A-PDF Image To PDF Demo. Purchase from www.A-PDF.com to remove the watermark "mark [336] INDIVIDUUM A LITERÁRNÍ VÝVOJ Problém osobnost! stává se ve vědách kulturních i v životní praxi stále naléhavějším. K obnovenému zájmu o individuum vede jalc teorie, tak praxe. V praxi jde o odpovědnost individua, zřejmou zejména tam, kde jde o přímý vliv na běh událostí, teorie nemůže beztrestně přecházet individuum, chce-li pochopit skutečnou složitost vývojového dění. Problémy praxe jsou složité a nemíníme se jimi zde obírat. Co se týče teoretického zkoumání, je najevc, že přibrání individua je ohroženo jedním nebezpečím: že individuum se stane pohodlnou záminkou k obcházení obtížných problémů a že vnese do vědeckého zkoumání iracionální prvek (nedokazatelná tvrzení atd.), který je protichůdný samé podstatě vědeckého myšlení. Noetika osobnosti musí být proto promýšlena od základů. Každá z jednotlivých vědních oblastí, jichž se tento problém týká, musí to činit na svůj vrub a s pocitem odpovědnosti vůči svému materiálu. Je pravděpodobné, že se pokaždé ukáže jiný aspekt problému, avšak beze zřetele k určitému materiálu nelze dojít užitečných obecných výsledku. Poměrné nezávislosti obecných závěrů na materiálu příliš individualizovaném lze vždy a všude při teoretickém myšlení dojít teprve aplikací výsledků získaných na materiálu jednom na materiál jiný a jejich korigováním. Úkolem této studie je pokus o prozkoumání noetiky na materiálu z dějin umění, především literatury. Problém osobnosti je tu velmi viditelný, ježto jazyk, materiál literatury, je individuálně & fevrvenvC°!án 'ÍŽ přec* Svým vstuPem do umění: kromě toho je neběžnějším sdělovacím znakem (systémem znaků), jejž má člověk [337] ici. chceme zkoumat osobnost jakožto činitele historic-l P°ívoje literatury. Proti obvyklému statickému pojetí osôbka0 T ..... ako celku v sebe uzavřeného a sebou podmíněného chceme 8 ,rit dvnamické pojetí osobnosti jako síly, která nepřetržitě Adí vývoj literatury v pohyb. Nelze ovšem přehlížet statické aspekty osobnosti umělcovy, ko vždy je í zde, činíme-li z pojmu již existujícího a označeného dičním termínem problém, třeba dbáti, aby nebylo směšováno ^Uik ooimů pojících se k téže věci, a dokonce označovaných ťfliž slovem. Pokusíme se proto rozlišit několik různých aspektů v nichž se nám umělcova osobnost může projevovat, zejména proto, aby byla zřetelně vytčena mez mezi aspekty statickými a dynamickým. Vyjděme od konkrétního dojmu, kterým na nás působí umělecké dílo. Jedna z nej podstatnějších jeho složek je dojem jednoty uplatňující se i tehdy, když pociťujeme v díle rozpory, které se stavějí jednotě na odpor. Ba právě tehdy pociťujeme jednotu tím intenzivněji jako překonání disonancí; odtud stará definice estetického dojmu jako „jednoty v rozmanitosti". Na otázku, odkud tato jednota vyplývá, nelze odpovědět, dokud máme na zřeteli jen „hmotné" umělecké dílo. Jednota jednotlivých jeho vlastností-slo-žek objeví se nám teprve tehdy, obrátíme-li zřetel k duševnímu stavu, jejž toto dílo u pozorovatele vyvolává. Jednotou je tento psychický stav, nebo spíše akt, kterým se zmocňujeme uměleckého díla: není sice podstatně odlišný od jakéhokoli druhu apercepce, avšak poněvadž při uměleckém díle není rušivého vlivu praktického zaměření, vystupuje apercepční akt zřetelně v své celistvosti. Ježto pak jako podnět tohoto aktu a jeho celistvosti je pociťováno umělecké dílo, kterým je navozován, a ježto umělecké dílo je vně pozorovatele, je i příslušný psychický stav promítán mimo Pozorovatelovo nitro a jako jeho nositel je suponován ten, kdo dílo vytvořil, tedy umělec. Důkazem toho je vnímání dramatu Íako uměleckého díla: dokud pociťujeme za dramatickým dílem tákoho, kdo dává osobám jednat (tj. dokud nepřičítáme odpo-v^nost za činy a slova osob jim samým), hodnotíme dění, které Před sebou vidíme, jako drama; ve chvíli, kdy bychom byli vyplně-^ Pocitem, že každá z osob jedná z vlastního podnětu a na vlastni