukrajině, zejména Lvovské a Lucké. Znaĉným přínosem pro rozvoj kulturních vztahů mezi Ukrajinou a ĉeskými zeměmi byli buditelé, tedy ĉinitelé ĉeského i slovenského národně osvobozeneckého hnutí konce 18. – první poloviny 19. století, známého pod názvem ĉeské národní obrození. Například Josef Dobrovský ve sbírce Slavín (1806, 1808) představil ukrajinské zvyky a obřady, úryvek z práce J. Ch. Englja Historie Ukrajiny a ukrajinńtí kozáci, ve sbírce Slovanka (1814-1815) uveřejnil informaci o heroikomické básni Aeneida (Enejida) I. Kotljarevského. V Ukrajině byly známy jazykové práce J. Dobrovského, které napomohly vzniku gramatik ukrajinského jazyka I. Lavrivského, J. Levyckého, J. Lozynského, I. Mohylnyckého a Gramatiky slovano-ruské ("Граматики слов'яноруської") M. Luĉkaja. Významný vědec, básník i překladatel F. Ĉelakovský byl v Ĉechách jedním z prvních, kdo si osvojil ukrajinský jazyk. S pomocí I. Srezněvského, O. Bodjanského a dalńích badatelů vytvořil v Praze knihovnu děl ukrajinských autorů. Právě v jeho překladech se ĉtenář poprvé seznámil s tvorbou M. Kostomarova, A. Metlynského, L. Borovykovského, J. Hrebinky, P. Hulaka-Artemovského. Ĉeská poezie „promluvila― v ukrajinském jazyce v překladech M. Ńańkevyĉe, M. Kostomarova, I. Vahylevyĉe, O. Korsuna, A. Metlynského, kteří překládali díla J. Kollára, F. Ĉelakovského, národní ĉeskou poezii atd. Aktivizovaly se osobní kontakty ukrajinských a ĉeských kulturních ĉinitelů. Ukrajinské téma bylo rozsáhle prezentováno v ĉeské literatuře druhé poloviny 19. století. V. Ĉ. Bendl napsal báseň Kozácká ńavle (1856), S. Janaka vydal báseň Kozák (1858), V. Kalbaha poému Kozácká (1869), J. Vilímek napsal Kozácké melodie (1858) atd. Významný ĉeský literát J. V. Friĉ (1829-1890) publikoval ĉlánek Ať ņije Ukrajina! (1868), napsal verńovanou hru Ivan Mazepa (1865), drama Taras Bulba na motivy Gogolovy novely. Překládal poezii T. Ńevĉenka, zejména věnování, adresované P. J. Ńafaříkovi (poéma Kacíř, 1845). Co se týká ĉeské hudební kultury, v té době se obohatila o významné dílo B. Smetany Zrádce napsané na slova A. Metlynského. Musíme připomenout také to, ņe rozvoj kapitalismu v Ĉesku v polovině 19. století a s ním spojené sociální rozvrstvení vesnického obyvatelstva a ztráta půdy vyvolaly masovou emigraci Ĉechů do jiných států, ĉasto i na území dneńní Ukrajiny, kde první ĉeské kolonie vznikly v polovině 60. let 19. století ve Volyni (Людгардовка), na jihu Podolské gubernie (Чеховка), na Krymu (Табор, Богемка, Царевич), blízko Melitopole (Чехоград). Spousta ĉeských kolonií vznikala ve Volyňské gubernii na konci 60. a na poĉátku 70. let 19. století. Bohatńí jsou ĉesko-ukrajinské kulturní vztahy zejména od konce 19. a poĉátku 20. století, coņ je spojeno s ĉinností Ivana Franka, Lesji Ukrajinky, F. Řehoře, L. Kuby a dalńích. Ivan Franko se stal ústřední postavou v kulturních stycích Ukrajiny a Ĉeska. Byl v kontaktu s mnoha představiteli ĉeské kultury, překládal díla K. Havlíĉka Borovského, J. Vrchlického, J. S. Machara, S. Ĉecha a J. Zeyera, psal vědecké a populární práce věnované ĉeské kultuře, spolupracoval s ĉeským tiskem, ve kterém publikoval několik ĉlánků o ukrajinské kultuře, literatuře, folkloru a historii. Tvorba I. Franka byla v ĉeském prostředí známá. V letech 1890-1900 bylo v ĉeském překladu vydáno pět sbírek jeho povídek a drama Ukradené ńtěstí ("Украдене щастя"). Na území dneńní Ukrajiny pracovalo hodně ĉeských hudebníků, skladatelů, dirigentů – A. Nanke, V. Zrzavý, L. Sedlák, A. Jedliĉka, O. Ńevĉík, J. Křiĉka, V. Kurc. Ukrajinské téma se objevovalo i v ĉeské hudbě (např. symfonická poema L. Janáĉka Taras Bulba atd.). M. Lysenko vytvořil známý chór na slova T. Ńevĉenka „Jan Hus― (1881). V Ukrajině vystupovali představitelé ĉeské hudební kultury J. Kubelík, J. Kocián atd. Po vyhláńení Ĉeskoslovenské republiky (1918) ukrajinsko-ĉeské kulturní styky pokraĉovaly. Během první světové války a v letech po jejím skonĉení na území dneńní Ukrajiny pobývala spousta Ĉechů a Slováků, a mezi nimi i kulturní ĉinitelé. S Ukrajinou byla spojena tvorba znamenitého ĉeského spisovatele J. Hańka. Během svého pobytu v Kyjevě (od ĉervna 1916 do února 1918) napsal více neņ 30 děl, které publikoval v novinách Ĉechoslovan (vycházely v ĉeńtině v Kyjevě) a Slovanském vydavatelství. Kulturní styky Ukrajiny a Ĉech se mimořádně upevnily v meziváleĉném dvacetiletí a ńly různými cestami: mezistátními kontakty a také ĉinností ukrajinské emigrace a ukrajinského obyvatelstva ņijícího v Ĉechách. První prezident Ĉeskoslovenské republiky T. Masaryk aktivně podporoval ukrajinská kulturní a vzdělávací zařízení (Ukrajinská svobodná univerzita, Pedagogický institut Drahomanova, Ukrajinská hospodářská akademie, Ukrajinské studium plastického umění atd.) Na Karlově univerzitě urĉitou dobu pracoval M. Hruńevskyj. Katedru ukrajinské dialektologie a jazykovědy vedl I. Paňkevyĉ, katedru historie ukrajinské literatury O. Kolessa. Na Ukrajinské svobodné univerzitě přednáńeli a zabývali se vědeckou ĉinností chemik I. Horbaĉevskyj, právník S. Dnistrjanskyj, archeolog a etnograf V. Ńĉerbakivskyj, historik D. Dorońenko, S. Nariņnyj – autor monografie Ukrajinská emigrace (Українська еміграція), V. Siĉynskyj, autor práce Cizinci o Ukrajině (Чужинці про Україну), divadelní historik D. Antonovyĉ, autor knihy 300 roků ukrajinského divadla (300 років українського театру). V Praze na poĉest Ivana Puljuja (významného fyzika, předchůdce V. Rоentgena) byla umístěna pamětní deska s nápisem „Tady ņil a dne 31. ledna r. 1918 zemřel profesor, doktor věd Ivan Puljuj, ukrajinský vědec a badatel―. Ukrajinská problematika byla znaĉně popularizována v ĉeské literatuře (díla K. Ĉapka, J. Hańka, I. Olbrachta, V. Vanĉury, I. Marka, G. Vĉeliĉky, S. K. Neumanna). Ukrajinské syņety můņeme nalézt v tvorbě mistrů ĉeského výtvarného umění (A. Hudeĉek, S. Blaņíĉek, I. Trnka, P. Bouda, V. Fiala). Naopak ĉeské téma najdeme v tvorbě M. Rylského, L. Pervomajského, V. Ńevĉuka, P. Tyĉyny, H. Knyńa, L. Horlaĉa. Ukrajinńtí spisovatelé O. Honĉar, D. Pavlyĉko, R. Lubkivskyj získali ceny V. Nezvala a S. K. Neumanna Není moņné se nezmínit o tom, ņe ukrajinský básník Oleksandr Oles skoro 30 let tvořil v Ĉechách. S Prahou je spojena ĉinnost literárních emigrantů „praņské ńkoly―, mezi které patří J. Darahan, J. Malanjuk, O. Olņyĉ, L. Mosendz, O. Teliha, N. LivyckaCholodna, O. Ljaturynska, O. Stefanovyĉ a dalńí. V Ukrajině je známá ĉeská klasická a souĉasná hudba (B. Smetana, L. Janáĉek, A. Dvořák, L. Ņelezný, I. Srnka). Na divadelních scénách Ukrajiny jsou uváděny hry ĉeských spisovatelů J. Tyla, K. Ĉapka, J. Drdy, V. Havla, P. Kohouta. Ve fondech ukrajinských muzeí jsou díla ĉeských malířů (J. Ńkréta, J. Hrus, V. Fiala). Musíme taktéņ poznamenat, ņe na Kyjevské a Lvovské univerzitě se realizuje příprava bohemistů, a tím také vznikly perspektivy kulturní spolupráce. V posledních letech v Ukrajině a v Ĉeské republice vznikly spoleĉnosti, které pomáhají kulturní spolupráci obou národů (jde předevńím o Ĉeskou asociaci ukrajinistů, Spoleĉnost ĉeské kultury J. Komenského v Ukrajině atd). Dlouholetou historii mají také kulturní vztahy Ukrajiny s jihoslovanskými zeměmi, kde se vzájemné styky projevily předevńím v literatuře, ústní lidové slovesnosti, architektuře. Kořeny vztahů s Bulharskem a Srbskem sahají do doby Kyjevské Rusi, kdy zaĉíná proces vzájemného ovlivňování mezi východními a jiņními Slovany. Ukrajinskochorvatské kulturní vztahy nejsou dostateĉně prostudovány. Badatelé soudí, ņe je lze sledovat do 14.-15. století. Zvláńtě ve 14. století se přes Dalmácii a Dubrovník k východním Slovanům dostala srbská Alexandria, dále Trojská válka, Vyprávění o kralevici Bovovi, Vyprávění o indické říńi. V průběhu christianizace Rusi získaly vztahy s Bulharskem nový rozměr. Mezi těmito státy se aktivně rozvíjel obchod. Pramenem kulturní jednoty se stala kulturotvorná ĉinnost Cyrila a Metoděje, která má neobyĉejný význam pro duchovní rozvoj vńech slovanských národů. Po pádu Cařihradu se do Bulharska z Kyjevské Rusi dostávají originální díla Slovo o zakoně i blagodati Ilariona, Slovo o víře varjaņské Feodosija Peĉerského, Ņitije Feodosija Peĉerského Nestora, pouĉení Kirilla Turovského atd. Mezi Bulharskem a Kyjevskou Rusí byly stanoveny spoleĉné principy úpravy rukopisných kníņek. Konce písmen ĉasto připomínají ptaĉí zobáky a křídla, rybí ocasy nebo hlavy. Vzájemné styky Rusi s Bulharskem a Makedonií v 11. století potvrzují spoleĉné rysy freskového umění Sofie Kyjevské a Sofie Ochridské: oba chrámy byly postaveny na poĉest sv. Sofie. Ve druhé polovině 11. století vzniká na Rusi první kult staroruských svatých – kníņat Borise a Gleba, který se rozńířil i v Bulharsku. Na malbách v kostele Petra a Pavla v Trnovu (polovina 15. století) byli v bulharském monumentálním výtvarném umění zobrazeni poprvé. Byli namalováni podle ikonografie, která se v Kyjevě zavedla za vlády Jaroslava Moudrého. O rozńíření tradic středověkého bulharského umění na Ukrajině svědĉí miniatura Královeckého letopisu (Кенігсберзький літопись), který zobrazuje Cyrila a Metoděje. V 15. století přicházejí do ikonografie ukrajinského výtvarného umění a grafiky párové portréty Cyrila a Metodě. Vе 14.-15. století v souvislosti s tureckоu okupací jihoslovanských zemí odeńla emigrovala na Ukrajinu řada duchovních a vzdělaných lidí. Jedním z nich byl Bulhar G. Camblak (1364-1420), talentovaný spisovatel a kazatel, řeĉník, lyrik, který ņil a pracoval v Bulharsku, Byzanci, Moldávii, Srbsku a východoslovanských zemích. V r. 1415 byl zvolen za kyjevského metropolitu, aĉkoliv proti němu vystoupil moskevský metropolita Fotij. Jako spisovatel zanechal Camblak hluboké stopy v bulharské, rumunské, srbské a ukrajinské literatuře. V Ukrajině se jeho dílo těńilo velké popularitě. Spoleĉné ukrajinsko-bulharské tendence jsou patrné v 17.-18. století ve výstavním výtvarném umění, předevńím ve zpracování populárního námětu o drakobijci Jiřím. Na Ukrajině v bratrských ńkolách a v Kyjevsko-Mohyljanské akademii získávali vzdělání také Bulhaři. V letech 1725-1726 v Kyjevě studoval bulharský výtvarník Dymytr Petrovyĉ. S kyjevskými výtvarníky udrņovali tvůrĉí kontakty bulharńtí malíři soukromé ńkoly Chrysto Dymytrova v Samokovu. 18. století se vyznaĉovalo i aktivními ukrajinsko-srbskými kontakty. V únoru 1733 se srbský metropolita V. Jovanovyć obrátil na protektora Kyjevské akademie P. Zaborovského s prosbou, aby poslal do Srbska uĉitele, kteří by vzdělávali srbskou mládeņ. Po několika měsících sem přijela skupina odchovanců Kyjevsko-Mohyljanské akademie, mezi nimiņ byl M. Kozaĉynskyj (1699-1755). Proņil v Srbsku ńest roků, stál v ĉele ńkoly v Sremských Karlovcích. Odchovanci Kyjevsko-Mohyljanské akademie zaloņili v Srbsku i jiné ńkoly. Mezi Srby, kteří studovali na Kyjevsko-Mohyljanské akademii, byli mistři malířství a sochařství. Důleņitým výsledkem ukrajinsko-srbských kontaktů bylo působení srbského romantismu v ukrajinské literatuře. Vzájemné vztahy dvou kultur se tak projevily ve ztvárnění obrazů a motivů srbského folkloru v dílech ukrajinských spisovatelů. Ukrajinsko-chorvatské kulturní vztahy v 17.-18. a na zaĉátku 19. století neměly systematický charakter, byly to pouze jednotlivé projevy vzájemného zájmu. Např. v 17.-18. století se k Chorvatům dostává Gramatika Meletije Smotryckého, kazatelské a bohoslovecké práce I. Haljatovského, L. Baranovyĉe, S. Polockého, díla F. Prokopovyĉe. První projevy vzájemných kulturních vztahů se objevují aņ od 30.-40. let 19. století. V té době se navazují aktivnějńí kontakty mezi ukrajinskými a chorvatskými vědci, kulturními ĉiniteli, spisovateli. V jiņním Chorvatsku pobýval I. Srezněvskyj, který tu zapsal národní písně, z nichņ některé byly publikovány v chorvatských edicích. I. Srezněvskyj, O. Bodjanskyj, V. Hryhorovyĉ, M. Murzykevyĉ se zaslouņili o rozvoj ukrajinsko-rusko-bulharských kulturních kontaktů. Ukrajinńtí vědci také navázali bezprostřední kontakty s tvůrcem nové srbské kultury Karadņiĉem. I. Srezněvskyj byl v kontaktu i s ĉiniteli chorvatského národního obrození, předevńím s S. Vrazem i L. Gajem. V 19. století byla s Ukrajinou spojena ĉinnost několika představitelů bulharské kultury. Největńí bulharské kulturně vzdělávací centrum vzniklo v Oděse. V Oděském duchovním semináři získal vzdělání bulharský národní básník Dobri Ĉintulov (1822-1886). V studentském období napsal píseň Stany, stany, junak balkansky ("Стани, стани, юнак балкански"), kterou oděńtí Bulhaři zpívali jako svou hymnu. Od r. 1863 ņil v Oděse básník a publicista, národní hrdina bulharského národu Christo Botev (1848-1876). Do bulharńtiny přeloņil historické drama M. Kostomarova Kremucij Kord ("Кремуцій Корд"). Mezi ukrajinskými překladateli poezie Ch. Boteva byli P. Hrabovskyj, V. Sosjura, P. Tyĉyna, D. Pavlyĉko, D. Bilouc a jiní. Ukrajinsko-bulharské kulturní vztahy se zpestřují koncem 19.- poĉátkem 20. století. Na ņádost bulharské vlády přijíņdí do Sofie významný ukrajinský vědec M. Drahomanov (1841-1895). V letech 1889-1895 byl univerzitním profesorem. V tu samou dobu na Ukrajině pobýval významný bulharský historik-slavista M. Drynov (1838-1906), který v letech 1858-1861 ņil v Kyjevě, navńtěvoval Kyjevský duchovní seminář. Od r. 1873 byl profesorem slavistiky na Charkovské univerzitě, úĉastnil se práce historicko-filologického spolku Charkovské univerzity, v letech 1890-1897 byl dokonce v jeho vedení. Nemalá zásluha v rozvoji spoleĉensko-politických, kulturních a literárních vztahů mezi Ukrajinou a jihoslovanskými zeměmi patří I. Frankovi. V jeho tvůrĉí pozůstalosti jsou překlady z bulharńtiny, mnohá pojednání o historii bulharské literatury, folkloru. Byl v kontaktu s bulharskými vědci a spisovateli I. Ńińmanovem, L. Miletiĉem, S. Romanským, P. Todorovem. V práci Historie ukrajinské literatury (Історія української літератури) se I. Franko obrací k starobulharskému písemnictví, analyzuje tvorbu Klimenta Ochridského, Konstantina Preslavského, Bogoslovije a Ńestodněv Ioanna Exarcha. I. Franko psal o srbské ústní lidové tvorbě. Na základě materiálů srbského a chorvatského folkloru vytvořil Franko originální dílo – Poému o bílé końilce (Поемa про білу сорочку). Je zde patrné mnohaleté Frankovo bádání o národním eposu a zkuńenosti překladatele jihoslovanských národních písní. Na semináři Vatroslava Jagiće – významného chorvatského vědce – 28. ĉervna 1893 ve Vídni obhájil doktorskou disertaci o středověkém románu Varlaam a Joasaf. Poté Jagić dále sledoval jeho vědeckou práci. Kameník byl uveřejňován v Archívu slovanské filologie, který Jagić vydával. 20. století se vyznaĉuje různorodým charakterem kontaktů Ukrajiny s jihoslovanskými zeměmi. V meziváleĉném dvacetiletí se ze srbńtiny překládá do ukrajinńtiny jen málo, také pod vlivem převratných spoleĉenských událostí. V letech 1920-1944 působila v Sofii Bulharsko-ukrajinská spoleĉnost zaloņená profesorem I. Ńińmanovem. Kulturní vztahy se aktivizovaly aņ v pováleĉném období. Objevily se bulharské překlady děl M. Rylského, M. Baņana, A. Holovka, P. Voroňka, O. Honĉara, M. Stelmacha, D. Pavlyĉka, I. Draĉa, B. Olijnyka a dalńích. V básnickém cyklu Rylského Jugoslávské náĉrty (Югославські нариси) najdeme řadu reminiscencí srbských lidových písní. Maxim Rylskyj vystupoval jako badatel a překladatel srbského folkloru, kterým byl podle jeho slov doslova „oĉarovaný―. Mezi významné srbské překladatele děl ukrajinských klasiků a souĉasných spisovatelů patří Desanka Maximoviĉová. Zabývala se předevńím tvorbou I. Franka a Lesji Ukrajinky. V letech 1946-1948 vystupovaly v bývalé Jugoslávii Kyjevské dramatické divadlo I. Franka, Ukrajinský národní sbor pod vedením H. Verjovky, přední sólisté Kyjevského divadla opery a baletu. Rozńiřuje se výměna knih a periodických publikací. Dosud se úspěńně realizuje výměna filmů, výstavy uměleckých děl, výstupy hudebních a divadelních skupin. Bulharský, srbský a chorvatský jazyk je moņné na Ukrajině studovat jak na odborné úrovni na ukrajinských vysokých ńkolách, tak v jazykových kurzech. Zajímavé a podnětné kontakty spojují Ukrajinu také s dalńími zeměmi. Je známo, ņe dcera anglosaského krále byla manņelkou Vladimíra Monomacha. Ve 12. století byl v Kyjevě skotský kláńter a kostel. Na Rusi se ve 12. století rozńířil kult sv. Albana a Botulfa, které uctívali v Anglii. Výraznějńí zájem o Ukrajinu se znovu objevil aņ v 18. století. Kozácké války, ĉinnost hejtmana Bohdana Chmelnyckého a Ivana Mazepy vyvolaly v Evropě velký zájem. Přední místo v historii ukrajinsko-anglických kulturních vztahů patří I. Frankovi. Právě on zaĉal překládat Shakesperovy sonety. V letech 1882-1907 I. Franko přeloņil 12 sonetů, které mají literárněhistorický, poznávací a umělecko-estetický význam. V Ukrajině 20.- 30. let minulého století se objevují překlady děl Ch. Dickense, H. Wellse, A. C. Doyla, R. Kiplinga, G. B. Shawa a J. Conrada. Popularizaci ukrajinské kultury napomáhá ukrajinská diaspora ve Velké Británii, spoleĉenská střediska, která neustále rozvíjejí uměleckou tvořivost svých ĉlenů. Kulturní styky Ukrajiny a Itálie také sahají do dávné minulosti. K znaĉnému rozvoji dochází po přijetí křesťanství v Ukrajině. V letech 1245-1247 italský diplomat Giovanni da Pian del Carpini navńtívil Kyjevskou Rus. Od 13. století udrņovaly italské městské republiky obchodní styky s územím dneńní Ukrajinou. Benátky a Janov měly své kolonie na Krymu (přístavy Kafa, Sudak atd). Přes ukrajinská města, předevńím Kyjev, vedly obchodní cesty, které spojovaly země Východu a Kavkazu s evropskými státy. Velké mezinárodní trhy se konaly v Kyjevě, Lvově, Lucku a Kamenci Podolském. Italské tematice se věnovala řada ukrajinských spisovatelů (Lesja Ukrajinka, M. Kocjubynskyj, B. Hrinĉenko, O. Oles, M. Baņan, L. Kostenko, I. Draĉ, B. Olijnyk atd.) V r. 1952 zahájil svou ĉinnost Spolek italsko-ukrajinského přátelství. V Římě funguje Ukrajinská katolická univerzita zaloņená v r. 1963. V jejích archívech jsou uchovávány vzácné dokumenty, např. osobní pas rodiny významného ukrajinského historika Mychajla Hruńovského. Vedle budovy univerzity jsou umístěny busty I. Kotljarevského a M. Ńańkevyĉe a velká mramorová socha T. Ńevĉenka. Ve Vatikánské knihovně se uchovávají cenné materiály, týkající se historie Ukrajiny, zejména dopis papeņe Řehoře VII. kyjevskému kníņeti Izjaslavovi z roku 1075. V době Kyjevské Rusi se rychle rozvíjel obchod s německými městy. Úzké politické styky Rusi s německými státy se projevily předevńím v dynastických vztazích. Syn kyjevského kníņete Jaroslava se oņenil se sestrou trevírského biskupa a jeho vnuĉka Jevpraksija si vzala německého císaře Jindřicha IV. Posílení německo-ukrajinských kulturně politických vztahů souvieselo i s tím, ņe se v Ukrajině uplatnilo tzv. magdeburské právo. Důleņitým faktem v ukrajinsko-německých kulturních stycích bylo také studium skladatele M. V. Lysenka na konzervatoři v Lipsku v letech 1867-1869. Později hrají důleņitou roli vzdělávací instituce, např. Ukrajinská svobodná univerzita (USU), Ukrajinský technickohospodářský institut, oddělení tzv. Ukrajinské svobodné akademie věd aj. Ukrajinsko-francouzské kulturní vztahy mají svůj poĉátek v 11. století. V r. 1048 francouzský král Jindřich I. vyslal do Kyjeva význaĉné poselstvo v ĉele s biskupem a minstrem. Jaroslav Moudrý souhlasil se sňatkem své dcery Anny s králem. Po smrti manņela (r. 1060) byla královna Anna regentkou svého neplnoletého syna Filipa. Později se stala komtesou. Zaloņila kláńter a kostel blízko Paříņe. Do dneńní doby se zachovala listina Anny Jaroslavny z r. 1060 o zaloņení kláńtera, kde stála románská kaple. Nedaleko vchodu do kaple stojí Annina socha v ņivotní velikosti. Na hlavě má korunu, v jedné ruce drņí královské ņezlo, v druhé model kostela. Na podstavci je nápis: Anna ruská, královna francouzská, zakladatelka chrámu. Kulturní styky Ukrajiny s národy kavkazské oblasti jsou nejvíce patrné v kultuře, která získala světové uznání. Jedná se předevńím o tvorbu T. Ńevĉenka, I. Franka, Lesji Ukrajinky, Ńoty Rustaveliho, Nizámího Gandņevího aj. Duchovní styky národů jsou rozsáhlejńí, mají bohatou historii a jejich kořeny nacházíme v hluboké minulosti. Symbolem duchovní jednoty ukrajinského a gruzínského národa se stala tvorba básníka Davida Guramińvili (1705-1792), který téměř 30 let proņil v Mirhorodě u Poltavy. Věnoval se folkloru, pracoval s ruskými a ukrajinskými lidovými písněmi, jako první uņil v gruzínské literatuře ukrajinské téma, ukazoval gruzínský a ukrajinský způsob ņivota, přírodu Gruzie a Ukrajiny (poema Veselé jaro). Od poloviny 19. století se gruzínská veřejnost seznamuje s ukrajinskou dramatickou tvorbou a hudbou. Velký úspěch měla představení her I. Kotljarevského a H. Kvitky-Osnovjanenka, opery S. HulakaArtemovského Záporoņec za Dunajem a M. Lysenka Taras Bulba. V arménńtině byla vydána díla H. Skovorody, T. Ńevĉenka, I. Franka, Lesji Ukrajinky, M. Rylského, P. Tyĉyny, J. Janovského, O. Honĉara a I. Draĉe. Silné byly vzájemné vztahy Ukrajiny a Arménie ve filmovém průmyslu. Ve 20.-30. letech tvůrĉí pomoc při vytváření národních snímků arménských reņisérů poskytly reņiséři jiných studií, předevńím I. Savĉenko a V. Pudovkin. Velký vliv na utváření ideově-estetických principů arménského filmového umění měla tvorba významného reņiséra a spisovatele O. Dovņenka. Dlouhou dobu pracoval v Kyjevském studiu O. Dovņenka geniální arménský reņisér S. Paradņanov (1924-1990). Jeden z jeho prvních filmů, který obeńel celý svět a proslavil nejen jméno reņiséra, ale i ukrajinskou uměleckou ńkolu, byl film Stíny zapomenutých předků (1965) („Тіні забутих предків―) na motivy novely M. Kocjubynského. Kulturní styky Ukrajiny a Ázerbajdņánu jsou patrné předevńím v literatuře. Na zaĉátku 20. století zaĉal v Baku svoji ĉinnost spolek Osvěta T. H. Ńevĉenka, který propagoval ukrajinskou literaturu. V Ukrajině se vydávají překlady děl klasiků ázerbajdņánské literatury M. Fizuliho, Nizámího Gandņevího, M. Ibrahimova. Znaĉným přínosem pro výzkum staré ázerbajdņánské literatury byla práce orientalisty A. Krymského. Ve 20. století roste mnoņství překladů z ukrajinského jazyka do jazyků kavkazských národů a naopak. Divadla v Tbilisi, Jerevanu a jiných městech inscenují hry ukrajinských dramatiků M. Kulyńe, I. Mykytenka, H. Kvitky-Osnovjanenka. Ve 40. letech ukrajinský skladatel J. Mejtus zaloņil ázerbájdņánské hudební divadlo. Příkladem tvůrĉí spolupráce umělců obou národů je opera Lejli a Medņnun zkomponovaná v r. 1946 J. Mejtusem a D. Ovezovym. Vývoj ukrajinsko-kanadských kulturních vztahů je spojen předevńím s historií ukrajinské emigrace do Kanady (r. 1991 se vzpomínalo stého výroĉí poĉátku masové emigrace Ukrajinců do Kanady). Rozlińujeme tři vńeobecně uznávaná období imigraĉního procesu: od r. 1891 do zaĉátku první světové války, meziváleĉné období a období po druhé světové válce. Prakticky od samého poĉátku emigrace Ukrajinci organizovali spoleĉenský a kulturní ņivot. V jejich bydlińtích se objevují ukrajinské názvy, zachovaly se ukrajinské tradice. Pro uspokojení kulturních potřeb byly organizovány vzdělávací skupiny, pěvecké sbory, orchestry, dramatické krouņky, spolky Osvěta atd. Centrem ukrajinského veřejného ņivota se stal Winnipeg a a tento statut si zachoval v prvních dvou obdobích ukrajinské emigrace/imigrace. Ukrajinská imigrace měla a má rozhodující vliv na rozvoj ukrajinskokanadských literárních vztahů. Důleņitou roli tu mají kanadská muzea. Např. v Edmontonu se nachází unikátní státní skanzen Vesnice ukrajinského kulturního dědictví, jehoņ expozice vytváří typickou ukrajinskou osadu v Albertě na poĉátku 20. století. Kromě toho největńí kolekce starých ukrajinských etnografických materiálů je uchována v Kanadském muzeu civilizace (Ottawa) a Ukrajinském muzeu v Saskatoonu. V Kanadě můņeme najít památníky I. Franka (1956, Winnipeg), T. Ńevĉenka (1961, Winnipeg), M. Ńańkevyĉe (1961, Winnipeg), V. Stefanyka (1971, Edmonton), Lesji Ukrajinky (1975, Toronto, 1976 Saskatoon), Vladimíra Velikého (1987, Saskatoon), památník hladomoru (1983, Winnipeg). Úzké vztahy a plodná spolupráce mezi výńe uvedenými státy existuje i na vzdělávací úrovni. Kromě přípravy specialistů v oblasti jazyka a kultury uvedených zemí, se v jednotlivých státech uĉí jazyk, kultura a historie Ukrajiny, probíhá příprava kvalifikovaných lingvistů a historiků na vysokých ńkolách prakticky vńech slovanských zemí, a také v Německu, Maďarsku, Itálii, Francii, Velké Británii, Kanadě, USA, Austrálii. V Ĉeské republice existuje ukrajinistika jako specializace na univerzitách v Praze, Brně a Olomouci. Kromě toho zde pracuje několik neziskových organizací, které si kladou za cíl uchovat a rozvíjet ukrajinskou kulturu v rámci evropské a ĉeské spoleĉnosti. Nejznámějńí a nejpoĉetnějńí je Ukrajinská iniciativa v Ĉeské republice. V kaņdé z uvedených zemí vycházejí různá periodika a také existují poĉetná státní a obĉanská sdruņení a spolky, které zachovávají ukrajinské tradice a kulturu za hranicemi Ukrajiny. Doporuĉená literatura v ukrajinńtině АКСІОМИ ДЛЯ НАЩАДКІВ: українські імена у світовій науці: 36. нарисів. Львів, 1992. АМІРЯН С.: Вірмено-українські літературні зв'язки. К., 1972 БАБЛЯК М.: Економічні і культурно-релігійні зв'язки Русі і Польщі в X-XII ст. In: Наукові записки Вінницького педагогічного інституту. 1944. Вип. І. С. 3-35. БАКАНІДЗЕ О.: Грузинсько-українські літературно-мистецькі взаємини. К., 1984. ВАРВАРЦЕВ Я.: Украина — Франция: Обмен научньми и техническими знаниями (60-90-е годы XIX в.). In: Культурные и общественные связи Украины со странами Европы: Сб. научн. тр. Київ. 1990. С. 173- 182. ВЕРВЕС Г. : Адам Міцкевич в українській літературі. К., 1955. ВЕРВЕС Г.: Т. Г. Шевченко і Польща. К., 1964. ГОЛОВКО О.: До питання про початок міждержавних відносин Київської Русі й Польщі у X ст. In: Український історичний журнал. 1983. № 6. ГОЛЬБЕРГ М.: Іван Франко і українсько-сербські культурні взаємини. Львів, 1991. ГОЛЬБЕРГ М.: До історії українсько-сербо-хорватських літературних взаємин у XIX ст. In: Славістичний збірник. К., 1963. ГОРДИНСЬКИЙ Я.: Україна й Італія. Огляд взаємин до 1914 року . In: Збірник заходознавства: У 2т. X.; К., 1930. ДЗЮБА І.: Україна і Росія . In: Наука і суспільство. 1991. № 7. ДЗЮБА Е.: Переводческая деятельность воспитанников Киевской академии (XVIII в.). In: Культурные и общественные связи Украины со странами Европы: Сб. научн. тр. К., 1990. С. 53-73. ЗАХАРЖЕВСЬКА В.: Українсько-болгарські літературні взаємини XX ст. К., 1989. ЗАРУБІЖНІ УКРАЇНЦІ. К., 1991. С. 170-172. ІСТОРІЯ РУСІВ. К., 1991. ІСТОРІЯ УКРАЇНСЬКО-РОСІЙСЬКИХ ЛІТЕРАТУРНИХ ЗВ'ЯЗКІВ: У 2 т. К., 1987. КАНЦЕДАЛ Л.: Петер Миклавець-Подравський і його внесок в украшсько-словенські літературні взаємини. In: Слов'янське літературознавство і фольклористика. 1991. Вип. 19. КИРИЛЮК Є.: Вук Караджич і українська культура. К., 1978. КИРИЛЮК Є.: Українсько-вірменські літературні взаємини. In: Чуття єдиної родини. К., 1972 КИРЧІВ Р.: Український фольклор у старопольській літературі . In: Славістичний збірник. К., 1963. КРИП'ЯКЕВИЧ І.: Зв'язки Західної України з Росією до середини XVII ст. К., 1963. ЛЕЩЕНКО О.: Из истории связей Украины и Великобритании (конец XIX-начало XX в.) . In: КУЛЬТУРНЫЕ И ОБЩЕСТВЕННЫЕ СВЯЗИ УКРАИНЫ СО СТРАНАМИ ЕВРОПЫ: Сборник научных трудов. К., 1990. ЛИТАВРИН Г.: Древняя Русь, Болгария и Византия в IX-X вв. In: IX Международный съезд славистов: история, культура, этнография и фольклор славянских народов. М., 1983. С. 71-73. ЛОЗИНСЬКИЙ І.: Ярослав Гашек на Україні. In: Жовтень. 1983. № 4. МЕДВЕДЕВ И.: Ренессансные тенденции поздневизантийской культури. In: Культура Византии XIII-первая половина XV в. М., 1991. С. 230—235. МИШАНИЧ О.: Література Закарпаття XVII - XVIII століть. К., 1964. МОЛЬНАР М.: Словаки і українці. Пряшів, 1965. МОСКАЛЕНКО В. : Українсько-болгарські літературні та наукові зв'язки кінця XIX-початку XX ст. К., 1987. МОТОРНИЙ В.: Відгомін діяльності "Руської трійці" в чеській літературі . In: Проблеми слов'янознавства. 1989. Вип. 39. МУШКУДІАНІ О.: З історії українсько-грузинських літературних взаємин XIX-поч. XX ст. К., 1986; ОВСІЙЧУК В.: Образотворче мистецтво Югославії. К., 1983. ОВЧАРЕНКО Н.: Українсько-канадські літературні зв'язки. К., 1984. ОГІЄНКО І.: Українська культура. К., 1991. ПАХЛЬОВСЬКА О. : Українсько-італійські літературні зв'язки XV-XX ст. К., 1990. ПАЩЕНКО Є.: Українське бароко в Сербії. In: Всесвіт. 1977. № 12. ПАЩЕНКО Є.: Фольклорні збірки Вука Караджича і порівняльне вивчення українських дум та сербськохорватських юнацьких пісень. In: Народна творчість та етнографія. 1987. № 4. ПЕРХАВКО В.: О торговых контактах Киева с Болгарией в IX-XI вв. In: Проблемы социальноэкономической истории феодальной России. М., 1984. С. 94-95. РАДИШЕВСЬКИЙ Р.: Українсько-польські літературні зв'язки XVI-XVIII ст. в дослідженнях Івана Франка. In: Іван Франко і світова культура. Кн. 2-3. РЫБАКОВ Б.: Киевская Русь и русские княжества XII-XIII вв. М., 1982. С. 113-117. РОЗВИТОК ПРОГРЕСИВНОЇ ФІЛОСОФСЬКОЇ ДУМКИ РОСІЙСЬКОГО, УКРАЇНСЬКОГО ТА БІЛОРУСЬКОГО НАРОДІВ У XVII-XVIII ст. К., 1977. РУДЕНКО-ДЕСНЯК О.: Східна діаспора: усвідомлення нової ролі. In: Літературна Україна. 1992. 27 серп. РУДЯКОВ П.: Українсько-хорватські літературні взаємини у XIX-XX ст. К., 1988. СЕРГІЙЧУК В.: Українці в імперії. In: Культура і життя. 1992. 18 січ. СЕРГІЄНКО Г.: Етапи формування і розвитку української нації . In: Укр. іст. журн. 1985. № 10. СІЧИНСЬКИЙ Б.: Чужинці про Україну. Львів, 1991. СОХАНЬ П.: Очерки истории украинско-болгарских связей. К., 1976. СТЕПОВИК Д.: Українсько-болгарські мистецькі зв'язки. М., 1975. УКРАЇНА І ПОЛЬЩА В ПЕРІОД ФЕОДАЛІЗМУ: 36. наук, праць. К., 1991. УКРАЇНСЬКА КУЛЬТУРА: Історія і сучасність. Львів. Світ. 1994. ЧІКОВАНІ М.: Російські та українські фольклорні мотиви в творчості Давида Гурамішвілі. In: Народна творчість та етнографія. 1963. № 3. ШАБУДЬКО Ф.: Галицко-Волынское княжество и Тырновская Болгария на пути к политическому сотрудничеству в начале XIV в. . In: Культурные и общественные связи Украины со странами Европы: Сборник научных трудов. К., 1990. С. 35-52. ШЕВЧЕНКО Ф.: П. Грузины в Войске Запорожском. In: Из истории украинско-грузинских связей. Тбилиси, 1968. Т. 1. ШЕВЧУК В.: Іван Франко в оцінках чеської критики кінця XIX-початку XX ст. In: Іван Франко і світова культура. Кн. 1. С. 155-157. ЮРЧЕНКО О.: Українсько-російські стосунки після 1917 р. в правовому аспекті. Мюнхен, 1971. ЮЩУК І.: Український струмінь в словенській поезії кінця XIX-початку XX ст. In: Слов'янське літературознавство і фольклористика. 1967. Вип. 3. ЮЩУК І.: Шевченко в сербській літературі 60-70-х рр. XIX ст. In: Питання літератури. К., 1982. Jazyk - zrcadlo kultury (Stopy představ o mytologických postavách v jazyce. Na frazeologickém materiálu běloruńtiny, polńtiny a ĉeńtiny) Katerina Kedron Úvod Souĉasná lingvistika hledá různé cesty k pozorování jazyka a odhalení mechanismů jeho fungování. Za relativně novou perspektivu jazykovědných výzkumů se povaņuje pozornějńí přihlédnutí k faktu těsného spojení a vzájemného vlivu jazyka a kultury národa, který jím mluví, tedy k tomu, ņe je jazyk fenoménem sociokulturním. Jednou z disciplín, která se věnuje této problematice je lingvokulturologie. Směr lingvokulturologických bádání předpokládá vyhledávání kulturních informací v jazyce, jejich odhalení a interpetaci (viz Telija 2004). V následujícím textu se po krátkém teoretickém úvodu, který by měl slouņit jako úvod do problematiky výzkumu, zaměříme na lingvokulturologickou analýzu jazykových jevů, které můņeme pozorovat na teritoriu rozńíření tří příbuzných jazyků - běloruńtiny, polńtiny a ĉeńtiny. Na vybraném materiálu se pokusíme o analýzu jazyka v rovině frazeologické a odhalení stop představ o mytologických bytostech tří vyjmenovaných národů. Dále půjde o interpretaci těchto představ a zjińtění, nakolik jsou rozdílné nebo shodné v urĉeném areálu tří slovanských jazyků: tedy sousedních kultur, ale i různých jazykových skupin (běloruńtina je jazyk východoslovanský, ĉeńtina a polńtina patří mezi jazyky západoslovanské). Pro dosaņení tohoto cíle pouņijeme metody tzv. strukturně-hnízdového porovnání,41 která spoĉívá v porovnání skupin frazeologismů zformovaných podle tematického příznaku. Strukturně-hnízdové porovnání předpokládá rozĉlenění frazeologismu na komponenty a diachronický přístup při jejich analýze: taková analýza pomáhá nalézt „objektivní lingvogeografickou informaci, která se kdysi stala základem obraznosti nějakého frazeologismu― (Mokijenko 1999: 342). Do středu pozornosti se v textu dostávají frazeologismy obsahující názvy mytologických bytostí a některé dalńí frazémy těsně spojené s mytologií. Vzhledem k tomu, ņe je dané téma velmi ńiroké, omezený rozsah nedovoluje poskytnout v této práci přehled o 41 Jde o jednu z metod (метод структурно-гнездового сопоставленія) nabízených V. M. Mokijenkem (Mokijenko 1999). vńech skupinách frazeologismů vystihujících dané téma. Níņe se zabýváme pouze dvěma větńími skupinami takových výrazů, a to frazémy obsahujícími názvy různých mytologických bytostí (s důrazem na ņenské mytologické obrazy) a frazeologismy s komponenty pouņívanými pro název boha. Za hranicí nańí pozornosti zůstala velká skupina frazeologismů s názvy ĉerta a postav spojených s biblickými texty a antickou literaturou. Závěry tohoto pojednání je proto nutné pokládat za předběņné, které je ndoplnit a podloņit dalńím výzkumem. I. Stopy kulturních představ v jazyce jako jazykovědný problém V úvodu padla zmínka o uplatnění nového aspektu lingvistických výzkumů v jazykovědě, při nichņ je jazyk chápán jako produkt urĉité kulturní spoleĉnosti. Samy o sobě nejsou ideje těsného propojení jazyka a kultury nové: „Kaņdá moderní teorie jazyka musí poĉítat s tím, ņe je jazyk spoleĉenský jev. Není tedy tato souvislost problematická v zásadě; problémem je rozsah a charakter této souvislosti― (Skaliĉka 2004: 812). Problém, který lze definovat tímto způsobem, se snaņí řeńit autoři nabízející koncepci představující jazyk jako specifický podklad, jenņ je základem pro sebeidentifikaci lingvokulturní spoleĉnosti. (viz práce Wierzbicka, 1993, Telija, 1996, Bartmiński 1980, 1999, Bartmiński, Tokarski 1986 a řada dalńích). Jazyk jako objekt výzkumu tak povstává jako systém obsahující na různých strukturních rovinách soubor kulturních informací, které zdaleka ne vņdy dokáņeme odhalit bez hlubńího rozboru. Příĉina nejasnosti a skrytí některých kulturních významů tkví v charakteru vývoje jazyka, během kterého jen máloco zaniká zcela beze stopy. Např. o slovní zásobě – nejvíce a nejrychleji proměnlivé ĉásti jazyka - Vladimír Skaliĉka píńe: „Slovník patří mezi jazykové jevy vývojově jednosměrné. Vyvíjí se neustále cestou rozmnoņování svého materiálu – ztrácení slov je jev řidńí. Vńe, co si spoleĉnost vydobývá, dostává i jméno. A tak z dobrého velkého slovníku kteréhokoli jazyka by bylo moņné vyĉíst celou jeho národní kulturu― (Skaliĉka 2004: 816). Můņeme tak hovořit o historické nebo kulturní paměti jazyka (Jakovleva 1998; Dobrodomov 2002; Nikolajeva 2002 aj.)42 . Proĉ je důleņité věnovat se otázce kulturní paměti jazyka? Rozbor „zatemněných―, nejasných fenoménů v jazyce je důleņitý: pomáhá odstranění mnohých otazníků jak v pouņívání jazyka rodilými mluvĉími, tak pro uņivatele daného jazyka jako cizího43 . 42 Tomuto tématu se podrobněji věnujeme v (Kedron, 2008). 43 Zajímavý příklad ne zcela jasného (i rodilému mluvĉímu) rozdílu mezi dvěma podobnými slovy se uvádí Můņeme tím také přispět k pochopení kulturního základu urĉitých jazykových jevů a v neposlední řadě upozornit na důleņité prvky kultury dané spoleĉnosti. Souĉasný jazyk zachovává velké mnoņství elementů, které odkazují k náboņenským obrazům jím mluvících národů. Přiĉemņ, jak ukáņeme níņe, nejednou naráņíme na střípky velmi starých náboņenských představ. Uvědomujeme si to jen málokdy vzhledem k tomu, ņe je „nová―, transformovaná sémantika prvotních obrazů zcela jiná neņ původní. Výrazy archaické svým původem jsou mluvĉímu blízké, protoņe jsou aktuální svými významy (srov. Mokijenko 2007). II. Postavy z legend, pohádek a mýtů ve frazeologismech Daná kapitola je věnovaná několika frazeologickým jednotkám, zejména těm, které obsahují komponenty-názvy ņenských mytologických bytostí, a také několika dalńích postav. Frazeologismy této skupiny jsou pro nás zajímavé tím, ņe mnohé z nich obsahují zmínky o velmi archaických představách. Jedna z mytologických postav, se kterou se setkáme v běloruské frazeologii, je Марка. Toto jméno se vyskytuje ve výrazech таўкацца, хадзіць, блукаць, сноўдацца і пад. як Марка па пекле ‚stále, bez přestávky se pohybovat, chodit tam a zpět‗; як Марку па пекле ганяць ‚honit někoho z jednoho místa na druhé, různými směry‗. Souĉasný uņivatel běloruńtiny si sotva uvědomí, kdo je Марка, proĉ bloudíme jako Marka nebo honíme někoho jako Marku, moņná si dokonce vybaví při vyslovení tohoto frazému ņenu. Ve skuteĉnosti se jméno Marka vyskytující se v uvedených frazeologismech spojuje s obrazem mladíka, který se jmenoval Марка Пякельны. Podle dnes jiņ zapomenuté pověsti to byl mladý muņ, který cestoval po peklu na koni a s lítostí pozoroval různá trápení hříńníků, ale nemohl jim pomoci (Lepeńav 2004: 432). Jeho neklidné, stálé a bezvýsledné putování se stalo základem pro vytvoření frazeologismů, a to nejenom v běloruńtině, ale také v polńtině, kde existuje ekvivalent zřejmě stejného původu tłuc się jak marek po piekle ‚nespat v noci, ponocovat; v (Nikolajeva, 2002). Ruńtina pouņívá dvě velice podobná slova хотя a хоть ‚aspoň, alespoň‗. Rozdíl mezi nimi je velice nepatrný, těņko si ho uvědomují i rodilí mluvĉí. Ovńem při analýze výskytu těchto dvou spojek v textech vychází najevo, ņe, i kdyņ se povaņují za zcela synonymické, nepouņívají se zcela náhodně a ņe mluvĉí „nevědomky― vybírá хотя, pokud jde procesy, stavy nebo děje, které se odehrávají souĉasně, paralelně, zatímco dává přednost хоть, pokud jde o nějaký dobře známý, stabilní jev (toto tvrzení se potvrzuje řadou příkladů). Takový stav věcí autorka ĉlánku odůvodňuje tím, ņe tato dvě slova mají rozdílný původ: хотя je podle svého původu přechodník, kdeņto хоть se spojuje s formou imperativu хоти (od хотети): „Je samozřejmé, ņe přechodník i pro transformaci do spojky-ĉástice zachovává schopnost spojovat události, které probíhají zároveň, slovo si tedy „pamatuje― na svůj původ. Zatímco хоть „si pamatuje― na svůj nepřechodníkový původ…― (Nikolajeva, 2002: 34). chodit tam a zpět znepokojen nějakým rozruńením‗, a také dalńí frazém nocny marek ‚o někom, kdo velmi pozdě chodí spát, kdo bdí v noci‗. Přes podobnost obrazů si vńímáme sémantických rozdílů: význam ‚ponocovat, nespat v noci‗ není znám běloruńtině. V polńtině se vlastní jméno Marek shoduje s významem dnes jiņ archaického slova marek ‚duńe odsouzená k věĉným trápením, trápící se duńe‗ (srov. také pol. mara – ‚vidina, přelud, duch‗, a běl. мара ‚sen‗). Představa neklidného ducha, který nedokáņe „usnout― (umřít), se lehce spojuje s obrazem znepokojeného putujícího Marka. Mezi ņenskými postavami se v rozebíraných jazycích nejĉastěji vyskytují ĉarodějnice. V běloruské frazeologii se pro tyto bytosti pouņívá pouze název ведзьма (vědma) (i kdyņ existují dalńí lexémy чарадзейка, чараўніца, вядзьмарка). Předevńím je ведзьма ņenským ztělesněním neĉisté síly, z toho vyplývá pouņívání frazémů s tímto komponentem pro pojmenování záporně hodnocené ņeny, přiĉemņ se tento negativní vztah nejĉastěji vztahuje k zevnějńku ņeny: страшная як ведзьма кіеўская ‚ońklivá, ńkaredá, ведзьма з Лысае гары ‚nadávka‗. Analogii najdeme také v ĉeńtině, kde se pouņívá jiný komponent - ĉarodějnice: být rozcuchaná, ońklivá jako ĉarodějnice, jako stará ĉarodějnice ‚být neupravená, ońklivá‗, stará ĉarodějnice ‚zlá, klevetivá, svárlivá, intrikující ņena, zprav. starńí (téņ v nadávce); stará ņena, baba vůbec‗. V polńtině se setkáváme s přirovnáním jak czarownica ‚1. zle nebo tajemně; 2. zanedbaná, ońklivá ņena‗ (zde se vyskytuje komponent czarownica, který je blízký ĉeskému ĉarodějnice). Při prohlíņení těchto frazeologismů nańí pozornosti neujde, ņe atributy vědmy jsou tak ĉ. ońklivá, stará, běl. страшная, coņ není překvapující. V běloruských výrazech ale naráņíme na jiné ne zcela srozumitelné charakteristiky, jako jsou кіеўская ‚kyjevská‗ a з лысае гары ‚z lysé hory‗. Tyto výrazy nejenom zesilují expresivitu frazeologismů, ale také obsahují vzpomínku informace spojené s touto mytologickou postavou. Лысая гара je název kopce nebo hor, kam se slétaly neĉisté síly (proto jsou takové kopce „lysé― - nemají rostlinstvo). Komponent кіеўская se nejspíńe nevztahuje k představě o ńkaredých obyvatelkách Kyjeva, nýbrņ ke stejnému kořenu, jako frazém ведзьма з лысае гары: jedna ze známých tzv. lysých hor se nacházela právě nedaleko Kyjeva (Belaruskaja mifalohija, 2006: 295). Z uvedeného je zřejmé, ņe frazeologismy s komponentem ведзьма, czarownica, ĉarodějnice, které se pouņívají pro charakteristiku ņeny, ji ve vńech třech jazycích „odsuzují―, ĉasto za ońklivost, stáří, nevrlost nebo popisují celkově negativně. Pouze jeden polský frazeologismus – sabat czarownic ‚přátelské setkání ņen, dámská jízda‗ – má kladnou konotaci a tvoří zde výjimku. Dalńí velmi zajímavý obraz vyskytující se ve frazeologii odkazuje k podáním o vědmách. Dnes jiņ zastaralý výraz хутчэй ад ведзьмінага піва dosl. rychleji neņ vědmino pivo ‚velmi rychle‗ je nejspíńe třeba spojovat s jedním z běloruských podání, podle něhoņ vědmy, jeņ bydlely v baņinách, vařily pivo (tamtéņ). Nadpřirozené bytosti se dříve spojovaly s ņivly přírody, coņ se odrazilo ve vńech třech jazycích. V běloruńtině je třeba v té souvislosti zmínit dalńí frazém s komponentem ведзьма чорт з ведзьмай жэніцца dosl. ĉert s vědmou se ņení ‚bouřka, neĉas‗. Odhadnout původ tohoto frazému není sloņité: vědma se jevila jako partnerka pro ĉerta a jako jeho pomocná, podle analogie se vztah této dvojice charakterizoval jako vztah muņe a ņeny, tak vznikl uvedený frazém. V polńtině a ĉeńtině existují velmi podobné frazémy se stejným významem ‚ńpatné a bouřlivé poĉasí‗: ĉ. někde je, jako kdyņ se vńichni ĉerti ņení; pol. zast. diabli się żenią. V ĉeńtině kromě toho najdeme jednotky s jinými komponenty, které také vznikly z přesvědĉení, ņe duchové můņou ovlivňovat poĉasí: Krakonoń se kuklí, Rybrcoul se ņení. Jeńtě jeden frazém, který obsahuje název ĉarodějnice, existuje ve vńech třech jazycích. Zmínka o něm vyņaduje odstoupení od popisu frazémů vzniklých z domácích tradic. Jednotky ĉ. hon na ĉarodějnice, bel. паляванне на ведзьмаў, pol. polowanie na czarownice odkazují k událostem spojeným s obdobím, kdyņ se inkvizicí prováděly popravy kacířů. Význam těchto kalků z angliĉtiny (witch-hunt) se charakterizuje posunutím významu do spoleĉenskopolitické sféry: frazémy se pouņívají ve vztahu k situaci kdy se kvůli nějakým spoleĉenským nebo politickým konfliktům za kaņdou cenu hledají viníci (viz Lepeńav 2004: 293). Ale v ĉeńtině se zachoval také frazeologismus pálit ĉarodějnice s původním významem ‚krutě a nenávistně někoho pronásledovat‗. Dálńí ņenské obrazy najdeme v běloruských frazeologismech раскудлачылася як расамаха dosl. být rozcuchaná jako rasamacha ‚být rozcuchaná, neupravená‗, паляндра ўчамярылася dosl. paliandra se zakotvila ‚někde je bída a neńtěstí‗ a nadávku каб цябе мара ўзяла dosl. ať si tě mara vezme ‚nadávka‗. Výraz паляндра ўчамярылася se zakládá na dvou komponentech, kaņdý z nich je něĉím neobvyklý. Ne kaņdý souĉasný Bělorus ví, ņe Паляндра je pohanská bohyně ńkody a smrti. Druhý komponent учамярыцца můņeme chápat jako ‚ustálila se, zakotvila se‗, ovńem nikde jinde, neņ v tomto frazeologismu ho nepotkáme. Dané sloveso vzniklo z podstatného jména чамярыца, coņ je název hořké jedovaté rostliny (ĉemeřice). Postava Мары vyskytující se ve výrazu каб цябе мара ўзяла je v běloruském folkloru známá jako bohyně s různými funkcemi, podle některých pověr Мара pronásleduje lidi, kteří spáchali nějaké zlo (Belaruskaja mifalohija, 303) (s ĉímņ můņeme spojit i existující variantu s komponentem чорт: каб цябе чорт узяў). Pozornosti si zaslouņí také obraz расамахi v prvním ze zmíněných frazeologismů, který se ne náhodně pouņívá pouze ve vztahu k ņeně. Zde nejspíńe nejde o zvíře (расамаха - ‚rosomák‗), ale o mytologickou bytost – ņenu, která zabila své dítě a utopila se. Podle mytologických představ byla neńkodná a vypadala jako nahá ņena s dlouhými rozpuńtěnými vlasy (Vuhlik, 2008). Podobně i v ĉeńtině najdeme přirovnání ņeny k zlé pohádkové sani (koukat na někoho jako lítá, divá saň; vyřítit se na někoho jako lítá, divá saň). V běloruńtině a ĉeńtině se krása nebo chování ņeny můņe asociovat s půvabnou pohádkovou rusalkou, vílou (валасы як у русалкі ‚o ņeně: má krásné dlouhé vlasy‗, být krásná jako víla ‚být krásná, okouzlující‗‚ vznáńet se jako víla ‚tanĉit n. kráĉet lehce, plavně a elegantně‗. Ņenskou krásu zdůrazňují také ĉeské frazémy krásná jako Libuńe, krásná jako princezna z pohádky. Poslední jednotce se v polńtině podobá frazém księżniczka z bajki, který se ale lińí sémanticky: ‚(mladá) ņena, která se chová povýńeně a pohrdavě‗. Jeńtě jeden mytologický ņenský obraz je někdy nepatrně přítomný ve frazeologických korpusech vńech tří jazyků. V ĉeńtině máme frazém přińla pro něho paní Zubatá ‚zemřel‗. V dalńích případech si ale jiņ nemusíme uvědomovat přítomnost reliktů představ o Zubaté – personifikované smrti, ale doslovné přeĉtení následujících výrazů nám ji rýsuje. Srov. třeba v ĉ. být synem smrti ‚být v smrtelném nebezpeĉí; být odsouzený k smrti‗, hledět smrti do oĉí ‚být ve velkém nebezpeĉí, být blízko smrti, zápasit se smrtí‚ bolestně umírat‗, v běl. бледны, худы як смерць dosl. bledý, hubený jako smrt – ‚velmi bledý, hubený‗, глядзець смерці ў вочы, у твар dosl. dívat se smrti do oĉí, do obliĉeje - ‚být ve velkém nebezpeĉí, být blízko smrti‗; v pol. śmierć zajrzała komuś w oczy dosl. smrt se podívala někomu do oĉí ‚někdo je v smrtelném nebezpeĉí‗, wyrywać kogoś z objęć śmierci dosl. vyrvat někoho z náruĉí smrti‚ zachránit někomu ņivot‗. Je zajímavé, ņe i nové frazémy se vytvářejí v souladu s představami o smrti jako antropomorfické bytosti (např. polský výraz wyglądać jak śmierć na urlopie (dosl. vypadat jako smrt na dovolené – ‚vypadat ńpatně, jako nemocný‗). III. Postava boha ve frazeologismech Dalńí skupina frazeologismů, které zde budou rozebírány, jsou frazémy odkazující k představám o bohu (bozích). Tyto velice frekventované výrazy si zaslouņí zvláńtní pozornost. Předevńím je nutné se zmínit o jejich dvojí povaze spoĉívající v těsném spojení jak s biblickou tak s folklórní tradicí. Při analýze těchto jednotek se kamenem úrazu stává otázka, kde je hranice mezi představami pohanskými a křesťanskými. Převáņná větńina frazeologismů, které bychom mohli zaĉlenit do této skupiny, obsahují lexém бог (pol. bóg – ĉ. bůh) (např. běl. бог прыбраў каго, бог з табой, барані бог‚ бог пакараў, бог памілаваў, бог пакрыўдзіў, бог не пакрыўдзіў, не абдзяліў). Na první pohled se zdá, ņe pracujeme s biblismy. Tuto ĉást frazeologismů L. I. Stěpanova definuje jako „vńechny frazeologické jednotky, které jsou přímo ĉi nepřímo spojeny s texty Písma svatého (jak Starého, tak i Nového zákona…)― (Stěpanova, 2004: 38). Ńiroký okruh jednotek, které by mohly odpovídat této definici, nabízí rozdělit na jádro a periferii, která je s biblickými texty spojena pouze nepřímo (tamtéņ, 61). Kam ale zaĉlenit výńe vyjmenované běloruské frazémy? Je jasné, ņe nepatří k jádru frazeologismů-biblismů. Patří ale k periferii? Odpověď následuje níņe. V souladu s křesťanskou tradicí chápeme boha jako ‚nejvyńńí spravedlivost, soudce‗, ‚kárajícího a odpouńtějícího‗, ‚osud‗, ‚vńevidoucího‗, ‚dárce‗, ‚ochránce‗ apod. Zdá se, ņe tomu odpovídají i frazeologismy s komponentem бог (zůstaňme zatím u běloruských jednotek): дай бог ногі dosl. dej boņe nohy ‚někdo rychle utekl, nohy na ramena‗ бог не пакрыўдзіў, не абдзяліў dosl. bůh neońidil ‚někdo je v něĉem velmi nadaný‗ (bůh jako dárce), бог пакараў dosl. bůh pokáral ‚někdo velmi neńťastný, dostal se do úzkých‗, бог памілаваў dosl. bůh udělil milost ‚někdo se vyhnul něĉemu zlému‗ (bůh jako kárající a odpouńtějící). Zdá se, ņe tyto frazémy jsou zcela v souladu s biblickým chápáním boha. Pokud se zamyslíme nad výńe uvedenými významy spojovanými se slovem bůh, pochopíme, ņe jsou ve stejné míře platné i pro mnohem dřívějńí, pohanské chápání boha (příp. bohů). Například význam bůh jako dárce je zaloņený jiņ v samotném slovu бог (bóg – bůh), které původně (dávno před tím, neņ se jím zaĉal oznaĉovat bůh křesťanský), oznaĉovalo ‚ten, kdo obdarovává, dává blaho, bohatství a ńtěstí‗ (Mokijenko 2007: 200). Vńimneme-li si frazémů бог з табой dosl. bůh je s tebou ‚výraz vyjadřující souhlas, smíření‗; барані бог, не давядзі бог, не дай божа, няхай бог крые, ратуе dosl. chraň boņe ‚výraz vyjadřující varování před něĉím‗, zpozorujeme, ņe velmi připomínají zaklínadla, která by měla chránit před nebezpeĉím (coņ je v rozporu se zásadami křesťanství). Význam těchto výrazů a komunikativní situace, ve kterých se pouņívají, v podstatě dodnes zachovávají ráz magických slovních formulí, jejichņ vyslovení by mělo nějakým způsobem ovlivnit nejazykovou skuteĉnost (i kdyņ si to samozřejmě při jejich vyslovení neuvědomujeme). Rozebereme několik dalńích běloruských, polských a ĉeských příkladů. Významy ‚bůh jako nejvyńńí spravedlnost‗, ‚bůh jako soudce, kárající a odpouńtějící‗ (mezi sebou těsně sepjaté) se odráņí v polských frazémech bogu ducha winny, winien ‚někdo nevinný, oběť‗, ktoś się boga nie boi ‚někdo se chová amorálně a nestydí se za to, nebojí se trestu‗‚ żyć w bojaźni bożej ‚ņít bohabojně, v souladu s morálními normami‗. Podobné jednotky najdeme také v ĉeńtině nebo běloruńtině (např. ĉ. bohu ducha vinný, běl. не богу душой не вінаваты, пабойся бога, не гняві бога). Stejný význam vyjadřují polské výrazy: apelacja do samego Pana Boga ‚stíņnost, ņádost, protest, který nemá ńanci na kladné vyřízení‗, iść do Pana Boga na skargę ‚situace je beznadějná, nic uņ nemůņe pomoci‗. Tyto výrazy mají ale zcela jiný ráz. Odráņí se zde nový pohled na zmíněný biblický koncept: zde bůh dostává tvář úředníka, soudce jako souĉásti byrokratického mechanizmu. Podstata boha se mění: jeho vńemohoucnost a posvátnost se zpochybňuje a modifikuje v neschopnost, dovolávání se jeho spravedlivosti je marné. Některé frazeologismy zachovávají mnohem starńí pohledy. V lidových představách bůh a svatí, kteří ņijí na nebi, vládnou takovým přírodním jevům, jako jsou bouřka, blesky apod. Odsud je ĉ. boņí posel ‚blesk‗, Petr má sólo ‚hřmí‗ aj. (viz Stěpanova 2004, 42). Vnímání boha a jeho funkcí se navrstvuje na znalosti o místních pohanských boņstvech (srov. viz výńe asociaci ńpatného poĉasí s řáděním neĉisté síly). Je například známo, ņe slovanský bůh Perun (Perunъ) byl bohem hromu a blesků, mimo jiné mohl kárat blesky. Některé frazeologismy obsahují vzpomínku buď na tuto informaci, nebo na samotného boha Peruna. V polńtině existuje boże, ty widzisz i nie grzmisz! ‚vyjádření krajní nespokojenosti, rozhořĉení‗. V polské frazeologii jsou dále výrazy iść do pioruna ‚odejít co nejrychleji a co nejdál‗ , niech cię dunder świśnie, świsnął ‚nadávka vyjadřující hněv, pobouření‗ (pouņívají se jako nadávky), v běloruńtině se setkáme s frazémy пярун яго ведае ‚není známo‗, даваць, даць перуноў каму ‚velmi se na někoho zlobit, potrestat někoho‗, каб цябе пярун трэснуў ‚nadávka, prokletí‗. Tyto frazeologismy jiņ neobsahují obraz boha, ale vzpomínku na starńího Peruna. Ve starém náboņenství Bělorusů a Poláků Perun – bůh hromu a blesků –zastával velmi důleņité místo. Říkalo se mu také Dundar - odsud dunder v polském frazeologismu. Mimo jiné mohl Perun zabít ĉerta bleskem (Vuhlik 2008). Odsud je frazém běl. як чорт перад хмарай - ‚neklidně, nervózně‗ vychází z této představy. Nebezpeĉím pro ĉerta je zde хмара ‚mrak‗, odkud by mohly padat blesky - пяруны44 . Vńimneme si, ņe v ĉeńtině frazémy s komponentem perun se téměř nevyskytují (snad na výjimku do Pěruna, které je ale známé pouze v některých regionech), coņ je nejspíńe svědectvím toho, ņe zde kult Peruna nebyl tak rozńířen, jako u východních sousedů (i kdyņ existuje řada svědectví, ņe byl Perun dobře znám i na tomto teritoriu (viz Profant, M., Profantová, N. 2007)). 44 V souĉasné běloruńtině se běņně pouņívá apelativum пярун ve významu ‚ohluńující úder hromu, blesk‗. Při prohlédnutí jednotek s komponenty бог (bóg – bůh) předevńím zpozorujeme, ņe se v jejich obrazech snaņíme boha „polidńtit―. Jde přitom o proměnu opaĉné povahy, neņ té, kterou známe ze Svatého písma: „Řekl opět Bůh: Uĉiňme ĉlověka k obrazu nańemu, podle podobenství nańeho― (1. Kn. Mojņ. 1, 6). V nańich představách se snaņíme bohu přidat rysy obyĉejného ĉlověka. To znamená, ņe není tak důleņitá antropomorfická podoba boha, jako to, ņe se pokouńíme představu o něm co nejvíce zjednoduńit, zařadit do vńedního ņivota. Z této snahy můņeme odvodit, ņe bůh je pro nás stále abstraktní představa, tajemno, přestoņe biblický text říká, ņe jsme stvořeni podle obrazu boņího. V podstatě lze tady mluvit o konceptuální metafoře „bůh je obyĉejný ĉlověk―45 . Na místě je uvést slova G. Lakoffa a M. Johnsona: „protoņe tak znaĉné mnoņství pro nás důleņitých pojmů jsou buďto pojmy abstraktní, nebo nejsou v nańí zkuńenosti jasně vyhraněny (city, myńlenky, ĉas atd.), potřebujeme si k nim sjednat přístup pomocí jiných pojmů, jimņ rozumíme jasněji (prostorová orientace, předměty atd.) (Lakoff, Johnson 2002, 131). Bůh je tak v jazyce chápán nejenom jako antropomorfická bytost, ale jako ĉlověk se vńemi jeho vlastnostmi a ņivotními situacemi, do kterých se můņe dostat. Srov. dalńí frazémy: ĉ. ani za živého boha ‚zesiluje zápor, kategorické odmítání‗, okrádat pána boha o ĉas ‚lenońit, nestydatě zahálet‗, bel. браць, ухапіць бога за бараду dosl. chytit boha za vousy ‚být dokonalý, bezúhonný‗, божая сляза dosl. boņí slza - ‚vodka, pálenka‗, pol. chwycić Pana Boga za nogi dosl. chytit Pána Boha za nohy - ‚být ńťastný‗, biorę boga za świadka dosl. beru boha za svědka ‚přísahám‗. Ve vńech případech se bohu připisují antropomorfní příznaky nebo se vůĉi němu aplikují situace z běņného lidského ņivota. Koncept ‚bůh‗ je zajímavý i tím, ņe mu připisujeme nejenom lidské vlastnosti obecně, ale vlastnosti ĉlověka-muņe. Ve významech ‚bůh je otec‗, ‚bůh je nejvyńńí vládce, král‗, ‚bůh je pán‗ se realizují muņské role. Ve frazeologii kromě uvedených nacházíme dalńí funkci ‚bůh je hospodář‗. Lze to pozorovat na synonymické řadě přirovnání s významem ‚v bezpeĉí‗, kde se zmíněné významy realizují: běl. як у бога за печчу, за дзвярыма, пад богавай страхой; як у бога за плячыма, як у бога за пазухай (srov. за бацькаваю галавою, за бацькавымі плячыма) a jejich polské analogy pol. jak u Pana Boga za piecem, jak u Pana Boga za drzwiami, jak u Pana Boga za plecami; doplníme tuto řadu o běl. у бога цяля, цялятка ўкраў, з'еў ‚je horńí, neņ ostatní, je za něco vinný‗‚ богу ў вокны страляць, смаліць / ĉ. ĉ. střílet pánubohu do oken ‚střílet mimo cíl‗. Vidíme zde boha nejen jako otce a ochránce (coņ potvrzují i paralelní frazeologismy s komponentem otec (běl. бацька)), ale jako 45 Konceptuální metafory „strukturují obyĉejný pojmový systém nańí kultury odráņející se v nańem běņném kaņdodenním jazyce― (Lakoff, Johnson 2002: 155). hospodáře, majitele nějakého obydlí (s okny, dveřmi, střechou) a dokonce dobytku (у бога цяля, цялятка ўкраў, з'еў). Je moņné, ņe právě v tomto ztotoņňování muņe a boha se projevuje nejdůleņitějńí podstata jiného konceptu v naivním obraze světa - konceptu ‚muņ‗ (ńlo by ovńem o obrácený poměr: muņ jako bůh). Závěr Výńe uvedený text se v krátkosti zabýval popisem mytologických představ v běloruském, polském a ĉeském jazyce na materiálu frazeologie. Do středu nańí pozornosti se dostala řada frazeologismů obsahujících komponenty – názvy mytologických bytostí. Jejich analýza ukázala, ņe se mnohé z nich spojují s konkrétními mytologickými představami a mohou nést skryté kulturní informace (např. chápání boha jako obyĉejného ĉlověka). V případě běloruńtiny, ĉeńtiny a polńtiny jde o jazykový areál, který se vyznaĉuje přechodem od kultury východních Slovanů k západním. V procesu analýzy se objevily jak rozdíly, tak fakta svědĉící o urĉitých shodách. Rozdíly se v jazycích projevují různě: a) v nepřítomnosti v jednom z jazyků frazémů s urĉitým komponentem (např. v polńtině se nevyskytují jednotky s komponenty rusałka, boginka, které odpovídají ĉ. rusalka, víla a běl. русалка); b) v sémantických odlińnostech formálně blízkých frazeologismů (např. běl. таўкацца як Марка па пекле pol. tłuc się jak marek po piekle); c) v rozdílném výběru komponentů ze synonymické řady oznaĉujících daný pojem (např. v běloruńtině se pouņívá pouze ведзьма, i kdyņ existují dalńí výrazy, zatímco ĉeńtina a polńtina „dávají přednost― lexémům ĉ. ĉarodějnice, pol. czarownica, i kdyņ i v těchto jazycích existují vědma, wiedźma shodné s běloruským lexémem nejenom významově, ale i foneticky). V rovině kulturologické lze říct, ņe velká ĉást frazeologismů, a to v případě vńech tří jazyků, nepochází z biblických textů nebo představ, ale z domácích pohanských mytologií nebo prokazují to, ņe se křesťanské koncepty silně prolínají s původními pohanskými. Mezi obrazy tří frazeologií objevujeme rozdíly spojené s lokálními rozdíly ve starých náboņenstvích (např. ĉeské frazeologii je znám obraz Peruna hůře, neņ polské a běloruské; v běloruńtině se setkáme s bohyněmi Паляндра, Мара, duchem Расамаха). Nacházíme ale mnoho spoleĉných rysů, které svědĉí o urĉité komplementárnosti kultur daného areálu, i přes genetickou odlińnost běloruńtiny. V té souvislosti je samozřejmě potřeba poĉítat s tím, ņe blízkost těchto jazyků je ĉásteĉně dána vzhledem k tomu, ņe slovanské jazyky jsou mezi sebou spojené mnohem těsněji neņ jazyky jiných skupin a ty rysy, které jsme urĉili jako spoleĉné, budou propojovat daný areál s dalńími slovanskými kulturami. Ovńem vzhledem k tomu, ņe v převáņné větńině ńlo o frazeologismy domácího původu, nemůņeme hovořit například o větńí blízkosti západoslovanské polńtiny a ĉeńtiny, neņ západoslovanské polńtiny a východoslovanské běloruńtiny. Mezi těmito dvojicemi by nejspíńe mnohem větńí blízkost prokázala běloruńtina-polńtina, i přestoņe je polńtina geneticky blíņe ĉeńtině. Takový předběņný předpoklad ale vyņaduje řadu dalńích výzkumů. Bartmiński, J. Punkt widzenia,, perspektiwa, językowy obraz świata. In: Językowy obraz świata. Lublin, 1999. s. 103 - 120. Bartmiński, J. Założenia teoretyczne słownika. Słownik ludowych stereotypów językowych. Zeszyt próbny. Wrocław, 1980. s. 7 - 36. Bartmiński, J., Tokarski, R. Językowy obraz świata a spójność textu. In: Teoria textu. Zbiór studiów [red.] T. Dobrzyńska. Wrocław, 1986, , strony 65 - 81. Dobrodomov, I. G. Jeńĉe raz ob istoriĉeskoj pamjati v jazyke. Voprosy jazykoznanija. 2002, Tom 2, strony 103 - 108. Jakovleva, E. S. O ponjatii "kulturnaja pamjať" v primenenii k semantike slova. Voprosy jazykoznanija. 1998, Tom 3. Lepeńav, I. Ja. Etymalahiĉny slounik frazealahizmau. Minsk : Belaruskaja encyklapedyja, 2004. Mokijenko, V. M. O metodologii sopostavitělnogo issledovanija russkoj i německoj frazeologii. Rossica Olomucensia . 2000, XXXVIII, ĉást 2., str. 337 - 350. Morkovkin, V. V. Opyt ideografiĉeskogo opisanija leksiki: analiz slov so znaĉenijem vremeni. Moskva, 1977. Nikolajeva, T. M. "Sktytaja pamjať" jazyka: popytka postanovki problemy. Voprosy jazykoznanija. 2002, Tom 4, str. 25 - 41. Profant, M., Profantová, N. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha : Libri, 2007. Saňko, S., [red.]. Belaruskaja mifalohija. Minsk : Belarus, 2006. Skaliĉka, V. Vztah vývoje jazyka k vývoji spoleĉnosti. Souborné dílo. Praha : Karolinum, 2004, sv. II. Telija, V. N. Kulturno-jazykovaja kompetencija: jejo vysokaja verojatnosť i glubokaja sokrovennosť v jedinicach frazeologiĉeskogo sostava jazyka. Moskva, 2004. Telija, V. N. Russkaja frazeologija. Moskva, 1996. Vaňková, I., Nebeská, I., Saicová Římalová, L., Ńlédrová, J. Co na srdci, to na jazyku. Praha : Karolinum, 2005. Wierzbicka, A. Semantika, kultra i poznanije: ońĉeĉeloveĉeskije ponjatija v kulturospecifiĉnych kontekstach. Thesis. 1993, ĉ. 3, str. 185 - 206. Ńtěpení srbochorvatńtiny Pavel Krejĉí Srbochorvatńtina (a tudíņ i jazyky, které se jako spisovné konstituovaly v důsledku jejího rozpadu) geneticky náleņí do jižní skupiny slovanských jazyků – územně i poĉtem obyvatel nejmenńí, ale poĉtem spisovných jazyků nejpestřejńí slovanské jazykové skupiny. Na území cca 356 tis. km2 (rozloha srovnatelná s velikostí dneńního Německa) se v souĉasnosti nachází sedm slovanských státních útvarů, v nichņ se hovoří ńesti aņ sedmi úředními slovanskými jazyky: srbsky (Republika Srbsko, Republika Ĉerná Hora, Bosna a Hercegovina; srbńtina je ale také jedním ze dvou úředních jazyků Republiky Kosovo,46 která je svým charakterem albánská, tudíņ neslovanská), černohorsky (Republika Ĉerná Hora), chorvatsky (Republika Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Republika Ĉerná Hora), bosensky (Bosna a Hercegovina, Republika Ĉerná Hora), slovinsky (Republika Slovinsko), makedonsky (Republika Makedonie) a bulharsky (Republika Bulharsko). Celkový poĉet mluvĉích těchto jazyků je v uvedených zemích přibliņně 27 miliónů. Pro nejvíce mluvĉích je mateřským jazykem srbńtina (српски језик/srpski jezik, asi 9,5 mil.), bulharńtina (български език, asi 7 mil.) a chorvatńtina (hrvatski jezik, asi 5 mil.). Bosensky (bosanski/bońnjaĉki jezik) hovoří přibliņně 2 mil. osob, slovinsky (slovenski jezik) rovněņ a makedonsky (македонски јазик) pak asi 1,5 mil. jiņních Slovanů. Nejniņńí poĉet mluvĉích deklaruje jako svůj mateřský jazyk ĉernohorńtinu (црногорски језик/crnogorski jezik, asi 140 tis., tj. asi jedna pětina obyvatel Ĉerné Hory, oficiální údaj z roku 2003). I. Srbochorvatńtina – úvodní informace (Gaj, Karadņić, nářeĉní situace) Jako srbochorvatńtina se oznaĉoval spisovný jazyk Srbů, Chorvatů, Bosňáků a Ĉernohorců, resp. úřední jazyk v bývalých jugoslávských republikách Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Ĉerné Hoře. Z hlediska souĉasného poĉtu obyvatel by dnes měla asi 16,5 mil. mluvĉích, obývajících prostor o rozloze necelých 200 tis. km2 . Snaha vytvořit spoleĉný jazyk pro Srby a Chorvaty úzce souvisí s romantickými dějinami národněobrozovacích procesů na Balkáně, předevńím s představami tzv. ilyristů v ĉele s Ljudevitem Gajem (1809–1872). Zástupci obou národů spoleĉně ji poprvé deklarovali na neformální schůzce ve Vídni roku 46 Republika Kosovo, jejíņ samostatnost vyhlásili kosovńtí Albánci v únoru 2008, byla dosud (srpen 2009) uznána jen asi 60 státy světa. Republika Srbsko, od níņ se odńtěpila, vńak kosovskou nezávislost přirozeně neuznává, v srbské ústavě stále figuruje jako Autonomní oblast Kosovo a Metohie (Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija). 1850. Bylo to v době, kdy jak Srbové, tak Chorvati hledali moderní a jednotnou tvář pro svůj spisovný jazyk. Spisovný jazyk Srbů měl do té doby podobu směsi církevní slovanńtiny s ruskými a srbskými prvky a se skuteĉnou, ņivou mluvenou srbńtinou neměl mnoho spoleĉného. Aņ radikální reforma Vuka Stefanoviće Karadņiće (1787–1864) tento stav změnila. Vukova zásada „piń, jak mluvíń― dlouho naráņela na odpor zejména konzervativní srbské pravoslavné církve a inteligence z řad jihouherských Srbů, kteří v jeho reformních snahách viděli útok na kulturní tradice Srbů a „vulgarizaci― jazyka. Oporu pro svou reformu hledal Vuk v lidové poezii, v níņ viděl ryzí národní srbńtinu, tedy to, co se mělo stát – v souladu s romantickými představami tehdejńí doby – základem pro novodobý srbský spisovný jazyk přístupný ńirokým národním masám. Za základ pro svou novou srbńtinu zvolil takové nářeĉí, které bylo nejrozńířenějńí, tj. novońtokavské ijekavské nářeĉí původně z pomezí východní Hercegoviny a severozápadní Ĉerné Hory.47 II. Chorvatńtina – struĉný přehled vývoje do poĉátku 19. století Chorvatńtina byla ve svých dřevních dobách zapisována hlaholicí a její podoba byla směsí ĉakavských nářeĉních prvků a církevní slovanńtiny. Ve 12. století se objevuje cyrilice a aņ ve 14. století latinka. To zapříĉinilo, ņe tzv. církevněslovanské období chorvatńtiny spjaté s hlaholským písemnictvím ustupuje uņ koncem 15. století. Neņ se objevili Osmani, vyvíjel se chorvatský jazyk vcelku organicky, vývoj směřoval k vytvoření takové reprezentativní podoby chorvatńtiny, která by se opírala o ĉakavská, resp. ĉakavsko-ńtokavská nářeĉí, event. s příměsí kajkavských prvků. Po obsazení prakticky celého Balkánského poloostrova 47 Základní nářeĉní dělení srbsko-chorvatského jazykového území sleduje výskyt různých tázacích zájmen, odpovídajících ĉeskému co? – jejich podoba je buďto ńto?/ńta?, ĉa? nebo kaj?; podle toho rozlińujeme štokavská, čakavská a kajkavská nářeĉí. Novońtokavská nářeĉí jsou základem jak pro spisovnou srbńtinu, tak i pro chorvatńtinu, v 90. letech minulého století oficiálně deklarovanou bosenńtinu a rovněņ v roce 2007 ústavně zakotvenou ĉernohorńtinu. Jejich dalńí dělení je podle střídnice za praslovanskou samohlásku jať (ý) – buď hovoříme o ekavské, (i)jekavské nebo ikavské podobě (modely: mleko – dete – pevati x mlijeko – dijete – pjevati x mliko – dite – pivati). Ńtokavská nářeĉí, kterými hovoří Chorvati a Bosňáci, jsou přitom buď ijekavská nebo ikavská (ekavská pouze okrajově v severní Slavonii), ńtokavská nářeĉí, kterými hovoří Srbové, jsou ekavská nebo ijekavská. Ĉernohorci hovoří pouze ijekavskou ńtokavńtinou. Z toho plyne, ņe v ņádném případě nelze zjednoduńeně tvrdit, ņe pro rozlińení chorvatńtiny od srbńtiny je příznakový pouze výskyt ijekavské výslovnosti. Spíńe by se dalo říci, ņe naopak ekavńtina je zřetelný příznak spisovné srbńtiny. Ĉakavská nářeĉí mají rovněņ ekavskou, jekavskou nebo ikavskou variantu a jsou výhradně chorvatská, kajkavská nářeĉí jsou pouze ekavská, takņe tato okolnost není pro jejich dalńí klasifikaci urĉující, a jsou rovněņ výhradně chorvatská, byť svým charakterem organicky spojují prostor chorvatského národního jazyka se slovinským. Pokud jde o spisovné varianty, tak spisovná chorvatńtina je důsledně ijekavská, stejně tak i spisovná bosenńtina a nejnověji deklarovaná spisovná ĉernohorńtina. Spisovná srbńtina můņe mít ekavskou nebo ijekavskou podobu, přednost se přitom dává ekavńtině, coņ historicky souvisí s tím, ņe toto nářeĉí je nejrozńířenějńí ve vlastním Srbsku, vĉetně hlavního města Bělehradu a kulturně i hospodářsky nejrozvinutějńí ĉásti Srbska Vojvodiny. Pokud jde o psanou podobu srbńtiny (resp. ĉernohorńtiny), je v Srbsku oficiální cyrilice (oficiální pouņívání latinky je upraveno dalńími zákony), zatímco v Ĉerné Hoře je postavení cyrilice i latinky rovnoprávné. Chorvatńtina i bosenńtina pouņívají výhradně latinku. osmanskou říńí a po téměř kompletním pádu chorvatských zemí (osmanská vítězství 1493 v bitvě na Krbavském poli, resp. 1526 v bitvě u Moháĉe) do osmanského podruĉí dońlo k rozsáhlým pohybům obyvatel Balkánu (tedy i Srbů a Chorvatů) a tím k podstatné změně nářeĉní mapy západního a středního Balkánu, tj. srbsko-chorvatského jazykového prostoru. Politické rozkouskování chorvatských zemí (různé ĉásti pod nadvládou osmanské říńe, habsburské říńe a Benátské republiky, Dubrovník s okolím tvořil samostatnou Dubrovnickou republiku) způsobilo, ņe kaņdé z chorvatských nářeĉních území si postupně rozvíjelo své písemnictví, svou literaturu. Koncem 15. a předevńím během 16. a 17. století se v Dubrovníku a dalńích dalmátských centrech rozvinula bohatá renesanĉní a později barokní literatura. Ta dubrovnická měla ńtokavský charakter, díla ze severnějńích ĉástí Dalmácie vycházela z ĉakavńtiny. Období dubrovnické renesance se nazývá zlatým věkem chorvatské literatury. Z nejdůleņitějńích autorů dubrovnické „líhně― zmiňme Ńińka Menĉetiće, Ðoreho Drņiće a Marina Drņiće, z období baroka pak Junije Palmotiće a předevńím Ivana Gunduliće, z ĉakavské literatury stojí za to zmínit Marka Maruliće, Hanibala Luciće nebo Petra Zoraniće. Kajkavská literatura se výrazněji projevuje aņ v 17. století v dílech Petra Zrinského a Frana Krsta Frankopana (ta jsou vńak z nářeĉního hlediska spíńe hybridního charakteru) nebo v náboņenských textech Juraje Habdeliće. Po dubrovnické renesanĉní a barokní literatuře byla dalńí ńtokavskou tvorbou díla Filipa Grabovce a Andriji Kaĉiće Miońiće, kteří psali vlasteneckou epiku podle vzoru lidových epických písní, a to ikavskou ńtokavńtinou (A. Kaĉić Miońić: Razgovor ugodni naroda slovinskoga, 1756–59). Jejich díla byla ve druhé polovině 18. století mezi lidem velmi populární. Ve Slavonii se rozvíjí ikavskońtokavská tvorba v kruzích chorvatských jezuitů a frantińkánů (představitelé Matija Petar Katanĉić, Antun Kaniņlić, Matija Antun Reljković aj.), která se opírá o starńí ikavskoĉakavskou a ikavskońtokavskou tvorbu. S tím souvisí i jazykovědná ĉinnost Blaņe Tadijanoviće (Svańta pomalo, 1761), M. A. Reljkoviće (Nova slavonska i nimaĉka grammatika, 1767) nebo Marijana Lanosoviće (Neue Einleitung zur slavonischen Sprache, 1778). Kajkavsko-ńtokavskou vazbu dokumentuje významný latinsko-chorvatsko-německomaďarský slovník (Lexicon latinum interpretatione Illyrica, Germanica et Hungarica locuples, 1742) Franja Suńnika a Andriji Jambreńiće a o stoupajícím vlivu kajkavské oblasti svědĉí téņ latinsko-chorvatsko-německý slovník (Dictionarium latino-illyricum et germanicum) Adama Pataĉiće z poslední ĉtvrtiny 18. století. Nebyl vńak bohuņel nikdy vydán, takņe nemohl mít významnějńí vliv na rozvoj jazyka. I přesto se kajkavńtina stává významným prostředkem kulturního ņivota na „svém― území, tj. v Záhřebu a jeho okolí. Potvrzují to kupříkladu komedie Tituńe Brezovaĉkého. Do 19. století vstupují jako nejprestiņnějńí chorvatské jazykové útvary ikavská ńtokavńtina a kajkavńtina. III. Chorvatńtina – struĉný přehled vývoje v 19. století (ilyrismus, Vídeňská dohoda) Ijekavská ńtokavńtina byla v tomto ohledu spíńe marginálním jevem. Změnu vńak přinesl Ljudevit Gaj – sám původně kajkavec – a jeho obrozenské snahy o národní, a tedy i jazykové sjednocení celého jihoslovanského prostoru. K získání jiných jihoslovanských národů pro tuto myńlenku zvolil Gaj jméno starého balkánského kmene Ilyrů. Sjednocení Jihoslované se měli nazývat Ilyrové a Gajovo hnutí se zaĉalo nazývat ilyrské. Výchozím dílem ilyristů je Gajova Kratka osnova horvatsko-slavenskoga pravopisaňa (1830, přeprac. Pravopisz, 1835). Dalńí významní ĉinitelé ilyrského hnutí jsou předevńím ńtokavec Vjekoslav Babukić (Ilirska slovnica, 1854) a ĉakavec Antun Maņuranić (Temelji ilirskoga i latinskoga jezika, 1839; Slovnica hèrvatska, 1859). Toto hnutí, třebaņe se snaņilo být nadchorvatským, zůstalo nakonec jen specifickou chorvatskou podobou národněobrozovacích procesů, které proběhly u vńech politicky nesamostatných slovanských národů. Na oltář nadchorvatského ilyrismu byl Gaj jako jeho hlavní představitel ochoten poloņit celý dosavadní organický vývoj vlastního spisovného jazyka, a to tím, ņe kvůli potřebě jazykového sblíņení se Srby zaĉal pro Chorvaty prosazovat ijekavskou ńtokavńtinu, kterou pro Srby logicky zvolil Vuk Karadņić. Jinak řeĉeno, ilyrskému ideálu sjednocení vńech jiņních Slovanů podřídili ilyristé i chorvatské národní zájmy. Jejich ńiroká národněobrozovací a kulturně-vzdělávací ĉinnost jdoucí ijekavskońtokavským směrem nakonec připojila kajkavský Záhřeb s jeho okolím ńtokavskému kulturnímu prostoru, takņe se chorvatský spisovný jazyk zaĉal ubírat ilyrskou, tedy ijekavskońtokavskou cestou. Vídeňská dohoda (Beĉki knjiņevni dogovor, 1850) Oporu tomu dala tzv. vídeňská dohoda z roku 1850, na níņ bylo přítomno pět chorvatských ilyristů (Ivan Kukuljević Sakcinski, Ivan Maņuranić, Vinko Pacel, Stjepan Pejaković a Dimitrija Demeter), srbńtí filologové Vuk Stefanović Karadņić a Ðura Daniĉić a významný slovinský filolog Fran Miklońiĉ. Na schůzce vńak nebyli ani Ljudevit Gaj, ani jeho blízký spoleĉník, přední ilyristický jazykovědec Vjekoslav Babukić – oba se k závěrům schůzky stavěli znaĉně rezervovaně. Dohoda zněla, ņe za spisovný jazyk Chorvatů i Srbů by se mělo povýńit jedno z existujících nářeĉí, ņe by mělo mít ijekavskou výslovnost, neboť ta byla nejrozńířenějńí, a ņe pravopis by měl co nejvíce odráņet skuteĉnou výslovnost. Nejsilnějńí vliv měl Vuk Karadņić. Druhá polovina 19. století (filologické ńkoly, Daniĉić, Jagić, vukovci) Bezprostředně po této schůzce se na poli chorvatńtiny nic významného nedělo, třetí ĉtvrtina 19. století byla ve znamení vlivu tzv. záhřebské filologické ńkoly, jejímņ předchůdcem byl Gaj a jeho ilyristé a v jehoņ stopách pokraĉovali předevńím gramatik Adolfo Veber Tkalĉević (Skladnja, 1859) a lexikograf slovenského původu Bogoslav Ńulek (Njemaĉkohrvatski rjeĉnik, 1860, Rjeĉnik znanstvenoga nazivlja, 1875). ZFŃ obhajovala stávající morfonologický (etymologický) pravopis, typická byla téņ obhajoba koncovky -h v genitivu plurálu (př. bez ņenah – proto se jim téņ říkalo „ahavci―; dneńní chorvatńtina má Gpl. -a). Opozice představovaná zadarským (dalmátským) okruhem Anteho Kuzmaniće (ikavskońtokavský model), rijeckou filologickou ńkolou v ĉele s Franem Kurelcem (purismus, archaizace, prosazování některých ĉakavských prvků) nebo kajkavizaĉními snahami Ignace Kristijanoviće (jeńtě z první poloviny 19. století) neměla z různých důvodů příliń ńancí na úspěch. V poslední ĉtvrtině 19. století, poté, co se Karadņićova reforma naplno prosadila v Srbsku, se jeho věhlas rozńířil přes poĉáteĉní nedůvěru i do Chorvatska. V té době se skupina mladých chorvatských jazykovědců, odchovaných záhřebskou filologickou ńkolou a shromáņděných kolem významné slavistické osobnosti Vatroslava Jagiće (1838–1923, působil předevńím ve Vídni), rozhodla vytvořit spisovnou podobu chorvatńtiny na základě Karadņićových závěrů (odtud název „vukovci―). Đura Daniĉić (1825–1882), spolu s Vukem nejvýznamnějńí propagátor a kodifikátor novodobé spisovné srbńtiny, jenņ v té době pracoval na nedávno zaloņené Jihoslovanské akademii věd a umění v Záhřebu (JAZU, zal. 1867), měl hlavní zásluhu na vydávání Rjeĉnika hrvatskoga ili srpskoga jezika (od 1880, dokonĉen aņ 1976), v němņ vńak zcela opomíjel ĉakavské a kajkavské lexikální bohatství chorvatńtiny a svůj slovník opíral fakticky jen o Karadņićův Srpski rjeĉnik a srbskou literaturu 19. století (chorvatská byla zastoupena jen velmi slabě). Podle Karadņiće a Daniĉiće byl postupně vytvořen Hrvatski pravopis (Ivan Broz, 1892, od 1904 vydáván Dragutinem Boranićem), kterým Chorvati dostali fonetický pravopis, Tomislav Maretić (1854–1938) vypracoval rozsáhlou Gramatiku i stilistiku hrvatskoga ili srpskoga knjiņevnog jezika (1899, později jeńtě 1931 a 1963) a Ivan Broz s Franjem Ivekovićem zpracovali Rjeĉnik hrvatskoga jezika (1901). Třebaņe se sám Jagić neztotoņňoval bezvýhradně s pohledy vukovců, nemohl zabránit tomu, aby tito chorvatńtí jazykovědci, fakticky představitelé „Daniĉićovy ńkoly―, nezískali rozhodující vliv na dalńí osudy reprezentativní podoby chorvatského jazyka. Svými přelomovými díly, odborně velmi kvalitně zpracovanými, dali Chorvatům potřebnou teoretickou bázi, o kterou se spisovná chorvatńtina opírá prakticky dodnes. Blízkost spisovných podob srbńtiny a chorvatńtiny byla tedy dána tím, ņe zmínění chorvatńtí lingvisté „vukovci― programově pracovali na tom, aby se spisovná chorvatńtina opírala o stejnou nářeĉní bázi, na jaké vystavěl moderní spisovnou srbńtinu Vuk Karadņić. Přísně odborné jazykovědné hledisko zde ne zcela právem převáņilo nad ostatními, spíńe mimolingvistickými faktory, jako je faktor kulturněhistorický a nacionálněidentifikaĉní. Jednoty vńak stejně nebylo dosaņeno: Srbové kvůli silnému vlivu svého kulturně-politického centra – ekavského Bělehradu – a větńí ĉásti vlastního Srbska ijekavskou podobu nakonec nepřijali, pod vlivem strukturně prakticky shodných, leĉ ekavských ńumadijsko-vojvodinských nářeĉí, zasahujících centrální oblasti Srbska a větńí ĉást Vojvodiny, se přiklonili k ekavské ńtokavńtině. IV. Srbńtina – struĉný přehled vývoje do poĉátku 19. století Srbńtina měla znaĉně odlińnou historii, podobající se spíńe vývoji východoslovanských jazyků. Památky středověkého a pozdějńího písemnictví (legendy, epicko-historické texty, kroniky, apod.) jsou psány zprvu srbskou redakcí církevní slovanńtiny, později nazývanou jazykem „srbskoslovanským― (srpskoslovenski jezik). Poĉátkem 18. století se do Srbska prostřednictvím ńkolních, obřadních, historických a téņ beletristických knih dostává silně rusifikovaná církevní slovanńtina (de facto její ruská redakce), která se na chvíli jako „ruskoslovanský― jazyk (ruskoslovenski jezik) stává mezi vzdělanými Srby oficiálním jazykem (patrné je to např. v textech Zahariji Orfelina nebo Jovana Rajiće). Je třeba poznamenat, ņe tento krok se ve světle pozdějńího vývoje jeví jako zbyteĉný „krok stranou― ve vývoji spisovné srbńtiny. V poslední třetině 18. století se neudrņitelnost nesrozumitelného ruskoslovanského jazyka projevuje v ĉím dál vyńńím stupni jeho srbizace a vzniklý hybrid dostává oznaĉení „slovanskosrbský― jazyk (slavenoserbski jezik). První výraznou osobností, která se postavila konzervativnímu pojímání spisovného jazyka (udrņovanému předevńím srbskou pravoslavnou církví), byl Dositej Obradović (1739–1811), jenņ se snaņil propojit kulturní rozvoj Srbů s vývojem v západní Evropě. Druhá polovina 18. století je ve znamení hledání moderní podoby srbského jazyka, coņ je patrné v dílech tehdejńích srbských tvůrců – Milovana Vidakoviće, Lukijana Muńického nebo Jovana Steriji Popoviće. Zřejmé je směřování k lidové podobě srbńtiny. V. Srbńtina – struĉný přehled vývoje v 19. století (Karadņić, Daniĉić) Obrat nastává aņ poĉátkem 19. století, a to zejména díky dvěma význaĉným filologům té doby: Slovinci Jerneji Kopitarovi, jenņ byl v kontaktu i s nańím Josefem Dobrovským, „otcem slavistiky―, a srbskému vńestrannému filologovi-samoukovi Vuku Stefanovići Karadņićovi. Karadņić se zprvu od Kopitara uĉil vědecké práci a pilně sbíral srbské lidové písně. Pro vývoj a kodifikaci moderní spisovné srbńtiny mají význam jeho gramatika (Pismenica srpskoga jezika, po govoru prostoga naroda napisana, 1814) a slovník (Srpski rjeĉnik, 1818, rozńíř. 1852), který obsahoval téņ doplněnou a opravenou srbskou gramatiku a celý byl jiņ psán novým, tzv. Vukovým pravopisem. Karadņić přeloņil do mluvené srbńtiny Nový zákon a vytvořil nový pravopis, který opřel o zásadu „piń, jak mluvíń―. Stal se zakladatelem moderní srbské literatury. Za základ moderního spisovného srbského jazyka zvolil východohercegovské (ijekavskońtokavské) nářeĉí, kterým podle jeho chápání hovořilo nejvíce Srbů (ńtokavńtinu chápal jako ryze srbské nářeĉí, Chorvatům „nechával― pouze ĉakavńtinu, jelikoņ kajkavńtinu pojímal jako dialekt slovinńtiny). Vukova reforma narazila na odpor předevńím v církevních kruzích a mezi intelektuály z řad vojvodinských Srbů (tzv. Preĉanů), kterým se příĉila „vulgarizace― a „folklorizace― spisovné srbńtiny. Jeho návrh srbského spisovného jazyka nakonec nebyl přijat zcela – ve vlastním Srbsku se totiņ rozvinula literatura psaná východní, ekavskońtokavskou variantou srbńtiny, která v něm teritoriálně převládá. Jeho koncepce nańla zastánce a následovníky u chorvatských ilyristů a zejména tzv. vukovců. Ilyristy sbliņoval s Karadņićem předpoklad, ņe Srbové a Chorvati jsou dvě větve jednoho národa. Ilyristé z toho vńak vyvozovali, ņe by se tudíņ Srbové a Chorvati neměli dělit, ale měli by přijmout spoleĉné, „ilyrské― národní vědomí, aby ņádný z těchto „kmenů― neměl pocit, ņe je tím druhým omezován nebo dokonce asimilován poté, co by přijal jeho jméno. Tato chorvatská „ilyrská― představa byla ve svých cílech upřímně nechorvatská, přesněji nadchorvatská, Karadņićova představa „Srbů vńech tří vyznání― naopak jasně naznaĉovala, ņe případné spojení Srbů a Chorvatů by mělo proběhnout pod srbským jménem, neboť ńtokavsky hovořící Chorvati koneckonců „jsou Srbové―, podobně jako rovněņ ńtokavské muslimské obyvatelstvo Balkánu (viz Kovĉeņić za istoriju, jezik i obiĉaje Srba sva tri zakona, tj. Srbi svi i svuda, 1849). Vukův obrovský význam pro konstituci moderní spisovné srbńtiny potvrdili srbńtí a ĉernohorńtí (zĉásti vńak i chorvatńtí) autoři, kteří ńtokavńtinu přijali jako svůj vyjadřovací jazyk (romantici Sima Milutinović Sarajlija, Petar II. Petrović Njegoń, Branko Radiĉević, Jovan Jovanović Zmaj, Laza Kostić aj., v období realismu předevńím Svetozar Marković). Oficiálně byla v Srbském kníņectví Vukova srbńtina přijata roku 1868. V jeho díle pokraĉoval Đura Daniĉić (Rat za srpski jezik i pravopis, 1847, Mala srpska gramatika, 1850, Srpska sintaksa, 1858, Istorija oblika srpskog jezika, 1874, překlad Starého zákona) a v první polovině 20. století předevńím Aleksandar Belić (1876–1960, Pravopis srpskohrvatskog knjiņevnog jezika, 1923) a rovněņ Chorvat Tomislav Maretić (Gramatika i stilistika hrvatskoga ili srpskoga knjiņevnog jezika, 1899, 1931, 1963). VI. Srbochorvatńtina – vývoj ve 20. století (období NDH, Novosadská dohoda) A dostáváme se opět k srbochorvatńtině. Ta měla odbornou půdu připravenu jiņ z období před vznikem spoleĉného jihoslovanského státu – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, od 1929 Jugoslávského království. Byly to výńe zmiňované práce V. S. Karadņiće, Đ. Daniĉiće, A. Beliće, T. Maretiće, I. Broze a F. Ivekoviće. Na chorvatské straně přińel s novým pravopisem Dragutin Boranić (Pravopis hrvatskoga ili srpskoga jezika, 1921, Pravopis hrvatskosrpskoga jezika, 1934), kterým nahradil starńí pravopis Brozův, třebaņe v zásadě pokraĉoval jeho směrem. Výrazný odklon od srbochorvatského proudu přineslo u Chorvatů období druhé světové války a zejména existence Nezávislého státu Chorvatsko. Ustańovský reņim Anteho Paveliće své ultranacionalistické názory promítal i do jazyka, coņ se projevilo v důsledném uplatňování nového jazykového zákona (Zakonska odredba o hrvatskom jeziku, o njegovoj ĉistoći i o pravopisu, 1941). Více nebo méně podobný duch odráņely téņ tehdejńí publikace Razlike izmeĊu hrvatskog i srpskog knjiņevnog jezika (Petar Guberina a Kruno Krstić, 1940, reprint 1977 v Mohuĉi /Mainz/), Koriensko pisanje (Adolf Bratoljub Klaić, 1942), Hrvatski pravopis (Franjo Cipra a A. B. Klaić, 1944, reprint 1992 jako Hrvatski korijenski pravopis) a Nacrt hrvatske slovnice I. Glasovi i oblici u poviestnom razvoju (Blaņ Jurińić, 1944). Po druhé světové válce se otázka spisovné podoby jazyka Srbů, Chorvatů, Ĉernohorců a muslimských obyvatel Bosny a Hercegoviny řeńila znovu, avńak tentokrát jiņ pod diktátem Titovy ideologie – komunismu s důleņitým národním, jugoslávským akcentem („bratstvo i jedinstvo svih jugoslavenskih naroda―). Novosadská dohoda (Novosadski dogovor, 1954) Zatímco Ústava Federativní lidové republiky Jugoslávie z roku 1946 byla jeńtě tvořena ve ĉtyřech jazycích (srbsky, chorvatsky, slovinsky a makedonsky), jiņ necelou dekádu poté (a přibliņně sto let po tzv. vídeňské dohodě) dońlo k novému setkání srbských a chorvatských jazykovědců, aby se „s koneĉnou platností― vyřeńila otázka, jestli Srbové a Chorvati hovoří dvěma rozliĉnými jazykovými standardy, anebo jestli hovoří pouze variantami jednoho spoleĉného spisovného jazyka – srbochorvatńtiny. Schůzka proběhla v roce 1954 v Novém Sadu. Organizovala ji Matice srbská. Cílem bylo konstatovat nutnost sjednotit srbský a chorvatský pravopis a taktéņ odbornou terminologii, ĉili fakticky potřebu vytvořit jeden spisovný jazyk pro obyvatelstvo tehdejńí Srbské lidové republiky, Chorvatské lidové republiky, Lidové republiky Bosny a Hercegoviny a Lidové republiky Ĉerné Hory. V anketě ĉasopisu Letopis Matice srpske, která schůzce předcházela,48 se mj. objevovaly návrhy na to, aby se Chorvati zřekli ijekavské výslovnosti a Srbové na oplátku cyrilského písma. Nebyly vńak přijaty ņádnou ze stran. Nakonec byla potřeba jednoty potvrzena, není nutné připomínat, ņe o nějaké otevřenějńí diskusi nemohlo být v podmínkách komunistického reņimu padesátých let ani řeĉi, takņe chorvatské argumenty proti vnucované jednotě ani nemohly být jednoznaĉně a jasně vyjádřeny (hrozily politické represe).49 Závěry schůzky bychom mohli volně interpretovat takto: 1) jazyk Chorvatů, Srbů a Ĉernohorců je jeden jazyk, takņe i spisovný jazyk, který se vyvinul okolo dvou center, Bělehradu a Záhřebu, je jediný, ale s dvěma výslovnostními variantami: ekavskou a ijekavskou; 2) v případě oznaĉování takového jazyka při oficiálních příleņitostech je vņdy nutno vyjádřit obě sloņky (srbskou i chorvatskou), a pouņívat tedy názvů srpskohrvatski nebo hrvatskosrpski ĉi srpski ili hrvatski nebo hrvatski ili srpski; 3) obě výslovnostní varianty jsou rovnoprávné; 4) oba pouņívané grafické systémy – latinka i cyrilice – jsou rovnoprávné; 5) v uvedeném duchu je potřeba vytvořit příruĉní slovník srbochorvatského/chorvatosrbského jazyka (srpskohrvatski/hrvatskosrpski jezik), terminologické slovníky a spoleĉný pravopis. Práce na spoleĉném výkladovém slovníku zahájily jak Matice srbská, tak i Matice chorvatská. V Novém Sadu měl vyjít v cyrilici a ekavsky, v Záhřebu naopak v latince a ijekavsky. Jinak se mělo jednat obsahově o zcela identické slovníky. Ve stejném duchu vyńly nejprve v roce 1960 nové pravopisné příruĉky (Pravopis hrvatskosrpskoga/srpskohrvatskoga knjiņevnog jezika). Rozdílné výrazy byly oznaĉeny nikoliv jako chorvatské, event. srbské varianty, nýbrņ jako „dublety―, bez bliņńího rozlińení. Ironií osudu je, ņe tento tzv. novosadský pravopis alespoň v této podobě chorvatské „dublety― přiznával; předchozí práce Maretiće a spol. z přelomu století se opíraly výhradně o srbńtinu (kupř. i v akcentuaci). Na tzv. novosadském pravopisu spolupracovali ze srbské strany Mihailo Stevanović (1903–1991), z chorvatské Ljudevit Jonke (1907–1979). Poněkud jinak dopadly práce na slovníku. Srbský Reĉnik srpskohrvatskoga knjiņevnog jezika vyńel v plánovaných ńesti svazcích (1967–1976), kdeņto chorvatský Rjeĉnik hrvatskosrpskoga knjiņevnog jezika se doĉkal pouze prvních dvou svazků do písmene K. Po jejich kritice odbornou kroatistickou obcí Matice chorvatská na vydání dalńích dílů rezignovala. 