1/3     Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
3.0     Úvod. Rovina fonématicko-prosodématická
V první kapitole jsme se dohodli, že u morfému budeme hovořit o plánech jazykového znaku, jmenovitě o plánu výrazovém a obsahovém, kdežto rovinu ponecháme jako rovinu popisu jazyka, a to prostřednictvím popisu ústřední jazykové jednotky, věty. V této kapitole se budeme zabývat materiálem výrazového plánu jazykových znaků. Rovina, jež se pro onen materiál ve standardních jazykových popisech vyčleňuje, se obvykle jmenuje fonologická. Pokud ji zde pojmenováváme fonématicko-prosodématickou, činíme tak proto, abychom zdůraznili podíl fenologických jednotek většího rozpětí, než jaké odpovídá fonématům. Máme-li trvale na mysli, že fonologická rovina musí umět popsat celou větu, pak její prosodématický rozměr nelze pominout. Pokud se však soustředíme na úkol popisovat morfy a navíc se pohybujeme v prostředí jazyků prosodicky tak «banálních», jako jsou čeština či francouzština, hrozí nebezpečí, že prosodické záležitosti začneme přehlížet. To by se nám ale při popisu li-tevštiny vymstilo. Tam totiž je morf úplně popsán teprve tehdy, když posloupnost fonémat charakterizujeme jednak přímo prosodématy, která se na onu posloupnost váží, ještě častěji však specifickým příspěvkem popisovaného morfii pro prosodicky celek slova, v němž se vyskytuje.
3.0.1 Fonématicko-prosodématická rovina (dále zkracovaná FPR) popisuje větu jako několik lineárních posloupností, jež odlišeny rozpětím svých jednotek, se vrství na sebe. Základní vrstva, jejíž podobu ještě dále upřesníme, vychází z elementárních jednotek zvaných foné-my, ve starším názvosloví, jež se nesoustavně pokouším oživovat, pak fonémata. Fonémy (fonémata) vymezujeme vzájemnými protiklady poměřovanými schopností měnit význam. Jejich inventář předvedeme v oddíle 3.1.
Sledem fonémat však větu - ve zvuku - nepopíšeme.1 Musíme na něj přikládat ještě další vrstvy zvukového materiálu. Jejich zavedení předpokládá slabiku. slabika, motivovaná z fonetické roviny jako nositelka řečového taktu, vystupuje na rovině fonématicko-prosodé-matické coby pomocná autonomní jednotka. Autonomní proto, že na FPR neobsluhuje žádné funkce z roviny morfématické (to dělají morfy), pomocná proto, že na FPR propojuje prostředky fonématické s prosodématickými (ty se projevují právě na slabikách). Litevská slabika má povinně vokalický vrchol, před vrcholem může být iniciální, za vrcholem pak kaudální konsonantický svah (alespoň jeden je obvykle přítomen). V této práci vystačíme s vymezením, že slabika je nejmenší posloupností fonémat, na níž se mohou realizovat prosodémata. Pravidla pro podrobné vytyčování hranic mezi slabikami zde nezavádíme: pro funkční popis jazykového systému je nepotřebujeme a empiricky vyčerpávající popis by byl mimořádně náročný. Budeme-li zde pracovat se slabikou, soustředíme se na její vrchol, tedy na tu její část, jež jediná je v proudu řeči jasně určitelná. Na přesné vytýčení slabičných hranic budeme dbát jenom tam, kde se můžeme opřít o segmentaci na morfy. V ostatních případech budeme na slabičnou hranici pohlížet jenom jako na pomocnou, orientační čáru, vytyčovanou dosti mechanicky v závislosti na struktuře konsonantických sekvencí, jež vyplňují prostor mezi slabičnými vrcholy.
1 Jistý obraz o nedostatečnosti takového popisu nám dá - v písmu - představa věty zapsané bez mezer a interpunkce jedinou souvislou posloupností grafémů (grafémat).
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 35
Máme-li větu coby sled fonémat rozčleněnu na slabiky, můžeme zavést prosodéma prízvuk jako pozitivní příznak, kterým se jedna slabika liší od jiných, a jeho pomocí pak vyčlenit (fonotaktické) slovo coby úsek slabičné segmentované fonématické posloupnosti soustředěný kolem této prízvučné slabiky.2 Dvě prízvučné slabiky signalizují dvě slova. Toto je pro nás rozpětí fonotaktické. Prízvučná slabika představuje pouze (fonotaktický) vrchol slova, jež samo může mít - a velmi často má - slabik několik. Hranice mezi fonotaktickými slovy vyznačujeme na FPR pomocným prostředkem zvaným vnější předěl.
Dodejme, že vnější předěl (značíme jej + a nahrazujeme jím obecnou značku | pro slabičnou hranici) je též fenologickou jednotkou, protože jeho umístění v posloupnosti slabik dokáže měnit obsah výrazu, cf. /'n'ě|ša+m'e|'da|l'T/ :: /'n'ějša]m'e + 'däjľl/, kde první výraz znamená 'nosí medaili', v litevském pravopise {něša medäli], druhý 'neseme díl', v litevském pravopise {něšame dali}. Oba výrazy přitom sestávají ze stejné posloupnosti slabik, na nichž je stejně rozložen příznak prízvuku (značka ' na počátku slabiky).
Jinou vrstvu prosodémat přináší melodické rozpětí. V něm lze na posloupnosti slabik (a speciálně pak i z posloupnosti fonotaktických slov) vyčlenit kólon. K tomu slouží zvláštní prosodématický aparát obsahující melodémata (kadence, antikadence, polokadence), případně ještě pomocné prvky, hlavně koncový předěl. Za poslední vrstvu pak vezmeme rozpětí periodické, jež umožňuje sdružovat kola ve větší celky, vymezované komplexními intonačními průběhy (včetně střídání základního tónu a spádu), stejně jako umožňuje mezi fonotaktickými prízvuky vyčlenit ještě zvláštní příznak prízvuku větného.
Jestliže fonologický aparát melodického rozpětí jsem jen opatrně naznačil, v rozpětí periodickém se nepokusím ani o náznak. Na fonetické rovině se komplexní průběh věty v rozpětí periody popisuje v pojmech síly, tempa, výšky a snad i zabarvení hlasu. Na fenologické rovině, kde je nutné sledovat součinnost všech výše zmíněných pojmů, potřebujeme samostatný aparát. Nevím, jak takový aparát vybudovat v pojmové úplnosti, a nevím ani o práci, která by větnou fonologii litevštiny - či jiného mně dostupného jazyka - vykládala způsobem exhaustívním a zároveň metodologicky uvědomělým.3
Při představování jednotlivých vrstev jsme postupovali tak, jako by každé další rozpětí překračovalo předchozí a umožňovalo uchopit v jeden celek několik celků předchozích. Něco takového sice od fenologického aparátu věty musíme požadovat jako obecnou schopnost, zároveň však musíme být připraveni popsat komplexním fenologickým aparátem i větu mimořádně krátkou. Fonologický ucelená věta může být syntakticky neúplná, zredukovaná třeba aktuální elipsou. Krajní případ představuje věta o jediné slabice.
2 Fonotaktický vymezené slovo se podstatně liší od slova vymezeného jako pojmenovávací jednotka schopná vstupovat do samostatných syntaktických vztahů ve větě.
3 V jazykovedné bohemistice najdeme řadu podnětných prací o větné prosodii (Mathesius 1937, Trošt 1937, Skaličková 1956, Vachek 1968), zkoumajících fenologické funkce různých fonetických prostředků, a Danešova (1957) monografie záslužně předvádí, že fenologický relevantní je vždy teprve jejich úhrn. Dosud však obávám se chybí práce, která by prosodická fonémata shrnula do uceleného gramatického (sub)systému. Je to škoda o to větší, že na počátku fenologických bádání stojí skvělá Karcevského (1931) studie Sur la phonologie de la phrase. Ostatně používám-li zde antických pojmů 7iepíoôoc; a xwAov (xóu-ua neboli inclsum sem též patří), pak proto, abych v Karcevského duchu zdůraznil nezávislost fenologického členění věty na členění syntaktickém.
36 Morphemata
Liber 1
Co vše se zvukově děje, když lze odlišit šest různých vět postavených na stejné dvojici krátkých slabik #vi\sas#, cf. visas. vísas? vísas! visás. visás? visäs! První tři výrazy jsou n.sg.masc, druhé tři pak A.pl.fem slova znamenajícího 'všechen, celý'; tečka, otazník a vykřičník zde po řadě označují větnou intonaci oznamovací, tázací a zvolací; barytonové znaménko udává polohu slovního prízvuku.
Rád bych na závěr zdůraznil, že větu i v její zvukové podobě stále pokládáme za abstraktní jednotku jazyka jakožto systému. Výpověď se z věty stává teprve užitím v aktu promluvy. Pracujeme-li se zvukem, sotva můžeme hranici věty a výpovědi stanovovat jinak než úhlem zkoumajícího pohledu. Dokud zkoumáme jazykový výraz v systémových souvislostech jeho vnitřní struktury, pohybujeme se na úrovni věty (větného ekvivalentu, je-li výraz sice vymezen větnou intonací, leč syntakticky větou není). Jakmile zabereme do pohledu i mimojazyko-vé okolnosti promluvy a především kontextové souvislosti dalších promluv, zkoumáme výpověď . Promluva, jež povyšuje abstraktní význam věty na konkrétní, kontextem spoluutvářený smysl výpovědi, se jistě může též opírat o konvenční práci s hlasem.4
3.0.2. Nejmenší znakově vázanou výrazovou jednotkou, kterou na fonématicko-prosodéma-tické rovině (FPR) popisujeme, je morf (cf. 1.2, 1.3.6). Je zvláštností litevského jazykového systému, že morf nelze úplně popsat pouze posloupností fonémat, že k tomu vždy potřebujeme ještě prosodémata. Jde jednak o intonaci slabik, z nichž morf sestává (akútové kláusě znamená 'ptal se', cirkumflexové klaúsé znamená 'poslouchal'), jednak o umístění prízvuku {tiki s přízvukem na první slabice znamená 'věří', tikl s přízvukem na druhé 'věříš'). Oba rozdíly se mohou projevit na společné posloupnosti fonémat, stejně slabičné rozdělené. Vezměme kar\tu. Tato posloupnost sama o sobě ještě není morfologicky in-terpretovatelná. Teprve prízvuk na druhé slabice, tedy kar\ 'tu oproti 'kar\tú, dotváří význam g.pl substantiva 'pokolení, generace'. Zato prízvuk na první slabice na jednoznačné dotvoření významu nestačí a je nutné připojit intonaci této první slabiky: akútové 'kár\ tu představuje Cond slovesa 'oběsí' (ve slovesné neosobě),5 kdežto cirkumflexové 'kař\tu vyjadřuje g.pl substantiva znamenajícího 'případ, událost'.6 Totožnost morfu se však může vázat ještě na jinou slabičnou kvalitu. Ne tak nápadnou (v kontrastu k češtině či francouzštině, jež jsme výše označili za jazyky prosodicky banální), zato dalekosáhlou. Jde o délku slabiky. Morf, výraz nesoucí jistou obsahovou indentitu, může vyžadovat, aby stále spočíval na dlouhé slabice, a přitom může pružně měnit svou fonématic-kou (sic) podobu podle toho, jak se u jeho (stále dlouhé) slabiky v důsledku proměny okolních morfů mění slabičná hranice.
Litevské uerbumfinitum se opírá o trojí kmen, présentní, préteritní a infinitívní. Rozdíl mezi kmenem présentním a préteritním je zásadní. Projevuje se kmenotvornou al-
4 Jen díky systému společně sdílených konvencí je možné jemné dorozumívání mezi lidmi — a speciálně je též možné naučit se hrát i vnímat divadlo. Připomeňme jen klasický zkušební úkol z herecké konservatoře: říct Ne desetkrát jinak, dejme tomu od chtivého souhlasu (sic) kokety po beznaděj plavce, jehož člun strhává maelstrom.
5 Než vyložíme zvláštní dělení slovesné osoby v litevštině (II/l.l), stačí si představovat tradiční 3. osobu, pouze bez rozdílu čísla.
6 V úsu nejblíže odpovídá českým kmenům ráz či krát ve výrazech jako naráz (iš karto), dvakrát (dú kartus).
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 37
ternací kořenových samohlásek, případně výskytem či nevýskytem přídatných kmeno-tvorných souhlásek, ba celých slabik. Rozdíl mezi kmenem préteritním a infinitívním je druhořadý. Pokud k němu vůbec dochází, projevuje se tím, že tvary vycházející z préteritního kmene dělí kořen na otevřené slabiky, kdežto tvary vycházející z kmene infinitívního týž kořen dělí na slabiky uzavřené. Byla-li otevřená slabika dlouhá, uchovává si délku i po uzavření, může však vyměnit jejího nositele. Kondicionál 'kár\tu vychází z infinitivu 'kár\ti a ten je odvozen od préterita 'kó\rě. Oba kmeny mají první slabiku dlouhou a akútovou. Kořen K_alo_R bere v préteritním případě, kde je rozdělen do otevřené slabiky K_a/o_\R, samohlásku o, v litevštině vždy dlouhou, kdežto v infinitívním případě, kde je rozdělen do uzavřené slabiky K_a/o_R\, samohlásku a, jež sice sama je krátká, leč na rozdíl od o dokáže s následným r vytvořit dlouhou dvojhlásku ar, novou nositelku délky.
Délka, intonace a přízvuk slabiky jsou v litevštině tři kategorie prosodémat, jež utvářejí morf stejně jako fonémata. Tradiční popisy litevské morfologie přidávají prosodémata k fonématům pouze příležitostně jako něco druhotného, čím lze v jistých případech dodatečně upřesnit obsah morfému. Ambicí této práce je popisovat morfy důsledně vždy jako komplex fonématic-ko-prosodématický. Prosodématická složka je z logiky fenologického výkladu ontogeneticky druhotná: abychom o ní vůbec mohli mluvit, musíme již předpokládat slabičné rozpětí, tedy jistou segmentaci fonématického řetězce. V logice morfonologického výkladu však bude pro-sodématika od počátku vystupovat jako integrální složka a zvláštní rozměr morfu.
3.0.3 V části 3.0.1 jsme ukázali, že exhaustívní fonologický popis věty (litevské, ale i české, francouzské a zřejmě mnohé jiné) lze a je užitečné rozložit do několika vrstev. Vyšší vrstvy jsme charakterizovali rozpětím jejich hlavních znakově vázaných jednotek, sc. rozpětím fonotaktickým, melodickým, periodickým. Pod nimi leží a jejich existenci vůbec umožňuje jistá základní vrstva fonémat již rozčleněných do slabik. U této vrstvy budeme hovořit o rozpětí sylabickém, zdůrazňujíce tak, že běžný rozměr morfu je právě slabičný. Vrstva o sylabickém rozpětí má zvláštní postavení z hlediska ontogenese strukturálního popisu věty. Všechna vyšší rozpětí už předpokládají, že tato vrstva je pevně dána. Ona sama však, než se ustálí, prochází procesem mnoha interakcí mezi morfy, malými fonématicko-prosodématic-kými segmenty zabírajícími jen několik velmi málo slabik.
Tyto interakce jsou vlastním předmětem formální morfologie, ústředního tématu naší práce. Každý morf má jistý slabičný potenciál, leč slabiky se aktualizují teprve při jejich sřetězení. Fonématická podoba morfu přitom v důsledku slabičného zapojení může doznat někdy i nápadných změn, jak jsme naznačili v části 3.0.2. Poloha prízvuku v litevském slově, jež je fonologický vysoce relevantní, se dá nejlépe popsat jako výslednice vyrovnávání sil mezi sřetězenými morfy, z nichž každý má - vedle potenciálu slabičného - i jistý potenciál přízvukový. Za tím účelem vypracujeme dva samostatné aparáty prosodického popisu: jednodušší, jednosložkový, leč ve dvojím provedení, pro uerbum finitum (kniha II), složitější, dvousložkový pro nomen (kniha III). Ještě v této 3. kapitole I. knihy předvedeme subsystém morfonologicky podmíněných proměn samohlásek (3.4) a souhlásek (3.5).
Při sřetězování morfu narážíme na hranice různých rozpětí. Ty budeme vyznačovat pomocnými symboly, předěly. Předěl může být vnitřní (=), vnější (+) a koncový (#). Koncový předěl označuje v lineární posloupnosti slabičné segmentovaných fonémat místo, kde hraničí dva prosodické úseky vymezené kadencemi nebo komplexními intonémy, tedy kola a periody. Vnější předěl označuje místo, kde hraničí dva úseky vymezené fonotakticky,
38 Morphemata
Liber I
tedy slova. Vnitřní předěl označuje uvnitř jednoho fonotaktického celku takové morfy, na něž se v úplnosti nevztahují striktní pravidla o fonématické i prosodématické struktuře litevského kmene; nejčastěji vyděluje předpony a príklonky (najmě u sloves a participií), u kmene kom-posit též šev kmenů jednotlivých složek. Foneticky se vnitřní předěl může projevit rázem, prosodicky též vedlejším přízvukem.
3.0.4 Úmluva grafická. V této kapitole předvedeme zvláštní grafický aparát pro litevskou morfonologii, umožňující zaznamenávat fonémata, morfonémata coby fonématické ekvivalenty, jakož i základní prosodémata — a vzápětí jej opustíme. Nakolik to jen půjde, budeme litevské příklady zapisovat ve shodě s litevskou ortografií, která je sice (mor)fonologicky nedokonalá, někdy přímo neadekvátní, leč obvyklá. Činíme tak s ohledem na čtenáře, který o litevštině již něco ví, či který se podle této monografie snaží litevštině přiučit, aby ve výrazech zde rozebíraných snáze našel tvary, jež zná ze standardních podání jazyka. Ve výsledné podobě pak náš zápis bude smíšený, ortografický s výskytem jednotlivých morfonolo-gických značek, jejichž užití bude motivováno aktuálně probíhajícím výkladem. Na rozdíl od litevského úsu v běžných textech, leč ve shodě s úsem slovníků, gramatik a pečlivých jazykových učebnic, budeme důsledně vyznačovat polohu prízvuku a intonaci přizvukované slabiky.
Podle potřeby budeme v morfonologických zápisech vydělovat rozdělovníkem (—) morfy, jež právě studujeme. Pouze pomocný bude explicitní znak pro spojení morfů (—&—), e.g. I morfy —&—morf2/, kterého budeme používat jen pro zdůraznění, že spojení obou morfů dává «zvláštní» výsledek, nejčastěji fonématickou posloupnost odlišnou od pouhého sřetězení (konkatenace) prvního a druhého morfu; jinak se spokojíme se zápisem Imorfy-morf2l'?
Svislice | označuje hranici slabiky. Je-li třeba odlišovat úrovně pohledu, označují šikmé závorky /.../ zápis (mor)fonologický, hranaté [...] fonetický, složené {...} grafématický. Pokud je úroveň pohledu výslovně uvedena v textu, závorky nepíšeme. Referenční totožnost různých zápisů vyjadřujeme znakem = (znak = ponecháváme výlučně pro vnitřní předěl), takže /A,/ = [A2] = {A3} znamená, že morfonologický zápis Als fonetický zápis A2 a grafématický zápis A3 se všechny tři - na různých popisných rovinách - vztahují ke stejnému jazykovému výrazu. Variantní podoby i výkladové alternativy, jež jsou vázány na předem známé a navzájem se vylučující kontexty, oddělujeme jednoduchým lomítkem / , varianty a alternativy, mezi nimiž se z nejrůznějších důvodů nechceme či nedovedeme rozhodnout, oddělujeme lomítkem dvojitým // ; zápisy A/A2 stejně jako Aj//A2 odkazují k jazykovému jevu, který se projevuje buď výrazem Al5 nebo výrazem A2, případně který můžeme vykládat jak na způsob Al5 tak na způsob A2.
Šipka -> označuje (v příslušném směru) proměnu morfématických funkcí, tedy derivaci lexikální i gramatickou, šipka > označuje (v příslušném směru) proměnu morfonologických forem, tedy akomodaci či redukci morfů. Dvojitá šipka => označuje logickou motivaci jednoho vztahu druhým, dvojitá oboustranná šipka «=> označuje logickou rovnocennost dvou vztahů.
7 Označit něco za «zvláštní» výsledek je otázkou míry. Česká konkatenace lbulhar-&.—sk-ol ničím zvláštní není, protože výslednou posloupnost fonémat /bulharsko/ získáme pouhým pospojováním jednotlivých morfů. Ani konkatenace /srb-&—sk-ol není zvláštní, přestože vede na posloupnost Isrpskol: z jedné strany je v češtině vyrovnávání znělosti při sřetězování morfů (zde asimilace b na p) proces soustavný a pravidelný, z druhé strany lze i ve výsledném tvaru poznamenaném spodobou jasně rozpoznat segmenty výchozích morfů. Za zvláštní označíme až konkatenaci /řek-Sc—sk—o/ > /řecko/, kde výsledný tvar nelze segmentovat na výchozí morfové složky.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
39
Poznámka terminologická. Pojmu «morfologie» (stejně jako pojmu «syntax») zde užíváme obecně, bez teoretického ukotvení. Uvnitř naší teorie, varianty funkčního generatívního popisu, užíváme jedině pojmů «morfématika» a «morfonologie», které jsou vyzmezeny příslušnou rovinou popisu (totéž platí o «fenogramatice» a «tektogramatice»). Podobně i «grafé-matika» je vyhrazena pro zvláštní rovinu popisného aparátu (cap.4), zatímco «grafika» se obecně a mimo zvolenou teorii týká zapisování jazykových výrazů.
3.0.5 Teprve když jsme si ujasnili mnohovrstevnatost popisu věty na fonologické, tedy foné-maticko-prosodématické rovině, můžeme zodpovědně prohlásit, že dále - a to nejen v této kapitole, ale fakticky v celé práci - se omezíme na vrstvu o rozpětí sylabickém, pouze s občasnými přechody do rozpětí fonotaktického. V následujících oddílech vyložíme inventář vo-kalických i konsonantických fonémat (3.1) a morfologicky relevantních prosodémat (3.2), přeuspořádáme konsonantický inventář vzhledem ke zvláštnímu morfologickému zapojení dis-tinktívního rysu palatálnosti (3.3), vyhodnotíme morfologický potenciál slabičného vrcholu (3.4), předložíme vokalická schémata litevských koncovek a předpon (3.5) a uzavřeme universálním konsonantickým schématem litevského kořene a kmene (3.6).
3.1     Inventář vokalických a konsonantických fonémat
V tomto textu budeme bez rozpaků používat výrazů jak foném (případně fonéma), tak hláska; toho druhého zvláště v podobách samohláska a souhláska. Přitom půjde stále o fonologický popis. Fonémy // hlásky nás zajímají pouze jako stavební jednotky morfů, takže pohledem zkoumání se soustředíme na jejich schopnost vyjadřovat rozdíly morfématického obsahu. O jejich jazykově pertinentních zvukových rysech - ať již akustických nebo artikulačních -se budu zmiňovat jenom v případě zvláštní potřeby v okrajových poznámkách.8 Pro snazší manipulaci si litevské hlásky // fonémy utřídíme pomocí běžně užívaných pojmů jako «samo-hláska přední krajní dlouhá» (=> i), «souhláska nesonorní sykavá ostrá neznělá palatální» (=> s'). Fonetickou podstatu oněch pojmů vykládat nebudeme, vždy však výslovně uvedeme, která litevská fonémata jsou těmito pomocnými (sic) charakteristikami označena. Fonématický inventář soudobé spisovné litevštiny zde rozebíráme a popisujeme na pozadí referenční gramatiky DLKG (§§ 11-24).