odpovědnost, počali bychom drama vnímat jako skutečnédění, nikoli jako umělecké dílo. Osobnost tvůrcova je tedy pociťována ■ [338] díl em vždy, i kdybychom o konkrétním tvůrci a jeho skutev duševním životě neměli nejmenších zpráv; je pouhým prom'^ tím duševního aktu vnímatelova. Touž věc lze vyjádřit i jjn_* umělecké dílo je znak prostředkující mezi dvěma individui jak* to členy téhož kolektiva a jako každý znak potřebuje k vykonán" ní své sémiologické funkce dvou subjektů: onoho, který Zqi dává, a onoho, který jej přijímá. Jenže — na rozdíl od jiných druh* znaků, kde se především uplatňuje vztah mezi znakem a věcí zastoupenou (věcný vztah) —, vystupuje u uměleckého díla, znak autonomního s věcným vztahem oslabeným, do popředí především souvislost mezi znakem a subjektem. A proto za každým uměleckým dílem pociťuje subjekt vnímající intenzivně subjekt znak dávající (umělce) jakožto odpovědný za duševní stav, který dílo ve vní-mateli vyvolalo. Odtud je již jen krok k bezděčné hypostáz: konkrétního tvůrčího subjektu, vybudovaného toliko na základě předpokladů daných dílem. Je jasné, že tato hypostazovaná osobnost, kterou budeme nazývat osobností autorovou, nemusí nikterak se krýt se skutečnou psychofyzickou osobností umělcovou. Otázka, na které nám však zde záleží, je vzhledem k osobnosti autorově ta, zda je tato osobnost dynamická či statická, zdaje faktem historickým či statickým. Stojíme-li na stanovisku naivního vnímatele (tj. vnímatele bez teoretického zaměření), pak není pochyby o tom, že osobnost autorova je fakt ahistorický, již proto, že dokonalá jednota musí se jevit neproměnlivou v čase. Stejně jako se duševní stav navozený dílem jeví vnímateli jako nut a neproměnný (odtud teorie o věčných hodnotách v umění), musí se i osobnost autorova, na něm vybudovaná, jevit jako nezávislá v své neproměnnosti na čemkoli, zejména však na čase. Tato nepro-měnlivost je však pouhé zdání: je sdostatek známo, že struktura díla se proměňuje s plynutím času (zařádění starého díla do nového vývojového kontextu, je-li vnímáno delší dobu po svém vzniku), i musí se tedy proměňovat duševní stav, který je jejím ekvivalentem (korelátem) v mysli vnímatelů, a s ním i obraz autorovy osobnosti. Úhrnem: osobnost autorova je pouhý stín, pouhý0*** raz struktury díla do mysli vnímatelovy. Sama o sobě nemá teor tické zajímavosti, neboť neobsahuje nic, co by nemohlo přesné)1 být vyjádřeno objektivním popisem a rozborem díla samého. Za jímavosti nabývá teprve při konfrontaci se skutečnou psychofyZic' kou osobností umělcovou. [339] přejdeme tedy k tomuto dalšímu aspektu. Psychofyzická osob-umělcova je svazek dispozic, jednak vrozených, jednak zís-Ů°Sl h (Výchovou, prostředím, sociálním zařáděním atd.). Ježto wda i dispozic muze být současné i vrozena, i obmenená vnej-** ' vlivy, )e nesnadno odlišit přesně obojí vrstvu. Přesto však 5,01 í osvchologický rozbor umělcovy osobnosti být zaměřen na dispozice vrozené, musí tedy směrovat k pojetí osobnosti umel-^vy jakožto jednoty, která své poslední zdůvodnění nachází v sobě samé, v aktu svého zrození, tedy jakožto jednoty ahistorické Materiálem tu ovšem nemůže být zdaleka toliko dílo, nýbrž všechny životní projevy autorovy, jeho slova napsaná i promluvená i jeho činy. Bude-li takovýto rozbor přesně proveden, ukáže se velmi často, že umělcova osobnost je širší než osobnost autorova, že jisté dispozice autorovy zůstaly mimo dílo, nebo že aspoň se v životě umělcově projevovaly s jinou silou a jiným způsobem než v díle. Stačí jediný příklad, K. H. Mácha. O Máchovi konstatovali cho životopisci s jistým překvapením, že tento básník, užívající s oblibou slov jako hodnot převážně zvukových a potlačující zá-Krně v souvislosti s tím přesnost jejich spojovaní ve významově určité celky, byl jako skutečná osobnost dobrým matematikem a výborným právníkem: projevoval tedy v životě jiné dispozice než v svém díle. Pokud se týče obměny stejných dispozic, stačí vzpomenout propasti mezi