48 V podstatě se jedná o tutéņ anketu, kterou se v roce 1912 dotazoval srbský literární kritik a historik Jovan Skerlić. 49 Patronát nad schůzkou měl tehdejńí ministr vnitra FLRJ, Srb Aleksandar Ranković. VII. Chorvatńtina – vývoj od konce 60. let 20. století do souĉasnosti Politické rozvolnění druhé poloviny 60. let, ale také nespokojenost významné ĉásti chorvatské odborné a kulturní veřejnosti s postavením chorvatského jazyka ve federativní, avńak komunisty a Titem centrálně řízené Jugoslávii vyústily v Deklaraci o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka (Deklaracija o nazivu i poloņaju hrvatskog knjiņevnog jezika, březen 1967). Jejím hlavním cílem bylo dosaņení úpravy Ústavy SFRJ v tom smyslu, aby bylo jednoznaĉně patrné, ņe v Jugoslávii jsou ĉtyři konstitutivní jazyky: srbský, chorvatský, slovinský a makedonský. Deklaraci podepsalo mnoho chorvatských kulturních i vědeckých institucí (univerzitní pracovińtě, Matice chorvatská, sdruņení spisovatelů, aj.) a reakce na ni byla oĉekávaná: zaĉal hon na „chorvatský nacionalismus―. Dá se říci, ņe deklarace byla jedním z impulsů propuknutí tzv. chorvatského jara (1970–1971), které znamenalo vzepětí chorvatského národního uvědomění proti vnucované jednotě, za níņ Chorvaté ĉasto viděli srbskou asimilaĉní politiku. Vedoucí politiĉtí ĉinitelé SFRJ opět ostře zakroĉili – koncem roku 1971 bylo na zasedání ÚV SKJ rozhodnuto o výměně vedení Chorvatské socialistické republiky a o zákazu Matice chorvatské. Zlikvidován byl náklad příruĉky Stjepana Babiće, Boņidara Finky a Milana Moguńe Hrvatski pravopis (1971, vyńel ve fototypním vydání v Londýně, v SFRJ byl zakázán; viz dále). Přes tuto politickou ńikanu byl vńak jiņ proces rozkladu uměle udrņované „jednotné― srbochorvatńtiny zahájen. Důleņitým kulturně-politickým podnětem pro to bylo zpětvzetí podpisu pod Novosadskou dohodou ze strany Matice chorvatské, Chorvatské filologické spoleĉnosti, Jazykovědného ústavu JAZU a Spoleĉnosti spisovatelů Chorvatska, k němuņ dońlo jeńtě v roce 1971. Rozpadem Jugoslávie a vyhláńením chorvatské samostatnosti (1991) dalńí existence srbochorvatńtiny jako výrazu národní a jazykové jednoty Srbů a Chorvatů definitivně ztratila smysl. Nová Ústava Republiky Chorvatsko uņ v roce 1990 definovala úřední jazyk jako chorvatský, s oficiálním písmem latinkou. Dońlo k vydávání dříve zakázaných jazykových příruĉek (Hrvatski pravopis z r. 1971, tzv. londonac, 1996) a k tvorbě nových nebo inovovaných (kolektivní Hrvatska gramatika, 1995, navazující na Gramatiku hrvatskoga knjiņevnog jezika, 1990, resp. Priruĉnu gramatiku hrvatskoga knjiņevnog jezika, 1979, Praktiĉna hrvatska gramatika Dragutina Raguņe, 1997, Rjeĉnik hrvatskoga jezika Vladimira Aniće, 1991, Razlikovni rjeĉnik srpskog i hrvatskog jezika Vladimira Brodnjaka, 1991, kolektivní Povijesni pregled, glasovi i oblici hrvatskoga knjiņevnog jezika, 1991, Povijest hrvatskoga knjiņevnoga jezika Milana Moguńe, 1993, aj.). Téņ během éry Franja TuĊmana docházelo k politizaci jazykových otázek, avńak v opaĉném gardu – aby bylo dosaņeno co největńího odlińení od srbńtiny, sahali někteří horliví národovci předevńím v lexikálním plánu k nesmyslným a chorvatńtinu v koneĉném efektu pońkozujícím krokům, jako například násilnému zavádění archaismů nebo necitlivému vytváření neologismů, které měly nahradit „srbismy―, jimiņ byly mnohdy výrazy internacionálního (latinsko-řeckého) původu. Toto puristické období vńak mají Chorvaté jiņ za sebou a situace se tam v tomto směru poĉátkem nového tisíciletí uklidnila.50 Chorvatńtí jazykovědci nyní hledají odpovědi na otázky, proĉ bylo období chorvatsko-srbských jazykových „námluv― v posledních přibliņně 150 letech takové, jaké bylo, a co to pro Chorvaty a chorvatský jazyk znamená dnes. VIII. Srbńtina – vývoj od poĉátku 90. let 20. století do souĉasnosti Srbská strana se musela poněkud déle vzpamatovávat ze zániku srbochorvatńtiny, se kterou se Srbové ztotoņnili mnohem více neņ Chorvaté – je to pochopitelné, neboť podoba srbochorvatńtiny byla velmi ĉasto výrazně srbská – viz např. ĉeské uĉebnice „srbochorvatńtiny― (Srbocharvátńtina pro jazykové ńkoly I. a II., Srbocharvátńtina pro samouky, Srbocharvátská konverzace), které byly v podstatě uĉebnicemi srbńtiny, takņe pro dneńní výuku chorvatńtiny jsou zcela nepouņitelné (nemluvě o předevńím v prvním titulu silném ideologickém nánosu, který je druhým důvodem jejich nepouņitelnosti, a to i pro výuku srbńtiny). Ústava Republiky Srbsko v rámci SFRJ z r. 1990 obsahuje v ĉl. 8 sdělení, ņe úředním jazykem v Srbsku je „srpskohrvatski jezik― psaný cyrilicí; latinku lze uņít jen v případech stanovených zákonem. Srbský jazyk je poprvé zmiňován aņ v zákonu o úředním pouņívání jazyka a písem z r. 1991 („U Republici Srbiji u sluņbenoj je upotrebi srpskohrvatski jezik, koji se, kada predstavlja srpski jeziĉki izraz, ekavski ili ijekavski, naziva i srpskim jezikom―). Ústava nově konstituované Svazové republiky Jugoslávie z r. 1992 hovoří jiņ jen o srbském jazyce ekavské i ijekavské výslovnosti („srpski jezik ekavskog i ijekavskog izgovora―). Podobně ĉiní Ústava Republiky Ĉerná Hora z r. 1992, jejíņ ĉl. 9 hovoří o srbském jazyce, ovńem pouze ijekavské výslovnosti. Na rozdíl od srbské ústavy konstatuje rovněņ rovnoprávnost cyrilice a latinky („U Crnoj Gori u sluņbenoj upotrebi je srpski jezik ijekavskog izgovora. Ravnopravno je ćiriliĉno i latiniĉno pismo―). V roce 1996 byla v SANU vydána broņura Slovo o srbském jazyce (Slovo o srpskom jeziku), znaĉně nacionalisticky laděný spis. Pod jeho vlivem byl v ĉervnu 1996 připraven zákon o úředním jazyce (vstoupil v platnost od 1997), podle něhoņ je úřední jazyk srbský, ekavské varianty výslovnosti a psaný 50 Ve 20. století lze hovořit o třech vrcholech chorvatského jazykového purismu: 1. období druhé světové války a Nezávislého státu Chorvatsko (NDH, cca 1940–1945), 2. období po Deklaraci (cca 1967–1971) a období po vyhláńení samostatnosti Chorvatské republiky (cca 1991–2000). cyrilicí (ijekavská srbńtina je tedy dle tohoto zákona neoficiální!).51 Tímto aktem byla definitivně ukonĉena tzv. novosadská éra, zákon byl navíc v rozporu s literou Ústavy SRJ. V Ustavující listině státního spoleĉenství Srbsko a Ĉerná Hora z ledna 2003 se jazyková otázka raději vůbec neřeńí. Nová ústava samostatné Republiky Srbsko z listopadu 2006 v ĉl. 10 uvádí jako úřední jazyk srbńtinu zapisovanou cyrilicí („U Republici Srbiji u sluņbenoj upotrebi su srpski jezik i ćiriliĉko pismo―). Otázka fonetické varianty tedy explicitně řeńena není. Úřední pouņití latinky (a také jiných jazyků) se tradiĉně upravuje zákonem, v souladu s Ústavou. Srbńtina je vedle albánńtiny uznána za úřední jazyk nejnověji téņ v nezávislém Kosovu (Ústava Republiky Kosovo z ĉervna 2008, ĉl. 5: 1. Sluņbeni jezici u Republici Kosovo su albanski i srpski jezik). IX. Bosenńtina Otázka bosenského spisovného jazyka zasahuje jak srbńtinu, tak i chorvatńtinu. Jeho podoba má stejný základ jako srbńtina a chorvatńtina – ńtokavńtinu s ijekavskou výslovností postavenou na východohercegovských nářeĉích. Odlińnosti hledá předevńím v lexikální rovině, kde se od srbńtiny i chorvatńtiny snaņí odlińit vyńńí frekvencí výrazů tureckého, arabského nebo perského původu, které jsou do bosenského jazyka ĉasto uměle vĉleňovány. Původní idea byla, ņe se jako „bosenský― (bosanski) oznaĉí jazyk vńech obyvatel Bosny a Hercegoviny, bez ohledu na národní přísluńnost. Tato myńlenka byla ale jiņ v samém zárodku odsouzena k neúspěchu. V době vypjatých nacionalismů na vńech stranách bylo nemyslitelné, aby se chorvatńtí a srbńtí obyvatelé Bosny a Hercegoviny zřekli svého chorvatského, resp. srbského jazyka a zcela bezdůvodně přijali „bosenńtinu―, kterou prosazovala předevńím muslimská ĉást obyvatel BaH – Bosňáci. Název tak zůstal v podstatě jen pro oznaĉení jazykového standardu Bosňáků. Zĉásti nedořeńeno zůstává jméno jazyka – bosanski (ĉ. bosenský, angl. Bosnian – odvozeno od toponyma Bosna), nebo bońnjaĉki (ĉ. bosňácký, angl. Bosniak – odvozeno od etnonyma Bońnjak)? Sami Bosňáci (v dobách Jugoslávie oznaĉováni jako Muslimové, sch. Muslimani) mají v této věci jasno – preferují první moņnost, dokládají to mj. i názvy zásadních jazykovědných příruĉek jako Bosanski jezik (1991, 1998) a Pravopis bosanskog jezika (1996) Senahida Haliloviće, Rjeĉnik karakteristiĉne leksike u bosanskome jeziku Aliji Isakoviće (1992), Gramatika bosanskoga jezika Dņevada Jahiće, Senahida 51 Pokusy odstranit fonetický dualismus byly vládnoucí klikou Srbské republiky v Bosně a Hercegovině uĉiněny jiņ na podzim 1993, a to snahou o oficializaci pouze ekavské varianty, avńak nebyly podpořeny ani v samotném Srbsku. Otázka fonetického dualismu je v kaņdém případě otázkou aktuální. Připomeňme, ņe ekavská výslovnost je typická pouze pro Srbsko. Srbové v Bosně a Hercegovině, v Chorvatsku i celá Ĉerná Hora (bez ohledu na to, jak kdo tam svůj jazyk nazývá) hovoří ijekavsky. Haliloviće a Ismaila Paliće (2000) nebo Frazeologija bosanskoga jezika Ilijase Tanoviće (2000), hovoří se o tom i v Chartě o bosenském jazyce (Povelja o bosanskom jeziku, 2002). Srbové a Chorvati se naopak svorně přiklánějí k pojmenování bońnjaĉki, neboť z hlediska utvoření toto adjektivum nedvojsmyslně odkazuje na Bosňáky, tedy jediný národ Bosny a Hercegoviny, který svůj jazyk takto oznaĉuje. Syntagma „bosenský jazyk― se poprvé vyskytlo v díle Konstantina Filozofa Skazanie izjavljeno o pismenah (přelom 14./15. století). První novodobý pokus pojmenovat souhrnně jazyk obyvatel Bosny a Hercegoviny jako bosenský byl uĉiněn jiņ rakousko-uherskou správou – od 1. 1. 1879 se do praxe uvádí oznaĉení bosanski zemaljski jezik, ale také srpsko-hrvatski a hrvatsko-srpski jezik. V roce 1880 se objevuje první mluvnice tohoto jazyka, jejímņ autorem je Fran Vuletić (Gramatika bosanskoga jezika za srednje ńkole). Tato publikace byla vydávána vícekrát, avńak od r. 1911 jiņ nese název Gramatika srpsko-hrvatskoga jezika. Horlivým propagátorem bosenství byl c. a k. ministr financí a správce Bosny a Hercegoviny v letech 1882–1903 Benjamin Kállay, Maďar, který tím sledoval politický cíl otupit srbský a chorvatský nacionalismus v BaH a rozmělnit jej podporou bosenského zemského patriotismu. Nařízením Zemské vlády Bosny a Hercegoviny z října 1907 byl úřední název tzv. zemského jazyka (Landessprache) v Bosně a Hercegovině změněn na srbsko-chorvatský, resp. chorvatsko-srbský, avńak vlivem jisté ustálenosti názvu bosanski vydala zmíněná vláda koncem listopadu 1907 nové nařízení, podle kterého se v rámci autonomních institucí umoņňuje i nadále pouņívat pro úřední jazyk termín „bosenský―. V té době vyńel v Bitole (tehdy osmanská říńe, dnes Republika Makedonie) jeńtě Tursko-bosanski rjeĉnik (1912), jehoņ autorem byl Ahmed Kulender.52 Po vytvoření Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, jehoņ souĉástí se stala i Bosna a Hercegovina, se jiņ otázka tzv. bosenského jazyka nenastolovala. Bosenský jazyk se doĉkal mezinárodního uznání aņ během mírových dohod z Daytonu a Paříņe v r. 1995. V Ústavě Bosny a Hercegoviny jsou deklarovány tři jazyky: srbńtina (ekavské výslovnosti, pouņívající cyrilici), chorvatńtina a bosenńtina (oba ijekavské výslovnosti, pouņívající latinku). Pokud jde o jednotlivé entity (Federaci Bosny a Hercegoviny a Srbskou republiku), novelizovaná právní úprava zní: „Amandman XXIX: (1) Sluņbeni jezici Federacije Bosne i Hercegovine su: bosanski jezik, hrvatski jezik i srpski jezik. Sluņbena pisma su latinica i ćirilica. Amandman LXXI: (1) Sluņbeni jezici Republike Srpske su: jezik srpskog naroda, jezik bońnjaĉkog naroda i jezik hrvatskog naroda. Sluņbena pisma su ćirilica i latinica.― Kodifikace bosenńtiny je 52 Jako první slovník turecko-bosenský vůbec se uvádí Potur Šahidija (1631), který napsal bosenský alhamijado-básník Muhamed Hevaija Uskufija. Starší praxi označování jazyků podle regionální příslušnosti jeho nositelů však nemůžeme zcela bezvýhradně transponovat do současnosti, tehdy se nejednalo o zavedené jazykovědné termíny a v označování nepanovala jednota. Teprve na základě lingvistické analýzy těchto dialektů jsme schopni odhalit potenciální vazby a propojení na současné jazyky. v kaņdém případě velmi obtíņná – neorientální jazykové prvky jsou fakticky srbské, chorvatské nebo spoleĉné oběma (vńem třem) jazykům. Nářeĉní báze pro spisovný jazyk je stejná jako u chorvatńtiny a srbńtiny – novońtokavńtina ijekavské výslovnosti postavená na východohercegovských nářeĉích.53 Sami Bosňáci s ohledem na území, kde ņijí, hovoří někde spíńe „chorvatsky―, jinde spíńe „srbsky―. Neustálenost normy je patrná například v publicistice. X. Ĉernohorńtina Jedním z problémů srbské jazykovědy v uplynulých cca 15 letech byly snahy konstituovat jazykový standard Ĉerné Hory jako samostatný ĉernohorský standardní jazyk, který je jiný neņ srbský standardní jazyk. Tyto snahy měly jednoznaĉně politický základ a jsou spojeny předevńím se jménem profesora literatury Vojislava Nikĉeviće (1935–2007; Crnogorski jezik. Geneza, tipologija, razvoj, strukturne osobine, funkcije, sv. 1 – 1993, sv. 2 – 1997, Pravopis crnogorskog jezika, 1997, Gramatika crnogorskog jezika, 2001). Lze se setkat i s umírněnějńím stanoviskem, které sice nezpochybňuje existenci ĉernohorského spisovného jazyka (ze sociolingvistického hlediska), avńak vnímá ho jen jako ĉtvrtý „politický― jazyk jediného, vukovského, novońtokavského „lingvistického― jazyka54 (vedle bosenńtiny, chorvatńtiny a srbńtiny). Promoce dalńího nového jihoslovanského spisovného jazyka vyvrcholila ve formulaci nové Ústavy Republiky Ĉerné Hory z října 2007, v jejímņ ĉl. 13 se říká, ņe úředním jazykem je ĉernohorńtina, avńak zároveň se tam dodává, ņe v úředním styku lze pouņívat i srbńtinu, bosenńtinu, albánńtinu a chorvatńtinu („Sluņbeni jezik u Crnoj Gori je crnogorski jezik. Ćiriliĉno i latiniĉno pismo su ravnopravni. U sluņbenoj upotrebi su i srpski, bosanski, albanski i hrvatski jezik―). Zatím posledním poĉinem z dílny tvůrců ĉernohorského jazyka je pravopisná příruĉka (Pravopis crnogorskoga jezika i rjeĉnik crnogorskoga jezika /pravopisni rjeĉnik/, 2009), na níņ pracoval rozsáhlý autorský kolektiv a jejíņ vydání bylo zcela v reņii a na zakázku ĉernohorské vlády. Na jejím základě se ĉernohorńtina stává jediným jazykem z prostoru bývalé srbochorvatńtiny, který rozńířil hláskový a grafický fond bývalé srbochorvatńtiny o dalńí poloņky – palatální souhlásky [ś] a [ź], psané ś, ź (lat.), resp. ć, ¶ (cyr.). Kritiku svévolného a neodborného postupu konstituování tzv. ĉernohorského jazyka 53 Tato skuteĉnost je mnohdy radikálními zastánci bosenského jazyka interpretována tak, ņe to byli naopak Srbové a Chorvati, kteří si Vukem, resp. Gajem přisvojili autentické bosňácké nářeĉí a zaĉali je vydávat za srbské, resp. ilyrské. Tento názor, byť samozřejmě příliń tendenĉní a nepřesný, jen dokresluje sloņitou jazykovou situaci prostoru bývalého srbochorvatského jazyka. 54 Pro jehoņ oznaĉení se zvláńtě koncem 20. století vedly spory a vymýńlela se nejrůznějńí, pokud moņno neutrální oznaĉení, jako např. srednjojuņnoslavenski dijasistem, standardna novońtokavńtina, b/h/s jezik apod. Nevhodnost pojmenování srpskohrvatski jezik v souĉasnosti vychází předevńím z rozdílných dějinných procesů, kulturních tradic a rozdílů a ne nevýznamnou roli tu sehrávají i politické váńně. opřenou o odborné lingvistické, literárněvědné a historické argumenty vyslovily v publikaci Srpski jezik izmeĊu istine i obmane (2006) Jelica Stojanovićová a Draga Bojovićová.55 XI. Závěr Srbochorvatńtina tedy zmizela jako úřední jazyk, zůstala souĉástí jednoho historického období stejně jako její hlavní pozdějńí politická patronka – Jugoslávie. Jako lingvistická veliĉina vńak objektivně existuje, byť se pro ni dnes hledá nějaké jiné, neutrální pojmenování. Z lingvogenetického hlediska představuje jeden jazyk, který má v souĉasnosti dvě aņ ĉtyři standardní (národní) varianty (politické jazyky). Zatímco o srbské a chorvatské se víceméně nepochybuje (uņ v dobách srbochorvatńtiny de facto existovaly jako její východní, resp. západní varianta), nad oprávněností bosenské (bosňácké) varianty jiņ mnozí lingvisté váhají více. Ĉernohorské jazykové dobrodruņství, u jehoņ zrodu stálo několik nadńenců-nelingvistů, vńak mnozí odpovědní jazykovědci nemohou vnímat jako standardní proces konstituce nového spisovného jazyka (byť si uvědomují, ņe takový proces není jen stroze lingvistickou záleņitostí). Vzhledem k mimořádně silné oficiální podpoře ze strany souĉasné ĉernohorské politické reprezentace je vńak zřejmé, ņe minimálně v geografických a politických příruĉkách se ĉernohorńtina uvádět bude (a uņ se také uvádí). Otázkou – a jistě ne jedinou – ale třeba zůstává, zda se někdy ĉernohorńtina s bosenńtinou dostanou do zahraniĉních univerzitních studijních programů, aniņ by pohled na bizarní ĉtyřjedinost nástupců srbochorvatńtiny vyvolával shovívavé úsměvy. 55 Poněkud nepřehlednou situaci v Ĉerné Hoře dokresluje i to, ņe během posledního sĉítání obyvatelstva z r. 2003 podle údajů ĉernohorského Statistického úřadu deklarovalo jen 22 % obyvatelstva jako svůj mateřský jazyk ĉernohorńtinu, zatímco k srbńtině se přihlásilo 63,5 % obyvatel, bosenńtinu uvedlo 5,5 % respondentů. Za Ĉernohorce se ale oznaĉilo 43,2 % populace, k Srbům se hlásilo 32 % obyvatel, k Bosňákům, resp. k Muslimům pak 7,8 %, resp. 4 % obyvatelstva Ĉerné Hory. Chorvatů bylo podle sĉítání 1,1 %, chorvatńtinu ale zańkrtlo jen 0,5 %; jedině ĉernohorńtí Albánci mají oba poměry v zásadě vyrovnané – 5 % populace, 5,3 % hovořících albánsky (cit. dle http://sr.wikipedia.org/wiki/Црна_Гора, 31.08.2009). Výběrová bibliografie  BANAC, Ivo: Hrvatsko jeziĉno pitanje. Zagreb : Mladost, 1991.  BARIĆ, Eugenija, LONĈARIĆ, Mijo et al.: Hrvatska gramatika. Zagreb : Ńkolska knjiga, 1997.  HALILOVIĆ, Senahid: Bosanski jezik. Sarajevo : Biblioteka Kljuĉanin – Bosanski krug, 1991.  KAĈIĆ, Miro: Croatian and Serbian. Delusions and Distortions. Zagreb : Novi most, 1997.  ЛАШКОВА, Лили: Сърбо-хърватска граматика (сръбски, хърватски, босненски). София : ЕМАС, 2001.  LONĈARIĆ, Mijo a kol.: Hrvatski jezik. Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Opole : Uniwersytet Opolski – Instytut Filologii Polskiej, 1998.  МИЛОШЕВИЋ, Милош: Граматика српскога језика. Приручник за познавање српског књижевног језика. Београд : ИК Драганић, 2003.  MOGUŃ, Milan: Povijest hrvatskoga knjiņevnoga jezika. Zagreb : Globus, 1993.  PRICE, Glanville et al.: Encyklopedie jazyků Evropy. Praha : Volvox Globator, 2002.  РАДОВАНОВИЋ, Милорад et al.: Српски језик. Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Opole : Uniwersytet Opolski – Instytut Filologii Polskiej, 1996.  SAMARDŅIJA, Marko: Iz triju stoljeća hrvatskoga standardnog jezika. Zagreb : Hrvatska sveuĉilińna naklada, 2004.  SESAR, Dubravka: Putovima slavenskih knjiņevnih jezika. Pregled standardizacije ĉeńkoga i drugih slavenskih jezika. Zagreb : Zavod za lingvistiku Filozofskoga fakulteta Sveuĉilińta u Zagrebu, 1996.  СТАНОЈЧИЋ, Живојин – ПОПОВИЋ, Љубомир: Граматика српскога језика. Уџбеник за I, II, III и IV разред средње школе. Београд : ЗУНС, 2004.  СТОЈАНОВИЋ, Јелица – БОЈОВИЋ, Драга: Српски језик између истине и обмане. (Социо)лингвистичка анализа стања у Црној Гори. Београд : ЈАСЕН, 2006.  ШИПКА, Милан: Језик и политика. Социолингвистичке анализе. Београд : Београдска књига, 2006.  ЗАХАРИЕВА, Йорданка: Правни регулатори на националните езици и „балканизация―. In Закони на езика, София : Институт за български език при БАН, Издателство „Хейзъл―, 2004, с. 157–181. Internetové zdroje: http://sr.wikipedia.org/wiki/Црна_Гора http://www.assembly-kosova.org/common/docs/Ustav1%20Republike%20Kosovo%20Srpski%20.pdf http://www.ihjj.hr/oHrJeziku-pravopisi.html http://www.sllrcg.cg.yu/001-2007.pdf http://www.srbija.gov.rs/pages/article.php?id=56753 Vývoj srbské prózy posledních desetiletí Václav Ńtěpánek Srbská próza během moderního vývoje srbského státu zpoĉátku znaĉně zaostávala za poezií, která byla vůdĉím faktorem vńech modernistických a avantgardních tendencí srbské literatury. Teprve po druhé světové válce, a zejména od 60. let 20. století, přebírá próza vůdĉí roli srbského literárního vývoje, a to i přes to, ņe se na srbské poetické scéně se od 60. let dvacátého století dodnes objevily desítky mimořádně kvalitních básnických talentů nejrůznějńích poetických směrů, novolyrismem ĉi novoverismem poĉínaje a postmodernismem konĉe, a poezie se vydává (a také ĉte) v daleko větńím měřítku, neņ to vidíme u nás. Srbńtí prozaici i samotná jejich díla v tomto období ĉasto dokonce, a mnohdy i velmi výrazně, ovlivňují i politické dění jak v samotném Srbsku, tak v Jugoslávii, jíņ byla Srbská republika integrální souĉástí, a zejména v 80. a 90. letech 20. století se stávají přímo hybateli bouřlivých dějů, ústících v rozpad jugoslávského socialistického státu. Přitom vńem vńak pak liberálně a demokraticky zaměřená ĉást srbské literární scény vydává díla, která přinejmenńím v evropském literárním a spoleĉenském kontextu hrají roli, po níņ ĉeská literární scéna můņe jen se závistí pońilhávat. I proto moņná nebude bez zajímavosti pokusit se představit a zachytit vývoj srbské prózy v několika posledních desetiletích a zvýraznit přitom její nosné tendence, byť jsme si vědomi, ņe uĉinit tak na několika stránkách strojopisu je úkol řeńitelný jen stěņí. V nańem zamyńlení se proto budeme věnovat jen některým aspektům moderního vývoje srbské prózy, který podle nás kvas srbské literární scény přesvědĉivě charakterizují a jsou také předmětem mnoha kontroverzí a střetů. Zhruba do poĉátku 90. let 20. století je navíc vývoj srbské prózy poměrně dobře sledovatelný i v nańem prostředí díky desítkám dobrých překladů výrazných děl srbských prozaiků, jeņ, pro lepńí orientaci i případné hlubńí zájemce, uvádíme u jednotlivých autorů v poznámce pod ĉarou, a to i se jmény a struĉnými údaji o překladatelích. Rozpadem Jugoslávie vńak tento překladatelský boom srbské, ale i jiné jihoslovanské literatury konĉí. Za posledních patnáct let vyńlo pouze několik, spíńe nahodilých překladů, takņe sledovat vývoj srbské literatury pomocí ĉetby překladové literatury je prakticky nemoņné. Situace není lepńí ani v rovině teoretické. Nelze se opřít o ņádné kompendium, které by vývoj srbské literatury představilo, neboť takové, a to i pokud jde o jiné jihoslovanské literatury neņ srbskou, u nás stále jeńtě chybí. Odkázat lze nejnověji víceméně pouze na Slovník balkánských spisovatelů (Praha 2001), který ovńem podává pouze základní informace, a na několik drobnějńích prací, jejichņ soupis uvádíme na konci studie. Na úvod nebude zřejmě zcela bez významu podívat se velice struĉně na poĉátky skuteĉně moderní srbské prózy. Próza doby srbského národního obrození ovńem velice dlouho zůstávala zakotvena v nepříliń hodnotných spíńe didakticko-moralistních povídkách kalendářového typu. Teprve od 60. let 19. století se v ní zaĉaly velice poznenáhla objevovat realistické prvky. Zabývala se, ve formě krátkých literárních útvarů, problémy venkova, nejĉastěji ovńem idealizovaného v duchu ideologie narodnictví; se zásadnějńími díly se setkáváme teprve ke konci 19. století. Ty jsou spojeny předevńím se třemi výraznými autorskými jmény: Stevanem Sremcem, Petarem Koĉićem a Borislavem Stankovićem. Satirik a humorista Stevan Sremac (1855–1906) zachycoval s notnou dávkou porozumění a lidskosti zánik starého patriarchálního a zejména pro jiņní Srbsko typického patriarchálně-orientálního světa.56 Bosenský Srb Petar Koĉić (1877–1916) byl povídkář a satirik, jehoņ dílo, psané ĉasto lokálním dialektem, je výrazem jak bezprostředního záņitku bosenské vesnice a divoké bosenské přírody se vńemi jejími ņivly, tak, ve své satirické ĉásti, odporu k rakousko-uherské okupaci Bosny a Hercegoviny.57 Prozaik a dramatik Borislav Stanković (1876–1927) pak je spojován předevńím s románem Neĉistá krev (1910),58 prvním skuteĉně výrazným srbským dílem tohoto ņánru, popisujícím, na rozdíl od Sremce velmi dramatickými tóny, bolestný přerod jihosrbské patriarchální spoleĉnosti. Těmto autorům v dramatickém plánu zdatně sekundoval bezesporu nejvýraznějńí jihoslovanský dramatik a komediograf té doby Branislav Nuńić (1864–1938), jehoņ dílo ovńem přesahuje aņ hluboko do 30. let 20.století), jenņ svými vesměs satirickými komediemi pranýřoval rozńířené neńvary té doby – korupci, prázdný a nekulturní ņivot novozbohatlických vrstev, politické diletantství atd.59 Modernistické prozaické tendence v době po první světové válce byly patrné zejména v intelektuální psychologizující próze Isidory Sekulićové (1877–1958), k výrazně experimentální próze po svém básnickém období přistoupil také Miloń Crnjanski (1893– 1977) ve svém nejznámějńím románě Seobe (Stěhování),60 jiný velký expresionista, původem Bosňák ale Srb volbou Ivo Andrić, přijal za své později spíńe realistické principy a více ĉi 56 Do ĉeńtiny byly přeloņeny jeho zřejmě nejvýraznějńí novely: Pop Ćíra a pop Spíra (Praha 1960) v překladu polyglota a výrazného překladatele z jihoslovanských jazyků Otto Frantińka Bablera (1901–1984) a Zona Zamfirova (Praha 1926), přeloņená dlouholetým lektorem ĉeńtiny na Bělehradské univerzitě Otakarem Kolmanem (1887–1955). 57 Do ĉeńtiny přeloņil jeho satiry Jezevec před soudem (Jazavac před sudom) a Souzénium (Sudanija) (Praha 1978) Jiří Fiedler (1935). 58 Přeloņil Frantińek Musil (Praha 1963). 59 Do ĉeńtiny byla přeloņena prakticky vńechna významnějńí díla Branislava Nuńiće. 60 Ĉesky jako Běņenci panonských níņin (Praha 1981), přeloņila Milada Nedvědová (1927–2001) méně historickými romány z dávnějńí i recentní Bosny si vyslouņil v roce 1961 jako jediný jihoslovanský autor vůbec Nobelovu cenu.61 Je logické, ņe po kruté národněosvobozenecké, zároveň vńak také obĉanské válce, z níņ vyńla jako vítězná politická síla jugoslávská komunistická strana, vedená Josipem Brozem Titem, upadla próza do schematismu váleĉných románů a povídek, oslavujících partyzánský odboj. Socialistickorealistické tendence, které ovládly po sovětském vzoru celou jugoslávskou literaturu, byly ovńem díky roztrņce Josipa Broze Tita se Stalinem v roce 1948 v jugoslávském prostředí poměrně brzy překonány. První signály změny ukázaly v srbské próze jiņ váleĉné romány Mihaila Laliće (1914–1993),62 Dobrici Ćosiće, Oskara Daviĉa (1909–1989)63 ĉi Branka Ćopiće (1915–1984)64 z poĉátku 50. let, stále sice jeńtě hovořící o národněosvobozovacím boji, nicméně poetikou, která jiņ vyńla z rámce socialistického realismu. Podobně tomu bylo u povídek novátorů Antonije Isakoviće (1923–2002)65 a Miodraga Bulatoviće (1930–1991).66 V roce 1951 vstoupil do srbské literatury jako jiņ vyhraněný autor Dobrica Ćosić (1921) svojí románovou prvotinou románem Daleko je sunce (ĉesky jako Slunce je daleko v letech1956 a 196367 ), poémou o osvobozování Jugoslávie, realisticky napsanou na základě vlastních záņitků. Jiņ svým druhým románem Koreni (1957, ĉesky jako Kořeny v témņe roce)68 ovńem tento spisovatel opouńtí partyzánskou tematiku a po celý svůj dalńí spisovatelský ņivot píńe tolstojovsky obsáhlý románový cyklus v němņ se skrze historicky 61 Podobně jako dílo Nuńićovo byl do ĉeńtiny přeloņen prakticky kompletní Andrićův opus. 62 Do ĉeńtiny byly přeloņeny také prakticky vńechny nejvýraznějńí Lalićovy váleĉné psychologické povídky (Pramen tmy [Poslednje brdo], Praha 1973, přeloņila Milada Nedvědová) a romány: Svatba (Svadba), Praha 1957; Ńtvanice (Hajka), Praha 1964; Tráva pod kameny (Raskid), Praha 1958 a Zlé jaro (Zlo proljeće), Praha 1958, vńe v překladech plodné překladatelky ze srbńtiny a charvátńiny Anny Urbanová (1894 –1975). 63 Davićo se proslavil v meziváleĉné době jako přední srbský levicový surrealista, jeho románový debut, popisující atmosféru okupovaného města Pesma (Báseň, 1952) přeloņil jako Ĉas rozhodnutí (Praha 1971) nejplodnějńí překladatel ze srbńtiny a charvátńtiny Duńan Karpatský (1935). 64 Ćopić byl v Ĉeskoslovensku velmi populární předevńím jako autor literatury pro děti a mládeņ. Z tohoto ņánru také bylo přeloņena celá řada jeho děl. Pokud jde o váleĉné romány a povídky pro dospělé, pak lze, kromě několika přeloņených povídkových sbírek, zdůraznit předevńím román Neslyńný střelný prach (Gluvi barut), Praha 1967 a Průlom (Prolom), Praha 1960, vńe v překladu literární historiĉky Milady Ĉerné (1930). 65 Jeho první a navýsost úspěńnou povídkovou sbírku, v níņ dokázal překroĉit ņánrová klińé, která vyńla pod názvem Velika deca (1953, ĉesky jako Velké děti v roce 1958) přeloņily literární historiĉky Milada Blaņková (1922) a Milena Kirschnerová (1925). 66 Bulatović byl prakticky první z nastupující autorské generace po druhé světové válce, který se vyhnul váleĉnému vypravěĉství a jenņ jiņ svoji první sbírkou Djavoli dolaze (1956, ĉesky jako Ďáblové z mansardy v roce 1976) způsobil pravé pozdviņení, neboť v ní zachytil podivné lidské existence bělehradského podsvětí a bohémy. Přeloņen do ĉeńtiny byl také jeho román Crveni petao leti prema nebu (1959, ĉesky jako Ĉervený kohout letí k nebi v roce 1972) ze srbsko-muslimského prostředí severní Ĉerné Hory a svérázná dramatická reakce na proslulou Beckettovu hru nazvaná Godo je dońao (1965, ĉesky jako Godot přińel v roce 1968), vńe z tvůrĉí dílny Duńana Karpatského. 67 Přeloņil Vladimír Togner (1909). 68 Přeloņil Vladimír Henzl (1910–1978) situovanou fabulaci pokouńí proniknout do tajů „historického poslání srbského národa― a srbské národní psychologie. Jeho druhý román je poeticko psychologickou freskou zachycující dramata spoleĉenského i rodinného ņivota Srbska posledních desetiletí 19. století. Následující třídílný román o „kontrarevoluci― Deobe (1961, Dělení, ĉesky v roce 1969 jako Legenda o noņi),69 nazývaný někdy srbským Tichým Donem, se snaņí ukázat místo a roli srbské vesnice v době těsně před a během II. světové války, kdy dochází k tragické a dodnes patrné dělbě srbské spoleĉnosti na „partyzány a ĉetniky―, tedy komunistický a nekomunistický odboj, jenņ vůĉi sobě nesmiřitelně vystupoval. Jeho idea o vytvoření románu jakoņto historie země a národa dostala svoji dokonalou formu v tetralogii Vreme smrti I–II, III, IV (1972, 1975, 1979, Ĉas smrti, ĉesky v letech 1977, 1979, 1985).70 V mnohovrstevnatě rozvinutém ději zde autor na pozadí váleĉných událostí I. světové války a celkové sociálně politické situace Srbska nedlouho po balkánských válkách vykresluje průřez celého srbského spoleĉenského spektra. Triptych Greńnik (1985, Hříńník), Otpadnik (1986, Odpadlík) a Vernik (1990, Věřící) je politickým románem, popisujícím v epické ńíři vzmach komunistické ideologie a stalinismu v období těsně před a v poĉátcích II. světové války a osudy lidí, kteří výrazně dopomohli k rozńíření kominternovských mechanismů moci v Jugoslávii. Samotné názvy děl dostateĉně vystihují situace, v nichņ se ĉlenové komunistické strany tehdy mohli nacházet. Po vydání třetího svazku byl triptych souborně nazván jako Vreme zla (Ĉas zla). Navazující román Vreme vlasti (1996, Ĉas moci) popisuje dobu po druhé světové válce, dramatické události kolem rezoluce Informbyra (1948) a následující vnitrostranický boj, jedním z jehoņ výsledků byl i neblaze proslulý koncentraĉní tábor Goli Otok a také vńudypřítomné oĉi státní tajné bezpeĉnosti UDB. V tomto díle s výraznými autobiografickými prvky autor své úsilí o zachycení novodobé historie srbského národa prakticky do ńedesátých let. Celým svým dílem i svojí politickou ĉinností71 si vyslouņil etiketu „otce (novodobého 69 Přeloņil Sergej Machonin (1918–1995). Jak u Henzla, tak u Machonina byly překlady Dorbici Ćosiće jedinými jejich překlady ze srbńtiny, resp., dle dobového úzu, srbocharvátńtiny. Jinak se oba autoři plodně věnovali překladům z jiných literatur. 70 Přeloņil Duńan Karaptský. 71 V roce 1968 vystoupil s kritikou národnostních poměrů na Kosovu a Metochii, v níņ upozorňoval na narůstající váņnou krizi v této oblasti. Jeho kritika byla oznaĉena za pokus o rozněcování národnostní nesnáńenlivosti a autor byl vylouĉen z Ústředního výboru Komunistické strany Srbska, sám pak vystoupil i z komunistické strany. Od té doby se poĉítá jeho specifické „disidentské― působení, při němņ mu sice byl zabráněn přístup ke ńpiĉkám tehdejńí stranické nomenklatury a publikace ve stranickém tisku, jeho ĉinnost literární vńak omezena nebyla.Ćosić je pokládán za jednoho z tvůrců nové srbské národní ideologie, k níņ ovńem přistupuje z výrazně levicových pozic. V roce 1992, v období vrcholící krize rozpadu Jugoslávie, byl zvolen prezidentem Svazové republiky Jugoslávie (tzv. zbytkové Jugoslávie, skládající se jiņ jen ze Srbska a Ĉerné Hory), v politickém boji s radikálním křídlem Slobodana Milońević vńak podlehl, v roce 1993 odstoupil a politice se dále nevěnuje, srbskou spoleĉenskou scénu vńak i přes svůj pokroĉilý věk nadále výrazně ovlivňuje. srbského – pozn. V. Ń.) národa―. Zaujetí srbskými osudy jej nakonec dovedlo z pozice komunistického internacionála aņ do první řady srbského nacionalistického hnutí. Zcela jiným směrem se ubírala skupina autorů, jejichņ zásluhou koncem padesátých let nabývá i Srbsku vrchu experimentální próza, v mnohém blízká francouzskému modernímu románu. Jejími protagonisty byli zejména Radomir Konstantinović (1928), Pavle Ugrinov (1926–2007) a Bora Ćońić (1932). Konstantinovićovy romány z prvního autorova tvůrĉího období jsou experimentálním projektem ĉlenité asociativnosti, sloņité symboliky a nekoneĉné metaforiĉnosti se zdůrazněným zájmem o etické problémy epochy. Konstantinović byl ovńem pro sloņitou a těņce uchopitelnou myńlenkovou stavbu svých děl málo chápán, proto se později zaĉal věnovat esejistice. Zejména jeho filozoficko-antropologická studie Filozofije palanke (Filozofie maloměsta) je dodnes pouņívaným a platným nekompromisním a polemicky provokativním poukazem na maloměńťáctví a zkostnatělý tradicionalismus v srbské kultuře a srbském národním bytí vůbec. V roce 1996, po dlouhé odmlce, vyńel nový Konstantinovićův román Dekartova smrt, který vzbudil obrovskou pozornost kritiky i filozofů. Pavle Ugrinov se po experimentálních zaĉátcích vrátil v polovině 70. let k realistické narativní linii v románovém triptychu Zadat ņivot (Zadaný ņivot), Fascinacija (Fascinace) a Carstvo zemaljsko (Království pozemské), k níņ přibyl v roce 1990 román Tople pedesete (Teplá padesátá léta). V této tetralogii popsal události nové srbské historie – okupaci, fascinaci levicovými utopiemi, odhalení trpké pravdy o tom, jak byli jejich upřímní nositelé ve svých nadějích zklamáni. To vńe, dotaņené do 90. let, rekapituluje v románové dilogii Egzistencija (Existence, 1996) a Antiegzistencija (Antiexistence, 1998). Ugrinov patřil spolu s básníkem Vaskou Popou a prozaiky Radomirem Konstantinovićem, Filipem Davidem ĉi Aleksandrem Tińmou k intelektuálnímu kruhu duchovně nezávislých levicově orientovaných tvůrců, kteří do znaĉné míry ovlivnili intelektuální ņivot spoleĉnosti: jeho poslední dva romány jsou proto i o prohraném sporu těchto evropsky vzdělaných a obĉansky orientovaných umělců s populistickým, nacionalisticky vyhroceným proudem srbské kultury. V celém díle Bory Ćosiće je naopak patrná snaha o humor, satiru, parodii, zároveň vńak i o „systematiĉnost v tvorbě rozkladu― formy, jak sám popsal svůj autorský postup.V ńedesátých letech vzbudil pozornost jeho krátký román Uloga moje porodice u svetskoj revoluciji (Role mé rodiny ve světové revoluci), v níņ podává duchaplné, sarkastické a tragikomické obrazy srbského urbánního prostředí v letech 2. světové války a zcela tak bourá dosavadní váleĉné mýty, patřící k hlavnímu tématu pováleĉné Jugoslávie.Pro dalńí romány, plné hlubokých autorových autoanalýz, je typický monolog, vedoucí aņ k textu diskursivního typu.Tyto tendence se prohlubují v Ćosićově spíńe esejisticko-povídkářské próze 90. let, v nichņ Ćosić hledá pouĉení v událostech, jevech a spoleĉné historii souĉasné kulturní Evropy. Je příznaĉné, ņe ņádné z děl těchto výsostných tvůrců nebylo, na rozdíl od mnoha světových jazyků (a také slovenńtiny) do ĉeńtiny přeloņeno. S Ugrinovem, Ĉosićem a Konstantinovićem vstoupil do srbské literatury také Aleksandar Tińma (1924–2003), který tehdy stál stranou sporu mezi socrealismem a modernismem. Jeho dílo se vyvíjelo od realisticko-psychologické a lyricko-meditativní povídky k modernímu románu sloņité struktury, v němņ jej přitahovali lidé zlomení ņivotem, oběti a jejich tyrani, otázky viny a násilí a nevyhnutelné determinující mechanismy, urĉující lidské chování a vedoucí protagonisty jeho próz neomylně do zkázy. Tińmovy romány Knjiga o Blamu(1972, Kniha o Blamovi), Upotreba ĉoveka (1976, ĉesky jako Pouņití ĉlověka v roce 1985),72 Kapo (1987), Ńiroka vrata (1990), Vere i zavere (1983, Víry a spiknutí) aj.) patří k nejpřekládanějńím dílům srbské literatury vůbec. V ńedesátých letech vstupují na srbskou literární scénu tvůrci autorsky velice silné generace, zastoupené jmény Danila Kińe(1935–1989), Borislava Pekiće (1930–1992) a Mirka Kovaĉe (1938). V prózách Danila Kińe (1935–1989), v nichņ se nejednou prostupují dokument a fikce, dosahuje srbská vypravěĉská technika pravé virtuozity. Kińův povídkový cyklus Grobnica za Borisa Davidovića (1976, Hrobka pro Borise Davidoviće, ĉesky 1995)73 měl úspěch světový. Také jeho román Bańta, pepeo (Zahrada, popel, ĉesky dohromady s jeho povídkovou sbírkou Ze sametového alba [Rani jadi] v roce 2000)74 se spolu s Pekićovou prvotinou – románem Vreme ĉuda (1965, Doba zázraků), a dílem Mirka Kovaće Moja sestra Elida (1965, ĉesky jako Má sestra Elida v roce 1968)75 zařadil k přelomovým dílům srbské 72 Přeloņil Josef Hlavniĉka (1930), podobně jako sbírku Tińmových povídek Ĉtyři etudy o ĉlověku (Ńkola bezboņnińtva), Praha 1983. Tińmu vůbec přitahují lidé, jeņ ņivot převálcoval, oběti, ale i jejich tyrani, vina a násilí (jako typický znak lidského rodu v antropologickém smyslu), nevyhnutelné determinující mechanizmy urĉující lidské chování (a to zejména tehdy, kdyņ dodrņování těchto mechanizmů vede protagonisty do zkázy). Jeho povídky patří, vedle povídek Andrićových a Danila Kińe, k vrcholům moderní srbské povídkové tvorby. 73 Přeloņil Jiř Fiedler 74 Přeloņili Jiří Fiedler a Duńan Karpatský 75 Přeloņila Milena Kirschnerová. Kovaĉovým dílem vstupuje do srbské literatury svérázná modernistická poetika, v níņ se apokalyptický svět, modernistická narativní syntax, plná citátů a komentářů i identifikace vypravěĉe s různými postavami a názory doplňují s mýtickým pojetím domova, s důrazem na lokální prvky (autorova rodná Hercegovina) a na jazyk, plný krajových dialektizmů. Tento postup přivádí k dokonalosti právě v románu Má sestra Elida, díle plném gogolovské ironie, v němņ vypravěĉ popisuje svoji rodinu a své literární pokusy, jeņ se ĉasto chaoticky proplétají s poznámkami, výpověďmi, dopisy a dokonce rodinnými genealogiemi mnoha jiných postav Hercegoviny, která je zde jako mýtická krajina předurĉena k tomu, aby byla osídlena neobyĉejnostmi. Ĉím ońklivějńími, tím přesvědĉivějńími, a ĉím přesvědĉivějńími, tím je země, jíņ přináleņejí, výjimeĉnějńí... prózy, které způsobily v řadách tradicionalistů a tehdejńích politických prominentů pravý skandál. Borislav Pekić ovńem získal věhlas zejména svým monumentálním sedmidílným fantasmagorickým eposem Zlatno runo (1978–1986, Zlaté rouno), v němņ na osudech cincarské (aromunské) rodiny podává zpětně dějiny Balkánu aņ k mýtu o Argonautech, který se stává zároveň klíĉem k celému dílu. V osmdesátých letech píńe Pekić svéráznou, jak sám říká, „antropologickou trilogii― Besnilo (Vzteklina) a Atlantida (I–II), v níņ se aņ opsesivně zabývá otázkami konce světa, ņivota, negativní utopie. V devadesátých letech vzbudila naopak mimořádnou pozornost trilogie zaloņená na jeho deníkových záznamech z komunistického vězení, nazvaná příznaĉně Godine koje su pojeli skakavci. Uspomene iz zatvora ili antropopeja I–III (1987, 1989, 1990, Roky které snědly kobylky. Vzpomínky z vězení aneb anthropopea)76 . Toto syntagma se v souĉasnosti stalo oznaĉením doby Milońevićovy vlády, tedy ztracených let srbské spoleĉenského vývoje.77 Pekić a Kiń bohuņel předĉasně zemřeli, třetí z této trojice, Mirko Kovaĉ, jiņ také vlastně není srbským autorem, v roce 1991, údajně na protest proti ostřelování Dubrovniku, totiņ přesídlil z Bělehradu do istrijské Rovinje. Jeho povídková sbírka Rane Luke Meńtrevića (1971, Rány Luky Meńtroviće) vyvolala v dobách tuhé Titovy vlády pravý literární skandál. Rozklad morálky a obecných hodnot, démonické vlastnosti světa i lidské duńe zde autor zkoumá a tlumoĉí prizmatem rozvratu rodiny a duchovní degenerace svých hrdinů. Kovać se hrozil dřímajícího nacionalismu jugoslávských národů, na jehoņ zhoubnost poukázal např. i ve scénářích ke slavným filmům Lordana Zafranoviće o nacionalistickém ńílenství druhé světové války v Jugoslávii Okupace v 26 obrazech ĉi Pád Itálie. Atmosféru 70. let 20. století, v nichņ, za zvuku oficiálního jugoslávského hesla Bratrství a jednota zaĉaly na povrch vystupovat nacionalistické resentimenty, zachycuje ve fiktivním autobiografickém románu Uvod u drugi ņivot (1984, Úvod do druhého ņivota).Krizi Jugoslávie zobrazil v knize esejů Bodeņ u srcu (Dýka v srdci, 1995). Spisovatelé následujícího literárního pokolení přináńejí prózu nového typu. Jeho autoři zobrazují konkrétní skuteĉnost, znovu se u nich objevuje zájem o regionální témata, o svět spoleĉenské periferie, svět srbského podzemí... Hovoří se o nich jako o srbských 76 Ĉesky vyńla ukázka z tohoto díla pod V temnici neboli páté dimenzi názvem v Revolver revue 18, 1992, s. 223–237 v překladu jedné z nejvýraznějńích překladatelek ze srbńtiny a charvátńtiny Ireny Wenigové (1931). 