3.1.1 Vokalická je v litevštině ta hláska, která je sama o sobě schopna tvořit slabičný vrchol.9 Vokalických fonéMŮ (fonémat) má litevština v domácích slovech 10. Jejich přehled podáváme v tabulce T 3.1. Horní řádek tabulky uvádí samohlásky krátké (V), dolní dlouhé
8 Foném je fonémem (fonéma fonématem) právě svou významovou relevancí. Použil-li jsem výrazu jazyková pertinence, motivovaného právnickou češtinou, chtěl jsem zdůraznit, že i fonetické rysy věcně přísluší (= pertinence) do systému jazyka. I hláska coby fonetická jednotka je totiž zvukovou abstrakcí. Vždyť jen díky tomu, že odhlíží od mnoha fyzikálních i fyziologických parametrů, je fonetika schopna tvrdit a potvrdit, že v různých konkrétních promluvách se uplatnila stejná hláska.
9 Litevština nezná slabiky tvořené pouhými sonorami, jakou dokládá právě užité české slovo [vr | xol]. Jeho litevský protějšek [vir j šus] (od prosodématické složky teď pro jednoduchost odhlížíme) má v první slabice za vrchol smíšenou dvojhlásku [ir] tvořenou vokálem [i] a sonorou [r].
40 Morphemata
Liber I
(V); fenologický protiklad délky se může foneticky realizovat nejen artikulační délkou, ale též napjatostí. Uspořádání sloupců tabulky odleva doprava odpovídá přechodu od samohlásek předních (tři sloupce zleva, obecné značení V) k zadním (tři sloupce zprava, obecné značení Vu). První a poslední sloupec obsahuje samohlásky krajní, třetí a čtvrtý, samohlásky středové. Nestředové nekrajní samohlásky (druhý a pátý sloupec) označujeme za úzké. O krátké a dlouhé samohlásce téhož sloupce říkáme, že mají stejný timbre.
T3.1
					
í		ě	ä		ú
I	e	ě	ä	0	ú
Kromě toho uvádí DLKG (§ 11) okrajový alofon [ěj (krátké úzké é) a okrajový foném 161 (krátké úzké o), jež vyplňují neobsazená místa horního řádku tabulky. Jejich výskyt je vázán na slova přejatá (cf. Infrä 3.1.3 sub C).
3.1.2 Poznámky grafém atické
• Krátké samohlásky lil, /ě/, /ä/ a /u/ se v domácích slovech zapisují po řadě grafémy {i}, {e}, {a}, {u}.
e V přejatých slovech, kde jedině se vyskytují, se krátké úzké |e] zapisuje rovněž grafémem {e} a krátké úzké /o/ grafémem {o}.
• Dlouhé úzké lěl se zapisuje grafémem {é}, dlouhé úzké lol grafémem {o}.
• Krajní dlouhé fonémy fll a /ú7 se zapisují grafémy {y}, {i}, resp. {ú}, {u}. Volba mezi jednotlivými možnostmi, což je záležitost pravopisná, odráží - ne zcela důsledně - vztahy morfématické, cf. 4.2.2.
0 Středové dlouhé fonémy lěl a /ä/ se zapisují grafémy {e}, {e}, resp. {a}, {$}. Volba mezi jednotlivými možnostmi, což je záležitost pravopisná, odráží - ne zcela důsledně -vztahy morfématické. Protiklady lěl :: lěl ani lal :: läl se v litevské grafématice vůbec nemusejí odrazit, cf. 3.2, 4.2.2.
• Nad samohláskovými grafémy se v litevských lingvistických i některých učebních textech zvláštními symboly vyznačují slabičná prosodémata. Tradičně se užívá kombinovaného značení, kde jeden symbol vyjadřuje jak polohu prízvuku, tak intonační charakteristiku. Jde o znaménka akút ('),'° cirkumflex (~) a gravis ("). Běžně se pak říká, že litevština má trojí přízvuk, což je fonologicky nesprávné: litevština má přízvuk jenom jeden. Vztah prízvuku a intonací vyložíme v následujícím oddíle 3.2, do té doby budeme ve fonetických i fenologických zápisech vyznačovat pouze polohu prízvuku, a to symbolem (') umisťovaným před prízvučnou slabiku, cf. /karj'ru/ vs. /'kar[tú7.
3.1.3 Poznámky fonologické. Důsledně odlišujeme délku samohláskovou od délky slabičné: první je protikladem fonématickým, druhá prosodématickým. Samohláska zakládá slabiku a dlouhá samohláska zakládá slabiku dlouhou. Dlouhou slabiku však může zakládat i samohláska krátká, je-li zapojena do dvojhlásky.
Pozor, znaménko dosti podobné akútu (') vyjadřuje u souhlásky její palatálnost, cf. 3.1.5, 3.3.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
41
Pro pochopení soustavy litevských samohlásek musíme vyjít od otázky, zda samohlásková délka jakožto rys fonématický zakládá korelaci, sc. zda dlouhou samohlásku (V) můžeme chápat jako krátkou (V), jež byla doplněna o příznak délky (či zda snad - zní to podivně, ale je to rozumem nenapadnutelé - krátká je dlouhá doplněná o příznak krátkosti), a zda se protiklad V :: V může neutralizovat. Tuto otázku rozebereme ve třech krocích.
A) Dlouhé středové hlásky [ě], [ä] mají dvojí morfonologickou existenci: jednak jako po-siční varianty (alofony) fonémů /ě7, lal, jednak jako samostatné fonémy lěl, läl.
• Alofoničnost [ě], [ä] vůči lěl, lal se projevuje jedině pod přízvukem domácích (!) slov (cf. Infra 3.2.2), a to (i) u jména ve kmeni substantiva, adjektíva i participia, cf. I.sg masc [ge|'rů] vs. G.sg masc ['g'ě|ro] 'dobrý', I.sg [gäj'rä] vs. G.sg ['gäjrô] 'pára'; (ii) u slovesa jedině ve kmenech praes a praet, cf. i.sg praes [n'éj'šú] vs. non-pers praes ['n'ě|ša] 'nese', i.sg praet [käj's'äú] vs. non-pers praet f'käjs'e] 'kopal'. v uvedených případech se krátké středové samohlásky dlouží v kmeni pod přízvukem povinně.
Alofonické hlásky [ě], [ä] se v litevském pravopise důsledně zaznamenávají grafémy {e}, {a}, a je-li nad jejich slabikami vyznačen přízvuk, pak znaménkem cirkumflexu: {gěras}, {gäras}.
• Dloužení pod přízvukem (stejně jako krácení mimo přízvuk) by samo o sobě bylo hezkým příkladem neutralizace korelačního příznaku. Jak je to s fonologičností délky u středových samohlásek? Významovou relevanci protikladů lěl :: /ě/, lal :: /ä/ dokládají (i) pod přízvukem ojedinělé minimální dvojice, cf. /'m'ěs/ 'hodí' :: /'m'ěs/ 'my', /'mäjnô/ 'můj' :: /'mäjnô/ 'myslí si' (fenologická délka se přitom realizuje především délkou artikulační); (ii) mimo přízvuk pak soustavné opozice v koncovkách, cf. n.sg /'var [ nä/ :: A.sg /'vár | nä/ 'vrána', I.sg /'g'ěr' jv'eV :: A.sg /'g'er' }v'ě7 'jeřáb' (fenologická délka se přitom realizuje především napjatostí).
• I když se omezíme pouze na fenologické protiklady, musíme se vyrovnat se skutečností, že krátké středové fonémy lěl, lal stojí ve dvojí délkové opozici: (i) vůči dlouhým středovým (širokým) lěl, läl, (ii) vůči dlouhým nestředovým (úzkým) lěl, Idl. Korelace (i) a (ii) přitom nelze zaměňovat: fonologičnost lal :: Idl dokládá na tvarech slovesa mšo 'píše' protiklad part.praes ['räjšä] :: ['räjšô] ind.praes, fonologičnost lěl :: /ě/paku stejné lexikální jednotky protiklad part.praet ['ra|š'-ě] :: ['räjš'-e] ind.praet. 11
ad (i) Odhlédneme-li od opozic morfologicky nemotivovaných, cf. /'kas/ 'bude kopať :: /'käs/ 'bude kousat', pak protiklad délky a krátkosti ve stejném vokalickém timbru, který je morfologicky motivovaný, sc. který vyjadřuje různé derivační procesy u stejného lexikálního kořene, je vždy výsledkem přehodnocení jistého fonématického segmentu: jde o náhradní dloužení krátkého vokálu v důsledku fonémové akomodace morfii, cf. /'kánjd-ô/ 'kousal' -»/'kand|-&-tu/ > /'känsj-tu/ > /'käs|tu/ = {kasty} 'kousal by'. O náhradním dloužení mluvíme proto, že slabičná délka se uchovává: krátké lal ve tvaru /'kán j do/ je součástí diftongu lani, který je vrcholem dlouhé slabiky. Minimální dvojici by představovaly tvary ind.praes {kánda} = /'kánjda/ 'kouše' :: part.praes {kánda.} = /'kán|dal < /känd-ä-nt/'kousajíce'. Jde nicméně
" Uvedené příklady jsou systémové, morfologicky podepřené — a z morfologických důvodů leží vždy ve slabikách neprízvučných. Nesystémové dvojice - zato ve slabikách prízvučných - dokládá třeba /'kävä/:: /'kôvä/(= {käva} 'káva' A.SG :: {kôva} 'boj' A.SG) nebo/'ťěvas/ :: /'ťěvas/(= {tévas} 'tenký' N.SG masc :: {tevas} 'otec' N.SG).
42 Morphemata
Liber I
0 vztah historický, zakončení /-ä/ v systému sice nahrazuje koncovku /-ä/, není však mluvčími vnímáno jako výsledek aktuálního přehodnocení /-ä-nt/ > /-ä/ = {-a}-
ad (ii) Systematické morfonologické dloužení nepodmíněné hláskovým či slabičným okolím, tedy takové, které samo nese jisté morfématické funkce, se důsledně děje se změnou vokalického timbru, cf. 1 .sg praes /vä | 'g'ú7 1 .sg praet /vo j 'g'äú/ 'kradl' (kme-notvorný protiklad praes :: praet stojí na proměně ä <* ô), l.sg praes /lě| 'k'ů7 *»
1 .sg praet /lě! 'k'äúV 'letěl' (kmenotvorný protiklad praes :: praet stojí na proměně ě *» ě). Tyto protiklady neutralizaci nepodléhají.
Vidíme tedy, že krátké středové fonémy stojí ve dvojí délkové opozici, z nichž jenom jedna je neutralizovatelná. Lze alespoň na té postavit délkovou korelaci? Nutným předpokladem je, aby se dala uplatnit též na krajní samohlásky.
B) Krajní fonémy přední lil :: íll i zadní lul :: lul stojí navzájem v jediné délkové opozici. Ta pokrývá jak morfonologické případy kontextově podmíněného náhradního dloužení, cf. ind.praes {mýli} = /'m'Tjľi/ 'miluje' :: part.praes {mýli} = /'m'Tjl'T/ < /'m'TjlTnt/ 'milujíce' (se stejnou výhradou systémové neaktuálnosti uvedeného vztahu, jakou jsme uvedli sub A), tak případy morfématicky funkčních vztahů, cf. l.sg praes /tu| 'p'ů7 *» l.sg praet /tuI 'p'aúV 'usedl (do dřepu)' (kmenotvorný protiklad praes :: praet stojí na proměně ů «* ů). Ani v jednom případě délkový protiklad neutralizaci nepodléhá.
• Na korelační vztah by mohla ukazovat morfonologická disociace dlouhých krajních samohlásek. Ta skutečně umožňuje vidět dlouhý krajní vokál jako uspořádanou dvojici (krátký vokál - polosamohláska), jež se podle okolí realizuje buď jako jednoprvkový segment (dlouhá samohláska), nebo jako uspořádaná dvojice (krátká samohláska - souhláska), cf. {lýti} 'pršeť = /TT|t'I/ s /'l'-í-i|-ťí/ «■ /T-í|-i-5/ = /'ľí|jô/ = {lijo} 'pršelo', {báti} 'býť = /'bůjťi/ = /'b-ů-u|-ťV Wb-ů|-u-ô/ =/'b-ú|-v-o/ =/'bulvo/ = {búvo} 'bylo'. Proti korelačnímu chápání samohláskové délky však vyvstává zásadní námitka, že «délkový příznak» je pokaždé jiný (jednou i, podruhé u) a navíc se může osamostatnit jako zvláštní foném. K morfonologickému uchopení uvedené disociace se vrátíme v oddíle 3.4.
C) Zdůrazňovali jsme výše sub A, že dloužení krátkých středových samohlásek pod pří-zvukem se týká domácích litevských slov. Ve kmeni jména přejatého se lěl pod přízvukem nedlouzí, cf. N.sg [fa | kuľ |'ťě j tas] :: L.sg [fa | kul' |ťě|'ťě], lil však ano, cf. g.sg [päjnoj'räjmôs] :: N.sg [päjno jräj 'mä].12 S čím souvisí tato asymetrie? S «dírami» v prvním řádku tabulky T 3.1.
• Starší výpůjčky interpretují výchozí, cizí [ô] jako domácí [ä] a vztahují na ně všechny vlastnosti této domácí hlásky, včetně jejího dloužení ve kmeni pod přízvukem, cf. N.sg ['däkjtäjräsj :: G.pl [däkjtäj'ru] 'doktor'.13 Novější výpůjčky výchozí [ô] přebírají jako novou hlásku [o], jež se v kmeni pod přízvukem nedlouzí, cf. N.sg [m'ě[ 'to|däs] :: L.sg [m'ě|to|'d'ě] 'metoda'.
12 V koncovkách, jež i u přejatých slov jsou domácí, litevské, se [ä] ani [ě] pod přízvukem nikdy nedlouzí.
13 Cizí [ô] je tak po přejetí v domácím [a] ztotožněno s přejatým cizím [ä], jež se pod přízvukem rovněž dlouží, cf. ['fäb'j r'i |kä] :: [faV |r'i| 'kán|tas].
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 43
• DLKG (§ 11) uvádí krátké úzké [ě], cf. ['nťětras] 'metr' i 'metrum',14 jako vý-slovnostní variantu, která se vyskytuje pouze u části mluvčích spisovné litevštiny. Z podání DLKG lze získat dojem, že tato výslovnostní varianta je nová. Její výskyt zpět do minulosti, byť jen ve xx století, lze těžko dokázat. Lze však prokázat (ze slovníků), že spisovná norma, jež se v litevštině utvářela teprve ve xx století, vždy požadovala (jako znak výpůjčky, kulturního evropeismu?), aby pod přízvukem znělo nedloužené [ě].15 Ať již byla či nebyla výslovnost krátkého [ě] timbrově rozdvojena, byl zde prokazatelně dvojí morfonologický status krátkého [ě], starý, projevující se kmenovým dloužením, a nový, projevující se kmenovým nedloužením. V novém, nedlouženém vztahu představuje krátké ě, ať již úzkého či širokého timbru, přední vokál morfonologický plně symetrický k nedlouženému [o].
• Nová hláska [o] se stačila fonologizovat, jak dokládají dvojice /'jo j tas/ 'ióta' :: /'jô | tas/ '(jedoucí) na koni', /'jo j nás/ 'ión' :: /'joj nás/ 'Jan', /'poj rôs/ 'póry' :: /'pô j ros/ 'páry' (lexém "pár"). Krátké úzké [ě] se nefonologizovalo.
Shrňme. Litevština má 10 + 1 vokalický foném, které sice znají protiklad délky, ne však délkovou korelaci. Rozdíl vokálu dlouhého a krátkého je na úrovni protikladů «přední» :: «zadní», «středový» :: «krajní». Se všemi právě uvedenými rysy budeme nadále pracovat jen z hlediska jejich kombinatorických vlastností a funkčních proměn.
3.1.4 Konvence (dočasná). Abychom zjednodušili zápis litevských samohlásek, budeme na úrovni morfonologického popisu označovat:
• krátké [ í ], [ ě ], [ ä ], [ ů ] po řadě symboly /i/, Id, lul, lul;
• dlouhé nekrajní nestředové (úzké) [ ě ], [ ô ] po řadě symboly Ibl, /o/;
• dlouhé středové [ ě ], [ ä ] symboly Ibl, lži;
• dlouhé krajní [ T ], [ ú ] symboly f\l, lul;
• okrajové krátké [ o ] symbolem 161;
• okrajové krátké [ e ] nijak zvlášť značit nebudeme, neboť fonologický je to /e/. Zvolená konvence přibližuje náš morfonologický popis zvyklostem litevské grafématiky. Z hlediska fonologického systému by jistě bylo vhodnější značit dlouhé úzké [5] nejspíš tkl (v «umírněné» variantě pak třeba Ibl), analogicky k /é/.
3.1.5 konsonantických fonémů uvádí DLKG (§§ 18, 24) celkem 45, z toho 8 periferních. Dají se uspořádat do korelací neznělý :: znělý, e.g. k :: g, a nepalatální :: palatální, e.g. k :: k'. Soustavu litevských fonémů uvádíme v síti obou korelací. Páry v palatální korelaci uzavíráme do kulatých závorek, korelaci znělostní vyznačujeme mezi závorkami.
V domácích slovech vystupují souhláskové fonémy
14 Hranici mezi slabikami zde záměrně nevyznačujeme. Ze zápisu ['nťětras] je zřejmé, že přízvuk, fonologický relevantní, spočívá na slabice o vrcholu [ě], nikoliv o vrcholu [ä]. Zda však slabičná hranice vede ['m'ě |tras] nebo ['nťětjrás], fonologický důležité není.
15 Máme tedy dnes [u j n'i j v'er' j s'i j 't'S j tas] či [u ] n'i j v'er' J s'i | 'ťě j tas] vždy s krátkým e, ať již širokým či úzkým, což se zapisuje {universitetas}, případně - ve slovnících a vůbec v kodexech jazykové normy - s vyjádřením «krátkého» prízvuku {universitetas}, zatímco Aušrä r. 1885 ještě psala universitetas s dlouhým ě (neví, zda širokým či úzkým) v poslední slabice kmene, cf. LKŽ XVII:454.
44 Morphemata
Liber I
1° (k :: k') :: (g :: g'), (t :: ť) :: (d :: ď), (p :: p') :: (b :: b')
2° (c:: c'):: (3 "3'), (č :: č') :: (3 :: 3')
3° (s :: s') :: (z :: z'), (š :: š') :: (ž :: ž')
4° (n :: n'), (m :: m'), (r :: r'), (1 :: ľ)
5° (v:: v'), (j)
kde fonémům v prvním až třetím řádku říkáme pravé konsonanty a dělíme je na 1° explozí-vy, 2° afrikáty (asibiláty, polosykavky) a 3° frikatívy (sibilanty, sykavky); fonémům ve čtvrtém a pátém řádku pak říkáme sonory a dělíme je na 4° vlastní a 5° polosamohláskové.16 Pro potřeby jak celé naší monografie, tak této vybrané kapitoly vystačíme s imanent-ním pohledem, že výše uvedených pět řádků, jakož i obě jejich seskupení (1° - 3°, 4° - 5°) představují soubory fonémů, jimž jsou společné jisté kombinatorické vlastnosti. Funkční nosností oněch kombinatorických vlastností se budeme zabývat zde v oddíle 3.6 a pak ještě na různých místech celé práce. V dosud uvedeném výčtu jsou okrajové ť za", které uvnitř domácích slov představují pouhé alofony t a d, a teprve v opozici ke slovům přejatým mohou získat fonémovou platnost. Podobně okrajové jsou č a j, představující v domácích slovech pouhé depalatalizované alofony fonémů č' a j" (cf. Tnfrä 3.3.3). Všechno jsou to prvky alveolárni (dentální) artikulační řady. Jedině ve slovech přejatých se pak v litevštině vyskytují okrajové hlásky
6°      (f:: f), (x :: x'), (h :: h')
jež co do fonetické substance jsou všechny frikatívy, v první dvojici labiální, v dalších gutu-rální. DLKG (§ 18) je nazývá okrajovými fonémy. Toto zařazení prověříme v části 3.1.7.
3.1.6 poznámky grafém atické. Než prověříme fonématickou platnost výše uvedeného výčtu, budeme o inventáři z části 3.1.5 mluvit opatrně jako o hláskách. 0 Palatální souhlásky nemají zvláštní zápis. Zapisují se buď jako nepalatální (to tehdy, když za nimi následuje přední samohláska nebo jiná palatální souhláska), nebo spřežkou {Ci}, kde C je příslušná nepalatální souhláska (to pouze v kontextu {Ci_Vu}, kde Vu symbolizuje zadní samohlásku), cf. [š'uo] = {šiuo} 'tímto' vs. [šuo] = {šuo} 'pes'. • Z přejatých hlásek se (nepalatální) [f] a [hj zapisují odpovídajícími grafémy {f} a {h}, [x] pak spřežkou {ch}.
Q Kromě [3] a [3] se všechny domácí nepalatální konsonanty zapisují těmi grafémy, kterými jsou výše označeny. Hlásku [3] zachycuje spřežka {dz}, hlásku [3] spřežka {dž}.'7
16 DLKG (§33) dělí litevský konsonantismus velmi elegantně. Rozlišuje (i) sonory (4° - 5°) a nesono-ry (1° - 3°), uvnitř obou skupin pak (ii) rozlišuje frikatívy (5°, 3°) a nefrikatívy (4°; 1° - 2°), pouze uvnitř nesonomích nefrikatív nakonec (iii) rozlišuje afrikáty (2°) a neafrikáty (1°). Explozívy, nejtypičtější souhlásky, jimiž popis konsonantismu běžně vždy počíná, tak vyjdou jako konsonanty se zápornou hodnotou všech příznaků. Vadou uvedeného dělení je skutečnost, že (r :: r'), (1 :: 1") z řádku 4° jsou též frikatívy.
17 Litevština vědomě převzala z češtiny háčkovou diakritiku pro psaní tupých sykavek š, ž a tupé polosykavky c. Český vzor přitom přebrala i s jeho omezením, s neexistencí zvláštních grafémů pro hlásky 3 a 3 , znělé protějšky k ostré polosykavce c a k tupé č. Na rozdíl od češtiny je hláska 3 (přesněji vzato její palatální protějšek 3' ) v litevštině velmi frekventovaná; zapisuje se opět na moderní český způsob, tedy digrafem {dž} (palatálně jako {dži_V11}), cf. novočeské {džbán}, {džber}, oproti staro-
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 45
3.1.7 poznámky fonologické. Soustava předvedená v části 3.1.5 je velmi pravidelná.
V korelační síti je příznakový člen znělý vůči neznělému, palatální vůči nepalatálnímu.
A) Zvláště udivuje svou důsledností palatální korelace: jediný nepárový foném je /j/, palatální bez nepalatálního protějšku.18
• Palatální korelaci podléhají i okrajové «cizí» hlásky /, x, h. Fonologičnost těchto opozic však bez výhrady platí pouze pro /:: /', x :: x'. Minimální distinktívní páry představují dvojice /foto'gräfuV :: /foto'gräf ů/, /mo'narxúV :: /mo'narx'ú/, morfologicky ukotvené v přechylování: jde o tvary G.pl základního substantiva v masc ('fotograf, 'monarcha') a odvozeného protějšku ve fem. Tímto způsobem lze vytvořit ještě další příklady.
• Minimální dvojici na h :: h' neznám a je málo pravděpodobné, že taková existuje.
V litevštině se nevyskytují a sotva mohou vyskytnout přejatá ohebná slova, jejichž kmen by končil na h (od takových by totiž šlo vyrobit palatální opozici hrou koncovek). Kontextově podmíněné varianty lze doložit pouze na počátku nebo uvnitř slovního kmene, cf. ['h'erbas], [h'id'ra], [n'ih'i'ľistas] vs. ['humoras], [har'púnas], [mahom'e'tonas] (překladů netřeba), leč dvojice odlišené jenom palatálností z nich nevytvoříme. DLKG (§ 18), která tvrdí, že (h :: h') jsou okrajové fonémy, se odvolává na jedinou dvojici ['hunai] 'Hunové' :: ['h'ustonasj 'Houston'. To je však pouze náznak fonologické potence; zařazení (h :: h') do fenologického systému tak můžeme zdůvodnit jen «silou» této korelace, totiž soustavností výskytu dvojic o nepalatálním a palatálním členu.