erotikou Máje a erotikou Deníku. (Jako analogický případ viz Verlainovu Sagesse a akta jeho soukromého života.) Nedávno v soukromé rozmluvě zjišťoval jeden z vynikajících českých spisovatelů na sobě samém rozdíl mezi pamětí praktickou a pamětí, která mu dodává materiály k tvoření, ačkoli °bojí paměť má stejný materiál, umělcův život a zážitky.1^ Rozpor mezi osobností autorovou a umělcovou může dojiti až ke kontrastu: může však naopak také v některých případech nastat úplná teměř shoda (srov. Jakobson o moderním básnictví ve stati Co je Poezie?). Poměr mezi osobností autorovou a umělcovou je tedy Pro básníkovu tvorbu charakteristický, není však tak závislý na ^h umělcově, jak by se mohlo zdát. Osobnost autorova, jak jsme yiděli? je toliko promítnutím struktury díla do oblasti psychické. ^ Leckdy se přihází, že monografisté pokládají za svou povinnost skrýší pívd publikem onu část básníkovy osobnosti, která zůstala mimo dílo. z obavy, aby nekazili iluzi o básníkovi. O vědecké nepřípustnosti r tohoto postupu bylo by zbytečné se šířit. [340] A struktura zase není závislá toliko na vůli umělcově, ale zejm' je předurčována svým vlastním vývojem, tvořícím souvislou^' rozvíjející se v čase (např. struktura české poezie). A tak p0r mezi dispozicemi básníkovými a autorovou osobností je souča$ určován ze dvou stran: jednak vývojem struktury v daném básnic tví, jednak dispozicemi básníka, který strukturu z rukou svých předchůdců přejímá. Není proto divu, že lze vysledovat v jednot livých vývojových obdobích přímo typický vztah mezi touto obo-jí osobností, charakteristický pokaždé pro dané období, jaj. k tomu poukázal Jakobson ve studii výše citované, srovnávaje básníka romantického s moderním (Mácha a Nezval) vzhledem k erotice. A tak i psychofyzická osobnost básníkova, na první pohled zcela ahistorická, ukazuje se při bližším ohledání vpjata do vývoje básnictví, třeba jen svým poměrem k osobnosti autorské, jinými slovy: i když bude podnikáno psychologické studium básníkovy osobnosti, nemůže se to dít beze zřetele k vývoji básnictví. Obojí aspekt osobnosti, který jsme právě probrali — osobnost, jak se projevuje v určitém díle, a osobnost skutečná — má společnou tu vlastnost, že se oba, aspoň na první pohled, jeví jako aspekty statické. Je však možno i nutno přistupovat k problému osobnosti ze stanoviska vývoje, tedy již od základu pojímat osobnosti jako fakt historický a dynamický. Vzniká tak otázka poměru mezi vývojem a individualitou (osobností). Pokládáme-li za základní znak osobnosti tendenci k jedinečnosti, nepodmíněnosti a neproměnnosti, jeví se nám osobnost nutně jako protiklad imanentního vývoje každé kulturní řady, do které zasahuje (nám jde o umění básnické). Ze stanoviska vyvíjející se řady jeví se zásah osobnosti jednak jako porušeni její souvislosti v čase, jednak však — a zároveň, týmž aktem--* jako síla uvádějící tuto řadu v pohyb. Čím silněji se projeví osobnost tím, co je na ní opravdu jedinečné (vrozené dispozice a zc* jména jejich hierarchie), tím viditelnější pro pozorovatele bude její zásah. Proto strohé pojímání osobnosti jako nezávislé fla vývoji vede nejdříve k známé tezi Carlylově, že dějiny světa j$°u dějinami velkých osobností, a vedlo by nakonec k úplnému poprt ní vývoje (osobnost mimo čas). Tento závěr je zřejmě absurdn avšak ani teze Carlylova není správná. Nehledě k tomu, že výv°l tímto způsobem pojímaný drolí se pod rukama historikovy^ v trhanou řadu výbuchů bez pravidelnosti a řádu, působí p°tlZ __[341]_ „ rázkv: le vůbec myslitelná osobnost dokonale nepodmíněná? u ^ 0pačncm prípade, pnpustime-h částečnou podmíněnost * osobností nejsilnějších — kde jsou meze? Jak zabránit, aby se ^oretikovi koneckonců i nejsilnější osobnost nerozplynula pod skalná v trsu podmíněností? je třeba hledat takový vztah mezi vývojem, a to imanentním yývojeni, dané řady z jedné strany — i osobností ze strany druhé, takový vztah, aby dovolil sice nespouštět ze zřetele protiklad