77 Z Pekićova díla jsou bohuņel do ĉeńtiny přeloņeny pouze jeho krátké romány Uspenje i sunovrat Ikara Gubelkijana (1975, ĉesky jako Vzlet a pád Ikara Gubelkijána ve sbírce Pět jugoslávských novel z roku 1985 a v překladu Josefa Hlavniĉky) a Odbrana i poslednji dani (1977, ĉesky jako Obhajoba a poslední dny, přeloņený v roce 1983 Jiřím Fiedlerem), zásadní tvorba tohoto eminentního srbského autora na překlad stále ĉeká. neorealistech. K starńím představitelům srbského neorealismu patří jistě Slobodan Selenić (1933–1995). Větńina jeho románů má podobnou formu – odvíjejí se ve dvou rovinách, aktuální vypravěĉské, situované nejĉastěji do atmosféry pováleĉného, válkou vńak znaĉně pozměněného, revoluĉního Bělehradu plného násilností rodícího se komunistického systému, a dějinné, vyrovnávající se s kritickými momenty nedávné srbské resp. jugoslávské historie. Seleniĉův poslední román Ubijsto s predumińljajem (1993, Úkladná vraņda) je zároveň prvním srbským románem, ĉerpajícím námět z dějů krvavého rozpadu Jugoslávie. Po formální stránce se ovńem neorealismus projevoval zejména v lexiku – dobře zvládaném pouņití dialektů a slangů. Z tohoto hlediska pak jsou pravými neorealisty aņ Dragoslav Mihailović (1930), Vidosav Stevanović (1942), Milisav Savić (1945) aj. Dragoslav Mihailović se svými romány Kad su cvetale tikve (1968, Kdyņ kvetly tykve, ĉesky jako Prohra v roce 1979)78 o ņivotě boxerského ńampióna, v níņ se také poprvé dotkl tehdy tabuizovaného tématu komunistických koncentraĉních táborů, a Petrijin venac (1975, Petriin věnec, zfilmován roku 1980), otřesné svědectví o utrpení a neńtěstí vesniĉanky Petrije, vyprávěné formou monologu, stal jedním z nejpopulárnějńích srbských autorů. Později se Mihailović zaĉal zabývat tématy ideologického násilí, zaslepení mocí i neukojených politických ambicí, která tvoří ústřední motivy např. jeho románu Zlotvori (1997), mistrně vystihujícím temné stránky partyzánského hnutí a působení jugoslávské tajné policie UDB. Poetickým základem povídek Vidosava Stevanoviće a Milisava Saviće jsou naopak naturalistické postřehy z kaņdodenního ņivota srbské provincie, poetika dělnických baráků, poĉmáraných záchodových stěn, hospod, řidiĉů kamionů… Oba autoři se později, v 90. letech 20. století, věnovali krizi srbské spoleĉnosti (Stevanović před ní emigroval do Paříņe). Savić se v románech Hleb i strah (1991, Chléb a strach) a Oņilci tińine (1997, Jizvy ticha) zabývá problémy totalitarismu, exilu, nedostatku hodnotového systému a svobody, to vńe jiņ ovńem píńe postmoderní poetikou... Stevanović pak v románu Ostrvo Balkan (1993, Ostrov Balkán), politickém románu Milońević, jedan epitaf (2001) v biografické eseji Gospodari rata (spolu s Predragem Matvejevićem a Zlatkem Dizdarevićem, ĉesky jako Strůjci války a míru v roce 2003)79 a v řadě dalńích románů a dramat rozkrývá kořeny nacionalismu a jeho protagonisty v bývalé Jugoslávii. 78 Přeloņil Jiří Fiedler. Mihailović román také sám zdramatizoval v roce 1969. Po pěti představeních byla hra na pokyn samotného J. B. Tita hra staņena z repertoáru. 79 Přeloņil Jeroným Březina. V protikladu vůĉi provinciální tématům neorealistů stáli v Srbsku autoři moderní urbánní literatury, oznaĉované také jako dņínová próza. Řadu bestsellerů tohoto typu literatury, oblíbených v celé ex Jugoslávii, napsal Momo Kapor (1937). Jeho romány jsou psány technikou kaņdodenního vyprávění o kaņdodenních ņivotních situacích a výrazně prońpikovány humorem a ironií. Pouņíváním fejetonistického tónu i zdůrazňováním neautoritativní, resp. nezaujaté vypravěĉské pozice dosahují mimořádné komunikativnosti. Nonkonformnost a subkulturní sociální orientace jejich antihrdinů je navíc podtrņena ĉastým uņíváním slangu a běņné městské mluvy.Kapor se ovńem v 90. letech nacionalisticky vyhranil a jeho díla z té doby jsou, viděno neutrálním pohledem, spíńe prozaickými freskami zkrachovalé srbské politiky milońevićovské epochy. Novorealismus ovńem nebyl jediným prozaickým směrem v 70. a prvé půle 80. let. Prózu borghesovského typu postmoderní poetiky, plnou mystérií, záhad a mystifikací pěstoval známý literární historik Miodrag Pavić (1929).V jeho naraci není nic doslovného, vņdy vypráví o potenciálním. Ve svých povídkách pěstuje Pavić zvláńtní druh fantastiky, která je ve skuteĉnosti „postmodernistickou rekonstrukcí fantastických postupů literatury 18. aņ 20. století,― (Milisav Savić) zatímco romány vytváří na principu paralelního funkĉního představení minulosti a souĉasnosti. Světovou proslulost získal Pavić románem Hazarski reĉnik (1984, ĉesky jako Chazarský slovník v roce 1990),80 postmoderní poetiku upevňoval i v dalńích dílech – románech Predeo slikan ĉajem (1988, Krajina kreslená ĉajem), Unutrańna strana vetra (1991, Vnitřní strana větru), Poslednja ljubav u Carigradu (1994, Poslední láska v Cařihradu) ĉi novelách Ńeńir od riblje koņe (Klobouk z rybí kůņe), Otrovna ogledala (Jedovatá zrcadla, obě 1996) aj. V tomto Pavićovském postmoderním směru pokraĉuje Dragan Velikić (1953). Pro jeho romány je typické hledání identity a duchovního zakotvení na ńirokém balkánském i evropském prostoru, po němņ se spisovatel pohybuje s pozoruhodnou erudicí, prolínání ĉasových i prostorových rovin, kombinování fiktivních i historických osobností a událostí, průnik fantasmagorického a skuteĉného, odráņí se na nich i tíņivá realita dějů v Jugoslávii 80. a 90. let. Do ĉeńtiny byl přeloņen jeho román Astragan (1991, ĉesky jako Astrachán v roce 1998),81 stejnou poetikou jsou psány i jeho dalńí romány Severni zid (1995, Severní zeď), Danteov trg (1997, Danteho náměstí) aj. 80 Přeloņila Stanislava Sýkorová (1945). 81 Přeloņila Ana Adamovićová (1959). Jinou cestou kráĉel David Albahari (1948), pro jehoņ tvorbu jsou charakteristické krátké prozaické útvary, postmodernistické experimentování s formou, fragmentarizace děje a mystifikace. Příznaĉná je obsese smrtí a umíráním, rozkrývání rodinných vztahů, pocity městské osamělosti a v neposlední řadě i z autorova původu vyplývající ĉetné ņidovské motivy a odkazy. Ĉásteĉně autobiografický román Cink (1988, Zinek) s netradiĉním syņetem (kombinace tradiĉní ņidovské pouti do Jeruzaléma a cesty na zkuńenou do Ameriky) je povaņován za jedno z nejlepńích děl svého druhu v novějńí srbské literatuře. Inspiraci ve vlastním ņivotě nańel Albahari i pro román Kratka knjiga (1993, Krátká kniha), jakýsi spisovatelův deník jednoho léta, i pro krátký román Sneņni ĉovek (1995, Sněņný muņ), situovaný na sever Nového světa (kam také, do Kanady, Albahari před marasmem srbské skuteĉnosti 90. let emigroval), v němņ se obrací k vlastní lidské existenciální osamělosti.82 Předevńím formou svých literárních děl ovlivnil Albahari tvorbu generace srbských prozaiků, debutujících v 90. letech, zejména Svetislava Basaru (1953). Tento autor, hlásící se k Samuelu Beckettovi, v souĉasnosti patří k vůdĉím osobnostem střední generace srbské literatury. Basara je propagátorem postmodernistického úsilí o to, aby se literární text stal světem vlastních znaků a pravidel, paralelním s realitou, k níņ je dialogicky obrácen. Brilantní ironie, jemná dávka cynismu, invektivy, mystifikace, to jsou hlavní prostředky jeho literárního postupu. Ve svých dílech Basara pochybuje o racionálních kořenech civilizace a relativizuje mnohé ze souĉasného světa, za jehoņ hlubinný rys povaņuje banálnost a beznaděj. Basara je autor neobyĉejně plodný, z jeho díla zmíním snad jiņ prověřené román De bello civili (1993), jenņ je v jedné za svých rovin inspirován bosenskou tragédií prvé půle devadesátých let, ĉi román Ukleta zemlja (1995, Zakletá země), symbolizující v groteskním univerzu fiktivní země plné neuvěřitelných absurdit marasmus milońevićovského Srbska. V osmdesátých letech minulého století, po smrti J. B. Tita, se v Srbsku ovńem zaĉala objevovat i díla, která později literární historik Mirko Djordjević oznaĉil za literaturu „populistické vlny“. Charakteristické pro tuto prózu byla témata temných a dříve tabuizovaných dějů druhé světové války. Proto byla velice populární, vycházela vysokými náklady a do znaĉné míry přispěla k rozvoji nekontrolovaného nacionalismu, jeņ byl jedním z faktorů, který přivedl Jugoslávii do pekla krvavé rozpadové války. Například Vuk Drańković83 v románech Noņ (1982, Nůņ, ĉesky 1995)84 a Molitva (1985, Modlitba) líĉí tzv. 82 Ĉesky vyńel výbor jeho povídek pod názvem Zdi v překladu Jana Pińty v ĉasopise Světová literatura 2/1987. 83 Pozdějńím románem Ruski konzul (1988) se dostal na půdu Kosova a uzavřel jím jakýsi tematický cyklus o „utrpení srbského národa ve 20. století―. Jeho dílo bylo chápáno jako „sluņba národu―, pomohlo opráńit tradiĉní mýtus o muĉednictví srbského národa a přispělo bezesporu k rozvoji nekontrolovatelného srbského nacionalismu. Od roku 1989 se Drańković cele věnuje politice – zaloņil pravicovou, monarchisticky ĉetniky, srbský nekomunistický odboj za druhé světové války, jako spontánní hnutí odporu vytvořené vlastenci a vedené vojáky a důstojníky rozpráńené jugoslávské armády, jako první evropské antifańistické hnutí (jímņ, přinejmenńím v poĉátcích, i skuteĉně bylo), jimņ oficiální jugoslávská historiografie upírá tento status. Partyzáni pak byli v jeho (ale i dílech jiných autorů), zobrazováni jako ideologická sekta, která nebojovala za jugoslávské, leĉ za sovětské zájmy, a kteří o Jugoslávii nestáli. Drańkovićovy romány, ale také díla Ņarka Komanina, básnické sbírky Milana Komneniće, Slobodana Rakitiće, Matiji Beĉkoviće, Gojka Djogy a práce mnoha dalńích autorů vytahovaly po ĉtyřiceti letech opět na světlo ustańovské zloĉiny z období Nezávislého charvátského státu. Základní myńlenkou těchto i jiných děl bylo sdělení, ņe komunisté v Jugoslávii záměrně zamlĉeli a minimalizovali zloĉiny proti Srbům, aby tak zmírnili tenze mezi Srby a národy, jejichņ přísluńníci jim uĉinili tolik příkoří a utrpení. Ve skuteĉnosti vńak takovéto zamlĉování nepomohlo k proklamovanému usmíření národů, nýbrņ ponechalo Srby v pozici, kdy o zloĉinech na nich spáchaných nemohli mluvit a nikdo proto nemá ņádnou záruku, ņe se něco podobného nemůņe znovu odehrát. Nejpopulárnějńí dílem té doby a zřejmě nevydávanějńí srbskou knihou vůbec se stala Knjiga o Milutinu (1985, Kniha o Milutinovi) do té doby nepříliń známého autora Danka Popoviće (1928–2009). Na první pohled rurální román o osudech obyvatel ńumadijského venkova v posledním století měl ovńem skryté poselství: lidovou řeĉí ústy sedláka Milutina zaznívaly myńlenky o tom, ņe Jugoslávie, za niņ na popud svých ambiciózních vůdců Srbové bojovali v obou světových válkách, není jejich státem. Ba právě naopak. Jejich zásluhy jsou v ostatních jugoslávských zemích zpochybňovány a jsou tam navíc povaņováni za okupanty a nikoli osvoboditele. Srbové byli hloupí a nezodpovědní vůĉi sobě a svým dětem, ņe umírali za druhé, místo co by se věnovali sobě… Na scénu přichází v Popovićově novele i jednota mezi Srby – máme sice porozumění pro druhé, ale důleņité je, abychom my byli jednotní a nedávali tak druhým moņnost nás niĉit. Popoviĉova kniha, která v době svého vydání byla oficiálními politickými kruhy téměř zakázána a kaņdopádně kritizována za skryté prvky srbského nacionalismu, se ovńem v brzké době doĉkala dvaceti vydání a několika set tisíc výtisků. Recepce tohoto díla byla v kaņdém případě neobyĉejná. Ĉtenáři hned, bez prostřednictví kritiky, pochopili její poselství, navíc orientovanou stranu Srbské hnutí obnovy, která aņ do roku 2000 patřila k pilířům protimilońevićovské opozice, později byla marginalizována. Sám Drańković, na rozdíl od D. Ćosiće, nacionalistickou linii opustil jiņ na poĉátku 90. let 20. století a stal se prakticky nejvýznamnějńím opoziĉním politikem a disidentem Milońevićova reņimu. 84 Přeloņila Pavlína Smiljaniĉová, ovńem její dílo bylo „oceněno― jako nejhorńí překlad roku 1995! okořeněné poznáním, ņe obyĉejný ĉlověk, srbský sedlák, ĉlověk z lidu, tedy národ sám, lépe rozumí smyslu novodobé jihoslovanské historie něņ jeho inteligence. Kniha byla masově ĉtena, kolektivně v pravém smyslu slova. Známé jsou případy skupinového uĉení nazpaměť celých pasáņí, rituálního recitování úryvků na veřejných shromáņděních atd. Po mocenské změně v roce 1987, při níņ se dostal do ĉela Srbska Slobodan Milońević, byla kniha přijata i „nejvyńńím vedením― jako dílo vykládající „srbskou pravdu― právě v období „buzení národa―. Na masových mítincích bývaly citáty z Popoviĉova díla zabudovávány do promyńlené kompozice projevů útoĉících na národní city posluchaĉů. Literatura „populistické vlny― sice vzniká dodnes, její vliv je vńak jiņ jen omezený. Poslední desetiletí 20. století a zaĉátek 21. století se v srbské literatuře projevil stylovou a námětovou pestrostí. Roĉně v Srbsku vychází více neņ sto románů, takņe v této produkci je velmi těņké se orientovat. Výrazně na sebe v poslední době upozornila Svetlana Velmarová-Jankovićová (1933), která svůj první román sice napsala jiņ v roce 1956, ale pravé literární úspěchy zaņívá aņ v posledních letech. Její román Bezdno (1995, Propast), historicko-biografická freska resp. umělecká rekonstrukce doby vlády srbského kníņete Michala Obrenoviće (60. léta 19. století), napsaná typickým postmodernistickým postupem, zaloņeným na zprávách z fiktivního deníku kníņete, byl vyhláńen v roce svého vydání dílem roku. Jiņ předcházející román Lagum (1990, Kasematy), navazující tematicky na její povídkářskou tvorbu s náměty ze starých bělehradských ĉtvrtí, ovńem vzbudil zaslouņenou pozornost: tragický ņivotopis intelektuální bělehradské rodiny s výrazně autobiografickými prvky totiņ vnesl do srbské literatury poprvé citlivé téma kolaborace a poukazoval na nemoc a křehkost městské inteligence vůĉi rozbujelé síle rudé revoluce. Do literatury v 90. letech vstoupila nová silná generace v ĉele s Vladimirem Arsenijevićem (1965). Jeho první román U potbalublju (1994, ĉesky jako V podpalubí v roce 1996),85 zachycující aktuální problém mladé generace, zavleĉené proti své vůli do války, se stal nejpřekládanějńí srbskou knihou té doby. I dalńími romány Andjela (1997) a Meksiko Siti (2000) Arsenijević potvrdil, ņe je spisovatelem urbánní, rockerské generace, hledající svoji identitu ve spoleĉnosti, jíņ vládne (resp. vládla) politická diktatura. Do této generace patří také Djordje Pisarev (1957), Goran Petrović (1961), který na sebe upozornil zejména historickým románem postmoderní poetiky Opsada crkve Svetog Spasa (1993, Obleņení chrámu Spasitele), Vladislav Bajac (1954), jehoņ román Druid iz 85 Přeloņila Irena Wenigová. Singiduma (1998, Druid ze Singidumu86 ) byl nominován na Cenu Balkanica ze nejlepńí balkánský román roku 1998. Román Hobo (2001) Zorana Ćiriće (1962) přinesl návrat k novorealismu, ovńem v nové poetice ulice – syrový nevybíravý jazyk jeho hrdinů z prostředí noĉních klubů, sex, násilí, alkohol... To vńe představuje ztracenou srbskou generaci 90. let století právě minulého. Srbská próza posledních desetiletí byla a je ņánrově, tematicky i stylově velmi bohatá, byť samozřejmě poznamenaná (a to jak tematicky, tak také tím, ņe mnozí autoři emigrovali) politickou a ekonomickou situací v zemi, která prońla lety milońevićovské polodiktatury, ekonomických sankcí a izolace a koneĉně i bombardováním v roce 1999. Vńechny tyto faktory je třeba mít na paměti při budoucích pokusech o hodnocení tohoto jinak literárně nesmírně plodného srbského období. Literatura Ĉeská: Slovník spisovatelů Jugoslávie. Srbská a ĉernohorská, charvátská, bosensko-hercegovská, slovinská a makedonská literatura. Praha 1979. Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001 DOROVSKÝ, Ivan (ed.): Studia Balkanica et Slavica. Brno 2001. Studie z literárněvědné slavistiky. Brno 1999. Některé zvláńtnosti postmodernismu v srbské literatuře. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Roĉ. 52. Řada literárněvědné slavistiky (X). Ĉ. 6. Series slavica litteraria. Brno 2003, s. 39–46. KVAPIL, Miroslav: Pragensia Serbo-croatica. Praha 1991 Bohemo-serbica, bohemo-croatica. Praha 1995 Miscelanea slavica litteraria. Praha 1997 Serbica litterarum memoria. Praha 1998. NOVOSAD, Jakub: Nevyrovnaná literatura nevyrovnaného národa. Plav. měsíĉník pro světovou literaturu, 2008, ĉ. 7–8. Malá krabiĉka. 100 nejkratńích srbských povídek 20. století. Brno-Boskovice 2002. V publikaci také informace o autorech. 86 Singidunum je keltský název města na místě dneńního Bělehradu, který později převzali i Ŕímané. Srbská a jiná: DERETIĆ, Jovan: Istorija srpské knjiņevnosti. Beograd 1996. GIKIĆ, Radmila: Iskustva proze. Beograd 1993. JERKOV, Aleksandar: Antologija srpske proze postmodernog doba. Beograd 1992. Leksikon pisaca Jugoslavije A–Dņ (1972), Dj–J (1979), K–Lj (1987), M–Nj (1997) LUKIĆ, Sveta: Savremena jugoslovenska literatura 1945–1965. Beograd 1968. MIRKOVIĆ, Ĉedomir: Pod okriljem neĉastivog. Ńezdeset ńest savremenih srpskih romansiera, 1995 PALAVESTRA, Predrag: Posleratna srpska knjiņevnost 1945–1970. Beograd 1972. PANTIĆ, Mihailo: Aleksandrijski sindrom 1 – 4. Beograd 1987, 1994, 1999, 2003. Srpska pripovetka. Nauĉni sastanak slavista u Vukove dane. Knj 31/2. Beograd 2003. PAVKOVIĆ, Vasa: Kritiĉki tekstovi. Beograd 1997. RICHTER, Angela: Serbische Prosa nach 1945. Entwicklunstendenzen und Romanstrukturen, München 1991. SAVIĆ, Milisav: Ko je ko, pisci iz Jugoslavije. Beograd 1994. Anglicismy v souĉasné ĉeńtině a polńtině Roman Madecki Mezi uņivateli dneńní ĉeńtiny i polńtiny dnes ĉasto zaslechneme slova o nebývalé záplavě anglicismů ĉi o zamoření mateřńtiny mnoņstvím anglických jazykových prvků. Z perspektivy přísluńníka euroamerické civilizace se dnes angliĉtina můņe jevit jako jediný skuteĉně „světový― jazyk, který postupně vstupuje do vńech oblastí lidské ĉinnosti, v nichņ při stále silnějńím důrazu na internacionalizaci zaĉíná konkurovat jednotlivým domácím jazykům, nebo je dokonce v některých funkcích do znaĉné míry nahrazuje. Někteří uņivatelé proto projevují obavy o dalńí vývoj své mateřńtiny, jiní dokonce prorokují, ņe v nedaleké budoucnosti bude celá euroamerická civilizace hovořit výhradně anglicky, popřípadě jakýmisi smíńenými jazyky, jejich předobrazem mají být ĉasto hybridní jazykové kódy, které pouņívají přísluńníci velkých přistěhovaleckých skupin zejména ve Spojených státech amerických. Pro tyto smíńené kódy se v jednotlivých zemích vņily různé názvy: v Německu Denglis(c)h, Engleutsch, Gerglish, Angleutsch nebo Deuglish, ve Francii franglais, ve Ńpanělsku espanglish ĉi espanglés, v Polsku Polglish nebo anglopolski a v Ĉesku angloĉeńtina nebo ĉengliĉtina, eventuálně Czenglish. Těmito termíny se dnes vńak stále ĉastěji oznaĉuje také jazyk nadměrně prosycený módními anglicismy. Vzhledem k tomu, ņe takové projevy jsou velmi nápadné, posluchaĉ ĉi ĉtenář je pro jejich zvukovou ĉi ortografickou nezvyklost dokáņe lehce zaznamenat, můņe vznikat dojem, ņe představují obraz reálné spontánní kaņdodenní komunikace. Jiņ na poĉátku si dovolím tvrdit, ņe tomu tak ve skuteĉnosti není. Tyto projevy jsou naopak ĉasto ovlivněny vědomými xenofilními postoji jejich autorů. V této souvislosti můņeme hovořit o tzv. jazykovém snobismu, pro který je typické nekritické a ĉasto i nefunkĉní přejímání cizích jazykových prvků. Takové jazykové chování je vņdy příznakové a jeho úĉelem je manifestace vlastní výjimeĉnosti, povrchního kosmopolitismu, přísluńnosti k nějaké dnes fakticky ĉi domněle privilegované profesní ĉi spoleĉenské skupině, signalizace rádoby intelektuální převahy nad posluchaĉi apod. Jako odraz uvedených postojů mohou v extrémních případech vznikat vysoce stylizované texty, které jsou jakousi novodobou makaronńtinou, v níņ se mísí a propojují prvky různých jazyků. Příkladem takového jazykového projevu můņe být následující ĉeský text, jenņ byl záměrně sestaven tak, aby obsahoval druhově a strukturálně různorodé anglické výpůjĉky, s nimiņ se můņeme dnes setkat a o nichņ bude řeĉ v následujících ĉástech tohoto příspěvku: Mortgage specialist Jarda Novák se na mítinku s expaty v praņském Hotelu Tchaikovsky dal do řeĉi s jedním sofistikovaným food kritikem. Ten mu v refreshment zóně vyprávěl o jedné trendy cooking show, na níņ se předvedly opravdové celebrity probíhajícího kulinářského highlightu roku – Prague Food Festivalu. Jarda dal zase k dobru záņitky z teambuildingu a jiných outdoorových aktivit, které oddělení human resources jejich banky pořádá pro ĉleny top managementu v Adrenalin Parku Jeseníky. Jejich brainstorming vńak náhle přeruńil DJ hlasitým zvoláním: „Připravte si vańe uńi k poslechu a vańe nohy k tanci!― A pak uņ zněla jen samá cool muzika, bohatě prokládaná scratchováním a obĉas taky samply z filmů. 1. mortgage specialist – hypoteĉní specialista, v profesní mluvě v bankovnictví; 2. míting – z angl. meeting, setkání, schůzka, ve firemní komunikaci, konkuruje starńí výpůjĉce s významem veřejné shromáņdění, příleņitostné sportovní závody; 3. expat – z angl. expatriate, zkráceně expat, bez ĉ. ekvivalentu, cizinec ņijící dobrovolně mimo svou zemi; 4. Tchaikovsky – angl. transliterace místo tradiĉní ĉeské; 5. sofistikovaný – z angl. sophisticated, důmyslný, promyńlený, propracovaný, světaznalý, v běņné komunikaci; 6. food kritik – kulinářský (gastronomický) kritik, v obl. hotelnictví a turismu; 7. refreshment zóna – místo/zázemí pro obĉerstvení, v profesní mluvě designérů a v obl. hotelnictví; 8. trendy – módní, trendový, v obl. módy, kultury, v mluvě mládeņe; 9. cooking show – televizní pořad o vaření, ukázky vaření; 10. celebrita – z angl. celebrity, osoba známá z médií, sémanticky vágní; 11. highlight – nejvýznamnějńí událost, vrchol, zlatý hřeb; 12. Prague Food Festival – praņský festival jídla; 13. teambuilding – tmelení kolektivu, v profesní mluvě organizátorů sportovních akcí; 14. outdoorový – z angl. outdoor, venkovní, konaný pod ńirým nebem, v přírodě, v profesní mluvě organizátorů sportovních a kulturních akcí; 15. human resources – lidské zdroje, osobní/personální oddělení, ve firemní komunikaci; 16. top management – nejvyńńí vedení, ve firemní komunikaci; 17. Adrenalin Park Jeseník – z angl. adrenalin park, neshodný přívlastek; 18. brainstorming – kreativní řeńení problémů ve skupině, někdy doslovně přeloņeno jako bouře(-ní) mozků, téņ burza nápadů, ve firemní komunikaci; 19. DJ – z angl. disc jockey, poĉeńť. diskņokej; 20. vańe uńi, vańe nohy – váń místo svůj, dle angl. your, prepare your ears; 21. cool – z am. angl., senzaĉní, úņasný, skvělý, v mluvě mládeņe; 22. scratchování (skreĉování) – z angl. scratch, scratching, technika přehrávání vinylových desek, při níņ se deskou pohybuje pod jehlou vpřed a vzad, v komunikaci v obl. hudby; 23. sampl – z angl. sample, ukázka, úryvek skladby, v komunikaci v obl. hudby; 24. film – stará, zcela adaptovaná angl. vypůjĉka. O významném vlivu angliĉtiny na souĉasné evropské jazyky, slovanské nevyjímaje, není pochyb. Lingvista vńak musí tyto vlivy hodnotit objektivně a nesmí se spokojit s pouhými dohady, které nereflektují proces přejímání anglických jazykových prvků v celé ńíři. Při posuzování významu a dopadu anglických vlivů na dneńní ĉeńtinu ĉi polńtinu je třeba vylouĉit nekritickou akceptaci kaņdého cizího jazykového prvku i jeho apriorní odmítání a vzít v úvahu předevńím hledisko funkĉní, tj. zkoumat u jednotlivých výpůjĉek jejich uņiteĉnost, funkĉnost a soulad s domácí jazykovou tradicí. Přejímání jazykových jednotek a forem je u větńiny jazyků světa zcela běņným jevem, který je odrazem kontaktů blízkých, ale i vzdálenějńích kultur. Cizích jazykových vlivů mohou být uchráněny pouze jazyky izolovaných kultur (v minulosti ĉínńtina, japonńtina, dnes domorodé jazyky v obtíņně přístupných oblastech) nebo jazyky, v nichņ je proces přejímání z ideologických důvodů kontrolován a omezován (korejńtina v Severní Koreji). Stopy ĉetných jazykových vlivů najdeme také v ĉeńtině i polńtině. Na oba jazyky měly z neslovanských jazyků vliv předevńím latina a řeĉtina, němĉina a francouzńtina. Ve znaĉně menńí míře se uplatnily také vlivy italské, uherské, v polńtině i turko-tatarské. Jiņ od nejstarńích dob se v ĉeské i polské jazykové oblasti významně uplatňoval vliv latiny, jejímņ prostřednictvím se do obou jazyků dostávaly také latinizované grecismy. Zpoĉátku ńlo o církevní terminologii, která byla do polńtiny přejata zprostředkovaně přes ĉeńtinu, a ńiroce kulturní výrazy, později o výrazy z oblasti ńkolství, medicíny, botaniky, práva ĉi umění. Nejzřetelnějńí stopu vńak latina zanechala v oblasti odborné terminologie, kde jsou také původní latinské jazykové prvky od 19. století hojně vyuņívány k vytváření nových hybridních termínů, které dnes mají ĉasto povahu internacionalismů. I kdyņ vliv klasických jazyků je v souĉasné době znaĉně oslaben, představují latinismy v obou sledovaných jazycích vysoce stabilní a ńiroce adaptovanou skupinu výpůjĉek. Také s němĉinou přicházely oba západoslovanské jazyky do kontaktu jiņ od nestarńích dob. V ĉeńtině germanismy tvoří dokonce nejpoĉetnějńí skupinu výpůjĉek od praĉeńtiny aņ do roku 1945. Vzhledem k silnému postavení němĉiny v Ĉeských zemích v době habsburské monarchie jsou německé stopy v ĉeském jazykovém systému logicky ĉastějńí. Mezi germanismy najdeme výrazy ńiroce kulturní, technické ĉi hospodářské. V obou jazycích je patrné také dřívějńí ĉasté přejímání do profesní mluvy a slangu. Dodnes se ĉetné germanismy zachovaly např. v profesní mluvě řemeslníků. Nezanedbatelný byl v historii ĉeńtiny i polńtiny vliv románských jazyků, předevńím francouzńtiny, popřípadě italńtiny. Francouzské výpůjĉky pronikaly do polńtiny nejhojněji v 18. století, s menńí intenzitou pak od 19. stol. do 2. světové války. V ĉeńtině zaznamenáváme největńí přírůstek poĉtu galicismů od konce 19. do poĉátku 20. století. V obou jazycích jsou prvky francouzského původu nejĉastějńí v oblasti architektury, umění, spoleĉenského ņivota, odívání a gastronomie. Vzhledem k intenzivnějńím polsko-francouzským kontaktům a orientaci polské aristokracie a intelektuální elity na Francii jsou ve srovnání s ĉeńtinou galicismy v polńtině ĉastějńí. V souĉasné době ovlivňuje oba sledované jazyky angliĉtina, která je také téměř jediným zdrojem nových výpůjĉek. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, ņe anglické vlivy mají v této jazykové oblasti poměrně krátkou tradici. Aņ do poĉátku 20. století byly anglicismy poměrně vzácné. Mezi nepoĉetné výpůjĉky z 19. stol. patří např. výrazy dok, koks, kompost, lord, partner, revolver – rewolwer, rum, tramvaj – tramwaj, trenér – trener, tunel, vagon – wagon, v pol. také budżet, klomb apod. Poĉet výpůjĉek z angliĉtiny roste zhruba od 20. let 20. století, a to zejména v oblasti námořní dopravy, zahraniĉního obchodu, sportu a turistiky, automobilismu, zábavy a masové kultury, tj. v oblastech, v nichņ měla angliĉtina silné postavení. Za tradiĉní sféru anglických vlivů se povaņuje odborná terminologie (dabing/dabink – dubbing, komputer – ĉ. hov. kompjůtr, komp, kompl, stres, trend), sportovní názvosloví (aut, bekhend, derby, ņokej – dżokej, fair-play – fair-play, forhend, fotbal – pol.slangově futbol, hokej, motokros, ofsajd, ring, set, skútr – skuter, sparing, tým – team) a také oblast populární a taneĉní hudby, filmu a zábavy (big beat – big-beat, blues, country, disco, foxtrot – fokstrot, charleston, playback, singl – singel, song). Zatímco v západní Evropě probíhal proces přejímání anglických výpůjĉek kontinuálně, v ĉeském a polské jazykovém prostředí dońlo z ideologických důvodů zprvu k jeho zastavení, avńak jiņ od 60. let do ĉeńtiny i polńtiny anglicismy znovu omezeně pronikaly. Po pádu komunismu se vliv angliĉtiny na ĉeńtinu a polńtinu radikálně proměnil. Odstranění ideologických bariér a integrace obou zemí do evropských a euroatlantických struktur přinesly rychlý rozvoj řady oborů a vznik nových komunikaĉních sfér. V této souvislosti vyvstaly i nové pojmenovací potřeby, které byly relativně ĉasto uspokojovány formou výpůjĉek z angliĉtiny, která jiņ v době existence ņelezné opony dosáhla v západní Evropě v mnoha komunikaĉních sférách dominantního postavení. Anglických prvků proto rychle přibývalo i mimo oblasti jejího tradiĉního vlivu. Zároveň je třeba dodat, ņe se vliv angliĉtiny rozńířil z oblasti lexika také do gramatiky, frazeologie i ortografie. Největńí skupinu anglicismů tvoří výpůjĉky lexikální. Odhlédneme-li od starńích přejímek, mají dneńní anglicismy rozkolísanou grafickou podobu a mnohdy jsou ve slovní zásobě, zejména ve spisovném jazyce, nedostateĉně zakotveny. Jejich pravopisná, zvuková, morfologická a slovotvorná adaptace se znaĉně různí (ĉ. briefing i brífink → G.sg. -u, adj. briefingový, brífinkový , pol. briefing → G.sg. -u, bez adj.; ĉ. business i byznys → G.sg. -u, adj. businessový, byznysový, pol. biznes i business → G.sg. -u, adj. biznesowy, businessowy; ĉ. leader i lídr → G.sg. -a, adj. leaderovský, lídrovský, pol. lider i leader→ G.sg. -a, adj. liderowski, leaderowski). To můņe souviset s velkou proměnlivostí této lexikální vrstvy a krátkou ņivotností některých přejatých slov. Komunikaĉní sféry, pro něņ jsou anglicismy dnes typické, lze přibliņně vymezit tematicky: - poĉítaĉe, informaĉní technologie (banner, cartridge/kartridņ, cookies, hardware – pol. téņ sprzęt komputerowy, joystick, laptop, minitower, net, notebook, off-line, on-line, scanner – skener – skaner, server – serwer, software – pol. téņ. oprogramowanie, surfovat – surfować, upgrade, web) - obchod, bankovnictví, úĉetnictví, firemní praxe (barter, benefit, business plan – byznys plán – biznes plan, cash flow, dealer, dead line/deadline, factoring/faktoring, holding, homebanking, human resources, market, marketing, nonfood, outsoursing, public relations, recruitment, retail, revolving – rewolwing, support, telework, workshop ) - technika a elektronika (ĉip/chip – czip, discman, displej – pol. slangově dysplej, ĉastěji ekran, roaming, skimming, switch-off, tester, tuner, tuning, walkman) - reklama (billboard, bigboard, booklet, city light, direct mail, poster, prime time, promo – promotion – promocja, spot, teleshopping) - politika (americká administrativa – amerykańska administracja, establishment, leader/lídr – lider, leadership, lobbing, wellfare) - sport a rekreace (armwrestling, beach volleyball/beachvolejbal, bike, bodybuilding/body building, bungee jumping, fitness, jogging, last minute, off-road, outdoor, resort, skateboard, snowpark, spinning, ultralight) - populární hudba (breakdance, clip/klip, comeback, feeling, heavy metal, hip-hop, label, oldies, rap, rapper/raper, stratch – skreĉ – skrecz, techno) - zábava a hobby (after party, body painting, all inclusive, darkroom, happening, jackpot, outfit, performance, thriller) - kosmetika, péĉe o tělo (face-lifting, layering, make-up – pol. makijaż, myolifting, peeling, piercing, spa, styling, wellness) - média (blog, breefing/brífing, editorial, headline, highlight, newsroom, speaker/spíkr – spiker, talk-show, topstory/top story) Frekvence anglicismů i jejich funkce se v jednotlivých komunikaĉních sférách znaĉně lińí. Existují vńak i obory, pro které je typická vysoká frekvence anglicismů navzdory existenci tradiĉních domácích pojmenování. S takovou situací se lze setkat např. v praxi personálních agentur, v jejichņ inzerátech jsou nabízená pracovní místa oznaĉována anglickými názvy, a to i v případě, ņe je jejich zákazníkem domácí firma. Z praxe personálních agentur jsou známy i situace, kdy bylo zájemci o pozici store manager sděleno, ņe se pod lákavě znějícím názvem skrývá práce řadového skladníka. Sémantická vágnost takových názvů a jejich nejistý vztah k domácím ekvivalentům můņe vést tedy k tomu, ņe uchazeĉ nemá přesnou představu, o jakou pozici se vlastně zajímá. Podívejme se podrobněji na konkrétní příklady a jejich tradiĉní domácí ekvivalenty: Office manager (téņ Office Manager) - ĉeské ekvivalenty: vedoucí kanceláře (útvaru, oddělení), asistent(-ka) - polské ekvivalenty: kierownik biura, asystent(-ka), sekretarka Human resources manager (téņ Human Resources Manager) - ĉeské ekvivalenty: vedoucí (referent) personálního (osobního) útvaru nebo oddělení, specialista oddělení lidských zdrojů, personalista - polské ekvivalenty: kierownik personalny, kierownik (specjalista) w dziale personalnym (kadrowym, zasobów ludzkich) Project manager (téņ Project Manager) - ĉeské ekvivalenty: projektový manaņer, vedoucí projektu - polské ekvivalenty: kierownik projektu Account manager (téņ Account Manager) - ĉeské ekvivalenty: pracovník péĉe o klienta(-y), klientský pracovník - polské ekvivalenty: opiekun klienta(-ów), specjalista ds. klientów Art director (téņ Art Director) - ĉeské ekvivalenty: umělecký vedoucí (ředitel) - polské ekvivalenty: kierownik (dyrektor) artystyczny Sales manager (téņ Sales Manager) - ĉeské ekvivalenty: obchodní manaņer (ředitel), obchodní zástupce, prodejce - polské ekvivalenty: dyrektor handlowy, kierownik (działu) sprzedaży, przedstawiciel handlowy Training manager (téņ Training Manager) - ĉeské ekvivalenty: manaņer vzdělávání, manaņer pro oblast ńkolení a vzdělávání, ńkolitel - polské ekvivalenty: specjalista ds. szkoleń, (hov.) szkoleniowiec Customer relationship manager (téņ Customer Relationship Manager) - ĉeské ekvivalenty: manaņer řízení vztahů se zákazníky, manaņer pro styk se zákazníky - polské ekvivalenty: specjalista ds. kontaków z klientem, kierownik ds. obsługi klienta Výńe uvedená praxe se ĉásteĉně vņila i v některých domácích firmách. Pouņívání názvů typu director, consultant, specialist, accountant, company lawyer apod. v ĉeské ĉi polské firmě vńak působí směńně. Důraz na pouņívání anglicismů ve firemní praxi můņe vést u zaměstnanců dokonce ke specifické jazykové hře, při níņ jsou ĉasto s pejorativním významem pouņívány zkomoleniny anglických slov (badņet, bizy, houm, ofis, vork, kosty, proudņekt). Mají-li vńak zaměstnanci pocit, ņe tento stav odráņí jejich skuteĉné komunikaĉní potřeby, bude nejspíń firemní komunikace silně naruńena. Řada anglicismů se podle své stylové hodnoty řadí do vrstvy specializované terminologie, profesionalismů ĉi slangových výrazů. Z těchto oblastí mohou některé jednotky, předevńím zásluhou masmédií, pronikat i do veřejné komunikace ĉi běņné mluvy. Při takovém pouņití je vńak na autorovi projevu, aby zváņil, zda pouņitím anglicismu dosáhne zamýńleného komunikaĉního cíle. Uņití výpůjĉky mimo varietu, do níņ byla přejata, ĉi v nenáleņitém kontextu můņe vést aņ ke vzniku komunikaĉní bariéry. Srovnejme na příkladech: Eva Emingerová je zkuńená zpěvaĉka se sametovým hlasem a nefalńovaným jazzovým feelingem. (z pozvánky na koncert) jazzový feeling: cit pro jazz, z profesní komunikace z obl. hudby, mimo tuto oblast výraz téměř neznámý, z funkĉního hlediska zbyteĉná výpůjĉka; ODS: opt-out a privatizace důchodů (z volebního billboardu ĈSSD) opt-out: převedení ĉásti prostředků na důchodové pojińtění na úĉty u soukromých spoleĉností, z profesní komunikace z obl. ekonomiky a politiky, výraz naprosto nevhodný do textů volebních materiálů, jeņ mají oslovit co největńí poĉet voliĉů, z funkĉního hlediska profesionalismus, který pojmenovává nový jev; Baby boom dorazil do ńkol (titulek Lidových novin) baby boom: náhlý přírůstek porodnosti, módní výraz pouņívaný v publicistice, zde pouņit v nevhodném kontextu, titulek doslova říká, ņe ve ńkolách dońlo k nárůstu porodnosti, vhodný ĉeský ekvivalent: silné roĉníky. Kromě jmen obecných pronikají do obou sledovaných jazyků také cizí názvy obchodů, firem, institucí a různých veřejných akcí. S výjimkou nadnárodních firem jsou autory těchto názvů sami Ĉeńi a Poláci. Pojmenování tohoto typu se skládají buď pouze z anglických slov (Job Factory, Computer Agency, Brno International Business School, Bikeshop, Petshop, Health Club & Spa, Prague Food Festival, Warszaw Dance Festival, Dog Dancing Show Prague, JobChallenge), anebo mají hybridní strukturu, tj. spojují v sobě prvky anglické a ĉeské (Bednář Consulting, Zybszko Company, Obal Print, Harrachovka Spa & Wellness, Morava Job, PowerYoga Akademie, Maj Music Festival, Sheraton Mazury Lakes Resort a také ńpanělsko-anglický název Telefónica O2 Czech Republic). K zajímavé kombinaci domácích a jazykově cizích názvů dońlo v Brně, kde u Univerzitního kampusu sídlí obchodní centrum Campus Square, vedle něhoņ má vyrůst kancelářský komplex Campus Science Park. Volba uvedených názvů je u soukromých subjektů odrazem jejich touhy po jedineĉnosti a světovosti. V tomto kontextu je vńak jen stěņí odhadnutelné, co vedlo ĉeskou státní správu k tomu, ņe pojmenovala síť pracovińť pro elektronickou komunikaci s úřady anglickým názvem Czech Point, k němuņ byl zjevně druhotně vytvořen ĉeský ekvivalent Ĉeský Podací Ověřovací Informaĉní Národní Terminál (psáno s velkými písmeny na zaĉátku kaņdého slova!). Kromě celých slov pronikají do dneńní ĉeńtiny a polńtiny také anglické zkratky. Jde větńinou o zkratky iniciálové, s nimiņ se do západoslovanského prostředí dostává i anglická výslovnost, tzv. spelling. V tomto ohledu je vńak situace znaĉně nejednotná – ĉást zkratek zachovává anglickou výslovnost, dalńí jsou hláskovány tradiĉním ĉeským ĉi polským způsobem a u některých se objevují obě moņnosti. Některé zkratky se staly i základem dalńí slovotvorné derivace. Srovnejme na příkladech: CD – compact disc, kompaktní disk, płyta kompaktowa ĉ. [cé-dé] i [sí-dí] i [ha-er], pol. [s-i-di] i [ce-de] deriváty: cedéĉko CRM – customer relationship managenent, řízení vztahů se zákazníky, zarządzanie relacjami z klientami ĉ. [sí-ár-em], pol. [s-i-ar-em] i [ce-er-em] deriváty: ceeremowiec CV – curriculum vitae, pracovní ņivotopis, życiorys zawodowy ĉ. [sí-ví], pol. [s-i-vi] deriváty: sivíĉko, cefałka HR – human resources, lidské zdroje, zasoby ludzkie ĉ. [ejĉ-ár], pol. [ejcz-ar] i [ha-er] deriváty: haerowiec, haerowy HBO – Home Box Office, název firmy ĉ. [ejĉ-bí-ou], [há-bé-ó], hov. také [hbo], pol. [ejdż-bi-o lub ha-be-o], hov. také [ejdż-bi-oł], [hbo] IT – information technology, informaĉní technologie, technologie informacyjne ĉ. [aj-tý], pol. [aj-ti] deriváty: ajťák, ajťácký, ajtowiec PC – personal computer, osobní poĉítaĉ, komputer osobisty ĉ. [pé-cé] i [pí-sí], pol. [pe-ce] i [pí-s-í], deriváty: ajťák, ajťácký, ajtowiec Ph.D. – doctor of philosophy, doktor, v pol. se nepouņívá ĉ. [pí-ejĉ-dí] i [pé-há-dé] bez derivátů PIT – personal income tax, daň z příjmu fyzických osob – v ĉ. se nepouņívá, podatek dochodowy od osób fizycznych, v pol. pouze název daňového přiznání pol. [pit], deriváty: PIT-owski PR – public relations, vztahy s veřejností, kontakty z otoczeniem/mediam ĉ. [pí-ár], pol. [pí-ár], hov. také [pe-er] deriváty: píárový, odpíárovat, piarowiec, piarowy, piarować UPC – United Pan-European Communications, název firmy ĉ. [jú-pí-sí], zřídka [ú-pé-cé], pol. [ju-pi-si], zřídka [u-pe-ce] VAT – value added tax, daň z přidané hodnoty – v ĉeńtině jen DPH, podatek od wartości dodanej pol. [vat], deriváty: vatowski, VAT-owski V menńí míře jsou z angliĉtiny přejímána také slovní spojení, celé konstrukce ĉi frazeologismy, např.: - mějte hezký den (have a nice day) - zavolej/-te mi zpátky (call me back) - být můj (tvůj…) ńálek ĉaje/kávy (to be one´s cup of tea) - top ten - být in/out, być in/out (to be in/out) - medový měsíc, miesiąc miodowy (honeymoon) - tvrdé a měkké drogy, narkotyki twarde i miękkie (hard and soft drugs) - konferencja na szczycie (summit conference) - być na topie (to be on the top) - nie ma sprawy (no matter) - numer jeden na świecie (to be number one over the world) - dwa w jednym (two in one). Z přejatých konstrukcí je vńak zřejmě neznámějńí obrat být o něĉem, být o ĉem (to be about st), který i přes znaĉný odpor lingvistů i řady uņivatelů zaņívá v ĉeském jazykovém prostředí nebývalou expanzi. Původ této konstrukce je třeba hledat v doslovných překladech z anglických originálů. Jeho problematiĉnost spoĉívá předevńím v tom, ņe nahrazuje sémanticky bohatńí a preciznějńí konstrukce. Srovnejme: The Iraq war is about oil. Ve válce v Iráku jde o ropu. Válka v Iráku je válkou o ropu. NE: Válka v Iráku je o ropě. What Science is about? Co je to věda? NE: O ĉem je věda? Science isn't about checklists. It's about forming and testing hypothesis. Věda není zaloņena na seznamech. Věda vytváří (sestavuje) a ověřuje hypotézy. Věda to nejsou jen seznamy, věda vytváří (sestavuje) a ověřuje hypotézy. NE: Věda není o seznamech. Věda je o vytváření a ověřování hypotéz. Baťa – Power je o síle nezávislosti! Power – síla nezávislosti! Power to je síla nezávislosti! Krajská politika je o sluńnosti. Krajská politika je (by měla