• Palatální opozice (č :: č') a (g :: 3') jsou v litevštině velmi okrajové. V domácích slovech vystupují hlásky [č'] a [3'] především jako kontextově podmíněné varianty palatálních [ť] a [ď]. Teprve vůči slovům přejatým vytvářejí ojedinělé protiklady /'pujčas/ 'puč' :: /'pujč'as/ < /'pujč'ajs'i/ 'kyne (těsto), nafukuje se (člověk)', /'raj^ů/ :: /'räj^'u/, což jsou G.pl slov radia 'rádža' a radíš 'rádium' (chemický prvek). Uvedené příklady jsou jediné, které znám.
• Fonologičnost protikladů (t :: ť) a (d :: d') je rovněž spíše potenciální, podepřená obecnou soustavností a postupným osamostatňováním palatálních i nepalatálních alofonů.
V neznělém případě ji dokládá dvojice {tiúrkai} = /'ťúrjkai/ 'Turkotataři' :: /'tuřjkai/ = {tuřkai} 'Turci' (navíc jiná intonace!).19 Pro znělý případ žádnou minimální dvojici neznám, ba neznám ani doklad na výskyt [ď] před zadní samohláskou.20
českému {čbán}, {čber}. Hláska 3 je v litevštině okrajová stejně jako v češtině, nevzniká však pouze kontaktem [c] a za ní následující znělé souhlásky, cf. č. [le^gdo] = {leckdo}, a proto i ona má samostatný zápis: jejím analogický digraf {dz}, cf. ['3'irjgal = {dzinga} 'cinká', ['^úkai] = {dzukai} (název litevského kultúrně-dialektálního etnika).
18 Odhlédněme od danosti, že j ze své fonetické podstaty nepalatální být nemůže, a uvědomme si, že skutečnost, že nepárový člen je příznakový, je sama o sobě silným dokladem soustavnosti korelace.
19 DLKG (§ 22) cituje Matiúkas & Matúkas (& Matiukas & Mačiukas), což jsou však jen různé varianty zdrobneliny jména Mätas 'Matouš'. Představují jistou potenci, z jaké mohou vznikat samostatná jména, či pravděpodobněji příjmení; zda ale se některá možnost aktualizovala, nevím.
20 V přejatých slovech jako diôkonas, diôptrija následuje po [ď] dvojhláska začínající přední samohláskou. DLKG (§ 22) uvádí slovo bordiuras [bor'd'uras] (francouzské bordure 'lemování, rámování'). Kupodivu slovo [bor'd'uras] nedokládáani referenční jednosvazkový DLKZ (1993), ani dvaceti-
46 Morphemata
LlBĽR I
SHRŇME A. I přes výhrady právě uvedené platí, že palatální korelace je v litevštině mimořádně důsledná, pokrývajíc celý inventář litevských souhlásek. Jediný nepárový foném Ijl je pa-latálně příznakový. Naprostá většina korelačních párů je fonologizovaná. Ty, které fonologi-zované nejsou, jsou všechny fonologizovatelné, jsou to alofony-čekatelé: své místo v systému souhlásek již mají předem vyhrazeno a je jen otázkou dynamiky vývoje, kdy litevština do svého lexika začlení vhodnou výpůjčku, v níž by mohly kontrastívně vystoupit. Jak jsme viděli výše, dvojice (č :: č') a (3 :: 3') se svých funkčních příkladů již «dočkaly», dvojice (t :: ť) se funkčního uplatnění právě «dočkává», dvojice (h :: h') a (d :: ď) - na úrovni mého nynějšího stavu poznání - zatím setrvávají v naději. Asimilací a neutralizací palatálního příznaku se budeme podrobně zabývat v oddíle 3.3.
B) I znělostní korelace je v litevštině velmi důsledná. Skutečnost, že domácí litevské fo-némy n :: n', m :: m', r :: r', l :: /', v :: v' a y jsou znělé bez neznělých protějšků, na její důslednosti nic neumenšuje: znělostně nespárované jsou právě všechny sonory, tedy souhlásky vyznačující se zvláštní schopností tvořit se samohláskami komplexní slabičný vrchol, čímž se blíží samohláskám (a znovu si všimněme, že nepárové souhlásky jsou všechny příznakově znělé). Domácí «pravé» konsonanty, tedy konsonanty nesonorní, jsou znělostně korelovány důsledně.
• Pro distribuci znělostního příznaku platí následující pravidla: neutralizace: na konci slova (před vnějším předělem) může stát jenom neznělá souhláska; Anticipační (regresivní) asimilace: ve skupině souhlásek se znělost a neznělost vyrovnává podle posledního členu, který stojí v párové korelaci.21 K vyrovnávání znělosti však nedochází v sousedství s nepárovými, vždy znělými sonorami (n :: n'), (m :: m'), (r :: r'), (1 :: ľ), (v :: v'), (j).22
• V právě uvedených distribučních pravidlech se litevština shoduje s češtinou. Analogie s češtinou by mohla vést ke snaze druhotně spárovat znělé v s okrajovým neznělým/, které bylo do litevského hláskového systému zapojeno poměrně nedávno. Pro to však v litevštině chybí předpoklady: (i) shodně s češtinou se NI kombinatoricky chová jako neasimilující nepá-rová znělá souhláska a lil se ve skupinách se znělostně párovými konsonanty vůbec nevysky-
svazkový LKŽ (1941-2002; dodatky dosud nevyšly), ani pětisvazkový Niedermann - Senn - Salys (1932-1968), ani žádný jiný mně dostupný slovník. Teoretickou hodnotu slova bordiiiras (masc) to však neumenšuje: francouzské bordure nelze do litevštiny převzít jinak než s kmenem [bor'ďůr-as], cf. franc. avanture => lit. avantiur-a, franc. gravure => lit. graviúr-á (doložené lit. přejímky jsou fem).
21 Proto je možný jedině buď neznělý úsek [ks], nebo znělý [gz], bud' [št], nebo [žd], bud' [pt], nebo [bd], nikoliv *[pd], ani *[bt], nikoliv *[šd], ani *[žt], nikoliv *[kz], ani *[gs].
22 Máme tedy například dvojice [b'j] i [p j], cf. [b'jau'rus] 'hrozný' et ['pjauťi] 'řezat, kosit, krájet', fdv] i [tv], cf. [dva's'a] 'dech, duch', duše' et [tvar'ka] 'pořádek', [gl] i [kl], cf. ['glos'ťé] 'hladil' et f'klos'ťé] 'skládal, rovnal', [žm] i [šm], cf. [žmo'gus] 'člověk' et [šmaikš'tusl 'mrštný', kde se před nepárovou znělou souhláskou objevují párové hlásky znělé i neznělé, stejně jako máme dvojice [mt] i [md], cf. ['remtas] 'podepřený' et ['remdamas] 'podepíraje', či [r'ť] i [r'ď], cf. ['kur'ťi] 'tvořit' et ['kur'd'in'ťi] 'zakládat (město)', kde nepárová znělá stojí před znělým i neznělým členem souhláskového páru lil :: lál, či Iťl :: Iďl. Všimněme si, že v předvedených souhláskových dvojicích sice není rovnoměrně rozdělen příznak znělosti, ale vždy je rovnoměrně rozdělen příznak palatálnosti.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
47
tuje; (ii) na rozdíl od češtiny nepředstavuje [f] výsledek neutralizace /v/. Tím je v litevštině samohláska [u], či spíše polosamohláska [u], cf. /'su+d'iě'vu/ 's bohem' > /su=d'iě'vu/ > [su'd'ieu] 'sbohem'; (iii) na rozdíl od češtiny je foném lil do litevského lexika integrován mnohem méně. Není v domácích expresívech ani v onomatopoích, cf. čes. fuj, fičí, nýbrž pouze ve výpůjčkách intelektuálních, a to navíc jedině ve výpůjčkách novějších (od xix stol.), zatímco výpůjčky starší integrovaly/jako p, cf. pranciškônas 'františkán', Pilýpas 'Filip', Pričkus 'Fritz', Pränas 'Franz', prancúzas 'Francouz'. Z definice korelace stačí již důvod (ii) k tomu, abychom odmítli spojit lil a NI do znělostnflio korelačního páru. Přídavné důvody (i) a (iii) jen dokládají, do jaké míry jsou oba litevské fonémy nespojené. • DLKG (§ 24) bez diskuse zařazuje do konsonantického inventáře litevštiny fonémy (f :: f) coby neznělé znělostně nekorelované, s čímž se plně ztotožňujeme. Zároveň znělost-ně koreluje (x :: x') :: (h :: fť). Pro takové spojení však v litevštině schází systémové zdůvodnění: oba fonémy (omezíme se na nepalatální případ) lze proti sobě postavit jen kombinací dvou výpůjček, e.g. /'xóras/ 'chór, kůr, sbor' :: /'hóras/ (staroegyptský bůh Hór), přičemž povaha výpůjček nepřipouští případy, kdy by jeden z vyšetřovaných členů mohl přejít ve druhý v důsledku neutralizace nebo asimilace.
shrňme B. Znělostní korelace postihuje v litevštině důsledně všechny domácí nesonorní kon-sonanty a pouze je. Domácí sonory, sc. (n :: n'), (m :: m'), (r :: ť), (1 :: ľ), (v :: v') a (j)> ani vypůjčené konsonanty, sc. (f :: f), (x :: x'), (h :: h'), znělostně korelovat nelze.
3.2     Prosodémata slabičného rozpětí
Jenom z fonémů (fonémat) nelze litevské morfy sestavovat. Při jejich popisu a charakteristice musíme hledět k prosodématům ze tří základních kategorií: délka, prízvuk a intonace slabiky. Slabiku v této práci zavádíme jako pomocnou autonomní jednotku fonématicko-prosodé-matické roviny, totiž jako fonématicky utvořený nosič prosodémat. Slabiky uchopujeme pomocí jejich vrcholů, o vedení hranic mezi slabikami se staráme pouze podružně. Celkový přehled slabičných vrcholů v domácích litevských slovech podává tabulka T 3.2.
T 3.2
i		e	a		u
1	é	ě	ä	0	Ü
ie /Tě/					lüol uo
			au		
		ei	ai		ui
ÍR		eR	aR		uR
Slabičný vrchol v litevštině obsahuje povinně alespoň jednu samohlásku, nejvýše pak samohlásky dvě (cf. Tnfrä 3.4.6). Podle velikosti vrcholu rozlišujeme slabiky jednohláskové (mo-noftongové) a dvojhláskové (diftongové). Litevština navíc připouští dvojhláskové slabičné vrcholy, jejichž druhou složku (počítáno zleva) tvoří souhláska. Rozlišujeme proto dvojhlásky vokalické (samohláska—samohláska) a smíšené (samohláska—souhláska).
48 Morphemata
Liber I
Souhlásky schopné vytvářet dvojhlásky nazýváme souhrnně sonorami. Ke vzniku dvojhlásky dochází při různých morfologických procesech, mimo jiné v souvislosti se změnou slabičné hranice. Pozorujeme-li, jak se sonory při změně slabičné hranice do dvojhlásek zapojují, vidíme, že některé se vokalizují, jiné ne. Rozdělíme proto sonory na POLOSAMOHLÁs-kové, schopné vokalizace, sc. (v :: v'), (j), a VLASTNÍ, neschopné vokalizace, sc. (n :: n'), (m::m'), (r :: r'), (1 :: ľ).
Poznámky
1) Řádky 1 a 2 (počítáno odshora) tabulky T 3.2 obsahují jednoduché samohlásky a odpovídají tabulce T 3.1, řádky 3 až 5 obsahují dvojhlásky vokalické, řádek 6 (spodní) dvojhlásky smíšené se sonorou vlastní (R = n :: n', m :: m', r :: r', 1 :: ľ). Sloupce 1 až 3 (počítáno zleva) obsahují slabikotvorné prvky přední, sloupce 4 až 6, zadní.
2) Řádky 4 a 5 obsahují dvojhlásky, jejichž druhou složku tvoří krajní samohláska u nebo i, což jsou vokalické protějšky souhlásek (v :: V) a (j). Dvojhlásky z těchto řádků můžeme tedy v konkrétních výskytech chápat i jako dvojhlásky se sonorou polosamohláskovou, pokud ovšem najdeme morfologickou motivaci pro proměny v «* u (v' *» u) a y «» i, cf. 3.4.
3) Řádek 3 obsahuje jediné dvě litevské dvojhlásky, jejichž druhou složku netvoří krajní samohláska ani sonora. Jsou k sobě plně symetrické tím, že obě vznikají přechodem od krajní samohlásky k nekrajní úzké samohlásce sousedního timbru. Standardní litevská grafika ie, uo tuto symetrii zakrývá: o je nestředová, kdežto e středová. Fonologicky vhodnější by byl zápis /Tě/, /úó7, jednotně zachycující úzký nekrajní timbre druhé složky. Znak délkové indi-ferentnosti ("), umístěný nad oběma složkami zároveň, vyjadřuje, že poměr v trvání první a druhé složky je proměnlivý. Kolísání se přitom využívá pro odlišení akútové a cirkumflexo-vé intonace příslušné slabiky.
4) Dvojhláska ai, začínající zadní středovou samohláskou, má přirozený protějšek v dvojhlásce ei, začínající středovou samohláskou přední. K zadní dvojhlásce au však v domácích litevských slovech přední protějšek v podobě *eu neexistuje (co jím je, vyložíme v 3.3.2 sub 3). Pouze mezi litevskými kulturními europeismy najdeme [eu j xa j 'r'is J ť i j ja] = {eucharisti-ja}, [p'n'euj'mô|n'i!ja] = {pneumônija}, [n'eu|'tró|nas] = {neutrônas}.23
5) Řádek 6 (dolní) je plné symetrický s řádkem 1 (horním). Ostatní řádky mezi sebou symetrické nejsou.
6) Pouze v cizích slovech se vyskytuje [ô] tvořící krátké slabiky, cf. [f i j lô j'so j f'i j ja]. Je schopno vstoupit do smíšené dvojhlásky, a tak utvořit slabiku dlouhou, cf. ['spor!tas]. Systémově by tyto slabičné vrcholy patřily do 1. a 6. řádku 5. sloupce (zleva). Již víme (3.1.3), že [5] je okrajový foném. Do tabulek T 3.1 a T 3.2, jimiž chceme vykládat produktivní morfonologické vztahy, však [ô] ani [óR] pro jejich exklusivní výskyt nezahrnujeme.
3.2.1 Délka je prosodématická kategorie zavádějící u slabik dichotomii dlouhá :: krátká, což značíme j — j :: |. u j. Dlouhá slabika má ve vrcholu dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku (řádky 2-6 tabulky T 3.2), což jsou dva rovnocenní nositelé délky. Dlouhá slabika (a právě jenom ona) podléhá dále prosodické dichotomii intonační (cf. 3.2.3). V části 3.1.3 jsme vyložili, proč protiklad dlouhé a krátké samohlásky nelze v litevštině vykládat jako opozici priva-tívní, při níž jsou dva jinak naprosto stejné členy rozlišeny přítomností a nepřítomností jisté-
23 V citovaných litevských europeismech je eu jednoslabičné, v příslušných českých však dvojslabičné.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
49
ho příznaku. Ani délkovou opozici mezi slabikami nepojmeme privatívně, nýbrž jako ekvipo-lentní vztah.24
Délka samohlásky a délka slabiky jsou zcela odlišné fonologické pojmy, takže lze namítat, že pojmenovávat je stejným výrazem je nešikovné a zavádějící. Držíme-li se přesto stejného pojmenování, činíme tak proto, abychom zdůraznili provázanost obou pojmů. V hierarchii našeho výkladu je prvotní délka slabičná, zatímco délka samohlásková je pouze odvozeným označením pro třídu vokalických fonémů, jež samy o sobě konstituují právě dlouhou slabiku. Fonématický a prosodématický popis si mohou konkurovat, přičemž ve výkladu - ne nutně v systému - jazyka se více prosazuje ten první: tvary ind.praes /'kánjda/, /'m'ijľi/ :: /'kán|dä/, /'m'ijl'i/ part_ praes (cf. 3.1.1) popíšeme spíše jako protiklad vokalických fonémat ve druhých slabikách než jako protiklad sylabických prosodémat druhých slabik.
Nej nápadnějším morfonologickým rysem jazykového systému litevštiny vzhledem ke slabičné délce je skutečnost, že morf si svou slabičnou délku může programově uchovávat a přitom průběžně mění jejího vokalického nositele. Podívejme se však na postavení slabičné délky v morf ech soustavněji.
Samostatné proměny slabičné délky využívá morfologický systém litevštiny jednak při kmenotvorbě kořenovým ablautem, jednak při proměnách vokalické base koncovky. Na mechanismu proměn vokalické base stavíme v této práci výklad celé formální flexe litevštiny (základní schémata vykládáme zde v části 3.4.5). Kmenotvorbu ablautem dokládají například trojice tru \ 'k-us 'trvalý' tru \ 'k-us 'zpřetrhaný, trhající se' «* trau \ 'k-us 'táhlý, vytahaný' a 'truk'\-ťi 'trvat (v čase)' <* 'truk'\-ťi 'zpřetrhat se (natahováním), nedosahovat, scházet' «> 'trauk'\-ťi 'táhnout, natahovat', kde slabika o hranicích \tr_\k-us (u druhé trojice pak o hranicích \tr_k'\-ťi)}e střídavě krátká, dlouhá s jednohláskovým nositelem a dlouhá s nositelem dvojhláskovým.
Při kmenotvomém rozšiřování se velmi často mění hranice slabiky. Dlouhá kmenová slabika v takovém případě zůstává dlouhá (až na jmenovitou výjimku disociace), byť se podoba nositele slabičné délky může druhotně změnit. Krátká kmenová slabika se v důsledku kmenotvorného procesu může prodloužit.
• Ke změně nositele při zachování slabičné délky dochází tehdy, když v důsledku nějakého kmenotvorného procesuje slabika, jež byla dlouhá otevřená, uzavřena sonorou. Potom se původní nositel délky, dlouhá samohláska, výjimečně též dvojhláska, cf. 3.4.4, změní na krátkou samohlásku, leč ta se sonorou vytvoří jiného nositele délky, smíšenou dvojhlásku.
Srovnejme/s'ep'|t'T j'n'i/ = {septyni} 'sedm' (N.pl.masc) vs. /s'ep' J ť in' | 'ťi/ = -{septinti} 'sedmí' (N.pl.masc), což jsou dva blízce příbuzné dvojslabičné kmeny s první slabikou krátkou a druhou dlouhou. Ve tvaru /s'ep' jťTj 'n'-i/ (základní podoba kmene) nese délku jednoduchá samohláska í, ve tvaru /s'ep' jťin' j '-ť-i/ (kmen rozšířený o -i-}, smíšená dvojhláska in: dlouhá í-ová samohláska se sice sama krátí, délka slabiky, již vytváří, však zůstává zachována.
• Pokud v důsledku kmenotvorného procesu uzavře sonora slabiku, jež byla původně krátká otevřená, vytvoří s ní smíšenou dvojhlásku a nová slabika se následně zdlouží.
24 Trubeckoj (1921), opíraje se o Baranowského (1882), postuluje pro litevštinu třístupňový systém, rozlišující slabiku krátkou, polodlouhou a dlouhou (takže jde o opozici graduální). Takový pohled má své výhody při objasňování historických prosodických korespondencí balto-slovanských, pro synchronní popis litevštiny - jak moderní, tak i staré - ho však není zapotřebí.
50 Morphemata
Liber I
Od tvaru /'au j g-a/ 'roste', jehož druhá slabika je krátká otevřená, lze kmenotvornou sonorou -/- odvodit slovo /'aujg-aj-l-as/ 'rostlina', přičemž druhá slabika zůstane krátká, neboť otevřená. Zato přidáním kmenotvorného -nt- se druhá slabika uzavře a prodlouží, jak dokládá participium / 'au j g-a-n' | ť-is/ 'rostoucí'. Takto vzniklá délka už v kmeni participia zůstává, byť může střídat nositele, cf. /'au j g-a-n' ] ť-is/ (druhá slabika je dlouhá dvojhláskou) vs. /'aujg-ä-s/ = {áugas} (druhá slabika je dlouhá samohláskou, a to náhradou za */'au|g-a-nt-s/). Z dloužení krátké otevřené slabiky pomocí sonorního uzávěru však nelze vyvozovat, že slabičná délka je morfologicky druhotná: vznik délky je kmenotvorný proces, stejně jako konso-nantické rozšíření. Oba procesy mohou jít samostatně, cf. 'tru\k-us 'trvalý' -* 'tru\k-us 'zpřetrhaný' (dlouží se kmenová slabika, nerozšiřuje souhlásková skladba kmene), 'tru\k-us 'trvalý' -* truk\ '-m-é 'trvání' (rozšiřuje se souhlásková skladba kmene, leč nedlouzí kmenová slabika), nic jim však nebrání, aby postupovaly společně, cf. 'tru\k-o 'trval' -* 'trun\k-a 'trvá' (dlouží se kmenová slabika a zároveň rozšiřuje souhlásková struktura kmene).
• Kmenová délka může zaniknout v důsledku disociace (3.4.2), což je též kmenotvorný proces. Spočívá v tom, že kmen končící samohláskou nepřibírá kmenotvorné rozšíření, nýbrž mění svou podobu (konkrétně konsonantizuje svou vokalickou finálu), aby bylo možné přijímat koncovky, jež všechny začínají samohláskou. Disociace představuje alternativu ke kmenovému rozšíření. Postihuje jisté sémanticky jasně vymezené kmeny (pouze slovesné), postihuje je všechny a postihuje jenom je.
• V jednom případě však trvanlivost slabičné délky litevského morfii vskutku porušena je, a to při dloužení pod kmenovým přízvukem (3.1.3 sub A, 3.2.2). Nicméně i tento proces je pravidelný: postihuje jisté sémanticky jasně vymezené kmeny, postihuje je všechny a postihuje jenom je (popíšeme v následující části).
3.2.2 Prízvuk vyjadřuje mezi slabikami kontrast prízvučná :: neprízvučná. Prízvučná může být kterákoliv slabika ve slově, ale jen jedna.25 Umístění prízvuku - značíme ' před příslušnou slabikou - je významotvorné, cf. praes /n'ej 'š'i/ 'neseš' (prízvuk na koncovce) :: fut /'n'ejš'i/ 'poneseš' (prízvuk na kmeni). Prízvuk a délka na sebe nejsou nijak vázány, cf. /suj 'nús/ (N.sg, prízvuk na krátké) :: /suj'näús/ (G.sg, prízvuk na dlouhé), /'sújnús/ (A.pl, neprízvučná je krátká) :: /'sújnús/ (N.pl, neprízvučná je dlouhá) 'syn'.
Za jistých okolností však přízvuk dokáže prodloužit slabiku, na niž padne; mimo prízvuk - v jiných tvarech téhož slova - zůstává ona slabika krátká. Ty okolnosti jsou zároveň fonologické a morfologické. Dlouží se slabika s monoftongickým vrcholem tvořeným středovými samohláskami /ä/ a /ě7 (fonologická podmínka) a zároveň musí jít o slabiku v kmenovém - nikoliv koncovkovém! - morfu, jenž nese jisté morfématické kategorie (a právě je). Dloužení pod přízvukem je příznačné a povinné
(i) pro kmeny jmenné, substantívni i adjektívní, cf. I.sg [gäj'ru] vs. G.sg ['gäjro] 'pára', I.sg masc [g'ě|'ru] vs. G.sg masc ['g'ejro] 'dobrý'. Je přitom nutné rozlišovat, zda jde o jméno «domácí», nebo «cizí», protože v «cizích» slovech se jinak chovají kmenové slabiky s vrcholem /ä/ a jinak slabiky s vrcholem /ě/, cf. 3.1.3 sub C;
(ii) pro uerbum fimtum, jde-li o slovesný kmen prézentní či préteritní, ne však infinitívní, ani o kmen od infinitívního odvozený, cf. I.sg [n'ě| 'šu] vs. ['n'ě|ša] non-pers 'nese', 1_
25 V dlouhých slovech (o přinejmenším třech slabikách) lze akusticky postřehnout vedle hlavního prízvuku ještě vedlejší. Hlavní přízvuk je však ve slově jediný a pouze on je fonologicky relevantní. Budeme o něm mluvit jako o prízvuku, na vedlejší vůbec nebereme zřetel.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 51
sg [n'ej'š'au] vs. [Vejš'é] non-pers 'nesl', vedle l.sg ['n'ejš'u] 'ponesu', 2.sg ['n'esk] 'nes' (fut i imper se odvozují od kmene inf);
(iii) a pro participia, včetně těch, která jsou odvozena od kmene Inf, cf. N.pl masc [n'eš'l'ťi] vs. N.sg masc ['n'ěš|tas] 'nesený', N.pl masc [räs'l'ťi] vs. N.sg masc ['räs|tas] 'nalezený'.