vývoje a osobnosti, avšak neohrožoval základní předpoklad vývoje, totiž souvislost vyvíjející se řady. Vývoj jakožto zákonité proměňování věci v čase je výsledkem dvojí protichůdné tendence: vyvíjející se řada jednak zůstává sama sebou — neboť bez zachování totožnosti by nemohla být chápána jako řada v čase souvislá —, jednak stále svou identitu porušuje — neboť jinak by nebylo proměn. Porušování identity udržuje vývojový pohyb; její zachovávání dodává tomuto pohybu zákonitosti. Zdrojem tendence k udržení identity je vyvíjející se věc sama; oblast, odkud vycházejí podněty k porušování identity, musí tedy ležet vně vyvíjející se věci. Ze stanoviska vývojové zákonitosti jsou tyto vnější zásahy náhodami. Náhody, které mohou takto zasahovat vyvíjející se básnictví, jsou mnohé: mohou vycházet z jiných kulturních vývojových řad (např. z ostatních umění, z vědy, z náboženství, z politiky atd.). ty všechny jsou odrazem proměn organismu společnosti; bezprostředně však zasahují do literatury prostřednictvím osobnosti tvůrcovy. Tyto „náhody" jsou ovšem absolutními náhodami jen ze stanoviska oné řady, o kterou v daném případě jde. Ze stanoviska rad, z nichž vycházejí, se jeví jako zákonité výsledky imanentního vývoje každé z těchto řad, a mohou být proto objektiv-ne popsány i určeny. Ostatně i ze stanoviska oné řady, jejíž vývoj souvisle sledujeme (tedy v daném případě básnictví), je „nahodilost" těchto zásahů omezena tím, že jejich pořadí, intenzita i výbojové využití závisí do značné míry na potřebách vyvíjející se rady. Dále je důležité připomenout, že všechny vyjmenované pejší zásahy se nepohybují v téže rovině. Poměr organizace spo-Ccenské ke všem jevům kulturním je jiný než poměr kulturních 'evu mezi sebou, protože společnost je nositelem kultury a její °r8anizace řečištěm jejího vývoje. To má své důsledky pro poměr-?°u závažnost a rozložení vnějších vlivů; každá změna ve struktu-rc společnosti se nějakým způsobem projeví v celkové struktuře [342] kultury a ve vzájemném poměru jednotlivých jejích řad, jak0 ■ jednotlivá umění, vědy atd., kdežto vzájemné vlivy jednotlivá řad kulturních jevu mají mnohem omezenější dosah. Je nyní otázka, jaké je postavení osobnosti jakožto vncjs{L činitele literárního vývoje: jaká je míra její nahodilosti vuči^ muto vývoji a jaký její poměr k ostatním vnějším činitelům, jsou ostatní umění, věda, společenská organizace? Stran míry^ hodilosti je třeba přiznat, že osobnost, jejíž základnu, byť skry tou, přece jen velmi účinnou, tvoří vrozené dispozice, je — p^v-pro tuto základnu — méně předurčena historickými anteccdcn-cemi než jevy kulturní a organizace společenská; proto, zasál je-li např. do vývoje literatury jako vnější vliv, může vnést více nepředvídaného a silněji porušiti identitu dosavadního vývoje literárního. Přitom ovšem platí, co bylo poznamenáno výše a bude ještě rozvedeno níže, že nahodilost a ncpodmíncnost osobnosti je silně omezena tím, že individuum je členem společenského celku, jehož vývoj sdílí, a že básnictví stejně jako každá jiná kulturní řada je pro individuum toliko součástí obecného kulturního majetku, jehož vývoj a působení daleko přesahuje oblast vlivu a rozhodování jedincova. Je tedy individuum v svém poměru k básnictví vázáno přemnohými svazky a není daleko náhodou absolutní a svéprávně se uplatňující. Mluvíme-li přesto o jeho značnější nahodilosti vzhledem k vývoji literatury, máme na mysli toliko poměrně větší nepodmíněnost zásahu osobnos než je tomu u vnějších zásahů jiných. Také po stránce vztahu k ostatním vnějším činitelům literárního vývoje je postaveni osod-nosti zvláštní. Jestliže společenská organizace musila být pos; vena mimo ostatní vnější činitele literárního vývoje proto, ze společnost je zdrojem a nositelem kultury, musí být rezervován oddělené místo i zásahům osobnosti, protože osobnost tvofl průsečík, v kterém se všechny vnější vlivy, jež mohou literatur zasáhnout, setkávají, a zároveň i ohnisko, odkud