být) sluńná. V krajské politice jde (mělo by jít) předevńím o sluńnost. Spa, tedy lázeňství, je o relaxaci, uvolnění a péĉi pod dohledem odborníků. Lázeňství poskytuje relaxaci, uvolnění a péĉi pod dohledem odborníků. Úĉelem (cílem) lázeňství je relaxace, uvolnění a péĉe pod dohledem odborníků. Volby byly hlavně o nízké úĉasti voliĉů. Ve volbách se projevila nízká úĉast voliĉů. Volby poznamenala nízká úĉast voliĉů. Nańe práce vńak není jen o penězích. Při práci nám vńak nejde jen o peníze. Nepracujeme vńak jen pro peníze. Firma je především o lidech. To hlavní ve firmě jsou lidé. Firmu vytvářejí hlavně lidé. Léto je hlavně o vodě a sluníčku. V létě je hlavní voda a sluníĉko. Léto je plné vody a sluníĉka. Armáda není jen o válčení. Armáda jen neválĉí. Úkolem armády není jen válĉení. Věda je o něĉem jiném neņ náboņenství. Věda a náboņenství se lińí. Věda je něco jiného neņ náboņenství. Z pohledu lingvisty hodnotím, ņe víte, o čem je čeština. Z pohledu lingvisty hodnotím, ņe víte, jaká je ĉeńtina. Z pohledu lingvisty hodnotím, ņe o ĉeńtině mnoho víte. Kuriózním jevem je přejímání anglické transliterace vlastních jmen východoslovanského původu. Výsledný zápis působí velmi nezvykle, předevńím vńak neumoņňuje ĉeskému ĉi polskému mluvĉímu jednoduńe a jednoznaĉně identifikovat původní znění jména, coņ je ostatně jedna z hlavních zásad transliterace. V případě osob můņe kombinace domácí a cizí transkripce znesnadnit identifikaci konkrétní osoby. Tento jev lze povaņovat za sice okazionální, avńak jeho ńirńí uplatnění lze zaznamenat v některých oblastech veřejné komunikace, např. v soudnictví, státní správě a také v oblasti kultury a sportu. Situaci komplikuje skuteĉnost, ņe některé státní orgány přebírají přepis osobních jmen do latinky z ruských a ukrajinských pasů, v nichņ je uváděna transliterace do angliĉtiny. Následkem rozkolísanosti administrativní praxe ĉi neznalosti dávno vypracovaných způsobů zacházení s cizími jmény se můņeme v ĉeských ĉi polských textech setkat s městem Ekaterinburg (ĉ. Jekatěrinburg, pol. Jekatierinburg), fotbalovým klubem Shakhtar Donetsk (ĉ. Ńachtar Doněck, pol. Szachtar Donieck) nebo osobními jmény Yuryi Kryakin (ĉ. Jurij Krjakin, pol.Jurij Kriakin), Andrey Kuznetsov (ĉ. Andrej Kuzněcov, pol. Andriej Kuzniecow), Nadezhda Ryaskina (ĉ. Naděņda Rjańkina, pol. Nadieżda Riaszkina) ĉi Alexander Katsapov (ĉ. Alexandr Kacapov, pol. Aleksander Kacapov). Jako kuriozitu uveďme, ņe na internetových stránkách je mezi nahrávkami ke staņení k dispozici mj. Pyotr Tchaikovsky (ĉ. Pjotr Ĉajkovskij, pol. Piotr Czajkowski) nebo ruská píseň Katyusha (ĉ. Kaťuńa, pol. Katiusza). Lze si také objednat kolekci filmů, autorem jejichņ literární předlohy je Fyodor Dostoyevsky (ĉ. Fjodor Dostojevskij, pol. Fiodor Dostojewski). Mnohem méně patrné jsou vlivy angliĉtiny na gramatický systém západoslovanských jazyků. Je to dáno jednak jeho vysokou stabilitou a také znaĉnou odlińností anglických gramatických struktur. Přesto je třeba v tomto kontextu upozornit na několik jevů. I kdyņ se do ĉeńtiny a polńtiny spolu s lexikálními výpůjĉkami dostává i anglická výslovnost, na zvukovou strukturu domácích jazyků nemá tato skuteĉnost ņádný podstatný vliv. Ve fonetickém plánu ĉeńtiny a polńtiny se tak anglické vlivy uplatňují jen okrajově. V ĉeńtině můņe jít o výslovnost některých cizích názvů podle anglických vzorů, např. Bombaj (angl. Bombay) – [bombej] místo tradiĉního [bombaj]. Okazionálním jevem je také výslovnost domácích zkratek podle anglického vzoru, např. v polńtině PTC (Polska Telefonia Cyfrova) – správná výslovnost [pe-te-ce], nesprávně [pi-ti-s-i]. Lze zaznamenat i projevy vlivu domácího fonetického systému na výslovnost některých výpůjĉek z angliĉtiny. Příkladem mohou být výrazy styling [stajlink], stylista [stajlista], u nichņ se pod vlivem výslovnosti zdomácněného latinismu styl prosazuje podoba styling [stylink], [stylista]. Podobný vliv je patrný i u známého ĉeského firemního názvu Student Agency, u nějņ anglickou výslovnost [stjúdent ejdņensi] zcela nahradila ĉeská výslovnost [student agensi]. Je zřejmé, ņe rozhodující podíl měla na této změně první sloņka názvu, u níņ se nedá reálně předpokládat, ņe by ji ĉeský mluvĉí realizoval v podobě [stjúdent]. V morfologickém plánu se jako neņádoucí anglický vliv jeví nesklonnost některých názvů, jejichņ fonetická struktura umoņňuje jejich přiřazení k domácím morfologickým paradigmatům (na Nově, ale na Nova Sport, na Nova Cinema, v Ikea, v Kika). Za tímto jevem je vńak třeba kromě anglických vlivů hledat i projevy obecnějńí tendence zachovávat neměnnost základní podoby vlastních jmen (srov. Kika → v Kice). V oblasti slovotvorné derivace se anglické vlivy spolu se zmíněnou tendencí odráņejí ve snaze o omezování tradiĉního ĉeského přechylování osobních jmen, v obou jazycích pak pouņíváním anglických slovotvorných elementů a postupů (-ing, -land, -gate, -market, -shop, super-, euro-, hyper-, mega-). Z jevů syntaktických je třeba zmínit ńíření některých slovesných vazeb, např. diskutovat něco (to discuss st.), komunikovat něco (to communicate st.), nahrazování zájmena svůj nezvratnými přivlastňovacími zájmeny (Je důleņité stáhnout program a nainstalovat ho na tvůj poĉítaĉ., Zde si můņete zobrazit vańi reklamu., Zastavte spam ve vańem poĉítaĉi., Zkopíruj soubory z tvého PC na externí harddisk.) a také expanzi neshodných anteponovaných přívlastků, jejichņ funkci ĉasto plní nesklonná adjektiva ĉi substantiva. Poslední z jevů se negativně projevuje nejen v rovině syntaktické, ale zároveň i v oblasti morfologie a slovotvorby. Jako příklad můņe poslouņit překlad divadelní hry americké autorky Eve Enslerové The Vagina Monologues, který vyńel v ĈR pod názvem Vagina monology. V divadlech vńak byla hra uváděna pod přijatelnějńím názvem Monology vagíny a v Polsku je v divadelní i kniņní podobě známa pod jednotným názvem Monologi waginy. Jako dalńí příklady lze uvést konstrukce: top modelka, přehled top spoleĉností, Barbie plakát, all inclusive zájezd, food kritik, espresso nadńenec, ING konto, ĈSOB Dynamický fond, Van Gysel cena, pol. biznes informacje, komputer kurs, kredyt bank, tenis nauka. Řadu příkladů najdeme také mezi názvy firem, kulturních a spoleĉenských akcí: Brno Business Park, Landek Park, Bowling Radegast Arena, Adrenalin Park Jeseníky, Fernet Stock Kart Aréna, Golf Aréna Ostrava, Wannieck Gallery, pol. Sopot Festiwal, Kraków Business Park). Opravdovými kuriozitami jsou konstrukce top 5 knihy (název rubriky v Lidových novinách zaznamenávající 5 nejlepńích knih za dané období), top 200 univerzit (200 nejlepńích/předních/prvotřídních univerzit) nebo Pojeďte s Visa na Vancouver 2010 zimní olympijské hry! Přejímání jazykových jednotek a struktur z cizích jazyků není jistě ņivelným procesem, v němņ by neplatila ņádná pravidla. Zároveň je vńak třeba zdůraznit, ņe tento proces klade zvýńené nároky na jednotlivé uņivatele jazyka, kteří vlastně rozhodují o osudech jednotlivých výpůjĉek ve svém mateřském jazyce. A právě zde je rozhodující uņivatelova osobní jazyková kultura a jeho postoj k vlastnímu jazyku. Jistě nechceme, aby se ĉeský ĉi polský mluvĉí stal stoupencem nacionálně laděného purismu, jenņ odmítá jakékoli změny v jazyce, a to vĉetně výpůjĉek, které se jeho stoupencům jeví jako zcela nepotřebné, ba přímo ńkodlivé. Nabádáme zde naopak k jazykovému liberalismu, jenņ hodnotí jednotlivé jazykové prvky podle jejich vhodnosti, úĉelnosti a efektivnosti s přihlédnutím k přirozené diferenciaci komunikaĉních situací. Takto orientovaný mluvĉí, u něhoņ předpokládáme dostateĉnou znalost vlastní mateřńtiny, by měl při hodnocení výpůjĉek z cizích jazyků hledat odpovědi na následující otázky: 1. Obohacují cizí jazykové prvky lexikální systém mateřského jazyka, nebo zasahují i do jeho gramatického systému? 2. Obohacují cizí lexikální jednotky vyjadřovací schopnosti mateřského jazyka, nebo jen nepotřebně nahrazují existující plně funkĉní domácí výrazy? 3. Není daná výpůjĉka jen odrazem jazykové módy, jazykového snobismu ĉi prostředkem specifické jazykové hry? 4. Jsou cizí jednotky uņívány v celonárodní varietě jazyka, nebo je jejich pouņití omezeno jen na oblast profesní ĉi zájmové mluvy? 5. Je daná výpůjĉka srozumitelná pro větńinu adresátů textů, v nichņ je pouņita? Jak jiņ bylo uvedeno, jsou lexikální výpůjĉky obecně rozńířeným a tradiĉním způsobem obohacování lexikální zásoby jednotlivých jazyků, ĉeńtinu ani polńtinu nevyjímaje. Na rozdíl od slovní zásoby, která se někdy velmi rychle mění v závislosti na aktuálních potřebách spoleĉnosti, je gramatický systém jazyka relativně vysoce stabilní strukturou. S obezřetností je tedy nutno pohlíņet na takové cizí jazykové prvky, které mají negativní vliv na ĉeský ĉi polský gramatický systém. V případě angliĉtiny je tato skuteĉnost dána přísluńností angliĉtiny k analytickým jazykům. Některá anglická spojení jsou tak v extrémním nesouladu s ĉeským ĉi polským tvaroslovným (dnes veĉer na Nova Cinema; kupisz w Ikea), slovotvorným (adrenalin park → adrenalinový park; kredyt bank → bank kredytowy) ĉi syntaktickým (Sochorova resort → resort Sochorova, na Sochorově; tenis nauka → nauka tenisa, nauka gry w tenisa) podsystémem. Jako neņádoucí ĉi přinejmenńím problematické se jeví také přenáńení anglických syntaktických schémat (být o něĉem; diskutovat problém → diskutovat o problému; dyskutować projekt → dyskutować nad projektem) ĉi ustálených frází (Mějte hezký den. → Přeji hezký den.). Důleņitým hlediskem při hodnocení anglicismů je také existence domácích ekvivalentů. Pokud cizí jednotky nejsou odrazem skuteĉných komunikaĉních potřeb a pouze nahrazují plně funkĉní domácí jednotky, je třeba hodnotit je jako zbyteĉné (down/sit – povely pro psy → lehni/sedni, vyńńí level → vyńńí úroveň, závěreĉný report komise → závěreĉná zpráva komise, svěņí look → svěņí vzhled, sofistikovaná polévka → pracná, sloņitá polévka, zdjęcia z tripów → zdjęcia z podróży, wycieczek, lista userów → lista użytkowników). Zbyteĉné přejímky jsou ĉasto odrazem jazykové módy ĉi snobismu (benefity pro uņivatele → výhody pro uņivatele, zajińťujeme baby sitting → zajińťujeme hlídání dětí, highlight roku → událost roku, zlatý hřeb, jahodový shake → jahodový koktejl, pol. T-shirt → koszulka, obowiązujący dress code → obowiązujący kanon stroju, zasady ubioru). Při tomto hodnocení přejímek je třeba vzít v úvahu i jejich stylistickou hodnotu. Jak jsme ukázali výńe, mnohé výpůjĉky nelze volně přenáńet z jedné jazykové variety do druhé. Jednotky, které jsou funkĉní v profesní ĉi zájmové mluvě, mohou být hodnoceny jako nadbyteĉné ĉi neņádoucí ve veřejné komunikaci nebo při běņném kaņdodenním dorozumívání. S tímto kritériem je spjat i poņadavek srozumitelnosti cizích jednotek pro větńinu adresátů vytvářeného textu. Je vńak třeba mít na paměti, ņe zejména ve veřejné komunikaci hrají důleņitou roli i jiné ĉinitele, neņ je znalost cizího jazyka na obou stranách komunikaĉního procesu. Literatura: Bozděchová, I. Vliv angliĉtiny na ĉeńtinu. In Daneń, F. a kol. Ĉeský jazyk na přelomu tisíciletí. Praha : Academia, 1997, s.271–279. Ĉechová, M. Souĉasné změny ve firemních názvech. Nańe řeĉ, 77, 1994, s. 169–178. Encyklopedický slovník ĉeńtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. Hoffmannová, J., Ńimandl, J. „Euroĉeńtina― v lucemburských překladech dokumentů Evropského parlamentu. Nańe řeĉ, 91, 2008, s. 113–126. Nejedlý, P. Je ĉeńtina jako menńí jazyk v ohroņení? Nańe řeĉ, 91, 2008, s. 225–234. Nová slova v ĉeńtině. Slovník neologizmů 1. Praha : Academia 1998. Nová slova v ĉeńtině. Slovník neologizmů 2. Praha : Academia 2004. Rejzek, J. K formální adaptaci anglicismů. Nańe řeĉ, 76, 1993, s. 26–30. Rybicka, H. Losy wyrazów obcych w języku polskim. Warszawa : PWN, 1976. Ńimandl, J. Co se děje s přejatými slovy a vyjadřovacími způsoby (nad druhým svazkem neologického slovníku). Ĉást první. Dokořán, 2005, 32, s. 24–29. Ńimandl, J. Co se děje s přejatými slovy a vyjadřovacími způsoby (nad druhým svazkem neologického slovníku). Ĉást druhá. Dokořán, 2005, 33, s. 16–21. Ńlosar, D., Veĉerka, R. Spisovný jazyk v dějinách ĉeské spoleĉnosti. Praha : SPN, 1972. Walczak, B. Kontakty polszczyzny z językami niesłowiańskimi. In Bartmiński, J. (red.). Współczesny język polski. Lublin : UMCS, 2001, s. 527–539. Witaszek-Samborska, M. Zapożyczenia z różnych języków we współczesnej polszczyźnie. Poznań : Wydawnictwo PTPN, 1993. Zázemí majorit pro minority (východiska západoslovanských literatur pro dneńek) Ludvík Ńtěpán Západoslovanský areál, tedy prostor klasického středoevropského trojúhelníku, zahrnuje větńí i menńí národní majority a minority v nich. Úvodem do této problematiky byla moje studie Západní Slované v předchozí publikaci (Slované a Evropa na poĉátku 21. století, ed. I. Pospíńil, MU, Brno 2007), věnovaná nástinu komplexního vývoje národů Poláků, Slováků, Luņických Srbů a Kańubů (s pominutím Ĉechů, jimņ se věnují bohemistické disciplíny). V tomto textu se zaměřím na spoleĉná východiska (staroslověnská) vńech západoslovanských literatur ve vztazích majority – minority, resp. na nástin poĉáteĉního vývoje dvou největńích z nich (ĉeské a polské), které se navzájem ovlivňovaly a v urĉitých fázích měly patronát nad vývojem té druhé, aby pak dodaly ņivnou půdu (v době velkého kvasu po Jaru národů, v období národních obrození západoslovanských států) literaturám tehdy se právě do plné ńíře rodícím (slovenské, luņickosrbským a kańubské). Úvodem: spoleĉné kořeny Poĉátky a první vzestup národní identity (a potaņmo i národního písemnictví a později literatury) je v daném regionu (a nejenom v něm) neodmyslitelně spojen s jeho christianizací. V písemnictví se to projevilo vznikem v podstatě umělého jazyka liturgického, který pro potřeby své misie na Velké Moravě vytvořili bratři Konstantin (Cyril) a Metoděj z Byzance; ńlo o novou slovanskou řeĉ (tzv. staroslověnńtinu ĉi církevní slovanńtinu, na základě dialektů egejské Makedonie, z okolí Soluně), zaznamenávanou pro tento úĉel vytvořeným slovanským písmem (hlaholicí). Nový jazyk a do něj přeloņené texty (zejména pro liturgické a vůbec misijní potřeby) se staly spojnicí vývoje písemnictví vńech slovanských národů od 9. do 12., resp. 13. století jako výchozí kulturní podloņí (kromě té které domácí lidové slovesnosti). V západoslovanském areálu se takto vyvíjely nejdříve písemnictví a literatury národů ĉeského a polského (to souvisí s postupným, poměrně ĉasným upevňováním a posléze kodifikací národního jazyka), aby při spolupráci ve fázi latinské s osobnostmi dalńích národů vytvořily pro ně dostateĉně pevný impuls pro vznik jejich písemnictví a literatur. Slovenská literatura, luņickosrbské literatury (horní a dolní) a literatura kańubská mají vývoj specifický, na ĉasové ose poněkud posunutý, ovlivněný kulturami sousedních národů – u slovenské literatury ĉeskou, resp. také polskou (při zápasu s kulturami dalńími: ņidovskou, ukrajinskou, rusínskou a později maďarskou). Okolní slovanské majority – ĉeská a polská v případě literatur luņickosrbských (ĉasto determinovaných literaturou německou), polská v případě literatury kańubské (u té rovněņ s nemalými vlivy pruskými, resp. germánskými) se pak staly zázemím a moderátory jejich vlastního startu. V dalńím pojednání se nebudu zabývat písemnictvím jednotlivých západoslovanských národů (pouze nastíním konkrétní východiska jednotlivých literatur), nýbrņ aņ fázemi, v nichņ vznikaly literatury ĉeská a polská (odlińným vývojem uņ dostateĉně diferencované, byť stále pevně kotvící ve spoleĉném slovanském základu a plodně přijímající okolní a obecně evropské prvky v latinském kontextu; není moņné zapomenout na vlivy ņidovské, ukrajinské i germánské u polské literatury a ņidovské a německé u ĉeské), které se v jisté interakci vyvíjely s literaturami ostatních národů daného regionu a ĉásteĉně participovaly na jejich pozdějńím ńirokém vzestupu. Úsilí národních literatur v období středověku Nejńirńí zázemí pro postupně vznikající národní literatury, jak jsem naznaĉil uņ výńe, nacházíme v písemnictvích ĉeském a polském a v jejich pokusech o první umělecké formy. V obou zaĉaly texty v národních jazycích vznikat jako nutné protějńky spisů latinských, s pestrou paletou forem a se zřetelem k zázemí tvorby lidové. V českém písemnictví zaĉíná úsilí o ĉesky psané texty od 13. století (např. tzv. Kunhutina modlitba a Ostrovská píseň nebo různé Spory duńe s tělem). Kromě překladů známých latinských děl (vĉetně biblických a náboņenských), jako byla kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, Autobiografie Karla IV. ĉi stejným císařem sestavený Korunovaĉní řád nebo jeho Legenda o svatém Václavu) to lze dokumentovat na legendách (zpoĉátku mj. apokryf o Jidáńovi, legenda o svatém Jiří, dialogické Rozmluvy Panny Marie se svatým Anselmem, později Legenda o svatém Prokopu, Ņivot svaté Kateřiny), na zlomcích velikonoĉní divadelní frańky Mastiĉkář, na tzv. hrách tří Marií, konkrétně na hře O Kristovu zmrtvýchvstání i o jeho oslavení (nejstarńí prototyp velikonoĉního dramatu). Z cizích předloh (zejména latinských a německých) vycházela verńovaná epika (představovaná erbovní skladbou Alexandreida a verńováním Vévoda Arnońt), převyprávění pověstí (Tristam a Izalda, tzv. Růņová zahrada – veliká a malá), legend (sbírka legend Pasionál), duchovních próz (Ņivoty svatých otců ĉi Barlaam a Josafat) i próz se světskými náměty (mj. dlouho oblíbená Dalimilova kronika, dále Ńtilfríd a Bruncvík, Trojanská kronika, Mandevillův cestopis nebo exkluzivní skladba Tkadleĉek) a próza zábavná (mj. ĉeské zpracování souboru Gesta Romanorum, moralistní Olomoucké povídky). Ze světské lyriky můņeme uvést tzv. Závińovy písně a různé skladby ņákovské a makaronské, zajímavé jsou lidové milostné písně (jako Byla ti sem v sádku, Kudy sem já chodila) i skladby satirické (např. Desatero kázanie boņie, Satiry o řemeslnících a konńelích, Podkoní a ņák) ĉi alegorické (Nová rada Smila Flańky z Pardubic ĉi jemu připisovaná Rada otce synovi). V oblasti náboņensko-filozofických textů je třeba podtrhnout význam děl Tomáńe ze Ńtítného (různé traktáty shrnuté do několika sborníků, předcházející spisy Husovy). Specifickou je pak etapa husitství, prezentovaná hlavně dílem Jana Husa (ĉeské spisy Kníņky o svatokupectví, Výklad viery, Desatera a páteře, Postila aj.) a jeho přátel (Jeroným Praņský a Jakoubek ze Stříbra) a později pracemi Petra Chelĉického (mj. O trojím lidu, Postila, Sieť viery pravé). Konfesní rozpolcenost ĉeské spoleĉnosti se obráņí mj. v husitských verńovaných skladbách (Ņaloba Koruny ĉeské, Porok Koruny ĉeské a Hádání Prahy s Kutnou Horou) a písních (jako Ktoņ jsú boņí bojovníci, dochovaných v tzv. Jistebnickém kancionálu) i ve skladbách katolické strany (Václav, Havel a Tábor ad.). Zajímavé je husitské kronikářství (třeba zápisy lidových dějepisců Vypravování kněze Viléma o smrti Jana Ņelivského nebo Kronika velmi pěkná o Jana Ņiņkovi). Do pohusitského období patří mj. zajímavé pokusy o cestopisy – z pera Václava Ńańka z Bířkova nebo deník jeho panońe Jaroslava ĉi různé básně a písně (O Přemyslu Otakarovi a Závińi, O válce s Uhry, utrakvistická píseň o legátu Karvajalovi, katolicky vyhrocená Píseň o Rokycanovi ad.). V polském písemnictví se polńtina objevuje rovněņ od 13. století, např. v rukopisných sbírkách homiletických (autory kázání byli mj. Marcin Polak nebo Peregryn z Opolí), z nichņ nejznámějńí jsou soubory Kazania świętokrzyskie (zlomky ĉtyř homilií a jedno úplné kázání pro vzdělance) a Kazania gnieźnienskie (ze sto pěti homilií pro vzdělance i pro lid je deset psáno polsky, autorem větńiny kázání pro lid je Łukasz z Wielkiego Koźmina). Mnoho textů polských kazatelů vzniklo v Praze (mj. Macieje z Legnice nebo Mateusze z Krakova), v Polsku naopak působili např. Jeroným Praņský ĉi Jan ze Ńtěkna. Ĉeńtina se také stala prostředníkem při překládání – takto vznikly mj. první polské překlady hagiografií, legend a některých písní, z tvorby od 11. století. Za nejstarńí polskou píseň se pokládá Bogurodzica, polská carmen patrium, s prvky staroslověnskými a lexikálními bohemismy. Z 13. století pocházejí i různé překlady náboņenských knih (mj. nedochovaný ņaltář sv. Kingy-Kunhuty, pozdějńí jsou Psałterz florinański, Psałterz puławski ĉi Psałterz krakowski), téměř neporuńené se dochovaly lidové koledy (známé z parodického dílka Ludycje wieśne), zajímavé jsou písně a delńí skladby (jako Mocne Boskie tajemności nebo Radości wam powiedam), skladby o posledních věcech ĉlověka (někdy inspirované texty evropskými a ĉeskými, příp. s nimi korespondující – Rozmowa Mistrza Polikarpa ze Śmiercią, Skarga umierającego, Dusza z ciała wyleciała) nebo texty satirické (mj. Chytrze bydlą z pany kmiecie… a Satyra na leniwych chłopów, zlomek skladby Satyry na księży), příp. originální pokus o básnický milostný dopis (Dawno zwiedził cudze strony...). Paraliturgické dramatické pokusy, tzv. mystéria, nejprve s tematikou velikonoĉní a později také vánoĉní, vycházely (uņ od 12. století) z rýmovaných oficií a známé jsou z nich dnes pouze písně dochované v řádových zpěvnících, předevńím bernardinských (Kancjonal puławski, Kancjonal kórnicki) – kruh tvůrců písní, z nichņ mnohé inspirovaly lidové autory, se vytvořil kolem bernardina Władysława z Gielniowa (ńlo o formy lauda a rotuła, příp. lauda dramatická). Vznikaly i písně epické (větńinou ńlo o adaptace latinských textů – např. Jezus Chrystus, Bog Człowiek, mądrość Oćca swego) a litanické (vycházely hlavně z ĉeských předloh, jako kolední píseň Zdrow bądź, krolu anjelski...), pańijové, mariánské a koledy. Písňovou formu měly rovněņ verńované legendy (mj. o svatých Alexandrovi, Anně, Barbaře, Stanislavovi, Vojtěchovi, Dorotě – píseň o ní byla inspirací k folklórním obchůzkám, tzv. chození s Dorotou, a k písni o stejně zboņné Krakovance) a tzv. novinkové písně (obdobné existují i v ĉeské literatuře – tzv. noviny), přináńející aktuální relace (předchůdci dneńních novinových zpráv), z nichņ některé se staly ohlasy ĉeských husitských událostí (Pieśń o Wiklefie Jędrzeje Gałki z Dobczyna ĉi Nowina o węgierskim kroli Krystiana z Góry), jiné zaznamenaly události ryze domácí, předevńím kriminální ĉiny (Pieśń o zabiciu Andrzeja Tęczyńskiego). Vzácným dokumentem dvorské kultury je jakýsi bedekr stolování Wiersz Słoty o chlebowym stole (první známý doklad uņití polského stichického verńe). Významnými památkami středověké prózy jsou rovněņ díla fabulovaná, např. populární Powieść o papieżu Urbanie, dvě sbírky vyprávění z cyklu Gesta Romanorum – Poncjan a Historyje rozmaite nebo pseudohistorické prózy Marcina Bielského Żywoty filozofów. Obsahově i formálně bohaté jsou texty s náboņenskou tematikou. Z biblických příběhů (Písmo svaté jako celek bylo překládáno aņ od 15. století, nejstarńími jsou tzv. Biblia królowej Zofii a tzv. Biblia szaroszpatacka) vycházela i ĉetná církevní próza (např. fragmentární Rozmyślanie przemyskie, trilogická biografie Żywot Pana Jezusa Krysta Baltazara Opeće, populární Ewangelia Nikodema, Rozmyślania dominikańskie nebo skladba Sprawa chędoga o męce Chrystusowej Wawrzyńce z Łaska). Takřka předmětem denní potřeby se staly modlitebníky (nejvzácnějńími památkami jsou Godzinki Wacława, autorství Wacława z Brodně, Modlitewnik Olbrachta Gasztołda nebo Modlitewniki Ptaszyńskiego). První texty psané slovensky, dolní či horní lužickou srbštinou a kašubštinou jsou pozdějńího data – známi jsou pouze autoři pocházející z daného území a zapojující se, větńinou v jiných zemích, do tamního kontextu, ale píńící latinsky, příp. německy ĉi jiným jazykem; ve studii na ně na patřiĉném místě upozorním. Odrazy pronikání renesanĉního humanismu Období renesanĉního humanismu je prvním, kdy západoslovanské národy, které jiņ měly k dispozici vlastní latinské písemnictví a první kroky k jeho národní variantě, plodně otevřely svou tvorbu vńemu novému, co se rodilo jinde v Evropě, předevńím v Itálii a posléze ve Ńpanělsku, Francii, Anglii a Německu (na pozadí vlastního bohatého vývoje náboņenského, spojeného s prudkým nástupem reformace, a také domácího, nikoli jednostrunného ņivota kulturního a spoleĉenského). V západoslovanských zemích se myńlenky humanismu nejńířeji odrazily v polské literatuře, zejména díky úsilí lidí s evropským rozhledem a kontakty (od druhé poloviny 16. století) – církevním reformátorům (jako Piotr Tomicki ĉi Jan Łaski), filozofům a uĉencům (autor návrhu sociálních reforem Andrzej Frycz Modrzewski, představitelé latinské publicistiky a rétoriky Paweł Włodkowic, tvůrce polské tolerance, a Jan z Ludziska, astronom a lékař, jeho ņák Piotr Gaszowiec, zastánci konciliarismu Marcin Łasocki a Stanisław Ciołek, právník Jan Ostroróg, lvovský arcibiskup Grzegorz z Sanoka, propagátor nové kultury, různí tiskaři, vydavatelé aj.) a důsledkům dlouho tolerované a reformace a ne vņdy důrazně prosazovaných protireformaĉních opatření. Zakladatelé uņ programově polsky psané literatury vycházeli z jejich prací a také z děl latinsky píńících polských renesanĉních autorů (Mikołaj z Husowa, Klemens Janicki, Andrzej Krzycki, Jan Dantyszek), vraceli se k řeckému a římskému odkazu a k domácí středověké tradici a sarmatismu. Poĉátky polsky psaných textů jsou spojeny s převyprávěními známých evropských látek (římské povídky, biblické příběhy, pseudohistorické romány, historiografické texty). Nebo s původními, tzv. dialogy (anonymní reformaĉní Student a katolická reakce na něj Rozmowa nowa… Stanisława ze Szczodrkowic Morawického ĉi O wierze i nauce luterskiej Marcina Kromera), které na vysokou úroveň dovedl aņ M. Rej, a s divadelními texty (mj. mystérium Historija o chwalebnym Zmartwychwstaniu Pańskim Mikołaje z Wilkowiecka, Komedia Justyna i Konstancjej Marcina Bielského nebo anonymní Komedyja o Miesopuście a proslulé drama Tragedia żebracza, zachovaná pouze v ĉeské verzi). Prvním známým polsky píńícím spisovatelem a autorem první dochované polsky tińtěné knihy (sbírky modliteb Raj duszny) je Biernat z Lublina, jeden z tvůrců spisovné polńtiny a polského verńe, jehoņ hlavním dílem je Żywot Ezopa Fryga, mędrca obyczajnego, z przypowieściami jego. Skuteĉně velkým tvůrcem uměleckých textů, píńícím polsky, se stal Mikołaj Rej z Nagłowic, typ venkovského ńlechtice-samouka, důsledného stoupence reformace, konfesně zaměřeného zpoĉátku luteránsky, později kalvínsky, spisovatele úporně dokazujícího, ņe polńtina je schopna vyjádřit vńechna témata a vńechny literární druhy a ņánry. Rej se stal autorem populárních dialogů (psaných osmislabiĉným, bohatým a barvitým verńem – např. Krótka rozprawa między trzemi osobami, Panem, Wójtem a Plebanem, Gęs z Kurem, Warwas z Lupusem, Lew z Kotem), dramatických prací (Żywot Józefa…, Kupiec), plebejsky jiskřivé epigramatiky (populární figlíky), několika náboņenských spisů (kalvínský výklad víry Postylla ĉi dialogem psaný Katechismus), ale také skladby Zwierciadło, jejíņ souĉástí je ztvárnění ņivota typického renesanĉního ĉlověka, zemana-hospodáře Żywot człowieka poczciwego. Fenomén tohoto vzoru nového vzoru pro ņivot hledal ve své adaptaci Dworzanin polski také Łukasz Górnicki, jinak větńinou autor politických spisů. Ve snahách M. Reje pokraĉoval „poeta doctus―, básník-velikán Jan Kochanowski, tvůrce polského sylabického verńe. Jeho elegie (psané větńinou latinsky), funerální písně, epigramy a frańky (nového, typicky polského ņánru – sbírka Fraszki) i písně (sbírka Pieśni, v jejímņ závěru je připojen pokus o cyklickou písňovou poemu idylického typu Pieśń świętojańska o Sobótce, jenņ se stal prototypem pozdějńích polských selanek), satirické práce (mj. Szachy, Zuzanna, Satyr albo dziki mąż, Zgoda), pokus o antické drama Odprawa poslów greckich ĉi básnický ņalozpěvný cyklus Treny patří dodnes k tomu nejlepńímu, co bylo v polské literatuře vytvořeno. Kromě těchto dvou velikánů se prosadili např. někteří autoři sdruņení v tzv. ńlechtickém klubu Rzeczpospolita Babiska, pod vlivem Kochanowského psalo mnoho básníků (na jeho satiry navázal mj. uņ výńe zmiňovaný Marcin Bielski – Sen majowy…, Sejm niewieści a Rozmowa nowych proroków…, na epigramatiku např. Melchior Pudłowski, převáņně satirickými a parodickými verńi). Za Kochanowského nástupce se prohlásil Sebastian Fabian Klonowic (z jeho polsky psaného díla má význam cestopisná alegorie Flis, to jest spuszczanie statków Wislą a moralistní pitaval Worek Judaszów). Jeho skuteĉným pokraĉovatelem se vńak stal Szymon Szymonowic, předevńím svými bukolickými obrázky, vykreslujícími útisk rolníků Sielanki (ve skuteĉnosti s formou antiselanky). Z dalńích autorů peĉlivou formou vynikal Sebastian Grabowiecki (sbírka ņalmů a modliteb Setnik rymów duchownych), cykly ņalozpěvů a epitafů a jejich parodie tiskl Stanisław Grochowski, z mladńí generace se prosadili mj. Jan Smolik (psal hlavně písně a frańky), voják a dobrodruh Adam Czahrowski (Threny i rzeczy rozmaite) nebo básník ĉeského původu Jan Rybiński (Gęśli róznorymych księga I). Příkladem zemanské poezie se stala tvorba bratranců Andrzeje (např. vesnické poemy Żywot szlachcica we wsi a Wieśniak) a Piotra Zbilitowských (dialogy o úpadku mravů ńlechty Rozmowa szlachcica polskiego z cudzoziemcem a Przygana wymyślnym strojom białogłowskim). Předznamenáním nové epochy se zájmem o hledání víry a duchovní svět ĉlověka staly verńe Mikołaje Sępa Szarzyńského Rytmy abo Wiersze polskie, laděné obdobně jako větńina uņ spíńe barokní tvorby konce 16. století. Podobný charakter měla i protireformaĉní tvorba Jakuba Wujka (Postilla catholica… a její doplňky), rekatolizaci slouņily rovněņ práce dvorního kazatele a významného prozaika Piotra Skargy (Żywoty świętych, sbírky kázání, politické traktáty aj.). V kontrastu k nim stojí tvorba plebejská (měńťanská a autorů z řad niņńí inteligence, tzv. sowizdrzalská), negující soudobé literární konvence, která vycházela z tvorby lidové (např. sowizdrzalské komedie), Reje a Kochanowského, ale i ze středověké tradice (mj. autor píńící pod pseudonymem Jan z Kijan) – podrobněji viz dále. Na scénách královského a magnátských dvorů se objevovaly inscenace překladů a později také původních komedií (např. Komedye o Lizydzie Adama Kołka). Zcela jiné bylo lidové drama, které se vzdálilo tvorbě jezuitské uplatňované na ńkolních scénách, uņívající latinu a ĉerpající z církevní tradice nebo z alegorií. Vznikaly komické scénky slouņící zpoĉátku jako intermédia v jiných hrách (např. Sołtys z klechą), komediální obrázky doby (Wyprawa plebańska a Albertus z wojny) ĉi pozdějńí sowizdrzalské masopustní morality (mj. Komedia rybałtowska nowa). Humanistické myńlenky a důsledky reformace (zejména husitství) ovlivnily ve stejném období také ĉesky psanou českou literaturu. I ona vycházela z evropských a domácích kořenů a měla základ v latinském humanistickém písemnictví (mj. básník, satirik a prozaik Bohuslav Hasińtejnský z Lobkovic, filozof Jan Ńlechta ze Vńehrd, teoretik básnictví Augustin Olomoucký, Zikmund Hrubý z Jelení, který se pokusil o etymologický slovník). Někteří z nich překládali (kromě uvedených dále Řehoř Hrubý z Jelení, Václav Hladiĉ Písecký ĉi Mikuláń Konáĉ z Hodińkova ad.) a psali ĉeské spisy. O prosazení ĉeńtiny do praxe zaznamenávání textů uņitých i uměleckých se zaslouņil zpoĉátku hlavně Viktorin Kornel z Vńehrd, jejņ následovali dalńí autoři, např. uņ zmínění Řehoř Hrubý z Jelení, Václav Hladiĉ Písecký ĉi Mikuláń Konáĉ z Hodińkova. Mezi vydávanými knihami převaņovaly nauĉné, didaktické, historické (ĉi pseudohistorické) a zábavné, nechyběly ani pokusy o tvorbu uměleckou (próza, poezie, zejména písňová, drama) a spisy o jazyce. Vydavatelé podporovali reformaĉní snahy a nové myńlení vydáváním náboņenské literatury (Hus, Luther ad.) a antického odkazu (jen pro příklad výbor Jana Ĉeńky Řeĉi a nauĉení hlubokých mudrcuov). Ĉtenáři měli zájem o vńe nové a neznámé. Tomu vyhovovaly předevńím cestopisy (např. řemeslník Martin Kabátník vydal knihu Cesta z Ĉech do Jeruzaléma a Egypta, Oldřich Prefát z Vojanova práci Cesta z Prahy kdo Benátek a odtud potom po moři aņ do Palestiny; později vyńly slavné cestopisy Kryńtofa Haranta z Polņic a Bezdruņic a Příhody… Václava Vratislava z Mitrovic) a spisy historické (zejména Václav Hájek z Liboĉan: Kronika ĉeská a dále mj. Bartoń Písař: Praņská kronika, Martin Kuten: Kronika o zaloņení země ĉeské) nebo na pomezí historie a publicistiky (jako Sixt z Ottersdorfu: Akta aneb knihy památné o odboji stavů a měst proti Habsburkům). Zábavná tvorba je spojena s vydáváním tradiĉních vyprávění (o Meluzíně, Mageloně, Fortunátovi, doktoru Faustovi atd.) a se jménem zmíněného Mikuláńe Konáĉe z Hodińkova (Kniha o hořekování a naříkání Spravedlnosti, královny) a s cykly vyprávění o Ezopovi, Enńpíglovi ĉi ńańkovi krále Jiřího z Poděbrad (Historie o bratru Janu Paleĉkovi) nebo s jinými náměty (tzv. Březinovy rozprávky). Neodmyslitelná je v tomto období ĉinnost prvních ĉeských gramatiků (Beneńe Optáta, Petra Gzela a Václava Philomatesa), z jejichņ pokusu o mluvnici vycházel Jan Blahoslav při práci na své významné knize Gramatika ĉeská. Ten také jako biskup a tajemník Jednoty bratrské (není moņné pominout jeho překlad Nového zákona do tzv. Bible kralické) kolem ní skupil druņinu vzdělanců a autorů, kteří se zaslouņili o ńíření vzdělanosti náboņenské a kulturní (mj. vydávali tzv. noviny, díla historická a náboņenská, publicistiku). Z Blahoslavých prací zmiňme alespoň Kalendář historický, z děl dalńích autorů třeba Ĉest a nevina pohlaví ņenského nebo Abeceda poboņné manņelky a rozńafné hospodyně Jana Kocína z Kocinétu ĉi Vypsání krajin země ruské Matouńe Hozia. O historii Roņmberků vydával monografie Václav Břeņan, genealogií se zabýval v Ĉechách naturalizovaný Polák Bartoloměj Paprocký z Hlohol (ale psal i epigramatiku, satiry a různé polemické spisy), zajímavé jsou Paměti Mikuláńe Daĉického z Heslova. Vznikala i poezie – náboņenská, světská, lidová, vysokou úroveň měly duchovní písně (např. Václava Jiĉínského nebo Lukáńe Praņského), pořádané obvykle do zpěvníků (jak katolických, např. Ńimona Lomnického z Budĉe, tak protestantských – vývojově důleņitý je Blahoslavův Ńamotulský kancionál), oblíbené byly tzv. písně ĉasové (ńířené ĉasto letáky), kritická poezie (např. Daĉického Prostopravda nebo Paprockého Nová kratochvíle), z děl satirických dodnes vynikají parodické stanovy pijáckého bratrstva Frantovy práva; dochoval se rovněņ zlomek sbírky milostných písní. Svěņí byla poezie Hynka z Poděbrad (syna krále Jiřího – např. skladby Májový sen, Verńové o milovníku nebo báseň O ņenitbě) i jeho próza (pokus o boccacciovskou povídku Rozprávka o paní Saloméně). Próza dalńích autorů měla převáņně naukový a vzdělávací charakter (z oblasti práv – Pavel Kristian Koldín z Koldína, rétoriky – Karel Starńí z Ņerotína, lékařství – Jan Ĉerný, astronomie a astrologie – Tadeáń Hájek z Hájku, rovněņ autor ĉeské úpravy reprezentativního Matthioliho herbáře). Po přetrņce způsobené husitstvím se nově rozvíjely (i kdyņ ne příliń úspěńně) dramatické práce, které prezentovala divadla ńkolní (vedená zejména jezuity, kteří inscenovali kromě latinských předloh rovněņ hry o ĉeských světcích) a měńťanská, resp. lidová. S ĉeskými texty na biblické náměty přińel mj. Mikuláń Konáĉ (lidová varianta příběhu Judith), světský charakter měly frańky Tobiáńe Mouřenína z Litomyńle (např. Vejstupný syn, Selský masopust), stejně jako adaptace polské frańky Tragédie neb hra ņebraĉí. Po středověkých latinských legendách (Legenda o svatých Svoradovi a Benediktovi biskupa Mauruse a Legendě o svatém Ńtěpánovi) mělo na Slovensku ohlas husitství, které propagovali např. Lukáń z Nového Mesta, Matej zo Zvolena ĉi Jurík z Topoľĉian, a rozvíjela se lidová slovesnost (kalendářní a rodinná obřadní poezie, lidové rozprávky). V období humanismu psali někteří autoři latinsky (třeba Martin Rakovský elegické skladby, Jakub Jakobeus epicko-reflexivní poezii, Jan Jessenius spisy o medicíně, Vavrinec Benedikt z Nedoņier první systematickou mluvnici ĉeńtiny), jiní ĉesky. Lidová slovesnost se vyjadřovala nářeĉími (historické a vojenské písně, verńovaná epika a balady, prozaické pověsti, legendy, rozprávky, pohádky atd.). Prvním významným básníkem tohoto období byl Ján Silván, který vydal zpěvník Písně nové na sedm ņalmů kajících i jiné ņalmy, k charakteru lidové tvorby se blíņila poezie Eliáńe Lániho. Mezi dramatiky vynikl Slovák působící na Moravě Pavel Kyrmezer (Komedia nová o vdově a Komedia ĉeská o bohatci a Lazarovi) a v Ĉechách usazený Jur Tesák Mońovský (Ruth). V próze převaņovaly ņánry satirické a humoristické. Uņ v tomto období se objevily první texty psané lužickou srbštinou (tzv. přísaha budyńínská a luborazská a posléze dolnoluņické překlady – Nového zákona Mikławńe Jakubicy a rovněņ Wolfenbüttelského ņaltáře), ale připomenout je třeba ĉinnost autorů latinských – Johanese Rhagiuse – Jana Raka (básník a satirik, který studoval u Konrada Celtise v Krakově a působil na různých univerzitách v Evropě – od papeņe získal titul poeta laureatus; v Chotěbuzi zaloņil slavnou latinskou ńkolu Universitas Serborum) a Joannese Bocatia – Jana Boka (básník a dramatik, jejņ císař Rudolf II. jej také poctil titulem poeta laureatus). Podobně jsou s obdobím humanismu spojeny i první památky psané kańubsky. Jde o překlady z němĉiny do jazyka „slawieského― ĉi „slowięského― knih Duchowne piesnie, Mały Catechism M. Luthera a Passyja. Baroko domácí i emigraĉní Barokní literatura západoslovanských zemí mohla ĉerpat hned z několika evropských proudů (ve Ńpanělsku, Itálii, Francii, Anglii a Německu), ale vliv na ni měla stále sloņitějńí spoleĉenská a politická situace domácí a stupňující se protireformace (byť v jednotlivých zemích různě důrazná a odlińně uplatňovaná). Polská literatura obráņela zejména události tzv. století válek ĉi potopy, nástup protireformace (byť v mnohém mírnějńí a méně důslednějńí neņ třeba v Ĉechách) a důsledky slábnoucího polského státu; projevilo se v ní výrazné zostření církevní cenzury. Básníci napodobovali cizí autory (G. Marino, T. Tasso), rozvíjelo se divadlo, opera, hudba…, diferencovaly se kultura dvorská a zemanská a upevňovala se polskost navazováním na prvky ńlechtického sarmatismu. Napětí mezi rozkońemi světa, přírodou a Bohem vyzdvihoval na vysoké umělecké úrovni Hieronym (Jarosz) Morsztyn (Światowa rozkosz), jehoņ básně za jeho ņivota nevyńly (rozsáhlá sbírka verńů a epigramatiky Summariusz wierszów…), rovněņ autor módních románků a verńovaných i prozaických povídek, jako Antypasty małżeńskie. V poloze forem lidových, náboņenských a módních v Evropě psal svoji básnickou trilogii o umění milovat Kasper Twardowski, rovněņ autor mnoha dodnes ceněných koled (Kolęda, Kolebka Jezusova), které psal i Jan Żabczyc (Symfonie anielskie), do nichņ prolínali antické prvky dalńí autoři (např. Henryk Chełdowski: Bóg oczłowieczony nebo Hejnał Narodzonemu Jezusowi). Typickým příkladem protireformaĉní poezie je dílo zemana-samouka Kaspera Miaskowského (Zbiór rytmów), formou básnické tzv. kalvárie je jeho cyklická poema Historyja… Opakem byla evropská inklinace poezie kalvínského básníka a lékaře Daniela Naborowského. Ke Kochanowského cyklické bukolické písni Pieśń świętojańska o Sobótce a Szymonowicovým selankám se vrátili bratři Szymon (Roksolanki…) a Bartołomiej (Sielanki nowe ruskie) Zimorowicové, jiní autoři upřednostňovali historickou tematiku (např. Andrzej Rzymsa). Objevovaly se zpěvníky milostných písní a aktuální verńe ńířené letáky – díla mnoha autorů a z anonymních zpěvníků a sborníků známe dnes díky sběratelskému úsilí Jakuba Teodora Trembeckého (z jeho publikací Wyrydarz poetycki), anebo pouze ze seznamu tzv. biskupského indexu zakázaných knih. Nejvýznamnějńím autorem vrcholného baroka se stal Jan Andrzej Morsztyn, který ņil později v emigraci ve Francii (jako hrabě Chateauvillain), jenņ v návaznosti na verńe G. Marina dovedl polskou poezii (tzv. marinismus) k formální dokonalosti a aktuálnosti (z jeho díla se dochovaly sbírky Kanikuła albo psia gwiazda a Lutnia a cykly nevázané epigramatiky Fraszki). Pouze v opisech kolovaly typicky zemanské verńe o váleĉné době ariánského básníka Zbigniewa Morsztyna. Nejplodnějńím autorem období se stal Wacław Potocki, oficiálně katolík, ale přesvědĉením arián. Přehlídkou malých ņánrů byla jeho sbírka Ogród fraszek…, heraldické staroņitnosti shrnula kniha Poczet herbów…, objevné jsou jeho tzv. historie, tedy verńované povídky (např. Libusza je variací na příběh ĉeské kněņny). Vrcholem Potockého básnické epiky je rozsáhlý historický epos Transakcja wojny chocimskiej. S cenzurou měl potíņe také básník Wespazjan Kochowski, proto se raději věnoval historiografii (vydal ĉtyřdílné vyprávění o polských dějinách). Vrcholu v daném období dosáhlo kazatelství, jak o tom svědĉí různá shrnutí homilií Piotra Skargy, Fabiana Birkowského nebo Szymona Starowolského. Kromě pokusů o groteskní povídky a dobrodruņné romány psali autoři rovněņ pohádky a objevil se nový ņánr – aforismus (Andrzej Maksymilian Fredro: Przysłowia mów potocznych). Úspěńně se rozvíjely tři proudy divadla – dvorské, ńkolní a lidové. Stabilizovala se královská scéna (hrály se na ní opery, balety, commedie dell‘arte a hostovaly na ní zahraniĉní soubory, hlavně z Francie; inscenace uņ byly pestrou „pastvou― pro oĉi i uńi), dobrou úroveň měla magnátská divadla, např. zámecké v Ujazdowě Stanisława Herakliusze Lubomirského, dramatika a autora ceněných poem, filozofických děl a esejů. Ńkolní scény (kromě jezuitských i piaristické, někdy ve spolupráci s kostelními divadly) vedle latinských deklamací, dialogů a tragédií zaĉaly uvádět i hry polské (např. s mariánskou tematikou – Komunia duchowna…), novinkou byly tzv. pańijové opery. V proudu lidového divadla z pastýřských scének o narození Krista vznikala první mystéria, která se postupně stěhovala mimo kostelní prostory, na jarmarcích a jiných slavnostech se hrály masopustní morality a karnevalové komedie (v návaznosti na rybaltovské hry – z nich vyńla i komedie Piotra Baryky Z chłopa król). Oblíbené byly práce plebejských autorů (měńťanských a tzv. sowizdrzalských). Kromě výńe uvedeného Jana z Kijan z renesanĉní tradice ĉerpal i měńťan Adam Władysławiusz (autor dvacítky příleņitostných satirických a humorných tisků), populární byly tzv. selské lamentace (Sejm piekelny, Synod ministrów heretyckich). Z textů studenta Wilhelma Achienefa se dochoval cyklus básní, jimiņ obveseloval svatebĉany na hostinách (Wety Apollinowe…), dalńí autoři (humorné byly uņ jejich pseudonymy, např. Józef Pięknorzycki z Mątwiłajec) psali epigramatiku, anekdoty, parodie (třeba astrologických předpovědí), písně, dumy, různá prozaická sdělení, novinkové básně ĉi jarmareĉní popěvky. Česká literatura, díky striktně uplatňované protireformaci, se dělila na domácí (oficiální) a emigraĉní. V domácí vedli prim autoři duchovní poezie, z nichņ nejlepńími se stali Bedřich Bridel (autor meditativní lyriky, mj. sbírky Co Bůh? Ĉlověk?), lyrik a hudební skladatel Adam Michna z Otradovic (ve sbírkách, jako Ĉeská mariánská muzika, Loutna ĉeská a Svatoroĉní muzika), nejĉastěji opěvoval Pannu Marii, a Felix Kadlinský (mj. autor známé sbírky Zdoroslavíĉek…). Idylické verńe s antickými motivy psal Václav Jan Rosa (také autor gramatiky a stylistiky), legendy sepisoval mj. Jiří Plachý (autor známé modlitební kníņky Zlatý nebeklíĉ). Nauĉná literatura si kromě jiného vńímala politické situace a postupující germanizace, jako v pracích jezuitayBohuslava Balbína (na obranu řeĉi napsal latinskou rozpravu), vlastenecky zanícený byl i jeho ņák Tomáń Pěńina z Ĉechorodu (ĉesky i latinsky psal o dějinách Moravy), podobně jako Jan Frantińek Beckovský (Poselkyně starých příběhů ĉeských, rozpracování Hájkovy kroniky), mezi jazykové brusiĉe a puristy patřil např. Matěj Václav Ńteyer (uĉebnice Ņáĉek), Jiří Konstanc nebo Václav Pohl. Stejně jako v Polsku se i v ĉeských zemích rozvíjelo kazatelství (proslulými se stali např. Daniel Nitsch, Fabián Veselý ĉi Bohumír Hynek Bílovský), vznikaly nové kancionály (třeba reprezentaĉní Jana Josefa Boņana). Podobným směrem jako v Polsku se ubíralo rovněņ ĉeské ńkolní (hlavně jezuitské) divadlo, zaměřené na hry s tematikou biblickou a náboņenskou (někdy do nich pronikly i humorné a satirické ńlehy), lidové scény inscenovaly různá interludia a masopustní hry, krátké frańky (známé jsou kantora Václava Frantińka Kocmánka), ale rovněņ texty s tematikou vánoĉní a velikonoĉní. Vznikla také hra se zpěvy o selské rebelii, podobná básnickým lidovým lamentacím, tzv. dobrodruņné hry ĉerpaly tematiku z tvorby umělé, realita válek se objevila např. ve hře Komedie o turecký vojně, aktuální situaci zobrazovaly hry loutkových divadel a lidové zpěvohry. Poměrně rozsáhlá byla dalńí ústní i písemná lidová a pololidová tvorba. Lidoví kronikáři se více věnovali zaznamenávání stavu hospodářství v jejich oblastech, vznikaly zajímavé písmácké projevy (mezi nimi ovĉáka Jiřího Volného nebo kantora Tomáńe Kuzníka), předevńím paměti (známé jsou třeba rychtáře Frantińka Jana Vaváka) a aktuální kramářské ĉi jarmareĉní písně a verńované skladby recitaĉní (jako Satira na ĉtyři stavy, Verńe o pernikářství). Ceněná byla básnická tvorba lyrickoepická, hlavně balady (Osiřelo dítě, Utonulá) a skladby lyrické, o ņivotě prostých lidí a jejich útlaku (Nepojedu na robotu, Selská modlitba), také pověsti (o Ņiņkovi, blanických rytířích), různá proroctví, pohádky, hádanky, přísloví, pohádky ad. Vyprávěly se pověsti o odchodu exulantů (Růņový palouĉek), o nových hrdinech (Kozina, Kubata), tajně se zpívaly evangelické písně s husitskou tematikou. Bohuņel do znaĉné míry izolovaná zůstala tvorba emigraĉní. Je to znát jak na dílech Pavla Stránského (latinský spis o ĉeském státě) nebo Pavla Skály ze Zhoře (Historie církevní), tak na různých polemikách a neplodných náboņenských diskusích (příkladem můņe být luterán Samuel Martinius z Draņova). Na Slovensku působil luterán Jiří Třanovský, který vydal velký kancionál Písně duchovní staré i nové, podobně Václav Klejch, sedlák usazený v Ņitavě, vydával malé tisky zpěvníků, tzv. ńpalíĉky, rovněņ s písněmi o těņkém údělu obyĉejných lidí, mnohdy se satirickým laděním. I v emigraci vńak vyrostl zjev světového významu – Jan Amos Komenský. Jako bratrský uĉitel a později biskup chtěl přispět k rozvoji městského stavu, z něhoņ vyńel, ale jeho smělé plány ukonĉily události na Bílé hoře, kdy se musel skrývat a nakonec emigrovat (Polsko, Anglie, Slovensko, Holandsko). Jeho nejslavnějńím dílem se stal Labyrint světa a ráj srdce, dalńí jeho významné práce přispívaly k reformě spoleĉnosti (mj. Kńaft umírající matky jednoty bratrské, Kancionál) a speciálně ńkolství (Velká didaktika, Informatorium ńkoly mateřské, Brána jazyků, Svět v obrazech), sbíral ĉeská přísloví (Moudrost starých Ĉechů), psal latinskoĉeský a ĉesko-latinský slovník (shořel při poņáru Leńna), proslavil se celoņivotní prací Vńeobecná porada o nápravě věcí lidských. Jeho nové vyuĉovací metody (ńkola hrou) a snaha po celoevropské toleranci z něj uĉinily osobnost světovou. Barokní literatura na Slovensku měla svůj proud náboņenský (katolická a protestantská) a světský (zejména měńťanská, ale i lidová). Psaly se vědecké a vzdělávací spisy, memoárová, cestopisná a zábavný próza, ńkolské hry a náboņenská poezie, vznikaly lidové verńe, písně, pohádky. Ĉasto se vydávaly evangelické zpěvníky, jako latinský Juraje Vranovského, i kancionály katolické (mj. Benedikta Szöllösiho) a zpěvníky a sborníky lidové (Spevník Ńtefana Szakolczania), pololidové (Laskavé karhání smíńnopochabných svetských mravúv) ĉi umělé poezie (Zborník Jána Lányho, Zborník Jána Buoca, Mikuláńský zborník, Písne vńelijaké nebo Spevník Johany Laĉnej ĉi Spevník Dionýza Kubíka). Objevují se rovněņ antologie malých forem (mravouĉných sentencí, přísloví, aforismů a epigramatiky) a sbírky modliteb, kazatelská literatura (Postila), historická literatura. Lidovým jazykem je psána didakticko-reflexivní poezie Petra Benického (Slovenské verńe) ĉi předosvícence Hugolína Gavloviĉe (Valaská ńkola mravov stodola), poslovenńtělou ĉeńtinou vyńla báseň Osud Pilárika Ńtěpána Ńtefana Pilárika st. Slovakizovanou ĉeńtinu a západoslovenský dialekt pouņívali autoři poměrně ńirokého proudu milostné lyriky – zůstala v rukopisech ĉi sbornících, větńinou anonymní (známá je báseň Ńtefana Ferdinanda Seleckého Obraz pani krásnej). Úpadek zaznamenala dramatická tvorba (inscenovaly se hlavně latinské hry na ńkolních jezuitských scénách), zajímavá je z té doby alegorická Tragikomedia, neb Hra smutná, přeņalostná nebo lidové drama (např. hry o svaté Dorotě). Za zmínku stojí dobrodruņné povídky a romány (Tobiáń Masník, Ján Simonides, Juraj Láni) a cestopisné a memoárové texty (latinsky je psali Daniel Krman ml. ĉi Ńtefan Pilárik, Ján Simonides, který na nich větńinou spolupracoval s Tobiáńem Masníkem), rozvíjela se vědecká a popularizaĉní literatura (významné latinské dílo polyhistora Mateje Bela), filozofie, národní a jazykové obrany (mj. Matej Bel, Ján Baltazar Magin, Samuel Timon, Pavel Valaský). Výrazně se v daném období projevovala písňová tvorba – ve formě sociální ĉi zbojnické písně (kolem postavy Juraje Jánońíka), zajímavé byly fantastické, realistické, historické i jiné pohádky, sbírky pořekadel atd. Z textů psané v té době lužickou srbštinou stojí za zmínku hornoluņický překlad Nového zákona, světská báseň Jurije Ludoviciho, sloņená ĉasomírou (k poctě M. Frencela, encyklopedisty filologického a vlastivědného zaměření), který byl rovněņ autorem první hornoluņické gramatiky. Tehdy vznikly i první pokusy o díla historická a latinsko-srbské slovníky. Důsledky evropského osvícenství Evropské osvícenství, klasicismus a později sentimentalismus se v západoslovanských zemích obrazily zejména v úsilí na cestě k národnímu obrození (Ĉeńi, Slováci, Luņiĉtí Srbové, Kańubové), nebo na záchranu národního státu (Poláci) a na budování výrazných, uņ moderních národních literatur. Asi nejzřetelněji se to projevilo v polské literatuře. Ta měla za sebou podporu osvícených panovníků (Stanisław Leszczyński, Stanisław August Poniatowski) a výrazných myslitelů a reformátorů (bratři Józef Andrzej Załuski a Andrzej Stanisław Załuski, Stanisław Konarski, Adam Kazimierz Czartoryski, Józef Maksymilian Ossoliński ad.), vznikaly první ĉasopisy (mj. Zabawy Przyjemne i Pozyteczne, Monitor) a noviny (Wiadomości Warszawskie, Kurier Warszawski ad.), významnou roli hrála publicistika (zejména z dílny osvícenský „ńtábu― nazvaného Kuźnica Kołłątajowska). Novou atmosféru dokázali hned od poĉátku nejlépe tlumoĉit dvorńtí básníci, z nichņ nejvýraznějńí byli Stanisław Trembecki (kromě příleņitostných verńů psal tehdy módní popisné poemy: Powązki, Zofiówka), Adam Naruszewicz (později královský dějepisec – jeho Historia narodu polskiego znamená poĉátek novodobé polské historiografie) nebo volnomyńlenkář Tomasz Kajetan Węgierski (satiry Portrety pięciu Elżbiet, poema Organy, literární dopisy Listy). Zmínit musím píseň Józefa Wybického Mazurek Dąbrowskiego, která se později stala polskou národní hymnou. Objevily se také první pokusy o poetiky (Józef Aleksander Jabłonowski: Opisanie..., Wacław Rzewuski: O nauce wierszopiskiej, Józef Szymanowski: Listy o guście, czyli smaku). Nejvýraznějńí autor té doby Ignacy Krasiński poloņil základy moderní polské prózy (romány Mikołaja Doświadczyńskiego przypadki, Pan Podstoli, Historia… ). Psal heroickokomické eposy (mj. Monachomachia a palinodická Antimonachomachia) a satirické verńe (shrnuté do knihy Satyry), obnovil slávu bajky (Bajki i przypowieści, Bajki nowe), zasáhl také do diskuse o poezii a próze (O rymotwórstwie i rymotwórcach). Soudobé hrdiny podle Krasického vzoru hledali rovněņ dalńí prozaici (např. Dymitr Michał Krajewski: Wojciech Zdarzyński..., Pani Podczaszyna, Podolanka... a Józef Korwin Kossakowski: Ksiądz Pleban), frekventované byly dějové, dobrodruņné ĉi osobní memoáry a deníky (Marcin Matuszewicz, Jędrzej Kitowicz, Karol Lubicz Chojecki ad.). Výraznými proměnami prońlo divadlo a dramatika. Ńkolní divadla zaĉala adaptovat také světské látky cizí a uvádět autory domácí (událostí byly inscenace hry Stanisława Konarského Tragedia Epaminondy a komedie Franciszka Bohomolece Arlekin na świat urażony). Klíĉové se ukázalo působení zakladatele moderního polského národního divadla Wojciecha Bogusławského (napsal mnoho her a operních libret, inscenoval vńechny dramatické ņánry, vĉetně tehdy se rodících měńťanského dramatu a varńavské spoleĉenské komedie; jeho komická opera Cud mniemany, czyli Krakowiacy i Górale se uvádí dodnes). Výteĉnými dramatiky byli dále Franciszek Bohomolec (mj. tvůrce prvních tzv. pastorálních oper), zmíněný Adam Kazimierz Czartoryski (Panna na wydaniu, Gracz, Kawa), Franciszek Zabłocki (Fircyk w załotach, Sarmatyzm) ĉi Julian Ursyn Niemcewicz (komedie Powrót posła a historické hry, jako Henryk VI na łowach ĉi uņ moderní tragédie Władysław pod Warną, Kazimierz Wielki), který byl rovněņ autorem tzv. historických dum (Duma o Żółkiewskim, Duma o kniaziu Michale Glińskim) a ve své době populární verńované uĉebnice polských dějin (Śpiewy historyczne). Polský sentimentalismus reprezentují zejména básníci Józef Szymanowski (hlavně rokokově laděnými básněmi a nevelkými poemami), Franciszek Karpiński (mj. novodobou podobou selanky) a Franciszek Dionizy Kniaźnin (parafrázemi lafontainovských bajek a sbírkou Erotyki), do preromantismu zasahují práce tzv. klasicistů (Kajetan Koźmian, Kazimierz Brodziński, Wincenty Reklewski ad.) a satiriků (román Podróż do Ciemnogrodu Stanisława Kostki Potockého nebo práce Jędrzeje Śniadeckého), světově známým se stal původně francouzsky psaný román Rękopis znaleziony w Saragosse Jana Potockého. Zásluņná byla práce uņ zmíněné instituce pro propagaci osvícenství (Kuźnica Kołłątajowska), mj. v ĉinnosti Huga Kołłątaje (propagujícího nový typ spoleĉnosti), Franciszka Salezy Jezierského (autora populárního románu Rzepicha, matka królów…) a dalńích autorů. Na evropské vzory navazovala sentimentální a preromantická próza, nastiňující cesty pro dalńí období. Např. Maria Wirtemberska v románu Malwina… a v cestopisu Niektóre zdarzenia… vyuņívala nových postupů prózy německé, francouzské a anglické, na pomezí spoleĉenských obrázků se pohybovaly texty Felikse Bernatowicze (třeba Nierozsądne śluby) nebo Ludwika Kropińského (Julia i Adolf). Vzdělávat a povzbuzovat národní cítění měla za úkol rovněņ česká literatura, která v této době procházela prvními dvěma fázemi národního obrození. Staraly se o to různé uĉené spoleĉnosti a uĉenci (Gelasius Dobner, Frantińek Martin Pelcl), vzdělávací literatura a lidová ĉetba, ĉasopisy (mj. periodika, která vydával Václav Matěj Kramerius, jenņ zaloņil i nakladatelský a knihkupecký podnik Ĉeská expedice). Největńí osobností se stal dokonalý typ osvícenského vědce Josef Dobrovský (byl vńak skeptický k národnímu obrození), autor německy psaných spisů (Dějiny ĉeského jazyka a literatury a Zevrubná mluvnice jazyka ĉeského), základů ĉeské prozodie a latinského díla Základy jazyka staroslověnského. S ĉeským osvícenstvím jsou spojeny také zaĉátky novoĉeské poezie, jejíņ první vlańtovkou se stal dvoudílný sborník Básně v řeĉi vázané vydaný Václavem Thámem (ĉlenem průkopnické básnické skupiny, jejíņ autoři vńak psali spíńe konvenĉní a anakreontskou poezii). Důleņité bylo vystoupení dalńí básnické druņiny, v ĉele s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem (první almanach Sebrání básní a zpěvů a dalńí ĉtyři, které prezentovaly různé formy poezie, bajky i humorné verńe). Z kramářských písní a lidové tvorby vycházeli někteří dalńí autoři, jako Ńebestian Hněvkovský (proslul humorně-parodickým eposem Děvín). Do preromantické etapy pak patří práce osobitého tvůrce Frantińka Ladislava Ĉelakovského – sbíral a vydával lidovou slovesnost slovanských národů (Slovanské národní písně, Mudrosloví národu slovanského v příslovích), z níņ také vyńly jeho parafráze Ohlasy písní ruských a Ohlasy písní ĉeských (epigonský charakter mají obdobné snahy Frantińka Jaroslava Vacka Kamenického, Josefa Vlastimila Kamarýta ĉi Václava Jaromíra Picka), jiný charakter mají sbírka Růņe stolistá a cyklus Kvítí. Do stejné doby spadají i první krůĉky novoĉeského divadla. Vedle produkce německé ĉinohry a opery ve Stavovském divadle se objevil v Praze v divadle v Kotcích první pokus o inscenaci ĉeské hry Kníņe Honzík, jejíņ úspěch podnítil vybudování ĉeské divadelní scény – dřevěné tzv. Boudy, v níņ skupina divadelníků v ĉele s jiņ zmíněným Václavem Thámem uváděla vlastenecké hry, hlavně z národních dějin (např. Vlasta a Ńárka nebo Břetislav a Jitka); frańky pro ni psal Prokop Ńedivý, populární byly hry, jako Masné krámy nebo Praņńtí sládci. Bouda uváděla rovněņ adaptace cizích látek a některé hry W. Shakespeara; po jejím zániku se ĉeské hry hrály v divadle U Hybernů. Na přelomu romantismu se pak ĉeské divadlo stalo profesionální (ĉinohra i opera), i díky snaze kontroverzního Jana Nepomuka Ńtěpánka (jeho hry chtěly hlavně bavit, např. komedie Ĉech a Němec, anebo posilovat národní vědomí – historické hry Obleņení Prahy od Ńvédů, Břetislav a Jitka nebo Korytané v Ĉechách). Vyspělejńí práce psal jeho rival Václav Kliment Klicpera, z nichņ některé se s úspěchem hrají dodnes (Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů, Rohovín Ĉtverrohý, Zlý jelen ad.) K národnímu jazyku a slovensky psané literatuře směrovaly rovněņ snahy uĉenců a spisovatelů na Slovensku (o nové pojetí dějin se pokusili Ján Severíni, Juraj Sklenár a Juraj Papánek). Vzniklo např. Slovenské uĉené tovariństvo, spoleĉnost Societas slavica a dalńí, ĉesky vycházely Preńpurské noviny a první ĉasopisy. Skupina teologů vedená Antonem Bernolákem (sám latinsky napsal gramatiku a připravil ńestisvazkový ĉesko-latinskoněmecko-maďarský slovník) se pokusila o kodifikaci slovenńtiny (na základě kulturního jazyka a západoslovenského nářeĉí, tzv. bernolákovńtina). V důsledku odnárodňování vyńńích vrstev spoleĉnosti se literatura opírala o lidovou a zábavnou prózu a o lidovou poezii a satiru. Poezii psali autoři větńinou tzv. biblickou ĉeńtinou, ĉasto formou anakreontské poezie puchmajerovského typu (např. Juraj Palkoviĉ ve svých kalendářích, nebo Bohuslav Tablic ve ĉtyřech sbírkách s titulem Poezye, ĉi později vědec Pavol Jozef Ńafárik ve sbírce Tatranská Múza s lýrou slovanskou – jeho nejvýznamnějńím vědeckým dílem jsou Slovanské staroņitnosti). U poĉátků novodobé slovenské prózy stál Jozef Ignác Bajza se svým románem René mláďenca príhodi a skúsenosťi, v němņ uplatnil vlastní slovenský literární jazyk (před tím vydal sborník anekdot a satir Veselé úĉinky a reĉení, později sbírku Slovenské dvojnásobné epigramatá). Juraj Fándly vydával nejen svoje satirické prózy (mj. Dúverná zmlúva medzi mníchom a diablom), ale rovněņ (po vzoru ĉeského V. M. Krameria) spisy k povznesení vzdělanosti prostých lidí. V preromantickém období patřil k nejvýraznějńím autorům propagátor spoleĉného ĉeskoslovenského jazykového a kulturního prostředí Ján Kollár, autor prezentovaný i v kontextu ĉeské literatury (sbírka Básně a známá cyklická poema Slávy dcera). Klasicistické a bernolákovské tendence dovrńily práce Jána Hollého (psal bernolákovńtinou), zejména jeho přírodní lyrika, selanky a národní eposy (Svatopluk, Cirillo-Metodiada, Sláv), elegie a ódy (pesňe). Do biedermeierovského proudu můņeme zařadit některé příspěvky v almanańích Zora a Hronka (v něm její vydavatel Karol Kuzmány uveřejnil svůj epos, „obrázek z měńťanského ņivota―, Běla, a také později kniņně vydaný sentimentální román Ladislav). Sentimentalismem se vyznaĉují i prózy Antona Ottmayera (např. Krajina ńtesťá, velikosti a umeňá), zajímavý pokus představuje nedokonĉený román Pavla J. Tomáńka Obchodníci. U poĉátků národního divadla stály vlastenecké ochotnické krouņky, na jejichņ ĉinnost později navázal svými komediemi mj. Ján Chalupka. Zahájila je jeho veselohra Kocourkov, dalńí komedie (např. Vńetko naopak, Trinásta hodina nebo Juvelír) jsou uņ jen rozmělňováním stejné, byť atraktivní tematiky. Cesta k moderní lužickosrbské literatuře zaĉíná nenápadnými mezníky – otevřením tzv. Luņického semináře v Praze (uĉilińtě pro luņické katolické studenty) a zaloņením protestantské spoleĉnosti Serbske prědarske towarstwo v Lipsku (a obdobné ve Wittenberku) pro studenty protestantské. Jeńtě v duchu pozdního baroka vytvořil přes ńest set duchovních písní ze sbírky Spěwawa Jezusowa Winica Michał Wałda (Wawda), nově laděné vńak byly uņ básně kazatele Jurije Mjeńa (jako óda na mateřńtinu Rěcerski kěrliń), v jehoņ díle pokraĉoval jeho syn Rudolf Mjeń. Příleņitostné a oslavné rýmované verńe psal Michał Hilbjenc nebo Handrij Ruńka, humorně laděná je skladba Ptaĉi kwas o tradiĉním slovanském zvyku ptaĉích svateb. Na tři desítky seńitů zajímavých úvah o ņivotě zbylo z tvorby sedláka a písmáka Hanza Nepily, folklórem se zabýval rolník a hostinský Bosćij Wićaz. Důleņitou roli hráli rovněņ uĉenci. Zakladatelem dolnoluņické literární historie se stal Jan Boguwěr Rychtaŕ, obranu jazyka sepsal, ale vĉelařskými spisy proslul největńí luņickosrbský osvícenec Hadam Bohachwal Ńěrach (Adam Gottlob Schirach), neocenitelnou ĉinnost (při spolupráci s ĉeskými a německými kolegy) odváděla hornoluņická uĉená spoleĉnost, k oņivení literárního ņivota přispěla také první národní periodika (rukopisné noviny Lipske nowizny a wńitkizny) a ĉinnost Jana Buhuchwala (Gottloba) Dejky, který zaloņil ĉasopis Serbski powědar a kurier. Velký diferenciovaný nástup romantických literatur Mohutná vlna romantismu v západní Evropě zasáhla postupně nejen západoslovanské literatury; kaņdá z nich vńak byla jinak osobitá, vzhledem k některým utilitárním úkolům, které musely plnit. V polské literatuře ńlo o udrņení sebevědomého národa v době bez státu a o snahu stát se vůdĉím hlasem Slovanstva, v ostatních západoslovanských zemích se slovo (zvláńtě umělecké) stalo odrazem stále více sílících národně obrozeneckých hnutí, která bojovala za konstituování (Slovensko, Kańuby) nebo renesanci národních jazyků a viditelné místo celé národní kultury v Evropě. Nejsilněji (podporován osobitým mesianismem a národním myńlenkovým proudem towianismem) se romantismus projevil v polské literatuře a stal se inspirací pro literatury ostatních západoslovanských národů (ale i pro dalńí). Po tzv. romantickém přelomu jej zpoĉátku modelovaly diskuse mezi klasicisty a romantiky (různé rozpravy, úvahy, ĉlánky, rozbory a polemiky Kazimierze Brodzińského, Jana Śniadeckého, Franciszka Salezyho Dmochowského, Franciszka Dzierżykraje Morawského a dalńích, ale rovněņ programová balada Romantyczność největńího básníka období Adama Mickiewicze). V rané etapě (pod vlivem evropského romantismu a domácí tradice) se zformovaly tzv. mickiewiczovská balada, básnická povídka ĉi román ve verńích (romantická poema), svérázný sonetový cyklus, lyricko-dramatická báseň a verńované drama. Na minulost a národní mýty navazovaly a k přírodě se vracely idylické skladby, např. Wincentyho Reklewského (Pienia wiejskie, Pieśń rolników, Wiesław), které teoreticky promýńlel uņ zmíněný Kazimierz Brodziński (O idylli pod względem moralnym). Dobově typické jsou A. Mickiewiczem vyprofilované specifické národní balady z jeho sbírky Ballady i romanse, které psali rovněņ dalńí autoři, mj. jeho přátelé z tajných spolků z doby studií, např. Jan Czeczot: Świteż (vydal rovněņ sbírku lidových písní Pieśni ziemianina), Aleksander Chodźko (Maliny) nebo Antoni Edward Odyniec (Branka Litwina). Pro vývoj romantické poemy byly důleņité práce autorů tzv. ukrajinské ńkoly. Antoni Malczewski je znám svým verńovaným románem Maria (atmosférou a existenciálním a historickým pesimismem práce se inspiroval ĉeský básník Karel Hynek Mácha), Seweryn Goszczyński psal revoluĉně laděnou lyriku, ale prosadil se prvotinou, poemou o hajdamáckém povstání Zamek kaniowski, zajímavá je lyrickoepická poema Rusałki Józefa Bohdana Zaleského, autora populárních skladeb Duma hetmana Kosińského, Dumka Mazepy, Czajki a nedokonĉené rapsodie Złota duma. Předpovstalecké období charakterizoval ruńný kulturní ņivot (vznikly např. literární skupiny Towarzystwo Iksów a Koteria Petersburska, diskusní spoleĉnost Towarzystwo Przyjaciól Prawdy). A. Mickiewicz profiloval nový směr v rozpravě O poezji romantycznej, kritické úvahy přináńel Michał Grabowski (Myśli o literaturze polskiej), Maurycy Mochnacki analýzu literatury shrnul do knihy O literaturze polskiej w wieku dziewiętnastym. Důleņitým mezníkem se stalo tzv. listopadové povstání (1830/31), které bylo signálem pro boj za samostatnost násilně rozdělené země i pro tzv. Velkou emigraci, v jejímņ rámci mnoho inteligence, ńlechty a tvůrců odeńlo do zahraniĉí. Tyto události se odrazily např. ve sbírkách Franciszka Kowalského Miecz i lutnia, Seweryna Goszczyńského Pobudka, Maurycyho Gosławského Poezja ulana polskiego, Stefana Garczyńského Wspomnienia z czasów wojny narodowej polskiej 1831 a Sonety wojenne ĉi Konstantyho Gaszyńského Pieśni pielgrzyma polskiego. Největńími zjevy se stali autoři tzv. romantické ĉtyřky. Předevńím jeden z největńích básníků vńech dob Adam Mickiewicz, jehoņ dílo přineslo mnohé podněty pro polský verń a inspirovalo romantiky okolních zemí. Ten po prvotině Poezje vydal celé dílo mimo vlast. Přínosné jsou sonetové cykly Sonety krymskie a Sonety odeskie, novátorské poemy, jako Grażyna, Konrad Wallenrod, ryze národní Pan Tadeusz nebo ņánrově a kompoziĉně sloņitá Dziady. Tragickou situaci národa a jeho boj za svobodu vylíĉil v knize Księgi narodu i pielgrzymstwa polskiego. Jinak se formovalo dílo Juliusze Słowackého, rovněņ (jako Mickiewicz) po povstání ņijícího převáņně v Paříņi. Byl autorem mnoha poem (mj. Jan Bielecki, Mnich, Arab, Duma o Rzewuskim, Godzina myśli) a dramat (např. Mindowe, Maria Stuart, Lilla Weneda, Fantazy), z nichņ asi nejzávaņnějńí jsou politické drama Kordian, dramatická báje Balladyna a polemická poema Beniowski, stejně jako jeho verńe mystické (Genezis z Ducha a Król Duch). Také třetí z velkých básníků Zygmunt Krasiński proņil větńinu ņivota mimo vlast. Z jeho díla jsou nejdůleņitějńí metafyzicky laděná dramata Nie-Boska komedia a Iridion, profétická poema Przedświt a kniha sugestivních polemických ņalmů Psalmy. Pakliņe uņ Słowacki ve svém díle různými symboly signalizoval budoucí modernismus, Cyprian Kamil Norwid svou dobu předběhl výrazně a stal se ikonou pozdějńí polské moderny. Jeho poezie je plná zámlk, symbolů, parabol a různých reflexí (z rozsáhlého díla jen připomínám poemy Promethidion, Niewola, Quidam a cyklický hymnus na poĉest F. Chopina Fortepian Szopena), psal i povídky (např. Cywilizacja), vytvořil tzv. bílou tragédii ĉi vysokou komedii, výtvarnými pracemi se stal předchůdcem pozdějńích designérů. O rozsáhlosti jeho díla nejlépe vypovídají lyrický cyklus Vade-mecum a cykly básnických próz Czarne kwiaty a Białe kwiaty. Jako vńichni velikáni měla i „romantická ĉtyřka― mnoho následovníků a epigonů, zejména A. Mickiewicz (mj. Józef Dunin-Borkowski ĉi Hieronym Kajsiewicz), prosazovala se dalńí generace (z okruhu skupiny Cyganeria Warszawska ĉi Entuzjaści a Entuzjastki), která se sdruņovala kolem řady novin a ĉasopisů. Zajímavé vlastenecké verńe na lidovém půdorysu psal Aleksander Teofil Lenartowicz (Lirenka, Echa nadwiślańskie), podobně jako Antoni Czajkowski, ukrajinskými dumkami se inspiroval Lucjan Siemieński (ĉlen kruhu kolem almanachu Ziewonia, jehoņ tvorbu v době vzniku románu Cikáni bedlivě studoval K. H. Mácha), revoluĉně laděná byla poezie např. Edmunda Wasilewského ĉi Ryszarda Wincentyho Berwińského, biblické ladění má sbírka Skargi Jeremigo Kornela Ujejského. Do literatury stále víc aktivně zasahovaly ņeny, zejména Narcyza Żmichowska (mj. Maina i Kościej). Jestliņe o velké národní romantické drama se zaslouņili zejména velikáni v zahraniĉí, také doma se o ně autoři pokouńeli, i kdyņ převaņovaly komedie a historické hry. Průkopníkem divadla se stal Józef Korzeniowski, autor mnoha pokusů o národní drama (Mnich, Dymitr i Maria), her z prostředí lidového (Majster a czeladnik) i komedií (Żydzi, Wąsy i peruka, Majątek albo imię). O drama, zvláńtě historické, se pokouńeli rovněņ Dominik Magnuszewski (Radzejowscy, Barbara…), Karol Szajnocha (Stasio, Jerzy Lubomirski) ĉi Józef Szujski (Zborowscy, Halszka z Ostroga). Výjimeĉným zjevem dané doby byl Aleksander Fredro, autor komedií a frańek, z nichņ mnohé se hrají dodnes – psal zejména tzv. situaĉní komedie charakterů (např. Pan Geldhab, Cudzoziemczyzna, Śluby panienskie, Pan Jowialski, Zemsta), ale také grotesky, vaudevilly a frańky (Nowy Don Kiszot, Nocleg w Apeninach, stále populární Damy i huzary). Jeho hry se staly souĉástí světového repertoáru a v něĉem naznaĉily vývoj (prvky antiměńťanské komedie polské moderny). Z té doby pocházejí libreta oper skladatele Stanisława Moniuszka, zakladatele polské národní opery, která psali Włodzimierz Wolski (Halka a Hrabina) a Jan Chęcicki (Verbum mobile, Straszny dwór a Paria). Zakladatelem romantické prózy se stal preromantik Julian Ursyn Niemcewicz, zejména románem Lejbe i Siora… o integraci Ņidů do spoleĉnosti. S jinými pohledy přińla posléze třeba Klementyna Hoffmanowa z Tańskich v románech Listy Elżbiety Rzeczyckiej… a Dziennik Franciszki Krasińskiej…, z walterscottovského modelu vycházel Fryderyk Skarbek v historických freskách (Tarło, Damian Ruszczyc nebo Życie i przypadki Faustyna … Dodosińskiego), který rovněņ vydal román sloņený ze satirických skic (Pan Starosta), román Pan Antoni ńel ve stopách A. Sterna. Za národní román oznaĉovali soudobí kritici prózy Elżbiety Jaraczewské (Zofia i Emilia, Wieczór adwentowy), spoleĉenský román pěstovali mj. Józef Dzierzkowski (Kuglarze, Zemsta pana Bolesty), výńe zmíněná Narcyza Żmichowska (Poganka, Książka pamiątek) nebo Tomasz Teodor Jeż (Wasył Holub, Handzia Zahornicka, Historia o pra-pra-pra... dziadku). Nejvýznamnějńím a nejplodnějńím autorem (jen próz napsal na 220 svazků) se stal Józef Ignacy Kraszewski, průkopník přetavování historických fakt do uměleckého textu, který také romantickou prózu plynule převedl do realismu. Vesnici vykreslil v cyklu lidových románů (mj. Historia Sawki, Ulana, Budnik, Chata za wsią, Jermoła, Jaryna), spoleĉnost kritizoval v tetralogii Latarnia czarnoksięska, v dilogii Komedianci ĉi v románech Ostatni z Siekierzyńskich, Interesa familijne nebo Dwa światy. Propracovanějńí psychologii hrdinů přinesly prózy, jako Pamiętniki nieznajomego nebo Metamorfozy, vrstvy fiction a non-fiction se mu povedlo vyváņit v románech, třeba Kościół Swiętomichałski w Wilnie, Ostatni rok panowania Zygmunta III, zajímavá byla mozaiková plátna (Dzieci Starego Miasta, Morituri), uņ plně realistické jsou práce, jako Rzym za Nerona ĉi tzv. saská trilogie, z gigantického cyklu mapujícího polské dějiny staĉil dokonĉit 29 románů o 79 svazcích (mj. Stara baśń, Masław, Król chłopów, Banita). Výjimeĉné postavení měly vypravěĉské texty, které vykrystalizovaly do specifického polského ņánru gawęda (obdoba ruského skazu ĉi pozdějńí ĉeské hrabalovské narandy), která měla formu prozaickou (ńlechtická a lidová gawęda) a verńovanou (vlastně rýmovaná próza). Projevilo se to např. v dílech Michała Czajkowského (Gawędy), Kazimierze Władysława Wójcického (Stare gawędy i obrazy), Stanisława Jaszowského (Susceptant Przemyski), Ignacyho Chodźka (Obrazy litewskie) a mnoha dalńích autorů; nejznámějńí je cyklus Pamiątki JPana Seweryna Soplicy… uņ zmíněného Henryka Rzewuského. Prvky verńované gawędy najdeme v mnoha básních (i v Panu Tadeáńovi A. Mickiewicze), za skuteĉné pak můņeme oznaĉit třeba pozdní texty Wincentyho Pola, Adama Pługa, ale zejména Władysława Syrokomly, jako Pocztylion, Janko Cmentarnik, Stare wrota. Dokumentarizující tendence a vliv gawędy se projevily hlavně v historických románech, třeba zmíněných Michała Czajkowského (Stefan Czarnecki, Kolilszczyzna i stepy), Henryka Rzewuského (Listopad, Zamek krakowski), nebo Zygmunta Kaczkowského (Grób Nieczui), rozvíjel se rovněņ politický román (mj. práce Jana Czyńského, Jana Zachariasiewicze, Waleryho Łozińského) nebo ve Francii (E. Sue) populární román s tajemstvím (třeba Józef S. Bogucki, Józef Dzierzkowski, Karol R. Rusiecki nebo Edward Bogusławski, podle vzoru A. Dumase st. psal mj. Edmund Chojecki). Zajímavé byly prózy psychologické a fantastické, specifický byl tzv. gotický román (román hrůzy, inspirovaný anglickou literaturou), předevńím v dílech Anny Mostowské (Rozrywki w smutku, Astolda, księżniczka z krwi, Zabawki w spoczynku) a v raných prózách básníka Z. Krasińského. Osobité byly memoárová tvorba, zvláńtě autorů-vyhnanců na Sibiř (Józef Kopeć, Rufin Piotrowski), texty mířící k literatuře faktu (Karol Różycki: Pamiętnik pułku jazdy wołyńskiej, Stanisław Barzykowski: Historia powstania listopadowego), biograficky laděné vzpomínky (jako Teodor Tomasz Jeż: Od kolebki przez życie) nebo vzpomínky na cesty (např. Seweryn Goszczyński: Dziennik podróży do Tatrów, Antoni Edward Odyniec: Listy z podróży, W. Mann: Podróż na wschód). Od období preromantismu se také zaĉala formovat literatura pro děti a mládeņ, zejména zásluhou zmíněné Klementyny Hoffmanowé (mj. Wiązanie Helenki, Powieści moralne dla dzieci), která zaloņila i první ĉasopis pro děti (Rozrywki dla dzieci), na nějņ navázala periodika dalńí, v nichņ byli redaktory např. S. Jachowicz, P. Krakowowa nebo E. Estkowski. Spíńe nauĉení rodiĉů dětem přináńely práce Józefa Wybického ĉi Pauliny Krakowowé, významným tvůrcem, jehoņ dílo mělo vliv aņ do 20. století, byl Stanisław Jachowicz – vydal např. knihy Bajki i powieści, Sto nowych powiastek, Pisma różne wierszem nebo Śpiewy dla dzieci. Česká literatura se ve své romantické fázi (oznaĉované také jako třetí fáze národního obrození) dala téměř cele do sluņeb obrozeneckého hnutí, vlasteneckého nadńení a horování pro slovanskou vzájemnost, které poněkud naruńil nejednotný postoj k polskému listopadovému povstání (kritizovali je, jako naruńení slovanské jednoty, mj. J. Jungmann, V. Hanka ĉi F. Palacký). Diskuse se odehrávaly v různých ĉasopisech (např. Ĉechoslav, Květy, Ĉeská vĉela), mladá generace ńla dvěma cestami – ve sluņbách národního obrození (reprezentantem byl J. K. Tyl), nebo oprońtěnou od utilitarismu (slaběji zastoupená, v ĉele s K. H. Máchou). Z tradice Ĉelakovského vyńli např. Karel Vinařický nebo Frantińek Suńil, romantismus ovlivnil mj. Josefa Jaroslava Langera (sbírky Selanky, Ĉeské krakováĉky, próza Den v Kocourkově) nebo Boleslava Jablonského (sentimentalistické Básně, didaktická a tendenĉní poezie – třeba oddíl Moudrost otcovská v dalńích vydáních Básní) ĉi Frantińka Matouńe Klácela (Lyrické básně nebo na výklad utopického socialismu zaměřené Listy přítele k přítelkyni…). Zcela jedineĉným se stal zjev Karla Hynka Máchy, který inspirován západoevropskými a polskými romantiky přińel (po sonetovém cyklu Znělky) se zcela osobitou lyrickoepickou poemou na dramatickém půdorysu Máj, která představila v ĉeské literatuře nové pohledy, obrazy a formální prvky. S ní se pojí i dalńí autorova lyrika a epika, vývojově důleņitá je próza – z náĉrtů historických povídek dokonĉil pouze Křivoklad (text měl poslouņit jako východisko k jedné ĉásti tetralogie Kat), z plánovaného cyklu Obrazy ze ņivota mého realizoval pouze dva (z nich Márinka je spíńe povídka neņ obrázek). Nejrozsáhlejńí a nejpropracovanějńí prózou je román Cikáni, v jistém smyslu varianta syņetu z Máje, naznaĉuje vńak revizi romantických postojů autora a také příklon od poezie k próze. Z máchovsky subjektivně pojaté poezie vycházeli ve svém (epigonském) díle i jeho vykladaĉ Karel Sabina, známý podvrhy tzv. Rukopisů a librety k operám B. Smetany (Prodaná nevěsta, Braniboři v Ĉechách) ĉi Václav Bolemír Nebeský (třeba skladba Protichůdci), poněkud opoņděným romantikem se stal Josef Václav Friĉ, vůdce praņských studentů na barikádách v roce 1848, autor větńinou politické poezie (Písně z bańty) a zajímavých Pamětí. Satirickou notou se vyznaĉují některá díla Jana Pravoslava Koubka (Ņenský sněm, Rokoko, Básníkova cesta do pekel). Mezi prózami dominovala ta satiricky vyhrocená, jako v díle Frantińka Jaromíra Rubeńe (Pan Amanuensis na venku…), který vydával ĉasopis Paleĉek humoru a pravdy, a historická – povídky a romány z národní minulosti Prokopa Chocholouńka (Templáři v Ĉechách, Křiņáci, Jih) ĉi Jana Jindřicha Marka (publikoval pod jménem Jan z Hvězdy – Jarohněv z Hrádku). Divadlo tohoto období je spojeno se jménem Josefa Kajetána Tyla, herce a redaktora různých ĉasopisů (Květy, Vlastimil, Praņský posel). S romantickými postoji autora korespondují jeho prózy (povídka Rozervanec, novela Poslední Ĉech), kritikou spoleĉnosti neńetří hry Praņský flamendr, Bankrotář, Paliĉova dcera, z módní vídeňské frańky vyńla populární Fidlovaĉka (v ní poprvé zazněla píseň Kde domov můj, na nápěv F. Ńkroupa, která se stala v první ĈR národní hymnou). Tyl se rovněņ pokusil o historické hry – Jan Hus, Jan Ņiņka z Trocnova a bitva u Sudoměřic a dodnes hraná Kutnohorńtí havíři (první ĉeské sociální drama). Stále populární je vńak jeho báchorka Strakonický dudák, vycházející z lidové tvorby. K lidové slovesnosti se vrátil Karel Jaromír Erben, nikoli vńak cestou Ĉelakovského ohlasů, nýbrņ uměleckým přetavením původní látky (jako u balad A. Mickiewicze). To se mu nejlépe povedlo v lyrickoepické Kytici, jedné z nejoblíbenějńích ĉeských knih. Rekonstrukcemi národopisného materiálu se staly jeho sbírky Prostonárodní ĉeské písně a říkadla a soubor ĉeských pohádek. Přechod k realismu představuje tzv. ĉtvrtá etapa národního obrození. Patří do ní práce konzervativních autorů (jako sběratel pohádek Jakub Malý, básník Václav Jaromír Picek nebo někteří literární historici, např. Václav Vladivoj Tomek, autor rozsáhlého Dějepisu Prahy). Specifikou úlohu sehrálo vydání almanachu Lada – Nióla, obracející pozornost na souĉasné problémy. Nejvýraznějńími osobnostmi se vńak stali Havlíĉek a Němcová. Karel Havlíĉek Borovský byl předevńím novinář (vedl Praņské noviny, Národní noviny, ĉasopis Ńotek a politickou revui Slovan) a satirik. Kritický byl uņ soubor ĉlánků Obrazy z Rus, svoji „polohu― vńak nańel v epigramech. Svědĉí o tom soubor Epigramy 1845, ale zejména dodnes ņivé ostře satirické epigramatické poemy – Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. Na okraji jeho tvorby stojí prozaické texty (např. parodická novela Milenců hrob). Umělecká tvorba Boņeny Němcové vyńla z obdivu a sběrů ĉeské a slovenské lidové slovesnosti. Z nich se zrodily knihy Národní báchorky a pověsti a Slovenské pohádky a pověsti. Psala i drobné povídky (Baruńka, Divá Bára, Dobrý ĉlověk, Pan uĉitel, Chyņe pod hodrami), z nichņ potom vyrostla próza blíņící se románovému tvaru – Pohorská vesnice a povídka V zámku a v podzámĉí. Natrvalo se vńak autorka vepsala do paměti i dneńních ĉtenářů svou navenek idylickou prózou Babiĉka, jiņ sama oznaĉila jako „obrazy z venkovského ņivota―. Spolok milovníkov reĉi a literatúry slovenskej, který vydával almanach Zora, se v něm snaņil sblíņit také přívrņence bernolákovńtiny a ĉeńtiny a posílit národní hnutí. To se podařilo aņ v období romantismu, kdy dońlo (1843) k dohodě vedoucích představitelů mladé generace Ľudovíta Ńtúra, konzervativců Jozefa Miloslava Hurbana a jednoty Ĉechů a Slováků Michala Hodņi kodifikovat spisovnou slovenńtinu na základě středoslovenských nářeĉí. Rozvíjet se tak mohla slovenská literatura psaná slovensky. Ve slovenńtině zaĉínají vycházet první periodika (Slovenskje národňje noviny s přílohou Orol tatránski a brzy i Slovenské pohľady a almanach Nitra). Mladá generace v duchu nastupujícího romantismu dospěla v poezii k vyspělému uměleckému projevu, který nadlouho ovlivnil následující literární generace. Slovensky psané nervní básně Janka Kráľe navázaly na odkaz lidové poezie, zejména v baladách (Pán v trní, Kvet, Zakliata panna vo Váhu a divný Janko, Zabitý, Povesť), písních (Pieseň bez mena), poemách (Ńtít, Syn pustiny) a alegorických pohádkách (Rozprávka o chorom kráľovi a zlatom vtáĉikovi), v nichņ stále přibývalo vizionářských a mesianistických tendencí, a okamņitě autora posunuly mezi ńpiĉku nejen domácí poezie. Naopak básníkem ņivotního řádu se stal Andrej Sládkoviĉ, autor svěņích poem: lyrickoreflexivní Marína a na epickém půdorysu komponovaná Detvan, jejichņ umělecké úrovně uņ nedosáhl ani v drobnějńích verńích, ani v pozdějńích epických skladbách (Milica, Svätomartiniáda, Gróf Mikuláń Ńubiĉ Zrínsky na Sihoti). Spolu s jinými básníky (např. se Samo Vozárem, autorem subjektivně vyhrocených verńů, písní a sonetů, z nichņ nejznámějńí je cyklus sonetů Ukojenie tôní) se nejvíc vzdaloval lidovým pravzorům a připravoval cestu dalńí generaci, zejména P. Országhu Hviezdoslavovi. Původně preromantické ladění básní Sama Chalupky se změnilo s přechodem na slovenńtinu a jeho zdroji se staly lidová píseň (hlavně v baladách ĉi ukolébavkách) a tematika historická (Bombura, Muráň), vojenská (Boj při Jelńave, Branko) a zbojnická (Likavský väzeň, Junák, Kráľovohoľská). Vrcholu dosáhlo jeho básnické umění ve skladbě Mor ho! z doby římské expanze na dneńní slovenské území. Po ohlasech lidové poezie dovedla k revoluĉnímu a romantickému nadńení Jána Botta Mickiewiczova programová báseň Oda do młodości. Píńe balady (Ctibor, Ņltá ľalia, Margita a Besná) a alegoricko-baladickou poemu Smrť Jánońíkova, která je obrazem vlasti ĉekající na osvoboditele. Jeńtě silněji se mesianistické prvky projevily v alegorických baladách (Znamä, Povesť bez konca nebo Kríņne cesty) i v tzv. bájích (Báj Maginhradu, Báj Turca), v pozdní tvorbě se ozývají výzvy k národu (Ohlas, Vrahom); nedokonĉená zůstala rozsáhlá lyricko-dramatická skladba Ĉachtická pani. Rovněņ tvorba dalńích básníků stále více směřovala k mesianistickému utopismu a mystice a sentimentálnímu ladění, mj. práce Sama Bohdana Hroboně (biblická parafráze stvoření světa Slovopieseň, apokalyptická Svätopomstopej), které vńak pozitivně do jisté míry předznamenaly některé prvky avantgardy. Poněkud v pozadí zůstávala v té době próza, zabývající se hlavně historickými náměty, jimiņ chtěli autoři poukázat na dobové problémy. S obrozeneckými úkoly jsou svázány např. faktografické texty a ĉrty Viliama Paulinyho-Tótha – jeho román Trenĉiansky Matúń zdůvodňuje práva Slováků v rakousko-uherské monarchii; historické prózy Sama Tomáńika mapují dějiny Gemeru a Muránského hradu, povídky uplatňují kronikářsko-faktografický styl. Prózu psal i ĉelný národovec a literární historik Jozef Miloslav Hurban. Jestliņe v románu Gottńalk pravdivý historický obraz událostí ustupuje národním a politickým potřebám, umělecky působivějńí je třeba povídka Olejkár. Polemicky vyhrocené jsou prózy ze souĉasnosti – zřejmě nejlepńí je novela Od Silvestra do Troch králov, satirické ńlehy prostupují jeho cestopisnými ĉrtami (mj. Koritnické poháriky, Prechádzky po pováņskom svete). Podstatně vńak ńtúrovskou prózu svou uměleckou úrovní převýńilo dílo Jána Kalinĉiaka (také autora kritických a teoretických textů, zejména práce Rozpomnienky na Ondreja Sládkoviĉa). Vyńel z historických kozáckých povídek polského Michała Czajkowského a psal próziĉky zbavené národní tendenĉnosti, s důrazem na lidská dramata (např. Milkov hrob), v jiných zpracovával typické romantické náměty (Bratrova ruka, Púť lásky, Serbianka), jinak komponované neņ ostatní ńtúrovńtí prozaici. V pozdějńí tvorbě autor kompozici i syņet rozvolňoval, např. Knieņa liptovské, Láska a pomsta, Mních, Orava; asi nejvýrazněji se to projevilo v kompozici „obrazů z nedávné doby― v novele Reńtevrácia, vypravěĉsky virtuózní, odlehĉené humornými aņ satirickými polohami. Lužickosrbské národní obrození a romantická etapa jeho národních literatur jsou neodmyslitelně spjaty s vlivy okolního slovanského světa, zejména v Ĉechách a Polsku, ale i jinde. Byl to příklad ĉeského národního obrození, podpora obrozenců (hlavně V. Hanky) a Luņického semináře, jímņ procházelo stále víc studentů, boj Poláků za samostatnost, inspirace u jiņních Slovanů a Rusů. Příznivějńí situace byla v saské Horní Luņici, zatímco v Dolní Luņici, pod pruskou vládou, byl germanizaĉní tlak neúnosný (např. zákaz ņenit se muņům, kteří neuměli německy). Z iniciativy hornoluņických studentů vznikl v Lipsku spolek Sorabija (vydával rukopisný ĉasopis Serbska nowina), v praņském Luņickém semináři zase pod patronací V. Hanky sdruņení Serbowka (vydávalo rukopisné Kwětki) – jeho ĉlenové vydávali později tińtěné ĉasopisy (Lipa Serbska, Łuņicki Serb), v polské Vratislavi (patřila tehdy k Pruskému Slezsku) působila zase luņickosrbská sekce tamního studentského spolku (řídili ji J. A. Smoler a ĉeský vědec J. E. Purkyně). Podle ĉeského a srbského vzoru vznikla i Maćica Serbska (stanovy podal právě Smoler), vydávající Ĉasopis Maćicy Serbskeje, J. P. Jordan zase přińel s týdeníkem Jutrniĉka a H. Zejler s týdeníkem Tydźenska Nowina (později vycházel jako Serbske Nowiny). Vůdĉím zjevem nového hnutí se stal Jan Arnońt Smoler (mj. studoval u Ĉelakovského ve Vratislavi), autor analogického pravopisu. Psal vlastenecké básně, větńinou na známý nápěv (např. Prawa Serbskość), vydal Německo-serbski słownik a sbírku Piesniĉky hornych a delnych Łuņickich Serbow. V jeho práci pak pokraĉoval spoluņák z gymnázia a přítel J. Nerudy a G. Pflegera Moravského Michał Hórnik, který se věnoval předevńím práci filologické a organizaĉní (mj. byl i předsedou Matice srbské). Ve slovanském světě byl známým slavista a publicista Jan Pětr Jordan (gymnázium vystudoval v Praze a pro vědeckou práci jej získal V. Hanka), teologem a filologem, autorem spisovné horní luņické srbńtiny a monumentálního luņickosrbsko-německého lexikonu, se stal Krěsćan Bohuwěr Pful, jehoņ báseň Hory módre, ja was znaju… (zhudebněná B. Krawcem) brzy znárodněla. Velkým talentem té doby byl Handrij Zejler, autor vycházející ze zpěvnosti lidové písně (poetikou měl blízko k Ĉelakovskému ĉi Ńevĉenkovi, ale inspiroval se i u Kollára a Ńtúra), spíńe protipól romantických rozervanců. Mnoho jeho básní zlidovělo (ĉasto k nim skládal i vlastní hudbu, např. Sym Serbów serbske holiĉo), psal vńak rovněņ sonety a ódy. Jeho báseň Rjana Łuņica se stala národní hymnou. Ve spolupráci se skladatelem K. A. Kocorem vznikla zajímavá oratoria (Serbski kwas a cyklus o roĉních dobách). Psal také verńované a prozaické bajky (Serbske basnje), vydal humorný cyklus Hans Wuĉba o hloupém Honzovi. Na popud Palackého sepsal mluvnici horní luņické srbńtiny podle budyńínského nářeĉí. V lidové tvorbě kotvilo i dílo Jana Radyserba-Wjely, předevńím autora balad, zverńovaných pověstí a legend (také o Husovi a Ņiņkovi). Vydal první sbírku luņických povídek Pojdanĉka k wubudźenju a k polěpńenju wutroby za Serbów; jeho prózy větńinou zpracovávaly historické náměty (jako Kriņ a połměsac…), nejznámějńí prací je román o osudech mladého obrozence Jan Manja abo Hdźe statok mój. Prózu svým dílem obohatil rovněņ uĉitel Jan Bohuwěr Mućink – povídkami s historickou tematikou, ale hlavně prózou Ribówĉenjo abo politiske powědanĉko z nětĉińich ĉasow o ņivotě v obrozené Luņici. Bezděĉnou zásluhu měl Mućink na „zrodu― básnířky Herty Wićazec, která se do něj tajně a neńťastně zamilovala, mnoho spoleĉných rysů s jeho dílem mají práce básníka a prozaika Jana Bartka. K Zejlerovské generaci patřili také básníci Jakub Buk, Korla August Fiedler nebo Handrij Duĉman, prvním autorem luņických humoristických textů byl Mikławń Jacsławk. V období romantismu se zrodila i národní kašubská literatura, byť na oficiální uznání kańubńtiny jako národního jazyka (nikoli dialektu polńtiny) si museli její tvůrci poĉkat aņ do 90. let XX. století. Podkladem k tomu byla návaznost na dřívějńí poĉiny domácích tvůrců, zejména na reformaĉní tradici, mj. díky evangelickému kazateli Krzysztofu Celestynu Mrongowiuszovi, prvnímu kańubskému jazykovědci a folkloristovi. Vydával uĉebnice polńtiny (Mentor polski), sbírky kázání a kancionály (Pieśnioksiąg, czyli Kancjonał gdański), sbíral materiály pro kańubský slovník, přísloví, písně a lidová podání. Za otce kańubské literatury je povaņován Florian Ceynowa (Cejnowa, Cenôwa), lékař, jazykovědec a folklorista, který se vlivem romantických ideálů a slovanských obrozeneckých hnutí doslova zasvětil boji za kańubskou národní identitu v polské majoritě. Shromaņďoval a publikoval kańubské písně, přísloví, bajky, lidová podání, obyĉeje atd. (např. Obrazcy Kaszebskago narieczija, Skôrb Kaszebskosłovjanskjè mòwé, Sto frantóvek z połudnjovéj częścij), komentáře ke kańubńtině a její gramatice shrnul do publikace Zarés grammatikj kańébsko-slovjnskj, s přílohou Rozmówa Polocha s Kaszebą. Ceynowův nástupce Hieronym (Jarosz) Derdowski pokraĉoval v jeho díle, ale pouņíval uņ srozumitelnějńí jazyk, ortografii ĉerpal z tradice své rodné vesnice. V USA redigoval ve středisku kańubské emigrace různé noviny a ĉasopisy. Trvalé místo v kańubské literatuře si vydobyl humornou poemou O Panu Czorlińscim, co do Pucka po sece jachoł, která byla dobrodruņně pojatým obrázkem z ņivota Kańubů jeho doby. Podobný charakter mají ņertovné poemy Kaszube pod Widnem, nedokonĉený Jasiek z Knieji a humoreska Walek na jarmarku (psaná polsky). Zajímavé jsou jeho zápisky z cest po polských osadách v USA Listy z podróży a sbírka přísloví Nórcyk kaszubści… Dodnes platí jeho: „Kańub se neobejde bez Polonie, a Polsko bez Kańub.