Co bylo řečeno výše, platí pro «vlastní» kmen, přesněji pro jeho kořenovou slabiku. Předpona se pokládá za součást kmene jména, ne však slovesa ani participia, cf. A.sg ['pä- i d'é-1 ťí] = {pädéti} 'postavení, rozpoložení, situace', N.sg ['ať- j ľie jp-as] s {ätliepas} 'odezva, ohlas, reflex' (předpona substantiva se pod přízvukem dlouží) vs. ['pä-jd'ej-d-a] = {pädeda} 'pokládá', ['äť- j ľiejp'-é] = {ätliepé} 'odrazil se, zněl nazpět' (táž předpona u slovesa téhož kořene se pod přízvukem nedlouzí); N.sg masc ['n'ěs-jt-as] 'nesený', ['ras-jt-as] 'nalezený' vs. ['n'ě-|n'ěš-|t-as] 'nenesený', ['ät- j räs-1 t-as] 'objevený' (kmenová samohláska se v participiu pod přízvukem dlouží, předponová - a dílčí morf záporový je na úrovni předpony - nikoliv).
Do vlastního kmene však vedle slabiky kořenové patří i slabiky kmenotvor-ných sufixů. Některé z nich mají též slabičný vrchol /ä/ či Itl. Kmenotvorné sufixy slovesné - v úvahu připadají dva - se dlouží stejně jako kořenová slabika kmene (cf. II/2.4.4). Kmenotvorné sufixy jmenné - v úvahu opět připadají dva - se chovají různě. Substantívni l-ěV-l, tvořící diminutíva a citová intensíva, se pod přízvukem dlouží, cf. (/b'erjn-/ 'mladík' -» /b'eť jn'-Sjľ-/ 'mládenec') A.pl [b'eťjn'-ě|'l'-us] vs. N.pl [b'er'|'n'-ějl'-ai]. Adjektívní /-ěs'n'-/, tvořící komparatívy, se nedlouzí, cf. (/jaun-/ 'mladý' -» /jaujn'-ěs' |n'-/ 'mladší' et /jau|n'-é|l'-čs'|n'-/ 'poněkud mladší') N.sg masc [jau|'n'-ěs'|n'-is] et [jaujn'-éjT-ěs'|n'-is], N.pl masc [jau j n'-ěs' | 'n'-i] et [jau j n'-é | l'-ěs' | 'n'-i]. Jiných kmenů se dloužení slabik s krátkou středovou samohláskou v poloze pod přízvukem netýká. A netýká se ani koncovek, včetně komplexních, cf. /'jaujn-äs/ 'mladý' et /jauj 'n--a|s'-is/ 'ten mladý'.
Může se však stát, že slabika zdloužená podle pravidla (i) zůstane jako dlouhá pod přízvukem «zakonservována» v kmeni od výchozího jména odvozeném, cf. /g'ě j 'r'-i/ vs. /'g'ě|r-as/ 'dobrý' -* /'g'ějr'-in'j-ťi/ 'zlepšovať, /gräj'ž-us/ 'krásný' vs. /'grä|ž-ús/ -* /'gräjž'-in'j-ťi/ 'zkrášlovat'. Druhotná slovesa s běžným zápisem {gěrinti} a {gräžinti} mají nepohyblivý prízvuk na kořenové slabice kmene a tato slabika je stále dlouhá s vrcholem /ě/, resp. /ä/. Jejich dlouhá kořenová slabika se drží i v kmenech, které se jinak - u sloves, v nichž dochází ke změnám polohy prízvuku - pod přízvukem nedlouzí, speciálně pak zůstává dlouhá v infinitivu. Pokud však tato slovesa přijmou předponu pér-, jež na sebe strhává přízvuk kdykoliv a kdekoliv se vyskytne, kořenové slabiky se zkrátí, cf. /'per-g'ě|r'-in' j-ťi/ 'přehnaně vylepšovať, /'per-grä!ž'-in' j-ťi/ 'prezdobiť. V jiných derivátech, jež mají nepohyblivý přízvuk na kmenové slabice nekořenové, třeba na kmenotvorném sufixu, zůstává kořenová slabika s vrcholem lil či lži stále krátká, cf. /pa j -si j -gě j 'r-é j -ti/ 'zlepšit se', /pa- j grä j 'ž-é j -ti/ 'zkrásněť.
3.2.3 Intonace vyjadřuje kontrast mezi dlouhými slabikami. Každá dlouhá slabika (nezávisle na prízvuku!) je intonována buď akútově (značeno ' , komplexní zápis akútové dlouhé slabiky pak vypadá j — j), nebo cirkumflexově (značeno " , komplexní zápis cirkumflexové dlouhé slabiky pak vypadá j — j). Tuto opozici pojímáme jako ekvipolentní. Krátké slabiky se intonačního protikladu neúčastní. Právě povinné intonační rozdělení všech dlouhých slabik na akútové vs. cirkumflexové dovoluje zavést v litevské fonologii slabičnou délku jako samostatné prosodéma, nezávislé na fonématech: dlouhá je ta slabika, která podléhá intonačnímu protikladu, oproti krátké, jež onomu protikladu nepodléhá (uvědomme si, že v češtině takto
52 Morphemata
Liber I
postupovat nelze). Následně můžeme zavést jisté třídění fonémat: je-li samohláska takové fo-néma, které samo o sobě dokáže vytvořit slabičný vrchol, pak dlouhá samohláska je právě ta, která sama o sobě dokáže vytvořit vrchol slabiky dlouhé (řádek 2 tabulky T 3.2), krátká (řádek 1) ta, která to sama o sobě nedokáže, leda by se zapojila do dvojhlásky (řádky 3-6). Klasický popis Kurschatův (1876: 58-63) předkládá notový zápis sugerující přesnost a jasnost: akút je prudké glissando o čistou kvintu dolů, cirkumflex pozvolný krok
0 malou tercii vzůru s následným návratem. Moderní popisy jsou mnohem opatrnější: fonetická povaha intonačního rozdílu je velmi komplexní. Pro fonologický popis musíme nejprve postulovat, že každá dlouhá slabika má dvoumorový průběh, zatímco krátká je pouze jednomorová. Jednu každou z obou mor dlouhé slabiky lze příznakově zatížit (a zatěžuje se vždy jenom jedna mora, což naplňuje podstatu ekvipolentní opozice): při akútové intonaci je prosodicky příznaková mora první (tomu odpovídá
1 litevský název tvirtapraděpríegaidě 'intonace s tvrdým počátkem'), při cirkumfle-xové naopak druhá {tvirtagálě príegaidě 'intonace s tvrdým koncem').
Intonační protiklad je významotvorný, cf. /'klós'jťé/ 'stlal' (postel), 'skládal' (prádlo) :: /'klôs'jťé/ 'záhyb' (na šatech, ozdobný), /'kláujs'é/ 'ptal se' :: /'klaujs'é/ 'poslouchal'.
Již víme, že při kmenotvorbě si dlouhá slabika může uchovat svou délku a přitom změnit jejího nositele. Co se v takovém případě děje s její intonací? Obecně se mění, cf. /s'ep' j 'ťí |n'-as/ 'sedm' /s'ep' | 'ťiňj-t-as/ 'sedmé'. Kmen coby (dílčí) morf je totiž vymezen komplexně, fonématicky i prosodématicky zároveň, a změna intonace je jedním z kmenotvorných prostředků (i tehdy, když se nositel slabičné délky nemění). Může doprovázet změny fonématické, cf. /žmôj 'g-us/ 'člověk' «► /'žmó|n'-és/ 'lidé', ba může kmeno-tvorbu vyjadřovat sama o sobě, cf. /jáu ] 'n'-íems/ 'mladým' ** /'jaü | n'-áms/ 'dorostencům'.
Vznikne-li dlouhá slabika až v důsledku kmenotvorby, nelze její intonaci obecně předvídat: vychází z vlastností jednak kořene (některé kořeny jsou disponovány akútově, jiné cir-kumlexově), jednak kmenotvorného prostředku a kategoriálního zařazení (některé prostředky i kategorie vyžadují specifickou intonaci, jiné nikoliv).
Kořen TRK, s nímž jsme pracovali výše (3.2.1), vytváří v adjektivech délky cirkum-flexové, cf. /tru j 'k-us/ 'trvalý' «* /trü j 'k-us/ 'zpřetrhaný' ** /trau [ 'k-us/ 'vytahaný', ve slovesech akútové, cf. /'truk'|-ťi/ 'trvať *> /'trük'j-t'i/ 'zpřetrhat se' «* /'tráuk' ] -ťi/ 'táhnout'. Kořen ML vytváří akút jak ve slovese /'m'i j ľ-i/ 'miluje', tak v substantivu /m'éi|l'-é/ 'láska' i adjektivu /m'íe]l-as/ 'milý, příjemný', leč cirkumflex v /'m'elj 1-us/ 'milý, přítulný'. Kmenové rozšíření -n-, jež tvoří příznakový ind.praes, vede na cirkumflex, cf. /'tru|k-o/ 'trval' -» /'tru-ři-jk-a/ 'trvá', rozšíření -st-, se stejnou funkcí, vede na akút, cf. /'s'én|-st-a/. Vidíme, že otázka po intonaci litevské slabiky je bytostně morfologická. Budeme ji proto vykládat důsledně morfologicky.
Bytostně morfologickou záležitostí je i poloha prízvuku ve (fonotaktickém) slově, již jednotlivé dílčí morfý (2.3.3) pouze ovlivňují svou prosodickou (nikoliv prosodématickou) charakteristikou (vyložíme v oddílech II/3.1 pro konjugaci a III/2.3-4 pro deklinaci). Z hlediska přízvukového chování dílčích morřů kmenových zakládají dlouhá cirkumflexová slabika stejně jako krátká, neintonovatelná, jednu společnou prosodickou charakteristiku, jež stojí v protikladu ke slabice dlouhé akútové. V této souvislosti uveďme, že dochází-li k dloužení kmenové slabiky pod přízvukem (cf. infrä 3.2.2), má výsledná dlouhá slabika, kontextově-přízvukový protějšek krátké, intonaci vždy cirkumflexovou, čímž je zajištěno jednotné proso-dické chování obou alomorfů, cf. /ä j 'r'-äü/ «♦ /'ä j r'-ě/, /n'ě j 'š-u7 Wn'e ] š-ä/ pro tvary sloves 'oral' (ind.praet) a 'nese' (ind.praes).
I
Caput 3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 53
Logika výkladu, jejž v této práci podáváme, požaduje, abychom intonační upřesnění uváděli u každé dlouhé slabiky. To mimo jiné znamená u slabiky prízvučné i neprízvučné.26 Nicméně fonologický potenciál intonačních rozdílů se uplatní pouze ve slabikách prízvučných. Kmen /várp-/ znamená 'klas', kmen /vařp-/ 'zvon'. Příslušná jména patří k různým skloňovacím typům, shodou okolností však lze postavit proti sobě tvary A.SG /'vár | p--ä/ :: /'vař ] p-ä/, které jazykový systém jasně odlišujeprávě intonací — a rodilí mluvčí tento rozdíl vnímají a používají. Od obou slov lze odvodit diminutíva shodnou příponou 1-éV-l. Původní kmenová slabika se nemění a není důvod si myslet, že se mění její intonace. Nicméně nositelem kmenového prízvuku se stává slabika se sufixovým l-é-l, jež se pod přízvukem dlouží a nabývá intonace cirkumflexové (i z takto rozšířeného kmene se ovšem při ohýbání slova může přízvuk přesunout na koncovku a sufi-xová slabika nabude zase krátké podoby). Kmeny /vár'p'-ěl'-/ 'klásek' a /vař'p'--él'-/ 'zvoneček' opět patří různým deklinačním typům, opět však lze najít koncovkově shodné tvary, tentokrát G.pl /vár' j 'p'-ě j ľ-u7 :: /'vař' | 'p'-ě j ľ-ú7. Potenciál intonačního rozdílu první slabiky, nyní však neprízvučné, zde už systémově využit není a i pro rodilé mluvčí jsou oba tvary homonymní. Uzavřeme tedy, že významotvorný rozdíl slabičné intonace se mimo přízvuk neutralizuje. Li-tevské morfy však budeme pojímat tak, že jejich dlouhé slabiky mají konkrétní intonaci i v pozici neprízvučné, a podobu této intonace - nemůžeme-li se opřít o zřetelnou zvukovou empirii - budeme vyvozovat z morfologických analogií.
3.2.4 Grafické uchopení prosodémat by v plné míře fenologické přesnosti bylo nesmírně těžkopádné: nad fonématickým nosičem, rozčleněným na slabičné segmenty, klást značky pro délku (! - ! :: j u j), každou dlouhou slabiku upřesňovat intonačně (j — j :: | — j), u každé prízvučné slabiky vyznačovat příznak prízvuku (j,y- j :: j — \) .2? V plném rozsahu jsme to nedělali ani zde, v oddíle věnovaném základním prosodématům sylabického a fonotaktického rozpětí. V dalších oddílech této kapitoly - stejně jako v celém textu - budeme prosodémata značit jen v míře nejmenší nutné. Nejdříve předešleme, že
(i) slabičné hranice ( j ) ve fonématické posloupnosti vyznačovat nebudeme, leda by pro to nastal zvláštní důvod. Slabiku rozpoznáme pomocí jejího vrcholu;
(ii) mnohem víc než o hranice slabiky se budeme starat o hranice morfů. Ty vyznačujeme nepříznakově spojovníkem (-), příznakově pak, dá-li se očekávat zvláštní výsledek pospojování morfů, výrazem (-&-). Tyto morfové hranice na slabičných nijak nezávisí, zatímco
(iii) předěly, ať už vnitřní (=), vnější (+) nebo koncový (#), vždy shodně označují hranici morfu i slabiky.
Vlastní prosodémata pak zachycujeme ve shodě s tradicí takto:
• Délka slabiky se nevyznačuje vůbec. Dá se jednoznačně určit z podoby slabičného vrcholu, jak jsme vyložili v souvislosti s tabulkou T 3.2.
• Přízvuk se vyznačuje trojím znakem, jenž ve svých rozličných podobách zároveň upřesňuje intonační povahu prízvučné slabiky. Přízvuk nad krátkou, tedy neintonovatelnou slabikou se značí gravisem ("), přízvuk nad dlouhou akútovou znaménkem ('), nad dlouhou
26 Sotva by bylo rozumné vázat prosodickou charakteristiku kmene na intonační průběh jeho slabiky a zároveň tvrdit, že když právě v souhlase s prosodickou charakteristikou kmene přejde v tom kterém slovním tvaru přízvuk z kmene na koncovku, intonační průběh kmenové slabiky se změní.
27 Zápisem | -1, který vznikne spojením zápisů | - ] a j u j, vyjadřujeme slabiku bez upřesnění, zda je dlouhá nebo krátká.
54 Morphemata
Liber I
cirkumflexovou znaménkem (~), cf. /baltäs'is/, /baltäjam/, /baltajame/, což jsou po rade složené tvary N.sg masc, D.sg masc a L.sg masc adjektíva 'bílý'; ve standardní grafice, která délku a nijak nevyznačuje, bychom psali {baltasis, baltájam, baltajame}.28 •       Intonace neprízvučné dlouhé slabiky se nevyznačuje.
Dvojjediná značka pro prízvuk a intonaci dlouhé slabiky se umisťuje nad slabičný vrchol. Má-li slabika vrchol dvojhláskový, klade se znaménko akútu a cirkumflexu ve shodě s výše podaným morovým výkladem akútové a cirkumflexové intonace: akút, charakterizovaný intonační příznakovostí první mory, se značí nad první složkou dvojhlásky, cirkumflex, charakterizovaný intonační příznakovostí mory druhé, nad druhou složkou dvojhlásky, cf. {jáunas} 'mladý', {tárpu} (I.sg) 'mezerou' vs. {jaünis} 'dorostenec', {tařp} (praepos) 'mezi'. Akútová intonace slabiky s dvojhláskovým vrcholem se někdy zapisuje dokonce i gra-visem, vždy přitom nad první složkou. Týká se to smíšených dvojhlásek začínajících krajní samohláskou, sc. {iR, CiR} vs. {áR, éR}. Důvod této ortigrafické zvyklosti je fonetický: gravis má naznačit, že první složka se ve výslovnosti nedlouzí, akút vyjadřuje její dloužení. Protiklad znamének {púlti} 'napadať vs. {púolé} 'napadl' tedy říká, že v akútové intonovaném vrcholu ul zní u krátce ['půl' jťi], kdežto ve vrcholu uo, rovněž akútově intonovaném, se první složka výslovnostně dlouží na úkor druhé ['puojľé].29 Gravisem se vyznačuje akút též u kulturních europeismů, kde dlouhou slabiku tvoří /ěR, öR/, cf. ({firma} =>) {férma, fôndas} = /'f ěr|ma, 'fön j das/.
3.3     Morfonologické přehodnocení palatální korelace
Fonologický inventář, který jsme předvedli v oddíle 3.1, nyní upravíme do (jedné) složky morfonologického systému, jenž v našem výkladu bude představovat vlastní instrumentárium fonématicko-prosodématické (dále již jen morfonologické) roviny. Aparátem morfonémů pak v knihách II a III popíšeme formální paradigmatiku litevské morfologie.
První úprava bude spočívat v tom, že v soustavě litevských fonémů oddělíme distink-tívní rys palatálnosti od souhlásek a povýšíme jej na samostatnou jednotku. Soustava konso-nantických morfonémů se tím výrazně zjednoduší: místo dvou fonémů výchozího inventáře budeme mít jeden, jenž vůči oběma představuje jistý archifoném. Zároveň odpadne starost o fonologičnost některých okrajových dvojic, jako jsou (h :: h'), (d :: a").
Víme již, že litevský konsonantismus je propojen sítí dvou korelací, palatální a zně-lostní. Jeho morfonologickou redukci lze jistě provést v obou korelačních rozměrech. Nicméně znělostní korelaci systémově přehodnocovat nebudeme. Ne proto, že není tak rozšířená jako palatální (cf. 3.1.7 sub B), ale proto, že pro takovou úpravu nevidíme funkční využití. Morfonologickému přehodnocení litevského vokalismu a jeho vztahu k soustavě konsonan-tické se budeme věnovat v následujícím oddíle 3.4.
3.3.1 Připomeňme si nejdříve, čím se palatální korelace vyznačuje. Litevské souhlásky jsou do párové korelace nepalatální :: palatální (značeno C :: C') zapojeny soustavně;
28 V běžných textech se prízvuk nevyznačuje, leda v jednotlivém slově, chce-li autor předejít homony-mii. V textech pro potřebu didaktickou nebo filologickou lze prízvuky vyznačovat soustavně.
29 Jde o tradiční výklad «intonace přízvuku», postavený na sluchově-pocitové analýze. Experimentální fonetika jej příliš nepotvrzuje, nicméně grafická konvence od něho odvozená zůstává.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 55
jedině palatální souhláska j k sobě nemá nepalatální protějšek. V posloupnosti konsonant -vokál (CV) se nepalatální souhlásky vyskytují pouze před zadními samohláskami (jakož i dvojhláskami začínajícími zadní samohláskou: sloupce 4-6 zleva v T 3.2), zato palatální mohou stát před všemi samohláskami (i dvojhláskami). Na konci slova stojí z korelačního páru vždy souhláska nepalatální, v souhláskových skupinách se přítomnost či nepřítomnost příznaku palatálnosti vyrovnává podle posledního členu. Protiklad C :: C je fonologický, cf. /'šuôV 'pes' :: /'š'uôV 'tímto', /s'e'nal/ 'staře' :: /s'e'n'aí/ 'dávno'.
(i) První krok při budování nové morfonologické soustavy spočívá v segmentaci /C7 => /C-i/, kde ICI je nepalatální protějšek konsonantu ICI a lil distinktívní rys palatálnosti. Nepalatální ICI můžeme pokládat za archifoném v Trubeckého (1939: 71) pojetí, totiž za soubor všech distinktívních rysů, které mají /C7 i ICI společné, přičemž lil je ten jediný rys, který má /C7 oproti ICI navíc. Budeme tedy /'š'uôV popisovat /'š-i-uôV.
Přijatá fonologická segmentace ICI =* /C-i/ se dobře odráží v litevském pravopise, kde se 1'š'uól zapisuje {šiuô}, na rozdíl od zápisu {šuô} pro /'šuô/.
(ii) Potom si uvědomíme, že
• litevština nemá konsonantické posloupnosti /Q'Q/ ani /C,C27, ale pouze /C1'C27 nebo /QCj/ (kde ICJ a ICJ jsou nepalatální archifonémy). Posloupnost /C1'C27 lze vydělením společného rysu palatálnosti segmentovat na /CiQ-i/. Rekurentně lze rozebrat posloupnosti 3 a 4 souhlásek (delší se v litevštině nevyskytují), čímž dospějeme k případům /QC2C3-Í/ a /C,C2C3C4-i/;
• na konci slova (před vnějším nebo koncovým předělem) může stát konsonant jedině nepalatální, totiž IC+I, ICffl, nikoliv IC+I, iCttl;
• takže v litevském slově za segmentem I-i-1 musí vždy následovat samohláska. Můžeme se proto omezit pouze na segmenty /C-i-V/.
(iii) Dále uvážíme, že
• před přední samohláskou (značka V', jde o sloupce 1-3 v tabulce T 3.1) se v litevštině může vyskytovat jedině palatální souhláska, tedy /C-i-VY;
• zatímco zadní samohlásce (značka Vu, jde o sloupce 4-6 v tabulce T 3.1) může předcházet souhláska jak palatální /C-i-V"/, tak nepalatální /CV7;
• takže palatální segment můžeme pokládat za trvalý, imanentní rys předních samohlásek /V7. Jinými slovy: přední samohláska automaticky palatalizuje souhlásku (souhláskovou skupinu), která jí předchází.30 Před /VY tudíž palatální segment vůbec nemusíme uvádět, protože je tam vždy přítomen. Stačí jej tedy vyznačovat pouze před /V"/.
I tato skutečnost je v litevském pravopise podchycena. Palatálnost souhlásky se vyznačuje pouze před zadní samohláskou, nikoliv před přední. Slova /s'e'naí/ i /s'e'n'aí/, která obě začínají palatálním /s7 následovaným přední samohláskou, se píší po řadě {senaí} a {seniaí}: vyznačuje se pouze rozdíl palatálnosti u druhé souhlásky, za níž následuje zadní samohláska.
30 Na počátku slova - v poloze /+VV nebo /#V7 - se palatalizační schopnost předních samohlásek nijak neprojevuje: litevské /'ěžeras/, /'ěglé/ zní ['šž'eras], ['äg'ľé] — oproti českému [jezero], [jedle] (pozor! ěglé znamená "smrk", Picea abies, kdežto "jedle", Abies alba, se řekne kénis); náslovné [jŤf_]//rjil_]//[jiě_] litevských slov vykládáme v 3.4.7.