clo vývoje lit* rárního vnikají. Vše, co se s literaturou děje, přihází st prostře nictvím osobnosti. Osobnost je jediný z vnějších vývojových & nitelů, který vchází s literaturou do bezprostředního styk* ostatní se do tohoto styku dostávají toliko nepřímo, jejím p& střednictvím. Všechny ostatní vnější činitele lze zahrnout v obIaSl osobnosti (nikoli ovšem redukovat jejich problematiku na blém osobnosti). [343] lze pr°to vlastně antinomii literárního vývoje, kterou jsme /V abstraktně charakterizovali jako rozpor mezi kladem a popře-t rnrožnosti literatury, formulovat konkrétně jako rozpor mezi teraturou 3 oso"nostl- " teto antinomii tvon teze jednotlivé eta-1 jmanentního literárního vývoje; jako antitéze k nim fungují osobnosti, které v dané etapě do literárního vývoje zasahují; an-titezemi jsou proto, že od nich vychází popření totožnosti literatu-jy tendence k její změně v něco jiného, než čím byla dosud. Anti-nofliie literauna — osobnost je tedy ze všech možných antinomii literárního vývoje nejzákladnější, ale ovšem také nejsložitější, protože implikuje všechny antinomie ostatní. Jakmile jsme takto pojali poměr osobnosti k vývoji, stává se ještě jasnějším než dosud, že otázka osobnosti jako vývojového činitele nemůže být omezena toliko na osobnosti silné, jejichž vliv je ve vývoji zdaleka viditelný, maje za následek radikální přestavbu básnické struktury. I tehdy, když nad zjevným působením osobnosti převažují svou viditelností vlivy jiné, neosobní, musíme mít na paměti, že všechny vnější vlivy vstupují do díla prostřednictvím osobnosti a že problematika osobnosti jako vývojového činitele ani při zkoumání takových období nepozbývá naléhavosti. 11 přítomnost, i nepřítomnost silných osobností vdaném vývojovém období musí být zjištěny a vědecky vysvětleny. Osobnost, má-li přihlížení k jejímu působení na vývoj básnictví být vědecky plodné, musí být pojímána jako trvalá síla, působící nepřetržitě jako protitlak proti imanentní setrvačnosti literárního vývoje. Viděna jako trvalý činitel vývoje nejeví se ovšem už osobnost jako cizí těleso vnikající do tkáně vývojových souvislostí proto, aby je zpřetrhalo, ale jako dialektická negace imanentního vývoje, která jsouc jeho nutným doprovodem, z něho vlastně vyplývá. Jakožto dialektická negace není osobnost vždy automaticky k vývo-llv poměru destruktivním: jsou ovšem vývojové etapy, kdy vyvra-cí dosavadní směr vývoje, nebo aspoň k tomu směřuje, avšak jsou | takové, kdy se jeví jako vyvrcholení vývoje předchozího nebo jako činitel syntetizující tendence dosud rozptýlené v jediný vý-v°]ový prouc| Není proto mimo vývoj, nýbrž je spíše v něm, je I ho negativním aspektem. Abychom toto tvrzení objasnili a ná- ^ Osobnost jako vývojový činitel ve folkloru. [344] T Ve zorně doložili, pokusíme se vypočíst svazky, které osobnost funkci vývojového činitele do vývoje zaradují a s ním spínají- 1. Nejnápadnějším znakem, který se zdá nasvědčovat nezávi losti osobnosti na vývoji, je intenzita, s kterou se v literárním ' voji uplatňují tzv. silné osobnosti. Silná osobnost zdá se vzh7 dem k vývoji a jeho zákonitosti naprostou náhodou. A přece jSOu fakta, která ukazují, že nejen v sociálním a kulturním ovzduší ji$ tých vývojových období, ale i přímo v imanentním vývoji literátu-ry samé jsou podmínky pro příchod silné osobnosti připraveny a že tedy ani intenzita projevu osobnosti není na imanentním vý-voji nezávislá. Příklad: na začátku vývoje novočeského básnictví se objevuje jako nápadně přečnívající vrchol osobnost Máchova Jsou zřejmý silné svazky, kterými souvisí s domácím předchozím vývojem: tak např. na úseku metrickém potřeba vytvoření českého jambu, která z tohoto vývoje vyplývá a jehož útvar Máchou vytvořený je v úzké souvislosti s ostatními složkami stavby Máchova Máje, jako lexikem, větnou a významovou stavbou atd. To vše ale neoslabuje neočekávanost a překvapivost Máchova vystoupen! a ostrou odlišnost od současníků. Připomeňme si však, že Mácha