― Závěrem: převáņně optimistické výhledy Romantická a obrozenecká fáze pevně ukotvila západoslovanské literatury ve vlastní národní osobitosti a také v evropském kontextu. Ne ņe by vzájemné vlivy a styky ustaly, naopak: posílily se v druhé polovině 19. století v období realismu a posléze na bázi národních modern při vstupu do modernistické fáze vývoje. To, co z tradice upevnil romantismus a posílily následující generace tvůrců, nesou kaņdá literatura specificky dodnes a v daném rámci rozhojňují a prohlubují, byť v mnohdy odlińné situaci postmodernistické skuteĉnosti po roce 1989: např. zatímco luņickosrbská literatura (a vůbec kultura a spoleĉnost) řeńí základní existenĉní národní problémy a stagnuje, kańubská proņívá nevídanou renesanci po uznání kańubńtiny za národní jazyk. Literatura Balajka, B. a kol.: Přehledné dějiny literatury 1, Praha 1970. Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století, Brno 2000. Bok, V. ad.: Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů luņickosrbských, Praha 1987. Bolduan, T.: Nowy bedekr kaszubski, Gdańsk 1997. Ĉeńtí spisovatelé 19. a poĉátku 20. století, kol., Praha 1982. Frinta, A.: Luņiĉtí Srbové a jejich písemnictví, Praha 1955. Hrabák, J.: Starńí ĉeská literatura. Úvod do studia, Praha1979. Kaleta, P.: Ĉeńi o Luņických Srbech, Praha 2006. Literatura polska. Przewodnik encyklopedyczny I, II, Warszawa 1984, 1985. Literatury zachodniosłowiańskie czasu przełomów 1, Literatura łużycka i słowacka, red. H. JanaszekIvaniĉková, Katowice 1994. Pelikán, J.: Nástin dějin polského divadla, Brno 1988. Petr, J.: Nástin politických a kulturních dějin Luņických Srbů, Praha 1972. Pospíńil, I.: Střední Evropa a Slované, Brno 2006. Slované a Evropa na poĉátku 21. století, ed. I. Pospíńil, Brno 2007. Slovník slovenských spisovateľov, ved. kol. V. Mikula, Praha 2000. Slovník polských spisovatelů, ved. kol. L. Ńtěpán, Praha 2000. Ńatlava, L.: Národnostní menńiny v Evropě, Praha 1994. Ńmatlák, S.: Dejiny slovenskej literatúry I, II, Bratislava 2000. Ńtěpán, L.: Hledání tvaru, Brno 2003. Ńtěpán, L.: Pohledy na slovanské literatury, Brno 2003. Ńtěpán, L.: Pohledy na slovanské literatury II, Brno 2007. Ńtěpán, L.: Struĉný nástin dějinného vývoje polské literatury I, Brno 2005. Ńtěpán, L.: Vývoj ņánrového systému polské literatury, Brno 2000. Slovensko poněkud jinak (K několika knihám a různým proudům slovenského myńlení) Ivo Pospíńil Je otázka, zda ĉeská recepce dneńního Slovenska odpovídá sloņité realitě. Poněkud stranou zůstávají kulturní, zvláńtě pak literární produkty tzv. národního směru. Kdyņ pomineme krajní proudy v slovenském politickém spektru, zůstává tento proud legitimní souĉástí slovenské kultury, ńíře i slovenského myńlení. V ĉeském prostředí jsou tyto proudy, které jinak – někdy opravdu radikálně - hodnotí slovenskou minulost, resp. středoevropské a slovanské dějiny – chápány jako delikátní záleņitost, jdoucí ĉasto (a to odpovídá skuteĉnosti) proti ĉeským národním zájmům a také proti ĉeskému výkladu ĉeských i slovenských dějin. Nejde pouze o ĉasově nejbliņńí epizody, poĉínaje rozbitím Ĉeskoslovenska v roce 1992-93, federalizací v roce 1968, autonomií Slovenska v důsledku mnichovské dohody v roce 1938 nebo vznikem tzv. Slovenského ńtátu/Slovenské republiky v roce 1939, ale také o události ĉasově vzdálenějńí, např. dědictví Velké Moravy, cyrilometodějské mise, vzniku slovenského národa a slovenského jazyka, poměru slovenńtiny a ĉeńtiny, kodifikace spisovné slovenńtiny, problematiky tzv. jazykového vědomí, ĉechoslovakismu, clevelandské, pittsburské a martinské deklarace aj. Dokladem zvláńtní slovenské historicity mohou být i některá periodika. Vydávání almanachu Nitra bylo obnoveno předevńím z iniciativy Andreje Ĉerveňáka a jeho přátel v návaznosti na almanach vydávaný Josefem Miloslavem Hurbanem (1817- 1888). Jeho první roĉník vyńel roku 1842 ĉesky v Bratislavě s podtitulem Dar dcerám a synům Slovenska, Moravy, Ĉech a Slezska (o tom slovenské prameny větńinou mlĉí), druhý roĉník z roku 1844 je patrně první publikací sepsanou v ńtúrovské slovenńtině, která s přestávkami vycházela do roku 1876. Vzhledem k tradici, jeņ tu byla naznaĉena, je zajímavé, ņe v almanachu najdeme poměrně dost příspěvků ĉasto s protiĉeským ostnem zbyteĉně modernizujících a aktualizujících historii. Naopak lze také pozorovat, ņe větńina materiálů je otevřená a evropsky vstřícná, zásadová, vlastenecká a objektivně informující, a to zejména o dění v ruské, ĉeské, polské a ukrajinské literatuře, ale také o slovenské menńině v zahraniĉí.87 Z tohoto hlediska je třeba vyzvednout zejména práci editora a vědeckého redaktora Andreje Ĉerveňáka, ale i dalńích. Almanach jsme v Brně střídavě s některými kolegy poměrně 87 Almanach Nitra 2009 (desiaty roĉník). Nitrianska odboĉka Spolku slovenských spisovateľov, Nitra 2009. pravidelně sledovali a recenzovali. Umělecká úroveň literárních ukázek bývá různá, ale lze konstatovat, ņe právě v tomto svazku je velmi dobrá. V nejnovějńím ĉísle roku 2009 najdeme například esej Petra Liby o Hviezdoslavovi, ukázku z jeho Krvavých sonetů, zajímavou anketu, která je odpovědí na otázku, zda existuje nějaký invariant souĉasné slovenské literatury: i tu zaznívají diametrálně odlińné tóny a hodnocení. V oddíle Ńtúdie najdeme seriózní publicistické příspěvky z pera Viktora Timury o evropské prehistorii, v ĉlánku Bystríka Bugana se historicky zpochybňuje slovenskomoravská hranice se závěrem, ņe vzhledem k měnícímu se toku řeky Moravy mohl být Velehrad i na slovenském území (bylo tehdy území s názvem Slovensko?) . To, co je vńak podstatné, jsou seriózní ĉlánky z různých oblastí slovenského areálu i ze sféry mimoslovenské slovacity. Také je tu stať Alexandra Ruttkaye o zoborských kláńterech, obdobná studie Vladimíra Libanta o hornolefantovském kláńteře-zámku, dalńí o historických změnách hranic nitranské diecéze. Slovo hranice se tu vůbec skloňuje poměrně ĉasto. Poezie byla vņdy silnou stránkou almanachu a je to u i v tomto případě. Mám na mysli verńe Pavla Janíka, Milana Ĉásty, Teofila Klase, literárního vědce Petra Liby. Také próza je tentokrát poměrně kvalitní, ať jiņ jde o ukázku z díla Maríny Ĉeretkové-Gállové Zrada, o skvělou povídku Jána Tuņínského Cesty, prózu Laca Zrubce Dvojhrob a vzpomínkově a muĉivě laděný opus jiņ slovenského „moderního klasika― Ladislava Ťaņkého Vyńetrovanie nebo povídku Nevera od Ruņeny Smatanové. Almanach je podnětný svými kritickými materiály, např. Milońe Ferka, Augustína Sokola, Ivana Szabóa, Vladimíra Dorĉi, Eugena Paľceva aj. Rozsáhlý je oddíl Jubilanti (Ján Chryzostom Korec, Ladislav Ťaņký, Jozef Vladár). Podstatnou sloņkou almanachu je oddíl Nańe kontakty zkoumající vztahy Slovenska a zejména slovenské literatury k ruské literatuře, k ĉeskému prostoru (např. přehledová recenze o ĉeské slavistice z pera Andreje Ĉerveňáka), jsou tu i příspěvky ĉeských slavistů, studie o ukrajinsko-slovenském básníkovi, překladateli a literárním historikovi Sergeji Makarovi, stati o ukrajinské literatuře na Slovensku. V kulturologickém oddíle zaujme stať kardinála Korce o cyrilometodějské tradici, střídmý materiál Jozefa Boba, vzpomínky na T. H. Florina a Karola Bullu, ĉlánek slovenského spisovatele z Maďarska Gregora Papuĉka příznaĉně nazvaný Potreba rieńenia slovensko-maďarských vzťahov na základe princípu reciprocity, tři studie o Brodzanech (J. Vladár, L. Zrubec, A. Ĉerveňák), kde je také zmínka o spojitosti s příbuznými A. Puńkina - nenajdeme tu vńak ani zmínku o tom, kdo tento fakt objevil (ruský slavista Kińkin), kdo Brodzany, před 35 lety v podstatě neznámé s ruinou „kańtieľu― - propagoval v ĉeském prostředí (brněnský rusista J. Mandát), ani dobově příznaĉné detaily. Podnětný je ĉlánek A. Ĉerveňáka o romantismu a potom portréty sedmi slovenských výtvarníků z pera Jozefa Leikerta. Rozsáhlé jsou recenze, ohlasy, kulturologické rozhledy apod. Celkově je almanach dobrým dílem, i kdyņ i nyní poněkud nevyváņeným. Svou orientaci si od prvních roĉníků v podstatě uchovává: národovectví, místy zbyteĉně přecházející do krajnějńích poloh, důraz na slovacitu, hájení vńeho slovenského a slovanské souvislosti. Méně tu nacházíme komplexněji chápaný prostor slovansko-neslovanské střední Evropy; kritiĉnost se projevuje spíńe ve smyslu kritiky souĉasného konzumního způsobu ņivota, globalizace chápané jako potlaĉování národního svérázu, minulosti tzv. komunistické i souĉasnosti, zejména liberálního a kosmopolitního proudu v slovenském myńlení, je tu poměrně hodně patosu, méně je tu kritiky slovenského národního ņivota a jeho nedostatků. Estetická hodnota krásné literatury je poměrně dobrá, próza je spíńe tradicionalistická, utkvělá v psychologickém a sociálněkritickém realismu, v poezii v poloze kontemplativní, duchovní, ale i s tradicí moderny (Janík). Almanach představuje relativně silnou a patrně ņivotnou linii slovenské kultury a literatury s vyhraněnou orientací. Je dobře se s almanachem seznamovat, ĉíst jej, neboť v ĉeském prostředí je tato linie slovenského myńlení a slovenské literatury v podstatě ignorována a ĉeskému ĉtenáři se tak dostává deformovaného, faleńného obrazu slovenské literatury a slovenských názorů i na vztah slovensko-ĉeský. Tato informovanost je vņdy uņiteĉná, i kdyņ ĉasto nepotěńí; pro slavistu a slovakistu je tato konfrontace různých proudů v slovenském myńlení o literatuře ovńem nezbytná. Hodnotou par excellence jsou úvahy A. Ĉerveňáka, ale i jiných, jiņ zmiňovaných přispěvatelů, silný je tu proud archeologický, prehistorický, kulturologický a religiózní související vlastně s areálem Slovenska. Almanach je méně uměleckým nebo ideovým výbojem, mnohem více trvalým, zvolna plynoucím proudem vycházejícím ze silných slovanských kulturních a národních a národoveckých tradic se silným pociťováním slovanských a také evropských souvislostí a vyhraněným pohledem na slovenské dějiny a jejich kontroverzní osobnosti. V ideové koncepci almanachu dońlo podle mého soudu k prolnutí sociálněkritických, dokonce levicových, a národoveckých a náboņenských proudů s tradiĉně slovanskou orientací. Řekl bych, ņe pro komplexní pohled na souĉasné Slovensko a jeho kulturu je znalost almanachu Nitra nezbytná. Cyrilometodějské dědictví bylo vņdy doma jednak tam, kde doma skuteĉně od původu bylo a je, tedy u jiņních Slovanů, zejména u Makedonců a Bulharů, ale i u Srbů, dříve i Chorvatů, ovńem i u Slovanů východních, kde má moņná jeńtě větńí význam, méně jiņ u Slovanů západních, jimņ byla mise urĉena. Z nich se nejvíce tato tradice udrņuje na Slovensku, které se cítí být snad jediným vlastníkem dědictví Velké Moravy. Dějiny sloņitého vztahu katolické církve k tomuto východnímu dědictví ponechme stranou, stejně jako dneńní negativní aktualizace ve smyslu tzv. byzantinismu a východního barbarství: větńinou se cyrilometodějská mise v politických souvislostech aktualizovala, přizpůsobovala, modernizovala, ĉasto se něco z ní zamlĉovalo: tu její prioritní náboņenské poslání, tu zase její kulturní dominanta; obojí je vńak komplementární, tvoří jeden celek – to si v nové době uvědomoval například Lev Tolstoj v ostrém pohledu na separaci etiky a estetiky, víry a ratia. Na Univerzitě Konńtantína Filozofa a její Filozofické fakultě v Nitře existuje speciální Ústav pre výskum kultúrneho dediĉstva sv. Konńtantína a Metoda. Pracuje tam řada odborníků a výzkumný tým je vskutku mezinárodní a multidisciplinární: jsou tam Slováci, ale také Makedonci, filologové, archeologové, historici a dalńí. V ĉeském prostředí se otázka kulturního dědictví, tedy i jazyka, jeho ochrana, péĉe o jazyk, třeba i státně řízená a financovaná, v podstatě opomíjí, pokládá se za přeņitek romantických nacionalismů 19. století. Bylo by s tím moņné i souhlasit – zvláńtě tváří v tvář některým upřílińněným slovanským koncepcím, jeņ se i dnes objevují jako mytologizace minulosti a přítomnosti, nadbyteĉná modernizace, mechanické přenáńení minulosti do přítomnosti. Mám na mysli například spory o to, který ze slovanských národů je nejstarńí, koncepci slovanského původu obou věrozvěstů, modernizaci pojetí starých státních útvarů podle vysloveně moderních národních principů (Velkomoravská říńe). Nicméně vzhledem k permanentnímu, i kdyņ větńinou jeńtě zpola skrytému (alespoň v Evropě) konfliktu civilizací a kultur se ochrana tradic, které tvoří základ vzdělanosti toho nebo onoho etnika stává aktuálnějńí. Celospoleĉenský diskurz, jenņ se na přelomu 80. a 90. let minulého století – jak se zdálo – týkal předevńím totalitního, event. autoritářského kontra demokratického státu, obĉanské spoleĉnosti a lidských práv, byl asi uņ od samého poĉátku také o něĉem jiném? Například o ovládání ekonomických nástrojů a konfliktu civilizací a kultur, o novém světovém pořádku – do jisté míry to mohlo být veliké nedorozumění. Jestliņe se nemusíme vņdy shodnout v otázce ochrany tzv. státního jazyka apod., v ochraně kulturních tradic, které zdaleka nejsou jen materiální povahy, bychom se snad shodnout měli – na Slovensku to takto pochopili. Úkolům této ochrany a výzkumu se věnuje i nově zaloņený ĉasopis Konńtantínove listy (Constantine‗s Letters), který tu vychází od roku 2008. V editorialu prvního ĉísla (2008) píńe Jozef Michalov, ņe Konstantin studoval na cařihradské vysoké ńkole, v té době jediné takové instituci v Evropě – na to se snaņí přísluńný ústav navázat ve smyslu vyplnění vakua, jeņ vzniklo ve střední Evropě při studiu cyrilometodějského dědictví. Studie jsou střízlivě koncipované, zabývají se materiální a duchovní kulturou doby obou věrozvěstů, mají převáņně ráz historicko-filologický. Upozorňuji mj. na stať Tita Kolníka Kamenný kríņ z Bratislavy-Rusoviec – významný doklad ranobyzantského křesťanského umenia, Milana Hanuliaka Materiálna podstata v duchovnej kultúre veľkomoravských Slovanov, Anny Matulákové Pohansko-kresťanský synkretizmus v predcyrilo-metodskom období a jeho pozostatky v slovenskom obradovom folklóre (například uvádí doklady z Nestorovy kroniky, viz také Zakon sudnyj ljudem, symbolika máje, identifikace stromu a ĉlověla, pohádka O dvanáctio měsíĉkách - O dvánástich mesiaĉikoch; můņeme jen dodat B. Němcovou a její zpracovnání i její Babiĉku a její chápání ĉlověka a přírody), Petra Ivaniĉe Pribinov kostol v Nitre v zrkadle historiografie, vynikající je studie Martina Hetényiho K platforme politiky Rastislava pred príchododm byzantskej misie, Cyrila Diatky Historický kontext misie solúnskych bratov sv. Cyrila a Metoda a Petra Liby Väznenie sv. Metoda, zaujme práce Zvonka Taneského o podmínkách vzniku slovanského písma. Z recenzního oddílu upozorňuji na Taneského hodnocení knihy Z. Klanici Tajemství hrobu moravského arcibiskupa Metoděje (Praha 1994, 2002, nyní v makedonském překladu Ljupĉa Mitrevského, Albert 2008). Druhé ĉíslo (2009) přináńí mj. studii Martina Husára Prechod z antiky do stredoveku v římskem armáde a súĉasná situácia vo vojenstve na území Karpatskej kotliny poĉas 4.- 1. polovice 7. storoĉia. O historiografii avarského útoku píńe Martin Urbaniĉ, o vlivu cyrilometodějské mise na architekturu Velké Moravy Andrej Botek, velmi přínosná je práce Martina Hetényiho o pronikání tohoto dědictví na Kyjevskou Rus; Sofija Grandakovska napsala komparatistickou studii spojující biblický text, italskou protorenesanci a makedonskou poezii. Rozsáhlejńí neņ v prvním ĉísle je oddíl recenzní a informaĉní (zprávy). Summa summarum: Konńtantínove listy jsou seriózní vědecký ĉasopis se zaměřením na paleoslavistiku v ńirokém pojetí. S tradicemi brněnské slavistiky je spojuje ńiroký jazykově kulturní záběr, srovnávací přístup a hlavně poukázání na spoleĉné jazykově literární a mentální kořeny mediteránnosti, na to, ņe pozdějńí, ĉasto uměle vytvářené ideologické opozice Západu a Východu nemají v dějinách kultury valnou oporu: utváření spojnice mezi tradicemi Říma, tzv. Západu a Východu, Byzancí a italskou protorenesancí a renesancí ukazují na původní hloubkovou jednotu a na vysokou míru náboņenské, kulturní, civilizaĉní a jazykové tolerance. Ve sféře vnímání souĉasné slovenské literatury je silný také proud opaĉný, neřeknu evropský nebo proevropský, neboť k tomu se právem hlásí i národní směr, ale spíńe se orientující na západní hodnoty, na sféru slovensko-maďarskou, slovensko-ĉeskou a slovensko-polskou, méně na evropský a slovanský Jih a Východ. Základním rysem těchto postupů je aplikace nových výzkumných metod, ĉasto spojených s metodologiií tzv. Nitranské ńkoly, jejímņ volným pokraĉováním je Ústav literárnej a umelekej komunikácie na Filozofické fakultě Univerzity Konńtantína Filozofa v Nitře. Vedle sebe tu tedy působí jak instituce zaměřené na sledování slovanských souvislostí se spoleĉným poĉátkem v cyrilometodějské misi a křesťanství, tak ty, které se orientují spíńe na neslovanské struktury, na moderní západní literární vědu – je v tom rozpor jen zdánlivý, chtělo by se věřit, ņe jde o komplementaritu. Zejména mladńí slovenská badatelská generace vyrůstající v tomto prostředí si za oblast svého výzkumu bere nejsouĉasnějńí slovenskou básnickou a prozaickou produkci. Jedním z profilových výstupů tohoto snaņení je publikace spojující analýzu poezie, kultury a civilizace.88 Ĉtyřdílná kniha ĉtyř nitranských autorů mladńí generace spjatých s nejnovějńí ĉinností tzv. nitranského týmu – dnes fungujícího v rámci Ústavu literárnej a umeleckej komunikácie - svědĉí o výrazných posunech v ĉinnosti tohoto seskupení, i kdyņ je tu patrný i silný prvek kontinuity. Jestliņe zcela nepřijmeme tezi Ľ. Plesníka o jakési dichotomii nitranského uskupení od samého poĉátku (Miko kontra Popoviĉ), neboť Mikova vědecká ĉinnost byla více neņ rozeklaná a metodicky a metodologicky přece jen pluralitnějńí, neņ se nyní zdá, mezi ĉtyřmi autory jsou tu rozdíly jeńtě podstatnějńí, i kdyņ je spojuje tematický okruh. Zatímco Zoltán Rédey staví své studie o poezie psané zkuńeným perem na rozporu tradicionalismu a tzv. postmoderní modality, resp. na záznamu kontra autoreferenci, Eva Pariláková sleduje v poezii – víceméně přesvědĉivě – průnik civilizaĉně kulturní reality do jazyka básně (Erik Jakub Groch), Miroslava Reņná se koncentruje na estetiku výrazu v nové tvorbě na materiálu literární soutěņe Poviedka z let 1996-2005 a Peter Zlatoń hledá průměty civilizaĉních a kulturních procesů v povídkové tvorbě Michala Hvoreckého. Předevńím si autoři vybrali ze slovenské literatury to, co takříkajíc „letí―, co je opravdu „in―: nakolik je to vńak „in― vývojově, lze dnes říci jen těņko. Z dějin literární kritiky a vědy si pamatujeme, ņe větńí metodologické zisky poskytoval materiál outsiderů nebo autorů stojících mimo velký diskurs (patří k nim skuteĉně E. J. Groch?) nebo v „druhé ĉi třetí řadě― (V. Kostřica) nebo jdoucích „proti proudu―. Největńí rozhled tu má Rédey a také jeho závěry jsou statisticky a argumentaĉně nejprůkaznějńí. Umí jiņ na poĉátku od sebe odlińit civilizaĉní poezii typickou pro celé 20. století od průniku civilizace a kultury do poezie přelomu 20. a 21. století. Zdůrazňuje tu vyostřené skupinové a generaĉní vidění, spojené např. 88 Zoltán Rédey- Eva Pariláková - Miroslava Reņná - Peter Zlatoń: Priemet súĉasných civilizaĉno-kultúrnych trendov do slovenskej literatúry. Ústav literárnej a umeleckej komunikácie, Filozofická fakulta, Univerzita Konńtantína Filozofa, Nitra 2008. se skupinou soustředěnou kolem nakladatelství Petera Ńuhaje Drewo a srd (90. léta 20. století; mj. Andrej Hablák, Nóra Ruņiĉková, Michal Habaj, Peter Macsovszky, sám Peter Ńuhaj) a známé jako „textová generácia―, v níņ objevuje svět informaĉní a mediální technologie, marketingu apod. Podle postoje k novým civilizaĉně kulturním proudům a lidské identitě, tj. ĉasto podle procesů souhrnně a jistě ne zcela přesně zvaných globalizaĉní, dělí Rédey poezii na tradicionalistickou a postmodernistickou (je to dělení podle mého soudu velmi schematické, zbyteĉně vyostřeně kontrastní) ) Do první skupiny zařazuje dnes jiņ zvěĉnělého pretendenta na Nobelovu cenu Milana Rúfuse (motivy konce tradiĉní evropské kultury, básník coby prorok); k této linii se podle autora hlásí i „politika― ĉasopisů Literárny týņdenník, Slovenské pohľady a Kultúra (Ńtefan Moravĉík, Pavol Janík a dalńí): ne zcela s tím souhlasím, jsou tam i polohy vnitřně diferencovanějńí, ĉasto přímo politicky). Mezi jiņ uváděnými postmodernisty najdeme i polohy mytizující a tematizující nový věk; je tu patrný i subverzivní vztah k axiomatům národní tradice (katolíci, minulostní dimenze a naplno se otvírající generaĉní propast a past; základním nástrojem je tu intertextualita vztahující se jak k národní, tak k sociální tradici poezie. Jeńtě zajímavějńí je dalńí vývoj Osamělých běņců, např. Ivana Ńtrpky a Ivana Lauĉíka; za jeńtě zásadnějńí pokládá Zoltán Rédey Ńtefana Stráņaye jako skoro nejcitlivějńího k jemným posunům civilizaĉního bytí. V druhé ĉásti svého diptychu si Rédey vńímá básnické tvorby jako ņivého panoramatu aņ k autoreferenĉnosti básnického textu (Macsovszký). Eva Pariláková sleduje tvorbu Erika Jakuba Grocha koneckonců i jako projev ņivotního stylu (Nosenie, 2005); v básni si Groch vytváří prostorové přírodní ukotvení a buduje představu lyrického ĉlověka (ambivalence výrazů stehlík, imelo, lieska, lopúch), přiĉemņ tu pozoruje pohyb od úvahy k úĉasti a basni-hlubině (pastýř, poutník). V dalńí ĉásti studie o jednom autorovi badatelka tematizuje samo psaní („písanie―) jako ĉekání a oĉekávání, přijímání a arch buniĉiny: „Archetypálna skutoĉnosť písania sa v Grochovej básni odkrýva oddelením sa od súĉasnej civilizácie a návratom k prírodnému a rudimentárnemu svetu― (s. 78). V třetí ĉásti se autorka zabývá „in― jako civilizaĉně kulturním fenoménem souĉasnosti, a to opět v díle E. J. Grocha, přiĉemņ nachází různé projevy v jazyce jeho básník (forma infinitivu/neurĉitku) aņ po „bazální symboliku motivů― (uspořádání výrazů kríņ, strom, pole aj.), a k tomu, co je „out―. Miroslava Reņná na výńe uvedeném materiálu ukazuje tematizaci opozic odcházející – přicházející, staré – nové a motivy konverze (povídka Olivera Bakońe Nanebovstúpenie marxistky Béņovej), feminismu, drog, homosexuality, agrese a duńevní poruchy; ve sféře výrazových prostředků je to nejen touha po novém, ale i potřeba nové identity a ukotvení (hra, např. hra s ņánrem, hra s tradicí, hledání druhé identity). Na povídkách M. Hvoreckého zjińťuje Peter Zlatoń reflexi zmanipulovaného prostoru a takřka nemoņnost projevů lidské autenticity. Zůstávají „nańe dvě otázky―: Quo vadis, slovenská literaturo? A ovńem Quo vadis, slovenská literární vědo, resp. kritiko, historie a teorie? Na první odpověděli sami autoři, tedy ņe nihil novi sub sole. Od identifikace s novým, hledání nového jazyka aņ po pronikání k hlubině jazyka a bytí a průniku básně a lidského bytí aņ po pesimistickou bezvýchodnost souĉasnosti. Na druhou si umí odpovědět sám ĉtenář a moje odpověď je, ņe se rozvíjí nový pohled metodami, jeņ vńak zcela nové nejsou ani být dost dobře nemohou. Pod povrchem jazyka dnes přijatelného diskursu se tají stará ideografie, tematologie/látkověda/dějiny tématu (Stoffgeschichte), poetika a stylistika na pozadí výrazové estetiky nitranské ńkoly s pragmatickou poetikou tradiĉní i novějńí. Urĉitá ņivost, otevřenost a střídmost, vědomí souvislostí, tedy jistá míra pokory, jsou vývojovou výhodou této mladńí slovenské literární kritiky a vědy oproti některým jejich ĉeských vrstevníkům. Ponorný i zjevný spor mezi národním a kosmopolitním směrem (pouņijme těchto starńích termínů i pro tento případ) se nejsilněji projevuje v rovině slovenské historicity. Pomineme tu spory o charakter Velké Moravy, tedy zda to byl nejstarńí slovenský stát, který by měl nést název Veľkoslovenská ríńa, neboť tento názor nevyznávají ani dominantní slovenńtí historici a archeologové (shodují se, ņe to bylspoleĉný stát předchůdců dneńních Ĉechů, Slováků, tedy první velký a uznávaný západoslovanský stát vůbec), ale obrátíme se v nedávnějńí ĉesko-slovenské minulosti. V meziváleĉném období fungovala v Bratislavě Uĉená spoleĉnost Ńafaříkova, jejíņ jádro tvořili předevńím Ĉeńi. Slovenský postoj byl spíńe chladný a ĉasto tu vznikaly spory o jazyk, neboť Ĉechům na Univerzitě Komenského vytýkali ńpatnou znalost slovenńtiny nebo to, ņe přednáńejí zpravidla ĉesky (z pedagogů uveďme alespoň Jana Mukařovského, Alberta Praņáka nebo Franka Wollmana – kaņdý měl na univerzitě mezi Slováky i později svébytné postavení (Mukařovský přechází poměrně brzy do Prahy), nejlepńí – jak se zdá – Frank Wollman, jenņ s UK, později Slovenskou univerzitou (za Slovenského ńtátu byla přejmenována, rektorem byl zvolen představitel radikálního křídla Hlinkovy Ľudové strany Vojtech Tuka89 ), vlastně spolupracovat nikdy zcela nepřestal - na rozdíl od jiných Ĉechů, 89 Na internetu najdeme o Tukovi řadu odkazů, filmových záběrů o setkání s Hitlerem, záznam projevu v Bratislavě před davy lidí, kde vyzdvihuje osobnost Adolfa Hitlera, na jiných místech je celá sada filmových záběrů oslavujících Slovenský ńtát, jeho váleĉná dobrodruņství a úspěchy slovenské armády v Polsku a SSSR, kteří bylo po vzniku Slovenské republiky donuceni za poniņujících okolností Slovensko opustit).90 Dosud se vede spor o roli Ĉeskoslovenska v dějinách Slovenska. V jistém smyslu o tom píńe ve své studii M. Pokorný v tradiĉním ĉesko-slovenském sborníku.91 Pro ĉeskoslovensky zaloņené a cítící Slováky bylo Ĉeskoslovensko také výrazem slovenské státotvorné ideje, ale nikoli ideje národní, pro jiné bylo Ĉeskoslovensko jiņ nedostateĉným rámcem, neboť touņili vytvořit samostatný slovenský národní stát. To se poprvé podařilo v roce 1939 za zvláńtních okolností, jeņ v oĉích mnohých toto úsilí eticky sniņují – postoje Ĉechů jsou skoro jednoznaĉně negativní. Otázka legitimity první samostatného Slovenského ńtátu – Slovenské republiky- se znovu dostala do diskusního oběhu v 90. letech 20. století v souvislosti s rozbíjením Ĉeskoslovenska a posléze vytvářením snímky implicitně odsuzující nálety Spojenců na Slovensko a ńkody, které způsobilo SNP. Zejména se odsuzuje Tukova (stejně jako Tisova) poprava v situaci, kdy byl po několika mrtvicích váņně nemocen. V některých slovenských kruzích – a není to nic výjimeĉného – je tradice Slovenského ńtátu a jeho ideologie stále ņivá, různé skupiny se lińí.v míře kritiky, tedy něco ze Slovenského ńtátu přijímají, něco nikoliv; větńinou se odmítá postoj k Ņidům a podíl na holokaustu, zahraniĉní politika vĉetně váleĉného angaņmá, oceňuje se naopak vysoká ņivotní úroveň a budování státu. I kdyņ Protektorát Ĉechy a Morava neměl samostatnost ani formální, ani skuteĉnou jako první Slovenská republika, která vedla formálně samostatnou zahraniĉní politiku a vyhlańovala válku (otázka je, zda vůbec nějaký stát velikosti Protektorátu nebo Slovenské republiky můņe vést samostatnou, tedy vůĉi mocnostem i konfliktní zahraniĉní politiku), ani zde není jeho běņné, takříkajíc neoficiální – ale někdy i oficiální nebo polooficiální - hodnocení jednoznaĉně záporné: pamětníci ĉasto uvádějí, ņe se tu neņilo ńpatně (Ĉeńi se nesměli být odváděni do armády, Protektorát měl jen vládní vojsko, poměry finanĉně přály dělnické třídě, do jisté doby zde byla relativní ekonomická stabilita, neboť vojenské zakázky dávaly dost práce, a likvidovaly tak nezaměstnanost, materiální poměry vńak byl nepoměrně bídnějńí neņ relativní blahobyt Slovenského ńtátu; obĉas v médiích slyńíme pamětníky chválit kulturní politiku Protektorátu a německých úřadů, toĉily se ĉeské filmy, ve Zlíně se pod křídky Baťovy firmy pořádaly filmové ņně, někteří herci a filmoví podnikatelé a producenti proņívali konjunkturu a spolupracovali s německými úřady, připomínat veřejné manifestace na podporu Německé říńe by při dneńní informovanosti bylo asi nadbyteĉné. Připomeňme i jako moņná ne zcela spolehlivé a zjevbě subjektivní paměti Adiny Mandlové (1910-1991) Dneska uņ se tomu směju (68 Publishers, Toronto 1977, dalńí vyd. v Ĉeskoslovensku a Ĉeské republice: 1990, 1993, 2004, 2008; Radioservis vydal r. 2008, 2009 ĉetbu z memoárů, dalńí, korigující pohledy: V. Přibský: Adina: příběh ĉeské hvězdy. Praha 2001, A. Tabáńek: Adina Mandlová: fámy a skuteĉnost. Praha 2003. J. Frais, P..Jiras: Adina Mandlová: obrazový ņivotopis. Praha 2001. 90 Zaloņena Spoleĉnost Franka Wollmana. Univerzitní noviny 2001, ĉ. 4, s. 16. Slavismy a antislavismy za jara národů Franka Wollmana: analýzy a přesahy. Slavica Litteraria, X 9, 2006, s. 85-93. Das Slawenthum und die Welt der Zukunft Ľudovíta Ńtúra, edice Josefa Jiráska, Wollmanovy Slavismy a antislavismy za jara národů a jejich přesahy. In: Zrkadlenie/Zrcadlení. Ĉesko-slovenská revue 2006, ĉ. 4, s. 34-44. Slavista Frank Wollman v kontexte literatúry a folklóru. I. Eds: Hana Hlôńková – Anna Zelenková. Ústav etnológie SAV, Slavistická spoleĉnost Franka Wollmana v Brne, Ĉeská asociace slavistů, Slavistický ústav Jána Stanislava SAV. Bratislava – Brno 2006. Jiří Polívka, revoluĉní Rusko a ti druzí: spor kolem ex oriente lux (In margine jednoho Polívkova ĉlánku). In: Slavista Jiří Polívka v kontexte literatúr a folklóru I., eds: Hana Hlôńková, Anna Zelenková. Katedra etnológie a kultúrnej antropológie FF UK, Slavistický ústav Jána Stanislava SAV, Ĉeská asociace slavistů, Ústav etnológie SAV, Slavistická spoleĉnost Franka Wollmana v Brne, Bratislava – Brno 2008, s. 27-42. Slovenské ľudové rozprávky I. Výber zápisov z rokov 1928-1947. Zapísali poslucháĉi Slovanského seminára Univerzity Komenského v Bratislave pod vedením profesora PhDr. Franka Wollmana. Stredné Slovensko. Ed. B. Filová a V. Gańparíková. Veda, Bratislava 1993. Slovenské ľudové rozprávky II. Západné Slovensko. Ed. a ved. red. V. Gańparíková. Veda, Bratislava 2001. Slovenské ľudové rozprávky III. Východné Slovensko. Ed. a ved. red. V. Gańparíková. Veda, Bratislava 2004. 91 M. Pokorný: Ĉeskost, slovenskost a ĉeskoslovenskost – problém dvojí identity. In: Ĉesko-slovenské reflexe: 1968 (Jazyk – literatura- kultura). Ed.: Ivo Pospíńil, Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2009, s. 107-115. a vytvořením dvou samostatných států, jejichņ ústavy se v některých podstatných bodech shodují, ale v jinách se podstatně lińí. Předevńím Ĉeská republika není jednoznaĉně definována jako ĉeský národní stát, ani ĉeńtina tu nemá ņádné ze základního zákona nebo odvozených zákonů výsadní, spíńe uzuální postavení; jinak je tomu v ústavě SR zaloņené na principu národního státu s jedním státním jazykem. Dalńí zákonné úpravy v SR tento stav jen zdůraznily. Spor se vede mezi legitimitou první Slovenské republiky (ani nová Slovenská republika z roku 1993 právně dost dobře nemohla na první navázat – z různých důvodů, mimo jiné také z důvodu váleĉného stavu s vítěznými státy, mj. s SSSR, Velkou Británií a USA; první Slovenská republika se nestala poraņeným státem proto, ņe zanikla a stala se opět souĉástí Ĉeskoslovenska, coņ někteří její obĉané proklamovali v SNP. Odpor podstatné ĉásti slovenské reprezentace k podobě státu po roce 1918 měl své kořeny v minulosti, ale právně zejména ve dvou dokumentech, v nichņ se v podstatě hovořilo o ĉesko-slovenské federaci: toto bylo v pokřivené podobě naplněno aņ v roce 1968. Radikálnějńí ĉást slovenské politické reprezentace spojená, jak známo, s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou, ņádala přímo o samostatný stát – odtud rozhodnutí z e 14- 3. 1939. Tyto otázky znovu vzbudilo slovenské vydání pamětí novináře, velitele Hlinkovy gardy, ministra vnitra, de facto nejmocnějńího ĉlověka Slovenského ńtátu Alexandra Macha, jenņ – na rozdíl od svých spolubojovníků Tuky a Tisa – nebyl popraven, byl uvězněn a po dlouholetém věznění předevńím v ĉeských zemích na popud Alexandrra Dubĉeka (jeho otec Machovi vděĉil za to, ņe nebyl jako komunista výrazněji persekvován) v květnu 1968 propuńtěn. Zbytek ņivota se věnoval mimo jiné psaní pamětí, v nichņ zdůvodňuje svoji ņivotní dráhu a politické cíle. V polemickém trianglu sestávajícím se z pamětí ĉechoslovakistů literárního historika, bohemisty a slovakisty Alberta Praņáka a slavisty, rusisty a slovakisty Josefa Jiráska (oba v meziváleĉné době působili v Bratislavě) na straně jedné a Alexandra (Ńaňa) Macha na straně druhé se některých problémů dotkneme, aniņ bychom se je pokouńeli – na pozadí nové odborné literatury – řeńit.92 Problematikou osobnosti Josefa Jiráska se zabýváme v publikace, 92 Z ĉeské strany viz např. Jan Rychlík: Ĉeńi a Slováci ve 20. století. Ĉesko-slovenské vztahy. 1. sv. 1914-1945. Academic Electronic Press, Bratislava 1997, 2. sv. 1945-1992. Academic Electronic Press, Bratislava 1998. Rychlíkovy knihy jsou fundované, ĉerpá v nich I ze svých archívních profesních moņností před rokem 1989, místy nesou stopy slovenského jazykového vlivu, jsou „vyváņené―, souĉasně relativně názorově otevřené, nejsou vńak kýņeným novým ostrým pohledem na problematiku, zvláńtě ve sféře poznání národovecké/nacionální linie slovenského historického-kulturního myńlení. Zajám,avě tyto dva díly doplňuje: M. Stehlík: Ĉeńi a Slováci 1882-1914. Nezřetelnost spoleĉné cesty. TOGGA, Praha 2009.. Jiņ podtitul je signifikantní,a el nevím, zd zacel přesný: vývoj myńlení slovenské elity k ideji spoleĉné cesty a nakonec i spoleĉného státu měla svůj vývoj, jenņ byl docela zřeteloný, ale to, co bylo nejasné, tedy nezřetelné, bylo clekové ideově spoleĉenské podloņí kterou se nyní dokonĉuje.93 Smyslem tohoto textu je ukázat na původ ĉesko-slovenských problém,ů v odosobí době, tedy doslova i dnes, na to, ņe ona tzv. nedorozumění měla své racionální příĉiny a jednou z nich je dávná existence národoveckého proudu v slovenském myńlení (ten se ovńem nezrodil s Hlinkovou ľudovou stranou), který k projektu spoleĉného národa a státu měl ambivalentní, spíńe vńak ĉasto jednoznaĉně záporný vztah (M. Stehlík mluví o „nezřetelnosti spoleĉné cesty―). Ĉeská do znaĉné míry nechtěná, ale i zcela záměrná hluchota a slepota k tomuto proudu, resp. snaha jej ignorovat, znevýznamnit, umlĉet, eliminovat, nebo jeho mluvĉí přesvědĉit, aby se ho vzdali, procházejí jako ĉervená nit ĉeskoslovenskými vztahy od Ńtúrovy jazykové reformy aņ po ņhavou souĉasnost. Toto jednostranné vnímání slovenské myńlenkové reality, tedy „hluchota na jedno ucho― nebo „slepota na jedno oko―, se projevuje v ĉeské recepci slovenské spoleĉenské, politické a myńlenkové reality dodnes, a odtud vyplývá také ĉeské slabé neporozumění slovenským problémům a netaktické a nesmyslné ĉeské postupy ve stylu „slova v porcelánu―, jinak řeĉeno faleńné ĉeské představy, iluze, faleńný obraz slovenského myńlení o ĉesko-slovenských vztazích a snadné podléhání utopickým projektům nebo obviňování slovenské strany ze zrady, falńe apod. V pamětech Alberta Praņáka, které vyńly docela nedávno94 , vysvětluje autor svou slovenskou misi takto (citujeme bez poznámek pod ĉarou): „Osvobozené vlasti jsem chtěl slovenského chápání ĉeského partnera. Podrobněji se tomu budu věnovat v samostatné studii o ĉesko-slovenské problematice. 93 Z Jiráskových knih a eic alespoň uvádíme: Slovensko: jeho dejiny, pomery zemepisné a hospodárske, jazykové, literárne a kultúrno-politické. Malý sprievodca po Slovensku. Sost. Josef Jirásek, umeleckú ĉasť obstaral J. Bezděk. Bratislava 1922. Slovensko na rozcestí: 1918-1938. Brno 1947. Sovětská literatura ruská: 1917-1936. Praha 1937. Rusko a my. Studie vztahů ĉeskoslovensko-ruských od poĉátku 19. století do r. 1967. Díl I. Vesmír, Praha 1929. Rusko a my. Dějiny vztahů ĉeskoslovensko-ruských od nejstarńích dob do roku 1914. I. díl do roku 1848. Praha–Brno 1946. Rusko a my. Dějiny vztahů ĉeskoslovensko-ruských od nejstarńích dob do roku 1914. 1867-1894. Praha 1945. Rusko a my. Dějiny vztahů ĉeskoslovensko-ruských od nejstarńích dob do roku 1914. 1894-1914. Praha 1945. Ĉeńi, Slováci a Rusko: Studie vzájemných vztahů ĉeskoslovensko-ruských od r. 1867 do poĉátku světové války. Vesmír, Praha 1933. Přehledné dějiny ruské literatury. I. díl (Od nejstarńí doby do období bouře a náporu v letech ńedesátých minulého století). Josef Stejskal v Brně – Miroslav Stejskal v Praze 1946. Přehledné dějiny ruské literatury. II. díl (Od ńedesátých let minulého století do roku 1918). BrnoPraha 1946. Přehledné dějiny ruské literatury. III. díl. Sovětská literatura ruská. Brno – Praha 1946. Přehledné dějiny ruské literatury. IV. díl. Sovětská literatura ruská. Brno – Praha 1946. 93 Ľudovít Ńtúr: Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Slovanstvo a svět budoucnosti. Na základě německého rukopisu vydal v původním znění, s kritickými poznámkami a úvodem Dr. Josef Jiráísek. Nákladem Uĉené spoleĉnosti Ńafaříkovy v Bratislavě vytiskla Státní tiskárna v Praze, Bratislava 1931, s. 3-4. 93 Ľudovít Ńtúr: Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Slovanstvo a svět budoucnosti. Na základě německého rukopisu vydal v původním znění, s kritickými poznámkami a úvodem Dr. Josef Jirásek. Nákladem Uĉené spoleĉnosti Ńafaříkovy v Bratislavě vytiskla Státní tiskárna v Praze, Bratislava 1931, s. 7-8. 93 Ľudovít Ńtúr: Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Slovanstvo a svět budoucnosti. Na základě německého rukopisu vydal v původním znění, s kritickými poznámkami a úvodem Dr. Josef Jirásek. Nákladem Uĉené spoleĉnosti Ńafaříkovy v Bratislavě vytiskla Státní tiskárna v Praze, Bratislava 1931, s. 132-133. 