56 Morphemata
Liber T
(iv) A konečně zavedeme pro litevštinu zvláštní morfonologickou soustavu, ve které
• z výčtu daného v části 3.1.5 přejímáme pouze nepalatální konsonantické fonémy (za každou dvojici ICI :: ICI pouze ICI) a izolovaný vždy palatální foném /j/;
• zavedeme samostatný morfoném lil, kterému budeme říkat palatalizační prvek;
• soustava samohláskových fonémů zůstane nezměněna tak, jak byla v části 3.1.1. Některé souhláskové morfonémy zůstanou okrajové: uplatní se buď pouze v «cizích» slovech {lil, Ixl, /h/), nebo navíc jenom v okrajových okruzích (onomatopoia, expresíva) slov domácích (Id, 1^1). O zapojení Id a lij do morfonologického systému pojednáme níže (3.3.3).
(v) V této morfonologické soustavě budeme palatální souhlásku [C] (kromě izolovaného l]l) pokládat za alofon («alomorfon» by znělo podivně) nepalatálnflio ICI v kontextu:
• před přední samohláskou /CVV > [C'V;],
• před palatalizačním prvkem, za nímž následuje zadní samohláska: /CiV7 > [CV],
• před jinou palatální souhláskou, jež sama vznikla jedním ze dvou právě uvedených způsobů: /CjQ-i/ > [C,'C2'].
Jelikož jsme tímto palatálním souhláskám odňali status fonémů, budeme o nich hovořit jako o palatalizovaných alofonech. Dále budeme říkat, že přední samohlásky (V') pala-talizují předchozí souhlásku, kdežto zadní nikoliv, leda by jim předcházel palatalizační prvek.
3.3.2 Uvedeme nyní přehled palatalizujících slabičných vrcholů, samohlásek a dvojhlásek. Podává jej tabulka T 3.3, která je obměnou tabulky T 3.2. První 3 sloupce zleva má s předešlou tabulkou přímo totožné: uvádějí ty slabičné vrcholy, které předcházející konsonant pala-talizují automaticky (kontext /_V7); poslední 3 sloupce zleva uvádějí slabičné vrcholy se zvláštním příznakem palatalizace (kontext /_ iV7). Na položky ve sloupcích 4-6 zleva lze v našem morfonologickém systému nahlížet jako na nepravé dvojhlásky (řádky 1-2 shora) či nepravé trojhlásky (řádky 3-6 shora), jejichž první složka /i/ se vztahuje k iniciálnímu slabičnému svahu.
T 3.3
i		e	i-a		i-u
I	é	ě	i-i	i-o	i-ů
ie					i-uo
			i-au		
		ei	i-ai		i-ui
ÍR		eR	i-aR		i-uR
Poznámky
1) Samohláska Id a nepravá dvojhláska /ia/ ve většině pozic neutralizují svůj vokalický timbre, takže /gi'l-i-as/ 'hluboké' (A.pl fem) zní stejně jako /gi'l-es/ 'žaludy' (A.pl), totiž [g'i'ľaes]. Druhotně mohou být rozlišeny, předcházejí-li jim alveolárni lil, lál, neboť ty se před Id a /ia/ realizují odlišnými alofony, cf. /'tvírtái+'präd-i-ái/ > ['ťv'írtái + 'prä^'ái] :: [ťv'írta'präďéi] < /tvírta'präd-éi/ ('tvrdý začátek' :: 'akútová intonace', D.sg fem).
2) Neutralizovat se může i protiklad dvojhlásky /ei/ a nepravé trojhlásky /i-ai/, takže /'sěn-éi/ 'stařeně' (D.sg) :: /'sěn-i-ái/ 'starci' (N.pl) může znít stejně [Ven'áj].
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 57
3) Nepravá trojhláska /i-au/ nahrazuje v domácích litevských slovech chybějící dvojhlásku */eu/ coby přední protějšek k zadnímu /au/. Využívá se přitom neutralizace protikladu lei :: /ia/, takže platí /ra'š-i-aú7 :: /ra'š-éí/ /ra'š-aú7 :: /ra'š-ai/ 'psal jsem...' (l.sg praet, 2.sg praet, l.sg praes, 2.sg praes). Protiklad /ra'š-aů/ :: /ra'š-i-aú7 se přitom zvukově realizuje palatalizovaností /š/, tedy [ra'šaú] :: [ra'š'au].
4) Z výše uvedeného lze soudit i na neutralizaci léRI :: /i-aR7, žel příklady neznám.
3.3.3 Zvláštní pozornosti si zasluhují palatalizované alofony alveolár (dentál) lil a. Idl. Ty se působením přední samohlásky palatalizují běžným způsobem, takže /tel :: Ital => [ťe] :: [ta] a /de/ :: /dal =» [ďe] :: [da], stejně jako /ne/ :: /na/ =» [n'e] :: [na], kdežto před lil (a zadní samohláskou) se neznělá dentála [t] změní nikoliv na palatální dentálu [ť], nýbrž na palatální tupou polosykavku [č'], sc. /ta/ :: Itial => [ta] :: [č'a], a znělé [d] se změní nikoliv na [ď], nýbrž na [3'], sc. /da/ :: /dia/ =* [da] :: [3'a], zatímco /na/ :: /nia/ => [na] :: [n'a].
V našem morfonologickém systému litevštiny skutečně položíme, že fonémy (morfo-némy) lil a lál mají po dvou palatalizovaných alofonech, a sice [ť], [ď] v kontextu /_V7 a [č'], [3'] v kontextu /_ iV7. Nicméně mezi alveolárními explozívami (dentálami) a tupými afrikátami (polosykavkami) panují v litevštině vztahy poněkud složitější.
A) Hláska [ť] může okrajově stát i před zadní samohláskou, jak dokládá onomatopoické sloveso tiulénti [ťu'ľén'ťi] 'štěbetat' (o housatech), intelektualizované pojmenování tiurkai 'Turkotataři' (soubor národů turkotatarských jazyků) nebo přejatý název látky tiúlis 'tyl'.
• Vedle palatalizovaného [č'] se vyskytuje i nepalatalizované [č], a to jednak ve slovech cizího původu, cf. mäčas 'sportovní zápas' (angl. match), púčas 'puč' (něm. Putsch), jednak v onomatopoickém čáižyti 'prásknout bičem' a konečně v několika domácích expresí-vech jako giňčas 'hádka, spor', cf. gínti(s) 'hájit (se)'.31
• Hláska [č'], kontextově palatalizovaná, stojí před (palatální) souhláskou v litevských expresívech nositelů vlastnosti, cf. ['baí'č'-k'-is]//['baí'č'-k'-é] «bělák» masc//fem (nápadně bíle zbarvené zvíře), ['juôč'-k'-is]//['juôč'-k'-é] «čerňák» masc//fem (nápadně černě zbarvené zvíře; výrazně tmavý, tmavooký a tmavovlasý člověk; černoch).32
• Dále se [č]//[č'] bez ohledu na palatalizovanost vyskytuje před souhláskou (od níž právě přejímá palatalizovanou nebo nepalatalizovanou podobu) ve složeninách na morfovém švu, cf. [plač = 'räg'-is] 'parožnatka' (Platycerium, kapradina) «- /pla't-us/ 'široký' & /'räg-as/ 'roh'. Podobně tvořené slovo pläčkelnés 'široké kalhoty (jako stil oblečení)' (*- /pla't-us/
31 AtgDLKŽ dokládá z kmenů na [č] vedle přejatých slov púčas, mäčas a zmíněného již giňčas ještě expresíva kiviřč-as rovněž 'hádka, spor', sfič-as 'zašprajcování se' (tvrdošíjné trvání na svém), sťič-as/lsťič-ě 'umíněnec', snuč-asllsnúč-é 'dřímal' a krtič-asllkruč-ě 'zlodějíček'. DLKG (§ 68.3) uvádí navíc slovo guč-as 'chytrák, filuta'.
32 Hláska [č] zde stojí místo kořenové dentály. Vznikla tedy palatalizací IV, cf. /'bált-as/ -* /'baíč-k-is/ ('bílý' -» «bělák»), /'drůt-as/ -* /'druč-k-is/ ('urostlý, zavalitý' -* 'vazoun, zavalitec'), nebo znělost-ní asimilací lij, jež samo vzniklo palatalizací lál, cf. /'júod-as/ -* /'juôc-k-is/ ('černý' -* «čerňák»), /'rud-as/ ->/'rač-k-is/ ('zrzavý' -*'zrzek'), /'did-is/ -»/'dič-k-is/ ('velký' -»'kolohnáť, 'čahoun'). Uvedených pět expresív jsou jediné morfologické deriváty obsahující posloupnost [-č'k'-], které uvádí AtgDLKŽ. Stejnou hláskovou posloupnost vykazuje ještě /'buč-k-is/ 'pusa' (polibek); to je však od kořene /buč-/, lexikálně izolovaného a morfologicky nerozebiratelného, cf. /bu'č-iúo-ti/ iíbať.
58 Morphemata
Liber I
'široký' & /'kéln-és/ 'kalhoty') zní ['pläč'=k'eľn'-és] s palatálním [č'], přizpůsobeným následujícímu úseku [k'e]. Toto [č] pochází z lil v kmenové finále první složky komposita.
• Konečně je pak doloženo [č] v absolutním konci slova, kde se palatalizované alofony nikdy nevyskytují, a to v příslovci {ýpač} = [Tpač] '(ob)zvlášt", což je běžné, nijak okrajové slovo, a naopak ve velmi okrajovém citoslovci škáč 'kšc!' (když odháníme kočku).33
Shrňme A. V části 3.1.7 sub A jsme zkoumali fonologičnost palatálních protikladů (t :: ť) a (č :: č'). První jsme prokázali s malou výhradou prosodické neshody, cf. /'tuíkaí/ :: /'ťúrkaí/, druhou bez výhrad, cf. /'pučas/:: /'puč'as/. Fonologičnost (t :: č) dokládá mätas 'míra, měrná jednotka' :: mäčas 'sportovní zápas'. Tato trojice příkladů však stačí jako důkaz fonémovosti souboru pouze tříprvkového, nikoliv čtyřprvkového; doklad fonologičnosti
protikladu (ť :: č') neznám.
K onomatopoickému [ťu'ľén'ťi] 'štěbetat' (o housatech) bychom potřebovali najít nějaké *[č'u'l'én'ťi]; takové slovo sice není, ale existuje zvukově blízké [č'uľ'b'et'i] 'švitořit' (o ptácích). Morfologickou hrou lze slova ['g'iňčas] 'hádka' a ['g'ín'ťis] 'hájit se' upravit do tvarů [g'iŕľ'č'e] (L.sg) :: [g'ín"ťe] (búdinýs), které jsou odlišeny nejen hláskami, ale i intonacemi a polohou prízvuku. Vidíme tedy, že prostor pro fonologizaci (ť :: č') je otevřen, leč dosud nevyužit. Místo chybějícího dokladu na fonologičnost (ť :: č') se však můžeme opřít o jasně průkaznou fonologičnost (t :: č'). Dokladuje mezi domácími slovy mnoho, mají totiž oporu morfologickou, cf. /ma'taú/ 'vidím' :: /ma'č'aú/ 'viděl jsem'. Víme tedy bezpečně, že posloupnost t:: c :: č' obsahuje tři navzájem různé fonémy. Protiklady (ť :: t) a(ť :: č') jsou potenciálně fonologické: dosud nalezené minimální páry se liší nejen hláskově, ale též prosodicky. Hlásku [ť] proto pokládáme za kandidáta na samostatný foném.
b) Neznám doklad na výskyt [ď] před zadní samohláskou (cf. 3.1.7 sub A a tam diskusi k příkladu [bor'ďúras]). Nepalatalizované [3] před zadní samohláskou dokládají v litevštině jen výpůjčky, cf. [mahara'^a].
• Na konci slova znělé [^//[Ť/] stát nemůže. Uvnitř slova se mi podařilo najít jen jeden doklad [Ť,]//^'] (bez ohledu na palatalizaci) v kontextu před znělou souhláskou, a to v kom-positu [b'r'ie^=gal'v'-is] 'člověk s hlavou jako los' («- /'bríed-is/ 'los' & /gál'v-a/ 'hlava'), které jako hapax legomenon bez prosodémat uvádí LKŽ 1:1044. Ve všech jiných případech morfologické derivace se etymologické [3]//[ž/] vždy znělostně asimilovalo na [č]//[č'].
To platí jak o derivacích, tak o kompositech. V derivačním typu /'júod-as/ -* ['juôc'--k'-is], který jsme rozebírali sub A, si můžeme představovat - avšak pouze představovat - strukturu /3-k/, cf. /'júod-as/ -* /'juô^-k-is/ > ['juôč'-k'-is]. Ve složeninách didžtuřtis '(vele)boháč' (<- /'did-is/ 'veliký' & /'tuřt-as/ 'bohatství'), didžponis 'velkopán' (*- /'did-is/ 'veliký' & /'pôn-as/ 'pán') sice nalézáme švy l^=tl, /3=p/, avšak v důsledku znělostní asimilace vychází fonémová struktura /dič-'tuřt-is/, /'dič--pón-is/; grafématika {didžtuřtis}, {didžponis} pouze zdůrazňuje etymologický vztah k adjektivu ďid-is.
Distribuční prostor pro [3] ^[3'] je potenciálně mnohem větší, než kolik z něho litevština zatím aktualizovala.
33 Jde o jediné dva příklady doložené v AtgDLKŽ. Ve výrazu ['Tpač] je [č] morfonologicky odvoditelné z kmenové finály lil, cf. ['Tpač] < ['Tpač'ai ] < /'Tpat-i-aí/ ' (ob)zvlášť ' *- /ipa't-us/ ' (obzvláštní '. Citoslovce škáč je nemotivované.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 59
Shrňme B. Fonologičnost protikladů (d :: ď) a (3 :: 3') jsme probírali v 3.1.7 sub A: první jsme neprokázali, druhou ano, cf. /'rä^úV :: /'rä^'úV. Fonologičnost (d :: 3) dokládá /'rädos/ 'nacházelo se' :: /'rä^os/ 'rádžové'. Příklad na (ď :: 3') neznám.
Protiklad (ď :: 3)' nejlépe aproximuje dvojice [ťv'irtapra'd'a?] = {tvirtapradě} 'cir-kumflexovou (intonací)'(I.sg.fem) :: [ťv'ir'tapra'3'a?] = {tvirtápradžiä}'tvrdý začátek' (N.sg), cf. supra 3.3.2 sub 1. Vidíme, že i ve vztahu (ď :: 3') je volný prostor pro fonologizaci.
Zato příklady na fonologičnost (d :: 3') jsou hojné a mají morfologickou oporu, cf. /'ród-au/ 'ukazuji' :: /'ró^'-au/ 'ukázal jsem'. Víme tedy bezpečně, že posloupnost d :: 3 :: 3' obsahuje tři navzájem různé fonémy. Fonologičnost protikladů (d :: ď) a (ď :: 3') jsme dosud neprokázali. Budeme však předpokládat, že oba jsou potenciálně fonologizovatelné.
shrňme A+B. V morfonologickém systému litevštiny, jaký budujeme, pracujeme s nepala-tálním «archifonémem» (v postavem morfonému) a s palatalizačním prvkem /i/ (rovněž v postavení morfonému). Mezi souhláskové morfonémy patří i dentály Itl, lál a tupé polosy-kavky lil, iy. Morfonémy lil a ItJ mají dvě kontextově podmíněné realizace, nepalatalizo-vanou a palatalizovanou, tak jak to předpokládá bod 3.3.1 (v). Morfonémy lil a lál však mají po třech základních alo(mor)fonech, po jednom nepalatalizovaném a dvou palatalizovaných, v neznělé řadě [t], [ť], [č'] a ve znělé [d], [ď], [3']. Před samohláskou se vyskytují jako [t]//[d] v kontextu /_V7, [ť]//[ď] v kontextu /_VV a [č']//^'] v kontextu /_ iV7. Kontextové varianty [č'], [3'] přitom dentály Itl, lál sdílejí společně s tupými polosykavkami lil, lij.
• Základní distribuci obou palatalizovaných variant dentálních morfonému řídí výše uvedené pravidlo. To pokrývá všechny morfonologické vztahy souvisící s flexí, totiž s vlivem koncovky na kmenovou finálu. Výjimky z distribučního pravidla, jaké jsme uvedli výše sub A et sub B (všechny souvisí s kmenotvorbou), nejsou v rozporu se základním rysem budovaného morfonologického systému: fonémy lil a ItJ jsou morfonémy ve smyslu části 3.3.1 (v) a jako takové mohou stát uvnitř kmene i na jeho konci a podléhají kontextové palatalizaci.
• Morfonémy Itl, lál a lil, ItJ jsou v našem systému rovnocenné. Rozsahem svého morfonologického uplatnění se však výrazně liší. Palatalizované podoby [č']//^'] jsou mnohem častěji variantami morfonému Itl, lál než morfonému lil, ItJ . Kmeny s tupou polosy-kavkovou finálou jsou v litevštině okrajové (jde o několik domácích expresív a o slova přejatá), kmeny s finálou dentální jsou běžné. I v jiných morfonologických pozicích než v kmenové finále před koncovkou je výskyt polosykavky (ať již palatalizované či ne) v drtivé většině případů motivován produktivní (!) morfonologickou střídnicí za dentálu.34 «Autonomní» vý-
34 Ve složeninách typu plačrägis představuje hláska [č] střídnici (kombinační variantu) morfonému Itl na konci první složky, sc. /plat-/ -» [plač-]. Složeniny typu didžtuřtis nás upozorňují, že i hláska [3] by mohla fungovat jako střídnice (kombinační varianta) fonému lál na konci první složky, sc. /did-/ -» [dřij-]. Navíc se ve složeninách vedle [plač-] z plač=räg-is uplatňuje i [plat-], cf. plat= =gal-ýs 'ten široký konec' [oproti úzkému] (<- /'plat-us/ 'široký' & /'gäl-as/ 'konec'); vedle [di^-] (byť v podobě znělostně asimilovaného [dič-]) stojí [did-] v did=vyr-is 'hrdina' («- /'did-is/ 'veliký' & /'vír-as/ 'muž') nebo ďid=vakar-is 'předsvatební večer' (<- /'did-is/ & /'väkar-as/ 'večer').
V této souvislosti se kladou dvě zásadní morfonologické otázky:
(1) Jak vůbec na morfémovém švu vzniká střídnice [č] (hypoteticky i [3])?
(2) Podle jakých pravidel se distribuují varianty [plat-]//[plač-] a [did-]//[dič-] (hypoteticky [did-]//[drž.-])?
V souvislosti s první otázkou nejprve upozorněme, že kroměplač=rág-is 'parožnatka' (Platycerium) máme též plač-ia-räg-is bríedis 'los se širokými parohy' a že vedle ďid=vyr-is 'hrdina' známe
60 Morphemata
Liber I
skyt tupých polosykavek doložíme nejlépe ve slovech «čerstvě» přejatých do litevštiny z jiných jazyků (e.g. čárdašas, čárlstonas, džáulis, džôkeris... překládat netřeba), z domácích lexikálních jednotek pak v citoslovcích. Protože však «autonomie» výskytu nějakého fonému je záležitostí produktivity morfologických vztahů, které ho motivují, může domácí litevské slovo ve svém kmeni dosvědčit <<autonomní» polosykavku i tím způsobem, že systém «zapo-mene» na morfonologickou cestu, po níž ona polosykavka dentálu (alveolám) vystřídala.35
C) Dodejme, že tupé polosykavky [č] a [3] (nepalatalizované i palatalizované) mají ještě jednu morfonologickou existenci, a to jako výsledek setkání alveolárni explozívy s alveolárni frikatívou. V tom se shodují s ostrými polosykavkami [c] a [3], jimiž jsme vůbec neměli dů-
i didz-ia=jěg-is výras 'muž mocné síly' (<- /'did-é/ 'veliká' & /'jég-a/ 'síla'), tedy složeniny, jejichž první kmen nekončí poslední souhláskou svého kořene, nýbrž je rozšířen přes palatalizační prvek ještě o kmenotvorný vokál, jmenovitě o /-i-a/. Vznik [č] (hypoteticky i [3]) na morfovém švu potom vyložíme ve dvou stupních: 1° pro první složku komposita se volí mezi kmenem prostým, cf. /plat-/, /did-/, a kmenem se samohláskovým rozšířením, cf. /plat-i-a-/, /did-i-a/, 2° prostokmenné složeniny se nemění, ve složenině se samohláskovým rozšířením se provede synkopaplač-ia=räg-is > plač= = räg-is ([plajč'aj 'räjg'is] > [plačj 'räjg'is]), didi-ia=tuřt-is (tato varianta je skutečně doložena, cf. DLKŽp.120) > didž=tuřt-is ([d'i^'aj'tur'jťisí > [d'ičj 'tur'jťis]).
Na druhou otázku odpovědět nedovedu. Je málo pravděpodobné, že vyšetřovaný rozdíl nese nějakou informaci, protože prostý a samohláskou rozšířený kmen často koexistují vedle sebe beze změny významu, cf. saldž-ia=rúgšt-is i sald-rugšt-is 'sladkokyselý' («- /sál'd-us/ 'sladký' & /rúgš't-us/ 'kyselý'). Nicméně koexistence dvou formálně odlišných variant se nabízí k dodatečné intelektualizaci, tedy k tomu, aby se v případě potřeby oba tvary do systému zabudovaly jako význa-monosná opozice. Ostatně soudím, že pojmenováníplač=räg-is 'platycerium' vzniklo právě takovou druhotnou intelektualizaci jedné z variant.
Analogicky k odpovědi na otázku (1) vysvětlíme i tvar {ýpač} = ['Tpač+], kde se [č] vyskytuje v koncové poloze, a to apokopou ze synonymního adverbia {ýpačiai} = [ 'Ipač'ai ].
35 Osamostatňuje se [č] (nikoliv však [3]), a to ne na švech předpon (kde je stále možné vyslovovat i nesplynule dentálu a sykavku) a složenin (kde je nutné vyslovovat splynulou polosykavku), nýbrž v odvozovacích sufixech (důsledně s polosy kavkou). DLKG § 68.3 vykládá ['gúčas] 'chytrák' «-/'gud-&-š-as/ (cf. gud-r-ús 'chytrý', i-gúd-es 'zkušený'), ['snúčasj 'dřímal, ospalec' *- /'snud-&--š-as/ (cf. /snu'd-a/ 'ospalost'). Je pravda, že existuje odvozovací přípona l-š-l, cf. /'vařg-as/ 'bída, chudoba' -* /'vařg-š-as/ 'ubožák', 'chudák'. Leč derivační historie ostatních slov na /-č-as/ je nejasná. Je giňčas 'spor' od morfologicky složitějšího /gín-'t-is/ 'obhajoba', což by zajišťovalo /tš/ > [č], nebo od morfologicky jednoduššího /'gin-a-(si)/ 'hájí (se)', kde ke kontaktu /tš/ nedochází? Slova kiviřč-as 'hádka', síič-as 'umíněnec', kruč-as 'zlodějíček' jsou v litevském lexiku bez morfologických předků a bez motivace dokládající morfonologickou proměnu /tš/ > [č] nebo láli > [č]. Naopak sama tato slova jsou východiskem pro další deriváty, cf. /ki'viřč-as/ 'hádka' -* /ki'viřč-T-ti-s/ 'hádat se', /kiviřč-'n-us/ 'hádavý'. V nich stejně jako v derivaci /'giňc-as/ 'spor' -» /'giňč-T-ti-s/ 'být ve sporu' -> /'giňč-in-iňk-as/ 'strana sporu' vystupuje Ičl jednoznačně coby samostatný (mormonem vytvářející základní lexikální morf, od něhož se odvozují další kmeny. Osamostatňování [č] a zároveň zánik synchronních morfonologických vazeb na lil můžeme doložit i v jiných případech. U slova bičiulis 'kamaráď (s odvozeninami bičiulýsté 'kamarádství', bičiuliškas 'kamarádský') ještě víme, že pochází od bit-ě 'včela', je to ale znalost spíše historicko-národopisná než jazyková (odkaz na bratrstva včelařů). U slov bučiúoti 'líbat' (s odvozeninami bučinys 'polibek', búčkis 'pusa'), či týčia 'schválnost, (zlý) záměr' (s odvozeninami týčiotis (iš ko) 'vysmívat se (komu)', tyčeika 'po-tměšilec') morfo(no)logickou motivaci [č] již neznáme: je součástí nejen kmene, ale i kořene.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
61
vod se zabývat: na rozdíl od tupých nepředstavují ostré polosykavky kombinační variantu k žádnému z frekventovaných morfonémů, takže zůstávají na okraji zvukového materiálu litev-štiny, pouze ve slovech přejatých a onomatopoických. Souhrnně lze polosykavky popsat produktivními vztahy Itšl > [č], /dš/ > [č], /ts/ > [c], /ds/ > [c], /tž/ > [3], Idžl > [3], /tz/ > [3], lázl > [7J; ke všem vztahům ještě existuje palatalizovaný protějšek.