vystupuje ve chvíli vývoje, kdy však již předem se připravovalo k obratu: teoretické boje i praktické úsilí o přestavění českého veršového systému po řadě experimentů připravovaly se k definitivní krystalizaci; snaha o vytvoření díla monumentálního rázu, vyběhnuvši několikrát v pouhou rozměrnost (V. Nejedlý, Hněv-kovský, Polák, Kollár), musila konečně dospět k řešení, že monumentalita nezáleží v rozsahu díla, nýbrž ve způsobu podání (srov. obdobný proces v ruské literatuře — o něm Tyňanov, Archaistj i novatoty). Kromě toho nesmíme zapomenout, že nápadnost zjevu Máchova je zvýšena situací, která postavila Máchu na začátek nového vývoje českého básnictví po jeho oslabení v době barokní (omezení básnictví na jediný druh: poezii duchovní a neurčité tápání snahy o opětné získání široké tematické a druhové oblasti v prvních desítiletích 19. stol.). Kdybychom kromě situace ifl13' nentní chtěli přihlédnout ještě i k obecné situaci kulturní a sociální, ukázaly by se zcela jistě ještě další momenty, přispívaje1 k objektivnímu vysvětlení výraznosti a viditelnosti Máchova básnického zjevu. Nemíníme ovšem nikterak předstírat, že po vycef' páni všech těchto momentu by intenzita Máchova básnického zjevu byla beze zbytku vysvětlena jako fakt zákonitého vývoje [345] 0ezap v 3 opomíname, že všechny tyto příznivé momenty se shrnuly dané chvíli kolem jediného psychofyzického individua s těmi téflii dispozicemi a takovým a takovým kvantem energie k jejich latnění. Chtěli jsme toliko na tomto příkladě ilustrovat tvrzení, je ani věc zdánlivě tak ze stanoviska vývoje nahodilá, jako je síla sobnosti. není beze vztahů k předchozímu vývoji. Bylo by také možno rozvádět fakt obecně známý a běžný, že silné osobnosti se ve vývoji jistého umění často vyskytují v celých trsech a jindy opět jsou celá období bez nich; i tento fakt již na první pohled vyvolává otázku, není-li zde spojitosti mezi jistým obdobím vývoje daného umění a množstvím silných osobností, které se v tomto období uplatnily. Nebudeme tuto narážku rozvádět, avšak zmínka o časové souběžnosti několika silných osobností vede nás k bodu dalšímu. 2. Individuální odlišnosti mezi současníky navazujícími na stejný stav předchozího vývoje v daném umění zdají se totiž také přímým projevem nepodmíněnosti osobností a jejich nezávislosti na vývoji. Avšak přihlédneme-li blíže k rozdílům, které souběžné osobnosti oddělují, shledáme, že v nich, ba právě v nich se projevuje jistá souvztažnost osobností jako vývojových činitelů. Tak např. ve vzájemném poměru dvojice Mácha — Erben se projevují po mnohých stránkách, vybíhajíce v přímý protiklad; avšak tento protiklad není pouhou záležitostí osobních dispozic obou básníků, nýbrž může být také formulován objektivně jako protiklad dvou vývojových tendencí, které se právě pro svou protichůdnost vzájemně doplňují, takže osobitost jednoho z obou básníků nemůže být náležitě pochopena bez konfrontace s druhým. Objektivní formulaci protikladu mezi Máchou a Erbenem podává R. Ja-kobson v Poznámkách k dílu Erbenovu 1 {Slovo a slovesnost 1, 1935, 152n.) jako antinomii romantismu revolučního a romantismu re-Zlgnace nebo — v jiném aspektu — jako protiklad mezi ontogenetickým a fylogenetickým směrem zážitku hrůzy; lze dokonce tento protiklad formulovat i jako protiklad dvojí básnické struktury: jedné, Máchovy, směřující ke krajní nemotivovanosti složek a často? druhé, Erbenovy, zaměřené na krajní motivovanost. Osobnost Máchova může být podrobena ještě jiným srovnáním; tak zejména s ]• K. Tylem. I zde ukázala by se patrně podstata jejich vzájemného Vztahu — opět protichůdného — teprve při srovnání vývojových tendencí, které v literatuře zastupovali; zdá se tomu nasvědčovat "a I. [346] 1 —- ---- - . stejně nesprávné jako druhá krajnost, popírat závislost díla na osobnosti básníkově vůbec. Každá složka básnického díla i jeh0 výstavba vcelku může a priori být stejně podmíněna básníkovou osobností jako vývojem struktury. S touto