93 Tamtéņ, s. 149. 94 A. Praņák: Politika a revoluce. Paměti. Eds:Miloń Zelenka – Stanislav Kokońka. Věd. red.: Ivo Pospíńil. Ústav pro soudobé dějiny AV ĈR, Výzkumné centrum pro dějiny vědy AV ĈR, Academia, Praha 2004. pomáhat předevńím kulturně. Protoņe jsme splývali se Slováky, chtěl jsem odůvodniti toto splynutí vědecky, tj. důkazem, ņe jsme jedna řeĉ, jedna literatura a jeden národ. Sedl jsem si tedy k pracovnímu stolku jeńtě v uniformě a dal jsem se do práce. To byla má první politika po světové válce. Ĉeskoslovenskost jsem pokládal základní státní otázku [...] I můj odchod do Bratislavy na univerzitu roku 1921 s cílem dorozumět se se Slováky a přesvědĉiti i je, ņe je to milost osudu, ņe byli vyňati z maďarských pout, jeņ by je byly urdousily, a dostali se k nám po zákonu ducha, slova i krve. Zdálo se mně, ņe nańím prvním politickým heslem musí býti v prvních létech svobody předevńím Slovensko a ņe práce pro jeho kulturní oņivení a ĉeskoslovenské uvědomění jest nejnaléhavějńí. Proto jsem se nepřidával k ņádné politické straně, ale pracoval jsem ve vńech a pro vńechny, jak právě bylo potřebí. Jednou jsme si říkali s předĉasně zesnulým kolegou prof. Janem Heidlerem, ņe by měl někdo z nás vstoupiti i do Hlinkovy strany, aby paralyzoval a ovládl Tuku. Moņná, ņe byla chyba, ņe Hlinkovi se nedostalo hned od poĉátku ĉeského a slovenského koadjutora, moņná, ņe by byla jeho politika přece rozumnějńí. Osobně měl jsem z něho dojem, ņe by se dal nepřímo pouĉiti a získáváti. Mohu-li mluviti v bratislavské době o nějaké své politiĉnosti, toņ to bylo jen ĉeskoslovenské upevnění státu a touha uchovat si co nejpevnějńí základnu, na níņ jsme se osvobodili, tj. ņe Ĉech je Slovák v Ĉechách a na Moravě a Slovák ņe je Ĉech na Slovensku, jak říkal jiņ Ńtefánik při svém vstupu do Prahy na poĉátku tohoto století. Věřil jsem antickému a pak Balbínovu heslu, ņe se státy udrņují tím, z ĉeho vznikly, jinak ņe se rozpadají. Odtud má tuhá ĉeskoslovenskost, ať se komu líbila ĉi ne. Toto poslání jsem nedostal od nikoho, měl jsem je v sobě. Bylo samozřejmým příkazem doby a výsledkem mých studií, jeņ to den za dnem jasněji prokazovaly. Kdyņ jsem odcházel do Bratislavy, řekl mně jen Jaroslav Vlĉek, ņe mne ņádá, abych habilitoval jen toho, kdo bude cítit ĉeskoslovensky jako já. A tehdejńí ministr unifikací přítel Vladimír Fajnor mne ņádal, abych své budoucí docenty „přeņehlil― ĉeskoslovensky, jako to dělají v Římě novým kardinálům. O věci jsme mluvili i s Masarykem v Lánech roku 1926. Pozval mne tehdy se ņenou Klárou na několik dní a byla při tom řeĉ i o Slovácích. Uznával postup nańí univerzity za správný a souhlasil i s mým stanoviskem. Oceňoval i to, ņe mluvím uznale o slovenských spisovatelích, citoval mně z vlastní ĉetby můj ĉlánek o Svetozáru Hurbanu Vajanském a Eleně Ńoltésové z Práva lidu, tón se mu zamlouval. Věřil, ņe Slováci a Ĉeńi vzájemným sebepoznáváním se najdou a ņe poĉáteĉní obtíņe ņivené z Maďarska poleví. Tato naděje se neplnila. Masaryk mluvil se mnou o ĉeskoslovenském poměru i roku 1929, 1930 a 1931, a netajil se, ņe obtíņe vzrůstají, přibývá iredentě mnoho stravy i ze zahraniĉí. Ĉeskoslovenské téma bylo i jemu z nejdůleņitějńích. Totéņ hledisko měl i prezident Beneń. Brzy po svém nástupu na jaře roku 1936 zavolal mne na poradu o této otázce. Stín pribinovských oslav z Nitry mu leņel na ĉele. Mluvili jsme o věci skoro tři hodiny a hledali cesty, kterak problém zmoci. Napsal jsem mu pak řadu konkrétních návrhů, z nichņ některé zaĉal i uskuteĉňovat. Byl jsem někde aņ překvapen, jak duchem i srdcem Beneń touņil Ĉechy a Slováky připoutat k sobě znovu a rozptýlit mlhy, jeņ způsobila domácí i cizí iredenta a hlavně i stoupající snaha po autonomii a větńí svéprávnost, neņ Slovákům byla dosud snad přiznána. My na Slovensku snaņili jsme se zapůsobit výchovou ve ńkole i extenzemi v obcích. Sám vykonal jsem na sta přednáńek po celém Slovensku a v debatách jsme si objasňovali hlediska a namnoze se i shodli. Ovńem ņe to ĉasto bylo jen pro chvíli. Připadalo mně to někdy tak, jakoby na sníh zasvítilo slunce. Sníh po tu dobu, co jsem mluvil, roztával, ale pak byl chladným sněhem dál. Kdykoliv jsem mluvil na veřejnosti nebo v soukromí, uznávali Slováci, ņe jen spoleĉně se udrņíme, kdyņ jsem poodeńel, odluĉovali se a trvali na izolaci. Také na fakultě jen málo probudilých duchů bylo bezvýhradně pro nańe sjednocení a pokládalo se za Ĉechoslováky. Hned po zkouńkách dávali nám examinátorům najevo, ņe jsou a chtějí být jen Slováci. Tohle sílilo přílivem autonomistických listů a revuí. Mládeņi se líbila tato oprońtěná svojskost, propadali jí jako nějakému novému uĉení zrovna se sektářskou fanatiĉností. Viděl jsem to v Spolku slovenských spisovatelů. Při vínku vypadalo vńe pěkně a jednotně, po něm u redakĉních stolků a v písmě to bylo jiņ jiné. Zaĉalo to zasahovat i do rodin a spoleĉností. Výtky proti nám se stupňovaly, ĉeskoslovenskost zaĉínala být na Slovensku nepříjemnou politiĉností. Dr. Stodola, můj dobrý známý jeńtě ze studentských dob, zprvu ĉeskoslovenský stoupenec, mně docela jednou řekl, ņe svou ĉeskoslovenskostí si u Slováků jeho typu ńkodím a ņe bych jí měl zanechat. Zaņila toho i Spoleĉnost Ńafaříkova, k níņ jsem dal roku 1923 podnět. R s háĉkem v Ńafaříkově jméně vadilo i ministru Hodņovi, jenņ skrytě autonomistiĉtěl. Spoleĉnost konala dobré dílo, věnovala se průzkumu Slovenska a Podkarpatské Rusi. Svou revuí Bratislava pronikala na slovenský prospěch i do celého světa, ale měla vadu, byla ĉeskoslovenská, proto brojila i Matica slovenská proti ní. Projevy Univerzity Komenského a Ńafaříkovy uĉené spoleĉnosti pokládali Slováci větńinou za politicky ĉeskoslovenská a brojili proti nim. Nejvíce a nejĉastěji mířili na mne a na Václava Chaloupeckého, nás pokládali za „nejĉeskoslovenńtějńí politiky―. A přece jsme politiku nedělali. Stáli jsme jen na svém vědeckém poznání a pracovali pro Slovensko vńemi prostředky. Nedivil jsem se ani, ņe Slováci byli asi aņ na výjimky rádi, kdyņ jsem opustil jejich zemi. Ņe jsem moņná sám jediný proĉetl vńe, co bylo kdy slovensky psáno, ņe jsem hledal doklady jejich písemností po domácích i cizích archivech a knihovnách, to mně spíńe vytýkali anebo mně tuto práci, kde mohli, znesnadňovali, ba mne za ni i ostouzeli. Po mém odchodu jakoby se Slovensko propadlo. Jen jednou nebo dvakrát pozvala mne Ņivena a ujistila, ņe se na mou práci dívali mnozí jinak a příznivěji, neņ se zdálo.―95 Bylo by zapotřebí promýńlet kaņdé slovo z tohoto dlouhého citátu, jsou tu věci jistě subjektivní, iluzorní, ale také řada trefných a hlubokých pozorování a motivací. Inkriminovanou dobu před prvním rozbitím Ĉeskoslovenska vidí Praņák ostře takto: „Hořlavinou nańí první republiky, schopnou váleĉného poņáru, pokládal jsem Slovensko a ĉesko-německé pohraniĉí. Maďarská propaganda proti Slovensku jako souĉástí nańeho státu vzmáhala se Rothermerovým vlivem v Evropě pováņlivě a měla veliký ohlas i v Německu, v Polsku, ve Francii a v Itálii. Hrabě Bethlen cestoval proti nám po Evropě a měl úspěch i v Londýně. Jehliĉka vydal francouzskou broņuru o slovenské Kalvarii. Steiner uveřejnil slovenské autonomistické hlasy proti nám ve velké knize, vydané v Mnichově. Cizí tisk mluvil denně o slovenské otázce, ņe musí být řeńena, a slovenský autonomistický tisk dodával mu ĉím dále, tím nestoudněji materiál. Proti tomu vńemu jsem pracoval slovem i tiskem, mluvil jsem o maďarské propagandě proti nám a vytiskl jsem o ní i broņuru. V revui Bratislava jsem polemizoval i s Jehliĉkovou Kalvarií. O otázce jsem mluvil i v cizině a vyvracel jsem tendenĉní zkreslení otázky. Konferoval jsem roku 1929 o věci i se Scotem Viatorem, souhlasil, ņe se otázka uměle a tendenĉně nadouvá, jsou zatím Maďaři, ale i interesovaní Němci. Kdyņ byl Tuka zatĉen, modlil se za něj i řezenský kníņe Albert Thurn a Taxis, uvědomělý katolík. Viděl jsem v tom tlak Říma, Římu ńlo o katolickou polskoslovensko-maďarsko-chorvatskou bariéru proti Rusku a Srbsku, panstvím Ĉechů na Slovensku byla tato bariéra poraņena, měla být tedy navrácením Slovensku k Uhrám znovu získána. Zdá se, ņe s tím poĉítali i Poláci.Roku 1934 byl jsem ve Varńavě, a tu mnohé slovensko-polské styky připadly mně podezřelými, jako v Záhřebu roku 1931 podobné styky slovensko-chorvatské. 95 A. Praņák: Politika a revoluce. Paměti. Eds:Miloń Zelenka – Stanislav Kokońka. Věd. red.: Ivo Pospíńil. Ústav pro soudobé dějiny AV ĈR, Výzkumné centrum pro dějiny vědy AV ĈR, Academia, Praha 2004, s. 35, 36- 41. V cizině naráņel jsem i na Slováky, kteří sami chtěli své autonomie získati cizí pomocí, dávali tam důraz na jinost jazyka a národa, a cizinec tomu věřil, protoņe to mluvil nejkompetentnějńí mluvĉí – Slovák. Ne vńude ovńem. Byl jsem např. na dialektické francouzské akademii v Toulouse. Seděl jsem vedle prezidenta nejvyńńího apelaĉního dvora v Paříņi. Mluvili jsme o 37 francouzských dialektech, přiznával se, ņe mnohému naprosto nerozumí. Zmínil jsem se o Provenci, o Mistalově Mireio, rukopise v Avignoně, ņe jsem mu také nerozuměl. Prezident poznamenal: ―To vy Ĉeńi a Slováci jste ńťastnějńí, vy si dobře navzájem rozumíte‖. Zeptal jsem se ho, jak to ví. Doznal mně, ņe do Toulouse jezdí kaņdé prázdniny, dal si na tamních kursech zapsat ĉeńtinu a slovenńtinu, tak ņe to jasně vidí z autopsie. Ministerský rada Dr. Halla doznával mně, ņe mu toto také cizinci říkají, kdyņ jim přepisuje slovenské noviny do ĉeńtiny nebo ĉeské noviny do slovenńtiny jen formou korektury, překladu na to není třeba. Ovńem přibývalo cizinců, hlavně Němců, kteří hájili váńnivě nańi jinost s tendencí slovenského osamocení a pak eventuálního připojení. Ze Slovenska tedy blýskalo na moņný neklidný ĉas, zvláńtě kdyņ se nańi pohraniĉní Němci přidávali také k brojení proti nańemu státu.―96 Z citovaného vyplývá, ņe Praņák – nehledě na svou upřímnost a proslovenskost, snahu Slovensku a Slovákům pomoci, - zaujímal moņná nechtě pozici starńího, zkuńenějńí bratra. I kdyņ na to měl ĉeský národ tak trochu právo, je to postup nejen netaktický, ale předevńím netaktní. Jak Praņák maně vypovídá, bral vytvoření Ĉeskoslovenska jako připojení Slováků k Ĉechům, nikoli jako vytvoření spoleĉného státu,. I to mělo své opodstatnění historické, kdyņ to bereme ve smyslu existence tří středověkých království ve střední Evropě, o nichņ v posledních letech ĉasto píńe maďarský slovakista István Käfer, Slováci svůj národní stát neměli, byli souĉástí mnohonárodních Uher, Uhersko bylo jistě i jejich státem, ale zejména po roce 1867 bylo Uhersko zjevně národním státem maďarským (jak dokládá i jeho maďarský název, v maďarńtině není název, jeņ by vystihoval mnohonárodní charakter Uherska97 ), kde 96 A. Praņák: Politika a revoluce. Paměti. Eds:Miloń Zelenka – Stanislav Kokońka. Věd. red.: Ivo Pospíńil. Ústav pro soudobé dějiny AV ĈR, Výzkumné centrum pro dějiny vědy AV ĈR, Academia, Praha 2004, s. 47-49. 97 Viz I. Pospíńil: Úvaha k ĉesko-slovensko-maďarsko-(polskému) tro(ĉtyř)úhelníku. In: Třináct let po/Trinásť rokov po. Brněnské texty k slovakistice IX. Eds: Ivo Pospíńil, Miloń Zelenka, Anna Zelenková. Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2006, ISBN 80-210-4180-3, s. 222-229. Zde cit. výklad I. Käfera in: Impuls, 2006, ĉ. 3, s. 86. Jde o ĉlánek o spoleĉné modlitbě maďarských a slovenských biskupů za vzájemné odpuńtění, k níņ dońlo v ostřihomské bazilice 29. ĉervna 2006. Výchozím patosem jeho koncepce i v tomto ĉlánku je historicita spoleĉného státu Maďarů a ostatních národů v Uhersku, tedy snaha nevytrhávat z historického uherského rámce vlastní izolované národní entity, ale spíńe akcentovat spoleĉné hodnoty. Badatel dokládá tuto maďarsko-slovenskou vzájemnost, odhlíņeje od vńeho, co diskriminaĉně tento vztah deklasovalo, i kdyņ to nepopírá: spoleĉná místa nachází mimo jiné v takových osobnostech, které měly nadetnický dosah, jako byli Alexander Rudnay, Pétér Pázmany, Matej Bel a desítky dalńích, jeņ patřily do dějin Uherska a byly Maďary i Slováky. Existence tří středověkých středoevropských království je nepopiratelná: ale uvědomme si, ņe ve středověku ńlo o feudální státy, nikoli o státy národně zaloņené; tu převaņoval zemský princip, nikoli princip menńiny – na rozdíl od minulosti – byly víceméně trpěny. Nicméně toto východisko bylo od poĉátku chybné, i kdyņ si Praņákův tehdejńí krajní ĉechoslovakismus (jednotný stát, národ, jazyk a literatura – vņdy o dvou větvích) vyloņíme pragmaticky jako nutnost, aby tzv. Ĉechoslováci tvořili v tehdejńím státě - oproti Němcům, Maďarům, Polákům, Ukrajincům apod. - větńinu. Jinak jsou jeho pozorování přesná a stala se v mnohém prorocká: i kdyby Praņák zastával stanoviska umírněnějńí a taktnějńí i taktiĉtějńí, stejně by neuspěl, neboť ani federalizace, tedy autonomie, nebyla dostateĉnou, jak ukázal vývoj po roce 1990. Stal se A. Praņák tedy ve svých pamětech ex post (paměti byly dopsány na poĉátku 50. let) jasnozřivým, byť neblahým prorokem. Podobnými problémy se zabýval i Praņákův kolega z Bratislavy i z Uĉené spoleĉnosti Ńafaříkovy Josef Jirásek, později spojený s Prahou a Brnem,98 první editor německého originálu známé Ńtúrovy úvahy o budoucnosti Slovanů. Bratislavská edice Josefa Jiráska99 je v mnoha ohledech pozoruhodná. Jednak tím, ņe vyńla jako druhý svazek edice Prameny Uĉené spoleĉnosti Ńafaříkovy v Bratislavě, nositelce etnický. Uvedu to raději – na moravské půdě - na příkladu Zemí Koruny ĉeské; jejich sepětí s Římskou říńí národa německého je ovńem známé, tedy onen ńiroký geopolitický rámec; souĉasně vńak Markrabství moravské se aņ do 19. století cítilo spíńe podle principu zemského; ostatně nedaleko odtud v moravské zemské sněmovně, nyní Ústavním soudu Ĉeské republiky, rokovali moravńtí stavové, kteří mluvili slovanským i německým jazykem – k ĉechizaci slovanské Moravy dochází definitivně aņ v průběhu nacionalismů, slavismů, antislavismů a národních obrození a tvrzení, ņe Slované na Moravě jsou rodem Moravané, ale národností Ĉeńi trvaleji platí aņ u F. Palackého v Dějinách národu ĉeského v Ĉechách a v Moravě (ten podtitul se novějńích vydáních bůhvíproĉ vynechává). V názvu Magyarországh, který můņeme přeloņit také jako Uhersko, se zraĉí úloha dominantního, státního národa, který jako původní koĉovné etnikum vtáhl do Evropy, obsadil Panonii a přilehlé oblasti, přispěl (ale asi – jak připouńtí moderní historie – nikoli rozhodujícím způsobem) k zániku Velké Moravy, v dalńím výboji na západ byl zastaven a zachoval svou identitu přijetím křesťanství, stejně jako někteří západní Slované - na rozdíl od jejich příbuzných Polabských Slovanů a baltských Prusů, kteří pak byli genocidně zlikvidováni. Křesťanství a zvláńtě církev vńeobecná mohou proto být – historicky vzato z donucení - oním sjednocujícím bodem, onou plochou pro debatování o slovensko-maďarských sporech obecně, ale zase je u vědomí těchto dějinných souvislostí. Klíĉový problém tedy netkví v terminologii, tedy v tom, co někteří Slováci této Käferově koncepci vytýkají: neexistenci maďarského pojmu pro Uhersko. Käfer se opět snaņí vyjít vstříc v rámci své hungaroslovakologie pojmem Magyarhon, tedy něco jako maďarská vlast, ale ani tento pojem nelze nahradit pojem „Uhorsko―, protoņe opět obsahuje jednoznaĉný etnický komponent. Dějiny, které jsou reflektovány v názvosloví, nelze změnit a myslím, ņe my Středoevropané nemusíme ve vńem napodobovat proslulou political correctness. Mnohem cennějńí je, kdyņ si uvědomíme, jak dějiny reálně, bez retuńování probíhaly, kdyņ si uvědomíme nespoĉetné křivdy, jeņ se děly, diskriminace, k nimņ docházelo, potlaĉování, které vedlo k stavu oboustranné nespokojenosti, a zdůrazníme, jak se o to leckdo snaņí, spíńe styĉné body a průniky, spíńe sdílení neņ rozdělování, aniņ bychom rýsovali „tlusté ĉáry― za dějnami. Ať si kaņdý ponechá, co chce, minulost změnit nelze, zatím se do stroje ĉasu nikdo neposadil, můņeme vńak měnit souĉasnost a budoucnost tím, ņe budeme o konfliktech minulosti i dneńka hovořit, třeba se o ně i hádat, ale spíńe je kultivovaně rozebírat, hledat jejich příĉiny, uvědomovat si rozdílnost nańich přístupů, které mají ĉasto právě dějinné příĉiny, kdy si znovu vyloņíme své národní zájmy, jeņ by vńak nemířily proti zájmům jiných. I kdyņ tak sporům nezabráníme, ani jim pravděpodobně zcela nepředejdeme, vytváříme prostor k jejich zředění, k jejich zracionálnění; je to v jistém smyslu prevence před nacionálním ńovinismem a bojovnou národní psychózou. 12 Das Slawenthum und die Welt der Zukunft Ľudovíta Ńtúra, edice Josefa Jiráska, Wollmanovy Slavismy a antislavismy za jara národů a jejich přesahy. In: Zrkadlenie/Zrcadlení. Ĉesko-slovenská revue 2006, ĉ. 4, s. 34- 44. 99 Ľudovít Ńtúr: Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Slovanstvo a svět budoucnosti. Na základě německého rukopisu vydal v původním znění, s kritickými poznámkami a úvodem Dr. Josef Jirásek. Nákladem prvorepublikového ĉechoslovakismu a ĉeského vlivu v slovenské metropoli, jednak tím, ņe edici kromě J. F. Babora a O. Sommera pořádal Albert Praņák.100 Kromě Ministerstva národní osvěty a Ministerstva zahraniĉních věcí jsou adresáty Jiráskových díků kromě A. Praņáka také V. A. Francev, druhdy profesor ruské Varńavské univerzity, později Univerzity Karlovy, jenņ svou knihovnu věnoval knihovně Slovanského semináře Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, R. Holinka a Ń. Krĉméry (a ovńem, jak to tak bývá, autorova manņelka Blaņena). To jsou věci nedůleņité jen zdánlivě, neboť ukazují na motivaĉní podloņí edice a také na to, jaký význam jí byl tehdy přikládán. Josef Jirásek (1884-1972) jako významný ĉeský rusista, slovakista a komparatista je bohuņel stále podceňovaný jako ostatně řada badatelů tohoto typu: vzpomínám si, ņe jsme ve vakuu poĉátku 70. let 20. století hledali nějaké původní ĉeské prameny k dějinám ruské literatury a sáhli jsme k proslulým Přehledným dějinám ruské literatury Josefa Jiráska (vyńly 1946) ve ĉtyřech dílech, ale náń tehdejńí univerzitní uĉitel je kritizoval a hovořil o nich s úsměńkem. Je ovńem pravda, ņe to byly opravdu jen „přehledné dějiny―, tedy nikoli hlubinná poetologická práce, ale nemyslím, ņe vychvalovaná Mathesiova skripta byla o mnoho lepńí: Jirásek měl cit pro srovnávací pozadí, dokázal literaturu vidět v ńirńích kulturně politických souvislostech, ĉímņ předjímal dneńní areálové a kulturologické snahy zapojit jazyk a literaturu do rozsáhlejńích kontextů. Nemluvě o tom, ņe J. Jirásek zanechal po sobě takové dosud nepřekonané dílo, jakým je Rusko a my (1945-1946) a dalńí věci týkající se právě Slovenska. Jeho úloha v ĉeské slavistice teprve ĉeká na objektivnějńí zhodnocení.101 Jirásek předevńím pochybuje o autenticitě ruských vydání V. Lamanského (1867) a K. J. Grotta a T. D. Florinského (1909): „Pokud se týĉe překladu a obsahu, vzbudilo dílo po Uĉené spoleĉnosti Ńafaříkovy v Bratislavě vytiskla Státní tiskárna v Praze, Bratislava 1931. 100 Jeho vztah k Slovensku viz: Ivo Pospíńil – Miloń Zelenka: Literární historik Albert Praņák (Paměti jako poetika povinnosti a deziluze). In: Albert Praņák: Politika a revoluce. Paměti. Eds: Miloń Zelenka – Stanislav Kokońka. Ústav pro soudobé dějiny AV ĈR, Výzkunné centrum pro dějiny vědy AV ĈR, Academia, Praha 2004, s. 163-190, partie I. Pospíńila na ss. 177-190. 101 Viz mj. jeho knihy: Slovensko: jeho dejiny, pomery zemepisné a hospodárske, jazykové, literárne a kultúrno-politické. Malý sprievodca po Slovensku. Sost. Josef Jirásek, umeleckú ĉasť obstaral J. Bezděk. Bratislava 1922. Slovensko na rozcestí: 1918-1938. Brno 1947. Sovětská literatura ruská: 1917-1936. Praha 1937. Rusko a my. Studie vztahů ĉeskoslovensko-ruských od poĉátku 19. století do r. 1967. Díl I. Vesmír, Praha 1929. Rusko a my. Dějiny vztahů ĉeskoslovensko-ruských od nejstarńích dob do roku 1914. I. díl do roku 1848. Praha–Brno 1946. Rusko a my. Dějiny vztahů ĉeskoslovensko-ruských od nejstarńích dob do roku 1914. 1867- 1894. Praha 1945. Rusko a my. Dějiny vztahů ĉeskoslovensko-ruských od nejstarńích dob do roku 1914. 1894- 1914. Praha 1945. Ĉeńi, Slováci a Rusko: Studie vzájemných vztahů ĉeskoslovensko-ruských od r. 1867 do poĉátku světové války. Vesmír, Praha 1933. Přehledné dějiny ruské literatury. I. díl (Od nejstarńí doby do období bouře a náporu v letech ńedesátých minulého století). Josef Stejskal v Brně – Miroslav Stejskal v Praze 1946. Přehledné dějiny ruské literatury. II. díl (Od ńedesátých let minulého století do roku 1918). Brno-Praha 1946. Přehledné dějiny ruské literatury. III. díl. Sovětská literatura ruská. Brno – Praha 1946. Přehledné dějiny ruské literatury. IV. díl. Sovětská literatura ruská. Brno – Praha 1946. vydání druhého překaldu mnoho pochybností. Předevńím byly nápadné znaĉné rozdíly mezi oběma překlady. Druhé vydání pozměňuje totiņ nejen na některých místech smysl slovný i větný, avńak doplňuje prvé vydání i řadou přidaných vět, a to někde i takových, jimiņ se Ńtúrova příchylnost k carismu jeńtě zdůrazňuje.―102 Na druhé straně se nedomnívá, ņe Ńtúrovo dílo je falzum a vyvozuje je zcela přirozeně z dobových poměrů a idejí evropských, francouzských, rakouských, německých i anglických. Souĉasně si je Jirásek cení zejména proto, ņe Ńtúr je tu metodologicky důsledný: carskou autokracii navrhuje pro vńechny Slovany bez výjimky: „Přiznati vńak nutno Ńtúrovi, ņe je v této knize důsledný, neboť navrhuje absolutismus pro vńechny Slovany bez rozdílu. Kolik jich bylo u nás, kteří jej obhajovali pouze pro Rusko a doma byli zastánci parlamentarismu! Ńtúr ĉinil závěr ze dvou základních předpokladů, a to 1. na Západě přivedl slovanský demokratismus Slovany k záhubě, 2. na Východě pak absolutismus slovanský národ k sjednocení a vytvoření velké slovanské říńe. 3. Ergo, přidrņme se principu druhého, chceme-li Slovany pro jejich nesvornost a separatistické choutky zachránit. Proti tomu lze uvésti: tzv. demokratismus slovanský nebyl demokratismem, jak jej chápeme my ale de facto absolutismem; lid sám měl na politickém rozhodování velmi málo úĉasti. Pokud se týĉe Ruska, je sice pravda, ņe se národ ruský dovedl podrobiti idei státu, ņe panovníci dovedli ńťastnou rukou vytvořiti velikou, mocnou říńi, avńak poměry byly sotva tak jednoduché, aby se dějiny Slovanů daly uvésti na toto jednoduché schema. Coņ málo zahynulo také jiných národů, např. germánských: Gótů, Vandalů, Herulů a Langobardů? Koneĉně nutno míti na mysli při vzniku a vývoji státu také poměry církevněnáboņenské, národní, klimatické atd. Ńtúr je přesvědĉen, ņe podmínkou řádného státu je mravní kvalita obĉanů; Ńtúr klade důraz zejména na obětavost. Mám za to, ņe právě demokracie vyņaduje ve zvýńené míře těchto mravních kvalit a obĉanských ctností; rozhodně daleko více neņ při absolutismu. Velmi důleņitou věcí pro poznání Ľ. Ńtúra je otázka, z jakých ĉerpal pramenů. Pokud jsem je poznal, uvedl jsem je v poznámkách, a to pokud moņná doslovným citátem. Mám za to, ņe tato konfrontace je nejjistějńí a nejpřesvědĉivějńí. Obtíņ právě při vyhledávání pramenů vńak spoĉívá v tom, ņe Ľ. Ńtúr skoro nikde necituje, ĉasto ani tam, kde je formálně i věcně závislý. Jak velký to rozdíl od Ńafaříka! Ľ. Ńtúr vychází při své práci ze tří základních otázek, a to: 1. Jak se nám jeví Slované v minulosti, jaké mají chyby a přednosti a moņno-li z toho usuzovat, ņe mají ve světové historii nějaké poslání. 2. Otázka 102 Ľudovít Ńtúr: Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Slovanstvo a svět budoucnosti. Na základě německého rukopisu vydal v původním znění, s kritickými poznámkami a úvodem Dr. Josef Jiráísek. Nákladem Uĉené spoleĉnosti Ńafaříkovy v Bratislavě vytiskla Státní tiskárna v Praze, Bratislava 1931, s. 3-4. První slovenský překlad Adama Bņocha je z roku 1993: Ľ. Ńtúr: Slovanstvo a svet budúcnosti. Slovenský inńtitút medzinárodných ńtúdií, Slovak Institute for International Studies, Bratislava. tato vede jeńtě k ńirńímu tématu: jaké základní ideje a cíl projevuje historie lidstva vůbec v řadě prvé, Západ a Východ v řadě druhé a ĉím je posléze odlińný svět slovanský od ostatního světa neslovanského. 3. Jak moņno po vysvětlení otázek předchozích dosáhnouti politického osvobození Slovanů. To je vlastně koneĉný úĉel jeho práce. Tím kniha stává se politickou.―103 To je v kostce Jiráskovo hutné chápání knihy a jeho pregnantní závěry a zhodnocení její struktury. Ńtúr ve své německy psané knize klade proti sobě Západ a Východ a na Západě nachází dost různých vad, zejména nestabilitu a neustálé násilné změny (citujeme přesně podle Jiráskovy edice, tedy s původním pravopisem): „In politischer Beziehung stürzt der Westen aus absoluten Monarchien in konstitutionelle Staaten, aus diesen wieder in politische und zuletzt in sociale und communistische Republiken, wo dann Alles mit Auflösung der Menschheit und Vernichtung jeder Menschlichkeit endet. Diese Überstürzen hat noch das Fatale an sich, daß der Westen einmal in diesen Strudel der Bewegung dahingerissen, in demselben nicht aufzuhalten ist. Das ist kein Halt und keine Ruhe, hier will alles vorwärts, hier drängt alles, hier pocht alles, hier erblickt alles das endliche, ersehnte Glück – im Verderben! Revolutionen auf Revolutionen werden da folgen und nach einer jeden, werden die Völker des Westens schlechter daran sein, ale früher. Die nachkommenden Generationen werden immer toller und schlechter, sie leben schon in dieser Luft, sie schöpfen aus ihr ihre Nahrung; die Erziehung trägt das Gepräge des westlichen Zeitgeistes; ist schlaff, matt, entsagend aus Grundsatz jeder Strenge; Verweichlichung, Genuß, Üppigkeit, tritt immer mehr an die Stelle der alten Entbehrung, des Ernstes, der alten Thatkraft: rollen also mögen die Räder des Wagens fort, denn umzukehren sind sie nicht, rollen mögen sie mit den Geschlechtern des Westens, bis nicht ein mächtiger Arm am Abgrunde si aufhält.―104 Naopak u Rusů vidí příchylnost k carovi a jeho autokracii: „In Rußland hängt das Volk an seinem Gosudarj, dem Cáren, mit unendlicher Liebe und Begeisterung, erweist ihm jeden Achtung und Ehrfurcht, die auch zum Besten des Ganzes fortbestehen und sich immerfort in dieser Innigkeit und Frische erhalten möge, unterordnet sich unter die Gebote der Cáre mit Freuden in der Übersetzung, seine Cáre könnten unmöglich Böses für das Volk 103 Ľudovít Ńtúr: Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Slovanstvo a svět budoucnosti. Na základě německého rukopisu vydal v původním znění, s kritickými poznámkami a úvodem Dr. Josef Jirásek. Nákladem Uĉené spoleĉnosti Ńafaříkovy v Bratislavě vytiskla Státní tiskárna v Praze, Bratislava 1931, s. 7-8. 104 Ľudovít Ńtúr: Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Slovanstvo a svět budoucnosti. Na základě německého rukopisu vydal v původním znění, s kritickými poznámkami a úvodem Dr. Josef Jirásek. Nákladem Uĉené spoleĉnosti Ńafaříkovy v Bratislavě vytiskla Státní tiskárna v Praze, Bratislava 1931, s. 132-133. anstreben, bringt bereitwillig selbst die größsten Opfer dar, doch in allem diesen findet kein Verständiger einen serwilen Zug.―105 Ńtúrovo plédování pro ruńtinu jako jediný spisovný jazyk slovanský je tu příznaĉné: „Alle die slawischen Literaturen mit Ausnahme der russischen sind auf kleinere Stämme u. folglich kleine Gebiete beschränkt, demzufolge könnte in der Wahl der allgemeinen slawischen Literatur-Sprache nur die Frage zwischen der altslawischen Sprache u. der russischen Sprache entstehen.― Tu má ovńem moderní ruńtina oproti staroslověnńtině jasné výhody. F. Wollman ve své knize zcela zřejmě Ńtúra kritizuje, ale není to kritika zdrcující, i kdyņ je ostrá. Kdyby si Wollman myslel, ņe Ńtúrův spis je plytký paskvil, jistě by mu nevěnoval tolik místa a v kapitole o „bratuńkách― by tak nedominoval: ta je v podstatě celá takřka výluĉně o Ńtúrovi a jeho rusofilském díle. Důvody, proĉ tento Ńtúr u nás za doby socialismu nevycházel, jsou Wollmanovi zřejmé (kritika marxismus, i kdyņ je to vlastně pár řádků) a sám tuto kritiku vlastně dotváří nekompromisními komentáři k tématu Marx, Engels a Slované. Předevńím Wollman hledá, nachází a poněkud démonizuje hlavního Ńtúrova inspirátora. Kdyņ srovnává Ńtúra s Gercenem, zjińťuje, ņe silný vliv na něho musel mít Michail Fjodoroviĉ Rajevskij (zemřel 1884), církevní ĉinitel, k němuņ se dnes Rusové zase pokorně vracejí. Předevńím to byl úspěńný neoficiální diplomat a citlivý propagátor carismu v zahraniĉí, sugestivní ńiřitel pravoslaví: působil jako kněz při pravoslavných chrámech ve Stockholmu a zejména ve Vídni, kde působil celkem 42 let: „Rajevskij byl nejlepńí přítel a svůdce Ńtúrův. Neboť on mu ukázal, jaká je v pravoslaví mystická síla. Ńtúr sice tvrdil, ņe křesťanství je věĉným protestem proti utlaĉování, ale neviděl, ņe vńecky velké křesťanské církve vytvořily systémy, jeņ se sobě podobají tím, ņe křesťanství se stalo nástrojem třídního útlaku. A pravoslaví bylo v tom nejrafinovanějńí, protoņe myńlenku, ņe vńichni lidé jsou dětmi boņími, popřelo svým césaropapismem, pojetím samoděrņavce jako nejvyńńí hlavy nejen státu, ale i církve, zniĉilo ņivé síly lidového odporu, podporované mravním chápáním křesťanského odkazu.―106 Ńtúr musí ve svém výkladu předevńím popřít ńanci Poláků být místo Rusů takovým vůdcem Slovanstva (v Polsku idea panslavismu zaĉala, nikoli u obrozenských Ĉechů) a to je vůbec nejobtíņnějńí, nicméně i s tím se Ńtúr vypořádal tak, ņe Poláci si podle něho jako národ vystaĉí sami – jako ĉervená nit se Ńtúrovým spisem vine polemika s Gercenem a Havlíĉkem. Ani Ńtúr vńak nemůņe být vņdy důsledný: to, co Rusům vytýká, je ovńem nevolnictví. 105 Tamtéņ, s. 149. 106 F. Wollman: Slavismy a antislavismy za jara národů, Praha 1968, s. 391. Wollman také správně upozorňuje, ņe Ńtúrův spis vznikl jindy, neņ soudil Pypin (podle V. N. Korableva to bylo v letech 1854-55: je tu zmínka o Ludvíku Napoleonovi jako o prezidentovi): z toho vyplývá, ņe Das Slawenthum vznikalo postupně navrstvováním, přiĉemņ ta podstatná vrstva se rodí před Krymskou válkou, která moņnosti Ruska podlomila. To, co Wollman jako kritický duch Ńtúrovi nejvíce vyĉítá, je jeho pravoslavné vidění slovanských dějin, zejména husitství jako svérázného návratu k ortodoxii (To, ņe husitství vzniká v lůně vńeobecné církve, je zřejmé, ale nelze na druhé straně nevidět ani popírat východní prameny herezí, z nichņ se rodilo a jimiņ se hlubinně inspirovalo a které procházely ortodoxními teritorii). Tu se také rodí to podstatné, o ĉem Wollman přímo nepíńe, ale co je snad nejdůleņitějńím potenciálním přesahem Ńtúrova spisu, totiņ na linii pozdního slavjanofila, kataklyzmatického lyrika F. I. Tjutĉeva (jeho dipolomatická kariéra a příchylnost k carismu, stejně jako jeho báseň Ruská geografie, kde se hranice Ruského impéria kladou mezi řeky Ganges, Nil a Labe, je notoricky známa), Nikolaje Jakovleviĉe Danilevského (1822-1885) jako autora Ruska a Evropy a T. G. Masaryka, jenņ mu stejně nazvaným německy psaným spisem odpověděl a ovńem Josefa Holeĉka s jeho dílem publicistickým i prozaickým. Ať uņ si o tomto Ńtúrově díle a jeho ideji myslíme cokoliv, nelze mu upřít tuto inspirativní sílu: stal se objektem adorací, ale více kritického posuzování, polemického vystoupení, které samo o sobě jiņ bylo a je hodnou. Wollmanovi je cizí jeho kladení Západu a Východu proti sobě, kdyņ podle něho měly spoleĉnou mediteránní kolébku. I kdyņ se Wollman ve svých Slavismech a antislavismech nutí zakrývat marxistickým dekórem, ve skuteĉnosti je k marxismu a jeho aplikaci velmi kritický (negativní postoj klasiků marxismu k emancipaci Slovanů), ovńem stejně jako k Ńtúrově idealizaci Ruska. Wollman tu moņná nedocenil Ńtúrovu strategii, která vycházela z jeho ruských uĉitelů: typicky ruské pouĉování moci (ruku v ruce se snahou o sjednocení Slovanů pod ruským carem a ruńtinou ńla zruńení nevolnictví). Problém Slovanstva a světa budoucnosti podaný Ńtúrem tak sugestivně a krajně zůstává dodnes provokující „prokletou otázkou― dneńní Evropy, i kdyņ to tak nemusí kaņdému tak připadat. Téma Slované a Evropská unie (někteří Slované jsou jiņ uvnitř, jiní ĉekají u vstupní brány, jiní se do EU asi nikdy nedostanou) je klíĉové pro utváření komplexní architektury nové Evropy, i kdyņ si to dnes málokdo uvědomuje – tváří v tvář jiným globálním hrozbám evropským a světovým. Ńtúr tuto otázku formuloval polemicky, s krajností vlastní zoufalému ĉlověku, který ztratil dosavadní opory tísněn z jedné strany agresí velkých nelsovanských národů, z druhé novými ideovými proudy spojenými s otázkou sociální. Pravoslavný mýtus oběti mohl mu být řeńením. Význam jeho spisu vńak není ani tak v tom, k ĉemu aktuálně dochází a co radí, k ĉemu ve svém listě vyzývá vńechny slovanské národy, jako v tom, ņe toto bolestné a osudové téma takto radikáoně otevřel, ņe do něho řízl svým ostrým skalpelem nelítostně, ņe obnaņil řadu dějinných alternativ, ņe se právě tímto dílem – mnohem více neņ jinými, které byly přece jen uzavřeny areálem střední Evropy, Uherska a slovenského národa – stal, byť post mortem, s koneĉnou platností osobností evropské a světové dimenze, která skrze problémy jednoho národního clusteru řeńila věci evropské. Tím jako by anticipoval tezi T. G. Masaryka, ņe z nańich otázek je třeba uĉinit otázky světové, v konkrétním případě lokálním najít věci totální a v konkrétních rysech odhalit rysy obecné, světové, vńelidské. Zde Josef Jirásek skvěle spojil svoje rusistické a slovakistické zájmy. Speciálně Slovenskem a slovenskými otázkami se kromě výńe v poznámkách uvedených publikací - zabýval ve spise Slovensko na rozcestí.107 Na rozdíl od pamětí A. Praņáka je tato kniha soustředěna cele na Slovensko, je moņná méně sofistikovaná a distingvovaná, ale souĉasně jeńtě ostřejńí ve smyslu vyuņití osobních zkuńeností. Kniha, jíņ se budu věnovat na jiném místě v jiné publikaci, je uvedena příznivou předmluvou Jiráskova přítele Ivana Dérera: „Kniha jeho iste prispeje k tomu, aby v ĉeských zemiach správne bolo porozumeno slovenskému problému.―108 Není divu, ņe slovenský, zjevně nikoli příliń proĉesky orientovaný ĉtenář doprovodil tuto „slovenńtinu― sarkastickými vpisky, stejně jako celé Jiráskovo dílo, které je prostoupeno přehrńlí kritických, obyĉejnou tuņkou psaných poznámek (exemplář se nachází v Bratislavě (Ústredná kniņnica SAV). Je tedy moņné, ņe se Jiráskovi podařilo vysvětlit „slovenský problém― i po zániku Slovenského ńtátu ĉeskému, ale rozhodně nikoli slovenskému ĉtenáři . Jirásek je docela tolerantní i vůĉi Hlinkově straně, ale souĉasně důsledný a bojovný. Ukazuje, ņe odmítání ĉeskoslovenského celku není záleņitost této strany, ņe je to problém mnohem hlubńí a nepřímo tak dokládá, ņe sama idea jednotného, unitárního ĉeskoslovenského státu je utopií, i kdyņ zajímavou a hlavně v jistém slova smyslu nezbytnou - tváří v tvář geopolitické situaci střední Evropy. Jiráskův rozbor není sice – jak je pro jeho stylizaci a dokumentaci typické - přísně vědecký, spíńe publicistickým, dojmový, emotivní, ale i průkazný – např. statisticky. Ukazuje na silnou pozici maďarské moci spojené s katolickou církví (tento směr je zřetelný i v dneńní Slovenské republice), průkazně analyzuje dialektiku ĉeské tzv. pomoci Slovensku – klady i chyby, zdůvodňuje, proĉ málokdo ze Slováků pokládal Ĉeskoslovensko za svůj stát, proĉ málokdo oceňoval ĉeskou pomoc, proĉ je 107 J. Jirásek: Slovensko na rozcestí 1918-1938. Tiskové a nakladatelské podniky „Zář― v Brně 1947. 108 Tamtéņ, s. 6. chápána spíńe jako agrese a odnárodňování, aĉkoli Ĉeńi se snaņili Slovensko nikoli poĉeńťovat, ale poslovenńťovat, i kdyņ s omyly a chybami. Hodně pozornosti věnuje Clevelandské a Pittsburské deklaraci, které vykládá jako právně nezávazné, spíńe jako spoleĉná prohláńení a odhodlání neņ jako závazný politický dokument, navíc signovaný zahraniĉními Slováky – jsou tu i minucióznosti, k nimņ se nepřímo vyjádřila i slovenská strana – přirozeně jinak a s jinými výsledky. Cílem Jiráskova spisu je ukázat na opodstatněnost existence ĉeskoslovenského projektu, na to, ņe je historicky ospravedlnitelný, perspektivní a politicky a kulturně funkĉní – nehledě na problémy. Vzhledem k době vydání se autor odváņně zmiňuje i o dobové koncepci slovenských komunistů, aby se Slovensko stalo jednou z republik SSSR. Souĉasně Jirásek shromáņdil tolik důvodů proti, ņe jeho kniha můņe být stejně tak vykládána i jako zdůvodnění nemoņnosti ĉeskoslovenského státu, nekompatibility obou národů a jejich charakterů, na hluboké rozdíly dané dějinami a kulturou. Jeho explicit nemůņe vńak nebýt v dané chvíli alespoň zdrņenlivě optimistický, i kdyņ píńe o povstání ĉeského lidu a SNP na konci druhé světové války: „Nejsem kompetentní, abych podrobil obě povstání analysi. Bude věcí historiků pátrat, kolik bylo v slovenském povstání alibistů, t. j. lidí, kteří ze strachu o svou kůņi v hodině dvanácté se přidali k k povstalcům, a kolik jich bylo uvědomělých bojovníků za ĉeskoslovenskou republiku, případně těch, kteří chtěli Slovensko připojit k Sovětskému svazu. Historik nám téņ poví, kdo toto povstání podnítil a jaký mělo průběh. Totéņ platí i o praņském povstání (tu se téma Jiráskovo stýká s podstatným tématem Praņákovým, ale to se nańeho tématu jiņ přímo netýká – ip). Podobně bude třeba peĉlivě a nestranně zkoumat, do jaké míry svobodně odhlasovali Slováci svobodně samostatný stát, co vńe se dělo za kulisami, zda tu bylo ĉiněno stejné násilí, s jakým bylo vynuceno ĉeské odevzdání se od tak zvané ochrany německé říńe.―109 Ke Końickému vládnímu programu se Jirásek nevyjadřuje, stejně jako k otázce unitárního nebo federálního státu po roce 1945, píńe, ņe je to otázka dalńí diskuse. Rozhodně je proti zákazu majorizace, zejména pokud jde o zastoupení a finance, jiná věc je pomoc, jiná vydírání. Radí k větńímu klidu, a hlavně otevřenosti ve vńem. Stará politická zásada zní Audiatur et altera pars. Tou druhou stranou pro mnohého Ĉecha a také některé Slováky jsou tu memoáry ministra vnitra Slovenské republiky (1939- 1945) Alexandra (Ńaňa) Macha, v podstatě nejmocnějńího muņe, který paradoxně - na rozdíl od svých přátel – vyvázl po válce s nejmenńím trestem a v době Dubĉekova praņského jara (i to jen tu vysvětleno) byl propuńtěn na svobodu. Ministr a vrchní velitel silových sloņek státu, 109 J. Jirásek: Slovensko na rozcestí 1918-1938. Tiskové a nakladatelské podniky „Zář― v Brně 1947, s. 183. jenņ vedl válku s USAi SSSR, zaĉal tyto pro někoho brizantní paměti sepisovat hned po propuńtění; autenticita textu, který byl za normalizace ukraden ĉeskoslovenskou státní bezpeĉností a potom odpoĉíval v přísluńném archívu, neņ si ho povńimli bystří ĉeńtí historikové a ukázky publikovali jeńtě před vrácením rukopisu Slovensku, nebudí v zásadě pochybnosti (peĉlivé sestavení a poznámky autor doslovu Frantińek Vnuk, dílĉí věci Karol Kubík, Vincent Ńabík, Jozef Zavarský a Radoslav Repa). Fragmentárnost pamětí má své důsledky v v opakování urĉitých partií a fixních idejí – předevńím tu vńak chybějí pasáņe z hovorů s G. Husákem. Mach byl muņem, jenņ dokázal vyuņít novinářských znalostí a který ovládal praktickou psychologii jedince i mas, ĉlověk citově zaloņený, jenņ se dokázal hájit a který se samozřejmě vidí nikoli jako viník, ale jako oběť dějin. Jako by dokládal známý aforismus, ņe cesta do pekla je dláņděna dobrými úmysly. Nelze mu odepřít „měkkost― vůĉi kamarádům, mezi nimiņ byli i známí slovenńtí komunisté usilující jednu dobu o připojení Slovenska k SSSR. Mach vidí politické události ostře, tedy i povstání – byl uprostřed věcí a mohl tahat za nitky. Shrnuto a podtrņeno: memoáry, jejichņ ĉást byla patrně záměrně zniĉena, stojí za přeĉtení, i kdyņ s jejich celkovým laděním nemusíme zdaleka souhlasit; nastavují zrcadlo ĉasto temným historickým událostem, paradoxům dějin, kladou jednoduché a nepříjemné otázky a obsahují ńtiplavé poznámky - ne kaņdému se to bude líbit. Je to svědectví o obhajoba, ale také vyhraněný pohled na problémy ĉesko-slovenské, ale aĉ je to pohled ĉasto nevábný, nelze mu upřít reálnost.110 Mach je obratný novinář a kdyņ vezmeme v úvahu, ņe jde o pouhé fragmenty, neboť některé důleņité partie, zejména hovory ve vězení, mj. s G. Husákem, byly násilně vyňaty, zniĉeny nebo uschovány policejními orgány předlistopadového Ĉeskoslovenska, o to více ocení jejich promyńlenou strukturu; do jaké míry je to dáno autorem, do jaké míry editory a redaktory, přesně nevíme. Základní Machovou tezí je nutnost vzniku Slovenského ńtátu jednak z hlediska pragmatického (nebezpeĉí pohlcení Maďarskem), jednak jako přirozené vyústění boje slovenského národa. Z odstupu a nadhledu to lze přijmout, ale faktograficky je jeho líĉení poměrů v Slovenské republice poněkud expurgováno, i kdyņ Mach jako vůdĉí politik toho mnoho ví a dokáņe tím obratně argumentovat: to se týká zejména úlohy komunistů, armády a průběhu Slovenského národního povstání. Jeho paměti jsou prosyceny silnou antiĉeskou tendencí, jeņ se projevuje důsledně a vychází nejen z boje proti ĉeské politice a Ĉechům v meziváleĉném období, ale také ze zkuńeností věznění. V pamětech v 110 Alexander Mach: Z ďalekých ciest. Fragmenty z memoárov. Edícia Slovenské dejiny dvadsiateho storoĉia. Ved. redaktor Ján Bobák, jazyková red. Boņena Rolková, eds Frantińek Vnuk a Karol Kubík. Matica slovenská, Martin 2008. podstatě nenajdeme jediný kladný výrok o ĉeském fenoménu; těņko bychom v ĉeském prostředí v 19. a 20. století nańli někoho, kdo by se Machovi v tomto negativním postoji k blízkému národu alespoň přibliņoval. Tyto paměti – jiņ vzhledem k péĉi, jeņ byla jejich vydání věnována – dokládají utopiĉnost ĉesko-slovenského státního svazku, nemoņnost obou národů ņít v jednom dvounárodním státě, spíńe v nějakém větńím, volnějńím celku (dnes EU), nerealizovatelnost projektu, který byl asi od poĉátku chybný, nedomyńlený, byť vycházel z dobových ńancí, z dějinných souvislostí a také nutností. Rozbití Ĉeskoslovenska, i kdyņ bylo zaloņeno na zmíněné utopiĉnosti projektu, neslo a nese s sebou různé problémy, zejména vńak státně a národně geopolitické. To je vńak spíńe úkol pro prognostiky nejbliņńí budoucnosti.