Uvedené vzorce můžeme pro lil snadno ilustrovat díky předponě /at-/, cf. /at-&-'súk--0/ > /at='súko/ > [a'cúko] 'odvrátil (tvář), odtočil (z cívky)', /at-&-'šaúk-ia/ > /at='šaůkia/ > [a'čauk'a] 'odvolává (slovo, činovníka)', /at-&-'zvimb-é/ > /at= = 'zvimbé/ > [a'3'v'imb'é] 'přibzučel (se bzučením přiletěl)', /at-&-žaí'búo-j-a/ > /at=žaí'búoja/ > [a^aľbúoja] 'blíží se (bouřka za neustálého blýskání)'; pro lál se příklady vyhledávají hůře, nejspíše na švech složenin, cf. /'púod-as/ 'hrnec' & /'šäk--és/ 'vidle' -»/'púod=šakés/ > ['púočak'és]'naběrák do hrnčířské pece',/'júod-as/ 'černý' & /'žôl-é/ 'tráva' -> /'júod=žôlé/ > ['júajôľé] 'samorostlík' (Actaea špicatá, jedovatá bylina).
3.3.4 Shrňme oddíl 3.3. Za morfonologický systém pokládáme obecně každé uspořádání fonologických prostředků různé úrovně (segmentální, subsegmentální i suprasegmentální) učiněné s ohledem na výrazové potřeby morfologické, tedy s ohledem na jejich způsobilost vytvářet morfy. Takové uspořádání je specifickou součástí teorie, v níž popisujeme systém konkrétního jazyka. V oddíle 3.3 j sme přeuspořádali litevské konsonanty a jistý jejich fonologický rys přeřadili k vokálům, jednak jako imanentní složku vokálů předních, jednak jako doprovodnou jednotku vokálů zadních. V důsledku takového rozhodnutí se ve slabičném vrcholu objevily zvláštní, nepravé dvojhlásky a trojhlásky, jejichž první složka lil patří ve (zvukové) skutečnosti k iniciálnímu svahu slabiky; tyto nepravé dvojhlásky a trojhlásky se vyskytují pouze ve slabikách s neprázdným iniciálním svahem. Ono uspořádání jsme zavedli proto, abychom v dalších kapitolách mohli vyložit soustavu formálních paradigmat konjugačních (kniha II) i deklinačních (kniha III) tak, že od jistých základních řad koncovkových morfii jsou jednotným procesem palatalizace vokalické base koncovky odvozovány řady další. Konjugační schémata truňk-a vs. tráuk-ia vs. pa-truk-i ('trvá', 'táhne', 'zatlačí'), stejně jako deklinační stumbr-a-s vs. éln-ia-s vs. bríed-i-s ('zubr', 'jelen', 'los') vyložíme jako výsledek opakované palatalizace základního vokalického formantu -a-(truňk-a, stumbr-a-s), jež v prvním kroku vede na -ia- (tráuk-ia, éln-ia-s) a ve druhém na -i- (pa-truk-i, bríed-i-s), cf. II/3.1, III/3.3.
3.4     Morfonologické ohodnocení slabičných vrcholů
Pokračujeme v přeuspořádávání fonématicko-prosodématického inventáře litevštiny do morfo-nologického systému, tedy do inventáře prostředků vytvářejících morfy. Nyní se zaměříme na fonémy vytvářející slabičný vrchol a na jejich morfologicky motivované proměny. Vyjdeme od dvojhlásek, u nichž se morfologická motivovanost jednotlivých složek dá vyšetřovat názorněji, předvedeme však i morfologické proměny slabičných vrcholů jednohláskových.
Z hlediska fonologického je každý diftong dvojicí fonémů. Z hlediska morfonologic-kého je užitečné rozlišit dvojhlásky na segmentálně jednomístné a dvojmístné. Záměr je jasný: v dvojmístném diftongu je každý člen dvojice morfonologický samostatný, sám za sebe se může obměňovat s jinými prvky a sám za sebe může i nést morfématickou informaci, kdežto v jednomístném diftongu alternuje dvojhláska jako celek s hláskou jednoduchou. Pro takové rozlišení je nejprve třeba najít operativní kritéria.
62 Morphemata
Liber I
Následující výklad se týká dvojhlásek prvotních (řádky 3-6 shora v T 3.2); nepravé dvojhlásky, popř. trojhlásky, jež jsme zavedli v části 3.3.2, zkoumáme pouze v úseku mimo palatalizační element (cf. 3.4.5). Budiž zdůrazněno, že dvojhlásky, jednomístné i dvojmístné, hledáme a rozlišujeme uvnitř jediné slabiky. Dvojhlásku nelze směšovat se setkáním dvou samohlásek na rozhraní dvou slabik, k čemuž v litevštině též dochází, byť pouze na morfovém švu, cf. {paupýs} = /pa j u | 'pís/ = [pa=u'pTs] 'říční niva' (trojslabičné slovo bez dvojhlásky, pa- 'pod, podél', úp-é 'řeka'; mezi a a u zazní ráz)36 vs. {pauplýs} = /paúj'plis/ 'vyrážka' (dvojslabičné slovo s dvojhláskou ve kmeni paúpl-)?1
3.4.1 Dvojmístný diftong můžeme vymezit obsahově, a to komutací morfému: morf obsahující vyšetřovaný diftong srovnáváme s jinými morfy a ptáme se, zda vzniklé rozdíly lze uchopit - na morfématické rovině - aparátem sématickým. Chceme-li však zkoumat, zda každá složka diftongu vykazuje jistou morfologickou samostatnost, přispívajíc do svého morfii samostatným sématickým obsahem, záhy narazíme na nutnost rozdílného postupu u morfů kořenově-kmenových na jedné straně a koncovkových s předponovými na straně druhé.
Můžeme jistě prohlásit, že v koncovce slova ma j t-aú 'vidím' je diftong au dvojmístný, protože v komutacích ma\t-aú :: ma\t-ai:: ma\t-ei (l.sg praes, 2.sg praes, 2.sg praet) lze doložit, že druhá složka (u oproti i) vyjadřuje jedno konkrétní séma (osobu) a první složka (a oproti é) zase jiné (čas). A můžeme stejně dobře prohlásit, že v koncovce v.sg sú\n-aú 'synu' je táž dvojhláska au morfonologicky jednomístná, alternujíc toliko s ú v koncovkách A.sg sá\n-u a G.pl su\n-u (neexistuje dvojhláskový morf, který by s koncovkou -au sdílel právě jednu složku a zároveň jistý právě na ni vázaný sématický obsah). Pro jednomístnou povahu diftongů au i uo v jiných koncovkách téhož slova 'syn' svědčí zase posloupnost G.sg sii\n-aú-s :: N.pl sú\n-ú-s :: N.sg su\n-u-s :: L.pl su\n-uô-s :: A.pl sú\n-u-s, kde se dvojhláskový segment střídá s jednohláskovým, aniž lze kterou složku dvojhlásky označit za samostatného nositele nějaké morfématické funkce (sématického obsahu). Z důvodů sématické totožnosti jsou nutně jednomístné i dvojhláskové varianty slovesných koncovek, které se používají před príklonkami, cf. l.sg praes skut-ú 'holím' «* skut-úo=si 'holím se', 2.sg praes skut-i «* skut-íe=si. Dvojhlásky uo a ie nahrazují před zvratnou príklonkou si krátké koncovky -u a -i, aniž jakkoliv mění sématický obsah, jejž vyjadřují; dvojhlásková dloužení u *> uo a i «» ie se nijak neliší od jednohláskových dloužení ve tvarech 2.pl praes skut-a-te <* skut-a-tě=s a 2.du praes skút-a-ta skut-a-to—s.
Můžeme ale též chtít prohlásit, že smíšená dvojhláska ar v kmeni substantiva dár | b-as 'práce' je morfonologicky dvojmístná, protože její první složka komutuje s i ve kmeni slovesa ďir\b-a 'pracuje'.38 S čím však komutuje druhá složka? A v jakém kontextu? Na roz-
36 Trojslabičnost vyjadřuje i znak cirkumflexu nad a ve tvarech přizvukovaných na kmeni, cf. a.sg {päjujpi}, kde se, protože jde o substantivum, předponová slabika dlouží, cf. 3.2.2 (iii). Cirkumfle-xově intonovaná slabika o dvojhlásce au by se zapisovala aů, cf. {paúkš j tis} 'pták'.
37 Význam 'vyrážka' nese obvykle plurál paupliai , kdežto singulár pauplýs označuje jednotlivé hr-bolky vyrážky.
38 Pro jméno i sloveso můžeme dokonce najít homonymní dvojici koncovek, které umožní postavit rozlišení dvou slovních tvarů výlučně na proměně diftongů ar *> ir, cf. G.sg dár j b-o :: dír\b-o non-
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 63
díl od koncovkových morfů zde uvažujeme tak, že proměnlivá složka a vs. i v diftongu u-přesňují jednotlivé varianty lexikálního obsahu kmene, zatímco neměnná složka r zajišťuje stabilitu základního lexikálního okruhu kořene DRB-. Shodou okolností lze v systému jazyka najít i opozice dárb-as :: dálb-as ('práce' N.sg, 'sochor' A.pl), ďirb-a :: dimb-a ('pracuje', 'loudal' N.sg), jež dokládají jiné lexikální kmeny mající s morfy dárb-, dlrb- shodný vokalismus smíšené dvojhlásky a odlišené právě jen sonorní složkou. Ne vždy se nám ale tak elegantní odstínění druhé složky podaří. Kmenové morfy - na rozdíl od koncovkových i předponových - netvoří uzavřený systém, který lze vyčerpávajícím způsobem probrat jednou provždy, a mnohý kmenový morf stojí v opozici pouze potenciální: vedle jeho systémově ukotveného tvaru by v systému mohl být, leč není i morf jiný, s jiným sématickým obsahem. Budeme se velmi často muset spokojit jenom s rozdílem kmenové variace na pozadí kořenového schématu.
V části 3.2.1 jsme předváděli kmenotvorbu ablautem na příkladech tru \ 'k-us 'trvalý' tru \ 'k-us 'zpřetrhaný', 'trhající se' ** trau \ 'k-us 'táhlý, vytahaný' a 'truk'\--ťi 'trvat' (v čase) «* 'trúk'\-ťi 'zpřetrhat se (natahováním), nedosahovat, scházet' *> 'trauk'\-ťi 'táhnout, natahovat'. Obě trojice konkretizují proměnlivou vokalickou náplní různé kmeny vycházející z kořene TR_K (jehož společný obsah vyjadřuje namáhání materiálu vytahováním a jehož různé kmenové varianty upřesňují odolnost, neodolnost či poznamenanost vzhledem k onomu natahování). O dvojhlásce au, která se v některých kmenech vyskytuje, řekneme, že je jednomístná, protože ve slabičném vrcholu kořene alternuje jako celek s jednohláskovým obsazením u a u, aniž která z jejích složek se může samostatně změnit.
3.4.2 Vzhledem ke složitosti obsahového přístupu můžeme usilovat i o přístup formálně kombinatorický, jaký se sématickou interpretací morfů nepočítá. Jednu možnost představuje disociace dvojhlásky: za dvojmístné lze považovat všechny dvojhlásky, jež jsou schopny se přeuspořádat tak, aby mezi jejich složkami vedla hranice slabiky.
Má-li se dvojhláska disociovat, tedy rozetnout slabičnou hranicí, musí se její druhá složka realizovat konsonanticky. To je samozřejmě splněno u dvojhlásek smíšených, leč kon-sonanticky se může realizovat i druhá složka dvojhlásky končící na i nebo u, a to tak, že ony krajní samohlásky přejdou po řadě na souhlásky (polosamohláskové sonory) j a v. Tak dvojhláska ui se na hranici slabiky disociuje na u-i a mění na u-j, cf. gúi j ti 'honit'(zvěř) = g-ú-i | -ti ** g-u j -j-o = gů\jo 'honil'; dvojhláska au se na stejné hranici disociuje na a-u a mění na a-v, cf. gáu j ti 'dostať = g-á-u j -ti «■» g-á \ -v-o = gä j vo 'dostal'.
Zároveň je jasné, že diftongy ie a uo (a pouze ony) nemohou být podle disociačnflio kritéria
dvojmístné: jejich druhá složka není schopna se konsonantizovat.
Je-li třeba připojit samohláskovou koncovku ke kmeni zakončenému dvojhláskou uo, lze postupovat dvojím způsobem: (i) kmen se rozšíří o epenthetickou souhlásku, cf. dúo j ti 'dáť = d-ú-o | -ti ** d-ú-o j -d-a = dúo j da 'dává', nebo (ii) dvojhláska uo se nahradí dvojhláskou au a ta se disociuje místo ní, cf. dúo j ti = d-ú-o j -ti *> d-ú-o J --lld-ä\-v- **d-ä-v\-é = dä\vé 'daľ. Je-li třeba připojit samohláskovou koncovku ke kmeni zakončenému dvojhláskou ie, lze postupovat jedině způsobem (i), cf. siě\ti 'spojovať = s-i-ě\-ti<*s-i-ě-\-j-a — siě\ja 'spojuje'.
pers praet. Že se vyskytuje dvojice koncovek pro dvě navzájem nijak nesouvisející morfologická paradigmata, je nicméně «dílo náhody*. Budeme-li dále srovnávat dvojhlásky uvnitř různých slovních kmenů, omezíme se na kmeny samotné, nepožadujíce navíc shodný koncovkový kontext.
64 Morphemata
Liber I
Kombinatoricky dvojmístné však mohou být i dlouhé krajní samohlásky í a ú , dávajíce i-j a u-v, cf. {lýti} = lí j ti' pršet' = l-i-i \ -ti o l-i | -j-o = R \jo ' pršelo', bá \ ti ' být' = fc-w-w | -ti «► | -v-o = M j vo 'bylo'. Dlouhé krajní samohlásky jsou tedy v jistých pozicích morfonolo-gickými ekvivalenty diftongů.
3.4.3 Formální kritérium disociační nás nutí rozšířit pole úvah z dvojhlásek na morfonolo-gicky jednomístné a dvojmístné nositele slabičné délky. Disociace dvojmístného nositele (ať již dvojhlásky, či dlouhé samohlásky) ruší slabičnou délku (cf. 3.2.1).39 To však není nejdůležitější poznatek o disociaci. Disociace, již jsme si zvolili za formální kritérium, je v litevské morfonologii jev nanejvýše specifický: vyjadřuje rozdíl mezi kmenem infinitív-ním na straně jedné (na něj navazuje vždy souhláska, k disociaci nedochází, protože není důvod) a kmeny prézentním a préteritním na straně druhé (na ně navazuje vždy samohláska, disociace může nastat). Disociace postihuje slovesné kmeny, a to jak prostokořenné, tak s kmenotvornými sufixy, a nic jiného než slovesné kmeny. Postihuje jistý uzavřený okruh slovesných kořenů a jistý rovněž uzavřený okruh kmenotvorných sufixů, které lze všechny uvést vyčerpávajícím výčtem (II/2.3.1, 4.3.2) a charakterizovat ještě dalšími rysy (disociují se především akútové slabiky).
I bez vědomosti o specifickém výskytu tohoto jevu vidíme, že disociace na slabičné hranici může sloužit pouze jako kritérium pozitivní: dvojhláska, již lze rozetnout, je dvojmístná. O dvojhlásce, již rozetnout nelze, nemůžeme říci nic.
V oddíle 3.4.1 jsme při obsahovém vymezení ukázali, že smíšené diftongy ve kmenech dár\b-as 'práce' a ďir\b-a 'pracuje' jsou dvojmístné. Přijatým formálním kritériem to však neprokážeme, protože žádný «příbuzný tvar» neumožňuje vést slabičnou hranici mezi samohláskou i nebo a a sonorou r, takže slabika vždy obsahuje smíšenou dvojhlásku o obecné podobě /Vr/, cf. ďir\b-o 'pracoval' et ďirb\-ti 'pracovať, dár\b-as 'práce' et darbj-št-ús 'pracovitý'.
3.4.4 Vedle disociace můžeme za formální kombinatorické kritérium zvolit též slabičný sonorní uzávěr. Jeho mechanismus jsme popsali v části 3.2.1, diskutujíce o proměnách nositele slabičné délky. Kritérium zní takto: mějme posloupnost VV j R nebo V j R (dvojhláska nebo dlouhá samohláska a sonora, rozdělené slabičnou hranicí) a nechť při morfologické derivaci za R přistoupí konsonant C a slabičná hranice se přenese mezi ně (R j C); pokud se VV nebo V v takovém případě krátí na V (nositelem délky se stane dvojhláska VRj C), jsou výchozí nositelé délky (tedy VV nebo V) morfonologicky jednomístní.
I toto kritérium sleduje proměny slabičné hranice, není však vázáno na jediný morfonologicky jev. Dokážeme jím pozitivně jednomístnou povahu diftongu uo jak ve slovese púolé '(na)padľ (cf. p-úo j l-ě -*p-úl j t-i inf), jak v číslovce aš j t-úo j n-is 'osm' (A.pl.masc, cf. aš\t-úo\n-is -> aš\t-uň\-t-as 'osmý'); dokážeme jím jednomístnost dlouhé samohlásky i v t-ý\r-ě 'zkoumal' (cf. t-ý\r-é-* tir\ti inf) i v de\v-ý\n-is 'devět' (A.pl.masc, cf. de j v-ý j n-is -* de j v-iň j -t-as 'devátý'). Dokážeme jírn však i negativně dvojmístnost ei v eíti 'jít' (jednomístné je totiž dlouhé é v praet ě\j-o, jež se krátí do e, cf. ě\j-o -* ej\-t-i = eí\ti inf). Důležité však je omezit sledované morfologické procesy pouze na derivaci a vyhýbat se kompozici. Na morfovém švu dvou kmenů sice též může vzniknout sonorní uzávěr slabiky, jím uzavřená dvojhláska se však nekrátí: slouží k rozpoznání svého kmene.
39 Na tom nic nemění skutečnost, že krátká kmenová slabika s vrcholem /ěV nebo /áV se pod přízvu-kem zpětně dlouží podle pravidel z 3.2.2, cf. /'gáujti/ = /'g-á-ůj-ti/ <* /'g-áj-v-o/ > /'gájvo/.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
65
Nekrátí se ani jednomístné dvojhlásky uo a ie, cf. núo \ ma 'nájem' = n-ú-o \ -m-a -* n-ú-o-m—pi\ni\giai = núom\pi\ni\giai 'nájemné' (uo se nestřídá s m ani s jinou jednoduchou hláskou, nýbrž vytváří trojhlásku uom); vie \ nas 'jeden' = v-í-e j -n-as -» v-í-e-n=val\di = v/en|va/jdŕ'samovládce' A. sg (ie se nestřídá s i ani s jinou jednoduchou hláskou, vytvářejíc trojhlásku ien).
3.4.5 Kombinatorická formální kritéria jsme hledali proto, abychom nemuseli sématicky interpretovat jednotlivé složky v dvojhlásce. Uvážíme-li však, co jsme dělali v předchozích částech 3.4.2-4, musíme uznat, že i formální kritéria nás nutí pracovat se sémantikou, byť ne přímo s aparátem sémat z morfématické roviny: k vyšetřované dvojhlásce vždy hledáme takový «příbuzný tvar», v jakém slabičná hranice vede jinak. Vidíme v tom varování, že sémantiku v morfologii obejít nelze. Budeme se tedy dále vždy řídit vymezením obsahovým, porovnávajíce morfy a sémata, a nakolik to jen půjde, budeme povahu diftongu ověřovat kombinatoricky.
Kombinatorická kritéria, pracující s proměnami slabičné hranice, se mohou uplatnit pouze uvnitř kmene, tedy právě tam, kde může být obtížné vyšetřovat morfologickou motivaci obou složek dvojhlásky najednou. Na «okrajích» ohebného slova, tedy v koncovce i v předponě, zůstáváme odkázáni výlučně na obsahové vymezení, máme však k dispozici u-zavřené soubory morfii, jež lze vyčerpávajícím způsobem probrat. Kritické empirické prozkoumání hláskového materiálu litevštiny nás vede k závěru, že morfonologicky jednomístné mohou být jen ty slabičné vrcholy, které tabulka T 3.2 uvádí na řádcích 1-4 (shora), zatímco ostatní slabičné vrcholy jsou vždy dvojmístné. Vždy jednomístné jsou slabičné vrcholy tvořené 1° krátkou samohláskou, 2° dlouhou samohláskou nekrajní, 3° dvojhláskou ie nebo uo. Dlouhé krajní samohlásky í a u, jakož i dvojhláska au jsou obojetné: v některých morfonolo-gických kontextech vytvářejí slabičné vrcholy jednomístné, v jiných dvojmístné. Přehled všech těchto vrcholů podává tabulka T 3.4.
T 3.4	i		e	a		u
Jednomístné	ie /Tě/	é	ě	ä	0	lüöl uo
Obojetné
au
u
Dvojmístné
		ei	ai		ui
ÍR		eR	aR		uR
Poznámka: Před slabičné vrcholy začínající zadní samohláskou lze předřadit morfoném pala-talizačního elementu lil, aniž se tak změní počet morfonologicky relevantních míst dotyčného vrcholu, cf. /'smjti/ 'šiť s /'s-i-ů-u|-ti/    /'s-i-ů j-v-o/ s /'siújvo/ 'šil'.
66 Morphemata
Liber I
3.4.6 V části 3.3.2 jsme zavedli pojem nepravé dvojhlásky (trojhlásky), což je samohláska (dvojhláska), jíž předchází palatalizačí prvek i. V této části 3.4.6 dodáme, že okrajově litev-ština zná i nestandardní dvojhlásky a trojhlásky.
Za nestandardní dvojhlásku označíme slabikotvornou skupinu sestávající z dlouhé samohlásky a sonory: sonora je zde systémově hodnocena nejako konec slabičného vrcholu, nýbrž jako začátek zadního slabičného svahu. Tento případ se ojediněle vyskytne v nemotivovaných prostokořenných kmenech, kde povětšinou svědčí o historické výpůjčce, cf. mor\k-á 'mrkev' (z východoslovanského MopKBa), a stejně tak ojediněle ve kmenech odvozených a morfologicky motivovaných, kde svědčí o zvláštní morfologické nehybnosti kořenového voka-lismu, cf. nó\r-i 'chce' -»pa=no~r\-st-a 'zatouží (po čem)' oproti mý\l-i 'miluje' -*pa =
=mil\-st-a 'zamiluje se (do koho)'.40
Zmíněná nestandardnost se odráží i v grafické konvenci, jež klade znak cirkumflexu nad vokál, nikoliv nad sonoru, cf. {mor j kos} N.pl 'mrkev' (nestandardní dvojhláska) vs. {mařjkios} N.pl fem 'mokrý' (standardní dvojhláska). Nestandardními dvojhláskami jsou dále koncovky -om, -ěm D&I.du deklinačních typů -o-a -é- (cf. III/2) a koncovky -oms, -éms (D.pl) týchž typů. Další nestandardní dvojhlásky vznikají při tronkaci koncovky L.sg stále týchž deklinačních typů, cf. Lietuv-ojě > Lietuv-ój 'na Litvě', senóv-ěje > senóv-éj 'za dávných časů'.