dvojitostí musí zkoumání počítat, vycházet od ní jako od pracovního předpokladu a inventivního principu. To znamená, že vůči každé části básnického díla i vůči celku musí být kladena otázka, do jaké míry vychází z motivace individuální, do jaké z motivace vývojové. Do oblasti motivace individuální v tomto smyslu připadají ovšem i všechny vlivy jiných vývojových řad kulturních a vliv vývoje společenské organizace, neboť všeho toho, jak již výše řečeno, je nositelem-daleko ne pasivním — individuum. Jakmile se takovýto vliv uplatní ve vývoji básnické struktury, okamžitě se objeví vpjatým do ní vzhledem k minulosti i k budoucnosti: bude zřejmo, jak ho vývoj potřeboval a jak ho využil. Vývojová nutnost není však totožná s nutností logickou: vždy je možno předpokládat, že vývojová funkce, kterou vykonal vliv nesený jistou osobností, mohla být vykonána i vlivem jiným, kdyby byla zasáhla jiná osobnost, přicházející z jiného prostředí atd.; další vývoj vycházející z tohoto jiného vlivu byl by patrně vypadal jinak než onen, který skutečně nastal. Skloubenost imanentní vývojové linie, byť se zdála sebe-přísnější, ponechává vždy plnou volnost náhodě-individuu, nikoli v tom smyslu, že by individuum mohlo zlomit vývojové směřovaní (takovýto zásah je nejen mimo dosah vůle individua, ale i mimo oblast jeho záměru, poněvadž individuum hodlá změnit dosavadní stav, avšak to znamená zachovat i totožnost změněné věci), afc v tom smyslu, že vývojová tendence je mnohem širší než její konkrétní realizace: každá realizace vývojové tendence je jen jedna z mnoha, nebo aspoň několika možných. Zařádění individua jako vývojového činitele do teoretického zkoumání literatury znamená vlastně teprve definitivní likvidaci kauzálního pojímání vývoje. Dokud vidíme jen vývoj imanentní a vedle něho ostatní řady zasahující do tohoto vývoje právě teB* dy, když toho imanentní vývoj potřebuje, a tak, jak toho potřebuje, dotud je vždy nebezpečí, že slovo zákonitost, i když je badatel chápe teleologicky, bude obsahovat jistou latentní dávku me-jaj k.iuzality, bude se klonit k schématu příčin a z nich nut-fl£ i jednoznačně vyplývajících následků. Jakmile však máme na ^ysli' že /a touto zákonitostí stále a nepřetržitě, jako její rub, ůsobí skrytě náhoda, reprezentovaná individuem (= individuum jako genus). je pro nás pojem zákonitosti zbaven posledních stop kauzálny- Náhoda a zákon přestávají se navzájem vylučovat a spojují se ve skutečný, stále dynamický a dynamizující dialektický protiklad. Nepodmíněnost osobnosti však prosvitne ještě zřetelněji, když místo pohledu na ni zevnitř vývoje zvolíme pohled zvenčí, když totiž na osobnost pohlédneme jako na zdroj podnětů a průsečík vnějších vlivů, které literaturu zasahují. Osobnost se nám (jak již výše řečeno) potom objeví jako svazek dispozic, jednak vrozených, jednak získaných (výchovou, vlivem prostředí přírodního i společenského, zaměstnáním atp.); řekli jsme již také, že je nesnadno odlišit dispozice vrozené a získané, poněvadž velmi často táž dispozice bývá i vrozená, i vnějšími vlivy dodatečně obměněná. I to, co je na osobnosti vrozené, i to, co do ní bylo vneseno životními osudy, má již samo v sobě značnou dávku nahodilosti; avšak ještě nepředvídanější jsou výslednice, v které se tyto jednotlivé složky spínají, a pak dokonce osobnost jako struktura, spínající v pevný celek síly i souběžné, i protichůdné. Jedinečnost osobnosti jako celku je najevě, a je proto od základu mylné domnění tainismu a směrů z něho odvozených, že by osobnost bylo lze beze zbytku určití rozložením v jednotlivé složky původu biologického (dědičnost) i sociálního (prostředí, rasa). K odhadní tohoto omylu stačí vlastně již známé axióma, že celek je víc a něco jiného než suma částí, z kterých je složen. Neznamená to ovšem vůbec, že by vědecké zkoumání mělo re-2lgnovat na rozbor a objektivní zařádění osobnosti. Podotkli jsme Uz výše, že je možné a nutné snažit se o psychologický popis a typologické