Za nestandardní trojhláSKU označíme skupinu tvořenou vokalickou dvojhláskou a sonorou, hodnocenou ne jako konec slabičného vrcholu, nýbrž jako začátek zadního slabičného svahu.41 Ojedinělý, leč systémový případ představují posloupnosti -iem a -iems v koncovkách D&I.du a D.pl základního typu nesubstantívní deklinace (cf. III/2). Všechny ostatní trojhlásky vznikají ve zvláštním morfovém prostředí, a to na morfovém švu, kde, jak již víme (3.4.4), neplatí kmenotvorná proměna nositelů slabičné délky, cf. vien—val\d-ys 'samo-vládce'.
Ve složenině kiáur—mie\g-is 'přerývaný spánek' (kiáu\r-as 'děravý' & miě\g-as 'spánek') nalezneme nepravou čtyřhlásku i-aur. Takový nález však pro nás nemá žádnou poznávací hodnotu. Je-li sonora v nestandardní trojhlásce semivokalická a realizuje se (polo)samohláskově, můžeme celek interpretovat jako pravou trojhlásku. Mohu doložit dvěma výrazy, oba jsou morfologicky motivované apokopou: {sudiěv} = [su|'ďieu] 'sbohem' < /'su+die'v-u#/,42 {tuôj} = ['tuoi] 'ihneď < /'tuô=jau/ < / + 'tuô+'jaú+/.
40 V kořeni MJĹ- vyjadřujícím "milost" se vyskytuje různý vokalismus, cf. míel-as 'milý', méil-ě 'láska', a uchování slabičné délky i intonace při změně vokalického nositele v odvozovacím procesu mýl-i -*pa=mil-st-a')t standardní. V kořeni NR- vyjadřujícím "chtění" se vyskytuje jedině vokalismus o a změna intonace při zachování vokalického nositele délky v odvozovacím procesu nór-i -*pa= =nôr-st-a')z nestandardní, nicméně nepřekvapí, uvážíme-li, že v litevskémjazykovém systému funguje ještě jiný kořenN_R- znamenající "potápění", který přijímá různý vokalismus, včetně /ä/, jediného systémového protějšku k dlouhému /ô/, cf. nar-ús 'mrštný' (v potápění i jinak), vedle něr-ia 'noří se do vody, plave pod vodou'.
41 To se odráží i v grafématice, kde litevština klade znaménko cirkumflexu nad druhou složku vokalic-ké dvojhlásky, nikoliv nad následnou sonorou, zatímco v pravé smíšené dvojhlásce se cirkumflex klade právě nad sonoru, cf. abiěm súnum 'oběma syny' (I.du).
42 Toto je jediný případ, kdy máme v domácím litevském slově doloženo eu (cf. 3.3.2 sub 3), a to nikoliv jako dvojhlásku, ale jako segment trojhlásky ieu.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
67
3.4.7 Morfologicky podmíněné proměny nositelů slabičné délky uvádějí do vztahu nejen dvojice samohlásek, ale též samohlásky se souhláskami, jmenovitě j ** i, v ** u. Samohlásko-vě-souhláskové korespondence jsou tak nápadné, že dotyčným souhláskám se říká polosamohlásky. Lze se dokonce ptát (motivace dotazu je nejčastěji historickovývojová), zda proměna postihuje fonémy či alofony, zda nejen ve dvojhláskách, ale vůbec v soustavě litevského jazyka nemůžeme uvažovat o abstraktní dvojici morfonémů přední polosamohlásky (historicky značívané i či y) a zadní polosamohlásky (historicky značívané u či w), které se podle okolí realizují buď konsonanticky (j, v), nebo vokalicky (i, u). Pokud bychom uznali j a i za kontextové varianty jedné abstraktní polosamohlásky, musíme též vyložit, jaký by byl její vztah k našemu palatalizačnímu elementu, jejž vědomě a záměrně značíme i.
• Uvědomme si především, že morfonologická proměna dlouhé samohlásky na krátkou nic nemění na skutečnosti, že dlouhá a krátká samohláska jsou rozdílné fonémy (příklady jsme uvedli sub 3.1.3). Podobně morfonologická proměna [j] ** [i], [v] *> [u] nemůže sama být důvodem k tomu, aby oba členy dvojice byly nutně alofony.
• Vzhledem ke značně komplementární distribuci (j, v) a (i, u) musíme hledat takové minimální dvojice, které by proti sobě stavěly segment dvojhláskový a segment konsonantic-ko-vokalický, jmenovitě uo :: vo, resp. ie :: je. Před jinými samohláskami se totiž i a u ve společné slabice nevyskytují, před souhláskou se zase nevyskytují souhláskové členy j a v, na konci slova se protiklad samohlásky a souhlásky neutralizuje do klouzavých [ťj, [u].
• Fonologičnost v :: u dokládají dvojice (A.pl) /vô'lus/ :: /uô'lus/ (N.sg masc), (A.sg) /'vôlä/ :: /'uôlä/ (A.sg) slov uolá 'skála', vólas 'válec', uolús 'horlivý'.
• Pro fonologičnost j :: i jasné doklady neznám. Na počátcích litevských slov zní důsledně konsonantické [j] s následnou dvojhláskou ie [Ie], či spíše s přechodovou polosamohláskou i a e-vokálem různého timbru i délky, |jl|j//|ji|_]/'[jiě_], ačkoliv grafika obvykle klade {ie}, cf. {iěvos} = ['jiě | vos] (N.pl) 'střemcha' (Padus racemosa), {íetis} = ['jíej ť is]'oštěp', {íeško} = ['jíešjko] 'hledá'. Grafika {jie}, kterou má pouze zájmeno {jiě} = [jiě] 'oni' - kvůli tvarům (j-I, j-ú, j-uô} - a pak litevská místní jména jako Jiěznas (město), Jiesiá (řeka), zaznamenává stejnou zvukovou skutečnost [jiě_]. Náslovné [ie] v domácích litevských ani v přejatých slovech vůbec nemohu doložit. Náslovné 01ě_] ^[jiě_]^[jiě_] v litevštině alternuje jednak s [jě_] v nářečním jěknos 'játra' a v izolovaném jěruběs (N.pl) 'jeřábek lesní' (Tetrastes bonasia), jednak s [jěj, ve slově jěgá 'síla' (s četnými odvozeninami);43 v přejatých slovech dokládají náslovné [jěj Jezus 'Ježíš' a jězuitas, všude jinde stojí náslovné [jě_], cf. Jerevänas, Jeruzalé, Jeremljas. Uvnitř slova se pak vyskytuje jedině /C'ie/, cf. piemuó 'pastevec', nikoliv /C'je_/. Za uvedené distribuce nemůžeme fonologičnost j :: i doložit žádným minimálním párem.
• Ani protiklad fonému /j/ a morfonémů /i/ není v litevštině významonosný. Dějiny litevského pravopisu sice znají spory o to, zda jisté segmenty analyzovat spíše [b'au] nebo [b'jau], v morfonologickém přepise /biau/ vs. /bjau/, ortograficky {biau} vs. {bjau}, v systému litevského jazyka však na takovém protikladu žádná znaková dvojice nestojí, cf. 4.2.1.
3.4.8 Shrnutí oddílu 3.4. V morfonologickém systému, jaký do litevštiny zavádíme, představují souhláska NI a samohláska lul odlišné (mor)fonémy (JeJicn fonologický rozdíl
43 LKŽ IV:343 uvádí též grafické varianty {jiega}, {jiěgti} k moderním spisovným tvarům {jěgá} 'síla', {jégti} 'být s to', což znovu svědčí o rozdílném fonologickém hodnocení náslovného [jiě].
68 Morphemata
Liber I
jsme prokázali). Klouzavou polosamohlásku [u], již lze foneticky doložit ve dvojhlásce [au] i v trojhláskovém [sujd'ieu#], pokládáme za alofon samohlásky lul.
Toto rozhodnutí je arbitrárni, stejně dobře jsme mohli položit [u] jako alofon NI. Jde o to, že s [u] nebudeme dále pracovat jako s významotvorným prvkem, takže jemu odpovídající zvuk musíme někam «přirozeně» uklidit. V temže morfonologickém systému zavádíme souhlásku /j/ a samohlásku lil jako odlišné (mor)fonémy, ačkoliv jejich fonologickou platnost nelze z důvodů hláskové distribuce dokázat: držíme se analogie k protikladu NI :: lni. Klouzavou polosamohlásku [i], již lze foneticky doložit ve dvojhláskách [ei], [ajj, [ui] i v tronkovaných tvarech jako [l'iejtujvqř#], [danjgul#], pokládáme za alofon samohlásky lil, přičemž opět jde o arbitrárni rozhodnutí založené na systémové analogii.44 Palatalizační prvek lil pak zavádíme jako třetí, od předchozích dvou odlišný morfonologický element: zavádíme jej jako nástroj, jehož pomocí budeme vykládat strukturu formálních morfologických paradigmat.
Upozornění. Znak i interpretujeme zcela rozdílně podle toho, na které výkladové rovině se právě pohybujeme. Na fonetické, jejíž zápisy dáváme do hranatých závorek, vyjadřuje [i] klouzavou polosamohlásku interpretovanou jako alofon fonému lil. Na morfonologické rovině, jejíž zápisy dáváme do závorek šikmo skloněných, vyjadřuje lil samostatný morfoném zvaný palatalizační prvek. S palatalizačním morfonémem lil budeme v dalším textu při popisu morfů soustavně pracovat, polosamohláskovým alofonem [i] se už zabývat nebudeme.
3.5     Vokalismus koncovek a předpon
Až dosud jsme výrazem slovo označovali jednotku morfonologické roviny vymezenou čistě fonotakticky. Fonotaktické vymezení neopustíme, leč spojíme je s vymezením, jež pochází ze zcela jiné roviny jazykového popisu, z roviny významové. Slovo pro nás v dalším bude zároveň i jednotkou pojmenovávací. V tomto oddíle 3.5 se podíváme na proměny vokalismu (a v následujícím 3.6 na proměny konsonantismu) slovních morfů, k nimž dochází v závislosti na proměnách větných vztahů (morfologie «gramatická», «větotvorná», «usouvztažňova-cí») či poj meno vávacích potřeb (morfologie «derivační», «slovotvorná», «pojmenovávací»).
Začneme vztahy mezi slabičnými vrcholy, jež jsou (vždy nebo v daném výskytu) morfonologický jednomístné. Samohlásky a dvojhlásky schopné zakládat slabičné vrcholy morfonologický jednomístné lze posdružovat podle morfonologického vztahu dloužení. Krátké hlásky se dlouží buď beze změny timbru (i «* í, a <**• ä), nebo se změnou. Při dloužení se změnou timbru se krátké střední hlásky úží (e *» ě, a** o), kdežto krajní diftongizují (/ ■» ie, w uo). Dlouhé krajní samohlásky se mohou ještě dloužit do dvojhláskového stupně (r<* ie, u *» au), dlouhé nekrajní již nikoliv. Úplný přehled všech druhů morfonologického dloužení podává tabulka T 3.5, jež spojuje horní a střední blok tabulky T 3.4. Směry morfonologického dloužení jsou v tabulce T 3.5 vyjádřeny šipkami. Prvkům, které nejsou krátké, budeme souhrnně říkat zdloužené (= dlouhé samohlásky a dvojhlásky).
44 Grafika L.sg {dang-új} < {dang-ujě} je čistě konvenční, zvukové skutečnosti více odpovídá zápis [danguTJ, jen polohou prízvuku odlišný od D.sg ['daňgui] = {daňgui}. Ostatně i názor na počet českých dvojhlásek se změní, přejdeme-li od ortografického zápisu {kraj, hraj, rej, dej} k fonetickému [kraj, hrai, rei, dej].
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 69
T 3.5	/\\		Sel	4a\		lu\	
\e/	\%	e/	ět	ta	\o	í Ü	\uo
	iet					tau	
3.5.1 Vidíme, že vztahem dloužení se morfonologicky jednomístné slabičné vrcholy (samohlásky i dvojhlásky) rozpadají do čtyř disjunktních subsystémů, dvou krajních: přední (sloupce 1-2 zleva) je zastoupen krátkým členem i, zadní (sloupce 7-8 zleva) krátkým členem u; a dvou středových: přední (sloupce 3-4 zleva) je zastoupen krátkým členem e, zadní (sloupce 5-6 zleva) krátkým členem a. Disjunktnost znamená, že vztah morfonologického dloužení umožňuje pohybovat se pouze uvnitř jediného subsystému; z jednoho subsystému do jiného se dloužením nedostaneme. Sjednocení uvedených čtyř disjunktních subsystémů pak pokrývá celý systém. Pomocí těchto subsystémů popíšeme v knize III základní deklinační schémata, tedy okruhy koncovek, jež se připínají ke kmeni. Při popisu konjugace v knize II těchto uzavřených okruhů pro výklad nevyužijeme.
Ve schématech koncovek deklinačních lze zvlášť vyčlenit okruhy krajních samohlásek, jež využívají možností třístupňového dloužení, cf. a.pl ugn-l-s, líet-u-s :: N.pl úgn-i-s, líet-ú-s :: g.sg ugn-iě-s, liet-aú-sC oheň ',' déšť '; stupně krátký «* dlouhý ^dvojhláskový) a okruhy středových samohlásek, jež mají k dispozici jen dvoustupňové dloužení, cf. a.pl várn-a-s, gérv-e-s :: N.pl várn-o-s, gérv-é-s et g.sg várn-o-s, gérv-é-s (' vrána ', ' jeřáb '; stupně krátký <* dlouhý).
Mezi koncovkami konjugačními potkáváme pouze dloužení se změnou timbru, a to ve vztahu krátká «» dvojhláska pro krajní samohlásky, cf. skut-l, skut-ú :: skut-íe=si, skut--úo=si, a ve vztahu krátká ** dlouhá pro samohlásky středové, cf. skut-a-te, skut-a-ta :: skut-a-té=s, skut-a-to=s (sloveso 'holí' :: 'holí se' po řadě v osobách 2.sg, l.sg, 2.pl,
2.du ind.praes).
Pro výklad formální morfologie, který budeme předvádět, je důležité, že jednomístné dloužení se u deklinačních koncovek děje v první koncovkové slabice (III/2), kdežto u konju-gačních v koncovkové slabice poslední (II/2).
3.5.2 Tabulka dloužení T 3.5 vyčerpává právě všechny alternace (morfonologicky) jednomístných slabičných vrcholů, jaké mohou nastat v jednotlivých morfových segmentech na konci i na začátku slova (coby morfologicky modulované pojmenovávací jednotky). Na vztahy v koncovkách slov ohebných jsme poukázali výše v části 3.5.1 a soustavně je vykládáme na jiných místech této monografie. Vztahy na počátku morfologicky modulovaných slov se týkají předpon. I v nich se totiž uplatňuje volba mezi krátkým a zdlouženým (sc. dlouhým nebo diftongovým) stupněm, i tam je taková volba funkční: zdloužený stupeň označuje primární jména (podstatná i přídavná) a krátký, primární slovesa, cf. priě=das 'pří=davek', núo—moné 'ná=zor' vs. pri=dej o 'při=dával', nu=mäno 'dovtípí se', což představuje dokonalou paralelu k českým vztahům ná=zor «► na=zírá, dů—vtip ** do=vtípí se.45
45 Sekundární jména odvozená od sloves však mohou mít předponu v krátkém stupni, cf. pri—déjimas 'při=dávání' *-pri=dejo *při=dával\ nu=manús 'důvtipný' <-nu=mano 'dovtípí se'(od českého slovesa ne-do=vtípí se je odvozeno substantivum ne-do=vtipa, zatímco adjektivum dů=vtipný je od
70 Morphemata
Liber I
Předpony už- a at- se dlouží pomocí přídatných slabik, kde teprve se objeví dlouhý protějšek krátkých samohlásek, cf. už- ** už-uo-, at- ** at-o-. Distribuce dlouhého a krátkého alomorfu se řídí stejným principem jako u pri- a nu-, cf. užúo=mazg-a 'zá=pletka', 'zá= =rodek' vs. úž=mezg-a 'za=plétá', ató=mazg-a 'roz=uzlení' vs. át=mezg-a 'roz=plé-tá', cf. mäzg-as 'uzel'.
Proměnlivostí svého vokalismu se litevské předpony nápadně liší od předložek, jejichž soubor je v litevštině téměř dokonale paralelní k souboru předpon. Předložky se vyskytují v různých délkových stupních, vždy však stále v jednom, cf. prii 'při', nuo 'oď, už 'za' (předpona at- jako jediná k sobě předložkový protějšek nemá).
3.5.3 Všechny hláskové vztahy tabulky T 3.5 lze doložit rovněž uvnitř slova, speciálně ve slabice kořenové, kde se uplatňují při kmenotvorbě. Jednomístné dloužení funguje při rozlišování slovesného kmene prézentního a préteritního, a to bez inflexe pro samohlásky krajní, cf. ťir-ia «* týr-ě 'zkoumal', tup-ia túp-é 'usedl (do dřepu)', s inflexí pak pro samohlásky středové, cf. lěk-ia «* lěk-ě 'letěl', väg-ia    vóg-é 'kradl'; soustavně předvedeme v II/3.
Kromě vztahů popsaných tabulkou T 3.5 se však uvnitř kořene vyskytují ještě další vztahy, jež v celkovém úhrnu dávají kmenotvorný ablaut, cf. žél-ě 'zelenalo se' žěl-ia 'zelená se' «* žäl-ias 'zelený' žol-é (A.SG žôl-e) 'tráva' (jež je také zelená), kyl-a 'zvedá se' «* kll-o 'zvedl se' ■** kěl-ia 'zvedá' ** kel-é 'zvedl' *> kál-n-as 'hora' et kal-v-á (A.SG kaí-v-a) 'kopec' «* kél-m-as 'pařez' (vše se tyčí jako vyvýšeniny),46 piřk-o 'koupil' ** pefk-a 'kupuje' **prěk-ě 'zboží', sed-a 'usedá' ** súod-ys 'saze' (usedají, usazují se), ed--a 'žere' <* úod-as 'komár' (žere lidi i zvířata), kiěm-as 'dvůr' ** káim-as 'vesnice', 'venkov'. Kmenotvorný ablaut představuje mocný nástroj litevské derivační morfologie. Skutečnost, že v této práci se zabýváme pouze morfologií gramatickou, nám dovoluje se mu vyhnout. Jsem tomu velice rád, protože netuším, jak tento jev při systémovém výkladu uchopit. Jistý úže pojatý kmenotvorný ablaut podrobně vyložíme pro slovesnou morfologii v II/4.1.
3.6    Konsonantismus kmenů a kořenů
Litevské slovo - ve fonotaktickém vymezení zde nadále propojovaném s vymezením významovým - může být, měřeno počtem slabik, velmi dlouhé. Přesto je morfologicky nejjedno-dušší kmen litevského slova v naprosté většině případů jednoslabičný. Velké slabičné délky dosahuje slovo kumulací kmenotvorných afixů, koncovek či zakončení a příklonných morfů.
substantiva dů = vtip). Stejně tak sekundární sloveso odvozené od jména může mít předponu ve stupni dlouhém, cf. priě=dija (LKŽ X:630) 'dává pří=davkem, ná=davkem (při obchodu)' — a sekundární sloveso představuje i historický výraz nuo=monauja (LKŽ VIII: 943) 'zastává názor, je (jistého) vyznání', cf. núo=moné 'ná-zor', kterého použil Simonas Vaišnoras, překládaje Margarita theologica (vyšlo v Královci r. 1600). To vše je v nápadné shodě s češtinou, kde vedle primárního na=zírá s krátkým na- máme sekundární z-ná-zorňuje (od ná=zoř) a vedle při=dává s krátkým při- si můžeme představit u-přt=dávkoval se (klavírista na koncertě; od pří=davek).
46 Nikoliv však už kál-v-is 'kovář', kál-t-as 'dláto' (oboje od slovesa kal-a - kal-ě - kál-ti 'kuje, buší, razí'), ani kal-t-as 'vinen' (od téhož kořene jako kál-tP. ve smyslu "kdo má někde zásek, vroubek"?), cf. II/4.0.4.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
71
V části 3.5.3 jsme ukázali, jak těžké je popsat kmenový vokalismus ve vztahu k morfologickým proměnám pojmenovávací jednotky. O charakteristiku kmenového konsonantismu bychom se v jazyce jako čeština ani nepokoušeli. Zde se o to pokusíme. Je velkou zvláštností litevského systému, že konsonantická skladba jednoslabičného slovního kmene se dá popsat pomocí jednoho velmi pravidelného schématu, jež respektují i nej různější jevy litevské kme-notvorby. Právě onomu schématu je tento oddíl věnován (v knize II je pak bohatě využijeme při výkladu slovesné kmenotvorby).
3.6.1 Za základní podobu kmene považujeme kmen bez předpon a slabičných kmenotvor-ných přípon; připouštíme v něm neslabičná kmenotvorná rozšíření a předpokládáme u něho již zcela konkrétní vokalismus (tím se náš základní kmen liší od kořene). Standardně je takový kmen jednoslabičný. Počáteční hranice záldadního kmenového morfu je zároveň hranicí slabičnou,47 zato koncová hranice kmenového morfu se slabičnou nijak nesouvisí, cf. (INF, slabičný sufix) dirb j -ti :: (ind.praes, slabičná koncovka) dlr\b-a :: (imper, neslabičný sufix) \ďirb-k\ u slovesa 'pracuje'. Než se plně soustředíme na kmeny jednoslabičné, podívejme se, jak lze charakterizovat litevské kmeny o jiném počtu slabik.
Neslabičný kmen má pouze několik málo zájmen a číslovek jako t-ás 'ten', tr-ys 'tři'.48 Všechny takové případy lze uvést vyčerpávajícím výčtem.
Má-li slovní kmen více slabičných vrcholů, lze jej obvykle rozložit na jednoslabičný úsek základního kmene a slabičné afixy (sufixy či prefixy), e.g. pri=si=min-im-as 'připomenutí' (základní kmen je -min-, prefixy a volné afixy jsou napojeny znakem =, sufixy a koncovky -), iš—tek-é-j-us-i 'vdaná' (základní kmen je -tek-); v případě komposit lze dokonce vyčlenit více základních kmenů, e.g. sén=daikt-in-ink-as 'vetešník' (základní kmeny jsou sen-, cf. sěn-as 'starý', a daikt-, cf. dáikt-as 'věc').
Výjimky, tedy víceslabičné kmeny morfologicky nerozložitelné, se vyskytují pouze v oblasti jmenné. Jsou dvojího původu:
(i) víceslabičný kmen je projevem zvláštního deklinačního typu, cf. (N.sg) van\d-uô :: (A.sg) ván | d-en j -i'voda', (N.sg) mé \ n-uô :: (A.sg) mé'\ n-e js-i 'měsíc', (N.sg) sé js-uó :: (A.sg) sě\s-e\H 'sestra', cf. III/3.4, III/5;
(ii) víceslabičný kmen není ničím motivován. Odhlédneme-li od slov přejatých v historické době, e.g. strukj tu] ra\Rz\m-as, nalezneme v domácí slovní zásobě e.g. va j lan jd-ä 'ho-dina', per\kú\n-as 'hrom', ě\že\r-as 'jezero', sä\ka\l-as 'sokol', si\däb\r-as 'stříbro', de j šim | t-ls 'deset', tuks ] tan j t-is 'tisíc', et al.
V oblasti slovesné neznám - až na půldruhou výjimku - víceslabičné kmeny, které by nebyly v soudobém systému morfologicky rozložitelné na jednoslabičný kmen základní a slabičné afixy. Žádné takové se mi nepodařilo najít ani v AtgDLKŽ.49
47 A zůstává jí i při rozšiřování kmene směrem dopředu. Pouze druhotně může na hranici předpony a kmene, případně dvou kmenů v kompositech dojít ke splynutí kontaktních souhlásek.
48 U oněch slov se při ohýbání může navíc měnit hranice mezi «kmenem» a «koncovkou», takže tyto pojmy přestávají mít jasný obsah, cf. (A) m-tis < *m-us :: (G) můs-u; (D) m-ums :: (I) m-umis :: (L) mum-ysě, což jsou různé pádové tvary zájmena 'my'; více o tom v III/6.2.
49 Přirozeně pomíjíme druhotná slovesa odvozená od víceslabičných výrazů, jež samy jsou bud' morfologicky nerozebiratelné, cf. sidäbr-as 'stříbro' -» si \dab j r-úo j -ti 'postříbřil', nebo irelevantní, cf. die\vä\z-y\-ti 'dušoval se' *- dieváž 'na mou duši', 'jako že je Bůh nade mnou' *- Diěvas zino
72 Morphemata
Liber i
Cesta morfologických rozborů, kterou se vydáváme, je v jednom ohledu adekvátní, kdežto v jiném nikoliv. Adekvátní v tom, že kmenotvorné morfy vyčleňujeme s ohledem na jejich systémové zapojení. Neadekvátní však v tom, že tvar v systému jazyka morfologicky odvozený, a tudíž rozložitelný nemusí být mluvčími jako odvozený a rozložitelný vnímán. Novodobý Cech, který - s ironickou expresivitou - o někom řekne, že dštil oheň a síru, si sotva uvědomí, že lexikálně příznakové sloveso, jehož užil, morfologicky souvisí s lexikálně nepříznakovým substantivem déšť. Onen abstraktní mluvčí naší mateřštiny si ještě asi všimne, že je souvislost mezi peněžní s-plat-ností faktúry a pravdivostní plat-nostíMrzení, což souvisí s dvojím u-plat-něním slovesaplat-í, ale bez historického poučení o souvislosti slov platí a plátno sotva přijde na myšlenku vykládat výrazy zá-plat-a a vý-plat-a jako deriváty téhož kořene a téže morfologické složitosti nebo jen spojit výrazy zá-plat-a a za-plat-í do téže úměry jako vý-plat-a a vy-plat-í.
3.6.2 Nyní už se omezíme na základní kmeny jednoslabičné. Jejich slabičný vrchol obsahuje jednu až dvě samohlásky: jedna je nezbytně nutná, dvě jsou nejvýše možné (cf. 3.4.6). Vrchol budeme schématicky zaznamenávat _V(V)_. Před vrcholem stojí souhláskový úsek iniciální, za vrcholem souhláskový úsek finální. Iniciální úsek může mít nejvýše tři souhlásky, finální nejvýše čtyři. Jeden i druhý úsek může chybět, iniciální častěji, finální velmi vzácně; oba zároveň chybět nemohou.50 První souhlásce kmenového úseku iniciálnflio budeme říkat kmenová iniciála, poslední souhlásce kmenového úseku finálního, kmenová finála.
Takto podaný popis kmene je nápadně podobný popisu slabiky. Zdůrazněme rozdíl, na nějž jsme upozorňovali již v předchozím oddíle: zatímco inicální úsek se kryje se slabičným začátkem kmenového morfii (kmenová iniciála je zároveň i iniciálou slabičnou), finální úsek se se slabičným koncem kmenového morfii nekryje, leda by za kmenovou finálou následoval přinejmenším vnější, sc. mezislovní předěl. Napojí-li se na finální úsek kmene koncovka nebo sufix začínající slabikou, tedy slabikotvorný morf, část kmenové finály snadno přejde
'Bůh ví' (sc. že mluvím pravdu). «Plnou» výjimkou je sloveso galánda galándo galásti 'ostřil, brousil', jehož dvojslabičný kmen galand- je příbuzný se slovy glôd-n-as, glod-ús 'hladký, rovný', /'glód-&-st-/ > gló-st-o gló-st-é glóst-y-ti 'hladil' (ale též s čes. hlad-ký a něm. glatf). V litevském kontextu nijak nepřekvapuje vnitřní kmenové rozšíření -n- (cf. 'nachází' ra-ň-d-a vs. rä-d-o 'našel'), nemáme však obdoby pro vokalizaci */glä-n-d-/ > /gälä-n-d-/, jež ve výsledku napodobuje východoslovanské plnohlasí. Ernst Fraenkel (1962: 130) to vysvětluje kontaminací se slovem gál-as 'konec'.
Morfologická rozložitelnost, jíž zdůvodňujeme, že litevské slovesné kmeny mají jednoslabičný základ, je nicméně argument založený na jisté dovednosti, na schopnosti dávat do kontrastu a odhalovat morfy. Za «poloviční» výjimku v tomto smyslu pokládáme sloveso púoseléja púoseléjo púoseléti 'pěstoval, choval (rostliny, zvířata, city)', kde sice snadno rozpoznáme kmenotvorný sufix -<?-, který je v soudobé litevštině hojný a produktivní (cf. II/4.3), leč etymologická vazba napósaposéjo poseti 'uctíval (modly)' nijak samozřejmá není: musíme dokázat vidět neproduktivní sufix -el- (má jej sloveso at-si-gaiv-el-é-j-a atsigaiveléjo atsigaíveléti 'vzpamatoval se, zotavil se (z čeho)', cf. gaiv-ús 'čilý, osvěžující'), stejně jako ablautový vztah pós- *>púos-, cf. Fraenkel (II, 1965: 669). Abychom snáze přijali sémantické spojení obou sloves, připomeňme pohanské uctívání hadů, jež na litevském venkově přežívalo dlouho po přijetí křesťanství: lidé nosili hadovi jídlo a všemožně o něho pečovali; i to se označovalo slovesem pósa, cf. LKZ (X: 454).
50 Zdůrazněme, že studujeme kmeny ohebných pojmenovávacích jednotek. Pouze ze samohláskového vrcholu mohou sestávat morfy citoslovcí (DLKG § 1266), morfy koordinační (spojka o ) či jinak pomocné (předložka i).
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění
73
do iniciálního svahu následující slabiky, aniž tím přestane - z hlediska morfového rozboru -patřit ke kmeni.
Na základní kmen se mohou napojovat různé dílčí morfy, jež s ním tvoří jediný fono-taktický celek: jiný základní kmen (při komposici; zepředu i zezadu), prefix (zepředu), morf aktualizační (zepředu), či reflexívní (zepředu i zezadu), kmenotvorné rozšíření (zezadu i zevnitř), sufíx (zezadu), koncovka, komplexní zakončení.
Napojuje-li se na kmen zezadu jiný morf než další kmen a onen morf přitom začíná souhláskovým úsekem, dbá se na to, aby finální konsonantický úsek výchozího kmene rozšířený o iniciální konsonantický úsek navazujícího morfu nevytvořil posloupnost o více než čtyřech souhláskách (a navíc, aby ony souhlásky po sobě následovaly v jistém pořadí, cf. Tnfrä). Pokud by juxtapozicí morfii vznikl řetěz delší, zkrátí se, cf. (ind.praet) beřgžd-ě -> beřgzd--&-ti > beřgžs-&-ti (disimilace d na s) > beřgž-ti (Inf; redukce úseku pěti souhlásek na čtyři) 'být jalový, neplodný, na nic'. Redukci rgžst > rgit přitom nelze vykládat obecnou «animositou» sousedství žs, protože to je mezi předponou a kmenem možné a vyvolává pouze znělostní asimilaci, cf. /už=stó-ti/ = [ušjstójťi] 'zastoupit, zastat se'.
Napojuje-li se na kmen jiný morf zepředu, může na švu finály přidávaného morfu a iniciály výchozího kmene vzniknout posloupnost o více než třech samohláskách, aniž dojde k morfonologickým úpravám, cf. ant-8c-skryd-is > aňt-skryd-is ' vzlet, odlet ', kde kmenovému vrcholu i" předchází pět souhlásek, tři pocházející z kmene (což je největší možný počet) a dvě z předpony. Pouze druhotně je možné zjednodušení [antjs'k'r'T'd'is] > [ancj k'r'i]d'is], i tak ale kmenovému vrcholu f předcházejí čtyři souhlásky.
3.6.3 Pro potřeby dalšího výkladu zavedeme obecné symboly pro skupiny morfonémů.
V      libovolný vokál; V samohláska krátká, V dlouhá, W čistě vokalická dvojhláska, V(V) samohláska nebo čistě vokalická dvojhláska C      libovolný konsonant R      sonora (r, l, m, n, j, v)
R~     vlastní sonora (r, /, m, ti), bez polosamohlásek51
T       nesonora nefrikatívní, «zobecněná» explozíva (p-b, t-d, č-j, k-g)
T"     vlastní explozíva (p-b, t-d, k-g), bez afrikát
S       nesonora frikatívní, sykavka (s-z, š-z)
X      komplex guturální explozívy a alveolárni frikatívy v kontextově proměnlivém
pořadí (ksllsk - gzllzg, kšllšk - gžllžg) P       souhláskový úsek na počátku kmene, iniciální 0      prázdný úsek nebo prázdná pozice v úseku
Poznámky
• Párové souhlásky jsou uspořádány do dvojic neznělá - znělá. Palatalizaci nevyznačujeme, využíváme morfonologické úpravy provedené v 3.3.
• V seznamu chybějí periferní souhlásky/, h, x, c-j. První tři se vyskytují pouze v kořenech slov přejatých, zbývající dvě v kořenech slov regionálních a onomatopoických (c též v internacionalismech); na produktivní kmenotvorbě spisovného jazyka se nepodílejí.
51 Smíšené diftongy mají schematickou podobu VR~. Sonory /j/ a NI se ve dvojhláskách realizují jako klouzavé polosamohlásky [i] a [u]. Ty přitom jsou, fonologický vzato, pouze alofony samohlásek lil a lul, cf. 3.4.7. Proto vydělujeme l]l a NI oproti vlastním sonorám jako sonory polosamohláskové.
74 Morphemata
Liber I
• Tupé afrikáty č-j vystupují ke konci kmene, před koncovkou či sufixem, povětšinou jako morfonologické střídnice k explozívám t-d. To je vedle fenologických rysů nesonornost a nefrikatívnost další důvod, proč je pokládáme za «zobecněné» explozívy.52
3.6.4 Základní kmen o jediném slabičném vrcholu budeme zapisovat obecným schématem podchycujícím jeho maximální možný rozsah
-C^^VÍV) C4C5C6C7-
kde V(V) označuje samohláskový (dvojhláskový) vrchol kmenové slabiky, C'C^C3 je souhláskový ÚSEK iniciální (obecně označovaný též P) a C4C5C6C7 souhláskový ÚSEK finální. Vazby před kmenem (-C'C2C3) i za ním (CC5C6C7-) vyznačují místa, kde se mohou napojit další morfy. Patří k jedinečným vlastnostem litevské morfonologie, že výše uvedené obecné schéma lze dále specifikovat, neboť souhlásky v úsecích C'C2C3 i C4C5C6C7 nastupují v pevném pořadí. S odvoláním na symboliku zavedenou v 3.6.3 můžeme obecné schéma litevského kmene upřesnit do podoby
-S1T2R3_V(V)_R4T5S6T7// R7-
kde symboly S, T, R s příslušnými indexy vyjadřují, že na 1. a 6. souhláskovém místě stojí sykavka (S), na 2. a 5. (případně též 7.) místě stojí «zobecněná» explozíva (T), na 3. a 4. (též 7.) místě pak sonora (R). Pouze v 7. pozici se mohou vyskytnout dva druhy souhlásek, buď sonora, nebo explozíva, všude jinde je souhlásková pozice obsazována jednoznačně. Libovolný prvek této konsonantické řady může chybět, v domácích litevských slovech je však pořadí konsonantů závazné.53 Poslednímu realizovanému konsonantu daného kmene budeme říkat kmenová finála.
Schéma -S1T2R3_V(V)_R4T5S6T7// R7- jsme sestavili pospojováním toho, co DLKG §§ 27-29 vykládá jako možné shluky souhlásek v litevském slově.54 Pro hranici slabiky
52 Tupé afrikáty (polosykavky) c-3 spolu s ostrými c-3 vystupují dále na vnějším předělu morfů -mezi kmeny komposit nebo mezi předponou a kmenem - jako monofonémová realizace setkání alveolárni explozívy s alveolárni frikatívou (sykavkou), cf. 3.3.3 sub C.
53 Nepřekvapí proto přejaté slovo elektr-á 'elektřina' s finálním úsekem T5T7&R7. Spíš si uvědomme, že cize působí i vlastní jméno Maskv-ä 'Moskva' s úsekem ST'&R7. Toho si byl dobře vědom Kazys Búga, který navrhl a sám používal (cf. Búga 1924) politevštění na Maksv-ä s regulárním zakončením T5S6R7 (cf. móksl-as 'věda'). Příslušný díl panchronního thesauru LKŽ (VIII, 1966) nicméně variantu Maksv-ä vůbec nezmiňuje.
54 DLKG (§ 29) cituje toliko dvě výjimky v podobě finálního úseku, iiegždr-á CFSf&R7) 'štěrk' a irštv-á (ífST^&R7) 'medvědí brloh'; pomocí AtgDLKŽ jsem navíc nalezl mézdr-á (S6T7&R7) 'mí-zdra' (podkožní vazivo), birztv-a (R4S6T7&R7) 'březina, březový háj' a gráižtv-a (S6T7&R7) 'závit, zářez' (v hlavni střelné zbraně). Jde o slova různým způsobem okrajová: žiegždrá je ve slovnících (DLKŽ, LKŽ XX:538-539) označeno jako dzúkijský, jiholitevský regionalismus (vůči nepříznakové-mu žviřgžd-as se standardním úsekem R4T5S6T7), mězdra nese dokonce charakteristiku «neteiktina» "nedoporučováno" (DLKŽ; LKŽ VIII: 125 je odmítá coby slavismus) a nahrazuje se výrazem kaiša;
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 75
DLKG §§ 32-33 uvádí obecnou tendenci, aby každá slabika začínající na souhlásku (což je většinový případ) začínala v pořadí STR. Schéma -S1T2R3_V(V)_R4T5S6T7^R7-je rozhodující v otázkách souhláskových změn (redukce, asimilace, disimilace) při napojování sufixu (i ne-slabičného rozšíření) na kmen zezadu. Schéma -S'T2R3_V(V)_R4T5S6T7// R7- naopak nevyžaduje souhláskové změny při napojování prefixu (při kompozici dokonce i jiného kmene) zepředu: iniciální úsek kmene vytváří jiné morfonologické prostředí než úsek finální.
V dalším textu budeme ve schématech kmenů příležitostně uvádět i pořadové číslo konsonantické složky. Toto číslo se nevztahuje k pořadí hlásek v daném kmeni, ale vyjadřuje projekci vyšetřovaného kmene do obecného schématu SW_V(V)_RWf R7. Jsou-li možné projekce dvě (sc. T5 vs. T7, R4 vs. R7), pak nevyvstanou-li zvláštní morfologické důvody, promítáme souhlásku finálního úseku do pozice s nižším číslem, předpokládajíce, že takový kmen ještě lze dále rozšiřovat, e.g. penk-i' pět' = 01T203_V_R4T50607, cf. peňk-t-as 'pátý' s 01T203_V_R4T506T7.
Ze schématu -S1T2R3_V(V)_R4T5S6T7// R7- v této práci vysvětlíme všechny druhotné změny, k nimž dochází při litevské kmenotvorbě.
Příklady: Maximální počáteční úsek S'T2R3_ předvádějí například slovesa skrid-o ' letěl' (S'T2R3_V_04T50607), sklemb-ia' tuhne' (S'T2R3_V_R4T50607), či substantiva sträzd-as 'kos, drozd' (S'T2R3_vl0405S6T7), sprägš-is 'kovařík' (brouk) (STR3_V_04T5S607). Maximální koncový úsek typu _R4T5S6T7, tedy s finálou z obecné explozívy, dokládají slovesné tvary liňk-st-a 'sklání se' (0'02R3_V_R4T5S6T7), čirkS-k 'cvrlikej' (0'T203_V_R4T5S6T7), či jména jako beřgžd-as 'jíl' (0'T203_V_-R4T5S6f7), žviřgžd-as 'štěrk' (S'02R3_V_R4T5S6T7-); maximální koncový úsek typu _R4T5S6R7, tedy s finálou ze sonory, dokládají substantiva aíksn-is 'olše' (0'0203_V_R4T5SŔR7), vínkšn-a'jtim' (0'02R3_V_R4T5S6R7),55slovesas takovým kmenovým úsekem neznám. Současný výskyt maximálního úseku iniciálního a finálního doložit nemohu.
Nulový souhláskový úsek iniciální dokládají kmeny jmen i sloves jako 0_áu_g-a 'roste', 0_úoj>-a 'bobule', 0_u_p-é 'řeka', 0_e_d-a 'žere' (a mnoho dalších). Nulový úsek finální existuje však jenom teoreticky: známe kořeny, které končí na samohlásku, avšak reálné kmeny, jež se od nich odvozují, jsou zakončeny souhláskou, kterou bud' přináší sufix (třeba infínitívní -ti), nebo vkladnou souhláskou,
bíržtva je rovněž označeno za regionalismus, tentokráte žemaitský (DLKŽ, LKŽ 1:852; oproti standardnímu beržynas), irštvá ani gráiítva žádnou poznámku o spisovné okrajovosti nenesou, jsou však okrajová svou úzkou lexikální sémantikou. V posledních třech uvedených příkladech narážíme na sufix -tv-a (s variantou -tv-as), cf. bérž-as 'bříza', gríež-ia 'zařezává, ořezává'; jen u irštvá je motivace pochybná: v úvahu přicházejí slovesa ir-ia, resp. ir-st-o, jež nyní znamenají 'vesluje', přičemž by se veslovací pohyb musel přenést na hrabání oběma předníma tlapama zároveň. Saulius Ambrazas (1993: §§58-59) nicméně sufix -tv-a/as/ě dokládá právě jako starou a žemaitský okrajovou variantu, jež vedla od archaického -tu-s na nynější veleproduktívní -tuv-as a -tuv-é(s), a předvádí jejich pomocí ještě příklad nestandardního finálního úseku keřštv-as 'msta' (oproti standardnímu keřšt-as).
55 Souhlásková složitost litevských kmenů je zvláště nápadná ve srovnání s indoevropskými protějšky, ať již s českým olš-e (slov. kmen *ol%-), jilm, nebo s latinským aln-us (< *alsn~us), ulm-us. Litev-ská slova aíksn-is, vinkšn-a bychom tedy měli pokládat za morfologické deriváty /kořen -&- kmeno-tvorné rozšíření/, jež nejsou produktivní, protože jejich kořen se již jinde nevyskytuje, leč zůstávají slovotvorné motivovány, protože obsahují kmenotvorná rozšíření, jež se vyskytují i v jiných souvislostech, cf. slúog-a 'navážka, pokrytí, zatížení' -* slúog-sn-is > slúok-sn-is 'vrstva' vs. alk-sn-is (slov. *olx-); velk-a vilk-o 'vleče vlekl' -* válk-šn-a 'zátah' (sítí na ryby) vs. vink-šn-a.
76 Morphemata
Liber I
přes kterou se napojuje koncovka (nejčastěji /, vzácně ď), cf. d_úo_0 -» d_úo-ti, d_úo-d-a'dáX, dává', st_ó_0 ->st_ó-ti, st_ó-j-a 'stát, stojí', d_ě'_0 -*d_e-ti, dé-j-o 'klást, kladl', s_é'_0- -» s_e-ti, s_é'-j-a 'set, seje' (všechny mají IE protějšky), jó-ti 'jet (na koni)', spe-ti 'stihnout' (s protějšky slovanskými), griě-ti 'sbírat (jako) smetanu', žvíe-ti 'chytat ryby' (a asi 20 dalších).56 Zdůrazněme ještě, že palatalizační morfoném lil stojí mimo konsonanty i vokály a ve struktuře, kterou zde popisujeme, nezaujímá žádnou pozici.
3.6.5  Uspořádání souhláskových úseků kmene je závazné. Začíná-li kmen sonorou (R), může po ní následovat jedině samohláska (V), protože v iniciálním úseku kmene obsazuje sonora 3., poslední možnou souhláskovou pozici. Podobně, obsahuje-li finální úsek kmene dvě ražené souhlásky, není možné přidat žádnou další, protože jsou již obsazeny pozice 5 a 7. Kořen slova 'sedm' má v litevštině podobu SePT-. Vyskytuje se především v kmeni se sufixem -in-, cf. sept-yn-í, sept-iň-t-as, sept-yn-er-i 'sedm, sedmý, sedmero'. Bez sufixu -in- můžeme kořen SePT- doložit jenom v kmeni slova sěkm-as 'sedmý' (o-krajová, archaická varianta k nepříznakovému sept-iň-t-as). Ve slově sěkm-as se vyskytuje kmenové rozšíření -m-,51 cf. äš-m-as 'os-m-ý'. Segment -m- však nelze připojit k posloupnosti sept-. Ta se totiž nutně promítá do struktury S'0203_V_04T506T7-, kde je obsazena již 7., poslední možná souhlásková pozice. Aby se 7. pozice uvolnila pro -m- (R7), nahradila se dvojice explozív -pt- (T5T7) jedinou explozívou k (T5). Díky této úpravě má slovo sěkm-as kmen S'0203_V_04T506R7-.
Poznámky
• Při kmenotvorbě dochází ve finálním úseku k akomodaci souhlásek, nicméně i tato akomodace respektuje posloupnost _R4T5S6T7// R7.
• Při kmenotvorbě dochází dále k akomodaci souhlásko-samohláskové. Spočívá v tom, že první sonora finálního úseku, sc. R4, může přejít do úseku samohláskového, sc. _V_, a to jak za vzniku dvojhlásky _V(V)_, tak za vzniku dlouhé samohlásky _V_.
• Ve finálním úseku litevského kmene dochází vedle akomodace k jedné systémové pře-smyčce. Jde o dvojí realizaci úseku T5S6T7 pomocí toliko dvou konsonantů, přičemž explozí-va je guturální (k, g). Kmen je zakončen T5S6-, následuje-li konsonant, tedy T5S6-C (C = T7// R7), ale S^T7-, následuje-li vokál, tedy S^-V. Úseku T5S6// S6T7 za uvedených podmínek říkáme komplexní finála (označení X).
Příklady: v infinitivu ňgz-ti 'motat se, šmodrchať končí kmen T5S6-(CV), v préteritu rízg-o končí S6T7-(V); v prézentu ryzg-a < riňzg-a tento kmen přibral (zevnitř) nosové rozšíření a končí R4SřT7-(V). Podobně se průběhem finály liší prézens a préteritum réišk-ia, réišk-é od infinitivu réikš-ti 'znamenat' či substantiv reikš-m-ě (I.sg réikš-m-e) 'význam', réikš-l-as 'symbol'.58
56 Dále existuje na 25 sloves jako lý-ti 'pršet', gý-ti 'hojit se', bu-ti 'býť, siu-ti 'síť, gúi-ti 'honit (zvěř)', jež můžeme nicméně interpretovat i jako kmeny typu P_V_R zakončené sonorou j nebo v, která před další souhláskou vytváří s předchozí krátkou samohláskou i nebo u dlouhou samohlásku f nebo ú (v tomto pořadí).
57 Kmen stále žije v litevském názvu neděle sekm-ä-dien-is «- sekm-ä 'sedmý' & dien-ä 'den'.
58 Všimněme si, že slabičný morf /reiX-/ si při různých realizacích svého finálního úseku stále drží stejnou slabičnou intonaci.
Caput 3
Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 77
Závěr 3. kapitoly. Vztahy předvedené v oddíle 3.6 budou hrát klíčovou roli při výkladu gramatické kmenotvorby slovesa (kniha II), vztahy předvedené v 3.5 jsou klíčové pro výklad skloňování jména (kniha III). Oddíl 3.4 je průpravou k oddílu 3.5 a zároveň předvádí hlavní potíže, s nimiž se musí vyrovnat každý budoucí pokus o celkové uchopení litevského kmeno-stupu (ablautu). Oddíl 3.3 zjednodušuje inventář oddílu 3.1, oddíl 3.2 předvádí alespoň ve vybraném rozpětí složitost prosodématického inventáře, jejž jsme jen v hrubých obrysech načrtli v oddíle 3.0. Čtenáři, neztrácej naději.