zařádění tvůrčí osobnosti, že je dále třeba řešit i obec-ne otázky tvůrčí psychologie, např. otázku básnické invence a ob-raznosti, otázku poměru mezi životem sexuálním a uměleckým bořením, ovšem vše to s podmínkou, že bude badatel mít stále na *reteli možnost historické proměnlivosti zákonů zdánlivě mimosových, které z materiálu budou vyplývat. Musí však být přímo P°ložena i otázka geneze básníkovy osobnosti, jinými slovy, musí I [352] [353] být promyšlena noetika biografie. Životopiscovou povinností' odpovědět na otázku, které vnější vlivy a jak básníka formoval všechny činy básníkovy musí být vysvětleny ze struktury básníc vy osobnosti. Básníkova osobnost, má-li být pochopena v své i dinečnosti, musí být pojata jako dění, nikoli jako trvalý, ustrnul-útvar. Je proto nesprávné, omezí-li se životopisec nehistoricky^ schvalování nebo odmítání básníkova jednání, na heroizaci básní-kovy osobnosti, ať kladnou či zápornou (básník jako hrdina dobra nebo zla).3) Avšak nestačí, chceme-li vidět básníkovu osobnost jako dění rozložit ji mechanicky ve složky, z kterých se postupně složila Již pořad, v kterém tyto složky — jednotlivé vlivy — do osobnosti vcházely, stal se faktem její výstavby: není lhostejné, zda vliv x zastihl strukturu osobnosti ještě bez vlivuj, či až tehdy, když tímto vlivem byla jako celek přetvořena. Kromě toho však musí mít životopisec stále na mysli, že styk mezi osobností jako strukturou a jistým vlivem není mechanicky nutný ani jednoznačný. Tak např. fakt, že básník pochází z jisté sociální vrstvy, může být — s velikou pravděpodobností — činitelem jeho duševní struktury, je však myslitelný i krajní případ, kdy by — zejména paralyzován silnějším vlivem jiným — zůstal bez účinku. Jestliže se sociální původ činitelem stal, není jeho vliv nutně přímý: básník může být exponentem jiné vrstvy, než z jaké vzešel, nebo postupně vrstev několika. Ba může dokonce se stát protichůdcem vrstvy, z které pocházel. (1943) ZÁMĚRNOST A NEZAMERNOST V UMĚNÍ 3) Dále ještě: heroizace je postup stejně nevědecký, at je provokativní — básník jako odbojník proti konvenčnímu ideálu človeka —, šosácká — básník jako dokonalý uskutečnitel ideálu spořádaného ob" čana. Z básníkova životopisu vzniká tímto způsobem moralizuji* traktát, kde vědeckou cenu mohou mít jen uvedená fakta —jsou-*1 nová. Mezi lidskými výtvory zdá se umělecké dílo přímo pravzorem záměrné tvorby. I tvorba praktická je ovšem záměrná, avšak při ní přihlíží člověk jedině k těm vlastnostem vyráběného předmětu, které mají sloužit zamýšlenému cíli, nechávaje mimo zřetel všechny vlastnosti ostatní, ze stanoviska cíle lhostejné. To projevuje se zejména od doby, kdy nastala výrazná diferenciace funkcí: ještě např. na nářadí lidovém, vzešlém z prostředí, kde byly funkce nediferencované, shledáváme zřetel i k vlastnostem „neúčelným" (ornamentální výzdoba s funkcí symbolickou a estetickou atd.) — moderní stroj nebo i nástroj však provádějí dokonalý výběr vlastností relevantních vzhledem k účelu. Tím nápadněji vystupuje dnes rozdíl mezi tvorbou praktickou a uměleckou, kdysi (a v lidové tvorbě — pokud existuje — i podnes) ne dosti zjevný. Při uměleckém díle není totiž mimo dosah pozornosti ani jediná vlastnost předmětu, ani jediný detail jeho utváření. Své určení být estetickým znakem vykonává umělecké dílo jako nedílný celek. Zde má 2]evně svůj pramen a své zdůvodnění dojem svrchované záměr-n°sti, kterým na nás umělecké dílo působí. Avšak přesto, ba snad právě proto je — a bylo již od dob antických — bedlivějšímu pozorovateli nápadné, že v uměleckém díle )ako celku a v umění vůbec je mnohé, co se záměrnosti vymyká, co Presahuje v jednotlivých případech daný záměr. Vysvětlení těchto nezarněrných momentů bylo hledáno v umělci, a to v psychických Pochodech provázejících tvorbu, v účasti podvědomá při vzniku díla. Zřetelně dosvědčuje to známý Platonův výrok — vložený do Ust Sokratovi —, jejž nacházíme ve Faidrovi (překlad F. Novotného,